Tiché kroky na schodech - Eva Björg Ægisdóttir
2025, Vendeta
Bylo sice ještě docela teplo, ale lilo celou cestu. Sedím v kupé, občas kouknu do krajiny a takhle z vlaku to vypadá, že podzim už je za dveřmi. Ještě před týdnem jsem plaval venku, ale teď už mě vyhnala příroda do krytého bazénu. Mám na uších sluchátka, poslouchám nové PARADISE LOST a je mi tak nějak krásně melancholicky. Vlastně ani nevím, proč mě Island pořád tolik přitahuje. Nikdy jsem tam nebyl, ale viděl jsem desítky dokumentů. Asi jak je tam tma, tak tam je každý buď v nějaké kapele (pokloňme se božským SOLSTAFIR) a nebo tvoří za dlouhých nocí za polárním kruhem. Eva Björg Ægisdóttir mi padla ihned do noty. Píše zajímavé, líbí se mi její jazyk (i překlad, samozřejmě). Je to zase jednou první kniha od nnové autorky a musím vám prozradit jednu věc, asi jsem se zamiloval. Do téhle knížky samozřejmě. Má v sobě totiž takovou zvláštní atmosféru, která se krásně hodí k sychravému počasí za oknem.
Nechápu, proč se říká o téhle chalupě, že je rekreační? Pořád tu jenom dřu a nic z toho. Dělám to rád, ale znáte to. Člověk má za sebou někdy těžký víkend, trošku hůře spal, přehnal to s tréninkem a nebo mu jen pomalinku stárne tělo a chtěl by si jen tak zalézt a odstřihnout se od všeho kolem. Ale nejde to. Máma už některé věci nezvládá a rád pomůžu. Přesto se těším, když už mám všechno hotovo a jdu se chvilku projít. Nasávám krásu lesa, čistím si mozek i všechny póry těla. Duchem jsem ale na Islandu, prožívám přesun hlavní hrdinky policistky Elmy z Reykjavíku do rodného města Akranesu. Vidím před sebou vraždu u majáku, kterou musí ihned řešit. Představuji si tváře, postavy, jejich pohyby. Moje fantazie pracuje na plné obrátky i ve chvílích, kdy dělám tupější nádenickou práci. Konečně křeslo, lampička, dejte mi všichni pokoj, mám svůj svět, ve kterém je mi dobře. Nedivím se, že autorka vyhrála za tuhle knihu nějaké ty ceny a je překládána do dalších a dalších jazyků. Je velmi dobrá vypravěčka a motiv je složitý. Baví mě to tolik, že čtu dlouho do noci.
Ráno mě bolí celý člověk. Chybí mi ještě tak půlka, to asi nedám. Během víkendu určitě ne, těch povinností je zase nějak moc. Jezdím do Jizerek na chalupu jen na soboty a neděle a protože jsem na to sám, tak se můžu strhnout. Nosím, sekám, kosím, zedničím i zahradničím. Mě fyzická práce nevadí, jen by to chtělo trošku větší řád. Jenže znáte stařenky. To je ale na zcela jinou diskuzi. Řeči se opakují a tělo pomalu chřadne. Stejně jako mysl. Jsem hodným synem, co poslouchá. Duší jsem ale někdy opravdu mimo. Jasně že zase na Islandu. Pokaždé, když mám nějakou knížku rozečtenou, tak jsem jak na trní. Jako bych měl absťák. Nebo jsem jen až moc zvědavý, kam bude děj ubíhat, jakým směrem se vydá vyšetřování, co noví svědci. Navíc, příroda, krása i syrovost krásné země. Dnes jsem opravdu ztahaný, tak si dám jen pár stránek. Je mi to líto, ale už na to nemám. Bolí mě záda i nohy. Jednou se tu strhám. Zdají se mi divoké sny. Vyšetřuji dál.
Je neděle ráno a v autobuse do Prahy vedle mě sedí tlustý smradlavý Vietnamec. Pořád telefonuje a tak si nemůžu číst. Ve vlaku na Plzeň je zase v kupé asi deset dětí, co jsou velmi nevychované. Řvou, chlemtají ve velkém energetické nápoje, pak zase řvou, jedí hambugrery a jejich umaštěné matky pořád někam volají. Nejde to ani se sluchátky na uších. Přijedu domů, zalezu si do sprchy, pokecáme a jsem tak utahaný, že jen tupě koukám na obrazovku. Achjo, snad vyšetřím chvilku během týdne. Trvá mi to další tři dny, než knihu dočtu. Jsem překvapený z rozuzlení. Ihned si dávám autorku do svého seznamu nových objevů. Tenhle příběh v sobě měl fakt všechno. Byl napínavý, zajímavý, syrový, ani bych neřekl, že je to prvotina, kdybych to nevěděl. Možná není kniha ve všem "dokonalá", ale mě se právě líbí taková ta upřímnost, opravdovost. Mám to stejně nastavené i u muziky. Tak možná proto.
Ze své další brigádnické a nádenické chalupářské mise se moje tělo léčí několik dní. Jak člověk dělal spoustu pohybů, na které není zvyklý a přepínal se, tak ho to sejmulo. Nějak to přežiju. V hlavě budu mít ale stejně navěky spojené s knihou již trošku žluté listí na stromech, mlhu nad loukou, vlezlý studený vzduch po ránu i večer. Praskání dřeva v kamnech a k tomu vražda na Islandu. Měl jsem šťastnou ruku při výběru i tentokrát. Tiché kroky na schodech jsem si fakt užil. Líbilo se mi vlastně všechno. A tak tu ode mě máte další z knižních tipů. Berte a nebo nechte být. Je to jenom na vás. Děkuji moc za pozornost. Už mám v hledáčku další knihu. Jedeme dál, ať se práší za kočárek. Mějte se co nejlépe.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Policistka Elma se po rozpadu vztahu rozhodne přestěhovat z hlavního města Reykjavíku zpátky do rodného Akranesu, přístavního městečka na západě Islandu. Místo očekávaného klidu se však prakticky okamžitě musí pustit do vyšetřování záhadného úmrtí u dvojice akraneských majáků. Obětí je Elísabet, která ve městě žila jako malá, a Elma s kolegy tak musí prověřit nejen její nedávné vztahy, ale zapátrat i o něco hlouběji v minulosti.
Postupem času vyplouvají na povrch stará tajemství a dávno promlčené rodinné tragédie, rozuzlení případu je však stále v nedohlednu. Komu byla Elísabet trnem v oku? A co jsou obyvatelé Akranesu ochotní udělat pro to, aby si zachovali dobrou pověst?
Debutový román Islanďanky Evy Björg Ægisdóttir Tiché kroky na schodech zvítězil v roce 2018 v soutěži o nejlepší rukopis s kriminální zápletkou a získal ocenění Svartfuglinn, za nímž stojí populární islandští autoři detektivek Ragnar Jónasson a Yrsa Sigurðardóttir. Od té doby už se Tiché kroky na schodech dočkal celé řady ocenění, byl přeložen do více než dvaceti jazyků a momentálně se chystá také jeho filmová podoba.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
