DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pátek 19. srpna 2022

Recenze/review - CONSECRATION - Cinis (2022)


CONSECRATION - Cinis
CD 2022, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Píšeme povídky o smrti, hrajeme hudbu o smutných věcech. Pak se stane doopravdy něco zlého, jako třeba odchod blízkého člověka a všechno je stejně jinak. Vše je najednou ohlodáno až na kost. Uzavřeme se do sebe se svojí bolestí a dokážeme poslouchat pouze desky, které jsou opravdové. CONSECRATION sleduji již několik let a pokaždé mě dokázali přesvědčit. Jejich muzika je totiž ryzí, zahraná od srdce.

Tak je alespoň vnímám já. Myslím, že je to důležité. Posluchač si musí získat k nahrávce vztah. Vstávat s ní, pouštět si ji v práci i cestou v ulicích. Když jde spát a když se pomalu mlha mění v sen. Vítejte v death doom metalovém království!


Pálí mě na hrudníku a bývám nejraději sám. Nevím vlastně ani proč. Daleko od lidí, uprostřed přírody, tam si pouštím "Cinis" nejraději. Myslím, že pokud jste fanoušci třeba takových HOODED MENACE, DECOMPOSED, DISEMBOWLMENT, COFFINS, WINTER, AUTOPSY, EVOKEN, MY SILENT WAKE, NOVEMBERS DOOM, MY DYING BRIDE, budete na tom stejně jako já. Britové šikovně na albu kombinují surový a drsný smrtící kov s chladnými, smutnými melodiemi. Pro podobné záležitosti je nutný dar, talent. Říkejte si tomu jak chcete, ale já si připadám jako na dlouhých procházkách podzimním lesem. Je to tak, kapele se opět povedla deska, která je (nejen) v rámci žánru skvělá po všech stránkách. Černobílý, morbidní cover, který vás ihned uvede do děje, mrazivý zvuk, ale hlavně spousta zajímavých nápadů. Je sice pravdou, že pánové neposouvají hranice žánru, ale to mi vůbec nevadí. Rozhodně se nejedná jen o dobré řemeslo, jak jsem někde četl. Naopak. Věřím jim každý tón, každou notu. Jsem pohlcen temnotou, nahlížím do světa za oponou. Já vím, svět je někde jinde, ale jsem hrozně rád, že existují smečky jako CONSECRATION. Můžete si je s klidem pustit, až budete číst nekrolog nebo příběhy o starých neštěstích. V realitě bývám veselý člověk, ale někdy na mě padne splín. Pro podobné chvíle je "Cinis" velmi vhodným společníkem. Mrazivá, death doom metalová mlha! 


Asphyx says:

We write stories about death, we play music about sad things. Then something really bad happens, like the passing of a loved one, and everything is different anyway. Suddenly everything is gnawed to the bone. We close ourselves off with our pain and can only listen to records that are real. I've been following CONSECRATION for several years now and they've managed to convince me every time. Because their music is pure, played from the heart.

At least that's how I perceive them. I think it's important. The listener has to relate to the record. Wake up with it, play it at work and on the street. When he goes to sleep and when the fog slowly turns into a dream. Welcome to the death doom metal kingdom!


My chest burns and I like to be alone. I don't really know why. Away from people, in the middle of nature, that's where I like to play "Cinis" the most. I think that if you are a fan of HOODED MENACE, DECOMPOSED, DISEMBOWLMENT, COFFINS, WINTER, AUTOPSY, EVOKEN, MY SILENT WAKE, NOVEMBERS DOOM, MY DYING BRIDE, you will be in the same boat as me. The Brits skill-fully combine raw and harsh death metal with cool, sad melodies on the album. It takes a gift, a talent, for this sort of thing. Call it as what you want, but I feel like I'm taking a long walk in the autumn woods. It's true, the band has once again managed to make a record that is (not only) great in all aspects within the genre. A black and white, morbid cover that immediately puts you into the action, a chilling sound, but most of all a lot of interesting ideas. It's true that the gentlemen don't push the boundaries of the genre, but that doesn't bother me at all. It is definitely not just good craft, as I read somewhere. On the contrary. I trust them with every note, every note. I'm engulfed in darkness, peering into the world behind the curtain. I know, the world is somewhere else, but I'm so glad that bands like CONSECRATION exist. You can safely put them on when you read an obituary or stories of old disasters. In reality, I tend to be a cheerful person, but sometimes the full moon gets to me. For such moments, "Cinis" is a very suitable companion. Chilling, death doom metal fog!


about CONSECRATION on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - CONSECRATION - Fragilium (2019)


Tracklist:
01. The Dweller In The Tumulus
02. Ground To Ashes (A Cremulation)
03. Embrace Of Perpetual Mourning
04. A Dying Wish
05. These Fleeting Memories
06. The Charnel House
07. A Sentient Haunting
08. Unto The Earth Bethralled
09. In Loving Abandonment



KNIŽNÍ TIPY - Piknik u cesty - Arkadij Strugackij & Boris Strugackij (1985)


Piknik u cesty - Arkadij Strugackij & Boris Strugackij
1985, Mladá fronta

To vám jdu takhle jednou z práce městem kolem synagogy v Plzni, myslím si na svoje věci a najednou se zastavím. Vlastně ani nevím proč. Neohlížím se za pěknou dívkou, ani mě nikdo nechce přejet na chodníku kolem nebo elektro koloběžkou. Zvláštní pocit, který nejdříve přikládám tomu, že poslouchám novou desku KRISIUN. Ale není tomu tak. I když nemám na nose brýle, zaujme mě něco ve výloze. Hergot, co to bylo? Chvíli nevím a pak jdu blíže. Jasně, tuhle knížku jsem kdysi v mládí četl. Podle mě ji nemám doma. No hele, stojí pár kaček, co takhle zajít dovnitř, podívat se na ní a uvidím. Slečna je děsně milá, jak už tak v antikvariátech bývají a nechá mě si prolistovat pár stránek. Zase se zasním, protože text mě zaujme. Některé věty mi dokonce vyskočí z paměti. Jasně, tu si musím znovu přečíst. 

Ten den se mnou není moc řeč, dokonce je mi několikrát doma vyčteno (to je krásný slovo, co?), že neodpovídám na otázky. Inu, jsem mimo, má milá. Musím knížku dočíst. Potácím se druhý den ráno do práce a vypadám jak po slušné opici. Ale není tomu tak, mé opuchlé oči jsou způsobený tím, že jsem všech 142 stránek přelouskal. Jako jednohubku, ke druhé knížce, kterou mám normálně rozečtenou. Většinou tohle nedělám, neumím se soustředit na dva příběhy najednou, ale u Pikniku u cesty nešlo jinak. Musel jsem, i když jsem tušil, že budu druhý den jako mátoha. Že mi uteče jiná práce. Nemohl jsem si pomoc, mám pro podobné klasické sci-fi zkrátka slabost. Taky si u něj vždycky zavzpomínám na svá studia. To jsem býval v antikvariátech stejně častým hostem, jako v hospodách. Teď chodím víc do knihkupectví nebo spíše objednávám na internetu. Musím číst fyzické knihy, nechci být ochuzen o ten krásný pocit, že rozbaluj voňavý papír. Zajímavé je, že u hudby mi tohle už dávno nechybí.

Bratři Strugackij napsali skvělý příběh. Napínavý, velmi čtivý. Kombinují v něm několik žánrů, jsou zajímaví, záhadní, tajemní. Vždycky si představuji, že už došlo k návštěvě z vesmíru, že někde najdeme stopy, důkazy a budeme se těšit na příště. Pokud tedy nějaké někdy bude. Zatím děláme všechno pro to, abychom se postupně zničili. Kniha byla napsána v bývalém Sovětském svazu a vykreslený svět budoucnosti není rozhodně nic pěkného. Musel jsem se několikrát zastavit a zamyslet, protože je knížka neskutečně aktuální i dnes, 50 let po vydání. Je sociálním výletem do našich zkažených duší. Většina z nás žije totálně zasažena konzumem a honbou za věcmi. Lepší mobily, auta, oblečky, většinu z toho nepotřebujeme. Nechci působit jako nějaký šílený vizionář, ale naše planeta krvácí a nám je to úplně jedno. Možná třídíme odpad, ale zároveň podporujeme ekonomiky, který jej vytvářejí ve velkém. Divná doba, divný názory. Místo reálných činů jsou uctíváni ti, kteří si na ekologii jen hrají. Mají jí plnou hubu, ale skutek utek. Rozum, obyčejný selský rozum, přátelé, ten dostává poslední roky pořádně na prdel.

Je to vlastně hrozně smutné čtení. Ale zároveň opravdu zajímavé. Oba bratři mají totiž velký dar vypravěče. Nejsou zbytečně techničtí ani se "nevykecávají". Nepotřebujete vlastně ani moc detailních znalostí o technice apod. Stačí všeobecný přehled. Vše je ponuré, syrové, jedná se o takový ten klasický, poctivý a inteligentně napsaný sci-fi příběh, kterých už moc v dnešní době nevychází. Možná jsem jej četl tak rád i z nostalgie, možná fakt už stárnu a jen si to nepřipouštím, ale stejně...Piknik u cesty stojí rozhodně za pozornost. Mám rád podobné knihy, které jenom nebaví, ale také předávají nějaké poselství. Podle mě je hrozně těžké něco podobného napsat. Těch nápadů, vizí které se postupně plní, tomu říkám pravé umění. Ano, pamatuji ještě doby, kdy naše paní učitelky považovaly sci-fi za pokleslý žánr. Co by za to dnes ve školách daly, aby děti četly alespoň takovéto knihy. Protože přátelé, dle mých i manželky zkušeností (je učitelka), čte dne tak jedno dítě ze sta. Je to škoda. Bohužel, dnes vítězí jen povrchní zábava. 

Ale nebudu starej a zapšklej. My přece čteme. My jsme ti, co si dokážeme pořád užít dobrý příběh. Otevřít si lahev něčeho dobrého, uvelebit se na příjemném místě a nechat se unášet fantaziemi. Jestli jste fanoušci sci-fi, určitě si Piknik u cesty přečtěte. A pokud patříte ke staré generaci čtenářů jako já, doporučuji si ji dát znovu. Možná budete překvapeni, jak je aktuální. Asi budu muset za slečnou do antikvariátu zase zajít. Co jsem koukal, tak tam má ještě spoustu dobrot. Děkuji vám za pozornost a přeji co nejhezčí den. Nejlépe jak jinak, než s knihou. Buďte dobří!

--------------------------------------------------------------------------------------------
Bratři Strugačtí jsou dnes nejvýznamnější zástupci sovětské science fiction, uznávaní a vydávaní v celém světě. Za Piknik u cesty dostali švédskou cenu Julese Verna, za jinou knihu významnou sovětskou cenu Aelita, určenou pro nejlepší vědeckofantastická díla. Mnoho jejich knih vyšlo i česky.

Piknik u cesty vychází u nás podruhé (poprvé v roce 1973), aby se s tímto pozoruhodným dílem mohla seznámit i další čtenářská generace. „Stalker" — slídič — Roderick Shoehardt je hlavním hrdinou románu, který se odehrává v blízké budoucnosti v nejmenované zemi Severní Ameriky. Objevy tajemných stop po možné návštěvě z vesmíru vyvolávají horečku téměř zlatokopeckou, když se zjistí, že nalezené předměty mají zázračné vlastnosti, na Zemi nevídané. Skrývá se v nich však i smrtelné nebezpečí nejen pro stalkery, ale i pro jejich potomky. V pestrém ději autoři kombinují sci-fi s prvky westernu, pohádky i detektivky a dosahují tím působivého napětí. Příběh má i varovný podtext — upozorňuje na nedomyšlenou činnost lidí, kteří v honbě za ziskem ignorují důsledky svého konání.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 18. srpna 2022

Recenze/review - ANTICREATION - From the Dust of Embers (2022)


ANTICREATION - From the Dust of Embers
CD 2022, Nuclear Winter Records, Sentient Ruin Laboratories

for english please scroll down

Většinou je moje práce rutina, nehledejte v ní nic tajemného. Těla zajíždějí do pece a shoří na popel. Mladí i staří, bez rozdílu věku i pohlaví. Smrt je v tomhle spravedlivá. Občas se ale stane, že slyším tichý šepot, podivný nářek. Dotyčný pak nechce shořet. Přidám teplotu a nic. Nezbývá než vzít do ruky lopatu a pohřbít jej za hřbitovní zeď. Jako všechny prokleté. Dívám se do tmy a přemýšlím, proč zrovna někteří jsou vyvolení, jiní, odlišní. Možná poslouchají také death a black metal. Věřte tomu nebo ne, ale podobné myšlenky mě napadají při poslechu prvotiny řeckých ANTICREATION velmi často.

Neumím psát o muzice stylem opisování promo materiálů. Raději na sebe nechávám desky působit a pak se pokouším svoje pocity znázornit slovy. Tentokrát jsem opravdu v nějakém starém krematoriu. Smrt je všude přítomná. Je tu ale i něco navíc, co dělá dobrá alba ještě lepšími. Možná je to nadšení, touha ničit, talent pro záhrobní věci, nevím. S čím jsem si ale absolutně jistý je, že mě "From the Dust of Embers" doslova přikovalo na zeď. 


Po celou dobu poslechu se nacházíme v kobkách, ze kterých vyšly kapely typu IMMOLATION, INCANTATION, PORTAL, PSEUDOGOD, TEITANBLOOD. Řekové ctí staré pořádky. Uctívají klasický prašivý a chladný black metal i surový, plesnivý deah metal. Oba styly kombinují s přirozeným talentem pro poslední věci člověka. Existuje jenom tma, zlo, špína, nenávist. Tohle všechno se na vás z nahrávky doslova vyvalí a budete mít co dělat, abyste to ustáli. Dvojice prokletých muzikantů ale nenahrála "jenom" skvělý debut. Jsou také bolestivou ozvěnou z onoho světa. Mají v sobě něco navíc, co je odlišuje od ostatních. Songy jsou nejen skvěle napsány, ale také se velmi dobře poslouchají. Jako bych se procházel temnými chodbami pod naším městem, nahlížel do černých zákoutí a čekal, až se probudí bestie. Jedna z chodeb vede i do krematoria. Nebožtík právě zajíždí do pece. Nikdo tu není, jenom z reproduktorů zní "From the Dust of Embers". Vše připomíná starodávný obřad. Tělo samozřejmě neshoří. Naopak, probudí se v podivném stavu, jaký dokáže vyvolat jenom hudba. Děsivá zombie, která vám prokousne hrdlo. Troufám si tvrdit, že se prvotina těchto maniaků nebývale povedla. Schválně, ochutnejte. Jen si dejte pozor, abyste nebyli otráveni prudkým jedem. Ten totiž odkapává z každého riffu, z každého úderu bicích. Absolutní black death metalová zkáza!


Asphyx says:

Mostly my work is routine, don't look for anything mysterious in it. The bodies go into the furnace and burn to ashes. Young and old, regardless of age or gender. Death is fair in this. But sometimes I hear a low whisper, a strange wailing. The person in question doesn't want to burn. I turn up the temperature and nothing. There's nothing to do but pick up a shovel and bury him behind the cemetery wall. Like all the damned. I look into the darkness and wonder why some are chosen, others, different. Maybe they also listen to death and black metal. Believe it or not, similar thoughts come to my mind very often when listening to the debut album of Greek ANTICREATION.

I can't write about music in the style of copying promo material. I prefer to let the records affect me and then try to put my feelings into words. I'm really in an old crematorium this time. Death is everywhere. But there's something extra that makes good albums even better. Maybe it's enthusiasm, a desire to destroy, a talent for the afterlife, I don't know. But what I am absolutely sure of is that "From the Dust of Embers" literally drove me up the wall.


All the time we are in the dungeons from which bands like IMMOLATION, INCANTATION, PORTAL, PSEUDOGOD, TEITANBLOOD came out. The Greeks honor the old ways. They worship classic dusty and cold black metal and raw, moldy death metal. They combine both styles with a natural talent for the last things of man. There is only darkness, evil, filth, and hatred. All of this will literally pour out at you from the record and you'll have your work cut out for you. But the pair of cursed musicians didn't "just" record a great debut. They are also a painful echo from the other world. They have something extra that sets them apart from the rest. The songs are not only brilliantly written but also very easy to listen to. It's like walking through the dark corridors beneath our city, peering into the black corners and waiting for the beast to awaken. One of the corridors leads to the crematorium. The deceased is now entering the furnace. No one's here, just "From the Dust of Embers" blasting from the speakers. It's like an ancient ceremony. The body, of course, will not burn. On the contrary, he wakes up in a strange state that only music can induce. A terrifying zombie that will bite your throat. I dare say this is an unprecedentedly successful first effort by these maniacs. Taste it. Just be careful not to be poisoned by the violent venom. It drips from every riff, every drum beat. Absolute black death metal destruction!




Tracklist:
01. Faith's Demystification
02. From The Dust Of Embers
03. The Beauty Of Lava
04. Abomination Reborn
05. The Last Perception
06. A Journey Into The Throat Of Death
07. The Swarm
08. Unborn
09. Kathagiasis
10. The Supreme Terror (Bonus Track)

středa 17. srpna 2022

Recenze/review - ANTIGAMA - Whiteout (2022)


ANTIGAMA - Whiteou
CD 2022, Selfmadegod Records

for english please scroll down

Krev z uší, krev z nosu. Mám v hlavě obrovský tlak a musí mi každou chvilku prasknout. Mozek vystřelený z hlavy. Příliš mnoho negativních informací, příliš mnoho zla. Někdy to vypadá, že se mě snaží ovládnout, rozložit mě a zničit. Oddychnu si jenom u reklam, které jsou naopak tak sladké, že bych mohl dostat cukrovku. Jak z toho ven? Jak se v dnešní době nezbláznit? Jedno řešení bych měl. Novou desku polských maniaků ANTIGAMA. Ti vám propláchnou hlavu kyselinou. Po setkáních s jejich novou nahrávkou budete čistí, odpočinutí a znovuzrození.

Někdy si říkám, jestli by nepotřeboval dnešní svět restart. Začít znovu. Vybudovat základy a soustředit se na kvalitu, než na kvantitu. V hudbě to platí o to víc. Kapel, které hrají podobně jako NAPALM DEATH, NASUM, BRUTAL TRUTH, běhá po světě spousta, ale jen některé umí všechno rozdrtit na prach. Poláci to umí. Stačí jen přidat volume a odstřihnout se od zbytečností. 


"Whiteou" je jako výstřel z brokovnice, po kterém vám uletí kus lebky. Pánové se s ničím nepářou, nasází to do vás pod velkým tlakem. Nezapomíná se ale ani na temnou a chladnou atmosféru. Doufám, že to nebude působit příliš pateticky, ale myslím si, že ANITIGAMA je jednou z mála kapel, kteří dokáží dnešní pokřivený svět znázornit hudbou. Je to extrém, brutální, nelidský, antihumánní. Nepřipomíná vám to něco? Co takhle večerní zprávy? Jsme zahlceni zbytečnými informacemi, ať chceme nebo ne. Dezinformace, jed a nenávist. Úsměvy a krásná slova o lásce jdou ruku v ruce s penězi a mocí. Nevěříte už nikomu a ničemu. Líbí se mi zvuk, obal, vlastně všechno. Chodívám domů z práce městem plným uzavírek. Pozoruji lidi, kteří se dřív usmívali. Dnes se dívají do obrazovek a působí jako zombie. Dám si další song a říkám si, že tuhle nahrávku by měli doporučovat psychologové na svých seancích. Dávkovat ji postupně, aby se posluchač nevyděsil. Největší devizou desky je to, že mě ji neskutečně baví poslouchat. Na hraný styl je nebývale pestrá a zajímavá. Pořád je co objevovat. A jsou to právě různé odbočky a neotřelé momenty, které ji dělají lepší než ostatní. Taky máte někdy pocit, že jsou všichni okolo dokonalí, plastoví, bez duše? Stávají se z některých z nás roboti na dálkové ovládání. Ještě, že jsou zde smečky jako ANTIGAMA. Dávají mi naději do budoucna. Svět ještě není ztracený! Death grindová exploze!



Asphyx says:

Blood from the ears, blood from the nose. I've got this huge pressure in my head and it's gonna burst any minute. Brain shot out of my head. Too much negative information, too much evil. Sometimes it feels like they're trying to take over me, to break me down and destroy me. I can only breathe a sigh of relief at the commercials, which in turn are so sweet I could get diabetes. How do get out of it? How do I keep from going crazy these days? I have one solution. The new album by Polish maniacs ANTIGAMA. They'll flush your head with acid. You'll be clean, refreshed, and reborn after your encounters with their new record.

Sometimes I wonder if today's world needs a reboot. A fresh start. To build a foundation and focus on quality rather than quantity. In music, that's even more true. There are plenty of bands running around the world that play similar to NAPALM DEATH, NASUM, and BRUTAL TRUTH, but only some can crush everything to dust. Poles can do it. All you have to do is turn up the volume and cut out the useless stuff.


"Whiteou" is like a shotgun blast that blows a chunk out of your skull. Gentlemen don't fight anything, they throw it at you under a lot of pressure. But the dark and cold atmosphere is not forgotten. I hope this doesn't come across as too pathetic, but I think ANITIGAMA is one of the few bands who can represent today's warped world through music. It's extreme, brutal, inhuman, and anti-human. Does that remind you of anything? How about the evening news? We're overwhelmed with useless information, whether we want it or not. Disinformation, poison, and hatred. Smiles and pretty words about love go hand in hand with money and power. You don't trust anyone or anything anymore. I like the sound, the cover, everything. I walk home from work through a city full of closures. I watch people who used to smile. Now they look at screens and look like zombies. I put on another song and I'm thinking this is the kind of record psychologists should recommend in their sessions. They should dose it gradually so the listener doesn't get scared. The biggest strength of the record is that I enjoy listening to it. It's unusually varied and interesting for a play style. There's always something new to discover. And it's the various digressions and novel moments that make it better than the others. Do you ever feel like everyone around you is perfect, plastic, or soulless? Some of us become remote-controlled robots. Good thing there are packs like ANTIGAMA. They give me hope for the future. The world is not lost yet! Death grind explosion!


about ANTIGAMA on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
01. Undeterminate
02. Debt Pool
03. Holy Hand
04. Dust Farm
05. Disasters
06. Unclear Conversions
07. Align
08. Muteness
09. Hindrance
10. The Howler
11. 2222



úterý 16. srpna 2022

Recenze/review - ECHELON - Open Wide the Adamantine Gates (2022)


ECHELON - Open Wide the Adamantine Gates
CD 2022, Iron, Blood and Death Corporation

for english please scroll down

Možná jej také potkáváš. Má krásnou tvář a chodí vždy dokonale oblečený. Je úspěšný a v podstatě dokonalý. Je ale na něm něco divného. Pokaždé, když se usměje, tak máš zvláštní pocit. Jako by ses díval na hada, který tě chce uštknout. Představuješ si, že jakmile se setmí, tak se jeho tvář změní. V šílenou bestii, v maniaka, který se toulá ulicemi a loví. Říká se, že Satan má mnoho podob. Pokaždé si na to vzpomeneš, když s ním sedíš u jednoho stolu. Je tak okouzlující.

Ďábelská je i hudba švédsko - britské kapely ECHELON. S tou jsem měl již co do činění v roce 2019, když pánové vydali album "The Brimstone Aggrandizement" (odkaz na recenzi je dole pod článkem). Novinka je volným pokračováním minulé desky. Jedná se o surový, syrový death metal v jeho základní podobě. Old schoolová pocta temným stínům. 


Jak je všeobecně známo, v ECHELON se sešla death metalová šlechta. Kapela nenechala nic náhodě. Zvuk, obal, vše je v absolutním pořádku. Nové album se navíc velmi dobře poslouchá, člověk má doopravdy pocit, že je zavřený v nějaké dávno opuštěné kobce. Přikovaný ke zdi se dívá přímo do obličeje samotného rohatého. Cítím chlad v kostech, pomalu se rozpadám v prach. Připadám si jako za starých dobrých časů, kdy jsme kupovali kazety podle toho, že na nich byla lebka. Fascinovala nás touha ničit hudbou, roztrhat nás na kusy. Tohle všechno naleznete i na "Open Wide the Adamantine Gates". Divoké riffy, morbidní vokál mistra Davida Ingrama, drtivé bicí (Johan Berglund). Během poslechu kolem mě obchází samotná Smrt. Má dohodu se Satanem. Dodává jí nová těla, nové kusy masa. Jsem jedním z nich. Navěky prokletý, protože poslouchám smrtící kov. Pokud jste fanoušci třeba takových VADER, DISMEMBER, BOLT THROWER, BENEDICTION a milujete praskání vík od rakví, tak neváhejte ani chvilku. Tady se hraje přímo pro vás. Upřímně, ryze, opravdově. Až zase zítra potkám toho dokonalého chlápka s divným pohledem, pustím mu tohle desku. A to pořádně nahlas. Doufám, že mu rozseká ten jeho krásný obličej a zbydou z něj jen kousky masa. Tahle nahrávka má v sobě totiž pořádnou porci černé energie. Temný death metalový opus ze starých katakomb!


Asphyx says:

Maybe you're meeting him, too. He's got a beautiful face and he always comes dressed to perfection. He's successful and basically perfect. But there's something strange about him. Every time he smiles, you get a strange feeling. It's like you're looking at a snake trying to bite you. You imagine that when it gets dark, his face will change. into a mad beast, a maniac that roams the streets and hunts. They say Satan has many forms. You remember that every time you sit at the same table with him. He's so charming.

The music of the Swedish-British band ECHELON is also devilish. I have already had to deal with it in 2019 when the gentlemen released the album "The Brimstone Aggrandizement" (the link to the review is below the article). The new album is a loose continuation of the last one. This is raw, raw death metal in its basic form. An old school homage to the dark shadows.



As is well known, death metal royalty gathered in ECHELON. The band left nothing to chance. The sound, the cover, everything is absolutely fine. Moreover, the new album is very easy to listen to, one really feels like being locked in some long abandoned dungeon. Chained to the wall, looking right into the face of the horned one himself. I can feel the chill in my bones, slowly crumbling into dust. I feel like the good old days when we used to buy tapes based on the fact that they had a skull on them. We were fascinated by the desire to destroy with music, to tear us apart. You can find all that on "Open Wide the Adamantine Gates". Wild riffs, morbid vocals by master David Ingram, crushing drums (Johan Berglund). Death himself walks past me while I'm listening. He has a deal with Satan. He supplies her with new bodies, and new pieces of meat. I am one of them. Cursed forever because I listen to death metal. If you're a fan of VADER, DISMEMBER, BOLT THROWER, BENEDICTION and love the crack of coffin lids, don't hesitate a moment. This is the place for you. Honestly, purely, truly. When I meet that perfect guy with the weird look tomorrow, I'm gonna play this record for him. And I'm gonna play it loud. I hope he gets his pretty face chopped up and all that's left are bits of meat. This record has a lot of black energy in it. A dark death metal opus from the old catacombs!


Recenze/review - ECHELON - The Brimstone Aggrandizement (2016):


Tracklist:
01. Undefiled Wisdom
02. Open Wide The Adamantine Gates
03. Soul Dealer
04. Of Witches And Wenches
05. The Sins Of The Sycophants
06. Into The Trapezoid
07. In The Flesh
08. Diaboli Vindictam
09. Leviathan
10. Temporal Closure

pondělí 15. srpna 2022

Recenze/review - ABADDON INCARNATE - The Wretched Sermon (2022)

ABADDON INCARNATE - The Wretched Sermon
CD 2022, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Na obrazovce to vypadá jako velká legrace a o sdílení určitě není nouze, ale realita je o hodně krutější. Když totiž dojde ke srážce dvou velkých náklaďáků, tak je smrt za každým rohem. Rozsekaný obličej, zlámané kosti, utrhané končetiny, válející se všude kolem. Slabým povahám se chce zvracet a když se ke všemu přidá ještě oheň, situace připomíná apokalypsu. Někdy mám pocit, jakoby z plamenů vylezla příšera se zlým úsměvem na tváři. Zlomyslná bestie, která se směje lidské touze po krvi. 

Na jednu takovou bouračku jsem si vzpomněl, když jsem poslouchal novou desku irských grind death metalistů ABADDON INCARNATE. Jako bych se při poslechu díval na srážku dvou velkých vozů, po okraj naložených shnilými kostmi. Existuje jenom tma, chlad a nenávist. Tahle hudba se vám zařízne rovnou do masa. A to pořádně hluboko. 


Je to smršť, tsunami, tlaková vlna, ve stylu NAPALM DEATH, ROTTEN SOUND, MISERY INDEX, NASUM, PHOBIA, WORMROT. Není to ale jenom totální nářez, který dělá z této nahrávky velmi zajímavý kousek hudby. Naléhavé atmosférické pasáže, kousky nahrubo nasekaného thrashe, nihilismus. Tohle všechno je umícháno s nadšením a řemeslnou zručností. Z riffů odkapává vztek, taková ta frustrace, kterou dnes musí znát každý normální jedinec. Z hlouposti, z tuposti, z davové psychózy. "The Wretched Sermon" je přesně tím kouskem shnilého masa, který je podáván na víku od rakve. Budete si jej vychutnávat, převalovat v puse a těšit se na každé další sousto. Přiznám se, že k podobným "návratům" bývám trošku skeptický. Staré kapely někdy už jen louhují to, co kdysi nahráli. ABADDON INCARNATE ale působí úplně jinak. Energicky, nadšeně, odhodlaně. Jako by je někdo polil mrtvou vodou. Jedu zrovna velkou rychlostí a můj náklad smrdí zkažeností a hnisem. Tuhle zatáčku znám nazpaměť. Jsem proto překvapen, že se v protisměru objeví další vůz. Ke srážce dojde přesně v momentu, kdy jsem to nejméně čekal. V přehrávači mi právě hraje "The Wretched Sermon". Krásně doplňuje už tak morbidní situaci. Desku vám mohu jen doporučit. Pokud máte rádi smrt v přímém přenose, neváhejte ani chvilku. Tohle album vám vyrve vnitřnosti z těla. Grind death metalová vichřice, plná zkažené krve!


Asphyx says:

It looks like a lot of fun on screen and there's certainly no shortage of sharing, but the reality is much harsher. When two big trucks collide, death is around every corner. A dismembered face, broken bones, severed limbs, rolling all over the place. Weak natures want to vomit, and when a fire is added to the mix, the situation resembles the apocalypse. Sometimes I feel like a monster has come out of the flames with an evil smile on its face. A vicious beast that laughs at man's bloodlust.

I remembered one such crash when I was listening to the new album of Irish grind death metallers ABADDON INCARNATE. It was like watching two big cars colliding, loaded to the brim with rotten bones. There is only darkness, coldness, and hatred. This music cuts right into your flesh. And it goes deep.


It's a whirlwind, a tsunami, a pressure wave, in the style of NAPALM DEATH, ROTTEN SOUND, MISERY INDEX, NASUM, PHOBIA, WORMROT. But it's not just the total blast that makes this record a very interesting piece of music. Urgent atmospheric passages, bits of roughly chopped thrash, nihilism. This is all mixed with passion and craftsmanship. The riffs drip with anger, the kind of frustration that every normal individual today must know. Of stupidity, of dullness, of crowd psychosis. "The Wretched Sermon" is exactly that piece of rotten meat served on a coffin lid. You'll savor it, roll it around in your mouth, and look forward to every bite. I confess that I tend to be a bit skeptical about such "comebacks". Old bands sometimes just regurgitate what they once recorded. ABADDON INCARNATE, however, seems completely different. Energetic, enthusiastic, determined. It's like they've been doused with dead water. I'm driving at high speed and my load smells of corruption and pus. I know this turn by heart. So I'm surprised when another car appears in the opposite direction. The collision happens just when I least expect it. "The Wretched Sermon" is playing on my stereo. It's a beautiful addition to an already morbid situation. I can only recommend this record. If you like death live, don't hesitate a moment. This album will rip your guts out. Grind death metal whirlwind, full of wicked blood!



Track Listing -
1. Rising Of The Lights
2. Veritas
3. Gateways
4. Epic Desecration
5. Parasite
6. Hideous Arise
7. Killing Spree
8. Into The Maelstrom
9. Resurrected From A Mass Grave
10. Shrine Of Flesh
11. Hyperchaos
12. Isolation And Decay
13. Silent Indifference

Line up -
Steve Maher - Lead Vocals and Guitar
Bill Whelan - Guitar
Irene Siragusa - Bass
Olan Parkinson - Drums

Artwork by Ken Coleman (Morbid Angel)

neděle 14. srpna 2022

Recenze/review - ALTARS - Ascetic Reflection (2022)


ALTARS - Ascetic Reflection
CD 2022, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Ohlížím se za sebe a nikoho nevidím. Nebo ano? Už nevím. Připadám si jako bych se poslední roky pohyboval někde mezi naším a oním světem. Fantazie pracuje na plné obrátky a je zahalena převážně do odstínů černé. Dívám se do zrcadla a můj obraz je čím dál tím děsivější. Už dokážu žít jenom ve stínu, v noci, světlo mi nedělá vůbec dobře. Měním se, stávám se přízrakem. A může za to hudba, zlá a ošklivá, děsivá ze své podstaty. 

Nejčastěji si pouštím death metal. Ten od australských ALTARS se pro mě stal doslova drogou, které se nemohu zbavit. Propracovaný, inteligentně složený a zároveň živočišný a démonický. Nové desce nechybí vůbec nic. Je v podstatě dokonalým, pradávným rituálem, u kterého budete navěky prokleti. Stejně jako já. 


Zpočátku ale nebyl poslech vůbec jednoduchý. Některé momenty jsem nepochopil a musel jsem se k nim několikrát vracet. Moje trpělivost, nasbíraná ve starých katakombách, ale byla odměněna. "Ascetic Reflection" je albem, které se pro mě stalo opravdovým morbidním zážitkem. Jakoby mě někdo zavřel do staré kobky a nechal mě v neklidu přečíst všechny staré spisy o zlu. Stylově lze nahrávku přirovnat k kapelám jako MORBID ANGEL, IGNIVOMOUS, CONVULSING, ULCERATE, MITOCHONDRION, GORGUTS, PORTAL, REPLICANT, DISKORD. Berte to ale spíše jako vzdálený otisk, možnou inspiraci, než běžné přirovnání. ALTARS si totiž hrají po svém, originálně, někdy komplikovaně a disharmonicky, přesto čitelně a zřetelně. Hodně k tomu přispívá skvělý zvuk, který vás doslova přikove na zeď. Hrozně mě baví rozkrývat jednotlivé vrstvy a plochy. Jsem jako nějaký šílený archeolog, který právě objevil starý hrob. Deska na mě působí velmi podobně. Také má v sobě napětí, chvění, touhu ničit i objevovat. Chodím nočními ulicemi a mám neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Se sluchátky na uších jsem ve zcela jiné dimenzi. Pocházím se mezi nočními můrami, podávám ruku nemrtvým, čerpám sílu z mrtvé vody. Myslím, že netřeba dalších slov, lepší bude, když si nahrávku poslechnete. Jedná se totiž o komplexní dílo, které je dokonalou symfonií smrti. Temné, drásavé, metafyzické death metalové zlo!


Asphyx says:

I look behind me and I don't see anyone. Or do I? I don't know anymore. I feel like I've been somewhere between our world and the other world for the last few years. The imagination is working at full speed, and it's mostly shrouded in shades of black. I look in the mirror and my image is becoming more and more frightening. I can only live in the shadows anymore, at night, the light doesn't do me any good. I'm changing, I'm becoming a ghost. And it's the music, evil and ugly, terrifying by its very nature.

I mostly listen to death metal. The one by Australian ALTARS has literally become a drug I can't get rid of. Sophisticated, intelligently composed, and at the same time animalistic and demonic. The new album lacks nothing at all. It is basically a perfect, ancient ritual that you will be cursed with forever. Just like me.


At first, however, listening was not easy at all. Some moments I didn't understand and I had to go back to them several times. But my patience, collected in the old catacombs, was rewarded. "Ascetic Reflection" is an album that became a real morbid experience for me. It's like someone locked me in an old dungeon and made me read all the old writings about evil in my restlessness. Stylistically the record can be compared to bands like MORBID ANGEL, IGNIVOMOUS, CONVULSING, ULCERATE, MITOCHONDRION, GORGUTS, PORTAL, REPLICANT, DISKORD. But think of it as a distant imprint, a possible inspiration, rather than a common simile. ALTARS play in their own way, original, sometimes complicated and discordant, yet clear and distinct. Much of this is due to the great sound, which literally drives you up the wall. I really enjoy uncovering the different layers and surfaces. I'm like some mad archaeologist who has just discovered an old grave. The record has a very similar effect on me. It also has tension, a tingle, and a desire to destroy and to discover. I walk the streets at night and I have the insistent feeling that someone is watching me. With headphones on, I'm in a completely different dimension. I'm walking among nightmares, shaking hands with the undead, drawing strength from dead water. I don't think any more words are needed, it's better if you listen to the recording. For it is a complex work that is a perfect symphony of death. Dark, harrowing, metaphysical death metal evil!


Tracklist:
01. Slouching Towards Gomorrah
02. Perverse Entity
03. Luminous Jar
04. Black Light Upon Us
05. Ascetic Reflection
06. Anhedonia
07. Opening The Passage
08. Inauspicious Prayer

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šedesátý čtvrtý - Nekonečná cesta za metalem



Příběh tří stý šedesátý čtvrtý - Nekonečná cesta za metalem

Trvá to hodinu, než mi paní na informacích vysvětlí, v kolik, jak a kde se přestupuje. Jezdím na metal vlakem už pěkně dlouho. Dal by se o tom napsat možná román. Jen nevím, jestli by někoho zajímal. Jo, to dřív, když jsme jezdili jako parta, to byla větší sranda. Kecali jsme, dělali blbosti. Jenže jedu zase sám. Blondýnka mi sice fandí, ale když jsem jí řekl, že se chystám až do Bratislavy, tak zavrtěla hlavou. Pořád je na vážkách. Nejistý vztah s mladým studentem a nebo jistota doma v Táboře. Včera už jsem jí řekl, že nevím, jak dlouho vydržím čekat. Chci tě! Hrozně moc! Vybral jsem si peníze z brigády a dal za jízdenky skoro všechno. Měsíc práce v kanálech. Měsíc odříkání. A teď jsem zase na cestě. Včera krásnej pokec, dokonce jsem dostal zápočet z materiálů. Uff. Zasloužím si odměnu.

Většina mých spolustudentů prachy utrácela za diskotéky. Chodili tam lovit holky. Já si někdy nekupoval ani pořádný jídlo. Třeba týden jsem jedl jen chleba se sádlem z domova. Abych měl na CD, na pivo. No a teď na nekonečnou cestu za metalem. Nápad vznikl hrozně jednoduše. Nějaký návštěvník z Německa, který zašel do Divadla pod Lampou, nechal na stole Metal Hammer. Tam bylo turné mých oblíbených DEICIDE, který neskutečně žeru. Blbý bylo, že jsem se s tím neměl komu svěřit. Na vejšce tohle skoro nikdo neposlouchal a mimo koleje jsem moc kamarádů neměl. Já do plzeňské komunity nikdy nepronikl. Možná už jsem byl taky trošku starší, ale hlavně.... Neměl jsem s nimi společné zážitky. Jel jsem si to svoje, kdysi jsem fanouškovství vystavěl na thrashi a postupně došel až k death metalu. Ale vždycky jsem poslouchal i třeba punk, rock, zkrátka všechno, co se mi líbilo.

Do Prahy je to v pohodě. Pak nastane menší problém. Nemůžu najít místenku. Je brzy ráno, na cestu mám skoro celý den. Na papírové mapě v knihovně jsem si našel, jak bych se mohl dostat do klubu. Mám okopírováno a jsem totálně zmatený, protože maďarštině vůbec nerozumím. O tom, že někam jedu, ví akorát Michal a blondýnka. Jinak nikdo. Ani máma ne, nechci ji vystrašit. Zase jsem nomádem a snažím se jednomu Maďarovi, který přijel myslím z Berlína a pokračuje dál před Bratislavu domů, vysvětlit, že tohle místo je moje. Zkouším základy angličtiny, němčiny a nic. Pomůže mi až průvodčí. Pán je totálně naštvanej a nadává mi. Ještě, že mu nerozumím. Vyrazíme a už kousek za Prahou máme zpoždění. Jsem utahanej a to jsme teprve na začátku. Mám s sebou jen pár rohlíků a vodu. Pivo vynechávám, vůbec nevím, jak vše dopadne.

Když jsme za Bratislavou, máme dvě hodiny sekeru. Hrozný. Jsem nervózní. Poučení do budoucna. Nevěřit českým, slovenským, ani maďarským drahám. Kontrolují mě. Dva pánové v divných čepicích. Mají tvrdé ksichty. Stejně je to zvláštní. Němci se usmívají. Ale Rakušáci, Slováci a Maďaři jsou pořád nasraný. Nejvíc mi ale sedli vždy Poláci. Záleží samo, na koho narazíte, ale momentálně mám takové zkušenosti. Jedu sem vlastně hlavně kvůli tomu, protože mi kdysi Sabath básnil o koncertech v Budapešti. U nás nemohlo nic být a tak se pořádaly divoké jízdy vlakem k sousedům. Nojo, ale to byly stadiony. Ne malej klub, do kterýho se možná ani nedostanu. Mám tak šíleně dřevěný nohy, že nemůžu skoro chodit. Teď to začne. Za dvě hodiny hraje první kapela a já vůbec nevím, jakým směrem se mám vydat. Je sice super, že jsem dobrodružné povahy, cítím se být jako Kerouac, ale nadávám si. Já blbec. Achjo.

Asi jako každej chlap se hrozně nerad ptám lidí. Oslovím snad padesát lidí. Ale buď jen zakroutí hlavou nebo ani nereagují. Nemám štěstí, vůbec a popadá mě panika. Tak jo, dojel jsem sem a kousek od cíle skončím. Nakonec mě zachrání policajti. Jedou kolem a já na ně v zoufalství mávnu rukou. Kupodivu zastaví. Jeden umí lámaně anglicky. Ukáže mi, kudy a jak. Není to nakonec daleko. Stihnu ještě hospodu. Zapluju hned vedle klubu a dám si pivo. Je pěkně hnusný a pálivý guláš mě dožene skoro k slzám. Mám břicho v jednom ohni a když jdu na záchod, tak mám pocit, že nedožiju večera. Jak neumím maďarsky, tak jsem ukázal v jídeláku na položku s nějakými ultra pálivými papričkami. Dnes to je pro mnohé samozřejmost a nebo póza, ale tenkrát to byla velká vzácnost. Aspoň pro Čecha. Co ale musím dodat je, že Maďarky jsou nádherný ženský. Ohnivý, tmavovlasý. A kupodivu jich přijde dost i na koncert.

Na plakátě je velkým písmem DEICIDE a pak dvě předkapely, jejichž názvy nerozluštím. Působím tu jako hroznej exot. Místní metalisti jsou o hodně temnější, než já. Mají hřeby, koně, a jsou děsně drsný. Dívky mají vlasy až pod prdel. Zkrátka jiná země. Moje rozdrbané džíny, vesta a triko Vader působí jako bych byl chudý příbuzný. Tady jsou všichni v kůži. První jde na řadu blackovka. Jako jo, dobrý, ale hrozně póz, samej Satan, Blood. Chvílema se musím trošku usmívat, hlavně při proslovech, které jsou mezi skladbami maďarsky a ten jazyk k norské větvi metalu moc nesedne. To snad je lepší i ta polština. Ale dobrý, klasika. Druhý jsou trošku lepší kluci. Víc deathu a je to takový správně špinavý. Jdu si koupit CD, ale žádný nemají. Z back stage vyleze Benton a za chvilku nikdo pod pódiem není. Dělá škleby, je ďábelskej. V týhle době byl i dost na pěst. Ale asi to patřilo k image. Těžko říct.

Bylo to peklo. Šílený a zlý peklo. Najednou ze mě spadla veškerá únava. Jsem v jednom kole a už u druhé skladby jsem tak zpocenej, jako bych složil náklaďák uhlí. Paříme, skáčeme, točíme se v kruhu. Je to neskutečně rychlý, bestiální, jakoby mi někdo vypaloval do mozku cejch. Neexistuje nic jiného, než jen muzika a já jako její součást. Pro mě byl každý takový zážitek něčím neskutečným. Já mladej kluk z malýho města najednou mávám hlavou na kapelu, o který jsem hltal každou informaci. Nejsem žádným šíleným encyklopedistou. Nepamatuji si mnohdy ani jména klubů, které jsem navštívil. Splývá mi to a nechci se mýlit. Znáte lidi, rádi chytají za slovo. Ale tady v Budapešti jsem zažil další z akcí, na které do smrti nezapomenu. Když jede člověk sám, má to úplně jiný rozměr. Možná jsem byl blázen, ale já prostě metal miloval a miluju. Tělo tenkrát vydrželo hrozně moc. Pár přídavků, pár podpisů na CD a konec. Maďaři začínají chlastat a já mám co dělat, abych držel krok. Nejdřív sedím v rohu, ale jak ubývá lidí, tak na mě každej hlásí Pilsen, Pilsen. Pivo má dobrej zvuk. Jsem na plech. Dostanu totiž i nějaký jejich pití. Je to sladký a pálivý zároveň. Nikdy jsem pak už nic takovýho nepil.

Historie se opakuje. Musím najít nádraží a zároveň nikde neusnout. Dodnes mi není jasné, jak jsem vždycky nakonec trefil. Možná kompas v hlavě, nevím, ale mám to tak dodnes. Asi jsem nachodil spoustu kilometrů, ale sedím ve vlaku. Mávám Budapešti a kreslím na zpocené okno obrácený kříž. V tuhle chvíli bych možná byl i satanistou. Nebýt mé veselé povahy tedy. Mě na tomhle směru vždycky vadil akorát ten negativismus. DEICIDE byli prostě nejlepší, akorát jsem v klubu ztratil knihu od mistra Asimova, co jsem měl v žebradle. Nechápu, jak mi mohla vypadnout, ale to se nedá nic dělat. Blbý je, že pak musím v knihovně zaplatit pokutu stovku, což je několik piv. Usnu a probudím se až v Bratislavě. Celníci byli milostiví. Nechali mě odpočinout. Špatný je, že mám děsnej hlad. Nemám ani co pít a na jídelní vůz nemám peníze. Všechno jsem utratil. Žmoulám v ruce jízdenku a když už jsme konečně v Praze, tak zapadnu do první hospody a dám si guláš. Vybral jsem si v bankomatu. Máma dělala v bance a byl jsem jeden z prvních, kdo měl kartu. To bylo skvělý, i když jsem byl pořád v mínusu. Najím se, a trošku se mi uleví. Když ale dojedu do Plzně, tak chci zajít za blondýnkou. Pochlubit se. Ona mi rozumí. 

Jenže se mi podlomí nohy a padnu na zem. Mám křeče a dva kluci na chodbě mě musí odnést do postele. Pošlu je za Michalem a Blankou. Přemlouvají mě, abych šel za doktorem, ale odmítnu. Trvá mi to dva dny, než se trošku zmátořím. Kolegové mi říkají, jestli mi to stojí za to. Nechápou mě. Taková dálka, kvůli pár minutám uřvané hudby. Nemám moc slova, jak bych se obhájil, těžko se to vysvětluje. Když jste fanoušek, tak ledacos obětujete. Je to o srdci, o krvi. A také o pokoře. Víte, jezdil jsem hodně a rád. Konečně jsme se potkali. Machroval jsem, byl jsem mladej a byl jsem plnej zážitků. Ale nechal jsem mluvit i jí. Snad poprvé jsem byl doslova nadšený, jak si rozumíme. Pořád jsem tomu nemohl věřit. Zrovna mluvím o pálivém guláši, když se mi znovu udělá blbě. Odvede mě do postele. Říkám jí, aby zůstala, ale pošle pro Michala a odejde. Dostanu ale velkou pusu na čelo. Má mě ráda, vím to, chci tomu věřit. Pak vytáhnu notes a napíšu dvě milostné básně. Je v nich touha, vášeň i nekonečná cesta za metalem. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 13. srpna 2022

Recenze/review - DEAD HEAD - Slave Driver (2022)


DEAD HEAD - Slave Driver
CD 2022, Hammerheart Records

for english please scroll down

Už dlouho jsem měl pocit, že mě ovládají. Přes obrazovky. Jdi a pochoduj! Jez tohle a věř jenom tomu, co ti řekneme. Chceme, abys se zařadil. Mezi ostatní. Nosil stejné oblečení, nakupoval ve stejných obchodech. Nikdy nesmíš vystoupit z řady, rozumíš? Jinak budeš potrestán. Nejhorší bylo, že to všichni dělají dobrovolně. Jakoby se právě odehrávalo nějaké staré sci-fi z osmdesátých let. Jíme jenom to, co nám předhodí. Jako prašiví psi, zavření v klecích.

Pohár ale dávno přetekl. Roztrhli jsme řetězy, jako za starých časů, když jsme nosili džínové vesty, poseté nášivkami oblíbených kapel. DEAD HEAD patřili mezi ně. První dvě alba z devadesátých let jsme uctívali. Letos pánové přicházejí s novinkou. A znovu se mi vrátil pocit, že nejsem jako ostatní, že mám svůj názor, že nebudu skákat do propasti na povel. Hergot, novinka má ale pořádnou sílu! Kope jako splašený kůň!


Nejprve zmiňme formální věci. Obal, zvuk, celkové provedení, produkce, vše se povedlo. Jsou to možná v dnešní době podružné záležitosti, ale pro nás, staré fanoušky velmi důležité. Když jsem si desku pustil poprvé, měl jsem pocit, že mi utrhne hlavu i s páteří. Fascinovalo mě a stále fascinuje, kde se bere v DEAD HEAD tolik energie. Thrash metal v jeho surové podobě, perfektně zahraný. Nahrávka je jako jízda na horské dráze. Dole na vás samozřejmě bude čekat klaun s nožem v ruce. Vše je neurvalé, rebelské, živočišné. Vztek ze skladeb doslova cáká na všechny strany. Základem je surový, nekompromisní thrash metal (SLAYER), příměsí pak smrtící kov, který v některých momentech připomíná třeba takové MALEVOLENT CREATION, PESTILENCE. Opravdu si připadám, jako bych pochodoval v davu šílených a najednou se díky hudbě obrátil zpět a rozběhl se proti proudu. "Slave Driver" je jako vichřice, tsunami, případně jaderný výbuch, po kterém nezůstane vůbec nic. Jenom spálená země. V tomhle kotli bylo vše uvařeno dle starých poctivých receptur. Přidány byly nadšení pro věc, poctivost a touha ničit hudbou. Výsledkem je deska, která se musí líbit každému opravdovému fanouškovi stylu. Už dlouho jsem měl pocit, že mě ovládají. Ten pocit najednou zmizel a je zcela jasné, že je to díky této nahrávce. Ryzí, poctivý, intenzivní, agresivní death thrash metalový úder přímo na solar plexus!

Asphyx says:

For a long time, I felt like I was being controlled. Through the screens. Go and march! Eat this and only believe what we tell you. We want you to get in line. With the others. Wear the same clothes, shop at the same stores. You must never step out of line, understand? Otherwise, you'll be punished. The worst part was that everyone was doing it willingly. It's like some old 1980s sci-fi movie. We only eat what's thrown at us. Like mangy dogs locked in cages.

But the cup has long since run over. We broke our chains, like the old days when we wore denim vests, covered with patches of our favourite bands. DEAD HEAD was one of them. We worshipped the first two albums from the '90s. This year, the gentlemen have something new. And the feeling that I'm not like the others, that I have my own opinion, that I won't jump into the abyss on command. Damn, the novelty has some serious power! It kicks like a stampeding horse!


Let us first mention the formalities. The packaging, the sound, the overall execution, the production, everything was successful. These may be minor issues these days, but they are very important to us old fans. The first time I listened to the record, I felt like it was going to rip my head and spine off. I was and still am fascinated by where DEAD HEAD gets so much energy from. Thrash metal in its raw form, perfectly played. The recording is like a roller coaster ride. Of course, there will be a knife-wielding clown waiting for you downstairs. Everything is unruly, rebellious, and animalistic. The rage of the songs literally splashes out in all directions. The base is raw, uncompromising thrash metal (SLAYER), and the admixture is deadly metal, which in some moments reminds us of such bands as MALEVOLENT CREATION, PESTILENCE. I really feel like I was marching in a crowd of madmen and suddenly turned back and ran against the current thanks to the music. "Slave Driver" is like a whirlwind, a tsunami, or a nuclear explosion that leaves nothing behind. Just scorched earth. Everything in this cauldron was cooked to the old, honest recipes. Added to that was the passion for the cause, honesty, and a desire to destroy with music. The result is a record that is a must for any true fan of the style. I've felt dominated for a long time. That feeling has suddenly disappeared and it's quite clear that it's because of this record. Pure, honest, intense, aggressive death thrash metal hitting right on the solar plexus!





TRACKLIST
01. Acolyte
02. Grim Side Valley
03. Frequency Illusion
04. Southfork
05. Drawn into the Wire
06. Polar Vortex
07. Grooves of Envy
08. Parabellum
09. Fear Scraper
10. Horrors of Hades

LINE-UP
Ralph de Boer - Vocals, Bass
Ronnie van der Wey - Guitar left
Robbie Woning - Guitar right
Hans Spijker - Drums


pátek 12. srpna 2022

Recenze/review - HELLFIRE DEATHCULT - Al nombre de la muerte (2022)


HELLFIRE DEATHCULT - Al nombre de la muerte
CD 2022, Helter Skelter Productions, Regain Records

for english please scroll down

Všichni na ten okamžik čekáme. Stojíme kolem oběti a šeptáme zvrácené modlitby. Hluboko pod zemí, ve starém opuštěném a navěky prokletém kostele. Starodávný rituál si žádá smrt. Bylo tak lehké je přemluvit. Šli za tebou jako ovce na porážku. Chvíle napětí, chrapot a spousta krve. Zapalte ohně, nakreslete pentagram. Svět už nebude nikdy takový jako dřív. Právě jsme vyvolali temné síly. Stačí je následovat.

"Al nombre de la muerte" je nahrávkou, která opravdu působí jako nějaký pradávný rituál. Black a death metal, obojí shnilé jako ruka staré mrtvoly. Jsme jenom prach, ve který se zase proměníme. Než se tak ale stane, budeme poslouchat krutou, ošklivou, šílenou a zběsilou hudbu. Přesně takovou, jakou hrají HELLFIRE DEATHCULT.


Je to underground, je to absolutní extrém, který se zpočátku kolem převaluje jako nějaká špinavá řeka. Stačí se jen ponořit a během několika skladeb se vznášíte jako nafouklé tělo bez duše. Jedná se o hrubý, surový masakr, o odrůdu smrtícího kovu a černoty, která bude vyhovovat opravdu jen prokletým. Kývám se do rytmu, nasávám pach síry. Pánové hrají a tvoří ve stylu třeba takových ARCHGOAT, PSEUDOGOD, BLASPHEMY, TEITANBLOOD, PROCLAMATION, IMPETIOUS RITUAL. Jsou ortodoxní a true a nedělají žádné kompromisy. Jde jen o to, vás totálně zničit, pohřbít zaživa, roztrhat na kusy bezcenného masa. Nutno rovnou napsat, že se jim to daří na výbornou. "Al nombre de la muerte" mě baví poslouchat. Nejlépe, když je kolem co nejošklivější tma, když se probouzejí přízraky a ze starého opuštěného kostela za městem se ozývají bolestivé skřeky. HELLFIRE DEATHCULT jsou jako jezdci apokalypsy, kteří stojí v čele armády nemrtvých. Přišli se pomstít svojí hudbou, za všechno zlo, kterého je schopen jenom člověk. Pokud máte tuhle odrůdu mokvajícího stylu rádi, neváhejte ani chvilku. Poznáte na hrubo nasekanou tmu. Na počátku byl chaos! Pak tohle album. Bestiální, blasfemická black death metalová ceremonie!


Asphyx says:

We are all waiting for that moment. We stand around the victim and whisper perverted prayers. Deep underground, in an old abandoned and forever cursed church. An ancient ritual demands death. It was so easy to persuade them. They followed you like sheep to the slaughter. Moments of tension, grunts, and lots of blood. Light the fires, draw the pentagram. The world will never be the same again. We've just summoned the dark forces. All we have to do is follow them.

"Al nombre de la muerte" is a recording that really feels like an ancient ritual. Black and death metal, both rotten like the hand of an old corpse. We're just dust that we'll turn back into. But before that happens, we'll be listening to cruel, ugly, mad, and frantic music. Just like HELLFIRE DEATHCULT.


It's underground, it's an absolute extreme that initially rolls around like a dirty river. Just dive in and within a few songs, you're floating like a bloated body without a soul. This is raw, raw carnage, a variety of death metal and blackness that will only really suit the damned. I sway to the rhythm, sucking in the smell of sulphur. The gentlemen play and create in the style of such bands as ARCHGOAT, PSEUDOGOD, BLASPHEMY, TEITANBLOOD, PROCLAMATION, IMPETIOUS RITUAL. They are orthodox and true and do not compromise. It's all about totally destroying you, burying you alive, tearing you into pieces of worthless flesh. It must be said that they do it perfectly. "Al nombre de la muerte" is fun to listen to. It's best when it's as dark as possible when the ghosts wake up and painful screams echo from the old abandoned church outside the city. HELLFIRE DEATHCULT is like the horsemen of the apocalypse, leading an army of the undead. They have come to avenge with their music all the evil that only man is capable of. If you like this variety of swamping styles, don't hesitate a moment. You'll know the rough-hewn darkness. In the beginning, was chaos! Then this album. A bestial, blasphemous black death metal ceremony!


Recenze/review - HELLFIRE DEATHCULT - Black Death Terroristic Onslaught (2018):


Tracklist:
01. Grand Invocation Ov Black Death
02. Consumed By The Eternal Darkness Ov Death
03. Devoted To The Order Ov The Black Light
04. Within The Depths Of The Godless Void
05. Divinity’s Damnation
06. Blessed By The Ritual Fires
07. Goddess Of The Abyss
08. Beneath The Black Moons Incantation
09. Ritualistic Sacrifice Ov Sacred Blood
10. Black Plague Apocalypse
11. As Above, So Below...Reign Ov Luciferian Light

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine