Příběh dvoustý padesátý osmý - Stopem do pekla
Chodil jsem tak oblečený pořád. Odrbaná džínová vesta. V levé kapse na prsou cigára a zapalovač. V pravé nůž od dědy. Občanka vzadu v kapse v džínách a různě po kapsách peníze. Tentokrát jsem si jich vybral hodně. Andrea stojí vedle mě a má napřaženou pravou ruku. Stopuje. Veškeré věci máme v jedné krosně, která mi visí na zádech. Cesta je náš cíl. Kolem sviští auta a nikdo nechce zastavit. Včera proběhla novinami zpráva, že někdo zavraždil mladou stopařku. Lidi mají strach. Nedivím se jim. Nepomáhá ani vystrčený bok a krásná prdelka mé milé. Vlastně ani nevíme, kam pojedeme. Včera jsem zavřel v hospodě oči a bodl prstem do mapy. Už nám totiž ten chlast a práce lezly trošku na nervy. Potřebovali jsme vypadnout.
Na cestách, stejně jako na chalupě se ukáže, jak na tom moje dívky jsou. Tenkrát jsem to nebral jako nějakou zkoušku, ale když se na to dívám zpětně, tak se mnou stejně vždycky vydržely jen slečny, který nebyly zhýčkaný. Andrea klamala tělem. Na první i druhý pohled byste řekli, že je to klasická princezna. Ráda se hezky oblékala, samý šatičky, sukýnky, líčení. Byla moc pěkná, zrzavě zajímavá, vypadal jsem vedle ní, jak kdyby mě kráva po několika hodinách přežvýkání vyhodila z huby. Ale kupodivu nám to klapalo. Protiklady se přitahují. "Hele nějakej strejda, jedem, sundej si sluchátka a sedíš vepředu": strhne mi walkmana z hlavy. Pán má starýho wartburga, kterej děsně smrdí. On taky, potem. Pořád si ulízává umaštěnou patku. Ale sveze nás do Prahy. A pořád dokola se ptá, jestli jsme včera šukali. Uff.
Vyhozeni jsme na Černým mostě. Přelezeme svodidla, já si zapálím a loknu rumu. Řekli jsme si, že pojedeme směr severní Morava. Pak se uvidí. Nahodím na záda batoh narvanej konzervama. Je pátek odpoledne a ještě máme pár hodin, než se setmí. Kamiony zásadně nestopujeme, máme strach. Ale směrem na Hradec nám zastaví dva kluci, kteří si myslí, že mají raketu. Starej bavorák, silnej a přivezenej z Německa (ty vole, to byl kauf, po nějakým starým frickovi, kterej ho nevytáh z garáže - takový auta s přetočeným tacháčem měl snad každej). Kluci se předvádějí, zvou nás na nějakou diskotéku. Ten jeden je děsně ukecanej, ale aspoň se nenudíme. Dokonce dostanu vodku. Poděkujeme a vylezeme na začátku Hradce. Co teď? Zeptá se mě má milá a očekává jasný nápad. Žádný nemám a tak řeknu, že bychom se měli dostat přes město, abychom ráno mohli vyrazit dál.
Stojíme na zastávce MHD a studujeme jízdní řády. Je tam nějaká mapa, ale je šíleně začmáraná, poplivaná a nečitelná. Ale je tu ještě moje teorie, že ve východních Čechách jsou pohodový lidi. Ihned nám na první dobrou někdo poradí. Jedeme starým busem a modlíme se, aby nás nechytil revizor. Výpadovka na Vamberk a Žamberk. Hrozně se směju, protože jsme ve čtvrti, který zde říkají Svinárky. Zapadneme utahaní do první hospody. Vzadu je nějaká diskotéka. Moc nepijeme, šetříme peníze. Když nás vyhodí, couráme se směrem ven z Hradce. Je tady nějaký odpočívadlo. Hele, to by bylo super. Ráno dáme umývárky a snídani na pumpě. Zalezeme kousek mezi stromy. Noc ale nic moc. Kamioňáci si kousek vedle vodí kurvy. Pořád někdo někomu v různejch řečech nadává, že nemá šprcku. Je to jak nějakej Babylon. Jak se řekne maďarsky vykuř mi ho? Smějeme se v jednom společném spacáku. Přitulí se a já jsem jak ohař. Snažím se být na stráži.
Ráno jsme zmuchlaní a otlačení. Už je pěkný vedro. Dáváme kafe, gumovej rohlík a je fajn. Rozkládám mapu a máme štěstí, protože nějakej chlápek, co vozí dřevo, tak nám nabídne odvoz až do Šumperku. Konečně někdo normální. Dobře se s ním povídá. Má dvě dcerky. Pořád nám ukazuje fotky a je to takovej ten hrdej fotřík, co by pro rodinu udělal všechno. Sůl země, na kterým můžou všichni štípat dříví. Má od manželky obrovskou svačinu a rozdělí se. Tohle jsem na cestování vždycky miloval. Potkávat dobrý lidi. Vypadnout ze stereotypu, když si už myslíte, že se každý den všechno jen pořád dokola opakuje. Budík, sraní, čištění zubů, práce, sraní, sprcha, šukání, hospoda, budík...Po čase vás začnou všichni okolo štvát, protože je to pořád stejný. Na cestách je tohle právě super. Člověk je vytrženej, nasává nové zážitky. A fotřík byl rovnej pohodovej chlap. Komu čest, tomu čest.
Je k večeru a my nevíme, co dál. Zapadneme do hospody a ládujeme se smažákama. Mám hlad jako vlk. Trošku už zaváníme, ale vše vyřeší koupaliště. Jdeme nejdřív do sprch. Bohužel, každý sám. Voňaví si lehneme k vodě a je nám moc dobře. Nojo, ale kde budeme spát? Pěšky se dobelháme na konec Šumperka. Žádný kamioňáci, žádný děvky. Usneme po pár panákách rumu jako jezulátka. Probudím se brzy a jdu nakoupit. Když se vrátím, tak dostanu šílenej céres, co jsem to udělal. Chudák holka si myslela, že jsem ji opustil. Ono se totiž něco podobnýho stalo nedávno mýmu kamarádovi v Americe. Se slečnou to byla velká láska. Pak šel na pumpě někde uprostřed Texasu na záchod a když vylezl, tak jen viděl kabriolet s její ujíždějící hlavou - si pak dělal srandu, že mu ujela s Dylanem z Beverly Hills 90210. Už ji pak nikdy nepotkal a Andrea si to nějak spojila dohromady.
Osobně mi vždycky takovej ten usmiřovací sex připadá jako vydírání, ale tentokrát to bylo trošku jiný. Olíbal jsem ji slaný slzy a někde tam v lesíku u Šumperka jí dokázal, že ji mám rád. Svědkem nám je zrzavá veverka. Zkuste se zeptat jejích praprapra vnoučat. Máme zase kliku. Stačí pár minut a zabrzdí u nás rezavá dodávka plná trampů. Vrací se domů do Ostravy. Kytary a vodka. Když jsme konečně v ocelovém srdci republiky, tak jsem navátej jak větroň. Vůbec to nevadí, po ulicích posedávájí lidé a popíjejí. Krásně sem zapadneme. Slyším polštinu, ostravštinu a nevím proč, ale připadám si tady jako doma. Průmyslová města mají svoje kouzlo. Sedíme na lavičce v parku a jíme točenej salám. Pořád kolem nás krouží mladej cikán. Nejdřív si myslím, že nás chce okrást, ale pak ho vytáhne a začne honit. No kamaráde, to jste nás v Ostravě hezky přivítali. Něco na něj křiknu a jdeme pryč.
Couráme městem, už jsme byli ve dvou hospodách. V tý první se to hned odpoledne servalo. Nějakej fotbal nebo co. Hele, na plakátě jsou Vitacit a Titanic, nezajdeme? Kolik je vstup? Pár šušní. To není blbej nápad. Takový hezký zakončení naší cesty. Suneme se teda směrem ke kulturáku. A jak se blížíme, tak počet džínovým vest houstne. Hned se chytneme jedný partičky. Tenkrát, když potkal metalista metalistu, tak to bylo jako nějakej klan. Všichni jsme byli kamarádi, tak nějak automaticky. Pár hlášek na moje triko Vader a cože slečna žádný nemá? No, ona je spíš na rock. Bylo o čem kecat, moravský holky jsou navíc moooc hezký, tak jsem byl ve svým živlu. Putyka je plná metel a paříme jako o život. Jde se v davu a málem vyvrátíme dveře do kulturáku.
Stoupnu si bokem, já už byl za děsnýho tvrďáka a heavík mi přišel děsně trapnej, uječenej. Ale český kapely jsem měl rád. Člověk si zabékal, CD bych si asi nekoupil, ale hrozně se mi líbilo, že nikdo okolo nic neřešil. Lidi přišli upustit páru, odjistit vlak, vypadnout ze stereotypů, odpočinout si. Nikde žádnej přechytralej hulibrk, kterej řešil pod pódiem noty. Prostě pravej metalovej bordel. Tentokrát v moravském podání. Srkám pivko a koukám po holkách. Úplně se zasním, tolik krásy. Žádný namachrovaný vyhublý kozy jako u nás, ale usměvavý krev a mlíko, ehm. Z představ mě vytrhne Andrea, chce tančit. A tak skočíme do davu. Jedeme jak stroje, jsou přehrány všechny hitovky a kapely mají velkej úspěch. Je konec a musíme na pivo. Ve frontě se seznamujeme s nějakou dvojicí, co přijela odněkud z jihu Moravy. Dáme panáka a najednou víme, kde budeme spát.
Dělnická ubytovna, ve který se pořád něco děje. Vrátná nám doporučí, abychom se zamkli. Má pravdu, během noci se přemístíme. Spím pro jistotu u dveří, slečny na postelích a můj nový známý o okna. Pořád na nás někdo bouchá, sem tam i blije na chodbě. Pak spadne nějakej ožralej dělňas venku z hromosvodu. Vedle v pokoji zase někdo urputně šuká, až máme strach, jestli to paní přežije. Sním o klidném lese. Postupně střízlivím a pak mě začne svědit hlava. Ty vole, tady jsou štěnice! Vyskočím a v brzkém ránu jdu do sprch s nožem. Pro jistotu. Pak hlídáme, až se osprchují holky. Na chodbě pospává asi tak deset postav. To zase byla jízda. Vyzvedneme občanky, ještě se naposledy vyděsíme, protože potkáme policajty a loučíme se s metalovými kamarády na nádraží.
My ale na vlaky a autobusy rezignujeme. Peníze by sice byly, ale my si řekli, že pojedeme stopem. Nejdřív se teda ze všeho toho chlastu na výpadovce pobliju. Andrea má ze mě srandu, ale vyhrknou mi do očí slzy, ze všech těch šťáviček, co mám v břiše. Zastaví bachratý kravaťák. Sedím vepředu a poslouchám, jak podniká. Má dáti dal, musíš mít plán do budoucna, vizi, peníze dělají peníze, banka ti půjčí kolik chceš, mám takovej nápad. Po hodince vypnu a jen občas řeknu hmmm a nebo ano. Jede až do Hradce a valí si to hodně rychle. Vyhodí nás večer u baráku s červenou lucerničkou. Měl prachy, tak šel do bordelu. Prý je tam nějaká macatá Marie, co dělá sado maso. Jsme rádi, že vypadneme do ulic. Usteleme si v jednom parku, ale noc je zase nic moc. Samej bezďák, v pravidelných intervalech za náma někdo chodí, nabízí nám sex, drogy a nebo po nás chce peníze. Vůbec nespím. Andrea se mi schoulí do náručí a šeptá mi, jak mě miluje. Tady, mezi těma kurvama a spodinou, je najednou hrozně milá. Sedím s kudlou v ruce a mám tak trošku strach. Ale vše dopadne dobře a čerstvé ranní koblížky z nedaleké pekárny (přemluvím závozníka, který rozváží - jsou zadarmo) nám udělají hezky v žaludku.
Do Prahy nás vezme nějaká dámička. Pořád nadává na svýho starýho i na milence. Kokoti neschopný. Dokola opakuje slova jako vulva, uspokojení a taky, že není jen kusem masa, ale že má i duši. Schválně se zeptám, co si představuje pod pojmem duše a ona mi odpoví, že její duše je v píči. Uff. Andrea se vzadu našemu rozhovoru směje, ale jsme oba rádi, když nás vyhodí na místě. Loknu si ruma a navrhuju, že už těch posledních padesát kilometrů dojdeme pěšky. Ne že bych byl stydlivej, ale nějak nechápu, proč má každej touhu se svěřovat s tím, jak mu to funguje v posteli. Zastaví nám distinguovaný pán, který má v kufru housličky a jede hrát na nějakou svatbu do Liberce. Využijeme toho a místo do Boleslavi jedeme na chalupu.
Stop do pekla byl vlastně i stopem do ráje. Jsme utahaní, ale máme zážitků, co jiní ne. Bude o čem vyprávět. Ležíme v Jizerkách na lehátkách a odpočíváme. Popíjíme pivko a rum. Pak přijde sousedka a že se bavila s mojí mámou. Prej mě vzali na tři vejšky. Na filozofii do Prahy, na strojárnu do Plzně a do Liberce. Na Andree je vidět, že ji to trošku štve. Jí do Liberce zase nevzali. Přitom ona, na rozdíl ode mě, se na přijímačky opravdu učila. Zatímco jsem dělal, že se ve Startu u pivka šprtám (a místo toho drtil pivka), tak ona ležela v knihách. Svět je někdy nespravedlivej, ale na cestě se tohle všechno srovná. Tam se musíte spolehnout jen jeden na druhýho. Stop vám nic nedaruje. Když se vyspím, tak začnu ihned plánovat, kam se vydáme příště. Co nás čeká? Peklo nebo ráj? Smrťáku, nefilozofuj zase, tebe teď čeká hlavně vulva, směje se mi má milá, až se za břicho popadá. Mám ji moc rád, je s ní fakt legrace.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
