Příběh čtyř stý dvanáctý - Červená knihovna
Ano, i my strojaři jsme měli češtinu. První pololetí nás učila stará paní, která brala všechno hrozně vážně. Pro mě to byl jeden z nejjednodušších předmětů. Mnozí se báli zápočtu jako čert kříže, protože sice uměli dobře počítat, ale nedali dohromady pořádnou větu. Také měli spoustu chyb a o slohu ani nemluvím. Psával jsem za pár piv práce, vymýšlel si příběhy a dokonce mě to i bavilo. Jenže paní onemocněla a místo ní nastoupila mladá holka po škole. Bylo na ní vidět, že se trošku stydí, ale zároveň považovala svůj předmět za nejdůležitější. Bývalo by mi to nevadilo, ale oproti zkušené kantorce byla namyšlená a neměla její eleganci. A hlavně přístup, protože co si budem, ale pro strojaře není čeština zásadní předmět. Ona si ale myslela něco jiného.
Zároveň a to především, se snažila zavést různé nové způsoby výuky. Rádoby příjemný přístup, kdy jsme si sedli do kruhu a měli jsme jen tak diskutovat, se možná prosadil za několik let, ale my vyrostli s rukama za zády, v přesvědčení, že učitel je bůh a nesmíme mu ani odmlouvat. Brávala si sukně, velmi krátké a kroutila před námi zadkem. Holky z ní nemohly, jaký je to děsně okatý, ale nám to moc nevadilo. I když, mě tyhle prvoplánový předváděčky na ženských nikdy moc nebavily. Plzeň je malé město, ihned jsem samozřejmě informoval svoji holku i ostatní, co studovaly pajdu. Rozhodily sítě a zjistily, že paní učitelka bývala zamlada docela do větru, veselejší v rozkroku, chcete-li. Na chodbách pedagogické fakulty se o ní vyprávěly zkazky, že jsem se i já, který už nějaké to porno v životě viděl, docela červenal.
Občas dělala to, že si někoho nechávala po škole, aby mu jakože vysvětlila látku, kterou nebohý student neuměl. Zajímavé bylo, že ošklivé chlapce nenechávala nikdy. Dnes už by jenom tento prostý fakt asi notně rozčeřil stojaté vody jinak nudné školy strojařů (uvědomme si, že tehdy na této fakultě nestudovalo příliš hezkých lidí). I stalo se i mě, že jsem neuměl vyjmenovat jednu literární školu a její autory. Sice jsem si nejdřív myslel, že ji zvládám perfektně, protože jsem je dokonce všechny i četl, ale na jednoho jsem zapomněl. Omluvou mi budiž to, že jsem pouhým samoukem. To si ale moje nebohá učitelka nemyslela. Seděl jsem jako školáček v lavici a připadalo mi, že bere doplňování mých znalostí jako předehru ke kopulaci. Ne že bych byl nějaký svůdník, už mi taky bylo dvacet a koneckonců jsem měl vážný vztah, ale tohle jsem poznal. Olizování rtů, naklánění s plným výstřihem nade mě, pohupování v bocích, vyřčené dvojsmysly, které jsem marně převáděl v ještě větší legraci.
Ale pochopila, že u mě jí pšenka nepokvete. Měl jsem sice co dělat, ale přátelé, tehdy se na nějaké sexuální harašení moc nehrálo. Naopak mi připadalo, že některé mé spolužačky svých předností velmi rády zneužívaly. Bývalo legrační, když přišly ke zkoušce a i ty, které byly nahoře bez prsou, měly dekolty napěchované k prasknutí. Ale vraťme se k naší milé učitelce. Řekla mi, že jestli chci lepší známku, ať přijdu do našemu čtenáři již známého divadelního klubu. Ona je totiž ve volných chvílích umělkyní a u mě poznala, že ve mě taky něco je. No, kdyby věděla, co ve mě bylo, asi by se zhroutila nad mojí přízemností. Utíkal jsem totiž na kolej rychlostí chrta, abych vyběhl schody po třech a nedbaje toho, že vedle v pokoji sedí dvě spolubydlící a určitě se učí, jsem vlétl na svoji budoucí ženu tak, že už pak říkala, dost, dost, nech toho. Každopádně, návštěvu kulturního stánku jsem slíbil a musel splnit. Dostal jsem dokonce písemné pozvaní (a taky šťouchanec bradavkou do ucha, který ale vyhodnocuji jako veskrze příjemný).
Jdu tam ze studijních důvodů a těch pár kreditů za češtinu zkrátka potřebuji. Stejně jako filozofii, kterou jsem si napsal, abych dodělal první ročník a posunul zase o rok svůj odchod na vojnu. Tak to teda ne, nebudeš mi zahýbat jako nějaká děvka, řekla mi moje budoucí paní s tím, že půjde se mnou. Nemáš pozvánku a asi bych dvě učitelky nezvládl. Lehce mě pleskla přes tvář. Je tedy pravdou, že v určitém období mého věku byla trojka s dvěma dívkami jedním z mých velkých snů, ale pak když jsem takovou akci jednou viděl naživo, tak jsem si řekl, že to musí být hrozná dřina a raději jsem zůstal v rovině snů a od realizace upustil. Ještě chvilku jsme se plísnili, vymýšleli různé scénáře. Pak jsme šli raději do hospody a potkali několik studentů, které měla paní učitelka na úplně jiné fakultě. Byla totiž fluktuantkou. Nejsem detektiv, ale asi už jsem začínal tušit, proč tomu tak je, milý Watsone.
Nastal den D a moje dívka si o mě asi myslela, že myslím jenom tím, o čem se říká, že muži myslí. Za sebe mohu říci, že možná někteří jednodušší jedinci nedokáží ovládat své pudy, ale my, co už jsme ve vývojové větvi výše, si dokážeme pomoc. A nemyslete si, ony jsou ženský úplně to samý jako my. Nicméně, zažil jsem ještě na pokoji smršť, o které jsem si myslel, že byla radou žen předávanou po generace - musíš starýho unavit, aby neměl roupy. Podotýkám, že mi bylo dvacet a tohle na mě zase takový vliv nemělo, ale bylo to velmi milé. Pohladil jsem ji po tváři a řekl ji, neboj se, jsem jen tvůj. Oblékl jsem se, ze srandy pokřižoval a vyšli jsme vstříc novým dobrodružstvím. A protože mi není prostředí umělců vlastní a několikrát jsem jej už zažil, raději jsem se šel posilnit do nedaleké pivnice. Já ty kecy střízlivej prostě poslouchat nebudu.
Máme velmi dobrou náladu, když vlezeme dovnitř. Aááá to si ty, běží ke mě nadšeně, ale pak se zarazí, protože vedle mě uvidí blondýnku. Podívá se na ní jako na sokyni, což je celé úplná blbost. Sevřu své holce ruku a zašeptám do její krásně vyčesané šíje, aby se nebála, že jsem jen její, ať se děje cokoliv. Pije se absint a zase přednášejí básně. Ty mě nebaví, pak nastoupí povídkáři, což je lepší, ale už jsem takovej nějakej vláčnej, že se občas směju. Ale máme tu naši hvězdu. Podívá se na mě jako kdyby mě chtěla sníst. Jako chápu, býval jsem vcelku pohledný chlapec, ale zase zůstaňme při zemi. Jen pro určitou skupinu žen. Určitě nejsem a nikdy jsem nebýval hezounek z plakátů. Ta na tebe kouká, jak kdyby tě chtěla hned teď a tady ojet, sykne mi moje milá do ucha. Neboj se, já jí nedám, jsem čestný muž a šlechtic. Ale to jsem já. Kolem pódia se shromáždí několik mužů. Tedy ti, co nejsou teplí. Nejdřív si říkám proč, ale pak mi to dojde. Naše dáma nemá kalhotky a sukně se jí pootvírá. Achjo, jak jednoduché, povzdychnu si i já, který bych měl jinak stát na stejné straně barikády s nadrženci.
Nechápu, kde se bere její úspěch. Asi fakt jen ty prsa a pysky, jinak si to nedovedu vysvětlit. Její texty jsou totiž fakt jen obyčejná, průměrná červená knihovna. "Jeho zpocené svalnaté paže byly po stranách od písku, vystoupil z vln a ovinul je kolem jejího útlého pasu. Zvlhla (asi oči, jsem si říkal) a padla mu do náručí. Vzal si ji svým velkým pyjem. Jako býk, jako šelma (a já pošeptal své milé, jako prase). Trvalo to nekonečně dlouho a ona se svíjela v rozkoši (pak přehodila nohu jako v Základním instinktu a klubem se ozvalo ááách). A pak už byla jenom tma, hvězdy a on samozřejmě mohl ihned znovu a ona taky a oba si dělali dobře na písku, což je hrozná kravina, protože jsme to s blondýnkou chtěli zkusit, ale děsně to dře a taky, byla ještě zima. Ale budiž, nechme autorku, aby si užila obrovský potlesk, obdivné pohledy a výkřiky, jaké to bylo tajnosnubné a epesní.
My se tlemili jako blázni, moje dívka předváděla u stolu parodie na paní učitelku a já jí musel krotit, protože mohla jít okolo a já bych pak nedostal zápočet a musel bych na vojnu, což by bylo do Opavy a ona by na mě musela čekat. Došlo i na to, že se přišla optat, jak se mi to líbilo. Chytla mě za ruku, přivinula se, jako kdybychom se znali a podívala se na mě jako hárající fena. Jen jsem šlehl pohledem na svoji holku a přenesl pomocí telepatie směs myšlenek o tom, aby chvilku celou trapnou situaci vydržela. Pochopila mě. Myslel jsem si, že trošku koketce zalichotím a bude vše v kapse, ale opak byl pravdou. Na rovinu mi řekla, že jdou s pár přáteli do nějakého jiného klubu, kde to hrozně žije a že tam máme jít s nimi. Začal jsem něco blekotat o tom, že je mi blbě, ale byla neodbytná. V tu chvíli jsem pochopil, proč je sama a proč s ní nikdo nevydrží. Tvářila se jako kudlanka a já měl strach, že mě sní. Musel jsem své ženě slíbit, že ořežu u nich na zahradě u babičky dva stromy. Jinak se mnou nepůjde. Vše bylo samozřejmě ve srandě, ale šli jsme. Prostě asi z mladické nerozvážnosti. Dnes už to mají mladí lehčí, mohou se ozvat, já si to tenkrát nedovolil.
Byl to spíš takový obývák v jednom starém domě. Byli tam lidé s talířky, kteří se pořád afektovaně smáli, říkali slova, kterým jsem moc nerozuměl (tedy rozuměl, ale oni je dávali k sobě tak, že to byly úplný kraviny, asi chtěli být zajímaví). Pilo se nějaký víno odněkud, který mi přišlo kyselý a manželce hnusný. Vlezl jsem drze do lednice za barem a ukořistil několik piv. Jsi můj zachránce, přivítala mě blondýnka. Seděli jsme na takových těch vysokých stoličkách, na kterých se nedá sedět a slouží jen k tomu, aby vynikly dlouhé nohy modelek. Moje milá se bála jít i sama na záchod, protože v různých pokojích se to různě párovalo a to v různých počtech. Chceme už vypadnout, ale ve dveřích se zjeví paní učitelka. Ihned jde ke mě a snaží se mě políbit. Odtáhnu se. Ale no ták, dáme trojku ne? Ta tvoje holka je moc hezká. Já když nevím, co mám dělat, tak se většinou začnu děsně smát. Asi nějakej pud sebezáchovy nebo co.
Začal jsem na ní mluvit její jazykem: "Moje zpocené paže jsou ochablé a můj velký úd uvadá. Rád bych vás ovinul, kolem útlého pasu s chtivým klínem a odnesl vás do chrámu rozkoše, ale jsem zde s dívkou svého srdce, nemohu, opravdu nemohu, omlouvám se." Chvíli se na mě dívala a já zadržoval smích. Moje holka se smála na celé kolo a zvedla se a dala mi pusu. Aby bylo vidět, ke komu patřím. Nejdřív jsem si myslel, že mě seřve nebo donutí někde na matračce k nejhoršímu, ale ona se rozplakala a začala dokola opakovat: "Bože, jaká to láska, bože můj, to je nádhera, pojďte se na ně podívat" A jako na povel začali lézt z pokojů umělci a dívat se na nás, jako na nějakej zvláštní druh v zoo. Nevěděl jsem, co mám dělat a tak jsem se zase usmíval jako momentálně omezenej. Nějakej malej chlápek, s pupkem a hodně mladou zrzečkou po boku, začal tleskat. Chytl jsem v pudu sebezáchovy ženu za ruku a jali jsme se utíkat. Když jsme se konečně zastavili v parku před domem, rozřehtali jsme se tak, že jsme začali válet na zemi. Co to bylo, to jako vážně?
Znal jsem vedle jednu hospodu, co měla skoro nonstop, zalezli jsme dovnitř a domů šli až ráno. "Hele, já měl strach, že nás tam normálně ošukaj, blázni." Vůbec jsme nechápali, na co si to pánové a dámy hráli, vůbec nám nedocházelo, o co vlastně šlo. Jestli jako fakt o nějaký umění nebo to byly jen zadržovaný pudy. Těžko říct, nepřišli jsme na to. Vím jen jediné. K ránu jsme si dali deset deka bramborovýho a dva rohlíky a šli na kutě. Za několik dní jsem byl před češtinou poněkud neklidný. Ale vše bylo v pořádku. Dostával jsem už jen samé jedničky, ani se nemusel nijak snažit. Jen paní učitelka měla takový smutný pohled. To se ale dalo vydržet, protože jsem již nemusel být nikdy po škole. Pamatuji si, že si pak po mnoha letech vzala nějakého svého švarného žáka a když ji potkám teď, tak vypadá jako takový ten typ herečky, které neumí zestárnout. Šála kolem krku, na kterém nejdou zakrýt vrásky a obličej plný plastik. A v rukou vždy knihu - z romantické červené knihovny.
.JPG)
