FROZEN SOUL - Crypt of Ice CD 2021, Century Media Records
for english please scroll down
Cítím pach hniloby. Dávno rozložených těl. Vstupuji do starého sklepa. V domě, o kterém se říkalo, že se zde dějí divné věci. Někteří ještě trošku žijí. Jestli se tomu tak dá říkat. Hubené postavy leží vedle mrtvol ve značném stádiu rozkladu. Takhle nějak si představuji peklo. Odvrátím znechuceně tvář. Jsou to ještě lidské bytosti nebo už jen stíny? Odpověď přijde vzápětí. Natáhne se ke mě kostnatá ruka a natočí tvář se smrtí v očích. Stisk povolí a já musím ven na vzduch.
Starý prašivý death metal vždy znázorňoval smrt v jejích nechutných a zlých podobách. FROZEN SOUL jsou ze Spojených států amerických a povedlo se jim na svém prvním dlouhohrajícím albu přesně vystihnout podobné situace, jako v úvodu mé recenze. Plesnivina, hluboké, právě exhumované hroby. Opuštěné katakomby, které by mohly vyprávět. Fanoušek old schoolového podání pohřbů do země si určitě přijde na své.
Co se týká inspirace, tak tu si berou Texasané ve stejných zkažených vodách jako třeba JUNGLE ROT, BOLT THROWER, OBITUARY, ASPHYX, MORTA SKULD, DEATH. Kapel, jejichž odkazy zde naleznete, je samozřejmě víc, ale to mi nijak nevadí si naplno vychutnat absolutně temnou a nakažlivou atmosféru. Je to i díky skvělému zvuku, obalu, ale hlavně nápadům, které musely opravdu vznikat někde ve starých katakombách. Když jsem slyšel "Crypt of Ice" poprvé, trošku jsem se bál, jestli mi původní nadšení vydrží i delší dobu, ale mohu jen potvrdit, že se k desce rád a často stále vracím. Má v sobě totiž velké množství uvěřitelné energie, polámaných kostí, nahrubo nasekané tmy. FROZEN SOUL se s tím moc nepářou, jdou rovnou k věci, až na dřeň. Mrtví znovu ožívají, tančí na vlastních hrobech a já si tak mohu naplno vychutnat krásu ozvěn ze záhrobí. Na světě je jen jedna jistota, jednou se všichni sejdeme na onom světě. Je dobré býti připraven. "Crypt of Ice" vám k tomu může hodně pomoc. Je totiž absolutní definicí pravého, ryzího death metalu, u kterého praskají lebky tlakem. Vynikající záležitost pro všechny - živé i mrtvé! Masakr v márnici!
Asphyx says:
I smell rot. Long-decomposed bodies. I enter the old cellar. In a house where strange things are said to happen here. Some are still alive. If you can call it that. The skinny figures lie next to the corpse in various stages of decay. Imagine hell like that. I avert my face in disgust. Are they still human beings or just shadows? The answer will come immediately. A bony hand reaches out to me and turns a face with death in his eyes. Press release and I have to get out on the air.
Old dusty death metal has always depicted death in every disgusting and evil form. FROZEN SOUL are from the United States of America and they on the first full-length album capture exactly a similar situation as in the beginning of my review. Mold, deep, exhumed graves. Abandoned catacombs which can tell a stories. A fan of old school funerals in the ground will definitely enjoy it.
As for inspiration, the Texans take in the same corrupt waters as JUNGLE ROT, BOLT THROWER, OBITUARY, ASPHYX, MORTA SKULD, DEATH. There are, of course, more bands whose links can be found here, but I don't mind enjoying the absolutely dark and contagious atmosphere. It's also thanks to the great sound, the cover, but mainly the ideas that really had to come up somewhere in the old catacombs. When I first heard "Crypt of Ice", I was a little worried if my original enthusiasm would last a long time, but I can only confirm that I like to come back to the record again and again. It has a large amount of believable energy in it, broken bones, roughly chopped darkness. FROZEN SOUL go straight to the point, except for the marrow. The dead come to life again, dancing on their own graves, so I can fully enjoy the beauty of echoes from the grave. There is only one certainty in the world, one day we will all meet in the other world. It's good to be prepared. "Crypt of Ice" can help you a lot. It is an absolute definition of real, pure death metal, in which skulls crack under the pressure. An excellent affair for everyone - the living and the dead! Morgue massacre!
Tracklist: 01. Crypt Of Ice 02. Arctic Stranglehold 03. Hand Of Vengeance 04. Wraith Of Death 05. Merciless 06. Encased In Ice 07. Beat To Dust 08. Twist The Knife 09. Faceless Enemy 10. Gravedigger
band: Chad - Vocals Sam - Bass Matt - Drums Chris - Guitar Michael - Guitar
MARASMUS - Necrotic Overlord CD 2021, Transcending Obscurity Records
for english please scroll down
Další potrhané tělo, lidé začínají mít strach. Byl to člověk nebo snad zvíře? Nikdo netuší a o stopách si můžeme nechat jenom zdát. Vyloupnuté oči, střeva povalující se vedle oběti. Otisky mocných tesáků, kde se ukrýváš? Útočí ze stínu, lační po krvi, to je jediné, co víme. Ulicemi se vznáší strach, lidé se bojí chodit ven. Hledám, jsem jako pes na lovu. Procházím kanály pod městem. Kdy zaútočí znovu? Kde najdu pravé zlo?
Setkání s novým albem amerických death metalistů MARASMUS v mnohém připomíná rozzuřenou bestii. Je stejně agresivní, brutální, krvavé. Jako nabroušený nůž, který vám někdo bez varování zabodne do břicha. Chvíli se díváte v údivu, abyste nakonec padli na zem jako kus hadru. Cítím z alba Smrt.
MARASMUS hrají ostře a nekompromisně, ale nezapomínají ani na temné melodie. Pohybují se ve stejných oblastech jako kapely typu IMMOLATION, DEICIDE, MORBID ANGEL, HATE ETERNAL, NILE, KRISIUN, SUFFOCATION. Umí svojí hudbou znázornit zlé a ošklivé činy, kterých je schopen jako druh jenom člověk. Skladby jsou napsány velmi dobře, mají v sobě drive a sílu, jsou heavy a navíc se opravdu skvěle poslouchají. Podceněn nebyl ani mohutný zvuk, obal. "Necrotic Overlord" je poctivým death metalovým dílem po všech stránkách. Vykostí vás zaživa, rozemele na prach a vy za to budete ještě rádi. Žádné zbytečnosti, žádné prázdné pasáže, ale drtivý smrtící kov se zničujícím účinkem. Podávejte prosím podchlazené a se syrovým masem. Při poslechu si připadám, jakoby mě někdo zavřel do márnice s obětmi bestie z úvodu. Bez očí, bez svědomí. Jenom já, mrtvá těla a death metal. MARASMUS jsou na své třetí dlouhohrající desce doslova zabijáčtí. Neznají slitování, ale zároveň jsou songy až morbidně přitažlivé. Takhle nějak si představuji dobrý death metal americké death metalové školy. Masakr!
Asphyx says:
Another torn body, people are starting to get scared. Was it a human or an animal? Nobody knows and we can only dream of clues. Peeled eyes, intestines lying next to the victim. Imprints of powerful fangs, where are you hiding? Attacking from the shadows hungry for blood, that's all we know. Fear floats through the streets, people are afraid to go outside. I´m looking, I´m like a hunting dog. I walk through the canals below the city. When will they attack again, Where can I find the real evil?
The meeting with the new album of American death metalists MARASMUS is in many ways reminiscent of an enraged best. It is as aggressive, brutal and bloody as a sharpened knife that someone stabs in your stomach without warning. You look in amazement for a moment, until you finally fall to the ground like a piece of rag. I feel from the album Death.
MARASMUS play sharply and uncompromisingly, but they do not forget the dark melodies either. They move in the same areas as bands such as IMMOLATION, DEICIDE, MORBID ANGEL, HATE ETERNAL, NILE, KRISIUN, SUFFOCATION. They can use their music to depict evil and ugly deeds, which only a human being is capable of as a species. The songs are written very well, they have drive and strength in them, they are heavy and they are also really great to listen to. The powerful sound or the cover were not underestimated either. “Necrotic Overlord” is an honest death metal work in all aspects. It will bone you alive, grind you to dust and you will be happy for that. No uselessness, no empty passages, but crushing deadly metal with a devastating effect. Please, serve chilled and with raw meat. When listening, I feel as if someone has locked me in the morgue with the victims of the beast from the beginning. No eyes, no conscience. Just me, dead bodies and death metal. MARASMUS are literally like killers on their third full-length album. They don't know mercy, but at the same time the songs are morbidly attractive. This is how I somehow imagine good death metal of the American death metal school. Massacre!
1. Ectoplasmic Violation 2. Universal Deceit 3. Appeasing Thanatos 4. Necrotic Overlord 5. Voices of the Wailing Deceased 6. Archaic Burial Rites 7. Carrion Ascension 8. Insurrection 9. Pagan Orgies to Human Sacrifice 10. Forsaken Graves of Infant Kings
Line up - Devon Ferrara - Vocals Trynt Kelly - Drums Brandon Culligan - Guitar Andrew Nagorski - Guitar Ben Axel Harvey - Bass Justin Bird - Programming
Artwork by Rafael Tavares (Blood Red Throne) Layout by TG Rantanen (Master, Paganizer)
ANTROPOFAGO - A Propensity for Violence… Cruelty Enslavement
CD 2021, vlastní vydání
for english please scroll down
Už jako malé dítě udivoval všechny svojí manuální zručností. Vystřihování z lidské kůže mu zůstalo. Zase tolik se nezměnil. Miloval mrtvá těla, obdivoval život, pomalu unikající z očí. Děs, strach, temnotu. Z dobré rodiny, měl všechny předpoklady, aby se měl dobře. Tohle byl jeho tajný koníček. Jakmile se setmělo, tak se zavíral dole pod domem. Ve sklepě, kam nesměl nikdo z jeho krásné rodiny.
Lidská mysl je jako složitý organismus, který často nelze pochopit. Brutální death metal v podání francouzských ANTROPOFAGO je podobnou záležitostí. Rychlý, surový, s atmosférou podobné té z úvodu mého článku.
Album je reedicí "A Propensity for Violence" z roku 2018, doplněnou o čtyři nové skladby a jeden cover od MACHINE HEAD. Jinak se jedná o hrubozrnný brutální death metal, na kterém se potkávají prvky staré školy (CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH) s technickými pasážemi. Není to nic objevného, ani převratného, kapelu lze ale s klidem zařadit k tomu lepšímu, co lze v tomto ranku poslouchat. Skladby mají atmosféru, zvuk je ostrý jako břitva a výkony muzikantů zaslouží obdiv. Možná mi chvílemi chybí něco navíc, nějaká přidaná hodnota, ale takhle to mám položené u většiny kapel v tomto stylu. V podání Francouzů se aspoň nejedná o závody, kdo zahraje rychleji, komplikovaněji, ale spíše o to, navodit hnusnou náladu plnou krve. Jsme spolu s kapelou zavření ve sklepě a obdivujeme zručnost našeho hrdiny z úvodu. Ano, hrdiny, protože tak tomu v dnešní zkažené době je. I vrah může být obdivován a uctíván jako modla. Znechucen odvracím tvář od dalších zpráv v televizi a na internetu a jdu si raději znovu poslechnout "A Propensity for Violence… Cruelty Enslavement". Baví mě tak na sedmdesát procent. Což není rozhodně málo. Brutální death metal s maskou z lidské kůže!
sumarizace:
"A Propensity for Violence… Cruelty Enslavement" je deskou, ze které je cítit inspirace kapelami jako CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH. Tradiční brutalita se zde potkává s technickými pasážemi, které vyznívají zajímavě a ostře. Líbí se mi, že se ANTROPOFAGO vyhnuli zbytečným preludiím a motivy skladeb jsou jasně zřetelné a zacílené. Skvělý je i obal alba, který působí opravdu monumentálně a přesně vystihuje to, co se na CD odehrává.. Vše sedí na svých místech, nahrávka nepostrádá potřebný drive a sílu. U nás, v brutálně death metalové pitevně rozhodně "A Propensity for Violence… Cruelty Enslavement" nezapadne. Osobně jsem se na každý další poslech těšil, užíval si jej a to i přesto, že ANTROPOFAGO do tohoto stylu nepřinášejí nic nového. Další mrtvé tělo, další zásek do má duše. Přidávám volume a kývám se do rytmu. Tohle je perfektně odvedená morbidní práce s poctivou temnou jiskrou navíc. Masakr těla i mysli! Technický brutální death metal, u kterého vykrvácíte! Velmi dobře!
Asphyx says:
"A Propensity for Violence… Cruelty Enslavement" is the album that is inspired by bands like CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, DEEDS OF FLESH. Traditional brutality meets with technical passages that are interesting and sharp. I like the fact that ANTROPOFAGO avoided unnecessary preludes and the motifs of the songs are clear and focused. The album cover is great as well, which is really monumental and accurately describes what is happening on the CD. Everything is sitting in its place, the recording not missing necessary drive and strength. For us, in the brutal death metal dissection definitely "A Propensity for Violence… Cruelty Enslavement" fit perfectly. I personally enjoyed each time I listen that album, even though ANTROPOFAGO does not bring anything new into this style. Another dead body, another cut into my soul. I'm adding volume and nodding to the beat. This is a perfectly done morbid work with an honest dark spark. Massacre of body and mind! The technical brutal death metal you bleed with! Very good!
tracklist: 1. Antinferno 2. Transhumanism (A Propensity for Violence) 3. Descent 4. Spawn the Teratism 5. Davidian (Machine Head cover) 6. Wrap of Flesh 7. The Eyewitness 8. The Protagonist 9. Horror Prevails 10. Misanthropic Whispers
band: Loïc "Trivette" - Vocals Eris - Vocals (on "Horror Prevails" & "Misanthropic Whispers") Gordon Huillery - Rythm guitar Clément Roig - Lead guitar Robin Lefaure - Drum programmation Alexis Ruinier - Bass
Návštěva staré kobky s nápisem HELL-BORN mě lákala již hodně dlouho. Pamatuji si, když v ní byly poprvé pořádány tajné obřady pro vyvolávání temných sil. Psal se rok 1996 a kapela byla vedlejším projektem BEHEMOTH a DAMNATION. Polská škola nasáklá zkaženou krví. Přesně jak to mám rád. Otevřel jsem rezavá vrata do podzemí i letos, když poslouchám jejich novinku "Natas Liah".
Jakoby někdo probudil staré, dlouho neléčené rány. Ano přátelé, tohle je pravý, ryzí, undergroundový metal. Black, thrash, death v podobě, v jaké musí dělat dobře každému, kdo jen trošku nakouknul do záhrobí. Návrat po dlouhých třinácti letech se podařil ve velkém stylu.
Skladby jsou velmi dobře napsány, navíc smrdí sírou a obsahují v sobě takovou tu staroškolskou patinu, kterou umí jenom zkušení muzikanti. Je cítit, že je vše složeno a nahráno s oddaností dlouhým stínům. Jakoby se spojila síla a energie kapel z devadesátých let, bylo přidáno několik litrů ostrého jedu a vše bylo podáváno se shnilými kousky masa. Hroby se otvírají a pentagramy znovu hoří jasným plamenem. HELL-BORN se opět rouhají ve velkém stylu a dělají to samozřejmě na výbornou. Připomínají bestii z podzemí, která ležela dlouhé roky v opuštěné cele. Letos se probudila a má velký hlad. Album žhne a pálí a zároveň je chladné jako kus pevné oceli. To co pánové hrají, není vlastně ničím výjimečné, ani objevné, ale já jim to věřím. A moje víra je pevná. Troufám si tvrdit, že v téhle kobce budu trávit dlouhé hodiny. Budu poslouchat a těšit se na každou další skladbu, na každou novou černou mši. Kříže jsou obráceny směrem dolů, vše je připraveno. Chybí už jen oběť, kterou můžeš být i ty, pokud budeš bedlivě poslouchat. Líbí se mi zvuk, tradiční obal i produkce. Podobná hudba mi koluje již dlouhé roky v žilách a jsem tedy nadmíru spokojen. Satan, HELL-BORN i já mluvíme stejnou řečí! Démoni jsou zpět! A lační po krvi.
Asphyx says:
Visiting an old dungeon with the inscription HELL-BORN has attracted me for a long time. I remember when it first held secret ceremonies to summon dark forces. It was 1996 and the band was a side project of BEHEMOTH and DAMNATION. Polish school soaked by rotten blood. Exactly how I like it. I opened the rusty gate to the underground this year as well, listening to their new "Natas Liah".
It was as if someone had awakened old, long-untreated wounds. Yes friends, this is real, pure, underground metal. Black, thrash, death in the form in which it must do well to anyone who just peeked into the grave. The return after thirteen long years was successful in style.
The songs are very well written, moreover they stink of sulfur and contain such an old-school patina that only experienced musicians can do. It is felt that everything is composed and recorded with devotion to the long shadows. As if the strength and energy of the bands from the nineties had combined, several liters of sharp poison were added and everything was served with rotten pieces of meat. The graves open and the pentagrams burn again with a bright flame. HELL-BORN are again blaspheming in style and, of course, they do it very well. They resemble an underground beast that lay in an abandoned cell for many years. She woke up this year and is very hungry. The album glows and burns and at the same time is as cold as a piece of solid steel. What the gentlemen play is not anything special or revealing, but I believe them. And my faith is strong. I dare say I will spend long hours in this dungeon. I will listen and look forward to every other song, every new black mass. The crosses are turned down, everything is ready. All that's missing is a sacrifice, which you can be if you listen carefully. I like the sound, the traditional cover and the production. Similar music has been circulating in my veins for many years, so I am extremely satisfied. Satan, HELL-BORN and I speak the same language! The demons are back! And hungry for blood.
Tracklist “Natas Liah”: 01. When You Are God 02. Axis Of Decay 03. Ye Olde Woods Devil 04. Uroboros 05. The Butcher 06. Son Of Earth 07. In God’s Death 08. Soulrape 09. Blakk Metal
Příběh dvoustý osmdesátý druhý - Můj nový kámoš obušek
Můj čas v Boleslavi se pomalu chýlil ke konci. S Markétou jsme si slibovali věrnost, původně se mnou chtěla do Plzně odjet, jako zdravotní sestřička by našla práci všude, ale nakonec z toho sešlo. Škoda, třeba by se můj život ubíral úplně jiným směrem. Jana mi říkala, že pokaždé, když na mě přišly divný stavy, stesk po Kačence a mých kamarádech, tak jsem si našel novou holku. Prý si tím kompenzuji bolest. Nevím, už mi jejich smrt připadala jako pradávný zlý sen, ozvěna. Často ale s jasnými a ostře řezanými konturami. Ale teď si slibujeme u stolu U Hymrů v pátek večer lásku na celý život. Polibky ve vlasech. A vedle v rohu sedí starý máničky a usmívají se na nás.
Chtěl jsem být jako Sabath, taky tak rozervanej, upřímnej a rovnej. Měli jsme velký štěstí, že jsme ho kdysi potkali. Nasměřoval nás myslím dobře, předal spoustu informací a hlavně nás naučil muziku poslouchat. Nebyli jsme jen obyčejnými konzumenty, ale chtěli jsme o kapelách taky něco vědět, pochopit, proč a jak svoji hudbu hrají. Taky nám dal základy, co se týká starých rockových bardů, které jsem do té doby měli za smečky pro rodiče. Pokud tedy naši chlebodárci vůbec něco poslouchali. Zatím jsem byl mladý a ještě nedokázal pochopit, že někteří lidé zkrátka muziku vůbec neuctívají. Připadali mi divní a bez fantazie. Sedím vedle Markéty a Jany, asi nejlepší kombinace pro večer. Vzduchem létají vtípky. Vůbec si neuvědomuji, jaké bylo super tuhle dobu vůbec žít.
Přišlo nám samozřejmé zahvízdat na někoho před domem a on šel ihned ven. Jen tak se toulat sídlištěm, pokecat, probrat život. Skočit na pár piv, mluvit a u toho se dívat do očí. Všechno bylo takové přehlednější. Zmrdi byli zmrdama a opravdoví přátelé se cenili zlatem. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem měl svoji skvělou partu. Byli pro mě něco jako rodina, v některých věcech možná i víc. Prožili jsme toho tolik, že to má slova nedokáží vyjádřit. Bylo to nejdřív takové to ryzí skautské, indiánské přátelství s klukama. Pak přišla první erotika a boží stvoření holky, který spoustu partiček rozložily, ale nás ještě víc upevnily. Byli jsme neskutečně silní, občas mi připadalo, že je mezi námi telepatie.
Vždycky jsem záviděl Sabathovi, když vyprávěl o starých časech. Jeho příběhy byly hodně syrové a často opravdu drsné, ale my byli mladí a představovali jsme si, jak taky bojujeme proti komoušům, předáváme si tajně nahrávky oblíbených skupin. Byli jsme naivní a možná si tolik nevážili svobody, kterou jsme hrozně rychle považovali za samozřejmou. Nevážili jsme si ani pana Havla, prezidenta, kterýho nikdy nikdo jiný neměl. Bylo pro nás samozřejmé, že se mluví o dobru, pokoře, odpuštění. Ještě v nás tepaly dozvuky revoluce. Bylo to mezi lidmi, ta naděje. Já vím, svině a stbáci mezitím rozkrádali stát, ale my byli mladí a bylo naší povinností věřit ve světlou budoucnost.
Vědělo se, že na kraji Jablonce, na letním parketu hned u přehrady, má vystoupit pár metalových kapel. Mohli jsme vyrazit autobusem a být tam do hodiny. Ale my měli rádi vlak. Někdo vzal kytaru, jiný zase víno. Naše parta, rum a pivo. Podobných partiček totiž bylo kolem spousta, každá se vyvíjela trošku jinak, různým způsobem nahlížela na svět i muziku. Hrozně mě bavilo vítat lidi z Hradiště, Bakova, z Kosmonos. Zdar jak je, jak se máš, ty vole vy už máte děti? Líbačky, objímání. Všeobecné veselí a popíjení často zachvátilo i ostatní spolucestující. Tisíce krásných zážitků s babičkami v šátkách, které nám neskutečně fandily. Jo, je fakt, že lidi, co si zažili světovou válku, byli většinou hrozně milí a přívětiví. Nejhorší byl prototyp nasranýho padesátníka.
Z těch jsme si dělali srandu, proti šosáctví a zaprděnosti jsme vždycky ztratili nějaké ostřejší slovo. Buranství a bezohlednost, nedostatek fantazie, to všechno byly věci, kvůli kterým jsem taky poslouchal metal. Pořádně ohulit kazeťák, ať se všichni třeba poserou. Jasně, že v tom byla určitá póza, kus rebelie. Ale to je myslím potřeba. Ještě jsme nebyli staří. Kombinace vína (přece nás neurazíš), piva a rumu ve mě dělala divy. Měl jsem rozpuštěný vlasy a pařil mezi sedadly s Markétou a Janou na Visáče. Zpívaly je takový krásný mladý holky. Těch úsměvů, bože můj jenž si na nebesích, narvi mi je do konzerv na horší časy. V Jablonci nás vystupovala už pěkná skupinka.
Potkáme pár Liberečáků, předáme si pár informací o nových albech. Už se to začínalo trošku tříštit. Připadalo mi, že v každém městě je to jinak. Někde už začal vystrkovat růžky víc modernější metal, jinde byli děsný konzervativci. Ale stačilo pár piv v hospodě na dolním náměstí, i na horním a bylo stejně veselo. Nějaký škatulky nikdo moc neřešil. Spíš se tokalo s holkama. My byli děsný samci a naše dámy se naparovaly a svými úsměvy nás odměňovaly za mnohdy trapné hlášky. Ale to k tomu patřilo, vše bylo myšleno v dobrém. Přece nebudu trávit svůj volný čas s lidmi, se kterými mi není dobře, přece nebudu pořád nasranej. Hele, je to zvláštní. Peněz bylo tak akorát, hodně z nás to mělo v rodinách úplně na nic, ale lidi nebyli tak jedovatý a zlí jako dnes. Nebo nebyli tolik vidět, nevím.
Snažím se vám psát ty svý příběhy, odhalovat nitro a samozřejmě se asi jako každý dělám možná trošku lepším, než jsem byl. Moje záliba v dívkách byla všeobecně známá. Bylo to jako puzení nebo jsem se jen nedokázal ovládat, ale když jsem viděl krásnou holku, tak jsem ji šel aspoň pozdravit. Markéta asi trošku žárlila, ale věděla, že jsem jenom její. Koncert byl moc fajn, mix punku a metalu mě ovládl. Vážný heavík si užili Tomáš a Budha, ty naše skvělý buzničky. Visáče zase Venca, my tradiční Debustrol a vlastně i ostatní kapely. Spousta jmen již neexistuje. Mě osobně zaujal hrozně Motorband, sice stylově mimo mě, ale to vám byly skvělý hráčský výkony. Kecám o tom zrovna s Janou, když přijde nějakej klučina z Liberce a hned hele vole, my se viděli v Praze na Pungent Stench.
A já na to že jo, a on hned koupil absint. Já byl rumovej, takže to se mnou zamávalo jako s klasem ve větru. Udělalo se mi blbě a šel jsem blejt. Po vzoru Vency do přehrady. A stejně jako u něj se objevili kapři, který ty moje blitky jedly a já se smál, protože jsem si představil rodinku, jak sedí u vánoční večeře a máma říká tátovi, ty si letos ale chytil pořádnýho macka, to je ten absintovej? Nechceš přidat, je toho dost. Holky, ty se o mě vždycky postarají. Sedíme na molu, kecáme o životě. Občas si ublinknu a tak skáče Prcalinka pro pivo, aby mi jako nesmrdělo z huby. Stejně, ty naše kalupinky, ty byly tak přirozeně skvělý. Žádný fifleny, ale opravdový ženský. Upřímný a hodný. Musely s náma snášet podobný příkoří a stejně se pořád usmívaly.
Začala rocktéka. Prej pojď tančit, křepelky se vždycky rády kroutí a vlní. Věděl jsem to a za chvilku se svíjíme na parketu jako klubko hadů. Vedle se líbají Tomáš s Budhou. Každýmu je jedno, že to jsou dva kluci, stejně jako je každýmu jedno, že mám u sebe Markétu, ale dostávám pusinky i od Jany, Prcalinky a několika jejich kamarádek z Hradiště. Je to taková hezká hra, erotickej sen, kterej se vám splní. A proč zrovna já? Nevím, dodnes o tom přemýšlím, asi že ženský chtějí rebely, ale berou si pak usedlý tatíky. Hej vole, zahraj nám něco od podlahy. Kupujeme DJovi lahev rumu a on značně přitvrzuje. Megadeth, ty vole Megadeth, ty já miluju. Hangar 18, Symphony of Destruction. Svlékám se do půl těla. Jsem mimo. Muzika, pot, holky, dávám opilej pusu i našim buzničkám. Hezky na tvář, aby věděli/ly, že je mám moc rád.
Je to všechno o radosti, o tom, že jsme spolu. Pařba jako řemen. Ještě nejsem usedlej, je ve mě síla a vášeň. Jdu potom, když nás kolem třetí vyhodí, do města zavěšenej mezi holkama a připadám si jako děsnej king. Řvu starý Kryptor, moji oblíbenou písničku o hooligans, kterou pro podobné příležitosti rád a s chutí volím. Občas někdo vykoukne z okna, a zařve na nás, ale nás je hodně, tak sklidí jenom posměch. Zalez potvoro. Nahoře u kostela je nonstop. V něm pár cikánů a gamblerů. Kupujeme rum, naše pití a kolu pro holky. Skáčeme na kandelábry, dál rušíme brzkej ranní klid. Holky mě posadí do kandelábru a já sjedu horní náměstí. Jsem mistr světa a řvu jako tur. V jedné ruce lahev rumu, v druhé Markétku, Jana s Prcalinkou u mých nohou na schodech, které vedou k radnici. Připadám si jako rocková hvězda, od kterých to mám stejně odkoukané.
Zamyšleně, zasněně se podívám k nebi. Líbám se s Markétou, která krásně voní. Je vláčná, mám co dělat, abych si to s ní veřejně nerozdal. Krásně poddajná, připadám si opojený. To je to kouzlo, o kterém píší básníci, zamilovaná holka je nejkrásnější tvor na světě. Oči s jiskřičkama, rty lehce pootevřené, už jsme se sladili dohromady, byla zpočátku trošku nesmělá, stydlivá, měla přede mnou jen jednoho kluka, který sexu moc nedal, myslel spíš jen na sebe. Připadal jsem si, že jí učím, že ke mě vzhlíží, což dělá samozřejmě dobře každýmu chlapovi. Byla opět, stejně jako každá moje dívka, ztělesněním ženství. Krásná, ale takovým tím záhadným způsobem. Zajímavá, řeklo by se dneska, ale měla v sobě velkou jiskru a to nejen v posteli.
"Ty vole benga, zdrhej": vytrhnou mě ze snění. Ještě řeknu, že se sejdeme na chalupě. Vezmu holky za ruku a běžíme. Anton jak za časů Sabatha, tady v Jablonci jsou policajti nějaký ostrý. Většinou nám domluvili, když už to vůbec řešili, sem tam nechali uklidit bordel, který jsme za sebou zanechávali. Občas jsem musel svatosvatě slíbit, že nebudu čůrat do kašen, což byla moje opilecká vášeň a koníček už od mých počátků. Ale oni byli policajti většinou takoví krotcí, tedy co já mám zkušenost. V Jablonci se s náma ale nesrali. Mé dívky byly sice krásné, ale nebyly dobré běžkyně. Všichni byli už pryč a nás dostihli kousek nad autobusákem, na kamenných schodech.
Otočil jsem se, přišlo mi to celý vtipný a absurdní. Stál jsem tam před třemi policisty a měl na tváři provokativní rebelskej škleb. Musel jsem před holkama zachovat dekórum. Tak ty se budeš smát, ty zasraná špíno? A udeřil. Moje první rána obuškem byla přímo do hlavy. Vlastně to bylo super, protože Markéta s ostatními stačily utéct. Mě dobili na schodech, jako opravdu řádně. Byl v nich vztek. Na jednu stranu jsem si vlastně nějaký trest zasloužil. Akorát nemuseli být tolik brutální. Na sídlišti si na rány zvyknete, ale tady k tomu bylo přidaný ponížení. Já vím, že jsem dělal bordel a zasloužím si nějakou ránu, ale fakt tolik? Do hlavy, ledvin, do žeber? Ten nejhorší do mě chvíli i kopal.
Tak to bychom měli, problesklo mi hlavou, už jsem na tom stejně jako Sabath. Teď můžu v hospodě taky vzpomínat. Nojo, ale taky to musím nejdřív přežít. Našli mě Tomáš s Buddhou. Buddha se tedy hned poblije, ale Tomáš mě postaví na nohy. Jsem celej od krve. To co následuje, je nekonečný. Musíme ujít 8 km na chalupu. Vezmou mě mezi sebe a ihned jsou taky červení jako já. Cestou potkáme zmatený a vyplašený holky, který zabloudily v uličkách kolem autobusáku. Markéta je vyděšená a pláče, přeci jen, její milý vypadá trošku jako zombie, ale nakonec v ní vyhraje zdravotní sestřička. Začne rozdávat jasné pokyny. Za chvilku jsem ovázán z roztrhaných triček. Pro adrenalin a chlast ještě nic moc necítím, nejhorší je, že se nemůžu nadechnout.
Už je dávno světlo, když dorazíme na chalupu. Holky si mě zase po nějaké době vezmou do parády. Markéta vybrakuje lékárničku, ale ještě předtím si užiju lázeň v ledovém potoce. Vše přichází k sobě, chvílemi je mi do breku, fakt mě tělo bolí jako čert, ale přece nemůžu dát najevo bolest před svými kamarádkami. To se nesluší, tak raději nadávám na chlupatý, benga. Když usínám, mám v sobě nějaký prášky. Zdají se mi divný sny, občas se probudím. Když mi nosí Markéta pití a když se chci otočit. Máš asi nalomený žebra. A otřes mozku, což se potvrdí několika kýbly blití.
Po mnoha hodinách spánku se se mnou mimo Markéty všichni rozloučí. Bude už za chvilku pondělí a musí do práce. Mě vytelefonovali dole z hospody dovolenou, stejně jako Markétě. Taky přijel Sabath, naložil mě a odvezl do nemocnice na vyšetření. Neměl jsem krvácení do mozku, ani příliš velký otřes, ale žebra to odnesly. Dali mě do takovýho hnusnýho krunýře, ve kterým jsem nemohl dýchat. Sabath mi vynadal, připadalo mi, že jsem v něm probudil hnusný vzpomínky, ale staral se o mě jako o vlastního. Můj nový kámoš obušek na mě nechal pěknou paseku. Pan doktor sice říkal něco o tom, že mám policajty nahlásit, ale já nechtěl. Nejsem přece práskač a když si to vezmu kolem a kolem, tak jsem fakt dělal bordel.
Týden na horách mě hodně bolel. Nemohl jsem ani číst, ale zase na druhou stranu nás moje extempore s Markétkou ještě víc spojilo dohromady. Byla velmi vzornou a trpělivou pečovatelkou. Já neumím být nemocný, jsem nevrlý, štve mě, že musím ležet. Ale byla to sestřička s několika krásnými bonusy. Jen musela dávat pozor, aby nebyla moc divoká. Když do mě mlátili, měl jsem svěšené ruce, vůbec jsem se nebránil. Myslel jsem si, že dostanu vyčiněno, ale šíleně jsem se spletl. Pod obočím mám pořád jizvu. Zajímavý je, že i po všech těch letech, když vidím policajty, tak si na ni šáhnu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Pokaždé, když zasedli všichni k odpolední modlitbě, začal obcházet městem. Ukrýval se ve sklepeních, byl pohlcený stínem. Zjevil se ve stoce, vylezl z kanálu. Smradlavý, s rozšklebenou tváří. Připomínal démona ze starých časů. Zkažené zuby, zlostný úsměv. Prokletý, kdysi dávno spáchal něco hrozného. Rouhal se k padlým modlám, obětoval Satanovi. Mladou dívku. Stále má před sebou její výraz, jak křičela, když ji prořízl hrdlo.
Smrt bývá někdy hrozná a nelze na ní nikdy zapomenout. Nakonec zemřeme všichni, ale jen někteří z nás mají umožněno nahlédnout na onen svět. Městem obchází sériový vrah. Také cítíte strach, který se vznáší ulicemi? Podobné pocity mám i z druhého dlouhohrajícího alba řeckých BLESSED BY PERVERSION.Je temné, zlé, ošklivé a smrdí sírou.
BLESSED BY PERVERSION se pohybují ve své tvorbě někde mezi americkou death metalovou školou (MONSTROSITY, DEICIDE, MORBID ANGEL) a evropskou (SINISTER, PESTILENCE). Při poslechu se kolem alba vznáší takový ten těžko vysvětlitelný odér smrti, který lze velmi těžko vysvětlit. Pro death metal musíte mít vlohy a také velké srdce. Řekové tohle všechno mají a ještě navíc přidávají velkou porci energie a temnoty. "Remnants of Existence" je jako stará zanícená ráda. Mokvající vřed, ze kterého právě začal vytékat hnis. Deska má důrazný, masivní a hutný zvuk, přesně jak to mám rád. Připočtěte si chorobný vokál, riffy ostré jako sekáček na maso a máte před sebou nahrávku, které musí podlehnout každý opravdový fanoušek ryzího kultu smrti. Deska má v sobě chvění, takový ten heavy efekt, tah na bránu, které jsou zárukou kvality. Občas sice při poslechu před sebou vidím mrtvá těla prokletých, jsem zavřen v opuštěné kobce hluboko pod zemí, ale takové obrazy jsou chtěné a důležité. Bez emocí totiž není dobrý death metal. BLESSED BY PERVERSION letos připomínají rozzuřenou bestii. Krvelačnou a démonickou. Nahráli skvělé album, které zabíjí na potkání, je chladné a spálí vás na popel! Inferno!
Asphyx says:
Each time everyone sat down for the afternoon prayer, he began to walk around the city. He hid in the cellars, engrossed in the shadows. He appeared in the sewer, climbing out of the canal. Stinky, with a grimacing face. He resembled a demon from ancient times. Rotten teeth, angry smile. Cursed, he had long ago done something terrible. He blasphemed the fallen idols, sacrificed to Satan. A young girl. He still has her expression on her face as she screamed why he slit her throat.
Death is sometimes terrible and can never be forgotten. In the end, we will all die, but only some of us are allowed to see the afterlife. A serial killer is bypassing the city. Do you also feel the fear that floats in the streets? I have similar feelings from the second full-length album of the Greek BLESSED BY PERVERSION. It is dark, evil, ugly and stinks of sulfur.
BLESSED BY PERVERSION move in their work somewhere between the American death metal school (MONSTROSITY, DEICIDE, MORBID ANGEL) and the European one (SINISTER, PESTILENCE). When listening, the album of feeling of death which is very difficult to explain, hovers around the album. For death metal you have to have talents and also a big heart. The Greeks have all this, and they add a great deal of energy and darkness. "Remnants of Existence" is like an old passionate love. A soaking ulcer from which pus had just begun to flow. The record has a strong, massive and dense sound, exactly as I like it. Add to the sick vocals, riffs as sharp as a meat cleaver, and you have a recording in front of you that every true fan of the pure cult of death must succumb to. The album has vibrations in it, such a heavy effect, a pull on the gate, which are a guarantee of quality. Sometimes, while listening in front of me, I see the dead bodies of the cursed, I am locked in an abandoned dungeon deep underground, but such images are wanted and important. Death metal is not good without emotions. BLESSED BY PERVERSION this year is reminiscent of an angry beast. Bleeding and demonic. They recorded a great album that kills rats, it's cold and burns you to ashes! Hell!
A few questions - interview with death metal band from Greece - BLESSED BY PERVERSION.
Answered vocalist Andreas, thank you!
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
Our band is called "Blessed By Perversion" and was created in mid 2010 inspired by death metal and extreme music. We independently released our first EP called "Destroy the Image of God", in 2012. After many gigs and the addition of a new member, we were ready to record our first full length album "Between Roots and Darkness", which is an old school feeling death metal album with a lot of melodic parts. The album was released in 2016 via "Razed Soul Productions" and received great reviews from metal sites and magazines from around the world. With our new drummer and with more consistency than ever, we released in December 2020 our second complete studio album called "Remnants of Existence" via the Mexican label "Iron, Blood and Death Corporation". Faithfull to our original sound, we deliver a heavier and more mature work with great potential for the future!
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
The album was recorded in November 2019 at "Mothstudio Productions" in Kantza, in the area where we live. John Tsiakopoulos was in charge of the recording as well as the mixing. The mastering was done in "Loud Monster Mastering" by Marios Methenitis. The process of the new album began four years after the release of the previous one, because it took us a long time to get the composition of our tracks to the desired result.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
It was released in 500 copies in CD format (digipack), as well as in digital format on Bandcamp by our label, "Iron, Blood and Death Corporation". A goal for the near future, is to release our album in vinyl format, as well!
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
In previous releases the lyrics were written by me (Andreas). In this album, besides me, Manolis Kouelo as well as Kostas Foutris, the two guitarists, wrote some of the tracks. The lyrics reflect many and different images. Our main purpose was the reader to travel into the scenes through them. The songs deal with a future dystopian reality world as well as the inner independence of each person.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
The logo was a created by Kostas Foutris, the band's (lead) guitarist, as I said before. Kostas also deals with the band's graphics, the album’s artwork and layout, the design and the stylistic part of many of our sites, such as Bandcamp. As an active band in 2021 we also deal with social media, not to an excessive degree, but as long as it takes to have a normal contact with the world. In the days we live in, these things are mandatory if you want to promote properly your work, your live performances and in general your actions as an artist.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?
The label that we chose to release our album is called "Iron, Blood and Death Corporation". It’s located in Mexico and is owned by Antonio. We chose this label because after a lot of research we came to the conclusion that is the right one to fulfill our goals. We are very satisfied so far because it represents us in the best possible way and cares about the future of the band.
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
We wouldn’t say we idolize any particular bands. We listen to a lot of music, a lot of non metal stuff included, but we can also be inspired by any other form of art (cinema, literature etc).
Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?
We contacted with some labels, which we think there is no reason to be named. We received a good response by the most of them, but we had to choose the one with the best proposals.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
We have played over 20 gigs over the years and the most of them took place in clubs. Some of our best moments were in 2014 in Thessaloniki, in 2015 in Heraklion Crete and our last gig just before the pandemic in Athens. The open-air festivals are far better than clubs, for sure!
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
We always want our targets to be realistic and can be achieved in the near future, so our target for the time being is to play a nice gig or maybe a tour outside of our country, at the end of this difficult situation of course.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
Our fans can contact us via our Facebook / Instagram profiles and our email:
Ave TRIBE OF PAZUZU! Greetings
to Canada. I hope you are doing well in these difficult times. I’m just
listening to your new EP this year’s “King of All Demons” and I’m literally
excited. I feel like someone locked me in an old dungeon. How did the novelty
come about? I have the previous “Heretical Uprising” from you at home, and this
year’s deed seems crueler, more cruel.
Thanks! I was definitely channelling a lot of hate into the newer material,
with an effort at keeping it relentless and catchy at the same time. A song
like 'Retaliation & Wrath' is wholly uncompromising, from start to finish,
but still really catchy and memorable. I think I felt more comfortable about
pushing the boundaries of speed and aggression on the second EP. Perhaps some
people will take this the wrong way, but 'hate' as an energy is necessary for
this style of music. It helps serve the intensity, I find that missing in a lot
of bands these days.
TRIBE
OF PAZUZU is a band composed of just famous names.- John McEntee, Flo Mounier,
Randy Harris and Nick Sagias. Just write you side by side and it sounds great
in itself. But how did the band even start? How did you get together? It must
be very difficult to meet at all, right? Everyone has their bands, tours,
responsibilities.
The band started simply because I was fed up with playing with musicians that
limited the way I write. People who were just not serious enough to get
anything done. So, in 2017, I was already writing in this style. By the end of
that year, I mentioned to a friend who has ties in the industry that I have a
handful of songs. Right away he offered up Flo and John, then we got Randy to
play leads. I heard Randy play and knew right away he would be able to pull off
the rhythm guitars as well. Of course, both Flo and John are busy with their
own bands, and Randy is busy with a job and home life. As such, we don't ever
get together. I try and meet up with Randy once or twice before we head into
the studio to go over some finer points. Everyone else just hears the demo and
goes off of that.
I
know that it can be recorded today, even if every musician is on a different
end of the world. The Internet and technology allow us to do that. But how do
you record? Have you ever met? The sound of your EP is dense, massive, cool. It
reminds me a bit of the production of MORBID ANGEL base plates. How and where
did you record? And who is signed under the final mix?
For both EPs, we have gone to Montreal to record at Cryptopsy's studio, The
Grid, with Christian Donaldson (Cryptopsy guitarist) at the helm (mixing and
mastering). In fact, we haven't all been in the studio at the same time. Flo's
parts are usually recorded the day before Randy and I get into the studio. John
is pretty busy, so he does his parts from his studio or Kyle's (Severn -
Incantation drummer) place. This is the same studio where Incantation do all
their recordings. All the bass, rhythm and lead tracking is done with Marco
Freche, engineer at The Grid in Montreal. It's so great working with Marco. We
just motor through the songs with him. Christian then comes in and I do the
vocals, which again goes by so smooth and fast. At this point, Christian comes
in and does the mixing and mastering.
The
drums are clear to me, the vocals too, but who actually took care of the main
motifs, the riffs? Was it John or you Nick? I ask because John has such a
typical and unmistakable handwriting that I'm a little confused, because I
can’t hear it here.
Yes, good ear. John's writing is a lot different than mine. I’m honored he has
the time to work with us. It's a huge compliment that he chose to be a part of
Tribe. From the beginning, I have written all the music and lyrics for Tribe of
Pazuzu. There was talk at the beginning of John helping with some writing, but
he got busy with Incan. That said, he did add some second guitar type stuff on
the first EP. Additionally, Randy has full reign over the solos and Flo has all
the fills. In fact, he often improves on the beats. When I demo the tracks, the
demo is usually approx. around 10 bpm, slower than when we get into the studio.
It's quite amazing to hear this team of great musicians and studio
professionals bring these songs to life.
In
your texts, you criticize the church, but they are also about cultism, war and
other dark topics. Who is their author and how did they come about? I wonder
where do you get your inspiration for? Pazuzu was, I think, the king of demons
in Mesopotamia, am I right?
There are lots of places I draw inspiration from. This includes books, movies,
documentaries. In fact, when certain words or phrases catch your ear, sometimes
you will hear rhythms in those phrases. I usually compile all my ideas early.
As it gets closer to recording, I then finish them. I usually know how they
will flow. That being said, it's not all worked out or written down until a
week or two before we enter the studio.
Regarding the band name, Pazuzu is a demon from the old Sumerian religion. He
seems to have a few titles, such as 'King Of The Demons' or 'The Bringer Of
Plagues'. The imagery is perfect for death metal. I was obsessed with him from
an early age, watching the Exorcist and especially Heretic. In fact, Exorcist 2
goes further into the Pazuzu story. So, when it was time to come up with a
name for this band, I immediately knew it needed to have something to do
with the things that I'm most passionate about. Pazuzu, in his very own way,
helped give this band focus.
I
like the Canadian metal scene. Your bands seem different to me, different from
the others. I love VOIVOD. This is how it seems to boil over from us in Europe,
but how is it really? Is the approach of musicians different than in the USA?
And what about the scene as a whole, how does it work?
Something that many people might not know is that the Canadian music scene has
never really been that supportive of death metal. To clarify this point, I am
not talking about the fans. We have killer fans here in Toronto and across
Canada. My point is, that the general vibe is not supportive of straight-up,
REAL death metal. It never has been in this country, definitely from an 'industry'
perspective. Of course, the sheep flock to the melodic or symphonic stuff,
which is safe and has wider appeal. This satisfies their overt need to be
unique. But, make no mistake, this is not death metal, even if it has
smatterings of death metal-like elements buried deep within all the melody and
frills. Those who don't understand, the same ones that scoff at true death
metal, can then claim to be edgy. So, in return, it impacts the style that
band's choose to play here in Canada. If they want to be written about by
Canadian journalists, then the driving force becomes one where band's play
it safe and comfortable. Tribe Of Pazuzu spits in the face of this mentality.
We will never compromise. If you like us, you like us. If you don't, well, we
could give two fucks. Long live true death metal!
Why
did you choose the EP format at all? Is it because you didn’t have enough
material for a full- length album? Or as black metal SCOUR claims, for example,
that the records aren’t sold today, so we give fans the opportunity to buy
vinyl and let the rest download it? It’s the same, it’s just a fact. How do you
actually react to downloading?
We chose the EP format simply because we are a new band. It didn't make sense
to spend a couple of years working on a full-length album, but rather to have
more exposure during this beginning stage. I had about fifteen tracks as early
as 2017, so that wasn't an issue. The idea behind releasing the EPs was to just
hit hard and fast, and then follow-up with that almost right away. My listening
tastes have changed. As a result, I have noticed the way people are consuming
music these days.
In reality, as with everything else, it seems that attention spans have
diminished. So, it made sense to go the EP route. Additionally, the way people
access music these days, as far as platforms like Bandcamp, Spotify, iTunes,
also was a motivating factor. I have always been a huge fan of music and the
medium in which it is delivered. I loved vinyl, and had a big collection. When
CDs came out, I jumped on immediately. The benefits - clarity, ease-of-use,
space-saving - were just too great to ignore. Later, when things moved from
disc to digital - sure, there was some hesitation due to the fact that you no
longer held a physical product in your hand. It took some time, but music
lovers tend to adapt. The benefits of digital are incredibly appealing, instant
access being the biggest. I'm not so nostalgic that I scoff at digital. Of
course, I understand that there are fans out there that love holding a physical
product in their hand. As such, we aren't going to ignore these fans. If you
support the Tribe, we will do our best to support your platform of choice. With
this in mind, we have plans to release vinyl for all the vinyl junkies out
there... even cassettes, if we get offers to do so.
It really comes down to being open-minded enough to embrace all technology, as
each has its own benefits for creators. In the end, it just makes things
easier. Of course, I suppose you have to know your end goal, and why you use
these technologies, and what makes most sense for you and the way you consume.
What about you and new technologies? Do you watch
them, do you use them? Do you enjoy the possibility that the whole world is
interconnected or does it sometimes scare you a little like me? And how did new
technologies affect you as a musician?
As far as things like social
media, I don't really have much use to have personal accounts, other than to
promote my music. I make an effort to only connect with those I admire and
respect... like-minded people. If it wasn't for social media, I don't think
much of what we have accomplished could have happened. The whole band came
together via social media. The studio and producer came together via social
media. The artist who creates our incredible covers came together via social
media. All our merch... social media. Everything. All the amazing bands I have
discovered over the last few years can be credited to social media. Every
single day I discover and share bands via social media. It's akin to the days
of tape-trading, now on an infinite scale. When I post music, I now have
5000 friends on Facebook who have instant access to it. The spread of
information is much quicker. It allows you to target your audience. Almost all
of the music I post is death metal or black metal.
For
each band, the best feedback is the reaction of the fans to the live concert.
Will TRIBE OF PAZUZU ever play live? Doesn’t that appeal to you? Maybe just a
few times, for fun? I know it would be so hard to put them all together, but it
would be worth the experience, don’t you think?
Yes, of course we would love to play. Each of us has expressed the interest to
take Tribe live. It would be a most amazing thing to hear this beast come to
life. This is not an easy task, taking into account the full-time projects of
the various band members. Additionally, this 'virus' has really put the brakes
on the entirety of the entertainment industry, impacting the music industry the
hardest. Hitting the road has been a huge outlet for both bands and fans. It is
very sad to see what has happened.
Nick,
you played in SOULSTORM, OVERTHROW, even in PESTILENCE. But if I’m not
mistaken, are all the bands over? If so, why? I know that, for example,
SOULSTORM had a very good start to the future? Is TRIBE OF PAZUZU your current
only band?
Well, Overthrow I started in my teens... thirty years ago. Soulstorm was an
experiment in abrasive heaviness. The intention was to mix the aggressiveness
of death metal with other elements. The basic template was one that saw
combining elements of Obituary and Celtic Frost, as far as the riffs/vocals,
with electronic elements from bands like Ministry. We then mixed these elements
with the repetitive pounding of something like the Swans.
Anyway, Soulstorm was on and off for so long that I eventually just wanted to
get away from that sound and return to a more organic, old-school death metal
vibe. I really wanted the focus to be more on just one style, instead of trying
to incorporate so many different styles. There was always a heavy doom element
in Soulstorm, and I was just pretty much done writing in that slower style.
Moving into the writing for Tribe, I was very conscious not to get bogged down
in slow parts that might drag on too long. Tribe is meant to rip your face
off... fast... my approach to death metal mixed with elements of black
and thrash.
Are you a fan too? By that I mean not just death metal. And do you collect, look for new records? Do you buy, support bands? What’s new recently?
Yes, of course. I'm a huge music fan. I used to have about six milk crates full of vinyl in my teens. When CDs dropped, it was around 89/90, right around the time death metal really became the new exciting force. As a result, my collection became enormous. About ten years ago, I had about eighteen milk crates full of CDs. I sold almost all of them, apart from four crates. Now, I have nothing to play them on. These days, I really don't collect much in the form of CDs or vinyl. That said, I always stay on top of new music. I regularly buy merch from the bands I love. I post new bands daily. I find them all over the place. It's pretty exciting to me, and I like to share these bands to help spread the word and support the underground.
What are TRIBE OF PAZUZU going to do in the future? Have you already prepared the new material? Do you compose?
The future for Tribe of Pazuzu is one which will always see us delivering relentless death metal... no exceptions. Brazil's Eat My Records will be releasing both our first two EPs on one 12” vinyl. We are all looking forward to that. If all goes well, we should be ready with those in a few months. Things have been going better than expected. We sold out of both CDs, as well as selling out our first two shirt styles. We've now restocked our store with those first two shirt designs, along with beanies, flags and patches. Additionally, I have been busy writing the first full-length Tribe album. I pretty much started from scratch. We have about ten or eleven song ideas. This just happens to be the perfect amount, as we had been planning on about eight songs for the full-length, which leaves us with a handful of songs for two split recordings that are planned for the future. These will be exclusive tracks, a nice bonus for fans. If all goes as planned, we will have a split 7” with Zealot Cult, and another split 7” with Abyss Of Perdition.
Thank you very much for the interview, I really appreciate it. And I'm so glad that there are still bands like yours. I wish you the best sales, lots of enthusiastic fans and good luck in private. I'm going to release the TRIBE OF PAUSE again and get lost among the demons.
Recenze/review - TRIBE OF PAZUZU - King of All Demons (2020):
