DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkem#paradiselost. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkem#paradiselost. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 23. září 2025

Recenze/review - PARADISE LOST - Ascension (2025)


PARADISE LOST - Ascension
CD 2025, Nuclear Blast Records

for english please scroll down

Venku se ochladilo a déšť padá k zemi jako tiché svědomí. Vydal ses na další ze svých nekonečných cest. Jsi už starý muž a stále hledáš smysl života. Víru si ztratil už dávno. Zažil si až příliš bolesti, strachu a nenávisti. Jako vždycky, když navštívíš hroby svých předků, tě obejme nekonečný smutek. Zvedáš oči k nebi a tvé slzy se smíchají s krvavým deštěm. Jaký je smysl života, ptáš se tichých stromů. Je to moc, je to síla, je to láska, je to rodina? Máš stále tolik otázek a život je až příliš krátký.

Chybí mi moudrost starců i laskavost matek. Nějak se nám ze světa vytratila pokora. Poslouchám nové album legendárních PARADISE LOST a jsem zase jednou napojen na hudbu velmi silně, opravdově, uvěřitelně. Moc dobře vím, sleduji tuhle kapelu celý svůj život, že gentlemani nepřináší nic nového, ani převratného. Nevadí mi to, styl, který kdysi dávno sami vymysleli, je již dávno dokonalý. Užívám si tak jednotlivé skladby, jsem jimi doslova nasáklý, podmaněný, jsem jejich součástí. Nejvíce vyniknou na starém hřbitově, když se za deště vrátím a přemýšlím o osudu a životě. Pánové letos znovu potvrzují status mé srdcové kapely. 


Je stále zde. Taková ta prchavá melancholie, která vás donutí se zastavit. PARADISE LOST vždycky tvořili a hráli hlavně pro fanoušky, kteří jsou empatičtí, vnímaví, kteří dokáží ocenit krásu podzimu, barevných stromů i usínající přírody. Novinka je volným pokračováním věcí minulých. Silné, dobře zapamatovatelné melodie, pestře naléhavé vokály, riffy, které se vám dostanou až do vnitřností. Většinou to nedělám, ale tentokrát jsem se podíval dopředu i na klipy a musím rovnou napsat, že se velmi povedly. Hlavní je pro mě ale vždy album jako celek, rád se nechávám unášet jen tak melodiemi, nejlépe o samotě, ve stoleté chalupě v horách. Je už zima a běhá mi mráz po zádech. Vítr se prohání v korunách stromů. Užívám si poctivě čitelný, chladný a pochmurný zvuk, nasávám atmosféru absolutního smutku. Sleduji mraky v kopcích, nastavuji tvář nebi, křičím do tmy a říkám si stále dokola, ano, to je přesně ono, tohle je muzika, kterou jsem jako starý fanoušek chtěl, čekal na ní, jako na smilování boží. "Ascension" je přesně tím druhem nahrávky, která roste postupně. Nejdříve byla jen kulisou při čtení starých knih, potom se mi postupně dostala do krve. Stále objevuji nová temná zákoutí. Většinou poslouchám drsnější, extrémnější muziku, ale když přijdou angličtí tmáři s nějakou novou hudbou, bývám ztracený. Víte, člověku přibývají roky, postupně stárne a potřebuje čím dál tím víc alespoň malé kousky něčeho, čeho by se mohl chytit. Nějaký pevný bod ve vesmíru, hudbu, která má v sobě něco navíc, kus srdce. A tohle všechno PARADISE LOST umí na výbornou. Amen! Myslím, že víc netřeba dodávat. Venku se ochladilo a déšť padá k zemi jako tiché svědomí. Vydal jsem se na další ze svých nekonečných cest. Jsem už starý muž a stále hledám smysl života. Víru jsem ztratil už dávno. Zažil jsem až příliš bolesti, strachu a nenávisti. Jako vždycky, když navštívím hroby svých předků, mě obejme nekonečný smutek. Doom death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Budete hledět k nebi a do tváře vám bude padat krvavý déšť! 

Asphyx says:

It has cooled down outside and rain is falling silently to the ground. You have set out on another of your endless journeys. You are an old man now and still searching for the meaning of life. You lost your faith long ago. You have experienced too much pain, fear, and hatred. As always, when you visit the graves of your ancestors, you are overcome with endless sadness. You raise your eyes to the sky and your tears mix with the bloody rain. What is the meaning of life, you ask the silent trees. Is it power, is it strength, is it love, is it family? You still have so many questions, and life is too short.

I miss the wisdom of the elders and the kindness of mothers. Somehow, humility has disappeared from our world. I listen to the new album by the legendary PARADISE LOST and once again I feel a very strong, genuine, believable connection to the music. I know very well, having followed this band my whole life, that these gentlemen bring nothing new or revolutionary. I don't mind, the style they invented long ago is already perfect. I enjoy each song, I am literally soaked in them, captivated by them, I am part of them. They stand out most in the old cemetery when I return in the rain and think about fate and life. This year, the gentlemen once again confirm their status as my favorite band. 


It's still here. That fleeting melancholy that makes you stop and think. PARADISE LOST have always created and played mainly for fans who are empathetic, perceptive, who can appreciate the beauty of autumn, colorful trees, and nature falling asleep. The new album is a loose continuation of things past. Strong, memorable melodies, colorful, urgent vocals, riffs that get under your skin. I don't usually do this, but this time I watched the videos in advance and I have to say right away that they are very well done. For me, however, the main thing is always the album as a whole. I like to let myself be carried away by the melodies, preferably alone, in a century-old cottage in the mountains. It's winter now, and I have chills running down my spine. The wind is rushing through the treetops. I enjoy the honest, cold, and gloomy sound, soaking up the atmosphere of absolute sadness. I watch the clouds in the hills, turn my face to the sky, shout into the darkness and say to myself over and over again, yes, this is it, this is the music I wanted as an old fan, waited for it like God's mercy. "Ascension" is exactly the kind of recording that grows on you gradually. At first, it was just a backdrop when reading old books, but then it gradually got into my blood. I am still discovering new dark corners. I mostly listen to rougher, more extreme music, but when the English darkies come up with some new music, I am lost. You know, as a person gets older, they gradually age and need more and more at least small pieces of something to hold on to. Some kind of fixed point in the universe, music that has something extra in it, a piece of heart. And PARADISE LOST does all this perfectly. Amen! I think that says it all. It's gotten cold outside and the rain is falling like a silent conscience. I've set out on another of my endless journeys. I'm an old man now and I'm still searching for the meaning of life. I lost my faith long ago. I have experienced too much pain, fear, and hatred. As always, when I visit the graves of my ancestors, I am overcome with endless sadness. A doom death metal album that will tear you apart from the inside! You will look up to the sky and bloody rain will fall on your face!






Tracklist:
1. Serpent On The Cross
2. Tyrants Serenade
3. Salvation
4. Silence Like The Grave
5. Lay A Wreath Upon The World
6. Diluvium
7. Savage Days
8. Sirens
9. Deceivers
10. The Precipice

středa 12. října 2022

Report, photos, video - PARADISE LOST, HANGMAN'S CHAIR - Plzeň, Šeříkovka - 11. 10. 2022


Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:


Zážitek z hudby, obzvláště z té živé, je dle mého nepřenosný. Slovy nejde dokonale vyjádřit atmosféra, bývají jen chabou náhražkou toho, co se na koncertech odehrává. Stáváme pod pódiem, vzhlížíme ke svým idolům, vnímáme zvuk, chvění, ale i pachy, vůně, jiskry, které se vznáší všude kolem, pokud se vystoupení povede. Moje reporty se snažím vždy psát tak, jak je cítím. Pořád si myslím, že okopírovat promo materiály umí každý a dohledat si nové informace zvládá v dnešní době internetu i trošku osvícenější pozér. Samozřejmě to asi není pravda, ale já jsem nikdy nechtěl psát pro hloupé lidi. Stále si totiž myslím (možná naivně), že metal je hlavně radost, že do něj nepatří politika a další svinstva jako závist a hloupost. Jenže znáte to, jsem stará škola a i když si to nechci přiznat, tak moje názory jsou dávno přežité. Alespoň ve virtuálním prostředí.


Koncerty PARADISE LOST jsou pro mě vždy intimním zážitkem. Provázejí mě od puberty, zažil jsem skvělé klubové akce, ne tolik dobré festivaly, ale pokaždé jsem odcházel rozjitřený, ponořený hluboko do sebe. Tentokrát se mnou šla dokonce moje žena. Nebudu nic zastírat, celý večer byl díky ní jiný. Lepší, vznešenější, usměvavější, řekl bych. Do ztraceného ráje jsme se spolu poprvé podívali kdysi dávno, ještě na vysokoškolských kolejích (1996). Je to taková naše společná kapela. Já se totiž pohybuji převážně v death metalových vodách. A abych pravdu řekl, bylo zase jednou osvěžující zajít na slavnější jméno. On ten underground začíná totiž taky pěkně zasmrádat. 

Znáte to, když máte rodinu, tak je pro vás hudba převážně kulisou. Máme dvě děti v krásné pubertě a tak je toho nad hlavu. Ráno, jak jinak práce, dokonce jsem stihl odpoledne i kilometr v bazénu. Rychlá svačina a klasické: "Co si mám vzít na sebe?". Potil jsem se ve křivákovi v chodbě, nervózně podupával v martenách a moje milá mi stále říkala, že už je na podobné akce stará. Pohladil jsem ji po tváři a dal velkou pusu. Víš, pro mě budeš stejně vždycky ta nejkrásnější na světě. Dcera nás slyšela, usmála se a synek prohodil něco o tom, že si máme podobný věci v našem věku už odpustit. Jdeme městem a chytnu ji za ruku, chtěl jsem ti zase jednou udělat radost, tenhle koncert je vlastně takovou rudou růží, kterou ti gentlemantsky kupuji při slavnostních příležitostech. Celý večer byl hodně i o vzpomínkách. Na společné koncerty. Na jednotlivé desky, na momenty, které zná každá dvojice. Je to náš život. My dva a doom metal. Jedna z věcí, které nás spojují. Stejně jako knihy, jako dny na chalupě v horách, když jsou kolem hromady sněhu a z reproduktorů hraje jedna z oblíbených desek. Svět se zastaví a vy si pak podobné chvilky pamatujete celý život.


I když je styl, který PARADISE LOST hrají, smutný a rozervaný, plný pochmurných emocí, usmíváme se. Koncert je takový náš malý soukromý svátek. Kapela jede turné, na kterém pro nás připravila ochutnávky ze své bohaté historie. Pamatuji je ještě jako smečku, která hrála na svých demonahrávkách spíše death metal. Četl jsem dokonce i báseň od Johna Miltona (Ztracený ráj - 1667), podle které se jmenují. Ale to už je dávno. Chvíli před celou šňůrou opustil kapelu bubeník Waltteri Väyrynen, který se bude asi naplno věnovat OPETH (i když bubnuje i ve spoustě dalších kapel). Náhradou je nikdo menší, než Guido Montanarini. Ten hraje s kytaristou Gregem Mackintoshem ve STRIGOI (recenze letošní novinky brzy na vašich přijímačích). Ale nechme stranou informace, které si každý může dohledat sám. 

Hezky s pivem v ruce. Udělat si lehkou náladu, v Šeříkovce mi sice moc nešmakovalo, ale s tím nic nenadělám. Jinak se mi sál, prostředí (konečně někde normální záchody) líbí. Navíc, již několik let je opatřen novou, skvělou aparaturou. Zamrzí tak, že je tenhle bývalý kulturák převážně Mekkou různých revivalů, pochybných rádoby umělců - existencí a vůbec hudby, která mě dle plakátů vůbec neláká. Ale znáte to, proti gustu. Koneckonců, dva poslední festivaly DEADLY STORM jsme pořádali právě zde. Sundám si mikinu, aby bylo vidět, že mám nové tričko BLOODBATH (Recenze/review - BLOODBATH - Survival of the Sickest (2022)). Zpívá u nich Nick Holmes, ale to vám snad nemusím psát, to víte. A  pokud ne, tak si prosím doplňte hudební vzdělání (joke! - brothers and sisters!). 

Tentokrát je pro mě koncert opravdu jiný. Přitulíme se k sobě. Kolik že jsme spolu let? 26, myslím? Začátky mám trošku v mlze. Žena by si pamatovala víc. Začne první skladba první kapely a nemůžu si pomoc. Dám své skvělé holce pusu. Usměje se na mě a pak se ztratíme v mlze. 

HANGMAN'S CHAIR - Francouzi jsou, co se týká popularity, ve svém biotopu a stylu poměrně známí. Původně hrávali stoner doom a pak se přiklonili i ke gotice. Což mi tedy příliš nesedělo, protože na promo fotkách jsou pořád převážně jen ve flanelkách. Ale já už nerozumím spoustě věcí. Každopádně, role předkapely se pánové ujali velmi dobře (tedy formálně, řemeslně). Jejich tvorba sice není úplně tou, kterou bych dobrovolně vyhledával, ale takhle naživo, proč ne. Ochutnat, chvilku postát a pak nechat myšlenky, ať si jen tak plynou. Na tom nevidím nic špatného. A proč, že vám to všechno píšu? Ale co vám budu, moc mě to nebavilo a ošíval jsem se. Přišlo mi to moc "navoněné" a neudržel jsem pozornost. Ženě se ale tihle pokračovatelé TYPE O NEGATIVE vcelku líbili. Také by se dalo napsat, že je manželka přístupnější "modernějším" momentálním retro vlnám v hudbě, protože tohle se právě hraje v intoušských klubech. Jsem ale o rok a půl starší, takže už bývám často mimo mísu.











The French are, in terms of popularity, quite famous in their habitat and style. Originally they played stoner doom and then they turned to gothic. Which didn't sit too well with me, because in the promo photos they're still mostly in flannels. But I don't understand a lot of things anymore. Anyway, the gentlemen took the role of the opening act very well (formally, craft-wise). Their work may not be exactly the kind I would voluntarily seek out, but live like this, why not. Taste it, stand for a while and then let your thoughts just flow. I don't see anything wrong with that. I found it too "perfumed" and I couldn't keep my attention. My wife, however, quite liked these TYPE O NEGATIVE sequels.

PARADISE LOST - spojilo se v nás několik pocitů najednou. Společný život, spousta zážitků. Hudba, kterou milujeme. Kapela na pódiu, démonický, přesto skromně a odtažitě působící Nick Holmes, divoký Greg Mackintosh s vizáží démona. Dohromady tohle všechno bylo celkem, zážitkem, koktejlem, který je svým způsobem neopakovatelný. Alespoň pro nás. Raději bych nějaký menší klub, ale netřeba si pořád stěžovat. Měl jsem strach z vokálu, nebývá vždy dokonalý, ale v Plzni sedělo vše na svých místech. Podívám se vedle sebe a žena má zavřené oči. Udělám to samé. Riffy se mi zařezávají do vnitřností. Chvílemi je nám smutno, ponuro, pochmurno, ale v pozadí stále pobublává jako krev v tepnách naděje. Chlad v kostech. O tom je vlastně všechno. Celý večer, celý koncert, momentálně celý svět. Stojíme ve tmě, navzájem propojeni mezi sebou i s kapelou. PARADISE LOST odvedli hodně emocionální vystoupení. Nepotřebovali k tomu žádné zbytečné propriety (koneckonců jsou to Britové). Hovořila za ně jen hudba, zkušenosti. Legenda v plné síle. Politá mrtvou vodou. Bylo to úchvatné, pohlcující, vznešené a majestátní. Viděl jsem v odlescích světel slzy na tváři své milé. Lehounce překrývaly spokojený úsměv. Víc myslím dodávat netřeba. 











Several feelings came together at the same time. A life together, a lot of experiences. The music we love. The band on stage, the demonic yet modest and detached Nick Holmes, the fierce Greg Mackintosh with the visage of a demon. Together, all of this was quite, an experience, a cocktail that is unrepeatable in its own way. At least for us. I'd prefer a smaller club, but no need to keep complaining. I was afraid of the vocals, they are not always perfect, but in Pilsen everything was in place. I look next to me and my wife has her eyes closed. I'll do the same. The riffs are cutting into my guts. At times we feel sad, gloomy, bleak, but hope still bubbles in the background like blood in the arteries. A chill in the bones. That's what it's all about. The whole evening, the whole concert, the whole world at the moment. We stand in the dark, connected to each other and to the band. PARADISE LOST did a very emotional performance. They didn't need any unnecessary props (they are British after all). Only the music, the experience, spoke for them. A legend in full force. Dead water poured on them. It was breathtaking, immersive, sublime and majestic. I could see the tears on my sweetheart's face in the glare of the lights. They were lightly covering a satisfied smile. I think I need say no more.


setlist (bez záruky):

Enchantment, Forsaken, Blood and Chaos, Faith Divides Us - Death Unites Us, Eternal, One Second, Serenity, The Enemy, As I Die, The Devil Embraced, The Last Time, No Hope in Sight, Say Just Words, Darker Thoughts, Embers Fire, Ghosts

Zvuk - první HANGMAN'S CHAIR trpěli poměrně nevýrazným vokálem a také jsem příliš neslyšel basu (ano, ten vlevo v teplákách). Na PARADISE LOST se ale vše srovnalo a neměl jsem problém snad na žádném místě v sále. I když je pravdou, že hlas zůstal stále upozaděn.

Návštěvnost - něco jsem zaslechl, že už v předprodejích se prodalo 560 vstupenek. Bylo plno. Zajímavé bylo sledovat nápisy na trikách fanoušků. Grindeři, blackeři, heavíci, PARADISE LOST nás všechny spojili. Přijelo také spousta lidí z daleka. Klobouk dolů, moc dobře vím, o čem píšu. Takhle se poznají praví fans! Zmínit musím ještě jednu věc. Šeříkovka je skvělá v tom, že i když přijde hodně návštěvníků, stále si zachovává komorní ráz. Mám to takhle hodně rád a cítil jsem se tam velmi komfortně. 



Organizace - za mě bez připomínek. Snad jen pivo (Plzeň 12 za 57,- což je dle mého v dnešní době dobrá cena) bylo takové nijaké. Ale chuť mi spravil pan Becher. Časy byly dodržovány. Opravdu spokojenost. 

Lidé - myslel jsem si, že když vylezu ze své undergroundové death metalové ulity, tak na takhle velké kapele nikoho nepotkám. Opak byl pravdou. Spousta kamarádů, úsměvy na všechny strany. Všeobecná radost. Moje žena nadšená a já taky. Děkuji přátelé, povýšili jste náš zážitek o level výše! Byli jste skvělí! Za podporu našich stránek vám chci vyseknout velkou poklonu až k zemi. Člověka to v dnešním světě haterů doslova nabije do další práce. Jo a...má milá na mě byla děsně hrdá...a to se počítá!:))).



Jedeme domů a chvilku mlčíme. Máme to tak nastavené. Po dobrém filmu nebo koncertu v sobě necháváme všechno uzrát a doznít. První promluví moje žena. "Tak jak se ti líbili?": visí na mě očima, protože moc dobře ví, že sdílená radost je nejlepší. Přiznám se, že jsem nadšený. Bylo to snové, magické, smutné i plné příjemného mrazení. Přesně takoví umí PARADISE LOST být. Ne, skladby nezněly jako z desky, ale právě kvůli jemným nuancím, nedokonalostem, odlišnostem mě pořád baví na koncerty chodit. Tentokrát navíc s bonusem, že se taky něco pořádného odehrávalo i v Plzni. Na tohle město se totiž poslední roky zapomíná. Asi si všichni myslí, že když tu (tady) máme Metalfest a Basinfire fest, že to stačí. Omyl je pravdou. Kdo má totiž raději spíše menší, klubové, intimnější koncerty, musí jinam, převážně do Prahy. A to přináší samozřejmě poměrně velký NE - komfort. Dnešní večer je ale jiný. Pohodový. Hodně k tomu přispěla i moje žena, která není z muziky přejedená a dokáže si ji pořádně užít. Stejně jako já. 

Zážitek z hudby, obzvláště z té živé, je dle mého nepřenosný. Slovy nejde dokonale vyjádřit atmosféra, bývají jen chabou náhražkou toho, co se na koncertech odehrává. V posteli si ještě chvilku šeptáme a zbytek bych si nechal s dovolením pro sebe. Jsem přeci jen čestný muž a metalový šlechtic. Pro mě to byl úchvatný večer. A nejen pro mě. Opatrujte se a děkuji za pozornost. Buďte dobří!

Dovětek: Druhý den odpoledne. Káva voní pokojem. Dcera: "Tak co hrdličky, jak jste si to užili?" Syn: "Kámoš říkal, že když jel večer ze skejtu, potkal prý nějaký boomery, co se táhli jak smrad ze starýho kulturáku. Sem mu odvětil, naši tam byli taky." A prokroutil typicky puberťácky oči. Někdy je tak krásné žít, nemyslíte?


about PARADISE LOST on DEADLY STORM ZINE:







Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

------------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine