Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Zase jsme byli s dědou v lese. Dal mi do rukou pušku a řekl, že musím být trpělivý. Srnci se přemnožili. Díval se na mě. Na krásné planině v ranním slunci. Nedokázal jsem to. Nemohl jsem vystřelit. Nešlo to. Jeho oči vidím dodnes. Když jsem začal číst Poslední lov od Jeana Christopheho Grangého, ihned jsem si na tenhle zážitek vzpomněl. Byl krásný a děsivý zároveň. Napětí, pach krve. V knize je hned na začátku zavražděn člen starého degenerovaného šlechtického rodu v Německu. V Černém lese. Komisař Pierre Niemans a Ivana Bogdanovičová jsou vysláni, aby spolu s německými policisty vše vyšetřili.
Začne se rozplétat příběh, který sahá do dávných dob (to mám moc rád). Nebudu vám napovídat, ale pokud jste viděli/četli Purpurové řeky, tak budete určitě spokojeni. Mimochodem, už tuším, u koho si můj další oblíbený francouzský spisovatel Minier bral inspiraci, způsob vyprávění je hodně podobný. Mám rád styl, jakým je kniha napsaná. Když Niemans vyšetřuje, tak si pořád představuju Jeana Reno, což je docela pochopitelné. Navíc se ponoříme i do německé historie, do světové války a to já také rád.
Není moc co řešit, knížka je neskutečně napínavá, zajímavá. Odsýpá, o akční scénky také není nouze. Hlavní vyšetřovatel je už opotřebovaný životem, občas vzpomíná, ale příběh má spád. Mám rád tyhle detektivy ze starý školy, kteří rádi řídí auta na benzín, pijí pivo, líbí se jim ženský. Četl jsem po večerech, byl jsem doma sám a chvílemi jsem se díval do tmy...ale to už bych vám napovídal. Jsou v téhle knížce scény, které si asi budu pamatovat navždy. Manželka mi říkala, že si musím knihu přečíst ihned po ní. Byla mým dárkem k vánocům a teď už ji s klidem můžeme probrat. Jsou v ní staré křivdy, temný les, lovci, kteří působí děsivě.
Mám tentokrát opravdu velký problém o knize něco napsat, nic neprozrazovat a nenapovídat. Bylo by to ode mě sprosté. Jenže příběh je vystavěn tak skvěle, že mě od začátku do konce pohltil. Jestli máte rádi starou dobrou detektivní školu, jděte do toho. Podivná místa, kde se v určitých věcech zastavil čas a báli byste se sami v noci v lese, tak neváhejte ani chvilku. Musím zmínit i perfektní autorovu znalost jak lovu, tak historie. Je hodně znát, že si dal na sepsání opravdu záležet a nepodcenil vůbec nic. Stal se pro mě mistrem, který ve mě zanechal šrám.
Díky téhle knížce jsem uplaval svůj rekord v bazénu. Chodil rychle, zapomínal se najíst - šetřil jsem čas na čtení. Raději jsem pod lampičkou šustil stránkami, nevnímal nic okolo a pak se druhý den ráno cestou do práce neustále otáčel, ale to už bych vám zase napovídal. Byl jsem svým způsobem také celou dobu na lovu. A když jsem vše dočetl (vrah není zase tak překvapivý, ale o to nejde), zavřel jsem knihu, pečlivě ji zabalil znovu do obalu, vyndal záložku, podporující malé nemocné děti a dlouho, opravdu dlouho jsem se díval do noci. Přemýšlel jsem.
Proto pořád rád čtu. Cvičím si mozek, paměť. Jsem. Žiju. Jitřím fantazii. Poslední lov nelze jinak, než hodnotit hodně vysoko. V knížce je úplně vše potřebné pro to, aby se líbila všem fanouškům detektivek.
Opět a znovu musím poděkovat za skvělé ohlasy na můj páteční čtenářský deník. Moc si toho vážím. Zdravím všechny knihomoly a knihomolky!
Po téměř dvaceti letech přichází autor s pokračováním kultovního thrilleru Purpurové řeky. Komisař Pierre Niemans a Ivana Bogdanovičová vyšetřují vraždu bohatého švábského dědice, jehož tělo bylo nalezeno v Německu.
Noční město ponořené do kovové mlhy. Špína a hnus. Smradlavé kanály. Najednou se objeví přízrak. Vyděšené oči, krev na tváři. Pokřižuješ se a přemýšlíš, co se stalo. Má v zádech nůž a pomalu umírá. Na ten pomalu vyhasínající pohled nikdy nezapomeneš. Dávíš se strachem, našlapuješ opatrně, slyšíš tichý šepot. Už je tady, dáma s kosou, která ti podává svoji kostnatou ruku. Vítej v království nicoty, vítej na druhé straně!
Můj kompas tentokrát směřuje do Kanady. Tam se loni sešla trojice muzikantů, která se rozhodla bezezbytku svoje duše obětovat starému prašivému death metalu. Jedni z mnoha, přesto mě přesvědčili na svoji stranu. NECROTIC DIVINITY!
Mám rád, když umí spojit kapela surové pasáže s těmi melodičtějšími. Když mě dokáže přišpendlit na zeď jako noční můru. V dnešní době je každý někomu podobný, pánové třeba hrají stejným způsobem jako takoví MASSACRE, MORBID ANGEL, PESTILENCE, EXHUMED, DEATH, OBITUARY. Netřeba ale jenom přirovnávat, lepší je dát na celkový dojem, na to, jak se člověku deska líbí. Je to prvotina a nějaké ty nedokonalosti bych našel, ale dělat to nebudu. Já si právě užívám, že je vše špinavé jako kanály pod vaším městem, jako opuštěné hřbitovy. Je to vlastně jednoduché. Nebaví mě současná umělá produkce, raději si užívám alba jako je "Decrepit Existence". Některé songy jsou možná až příliš dlouhé. Nevadí mi to. Otevřu si pivo, přidám volume a říkám si, jak je dobře, že jsem na svých toulkách podzemím tuhle smečku potkal. Jejich nová deska má v sobě totiž vše, co mám na smrtícím kovu rád. Je neurvalá, s mrazivými pasážemi, se štěkajícím zpěvákem. Noční město ponořené do kovové mlhy. Špína a hnus. Smradlavé kanály. Najednou se objeví přízrak. Vyděšené oči, krev na tváři. Pokřižuješ se a přemýšlíš, co se stalo. Jsi také prokletý, zavržený, pohřbený v zahnívajících katakombách. Hroby se otvírají, rakve praskají! Vzduchem létá prašivý death metal!
sumarizace:
"Decrepit Existence" doporučuji poslouchat zásadně večer, když se na hřbitově začne stmívat a pozůstalí odejdou pryč. Mezi náhrobky budete potom jen vy a hudba, zahraná ve stylu starých dobrých MASSACRE, MORBID ANGEL, PESTILENCE, EXHUMED, DEATH, OBITUARY. Zkrátka a dobře, perfektně zahraná stará škola se vším, co k tomu patří. Živelné rezavé riffy, chorobný vokál, zvuk jak z kamenné hrobky. NECROTIC DIVINITY rozhodně nejsou kapelou, která by bourala mantinely a posouvala death metal dosud netušeným směrem. Drží se zavedených pořádků a dělají to na výbornou. Cítím ze skladeb pach rozkládajících se mrtvol, slyším, jak červi nahlodávají tkáně. Vidím před sebou duchy dávno zemřelých, kteří tančí na svých vlastních hrobech. "Decrepit Existence" je albem pro všechny fanoušky plesnivého smrtícího kovu. Berte a nebo nechte být! Tady se na nějaké zbytečnosti nehraje, vše je ohlodáno až do morku kostí. Mokvající smrtící kov, který smrdí starobou! Prach jsme a v prach se obrátíme! Až navěky, amen! Hroby se otvírají, rakve praskají! Vzduchem létá prašivý death metal!
Asphyx says:
I recommend listening to "Decrepit Existence" in the evening, when it gets dark in the cemetery and the survivors leave. Among the tombstones will be only you and music, played in the style of the good old MASSACRE, MORBID ANGEL, PESTILENCE, EXHUMED, DEATH, OBITUARY. To sum up, a perfectly played old school with everything that goes with it. Elemetal rusty riffs, sick vocals, the sound of a stone tomb. NECROTIC DIVINITY are definitely not a band that would break down the barriers and move death metal in a hitherto unsuspected direction. They stick to established order and make it great. I can smell decaying corpses from songs, I can hear worms gnawing on tissues. I see the ghosts of the long dead, dancing on their own graves in front of me. "Decrepit Existence" is an album for all fans of moldy deadly metal.Take it or leave it! Some useless things are not played here, everything is gnawed to the bone. Soaking deadly metal that stinks of old age! We are dust and we will turn to dust! Forever, amen! Graves open, coffins crack! Dusty death metal flies through the air!
A few questions - interview with death metal band from Canada - NECROTIC DIVINITY.
Hello, this is Justin Peeler, guitarist in Necrotic Divinity. I’ll be the guy answering the questions today.
Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?
ND: Hey! Yeah of course, we are Necrotic Divinity and we are a mostly Canadian Death Metal band from Ontario. I say mostly because our Bass player Chris lives in California. I guess we started by accident. I had wrote a death metal song and needed a vocalist, so I asked my buddy Dave. I said, “Hey you can do death metal right?“ He said yeah so I ended up writing a bunch of songs. Then I asked my friend Chris who’s collaborated with me on other stuff to play bass. That’s how it happened.
We went for a more old school style of death metal. I’m not sure how old school we sound. But that was the goal anyway, lol. Dave sounds a bit like Jeff Walker so we get compared to Carcass a bunch. People compare my guitar style to Kataklysm. I guess I can see that a little. Chris loves Cryptopsy. So I guess our sound is derived from that blend of bands.
Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?
ND: Piss poor conditions! Haha. It was a home studio recording on a really old computer and on top of that I had never recorded guitars and vocals before. I recorded the guitar and vocals here in Ontario, while Chris provided his bass tracks. I produced the album, I mixed and mastered it as well. But because I was such a novice I ended up re-recording all my guitar parts twice because the recordings were all shit! Lol. Then I basically just learned to mix watching Youtube videos and trial and error. Lots of errors! I eventually got a half decent mix but I know so much more now. The next release will be that much better from a production standpoint.
How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?
ND: We went strictly digital for Decrepit Existence. We may do a CD’s or even Vinyl, but there has to be demand for it first.
Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?
ND: Lyrics are all Dave. Basically, I gave each song a working title. Then I said to Dave, “Dude, you can call the song whatever you want.“ For the most part he kept the original title and came up with lyrics that matched the title.
The songs deal with topics from relationships to the state of society to serial killers and violence in the world.
Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?
ND: The logo was done by a dude in the Philipines I found on Fivr. For the cover art I used “Wild Hunt“ by Franz Stuck. It was painted in 1899 and in the public domain. I try to use public domain artwork whenever I can.
Yes, social media is very important. We need to do it more though, that’s for sure.
Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?
ND: We are self released. I created the label HangarEighteen Music just for my projects. But if any labels out there want to sign us then let’s do it, lol.
Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?
ND: So many bands! Dave is huge into Obituary. Chris likes everything metal as do I. In fact my favorite bands are Megadeth and Katatonia! Hardly death metal. But for Death Metal I get lots of inspiration from Kataklysm. I love Exhumed and Inhuman Condition. Right now Dave and I are big into Frozen Soul, we can’t get enough of them!
Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?
ND: No, we decided to go DIY. But we are working on an EP and I think that one we will submit to labels.
How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?
ND: Right now we haven’t done any gigs. With Chris being so far away that would be something we need to work out. But we are planning on doing live shows eventually.
What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?
ND: We just want to make great music and entertain fans. As long as we are doing that then I say we are where we need to be.
How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?
ND: Sure, we’re on Facebook and IG as Necrotic Divinity and you can follow us on Twitter @Necroticdivini1 and our album Decrepit Existence is on all digital platforms and you support us by purchasing the album on Bandcamp.
Už jsem si myslel, že jsem na bolest zvyklý. Začala mi rozežírat vnitřnosti již před lety. Pomalu, postupně, jako zanícený zub. Budila mě v noci, trápila mě během dne. Bál jsem se podívat do zrcadla, stal jsem se svým vlastním stínem. Když už jsem vylezl ze své kobky, tak jsem trávil čas pouze ve stínu. Hnil jsem za živa, prokletý, rozežraný. Moji duši dávno obestřel strach. Nekonečný strach. A to jsem ještě nevěděl, že mě čeká něco horšího. Větší bolest, větší strach, větší temnota.
THE TEMPLE jsou kapelou z Nového Zélandu složenou z členů ULCERATE a ABYSTIC RITUAL. Jsou krvavým death black metalovým otiskem, cejchem, který je vám již při prvních setkáních vypálen rovnou do mozku. Deska je tajemnou, magickou, pochmurnou seancí pro vyvolávání sil z onoho světa.
Kapela se drží stylu, který se v posledních letech hraje v Austrálii a na Novém Zélandu. Navíc přidává neskutečně zběsilou, šílenou, chladnou a démonickou atmosféru. Skladby jsou napsány s účelem vás pohřbít zaživa. Za chladného rána, když už šly přízraky dávno spát. V nepropustné mlze, hned vedle márnice, muselo stát nahrávací studio a při skládání do toho musel mluvit samotný ďábel. Šest dlouhých kompozic, rozprostřených v mokvajících močálech nicoty. Nejhorší noční můry zhmotněné a s rozšklebenými tvářemi. Duchové dávno zemřelých, kteří se přišli pomstít. Obrazy, které při poslechu vidím, připomínají tu nejhnusnější galerii smrti. Dívám se na obal plný utrpení (David Glomba), užívám si mrazivě masivní zvuk (J. Saint Merat). Po formální stránce je samozřejmě vše v nejlepším pořádků. THE TEMPLE ale nejsou jen další kapelou v řadě, hrající black death metal. Jedná se spíše o absolutní esenci totálního nihilismu. O smutný výlet mezi staré katakomby. O návštěvu dávno opuštěného chrámu, kde jsou do stěn otisknuty děsivé vzpomínky. Je čas se vydat na poslední cestu. "The Temple" je albem, které mi rozežralo vnitřnosti. Hnisavý death black metalový opus!
Asphyx says:
I thought I was used to the pain by now. It started eating away at my insides years ago. Slowly, gradually, like an inflamed tooth. Woke me up at night, tormented me during the day. I was afraid to look in the mirror, I became my own shadow. When I came out of my dungeon, I spent my time only in the shadows. I was rotting for life, cursed, burnt out. Fear had long ago enveloped my soul. Endless fear. And I didn't know then that something worse awaited me. More pain, more fear, more darkness.
THE TEMPLE are a band from New Zealand made up of members of ULCERATE and ABYSTIC RITUAL. They are a bloody death black metal imprint, a brand that is burned straight into your brain upon first encounter. The album is a mysterious, magical, gloomy seance for summoning forces from the otherworld.
The band follows the style that has been played in Australia and New Zealand in recent years. In addition, it adds an incredibly frantic, crazy, cold and demonic atmosphere. The songs are written with the purpose of burying you alive. On a cold morning when the ghosts have long since gone to sleep. In the impenetrable fog, right next to the morgue, there must have been a recording studio, and the devil himself must have spoken into it while composing. Six long compositions, spread out in the swampy marshes of nothingness. The worst nightmares materialized and with faces scrunched up. The ghosts of the long-dead come for revenge. The images I see when I listen to them remind me of the most hideous gallery of death. I look at the cover full of suffering (David Glomba), enjoying the chillingly massive sound (J. Saint Merat). Formally, of course, everything is in the best of order. But THE TEMPLE are not just another band in the line, playing black death metal. Rather, they are the absolute essence of total nihilism. A sad trip among the old catacombs. A visit to a long-abandoned temple where horrific memories are imprinted on the walls. It's time to make one last journey. "The Temple" is the album that made my insides melt. A festering death black metal opus!
Ave GRAVE MIASMA! Greetings to the British underworld. About two months ago, I received your new "Abyss of Wrathful Deities" and I must say that it completely engulfed me. The recording has an incredibly captivating atmosphere. You come up with a full-length album after eight long years. Why did it take you so long? The novelty seems even darker and colder than the previous "Odori Sepulcrorum", was that the purpose?
Y: The ‘Endless Pilgrimage’ EP was released in 2016, therefore we were not dormant for eight years. As a band we do not operate by enforcing timelines on when we should record, as life circumstances and activities with other bands can often impede our efficiency in writing material. All of the tracks featured on ‘Abyss…’ were written from 2016 onwards. It is our most stylistically varied record, with each track conveying a particular atmosphere based on our influences of primitive mid-80s Death Metal (and our earliest recordings) to the slow and dark passages that were articulated on ‘Odori Sepulcrorum’ especially.
When I listen to "Abyss of Wrathful Deities", I feel like I'm in an old occult session. Once upon a time I experienced one here in the Czech Republic and I always remember it at while I am listening the record. I was a child and it left a mark on me for the rest of my life. Sound contributes a lot to the atmosphere. It is mysterious, dark, cold and at the same time glowing from the inside. Who is signed under the mix, mastering? How did you feel about going to the studio?
Y: Does this make you a Jilemnice Occultist, I wonder?! ‘Abyss…’ marks our third release recorded at Orgone Studios with Jaime Gomez Arellano (Paradise Lost, Angel Witch, Primordial etc), who we have known personally prior to GM was formed in 2002. We have become accustomed to the studio experience over time, particularly as a lot of preparation takes place beforehand via pre-production demos and numerous rehearsals. The benefit of the studio time is maximised during the mixing stage, where we are able to experiment more with additional instrumentation and synth layering.
GRAVE MIASMA music can be defined as a combination of black metal and death. Personally, I would add a little doom metal. You have a unique signature, riffs that no one else plays, or at least not in that way. You are very original to me. How does GRAVE MIASMA create new music? I would be interested in the process of creating a new song. Could you somehow define why you are different, recognizable?
Y: I take this as a very high compliment, particularly considering the abundance of bands that exist nowadays. I state this as a Death Metal maniac, and that is that a band requires some kind of distinguishing personality, character and conviction that can be discerned far above the stylistic influences that are usually simple to notice. Almost everything within the parameters of Death Metal has already been written, therefore it’s not a simple task to sound recognisable. However, we do not write material with originality in mind. The method is to focus on song structures, with tracks often undergoing several versions of arrangement until satisfaction is reached.
Additionally, we are not only influenced by Death Metal titans, but other genres of music. I think this is particularly evident when listening to some of our rhythmic tendencies which are incorporated without necessarily being aware of the theory behind them. To clarify this, we do not set out to write a riff in a particular time signature as, although we love Prog Rock classics, the way of writing is more intuitive than being knowledgeable of theory.
Both black and death metal are, by their nature, styles in which a lot of work is done with hatred, anger, darkness, madness, mystery. GRAVE MIASMA has long managed to portray these things through music. Where do you get inspiration from? Books, movies, the contemporary world? Do you have to be in a similar mood while creating this stuff?
Y: Sources of inspiration are numerous, with the list of books that have influenced me too long to list. Movies, or rather ‘scenes’ whether experienced with life or on screen, also provide abundant inspiration. The contemporary world too, in the sense that the mundanities and banalities of daily life are required as a polarity which increases the creative appetite when writing material. Ideas might come to mind when I am not near a guitar - always a frustrating occurrence - and nothing may develop when creating the most conducive settings for writing ugly riffs.
Death, life after life, darkness, occultism are also the subject of your lyrics. What are you talking about on "Abyss of Wrathful Deities"? Who is their author and how did they come about? Do you write them when music is finished or vice versa?
Y: Each track has a different theme. All lyrics were written by me apart from those to ‘Ancestral Waters’, which were predominantly written by R before departing the band. Tibetan dharma - that incredible synthesis between Tantric and Vajrayana doctrine and pre-Buddhist Bön influence - provides much of the inspiration. Usually lyrics take shape after the music is written, as rhythmic placement is of high importance. However, many themes and isolated lines of lyrics will have been formulated prior to any music being written.
The author of the coverart this time is Ars Moriendee. I admit that the only thing I know about him is that he comes from Brazil. Why him? The cover is really very good. Personally, I see there a demon watching me, but the interpretation may of course be completely different. What's yours? How did you get together with Ars and how does the cover relate to the music?
Y: Generally we opt to commission artists whose work is not so ubiquitous in the scene. We came across Pedro’s work and corresponded with him about visual references whilst providing him with the recorded material. As I am personally not artistically inclined, I would rather leave visual depictions of our music to hands with higher skill. There is not too much to interpret with the cover art, as it has some tantric themes laced with old-school 80s Metal characteristics. Whether it be votive Sumerian statues or the Boudhanath Stupa, I’ve always been interested in the importance and prominence that large, protruding eyes have had on religious and ritual art across the ages around the globe.
D. and Y. have been members of the band since 2006, it is from the very beginning of GRAVE MIASMA. But guitarist and bassist T. is a new member, am I right? Does that mean he is already a permanent member of the band? All I know about him is that he plays in the great MALTHUSIAN. Why him? Did he participate in the recording of the new album? And why did his predecessors leave?
Y: Both D. and myself have been in the band longer, if you count the formation of the band with the previous name, back in 2002. The third founding member, R., left at the end of 2019 having achieved everything he had intended to do so in active Metal, participating with Grave Miasma and Destroyer 666. T. joined the band in 2016, initially on bass and subsequently replacing R. on lead guitar in 2019 (although T recorded all bass instrumentation on ‘Abyss…’). He most certainly is therefore a permanent member of the band, as he is with Malthusian from Ireland, whom he joined at a similar time as being recruited by Grave Miasma.
In one interview, I read that you are influenced by mysticism, Kabbalah, cosmic energy. In the answer, you also mention Tibetan Buddhism, Lamaism. Lots of people hear black metal and they automaticaly connect it with Satanism. How do you perceive evil? Do you believe in the afterlife? Is Satan just a negation of everything for you? Or do you perceive everything more deeply? And how are your opinions reflected in the music? Do you have to be „upset“ if you want to create an "evil riff"?
Y: Evil is the uncontrollable force of chaotic hostility that exists within nature and man. Whilst not a theistic Satanist, I do not necessarily believe that Satanism is the negation of everything; but more akin to facilitating the power of adversarial energy to one’s advantage through the relinquishment of conventions, morality and sanity, in compliance with darker forces that must be understood in alliance. As I’ve attempted to articulate with the lyrical themes found on ‘Abyss of Wrathful Deities’, the principle of traversing to the next stage of afterlife by making fearsome deities as allies during the process of death can be seen as analogous to this same principle.
I usually find that ideas for dark and ugly riffs can come about through numerous sources of inspiration and mood. However, enhancing surroundings with some strong incense, candlelight and some form of inebriation can focus the intuition on expediting calls from the netherworld; which is how I imagine many classic 90s records were written!
I think the best feedback for any band is a live concert. I like a small club, which is really only available to fans of the band. I will enjoy music the most. How often does GRAVE MIASMA play gigs and how do you feel about the live presentation of your music? I see a black mass in front of me, an old abandoned church - and you play, it could be a great ceremony. Will there be a tour to support the new album?
Y: At the time of writing, the tour in March-April 2022 with The Ruins of Beverast and Fuoco Fatuo is still scheduled to take place. We did perform live three times in 2021, which was an incredible feeling considering how the global situation has deprived musicians and bands of this intrinsic practice.
A Grave Miasma performance tends to be a more primal and barbaric experience than the records. Material is usually played faster, shrouded in blood, smoke and leather.
We have been fortunate enough to have played live in a number of countries, however Czechia (and neighbouring Slovakia) has eluded us until now. It would be an honour to perform a ‘Death Metal Session’ in the land of some of our favourite bands.
Time is up. What are your plans for the future with GRAVE MIASMA? Where do you want to move the band? Is the goal to play alongside some famous bands, for example? Or at a famous festival? What are GRAVE MIASMA's dreams?
Y: Ever since the age of 6 and in awe of videos for Queen songs, I wanted to be in a band. Whilst we are very much an underground band with an underground mentality, we have taken the band far beyond what we anticipated when forming in 2002. On this journey we have shared the stage with a number of great bands who we have built strong and respectful personal relationships towards, and this is more significant than performing at a specific festival or with perhaps ‘bigger’ bands. As for our dreams, the thought is always on the song-writing process and the next recording.
Thank you so much for the interview. It's foggy and dark outside. I'll have to go to work in a moment. You probably know what I'm going to listen to along the way. Yes, your new album "Abyss of Wrathful Deities". When I walk around the cemetery, I think everything will combine into one great experience. I wish you all the best!
Recenze/review - GRAVE MIASMA - Abyss of Wrathful Deities (2021):
Ave GRAVE MIASMA! Zdravím do britského podsvětí. Asi před dvěma měsíci se mi dostala do rukou vaše novinka „Abyss of Wrathful Deities“ a musím rovnou říci, že mě zcela pohltila. Nahrávka má neskutečně podmanivou atmosféru. S dlouhohrajícím albem přicházíte po dlouhých osmi letech. Proč vám to trvalo tak dlouho? Novinka mi připadá ještě víc temná a chladná než předchozí „Odori Sepulcrorum“, bylo to účelem?
Y: EP "Endless Pilgrimage" vyšlo v roce 2016, takže jsme nebyli osm let v klidu. Jako kapela nefungujeme tak, že bychom si vynucovali časový harmonogram, kdy bychom měli nahrávat, protože životní okolnosti a aktivity s jinými kapelami mohou často bránit naší efektivitě při psaní materiálu. Všechny skladby obsažené na 'Abyss...' vznikaly od roku 2016. Je to naše stylově nejpestřejší nahrávka, přičemž každá skladba zprostředkovává určitou atmosféru vycházející z našich vlivů primitivního death metalu poloviny 80. let (a našich prvních nahrávek) až po pomalé a temné pasáže, které byly zachyceny zejména na 'Odori Sepulcrorum'.
Když „Abyss of Wrathful Deities“ poslouchám, tak si připadám jako při staré okultní seanci. Kdysi dávno jsem jednu zažil u nás v Čechách a pokaždé si na ni u desky vzpomenu. Byl jsem ještě dítě a zanechalo to na mě stopy po celý život. Atmosféře hodně přispívá zvuk. Je záhadný, temný, mrazivý a zároveň žhne zevnitř. Kdo je podepsán pod mixem, masteringem? S jakými pocity jste šli do studia?
Y: Stal jsi se Jilemnickým okultistou?! 'Abyss...' je naše třetí deska, kterou jsme nahráli v Orgone Studiu s Jaimem Gomezem Arellanem (Paradise Lost, Angel Witch, Primordial atd.), se kterým jsme se osobně znali ještě před založením GM v roce 2002. Na studio jsme si časem zvykli, zejména proto, že předtím probíhá spousta příprav prostřednictvím předprodukčních dem a četných zkoušek. Přínos času stráveného ve studiu se maximalizuje ve fázi mixování, kdy můžeme více experimentovat s dalšími nástroji a vrstvením syntezátorů.
Hudbu GRAVE MIASMA lze definovat jako kombinaci black metalu a deathu. Osobně bych přidal i trošku doom metalu. Máte jedinečný rukopis, riffy, které nikdo jiný nehraje nebo alespoň ne takovým způsobem. Pro mě jste velmi originální. Jakým způsobem tvoří GRAVE MIASMA novou hudbu? Zajímal by mě samotný proces vzniku nové skladby. Dovedl bys nějak definovat, proč jste jiní, odlišní, rozpoznatelní?
Y: Beru to jako velkou poklonu, zejména vzhledem k množství kapel, které v dnešní době existují. Tvrdím to jako death metalový maniak, a to, že kapela vyžaduje nějakou výraznou osobnost, charakter a přesvědčení, které lze rozeznat daleko dřív než vlivy stylů, které jsou obvykle snadno rozpoznatelné. V rámci parametrů death metalu už bylo napsáno téměř vše, proto není jednoduchým úkolem znít rozpoznatelně. My však nepíšeme materiál s ohledem na originalitu. Metodou je soustředit se na strukturu skladeb, přičemž skladby často procházejí několika verzemi aranžmá, dokud není dosaženo spokojenosti. Navíc nejsme ovlivněni pouze death metalovými titány, ale i dalšími hudebními žánry. Myslím, že je to obzvlášť patrné při poslechu některých našich rytmických tendencí, které jsou začleněny, aniž bychom si nutně uvědomovali teorii, která za nimi stojí. Abych to upřesnil, neurčujeme si, že napíšeme riff v určitém tempu, protože ačkoli máme rádi klasiky prog rocku, způsob psaní je spíše intuitivní než o znalosti teorie.
Black i death metal jsou ze své podstaty styly, ve kterých se hodně pracuje s nenávistí, se vztekem, temnotou, šílenstvím, tajemnem. GRAVE MIASMA se dlouhodobě daří tyto věci hudbou znázornit. Kde berete inspiraci? Jsou jimi knihy, filmy, současný svět? Musíte být pro skládání v podobném rozpoložení?
Y: Zdrojů inspirace je mnoho, seznam knih, které mě ovlivnily, je příliš dlouhý na to, aby se daly vyjmenovat. Filmy, nebo spíše "scény", ať už prožité naživo, nebo na plátně, také poskytují hojnou inspiraci. Také současný svět v tom smyslu, že všednost a banalita každodenního života jsou potřebné jako polarita, která zvyšuje tvůrčí apetit při psaní materiálu. Nápady mohou přicházet, i když nemám poblíž kytaru, což je vždy frustrující jev, ale stejně tak mě nic nemusí napadnout, i v tom nejpříznivějším prostředí pro psaní riffů.
Smrt, život po životě, temnota, okultismus jsou i námětem vašich textů. O čem jsou ty na „Abyss of Wrathful Deities“? Kdo je jejich autorem a jak vznikaly? Píšete je již na hotovou hudbu nebo obráceně?
Y: Každá skladba má jiné téma. Všechny texty jsem napsal já, kromě těch k "Ancestral Waters", které napsal převážně R před odchodem z kapely. Tibetská dharma - ta neuvěřitelná syntéza mezi tantrickým a vadžrajánovým učením a předbuddhistickým vlivem bönu - zajišťuje velkou část inspirace. Texty se obvykle formují až po napsání hudby, protože rytmické umístění je velmi důležité. Mnohá témata a izolované řádky textů však byly formulovány ještě před napsáním hudby.
Autorem obalu je tentokrát Ars Moriendee. Přiznám se, že jediné, co o něm vím je, že pochází z Brazílie. Proč právě on? Cover je opravdu velmi povedený. Osobně v něm vidím démona, který mě sleduje, ale interpretace může být samozřejmě úplně jiná. Jaká je ta vaše? Jak jste se dali s Arsem dohromady a jak obal souvisí s hudbou?
Y: Obecně se rozhodujeme pro umělce, jejichž díla nejsou na scéně tak rozšířená. Narazili jsme na Pedrovo dílo a dopisovali jsme si s ním o vizuálních referencích a zároveň jsme mu poskytli nahraný materiál. Jelikož já osobně nejsem výtvarně nadaný, raději bych vizuální ztvárnění naší hudby přenechal někomu schopnějšímu. U obalu není příliš co interpretovat, protože obsahuje tantrickou tematiku protkanou charakteristikami oldschoolového metalu 80. let. Ať už se jedná o votivní sumerské sochy nebo stúpu Boudhanath, vždy mě zajímal význam a důležitost, kterou měly, vyčnívající oči v náboženském a rituálním umění napříč celým světem.
D. a Y. jsou členy kapely od roku 2006, tedy od úplného začátku GRAVE MIASMA. Kytarista a basák T. je ale novou posilou, jestli se nepletu? Znamená to, že je již stálým členem kapely? Vím o něm jenom, že hraje ve skvělých MALTHUSIAN. Proč právě on? Účastnil se nahrávání nové desky? A proč jeho předchůdci odešli?
Y: Já i D. jsme v kapele déle, pokud počítám i vznik kapely s předchozím názvem v roce 2002. Třetí zakládající člen, R., odešel na konci roku 2019 s tím, že dosáhl všeho, co si předsevzal v rámci aktivního metalu, kdy se podílel na tvorbě kapel Grave Miasma a Destroyer 666. T. se ke kapele připojil v roce 2016, nejprve jako basák a následně v roce 2019 nahradil R. na postu sólové kytary (ačkoli T. nahrál všechny basy na "Abyss..."). Zcela jistě je tedy stálým členem kapely, stejně jako u irských Malthusian, k nimž se připojil ve stejné době, kdy byl naverbován do Grave Miasma.
V jednom rozhovoru jsem četl, že jste ovlivněni mystikou, kabalou, vesmírnou energií. V odpovědi zmiňuješ i tibetský budhismus, lamaismus. Spoustě lidí, když slyší black metal, ale vyskočí na mysli hlavně satanismus. Jak vnímáš zlo? Věříš na posmrtný život? Je pro tebe Satan jen negací všeho? Nebo vše vnímáš hlouběji? A jak se tvé názory promítají do hudby? Musíš být třeba naštvaný, pokud chceš složit „zlý riff“?
Y: Zlo je nekontrolovatelná síla chaotického nepřátelství, která existuje v přírodě i v člověku. Ačkoli nejsem teistický satanista, nevěřím nutně, že satanismus je popřením všeho, ale spíše se podobá podpoře síly nepřátelské energie ve svůj prospěch prostřednictvím vzdání se konvencí, morálky a zdravého rozumu v souladu s temnými silami, které je třeba chápat ve spojenectví. Jak jsem se pokusil vyjádřit pomocí lyrických motivů, které se nacházejí na albu "Abyss of Wrathful Deities", princip přechodu do dalšího stádia posmrtného života tím, že si děsivá božstva uděláme jako spojence během procesu smrti, lze považovat za analogický tentýž princip. Nápady na temné riffy se mi obvykle rodí z mnoha zdrojů inspirace a nálad. Nicméně obohacení okolí o nějaké silné kadidlo, světlo svíček a nějakou formu opilosti může soustředit intuici na urychlení volání z podsvětí, tak nějak si představuji, že vzniklo mnoho klasických desek z 90. let!
Myslím, že pro každou kapelu je nejlepší zpětnou vazbou živý koncert. Já mám nejraději malý klub, na který přijdou opravdu jen fanoušci kapely. Užiju si tak hudbu nejvíce. Jak často hraje GRAVE MIASMA a jak vnímáš živou prezentaci vaší hudby? Úplně před sebou vidím černou mši, nějaký starý opuštěný kostel - a vy hrajete, mohl by to být skvělý obřad. Bude turné na podporu nového alba?
Y: V době psaní tohoto rozhovoru je naplánováno turné s kapelami The Ruins of Beverast a Fuoco Fatuo na březen a duben 2022. V roce 2021 jsme skutečně třikrát vystoupili naživo, což byl neuvěřitelný pocit vzhledem k tomu, jak globální situace připravila hudebníky a kapely o tuto neodmyslitelnou součást. Vystoupení Grave Miasma bývá oproti nahrávkám primitivnější a barbarštější zážitek. Materiál se obvykle hraje rychleji, zahalený do krve, kouře a kůže. Měli jsme to štěstí, že jsme hráli živě v řadě zemí, nicméně Česko (a sousední Slovensko) nám dosud uniká. Bylo by nám ctí odehrát "Death metalovou seanci" v zemi některých našich oblíbených kapel.
Čas se chýlí ke konci. Jaké plány máte s GRAVE MIASMA do budoucna? Kam chcete kapelu posunout? Je cílem si zahrát třeba po boku nějaké slavné smečky? Nebo na nějakém slavném festivalu? Jaké mají sny GRAVE MIASMA?
Y: Už od svých šesti let, kdy jsem obdivoval videoklipy k písním skupiny Queen, jsem chtěl být v kapele. Ačkoli jsme do značné míry undergroundová kapela s undergroundovou mentalitou, posunuli jsme kapelu daleko za hranice toho, co jsme předpokládali při jejím založení v roce 2002. Na této cestě jsme sdíleli pódium s řadou skvělých kapel, ke kterým jsme si vybudovali silné a respektující osobní vztahy, a to je významnější než vystupování na konkrétním festivalu nebo s možná "většími" kapelami. Co se týče našich snů, myslíme vždy na psaní nových skladeb a další nahrávání.
Děkuji moc za rozhovor. Venku je mlha a tma. Za chvíli budu muset do práce. Asi tušíš, co budu cestou poslouchat. Ano, vaše nové album „Abyss of Wrathful Deities“. Až půjdu kolem hřbitova, myslím, že se mi vše spojí v jeden skvělý zážitek. Přeji vám jen vše dobré a ať se vám daří i v soukromí!
Recenze/review - GRAVE MIASMA - Abyss of Wrathful Deities (2021):
"Hej, volám Zemi!" "Jste tam?" "Slyšíte mě?" "Cože? Ne, nejsem bůh, jsem vaše svědomí. Ničili jste všechno už příliš dlouho. Jste odsouzeni k vymazání!" "Raz, dva, tři, připravte se!"
Pokaždé, když slyším nějakou novou hudbu od VOIVOD, tak si připadám, jako bych létal. Vznášel se a nechával svoji fantazii vytvářet nové a nové obrazy. Originální skupina, která přichází letos s albem "Synchro Anarchy". Tentokrát ve své složitější, komplikovanější a více "psycho" podobě. Mám je tak nejraději. "Že jsem tak smělý, kdože má to tlačítko ke zničení Země?" Poslouchám a opět si uvědomuji, že jsme jen zrnkem v nekonečném vesmíru.
Vždycky mě fascinovala určitá lehkost, se kterou skladby plynou. Novinka není výjimkou. Je určena pro všechny věrné fanoušky. Pro všechny, kteří mají rádi jedovatý vokál, riffy ostré jako břitva, dunivé bicí a atmosféru srovnatelnou opravdu snad jen s apokalypsou, která přijde z hlubin temnoty. VOIVOD si kdysi vymysleli svoji vlastní disciplínu, hudební styl. Určili směr metalových dějin a vypilovali jej k dokonalosti. To by ale bylo málo, přidávají navíc kovové chvění, spoustu pozitivních i negativních vibrací. Pokud jste vnímavější posluchači jako já a dáte hlavně na pocity, budete určitě spokojeni. Hrozně mě baví rozplétat pavučiny, kterými je album pokryto. Novinka má ten správný drive, nakumulovanou energii. Navíc je svěží, neotřelá, svým způsobem staro-školská i moderní zároveň. Určena je pro posluchače s bohatou fantazií, pro lidi, co rádi a často přemýšlí. Mimochodem, kreslené černobílé obaly od bubeníka Awaye se mi neskutečně líbí a k tomu, co VOIVOD hrají, neskutečně sedí. Jako bych se vrátil do doby, kdy jsem četl staré dobré sci-fi autory. "Hej, volám Zemi!" "Jste tam?" "Slyšíte mě?" Posílám vám deskou "Synchro Anarchy". Tak se alespoň na nějakou dobu vybodněte na války, hádky, zbytečnosti, přidejte pořádně volume a usmívejte se. Nová nahrávka se totiž opravdu skvěle poslouchá. Na počátku byl stvořen vesmír. Hodně lidí to naštvalo a všeobecně to bylo považováno za chybný tah. Pak přišli VOIVOD. Vesmír už nikdy nebyl takový jako dřív. Dokonalá esence temné energie!
Asphyx says:
"Hey, I'm calling Earth!" "Are you there?" "Can you hear me?" "What? No, I'm not a god, I'm your conscience. You've been destroying everything for too long. You are doomed to be erased!" "One, two, three, get ready!"
Every time I hear some new VOIVOD music, I feel like I'm flying. Floating and letting my imagination create new and new images. An original band that comes out this year with the album "Synchro Anarchy". This time in its more complex, complicated and more "psycho" form. I like them best that way. "For being so bold, who has the button to destroy the Earth?" I listen and realize once again that we are but a speck in an infinite universe.
I've always been fascinated by a certain ease with which the songs flow. The new one is no exception. It's for all the loyal fans. For all those who like venomous vocals, razor-sharp riffs, thunderous drums and an atmosphere comparable only to the apocalypse that comes from the depths of darkness. VOIVOD once invented their own discipline, a musical style. They set the course of metal history and honed it to perfection. But that wouldn't be enough, they add extra metallic shivers, lots of positive and negative vibes. If you're a more perceptive listener like me and put feelings first, you'll definitely be satisfied. I thoroughly enjoy untangling the webs that the album is covered in. The new album has the right drive, accumulated energy. Moreover, it is fresh, novel, in a way old-school and modern at the same time. It is intended for listeners with a rich imagination, for people who like to think often. By the way, the cartoonish black-and-white covers by drummer Away are incredibly pleasing to me, and they fit incredibly well with what VOIVOD are playing. It's like being transported back to a time when I used to read good old sci-fi authors. "Hey, I'm calling Earth!" "Are you there?""Can you hear me?" I'm sending you a Synchro Anarchy record. So at least for a while, ditch the wars, the arguments, the uselessness, turn up the volume and smile. The new record is really great to listen to. In the beginning, the universe was created. It pissed a lot of people off and was generally considered a bad move. Then came VOIVOD. The universe was never the same again. The perfect essence of dark energy!
o VOIVOD na DEADLY STORM ZINE/ about VOIVOD on DEADLY STORM ZINE:
Poslední dobou ztratili lidé schopnost radovat se z obyčejných věcí. Z ranní mlhy na hřbitově, z klasického pohřbu do země. Jsem moc rád, že ještě existují kapely jako SYMBTOMY, které sází na poctivou hrobnickou práci, na oheň v srdci, na dlouhé noci v opuštěných temných márnicích. Death metal není jen hudba, je to životní styl, pohled na pomíjivost našich životů. Jsme jenom prach a v prach se obrátíme.
Představte si pískovcový náhrobek, na kterém se podepsal zub času. Je na něm napsáno SYMBTOMY. Jméno kapely, která bezezbytku ctí staré pořádky. To by ale samo o sobě nic neznamenalo, podobně dnes i v historii hrála spousta skupin. Jenže pánové a dáma na to jdou přeci jen trošku jinak. Díky novým technologiím jsme i ze smrti udělali průmyslovou výrobu. DEMO#2 je jiné, prašivé, poctivé. Jako když se jdete rozloučit se svým vlastním tělem na patologii.
Na předchozím DEMO#1 (recenze odkazována dole pod článkem) se SYMBTOMY pohybovali převážně někde v severských lesích, ovlivněni hlavně švédskými kapelami. DEMO#2 je odlišné v tom, že v něm je ještě víc cítit i smrad rozkládajících se mršin odněkud z floridských močálů (Heavy Metal HM-2 stále přítomen). I zvukově je novinka surovější, syrovější, morbidnější, drsnější. Již prvním songem vás kapela přivítá (stejně jako vždy na skvělém obalu - Jakub N. Rusek) na opuštěném hřbitově. Vytrhnou vám vnitřnosti za asistence nikoho menšího, než je Rick Rozz (ex. MASSACRE, ex. DEATH). Pokračujeme dál a máme tu druhý hřeb do rakve a Johna Walkera (CANCER) za mikrofonem. Masakr! Mě osobně se ale nejvíc líbí třetí zásek ve společnosti Maxe Otery (MERCYLESS) - zpěv. Procházím se mezi náhrobky nakláním hlavu na stranu, protože mimo hudby slyším i šepot nemrtvých. Je to pro mě jasné znamení, že SYMBTOMY opět nenechali nic náhodě a předhodili mezi nás kus zahnívajícího masa, které jen tak neomrzí. Nesvatá trojice skladeb je doslova nasáklá nadšením pro poslední věci člověka, odhodlaností, touhou vystřelit vám mozek z hlavy (ta brokovnice je skvělá!). Dívám se do tmy a v kostech cítím chlad. DEMO#2 není jen hrubým neotesaným smrtícím kovem vysoké kvality, ale také zlou noční můrou, která se vám bude každou noc vracet. Hledal jsem něco, co bych mohl vytknout, ale nemám slov. Jsme totiž jedné krve, já i SYMBTOMY. Old school death metalová exhumace par excellence!
Asphyx says:
Lately, people have lost the ability to rejoice in ordinary things. The morning mist in the cemetery, the classic burial in the ground. I'm so glad that there are still bands like SYMBTOMY, who rely on honest grave digging, on the fire in the heart, on long nights in abandoned dark mortuaries. Death metal is not just music, it's a lifestyle, a look at the impermanence of our lives. We are but dust and to dust, we shall return.
Imagine a sandstone tombstone with the ravages of time on it. It says SYMBTOMY. The name of a band that reveres the old ways without fail. But that wouldn't mean anything in itself, as many bands have played similarly today and throughout history. But the gentlemen and the lady are going about it a bit differently. Thanks to new technology, we've turned death into an industry. DEMO#2 is different, scratchy, honest. It's like saying goodbye to your own body in pathology.
On the previous DEMO#1 (review linked at the bottom of the article) SYMBTOMY were mostly somewhere in the Nordic forests, influenced mainly by Swedish bands. DEMO#2 is different in that the stench of decomposing carcasses from somewhere in the Florida swamps (Heavy Metal HM-2 still present) is even more prominent. Even sonically, the novelty is rawer, rawer, more morbid, harsher. With the very first song, the band welcomes you (as always on the great cover by Jakub N. Rusek) to an abandoned cemetery. They will rip your guts out with the assistance of none less than Rick Rozz (ex. MASSACRE, ex. DEATH). Moving on, we have the second nail in the coffin and John Walker (CANCER) on the mic. Massacre! Personally, though, I like the third cut best in the company of Max Otera (MERCYLESS) - vocals. I walk among the tombstones, tilting my head to the side because I can hear the whispers of the undead outside the music. It's a clear sign to me that SYMBTOMY has once again left nothing to chance and have thrown a piece of rotting meat among us that just won't get old. The unholy trinity of songs is literally soaked in enthusiasm for the last things of man, determination, the desire to blow your brains out (that shotgun is great!). I stare into the darkness and feel the chill in my bones. DEMO#2 isn't just a crude unpolished high-quality death metal, it's a wicked nightmare that will come back to you every night. I've been looking for something to criticize, but I'm at a loss for words. For we are of one blood, I and SYMBTOMY. Old school death metal exhumation par excellence!
