DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 11. srpna 2026

Rozhovor - NECROMONGER - Mokvající, hnilobný, syrový death metal, u kterého budete vyvrhnuti zaživa!


Rozhovor s death metal/grindgoreovou skupinou z Bulharska - NECROMONGER.

Odpovídal Pigman (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - NECROMONGER - Emanation of the Dying Perceptions (2026):

Ave NECROMONGER! Zdravím do bulharského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první debutové dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku ty jako tvůrce a muzikant? Jaké na ní máte ohlasy, recenze?

PIGMAN(NECROMONGER): Ahoj, tady Pigman (zpěv a frontman)... :)

V první řadě vám moc děkuji za vaše milá slova a za váš zájem o NECROMONGER!!!

Celkově jsme s výsledkem alba opravdu spokojeni. Samozřejmě je tu pár věcí, se kterými nejsme úplně spokojeni, ale to je zcela naše chyba – ne chyba žádného ze studií, se kterými jsme spolupracovali. Doufáme, že jsme se z těchto chyb poučili a že je na našem dalším albu nebudeme opakovat. :)

Na album dostáváme spoustu velmi pozitivních ohlasů a za to si XTREEM MUSIC zaslouží velké uznání. Odvedli skvělou práci při propagaci kapely a my jsme jim za veškerou jejich podporu opravdu vděční!


„Emanation of the Dying Perceptions“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál NECROMONGER?

PIGMAN(NECROMONGER): Album NECROMONGER mělo původně vycházet u FECAL BODY INCORPORATED. Kapela se však v roce 2021 rozpadla po vydání svého posledního alba „Tales From The Spermswamp“. Tyto písně již byly napsány a původně byly určeny pro páté album FBI. :)

Naše písně se rodí ze světa kolem nás, z drsné reality, ve které žijeme. Tam čerpáme inspiraci a transformujeme ji do hudby skrze naši vlastní temnou a extrémní perspektivu.

Kdo je podepsán pod masteringem a mixem? Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Byl vám vytvořil zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

PIGMAN(NECROMONGER): Nahrávání probíhalo v několika různých studiích. :)

Kytary byly nahrány v naší zkušebně, bicí byly nahrávány v Playground Studiu ve Varně se zvukovým inženýrem Atanasem Machevem, zatímco basa a zpěv byly nahrány u mě doma. Mix a mastering proběhl v našem rodném městě Pleven v Audiovelvet Studiu zvukovým inženýrem Didim společně se Tsvetomirem Garkovem. :)

Záměrně jsme se zaměřili na syrový, oldschoolový zvuk, protože jsme velkými fanoušky death metalové scény z konce 80. a začátku 90. let. Kapely jako CARCASS, IMPETIGO, PUNGENT STENCH, AUTOPSY, DEAD INFECTION a BOLT THROWER na nás měly obrovský vliv a my jsme chtěli na našem albu zachytit stejnou brutální, organickou atmosféru.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jste jej vydali u Xtreem Music a je opatřeno mrtvolným, morbidním obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

PIGMAN (NECROMONGER): Obal alba představuje nejtemnější stránku lidské mysli a nevyhnutelný rozklad těla i duše. Groteskní ženská postava s mnoha pažemi symbolizuje smrt, šílenství a nekonečné utrpení, zatímco useknuté hlavy, které drží, lze vnímat jako různé lidské emoce, identity nebo vnímání zbavené jejich majitelů. Odráží koncept „Emanace umírajících vnímání“ – postupný kolaps vnímání, rozumu a samotného lidstva.

Chtěli jsme, aby obal alba působil znepokojivě a neklidně, spíše než jen graficky. Má zachytit stejnou atmosféru jako hudba: temnou, tísnivou, chaotickou a beznadějnou. Obal alba není jen pro šokující efekt, ale vizuálně překládá témata alba, jako je psychologický rozpad, smrtelnost a groteskní krása, která se skrývá v rozkladu.

Chtěli jsme také vzdát hold klasickému gore a death metalovému umění z konce 80. a začátku 90. let, kdy byly obaly alb ručně malované, velmi detailní a okamžitě rozpoznatelné. Tato estetika staré školy dokonale... doplňuje hudbu a reprezentuje ducha NECROMONGER.

Vaše image i texty v sobě mají tradiční gore death metalovou tématiku. Kde jste pro ni čerpali inspiraci? Kdo je autorem textů a o čem pojednávají? Byly to filmy, knihy? Zúčastnil si se někdy pitvy?

PIGMAN (NECROMONGER): Texty píšu já (Pigman). Nikdy se nejednalo o šokující efekt samotný. Gore vždycky sloužil jako způsob vyjádření temnější stránky lidské existence – smrti, rozkladu, šílenství, nemoci a křehkosti lidského těla. Tato témata mě fascinují už od puberty.

Naše inspirace pochází z mnoha různých míst. Svou roli samozřejmě sehrály klasické horory a krvavé filmy, zejména staré undergroundové filmy z 80. a 90. let, ale inspiraci čerpáme také z lékařských knih, forenzní fotografie, patologie a samotné drsné reality smrti. Někdy je realita mnohem znepokojivější než fikce.

Když jsem byl teenager, s přáteli jsme se v létě potloukali před městskou márnicí. Pitevny byly v přízemí a kvůli nesnesitelnému zápachu formaldehydu smíchaného s rozkládajícím se lidským masem jsme okna často nechávali otevřená. Používali jsme rozbitá zrcadla, abychom odráželi sluneční světlo skrz okna, a snažili se zahlédnout, co je uvnitř místností. Byla to zvláštní směs zvědavosti, fascinace a mladická bezohlednost. Tyto vzpomínky mi od té doby utkvěly v paměti a rozhodně ovlivnily mou představivost a atmosféru, kterou se snažím skrze NECROMONGER vytvořit.

Nikdy jsem se vlastně pitvy nezúčastnil, ale mnoho let jsem strávil čtením o patologii, studiem lékařských ilustrací, forenzních fotografií a anatomických odkazů. Dáváme přednost vytváření vlastního temného světa inspirovaného realitou, než abychom jen kopírovali scény z filmů.

Naše texty nakonec nejsou jen o krvi a mrzačení. Jsou o smrti jako nevyhnutelné součásti života, o kolapsu lidského těla a mysli a o konfrontaci s věcmi, od kterých by se většina lidí raději odvrátila. To je to, co pro nás gore death metal vždycky představoval.


Toulám se podsvětím již přes třicet let a z Bulharska znám jen pár death metalových kapel (mám hrozně rád ENTHRALLMENT, CONCRETE). Přesto si myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Jak se u vás daří extrémním metalovým stylům? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely, ty jako muzikant?

PIGMAN(NECROMONGER): V Bulharsku je poměrně dost vynikajících death metalových a grindcore kapel. Bohužel je naše scéna velmi malá a pro kapely zde je extrémně obtížné upoutat pozornost zahraničních nahrávacích společností. Bulharsko je prostě malý trh a vydavatelství se zajímají především o prodej velkého množství desek.

Jsme velmi blízcí přátelé s ENTHRALLMENT, COCKLUSH (kteří bohužel již nejsou aktivní) a CONCRETE, kde hraje i náš bubeník Quill Ratt. :)

Naši přátelé POLYGON z Plovdivu už vydali dvě alba a momentálně pracují na novém.

CORPSE jsou opravdové legendy bulharského grindcoru, kapela s 35letou historií. Bohužel zatím vydali pouze dvě plnohodnotná alba a jedno minialbum, a to i přes všechno, čím přispěli do undergroundové scény.

Celkově je pro bulharskou kapelu neuvěřitelně těžké prorazit v západní Evropě nebo v zámoří. Mnoho kapel nakonec vydává svá alba sama a po chvíli pomalu ztrácejí motivaci k další tvorbě hudby, protože prostě nevidí žádné skutečné příležitosti.

V dnešní době jsou to větší nahrávací společnosti, které určují pravidla. Investují hlavně do kapel, o kterých věří, že vydělají peníze. Je jim jedno, jestli tvoříte hudbu stejným způsobem, jakým se dělala před 35 nebo 40 lety. Hledají to, co je komerčně ziskové, zatímco my se mnohem více zajímáme o zachování ducha a autenticity oldschoolového death/gore metalu. Takoví prostě jsme a nemáme v úmyslu měnit náš zvuk jen proto, abychom se přizpůsobili současným trendům.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit NECROMONGER, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

PIGMAN (NECROMONGER): Nápad na název NECROMONGER přišel před lety při sledování filmu Riddickovy kroniky. :) Slovo „Necromonger“ se ve filmu opakovalo a já si hned myslel, že zní perfektně pro nový projekt. Trochu jsem upravil pravopis a tak se zrodil NECROMONGER.

Je těžké říct, že máme nějaké skutečné idoly, všem je nám 40 a 50 let. (smích) Extrémní metal posloucháme už desítky let, takže místo toho, abychom se drželi jednotlivých kapel, zůstáváme prostě oddaní éře, která nás formovala.

Naše největší vlivy jsou thrash, death a gore metalové kapely z konce 80. a začátku 90. let. Upřímně věříme, že to byl zlatý věk extrémního metalu, kdy byla hudba syrová, nekompromisní a tvořená s opravdovou vášní spíše než komerčními ambicemi. Tyto desky jsou důvodem, proč tento styl hrajeme dodnes. Bohužel je velmi vzácné slyšet nové kapely, které zachycují stejného ducha.

V této fázi neplánujeme hrát živě. Náš bubeník žije na opačné straně Bulharska a kapela se momentálně skládá pouze ze tří členů. Pro živé vystoupení bychom potřebovali alespoň pět hudebníků a logistika nám pravidelné zkoušky téměř znemožňuje.

Prozatím věříme, že je mnohem důležitější soustředit naši energii na to, co nás nejvíc baví – psaní nové hudby. Brzy začneme pracovat na našem druhém albu a právě tam se v tuto chvíli soustředíme na veškerou naši pozornost.

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

PIGMAN (NECROMONGER): Po podpisu smlouvy s XTREEM MUSIC jsme propagaci kapely a alba nechali zcela v jejich rukou, protože jsme měli naprostou důvěru, že přesně vědí, co dělají. Předčili naše očekávání. Díky jejich tvrdé práci album získalo desítky recenzí, rozhovorů a článků v časopisech a webových magazínech po celém světě. Jsme jim opravdu vděční za všechno, co pro NECROMONGER udělali. :)

Také věříme v podporu kapel, které máme rádi, nákupem jejich hudby. Osobně poslouchám metal už téměř čtyřicet let a kdybych sečetl všechny peníze, které jsem za tu dobu utratil za CD, LP, kazety, trička a další zboží, pravděpodobně bych si mohl koupit pár bytů. (smích)

Pořád chodíme na koncerty, kdykoli můžeme, i když v dnešní době asi ne tak často, jak bychom si přáli. A paříme na párty?

Samozřejmě, že ano! (smích) Metal byl vždycky víc než jen o hudbě, je to o přátelství, setkávání s lidmi s podobným smýšlením, sdílení piv a společném užívání si atmosféry. Ten duch s námi zůstává po celá desetiletí a doufáme, že nikdy nezmizí.

 

Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako NECROMONGER ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

PIGMAN(NECROMONGER): Moderní technologie má své výhody i nevýhody. Na jedné straně umožňuje kapele oslovit lidi po celém světě ve velmi krátkém čase. Pokud máte štěstí a chytne vás zavedený label, můžete se doslova stát známými během několika dní. Některá vydavatelství mají kanály na YouTube s miliony odběratelů, takže vaši hudbu si mohou během několika hodin poslechnout tisíce lidí. Taková publicita může kapelu dostat do centra pozornosti téměř přes noc.

Na druhou stranu moderní technologie měly také obrovský dopad na prodej fyzických vydání, kterých si skuteční, oddaní fanoušci kvalitní hudby stále nejvíce cení. Na začátku 90. let kapely prodávaly velké množství CD, vinylových desek a kazetových pásek. Pak internet všechno změnil a nelegální stahování dramaticky snížilo fyzické prodeje.

Naštěstí jsme v posledních několika letech svědky velmi povzbudivého oživení fyzických formátů, zejména vinylu a kazetových pásek. Stále více fanoušků znovu objevuje potěšení z vlastního vlastnictví hudby namísto jejího pouhého streamování. Myslíme si, že je to fantastické, zejména pro... undergroundová scéna, kde je koupě alba jedním z nejlepších způsobů, jak přímo podpořit kapely, které máte rádi.

Streamovací služby jsou koneckonců užitečné pro objevování nové hudby, ale nic se nevyrovná tomu, když držíte v rukou CD, LP nebo kazetu, čtete texty písní, prohlížíte si obal a skutečně prožíváte album jako kompletní umělecké dílo. To je něco, co digitální média nikdy nemohou plně nahradit.


S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

PIGMAN (NECROMONGER): Death metal je součástí našich životů už přes třicet pět let. Je pro nás mnohem víc než jen hudební styl, stal se způsobem myšlení a součástí toho, kým jsme. Vyrůstali jsme s ním a nikdy jsme necítili potřebu následovat trendy nebo měnit svůj zvuk jen proto, že se kolem nás změnil hudební průmysl.

Pro nás death metal představuje naprostou uměleckou svobodu. Je to žánr, kde neexistují žádná pravidla o tom, co byste měli psát, jak byste měli znít nebo jaká témata byste měli zkoumat. Umožňuje nám vyjádřit temnější stránku lidské existence bez kompromisů.

Zároveň jsme jen obyčejní lidé. Máme práci, rodiny, povinnosti a každodenní život jako všichni ostatní. Death metal není o předstírání, že jsme někdo, kým nejsme. Je to prostě hudba, která nás provází po většinu našich životů a stále nám dává stejné vzrušení jako když jsme ji poprvé objevili jako teenageři.

Nehrajeme death metal, protože je módní nebo proto, že očekáváme, že zbohatneme nebo se proslavíme. Kdyby to bylo naše... Kdybychom měli cíl, zvolili bychom úplně jiný styl hudby. Hrajeme ho, protože ho opravdu milujeme a protože nám tvorba tohoto druhu hudby stále přináší stejné uspokojení jako před více než třemi desetiletími.

Dokud nás bude bavit skládat riffy, nahrávat alba a poslouchat ten staromódní zvuk motorové pily dunící z reproduktorů, budeme dál dělat death metal. O tom je NECROMONGER.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají NECROMONGER v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě a kdy navštívíte Českou republiku? Pokud máš něco na srdci a rád bys něco vzkázal fanouškům, promotérům, labelům, tak zde je prostor…

PIGMAN(NECROMONGER: Letos na podzim začneme nahrávat naše druhé album, které bude ještě brutálnější, těžší a rozmanitější než naše debutové. Neustále se snažíme psát silnější písně a zároveň zůstat věrní našim oldschoolovým kořenům. :)

Rádi bychom také vyjádřili upřímnou vděčnost XTREEM MUSIC za to, že v nás věřili a dali nám příležitost vydat naše debutové album prostřednictvím tohoto labelu. Jejich podpora a profesionalita pro nás hodně znamenaly.

A uvidíte někdy NECROMONGER naživo?

Čas ukáže. :) Momentálně je naší hlavní prioritou psaní a nahrávání nové hudby, ale nikdy nevíte, co budoucnost přinese.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Emanation of the Dying Perceptions“ zase narvat do hlavy!

PIGMAN(NECROMONGER: Ještě jednou děkuji za rozhovor a za vaši podporu undergroundové scéně. Podporujte i nadále undergroundový death metal, kupujte si fyzické nahrávky a nikdy nenechejte zemřít ducha staré školy! Na zdraví z Bulharska! 🍻💀

Recenze/review - NECROMONGER - Emanation of the Dying Perceptions (2026):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

pondělí 10. srpna 2026

Recenze/review - VERDUN - Abyssal Womb (2026)


VERDUN - Abyssal Womb
CD 2026, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Nejhorší bývala vždycky rána. Počítali jsme mrtvé, seděli jsme u nich a drželi v rukou jejich zohavené obličeje. Utrhané ruce a nohy, vyhřezlé vnitřnosti.  Krkavci, čekající na své sousto, na kus masa. Měli jsme pocit, že nám lhali, že nás všichni opustili a že se nacházíme v obrovském mlýnku na maso. V zákopech temnoty musela vznikat i nová nahrávka francouzských tmářů VERDUN. Kapely, u které jsem si vzpomněl na vyprávění mého pradědy, který opravdu bojoval v První světové válce. Vždycky se zahleděl do dálky a někdy měl v očích slzy. Zažil opravdové peklo i apokalypsu. 

Je to moje první setkání s kapelou a rovnou napíšu, že dopadlo na výbornou. Těch pochmurných. doomových, drásavých emocí je tolik, že si mě VERDUN ihned získali na svoji stranu. Při poslechu jsem opravdu nebyl ve svém pokoji, ale vrátil jsem se po časové ose zpět a sledoval démony, jak zase jednou ovládli svět. Hodně jsem u alba přemýšlel a uvědomil jsem si, že jsme se jako lidstvo příliš neposunuli, stále děláme stejné chyby, u kterých umírají tisíce nevinných. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě takovou zvláštní auru, napětí, neklid. Působí na mě až uhrančivým dojmem. 


Definovat styl, jaký kapela hraje není zase jednoduché. Na albu zazní jak doomové, tak black metalové pasáže, uslyšíte ale i sludge prvky. V závěru je to jedno, vždycky mi šlo o celkový dojem, o zážitek, o předané emoce. Když poslouchám "Abyssal Womb", tak mám pocit, jakoby mě obejmuly pevné, nekonečně chladné pavučiny, jakoby  mi někdo stál těžkou botou na prsou a já zarýval svůj obličej do bahna země, proti které nevím proč bojujeme. Novinka plyne převážně ve středním tempu, nikam zbytečně nespěchá, sází se zde spíše na celkový dojem. Skladby mají na mě až uhrančivý účinek. Naslouchám slovům a vyprávěním, jsem v jiné dimenzi, vnímám jejich bolest. Děsivé sny, které se jim stále vracejí. Kdysi byli hrdinové, dnes se doba změnila a dávno upadli v zapomnění. Na VERDUN se mi ale asi nejvíc líbí, že jsou opravdoví, reální, uvěřitelní, syroví a naprosto autentičtí. Hudba je těžká, ohlodaná na kost. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Povedl se zvuk, motiv na obalu i všechny ostatní formální věci, bez kterých to samozřejmě nejde. Co se týká textů, tak ty uctívají temné sci-fi i metafyziku. Francouzi se mi dostali do hlavy, do podvědomí, hráli si se mnou pokaždé jako šelma se svojí kořistí. Už dlouho se mi nestalo, abych si jen tak sedl a od prvního tónu, melodie, od prvního úderu bicích, byl takhle moc ztracen. Klečím uprostřed zuřící bitvy a marně se modlím k Bohu. Nikdy jsem ho neviděl, zato Satan je na každém rohu. Usmívá se. Vypadá to, že se stále budeme zbytečně zabíjet. Kvůli území, kvůli víře, kvůli nedorozumění. Mocní tohoto světa na tom budou nadále vydělávat. Pokaždé, když budu poslouchat tuhle desku, tak na to budu myslet. Je totiž vynikající po všech stránkách. Temný, uhrančivý, démonický soundtrack k sludge doom metalové apokalypse! Album, které se vám dostane do krve i do podvědomí! 

Asphyx says:

Mornings were always the worst. We counted the dead, sat beside them, and held their mutilated faces in our hands. Torn-off arms and legs, spilling entrails. Ravens, waiting for their next bite, for a piece of flesh. We felt like we’d been lied to, that everyone had abandoned us, and that we were trapped in a giant meat grinder. It must have been in those dark trenches that the new album by the French doom metal band VERDUN was created. A band that reminded me of the stories my great-grandfather told he actually fought in World War I. He would always gaze into the distance, and sometimes there were tears in his eyes. He had experienced true hell and the apocalypse.

This is my first encounter with the band, and I’ll say right off the bat that it turned out great. There are so many of those gloomy, doom laden, harrowing emotions that VERDUN immediately won me over. While listening, I really wasn’t in my room I traveled back in time and watched as the demons once again took over the world. I thought a lot about the album and realized that we, as humanity, haven’t progressed much; we’re still making the same mistakes that cause the deaths of thousands of innocent people. The songs are very well written; they possess a peculiar aura, tension, and unease. They have an almost mesmerizing effect on me.


It’s not exactly easy to define the band’s style. The album features both doom and black metal passages, but you’ll also hear sludge elements. Ultimately, it doesn’t matter I’ve always been more interested in the overall impression, the experience, and the emotions conveyed. When I listen to "Abyssal Womb", I feel as if I’m being enveloped by sturdy, infinitely cold cobwebs, as if someone were standing on my chest with a heavy boot and I were burying my face in the mud of the earth, against which I don’t know why we’re fighting. The new album flows mostly at a moderate tempo; it doesn’t rush anywhere unnecessarily, focusing instead on the overall impression. The songs have an almost mesmerizing effect on me. As I listen to the lyrics and the stories, I’m transported to another dimension I feel their pain. The terrifying dreams that keep coming back to haunt them. They were once heroes; today, times have changed, and they’ve long since fallen into oblivion. But what I probably like most about VERDUN is that they’re genuine, real, believable, raw, and completely authentic. The music is heavy, stripped down to the bone. Nothing is superfluous, nothing is missing. The sound, the cover art, and all the other formal elements which, of course, are essential are all spot-on. As for the lyrics, they pay homage to dark sci-fi and metaphysics. These French guys have gotten into my head, into my subconscious; they’ve played with me every time like a predator with its prey. It’s been a long time since I’ve just sat down and, from the very first note, the very first melody, the very first drumbeat, been so completely lost. I’m kneeling in the middle of a raging battle, praying to God in vain. I’ve never seen Him, but Satan is on every corner. He’s smiling. It looks like we’ll just keep killing each other for nothing. Over territory, over faith, over misunderstandings. The powerful of this world will continue to profit from it. Every time I listen to this album, I’ll think about that. Because it’s outstanding in every way. A dark, mesmerizing, demonic soundtrack to a sludge doom metal apocalypse! An album that will seep into your blood and your subconscious!



Track listing -
1. Funeral of the Cosmic Knight
2. Silent Witness
3. He Who Killed the Devil
4. La Lame et la Chair
5. Rise of the Atomic Ghouls
6. The Man Behind My Eyes
7. Les Noces du Néant

Line up -
David Sadok - Vocals
Jay Pinelli - Guitars
Florian Celdran - Bass
Geraud Jonquet - Drums

Artwork by David Sadok (Jaxartattooer)

neděle 9. srpna 2026

Recenze/review - DECEDENT - Predestined for Tragedy (2026)


DECEDENT - Predestined for Tragedy (2026)
EP 2026, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Čtyři kousky shnilého masa, podávaného ve vybělené lebce, čtyři rezavé hřeby, které jednou budou zatlučeny i do tvého víka od rakve. Čtyři mokvající skladby, které se mi ihned zadřely pod kůži i do vnitřností. Začaly tam postupně mokvat, drásat a pálit. Potřeboval jsem další dávku death metalu v podání maniaků DECEDENT, abych zanícenou ránu prořízl. Ostré, surové riffy, nekompromisní morbidní vokál, motivy plné špíny, hnisu, rozkládajících se těl a hlavně melodie, které působí spíše jako vivisekce, než jen obyčejná hudba.

Jedná se samozřejmě o ten nejhlubší underground. Žádné zbytečnosti, tam kde jiné kapely přemýšlejí, tihle maniaci řežou do živého a útočí na solar plexus. Kývám se spokojeně do rytmu, vzpomínám na staré mistry řezníky, užívám si mokvající, bažinatou atmostéru, klaním se těm nejlepším patologům. Poslouchat tohle EP je jako exhumovat hroby na zahradě sériového vraha. 


Na téhle smečce bylo, je a s největší pravděpodobností asi i bude nejlepší to, že je opravdová, uvěřitelná, že se s ničím moc nemaže. Samozřejmě, jak už tomu v dnešní době bývá, všechno tady již bylo a pánové neobjevují ani nepředkládají nic nového. Jenže, když ono mě baví "Predestined for Tragedy" poslouchat. Mám pokaždé až morbidní radost, srovnatelnou snad jen se zážitky z dobrých hororových filmů. Pokud jste jako já staří psi a nebo se jen také s chutí přehrabujete ve starých kostech a užíváte si podmanivě krvavou atmosféru, potom jste zde správně. Tahle smečka vám nabídne zážitek, srovnatelný snad jen s exhumací prokletého hrobu. Opravdový death metal byl vždy o hnusných věcech, upozorňoval na to, čeho jsme jako druh schopni. DECEDENT nám předkládají realitu, ohlodanou na kost a také hudbu, která vás strhne do hlubiny. Je velmi dobře napsaná, na povrchu chladná a syrová jako ruka mrtvoly, uvnitř ale hoří, žhne a pálí. Nic pro slabé povahy, EP ocení spíše maniaci, kteří se rádi rochní po lokty ve vnitřnostech. Je něco mokvajícího, bolestivého, co mě pokaždé doslova přikove na zeď, když tuhle nahrávku poslouchám. Je morbidní ochutnávkou, je nastaveným zrcadlem našich hnusných činů, že mementem toho, co někteří jedinci dokáží za zvěrstva. Mě nezbývá nic jiného, než označit novinku vysokou známkou kvality a doporučit ji všem pravověrným. Mrzí mě snad jen jediné, zajímalo by mě, jak zní tahle smečka naživo. Fanoušci třeba takových ROTTREVORE, DISMA, FUNEBRARUM, ABHORRENCE, INCANTATION, OBITUARY, PESTILENCE, BOLT THROWER, UNDERGANG, CONTAMINATED, moje slova určitě potvrdí. Hnisavý, mokvající, bažinatý death metal, který vás vyvrhne zaživa! Stanete se jen kusem shnilého masa! 


Asphyx says:

Four pieces of rotten flesh, served in a bleached skull; four rusty nails that will one day be hammered into your coffin lid as well. Four oozing tracks that immediately burrowed under my skin and into my guts. There, they gradually began to ooze, tear, and burn. I needed another dose of death metal from the maniacs of DECEDENT to cut through the inflamed wound. Sharp, raw riffs, uncompromising morbid vocals, themes full of filth, pus, and decaying bodies and above all, melodies that feel more like vivisection than mere music.

This is, of course, the deepest underground. No frills where other bands overthink, these maniacs cut to the quick and strike at the solar plexus. I nod contentedly to the beat, recalling the old master butchers, savoring the oozing, swampy atmosphere, and bowing to the finest pathologists. Listening to this EP is like exhuming graves in a serial killer’s backyard.

The best thing about this band past, present, and most likely future is that it’s genuine, believable, and doesn’t beat around the bush. Of course, as is often the case these days, it’s all been done before, and these guys aren’t discovering or presenting anything new. But still, I really enjoy listening to “Predestined for Tragedy”. Every time, I feel a morbid joy, comparable perhaps only to the experience of watching a good horror movie. If, like me, you’re an old hand or if you just enjoy rummaging through old bones and savoring a captivatingly bloody atmosphere then you’ve come to the right place. This band offers an experience comparable perhaps only to the exhumation of a cursed grave. True death metal has always been about disgusting things, drawing attention to what we’re capable of as a species. DECEDENT presents us with reality, stripped down to the bone, as well as music that will drag you into the depths. It’s very well written on the surface, cold and raw like a corpse’s hand, but inside, it burns, smolders, and sears. Not for the faint of heart this EP will be appreciated more by maniacs who like to wallow elbow-deep in guts. There’s something raw and painful about it that literally pins me to the wall every time I listen to this recording. It’s a morbid taste, a mirror held up to our vile deeds, a reminder of the atrocities some individuals are capable of. I have no choice but to give this new release high marks for quality and recommend it to all true believers. My only regret is that I’d love to know what this pack sounds like live. Fans of bands like ROTTREVORE, DISMA, FUNEBRARUM, ABHORRENCE, INCANTATION, OBITUARY, PESTILENCE, BOLT THROWER, UNDERGANG, and CONTAMINATED will surely agree with my assessment. Festering, oozing, swampy death metal that will rip you apart while you’re still alive! You’ll become nothing more than a piece of rotten flesh!


Recenze/review - DECEDENT - Persistent Ruin (2024):

Recenze/review - DECEDENT - For Those in Shallow Graves (2025):


tracklist:
01. Flaying The Horde 
02. Seraphic Immurement (feat. Anhedonia) 
03. Interminable Gouging (feat. Dying Remains) 
04. Ceremony of Evocation


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý osmdesátý druhý - Foťák po dědovi


Příběh pětistý osmdesátý druhý - Foťák po dědovi

Víkend po mém první Brutal Assaultu v roce 1998, jsem toho měl plné kecky. Alkohol, ale i brigáda a všechno kolem mi lezlo krkem. Blondýnka byla u rodičů v Táboře a já se uklidil na chalupu. Sedával jsem dlouho hodiny pod kaštanem a četl si staré sci-fi knihy. Vytáhl jsem si prodlužovačku až do okna, postavil tam věž a přehrával si vinyly. Každý relaxujeme jinak a u mě to byla práce se dřevem, sekání louky a cvičení. Běhával jsem do prudkých kopců, skákal přes kameny, brodil se v horských potocích. Měl jsem za chalupou pytel z hrubé látky, boxoval jsem do něj, až jsem padal zemdlený na chladnou trávu. Byl tu se mnou jenom pes, klid a ticho. V atlasu jsem si vyhledával druhy ptáků, které chodily na zahradu a štěbetaly, vrkaly, štěkaly. Stejně jako mladý srnec, co nám chodil na maliny. 

Usínal jsem unavený čerstvým vzduchem, prohlížel si staré časopisy s jabloneckou bižuterií. Byly v nich slečny z mých snů. Nahé, ale krásně nafocené, eroticky svůdné, usměvavé s krásnými šperky mezi prsy, na napnutých šíjích. Stylizované do různých typů a mě uchvátila jedna sportovkyně. Co asi dělá tahle dáma s divokým kukučem dneska. Někdy mě navštívila i ve snu. Nejdřív jen jako tichý stín, ale pak se naklonila nad postelí a...vždyť to znáte. Jednou v noci mě probudil šílený jekot. Posadil jsem se a nejdřív si myslel, že to byla jen noční můra. Zlý sen. Jenže se to opakovalo. Pes zavrčel a vyběhl ke dveřím. Beru do rukou sekyru, připravený na vše. Na chodbě je zima i v létě a mrznou mi holé nohy. Další výkřik. To je nahoře, lokalizuji původce děsivosti. Jdu opatrně, psa u nohy. Co to může být? 

Nikdo tam není, jen když se podívám proti měsíci, tak mám pocit, že vidím oběšence. Nejdřív se leknu, zamrazí mě v kostech, ale pak mi dojde, že to je jen schnoucí a vyvěšený starý kabát. Odfrknu si, sednu na postel a pes si vyskočí ke mě. Mluvím s ním, on má hlavu na stranu a když už jsme konečně klidní, ozve se další drásavý jekot. Nějaká mladá žena, připadá mi. A  je ještě výš, na půdě. Vezmu žebřík a i když je ve mě malá dušička, tak lezu nahoru. Vydrápu se, sekyru stále v ruce. Chlácholím psa a dodávám si tím odvahu. Nejdřív to je jako nějaký podivný sen. Nikdo tam není, jen otevřená malovaná truhla s takovými těmi sedláckými vzory a motivy, které musí být neskutečně staré. Do truhly svítí měsíc. Jdu pomalu blíž a nechápu, kdo mohl truhlu otevřít. Nikdo tu nikde není. Uvnitř jsou staré fotky, hodně fotek. Některé zažloutlé, jiné novější. Přehrabuji se jimi a protože jediným světlem je opravdu jen strýc měsíc, dostávají takový zvláštní nádech. 

Dám si tu práci a snesu všechno dolů. Zavřu víko. Lehnu si do postele. Nechám psa, aby byl u mě. Má z toho radost a já mu chvilku šeptám slova o tom, aby se nebál. Usnu a probudí mě až slunce. Jdu na záchod a když se vrátím, tak je víko otevřené. Zase mám ve vnitřnostech takový zvláštní pocit. Vytáhnu truhlu před chalupu a opláchnu si obličej v potoce. Voda je ledová i přesto, že den slibuje další tropické klima. Najím se, pohodlně se usadím a začnu se přehrabávat ve vzpomínkách. Šustím starými papíry, prohlížím si fotky. Jsem jako nějaký archeolog, který rozkrývá jednotlivé vrstvy historie. Rodina, která tu kdysi žila, musela pracovat hodně tvrdě. V lesích. Na mužích je to vidět. Němci, velcí chlapi, štíhlé, sedřené ženy. Několik smutných fotek s mrtvými dětmi. A pak jedna, co mě rozklepe ruce. Někdo vyfotil mladou holku, jak visí na půdě. Jazyk vyplazený, tichý výkřik v obličeji. Uff. Odhodím ji na hromadu s tím, že ji nechci už nikdy vidět. 

Hledám dál, jak ve staré pokladnici. Jsou tu i nějaké filmy a také foťák Leica. Děda ho prý, to znám z vyprávění, dostal kdysi na nějakém jednání v boleslavské škodovce. Také měl malou kameru Sony, kterou jsem si sice párkrát potěžkal v ruce, ale mě videa nikdy moc nebavila. Ve foťáku je film, zjistím po chvilce. Je tu i několik dalších, vypadá to, že si je tady děda asi schoval, protože znáte to, osm bratranců, zvědavých jak veverky, ti vám vlezou všude. Chápu jeho pohnutky, i když mě fotky bývalých majitelů dost děsí. Tenkrát lidé přistupovali ke smrti opravdu úplně jinak než my. Pamatuji si sice prababičku, vystavěnou mrtvou v kostele. Ale to jsem byl malý. Plakal jsem, protože mě měla ráda a připomínala mi stařenky z pohádek. Dávala mi cucavé bonbony, které měla vždycky v kapsářích v sukni. Pořád se usmívala, i když si toho musela prožít za války hrozně moc špatného. Lidé si tenkrát víc vážili obyčejných věcí.

Jdu cvičit, běhat a pracovat. Celé dopoledne mi ale vrtá hlavou, co na těch fotkách je. Nedá mi to a když mám dosekanou obrovskou hromadu dřeva, jdu do fotokomory. Kdysi jsem dědovi asistoval s vyvoláváním fotek, ale to už je dávno. Opakuji si jeho slova, připadá mi, že je tu se mnou. Za dveřmi je jeho fotka s babičkou, jak sedí, oba v nejlepších šatech, před chalupou na lavičce. Ano, na té, na které jsem si dal před chvílí pivo na uklidnění. Klepou se mi ruce po sekání a moc jsem zase nejedl. Jsem líný vařit. Nakrmil jsem jen psa, já počkám. Zhasnu světlo, rozzářím lampičku a rozmíchám roztok chloridu (nebo bromidu, copak já vím, co tu zůstalo?). Párkrát se bouchnu do hlavy, protože střecha je tu šikmá a děda byl menší než já. Pes škrábe na dveře, ale teď nemůžu. Na papíru se začínají pomalu objevovat první obrysy. Věším fotky za kolíčky na šňůru a čekám. Sednu si, celý proces jsem možná trošku uspěchal. Jsem netrpělivý a hrozně zvědavý. 

Na některých fotkách jsou ženy, které jsem nikdy neviděl a nevím, kdo to byl. Vypadá to, že je děda znal ještě před babičkou. Aspoň myslím, doufám, věřím tomu. Byl pro mě vždy ztělesněním elegance, gentlemanství a nekonečné dobroty. Uměl být i přísný, ale jinak to byl takový ten správný chlap. A pro mě velký vzor. Všechny ženy jsou nahé. Focené na různých místech, většinou v přírodě. Je na nich i babička, nejdřív ji vůbec nepoznám, je v tom něco zakázaného, nechci je vidět, ale zároveň jsou moc krásné. Moje babička byla fakt kočka, taková ta noblesní dáma. Naskládám fotky do krabičky a večer si ji pak vezmu dolů. Zatopím s ní v kamnech. Nechci, aby někdo viděl, co ten v podstatě dokonalý děda, ke kterému všichni vzhlížejí, dělal. Některé fotky nejsou zase tak nevinné. Bude to jen naše tajemství, jo, dědo? Mám pocit, že se jen omluvně usměje, že tu stojí se mnou, že mi radí, jak mám vyvolávat další a další filmy.

Tyhle ale nejsou dědy, jsou předchozích majitelů. Je na nich rodina, mladé, usmívající se dívky, sedřené stařeny, chlapi jak hora, všichni zachmuření, s fajfkami. Nafoceny jsou i různé akce, myslivci. A pak to začne. Hitlerjugend, průvody ve Smržovce, hajlování. Je mi z toho divně. Hákové kříže nakreslené v Jablonci na jednom obchodě. Otevírá se přede mnou historie jedné obyčejné rodiny, někdy veselá, jindy smutná, ale hlavně poznamenaná dobou, válkou, vším tím zlem, které sem přišlo nepozvané, přesto některými chtěné. Bylo už pozdě, když jsem slezl dolů do pokoje. Ještě jednou, to mi zase nedalo, jsem si prohlédl všechny dědovy akty. Jen ty babiččiny jsem pochopitelně přeskočil. Pes se mi díval přes ruku. Naložil jsem kamna, otevřel okno a díval se chvíli na měsíc. Za několik dní jsem zbytek odnesl do Jablonec do muzea, kde mi děsně moc děkovali. Zatím si ale jen tak lehnu a spím jak zabitý.

Probudí mě výkřik. Teď už ale vím, že je to jen přelud, zlý sen, představa. Jdu nahoru na půdu. Nebo se mi to jen zdá? Tam sedí nahá dívka na židličce a usmívá se na mě. Na opravdové fotce byla přeci oblečená, když visela na trámu. Tady ale není. Chytne mě za ruku, odvede na půdě až úplně nahoru, kde je trošku toho sena. Voní mládím a má hrozně jemné ruce. Šeptá mi něco do ucha, nejdřív tomu vůbec nerozumím. Přitulí se, je teplá, i když by měla být dávno po smrti. Líbá mě a najednou, z ničeho nic mi ukousne kus masa z obličeje. Jsem v milostné křeči, stydím se za to, že se mi to líbí. Je to tak živý sen, že když se probudím, tak dlouho nevím, co je pravda a co se doopravdy stalo. Vyvenčím psa, i když je ještě tma. Truhla je zase otevřená, i když jsem si na sto procent jistý, že jsem ji zavíral. Dědův foťák jsem vyzkoušel už odpoledne. Vezmu jej do ruky a vyběhnu na kopec nad chalupu. Fotím v měsíčním světle, hledám zajímavé pohledy, momenty. Když se vracím, vrtá mi hlavou, kdo na půdě rozsvítil. Nechám světlo svítit, tohle vyřídím raději až zítra. 

Vůbec nevím, kam se ta stará Leica poděla. Měl jsme jí hodně dlouho. Nadvládu samozřejmě po letech převzaly digitální foťáky a pak mobily, ale pokaždé, když jsem měl chuť opravdu fotit, tak jsem ji nábožně vytáhl, znovu poděkoval dědovi a zkoušel si fotit krajinky, přírodu. S holkama jsem už dávno skončil. Stejně je to zajímavé, aktů jsem holkám udělal spoustu, fakt mě to bavilo a myslím si, že některé byly opravdu hodně povedené, ale vůbec jsem nevěděl, že je můj děda fotil také. Mělo to něco do sebe, bylo to osobnější, klidnější a každá fotka měla duši. Někdy si na půdu zalezu i teď, po mnoha letech. Ta truhla tam pořád je. Jen už se sama neotevírá. Nebo ne přede mnou. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 8. srpna 2026

Interview - CHRONIC HATE - Morbid, raw, brutally chopped-up death metal, full of darkness, cold, pressure, energy, and endless pain!


Interview with death metal band from Italy - CHRONIC HATE.

Answered Daniele Tollon (guitars) and Andrea (vocals), thank you!

Recenze/review - CHRONIC HATE - Defeating the Oblivion of Life (2026):

Ave CHRONIC HATE! Greetings to the Italian underground. I hope everything’s going well over there. It should be you’ve released the third fantastic full-length album of your career this year. I have to admit, it literally pinned me to the wall. It’s dark, energetic, and cuts like a sharp knife. It’s very clear that you’ve done a great job and brought a lot of talent to the table. How do you see the new record in relation to your previous albums? Where did you want to go with it, and how do you think the recordings differ?

(Daniele) Hi Jakub and cheers to Czech metalheads! Thanks for your appreciation about our new album and also for inviting us to talk about it. As you pointed out, it took a lot of effort to compose and produce this album, we see it as prosecution of our work over the years but also a new challenge in terms of sound and composition. We always look for something new but without loosing our identity of death metal lovers.

“Defeating the Oblivion of Life” contains all the attributes of good death metal. It’s built on traditional foundations, yet it’s technical and interesting. For me personally, it’s an album I love coming back to. How did it come about? How does CHRONIC HATE compose new material?

(Daniele) Well the composition process, like in many bands, starts from riff ideas that can be brought by guitarists or bass player also. In different ways but we all take part in the composition of the songs. We usually do a preproduction at home so we can listen how the new material sounds like, then we decide if it need more effort or it's good enough. In Chronic Hate both guitarists can record at home and make some preproduction files so this fact make things a little bit easier.


Each of you also plays in a lot of other bands. How do you distinguish between “work” for CHRONIC HATE and for the others? Plus, you’re all experienced musicians who’ve left a lot of great music behind. Do you have any trouble agreeing on things? And what about concerts and recording do you have trouble coordinating schedules and times?

(Daniele) Sometimes it's not easy to coordinate between bands, jobs and everyday's life issues but somehow we always managed to do it and be responsible on our schedules. We don't play tons of gigs per year so we still have some time for our respective other bands, also recordings are organized very early and we are also lucky that we can record guitars, bass and vocals at Daniele's home studio.

About agreeing on things, of course everyone has it's own ideas and can put it into the band, so if the majority of us likes something, we keep it. We know each other quite well so we can also rely on ourselves.

I have to confirm that the sound is literally killer. It keeps making me turn up the volume on my stereo. You have a sound that’s brutal, raw, and at the same time dark and animalistic. Who handled the mixing and mastering? Which studio did you record in, and how did everything go?

(Daniele) The man behind the sound of our new album is Greg Chandler (guitarist in Esoteric band) who runs his Priory Recording Studio in the UK. He took care of guitars and bass reamping, mixing and mastering. We recorded acoustic drums at Artesonika Studio in Northeast Italy with producer Ivan Monibidin, and all guitars, bass and vocal tracks at Daniele's home studio, called Black Swamp Studio. The communication with Greg was so pleasant and he understood very soon what kind of sound we needed. Using real amps and real acoustic drums is not so ordinary anymore nowadays, but we found the right producer for what we had in mind, to sound raw but defined, consistent and thick.


An integral part of the release and a sort of bonus for fans is the CD and vinyl. You released it through Time to Kill Records, and it features mysterious artwork by Colin Marks. How did you choose the design, and how does it relate to the music on the new album? What exactly is it supposed to represent?

(Andrea) We have to thank Time to Kill for giving us the opportunity to release "Defeating the Oblivion of Life" on vinyl as well. We chose one of Colin Marks' many stunning artworks because it perfectly captured the essence of torment and anguish that permeates every single lyric on the album. Chronic Hate leave nothing to chance. The artwork was also chosen for its originality; we are a band inspired by many others, but we have our own identity, and for that reason, we never want to be ordinary.

I’ve been wandering the underworld for over thirty years now, and when it comes to music, I go to Italy for a sure thing. I think we have a similar nature and taste when it comes to metal. I really like your bands and follow your scene closely. Maybe I even envy you a little we only have a few death metal bands here that are worth checking out. How do you explain that death metal is doing so well in your country? How do you perceive your scene, fans, and labels?

(Daniele) Very interesting question. I also listen to extreme music and follow the scene for about 30 years now, and speaking about death metal, Italy has earned respect and has emerged from the underground only in the last 20 years I think. For sure we had many good bands also in the 90's but the fact to be italian was a hard step for emerging and being considered at the same level as foreign bands. But in the end things have changed and now we have gained a good reputation in the international death metal scene, showing also growing fan bases and with more professional and reliable (most of the times) labels.


You play old school influenced death metal. These days, a band can’t really avoid comparisons, but I’d be interested to know how the idea to form CHRONIC HATE actually came about, who your role models were and are, and where you want to take your band? Are you tempted by big international festivals, for example, and would you be willing to go on tour with a more famous band?

We come from the 90's scene so our biggest figures were bands like Morbid Angel, Malevolent Creation, Cannibal Corpse, Dismember and those kind of monsters that ruled the death metal scene during those times. Me (Daniele) and Marco the bass player were already friends in the late 90's and we were trading tapes and suggesting new bands to listen to each other. In early 2001 we met at a Morbid Angel gig and he came to me like „hey why don't we start a band? I know a drummer“ and that's how Chronic Hate started just few months later. We do not have a precise plan about where to take the band, of course we want to go on with passion and dedication, playing live and writing new music, but I feel we don't have this „hurry up“ sensation anymore, instead we take our time to make things in the best way possible. Big international festivals are cool of course, but they are not our main goal, maybe we prefere smaller but more passionate situations, filled with people that are there for the music first. Same idea about going on tour with some more famous band, that would be nice, but we need to find a good situation where we feel 100% into it.

When I started my website ten years ago, my vision was to support bands that I felt weren’t getting enough attention. To let the world know about them. I think I’ve been pretty successful at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label, or do you send out CDs for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?

(Daniele) We love the old-school approach to music, so yes, we buy cds and vinyls, we go to concerts and we party with metalhead friends, like it should be everywhere! We think this is the main step, enjoying the scene as much as possible. Your website and people doing the same kind of promotion are very important for bands like us, when promotion is never enough let's say. Our label is doing a great job and we also do some minor self promotion through our direct and personal channels. But we are so happy to see that someone here and there likes what we do!


On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to get their name out there, but on the other hand, there are a huge number of bands, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology influence you as CHRONIC HATE? What do you think about downloading music, Google metalists, streaming music, etc.?

(Andrea) Every situation is a mirror of society. If you like wallowing in shit, don't complain if you end up smelling. People who have always bought records will keep doing so; those who started with Napster or the like will keep spewing venom—probably because they listen to music superficially and have never spent a dime, yet, they act like know-it-alls behind a screen.

Unfortunately, we’ve had to adapt to all this, too. Everyone is free to choose whether to listen to music at the right volume, with the right sound, and so on... What we have to do is play, record our ideas, and headbang.

I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it—is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to unwind? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?

(Daniele) In my personal view, death metal is both a philosophy and a way to unwind. I mean, when you are so into a music style and you have enough time to listen to your favorite records and discover new great ones, then your mind is satisfied and you can relax doing what you like the most, like spinning a vinyl or pressing play on the cd player.


Finally, a classic but important question. What does CHRONIC HATE have planned for the coming months? Where can we see you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…

Our main goal now is to play as many gigs as possible to promote the album. In June we had the great opportunity to play supporting Possessed on both Italian gigs they made, we also played in Slovenia and in Milan at the Hellbrigade Fest with Tsjuder and Asagraum. We played also Eresia Metalfest with Jungle Rot and Desaster (and many others), few other Italian shows in the making and something in Austria also coming soon. We have been a few times also in Czech Republic and Poland over the years and we would like so much to play there again, let's see what the future will bring! For fans, labels and promoters we have something easy but very important, keep promoting real good music! Death Metal never dies!

Thank you so much for the interview. I wish your new album every success, and I hope your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Defeating the Oblivion of Life” again!

Thank you Jakub for this interview and support, hope our paths will cross one day, cheers from Italy!

Recenze/review - CHRONIC HATE - Defeating the Oblivion of Life (2026):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - CHRONIC HATE - Morbidní, surový, nahrubo nasekaný death metal, plný temnoty, chladu, tlaku, energie a nekonečné bolesti!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Itálie - CHRONIC HATE.

Odpovídali Daniele Tollon (kytara) a Andrea (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - CHRONIC HATE - Defeating the Oblivion of Life (2026):

Ave CHRONIC HATE! Zdravím do italského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos třetí dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou nahrávku v souvislosti s předchozími deskami? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

(Daniele) Ahoj Jakube a na zdraví českým metalistům! Díky za tvé uznání našeho nového alba a také za pozvání, abychom si o něm popovídali. Jak jsi zmínil, složení a produkce tohoto alba vyžadovaly velké úsilí. Vnímáme ho jako pokračování naší práce za ta léta, ale také jako novou výzvu, co se týče zvuku a kompozice. Vždycky hledáme něco nového, ale aniž bychom ztratili naši identitu milovníků death metalu.

„Defeating the Oblivion of Life“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death. Je postavené na tradičních základech, ale zároveň technické a zajímavé. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál CHRONIC HATE?

(Daniele) No, proces skládání, stejně jako v mnoha kapelách, začíná nápady na riffy, které mohou přinést kytaristé nebo i baskytarista. Různými způsoby, ale všichni se podílíme na skládání písní. Obvykle si doma děláme předprodukci, abychom si poslechli, jak nový materiál zní, a pak se rozhodneme, jestli potřebuje ještě víc úsilí, nebo je dostatečně dobrý. V Chronic Hate mohou oba kytaristé nahrávat doma a vytvořit si předprodukční soubory, což věci trochu usnadňuje.


Každý z vás hraje i ve spoustě dalších kapel. Jak odlišujete „práci“ pro CHRONIC HATE a pro ostatní? Všichni jste navíc zkušení muzikanti, kteří za sebou zanechali spoustu skvělé hudby. Nemáte problém se třeba domluvit? A co koncerty, nahrávání, nedělá vám problémy sladit termíny a čas?

(Daniele) Někdy není snadné koordinovat mezi kapelami, prací a každodenními záležitostmi, ale nějak se nám to vždycky podařilo a zodpovědně se věnovat našim programům. Nehrajeme tuny koncertů ročně, takže nám stále zbývá čas na ostatní kapely. Nahrávání se také plánuje velmi brzy a máme také štěstí, že můžeme nahrávat kytary, basu a vokály v Danieleho domácím studiu.

Co se týče dohodnutí, samozřejmě každý má své vlastní nápady a může je do kapely vnést, takže pokud se většině z nás něco líbí, necháme si to. Známe se docela dobře, takže se můžeme spolehnout i sami na sebe.

Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Máte zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný. Kdo je podepsán pod mixem a masteringem? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

(Daniele) Mužem za zvukem našeho nového alba je Greg Chandler (kytarista v kapele Esoteric), který provozuje své studio Priory Recording Studio ve Velké Británii. Staral se o reamping, mix a mastering kytar a basy. Akustické bicí jsme nahrávali ve studiu Artesonika v severovýchodní Itálii s producentem Ivanem Monibidinem a všechny kytary, basu a vokál v Danieleho domácím studiu Black Swamp Studio. Komunikace s Gregem byla velmi příjemná a velmi brzy pochopil, jaký zvuk potřebujeme. Používání skutečných zesilovačů a skutečných akustických bicích už dnes není tak běžné, ale našli jsme toho správného producenta pro to, co jsme měli na mysli – aby zněl syrově, ale definovaně, konzistentně a hutně.


Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD, vinyl. Vy jste jej vydali u Time to Kill Records a je opatřeno tajemným obalem. Autorem je Colin Marks. Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince? Co přesně má představovat?

(Andrea) Musíme poděkovat Time to Kill za to, že nám dali příležitost vydat „Defeating the Oblivion of Life“ také na vinylu. Vybrali jsme si jeden z mnoha úžasných uměleckých děl Colina Markse, protože dokonale vystihl podstatu mučení a úzkosti, která prostupuje každým textem na albu. Chronic Hate nenechávají nic náhodě. Umělecký obrázek byl také vybrán pro svou originalitu; jsme kapela inspirovaná mnoha dalšími, ale máme svou vlastní identitu, a proto nikdy nechceme být obyčejní.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Itálie si chodím pro muziku vlastně na jistotu. Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

(Daniele) Velmi zajímavá otázka. Také poslouchám extrémní hudbu a sleduji scénu už asi 30 let a co se týče death metalu, Itálie si získala respekt a vynořila se z undergroundu myslím až v posledních 20 letech. Jistě, i v 90. letech jsme měli mnoho dobrých kapel, ale fakt, že jsme Italové, byl těžký krok k tomu, abychom se prosadili a byli považováni za stejnou úroveň jako zahraniční kapely. Nakonec se ale věci změnily a teď jsme si na mezinárodní death metalové scéně získali dobrou pověst, s rostoucí základnou fanoušků a profesionálnějšími a spolehlivějšími (většinou) vydavatelstvími.


Hrajete death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit CHRONIC HATE, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

Pocházíme z 90. let, takže našimi největšími vzory byly kapely jako Morbid Angel, Malevolent Creation, Cannibal Corpse, Dismember a podobná monstra, která v té době vládla death metalové scéně. Já (Daniele) a Marco, baskytarista, jsme byli přátelé už koncem 90. let, vyměňovali jsme si nahrávky a navrhovali si nové kapely k poslechu. Začátkem roku 2001 jsme se potkali na koncertě Morbid Angel a on za mnou přišel s otázkou: „Hele, proč nezaložíme kapelu? Znám jednoho bubeníka.“ A tak vznikli Chronic Hate jen o pár měsíců později. Nemáme přesný plán, kam kapelu vést, samozřejmě chceme pokračovat s vášní a odhodláním, hrát živě a psát novou hudbu, ale mám pocit, že už nemáme tenhle „spěch“, místo toho si dáváme na čas, abychom věci udělali co nejlépe. Velké mezinárodní festivaly jsou samozřejmě fajn, ale nejsou naším hlavním cílem, možná preferujeme menší, ale vášnivější akce plné lidí, kteří přišli hlavně kvůli hudbě. Stejný nápad jet na turné s nějakou slavnější kapelou, to by bylo fajn, ale musíme najít dobrou situaci, kdy se do toho budeme cítit na 100 %.

Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

(Daniele) Milujeme oldschoolový přístup k hudbě, takže ano, kupujeme si CD a vinyly, chodíme na koncerty a paříme s metalovými kamarády, tak by to mělo být všude! Myslíme si, že tohle je hlavní krok, užít si scénu co nejvíc. Vaše webové stránky a lidé, kteří dělají stejný druh propagace, jsou pro kapely jako my velmi důležití, řekněme, že propagace nikdy nestačí. Naše vydavatelství odvádí skvělou práci a také děláme menší sebepropagaci prostřednictvím našich přímých a osobních kanálů. Ale jsme moc rádi, když vidíme, že se tu a tam někomu líbí, co děláme!


Na jednu stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako CHRONIC HATE ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

(Andrea) Každá situace je zrcadlem společnosti. Pokud se rád válíš v hovnech, nestěžuj si, když nakonec budeš smrdět. Lidé, kteří si vždycky kupovali desky, v tom budou pokračovat; ti, kteří začali s Napsterem nebo podobnými službami, budou chrlit jed – pravděpodobně proto, že hudbu poslouchají povrchně a nikdy neutratili ani korunu, a přesto se za obrazovkou chovají jako všeználci.

Bohužel jsme se i tomu všemu museli přizpůsobit. Každý si může svobodně vybrat, zda bude poslouchat hudbu ve správné hlasitosti, se správným zvukem a tak dále... Musíme jen hrát, nahrávat své nápady a mlátit hlavou.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

(Daniele) Podle mého osobního názoru je death metal filozofií i způsobem, jak se uvolnit. Myslím tím, že když se tak zamilujete do nějakého hudebního stylu a máte dostatek času na poslech svých oblíbených desek a objevování nových skvělých, pak je vaše mysl spokojená a můžete relaxovat při tom, co vás nejvíc baví, jako je přehrávání vinylu nebo mačkání tlačítka play na CD přehrávači.


Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají CHRONIC HATE v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Naším hlavním cílem je teď odehrát co nejvíce koncertů na propagaci alba. V červnu jsme měli skvělou příležitost hrát jako předskokani Possessed na obou jejich italských koncertech, hráli jsme také ve Slovinsku a v Miláně na Hellbrigade Festu s Tsjuder a Asagraum. Hráli jsme také na Eresia Metalfestu s Jungle Rot a Desaster (a mnoha dalšími), chystáme se na několik dalších italských koncertů a brzy se objeví i něco v Rakousku. V průběhu let jsme byli několikrát také v České republice a Polsku a moc bychom si tam rádi zahráli znovu, uvidíme, co budoucnost přinese! Pro fanoušky, labely a promotéry máme něco snadného, ​​ale velmi důležitého, nadále propagujte opravdu dobrou hudbu! Death metal nikdy neumírá!

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Defeating the Oblivion of Life“ zase narvat do hlavy!

Děkuji Jakube za tento rozhovor a podporu, doufám, že se naše cesty jednou zkříží, zdravím z Itálie!

Recenze/review - CHRONIC HATE - Defeating the Oblivion of Life (2026):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine