Příběh pětistý třicátý devátý - Když Jugulator potká Gorefest
Zítra do školy nepůjdu. Ne prostě ne. Původně jsem si myslel, že jo, že to zvládnu. Ale už teď vím, že to nepůjde. Chtěl jsme být silnej, ale nejsem. Tenhle koncert jsem plánoval hodně dopředu. Lístek jsem si koupil v Music Records. Dal jsem si jej do igelitových desek. Aby mi nezmokl nebo nedej bože se nezmuchlal. Blondýnku jsem asi musel pěkně štvát. Větu o tom, že jsem na Judas Priest začínal, ale teď už mi přijdou moc uječený a že jedu na Gorefest, slyšela snad tisíckrát. Včera jsem nemohl dospat. Převaloval jsem se a hlavou mi neustále létaly myšlenky, představoval jsem si, jak bude koncert probíhat. Vedle mě oddychovala moje milá a mě několikrát napadlo, že bych zůstal. Bylo to těžké rozhodování, když se jí odhrnula noční košile. Ale ovládl jsem se a pomalu vylezl z postele. Chtěl jsem si projít Prahu, byl jsem jako když se jezdilo na muzikály. Ráno do Bílé labutě, večer na muziku. Ne dělám si srandu.
Já šel k Tygrovi, dal si pivo a sledoval jsem cvrkot. Už jsem měl v nohách spoustu kilometrů. S discmanem na uších jsem prolézal uličky, motal se na Karlově mostě, vlezl do několika kostelů i na hrad. Cestovat sám má spoustu nevýhod, ale pravdou je, že jsem měl na všechno klid. Nechal jsem na sebe město působit a teď poslouchám štamgasty, jak vyprávějí. Hospody bývaly tenkrát zdrojem inspirace. Člověk se v nich ledacos dozvěděl. A hlavně, nasmáli jsme se. Byl jsem úplně cizí, přesto se se mnou ihned dali do řeči. Odkud jsi, tím bychom začali, co studuješ, jo, já taky chodil na big beat. Umaštěné pusy od ovarů, já upokojen utopenci, chlemtám dál. Vlastně se mi ani nikam nechce. Je mi tu moc dobře. Ale večer se pomalu objevuje na obzoru a musím se přemístit. Někam blíže ke sportovní hale. Učiním tak a v malé hospodě bokem mi najednou přijde pivo kyselé. To se s Tygrem vůbec nedá srovnat.
Je tu parta moravských metalistů. Kluci a holky odněkud od Olomouce. Sjedou pohledem moje triko a ani nemusím nic říkat. Na metal, co? Řekne jedna malinká, tmavovlasá. Automaticky si k nim sednu a rozvine se debata o festivalech, na které tedy já moc nejezdím, ale kapely samozřejmě znám. Máme se o čem bavit a je taky sranda. Nechci, aby to bylo jen o nostalgii, ale tenkrát k sobě fakt všichni měli blíž. Ono taky, když nejste přilepený na obrazovce, tak co byste dělali. Prostě si povídáte. Vyjížděl jsem sice poslední dobou hodně sám, ale pokaždé jsem si přivezl nejen spoustu zážitků, ale také jsem potkal lidi, které bych znovu rád viděl. Ne vždy se to povedlo, ale prostým faktem je, že některé přátelství překonalo roky. Jasně, vídáme se třeba jen na metalu, ale to rozhodně není málo. Zrovna se diskutuje o Judas Priest a tak znovu vyprávím svůj příběh o tom, jak to byla první kapela, kterou jsem slyšel, ale že teď, teď už jedu spíš na Gorefest.
Což si trošku naběhnu, protože tahle parta je celá hlavně Jugulator. Jsou to heavíkáři, ale ještě takoví tradiční, klasičtí, opravdoví. Měli to odžito, často odkojeni rockem, zábavami. Bavilo mě je poslouchat a nebyl jsem sám. Chápal jsem dámy, že visí svým klukům na rtech. Těch příběhů, smutných i veselých bylo opravdu mnoho. Spíše jsem mlčel a nasával informace i pivo. Tohle mě na koncertech vždycky bavilo. Ta pohoda, že můžu vypnout. Je to jinej svět. Pro nás lepší, pohodovější. Proč bychom také chodili někam, kde se nám nelíbí? Byl v tom kus svobody. Pokecat, popít pivo, rozpustit vlasy pod pódiem. Člověk si to musel ale oddřít. Spousta kilometrů vlakem, autobusy, pěšky. Odříkání, šetření peněz, ale pak ten pocit, když vám hluk rozechvívá kalhoty i celou duši, je k nezaplacení a nelze to moc dobře popsat. Dopijeme, cítím se, že jsem aspoň na chvilku členem téhle party. Vystojíme frontu a pak se jim ztratím. Strhne mě dav a najednou jsem někde uprostřed kotle vepředu.
Jsem součástí davu. Zvednuté ruce, vlasy ve vzduchu. Kluci a holky, tělo na tělo, cítím nasládlý pach potu, normálně by mi to bylo hodně nepříjemné, ale tiskne se ke mě jedna holka, co je tu také sama. Gorefest miluju a ona očividně také. A tak strávíme celé vystoupení spolu. Díváme se do očí, při silnějších momentech se objímáme, dostanu i několik hubiček. Není v tom nic sexuálního, spíš jsme oba nadšení, odhodlaní si to užít. Zvedám ji nad hlavu, ani nevím a nikdy to nezjistím, jak se jmenovala. Sedí mi na ramenou, drží se za vlasy. Svírá mě nohama, občas zavrávorám, to když nás dav odnese kousek dozadu. Stojím ale pevně. Křičíme texty, paříme, tančíme, aby nakonec zmizela jako pára nad hrncem. Byla si opravdová nebo jenom přelud? Slečna z masa a kostí ale opravdu existovala, přinesla mi pivo, usmála se a poděkovala za společnost. Trošku jsem litoval, že nejsem sám, určitě bychom si rozuměli. Nějak podvědomě to cítím. Jenže ona pak odejde.
Judes Priest si užiju také, jsem ale již více vzadu, postupně vychládám. Ne že by mě Judasové nebavili, to ne, ale už to pro mě není taková síla jako kdysi. Už jsem hudebně někde úplně jinde. Ke kapele se sice celý svůj život vracím, když mám chuť, ale už to není taková srdcovka jako dřív. Trošku mě štve jekot, i když vím, že to k nim patří. Některé vypjaté vokály mě skoro až štvou. Zajímavé je, že k heavíku se už nikdy vyloženě nevrátím, u tohoto stylu nostalgií příliš netrpím. Já byl vždycky proti trvalým, proti té módě. Což je pochopitelné, protože my jsme se před lety právě proti podobným modlám vymezovali. Chtěli jsme něco hlasitějšího, drsnějšího. Byla to samozřejmě rebelie, která je věkem upozaděna a zůstává jenom muzika. Každopádně, metal to byl skvělý, koncert jsem si fakt užil. Mimo jiné jsem také trošku vystřízlivěl a když vše skončilo, vydal jsem se do ulic.
V kruzích se motám tak dlouho, že nestihnu poslední noční vlak. Trávím tak další z nekonečných nocí na hlaváku. Respektive v tom hnusným parku před ním. Samej feťák, bezďák a prostitut. Sem tam zastaví auto s vyžraným Němcem. Chodím, nesmím se zastavit a hrozně mě bolí nohy. Když otvírají stánek, jsem tam první. Nevadí vám včerejší rohlíky, zeptá se mě paní a já jen kývnu hlavou, jakože v pohodě. Dám si dva párky a pořádnou porci hořčice. Ve vlaku pak usnu a vůbec nevím, jestli mě kontroloval průvodčí. Myslím si, že spíš ne. Byl na mě už pěkně žalostný pohled. Umolousaný, s rozpuštěnými vlasy, protože jsem někde ztratil gumičku. Nateklá tvář, kruhy pod očima. Opice a nevyspalost, krásná to kombinace všech fanoušků, jedoucím z koncertu. V kapse u křiváka mám zbrusu nové album Chapter 13 od Gorefest, které se stane na dlouhé roky mojí modlou. Vylezu v Plzni a chytne mě křeč do lýtka. Doplazím se na trolejbus a na kolej sotva dolezu. Sprchuji se studenou vodou a moje milá mě najde, jak spím jen tak, nepřikrytý. Zasáhla mě nekonečná únava.
Sedím u hi-fi věže Technics a poslouchám nové album stále dokola. Přemýšlím, kolik nových skladeb vlastně hráli? Tři nebo pět? Nevím to já, ani reportér ze Sparku, který na koncertě také byl. Setlist si nepamatuji, ani se mi nepovedlo jej nikde dohledat. Ale to nevadí. Hlavní je ten pocit, zážitek, vzpomínka. Byla to zase jízda od začátku do konce. Spousta nových známých, které pak nevidím třeba pět let a pak se náhodou někde potkáme. Pamatuji si, že se mi líbil zvuk a štvaly mě světla. Musím všechno vstřebat, což mi trvá několik dní. Usmívám se, když svojí milé všechno vyprávím. Ona se ptá, když mluvím o slečně z davu, tak zpozorní, ale nežárlí. Trošku se kvůli tomu zlobím, ale trvá to jen chvilku. Jugulator potkal Gorefest a byla to vskutku epesní taškařice. Fakt jsem si to užil.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
