Zvedal se vítr a opravdu se ochladilo. Před chalupou ležely květy spálené mrazem. Musel jsem se obléknout tepleji. Vyrazil jsem nejdříve jen tak, bez cíle do lesa. Potřeboval jsem si po včerejšku vyčistit hlavu. Dočetl jsem jednu hororovou knihu a chystal se na další. Zatím je uložená v batohu, ale až se vrátím z procházky, vrhnu se na ní. Zůstal jsem tu sám, včera jsem šel na koncert a potom 10 km lesem zpět v noci. Zážitek, to vám řeknu. Vítr se proháněl v korunách, popraskané stromy skuhraly a skřípaly. Chvílemi jsem měl pocit, že bude konec světa. Dnes je to podobné. I stará, stoletá chalupa běduje a v kamnech je meluzína. Otevírám novou knihu mého oblíbence Liera Horsta a jdu na to. Proč mi zase vyhasla kamna? Znovu zatápím, otevírám si pivo, jsem ve svém živlu. Několik dní dovolené, myslím, že už jsem si ji zasloužil.
Sesuv půdy nás uvede ihned do děje, je popsán tak, jakoby něco podobného autor sám zažil. Jenže znáte to, nic není takové, jak to vypadá. Nikdo sice během katastrofy nezemřel, ale přesto je nalezeno mrtvé tělo. Záhada se začne pomalu odvíjet a já musím nahoru na půdu, zdá se, že se něco uvolnilo. Fouká, opravdu je vichr a když vylezu po schodech, tak nic nenajdu. Možná duchové, napadne mě, protože když je člověk takhle sám, napadají ho různé myšlenky. Něco si zamumlám pod vousy a vrátím se zpátky. Kde jsem to přestal. Musím se trošku vrátit v ději, protože si některá jména nepamatuji. Vše se ale po chvilce usadí. Telefon, achjo, kdo to zase volá. Hlásí kalamitu, nikam nechoď, má starost máma. Máš co jíst, ano mami, je mi padesát, ale znáte to. Ne, nebudu se na nic dívat, čtu si. Nemám to přehánět, abych si nenamáhal oči. A když hovor ukončím, tak zase nevím, kde jsem přestal. Ale teď už je klid. Když vylezu na chodbu a jdu na záchod, tak se stíny kolem míhají jako divoké. Venku už svítí lampa a větve stromů snad létají.
Jdu spát a druhý den vše znovu opakuji. Nanosím dříví, vyrazím na hřebeny, ale vrátím se brzy. Pořád fouká a mrzne. Vypadá to, že skoro všichni odjeli, jen místní, zalezlí jak jezevci, zůstali. Sem tam potkám světlo v okně, ale jinak je tu nekonečný, až mrtvolný klid. Aspoň tak mi to přijde. Ještě před několika dny bylo teplo a jasno, sekal jsem dříví a četl první knihu. Teď, uprostřed Zrádce, jsem si sedl před chalupu. Jen na chvilku. Dívám se do kraje a říkám si zase a znovu, kolik je mezi lidmi vlastně zla? Jsou autoři, kteří umí psát velmi napínavě a zajímavě. Horst patří mezi ně. Sleduji jeho práci už poměrně dlouho a o novince jsem vás musel samozřejmě informovat. Víte co je nejlepší? Byl jsem na koncertě v Jablonci, šel jsem tam sám a přesto se se mnou několik lidí bavilo o knihách. No, řeknu vám na rovinu, byl jsem až dojatý, cítil jsem se na stejné vlně. Ono tomu tak fakt je, knihy jsou stejné prokletí jako hudba. Když jim podlehnete, tak si nejvíc pokecáte s těmi, co jsou na tom jako vy.
Dívám se do tmy, když mě začnou bolet oči. Stejně je to zajímavé, když je člověk sám. Zklidnil jsem si všechny myšlenky, urovnal je v hlavě, na chvilku se oprostil od všedních starostí. Kombinace fyzické práce, piva a čtení je pro mě neskutečným relaxem. Do civilizace se vracím jako znovuzrozený. Unikl jsem stresu, nekoukal se na zprávy, nečetl příspěvky na sociálních sítích. A bylo mi tak krásně. I přesto, že půlka dovolené bylo sychravo, ošklivě a mrazivo. Mě to nevadilo. Měl jsem knihu, dobrou náladu a klid. Byly momenty, kdy jsem prostě nedělal nic. Nikam jsem se nahnal, jen jsem seděl, procházel se, čerpal energii, přemýšlel o tom, co jsem právě přečetl. Je to málo nebo moc? Pro mě to znamená hodně. Pořád se ještě dokážu zastavit. Opravdu doporučuji, člověk se pak dívá na všechno s nadhledem. Jsou to pro mě vzácné chvíle, kterých si vážím čím dál tím více.
Zrádce mě bavil. Je napsaný trošku jinak, možná komplikovaněji, ale mě to nevadí. Naopak, aspoň jsem musel namáhat mozek. Děj měl dle mého spád, kniha se mi zase četla více méně sama. Pohoda, řekl bych. Asi jako každý nesnáším zrádce a tady je popsán a vykreslen opravdu ve velmi reálných a syrových barvách. Knihu jsem dočetl, odložil a potom, jak je mým dobrým zvykem, jen tak seděl a poslouchal muziku. Už se zase setmělo, ale přesto jsem se šel chvilku projít. Zítra musím domů. Už mi končí dovolená. Taky už nemám co číst. Spím ten den neskutečně hluboce a nemám žádné sny. Děkuji vám za pozornost. Bylo mi opět velkou ctí.
Pravda bolí, zrada zabíjí. Další případ Williama Wistinga. Po vytrvalých lijácích dojde v Larviku k sesuvu půdy, který strhne několik domů. Wisting se podílí na nočním zásahu, při němž záchranáři vyprostí všechny obyvatele a shledají, že si katastrofa nevyžádala oběti na životech. Přesto je další den v závalu nalezen mrtvý muž. Při bližším ohledání se ukáže, že zemřel před nejméně dvěma dny a že jde o švédského občana. Wisting je jmenován vedoucím norsko-švédského vyšetřovacího týmu. Záhy se ale objeví náznaky, že mezi policisty se skrývá alespoň jeden zrádce…
Zase se přehrabuji ve starých kostech. Vyhazuji ty plesnivé, zasažené snětí. Vystavuji bělostné lebky, dívám se do prázdných očních důlků. Potřebuji další dávku mrtvolné muziky. Kus něčeho zkaženého, mokvajícího, něco, co smrdí sírou a opravdovou smrtí. Vlastně ani nevím, kde jsem kapelu SANCTICIDE objevil. Pravděpodobně to bylo při mých nekonečných toulkách v podzemí. Poslechl jsem si ukázky a ihned jsem si řekl, že tohle je přesně ten druh kapely, která by měla hrát i v mém přehrávači.
A tak tu zase sedím, uprostřed noci, s démony i nemrtvými. Drtím staré kosti a poslouchám u toho "Ritualistic Homicides Deifying Death". Jedná se přesně o takový ten mokvající, plesnivý death metal, u kterého budete mít chuť exhumovat další hrob. Kapela pochází z Kanady a hraje ostře a nekompromisně. Koneckonců, posuďte sami.
Vzduchem se zde vznášejí smradlavé odkazy jak na brutalitu CANNIBAL CORPSE, CRYPTOPSY, tak i na takový ten staroškolský odér PESTILENCE, DEATH, OBITUARY. Jedná se o velmi dobře umíchaný smrtící koktejl ze těch nejkvalitnějších ingrediencí. Smrt je při poslechu velmi blízká, je opravdová, reálná a krutá ze své podstaty. Kanaďané nesou hrdě odkaz toho nejlepšího, co bylo na konci osmdesátých a v devadesátých letech nahráno. Ocenit musím řezající, velmi prašivý zvuk, líbí se mi i obal. Mohu se tak plně soustředit na hudbu samotnou. Ta je uvěřitelná, jedná se o tradiční pohřeb do země, žádnou umělou kremaci zde nečekejte. Dívám se zase jednou do tmy a kývám se spokojeně do rytmu. Tohle je přesně odrůda kovu smrti, ukovaná z těch nejlepších slitin, která dělá dobře i mé prokleté duši. Potkávám své vlastní démony, líbí se mi, že v sobě každá skladba obsahuje nějaký zajímavý motiv, nové EP si díky tomu velmi dobře pamatuji. Rád se k téhle desce vracím a pevně doufám, že se brzy dočkáme i dlouhohrající desky. Jak jsem psal výše, album "Ritualistic Homicides Deifying Death" jsem objevil víceméně náhodou a jedná se pro mě o velké překvapení. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Temnota je ve velmi přesném poměru s chladem i ostrými, nekompromisními pasážemi. Pokud máte rádi uvěřitelné a opravdové výlety do starých katakomb, určitě dejte SANCTICIDE šanci. Myslím si, že vás přesvědčí svojí energií a dáte se na temnou stranu síly. Zase se přehrabuji ve starých kostech. Vyhazuji ty plesnivé, zasažené snětí. Vystavuji bělostné lebky, dívám se do prázdných očních důlků. Potřebuji další dávku mrtvolné muziky. Starodávný, pravověrný, klasický death metal, který vás roztrhá na kusy! Morbidní ozvěny ze záhrobí!
Asphyx says:
I'm digging through old bones again. Throwing out the moldy, anthrax-ridden ones. Exposing the white skulls, looking into empty eye sockets. I need another dose of dead music. A chunk of something rotten, moldy, something that smells of brimstone and real death. I don't even know where I found SANCTICIDE. It was probably during my endless wanderings in the underground. I listened to the samples and immediately thought that this is exactly the kind of band that should be playing in my player.
So here I sit again, in the middle of the night, with demons and undead. Crushing old bones and listening to "Ritualistic Homicides Deifying Death". This is exactly the kind of swampy, moldy death metal that makes you want to exhume another grave. The band comes from Canada and plays sharp and uncompromising. After all, judge for yourself.
There are stinking references to the brutality of CANNIBAL CORPSE, CRYPTOPSY, as well as to the old-school odour of PESTILENCE, DEATH, OBITUARY. This is a very well mixed lethal cocktail of the finest ingredients. Death is very close when you listen to it, it's real, real and cruel by its very nature. The Canadians proudly carry on the legacy of the best that was recorded in the late eighties and nineties. I have to appreciate the cutting, very dusty sound, and I like the cover too. It allows me to concentrate fully on the music itself. It is believable, it is a traditional burial in the ground, don't expect any artificial cremation here. I look once more into the darkness and sway contentedly to the beat. This is exactly the variety of death metal, forged from the finest alloys, that does even my damned soul good. I'm meeting my own demons, I like that every track has an interesting motif in it, the new EP is very memorable because of it. I love coming back to this record and I really hope we get a full-length soon. As I wrote above, I discovered the album "Ritualistic Homicides Deifying Death" more or less by accident and it is a big surprise for me. Everything fits perfectly in place here. The darkness is in a very precise proportion with the coldness and the sharp, uncompromising passages. If you like believable and real trips into the old catacombs, definitely give SANCTICIDE a chance. I think it will convince you with its energy and put you on the dark side of the force. I'm digging through old bones again. I'm throwing out the moldy, anthrax-infested ones. I'm exposing the white skulls, looking into empty eye sockets. I need another dose of dead music. Ancient, true, classic death metal that will tear you apart! Morbid echoes from beyond the grave!
Házím mrtvá těla na hromadu. Poslední dobou je jich nějak moc. Vypadá to, že v ulicích je zase nějaká zabijácká choroba. Mají vyděšené tváře, vyhřezlá břicha. V očích, které připomínají sklo, lze vystopovat strach. Smrt má mnoho podob, to už dávno vím. Někdy si jen tak sundám rukavice a hraju si s vnitřnostmi, se zkaženým masem. Někomu to přijde divné, ale když je Smrt vaším každodenním společníkem, tak se stanete jejím podivným stínem. Kombinaci death metalu v jeho staré podobě a grindcore mám moc rád.
Zde, ve staré kafilerii, hned za krvavými jatky, se podobná muzika poslouchá každý den. Navíc, je pod ní podepsán Rogga Johansson, kvalita je zaručena. Jeho typický rukopis je sice vepsán i do spousty dalších kapel a mnohdy se již tenhle severský bard opakuje, ale takhle v noci, při směně, když vám přivezou další těla, se poslouchá jeho nové album velmi dobře.
Tentokrát se Rogga soustředil na surovost a na nové album nasázel velkou porci nekompromisních riffů, ostrých melodií, u kterých odpadává maso od kostí, i takové té mrtvolné atmosféry, kterou lze potkat opravdu jen na jatkách, v márnicích a všude tam, kde se stalo něco násilného. Zvuk i obal jsou v pořádku. Jasně, nehraje se tu nic nového, ani převratného, ale osobně si "Hail the Blood Father" aplikuji hlavně v momentech, kdy si potřebuji vyčistit hlavu od zbytečností. Dnešní svět je plný adorovaného násilí, falešných úsměvů, lidí, kteří se musí vyjadřovat ke všemu, aniž tomu rozumí. Někdy je toho moc a tak raději zapínám play a přidávám hlasitost. Byl bych nerad, aby tohle album zapadlo, myslím si totiž, že stojí rozhodně za to. Je to možná staroškolský Roggův přístup, touha ničit hudbou nebo jenom opravdovost a uvěřitelnost, které dělají z novinky velmi dobré album. Určitě to znáte. Někdy na vás všechno padá, děsíte se každého stínu a připadá vám, že lidé kolem vás lžou a podvádějí. V podobných chvílích jsem poslouchal nové HUMANITY DELETE stále dokola a vždy jsem odcházel spokojený a s hlavou čistou a pokornými myšlenkami. Pokud to máte takhle také rádi, neváhejte ani chvilku. Neznám nic příjemnějšího, než za sebou zavřít rezavé dveře a čekat až...přivezou další mrtvá těla a budu je házet na hromadu. Poslední dobou je jich nějak moc. Vypadá to, že v ulicích je zase nějaká zabijácká choroba. Mají vyděšené tváře, vyhřezlá břicha. V očích, které připomínají sklo, lze vystopovat strach. Smrt má mnoho podob, to už dávno vím. Mrtvolně surový, krutý a mokvající death metal ušpiněný grindcore, který vám vyrve všechny vnitřnosti z těla! Hniloba, špína a smrt!
Asphyx says:
I'm throwing dead bodies in a pile. There's been too many of them lately. Looks like there's some killer disease on the streets again. Their faces are scared, their stomachs are gouged out. You can see the fear in their glassy eyes. Death takes many forms, I've known that for a long time. Sometimes I just take off my gloves and play with the entrails, the rotten meat. It may seem strange to some, but when Death is your daily companion, you become its strange shadow. I love the combination of death metal in its old form and grindcore.
Here, in the old rendering plant, just behind the bloody slaughterhouse, this kind of music is listened to every day. Plus, it's signed by Rogga Johansson, quality is guaranteed. His typical handwriting is written in many other bands and often this Nordic bard repeats himself, but this night, during the shift, when more bodies are brought to you, his new album is very good to listen to.
This time, Rogga focused on brutality and on the new album he put a big portion of uncompromising riffs, sharp melodies that make the flesh fall off the bones, as well as the kind of dead atmosphere that can only be found in slaughterhouses, morgues and everywhere where something violent has happened. The sound and the cover are fine. Sure, there is nothing new or groundbreaking going on here, but personally I apply "Hail the Blood Father" mainly at moments when I need to clear my head of uselessness. Today's world is full of adored violence, fake smiles, people who have to comment on everything without understanding it. Sometimes it's too much, so I prefer to put it on play and turn up the volume. I would hate for this album to fit in, because I think it's definitely worth it. Maybe it's Rogg's old-school approach, the desire to destroy with music, or just the genuineness and believability that make this a very good album. I'm sure you know it. Sometimes everything comes crashing down on you, you dread every shadow and you feel like the people around you are lying and cheating. I've listened to the new HUMANITY DELETE over and over again at times like this and always come away satisfied and with a clear head and humble thoughts. If you like it that way too, don't hesitate a moment. I know nothing more satisfying than closing the rusty door behind me and waiting for...more dead bodies to be brought in and thrown on the pile. There's been too many of them lately. Looks like there's some killer disease on the streets again. Their faces are scared, their bellies are cut out. You can see the fear in their glassy eyes. Death takes many forms, I've known that for a long time. Deadly raw, cruel and swamping death metal dirty grindcore that will rip your guts out! Rot, filth and death!
Recenze/review - HUMANITY DELETE - Fuck Forever Off (2016):
Znechucené pohledy, zvracení a smrt v očích. Už jsem si dávno zvykl. Pitvy nebývají nikdy nic příjemného, ale jsou nutné, to je bez debat. Dělám tuhle práci již více než třicet let, stejně jako poslouchám surový death metal a grindcore. A pokaždé, když mi přivezou nové tělo, tak si musím pustit nějakou novou nahrávku. Něco, co mi bude kulisou, soundtrackem k tomu, až budu řezat do chladného masa. Máte rádi hudební masakry? Divoké a nekompromisní tsunami?
Potom jste tu dnes správně. Kalifornští CARTILAGE totiž vydávají nové EP, které když si poslechnete, tak se vám ve vnitřnostech usadí takový divný neklid, který provází všechna dobrá alba. Je to divoká jízda od začátku do konce. Je to poctivá a šílená pitva na ještě trošku živém těle. Ostrý, nekompromisní atak, který vás totálně zničí. Mě se to alespoň stalo.
Aby bylo jasno. Tahle deska má jasný genetický původ. Pokud jste rádi a často ve společnosti třeba takových CARCASS, EXHUMED, GENERAL SURGERY, IMPALED, HAEMORRHAGE, IMPETIGO, MORTICIAN, potom je pro vás letošní počin těchto šílenců jasnou volbou. Skladby v sobě mají potřebný drive a sílu, takový ten nakumulovaný vztek a frustraci, které musí nakonec vždycky ven. Tohle je zkrátka hudba na páteční pařby, s hektolitry alkoholu, s moshpitem, u kterého praskají kosti. Pět krátkých, ostrých skladeb, které v sobě mají spoustu gore, smrti i zkažené krve. Tohle je zkrátka hudba, kterou lze aplikovat v pátek, když se táhnete jako smrad unavení z práce. Štve vás politika, falešné úsměvy, lži a nenávist? Potřebujete se uvolnit? Potom doporučuji tohle EP a volume pořádně doprava. Dovedu si představit menší klub, kam chodí jen pravověrní, nemrtví i zombie. Když zazní první riff z této nahrávky, rozjede se pekelná jízda. Lidé létají vzduchem, všude je cítit adrenalin. Tak přesně v těchto momentech vynikne "Tales from the Entrails: A Necrology" nejvíce. Povedlo se vlastně všechno - masivní zvuk, stylový motiv na obalu, ale hlavně nápady, kterých je na albu velké množství. CARTILAGE na to jdou poctivě, opravdově, uvěřitelně. Jedná se o zkušené maniaky, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Navíc přidávají pořádnou porci sebe samých. Maso je zde odtrháváno od kostí, mozek už dávno není v lebce a střeva se kroutí v bolestivých křečích. Pokud máte tenhle styl rádi, rozhodně neváhejte. Je to masakr se vším, co k tomu patří. Ostrá, divoká, zahnívající death grindová pitva! Skalpel vám bude zabodnut hluboko do vnitřností!
Asphyx says:
Disgusted looks, vomiting and death in the eyes. I got used to it a long time ago. Autopsies are never pleasant, but they're necessary, no question. I've been doing this job for over thirty years, as well as listening to raw death metal and grindcore. And every time they bring me a new body, I have to put on a new record. Something that will be my backdrop, my soundtrack for when I cut into the cold meat. Do you like musical carnage? Wild and uncompromising tsunamis?
Then you've come to the right place today. Because California's CARTILAGE are releasing a new EP that, when you listen to it, will settle that strange unease in your gut that accompanies all good albums. It's a wild ride from start to finish. It's an honest and insane dissection on a still slightly alive body. A sharp, uncompromising attack that will totally destroy you. At least that's what happened to me.
Just to be clear. This record has a clear genetic origin. If you like and are often in the company of the likes of CARCASS, EXHUMED, GENERAL SURGERY, IMPALED, HAEMORRHAGE, IMPETIGO, MORTICIAN, then this year's release from these madmen is a clear choice for you. The songs have the necessary drive and power in them, the kind of accumulated anger and frustration that always has to come out eventually. This is simply music for Friday night parties, with hectolitres of alcohol, with a moshpit that makes your bones crack. Five short, sharp tracks that have plenty of gore, death and bad blood. This is, in short, music to apply on a Friday when you're dragging like a stinker tired of work. Are you sick of politics, fake smiles, lies and hate? Do you need to relax? Then I recommend this EP and volume well to the right. I can imagine a smaller club where only true believers, undead and zombies go. When the first riff from this record hits, all hell breaks loose. People flying through the air, adrenaline everywhere. It's in these moments that "Tales from the Entrails: A Necrology" stands out the most. Everything works - the massive sound, the stylish motif on the cover, but most of all the ideas, of which there are a lot on the album. CARTILAGE go at it honestly, genuinely, believably. These are experienced maniacs who know very well what and how they want to play. Moreover, they add a good portion of themselves. The flesh is being ripped from the bones here, the brains are long gone from the skull and the guts are writhing in painful spasms. If you like this style, don't hesitate. It's a massacre with everything that goes with it. A sharp, ferocious, rotting death grind dissection! The scalpel will be stuck deep into your guts!
Stíny se prodlužují, oltář je připraven. Pradávný rituál znovu ožívá. Postavy v kápích, s rukama od krve, zapalují ohně. Z nebe padají černé mraky a krkavci čekají na kusy syrového masa. Vyslanci pekla moc dobře vědí, o čem píšu. Hudbu švédských SVARTSYN asi všichni znáte. Jedná se o kapelu s dlouhou morbidní historií, sahající až do roku 1993. Zkrátka a dobře, máme tu co do činění opět se syrovým, prašivým a chladným black metalem.
Jedná se o nahrávku, která v sobě obsahuje spoustu tradičních, klasických prvků. Osobně to mám takhle rád. Žádné zbytečné experimenty, přesto je album pestré a zajímavé. Stačí, když zahasnete všechna světla a zapálíte ohně. Hrobka je otevřena a démoni kývají souhlasně hlavou.
Při poslechu mě nejčastěji napadá, že se procházím po spálené zemi. Jakoby opravdu existoval ještě jeden svět, negace všeho dobrého, do kterého když vstoupíte a budete poslouchat tohle album, pochopíte svoji vlastní bolest. Líbí se mi zvuk, taková ta tradiční, klasická patina. Skladby jsou opravdu špinavé, nasáklé nenávistí a nihilismem. Přesně takhle, se dle mého skromného úsudku, má tento styl hrát. Jsou chvíle, kdy bývám rád sám. Většinou se vydám do lesa, na staré pohřebiště. Zdánlivý klid mě nejdříve ukolébá, ale potom, když se setmí, tak se objeví přízraky. Pro ně, i pro všechny démony, se zde také hraje. Líbí se mi rukopis kapely, způsob, jakým prezentuje zlo a špínu. Jedná se o black metal, ohlodaný až na kost, s podmanivou atmosférou a spoustou zajímavých momentů a pasáží. Je to spíše obřad, pradávný rituál, při kterém vás spálí na popel. SVARTSYN opět jasně a zřetelně potvrzují svoji pozici v záhrobí. Jedná se samozřejmě o underground, o hudbu, která se hraje ve starých katakombách, v hrobkách, ve kterých jsou pochováni prokletí. Přiznám se vám, že tuhle desku raději poslouchám, než abych psal slova, která stejně nikdy nedokáží naplno vyjádřit mé hnilobné pocity. Zapomenout nesmím ani na velmi povedený motiv na obalu. Stíny se prodlužují, oltář je připraven. Pradávný rituál znovu ožívá. Postavy v kápích, s rukama od krve, zapalují ohně. Z nebe padají černé mraky a krkavci čekají na kusy syrového masa. Syrový, chladný a temný black metal, u kterého potkáte své vlastní démony! Přízraky lezou z hrobů!
Asphyx says:
The shadows are lengthening, the altar is ready. The ancient ritual comes alive again. Hooded figures, hands covered in blood, light fires. Black clouds fall from the sky and ravens wait for pieces of raw meat. The ambassadors of hell know full well what I'm writing about. You probably all know the music of Swedish SVARTSYN. They are a band with a long morbid history, dating back to 1993. In short, we are dealing with raw, mangy and cold black metal again.
This is a record that contains a lot of traditional, classic elements. Personally, I like it that way. No unnecessary experiments, yet the album is varied and interesting. All you have to do is turn off all the lights and light the fires. The tomb is open and the demons nod their heads in agreement.
Listening to it, I most often think of walking on scorched earth. As if there really is another world, a negation of all that is good, which if you enter and listen to this album you will understand your own pain. I like the sound, that traditional, classic patina. The songs are really dirty, soaked in hatred and nihilism. This is exactly how, in my humble opinion, this style should be played. There are times when I like to be alone. I usually go to the woods, to an old burial ground. The apparent peace lulls me at first, but then, when it gets dark, the ghosts appear. For them, and for all the demons, there's also a game. I like the handwriting of the band, the way they present evil and filth. This is black metal, gnawed to the bone, with a captivating atmosphere and a lot of interesting moments and passages. It's more like a ritual, an ancient ritual that will burn you to ashes. Once again, SVARTSYN clearly and distinctly confirm their position in the afterlife. This is, of course, underground, music that is played in the old catacombs, in the tombs where the damned are buried. I'll admit to you that I prefer to listen to this record rather than write words that will never fully express my rotten feelings anyway. I must not forget the very hilarious motif on the cover. The shadows are lengthening, the altar is ready. The ancient ritual comes alive again. Hooded figures, their hands covered in blood, light fires. Black clouds fall from the sky and ravens wait for pieces of raw meat. Raw, cold and dark black metal where you will meet your own demons! Ghosts are crawling out of their graves!
CD 2025, Me Saco Un Ojo Records, Dark Descent Records
for english please scroll down
Nakonec přišli všichni. Utopení, oběšení, upálení i pohřbení zaživa. Sestoupili dolů, do temných katakomb, prošli očistcem, aby nakonec skončili v nekonečném chrámu bolesti. Oltář je připraven a oběť krvácí. Chybí už jenom hudba, ďábelské ozvěny z těch nejtemnějších koutů. Tentokrát volíme turecké maniaky DIABOLIZER, kteří letos přicházejí se svojí druhou dlouhohrající nahrávkou. Smrt i Satan zase jednou sedí na svém trůnu a usmívají se.
Hraje se zde totiž hlavně pro ně, i pro všechny prokleté. Pokud máte rádi death metal v jeho surové podobě, potom jste zde správně. Stačí jenom zhasnout všechny světla a nechat se unášet špinavou řekou beznaděje, vytékající z těch nejděsivějších míst. Pánové na to jdou ostře, nekompromisně, přesto si zachovávají jasné, chladné a kruté melodie.
Nezbývá mi tedy nic jiného, než nadále drtit staré kosti v šílených rytmech. Máte rádi kapely jako DEICIDE, NILE, CANNIBAL CORPSE, KRISIUN, MALEVOLENT CREATION? Potom jste zde správně. Dostanete syrové, již notně zahnívající maso. Skladby vás přikovají na zeď, rozemelou na prach. Líbí se mi jak přístup kapely, tak celkový dojem ze zvuku, obalu, produkce. Zkrátka a dobře, pokud jste naplno oddáni stínům a smrtící kov je vaší krevní skupinou, neměla by vám nahrávka "Murderous Revelations" rozhodně uniknout. Svět je někdy pěkně ošklivé místo k žití. Odevšad na nás útočí jen samé násilí, lži a nenávist. Možná, nebo právě proto se rád a často zavírám do své chladné a temné kobky a poslouchám kapely jako DIABOLIZER. Tahle smečka má v sobě totiž něco morbidně přitažlivého, divokého a nespoutaného. Jako bych navštívil zdánlivě opuštěnou jeskyni, o které se říká, že v ní sídlí pradávná bestie. Již u vstupu se povalují vybělené kosti, lebky i kusy kůže. Stačí jen vstoupit, stačí jen zapnout play a ocitnete se v záhrobí. Určitě znáte takový ten neklidný pocit, který provází každou bouřku. Napětí, temná energie. Tak přesně takhle se cítím i při poslechu tohoto alba. Pánové přikládají pod kotel velmi zkušeně, zajímavě a uvěřitelně. Mě tak nezbývá nic jiného, než vám novinku doporučit. Smrdí totiž sírou a je svým způsobem uhrančivá jako setkání se samotným ďáblem. Nakonec přišli všichni. Utopení, oběšení, upálení i pohřbení zaživa. Sestoupili dolů, do temných katakomb, prošli očistcem, aby nakonec skončili v nekonečném chrámu bolesti. Oltář je připraven a oběť krvácí. Temnotou a špinavou krví nasáklý death metal, který vás roztrhá na kusy! Absolutní inferno!
Asphyx says:
In the end, everyone came. Drowned, hanged, burned and buried alive. They descended down into the dark catacombs, passed through purgatory, to end up in the endless temple of pain. The altar is ready and the sacrifice bleeds. All that's missing is the music, the devil's echoes from the darkest corners. This time we choose the Turkish maniacs DIABOLIZER, who come this year with their second long-playing record. Death and Satan are once again sitting on their thrones and smiling.
Because it is played here mainly for them, and for all the damned. If you like death metal in its raw form, then you've come to the right place. All you have to do is turn off all the lights and let yourself be swept away by the dirty river of despair flowing from the most horrific places. The gents go at it with a sharp, uncompromising edge, yet retain clear, cold and cruel melodies.
So I have no choice but to keep crushing old bones to crazy rhythms. Do you like bands like DEICIDE, NILE, CANNIBAL CORPSE, KRISIUN, MALEVOLENT CREATION? Then you are here right. You'll get raw, already rotting meat. The songs will nail you to the wall, grind you to dust. I like both the band's approach and the overall impression of the sound, the packaging, the production. In short, if you are fully committed to the shadows and death metal is your blood type, you should definitely not miss the recording of "Murderous Revelations". The world is a pretty ugly place to live in sometimes. There's nothing but violence, lies and hatred attacking us from everywhere. Maybe, or maybe that's why I like and often lock myself in my cold and dark dungeon and listen to bands like DIABOLIZER. There is something morbidly attractive, wild and unbridled about this pack. It's like visiting a seemingly deserted cave that is said to house an ancient beast. Already at the entrance, bleached bones, skulls and pieces of skin are strewn about. All you have to do is enter, just turn on the play and you'll find yourself in the afterlife. I'm sure you know that uneasy feeling that accompanies every storm. The tension, the dark energy. That's exactly how I feel listening to this album. The gentlemen add to the cauldron in a very skilled, interesting and believable way. So I have no choice but to recommend the new album to you. For it reeks of sulphur and is, in its own way, as spellbinding as an encounter with the devil himself. In the end, everyone came. Drowned, hanged, burned and buried alive. They descended down into the dark catacombs, passed through purgatory, to end up in the endless temple of pain. The altar is ready and the sacrifice bleeds. Death metal soaked in darkness and dirty blood that will tear you apart! An absolute inferno!
Recenze/review - DIABOLIZER - Khalkedonian Death (2021):
Stačilo se jenom dotknout a rozpadla se v prach. Stará mrtvola, právě vytažená z hrobu. Rušíme zrovna jednu část hřbitova, aby se uvolnilo místo novým mrtvým. Vždycky to bývá zajímavé, číst si úmrtní listy a naházet různé předměty, se kterými byla těla kdysi pohřbena. Tentokrát se jedná o prokletou jeptišku, mučenou a zavrženou. Zajímavostí budiž také to, že držela v rukou debutové album britských maniaků RANCID CADAVER. Ihned jsem vložil desku do přehrávače a z reproduktorů ke mě začal stékat hnis.
Ihned jsem věděl, že tahle nahrávka je určena i pro mě, starého hrobníka, který nadále uctívá poctivou temnou a chlad, který rád a často navštěvuje ruiny a pohřebiště, opuštěné katakomby a klaní se reálnému, klasickému smrtícímu kovu. Stačilo několik poslechů a věděl jsem, že já i RANCID CADAVER jsme na tom stejně. Nové album je jasnou definicí toho, co se bude odehrávat i po vaší smrti.
Znovu a znovu se procházím temnými chodbami onoho světa a nechávám se unášet morbidními melodiemi, užívám si masivní a prašivý zvuk (Liam Graham - mixing, mastered by Ben Jones). Zmínit musím i velmi povedený motiv na obalu, díky němuž jsem si samozřejmě kapely ihned všiml (autorem je Adam Burke). Jakoby se kolem mě zastavil čas, zrovna jsem přišel v devadesátých letech z kina, ve kterém jsem zhlédl nějaký klasický horor. Otevřu si pivo a pustím si tuhle nahrávku. Ano, stylově se jedná o takový velmi uvěřitelný výlet po časové ose zpět. Nutno ale dodat, že pánové se zhostili svého úkolu opravdu svědomitě. Skladby mokvají zevnitř, mají v sobě potřebný drive, heavy efekt i sílu ničit. Pokud máte rádi kapely jako OBITUARY, MASSACRE, MASTER, MERCYLESS, BOTL THROWER, ASPHYX, AUTOPSY, INCANTATION, myslím si, že by se vám mohlo líbit i album "Mortality Denied". Jasně, nejedná se o nic nového v záhrobí, aneb všechno zde již bylo a málokdo je schopen přijít s něčím novým, ale to zde ani není účelem. Skvělé je, že se nejedná jen o dobře zahrané řemeslo. Těmhle prokletým gentlemanům se povedlo dostat do hudby ještě něco navíc. Mrtvolnou atmosféru, spoustu zajímavých momentů. Mám při poslechu opravdu pocit, že sedím v jedné staré hrobce, o které se říká, že v ní byla pohřbena prokletá jeptiška. Otevírám plesnivou rakev a z reproduktorů ke mě začne ztékat zkažená krev. Myslím, že jsem zde správně. Hnilobný, mokvající, shnilý a prašivý death metal, u kterého se rozpadnete v prach! Chladná definice temnoty!
Asphyx says:
All it had to do was touch it and it crumbled into dust. An old corpse, just pulled from the grave. We're clearing out a section of the cemetery to make room for the new dead. It's always interesting to read the death certificates and pile up the various items the bodies were once buried with. This time it's a cursed nun, tortured and rejected. Interestingly, she was also holding the debut album of British maniacs RANCID CADAVER. Immediately I put the record in the player and pus started dripping from the speakers towards me.
I knew immediately that this record was also for me, an old grave digger who continues to worship honest darkness and coldness, who loves and frequents ruins and burial grounds, abandoned catacombs and worships real, classic death metal. It only took a few listens to know that I and RANCID CADAVER were on the same page. The new album is a clear definition of what will happen after your death.
Again and again I walk through the dark corridors of that world and let myself be carried away by morbid melodies, enjoying the massive and dusty sound (Liam Graham - mixing, mastered by Ben Jones). I must also mention the very hilarious motif on the cover, which of course made me immediately notice the band (by Adam Burke). Time seemed to have stopped around me, I had just come out of a cinema in the nineties where I had seen a classic horror film. I crack open a beer and put this record on. Yes, stylistically it is such a very believable trip back in time. But I have to say that the gentlemen have done their job really conscientiously. The songs are wet from the inside, they have the necessary drive, heavy effect and power to destroy. If you like bands like OBITUARY, MASSACRE, MASTER, MERCYLESS, BOTL THROWER, ASPHYX, AUTOPSY, INCANTATION, I think you might also like "Mortality Denied". Sure, this is nothing new in the beyond, or everything has been here before and few are able to come up with something new, but that's not even the purpose here. The great thing is that this is not just a well-played craft. These damn gentlemen have managed to get something extra into the music. A deadpan atmosphere, lots of interesting moments. Listening to it, I really feel like I'm sitting in an old tomb where it is said that a cursed nun was buried. I open the mouldy coffin and corrupted blood begins to flow from the speakers towards me. I think I'm right here. Rotten, swampy, rotten and dusty death metal that will make you crumble into dust! The cold definition of darkness!
CD 2025, Iron, Blood and Death Corporation, Larvae Records
for english please scroll down
Zavřeni ve svých kobkách čekáme na smrt. Zavržení, ponižovaní, ničení. Někdy máš problém vstát a jít dál. Daleko od tupého davu, drtíš stále staré kosti. Umíráš a znovu se rodíš. Jsi našeptávačem, tichým stínem, krvavou aurou. Většinou nikdo nechápe tvá slova o zlu, které vidíš za každým rohem. Jsi prokletý. Až navěky, amen. A posloucháš už jenom hudbu, která je tvému srdci vlastní. Surový, krutý, satanistický death metal.
Přesně takový, jako jej hrají portugalští PESTIFER. Démoni z města Porto, kteří moc dobře vědí, jak znázornit hudbou absolutní tmu a nahrubo nasekané zlo. Zasvěcení čtenáři našich stránek moc dobře ví, že jsem psal již o jejich předchozím, debutovém albu "Execration Diatribes". Novinka je logickým pokračováním nekonečného rouhání, bolestivých riffů a melodií, které vám uvaří krev v žilách.
Pro pochopení této desky je nutné zhasnout všechna světla a oprostit se od všeho dobrého. Existuje už jenom tma a Satan, čekající na svoji příležitost. Nové album je jako smršť, tsunami, vichr, který zpřehází v záhrobí všechny kosti. Syrové, nekompromisní melodie jsou ušpiněné sírou a ihned se mi dostaly do podvědomí. Skladby jsou napsány velmi naléhavě, uvěřitelně, opravdově. Žádné zbytečnosti, jenom smrt, ohlodaná až na kost. Pokud máte rádi kapely jako NILE, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, smrad rozkládajících se mršin a exhumované hroby prokletých, potom jste zde správně. Kapela si dala pozor na zvuk, který se opravdu povedl. Je masivní, ostrý, dobře čitelný i náležitě špinavý (Samuel Girard - mastering). To je samozřejmě nutný základ, ale on je parádní i motiv na obalu, který perfektně vyjadřuje a doplňuje to, co se na nahrávce odehrává. Masakrující smrtící kov, se spoustou zajímavých momentů, nápadů a totálně nihilistické atmosféry. Hrobka byla opět otevřena. Portugalci působí jako jezdci apokalypsy, kteří se vrátili na zem, aby ji totálně zničili svoji hudbou. Nutno dodat, že se jim to opět povedlo na výbornou. Tohle je album, po kterém zůstává jenom spálená země a hromady mrtvol. "Ravaging Fury" je určeno pro všechny opravdové, ortodoxní fanoušky stylu, kteří se rádi nechají pozvat do samotného pekla. Vše je připraveno. Kolem oltáře hoří ohně. Nůž je nabroušen. Zavřený ve své kobce čekám na smrt. Zavržený, ponižovaný, zničený. Někdy mám problém vstát a jít dál. Daleko od tupého davu, drtím stále staré kosti. Umírám a znovu se rodím. Démoni se vrátili! Temný, nihilistický, ďábelský death metal, který vás navěky prokleje! Morbidní blasfemie!
Asphyx says:
Locked in our dungeons, we wait for death. Rejected, humiliated, destroyed. Sometimes you have trouble getting up and moving on. Away from the dull crowd, you're still crushing old bones. You die and are born again. You're a whisperer, a silent shadow, a bloody aura. Mostly no one understands your words about the evil you see around every corner. You're cursed. Forever and ever, amen. And you listen only to the music that is your own heart. Raw, cruel, satanic death metal.
Just like the Portuguese PESTIFER. Demons from the city of Porto, who know very well how to represent absolute darkness and coarsely chopped evil with music. The dedicated readers of our website know very well that I have already written about their previous, debut album "Execration Diatribes". The new one is a logical continuation of endless blasphemy, painful riffs and melodies that will boil the blood in your veins.
To understand this record, it is necessary to turn off all the lights and walk away from all good things. There is only darkness and Satan waiting for his opportunity. The new album is like a whirlwind, a tsunami, a storm that shatters all the bones in the grave. The raw, uncompromising melodies are tinged with sulphur and instantly got into my subconscious. The songs are written in a very urgent, believable, real way. No uselessness, just death, gnawed to the bone. If you like bands like NILE, SUFFOCATION, HATE ETERNAL, MORBID ANGEL, MONSTROSITY, the smell of decomposing corpses and exhumed graves of the damned, then you've come to the right place. The band has opted for a sound that really works. It's massive, crisp, audible and properly dirty (Samuel Girard - mastering). This is of course a necessary foundation, but it's amazing and so is the motif on the cover, which perfectly expresses and complements what's going on on the record. Massacring death metal with a lot of interesting moments, ideas and a totally nihilistic atmosphere. The tomb has been opened again. The Portuguese act as the horsemen of the apocalypse who have returned to earth to totally destroy it with their music. It must be added that they succeeded again. This is an album that will leave only scorched earth and piles of corpses. "Ravaging Fury" is for all true, orthodox fans of this style, who are happy to be invited to hell itself. Everything is ready. There are fires burning around the altar. The knife is sharpened. Locked in my dungeon, I await death. Rejected, humiliated, destroyed. Sometimes I have trouble getting up and moving on. Far from the dull crowd, I'm still crushing old bones. I die and am born again. The demons are back! Dark, nihilistic, evil death metal that will damn you forever! Morbid blasphemy!
Příběh čtyř stý devadesátý čtrnáctý - Povídka z jiného světa
Michal sice se studiem skončil, ale Blanka si přehodila svoji školu na dálkové. A pokaždé, když byl víkend a já zůstával v Plzni, tak jsme se sešli. Holky z Plzně, co také studovaly peďák, chodily s námi a já na tyhle krásný chvilky hrozně rád vzpomínám. Jen jsem si říkal, proč je tolik z nich samo. Jasně, nebyly to žádný modelky, ale ošklivý taky nebyly. Takový obyčejný ženský s dobrým srdcem. Hodně jsme se nasmáli. Zrovna dneska po obědě, když jsem se naládoval mým oblíbeným prejtem, jsme seděli v jedný hospodě na náměstí a bavili se o škole. Přiznám se, že bych asi neměl trpělivost na to, být učitelem, ale stejně jsem jim záviděl, jak je studium bavilo. Každá ze slečen odvyprávěla, co dělala celý týden. Spíše jsem poslouchal, ještě jsem nebyl tolik opilý, abych byl za vtipného. Zábava teprve začíná a mě je vám tak nějak v jejich společnosti fakt dobře. Kecáme o všem možném a svět je hrozně příjemné místo k životu.
Dámy projeví večer přání, že by zašly někam zatancovat. Moc se mi nechce, ale ony pořád, že s sebou musí mít nějakého kluka a že nemám trhat partu. Nejdřív dělám ofuky, raději bych si zalezl doma do křesla a četl si, ale samozřejmě mě přemluví. Já a parta rozdováděných učitelek, to nemůže skončit dobře, směju se a ony mě zavedou do jedné malé uličky v Plzni někde na Slovanech. Zajdeme dovnitř a po několika schodech dolů se před námi otevře velký sál. Na pódiu živá kapela, nejdřív se zděsím, co to zase je? Ale holky mají dobrý vkus. Nějací jejich známí hrají v rytmu swingu. Nejdřív jsem hrozně překvapený, přijde mi to fakt retro jak z černobílých filmů, co máme s blondýnkou tolik rádi. Chybí už jen Nataša Golová a Adina Mandlová. Budoucí úči se pitvoří jako by přišly ze třicátých let a mají ze mě srandu. Swing má své zákonitosti a mě to zpočátku moc nejde. Na baru jsou nějaké paní, oblečené v dobových kostýmech. Kouří cigaretu ze špičky a mrkají velkými řasami. Pak přijdou pánové ve fraku a já vypadám ve svém metalovém oděvu ještě trapněji. Nikomu to ale nevadí. Všichni se přišli bavit a užít si to.
Je to samá vybraná společnost. Hudba mě neskutečně baví a málem protancuji svoje kecky. Musím totiž do kola s každou ze svých kamarádek. Do kolen, do podřepu a nahoru a dolů. Hýbu boky, učím se rychle. Kapela graduje, sólo pro saxík, který normálně nesnáším, ale tady mě baví. Trumpety dopředu, bicí a zpěvák, co má ulíznutou patku. Vlasy se mu ale dávno rozpustily a připadám si jako ve víru. Když je pomalá, tak se snažím dámy střídat, aby jim to nebylo líto. Jsi pravý gentleman, řekne mi jedna a přivine se. Hergot, bejt sám a svobodný, tak bych chodil balit holky sem. Seznámím se se spoustou nových lidí. Támhle sedí doktoři, vzadu právníci, hele a vidíš ten stůl v rohu? Tak tam jsou umělci. Pojď, představím tě. Zajdeme tam a já si musím na chvilku sednout. Dostanu koňak, takže si přijdu vznešeně. Už si viděl divadelní hru xy? Ptají se mě a vypadám jak moula, protože já trávím většinu svého volného času při sportu nebo v Music records. Už nevím, jak bych zaujal, protože si přijdu mimo, tak začnu o knihách. U tohohle stolu je to jediné téma, u kterého jsem si jistý v kramflecích. Vyvedou mě ale z omylu. V týhle partě jsou i nějací básníci. Zajímavé je, že se chválí mezi sebou. Hele a co říkají na tvý výplody lidi, ptám se ho? Na to, abys je pochopil, musíš mít složitou povahu a být v oblacích, pronese jeden a tak jdu raději tančit.
Jenže mezitím, co vytáčím na parketu kolena do nepřirozených poloh a moje slečna se vlní jako kobra, tak Blanka prozradí pánům umělcům, že také píšu. Něco málo, co jsem si dovolil ji dát, když jsem se jednou opil a neznal jsem slova, co jsem jí chtěl říct, tak jsem to raději napsal. Dokonce jsem jí jednou, když měli s Michalem krizi, sepsal báseň o tom, jak se mají odpouštět drobnosti a hýčkat si to dobré. Jen jsem to tak, bez rozmyslu hodil na papír, ale ona si všechno uložila a chrání si papír jako oko v hlavě. Nikdy jsem se nikam netlačil. Nepohybuji se mezi umělci, nemám od nich zpětnou vazbu. Je to stejné jako s psaním o muzice. Nemám hudební vzdělání, jsem jen obyčejný fanoušek, jako vy, přátelé. Ale snažím se. Možná někdy neotesaně, ale zase do toho jdu naplno, opravdově. To, že mě čtou nějací fanoušci, mě samotného překvapilo. Dodnes jsem z toho s pokorou překvapený a nemůžu tomu uvěřit. Je v tom určitá nejistota, když jdete s kůží na trh. Měl jsem to kdysi ve swingovém klubu a mám to dodnes. Máš k nim jít. Jakoby ke mě poslali posla. Pánové sedí, dlouze kouří a mají bílé obličeje. Trošku mi připomínají upíry. Tady kolega, který si říkal Luna, což byl hodně divnej pseudonym, má literární časopis. Pod záštitou pedagogické fakulty. Co kdybys nám zkusil napsat nějakou povídku nebo báseň.
Ostýchám se, když piju koňak stejným způsobem, jako chlastají dělníci v pajzlech rum. Neumím psát na povel. Trápil bych se a nebylo by to ono. Nedovedu si poručit. Vnímám umění (hergot to jsou silná slova, vždyť si jen tak píšu pro radost) jako něco vyššího, co musí přijít samo. Odněkud, odkud přicházejí múzy, melodie, obrazy. Snažím se jim to vysvětlit, ale strhne se z toho debata, jak se inspirují oni. Mě láká řeka. Mě krásní muži, pardon, ženy. Já si pouštím Haydena, abych nasákl jeho genialitou. Další dovede tvořit jenom, když je kolem tma a absolutní ticho, chápeš to, úplné ticho. A kde píšeš ty? Vytrhnou mě z myšlenek a tak rovnou odpovím, že je mi to jedno. Ve vlaku, na chalupě, v hospodě. Klidně i doma, ve dne v noci. Jak to? Ptají se dál a tak jim řeknu jednoduše pravdu. Když to na mě přijde, tak prostě musím. Nosím sebou notes, kam si všechno zapisuji. Dobrá, dobrá, je to sice takové přízemní, ale nestuduješ nic humanitárního, tak tě budeme tolerovat. Uff. Pošlu je do prdele a jdu tancovat. Co je to za panáky?
Zatímco jsem v jednom kole a lapám po dechu, zatímco se ploužím a ohýbám partnerku v zádech, až je skoro u země, tak za mě Blanka vyplní přihlášku do časopisu. Nemám žádné umělecké jméno, publikuji pod svým pravým jménem. Nejdříve mě tedy naštve, pohádáme se, udobříme, koupí mi rum, nějaký kubánský, pak pivo, pak chce tancovat, pak jdeme tichou Plzní a řveme přes padesát let staré šlágry. Ráno mě bolí hlava a na všechno zapomenu. Sejdeme se až odpoledne, ve stejné hospodě. Holky byly normálně ve škole a já se aspoň trošku vyspal. Nejdřív se řeší včerejší den, pak škola, nakonec muzika a u všeho je velká legrace. Blanka, když už mám zase nějaké pivo, ale znovu vytáhne naši záležitost. Jakube, tak to sepiš, co ti to udělá. Ostatní se přidají. Nikdo, kromě Michalovy holky, ode mě nic nikdy nečetl. Opět naléhají, dělají takové ty ženské věci, jako prchavé úsměvy, špulení rtů, lichocení. Jsem slabé povahy a protože jsem býval kdysi plachý, tak se nakonec nechám přemluvit. Machruji, to je jasná věc. Řeknu číšníkovi, aby mi přinesl papír formátu A4 a propisku. Objednám si rum a sednu si do rohu. Chvíli sedím a pak odněkud z nebe nebo pekla nebo vesmíru to přijde.
Napíšu povídku o mladém klukovi, který v noci zemře. Přejde do země stínů a hledá tam lásku. Protože na něj byl svět zlý, tak raději odešel za řeku Styx. Není to ale pochmurný příběh, jak by se mohlo zdát. V mé fantazii je svět za oponou veselý, tančí se tam, i oškliví zažijí lásku. Je to o hudbě, o swingu, o spisovatelích, co je bodají ostrými vidlemi za jejich pýchu, o obyčejných lidech, co vstávají sto let každý den na šichtu, aby po pár dnech v důchodu zemřeli vyčerpáním. Moje nebe, chcete-li, je neskutečná sranda. Když to holky čtou, tak se červenají, protože tam taky kámen šuká cihlu. A protože mě trošku s touhle výzvou naštvaly, tak je do některých erotických scén všechny obsadím. Vypadne to ze mě, jako zvratky z opilce. Píšu skoro hodinu, abych pak málem vyčerpáním padl. Drápu svoje neučesaná slova a zahrnu do toho všechno. Svobodu, nespoutanost. Tepu do všech křiváků, do pokrytců, jak už to všichni mladí dělají. Pak odhodím tužku, řeknu hotovo a než mi dojde, že bych se měl stydět, tak si moji povídku všechny přečtou. Jsem v údivu. Některá pláče, jiná se usmívá. Jakube, to je super, dostávám několik hubiček. Dopijeme pivo a jdeme znovu na swing.
Další večer kopíruje víceméně ten předešlý. Co jsem pochopil, tak mi povídku nechtěli nejdřív publikovat, protože byla příliš živočišná, možná i primitivní. Asi jsem je taky nasral, že u mého stolu sedí holky a u jejich ne. Že já tancuji a oni ne. Navíc, dělal jsem si z nich srandu a nepovažoval je za velké umělce. Z mé strany to byla celé nadsázka a vlastně jsem ani nechtěl, aby mimo mých kamarádek někdo povídku četl. Ale přemluvili je. Opravdu vyšla a co jsem pochopil, tak měla úspěch. Nebo jinak, dostala se ke mě jen samá pochvala. Nejvíce se objevoval názor, že konečně někdo napsal něco, co se dá číst. Tomu rozumíme, to je ze života, říkali mi také. Hele, styděl jsem se neskutečně a jsem moc rád, že se to mezi techniky nedostalo. Ty tyhle věci nezajímají a je to jen a jen dobře. Dělali by si ze mě prdel a asi by měli pravdu. Ale zase na druhou stranu, nerad bych se jenom shazoval. Ta povídka není úplně hloupá a když už nic jiného, tak má v sobě několik dobrých nápadů a vášeň. Ale to ať posoudí jiní.
Blanka s ostatníma odjížděly do svých domovů a já je šel doprovodit. Takový skvělý holky, chtěl bych vás všechny, ale nemůžu se rozdělit. Je to legrace, ale když si to vezmu kolem a kolem, tak z nich budou učitelky, což je hrozně dobře. Děti by měly učit sebevědomý ženský, co už něco o životě ví. Přeju vám, abyste potkaly toho pravýho (většině se to nakonec podaří). Mávám jim na pozdrav, posílám hubičky a pak už přijede blondýnka, které musím všechno vyprávět. Popadá se za břicho, když ji ukazuju, jak se tančí swing. O povídce raději pomlčím. Psaní je intimní věc, víte?!
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave SADIST! I've been preparing for this interview for a really long time. But you know, every time you release a new album, I prefer to listen to it rather than write the words. Anyway, I'm in the Czech mountains right now, I'm on vacation and have a little extra time. I'm sipping on a wine from Liguria, Vermentino "Etichetta Nera" Colli di Luni DOC 2023, which I got. I am not a fan of this drink, but I have to say it is good. Plus I'm listening to your new album "Something to Pierce" from this year. It's a massacre, I must admit. Perfectly crafted music, death metal that got into my veins. How did the record come about and how did the new members in the band influence the recording process?
Tommy: Glad you liked the new album. We can consider SOMETHING TO PIERCE like the perfect successor to FIRESCORCHED, although the new album, like every new Sadist album, has its own strong identity. In this sense, the key was Davide and Giorgio, the new rhythm section, who had two years of live activity in which they were able to settle into the band, bringing their personality and energy.
I have to admit that I didn't get into your music until sometime in 1997. I remember bringing the CD home at the time and being terribly surprised at the cover art you had. You know, a friend recommended you to me. I sat down, turned on the hi-fi tower and then you cut me to pieces. A lot of time has passed, you've changed a lot of musicians, the only ones left from the original line-up are Tommy Talamanca (guitar) and Trevor Nadir on the mic. Why do you think that is? From what I've seen, your band has changed musicians really often. Please take us through the history of SADIST and don't forget what caused you to go on hiatus between 2001 and 2005.
Tommy: there are bands whose identity is not affected by a change of line-up, and this happens because the history of these bands is stronger than the personal ego of the individual musicians. Of course, changing the line-up always causes great stress, but sometimes, as in any social group that no longer works, it is the only logical solution. Sadist had a stable line up for many years, but when Andy, the original bass player from the first album, decided to leave the band in 2018, the balance with Alessio, the drummer, also broke down. With Firescorched we relied on two musicians with strong personalities like Thesseling and Goulon, but we knew they would most likely be session players. Then we met these two young guys, Davide and Giorgio, who had that fire, that passion that, unfortunately, older musicians often lose.
Sometimes the problem with a lot of old bands is that they don't evolve anymore. They stay in the same place and play the same thing over and over again. But it's also true that the fans demand it. But SADIST are different. To me, every album of yours is a little bit different, different. Where do you always get so many ideas? How do you compose new material? Does anyone have the main say? I'm interested in the actual creation of a new song, the concept.
Tommy: I guess the most obvious characteristic of Sadist is that it is a “chameleon” band, and probably those who have been following the band for a long time always expect a bit of a surprise effect with each new album, even though it is important for us to always keep the Sadist trademark strong. For the last three or four albums, the songwriting was in my and Trevor's hands, and this process has also worked with the new album, although we have left absolute freedom to the new members with regard to the arrangement work on bass and drums.
Sound is very important in any music. You guys have been true to yourselves for the last few years. Tommy Talamanca is responsible for the sound. Personally, I love the fact that you have your own sound, your own expression, your own face. Isn't that hard? Do you have someone to give you their opinion? Who's in opposition? Or do you trust Tommy completely?
Tommy: We try not to sound like any other band out there, and above all we don't want to follow any particular trend, even in terms of the artistic production of the albums. It is not that we are against working with external producers, but unfortunately, when this happened, in the first albums, we were never really satisfied with the final result.
I'm old school and I always need a physical vehicle. I love looking at booklets and I have to say that Andreas Christanetoff's cover immediately caught my eye. The motif evokes the apocalypse in me, that's the first thing that came to mind. How did you and Andreas get together and why him? Can you tell us what exactly the image is supposed to express and how it relates to the music?
Tommy: Rock music has a very important visual component, and with the new cover we were looking for that "wow" effect that hit immediately at first glance, and at the same time we wanted to detach ourselves from the covers of recent albums, based entirely on computer graphics, and we looked for an artist. We saw some of Andreas' work, and we liked his style immediately. Talking about the cover, we wanted an evocative image that was a metaphor for the lyrics of the album, but still kept some mystery.
What about the lyrics? Where do you get the inspiration for them? I've already managed to translate some of them and I like that they have depth. It's not just an addition to the music, as it often is. Who's signed them?
Tommy: Since the Crust era, Trevor is the mastermind behind lyrical concepts and Sadist lyrics. The new album is centered on death, seen through various types of physical and psychological experiences, and focuses mainly on the transition between the two dimensions: life and death. The common thread is this breath, the "Respirium", understood as the last vital act before the end!
Let's go back in history. SADIST are one of the first death metal bands in Italy. What gave you the idea to play death metal? Why this style? I got into it gradually, originally I was only crushing thrash metal. What was your path?
Tommy: As we began to compose music, we didn't think about a specific genre, but simply began to write in a natural manner, incorporating our personal tastes and background into the band's sound. When the first album was released in 1993, there were no labels like "prog death" or anything else, but only these very particular bands, like Cynic or Pestilence, who combined various styles to create a different and unique sound. My musical tastes include thrash metal, classical music, and progressive rock from the 70s, and I have incorporated all of these elements into my compositions. Being the main composer in the band, I obviously influenced the sound of the band in a radical way.
How and when did you start playing an instrument? Did you have any role models? What was the first gig you went to? What was your first gig?
Tommy: While I began studying classical guitar and music theory at 10, my musical direction changed when I fell in love with heavy metal and electric guitar during my adolescence. On the contrary, I think that Trevor has always been a lover of extreme metal since he was very young. I played electric guitar in the 80’s, so my references were obviously Van Halen and Malmsteen, and I think that one of my first concerts was Malmsteen in Milan, I don’t remember exactly what year.
What was it like in Italy in the 90s regarding music? What about the clubs, the scene? In our country, socialism had just fallen and the whole world had opened up. It was very wild and I'm quite glad I survived. What was it like for you?
Tommy: Speaking of music, we can very simply talk about before and after Internet. Before the internet people lived! They went to clubs, met in the streets, and making music was much easier. Marketing was not the most important thing, the only thing that mattered was to play well and write interesting music!
And how would you compare the underground then with now? We have new technologies, the internet has come into play, streaming, downloading music, but also maybe other ways of recording music. How have all these things influenced you and how do you perceive them?
Tommy: It is very easy to talk only about the negative aspects of the internet, but there are also positive aspects, linked to globalization. The world changes, even if we don’t want to, and the smartest thing we can do is try to float!
I like when bands are strong live as well. Unfortunately, I missed you guys last year in Volyně, but as far as I remember I've seen you before. How did you like it here in the Czech Republic? If I'm not mistaken, you also played at Brutal Assault?
Tommy: We played many times in your country, including 2 or 3 times at the beautiful Brutal Assault, and the welcome was always very warm. Overall, Sadist has a strong fan base in Eastern Europe. We also had a great time last time at ETEF, we prefer this type of festival, not too big, but where the contact with the public is stronger.
How do you experience and perceive concerts as a musician? Do you enjoy them? Do you also enjoy them as a visitor? For example, I was very sad during the Covid when it was all closed. Death metal is music that has to be played on stages. That's where its power shines through the most. What do concerts mean to you?
Tommy: Being on stage is the best place to be for a rock musician, as it is the true reason why music is made. Every stage has its own charm, we love playing in big festivals, but even more we love a more intimate dimension. Personally, I love going to concerts, as well as to the theatre in general, and I try to go as often as possible. The experience of art lived by the real is unique, and can not be replaced by any technology.
You put out great records, you play shows. Moreover, you are in great shape, you are not afraid to continue to develop your talent, you are looking for new ways. Is there anything else you want to achieve? Do you have a dream, a vision of where you want SADIST to go in the future?
Tommy: As long as we have something interesting to say as a band, we will keep playing. Sadist is a small job that gives us a lot of satisfaction, but it requires a lot of work and energy. Our goal is to play good concerts and make good records, nothing special.
I'd be interested to know what death metal and music in general means to you. Is it a hobby, a relaxation or a lifestyle? Feel free to get philosophical with this question. Why do you enjoy playing this particular style?
Tommy: As previously stated, I don't think of music as a genre. I am primarily a musician and a music worker, and Sadist allows me to express the Rock Side of my musical personality. I love Rock, Metal, but I also love producing artists of different genres in the studio. In Italy it’s almost impossible to live on music just playing death metal, but Trevor and I were lucky enough, or maybe even good enough, to be able to make our passion, music, a 360 degree work.
What are SADIST planning in the next few months? Do you have any message for fans, labels, promoters? If you have something on your mind, here is the space...
Tommy: There will be some festivals in the summer and then in the fall we’ll be touring Europe with a couple of very cool bands. In the meantime we are preparing some surprises that will see the light towards the end of this year, and then, 2026, is the thirtieth anniversary of Tribe, and we are thinking about something special.
Thank you so much for the interview. I've finished my wine and now I'll have a beer with your permission. "Something to Pierce" is playing over and over again and I have to say it's really great music! Thanks a lot for it! I wish the band continued success and I look forward to more records from you. May your personal lives prosper as well! SADIST RULES!
Tommy: Thanks a lot for Your support! See you soon in Czech Republic!
about SADIST on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - SADIST - Something to Pierce (2025):
