Když jsem si čistil ruce od krve a hnisu, přeběhl mi mráz po zádech. Byl jsem zvyklý, přesto se mi připadala spousta věcí divná. Něco bylo ve vzduchu, nákaza, strach, smrt, nevím. První zemřel kolega a pak to šlo ráz naráz. Padali jsme jako mouchy. Ano, mouchy, které do nás kladly vajíčka. Nejdřív mě nějakou dobu bolelo břicho a zvracel jsem krev. Jak brutální, jak komické, co říkáte? Přesně o tomhle tahle hudba vždycky bývala. O nechutnostech, o ošklivých věcech, o hnusné a ošklivé smrti.
Ani novinka finských GOREBAG není výjimkou. Budete se kývat do rytmu a kousky vašeho dávno zcela bezcenného masa vám budou odpadávat od kostí. Surovost, brutalita, ztráta kontroly, to jsou hlavní atributy desky "Tethered to the Wicked Domain". A potom také nadhled, který je pro poslech podobných nahrávek potřeba.
Zavřete za sebou prosím dveře, ať ten smrad, který provází rozklad masa i dobrý brutální death metal provází, nenakazí i ostatní. GOREBAG nijak nevybočují z mantinelů předkládaného stylu, přesto mě baví o hodně víc, než spousta jejich kolegů. Možná je to způsob, jakým na mě působí, dobrým zvukem, mocným obalem nebo jen touha občas vyčistit hlavu. Nevím. Já neposlouchám hudbu jen ušima, musí mě něčím zaujmout, musím mít chuť se k ní vracet. Finové to se mnou zkrátka umí a hrají si se mnou jako kočka s myší. A to i přesto, že jsou občas monotónní až hrůza a na koncertě bych se asi zastavil jen na chvilku. Jenže právě jsem dočetl jednu hodně krvavou knížku a nějak jsem neměl chuť na nic jiného. Je to nakonec opravdu hudba hlavně pro fanoušky, ale na tom přeci není nic špatného. Naopak, proč se pouštět do věcí, které nejsou člověku vlastní. "Tethered to the Wicked Domain" patří do starých márnic, na patologii a do uší zkušených řezníků. Myslím, že kapela mluví jasnou řečí. Brutal death metal a krev! Co si vlastně přát víc?
Asphyx says:
This is exactly such classic, traditional brutal death metal, which was playing in the early beginnings of this style. I like the honest craft and real butchers who can still separate meat from bones. Sure, there is nothing world-shaking or miraculous on the record, but when you go to the slaughterhouse, you also can’t expect that you will get only the best pieces of meat. What to say, according to me, I don’t know the better music for relaxation. In some way, it is melodic, while it is cutting and burning. I like it by this approach, and after a while, I can say with a calmness that I was watching more and more this new film called "Tethered to the Wicked Domain". Even though some passages are quite monotonous. But you know, the blood will be still blood, and morbid death metal will be still death metal. A cruel, brutal, raw record, which must impress all the real butchers! Massacre! Brutal death metal and blood! What more could you really want?
Je mi zima a dívám se na sever. Přichází odtud totiž pokaždé chladný, mrazivý vichr, po kterém zůstává jen smrt a nicota. Zrozen v temnotě, založil si kapelu. Píšu teď o Paulo Soaresovi, který hraje v kapele RUTTENSKALLE. Je podepsán pod všemi nástroji, zpívá a hlavně skládá songy plné záhrobních melodií. Zcela ovlivněn švédskou death metalovou školou přichází s debutem, který by neměl uniknout žádnému poctivému fanouškovi pohřbů do země.
Zaujme obal, překvapil mě velmi dobrý zvuk. Boss HM-2 pedal v té nejryzejší podobě. Co si přát víc? Sedím ve své hrobce a užívám si pochmurnou atmosféru celé nahrávky. Přesně takhle to mám rád. Hezky s krumpáčem a lopatou, kousek za městem, kde se pohřbívají prokletí. Zombie lezou z děr a "Skin 'Em Alive" mi hraje pořádně nahlas.
Paulo Soares hraje jako o život. Inspirací mu byly kapely typu ENTRAILS, DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED, UNLEASHED, CARNAGE, možná i trošku PESTILENCE. Songy mají ten správný odpich, připomínají šavlový tanec, po kterém vám nezbyde na těle ani kousek masa. Jako bych se procházel nekonečně temnými chodbami podsvětí a vzpomínal na své mládí, kdy se v devadesátých letech formoval můj hudební vkus. "Skin 'Em Alive" je deska, která si mě naklonila na svoji stranu. Bez slitování, bez kompromisů. Rovnou na solar plexus. Kosti praskají tlakem, víka od rakví nadskakují, zombie tančí ve zběsilém rytmu. Vše je v nejlepším pořádku, i když je jasné, že RUTTENSKALLE nepřinášejí ani nevymýšlejí nic nového. Nevadí mi to, mám raději dobře odvedenou práci, skvělé řemeslo a to všechno na téhle nahrávce naleznete v míře větší než malé. Je mi zima a dívám se na sever. Přichází odtud totiž pokaždé chladný, mrazivý vichr, po kterém zůstává jen smrt a nicota. A také pravý, reálný, prašivý death metal v morbidním provedení. Platím převozníkovi přes řeku Styx a těším se na další song. Otevírám si pivo a užívám si chlad, který proniká do mého mozku. Takhle nějak si představuji excelentní stylové album. Starý švédský death metal, který vás rozdrtí na prach! Amen!
Asphyx says:
I'm cold and I'm looking north. This is because a cold, freezing wind always comes from here, after which only death and nothingness remain. Born in the dark, he formed a band. I am now writing about Paulo Soares, who plays in the band RUTTENSKALLE. He is signed under all the instruments, sings and mainly composes songs full of grave melodies. Completely influenced by the Swedish death metal school, he comes up with his debut, which should not escape any honest funeral fan in the country.
I am fascinated by the packaging, I was surprised by the very good sound. Boss HM-2 pedal in its purest form. What more could you want? I'm sitting in my tomb and enjoying the gloomy atmosphere of the whole recording. That's exactly how I like it. Nice with a pickaxe and a shovel, just outside the city where the curses are buried. Zombies come out of the holes and "Skin 'Em Alive" plays really loud to me.
Paulo Soares plays for life. He was inspired by bands like ENTRAILS, DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED, UNLEASHED, CARNAGE, maybe a little PESTILENCE. The songs have the right tap, they resemble a sabre dance, after which you won't have a bit of meat left on your body. It was as if I was walking through the infinitely dark corridors of the underworld, remembering my youth when my musical taste was forming in the 1990s. "Skin 'Em Alive" is a record that turned me to its side. No mercy, no compromises. Straight to the solar plexus. The bones crackle under pressure, the coffin lids jump, the zombies dance in a furious rhythm. Everything is fine, although it is clear that RUTTENSKALLE do not bring or invent anything new. I don't mind, I prefer a job well done, great craftsmanship and you will find it all on this record to a greater extent than small. I'm cold and I'm looking north. This is because a cold, freezing wind always comes from here, after which only death and nothingness remain. And also real, real, dusty death metal in a morbid design. I pay the ferryman across the Styx River and I'm looking forward to the next song. I open my beer and enjoy the cold that penetrates my brain. This is how I imagine an excellent stylish album. Old Swedish death metal that will crush you to dust! Amen!
Příběh tří stý třicátý druhý - Padající listí, padající sníh
Vstaneme do neskutečné zimy. Venku prší a sněží. Je sychravo, dozvím se a jdu přiložit do kamen. Máma mě poprosila, jestli bych nepřipravil chalupu na zimu. Souhlasil jsem a vzal Ester s sebou. Zase jsme spolu pekli víc. Musím říct, že mě to v Plzni vůbec nebavilo. Lidí jsem tam moc neznal. Kamarádi všichni odešli a byl jsem jak kůl v plotě. V neděli jsem znuděně a otráveně chodil na vlak a vzpomínal na vše krásné, co jsem zažíval o víkendu. Vypnul jsem mozek a na vejšce jen přežíval. Ale to teď nebylo na pořadu dne. Byla ještě rozehřátá z duchen. Přejel jsem jí prstem po zádech. Vstávej kočičko. Zamňoukala a usmála se. Vyhasly nám kamna, byli jsme mladí a měli na starosti úplně jiný věci, než je nějaké topení. Objímala mě a málem jsem zase usnul.
Snídáme čaj s rumem. Musíme začít něco dělat. Vozíme listí, tuny listí ze dvou obrovských kaštanů. Vše je nasáklé vodou, hodně se nadřu, přesto vozím svoji milou v kolečku. Výská radostí, jako malé děti. Prší na nás a padají i vločky. Promočení chodíme přikládat do chalupy. Povídáme si. Jo, povídání, obyčejný rozhovor. Jak celý týden v Plzni v podstatě mlčím, tak pořád kecám. Jsi děsně upovídanej. Já vím, ale znáš mě. Chci ti toho tolik říct. Pro dnešek padla. Ještě nanosím nějaký dřevo. Svlékni se, ať ti to uschne. Stydí se, prsa tak akorát do dlaně. Ukaž se mi, jsi nádherná. Vidím na její tváři, že chce, že bych měl říct, miluji tě, ale nedokážu to. Vlastně ani nevím proč. Je to jak z blbý červený knihovny. Zabalím ji do deky a chvilku si čteme. Už se brzy stmívá a ve Smržovce v Parkhotelu je nějakej koncert. Punk a metal. Místní kapely, ale to by byl hřích nevyrazit. Jména si už nepamatuju.
Jdeme přes kopec a dorazíme umolousaní jako staří psi. Sedneme si ke kamnům a dáme pivo. Chtěla bych ti něco říct. Mluví zase vážně. Převedu všechno na srandu, na to jsem momentálně děsnej expert. Tady se opíjely generace mých předků, cítím, že sem patřím. Mezi hory, do lesů. Pryč od rodiny, do které se zcela nepochopitelně vrátil otec alkoholik, pryč ze šedivý Plzně, kde nechápu lidi, protože se vůbec neusmívají. Chvilku zase zatoužím být řemeslníkem, dělat něco poctivě rukama. Mít čistou hlavu, ženu a kopu dětí. To fakt chci tak moc? Zašeptá, že by si to taky přála. A já blbec mlčím. Někdo začne hrát a pod malým pódiem je hned několik pařících lidí. Přijeli punkáči až z Liberce, sdělí mi kluk na záchodech u žlábku. Jsem utahanej, několikrát promrzlej, ale spraví to několik rumů. Hladí mě po ruce a má smutný oči. Pojď radši tančit.
Stejně mi pořád v hlavě vyskakuje několik prchavých, snových okamžiků na tu blondýnku, co jsem už párkrát potkal na koleji. Musím na ní myslet. Na její pohled, na úsměv. Možná jsem naivní, nevyrovnanej, rozervanej a nevím co chci. Venca mi říká, že se někdy chovám jako ženská. Dokonce jsme se několikrát pohádali. Jenže já asi fakt čekal na tu velkou jedinou lásku. Asi seš zblbej z těcj tvejch knih. No dobrá, lítají mi myšlenky hlavou a když líbám Ester u žhavého topení ve kterém škruká, tak myslím na blondýnku. Asi to vycítí, protože mi vezme hlavu do dlaní. Nebuď smutná, určitě si jednou najdeš někoho o hodně lepšího, než jsem já. Nemám srdce na další rozmluvu a jako srab utíkám na parket. Ona ho miluje, on ji ne. Přesto spolu spí. On má výčitky. A teď jděte všichni pokrytci do prdele, řvu pod pódiem a tančím divoce a rychle. Vlastně ani jedna kapela neumí pořádně hrát ale je to tak nějak jedno. Nejsme tu za uměním, ale abychom si odpočinuli a vyčistili hlavu.
Když jdeme zpátky mlhou a tmou, málem nás několikrát srazí opilci v autech. Jednou uskočím do škarpy a rozseknu si hlavu. Trošku krve, ale vypadá to děsivě. Má o mě strach. Pořád mě chce ošetřovat. Pojď přitopíme a dáme si rum. Vytahuji s obvazem na hlavě starý gramodesky. Rock a metal. Ale i vážná hudba. Brahms a Čajkovskij, mí dva oblíbenci. Prošvihneme svítání a usneme jako nějaké sousoší v křesle. Rozlámaní bereme do rukou hrábě a lopaty. Ploužíme se depresivním počasím. Snažím se tíhu našeho vztahu prosvětlit vtipem. Dneska mi to moc nejde. Není tu nic k jídlu. Obědváme tedy v montérkách dole v hospodě. Pivko bodne. To je tvoje nová holka? Ty jsi tak krásná, říká výčepák, co byl včera pařit s náma. Kdo by nechtěl manželku, která si dává tlačenku? Všichni mi pořád kolem radí, že bych se měl usadit. Dokonce už i Jana s Prcalinkou. Pokaždé mávnu rukou, ale jejich slova ve mě hlodají jak termiti.
Makáme až do večera, jen se převléknu do metalového a jdeme na autobus. Loučíme se narychlo, tak zase v pátek. Zeptá se mě, jestli jsem s ní jenom kvůli sexu. Nevím zase co odpovědět a připadám si prašivej. Mohla mít už rodinu a hodnýho manžela a místo toho ztrácí čas se mnou. Esterko, Esterko, kdybys nebyla tak krásná. To je tvoje prokletí. Omlouvám si všelijak svoje chování a vydrží mi to až do Plzně. Na nádraží už taky sněží. Na koleji pořádně netopí. Dokonce se musím osprchovat ve studené vodě. Sednu si na židli k oknu, otevřu jej mírně do kraje a čumím ven. Padající listí, padající sníh. Hej ty vole živote, kam mě zavaneš? Co mě čeká? Ptám se a myslím na svoje rodiče. Možná se fakt trošku bojím pořádnýho vztahu, když vidím, jak to dopadá. Druhý den mě děsně bolí všechny svaly. Chodím jak naprcanej kačer. Přesto se napřímím a vypnu hruď. Před kolejí totiž potkám blondýnku. Pohodí tak rozkošně hlavou, že na ní nemůžu zapomenout celý týden.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave DETEST! Greetings to the Danish underground. Before I started writing questions for this interview, I told myself that I had found the old CD "Dorval" from 1994. Unfortunately, I have such a large collection that I did not find anything. I had to go online. Still, I think you had an incredible footprint at the time. You have been referred to as European DEATH. How do you feel about this album? What does it mean for you and how did it come about? Please remember for us.
I think it's a good album and I'm still very happy with it (and a little proud). It came into the world at a time when I smoked Hash from morning to night, we were young people and thought that anything was possible. When we were in the studio, we met a lot of people who helped make it the way it is. The outro at Gathering Of Darkness was a guy we met in the city (Aarhus) when we were out partying, and he could do a bit of everything with his flute and guitar so he had to join. There was also a day we had run out of Hash, so Andreas from Progress had to take a trip from Odense to Aahus so we could get on with the record.
You then disappeared from the scene for a long time. The promo materials for this year's new album "We Will Get What We Deserve" is about the fight against drug and alcohol addiction. Was that exactly the reason for the band's breakup? Or did you not agree on how and what to play next? You were young, and this era was quite wild.
In a way, it was drugs and alcohol because it was probably them who made us start discussing more than we played. As you say, we could not agree on where and how we should proceed, and then we just slipped away from each other and then it quietly broke down.
You returned back at 2019 with the EP "A Moment of Love". What did you do in the meantime? John, did you play at all, were you interested in music? I know that you have worked in other bands as well. What style did you play? And what was the reason for reunion of DETEST?
I Have been the football coach for my son's team and then got to know a lot of new people, and we talked about music. There I then joined a rock band, but as time went on I began to feel that it was not hard enough. So I started playing Metal again because that's what I grew up with and feel most for and the guitar was tuned down again to the dark tones, I have never taken a break from playing guitar, while Detest was taking a long nap.
But I have always written new music, it's something I will always do for all eternity.
In 2013 we were lured to play a concert and there we were 4 of those from the 90s (Peter, Bonne, Ole and me). But after 2 years it was just me and I wanted a lot more with Detest.
Let's talk about new record. Personally, I really like "We Will Get What We Deserve". I would characterize it as a recording where new constructions are built on old foundations. It seems fresh, interesting to me. But at the same time very darkly. How did the album come about and how do you feel about it?
First of all, thank you very much and you're absolutely right, I've been thinking about how would I have written songs if it was 1995. As I have mentioned, I have been writing music all my life, so they are old songs that have been given a new life and can finally come out and get some air. I feel really good about the new Album and thought a lot about what and how, the songs should be as I have become a little better at everything (has become an old and a little wiser man).
How hard was it to find bandmates? I don't know how it is in Denmark, but in our country, (the Czech Republic), there is a great shortage of good drummers. In addition, young people just want to play something a little different. How did you get together? And are DETEST a classic band today? I mean, if your bandmates aren't just "hired" musicians.
This is also the case in Denmark with drummers, but otherwise I have played with many people so I know a lot of musicians, but finding the right ones has taken its time. So these are two old friends I have known for many years and they are super good, give me lots of strength to do what needs to be done. Since they are younger than me and have the energy I need to keep the fire burnning.
The new album has a raw, cool sound. Where did you record? And who is signed under mixing and mastering? How do you perceive the progress in new technologies? Do you enjoy them or do you prefer to record "old age"?
Nowadays you can almost record/make everything at home, so drums are recorded at a friend who has a small studio (Anvil Pro.) and the rest we have recorded at Simon's home (Terror Studios). And then it was produced and mixed by Marco Angioni (Angioni Studios), he is super good and understood exactly what we wanted and how we got there, so it was not a problem to reach the goal of our ideas. I think it's good that you can sit and spend the time you want and there is no pressure like in the old days when you have two days in a studio, to record 10 songs and there is also time to change a bit if you just got a new idea.
You are an experienced musician who has been on the scene for many years. If you were to compare the present and the past, what differences bother you the most? And what do you enjoy from the past? We have internet in our pocket, social networks. It may occur to me that we are all connected in one network and communication is much easier, but we may be far to each other than in my youth. How do you perceive these changes?
What bothers me the most is that you do not have time off as you have that phone on you all the time, and in the past it was as if everything was going a little slow (it goes almost too fast in now a days). But when it comes to my music/band, it has become much easier to point out ''here we are'' since I do not have to send a letter anymore, but just post something on facebook or share a link (so it's both good and bad). But the worst thing is to be a 16 year old boy trapped in an old man's body (ha ha).
Of course, not only society developed, but also death metal. Today's bands play faster, louder, more technical, but also more plastic, artificial. Personally, as with women, I'm more of a fan of nature, but how do you set it up? Are there any new bands which you like? Are you following what happens on the scene? Are you following new bands?
There I am just like you think it's strange, that there are many who can not accept what they look like and just have to change themselves. And that music becomes faster, louder, more technical, bands must decide for themselves, but it is not a competition (as in football) to me, because it is all about making good music after all. I have to admit that I have it best with all the old bands, and there I listen to Heavy Metal, Thrash and Death Metal, I have also started listening to 70's rock (it's new to me). Since I play with some who are younger than me, they say you should check this out so I meet new bands through them.
DETEST are back. What are your plans for the future with the band? Do you have a goal? For example to play at a big famous festival? Release another record at a big label? Where do you want to go?
The most important thing is to have fun and enjoy it, and take it as it comes. But it will be super good to try to play at big festivals and I feel good at Emanzipation so here I stay. Of course I want as far as possible with my music, but I know I should not quit my job (painter) as this is where I make money.
It has always been a good habit to tour a new record. Are you planning any tour? You know, I'm already an old metal dog and your band is on my private list of bands I'd still like to see live. Do you play concerts? I still think that playing live is a great experience and a great connection of fans and the band.
There are no tour plans at the moment, but there is talk of that so let's see what time brings. We have concerts in Denmark in 2022 and as you say it is super fantastic to play concerts, it is where you feel most alive and it is something I really love. So I really hope that we meet one day, and that Detest gets to play a lot of concerts in places other than our own country.
When you say death metal today, everyone imagines something different. What does it mean for you? How would you characterize death metal?
That means I can get rid of some of my thoughts about everything I think is completely wrong (when I write lyrics), but you have to remember that it's just entertainment and that I'm not a politician, so do not take it too seriously. I can be creative when I write riffs and that's what I love about playing guitar, there is nothing better than making music, it is something I never get tired of.
What are DETEST planning in the upcoming months?
Get out and play a lot of concerts (so I hope to see you one day), has also embarked on getting ready for the next album. There are a lot of songs that want out and they can not wait for that they have been doing for way too long. And not forget the most important of all to have fun while it happens and we fucking enjoy it, it's forward without looking back.
I started my website not only about death metal years ago mainly to support bands that I think are worth listening to. In addition, it fulfil a lot of my dreams. The interview with DETEST belongs to one of them. Thank you very much for „dream come true“. I wish you as much success as possible with the band and all the best in your personal lives.
Recenze/review - DETEST - We Will Get What We Deserve (2021):
Ave DETEST! Zdravím do dánského undergroundu. Než jsem začal sepisovat otázky pro tento rozhovor, řekl jsem si, že si najdu staré CD „Dorval“ z roku 1994. Bohužel, mám tak velkou sbírku, že jsem nic nenašel. Musel jsem na internet. Přesto si říkám, že jste tenkrát měli neskutečně našlápnuto. Mluvilo se o vás jako o evropských DEATH. Jak vnímáš tohle album ty? Co pro tebe znamená a jak vznikalo? Zavzpomínej pro nás prosím.
Myslím, že je to dobré album a jsem s ním stále velmi spokojený (a taky trochu hrdý). Přišlo na svět v době, kdy jsem od rána do večera kouřil hašiš, byli jsme mladí a mysleli si, že všechno je možné. Když jsme byli ve studiu, potkali jsme spoustu lidí, kteří nám pomohli udělat to tak, jak to je. Outro na „Gathering Of Darkness“ nahrál kluk, kterého jsme potkali ve městě (Aarhus), když jsme byli na párty, uměl na flétnu a kytaru, od všeho tak trochu, takže se musel přidat. Nastal také den, kdy nám došel hašis, takže Andreas z Progress si musel udělat výlet z Odense do Aarhusu, abychom mohli pokračovat v nahrávání.
Zmizeli jste potom na dlouhou dobu ze scény. V promo materiálech k nové letošní desce „We Will Get What We Deserve“ se píše o boji se závislostí na drogách a alkoholu. Bylo přesně tohle důvodem rozpadu kapely? Nebo jste se neshodli v tom, jak a co dál hrát? Byli jste mladí, doba divoká.
Svým způsobem to byly drogy a alkohol, protože to byly pravděpodobně ony, kdo nás přiměl začít více diskutovat, než hrát. Jak říkáš, nemohli jsme se dohodnout, jak máme pokračovat dál, no a pak jsme se vzájemně odcizili a v tichosti se rozpadli.
Vrátili jste se až v roce 2019 s EP „A Moment of Love“. Co jste dělali v mezičase? Johne, hrál si vůbec, zajímal se o muziku? Vím o tom, že si působil i v jiných kapelách. Co jste hráli za styl? A co vlastně bylo důvodem k tomu, znovu oživit DETEST?
Byl jsem fotbalovým trenérem týmu svého syna a poznal jsem spoustu nových lidí a mluvili jsme o hudbě. Pak jsem se přidal k rockové kapele, ale postupem času jsem začal mít pocit, že to není dost těžké. Začal jsem tedy znovu hrát metal, protože to je to, na čem jsem vyrůstal a k čemu mám nejblíž a kytara byla opět naladěna do temných tónů, nikdy jsem si nedal pauzu od hraní na kytaru, zatímco Detest si dlouze zdřímnul. Ale vždy jsem psal novou hudbu, je to něco, co budu dělat navždy. V roce 2013 nás zlákali abychom zahráli koncert a byli jsme tam čtyři z 90. let (Peter, Bonne, Ole a já). Ale po 2 letech jsem to byl jen já a s Detest jsem chtěl mnohem víc.
Pojďme k nové desce. Osobně se mi „We Will Get What We Deserve“ fakt líbí. Charakterizoval bych ji jako nahrávku, kde jsou na starých základech vystavěny nové konstrukce. Působí na mě svěže, zajímavě. Zároveň ale hodně temně. Jak album vznikalo a jaké z něj máš pocity?
Za prvé, moc děkuji a máš naprostou pravdu, přemýšlel jsem o tom, jak bych napsal skladby, kdyby to bylo v roce 1995. Jak už jsem zmínil, hudbu skládám celý život, takže jsou to staré skladby, které dostaly nový život a konečně mohou vyjít a dostat se do éteru. Mám z nového alba opravdu dobrý pocit a hodně jsem přemýšlel o tom, co a jak a jaké by skladby měly být, protože jsem se ve všem trochu zlepšil (stal jsem se starým a trochu moudřejším mužem).
Jak bylo těžké najít k sobě spoluhráče? Nevím jak je to v Dánsku, ale u nás v Čechách je třeba dobrých bubeníků velký nedostatek. Navíc chtějí mladí hrát přeci jen trošku něco jiného. Jak jste se dali dohromady? A jsou dnes DETEST klasickou kapelou? Myslím tím, jestli nejsou tví spoluhráči jen „najatí“ muzikanti.
Stejný problém s bubeníky je i v Dánsku, navzdory tomu, že jsem hrál s mnoha lidmi, takže znám spoustu muzikantů, najít ty správné lidi mi dalo zabrat. Takže to jsou dva staří přátelé, které znám mnoho let a jsou skvělí, dávají mi hodně síly dělat to, co je potřeba. Protože jsou mladší než já, tak mají energii, kterou je potřeba k udržení ohně.
Novinka má surový, chladný zvuk. Kde jste nahrávali? A kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Jak vnímáš pokrok v nových technologiích? Užíváš si je nebo nahráváš raději „postaru“?
V dnešní době si můžete skoro všechno nahrát/vyrobit doma, takže bicí se nahrávají u kamaráda, který má malé studio (Anvil Pro.) a zbytek jsme nahráli u Simona doma (Terror Studios). Pak to produkoval a mixoval Marco Angioni (Angioni Studios), je skvělý, přesně rozuměl tomu, co jsme chtěli a věděl, jak se k tomu dostat, takže nebyl problém dosáhnout našich nápadů a cíle. Myslím, že je fajn, že můžete sedět a strávit nad tím kolik času chcete, není tu žádný tlak jako za starých časů, kdy máte dva dny ve studiu a máte nahrát 10 skladeb. Také je čas na změny, pokud zrovna máte nějaký nový nápad.
Jsi zkušený muzikant, který se na scéně pohybuje dlouhé roky. Kdybys měl porovnat současnost a minulost, jaké rozdíly ti vadí nejvíc? A co si naopak oproti minulosti užíváš? Máme internet v kapse, sociální sítě. Mě třeba přijde, že jsme sice všichni propojeni v jedné síti a komunikace je o hodně jednodušší, ale máme k sobě možná dál, než v dobách mého mládí. Jak vnímáš tyto změny ty?
Nejvíc mi vadí, že nemáte volno, protože ten telefon máte neustále u sebe a v minulosti, jako by šlo všechno trochu pomaleji (v současné době jde vše až moc rychle). Ale pokud se jedná o moji hudbu/kapelu, je mnohem snazší ukázat ''tady jsme'', protože už nemusím posílat dopisy, ale stačí napsat něco na facebook nebo sdílet odkaz (takže to má své pro i proti). Ale nejhorší je být 16ti letý chlapec uvězněný v těle starého muže (ha ha).
Ona se samozřejmě nevyvíjela jen společnost, ale i death metal. Dnešní kapely hrají rychleji, hlasitěji, techničtěji, ale také více plastově, uměle. Osobně jsem stejně jako u žen příznivcem spíše přirozenosti, ale jak to máš nastavené ty? Oslovují tě nějaké nové smečky? Sleduješ dění na scéně, vyhledáváš nové kapely?
Jsem na tom stejně, taky si myslím, že je zvláštní, že je mnoho těch, kteří se nemohou smířit s tím, jak vypadají a prostě se musí změnit. A ta hudba se stává rychlejší, hlasitější, techničtější, kapely se musí rozhodnout samy, ale pro mě to není soutěž (jako ve fotbale), protože jde přece o to dělat dobrou hudbu. Musím se přiznat, že nejlepší jsou všechny staré kapely a z nich poslouchám heavy metal, thrash a death metal, začal jsem poslouchat i rock ze 70. let (to je pro mě novinka). Protože hraji s některými hráči, kteří jsou mladší než já, občas řeknou, že bych se měl na něco podívat, takže nové kapely poznávám díky nim.
DETEST se vrátili. Jaké máte s kapelou plány do budoucnosti? Máte nějaký cíl? Třeba zahrát si na velkém slavném festivalu? Vydat další desku u obrovského labelu? Kam až chcete DETEST směřovat?
Nejdůležitější je bavit se a užívat si to a brát to tak, jak to přichází. Ale bude super zkusit si zahrát na velkých festivalech a v Emanzipation se cítím dobře, takže tam zůstanu. Samozřejmě se chci dostat se svou hudbou co nejdále, ale vím, že bych neměl opustit svou práci (malíř), protože ta mi vydělává peníze.
Bývávalo vždy dobrým zvykem uspořádat turné k nové nahrávce. Chystáte nějaké? Víš, já už jsem starý metalový pes a zrovna vaše kapela je na mém soukromém seznamu smeček, které bych ještě rád viděl naživo. Hrajete koncerty? Já si pořád myslím, že živé hraní je skvělým zážitkem a spojením fanoušků a kapely.
Momentálně nejsou žádné plány na turné, ale mluvíme o tom, tak uvidíme, co přinese čas. V roce 2022 máme koncerty v Dánsku a jak říkáš, je fantastické hrát koncerty, je to místo, kde se cítíte nejvíc naživu a je to něco, co opravdu miluji. Takže doufám, že se jednoho dne potkáme a že Detest odehrají spoustu koncertů i jinde, než v naší zemi.
Když se dnes řekne death metal, tak si každý představí něco jiného. Co znamená pro tebe? Jak bys jej charakterizoval?
Znamená to, že se mohu zbavit některých svých myšlenek o všem, co si myslím, že je špatné (když píšu texty), ale musíte si uvědomit, že je to jen zábava a že nejsem politik, takže to neberte příliš vážně . Mohu být kreativní, když píšu riffy a to je to, co miluji na hře na kytaru, není nic lepšího než dělat hudbu, je to něco, co mě nikdy neomrzí.
Co chystají DETEST v nejbližších měsících?
Vyrazit ven a odehrát spoustu koncertů (tak doufám, že se jednoho dne potkáme), také se pustit do příprav dalšího alba. Existuje spousta skladeb, které chtějí ven a nemohou čekat, protože už to dělají příliš dlouho. A nezapomenout na to nejdůležitější a to je užívat si, a my si to kurva užijeme, míříme kupředu, aniž bychom se ohlíželi.
Svoje stránky nejen o death metalu jsem před lety zakládal hlavně kvůli tomu, abych podpořil kapely, o kterých si myslím, že stojí za to je poslouchat. Navíc si tím plním spoustu snů. Rozhovor s DETEST patří k jedněm z nich. Děkuji moc za jeho splnění. Přeji vám co nejvíc úspěchů s kapelou i v osobních životech.
Recenze/review - DETEST - We Will Get What We Deserve (2021):
Prosévám mezi prsty popel svých předků a přemýšlím, kolik jich bylo prokleto. Padlí kněží, upálení na hranici. Plamen hoří jasným plamenem a temnota je zase blízko. Rozeznávám, proč byli všichni pochováni za hřbitovní zdí a poslouchám u toho novou desku francouzských démonů CADAVERIC FUMES. Sem, mezi dlouhé stíny se hodí velmi dobře. Je stejně záhadná, magická, morbidní takovým tím těžko vysvětlitelným způsobem.
Pro pochopení novinky musíte mít fantazii obdařenou velkou vnímavostí pro odstíny černé. Není to totiž jenom death metal starého střihu, který se zde hraje. Přidávány jsou jako nějaké ostré koření lehké progresivní prvky. Výsledný zážitek je pak roven stejnému pocitu, jako když se díváte do kaleidoskopu a vidíte v něm jen samou krev.
Na CADAVERIC FUMES je skvělé, že mají svůj vlastní otisk, ksicht, který si jen tak s jinou kapelou nespletete. Patří mezi stejné odrůdy, jako MORBUS CHRON, GRAVE MIASMA. Samozřejmě berte mé přirovnání s nadhledem, jedná se spíše o styl, ne o žádnou kopii. Francouzi hrají syrově, ale nebrání se ani atmosférickým pasážím. Jsou zkrátka jiní, odlišní, zajímaví. Ze songů je cítit velký skladatelský potenciál, zároveň se kapele povedlo zachovat všechny nápady jasně čitelné a zřetelné. Každý riff se vám zaryje hluboko do těla, nahlodá vám mozek, prokleje vás a jednou se také stanete prachem, rozházeným za hřbitovní zdí. "Echoing Chambers of Soul" je jako snové toulání mlhavými močály, které vás zavedou do katakomb, odkud není úniku. Dávejte pozor, kam šlapete, při podobné hudbě se posluchač pokaždé ušpiní zkaženou krví. Líbí se mi přístup, jakým pánové k death metalu přistupují. Nejsou uzavřeni jen v jedné místnosti, ale jsou spíše rozevlátí. Jako mlha nad hřbitovem, jako opuštěná márnice, v níž jsou otištěny výkřiky nemrtvých. Pokud máte chuť na svěží, zajímavý, neotřelý smrtící kov se spoustou odboček, tak neváhejte ani chvilku. Progresivně atmosférický death metal s temným účinkem! Skvěle!
Asphyx says:
I sift the ashes of my ancestors between my fingers and wonder how many of them were cursed. Fallen priests, burned at the border. The flame burns with a bright flame and the darkness is close again. I recognize why everyone was buried behind the cemetery wall, and I listen to a new record of the French demons CADAVERIC FUMES. Here, it fits very well between long shadows. She is just as mysterious, magical, morbid in such a difficult way to explain.
To understand the novelty, you must have a fantasy endowed with great sensitivity to shades of black. It's not just the old-fashioned death metal that is played here. Light progressive elements are added like some sharp spices. The resulting experience is then equal to the same feeling as when you look into a kaleidoscope and see only blood in it.
It's great at CADAVERIC FUMES that they have their own imprint, a face that you just can't confuse with another band. It belongs to the same varieties as MORBUS CHRON, GRAVE MIASMA. Of course, take my comparison with perspective, it's more of a style, not a copy. The French play raw, but they do not resist atmospheric passages either. They are simply different, different, interesting. The songs have a great compositional potential, at the same time the band managed to keep all the ideas clearly legible and distinct. Each riff digs deep into your body, gnaws at your brain, curses you, and one day you also become dust scattered behind the cemetery wall. "Echoing Chambers of Soul" is like a dream wandering through misty swamps that take you to catacombs from which there is no escape. Be careful where you step on it, with similar music, the listener always gets dirty with rotten blood. I like the gentlemen's approach to death metal. They are not closed in just one room, but are rather torn. Like a fog over a cemetery, like an abandoned morgue in which the cries of the undead are imprinted. If you fancy a fresh, interesting, fresh deadly metal with lots of turns, don't hesitate for a moment. Progressively atmospheric death metal with a dark effect! Great!
Šel jsem ze školy a byl jsem naštvanej, že mě nikdo nechápe. S klukama jsme se bavili o přestávce o indiánech a všichni fandili bělochům. Že prý jsou rudý kůže děsně brutální, berou skalpy a chtěli by mě vidět, jak bych vydržel jejich mučení. Přišel jsem domů, flákl taškou do kouta a řekl, že jdu ven. Nechtěl jsem nikoho vidět a zalezl hluboko do lesa. Děda mi doporučil další knížku ze řady KOD. Spousta dobrodružství, Vinetou, Petrolejový princ, Černý šíp, Černý mustang a mnoho dalších. Jenže tentokrát je to úplně jiné. Tekumseh byl první knížkou, která byla víc reálná, surová a temná. Víc podle pravdy. Ono to totiž bylo jako vždy. Na obou stranách jsou dobří i špatní lidé. A tenhle indiánský náčelník byl opravdovou postavou, která spojila několik kmenů dohromady.
Dívám se na ilustrace pana Vraštila, původně dřevoryty a připadám si opravdu jako v Americe. Kolem se potulují osadníci, vojáci i hrdí indiáni. Tekumseh není tak romantický, postrádá patos Mayovek. Možná právě proto se tahle řada nestala tolik slavnou. Je v ní totiž i bolest, strach a smutek. Mám týden dovolenou a děti jsou ve škole. Manželka v práci. Vyspal jsem se jako král a další knížka je někde na cestě. Sahám proto pro Tekumseha, chci si jako u minulých knížek vyzkoušet, jestli na mě bude fungovat i po letech. Čtu stejně jako když jsem byl malý jedním dechem. Sice mi nějak uniká, proč právě Němci umí tak krásně psát o Divokém západě, ale to nechám na jiných.
Možná byl pro mě tenhle náčelník víc sympatický než Vinetou, protože mi víc připomínal knížky od dědy o skautech, o vodácích. Dva divoši a vůbec vše od E. T. Setona jsem miloval a četl ještě dřív než KODky. Ty jsem dostal až později, prý je v nich moc krve (to bych chtěl vidět dnešní rodiče, které nechají děti koukat na tablety, kde je během úvodních titulků patnáct mrtvol). Tekumseha jsem hltal stejně jako Jacka Londona, Julese Verna. O těchto pánech ale možná až někdy příště. Pamatuji si náčelníka Horského lva připraveného ke skoku nebo také Zářící hvězdu velmi dobře. Třeba jeho hod nožem při jednání s bělošskými generály, kterým tímto činem ukázal, jak je jeho lid silný. Zabil před nimi bleskurychle myš. Chtěl jsem do divočiny, spát pod širákem, lovit bizony, najít si jednou nějakou squaw, mít s ní kupu dětí. Vlastně se mi to svým způsobem povedlo.
Děti mám v pubertě a berou je úplně jiné knížky. Řeknu vám ale jedno, je to škoda, připadají mi trošku ochuzené o zážitky, které nejsou jen o napětí a soubojích, ale také o cti, zradě, o kamarádství. Možná jsem starej boomer a asi fakt jo, protože jsem se po několika kapitolách zasnil a vzpomínal. Je Silvestr před čtyřiceti lety. Rodiče připravují večírek a mě je to jedno. Jsem ještě moc malý na alkohol a celou noc mě ruší hluk. Sedím v pokoji a čtu si jako o závod. V televizi nedávají nic, stejně jako teď a rachejtle mě nechávaly vždy chladnými. Pohladím psa, otočím stránku a pak poprosím mámu o kakao. No neměl jsem hezké dětství? Druhý den, prvního ledna, jsem šel s kamarádem do lesa a pohřbili jsme tam jak indiáni nůž, rybičku. V knížce totiž takhle nechávali vyzrát železo v zemi. Jenom jsme na jaře zapomněli, kde jsme nůž zakopali. Smějeme se tomu dodnes a pořád si říkáme, že se tam musíme někdy znovu vydat.
Tekumseh je hodně napínavá knížka. Autor si o indiánech nastudoval spoustu informací i historických faktů. A zároveň to není jen suché pojednání. Bavilo mě ji číst i po letech. Byl jsem zase znovu malý kluk. Jen jsem se trošku styděl, aby mě rodina neviděla. Pořád čtu samé detektivky a nebo staré dobré sci-fi a najednou KODku? No ale vždyť na tom vlastně není nic špatného. Jsou vánoce a dnes dokonce Silvestr. Tahle roční doba vyloženě vybízí ke vzpomínkám. Dostal jsem spoustu knih pod stromeček, ale trošku si je šetřím. Až zase začne práce a kolotoč stereotypů. Zatím CHCI BÝT malej kluk, řádný člen kmene Šavanů. KODky byly prostě skvělý. Pro nás, smráďata ze sídliště, určitě. Naši otcové ještě žmoulali staré Rodokapsy, no a my už měli vázané knížky s pevným hřbetem. Tak mě tak napadá, až pojedu příště zase na chalupu, zůstanu na půdě asi o trošku déle. Jednak musím sehnat druhý díl Tekumseha a jednak určitě objevím nějaký další poklad. Navíc, stejně jsem od malička v něčem tak trošku indián:)).
Přeji vám, aby byl Nový rok co nejlepší. Aby se vaše knihovna pořádně rozrůstala jen o samé dobroty. Ať vám k tomu hraje skvělá muzika. No a samozřejmě také pevné zdraví, bez toho bychom si nemohli číst a poslouchat hudbu. Děkuji za přízeň, jste skvělí!
Sedíš v hospodě a dáváš si asi páté pivo. Sleduješ televizi. Rozzuřený dav právě rabuje obchody. Nenávist v očích, transparenty plné zla. Snažíš se pochopit všechnu špínu, hnus, co se děje kolem. Hlava ti to nebere. Potřebuješ vypnout, restartovat. Jenže nevíš jak. Další pivo není řešením. Je pátek a celý týden si poctivě pracoval. Frustrace, nakumulovaný vztek. Všechno musí nějak ven. Měl bych jedno řešení.
Co takhle malý zaplivaný klub kousek za městem? Na pódiu švédská kapela WORLD IN RUINS a dole staré dobré zombie, tančící do rytmu. Přidávám volume a těším se na další song. Je to tak, i mě koluje v žilách podobná špinavá hudba. Death metal, punk, crust, zlámané kosti, proražené lebky. Myslím, že jsem tu opět správně.
Kapela ctí tradice, hraje rychle a zběsile, se spoustou mrazivých melodií. Vše je v nejlepším pořádku. Podobných smeček je sice mnoho, ale jen některé se umí dostat do mé hlavy. Jak říkám, byl pátek a já celý týden pracoval. Jsem unavený a nechce se mi přemýšlet. Potřebuji pivo a další dávku desky "In Misery". Mezi lidmi je podivný neklid, stačí jeden výkřik a dav se dá do pohybu. Poslední roky mám pocit, že se celý svět zbláznil a zdravý rozum zůstal zakopán někde v nejhlubším hrobě. A tak říkám fuck off a jdu na koncert. Tady je vše ještě v pořádku, stejně jako hudba šílených Švédů WORLD IN RUINS. Ne, není to kapela, která by bourala hranice nebo objevovala jiné dimenze. Jenže je pátek a já potřebuji vyhodit na chvilku mozek z hlavy. Ctí se tu všechny poctivé, tradiční metalové postupy. Takhle to mám rád, takhle je to dobře. Dejte mi prosím další pivo, dneska bude dlouhá noc. Zvu k tanci tu nejkrásnější zombie a ztrácím se v temnotě. A hrají mi k tomu WORLD IN RUINS. Líbí se mi rebelie, tlak a energie, líbí se mi, že se pánové s ničím nepářou. Je totiž pátek a já si potřebuji propláchnout mozek kyselinou. D-beat crust punk old-school death metal, který trhá řetězy!
Asphyx says:
You sit in a pub and have about a fifth beer. You're watching TV. An angry mob is looting shops. Hatred in the eyes, banners full of evil. You're trying to understand all the dirt, the disgust that's going on around you. Your head doesn't take it. You need to shut down, restart. But you don't know how. Another beer is not the answer. It's Friday and you've been working honestly all week. Frustration, accumulated anger. Everything has to come out somehow. I would have one solution.
How about a little spit-out club just outside the city? On stage, the Swedish band WORLD IN RUINS and down the good old zombies, dancing to the beat. I'm adding volume and looking forward to the next song. That's right, I've got similar dirty music in my veins. Death metal, punk, crust, broken bones, pierced skulls. I think I'm right here again.
The band honours tradition, plays fast and furious, with lots of chilling melodies. Everything is fine. There are many similar packs, but only some of them can get into my head. As I say, it was Friday and I worked all week. I'm tired and I don't want to think. I need a beer and another batch of "In Misery". There is a strange unrest among the people, one shout is enough and the crowd starts moving. In recent years, I have felt that the whole world has gone mad and common sense has remained buried somewhere in the deepest grave. So, I say fuck off and I go to a concert. Everything is still fine here, as is the music of the crazy Swedes WORLD IN RUINS. No, it's not a band that breaks boundaries or explores other dimensions. But it's Friday and I need to blow my brains out for a while. He honours all honest, traditional metal techniques. That's how I like it, that's how good it is. Please give me another beer, tonight will be a long night. I invite the most beautiful zombies to dance and I get lost in the dark. And they play me WORLD IN RUINS. I like rebellion, pressure and energy, I like that gentleman don't get along with anything. It's Friday and I need to flush my brain with acid. D-beat crust punk old-school death metal that tears chains!
A few questions - interview with death metal/crust punk band from Sweden - WORLD IN RUINS.
Answered Martin and Marcus, thank you!
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
MD: The band consists of me (Marcus Dahl) on lead guitar, Martin on the drums, Mathias on 2nd guitar, Daniel on bass and Fredrik on vocals.
ME: We started off in 2017 with the intension to play D-Beat/crust blended with some death metal. These are styles of music that we all like and can relate to both lyric wise and music wise.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
ME: The conditions wasn’t the best but we pulled it through. I had a severe back problem at the time and couldn’t feel my right foot when playing the drums and Mathias (git) was burnt out from working too much but as i said we pulled it through and are quite pleased with the result.
MD: Most of it was recorded at Studio Fredman and then some at my and Martins home studios after which everything was mixed and mastered by Fredrik Nordström at Studio Fredman.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
ME: I’m not sure but i think that it’s a small first edition. About 100 copies made of the CD and maybe 50 of the tapes. So it’s released on CD, Tape and digital. There’s no vinyl made yet but if there is someone out there willing to release it on vinyl you are more than welcome.
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
MD:Most lyrics are done by Martin and then some by Fredrik and a few by me. The lyrics are social aware dealing with topics such as religion, abuse, terrorism and other sorts of pain and misery.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
MD:If I remember right it was Daniel who found the font and then we jointly did some fine tuning.
ME:The cover art for the album is made by Mike Fisher custom artwork whom we used for me and Marcus other band Sickrecy but the general graphics on both CD and Tape was taken care of by Achilles at URBAN NOISE productions.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?
ME: We teamed up with the small DIY label URBAN NOISE Productions. Achilles, who runs the label is a friend of mine and he wrote to me and asked if he could release it, and since we parted with our previous label we all thought that this was a very good solution.
MD:This is a very small label with limited funds but he works hard (and we too) to spread our music and name and we are very satisfied with everything so far. The best thing with being on a small label is that communication is much easier and direct, which we really appreciate as opposed to being band number 242 on some bigger label that takes ages to respond (no names).
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
MD: I wouldn't say idolize but considering the style we play I would say the inspiration comes from both old punk like Discharge and Anti-Cimex as well as death metal like Morbid Angel. The first Wolfpack album is a huge inspiration as well although I think we quickly found our own way of combining those styles.
ME: i don’t know if i idolize any band but good dose of inspiration for me comes from the crust scene in general but i can tell you one thing, if Wolfbrigade hasn’t been around and showed the world that you can do it with a fat, good and modern sound, I don’t think that we would be around. They managed to take the music from the mid 80’s and do it with the sound of today. But the single most inspirational thing for me is, knowing that the best songs are still to be made and that is what i’m chasing after.
Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?
ME: When we were finished with the recording we passed it around to see what interest it would gain. There were a couple of labels interested and we even signed (a bum deal) with one. We got promised a lot but nothing happened, so after a year we decided to part with them.
MD:The idea then was to release the album as three digital ep’s but along came Achilles and URBAN NOISE and the rest is history. We are very pleased that it’s finally released.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
ME: In 2019 we were on the roll, well rehearsed and on the go. We played a handful of gigs in late 2019 and early 2020 but as you all know by now that little thing called Covid-19 came along and annihilated all plans for gigs and shows. As for me i think that the last show we did was our best and most fun. It was in a small club in Kristianstad, a town in the south of Sweden. We shared the stage with 3 other relatively unknown band but the crowd was wild and the the other bands were great.
MD: I would have to agree the last show in Kristianstad is the best so far as we were all well rehearsed and pulled off a good show.
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
ME: To promote the album the best that we can and to try and get some more gigs going. That means that we have to assemble the band and drag our arses to rehearsal place more often. You see, we all live in different parts of the country so naturally we don’t rehearse that much together. Hopefully we will be back in the studio by the end of 2022 to record a new album and this time we aim for a vinyl release as well.
MD: Now that the whole album is finally out main goal, unless the Covid situation results in lockdowns again, is to get out and play, thats really what I look forward to mostly. Then we will see with regards to next release, we have some new tracks but we also have two other bands (Sickrecy and Damned to Downfall) that take up quit some time so for World in Ruins I would say main goal for 2022 is to play more shows and see where that takes us.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
MD: Facebook is our main channel but we are also on Instagram and we can off course also be contacted via mail on worldinruinssweden@gmail.com
Thanx for the interview.
Thank you very much letting us be heard/Marcus and Martin from World in Ruins.
