Vždycky jsem upřednostňoval u hudby surovost, temnotu a chlad. Líbí se mi tajemno a rád si nechávám vyprávět příběhy o smrti a utrpení. Pokaždé, když potkám kapely jako jsou SARS, tak si jen tak sednu a nechávám album, aby na mě jen tak působilo. Včera vysílali ve zprávách, že se ulicemi našeho města toulá vrah. Ustřelil hlavu své ženě a ihned se stal celebritou. Dnešní svět je zvrácený, víte o tom? Myslím si, že vám, svým čtenářům, to nemusím vysvětlovat.
Když jsem začal "Synthetic Domination" poslouchat, připadal jsem si jako na špinavé ulici. Dlouhé stíny ukrývající zlo a nenávist. Záblesk nože, krev a potom už jenom konec. Kapela hraje death metal, grindcore, má takový ten groove drive. Vše je ohlodáno na kost. Divoké, upřímné, zahrané od srdce.
Nebudu vám tu psát, komu všemu je tvorba téhle smečky podobá. Pusťte si ukázky, uslyšíte sami. S touhle muzikou nemám v podstatě žádný problém. Jenom snad, několik lehkých připomínek starého metalového psa. Zvuk je v absolutním pořádku (i když syrovost převažuje nad hutností), je náležitě chladný a divoký. Motiv na obalu se také povedl. Co se týká hudby samotné, tak ta je v určitých momentech lehce monotónní. Vše ubíhá převážně ve středním tempu, ocenil bych trošku víc šlápnout na plyn. Některé motivy jsou skvělé, jiné trošku slabší. Nicméně, kapela, která má na svém kontě ještě jedno EP a letos debutuje, je na velmi dobré cestě. Hodně se mi líbí takové ty psycho pasáže, ty dodávají albu na uvěřitelnosti, zvrácenosti. Celkově mě potom "Synthetic Domination" i přes lehké výhrady, které opravdu berte jenom jako povzdechnutí starého prašivého psa, baví. Je slyšet, že kapela nad svojí muzikou přemýšlí, že chce mít svůj výraz, ksicht. Navíc, znáte to, muziky je dnes velké množství a osobně ctím zásadu, že to co se mi nelíbí, tak o tom nepíšu. Poláci na to jdou odhodlaně, je slyšet, že pevně věří své morbidní práci. Líbí se mi to víc, než kdyby byli absolutně dokonalí. Rád se toulám v podzemí, nahlížím do jednotlivých katakomb. Jsem moc rád, že jsem SARS potkal. Jejich muzika má v sobě něco, co mě opravdu baví. Napětí, neklid, opravdovost, říkejte si tomu, jak chcete, já raději znovu přidám hlasitost. Včera vysílali ve zprávách, že se ulicemi našeho města toulá vrah. Ustřelil hlavu své ženě a ihned se stal celebritou. Dnešní svět je zvrácený, víte o tom? Dnes jej chytili a ihned rozdal velkou spoustu rozhovorů. Kruté, syrové death metalové album s krvavou grindcore příchutí! Muzika ostrá jako břitva!
Asphyx says:
I have always preferred raw, dark, and cold music. I like mystery and enjoy hearing stories about death and suffering. Whenever I come across bands like SARS, I just sit down and let the album wash over me. Yesterday, the news reported that a murderer is roaming the streets of our city. He shot his wife in the head and instantly became a celebrity. Today's world is twisted, you know that? I don't think I need to explain that to you, my readers.
When I started listening to "Synthetic Domination", I felt like I was on a dirty street. Long shadows hiding evil and hatred. A flash of a knife, blood, and then just the end. The band plays death metal, grindcore, it has that groove drive. Everything is stripped down to the bone. Wild, honest, played from the heart.
I won't write here who this band's work resembles. Listen to the samples and hear for yourself. I have basically no problem with this music. Just a few minor comments from an old metalhead. The sound is absolutely fine (although rawness prevails over density), appropriately cold and wild. The cover art is also well done. As for the music itself, it is slightly monotonous at times. Everything runs mostly at a medium tempo, I would appreciate a little more gas. Some motifs are great, others a little weaker. Nevertheless, the band, which has one more EP under its belt and is debuting this year, is on a very good path. I really like the psycho passages, they add credibility and perversity to the album. Overall, despite my slight reservations, which you should really take as the grumbling of an old mangy dog, I enjoy "Synthetic Domination". You can hear that the band thinks about their music, that they want to have their own expression, their own face. Besides, you know how it is, there's a lot of music out there these days, and personally, I stick to the principle that if I don't like something, I don't write about it. The Poles are determined, you can hear that they firmly believe in their morbid work. I like it more than if they were absolutely perfect. I like to wander around underground, looking into individual catacombs. I'm very glad I met SARS. There's something about their music that I really enjoy. Tension, restlessness, authenticity, call it what you want, I'd rather turn up the volume again. Yesterday, the news reported that a murderer was roaming the streets of our city. He shot his wife in the head and instantly became a celebrity. Today's world is twisted, you know that? They caught him today and he immediately gave a lot of interviews. A cruel, raw death metal album with a bloody grindcore flavor! Music as sharp as a razor!
A few questions - interview with death metal band from Poland - SARS.
Answered Cinek (guitars) and Dyvan (vocals), thank you!
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
SARS is a four-member band founded in 2018 in Rzeszów (Poland) by the current guitarist, Cinek. As a band, we focus on developing our own style, blending different musical genres and calling it BLASTEMATICGROOVE-CORE – a mix of blast beats, mathematical divisions based on groove-core riffs, and insane vocals.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
Synthetic Domination was recorded entirely DIY, at my home studio, using live instruments. It was fully mixed and mastered by myself.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
At the moment, we have released 500 copies as well as a digital version, which can be found on most streaming platforms. All merch is available on our Bandcamp page, at our concerts, or by contacting us directly through social media or email.
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
The author of the lyrics is the vocalist Dyvan, who will answer this question himself:
I wrote all the lyrics for Synthetic Domination myself. The writing process stretched over a long period, deliberately unhurried. As a band, we agreed early on that we wouldn’t impose any deadlines before entering the studio — a decision that gave me complete creative freedom. No pressure, no compromise. From the outset, I knew what I didn’t want: no religious overtones, no overt political preaching, and definitely no poetic gymnastics. I’m not the kind of writer who wraps thoughts in elaborate metaphors. I prefer directness — clarity with weight. Thematically, the lyrics revolve around a seemingly obvious yet deeply unsettling period: World War II. But rather than retread familiar ground, I chose a different lens. The focus isn’t Auschwitz-Birkenau, but Monowice — a nearby subcamp tied to the IG Farben industrial complex. It’s a place often overlooked, yet central to the machinery of horror. I encourage listeners to explore this history. It’s no exaggeration to say that without IG Farben’s factories, the Austrian painter might never have had the means to ignite the war.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
The band’s logo was created by me, while the artwork for Synthetic Domination was done by Maciej Janas (from the band Ketha).
At the moment, we don’t have our own website and use social media instead. I think that, for now, it’s a simple and fast means of communication.
As for the question of whether these things are important, I would say: it depends on how skillfully someone uses the information provided – to that extent, it becomes important.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?
I must admit, we didn’t manage to find a label. We released this material ourselves, which makes reaching a wider audience not so easy, but on the other hand, it’s very satisfying.
Despite the self-release, we are still looking for genuine interest from a label – so if anyone is interested, feel free to get in touch with us.
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
Each of us has our favorite bands and moves within different musical genres, both as musicians and as listeners. That’s why everything we create has this exact mix that we enjoy.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
We mainly perform in Poland. So far, most of our shows have been in clubs. Do we have one best performance? Hmm. We always give 100% at our concerts, no matter if we’re playing for a few people or a larger crowd. It has to be played properly, and each of us gives it our best!
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
Our plans definitely include concerts and new material. We’re constantly working on it. We’re not slacking off :)
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
We invite anyone interested to contact us directly here:
Další ubíjející den, další bolest uvnitř mého těla i mysli. Pochoduji v zástupu stejně prokletých. Hodiny ubíhají, čas plyne jako voda v řece Smrti. Lidé kolem mě opakují stále stejná slova. Připomínají špatně nastavené stroje. Všichni stejně vypadají, stejně mluví, stejně přemýšlejí. Jinakost se neodpouští. Konečně je pátek a já končím v práci. Poslední nádech a potom už jenom řvu do tmy. Potřebuji další dávku muziky, která mi vyčistí hlavu, potřebuji něco ostrého, nekompromisního, divokého.
Všechno to nakumulované zlo musí ven. Vyříznout ho skalpelem, ostře a nekompromisně. Projíždím seznam kapel, co mám doma na poslech. Zhasínám všechna světla a zapínám play. FULL OF HELL vydali v květnu nové EP. Jak jsem na něj jenom mohl zapomenout? Z reproduktorů se na mě vyvalí hnis a zkažená krev a já se konečně začnu usmívat. Tohle je přesně ono, tohle jsem potřeboval. Kývám se do rytmu a připíjím kapele na zdraví!
S touhle smečkou rozzuřených pitbulů jste se již několikrát na našich stránkách setkali. I tentokrát jsem velmi spokojený. FULL OF HELL totiž jsou, byli a určitě i budou jasně rozpoznatelnou, originální kapelou, která má přímý tah na branku. Jejich směsice grindcore, noise, death metalu i powerviolence, je opět jasným důkazem toho, že i hudbou se dá zabíjet. Pánové z Pensylvanie vám vystřelí mozek z hlavy a udělají to opět s velkou morbidní elegancí. Zcela odlišné postupy, atmosféra totálního zmaru a marastu, tolik podobnému současnému světu, masivní, ostrý zvuk, zajímavý obal, tohle všechno dohromady tvoří celek, který když ochutnáte, tak již nikdy nemůžete jinak. Já nepotřebuji žádného terapeuta, já mám "Broken Sword, Rotten Shield". Tady totiž nenaleznete žádné pózy, zbytečnosti, ale jenom na kost ohlodané motivy, které se vám zadřou hluboko do podvědomí. Netuším, proč je dnes tolik lidí frustrovaných, proč dusí v sobě všechny ty pomalu zahnívající myšlenky, když mají možnost zapnout play a rozsekat všechno kolem sebe na prach. Je něco hnisavého, přitažlivého a zvláštně neklidného, co mě přitahuje znovu a znovu k reproduktorům. Pro mě, starého psa, je stále velmi příjemné být fanouškem. Protože pokaždé dostanu poctivou porci hudby, která drásá do krve. Určitě také máte nějaká stará zranění, rány, které vás začnou i po letech bolet, když se změní počasí. S FULL OF HELL je to velmi podobné. I na novém EP připomínají špatně léčený vřed, ve kterém to tepe, pálí a žhne. Kapela vzala rezavý skalpel a prořízla ho. Ostrými riffy, divokými bicími i naštvaným vokálem. Také cítíte zápach zkaženého masa? Temné a ostré death, grindcore, noise, powerviolence album, u kterého vás začnou pálit a bolet staré, dávno vyléčené rány! Velmi syrový hnisavý proces!
Asphyx says:
Another killing day, another pain inside my body and mind. I march in the crowd of the equally cursed. The hours pass, time flows like water in the river of Death. The people around me repeat the same words over and over. They resemble misaligned machines. They all look the same, talk the same, think the same. Difference is unforgivable. Finally, it's Friday and I'm off work. I take my last breath and then I just scream into the darkness. I need another dose of music to clear my head, I need something sharp, uncompromising, wild.
All this accumulated evil needs to come out. Cut it out with a scalpel, sharp and uncompromising. I'm going through my list of bands to listen to at home. I turn off all the lights and put it on play. FULL OF HELL released a new EP in May. How could I have forgotten about it? Pus and bad blood rolls out of the speakers and I finally start to smile. This is exactly what I needed. I sway to the beat and toast the band!
You have already met this pack of angry pit bulls several times on our website. This time I am very satisfied. FULL OF HELL are, were and will certainly be a clearly recognizable, original band that has a direct pull on the goal. Their mixture of grindcore, noise, death metal and powerviolence is once again a clear proof that you can kill with music. The gentlemen from Pennsylvania will blow your brains out and do it again with great morbid elegance. Completely different methods, the atmosphere of total destruction and misery, so similar to the contemporary world, massive, sharp sound, interesting cover, all this together creates a whole that when you taste it, you can never do otherwise. I don't need a therapist, I have "Broken Sword, Rotten Shield". Because here you won't find any poses, no uselessness, but only bone-biting themes that will dig deep into your subconscious. I don't know why so many people today are frustrated, why they are stifling all those slowly rotting thoughts when they have the opportunity to turn on the play and chop everything around them to dust. There is something festering, appealing and strangely unsettling that draws me back to the speakers again and again. For me, an old dog, it's still very enjoyable to be a fan. Because every time I get a fair portion of music that tugs at my blood. You must also have some old wounds, wounds that start to hurt even years later when the weather changes. It's very similar with FULL OF HELL. Even on the new EP, they resemble a badly treated ulcer, where it throbs, burns and glows. The band took a rusty scalpel and cut through it. With sharp riffs, ferocious drums and angry vocals. Can you smell the stench of rotten meat, too? A dark and sharp death, grindcore, noise, powerviolence album that will make your old, long healed wounds burn and ache! A very raw festering process!
Recenze/review - FULL OF HELL - Coagulated Bliss (2024):
Možná jsem už jenom starý pes, ale poslední roky mi připadá, že svět je nějaký divný. Lidé jsou nepříjemní, na nervy, všichni se jenom dívají do obrazovek a když se jich na něco zeptáte, tak jsou naštvaní, že jste je vyrušili. Na pivo už nikdo nechodí, kluci nenávidí holky a naopak. Všichni jsou rozděleni na několik skupin, společnost se radikalizuje. Možná za to můžou sociální sítě, možná veřejný prostor, to netuším. Já chci jenom v klidu dožít, poslouchat muziku, která mě baví a koukat na hezký ženský.
Italské GRUMO jsem objevil jednou v pátek, když už jsem měl všeho plné zuby, když mě štvali všichni v práci i na ulici. Potřeboval jsem něco ostrého, nějakou kapelu, která se nebojí říznout do živého, která hraje hudbu, která se mi dostane do hlavy a vystřelí mi mozek. Otevřel jsem si doma pivo, postupně přidával hlasitost a pořád dokola opakoval, že tady je svět ještě v pořádku. Death metal a grindcore ve vzájemném divokém poměru. S masivním zvukem, s touhou zabíjet hudbou v krvi. Myslím, že jsem zde správně, říkal jsem všem okolo.
Kapela byla založena v roce 2004 v italské Modeně. Letošní album je třetím dlouhohrajícím v řadě a musím rovnou dodat, že mě tvorba téhle smečky oslovila a líbí se mi. Cítím z ní totiž takové ty poctivé, starošklolské vibrace. Přesně takhle to mám rád, přátelé. Ostře a nekompromisně. Najednou je mi kurva jedno, že svět kolem mě hoří, že pochodujeme jako tupé ovce ovládané na dálku na jatka. Vypnul jsem všechny sítě světa a natočil reproduktory směrem do svého do obličeje. V "Sons of Disgust" naleznete všechno to, co máte rádi třeba na DYING FETUS, MISERY INDEX, FULCI. Pánové sice neobjevují nic nového, ani převratného, ale nové album není jenom dobrým řemeslem. Naopak, slyším z něj takovou tu poctivou, reálnou a uvěřitelnou jiskru. Určitě to znáte. Přinesete si nějaké album domů, usadíte se v křesle a jen tak posloucháte. Po nějaké době si začnete podupávat nohou do rytmu, mlátit pěstí do stolu a neustále dokola opakujete - jo, to je přesně ono! GRUMO jsou nekompromisní, s ničím se moc nepářou. Jejich hudba je opravdu nejvíce vhodné pro chvíle, když už vám z toho všeho okolo, co se v současnosti děje, trošku hrabe v hlavě. Je to jízda na splašeném koni, samozřejmě rovnou do pekla. Italové jsou jako smečka rozzuřených pitbulů, které potkáte ve špinavé ulici. Je vám doufám jasné, že budete roztrháni na kusy. Budou vám vyrvány vnitřnosti z těla a všechny kosti rozdrceny. Nové album má v sobě opravdu velkou porci síly a tlaku. Nezbývá mi nic jiného, než vám novinku doporučit. Je v ní obsaženo vše, co potřebuji k morbidní terapii hudbou. Zničující, ostrý a nekompromisní death grindcore, zahraný jak z partesu, který vás rozseká na malé kousky! Masakr těla, masakr mysli!
Asphyx says:
Maybe I'm just an old dog, but it seems like the world has been a strange place lately. People are annoying, on your nerves, everyone just stares at their screens, and when you ask them a question they get mad that you interrupted them. Nobody goes out for a beer anymore, guys hate girls and vice versa. Everyone is divided into several groups, society is radicalizing. Maybe it's social networks, maybe it's public space, I don't know. I just want to live in peace, listen to music I enjoy and look at pretty women.
I discovered Italian GRUMO one Friday when I was fed up with everything, when everyone at work and on the street was annoying me. I needed something edgy, a band that wasn't afraid to cut to the chase, that played music that got into my head and blew my mind. I cracked open a beer at home, gradually turned up the volume, and kept saying over and over that the world was still right here. Death metal and grindcore in wild proportion to each other. With a massive sound, with the desire to kill with music in your blood. I think I'm right here, I've been telling everyone around me.
The band was founded in 2004 in Modena, Italy. This year's album is the third long-playing album in a row and I have to say that I like the work of this pack. I can feel the honest, old school vibes from it. That's the way I like it, folks. Sharp and uncompromising. Suddenly I don't fucking care that the world is on fire around me, that we're marching like dumb sheep remotely controlled to the slaughter. I turned off all the networks in the world and turned the speakers towards my face. In "Sons of Disgust" you'll find everything you love about, say, DYING FETUS, MISERY INDEX, FULCI. The gentlemen may not be discovering anything new or groundbreaking, but the new album is not just good craftsmanship. On the contrary, I hear such an honest, real and believable spark from it. I'm sure you know it. You bring an album home, sit back in your chair and just listen. After a while, you start stomping your feet to the beat, pounding your fist on the table and repeating over and over again - yeah, that's it! GRUMO are uncompromising, they don't fight with anything. Their music is really most appropriate for when you're getting a bit dizzy from all that's going on around you at the moment. It's a ride on a stampede, straight to hell of course. Italians are like a pack of angry pit bulls you meet in a dirty street. I hope you know you're going to be torn to pieces. Your guts will be ripped out of your body and all your bones crushed. The new album has a really big dose of power and pressure. I have no choice but to recommend the new album to you. It contains everything I need for morbid music therapy. Devastating, sharp and uncompromising death grindcore, played like a partes that will cut you into small pieces! Massacre of the body, massacre of the mind!
Ave DEPHOSPHORUS! Greetings to Hades' realm. Or should I rather say to the universe? Perhaps the two are connected. I'm listening to your new album "Planetoktonos" and I can't stop. It has everything I love about extreme metal. Can you tell us what the basic idea behind the album is and how it came about?
Nowadays, when every band has a clear style label, you guys are different. It's hard to categorize you. You play grindcore, but also black metal, death metal, and even sludge elements. Personally, I really like that diversity, playfulness, and desire to explore. Let me ask you right off the bat... which bands influenced you in the very beginning? And you know what, start in 2008 and walk us through the history of your band.
Thanos: Glad to hear you’re into our sound! It’s definitely not for everyone, and we’ve never expected people to easily "get it" or categorize it. That’s exactly why we came up with a term that would make sense to us: astrogrind. It’s our way of capturing the blend of intensity, atmosphere, and cosmic thematics that runs through our music — not just in the sound, but in the whole aesthetic and lyrical approach. It's more of a compass than a genre tag.
From the beginning, we’ve drawn influence from a range of bands that still resonate with us today — acts like Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan, and Voivod. These bands shaped our ears early on, and we keep revisiting their discographies. Somehow, there's always something new to discover in their music, even after all these years.
As for how Dephosphorus started — Panos and I were playing together in a band called Straighthate. That project eventually ran its course after many years and lineup changes. So, in 2008, we decided to start fresh with a new musical direction. After about a year and a half of writing and experimenting, we recorded Axiom, which became our first release and marked the official beginning of Dephosphorus.
Your lyrics are influenced by old sci-fi books that shaped me a long time ago. As a student, I devoured all those apocalyptic visions, flying through space, discovering new planets. The new album is loosely inspired by Iain M. Banks' The Culture. Personally, I really like this Scottish author, but more his early work. Why did you choose him? Do you believe in other civilizations? Do you think we will meet them one day? And will we be as barbaric or advanced as they are?
Panos: Actually, Planetoktonos isn’t particularly influenced by Iain M. Banks—though the rest of our discography definitely is! For this new album, some of the lyrics, as well as the title and cover art, were inspired by James S.A. Corey’s The Expanse novels.
That said, I deeply admire Iain M. Banks. I was shocked when he announced his illness in 2012 and devastated by his passing shortly after. Our second full-length album, Ravenous Solemnity, is dedicated to him.
I loved many aspects of his sci-fi works (he also wrote non-fiction under the name Iain Banks, without the “M.”): the political intrigue, the staggering existential themes—like the concept of Sublimation, which inspired the title of our previous album—the poetic, intricate, and often playful writing style (which can be challenging if English isn’t your mother tongue), his sublime sense of humor, and above all, his vision of The Culture.
The Culture is a human-like future civilization—an anarchic utopia without leaders or gods—where sentient beings and AI coexist in harmonious symbiosis. It reflected Banks’ own deeply held political convictions; he was outspoken and engaged, famously burning his passport during the Second Gulf War in protest of the UK’s involvement.
What Banks did with the Culture was essentially imagine a sustainable future. And imagination, I believe, is humanity’s most powerful weapon. If we want to find a way out of our current civilizational dead ends, we must wield it wisely.
If I had to bet, I’d say that other civilizations do exist. But as the late psychedelic guru Terence McKenna once put it: “We are not here to understand; we are here to appreciate.” That idea challenges the dominance of rationalism and invites us to experience reality in a more direct, aesthetic, and intuitive way. Maybe the universe isn’t meant to be understood—only appreciated.
Given the sheer size and age of the universe, and the brief lifespan of our own civilization, any others would likely have to be incredibly advanced and capable of interstellar travel to find us. Meanwhile, we haven’t even fully explored our own solar system. So while contact seems unlikely... as the X-Files poster once said, “I want to believe.”
Whether they are barbaric or enlightened, if life and civilization are common in the universe, then all levels of advancement must exist somewhere, right now.
Every time I listen to a new album, I do it on a good sound system. I usually just sit down and, because I'm an old dog, I like organic sound and production. Your new recording has exactly that cutting sound that pins you to the wall. Where did you record it and who is responsible for the mastering?
Thanos: Thanks for the kind words — we really appreciate it. You're spot on: Planetoktonos was meant to sound organic, intense, and immersive. As a listener — and even more so as a composer and producer — I feel that the record captures the exact sonic identity we were aiming for: thick, punishing guitars, bass that moves like a seismic wave, drums that are both raw and explosive, and of course, Panos’ agonizing vocals narrating cosmic horror from a place only he can see.
We’ve been rehearsing for years at Ignite Studio, which has become a second home for us. George Christoforidis, the studio owner, recorded and mixed the album. George knows us deeply — from our Straighthate days even — and he truly understands the sound we’re after. He managed to bring out every layer of the music with great sensitivity and clarity, including the noise and synth work from Miltos Schimatariotis, our invisible fifth member.
Once the mix was complete, we sent it to James Plotkin for mastering. James took everything and gave it that final cohesion and sharpness — the record now hits with surgical precision while retaining its raw spirit. We feel extremely lucky to have collaborated with such talented and committed people on this release.
The motif on the cover reminds me a lot of some old sci-fi book. I just can't remember which one. Can you help me out? And who is the author of the image? Look, to be honest, I feel like I'm seventeen again, arguing with my friend about whether Arthur C. Clarke or Isaac Asimov is better. How did you get together with the author of the motif and why him?
Panos: I’m not sure which book cover you're thinking of, but I love that it gave you nostalgic teenage sci-fi vibes! That’s exactly the kind of energy we were going for.
The artist is John Toussas, aka Graphic No Jutsu. I’ve known John for over a decade—we used to work together at Metal Hammer Greece. More recently, he’s been designing beer can labels for Alea Microbrewery, run by Thanos.
Planetoktonos marks a new chapter for us musically, with a heavier sound and some fresh ideas. Visually, we also wanted something different—more colorful and playful. A tribute to classic sci-fi comics and art.
I gave John some specific references, like French comic legends Enki Bilal and Philippe Druillet (the latter did the stunning cover for Agressor’s Neverending Destiny, one of my all-time favorite albums).
I had a very specific scene in mind—a biomechanical spaceship destroying a planet, viewed from behind. It was a nod to the loading screens in Destiny (a game I was obsessed with about a decade ago). I described it to John, and he nailed it.
We’ve gotten amazing feedback on the artwork. A couple of people even referenced Nocturnus—another favorite of mine—whose Thresholds album has one of the best spacy sci-fi covers in metal history.
John also designed the label for Asteroskoni, a collab West Coast DIPA from Alea Microbrewery and P.I.G.S. It's named after one of our songs from Impossible Orbits—it means "Stardust" in Greek. As a craft beer fan, it’s a dream come true to pour a hoppy DIPA from a can with your band’s logo on it, named after a song you wrote the lyrics and title for. Since you're from Pilsner, I bet you know a thing or two about good beer yourself!
I think you'll agree with me when I say that you are a band with a very original expression and approach. I hope you won't mind, but I personally love VOIVOD and I often thought of them while listening to you. You sound completely different, but the overall feeling is the same, in my opinion. Can you tell us how you compose new music? Who writes the melodies? Do you have someone in your group who says, "This is how it should be," or do you discuss it at length? Can you give us a peek behind the scenes?
Thanos: We definitely appreciate the Voivod reference — we’re all fans of theirs. While I don’t think there are direct musical similarities, maybe there's a shared spirit in the atmosphere, the sense of alienation, or the use of dissonance here and there. So I get what you mean — it’s more about the feeling than the actual sound, and that’s a huge compliment to us.
As for our songwriting process, I (Thanos) compose all the music for Dephosphorus — that’s how it’s always been since the beginning. It’s a formula that works well for us and hasn’t needed to change. Typically, I go through intense writing phases: I’ll write a big chunk of material over the course of a month or two. Once there’s enough solid material, we bring it into the rehearsal space and start sculpting it together.
That’s where the real chemistry kicks in. We work through the arrangements as a band — tightening the rhythms, locking in transitions, shaping the dynamics. Panos usually adds his vocal lines toward the end of that process, once the structure has settled and the atmosphere is clear. There’s a lot of back-and-forth and refining in the room, but the original spark usually comes from the same place.
So while there isn’t one person saying “this is how it must be,” there is a clear initial vision, and then it evolves through collaboration and trust.
I'll tell you one thing... I have a great fondness for Greek food and culture, and every time I'm on vacation in your country, I come home feeling reborn. You have a beautiful country. The people are nice. But what is it like there in terms of extreme music? What about concerts, the scene, the fans? Do they go to a lot of events, do they support bands? Tell me, exaggerate...
Thanos: Glad to hear you have a soft spot for Greece — it really is a beautiful and intense place, in every sense. The landscapes, the food, the people, the chaos… it’s all part of the experience. But it’s also a country full of contradictions. Over the past couple of decades, we've lived through a lot: financial collapse, referendums, austerity, systemic injustice — all of which have pushed many people to leave in search of stability and a better future elsewhere. That’s a wound that hasn’t healed yet.
When it comes to extreme music though, Greece punches way above its weight. Despite having relatively few venues and limited infrastructure, the scene is surprisingly strong and diverse — with passionate, knowledgeable fans and bands that are truly committed. You’ve got household names like Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels, and End, but also countless underground acts across all subgenres of extreme music, grinding away with heart and intent.
There’s a raw energy here, fueled in part by our political and social turmoil — and that finds its way into the music. People may not always have the means, but the love and intensity are there. Gigs can feel like rituals. The connection between audience and artist is visceral. It’s not always easy, but it’s definitely real.
So yes — the Greek scene is alive, restless, and getting louder.
Going back in time, what were your musical beginnings like? When did you pick up your first instrument, what was your first concert, where did you stand on stage? Do you have any classical music education? And how did you actually get into extreme metal?
Thanos: I started taking guitar lessons when I was around 10 years old. For the first few years it was all classical guitar — which laid the foundation — but by the time I was 13 I was already drifting toward electric guitar. So I switched to more modern lessons, learning picking techniques and basic riffs. Unfortunately, I never went deep into music theory, which is something I still regret to this day. It would’ve made a lot of things easier down the line.
My first stage experience was pretty typical: some school gigs at the Lyceum, playing Metallica covers with friends — the classics. But things got more serious when I was about 18, which is when I joined Straighthate, with Panos already on vocals. Our first real show together was opening for Stampin' Ground in Athens, around 2002 or 2003 — I don’t remember the exact date, but it felt like a huge deal at the time.
As for how I got into extreme metal… I think the real turning point was a compilation CD I got my hands on as a teenager. It had a bunch of bands on it — two that hit me hard were Death and Nailbomb. That was it. I was instantly drawn to that raw power, the energy, the honesty. From there on, it was a deep dive that never really ended.
Panos: My first instrument was the family synth. My parents signed me and my younger brother up for lessons, but the only thing we really managed to play was some Christmas carols.
As I became more serious about music, I lacked the focus to learn an instrument properly. But I noticed that when I screamed along with my favorite records, I had a loud, abrasive voice that could work for extreme music.
Around 2001 or 2002, my friend Anastasis (now frontman of Dead Congregation) told me that his hardcore band at the time, Straighthate, was looking for a new vocalist. I asked if I could try out. He said, “Have you done this before?” I hadn’t—but they were desperate, as I later found out, so I got the job! More than 20 years later, here we are.
I got into extreme metal back in 1991 or 1992. I was listening to a radio show on Echo FM, a local Athens station hosted by Harry Karaolides (a friend and former Metal Hammer Greece colleague). I recorded the show on tape. That night he played Sarcófago’s “Black Vomit” (the re-recorded version from The Laws of Scourge). Until then, the most extreme bands I knew were Slayer and Sepultura. Hearing guttural vocals and blast beats for the first time really shocked me. I can’t say I loved it immediately—but it blew my mind and expanded my idea of what “extreme” could be.
Later in 1992, I moved to Paris for my studies. In the pre-internet days, compilations were the best way to discover new bands. That’s how I picked up the Masters of Brutality 2 cassette. Not only was the tracklist killer, but the flow was seamless—like Seasons in the Abyss. That comp was my gateway to extreme metal. Through it, I discovered some of my favorite bands: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride—and many more.
What does music mean to you? Is it a lifestyle, relaxation, rest? For example, I can't imagine life without music (and books). Feel free to engage in philosophical reflections; I'm interested in your opinion as a musician.
Thanos: Music, for me, is exactly what you described — I truly can’t imagine life without it, or without books. As I grow older, I’ve come to realize just how much music has shaped the way I perceive the world. It’s like a lens that subtly shifts your understanding of things — through sound, emotion, and abstraction. It offers a different angle, an artistic perspective that reveals hidden layers in life, people, and even history.
More than just a lifestyle or a hobby, music gives life purpose — a reason to create, to connect, to leave something behind. And I don’t say that with any grandiose sense of legacy. I don't claim importance for myself or for the band. But I do believe that the traces we leave through our work — songs, records, ideas — are a kind of echo. A way to exist beyond the limitations of time, unless someone does eventually stumble upon the elixir of life!
Books play a similar role for me. I read constantly — mostly history and political theory — and that keeps my mind engaged and searching. I just wish there were more space at home for all the books and records… but as with everything in life, we’re bound by limits.
Panos: As Friedrich Nietzsche said, “Without music, life would be a mistake.” Thanos’ answer applies to me too, 100%.
I’d add that our music is our humble contribution to human culture—just a drop in the ocean. Through it, we try to imagine a more sustainable future for humanity and the Earth’s ecosystem. Planting those ideas in the collective subconscious is vital. That’s how they might one day become reality. As we titled one of our tracks: “Imagination Is Future History.”
On a personal level, music—especially extreme, alternative, and underground music—has been a transformative force. It helped me break free from a conservative Orthodox Christian upbringing. It opened my mind to other ways of thinking, living, and being—different ideologies, lifestyles, and even spiritual practices.
Concerning books—like Thanos, I’m an avid reader, and that definitely influences our lyrics. Books are the closest thing we have to a time machine; they allow us to understand the past and adapt for the future. Sadly, in today’s hyperconnected, digital world of short attention spans, reading is becoming a lost art—and that’s like shooting ourselves in the foot.
Especially now, with AI rapidly transforming society, those who haven’t picked up a book since school, who avoid non-fiction, or who are unwilling to study, reflect, and adapt, risk being left behind. We can’t let that happen. Reading is how we grow and stay relevant in this new age.
Read more books, people!
The inevitable question at the end. What does DEPHOSPHORUS have planned for the coming months? If you have anything on your mind that you would like to say to fans, labels, promoters, here's your chance...
Thanos: Looking ahead, we definitely plan to be more active on the live front. With the release of Planetoktonos, we hope to shake things up and put the name Dephosphorus out there even stronger — both to old friends and to new ears. We’ve already got a good amount of new material in the works, so ideally the next release won’t take as long as the previous ones. Creativity is flowing, and we want to keep that momentum going.
Beyond that, we’re always open to interesting opportunities — whether it’s shows, collaborations, or other kinds of projects. If labels, promoters, or fellow musicians have something in mind, they can absolutely reach out. We’re very much a band that thrives on meaningful connections and ideas.
Thanks to everyone who has supported us through the years — your energy and attention are what keep this whole thing alive. We truly believe that Dephosphorus still has a lot to offer, and we’re excited for what comes next.
Thank you very much for the interview. You know what I'm going to do now? I'm going to go home, play "Planetoktonos" really loud, and probably reread something by Iain M. Banks. I wish you sold-out concerts, good sales of your new album, and success in your personal lives. May the force be with you! Thank you very much!
Ave DEPHOSPHORUS! Zdravím do Hádovy říše. Nebo bych měl napsat spíše do vesmíru? Možná je oboje propojené. Poslouchám vaši novou nahrávku „Planetoktonos“ a nemůžu přestat. Je v ní všechno, co mám na extrémním metalu rád. Prozradíš nám, jaká je základní myšlenka alba a jak vznikalo?
V dnešní době, kdy má každá kapela nějaké jasné označení stylu, vy jste jiní. Nelze vás příliš zařadit. Hrajete grindcore, ale i black metal, zazní death metal, ale klidně i sludgeové prvky. Osobně se mi to hrozně líbí, ta pestrost, hravost, touha objevovat. Zeptám se rovnou na začátek…jaké kapely vás vlastně v úplných počátcích ovlivnily? A víš ty co, začni rovnou v roce 2008 a proveď nás prosím historií vaší kapely.
Thanos: Jsem rád, že se ti líbí naše hudba! Rozhodně není pro každého a nikdy jsme nečekali, že ji lidé snadno „pochopí“ nebo zařadí do nějaké kategorie. Právě proto jsme vymysleli termín, který dává smysl nám: astrogrind. Je to náš způsob, jak zachytit směs intenzity, atmosféry a kosmických témat, která prostupuje naší hudbou – nejen zvukem, ale i celkovou estetikou a lyrickým přístupem. Je to spíš kompas než žánrová škatulka.
Od začátku jsme čerpali inspiraci z řady kapel, které nás ovlivňují dodnes – například Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan a Voivod. Tyto kapely formovaly náš vkus už od počátku a my se k jejich diskografiím stále vracíme. I po všech těch letech v jejich hudbě vždy najdeme něco nového.
Co se týče počátků Dephosphorus – Panos a já jsme spolu hráli v kapele Straighthate. Ten projekt nakonec po mnoha letech a změnách v sestavě skončil. V roce 2008 jsme se proto rozhodli začít znovu s novým hudebním směrem. Po asi roce a půl psaní a experimentování jsme nahráli album Axiom, které se stalo naším prvním počinem a znamenalo oficiální začátek Dephosphorus.
Ve svých textech jste ovlivněni starými sci-fi knihami, které kdysi dávno formovali i mě. Ještě jako student jsem hltal všechny ty apokalyptické vize, létal jsem vesmírem, objevoval nové planety. Novinka je volně inspirována dílem Iaina M. Bankse – The Culture. Osobně mám tohoto skotského autora moc rád, ale spíše jeho počáteční tvorbu. Proč jste zvolili právě jeho? Věříš v jiné civilizace? Myslíš, že se s nimi jednou setkáme? A budeme stejně barbarští nebo vyspělí jako oni?
Panos: Ve skutečnosti Planetoktonos není nijak zvlášť ovlivněn Iainem M. Banksem – i když zbytek naší diskografie rozhodně ano! U tohoto nového alba byly některé texty, stejně jako název a obal, inspirovány romány Jamese S. A. Coreyho z cyklu The Expanse.
To však neznamená, že Iaina M. Bankse hluboce neobdivuji. Byl jsem šokován, když v roce 2012 oznámil svou nemoc, a zdrcen jeho smrtí krátce poté. Naše druhé album Ravenous Solemnity je věnováno jemu.
Miloval jsem mnoho aspektů jeho sci-fi děl (pod jménem Iain Banks, bez „M“, psal také literaturu faktu): politické intriky, ohromující existenciální témata – jako koncept sublimace, který inspiroval název našeho předchozího alba –, poetický, složitý a často hravý styl psaní (který může být náročný, pokud angličtina není vaším mateřským jazykem), jeho vznešený smysl pro humor a především jeho vize Kultury.
Kultura je lidem podobná civilizace budoucnosti – anarchistická utopie bez vůdců a bohů –, kde vnímající bytosti a umělá inteligence koexistují v harmonické symbióze. Odrážela Banksovy hluboce zakořeněné politické přesvědčení; byl otevřený a angažovaný, proslul tím, že během druhé války v Zálivu spálil svůj pas na protest proti zapojení Velké Británie.
To, co Banks udělal s Kulturou, bylo v podstatě představit si udržitelnou budoucnost. A představivost je podle mě nejmocnější zbraní lidstva. Pokud chceme najít cestu ven z aktuální civilizační slepé uličky, musíme ji moudře využívat.
Kdybych si měl vsadit, řekl bych, že jiné civilizace existují. Ale jak kdysi řekl zesnulý psychedelický guru Terence McKenna: „Nejsme tu proto, abychom rozuměli; jsme tu proto, abychom oceňovali.“ Tato myšlenka zpochybňuje dominanci racionalismu a vybízí nás, abychom realitu prožívali přímějším, estetičtějším a intuitivnějším způsobem. Možná vesmír není určen k tomu, aby byl chápán – pouze oceněn.
Vzhledem k obrovské velikosti a stáří vesmíru a krátké životnosti naší civilizace by jakékoli jiné civilizace musely být pravděpodobně neuvěřitelně vyspělé a schopné mezihvězdného cestování, aby nás mohly najít. Mezitím jsme ani plně neprozkoumali naši vlastní sluneční soustavu. Takže i když se kontakt jeví jako nepravděpodobný... jak kdysi řekl plakát X-Files: „Chci věřit.“
Ať už jsou barbarské nebo osvícené, pokud je život a civilizace ve vesmíru běžné, pak musí někde existovat všechny úrovně pokroku, právě teď.
Pokaždé, když si poslechnu nějaké nové album, tak to dělám na dobré reprosoustavě. Většinou si jen tak sednu a protože jsem starý pes, tak mám rád organický zvuk a produkci. Vaše nová nahrávka má přesně takový ten řezající zvuk, který člověka přikove na zeď. Kde jste nahrávali a kdo je podepsán pod masteringem?
Thanos: Děkujeme za milá slova, moc si toho vážíme. Máš naprostou pravdu: Planetoktonos měl znít organicky, intenzivně a být pohlcující. Jako posluchač – a ještě více jako skladatel a producent – mám pocit, že deska přesně zachycuje zvukovou identitu, o kterou jsme usilovali: hutné, drsné kytary, basu, která se pohybuje jako seismická vlna, bicí, které jsou syrové i výbušné, a samozřejmě Panosův mučivý vokál, který vypráví o kosmické hrůze z místa, které vidí jen on.
Roky jsme zkoušeli v Ignite Studiu, které se pro nás stalo druhým domovem. George Christoforidis, majitel studia, album nahrál a smíchal. George nás zná velmi dobře – už od dob Straighthate – a opravdu rozumí zvuku, o který usilujeme. Podařilo se mu s velkou citlivostí a jasností vynést na povrch každou vrstvu hudby, včetně noise a syntezátorů od Miltose Schimatariotise, našeho neviditelného pátého člena.
Jakmile byl mix hotový, poslali jsme ho Jamesovi Plotkinovi k masteringu. James vzal vše a dal tomu finální soudržnost a ostrost – deska nyní zní s chirurgickou přesností, ale zachovává si svůj syrový duch. Cítíme se velmi šťastní, že jsme na tomto albu mohli spolupracovat s tak talentovanými a oddanými lidmi.
Motiv na obalu mi hrozně připomíná nějakou starou sci-fi knihu. Jen si nemůžu vzpomenout jako? Pomůžeš mi? A kdo je autorem obrazu? Hele, na rovinu, připadám si jako kdyby mi bylo zase sedmnáct a s kamarádem se hádali o to, jestli je lepší Arthur C Clarke nebo Isaac Asimov. Jak jste se dali s autorem motivu dohromady a proč právě on?
Panos: Nevím, kterou knižní obálku máš na mysli, ale líbí se mi, že ti připomněla nostalgické sci-fi atmosféru z dospívání! Přesně takovou energii jsme chtěli vyvolat.
Autorem je John Toussas, známý také jako Graphic No Jutsu. Johna znám už přes deset let – pracovali jsme spolu v Metal Hammer Greece. V poslední době navrhuje etikety na pivní plechovky pro minipivovar Alea, který provozuje Thanos.
Planetoktonos pro nás znamená novou kapitolu v hudbě, s těžším zvukem a několika novými nápady. Vizuálně jsme také chtěli něco jiného – barevnějšího a hravějšího. Poctu klasickým sci-fi komiksům a umění.
Dal jsem Johnovi několik konkrétních referencí, jako jsou francouzské komiksové legendy Enki Bilal a Philippe Druillet (ten druhý vytvořil úžasný obal pro album Agressor’s Neverending Destiny, jedno z mých nejoblíbenějších alb všech dob).
Měl jsem na mysli velmi konkrétní scénu – biomechanickou vesmírnou loď ničící planetu, pohled zezadu. Byla to pocta loading screenům ve hře Destiny (hře, kterou jsem před deseti lety doslova hltal). Popsal jsem to Johnovi a on to perfektně vystihl.
Dostali jsme úžasnou zpětnou vazbu na obal. Několik lidí dokonce zmínilo Nocturnus – další z mých oblíbených kapel –, jejichž album Thresholds má jeden z nejlepších sci-fi obalů v historii metalu.
John také navrhl etiketu pro Asteroskoni, kolaborativní West Coast DIPA od Alea Microbrewery a P.I.G.S. Je pojmenována po jedné z našich písní z alba Impossible Orbits – v řečtině to znamená „hvězdný prach“. Jako fanoušek craftového piva je pro mě splněným snem nalévat chmelové DIPA z plechovky s logem vaší kapely, pojmenované podle písně, pro kterou jste napsali text a název. Jelikož jste z Plzně, vsadím se, že o dobrém pivu něco víte!
Asi se mnou budeš souhlasit, když napíšu, že jste kapela s velmi originálním výrazem a postupy. Doufám, že se nebudeš zlobit, ale osobně miluji VOIVOD a častokrát jsem si na ně při poslechu vzpomněl. Zníte úplně jinak, ale výsledný pocit je dle mého stejný. Prozradíš nám, jak skládáte novou hudbu? Kdo je autorem melodií? Máte ve svém středu někoho, kdo řekne – tak a takhle je to správně nebo dlouze diskutujete? Necháš nás prosím nahlédnout do vaší kuchyně?
Thanos: Určitě oceňujeme zmínku o Voivod – všichni jsme jejich fanoušci. I když si nemyslím, že existují přímé hudební podobnosti, možná je tu společný duch v atmosféře, pocit odcizení nebo použití disonance tu a tam. Takže chápu, co myslíš – jde spíše o pocit než o samotný zvuk, a to je pro nás obrovský kompliment.
Co se týče našeho procesu skládání, já (Thanos) komponuji veškerou hudbu pro Dephosphorus – tak to bylo od začátku. Je to formule, která nám vyhovuje a není třeba ji měnit. Obvykle procházím intenzivními fázemi psaní: během jednoho nebo dvou měsíců napíšu velkou část materiálu. Jakmile máme dostatek kvalitního materiálu, přeneseme ho do zkušebny a začneme ho společně tvarovat.
Tam se projeví skutečná chemie. Pracujeme na aranžmá jako kapela – zpřísňujeme rytmy, ladíme přechody, tvarujeme dynamiku. Panos obvykle přidává své vokální linky ke konci tohoto procesu, jakmile je struktura hotová a atmosféra jasná. Ve zkušebně dochází k mnoha změnám a vylepšením, ale původní jiskra obvykle pochází ze stejného místa.
Takže i když nikdo neříká „takhle to musí být“, existuje jasná počáteční vize, která se pak vyvíjí díky spolupráci a důvěře.
Prozradím ti jednu věc … mám velkou slabost pro řecké jídlo, kulturu a pokaždé, když jsem u vás na dovolené, tak se vracím domů jako znovuzrozený. Máte krásnou zemi. Lidé jsou u vás příjemní. Ale jaké je to u vás, co se týká extrémní muziky? Co koncerty, scéna, fanoušci? Chodí hodně na akce, podporují kapely? Povídej, přeháněj…
Thanos: Jsem rád, že máš slabost pro Řecko – je to opravdu krásné a intenzivní místo, v každém smyslu slova. Krajina, jídlo, lidé, chaos... to vše je součástí zážitku. Ale je to také země plná rozporů. V posledních několika desetiletích jsme prožili mnoho: finanční kolaps, referenda, úsporná opatření, systémovou nespravedlnost – to vše přimělo mnoho lidí k odchodu za stabilitou a lepší budoucností jinam. To je rána, která se ještě nezahojila.
Pokud jde o extrémní hudbu, Řecko však hraje nad své možnosti. Navzdory relativně malému počtu koncertních sálů a omezené infrastruktuře je scéna překvapivě silná a rozmanitá – s vášnivými, znalými fanoušky a kapelami, které jsou skutečně oddané. Najdete tu známá jména jako Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels a End, ale také nespočet undergroundových kapel ze všech subžánrů extrémní hudby, které do toho dávají srdce a odhodlání.
Je tu syrová energie, částečně poháněná našimi politickými a sociálními nepokoji – a ta se promítá do hudby. Lidé možná nemají vždy prostředky, ale láska a intenzita tu jsou. Koncerty mohou působit jako rituály. Spojení mezi publikem a umělcem je instinktivní. Není to vždy snadné, ale je to rozhodně skutečné.
Takže ano – řecká scéna je živá, neklidná a stále hlasitější.
Když se vrátíš po časové ose zpět, jaké byly tvoje hudební začátky? Kdy jsi vzal do rukou první nástroj, co první koncert, kde jsi stál na pódiu? Máš nějaké klasické hudební vzdělání? A jak ses vlastně dostal k extrémnímu metalu?
Thanos: Začal jsem chodit na hodiny kytary, když mi bylo asi 10 let. Prvních pár let jsem se učil hrát na klasickou kytaru, což mi položilo základy, ale když mi bylo 13, už jsem se přikláněl k elektrické kytaře. Přesunul jsem se tedy k modernějším lekcím, kde jsem se učil techniky hraní a základní riffy. Bohužel jsem se nikdy hlouběji nezabýval hudební teorií, čehož dodnes lituji. Mnoho věcí by mi to později usnadnilo.
Moje první zkušenosti na pódiu byly celkem typické: pár školních koncertů v Lyceu, hraní coverů Metallicy s kamarády – klasika. Ale věci se začaly vyvíjet vážněji, když mi bylo asi 18 let a přidal jsem se ke kapele Straighthate, kde už zpíval Panos. Naše první skutečné společné vystoupení bylo jako předkapela Stampin' Ground v Aténách, asi v roce 2002 nebo 2003 – přesné datum si nepamatuji, ale v té době mi to připadalo jako velká událost.
Co se týče toho, jak jsem se dostal k extrémnímu metalu... Myslím, že skutečným zlomem bylo kompilační CD, které jsem jako teenager dostal do rukou. Bylo na něm několik kapel – dvě, které mě opravdu zasáhly, byly Death a Nailbomb. A bylo to. Okamžitě mě zaujala ta syrová síla, energie a upřímnost. Od té chvíle to byl hluboký ponor, který nikdy neskončil.
Panos: Mým prvním nástrojem byl rodinný syntezátor. Rodiče mě a mého mladšího bratra přihlásili na hodiny, ale jediné, co jsme se naučili hrát, byly vánoční koledy.
Když jsem začal brát hudbu vážněji, chyběla mi soustředěnost, abych se naučil hrát na nástroj pořádně. Ale všiml jsem si, že když jsem křičel spolu se svými oblíbenými deskami, měl jsem hlasitý, drsný hlas, který by se hodil pro extrémní hudbu.
Kolem roku 2001 nebo 2002 mi můj kamarád Anastasis (nyní frontman Dead Congregation) řekl, že jeho tehdejší hardcoreová kapela Straighthate hledá nového zpěváka. Zeptal jsem se, jestli bych to mohl zkusit. Zeptal se mě: „Dělal jsi to už někdy?“ Nedělal – ale jak jsem později zjistil, byli zoufalí, takže jsem tu práci dostal! O více než 20 let později jsme tady.
K extrémnímu metalu jsem se dostal v roce 1991 nebo 1992. Poslouchal jsem rozhlasový pořad na Echo FM, místní athénské stanici, kterou moderoval Harry Karaolides (přítel a bývalý kolega z Metal Hammer Greece). Pořad jsem si nahrál na kazetu. Ten večer hrál „Black Vomit“ od Sarcófago (přepracovanou verzi z alba The Laws of Scourge). Do té doby byly nejextrémnější kapely, které jsem znal, Slayer a Sepultura. Když jsem poprvé uslyšel hrdelní vokály a blast beaty, opravdu mě to šokovalo. Nemůžu říct, že se mi to hned zalíbilo, ale ohromilo mě to a rozšířilo mou představu o tom, co může být „extrémní“.
Později v roce 1992 jsem se přestěhoval do Paříže za studiem. V době před internetem byly kompilace nejlepším způsobem, jak objevovat nové kapely. Tak jsem si pořídil kazetu Masters of Brutality 2. Nejenže byl tracklist úžasný, ale i plynulost skladeb byla dokonalá – jako Seasons in the Abyss. Ta kompilace byla mou bránou do světa extrémního metalu. Díky ní jsem objevil některé ze svých oblíbených kapel: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride – a mnoho dalších.
Co pro tebe znamená hudba. Je to životní styl, relax, odpočinek? Já si třeba bez hudby (a bez knih) nedokážu život vůbec představit. Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah, zajímá mě tvůj názor jako muzikanta.
Thanos: Hudba je pro mě přesně to, co jsi popsal – opravdu si nedokážu představit život bez ní, stejně jako bez knih. S přibývajícím věkem jsem si uvědomil, jak moc hudba ovlivnila můj pohled na svět. Je to jako čočka, která jemně mění tvé chápání věcí – prostřednictvím zvuku, emocí a abstrakce. Nabízí jiný úhel pohledu, uměleckou perspektivu, která odhaluje skryté vrstvy života, lidí a dokonce i historie.
Hudba je víc než jen životní styl nebo koníček, dává životu smysl – důvod tvořit, spojovat se, zanechat po sobě něco. A neříkám to s nějakým grandiózním pocitem odkazu. Netvrdím, že jsem důležitý já nebo moje kapela. Ale věřím, že stopy, které zanecháváme svou prací – písně, desky, nápady – jsou jakousi ozvěnou. Způsob, jak existovat mimo omezení času, pokud někdo nakonec nenarazí na elixír života!
Knihy pro mě hrají podobnou roli. Neustále čtu – hlavně historii a politickou teorii – a to udržuje mou mysl aktivní a hledající. Jen bych si přál, aby bylo doma více místa pro všechny knihy a desky... ale jako se vším v životě, jsme omezeni hranicemi.
Panos: Jak řekl Friedrich Nietzsche: „Bez hudby by život byl omylem.“ Thanosova odpověď platí i pro mě, na 100 %.
Dodal bych, že naše hudba je naším skromným příspěvkem k lidské kultuře – jen kapkou v moři. Prostřednictvím ní se snažíme představit si udržitelnější budoucnost pro lidstvo a ekosystém Země. Je důležité zasadit tyto myšlenky do kolektivního podvědomí. Tak se jednoho dne mohou stát realitou. Jak jsme nazvali jednu z našich skladeb: „Imagination Is Future History“ (Představivost je budoucnost historie).
Na osobní úrovni byla hudba – zejména extrémní, alternativní a undergroundová hudba – transformativní silou. Pomohla mi osvobodit se od konzervativní ortodoxní křesťanské výchovy. Otevřela mi mysl jiným způsobům myšlení, života a bytí – odlišným ideologiím, životním stylům a dokonce i duchovním praktikám.
Co se týče knih – stejně jako Thanos jsem vášnivý čtenář, a to rozhodně ovlivňuje naše texty. Knihy jsou tím nejbližším, co máme k časovému stroji; umožňují nám porozumět minulosti a přizpůsobit se budoucnosti. Bohužel v dnešním hyperpropojeném digitálním světě s krátkou pozorností se čtení stává ztraceným uměním – a to je jako si střílet do vlastní nohy.
Zejména nyní, kdy umělá inteligence rychle mění společnost, riskují ti, kteří od školy nesáhli po knize, vyhýbají se literatuře faktu nebo nejsou ochotni studovat, přemýšlet a přizpůsobovat se, že zůstanou pozadu. To nemůžeme dopustit. Čtením rosteme a zůstáváme relevantní v této nové době.
Čtěte více knih, lidi!
Nezbytná otázka na konec. Co chystají DEPHOSPHORUS v nejbližších měsících? Pokud máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, zde je prostor…
Thanos: Do budoucna rozhodně plánujeme být aktivnější na koncertním poli. S vydáním Planetoktonos doufáme, že rozvíříme vody a jméno Dephosphorus se dostane ještě více do povědomí – jak starým přátelům, tak novým posluchačům. Už máme připravenou slušnou porci nového materiálu, takže ideálně by další vydání nemělo trvat tak dlouho jako ta předchozí. Kreativita proudí a my chceme tuto dynamiku udržet.
Kromě toho jsme vždy otevřeni zajímavým příležitostem – ať už se jedná o koncerty, spolupráce nebo jiné projekty. Pokud mají vydavatelství, promotéři nebo kolegové hudebníci něco na mysli, mohou se na nás rozhodně obrátit. Jsme kapela, která vzkvétá díky smysluplným kontaktům a nápadům.
Děkujeme všem, kteří nás po léta podporovali – vaše energie a pozornost jsou tím, co udržuje celou tuto věc naživu. Opravdu věříme, že Dephosphorus má ještě hodně co nabídnout, a těšíme se na to, co přijde dál.
Děkuji moc za rozhovor. Víš, co teď udělám? Půjdu domů, pustím si pořádně nahlas „Planetoktonos“ a asi si znovu přečtu něco od Iaina M. Bankse. Přeji vám, ať máte vyprodané koncerty, ať se novinka dobře prodává a ať se vám daří i v osobních životech. Ať vás provází síla! Děkuji moc!
.JPG)