DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

středa 1. dubna 2026

Rozhovor - BLASART - Surové i chladné black death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř!


Rozhovor s black death metalovou skupinou z Chile - BLASART.

Recenze/review - BLASART - Depravatus Christianis Sacris (2026):

Ave BLASART! Zdravím do chilského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos druhé dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vašimi předchozími nahrávkami? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

Ave Deadly Storm Zine! Děkujeme za tvoje slova – opravdu si jich vážíme.

Depravatus Christianis Sacris rozhodně vnímáme jako významný krok vpřed ve srovnání s našimi předchozími nahrávkami. The Art Of Blasphemy bylo instinktivnější, syrovější a bezprostřednější – zachytilo určitou energii, ale bylo méně strukturované a méně promyšlené ve svém provedení.

S tímto novým albem jsme se chtěli posunout k něčemu soudržnějšímu a promyšlenějšímu. Nejen co se týče zvuku, ale také atmosféry a celkového směřování. Cílem bylo vytvořit dílo, které působí jednotně od začátku do konce, spíše než sbírku samostatných skladeb.

Hlavní rozdíl spočívá ve vyspělosti. Psaní písní je kontrolovanější, dynamika je definovanější, identita kapely a její poselství je jasnější.

Nesnažili jsme se jen znít těžší nebo rychleji, ale vybudovat něco s větší hloubkou a trvalostí.
Odeslat zpětnou vazbu.


„Depravatus Christianis Sacris“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál BLASART?

Vážíme si tvého pohledu! I když se vnímáme primárně jako zakořenění v black a death metalu, je zajímavé, že vnímáte i prvky mimo to, jako je doom. Možná jste zvažoval atmosféru a váhu. Je to velmi zajímavé.

Co se týče alba, to se pro kapelu skládalo delší a stabilnější dobu. Jedním z klíčových faktorů byla konzistentnější sestava, která nám umožnila rozvíjet nápady s větší kontinuitou a soustředěním.

Co se týče kompozice, proces obvykle začíná základními kytarovými strukturami, které se poté rozšiřují vrstvením a aranžmá. Odtud společně pracujeme na formování dynamiky, zejména se zaměřením na to, jak se napětí a uvolnění vyvíjejí v každé skladbě. Bicí hrají ústřední roli při definování směru skladeb a vytvářejí silný a promyšlený rytmický základ, který řídí celkovou intenzitu.

Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný, působí analogově. Jak se vám spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

O zvuk se postaral Carlos Fuentes, který byl zodpovědný za mixování a mastering alba.

Od začátku jsme hledali někoho, kdo by dokázal pochopit rovnováhu mezi syrovostí a jasností. Nechtěli jsme uhlazenou ani příliš čistou a jednoduchou produkci. Záměrem bylo zachovat agresivitu a atmosféru a zároveň dát každému prvku dostatek prostoru k dýchání.

Carlos byl do celého procesu hluboce zapojen, a to nejen z technického hlediska, ale také do pochopení identity, o kterou jsme usilovali. Probíhala neustálá výměna nápadů, která umožnila zvuku přirozeně se vyvíjet, aniž by ztratil svou podstatu.

Výsledek je přesně to, o co jsme usilovali: něco krutého, temného a organického, s určitým analogovým charakterem, ale stále definovaného a silného.

Proces probíhal celkově hladce, hlavně proto, že z obou stran existovala jasná vize. Nešlo o vynucení zvuku, ale o tvarování toho, co už tam bylo, do jeho nejupřímnější podoby.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes hudební CD (kazeta, vinyl). Vy jste jej vydali u Lavadome Productions a je opatřeno pekelným obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

Umělecké dílo vytvořila mimořádně talentovaná Luciana Nedelea.

Od začátku jsme měli jasnou představu o tom, co chceme reprezentovat – vizi kostela ne jako místa spásy, ale jako něčeho utlačujícího a pohlcujícího. Luciana tomuto směru dokonale porozuměla a převedla ho do velmi detailní a znepokojivé vizuální kompozice.

Ústřední motiv zobrazuje monumentální strukturu, která připomíná katedrálu i monstrózní entitu, se vchodem, který evokuje pohlcující sílu. Pod ním jsou zobrazeny lidské postavy ve stavech utrpení a chaosu, což posiluje myšlenku nadvlády a úpadku.

Tato symbolika je přímo spojena s atmosférou a záměrem alba. Hudba se ubírá podobnou cestou – utlačující, intenzivní a rituální – takže umělecké dílo funguje jako vizuální rozšíření této zkušenosti.

Přiznám se, že mě zaujaly i vaše texty, které pojednávají převážně o antikřesťanství. Proč zrovna tohle téma? Jak je na tom vlastně Chile, co se týká církve? Ovlivňuje nějak situaci ve vaší zemi? Myslím tím teď třeba školství, politiku, případně zakazování koncertů apod. Jaký je vlastně tvůj vztah k víře?

Antikřesťanství v našem případě není vnímáno jako povrchní provokace, ale jako reakce na to, co vnímáme jako hluboký historický rozpor.

Církev jako instituce měla v průběhu dějin nesmírnou moc a tato moc byla často doprovázena činy, které jsou v přímém rozporu s hodnotami, které údajně reprezentuje. Toto napětí – mezi doktrínou a realitou – je něco, co nemůžeme ignorovat.

Naše perspektiva se zaměřuje především na institucionální aspekt spíše než na osobní víru. Nezabýváme se individuálním přesvědčením, ale strukturami, které se prezentují jako morální autority, zatímco se podílejí na praktikách, které jsou v rozporu s těmi samými principy.

V Chile byl vliv církve významný, zejména historicky, ačkoli se její role v průběhu času měnila. Dochází k rostoucímu odstupu a kritickému pohledu ze strany společnosti, zejména v reakci na skandály a ztrátu důvěryhodnosti.

Pro nás nejde ani tak o odpor jako takový, jako spíše o zpochybňování vnucených narativů. Témata, která zkoumáme, vycházejí z potřeby konfrontovat a reinterpretovat to, co je často prezentováno jako nezpochybnitelné.


Toulám se podsvětím již skoro třicet pět let a do Chile si chodím pro muziku vlastně na jistotu (miluji PENTEGRAM CHILE a SADISM!). Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

Děkuji za tvoje slova, obzvláště když přicházejí od někoho, kdo sleduje underground tak dlouho. Upřímná úcta.

Deathmetalové kapely jako Pentagram Chile, Criminal, Undercroft, Atomic Aggresor, Dominus Xul, Totten Korps, Inanna a Sadism jsou základními pilíři chilské scény a pomohly formovat silnou identitu již v rané fázi. Vedle nich mnoho dalších interpretů přispělo k vybudování konzistentní a respektované undergroundové scény.

V Chile měl metal vždy velmi oddané publikum. Vzhledem k velikosti země je scéna překvapivě aktivní a rozmanitá. Nejde jen o death metal – black metal (Xul ov Kvlten, Animus Mortis, LvxCaelis, Missa Mortvm, Selbst), doom (Mar de Grises, Poema Arcanvs, Wooden Veins, Mortajas) a tradiční heavy metal jsou také hluboce zakořeněny a neustále se vyvíjejí.

V rámci scény je cítit vytrvalost. Mnoho kapel funguje nezávisle, poháněno spíše přesvědčením než vnějším uznáním, a to dává hudbě určitou autenticitu.

Z našeho pohledu je chilská scéna silná, vášnivá a neustále se obnovuje, přičemž k její identitě přispívají jak zavedené, tak i nově vznikající kapely.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit BLASART, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Blasart vznikl na základě společné vize mezi jeho členy – potřeby vytvořit něco, co by kombinovalo intenzitu extrémního metalu s větším důrazem na atmosféru a konceptuální hloubku.

I když náš zvuk může být vnímán jako zakořeněný ve starém death metalu, my ho spíše vnímáme jako sbližování blacku a death metalu. Naším cílem nikdy nebylo replikovat konkrétní zvuk, ale vyvinout něco, co působí autenticky a je v souladu s naší vizí. S albem „Depravatus Christianis Sacris“ se tento směr stal mnohem jasnějším a definovanějším.

Díváme se do budoucna a chceme se dále vyvíjet, aniž bychom ztratili tuto základní identitu. Prioritou je přenést album na živá vystoupení, zejména tak, aby si zachovalo svou atmosféru a intenzitu.

Jistě, jsme otevřeni hraní na mezinárodních koncertech, festivalech nebo turné, pokud to odpovídá duchu kapely. Pro nás nejde jen o rozsah, ale o kontext – sdílení pódia s umělci a akcemi, které rezonují s tím, co Blasart představuje.

 

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

V první řadě tento přístup opravdu respektujeme. Podpora undergroundových kapel a jejich zviditelnění je nezbytné a je to něco, co udržuje scénu při životě.

Co se týče propagace, úzce spolupracujeme s Lavadome Productions. Jan nás od samého začátku neustále podporuje a jeho oddanost albu byla jasná po celou dobu procesu. Sdílíme stejnou úroveň přesvědčení – jak v samotné práci, tak v tom, jak je prezentována.

Zároveň se také snažíme, kdykoli je to možné, zapojit do šíření materiálu. Je to společné úsilí, kde kapela i vydavatelství přispívají k tomu, aby se hudba dostala ven.

Jako posluchači jsme hluboce spjati s fyzickým formátem. Sbíráme CD, vinyly a kazety a aktivně podporujeme kapely, kterým věříme. Důležitou součástí je také účast na koncertech – pravidelně chodíme na koncerty a to nás drží v aktuálním dění.

Jeden z našich členů se letos dokonce zúčastní Brutal Assault, což hodně vypovídá o tom, jak metal vnímáme nejen jako hudebníci, ale i jako fanoušci.

Pro nás tohle jde nad rámec pouhé tvorby hudby – jde o to být součástí komunity, ve kterou skutečně věříme.

 

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako BLASART ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

Moderní technologie jsou dvousečná zbraň. Na jednu stranu dávají kapelám možnost oslovit globální publikum bez omezení, která existovala před lety. Umožňují objevit undergroundové projekty daleko za hranicemi jejich lokální scény, což je v jistém smyslu cenné.

Na druhou stranu, obrovský objem obsahu učinil vše jednorázovějším. Hudba může být rychle konzumována a stejně rychle zapomenuta, což může ubírat na hloubce a pozornosti, kterou si deska zaslouží.

Chápeme, že streamovací a digitální platformy jsou součástí současného světa a používáme je jako nástroje pro šíření. Stále však věříme, že plný zážitek z hudby jde nad rámec toho – zahrnuje čas, pozornost a ideálně fyzické spojení s dílem. Je tedy nemožné odstranit fyzický formát.

Pro nás zůstává podpora kapel prostřednictvím fyzických formátů, účast na koncertech a skutečné zapojení se do scény zásadní. Technologie mohou zesílit dosah, ale nemohou nahradit podstatu.


S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/black metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

Pro nás jsou black a death metal víc než jen hudební žánry, představují formu vyjádření, která jde nad rámec zábavy.

Není to nutně „životní styl“ v doslovném smyslu, ale je hluboce spjat se způsobem chápání a interpretace reality. V extrémním metalu je určitá upřímnost – ochota konfrontovat myšlenky, emoce a rozpory, aniž by je filtroval nebo změkčoval.

Právě tato intenzita nás k němu přitahuje. Umožňuje nám zkoumat témata, která jsou často nepříjemná nebo ignorovaná, a transformovat je do něčeho hmatatelného prostřednictvím zvuku.

Pro nás je to jak kreativní ventil, tak způsob, jak usměrňovat perspektivu – něco, co vyžaduje odhodlání, ne jen pasivní konzumaci.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají BLASART v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy navštívíte Evropu? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

V nadcházejících měsících máme naplánováno několik živých vystoupení v Chile, včetně oficiálního vydání alba Depravatus Christianis Sacris. Živé vystoupení alba je pro nás klíčové, protože chceme jeho atmosféru a intenzitu přenést do něčeho hmatatelného na pódiu.

Zároveň jsme otevřeni příležitostem i mimo naši místní scénu. Hraní v jiných zemích – zejména v Evropě – je něco, o co máme rozhodně zájem. Záměr je tu a jsme na něj připraveni, až se naskytne ta správná příležitost.

Všem, kdo kapelu podpořili – posluchačům, vydavatelstvím, promotérům a undergroundovým médiím – děkujeme a opravdu si toho vážíme. Tento druh podpory udržuje scénu při životě a umožňuje projektům, jako je ten náš, se dále rozvíjet.

Zveme ty, kteří se s albem spojí, aby ho prožili naplno, ať už prostřednictvím nahrávek nebo naživo. To je jen jedna fáze cesty.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Depravatus Christianis Sacris“ zase narvat do hlavy!

Děkujeme za tvůj čas a za promyšlené otázky. Opravdu si vážíme tvojí podpory!

Moc pro nás znamená vědět, že ve vás album rezonuje, a jsme rádi, že se k němu vracíte.

Doufáme, že se v budoucnu potkáme, třeba na nějakém živém vystoupení.

Ať se daří!
Blasart

Recenze/review - BLASART - Depravatus Christianis Sacris (2026):

úterý 31. března 2026

Recenze/review - INTOXICATED - The Dome (2026)


INTOXICATED - The Dome
CD 2026, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Někdy je toho na mě moc. Příliš násilí v médiích, moc válek, nenávisti a utrpení. Chytám se za hlavu a mám sto chutí se rozeběhnout proti zdi. Dnešní svět vás zahltí informacemi a vy jste potom zmatení a někdy dochází až k šílenství. Pamatuji si, že v devadesátých letech minulého století pro mě byla muzika nejen nutností k životu, ale také relaxem, únikem od zkažené společnosti. Smutné je, že tomu tak mnohdy bývá i dnes, skoro po 35 letech poslechu extrémních kapel. Už zase mám neskutečnou chuť vzít do rukou kladivo a jít rozbourat nejbližší zeď, když sleduji večerní zprávy, když kroutím nevěřícně hlavou nad myšlenkami některých lidí. Svět možná stále hoří v plamenech, ale já zůstal věrný muzice, u které praskají kosti.

Historie floridských death thrash metalistů INTOXICATED sahá až do roku 1992 k Chucku Schuldinerovi z DEATH. Všichni muzikanti jsou staří, zkušení psi, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Jsou jako smečka, kterou potkáte na periferii vašeho města. Máte dvě možnosti. Buď utéct a nebo se nechat roztrhat na kusy a narvat si pod tlakem do hlavy jejich nové album "The Dome". Asi všichni tušíte, co jsem udělal já. Ano, strávil jsem s nahrávkou spoustu času a rád se k ní pořád vracím. Hoří totiž zevnitř. 


Pokud jste kdysi dávno uctívali floridské kapely jako SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, ale třeba i POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, MASTER, tak si myslím, že by se vám mohlo líbit i tohle album. Možná vám připadá, že současný svět je divný a že jej mnohdy už vůbec nechápete, ale věřte tomu, že když se s "The Dome" zavřete do svého pokoje, tak bude zase jednou vše v nejlepším pořádku. Do žil se vám postupně dostane taková ta pradávná energie, srdce začne bít ve stejných rytmech a vy se začnete usmívat. To je přesně ono, tahle muzika koluje i v mých žilách, budete opakovat do tmy a nejen, že se vrátíte po časové ose zpět, do dob své největší síly a mládí, ale zase získáte ten neopakovatelný pocit, že zase žijete naplno. INTOXICATED neotáčejí koly hudebních dějin, ani tenhle styl nikam neposouvají, ale nové album není jen obyčejným zásekem v řadě. Na prvním místě je zde sice skvěle odvedené řemeslo, ale ve skladbách je toho o hodně víc. Naleznete v nich pradávnou touhu zabíjet hudbou, ničit a lámat kosti. Jednotlivé motivy v sobě mají tlak, spoustu nakumulované energie a zdravého vzteku, o kterém my, staří psi, moc dobře víme, že musí jednou za čas ven. Jen tak si chodit ulicemi se sluchátky na uších, řvát do tmy, skákat do hlubiny, vznášet se, no nebudu vám napovídat, co děláte u skvělých nahrávek vy. Za moji maličkost vám mohu novou desku jenom doporučit. Až budete mít zase jednou pocit, že na vás všechno padá a svět kolem hoří v plamenech, tak nezoufejte, zapněte play a potom nechte hudbu, aby vás roztrhala na kusy. Někdy je toho na mě moc. Příliš násilí v médiích, moc válek, nenávisti a utrpení. Chytám se za hlavu a mám sto chutí se rozeběhnout proti zdi. Ne, neudělám to, pustím si raději na svém přehrávači tuhle nahrávku a rozpadnu se v prach. Syrový, prašivý death thrash metal, který vám poláme všechny kosti v těle a vystřelí mozek z hlavy! 


Asphyx says:

Sometimes it’s all too much for me. Too much violence in the media, too many wars, too much hatred and suffering. I clutch my head and feel like running headfirst into a wall. Today’s world overwhelms you with information, leaving you confused and sometimes even driving you to madness. I remember that in the 1990s, music was not only a necessity for me, but also a way to relax, an escape from a corrupt society. The sad thing is that this is often still the case today, after nearly 35 years of listening to extreme bands. Once again, I have an overwhelming urge to grab a hammer and go smash the nearest wall when I watch the evening news, shaking my head in disbelief at the thoughts of some people. The world may still be burning in flames, but I have remained faithful to music that makes bones crack.

The history of Florida’s death thrash metal band INTOXICATED dates back to 1992 and Chuck Schuldiner of DEATH. All the musicians are old, seasoned veterans who know exactly what and how they want to play. They haven’t had to prove anything to anyone for a long time. They’re like a pack you might encounter on the outskirts of your town. You have two options. Either run away, or let yourself be torn to pieces and force their new album "The Dome" into your head. You can probably guess what I did. Yes, I spent a lot of time with the record and I love coming back to it. Because it burns from the inside. 


If you used to worship Florida bands like SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, or even POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, and MASTER, then I think you might like this album too. You might feel that the world today is strange and that you often don’t understand it at all, but trust me, when you lock yourself in your room with “The Dome”, everything will be just fine again. That ancient energy will gradually flow through your veins, your heart will start beating to the same rhythms, and you’ll start smiling. That's exactly it, this music flows through my veins too, you'll repeat into the darkness, and not only will you travel back in time to the days of your greatest strength and youth, but you'll also regain that irreplaceable feeling of living life to the fullest once again. INTOXICATED aren’t turning the wheels of music history, nor are they pushing this style in any new direction, but the new album isn’t just another entry in the lineup. While superb craftsmanship takes center stage here, there’s much more to the songs. You’ll find in them an ancient desire to kill with music, to destroy and break bones. Each track is packed with intensity, a ton of pent-up energy, and that healthy rage that we old-timers know all too well needs to come out every once in a while. Just walking down the street with headphones on, screaming into the darkness, jumping into the abyss, floating—well, I won’t tell you what you do when you listen to great music. As for me, I can only recommend this new album to you. The next time you feel like everything is crashing down on you and the world around you is burning in flames, don’t despair press play and let the music tear you to pieces. Sometimes it’s all too much for me. Too much violence in the media, too many wars, too much hatred and suffering. I clutch my head and feel like running headfirst into a wall. No, I won’t do that; I’d rather play this album on my player and crumble to dust. Raw, mangy death thrash metal that will break every bone in your body and blast your brains out of your head!


Recenze/review - INTOXICATED - Walled (2020):


Tracklist:
1. Carved in Stone
2. Sever the Strings
3. The Dome
4. War Club
5. Tighten Your Eyes
6. Unescaped
7. It’s Dead
8. Shifted Cross
9. Rake the Grate
10. Drowning the Weak

INTOXICATED is:
Erik Payne - Guitar / Vocals
Shawn Clarson - Bass / Vocals
John Sutton - Guitar
Colin Vaccaro - Drums

Recenze/review - UNDERTAKER - Epicentrum (2026)


UNDERTAKER - Epicentrum
CD 2026, Black Flame Rebellion

for english please scroll down

Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale mnohdy už na to nemáme sílu. Jenže pak si poslechnu alba, jako je to nové, debutové od polských legendárních death grinderů UNDERTAKER a připadám si jako politý mrtvou vodou. Do žil se mi dostane pradávná síla, posbíraná kdysi dávno v devadesátých letech v podzemí a najednou zase stojím v první linii, připravený se utkat s lidskou hlouposti. Poláci, a to je nutné si říct rovnou na úvod, i po tolika letech řežou přímo do živého.

Historie téhle smečky se začala psát v roce 1992 a do roku 1996 pánové vydali dvě nahrubo nasekaná dema ("Hardness" a "Promo Tape '96"), aby rok po tom utlumila svoji činnost na dlouhou dobu. Letos se pánové vrátili, vydali mnou právě popisované album "Epicentrum" a kompilaci starých skladeb "Demo(n)s". Poláci jsou silnější než kdy dřív, sekají kolem sebe ostrými riffy, krutými melodiemi i prašivým hlasem. Tohle je hudba ze starých piteven, přátelé!


Jestliže se svět i myšlení lidí zase tolik za posledních více než třicet let příliš nezměnilo, stylová je i hudba, kterou nám kapela předkládá. A to prosím pěkně na víku od shnilé rakve. Měli jste a stále máte rádi smečky jako TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, CARCASS? Potom věřte tomu, že jste zde správně. UNDERTAKER uchopili tento styl po svém, doplnili jej o spoustu svých nápadů i invence a výsledkem je nejen album, které láme kosti, ale také nahrávka, která má v sobě velkou porci temnoty a chladu. Pokaždé, když zapnu play, tak si představím opuštěnou celu v nějakém děsivém sklepě. Někde v rohu, ve stínu visím na hácích já a moje zubožené tělo. Připomínám všechny ty záběry z večerních zpráv, z různých konců dnešního zkaženého světa. Je jedno, proč tu jsem. Ve jménu slepé víry, odlišeného názoru nebo jenom tak, že jsem se narodil na špatném místě. Každý riff je ostrým hřebem, který mi mí mučitelé zatlučou do hlavy, každá melodie je děsivým svědectvím, čeho jsme my, lidé jako druh schopni. Oceňuji masivní, dobře čitelný a surový zvuk, k zamyšlení donutí i motiv na obalu. Připadám si, jako bych spadl do obrovského mlýnu na maso, který mě rozemele pokaždé na prach. Stanu se jen číslem v řadě, kusem zcela nepotřebného masa. "Epicentrum" je přesně tím druhem hudby, u které si budete připadat jako byste kráčeli svým kdysi tak krásným městem, po včerejším bombardování. Z vašich přátel se staly jen otisky na zdi. Tohle album mě řeže zevnitř, je opravdové, ryzí, uvěřitelné a naprosto autentické. Doporučuji nahrávku všem, kteří poslouchají tenhle styl hlavně srdcem. Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale někdy už na to nemáme sílu. Znovu vstávám z popela a zapínám znovu play! Death grindcoreový radioaktivní útok, po kterém zůstává jen spálená země! Album, které vás roztrhá na kusy!


Asphyx says:

The world hasn’t changed all that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to debunk blatant lies, but often we no longer have the strength. But then I listen to albums like this new debut from the legendary Polish death grinders UNDERTAKER, and I feel like I’ve been doused with holy water. An ancient power flows through my veins, gathered long ago in the ’90s underground, and suddenly I’m back on the front lines, ready to battle human stupidity. The Poles—and this must be said right off the bat—still cut straight to the bone even after all these years.

The history of this pack began in 1992, and by 1996 the guys had released two brutally chopped-up demos ("Hardness" and "Promo Tape '96"), only to scale back their activities for a long time a year later. This year, the guys returned, releasing the album "Epicentrum" I just described and a compilation of old tracks, "Demo(n)s." The Poles are stronger than ever, slashing through everything with sharp riffs, brutal melodies, and a raspy voice. This is music from the old morgues, friends!


If the world and people’s minds haven’t changed all that much over the past thirty-plus years, then the music this band presents is just as stylish. And they’re doing it right on the lid of a rotten coffin. Did you used to like and still love bands like TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, and CARCASS? Then trust me, you’re in the right place. UNDERTAKER has taken this style and made it their own, adding plenty of their own ideas and creativity, and the result is not only a bone-crushing album but also a recording that’s packed with darkness and coldness. Every time I hit play, I picture an abandoned cell in some terrifying basement. Somewhere in the corner, in the shadows, I hang on hooks, my wretched body. I resemble all those scenes from the evening news, from various corners of today’s corrupt world. It doesn’t matter why I’m here. In the name of blind faith, a differing opinion, or simply because I was born in the wrong place. Every riff is a sharp nail that my torturers drive into my head; every melody is a terrifying testimony to what we, as a species, are capable of. I appreciate the massive, clear, and raw sound; the cover art also gives you pause for thought. I feel as though I’ve fallen into a giant meat grinder that grinds me to dust every time. I’ll become just another number in the line, a piece of completely useless flesh. “Epicentrum” is exactly the kind of music that makes you feel like you’re walking through your once-beautiful city after yesterday’s bombing. Your friends have become nothing more than handprints on the wall. This album cuts deep inside me; it’s real, genuine, believable, and utterly authentic. I recommend this album to everyone who listens to this style mainly with their heart. The world hasn’t changed that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to refute blatant lies, but sometimes we just don’t have the strength left. I rise from the ashes once more and hit play again! A death grindcore radioactive assault that leaves only scorched earth in its wake! An album that will tear you to pieces!


tracklist:
1. Blessed Carrion 
2. Johny The Holly Spirit 
3. Unchained 
4. Psychotic Instincts 
5. Resentful Revenge
6. Caged Free
7. Revolution 
8. Him 
9. Destiny Weaver
10. Epicentrum 

band:
Krzychu - guitar, vocals
Biger - guitar
Michał - bass
Rafał - drums
Misiek - mix & master



pondělí 30. března 2026

Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026)


TERATOMA - Longing Voracity
CD 2026, Me Saco un Ojo Records

for english please scroll down

Vlastně ani nevím, proč jsem šel uprostřed noci do lesa za městem. Možná mě probudily moje noční můry, možná to byl zvláštní neklid, který stále cítím v kostech, když si poslechnu nějaké dobré death metalové album. Dodnes je mi to záhadou. Do hlavy jsem si zrovna rval již nějaký čas nové album berlínských tmářů TERATOMA a najednou jsem se ocitl v nekonečných, smradlavých močálech.

Bořil jsem se po kolena do bahna, rašelina mě vtahovala dovnitř, dusil jsem se, topil a kolem mě plavaly vybělené kosti mých předchůdců. Pokud jste stejného názoru jako já, že správné death metalové album má být ohlodané na dřeň, temné a chladné, musí řezat tou správnou stranou nože, tak potom jste zde správně. Tahle smečka vydala ještě jednu nahrávku ("Purulent Manifestations" - 2021), kterou si také určitě poslechněte, ať si uděláte o kapele celkový morbidní obraz. Novinka je potom divoká, surová a zároveň mrazivá jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. 


Pánové ctí bezezbytku všechny náležitosti starého, prašivého smrtícího kovu (napadají mě třeba BOLT THROWER). Přidávají do něj spoustu svých nápadů a invence a výsledný koktejl považuji za velmi chutný, i když prudce jedovatý. Skladby jsou napsány s elegancí starých hrobníků, mají v sobě potřebný drive, sílu, tlak a energii. Vám, mým čtenářům, kteří se s tímto stylem setkali poprvé někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, nemusím nic vysvětlovat, ale myslím si, že podstatu téhle plesnivé nahrávky pochopí i ostatní. Němci se nesnaží otočit kolem hudebních dějin, raději se pohybují v jasně daných mantinelech. Nijak zbytečně neexperimentují, sází spíše na podmanivě morbidní atmosféru starých dobrých časů. Nutno rovnou dodat, že se jim to daří na výbornou. Album "Longing Voracity" se opravdu velmi dobře poslouchá, má masivní, dobře čitelný zvuk, hoří zevnitř. Za mě, za psa, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád, se určitě jedná o záležitost povedenou po všech stránkách. Můžete věřit (a podepíšu vám to klidně vlastní krví) tomu, že se při společných setkáních budete jako já procházet po starých prokletých pohřebištích, na hřbitovech, na kterých byli kdysi dávno pochováni prokletí a nebo se topit ve smradlavých močálech nekonečné smrti a beznaděje. TERATOMA na to jdou opravdově, reálně, ostře, uvěřitelně a naprosto autenticky. A to se u mě, jak asi všichni víte, cení nade vše. Z mé strany tedy nelze jinak, než vám nové album doporučit. Obsahuje v sobě totiž všechno, co mám na tomto stylu rád. Staré, prašivé death metalové album, které vás pohřbí zaživa! Hudba z krvavě mlhavých močálů nekonečné smrti!


Asphyx says:

Actually, I don’t even know why I went into the woods outside town in the middle of the night. Maybe my nightmares woke me up, or maybe it was that strange restlessness I still feel in my bones whenever I listen to a good death metal album. To this day, it remains a mystery to me. I’d been hammering the new album by the Berlin dark masters TERATOMA into my head for a while, and suddenly I found myself in endless, stinking swamps.

I was sinking knee-deep into the mud, the peat pulling me in, I was choking, drowning, and the bleached bones of my ancestors were floating around me. If you agree with me that a proper death metal album should be stripped down to the bone, dark and cold, and cut with the right edge of the knife, then you’re in the right place. This pack has released one more record ("Purulent Manifestations" – 2021), which you should definitely check out to get a complete, morbid picture of the band. The new release is wild, raw, and at the same time as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. 


These guys pay unwavering homage to all the hallmarks of old-school, gritty death metal (BOLT THROWER comes to mind, for instance). They infuse it with plenty of their own ideas and creativity, and I find the resulting cocktail to be quite tasty, albeit fiercely toxic. The songs are written with the elegance of old gravediggers; they possess the necessary drive, power, intensity, and energy. To you, my readers, who first encountered this style sometime at the turn of the 1980s and 1990s, I need explain nothing, but I believe others will also grasp the essence of this moldy recording. The Germans aren’t trying to rewrite music history; they prefer to stay within clearly defined boundaries. They don’t experiment unnecessarily, relying instead on the captivatingly morbid atmosphere of the good old days. It must be said right away that they succeed brilliantly. The album "Longing Voracity" is truly a pleasure to listen to; it has a massive, clear sound and burns from within. As for me, a dog who has been guarding the entrance to the underworld for several decades now this is definitely a success in every respect. You can believe (and I’ll gladly swear to it with my own blood) that during our gatherings, you’ll walk, just like me, through ancient cursed burial grounds, through cemeteries where the damned were once buried long ago, or drown in the stinking swamps of endless death and despair. TERATOMA approaches this with sincerity, realism, intensity, believability, and absolute authenticity. And as you all probably know, I value that above all else. So, from my side, I can’t help but recommend this new album to you. It contains everything I love about this style. An old, grimy death metal album that will bury you alive! Music from the blood-soaked, misty swamps of endless death!


tracklist:
01. Exordium
02. Longing Voracity
03. Chaotic Bewilderment
04. Ravaged and Absorbed
05. Perpetual Anguish
06. Circle of Perdition
07. Interim
08. Festering Realm
09. Spewing Atrocities
10. Stertorous Whisper

band:
Giacomo Rapposelli - Bass
Caue dos Santos -  Drums
Rolo Vasquez - Guitars
Sandro Rajman - Guitars
Danyil Viduta - Vocals

Recenze/review - ATONE - Rebirth in Despair (2026)


ATONE - Rebirth in Despair
CD 2026, Meuse Music Records

for english please scroll down

Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Jako by všeho nebylo dost během našeho života, ale možná jsou tyhle věci nutné, abychom pochopili sebe samotné, svoje vlastní prokleté duše. Filozofové, lékaři, matematici i kněží se snaží definovat samotnou podstatu našeho bytí již po staletí. Tohle všechno jde stranou, když slyším nějakou hudbu, která se mi líbí, která mě přesvědčí na svoji stranu, dostane se mi do hlavy, do podvědomí, do myšlenek. Jde se mi potom tou trnitou cestou, které říkáme život, přeci jen o něco lehčeji. 

ATONE jsou kapela z Portugalska, která hraje funeral doom metal spíše tradičnějším způsobem. Dlouhé táhlé melodie se zde potkávají s nekonečným smutkem, bolestí a utrpením. Jakoby pánové ohlodali vše až na dřeň, až do morku kostí. Zahaleni do krvavé mlhy kráčíme dál světem, který hoří. Našlapujeme opatrně, abychom nenarušili koloběh smrti. Umíráme osamoceni, v levných dřevěných rakvích. 


Kapela z krásného města, opředeného legendami, z Lisabonu, letos přichází se svým debutem. Nutno rovnou dodat, že se jedná o album, které je na povrchu chladné, nebál abych se napsat mrazivé a temné. Uvnitř v něm ale těká takový zvláštní neklid, který mám u tohoto stylu tolik rád. Ve světě, který se neustále zrychluje a někdy mám pocit, že se uvaří v děsivé spirále, jsou chvilky zastavení, spočinutí, relaxace, zamyšlení, velmi vzácné. Přiznám se bez mučení, že nové album "Rebirth in Despair" na mě má až terapeutický účinek. Je jako pradávné mantry, které když opakujete, tak se stanete klidnějšími, lepšími, čistšími. Mám rád staré chrámy, kostely, opuštěné hřbitovy, temné katakomby a když tuhle nahrávku poslouchám, tak se na těchto magických místech procházím, toulám se naším i oním světem, jsem součástí něčeho většího, neuchopitelnějšího, jako je hudba. Stylově lze tuhle smečku s klidem přiřadit mezi kapely typu ESOTERIC, EVOKEN, SHAPE OF DESPAIR, ale to není zase tolik důležité. Hlavní je pro mě to, že mezi mnou a portugalskými tmáři došlo ke vzájemnému přenosu emocí, energie. Když píšu tuhle recenzi, tak je venku ještě tma a les za naším domem se pomalu probouzí. Přízraky se vrací do stínů a démoni šeptají děsivá slova bolesti. Vlastně by se dalo také napsat, že věřím kapele každý tón, úder bicích, výkřik do tmy. Mám asi jako každý z vás strach ze smrti, z toho, co přijde potom a také trošku z toho, co tu po mě jednou zůstane. Album se mi dostalo hluboko do podvědomí a troufám si tvrdit, že tam ještě jeho stopu jen tak nevymažu, vlastně ani nechci. Ztraceni v čase pochodujeme jedním směrem. Na konci cesty nás čeká smrt, bolest a utrpení. Temný, chladný, uhrančivý funeral doom death metalový obřad pro vyvolávání vlastních démonů! Hudba z onoho světa!


Asphyx says:

Lost in time, we march in one direction. At the end of the road, death, pain, and suffering await us. As if there weren’t enough of it all during our lives, but perhaps these things are necessary for us to understand ourselves, our own damned souls. Philosophers, doctors, mathematicians, and priests have been trying to define the very essence of our existence for centuries. All of this fades away when I hear music that I like, that wins me over, that gets into my head, my subconscious, my thoughts. Then the thorny path we call life becomes a little easier to walk. 

ATONE is a band from Portugal that plays funeral doom metal in a more traditional style. Long, drawn-out melodies meet endless sorrow, pain, and suffering here. It’s as if these gentlemen have gnawed everything down to the core, right to the marrow of the bones. Shrouded in a bloody fog, we walk on through a world that is burning. We tread carefully so as not to disturb the cycle of death. We die alone, in cheap wooden coffins. 


A band from the beautiful, legend-shrouded city of Lisbon is releasing its debut album this year. It’s worth noting right away that this is an album that, on the surface, feels cold I wouldn’t hesitate to call it chilling and dark. But inside, there’s a strange restlessness that I love so much about this style. In a world that’s constantly speeding up and sometimes feels like it’s boiling in a terrifying spiral moments of pause, rest, relaxation, and reflection are very rare. I’ll admit without hesitation that the new album “Rebirth in Despair” has an almost therapeutic effect on me. It’s like ancient mantras when you repeat them, you become calmer, better, purer. I love old temples, churches, abandoned cemeteries, dark catacombs, and when I listen to this recording, I find myself walking through these magical places, wandering through this world and the next; I am part of something greater, something more elusive, like music. Stylistically, this band can easily be classified alongside groups like ESOTERIC, EVOKEN, and SHAPE OF DESPAIR, but that isn’t really all that important. What matters most to me is that there was a mutual exchange of emotions and energy between me and these Portuguese dark masters. As I write this review, it’s still dark outside and the forest behind our house is slowly waking up. Ghosts are returning to the shadows and demons are whispering terrifying words of pain. In fact, I could also say that I believe every note, every drumbeat, every scream into the darkness from this band. Like probably all of you, I’m afraid of death, of what comes after, and also a little bit of what will be left behind once I’m gone. The album has seeped deep into my subconscious, and I dare say I won’t be erasing its mark anytime soon in fact, I don’t even want to. Lost in time, we march in one direction. At the end of the journey, death, pain, and suffering await us. A dark, cold, mesmerizing funeral doom death metal ritual for summoning one’s own demons! Music from the other world!



tracklist:
1. Rebirth in Despair 
2. Labyrinth of Sundered Grace 
3. Eidolon's Remnant 
4. Asylum for the Unmoored 
5. Living Ghosts in the Shattered Dome 

band:
Maze - Vocals
Ashen - Lead Guitar & Keyboards
V.S. - Rhythm Guitar & Bass
Flame - Drums

neděle 29. března 2026

Recenze/review - PUTRED - Blestemul din adânc (2026)


PUTRED - Blestemul din adânc
CD 2026, Awakening Records, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Dech rozkládající se mrtvoly. Několik dlouhých nocí v márnici vás přesvědčilo, že smrtí to všechno nekončí. Naopak, po děsivé strnulosti následují procesy, které jsou šílené, magické, záhadné a připomínají spíše hnusný, krvavý horor, než realitu. Death metal je hudební styl, který můžete uchopit různými způsoby. Rumunští PUTRED si vybrali jeho hnusnější, temnější a gore podobu. O hromady mrtvol zde tak není nouze a pro poslech doporučuji chladnou kobku a naprosté ticho a tmu.

Teprve potom, až se setkáte s nemrtvými, tuhle nahrávku naplno pochopíte. Poslouchat nové album je jako otevřít starý prašivý hrob. Během exhumace se kolem vznáší puch rozkládající se mrtvoly. Z nedaleké márnice zní nové album a vy zase jednou moc dobře víte, že jste zde správně. Nová nahrávka řeže přesně do živého. Je divoká, nespoutaná, mokvající a nekonečně temná. Jako samotná smrt. 


Kýváte se do rytmu, jako zkušení hrobníci, jako krvavé zombie, které právě vylezly z děr na světlo. Pánové se volně inspirovali u kapel typu MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, NECROPHAGIA a udělali to velmi přesvědčivě a autenticky. Přidali spoustu svých nápadů a já vám tak, jako starý archivář, mohu jen garantovat, že dostanete poctivou porci syrového, již notně zahnívajícího masa. Novinka je velmi surovou záležitostí, opravdu při jejím poslechu potkáte své vlastní démony, vykopete si vlastní hrob a když bude pochmurná nálada, tak se i sami pohřbíte. Pánové sice nepřinášejí nic nového, ani neotáčejí kolem hudebních dějin, hrají ale autenticky a baví mě jejich nové album "Blestemul din adânc" poslouchat. Má v sobě takovou tu pradávnou patinu, je opředeno pevnými a chladnými pavučinami, stejně jako desky z devadesátých let minulého století, které jsou stále na čestných místech i v mé sbírce. Tahle nahrávka musela vznikat hluboko v podzemí, ve starých márnicích, na hřbitovech, na kterých jsou pohřbeni prokletí. Rád se sem, mezi mlhavé postavy nemrtvých vracím a znovu rád a často zapínám play na svém přehrávači. Je to velmi dobré album, které splňuje všechny mé požadavky pro záhrobní rituály. Pokud máte rádi v tomto stylu špínu, hnis, smradlavé močály, stoky pod vaším městem a posloucháte jej hlavně srdcem, tak potom myslím, že není moc co řešit. Ještě zmíním velmi povedený, masivní zvuk i morbidní, stylový motiv na obalu. Poslouchejte hodně nahlas! Mokvající, surový, gore death metal ze starých prokletých márnic! Album, u kterého shnijete zaživa!


Asphyx says:

The stench of decomposing corpses. Several long nights in the morgue have convinced you that death isn’t the end of it all. On the contrary, that terrifying stillness is followed by processes that are insane, magical, and mysterious more reminiscent of a gruesome, bloody horror film than reality. Death metal is a musical style that can be approached in various ways. The Romanian band PUTRED has chosen its more repulsive, darker, and gory form. There is no shortage of piles of corpses here, and I recommend listening in a cold dungeon surrounded by complete silence and darkness.

Only then, once you encounter the undead, will you fully understand this recording. Listening to the new album is like opening an old, festering grave. During the exhumation, the stench of a decomposing corpse hangs in the air. The new album echoes from the nearby morgue, and once again, you know very well that you’re in the right place. The new record cuts right to the bone. It’s wild, unbridled, oozing, and infinitely dark. Just like death itself. 


You sway to the beat like seasoned gravediggers, like bloodthirsty zombies that have just crawled out of their holes into the light. The guys drew loose inspiration from bands like MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, and NECROPHAGIA, and they pulled it off very convincingly and authentically. They’ve added plenty of their own ideas, and so, like an old archivist, I can only guarantee that you’ll get a hearty serving of raw, already quite rotting flesh. The new album is a very raw affair; when you listen to it, you’ll truly encounter your own demons, dig your own grave, and if the mood is gloomy, you’ll even bury yourself. The guys aren’t bringing anything new to the table, nor are they rewriting music history, but they play authentically, and I enjoy listening to their new album, "Blestemul din adânc". It has that ancient patina to it, shrouded in solid, cold cobwebs, just like the albums from the 1990s that still hold a place of honor in my collection. This recording must have been made deep underground, in old morgues, in cemeteries where the damned are buried. I love returning here, among the shadowy figures of the undead, and I happily and frequently hit play on my player. It’s a very good album that meets all my requirements for rituals of the afterlife. If you like the filth, pus, stinking swamps, and sewers beneath your city in this style, and you listen to it mainly with your heart, then I don’t think there’s much to discuss. I’ll also mention the very well-done, massive sound and the morbid, stylish cover art. Listen to it loud! Oozing, raw, gore death metal from the old cursed morgues! An album that will make you rot alive!


Recenze/review - PUTRED - Megalit al Putrefacției (2025):


Tracklist
Pandemonium (Intro)
Sfâșiat… Stigmatizat
Blestemul din Adânc
Întâlnirea Mortală
Cripta Vrăjilor
Devorat de Întuneric
Groapa Oaselor
Catacombe Sângerii
Ultimul Clopot
Subconscious Terror (BENEDICTION cover)

band:

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí


Příběh pětistý šedesátý třetí - Z nebe padá listí

Prostým faktem je, že moje milá moc na fyzickou práci na zahradě nebyla. Nebavilo jí to. A tak zůstávalo podzimní listí v Jizerkách na chalupě na mě. Dva stoleté kaštany, břízy, když by člověk nestihl první opadání, brodil by se během několika dní po kolena v listí a mokru. Většinou to probíhalo tak, že mi máma zavolala z práce na vrátnici na kolej. Chvilku mi smutně vyprávěla něco o životě a potom jen tak mezi řečí pronesla, že už nastal čas. Pozemek to není zase tak děsně velký, ale stíhat hrabání jen o víkendech je docela rachota. Vyrazil jsem tedy v pátek z Plzně, již poměrně hladový, protože nebylo moc peněz. Někde na Černém mostě, když přesednu do autobusu mi už notně kručí v břiše. Navíc se přidají divné křeče, které pokaždé mívám, když se blížím k Boleslavi. Je mi zvláštně smutno. Možná za to může trošku i počasí, které je stylově podzimně sychravé. Nahodím batoh na záda a když se vnořím mezi paneláky, tak si uvědomím, jak jsem zbyl zase ne všechno sám. 

Vždycky jsem býval z těch, kteří se snažili dávat lidi dohromady, dělat dobrou náladu. Někdy jsem míval i pocit, že se až vtírám. Nojo, asi je to výchovou nebo možná tím, že kamarádství moc prožívám. Nebo jsme se zkrátka vydali každý trošku jinou cestou. Já pořád prožíval hudbu, knížky, studoval jsem a většina pozůstalých z mých part už měla dávno děti, práci a řešili úplně jiné starosti. Tak nějak nevím, čím jsem si to zasloužil, že na mě nikdo nemá čas, ale já se fakt snažil. Doma je nějak podivně těžko, smutně. Brácha jako vždy nemluví a jen prohodí pár slov. Pak si zaleze do postele a něco si čte. On se pořád učí. Ve škole mu to fakt jde a na rozdíl ode mě mu to pálí i v technických věcech. Máma je smutná, ani vlastně nevím proč. Ona možná také. Asi nechce být sama. Je to snad poprvé, co jí hrozně chápu. Mám sice na koleji blondýnku, ale teď a tady, je to jiné. Chci jít brzy spát, v televizi sice dávají nějaký třeskutě vtipný pořad, ale mě nebaví. 

Už jdu do sprchy, když se najednou ozve zvonek. Tomáš. Můj teplý kamarád. Co tady děláš? Jen tak,  nepůjdeš do hospody? Trvá mi to fakt jen chvilku a už stojím s mokrými vlasy na chodbě. Rád bych někam, kam jsme chodili před lety. U Hymrů to ještě funguje? Pod nohama nám křupe listí, jdeme nahoru, kolem gymplu a když se před námi otevře malé náměstí Českých bratří, neubráním se tomu, že vzpomínám. Támhle je výklenek, kde jsem líbal svoje holky, je tak hezky stranou a v závětří. Bývaly to krásné doby, plné romantiky a vášně. Všechno to odplynulo bůhví kam, zůstaly jen prchavé obrázky. Když vstupujeme dovnitř, zamrazí mě. V rukou jako bych cítil prdelku Kačenky. Oklepu se. Jdeme se přeci bavit, ne? Hospoda je plná, jen vzadu jsou dvě místa. Akorát pro nás. Jak je v Plzni? Zeptá se mě Tomáš. Smog, napadne mě jako první a pak mu vyprávím o své holce, o škole, která mě nebaví, o životě, co bych chtěl, kam směřuji. Kouká se na mě a je to snad poprvé, kdy mi dojde, že má přeci jen trošku zženštilé rysy. Řeknu mu to, on mě pošle do prdele, ale smějeme se tomu jako prokoplí.

Zeptám se i já, ale po chvilce mi dojde, že jsem to asi možná neměl dělat. Tomáš je zrovna ve stavu, kdy se potřebuje svěřit. když se rozešli s Buddhou, bylo to celé takové divné. Vlastně ani jeden z nich nechápe proč. Možná se jen vytratila vášeň. Tomáš zkrátka zůstal sám a moc nevěděl co s tím. Říkal mi, že seznamování v jeho komunitě je hrozný. To buď najdeš starší pány, co si chtějí jen užít a nebo promiskuitní děvky. Někdo normální, obyčejný, s kým by přeskočila jiskra? To je skoro nemožný. Je mi ho líto, působí opravdu hrozně ztraceně, křehce. Neuměl bych mu ale poradit ani se ženskými, natož s klukama. Netuším, kde se seznamují. Já ke každý holce přišel jak slepý k houslím. Asi moje kroky vedla intuice. Nebo jsem byl jen ve správný čas na dobrém místě. Melu něco i o konstelaci hvězd a pak se do toho tak zamotám, že se musíme smát. Řekne mi, že je rád, že mě má a že je škoda, že nejsem teplej. Pošlu ho do prdele, ale vážně si uvědomím, že asi fakt potřebuje pomoc. 

Večer se ale jinak vyvíjí poměrně dobře. Ptá se mě, co budu dělat zítra a když mu řeknu, že mám brigádu na chalupě, tak se nabídne, že mi pomůže. V hospodě to zabalíme rozumně a já mu řeknu, že jestli chce, tak ať stojí v sedm ráno u nás před domem a klidně ať jede. Má radost, jen si nejsem jistej, jestli to stihne. Nemůžu moc spát, mám v hlavě nějak moc nasazených brouků. Když konečně zaberu, tak mi připadá, že spím pět minut. Budík zamáčknu s hubou dokořán. Máma už je na nohou, snídáme a dostanu samozřejmě spoustu dobrých rad. V batohu čisté oblečení a něco málo k jídlo. Vylezu ven a obejme mě chlad. Tak jedem? Ozve se od rohu a mě první myšlenka, která mě napadne, tak je o tom, že aspoň budeme mít listí rychleji. Třeba zbyde víc času i na nějaké to pivo dole v hospodě ve vsi. Jedeme autobusem z Prahy, co jede až do Tanvaldu a vyhodí nás kousek od chalupy. Zatím to vypadá pěkně. Spát budeš nahoře, řeknu rovnou, protože i když mám Tomáše rád, pořád jsem hetero a znáte to. No, nic. Tlemí se mi. Už jsem ti několikrát říkal, že se mi nelíbíš, jako nic proti, ale sorry. 

Raději zatopím dole v kamnech a dám mu do ruky hrábě. Vytáhnu i kolečko a začne terapie prací. Občas mrholí, sem tam vysvitne slunce, ale pak začnou zase padat zmrzlé krupičky. Dáváme vše do hromad a vozíme kolečkem dozadu za cestu. Je tam takové mlází, kam všichni z okolí odkládají vše, co na zahradách nepotřebují. Trávu, listí, klacky, ale i třeba hlínu. Tomáš se ukáže jako dobrý makáč. Sem tam se napijeme, ale nic nejíme, chceme mít hotovo. Tohle je jedna z nekonečných prací. To co dnes shrabeme do zítra zase spadne ze stromů dolů. Vskutku sisyfovský úkol. Ale ta radost, když za sebou konečně vidíme kus čisté plochy, ta nelze vysvětlit. Oba jsme zvyklí makat, prošli jsme spoustou brigád, ale tohle je fakt dřina. Otevřu slavnostně lunch meat a vyndám lahváče, co tu zůstaly od minule. Díky kámo, moc si mi pomohl. On se jen tak podívá a smutně pronese, že mu bylo ctí. Půjdeme to zapít? Jasná věc kamaráde. Naložím kamna po okraj a zamknu. 

Jdeme přes kopec až do Smržovky. V Parkhotelu shodou okolností hraje nějaká kapela. Nic moc pro nás, ale je tu živo, čepují tu pivko jako křen a tak si unaveně mneme mozoly a padá to do nás jako Němci do krytu. Potkám pár lufťáků, i jejich dcerek, co jsem s nimi vyrůstal. Některé vypadají velmi povedeně. Sluší ti to, pamatuješ, jak jsme si hráli nazí v bazénu. Stydí se, ale usmívá se. Ctím zásadu, po práci legraci a tak ji několikrát vyzvu k tanci. Její ségra, která je o několik let starší, se asi nudí a tak dojde pro Toma. Ten jen prokroutí oči, když jdou na parket. Svíjíme se podle nejlepšího vědomí i svědomí. Moje kreace, když se odvážu, jsou vskutku dokonalé. Alespoň z mého pohledu. Ostatní se smějí a chvílemi jsem i sám s tou malou dívkou v kruhu a všichni nám tleskají do rytmu. Když si jdeme všichni unaveni sednout k jednomu stolu, poznám na jejích očích, že by to šlo. Ze staré známosti. Opět to neudělám, protože jsem slíbil svojí milé věrnost. Ale lichotí mi to, s tím si buďte jistí. Když je konec a vyhodí nás, tak se jde k nám na chalupu. Z nebe sněží a je pěkná zima. Ještě než stihnu otevřít dveře (nemůžu se trefit do zámku), tak mi všichni padnou na záda, opilí jak mátohy. Do obličeje si nechávají sněžit a padat listí. Křičí u toho, že je to boží. Musím se jim smát. 

Kamna vyhasla a ta dívka z dětství, co je najednou sexy slečnou, usne na posteli. Mohl bych přilehnout a jen tak si užít, ale zůstanu až do rána v křesle. Jen na chvilku zaberu. Přemýšlím o tom, jak jsou obyčejné věci krásné, jak jsem rád na světě. Pomalu ve mě doznívá alkohol a ozvou se střeva. Umyji si ruce a pak rovnou vezmu zase do rukou hrábě. Je velmi brzy ráno, v dálce vylézá z mraků Ještěd. Pomalu se dostávám do rytmu. Je to ale po probdělé noci docela utrpení. Ostatní vylezou až kolem poledne, zmrzlí na kost. Holky zmizí pryč, ta starší prohodí něco o tom, že si teda myslela, že s námi bude větší zábava a pak zůstaneme zase sami. Tomáš sice chvilku vozí, ale pak se několikrát poblije. Dodělám raději všechno sám. Autobus zpět do Boleslavi a Prahy stihneme jen tak tak. Snad jsem svému kamarádovi aspoň trošku zvedl náladu. Asi jo, protože když mi mává na rozloučenou, tak se usmívá. Vyjedeme po staré silnici a v alejích na nás padá z nebe listí.  


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 28. března 2026

Recenze/review - CRYPTWORM - Infectious Pathological Waste (2026)


CRYPTWORM - Infectious Pathological Waste
CD 2026, Me Saco Un Ojo / Extremely Rotten

for english please scroll down

Na všech stolech leží mrtvola. Každá je v jiném stádiu rozkladu a zemřela odlišnou krutou smrtí. Zabití nožem, zastřelení, utopení, oběšení. Všechny měly jedno společné, byly před svojí smrtí hnusně a ošklivě mučeny. Slyším jejich nářek, šeptají děsivá slova o činech, kterých snad ani není člověk schopen. Jenže realita je horší, než moje pochmurné představy. Červi se smějí do ticha a mě nezbývá nic jiného, než začít pitvat. Ještě než tak ale učiním, zapínám na svém přehrávači play a pouštím si stále dokola nové album britských surovců CRYPTWORM.

S touhle smečkou jsme měli u nás na stránkách co do činění již několikrát. Také by se dalo napsat, že pečlivě sleduji jejich morbidní práci od počátků. Napsal jsem několik recenzí a máme i rozhovor (vše je odkazováno dole pod dnešním článkem). Britové jsou i letos jako nějací šílení patologové, kteří se rozhodli nás svým death metalem totálně zničit. Nutno rovnou dodat, že se jim to opět daří na výbornou. 


Tento styl se dá hrát mnoha způsoby a CRYPTWORM si zvolili jeho ohavnější, mokvající, syrovou a hnisavou podobu. Při poslechu budete opravdu exhumovat staré hroby, navštěvovat prokletá pohřebiště, budete pitvat zohavená těla, brodit se po kolena v krvi, ve shnilých močálech děsivých lidských představ a nočních můr. Britové mají opět masivní, špinavý, surový zvuk, který se vám ihned zadře pod kůži, stylový obal, který ve mě evokuje spoustu hororových představ (autorem je Skaðvaldur). Co se týká hudby samotné, tak ta je samozřejmě inspirována v devadesátých letech minulého století. Kapela vzala staré, tradiční a klasické postupy, osvěžila je svými morbidními nápady a invencí. Výsledkem je nahrávka, u které opravdu ucítíte v dlaních zkaženou krev. Budete mít ruce po lokty ponořené do zohavených těl, budete nasávat hnilobný zápach rozkládajících se tkání. Každá pitevna je opředena podivnou aurou strachu z umírání, ale vy moc dobře víte, že smrt není to nejhorší. Kývám se spokojeně do rytmu, řvu do tmy spolu s kapelou, potkávám své vlastní démony, užívám si zápach formaldehydu, takový ten hnusný chlad, který se vám dostane při poslechu až do morku kostí. "Infectious Pathological Waste" je poctivým, opravdovým, ryzím, autentickým albem, které osloví všechny pravověrné fanoušky. Má v sobě potřebný drive, sílu, touhu ničit a zabíjet hudbou. Na všech stolech leží mrtvola. Každá je v jiném stádiu rozkladu a zemřela odlišnou krutou smrtí. Zabití nožem, zastřelení, utopení, oběšení. Všechny měly jedno společné, byly před svojí smrtí hnusně a ošklivě mučeny. Slyším jejich nářek, šeptají děsivá slova o činech, kterých snad ani není člověk schopen. Hnilobné procesy byly znovu zahájeny! Surový, temný a morbidní death metal, u kterého se rozpadnete v prach!


Asphyx says:

There is a corpse on every table. Each is in a different stage of decomposition and died a different, cruel death: stabbed, shot, drowned, hanged. They all had one thing in common: they were horribly and viciously tortured before their deaths. I hear their wails; they whisper terrifying words about acts that perhaps no human is even capable of. But reality is worse than my grim imaginings. The worms laugh in the silence, and I have no choice but to begin the autopsy. But before I do so, I press play on my music player and listen to the new album by the British brutalists CRYPTWORM on repeat.

We’ve covered this band several times on our site. One could also say that I’ve been closely following their morbid work since the beginning. I’ve written several reviews, and we even have an interview (all linked below today’s article). This year, the Brits are once again like some mad pathologists who’ve decided to utterly destroy us with their death metal. It must be said right away that they’re succeeding brilliantly once again. 


This style can be played in many ways, and CRYPTWORM have chosen its most hideous, oozing, raw, and festering form. As you listen, you’ll truly be exhuming old graves, visiting cursed burial grounds, dissecting mutilated bodies, wading knee-deep in blood, and trudging through the rotten swamps of terrifying human imaginings and nightmares. The British band once again delivers a massive, dirty, raw sound that immediately gets under your skin, along with stylish artwork that evokes a host of horror imagery in me (created by Skaðvaldur). As for the music itself, it is, of course, inspired by the 1990s. The band took old, traditional, and classic approaches and refreshed them with their morbid ideas and ingenuity. The result is a recording where you can truly feel the rotten blood in your palms. You’ll have your hands submerged up to your elbows in mutilated bodies, inhaling the putrid stench of decaying flesh. Every morgue is shrouded in a strange aura of fear of dying, but you know very well that death isn’t the worst thing. I nod contentedly to the beat, scream into the darkness along with the band, face my own demons, and revel in the smell of formaldehyde that nasty chill that seeps into your very marrow when you listen. "Infectious Pathological Waste" is a sincere, genuine, pure, authentic album that will appeal to all true fans. It has the necessary drive, power, and desire to destroy and kill with music. There’s a corpse on every table. Each is in a different stage of decomposition and died a different cruel death. Stabbed, shot, drowned, hanged. They all had one thing in common: they were horribly and viciously tortured before their deaths. I hear their wails; they whisper terrifying words about acts that perhaps no human is even capable of. The processes of decay have begun anew! Raw, dark, and morbid death metal that will reduce you to dust!


about CRYPTWORM on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. Gallons of Molten Hominal Goo
2. Maimed and Gutted
3. Drowning in Purulent Excrementia 
4. Infectious Pathological Waste
5. Embedded with Parasitic Larvae
6. Emanations of Corporeal Pyosis
7. Gastrointestinal Seepage
8. Encephalic Feast

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine