DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 25. května 2020

Rozhovor - NECROPSY - Zostali sme skrytí v undergrounde.


Rozhovor s legendární death metalovou skupinou z Finska - NECROPSY.

Odpovídali Janne a Tero, děkujeme!

Přeložila Petra, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Asphyx.

Recenze/review - NECROPSY - Exitus (2020):
https://deadly-storm.blogspot.com/2020/02/recenzereview-necropsy-exitus-2020.html

Ave NECROPSY! Ahoj Janne, zdravím do Finska. Dnes ráno cestou do práce jsem si dal do sluchátek vaše nové EP „Exitus“ a najednou jsem měl pocit, jako bych se toulal někde u vás na severu v lesích. Myslím si, že se album opravdu povedlo. Hrozně rád se k němu stále vracím. A je taky pravda, že jeho síla nejvíc vynikne za tmy, v zimě. Jakým způsobem vlastně vznikalo? A co říkají na nové skladby fanoušci? 

JANNE: Zdravím ťa, Jakub! Som veľmi rád a som aj poctený, že sa ti náš album páči. Už v dobe, keď sme len začali skladať prvé skladby na novú dosku, bolo nám nad slnko jasné, že by mali znieť temne a pochmúrne. A takisto sme chceli robiť veci čo najjednoduchšie. Nič zbytočné navyše. A v priebehu skladania sme si rovnako uvedomili, že skladby fungujú lepšie, keď ich hráme v pomalšom tempe. Povedal by som, že prvé reakcie boli dobré, aj keď poslucháči boli trochu zaskočení novým doomovým smerovaním. 


EP „Exitus“ je dlouhé něco lehce přes 22 minut. Jsou na něm 4 skladby a abych pravdu řekl, tak mě osobně se nejvíc líbí „206 Motives“. Je nejdelší na desce a pokaždé mě úplně pohltí. Je tajemná, chladná a temná. Prozradíš nám, jaké je její poselství, kdy a jak vás napadl motiv? Já tu skladbu nemůžu vyhnat z hlavy!:)). 

JANNE: Aby som bol úprimný, prvý riff ma napadol hneď potom, ako som sa ukladal do postele a predtým som počúval OBITUARY. Potom na ďalšej skúške sme pridali k tomu riffu ďalšie a takto sme nejako skomponovali túto skladbu. 

TERO: Keď začínam písať texty ku skladbám, mám na to určitú metódu. Nasadím si slúchadlá, zaujmem pohodlnú pozíciu, potom zavriem oči a počúvam danú skladbu niekoľkokrát za sebou. Snažím sa nejako vizualizovať príbeh ukrytý v muzike, že čo by sa asi tak mohlo stať v jednotlivých častiach skladby. Ako keby ste sledovali nejaké „mentálne útržky z filmov“. Atmosféra tejto piesne ma nejako viedla k myšlienke, že v ľudskom tele je približne 206 kostí a niekto ich z nejakého dôvodu chce odstrániť, a tak sa začal vyvíjať príbeh tejto skladby... 

22 minut temného death metalu mi ale přijde málo. Proč jste vlastně nenahráli dlouhohrající album? Má být „Exitus“ jen ochutnávkou a příslibem do budoucna? Myslím, že my fanoušci, bychom si pokračovatele vynikající desky „Buried in the Woods“ z roku 2015 zasloužili! 

JANNE: Od vydania poslednej dosky už ubehlo toľko času, že sme proste len chceli čo najrýchlejšie vydať materiál, ktorý sme už mali k dispozícií. Najskôr sme plánovali vydať len dve skladby, ale keďže sme mali hotové štyri skladby, tak sme ich vydali rovno všetky spolu. Mali sme vo vnútri kapely menšie personálne problémy a roztržky, čo taktiež ovplyvnilo oneskorené vydanie. Hannu opustil kapelu atď. bola to naozaj nanič situácia. Našťastie sa Hannu vrátil do kapely. A áno, je jasné, že fanúšikovia by si zaslúžili dlhohrajúci album a som si istý, že nepochybne vydáme aspoň ešte jedno plnohodnotné dielo. 


Osobně mě zaujal motiv na obalu „Exitus“ natolik, že jsem si u vás musel objednat tričko. Je na něm postava, duch, možná ozářený jedinec. Má takovou zvláštní atmosféru, působí na mě. Kdo je autorem obalu a jak jste motiv vybírali? Dáváte si hodně záležet na grafice? Mně se tohle na vás vždycky hrozně líbilo, jako fanoušek jsem dostal pokaždé do ruky výrobek, který je parádní i po vizuální stránce. 

JANNE: Všetky obaly albumov pre nás doteraz urobila žienka nášho bubeníka, Tiina Vaahtera. Poskytli sme jej len názov albumu „Exitus“ a opis, čo by sme ním chceli povedať. Samozrejme, kladieme obalom veľký význam a tentoraz šlo všetko veľmi hladko tak ako aj v minulosti. Tiina nám vždy pošle najskôr náčrt, my ho zhodnotíme a pošleme jej spätnú väzbu. Nepýtal som sa, kde berie inšpiráciu pre daný motív. Ale s výsledkom sme naozaj veľmi spokojní. 

Když už jsme u té grafiky. Podle mého máte jedno z nejlepších metalových log. Je jasně čitelné, ostré, každý si jej ihned všimne. Máte jej úplně od začátku? Vím, že na demu „Curse“ z roku 1990 už je, akorát netuším, jestli i na prvním „Mental Disturbance“ (1989)? Po vašem návratu získalo logo jen červenou barvu? Chápu to dobře? A kdo je vlastně autorem loga? 

JANNE: Diky chlape! Ak si dobre spomínal, nakreslil som ho niekedy v roku 1989 alebo 1990. Bolo vtedy trochu iné, také viac thrash metalové, veľmi nepatrne som ho zmenil, aby vyzeralo viac death metalovo. Haha! Pre logo používame väčšinou bielu alebo červenú farbu, niekedy býva v čiernej. 


Když si to vezmu celkově, tak vy rozhodně nejste kapela, která by trpěla nadprodukcí. Naopak, připadá mi, že máte na dobu svoji existence alb příliš málo. Já vím, nahrávat jenom proto, aby něco vyšlo, není příliš dobré, ale přeci jen, od data svého vzniku v roce 1987 jste vydali jen dvě dlouhohrající alba. A to do roku 2011 jen samé demonahrávky, splitko a EP. Proč vlastně? Nebyl čas, peníze, chuť? 

JANNE: V roku 1994 sme mali dohodu s holandským vydavateľstvom Cyber Music a v tom čase sme už mali aj hotové skladby na plnohodnotný album. Mali sme dokonca vyhradené peniaze na nahrávanie a aj hotový cover albumu, ale stalo sa čo sa stalo. Rozhodli sme sa ako kapela dať si pauzu. V podstate to bolo moje rozhodnutie. Bol som tak unudený a zdeprimovaný z vtedajšej situácie. Veľa zmien v zostave a problémy s novými členmi. Napokon sa musím priznať, že toto rozhodnutie aj trochu ľutujem. Veci sa mohli vyvíjať inak. To, že sme vtedy nevydali tú dosku, má veľký vplyv aj na súčasnosť. Každopádne, je to už minulosťou. Po roku 2011 sme vydali dve plnohodnotné dosky, dva mini albumy a jednu kompiláciu. Viem, že to nie je veľa a myslím si že dôvodom je nedostatok času a samozrejme je to aj vec peňazí. 

Vy jste vlastně do roku 1993 trávili čas jen v undergroundu. Pokud člověk nebyl vyloženě nadšenec jako já, tak o vaší existenci asi příliš nevěděl. Osobně mám hrozně rád z Finska i vaše kolegy PURTENANCE. Ti si prošli podobnou historií jako vy. Proč jste vlastně přerušili činnost? I u vás zůstali v kapele z původní sestavy dva muzikanti, kteří byli po návratu na scénu doplněni nováčky. Proveď nás prosím trošku historií kapely. 

JANNE: Hovoríme vlastne o roku 1994, odkedy sme zostali skrytí v undergrounde. Ako som už povedal predtým, mali sme obrovské problémy s členmi v kapele. V radoch kapely prebehlo vtedy veľa personálnych zmien a noví členovia nechodili na skúšky s príliš veľkým zanietením a záujmom. Ja som takisto vyrástol a mal som aj iné záujmy ako napríklad alkohol a dievčatá. Väčšinou teda to pitie. Haha! Taktiež nám pred nosom ušlo zopár dobrých zmlúv na nahrávanie. Bol som už unavený z toho tlačenia veľkého kamenného balvanu pred sebou. Dlhé roky som strávil veškerý svoj voľný čas s kapelou a cítil som, že proste potrebujem prestávku. Ale nikdy sme neprestali hrať. Mali sme iné kapely a projekty počas tých rokov nečinnosti NECROSY, hoci išlo o rozdielne hudobné štýly. 

Jeden deň sme spolu s Terom, Villem a Hannu len tak jammovali u mňa v garáži. Hrali sme cover od MISFITS zaranžovaný do jazzového štýlu. V ten deň som sa spýtal Villeho a Hannu, či by nechceli opäť hrať ako NECROPSY, keby sme získali späť aj Aatua ako druhého gitaristu a oni odpovedali kladne. Nebolo možné získať späť všetkých starých členov, pretože niektorí prestali hrať úplne. 


Osobně jsem vaši existenci poprvé zaznamenal někdy v roce 1992, kdy se mi do rukou dostala zkopírovaná kazeta „Never to Be Forgotten“. Pamatuju si, že na druhé straně mi někdo nahrál CANDELMASS. Vy jste tenkrát měli jen dvě skladby, jestli se nepletu. Do hlavy se mi vypálil hlavně song „Dark Fantasies“. Dnes už je to rarita a říkám si, jestli by nestálo za to vydat vaše demonahrávky třeba na nějaké kompilaci. Neuvažujete o tom? 

JANNE: Áno, spomínam si, demo bolo určené na propagáciu a tie dve skladby skončili na EP nahrávke „Never to be Forgotten“, ktorá vyšla u Seraphic Decay Records. V roku 2013 Century Media vydala všetky naše demá na kompilácií „Tomb of the Forgotten“. 

Lidé, kteří zažili devadesátá léta a underground si dnes občas stěžují, že „už to není, co bývalo“. Jak vnímáš změny na scéně ty, jako muzikant? Myslím tím teď, co se týká nových technologií, tak i třeba labelů, koncertů, fanoušků. Uvedu příklad - nedávno mi němečtí ASSASSIN napsali, že jejich video na youtube vidělo několik stovek tisíc lidí, ale měli z toho jen 45 EURO. Desky se zkrátka už tolik neprodávají, fanoušci hlavně streamují, pro hudebníky asi není současnost příliš přívětivá, nemám pravdu? Nebo sis zvykl a přizpůsobil se? 

JANNE: Áno, už to nie je tak vzrušujúce ako kedysi, teraz máš všetky informácie dostupné priamo pred očami. Tá mystika sa z toho vytratila. A takisto v deväťdesiatych rokoch tu nebolo ani také kvantum kapiel. Teraz je oveľa náročnejšie dostať svoju kapelu do povedomia verejnosti, čo je na jednej strane veľmi zvláštne, lebo v dobách, keď sme začínali na to stačila korešpondencia, mali sme len listy, faxy a telefón. Vývoj hudobného priemyslu a nových technológií vytvoril mnoho dobrých vecí ale osobne si myslím, že je to všetko nanič, lebo hudobníci nedostávajú to, čo im patrí. Samozrejme, pre mňa je muzika spôsobom života, ale napriek tomu by bolo fajn, keby sme si mohli svojou hudbou zarobiť aspoň zopár eur namiesto toho, aby sme len vrážali peniaze do nahrávania nových albumov, organizovania koncertov pre fanúšikov. Myslím, že to má logiku, alebo nie, do pekla? Je to celé nepríjemná a ťažká situácia. Ale nechcem sa tomu prispôsobiť, či si na to zvyknúť. 


Před několika lety jsem se zařekl, že chci ještě některé kapely vidět naživo, než odejdu do metalového důchodu:)). NECROPSY patří mezi ně. Vy ale hrajete hlavně jen u vás ve Finsku nebo se pletu? Co nějaké turné po Evropě, vezměte s sebou PURTENANCE a vyrazte! 

JANNE: To je presne to, o čom som hovoril. Ak chcete ísť hrať mimo Fínska, musíte zaplatiť všetko, čo sa týka zorganizovania turné sami. Samozrejme chceli by sme hrať mimo Fínska, ale nie sme tak slávna kapela. Potrebujete peniaze a my ich nemáme. Ale som si istý, že jedného dňa zahráme nejaké koncerty v Európe ešte predtým, než budeme dobrý akurát tak do starého železa. „Aj keď nás to bude stáť jahody“. Haha! Fínske príslovie! 

Na závěr se pokaždé ptám (a od vás by mě to opravdu hodně zajímalo) – co pro tebe znamená death metal? Jak bys jej definoval? Nemyslím teď techniku hraní, ale spíš jeho filozofii, jak jej vnímáš a jak ovlivnil tvůj život? 

JANNE: Je to môj spôsob života a premýšľania. Je tu vždy so mnou. Vyrastal som s tou hudbou. Bol som veľmi mladý, keď som narazil na death metalovú muziku. Dokonca aj teraz, keď som otec dvoch synov, a kvôli tejto ošemetnej covid pandémií príliš s NECROPSY neskúšame a dokonca aj počas rokov, keď sme ako kapela neboli aktívni, death metal bol stále v mojej hlave. Hudba. Texty. Atmosféra. Blízkosť smrti... 

Děkuji moc za rozhovor. Jako pro věrného a dlouhodobého fanouška pro mě hodně znamená. Přeji vám spoustu dobrých koncertů, nadšených fans a ať se vám daří i v osobních životech. Budu se těšit na další hudbu od NECROPSY! 

JANNE: Aj ja ďakujem za tento rozhovor, veľmi si to cením. Už pracujeme na novom materiáli a nabudúce už určite vydáme plnohodnotný album. Maj sa dobre, Jakub!

about NECROPSY on DEADLY STORM ZINE / o NECROPSY na DEADLY STORM ZINE:


Recenze/review - NECROPSY – Buried in the Woods (2015):

Interview - NECROPSY - We hid in underground.


Interview with legendary death metal band from Finland - NECROPSY.

Answered Janne and Tero, thank you!

 Translated Petra, thank you!

 Questions prepared Jakub Asphyx.

Recenze/review - NECROPSY - Exitus (2020):
https://deadly-storm.blogspot.com/2020/02/recenzereview-necropsy-exitus-2020.html

Ave NECROPSY! Hi Janne, greetings to Finland. This morning on the way to work, I put your new EP “Exitus” to my headphones and suddenly I felt like I was wandering somewhere in the north in the woods. I think you made that album really good. I still love to return to it. And it's also true that power of that album will excel most in the dark, in the winter. How did it actually originate? And what do the fans say about the new songs? 
-Janne: Tervehdys Jakub! Well, I’m very glad and honoured you like the album. It was very clear to all of us when we started to write the tracks that they should sound dark and gloomy. Also we wanted to do things simple. Nothing unnecessary and we noticed in the course of the process that the songs worked better when we played them with slower tempo. Response has been mainly good though people have been amazed at the new doomier style.


The EP “Exitus” is just over 22 minutes long. There are 4 songs on it and, to tell the truth, I like "206 Motives" the most. It is the longest on the record and always engulfs me completely. It is mysterious, cold and dark. Will you tell us what is a message of that song? When and how have you got the motive? I can't get the song out of my head! :)). 

-Janne: To be honest, first riff came to my mind just after I went to bed and I was listened to Obituary earlier that day and then on next rehearsals we started to compose and write more riffs. 

-Tero: I have this certain method when I’m starting to write the lyrics. I put on my headphones and take a comfortable position. Then I close my eyes and listen the song several times. I try to kind of visualize the story inside of music. What could happen in different parts. As though watching a ” mental movie clips”. Somehow the atmosphere of the song led to idea that there are 206 bones approximately in human and someone desires to remove them all for a reason or another and that’s how it started to evolve.. 

22 minutes of dark death metal is not enough. Why didn't you record a full-length album? Is “Exitus” just a tasting and a promise for the future? I think we – fans - would deserve the follower album of the excellent “Buried in the Woods” album from 2015! 

-Janne: We just wanted something out fast because it had been so long since the last release. First we were supposed to release only two songs but we had four songs ready, so we recorded them all. We had some personal problems and disagreements inside the band. Those reasons also affected on delayed releasing. Hannu left the band etc. We had pretty shitty situation back then. Luckily Hannu is back now. Yes, fans certainly deserve full length album and I’m sure we will make at least one album still.


Personally, I was so impressed with the motif on the "Exitus" cover that I had to order a T-shirt from you. It has a figure, a ghost, maybe an irradiated individual. It has such a special atmosphere, it affects me. Who is the author of the cover and how did you choose the theme? Do you really care about graphics? I have always liked this a lot, as a fan I have always got a product that is even visually appealing. 

-Janne: Our drummers wifelet Tiina Vaahtera has done all the covers for us. We just gave her the name “Exitus” and a description of what we want to say. Of course we put focus on cover art a lot and this time it went pretty much like before. Tiina sent sketch for us. We checked it and gave feedback and so on. I haven’t asked where she got the inspiration for the picture. We are really satisfied with the result. 

Speaking of the graphics. I think you have one of the best metal logos. It is clearly legible, sharp, everyone notices it immediately. Do you have it from the beginning? I know that it is already on the 1990 “Curse” demo, but I have no idea if even on the first “Mental Disturbance” (1989)? After your return, the logo only got red? I understand it well? And who is the author of the logo? 

-Janne: Thanx man! If I remember right I draw it in ‘89 or ‘90. It was different back then. It was more trashy. I changed it simple and more Death Metal. Haha! We use mainly two colors. White and red. Sometimes black.


Taking this overall, you're definitely not a band that suffers from overproduction. On the contrary, it seems to me that you have just few albums for the duration of your existence. I know, recording just to get something out is not very good, but after all, since you started in 1987, you have released only two long-length albums. And from 2011 only demos, split and EP. Why? Wasn't there time, money, taste? 

-Janne: We had a deal with dutch label (Cyber Music) in 1994 and also songs ready for the full length. Also we had the moneys for the studio and even covers ready but then happened what happened. We decided to take a break with the band. Actually it was my decision. I was so bored and fucked up of the current situation. Line-up changes and too much problems with new members. Afterwards I must say that I regret a bit of that decision. Things could have gone differently. it has affected a lot to this day that we didn’t make that recording. Anyway that is past. After 2011 we have released two full-length, two mcd:s and one compilation. It isn’t much and I think it is the lack of time. It is also money thing. 

You actually spent time in the underground until 1993. If someone is not enthusiast like me, so he didn't know much about your existence. I personally love Finland and your colleagues PURTENANCE. They went through a history similar to yours. Why did you actually hold on? You stayed in the band just two original musicians, who were back on stage accompanied by newcomers. Please tell us a little bit about history of the band. 

-Janne: It was actually 1994 when we hid underground. Like I said in before we had huge problems with the members. Too much line-up changes and other members lack of interest in coming to rehearsals. I had grown up and got other interests like drinking and girls. Mostly drinking. Haha! Also a few good recording deals went over. I was tired of pulling a stone sled behind me. For years I had spent all my time on band and I felt it was time to take a break. We still didn’t stopped playing. We had other bands and projects during those underground years though different kind of music. 

One day we were jamming at my carage with Tero, Ville and Hannu. We were arranging and playing Misfits covers in jazz style. We asked that day from Ville and Hannu do they want to play in Necropsy if we get Aatu back behind second guitar and they answered in the affirmative. It was impossible to get all the old members back because they had stopped playing entirely.


Personally, I first noticed your existence sometime in 1992, when I got a copied cassette "Never to Be Forgotten". I remember someone on the other side recording me CANDELMASS. You only had two songs back then, if I'm not mistaken. The song “Dark Fantasies” burned into my head. Today it is a rarity and I wonder if it would not be worth publishing your demos on a compilation. Are you thinking about it? 

-Janne: Yeah, the demo was purposed on promotion and those two tracks ended on Seraphic Decay records release Never to be forgotten ep. Century Media released all our demos on compilation “Tomb of the Forgotten” in 2013. 

People who have experienced the 1990s and the underground today sometimes complain that "it's not what it used to be". How do you perceive the changes in the scene as a musician? I mean now when we have new technologies, labels, concerts, fans. Let me give you an example - recently the German ASSASSIN wrote to me that their video on YouTube was seen by several hundreds of thousands of people, but they get from it only 45 euros. The albums are not so much sold anymore, the fans mainly stream, probably this is not the best time for musicians today, am I right? Or did you get used to and adapt? 

-Janne: It isn’t so exciting anymore because you have all the information right front of your eyes right away. Mysticism is gone. Also in 1990’s there wasn’t so many bands as nowadays. It’s more complicated to get your band available to the public which is strange when we started there were only letters, fax and telephone. This music business evolution and new technology has created many good things but I personally think that it sucks because musicians don’t get what belongs to them in terms of money. For me this is a way of life but still if I could earn couple of euros with my music instead of paying all the costs of making records and doing gigs for the people, I would say why the hell not. This is an annoying and difficult matter. I don’t adapt that or want to get used to it.


A few years ago I said I wanted to see some bands live before I retired.) NECROPSY is one of them. But do you mainly play in Finland or am I wrong? What about a European tour, take PURTENANCE with you and let‘s go! 

-Janne: This is the thing I spoked. If you want go outside of finland, you have to pay everything by yourself to get gigs. Of course I want to play outside of finland but we are not so famous band. You need money and we don’t have it. But I’m sure we will play some gigs in europe someday before we hit the whistles in the bag. Even if it cost strawberries for us. Haha! Finnish sayings! 

Finally, I always ask (and I would be very interested in you) - what does death metal mean to you? How would you define it? I do not mean playing technique now, but rather its philosophy, how do you perceive it and how it influenced your life? 

-Janne: It’s my way of life to think things over. It’s always with me. I grew up with that music. I was rather young when I found this music. Even now when I’m a father of two son and because of this covid thing we haven’t rehearse much with Necropsy and the years when there was no activity with the band. It was all the time in my head. The music. The lyrics. Atmosphere. The nearness of death... 

Thank you very much for the interview. As a loyal and long-term fan, it means a lot to me. I wish you many good concerts, enthusiastic fans and good luck in your personal lives. I will look forward to more music from NECROPSY! 

-Janne: Yeah, thanx a lot of this interview. I appreciate. We have new material under work and we will release next a full length album. Cheers Jakub!

about NECROPSY on DEADLY STORM ZINE / o NECROPSY na DEADLY STORM ZINE:


Recenze/review - NECROPSY – Buried in the Woods (2015):

neděle 24. května 2020

Recenze/review - DEATHROT - At the Ruins of Society (2020)


DEATHROT - At the Ruins of Society
CD 2020, vlastní vydání

 for english please scroll down
Měl jsem ještě tu možnost vidět ji v celku. Jenže potom někdo otevřel dveře a dovnitř vnikl vzduch. Balzamovaná, vysušená mumie se začala postupně rozpadat. Její tvář se na mě dívala, ano, opravdu jsem měl pocit, že mě sleduje. Pak ke mě natáhla ruku a pozvala mě na nekonečný výlet do záhrobí. S chutí jsem přijal. První dveře, hlídané starým dobrým psem Kerberem, očistec a potom už jen nekonečná temnota. Myslím a mám takový pocit, že sem patřím odjakživa. Nikdy jsem se nenarodil. Dlouhé, plesnivé katakomby jsou mým domovem. Až na věky, amen.

Já a moje mumie nasloucháme ozvěnám. Máme rádi starý prašivý death metal nakažený doomem. Finští DEATHROT a jejich první deska se ihned stala naším průvodcem. Má v sobě totiž něco nakažlivého, smradlavého, zlého, co nás proklelo. 
"At the Ruins of Society" je morbidní deskou, která má parádní obal, ledový zvuk a několik tun smutku a beznaděje ve skladbách. Poslední dobou hrozně nerad nové kapely k někomu přirovnávám, je to zkreslující. Každý moc dobře víme, že nic moc nového už asi nikdo nevymyslí. DEATHROT si mě získali hlavně tím, že dokázali u mé maličkosti navodit stav rozjímání, připoutali mě k přehrávači. Album je syrovou a drsnou výpovědí o nekonečných výletech záhrobím, o umírání, o chladu a strachu. O kobkách, kde sedí odsouzení na smrt. Vidím před sebou černo černý les. Nepropustný, větve vás rozdírají do krve, ale nakonec jste odměněni nejen dobrou hudbou, ale i objevem starého pohřebiště. Uprostřed mýtiny, tahle nějak si představuji vchod do podzemí. Opuštěná hrobka s nečitelným nápisem Peklo. Doom metal musíte cítit srdcem, jinak to na vás každý pozná. Otázky života a smrti, donekonečna pokládané a zatím stále nezodpovězené. DEATHROT vám napoví, o čem je konec a přechod na druhou stranu. A dělají to velmi dobře.  Zničující death doom metalový obřad!



sumarizace:

"At the Ruins of Society" je krásně morbidní vzpomínkou na staré death/doom metalové časy. Jednotlivé songy mají obrovskou sílu a musely být nahrávány v tom nejhlubším podzemí. Svět se sice dneska točí už úplně jinak, ale pro nás pamětníky, se jedná o velmi příjemný zážitek. Riffy jsou ostré jako katova sekyra, hlas vytažený odněkud z močálu a atmosféra připomíná poslední odsouzencovy minuty před popravou. Tenhle znovu nahraný výlet do historie se vydařil velmi dobře. Takhle nějak má znít reálný, poctivý death/doom metal. Plesnivě, krutě, morbidně. A teď už mě prosím nechte, musím se zavřít do své kobky, obětovat temným silám a rouhat se bohům. Budou mi k tomu hrát DEATHROT! Totální old school death/doom metalový masakr. Obraťte všechny kříže a vítejte v zemi nemrtvých!



Asphyx says:
"At the Ruins of Society" is a pretty nice morbid memory of old death/doom metal times. Every song is very powerfull and was recorded in the deepest underground. The world is other today, but for us survivols this is a very pleasant experience. The riffs are shark like axe, the voice coming from the marsh and the atmosphere reminds the last convict´s minutes before execution. This trip to the history succeeds very well. This is the real, honest death/doom metal. Rotten, cruel, morbid. And now, let me be, I close myself to my cell, I will sacrifice to the dark forces and blaspheme against Gods. And I will listen to DEATHROT! Total old school death/doom metal massacre! Turn all crosses and welcome in the land of Undeath!



Tracklist:
01. The Sheeps (to the Slaughter)
02. Mass Confusion
03. Grave of Society
04. The Last One
05. Berlin
06. Eternal Frost
07. Parody Universum

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý čtyřicátý sedmý - Tulák samoty číslo II.


Příběh dvoustý čtyřicátý sedmý - Tulák samoty číslo II.

Utekl jsem před světem a už dva dny se toulám po lesích kolem chalupy. Jsem sám, nikdo se mnou na svatý týden nechtěl vyrazit. Kristýnka zůstala raději se svým znovu nalezeným otcem, Jana s Prcalinkou měly spoustu svých starostí a Tomáš nemohl vypadnout ze školy. Venca se dál utápěl v depresích v léčebně v Praze a Sabath? Ten mi na rovinu řekl, že na ty moje stavy nemá náladu. Tak chodím spát před chalupu, navštěvuji místa, kde jsem zažil něco hezkého, vzpomínám, čtu si starýho kámoše Dostojevskýho, poslouchám DEICIDE a jejich Legion. Je to pravé peklo a tak nějak sedne i k mému rozpoložení. Vydal jsem se na indiánskou stezku, možná poznat sám sebe a taky se rozhodnout, co budu dělat dál.

Já totiž nevěděl, fakt jsem vstával i usínal s pocitem, že jsem ztracenej. Najednou jsem měl spoustu času. Kristýnka začala chodit a nemusel jsem s ní trávit tolik hodin staráním se o ní. V práci pohoda, nový počítač, nové programy, dámy a slečny mě měly rády. Šéf taky a když jsem přišel do hospody, tak jsem tam vždycky někoho potkal. Peněz jsem měl taky dost, ve škole mi to šlo, nějak jsem nechápal, proč jsem vlastně smutnej. Nechápal to nikdo. Ani moje máma, která jako každá dokázala většinou přesně vycítit, co mi je. Tentokrát ne. Byl jsem jen přejedenej mladej kluk, co mu nebylo nic recht? Nemyslím si, spíš se ode mě očekávala spousta věcí, povýšení vztahu na další level a já mě strach ze zodpovědnosti, ze života, sám ze sebe. K mládí rozervanost patří, ale já byl v tomhle trošku opožděnej. Kolem měli všichni už děti, žili si ty svý krásný posraný životy a já jim vlastně i trošku záviděl.

Možná jsem ještě nechtěl dospět, možná se bál, že mi Kristýnka zemře jako Kačenka, Prcalík a Kytka nebo se ztratí v temnotách jako Venca. Jo hergot, měl jsme strach a tak jsem utekl. Potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě. Nedokázal jsem najednou jak starej indián spát pod střechou, dusil jsem se, budil ze spaní. Pořád se mi vracely noční můry, o kterých jsem si myslel, že už jsou dávno pryč. Dnes by mi asi diagnostikovali, že mám post traumatický stres, ale já k doktorům ze zásady nerad chodil. Radši jsem si dal do krosny trošku jídla, rumu a vydal se neznámo kam. První, co mě napadlo, byl Tanvald. Sejdu dolů na silnici a už si to štráduju po krajnici do města. Pod Špičákem je ještě mlha, ale jinak je docela teplo. První baráčky, v dezolátním stavu.

Takový malý gheto, kde malý cikáni skáčou pod auta lufťákům a nejlépe Němcům, aby pak dostali peníze z pojišťoven a od chudáků řidičů. Je to moc dobře vymyšleno, ale já nejedu autem. Přesto vylezou z domů, najednou je jich kolem mě plno. Hele vole gadžo, dej peníze. Směju se, nedám, mě už je všechno jedno. Nějakej malej tlustej agresivní, s prasečíma vočičkama vytáhl břitvu, točil s ní a vůbec dělal hrozně krásný věci. Normálně bych měl asi strach, ale já zrovna hledal sám sebe a taky jsem byl indián, ti se nebojí ničeho. Poslal jsem je do prdele, vyslechl si spoustu sprostých nadávek a středem prošel do Tanvaldu. Vypadá to tady jak za hlubokýho socíku, Sudety nejsou Praha, tady všechno dýl trvá a tak mají v bufáči smaženky, pivo i salát. Najím se, zapálím si na lavičce před kostelíkem. 

Vyleze nějakej chlápek v talárku a přiteplale se usmívá. Synu, co ty tady osamělý a smutný? Zamumlám něco o výletě. Chci být sám, ale on to nějak nevycítí nebo naopak ano a přisedne si. Je šikovnej, oni jsou na to školený. Asi bude fakt teplej, ale to je to nejmenší. Najednou přestane mluvit naučený hovna a jeho věty dávají smysl. Rozmluví mě, povídáme si a získám chvílemi pocit, že je tu konečně někdo, kdo mi rozumí. Dokonce přijmu pozvání do hospody na pivo. Flanďák si dá ale víno a začne se mu lesknout obličej. Sem tam utrousí něco, co by asi neměl říkat. O celibátu, o ovečkách, o Bohu. Naseru se, ty vole, kde byl tvůj kámoš, když to do nás napálil ten zasranej kamioňák a zničil jeden život úplně a jeden napůl. Kde byl, když měsíce můj nejlepší kamarád hnil zaživa a řval bolestí? Tvůj podělanej bůh zařídil, aby Kytkovi praskly vředy ve vaně a já pak musel koukat do bledé mrtvé tváře? 

Mlčel a nevěděl očividně co říct, na mě nezabíraly obyčejný kecy z křesťanskejch brožurek. V podstatě nemám nic proti desateru, nemám nic proti pravidlům, bez nich by tu byl chaos, ale netvrďte mi tady, milej pane, že je v nebíčku nějakej starej blahosklonnej pán s vousem, kterej všechno ví a je nekonečně dobrej. Hovno, někdy je pěkná svině. Na shledanou. Nechal jsem ho tam sedět a utekl ven. Našel jeden non stop a zapadl tam. Měl jsem chuť se pořádně opít, vymazat chlastem všechny vzpomínky, rozdrásat se do krve, až na dřeň. Servírka byla očividně ráda, že k nim někdo zavítal. Dali jsme řeč, bylo mimo sezónu, dali jsme cigárko na terásce, pustila mě do kuchyně, vydržel jsem u ní až do zavíračky. Pila se mnou, za celý večer tam přišel jen jeden důchodce na automat a malej kluk tátovi pro kuřivo. Bylo jí třicet let, v nejlepším věku, kozy jak zákon káže, pro mě ale samozřejmě "děsně stará."

Non stop asi není moc nonstop, protože najednou zavře těžký mříže a lísá se smyslně ke mě. Nikde nikdo, jen občas projede auto na Harrachov. Zatáhne mě na lavičku, očividně je nadržená jak stepní koza. Brzdím ji, děvče, jsem na tebe mladej, jsi moc hrrr. Hlavou mi prolítne, co bych za všechny tyhle zážitky dal v době, kdy jsem s holkama začínal. Podobně se odehrávaly představy z mých mokrých snů. Asi bych se tenkrát nechal přemluvit. Jo, jasně, že jo. Jenže ona začala vyprávět o chlapech, jak za ní jezdí kunčafti. Taková lepší kurva, dalo by se říct. Chce mě líbat a já si představím, jak ji pígloval nějakej tlustej fricek za pár marek. Uff. Mám já tohle zapotřebí? Tentokrát jsem nebyl zásadovej pan Smrťák, ale normálně se mi z ní udělalo blbě.

Než se tak ale stalo, tak jsme spolu mluvili o životě. Zajímavý bylo, že v určitých situacích se plně shodovala s panem knězem z ranní bohoslužby v hospodě. Děvka a kněz, jeden prodává svoji vagínu a celý tělo a druhej duši. Co je to kurva za svět? Existuje vůbec někde na světě místo, kde bych našel klid? Udělá se mi šíleně smutno a tak se rozloučím, nedbám opileckých slz ani proseb o to, abych s ní šel domů. Seberu si krosnu a jdu do hor. Špičák v Jizerkách je zvláštní kopec. Strmý a nehostinný. Temný jako hvozdy z fantasy knížek. Nejdřív jdu po asfaltce, abych nezabloudil a pak sejdu z cesty. Jen tak. Přes louku, rovnou do lesa. Snad mě nesežerou medvědi, říkávali jsme vždycky s holkama, když jsme byli za trampy.

Medvědy nepotkám, ale smečku toulavých psů ano. Konečně jsem pravej indián a bojuju v divočině se šelmama. Sebral jsem u cesty klacek a jsem připravenej k boji. Toho prašivýho vlčáka, toho když sejmu, tak mám vyhráno. Je to jako s lidma, musíte zničit vůdce smečky. Cloumá mnou adrenalin i chlast. Pak začnu řvát. Všechen stres, napětí, touha, bolest, všechno jde ven. Přikrčím se a vzpomenu si na starý dokumenty o přírodě, který jsem tak miloval jako dítě. Lovy beze zbraní. Kdysi můj sen, záviděl jsem kameramanovi, přírodovědcům, kteří toho věděli o hodně víc než já. Hltal jsem ty dokumenty a teď se mi hodily a díky nim jsem se nestal debilním článkem v ranních hodinách. Titulky jako - Turista roztrhán smečkou divokých psů, Podcenil přípravu a šel spát do lesa nebo jen tradiční - Smrt v lese, se nekonaly. Já byl pánem tvorstva. Vlčák zavrčel, skočil a dostal ránu přímo do čumáku. 

"Vy svině, tak pojď, někdo další, bojuj kurva, bojuj!": křičel jsem až do vyčerpání. Les ztichl, narušil jsem noční rituály. Vylezu na sjezdovku, pořád se ohlížím, jestli se mi nejdou hafani pomstít. Nahoře fouká, ale schovám se pod příklenek horské boudy. Usnu až po několika panácích rumu. Připadám si jako v nebi. Proč je mi nejlépe o samotě v lese? Proč mě štvou lidi? Proč se nedokážu bavit s knězem ani dát děvce? Proč mě nebaví nekonečný seriály v televizi, politika, hloupý ženský, nakupování, úřady, proč, proč? Nevím a odpověď mi nedal ani les a samota. Toulal jsem se i další den, vydrželo mi to přesně 14 dní, které jsem měl vyměřené na studium. Nepřečetl jsem si ani jednu učebnici, ale z knihovny vytahal staré knížky po dědovi, těžkou klasickou literaturu. Přirostli mi k srdci Rusové, možná jejich bolest, melancholie. Ony ty jejich romány měly na lesních mýtinách obrovskou sílu.
Ne, nezklidnil jsem se, ani si příliš nevyčistil hlavu. Pořád jsem nevěděl, co budu dělat dál. Ale toulky samotou mě aspoň trošku uklidnily. Indiánskou stezku jsem si prošel se vším, co k tomu patří. Narostly mi vousy, ale v očích jsem měl zase jiskru. Chtěl jsem dál bojovat a žít. A když v sobotu odpoledne přijela Kristýnka (a běžela proti mě do kopce! Bože, ona fakt běhá a do kopce, to je snad zázrak!) a zeptala se mě, jak bylo a co jsem dělal, tak jsem ji místo odpovědi zanesl nahoru na půdu. A jaké z toho všeho plyne ponaučení? Vlastně žádné, jen mívám od té doby celý život stavy, kdy potřebuji zmizet. Všichni mí blízcí to ví. Nechodím za děvkama, nedokazuji si, že jsem ten velkej drsnej chlap. Vytratím do lesů, chodím dlouhé kilometry a čtu si o samotě. Možná mám někde v genech indiánský předky, nevím. Co ale vím a věděl jsem to i tenkrát, že je dobré jednou za čas vypnout, vyřadit kvalt, nechat se pohltit matkou přírodou. Pomáhá to, člověk se aspoň nezblázní. Fakt!


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 23. května 2020

Recenze/review - PUTRID PILE - Revel in Lunacy (2020)


PUTRID PILE - Revel in Lunacy
CD 2020, Sevared Records

 for english please scroll down

 Brutálně death metalový maniak Shaun LaCanne je zde znovu po 4 letech, aby vám pořádně pročistil mozkové závity. Nevím, jak jste na tom s tímhle stylem, ale já jej mám rád v syrovější podobně. Moc nemusím různé technické finesy, raději pořádná jatka, surová, zkaženou krev, maso, které visí na hácích a kývá se do rytmu. PUTRID PILE jsou opět tradičním masakrem, jak vystřiženým ze starých shnilých učebnic. 

 Pro někoho bude deska nezáživná, jiný bude hovořit o albu roku. Osobně to mám tak někde na půli cesty. Novinku "Revel in Lunacy" mě baví opravdu poslouchat, je pro mě jakýmsi relaxem, ale musím na ni mít náladu. Ale to já na podobné nahrávky vždycky. 




Na "Revel in Lunacy" je vidět a slyšet, že byla nahrána od srdce. Shaun LaCanne je zkrátka starý poctivý řezník, který tu káru shnilého masa táhne sám. Stylově se stále pohybujeme ve stejných vodách jako třeba takoví DEVOURMENT, INSIDIOUS DECREPANCY, SKINLESS, VIRAL LOAD, PROSTITUTE DISFIGUREMENT, AMPUTATED, LIVIDITY, FLESHGRIND, GORGASM. Album má potřebnou sílu, tlak, délku tak akorát (33 minut) a tak nestihne nudit. Samozřejmě, je to jako vždycky, musíte mít uši uzpůsobené pro podobné prasárny, nesmíte v podobné hudbě hledat něco navíc. Vyhnete se tak zklamání. V závěru jde o to, pořádně zapařit, skočit do vroucího kotle. Je to jako zabijačka, od té také nečekáte, že bude jiná, zvláštní, zajímavá. Vyhledáváte ji právě proto, abyste si odpočinuli, pročistili hlavu a pořádně zamávali hlavou. O "Revel in Lunacy" vím, že si ji budu určitě občas rvát do uší. Nebude asi mým nejoblíbenějším albem roku, ale uznávám dobré řemeslo. A to je mnohdy víc, než zbytečné hledání čehosi. O zvuku, obalu a podobných záležitostech netřeba mluvit. Shaun LaCanne je profík, který ví, co dělá. Koneckonců, poslechněte si sami. Brutální death metal s krvavým otiskem!



sumarizace:

PUTRID PILE nám letos předkládají pořádně hnilobný náklad syrového masa. Brutální death metal v jeho klasické podobě zde zní velmi chytlavě a napínavě. Tradiční riffy, surový zvuk, houpavý rytmus dělají z nahrávky pořádně krvavou hostinu. Vítejte na zakázaných jatkách. Mistr řezník Shaun LaCanne zvládá svoje řemeslo nadmíru dobře. Nečekejte nic převratného, ale dobrou práci, kterou tenhle maniak opravdu umí odvést. Po stěnách stéká krev, někdo zase přinesl motorovou pilu a všichni amatérští patologové se usmívají. Dneska mají svůj velký den. Hudba je vhodná pro pitevní sály, pro operace bez narkózy i pro všechny ty, kdo se rádi bojí u hororů. Skladby doslova mokvají, cáká z nich hnis a morbiditě se meze nekladou. Osobně jsem si tenhle syrový death metal užil dosytosti. Pokud máte rádi tradiční hodnoty ve smrtícím kovu, buďte vítáni. Dobrá a pořádně krvavá deska, která se opravdu povedla!


Asphyx says:

PUTRID PILE gives us a very purid load of a raw meat this year. The brutal death metal in its own classic form which sounds very catchy and dramatic. Traditional riffs, raw sound, swing rhythm makes those records very bloody dinner. Welcome to forbidden slaughterhouse. The mister butcher Shaun LaCanne know very well how to do their job. Do not expect anything special or unusual, however this is a very good piece of work. There is a blood running down the walls, someone brought a chainsaw again and all of the amateur pathologists are smiling. Today is their big day. This music is great for a dissecting room, for operation without an anesthesia, for everyone who likes to be scared while watching horrors. These songs are weeping, there is a lot of septic and there are no boundaries in case of morbidity. I really enjoyed this raw death metal. If you like the traditional merits in death metal, you are welcome. Good and very bloody album which is very good!


Tracklist:
01. Death Waits for No One
02. Devilish
03. Gore and More
04. Savage Lust for Blood
05. Cunt Kebab
06. Bonedigger
07. Fit Subject for a Murder
08. Half-Ghoul
09. Starving for Your Blood
10. No Rest for the Wicked
11. I'd Rather Have You Dead

pátek 22. května 2020

Recenze/review - NOX FORMULAE - Drakon - Darshan - Satan (2020)



NOX FORMULAE - Drakon - Darshan - Satan 
CD 2020, Dark Descent Records

 for english please scroll down

 Tak už mě zase nesou na márách. Zemřel jsem prý mladý a můj odchod nebyl z nejlehčích, ale teď už mě nic nebolí. Zástup za mnou truchlí a k otevřené rakvi se přijdou poklonit hlavně všichni zvědavci. Chtějí ještě spatřit moji nabalzamovanou tvář. Kněz má rozeklaný jazyk a srší síru na všechny strany. Prokletý, prokletý, takový jsem byl za svého života a budu i nyní. Je zajímavé, jaké obrazy ve mě některé desky dokáží vyvolat. Řečtí black metalisté NOX FORMULAE mě pozvali na svůj druhý, dlouhohrající obřad a já pozvání s chutí přijal.

 Nihilismus a tmu totiž umí ztvárnit málokdo. Chlad, dlouhé stíny, proč je mé tělo tak dlouho uloženo v katakombách? Musím nejdříve vychladnout, abychom pak mohli provést tajný black metalový rituál smrti. Podobnou hudbu pochopí stejně jen prokletí. 



Pryč je všechno trápení, odešel i nekonečný smutek. Zbyl jsem jen já a hudba. Mám to takhle rád, nechávám se unést melodiemi, rozdrásat riffy, hnout žlučí vokálem. "Drakon - Darshan - Satan" je přesně tím druhem black metalu, o kterém se nemá psát, ale měl by se poslouchat za dlouhých nocí. Až nebudete moci spát, až se budete bát vlastního stínu. NOX FORMULAE jsou jako našeptávači, s jedovatými modlitbami na jazyku. Netrapte se, pokud album nepochopíte na první ani druhý poslech. Temnota chce svůj čas. Skladby jsou jak do černa zbarvené siluety démonů, jak duchové zemřelých, jak čerstvě otevřená hrobka. Řekové hrají jinak než ostatní, nebudu vám je k nikomu přirovnávat. Nechte jejich muziku jen tak působit, nechte je říznout do živého. Nikdo nevíme, co bude po smrti, ale jsou kapely, které nám umožní nahlédnout. NOX FORMULAE patří mezi vyvolené. Nová deska mě neskutečně baví a to bývám k tomuto stylu poměrně shovívavý. Buďte prokletí!



sumarizace:

NOX FORMULAE jsou na své druhé dlouhohrající desce ještě šílenější než dřív. Hudba je zde temná, chladná a evokuje vzpomínky na exhumování hrobů. Perfektní zvuk, vynikající okultní nápady a hlas z onoho světa. Každý black metalista si přijde na své! Svět je při poslechu této desky hodně temný, zlý a ošklivý. Atmosféra připomíná pohřeb prokletého kněze. Album je plné emocí. Ocitám se v záhrobí a hudbu zde doslova hltám. Umírám a znovu se rodím! Ostré riffy, smutná nálada a zlost. To jsou hlavní slova, charakterizující tuhle desku asi nejlépe. Vznáším se na vlnách beznaděje a zmítám se v křečích. Oběšený, popravený, probodnutý, zastřelený. Vyberte si svůj způsob smrti! A nebo můžete poslouchat "Drakon - Darshan - Satan", vyjde to úplně nastejno. Tato nahrávka je jako nějaké hodně zlé prokletí. Nemohu se ji zbavit a poslouchám ji čím dál tím víc. Temné, zákeřné black metalové album, které vám způsobí černá stigmata na rukou! 


Asphyx says:

NOX FORMULAE are on their second full-length album crazier than before. The music is dark, cold and call up memories about the exhumation of graves. Perfect sound, excellent occult ideas and voice from the other world. Every black metal fan has a field day! The world is by listening very dark, bad and ugly. The atmosphere reminds funeral of a cursed priest. The album is full of emotions. I find myself in the Crypt and I really enjoy the music. I'm dying and I'm born again! Sharp riffs, sad mood and anger. These are the key words that characterize this record probably best. I am floating on the waves of despair and convulse. Hanged, executed, stabbed, shot to dead. Choose your way of death! Or you can listen to "Drakon - Darshan - Satan", it will be the same. This recording is like a very bad curse. I can't break it free and I'm listening to it more and more. Dark, insidious black metal album that will cause you black stigmata on your hands!


tracklist:
1. Psychopath of NOX
2. Ravens of Terror
3. Eclipse of Gharrasielh
4. The Black Stone of Satan
5. The Blood Oath of Thagirion
6. The Arrival of Noctifer
7. Berzeks of OD
8. Eve of Annihilation

NOX FORMULAE is:
Wolfsbane 1.1: Guitars and Vocals
Monkshood 333: Lead Vocals
V.V.V: Bass
Mezcal: Drums and Percussion

www.facebook.com/NoxFormulae

čtvrtek 21. května 2020

News! - HYPNOS VYRAZÍ NA DOMÁCÍ THE BLACKCROW TOUR S DOOMAS & MADE BY ZERO


HYPNOS VYRAZÍ NA DOMÁCÍ „THE BLACKCROW TOUR“ S DOOMAS & MADE BY ZERO

Letošní podzim bude v táboře HYPNOS ve znamení nového alba “The Blackcrow”, které bude logicky podpořeno hlavně na pódiu. Těší nás, že první možnost seznámit se s novým materiálem naživo budou mít fanoušci doma, v Čechách a na Slovensku. Na 13 koncertech HYPNOS doplní death/doomoví Slováci DOOMAS, kteří se zformovali v roce 2006 v Nové Bani, a kteří dnes právem patří ke slovenské metalové špičce, s mnoha zkušenostmi z koncertování po celé Evropě. Všeobecně známá je i jejich provázanost s největším tvrdě metalovým festivalem na Slovensku – Gothoomem, který rok od roku roste. Třetí kapelou turné budou death metalcoreoví MADE BY ZERO, kteří mají, vedle své živelné produkce, díky svému žánrovému zaměření i potenciál oslovit mladší publikum. Není určitě bez zajímavosti, že MBZ pochází stejně jako HYPNOS z Uherského Hradiště.
Kromě níže uvedených společných koncertů samozřejmě každá ze skupin absolvuje i svoje individuální akce, sledujte proto jednotlivé internetové stránky pro více informací. Takže brzy na viděnou!

HYPNOS WILL HIT HOMELAND STAGES ON “THE BLACKCROW TOUR” TOGETHER WITH DOOMAS & MADE BY ZERO

This autumn, HYPNOS is gonna release new album "The Blackcrow", which will be logically supported mainly on stage. We are pleased that homeland fans will have the first opportunity to hear the new material live. On 13 shows over Czech Republic and Slovakia, HYPNOS will be joined by the death / doom Slovaks DOOMAS, who were formed in 2006 in Nová Bana and who today rightfully belong to the Slovak metal top, with a lot of experience from touring all over Europe. Their connection with the largest hard metal festival in Slovakia - Gothoom, which is growing year by year, is also well known. The third band of the tour will be death metalcore MADE BY ZERO, who, in addition to their spontaneous production, also have the potential to appeal to younger audience thanks to their genre focus. It is certainly not without interest that MBZ comes from the town Uherské Hradiště, just like HYPNOS.
In addition to the common concerts listed below, of course, each band also will play their individual events, so watch the particular websites for more information. So, see you soon!

23.10.2020 / CZE / PRAHA / JIŽÁK
24.10.2020 / CZE / VOLYNĚ / MKS
13.11.2020 / CZE / TBA
14.11.2020 / CZE / JABLUNKOV / ROCK CAFÉ
20.11.2020 / CZE / BRNO / M13
21.11.2020 / CZE / JINDŘICHŮV HRADEC / LUCKY PERY
28.11.2020 / CZE / VALAŠSKÉ KLOBOUKY / KD
04.12.2020 / SVK / TRENČÍN / LÚČ
05.12.2020 / SVK / ŽILINA / KLUB 77
11.12.2020 / SVK / BANSKÁ BYSTRICA / KLUB 77

info:

Recenze/review - HENRY KANE - Age of the Idiot (2020)


HENRY KANE - Age of the Idiot
CD 2020, Transcending Obscurity Records

 for english please scroll down
Někdy mám, asi jako každý dnešní člověk, pocit, že jsem spadl do laviny zcela zbytečných informací. Televize i internet, jsme jen ovce, které se řídí podle toho, co nám kdo řekne. Usměvaví politici, nedělej to a ono, nepij, jez jen něco. Příkazy a nařízení, jako bychom měli v hlavách implantovány čipy, stačí poslat rozkaz. Dobrovolně se odhalíme až na kost, každého pustíme do svých domovů. Pro peníze všechno, hele vole, zase další válka a v ní reklamy na dětský pudr. Kam mám utéct, kam zmizet, když už i v lesích se toulají lidé se sluchátky na uších? Zbývá snad jen hudba, ta by mě mohla ještě odříznout od doby, která dává největší prostor debilům.

HENRY KANE alias Jonny Pettersson je zde se svým druhým albem, které je opět po okraj narvané death metalem, crustem, grindem. Nihilismus, bída a špína, tohle všechno z nové desky s příznačným názvem "Age of the Idiot" doslova stříká na všechny strany. Najednou nekoukáš na sladké filmy a statusy na sociálních sítích, kde je každý dokonalý, ale touláš se po periferii opuštěných ulic, kde se  ukrývají dravci. 



"Age of the Idiot" je pro mě zajímavým albem po všech stránkách. Obsahuje v sobě velké množství temné energie, nakumulované zlosti. Má na mě podobný efekt, jako když vezmete do ruky vztekle sekyru a jste rozhodnuti, že si vyčistíte hlavu. Nejvíc se mi deska líbí v pochmurných, až doom metalových chvílích, které vás nechají na chvilku nadechnout, aby vás pak ihned strhlo do hlubokého močálu lidské špíny. Album je jako mrtvola, pohozená u cesty, která nikomu nechybí. Několik metrů pod každým městem je ještě jeden, odvrácený svět. Bez internetu, bez televize, bez naděje. A odněkud z těchto míst musela vylézt i nová nahrávka HENRY KANE. Mám rád, když kapelám mohu věřit, když si podupávám nohou, když mám chuť vzít do ruky bourací kladivo. Najednou mi nevadí rozšklebené tváře z obrazovek, neštvou mě lži a pomluvy. Stačí přidat volume. Hudba může být skvělým únikem, relaxem, může vás nabít energií. S "Age of the Idiot" jsem si společný čas vyloženě užíval. Jonny Pettersson a jeho hosté opět odvedli skvělou morbidní práci a mě nezbývá nic jiného, než si zařadit CD hrdě do sbírky. Death crust grindcore, který vám rozdrtí všechny kosti v těle!
Asphyx says:

Sometimes, like every person today, I feel like I've fallen into an avalanche of completely useless information. Television and the Internet, we are just sheep that follow what someone tells us. Smiling politicians, don't do this and that, don't drink, just eat something. Commands and regulations, as if we had chips implanted in our heads, just send an order. We voluntarily reveal ourselves to the bone, letting everyone into our homes. Everything for money, man, there's another war and ads of baby powder. Where should I run, where should I disappear when people with headphones are still wandering in the woods? Perhaps only music remains, it could still cut me off from the time that gives the biggest space to morons.

HENRY KANE alias Jonny Pettersson is here with his second album, which is again packed to the brim with death metal, crust, grind. Nihilism, misery and dirt, all this from the new album with the distinctive title "Age of the Idiot" literally squirts in all directions. Suddenly you don't watch sweet movies and statuses on social networks, where everyone is perfect, but you roam the periphery of deserted streets where predators hide.


"Age of the Idiot" is an interesting album for me in all aspects. It contains a large amount of dark energy, accumulated anger. It has a similar effect on me as when you take an angry axe in your hand and are determined to clear your head. I like the record the most in gloomy, even doom metal moments, which will let you breathe for a while, and then immediately pull you into a deep swamp of human dirt. The album is like a corpse, thrown by the road, which no one misses. A few meters below each city is another, averted world. No internet, no television, no hope. And a new HENRY KANE recording had to come out of some of these places. I like when I can trust bands, when I stamp my feet, when I feel like picking up a hammer. Suddenly I don't mind the grimacing faces from the screens, I'm not bothered by lies and slander. Just add volume. Music can be a great escape, relaxation, it can charge you with energy. With "Age of the Idiot", I really enjoyed my time. Jonny Pettersson and his guests did a great morbid job again, and I have no choice but to include the CD proudly in the collection. Death crust grindcore that will crush all the bones in your body!


Line up -
Jonny Pettersson (Heads For The Dead, Wombbath, Nattravnen, Pale King) - All instruments

Guest vocals on Entrenched in Nihilism by Liam Hughes of Soothsayer
Mixed and mastered by Jonny Pettersson
All songs written by Jonny Pettersson except for Psykopaten which is written by Asta Kask

Artwork and layout by Turkka G. Rantanen (2020 label sampler)

Track listing -
1. En Evig Plågan
2. Tidens Tand
3. Veil of Hatred
4. Den Felande Länken
5. Embraced By Nothing
6. Age of the Idiot
7. Disposable Humans
8. Entrenched in Nihilism (ft. Liam Hughes of Soothsayer)
9. Mitt Hjärtas Mörker
10. My Sweet Escape
11. Keep us from the Truth
12. No Road to Redemption
13. March of the Dumb
14. By the Virtue of Hate
15. Liar oh Father the Liar
16. Snarans Ballad
17. Take it Back
18. Welcome to Oblivion
19. Psykopaten (Asta Kask cover)

Official Bandcamp
Transcending Obscurity Site
Transcending Obscurity Facebook
Henry Kane Facebook

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine