DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemcrimibook. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcrimibook. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 24. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Uprostřed kruhu - Arne Dahl (2025)


Uprostřed kruhu - Arne Dahl
2025, MOBA (Moravská bastei)

Udělal jsem si soukromý čtenářský maraton. Mám tu nějaké knihy od léta, co jsem nestihl přečíst. Chystal jsem se na ně celý týden. Dokonce mám v telefonu poznámku, abych nezapomněl. Jenže pak jsem přišel domů a můj zrak padl na novinku od Arheno Dahla. Přečetl jsem si, o čem příběh pojednává a úplně změnil pořadí, v jakém chci knížky číst. Zítra jedeme do Chebu na koncert, ale až odpoledne. A tak dočítám resty s tím, že ráno se podívám na Uprostřed kruhu. Končím v jednu v noci. Usnu jako když mě do vody hodí. Ráno si jen promnu oči a ještě nenajedený si dám pár kapitol. Manželka je pryč a děti už mám velké. Mají své kamarády, akce. Sejde se to tak, že tu jsem sám. Udělám si snídani, otevřu okno a jdu na to. Chytnu se ihned. Mám tohoto autora moc rád, už jsem o něm samozřejmě psal a jakmile na mě vyskočilo, že je tu novinka, musel jsem ji mít.

Téma je aktuální. Mrtvola na poli poblíž Uppsaly. Ano, jsme na severu a někdo tu má spadeno na jeden ocelářský koncert. Děj je velmi autentický, věřím autorovi každé slovo a kniha se čte sama. Málem nestihnu oběd, už musíme jet. Kamarád volá a stojí před domem. Dávám mezi stránky záložku, běžím po schodech dolů. Ještě někde před Chebem mi v hlavě pořád naskakují jednotlivé útržky. Pak se soustředím na koncert, na focení, popíjím pivo a neskutečně si akci užiju. Domů se dostaneme ve dvanáct v noci a protože jsem všeho pořád plný, nemůžu spát. Syn sedí ve tmě a někomu píše zprávu. Pozdravíme se a vydržím to ještě hodinu. Ráno, když se konečně proberu, musím udělat fotky. Jakmile mám hotovo, ihned se vrhnu do čtení a vydržím to až do večera. Pravdou ale je, že jsem na to také velmi hrdý. Když se mi vrátí žena, hlásím přečteno. A jako vždycky, když se tak stane, tak mi to začne v hlavě šrotovat. Přemýšlím nad tím.

V knize se hodně často autor dotýká témata ekologie. Pravdou je, že v každé skupině bývají extremisti. Bohužel, historie nám ukazuje, že nikdo moc neposlouchá skromné odborníky, ale spíše ty, kteří víc křičí. Kšeft se dá dnes udělat vlastně na čemkoliv. Ochranu přírody nevyjímaje. Problém je, že se společnost postupně radikalizuje. Osobně si myslím, že na tom mají velký podíl sociální sítě, ale to berte jenom jako můj soukromý názor. Stačí se podívat kolem sebe. Kam se poděly ty hodné babičky z mého dětství? Připadá mi nedůstojné, když se dámy v letech chodí rvát do obchodu o levnější máslo. Nevrlí dědkové v tramvajích, agresivita. Kde pak mají brát mladí příklady? No, nechme toho, tohle je spíš na disputaci v hospodě. Pravda ale je, že jsme to rozebírali jak s kamarádem cestou do Chebu, tak i doma. Každý je dnes tak děsně v pohodě a nad věcí, že se pořád vysírá. Konec citátu jednoho mého kolegy z koncertů.

Nikdy jsem nechtěl psát jako klasický kritik. Nejsem za to placený a všechno dělám jen tak, z čiré radosti. Jsem moc rád, že moje skromné stránky čtete. Moc si toho vážím. Dávám do toho kus srdce. Víte, s autory, které rád čtu, to mám nastavené hodně podobně. Arne Dahl má svůj styl, který se mi líbí, volí zajímavá témata. I novinka má v sobě takový ten severský odér, napětí, syrovost. Krásně se hodí k pomalu žloutnoucím listům na stromech, k sychravému počasí. Noc se pomalu prodlužuje. S několika známými jsme se shodli na tom, že rádi chodíme pěšky. Rázuji si to každý den ráno do práce i místy, na kterých nesvítí lampy. Ohlížím se za sebe a do kostí se mi vkrádá chlad. Cítím se úplně stejně, jako když jsem četl Uprostřed kruhu. Za mě osobně je to velmi dobrá knížka nejen pro fanoušky severské krimi. Užil jsem si to, přišel na jiné myšlenky. Je to málo? Nebo hodně? Pro mě to znamená moc. Poslední roky jsou pro mě chvilky s knihou čím dál tím příjemnější. Vždycky se na ně hrozně těším. 

Věci se mají řešit v klidu. Diskutovat o nich. Přemýšlet. Bohužel, dnes je doba rychlá tak, že vede ke zkratkovitému jednání. Radikální řešení s úsměvem na selfie. Kam se ztratil zdravý rozum? Takové to obyčejné logické uvažování? Netuším, asi se dávno rozplynulo v prázdných krátkých videích. Jak říká poslední roky jeden můj kolega v práci. Lidem jebe. Tohle jsem si z knížky také odnesl. Byly to velmi dobré společné chvilky, to vám povím. Pokud máte tyhle témata rádi, neváhejte ani chvilku. Troufám si tvrdit, že se vám bude Uprostřed kruhu také líbit. A pokud ne, tak třeba se vám za týden trefím do vkusu. Zatím se mějte co nejlépe, dívejte se na svět s úsměvem a ať se vám daří ve všem, na co sáhnete. Děkuji za pozornost!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Když na poli poblíž Uppsaly uhoří ve svém BMW divizní šéf ocelářského podniku, policie případ rychle uzavře jako nehodu. Avšak poté, co dojde k další „nehodě“, začíná komisařka Eva Nymanová tušit, že obě úmrtí mají určitou souvislost a pravděpodobně poukazují na debaty týkající se klimatické změny. Stopy vedou do komisařčiny vlastní minulosti, do doby, kterou považovala za uzavřenou záležitost. Má-li však zabránit případnému dalšímu atentátu, musí co nejrychleji zaktivovat svou speciální jednotku s názvem Nova a vypátrat, kdo stojí v pozadí. Musí zjistit, kdo se skrývá v samotném středu dění, uvnitř kruhu…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Umění zmizet - Sarah Pekkanen (2025)


Umění zmizet - Sarah Pekkanen
2025, Vendeta

Někdy vyplují na povrch věci, o kterých byste raději nevěděli. Sedíme s mámou na chalupě v horách a prohlížíme si staré zažloutlé fotky příbuzných. Porodila 13 dětí a přežily jen dvě. Válka. Utržená noha. Vrátilo se jich jen pár. Pátráme v minulosti a čteme si ve starých kronikách. Odhalujeme příběhy plné bolesti, strachu, ale i radosti a lásky, věrnosti. Někdy jsem překvapený, občas i šokovaný. Venku se zatáhlo a jdu si číst. Přivezl jsem si z Plzně do Jizerek další knihu od pro mě nové autorky a jsem hodně zvědavý, jestli mě bude bavit. Jsem letos ochutnávačem, rád objevuji neznámé spisovatele. Umění zmizet se mi ihned prolne se starými fotkami. Co nevíme o svých rodičích? Tohle je zvláštní a velmi niterné téma. Ihned se začtu a vůbec nevnímám stařenku, která mi řekne, že jde spát. Makali jsme celý den, brzy bude podzim a to je na chalupě vždycky práce jako na kostele.

Máme to tu rád, ten klid, přírodu, samotu. Rád se sem vracím, kousek pod rozhlednu Černá studnice. Baví mě se jen tak procházet, nechávat v sobě knížky, aby ve mě postupně dozrály. Poslouchám teď doom metal v podání mistrů PARADISE LOST a NOVEMBERS DOOM, obě kapely vydaly skvělá nová alba a krásně se mi hodí ke čtení. Ten klid, majestátnost kopců, magie lesních cest, napětí, když uslyším z lesa štěkání srnců, jekot ptáků nebo krásné ticho, když se predátoři vydají na lov. Kniha je velmi dobře napsána. Opravdu si ji užívám. Úvod je sice trošku spletitější, náročnější na pochopení, ale není to nic zase tak děsně náročného. Potom se děj rozjede na plné obrátky a já doslova hltám každou větu, každou sloku. Netopím, přesto se objeví můra a začne třepotat křídly kolem lampičky. Měl bych jít spát. Ještě jednu kapitolu? Nebo raději dvě. Ve snech potom vidím své předky, kteří se stali součástí přírody. 

Čtení pro mě vždycky bylo, je a bude skoro až nábožnou událostí. Mám své rituály, jako čištění brýlí, přesné nastavení křesla. Kdyby mě někdo viděl, myslel by si, že jsem autista. Ale za ty roky, co si čtu, mám rád své jisté, je to pro mě relax, odpočinek, spolu s hudbou se jedná o jedny z krás tohoto světa, které k smrti miluji. Máme práce nad hlavu, snažím se stařenku odehnat od těžkých věcí, někdy mě trošku štve, jak už tomu u starých dam bývá. Ta zarputilost. Ale jsem hodný syn, pracuji sice podle svého, ale nehádám se, sám tuším, že možná jednou budu stejný. Ptám se, a co ty, čtu teď jednu knížku, nemáš přede mnou nějaké tajemství? Usměje se a pak se jen tak zahledí do dálky. Narodil jsem se jí, když jí bylo sedmnáct. Celé odpoledne vzpomíná. Na otce, na moje první kroky. Vlastně jsem měl krásné dětství, ale o to šílenější pubertu. Přemýšlím nad tím, když si po obědě i po večeři čtu. Zajímavé, vždycky jsem měl rád knížky, které ve mě dokáží probudit emoce a donutí mě přemýšlet. A co vy a vaše máma? Řekla vám úplně všechno? 

Ten důvod, proč máma hlavní hrdinky musí zmizet, je děsivý. Šílený. Uměli byste být neviditelní? Zvládli byste to psychicky? Hodně mi to vrtalo hlavou. Člověk by musel opustit telefony, počítače, stát se stínem. Nevím, musí to být hrozné a autorka to popisuje tak autenticky, uvěřitelně, že to snad doopravdy zažila. Snad ne, ale nápad je to skvělý a provedení ještě lepší. Najednou jsem měl, po přečtení několika dalších kapitol, hroznou chuť být sám. Nějak mě to dostalo. Vydal jsem se, i když pršelo, do kopců. Kolem Samot, po pěšinách po kterých nikdo nechodí, jenom zvěř. Nasával jsem vlhkost mokřadů, toulal se až do setmění. Když jsem scházel dolů k chalupě, zahlédl jsem několik stínů. Mohli by to být moji předci? Otřepu se, vrátím se do reality a nechám sousedovic psa, aby mě přivítal hlasitým štěkotem. Musím knížku dočíst, nepůjdu spát, dokud ji nedám! Řeknu si a stane se tak. Je už fakt pozdě a zítra brzy vstávám, musím zpět do Plzně.

Loučíme se se stařenkou a nechávám ji samotnou. Mívám pokaždé takový zvláštní pocit smutku. Dívám se z okna autobusu i vlaku. Mám dočteno a všechno ve mě nadále rezonuje. Doma dám knihu na hromadu těch, které ještě nečetla manželka a dcera a když se mě zeptají, jak bylo, tak jim vyprávím o práci, o předcích, o Umění zmizet. Záměrně se snažím do knižních tipů vybírat autory, o kterých jinde nepíší. Mám to podobně nastavené, jako u kapel. Tentokrát mi bylo po přečtení téhle knihy tak nějak smutno. Příběh má takovou zvláštní náladu, která byla ještě navíc umocněna sychravými horami, počasím a podzimem, který už o sobě dal vědět. Přeji vám čisté světlo, dobrou náladu a ať se vám daří. Moje díky vám se také neomrzí. Umění zmizet opravdu stojí za přečtení. Zeptejte se pak i své mámy. Možná budete překvapeni. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Catherine Sterlingová žije v domnění, že svou matku dobře zná. Ruth Sterlingová je tichá, pracovitá žena, která žije jen pro svou dceru. Celý život jsou to jen ony dvě proti celému světu. Teď se ale Catherine rozhodla, že roztáhne svá křídla, odstěhuje se a začne budovat kariéru. A Ruth je odhodlaná udělat všechno pro to, aby jí v tom zabránila.

Ruth Sterlingová se domnívá, že svou dceru dobře zná. Catherine by se jí nikdy nevzepřela a nikdy by nezapochybovala o její minulosti či rodině. Když se však v Rutině pečlivě zkonstruovaném životním příběhu začnou objevovat trhliny, matka i dcera se začnou zaplétat do pavučiny lží.

Pravda o Rutině minulosti totiž nesmí vyjít najevo. K jejich častému stěhování ji vedly velmi dobré důvody, stejně jako k tomu, že byla celou tu dobu připravená kdykoliv beze stopy zmizet.

Jenže nebezpečí se blíží. Souvisí nějak s Rutinou minulostí? Nebo by se měla obávat spíše temných zákoutí duše vlastní dcery?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Cesta do noci - Håkan Nesser (2025)


Cesta do noci - Håkan Nesser
2025, MOBA (Moravská bastei)

Někdy chci být zkrátka sám. Jen se obléknout, vypadnout ven, do lesů, na louky, do podzimu. Ztratit se v temnotě a dýchat studený vzduch. Nasát do plic pach rozkládajícího se listí, vůni borovic a mechů. Občas to tak zkrátka mívám. Jako asi každý jsem ovlivněn děním okolo a stává se mi to hlavně v momentech, kdy tak trošku ztrácím víru v lidi. Připadají mi hloupí, nepoučitelní. Je to zvláštní stav, takový pochmurný. Rozumově moc dobře vím, že nic nezměním a že se historie stále motá v kruhu, že většině jde jen o chléb a hry, ale stejně. Bývá pro mě vysvobozením, když potkám někoho normálního, obyčejného, někoho, kdo přemýšlí, má nadhled. Narazil jsem v lese na samotnou stařenku, která nejdřív působila ztraceně. Raději jsem se zeptal. Ale ono ne, dáma se stříbrnými vlasy se usmála a říkala mi mladíku. Vlastně ani nevím jak, ale přišla řeč i na knihy.

Měla velmi podobný vkus jako já. Rovnalo se to malému zázraku. No řekněte, jaká je asi pravděpodobnost, že v lese pod Krkavcem, kousek od pomalu usínajících úlů a v lehké mrazivé mlze jdoucí odněkud od Varů, potkáte někoho, kdo má přehled, nebojuje o slevy v obchoďácích, někoho, kdo nemá jako já rád revivaly, Michala Davida, takovou tu umaštěnou průměrnost. Byl to zázrak. Také jsem to té dámě, která měla jiskřičky v očích, řekl. Smála se, i když měla mezi vráskami na tváři stařecké skvrny. Moudrost? Zjevení? Ne, jen obyčejná žena, která ještě neztratila víru v dobré lidi. Zajímavý úkaz, obzvláště dnes, řekl bych. Nebyla tak nějak postižena depresemi sociálních sítí a užívala si každé dobré ráno. Mladíku a nového Nessera jste četl? Překvapila mě, protože jsem se ihned chytil. Mám tohoto autora ve svém žebříčku již mnoho let velmi vysoko. Jeho rukopis, styl, jeho Barbarotti a Backmanová, kteří jsou i tentokrát přizváni k vyšetřování inspektorem Borgsenem. Chvíli poslouchám, paní již knížku četla, já zatím nikoliv, mám ji na hromádce nepřečtených velmi vysoko, ale času je nějak málo.

Byla natolik taktní a rozumná, že mi neprozradila celý děj, ani zápletku. Nedělám to ani já, jistě sis toho můj milý čtenáři všiml. Člověka pohání dopředu touha a těšení. Žijeme své stereotypní životy, protože musíme. Rodina a děti, nákupy a práce, stále stejné řeči kolegů, všichni jsou tak předvídatelní, co myslíte mladíku? Inu, měl jsem také takhle moudrou babičku, která mi dala do života mnohé. Oceňuji to ale nejvíc až teď, když už i mé skráně zdobí šediny a zrak se pomalu kalí. Mávne nad mým vtipem rukou a vypráví o Cestě do noci tak zajímavě a poutavě, že moc dobře vím, že půjde doma všechno stranou, že si zase sednu, plný očekávání a budu se těšit. Mazlit se se stránkami, jako s hezkou ženou. Vždycky je to osobní záležitost, mezi mnou a autorem. Ony jsou vlastně tyhle moje Knižní tipy takovou mojí soukromou poctou autorům, které mám rád. 

Opět a znovu musím pochválit překlad. Minule jsem to neudělal adresně a sypu si popel na hlavu. Ještě pár knih a další si budu vybírat podle toho, jestli se jich zhostil Jaroslav Bojanovský. Samotný děj je potom syrový, chladný a temný. Nesser byl vždy mistrem v popisu postav, ve schopnosti napínavě vystavět dějovou linku. Ne, nechci se pouštět do nějakých odborných kritických úvah. Nemám na to vzdělání ani nechci působit škrobeně. Vrátil jsem se z lesa, řekl své ženě o kouzelné babičce jak z pohádky, co jsem potkal, uvelebil jsem se v křesle do polohy vášnivého čtenáře a pak, ano potom jsem se nechal unášet příběhem. Řeknu vám jednu věc, po chvilce jsem ztratil pojem o čase. Je to dobře, v těchto chvílích se ocitám v jiných světech a svým způsobem, i když aktivně, odpočívám.

Pokaždé, když se vracím do civilizace, mezi betonové domy, do obyčejného života, tak se usmívám. Ono je nakonec všechno v nejlepším pořádku. To jenom mozek si občas řekne, že potřebuje vypnout, restartovat, dělat něco jiného. Celé dny sedím u počítače a někdy si připadám ozářený. Jsem rád, že jsou tu ještě knihy jako je Cesta do noci i staré elegantní dámy s úsměvem na tváři, které mají tolik energie a pozitivní pohled na svět. Dává mi to naději. Té milé stařence jsem se s tím, že píšu Knižní tipy, skromně nesvěřil, ale pokud by má slova čistě náhodou četla, rád bych jí poděkoval za doporučení. Tak to vidíte, přátelé, cesty páně jsou někdy opravdu nevyzpytatelné. Nemohu jinak, než vám také poděkovat za přízeň a budu se těšit zase za týden. Děkuji moc! 

---------------------------------------------------------------------------------------------------
V Kymlinge nastal konec května. Učitel tělocviku a bývalý sportovec Allan Fremling si jednou večer oproti svým zvyklostem objedná domů pizzu. Ta ještě ani nestihne vychladnout a Fremling leží mrtvý ve své předsíni. Dva výstřely do prsou, jeden do hlavy. Vyšetřováním je pověřen inspektor Borgsen, který shodou okolností bydlí poblíž zavražděného. Když později dojde k další vraždě – v podstatě přímo pod Borgsenovým balkonem – je to už na inspektora, trpícího následky prodělaného covidu, příliš a požádá Barbarottiho s Backmanovou, aby mu při vyšetřování pomohli. Souvisí spolu obě vraždy? A co když si v Kymlinge někdo myslí, že vražda může být za určitých okolností prospěšná?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. října 2025

KNIŽNÍ TIPY - Rezavý les - Anders de la Motte (2025)


Rezavý les - Anders de la Motte
2025, Kalibr

Ještě před týdnem bylo krásně teplo, ale teď, když vyrazíte u nás za domem v Plzni do lesů, tak už bývá sychravo. Chodívám někdy sám, ale většinou se svoji ženou. Brouzdáme se mlhou, nasáváme pach hniloby a hub. Bývá už chladno, ale hlavu si pokaždé vyčistíme opravdu parádně. Člověk je zavřený celé hodiny u počítače a vždycky se hrozně těším. Les je borový, smrkový i smíšený. Jsou tu bažiny a spousta temných zákoutí, která jsou obestřena tajemstvím. Stejně jako Rezavý les od mého oblíbeného autora Anderse de la Motte. Pokaždé, když potkáme některý z křížků u cesty, zamrazí nás v zádech. Pátrali jsme ve starých spisech a i u nás se stala spousta zla, vražd, násilí. Asi jako po celém světě. Mám rád mystično, tajemno, napětí a samozřejmě dobrý příběh. Tohle všechno Anders umí, koneckonců, stačí si přečíst dva předešlé díly série. Tentokrát jsem šel po knihách jak se má a patří, hezky postupně, chronologicky.

Kniha mě baví ve všech bodech obhajoby. Mě se vždycky líbil autorův rukopis, jeho popisy postav, koneckonců i Lea Askerovoá a její Oddělení ztracených duší je mi sympatická. Pro mě důležitá věc, ale to vy, čtenáři mých elaborátů, moc dobře víte. Děj vás musí vtáhnout, chytit za pačesy. A tak jsem se toulal v lesích za domem, abych se pokaždé vrátil do tepla, nasadil sluchátka, narval si ho hlavy nějakou dobrou muziku a relaxoval u stránek. Mám to nastavené tak, že se pokaždé přepnu do takového zvláštního módu. Jsem mimo tenhle divný svět. Relaxuji, ale nedělám to jen pasivně, ale jsem pohlcený příběhem. Jako bych byl pokaždé v jiné dimenzi. Myslím na děj, řeším různé směry vyšetřování, baví mě si představovat, kam se vše bude postupně ubírat. Mám své podezřelé, často se ale mýlím. A když potom vše dočtu, tak mi bývá tak trošku smutno. Jdu se pak zase projít, abych si všechno utřídil v hlavě a naladil se na další z knížek, co mi leží na stole a čekají, až je vstřebám.

U nás doma čtu já, manželka i dcera. Všichni jsme tak nějak naladěni na stejnou vlnu a protože knížky kupuji já, mám přednostní právo první volby. Má to své výhody, jen pak nesmím nic prozrazovat, přitom bych kolikrát hrozně chtěl. Žena se mě ptá, má svůj názor a já musím dělat hrozně tajemného, říkat slova jako, když myslíš, no nevím, nemůžu ti nic prozradit, ani naznačovat. Těším se vždycky potom na chvilku, kdy i ona zaklapne pevné nebo brožované desky a pak knihu rozebereme. Někdy to bývá fakt síla, mnohdy se neshodneme, ale většinou vnímáme všechno tak nějak podobně. Mám štěstí, že tomu tak je jak v hudbě, tak třeba i ve filmech a seriálech. Za ty roky, co jsem spolu, máme své rituály. Čteme si já v křesle, má milá na kanapi, většinu roku pod dekou. U otevřeného okna a se světlem a reproduktory za zády. Jak stárneme, tak mi připadá, že podobné chvilky vyhledáváme čím dál častěji. 

Zase mě jednou mrazilo v zádech. Jak se prodlužují dny, tak už chodím do práce jen za tmy. Vstávám opravdu velmi brzy, když venku skoro nikdo není. Jen pár bezdomovců u popelnic, ježci, králíci a sem tam někdo, kdo venčí psa. Přesto mám někdy pocit, že mě někdo sleduje. Bydlíme kousek od lesa a jeho stíny dosahují až mezi domy. Ví to zvířata, my a pravděpodobně i démoni, kteří za tmy vylézají ze svých brlohů. Je prostou pravdou, že když mi kniha pronikne do podvědomí, tak pracuje moje fantazie na plné obrátky a cítím se hrozně svěží a napnutý. Přemýšlím, kráčím rychle a na zastávce tramvaje se lekám nově příchozích. Z polí sem vane ledový vítr a když přijedu do města, tak jdu setmělým parkem. Kolem nemocnice a pak vstupuji do míst, kde permanentně nefungují lampy. Je tu strašidelně, nedávno se tu stala dokonce opravdová vražda. To se mi pak nedivte, že chodím rychle a ohlížím se za sebe. V továrně plné opuštěných budov a několik měsíců zohavených mrtvolek holubů to není jiné.

Anders de la Motte nejen že opět odvedl perfektní řemeslo, ale přidává vždy ještě něco navíc, co mě neskutečně baví. Rezavý les a jeho téma je přesně tím, co mám na thrillerech, detektivkách rád. Je tu spousta napětí, případ je také zajímavý a celé téma je mi velmi blízké. Nedávno jsem přemýšlel nad tím, proč já, který bývám převážně veselý, nečtu nějaké humoristické knížky. Zkoušel jsem to, ale nějak mě většinou nebavily. Nepřišly mi vtipné. Já raději nahrubo nasekanou tmu. Pokud to máte nastavené stejně, tak neváhejte ani chvilku. Rezavý les je opravdu knihou, která stojí za přečtení. Obzvláště teď, když se noci prodlužují a za domem se válí mlha. Nebojíš se vstoupit dovnitř? Mrazí tě v zádech a stejně překonáš strach? Pak jsi tu správně. Děkuji moc za pozornost. Jste skvělí! Mějte se co nejlépe. A dávejte pozor na ty, co stojí ve stínu!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Rezavý les je místo opředené legendami. A poskvrněné krví. Došlo tu k několika děsivým úmrtím, před deseti lety, před padesáti lety, před dvěma tisíci lety. Byly tu zavražděny dívky, stejným rituálním způsobem. A stále tu není bezpečno… Na inspektorku Leo Askerovou a její Oddělení ztracených duší čeká nelehký případ. Leo bude muset znovu požádat o pomoc Martina Hilla, svého přítele z dětství. I z jejich minulosti se však vrací jedna hrůzná noční můra…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 26. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Tiché kroky na schodech - Eva Björg Ægisdóttir (2025)


Tiché kroky na schodech - Eva Björg Ægisdóttir
2025, Vendeta

Bylo sice ještě docela teplo, ale lilo celou cestu. Sedím v kupé, občas kouknu do krajiny a takhle z vlaku to vypadá, že podzim už je za dveřmi. Ještě před týdnem jsem plaval venku, ale teď už mě vyhnala příroda do krytého bazénu. Mám na uších sluchátka, poslouchám nové PARADISE LOST a je mi tak nějak krásně melancholicky. Vlastně ani nevím, proč mě Island pořád tolik přitahuje. Nikdy jsem tam nebyl, ale viděl jsem desítky dokumentů. Asi jak je tam tma, tak tam je každý buď v nějaké kapele (pokloňme se božským SOLSTAFIR) a nebo tvoří za dlouhých nocí za polárním kruhem. Eva Björg Ægisdóttir mi padla ihned do noty. Píše zajímavé, líbí se mi její jazyk (i překlad, samozřejmě). Je to zase jednou první kniha od nnové autorky a musím vám prozradit jednu věc, asi jsem se zamiloval. Do téhle knížky samozřejmě. Má v sobě totiž takovou zvláštní atmosféru, která se krásně hodí k sychravému počasí za oknem.

Nechápu, proč se říká o téhle chalupě, že je rekreační? Pořád tu jenom dřu a nic z toho. Dělám to rád, ale znáte to. Člověk má za sebou někdy těžký víkend, trošku hůře spal, přehnal to s tréninkem a nebo mu jen pomalinku stárne tělo a chtěl by si jen tak zalézt a odstřihnout se od všeho kolem. Ale nejde to. Máma už některé věci nezvládá a rád pomůžu. Přesto se těším, když už mám všechno hotovo a jdu se chvilku projít. Nasávám krásu lesa, čistím si mozek i všechny póry těla. Duchem jsem ale na Islandu, prožívám přesun hlavní hrdinky policistky Elmy z Reykjavíku do rodného města Akranesu. Vidím před sebou vraždu u majáku, kterou musí ihned řešit. Představuji si tváře, postavy, jejich pohyby. Moje fantazie pracuje na plné obrátky i ve chvílích, kdy dělám tupější nádenickou práci. Konečně křeslo, lampička, dejte mi všichni pokoj, mám svůj svět, ve kterém je mi dobře. Nedivím se, že autorka vyhrála za tuhle knihu nějaké ty ceny a je překládána do dalších a dalších jazyků. Je velmi dobrá vypravěčka a motiv je složitý. Baví mě to tolik, že čtu dlouho do noci.

Ráno mě bolí celý člověk. Chybí mi ještě tak půlka, to asi nedám. Během víkendu určitě ne, těch povinností je zase nějak moc. Jezdím do Jizerek na chalupu jen na soboty a neděle a protože jsem na to sám, tak se můžu strhnout. Nosím, sekám, kosím, zedničím i zahradničím. Mě fyzická práce nevadí, jen by to chtělo trošku větší řád. Jenže znáte stařenky. To je ale na zcela jinou diskuzi. Řeči se opakují a tělo pomalu chřadne. Stejně jako mysl. Jsem hodným synem, co poslouchá. Duší jsem ale někdy opravdu mimo. Jasně že zase na Islandu. Pokaždé, když mám nějakou knížku rozečtenou, tak jsem jak na trní. Jako bych měl absťák. Nebo jsem jen až moc zvědavý, kam bude děj ubíhat, jakým směrem se vydá vyšetřování, co noví svědci. Navíc, příroda, krása i syrovost krásné země. Dnes jsem opravdu ztahaný, tak si dám jen pár stránek. Je mi to líto, ale už na to nemám. Bolí mě záda i nohy. Jednou se tu strhám. Zdají se mi divoké sny. Vyšetřuji dál.  

Je neděle ráno a v autobuse do Prahy vedle mě sedí tlustý smradlavý Vietnamec. Pořád telefonuje a tak si nemůžu číst. Ve vlaku na Plzeň je zase v kupé asi deset dětí, co jsou velmi nevychované. Řvou, chlemtají ve velkém energetické nápoje, pak zase řvou, jedí hambugrery  a jejich umaštěné matky pořád někam volají. Nejde to ani se sluchátky na uších. Přijedu domů, zalezu si do sprchy, pokecáme a jsem tak utahaný, že jen tupě koukám na obrazovku. Achjo, snad vyšetřím chvilku během týdne. Trvá mi to další tři dny, než knihu dočtu. Jsem překvapený z rozuzlení. Ihned si dávám autorku do svého seznamu nových objevů. Tenhle příběh v sobě měl fakt všechno. Byl napínavý, zajímavý, syrový, ani bych neřekl, že je to prvotina, kdybych to nevěděl. Možná není kniha ve všem "dokonalá", ale mě se právě líbí taková ta upřímnost, opravdovost. Mám to stejně nastavené i u muziky. Tak možná proto. 

Ze své další brigádnické a nádenické chalupářské mise se moje tělo léčí několik dní. Jak člověk dělal spoustu pohybů, na které není zvyklý a přepínal se, tak ho to sejmulo. Nějak to přežiju. V hlavě budu mít ale stejně navěky spojené s knihou již trošku žluté listí na stromech, mlhu nad loukou, vlezlý studený vzduch po ránu i večer. Praskání dřeva v kamnech a k tomu vražda na Islandu. Měl jsem šťastnou ruku při výběru i tentokrát. Tiché kroky na schodech jsem si fakt užil. Líbilo se mi vlastně všechno. A tak tu ode mě máte další z knižních tipů. Berte a nebo nechte být. Je to jenom na vás.  Děkuji moc za pozornost. Už mám v hledáčku další knihu. Jedeme dál, ať se práší za kočárek. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Policistka Elma se po rozpadu vztahu rozhodne přestěhovat z hlavního města Reykjavíku zpátky do rodného Akranesu, přístavního městečka na západě Islandu. Místo očekávaného klidu se však prakticky okamžitě musí pustit do vyšetřování záhadného úmrtí u dvojice akraneských majáků. Obětí je Elísabet, která ve městě žila jako malá, a Elma s kolegy tak musí prověřit nejen její nedávné vztahy, ale zapátrat i o něco hlouběji v minulosti.

Postupem času vyplouvají na povrch stará tajemství a dávno promlčené rodinné tragédie, rozuzlení případu je však stále v nedohlednu. Komu byla Elísabet trnem v oku? A co jsou obyvatelé Akranesu ochotní udělat pro to, aby si zachovali dobrou pověst?

Debutový román Islanďanky Evy Björg Ægisdóttir Tiché kroky na schodech zvítězil v roce 2018 v soutěži o nejlepší rukopis s kriminální zápletkou a získal ocenění Svartfuglinn, za nímž stojí populární islandští autoři detektivek Ragnar Jónasson a Yrsa Sigurðardóttir. Od té doby už se Tiché kroky na schodech dočkal celé řady ocenění, byl přeložen do více než dvaceti jazyků a momentálně se chystá také jeho filmová podoba.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Kluci bez srdce - Alexander Gordon Smith (2023)


Kluci bez srdce - Alexander Gordon Smith
2023, Vendeta

Abych pravdu řekl, tak stále neumím být moc sám. Víkendy, kdy mi odjede manželka a děti pryč, nemívám moc rád. Já vím, člověk by měl mít čas taky sám na sebe, jenže já vypadnu z takového toho klasického rytmu a je mi to divné. Přišel jsem v pátek domů, cestou se stavil v jednom boxu poblíž domu. U Dobrovského byly zase slevy a tak jsem si říkal, že zkusím zase nějakého dalšího autora. Od Alexandra Gordoma Smitha jsem nečetl zatím vůbec nic. Byla to sázka do loterie. A vyšla na výbornou. Mám poslední měsíce fakt štěstí. Venku hrály děti fotbal a děsně u toho řvaly. Některým hláškám jsem se musel smát. Pustil jsem si dobrý death metal, usadil se pohodlně v křesle, chvilku si prohlížel obal, abych se nakonec zase nechal strhnout velmi napínavým příběhem. Starodávný krvavý rituál, který někdo oživil. Hnus a špína, temnota lidské mysli. Tohle se mi bude líbit, říkám si pod vousy, o tomhle budu muset napsat do knižních tipů.

Pomalu se setmělo a já zase jednou zjišťuji, že jsem si koupil šestý díl série. Nijak to nevadí, jen je tu hlavní hrdina Kett v nemocnici a sleduje celý případ z postele, sem tam dodá nějakou tu radu. Jinak ale vyšetřují Savaegová a Porter. Nijak mi to nevadí, i když v některých momentech děj navazuje, odkazuje se na minulé případy. Není to ale nijak na závadu, děj pochopíte. Je to celé hrůzné, drsné, brutální a čtu si tak dlouho, že se mi klíží oči. Tentokrát, protože je pátek, jsem si dal i pár piv. Nějak se mi všechno promítne do snů a jsou to hodně divné noční můry. Ráno vstanu, udělám si čaj a napíšu dvě recenze. Dnes mám lenivou. Lednička je sice prázdná, ale nevadí, nějak si poradím. Stejně, pokaždé, když si čtu a jsem tu sám, tak se zapomínám najíst. Do pokoje začalo svítit slunce, je tu teplo, brýle mi kloužou po nose. Odcházím se jenom napít, ukrojit chleba, ale stejně knihu nedočtu. Pořád mi někdo volá, vyrušuje mě a tak telefon vypnu. Chci mít klid, absolutní, musím se soustředit. Někdy kolem poledne mi začne kručet v břiše. Slupnu kus skývy, abych ošálil žaludek.

Někdy kolem druhé se jdu projít. V lese, i když je krásně, nikdo není. Jdu až kousek pod Krkavec, pod rozhlednu, kterou považuji za svoji domácí. Líbí se mi borové lesy kolem. Dojdu na jeden palouk, chvilku si sednu na lavičku a najednou jsem někde na severu Británie. Představuji si, že vedle na velkém kameni se klidně také mohlo kdysi obětovat. Naše historie je doslova prodchnutá násilím a krví, pořád to někteří z nás mají v sobě, na tohle fakt věřím a Kluci bez srdce se klidně mohli stát. Někde jsem dokonce četl, že se podobné případy doopravdy odehrály. Možná se jimi dokonce autor inspiroval. On ten chlápek, co jsem ho potkal uprostřed lesní pěšiny, tak divně koukal, že byl v mých představách podezřelým. No řekněte, kdo kromě mě chodí sám do lesa? Byl hodně zvláštní. No, nechme ho jeho představám a pojďme se ještě chvilku projít, řeknu si a pak už nikoho nevidím. Jsem tu sám. Jen já, příběh a tichý les. Půjdu domů, už jsem si vyčistil hlavu, chci si zase číst.

Děti dnes fotbal nehrají. Zato nějaký schizofrenik, co bydlí nedaleko, asi zapomněl na prášky. Chodí mezi domy, hrozně sprostě a nahlas řve. Kope do popelnic, matky s dětmi se před ním ukrývají. Lidem do hlavy nevidíte, je to strašidelné, i když je bílý den. Občas jej slýchávám i v noci. Dokonce jsem slyšel, že bydlí u staré matky, která na něj asi už nestačí. No nic, konečně utichl a můžu se v klidu soustředit. Knihu dočtu, konec mi přijde trošku složitější, ale jinak jsem velmi spokojený. Takhle nějak to mám asi nejraději. Napínavé, čtivé, se zajímavou zápletkou. Temnota a chlad na mě doslova dýchaly, vyšetřovatelé mi byli sympatičtí a bylo i trošku toho humoru. Kettovy holky, to je kapitola sama o sobě. Smál jsem se, bavily mě. I když asi nebudou sedět každému. Zkrátka a dobře, kniha mě zaujala, autor také a tak mám zase dalšího oblíbence a spoustu dalších tipů. 

V neděli, i když je ráno docela zima, jdu plavat ven. Zase jsem v lese a přemýšlím o tom, jak je lidská mysl komplikovaná. Někteří z nás jsou pochroumaní a dělají děsivé věci. Celá kniha byla zahalená v takové zvláštní mlze, byla tajemná, to mám moc rád. A tak vám zase dávám svým neumělým a pokorným způsobem na vědomí, že Alexander Gordon Smith píše fakt parádně, že si určitě jeho dílo pořádně prostuduji. Záleží jen na tom, jestli budou zase někde slevy, protože v mé kadenci čtení knížek vždy rád ušetřím nějakou tu korunu. Asi jako každý. Rodina se mi vrátí, zeptá se mě, co jsem dělal, i když moc dobře vědí, že jsem nikde nekalil, nechodil po hospodách. Nějak už není moc s kým. A na rovinu, v mém křesle je tak pohodlně, tak příjemně. Už teď se těším na další knížku. Jsem moc zvědavý, pro kterou sáhnu tentokrát. Mějte se krásně a děkuji moc za pozornost. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Uprostřed jedné z nejbrutálnějších norfolkských zim je na legendárním Kameni z Lyngu nalezeno zmrzlé tělo. A jelikož je Robert Kett zraněný a mimo službu, případ připadne detektivům Savageové a Porterovi, kterým začne být brzy jasné, že mladík nebyl jen zabit. Byl obětován. A není sám. V rámci jediného týdne je na jednom z prastarých norfolkských kamenů nalezeno stejně zmrzačené tělo dalšího mrtvého muže. Někdo provádí rituál, a pokud ho Savageová a Porter nedokážou včas zastavit, zemře spousta dalších lidí.

Šestý díl série o šéfinspektorovi Kettovi představuje Savageovou a Portera tak, jak jste je ještě neviděli, a to při vyšetřování jednoho z nejbrutálnějších případů, kterým kdy čelili – případu tak strašného, že mu neunikne ani Kett.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. září 2025

KNIŽNÍ TIPY - Na břehu minulosti - Gregg Olsen (2024)


Na břehu minulosti - Gregg Olsen
2024, Vendeta

Dva dny jsem spal na festivalu venku, jen na matraci. Byla mi zima, alkoholu bylo také požehnaně. Znáte to, koncerty bývají úplně jiný svět. Přijeli jsme domů v neděli ráno a měl jsem udělat fotky, sepsat nějaké zážitky, reporty z kapely, měl jsem se dát trošku dohromady a hlavně se mi chtělo hrozně spát. Osprchoval jsem a padl za vlast. Jenže moje zubožené tělo se začalo vzpírat. Asi jsem to přetáhl. Prostě jsem nemohl usnout. A tak jsem se začal přehrabovat v knížkách, o kterých si myslím, že by mě mohly v takovýchto chvílích zaujmout. Na břehu minulosti je již druhý díl série a protože se mi první líbil, tak jsem byl zvědavý. Gregga Olsena mám navíc moc, jako autora, rád a tak nebylo moc co řešit. Zpočátku mi to trošku trvalo, nemohl jsem se začíst, ale po několika hodinách jsem se nakopl a manželka mě našla, jak sedím v křesle, brýle stále na nose. Ještě, že mám zítra volno. Spal jsem jako špalek, konečně. 

Mrtvá žena na pláži, no začalo to pěkně. Vyryté symboly na těle a vyšetřovatelka, která vás bude štvát takovým tím správným způsobem. Jsem pořád ve festivalovém režimu, nějak se mi nechce vrátit do reality. Dělám asi hodinku fotky, ale nejde mi to. Píšu si poznámky, co jsem zažil, jak se mi akce líbila, ale nějak to není ono. Potřeboval bych nakopnout, získat trošku nadhled. Nudných reportů bylo napsáno až příliš mnoho. A tak si i druhý den raději zalezu do kouta a nechám tělo, aby si trošku odpočinulo. To je hrozný, jak už mi to trvá dlouho. Jenže já neumím jen tak stát, nebavit se, nepít alkohol. Mám to zkrátka nastavené takhle. A tak berte můj knižní tip tentokrát s nadhledem, všechno ve mě doznívá. Přesto se začtu a dokonce se mi o knížce i zdá. Akorát nenajdu mrtvolu na pláži, ale na jedné louce, kousek od kapel, které hrají divoce. To by taky byla hezká kriminálka. Zítra  jdu do práce, spi už hergot, říkám svému tělu.

Mám rozhozený biorytmus. V práci to stojí za velký špatný. Nechce se mi nic dělat a pořád koukám z okna. Vyloženě se nutím, abych něco vytvořil. Doma si ale konečně sednu a všechno sepíšu. Najednou to jde. Odbíhám mezitím ke knize a je to takové zvláštní, nikdy jsem takhle nepsal a vlastně ani nečetl. Divný pocit, ale není to vyloženě špatné. Kniha odsýpá velmi dobře a pomalu se dostávám do rytmu. Jsem zvědavý, jak a kam bude děj pokračovat. Teď už mě Megan ale opravdu občas štve. Asi to k téhle knížce patří. Případ je to ale zajímavý, napínavý, pořád se něco děje. Olsen umí pořád psát, myslím si, že pokud máte jeho styl rádi, budete určitě spokojeni. Jen se musíte naladit na stejnou notu. Nemám s tím víceméně žádný problém.

Asi to znáte, když člověk něco vytvoří, tak čeká, jestli se to bude někomu líbit. V dnešní době haterů a provokatérů, schovaných za klávesnici, je to těžké. Každý, kdo něco tvoří, dává do toho čas a energii, mnohdy dlouhé hodiny práce, je najednou sundaný blbcem, který nikdy nic nevytvořil. Nadává se tak na všechno, na tuhle knihu, někdy i na mě, na metal všeobecně, na to, že čteme jen detektivky a že je to braková literatura. Osobně si to nemyslím, ale znáte lidi, nadávají pořád a na všechno. Nesmíte si nechat zkazit radost. Proto už nečtu recenze na muziku, na filmy a vlastně ani na knížky. Nějak nechci, aby mi někdo ovlivňoval názor. Za sebe můžu říct jen jediné. Na břehu minulosti mě bavilo o trošku víc než první díl.

Trvá mi to skoro týden, než se dostanu do normálu. Pořád před sebou vidím kamarády, kapely, všechno se mi to míchá s případem mrtvých žen. Navždy tak budu mít tuhle knížku spojenou s jedním malým festivalem. Zajímavé bylo, že tam bylo cca 450 lidí a deset fanoušků přišlo a chtělo se bavit o knihách. No řekněte, není ten svět nakonec krásný? Vždycky mi to dává naději, že ve všem tom marastu kolem, který ať je způsobený čímkoliv a stejně nás ovlivňuje, jsou i malé oázy normálnosti. Co takhle kávu nebo čaj, pivo nebo rum? A k tomu dobrou knihu? Na břehu minulosti jsem četl fakt rád, snad se vám bude také líbit. Děkuji za pozornost a zase za týden. Ať vás provází síla. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tělo mladé ženy leží s rozpaženýma rukama. Rty jsou pootevřené. Obličej nedotčený a vlasy rozprostřené kolem hlavy jako vějíř. Zrzka. Jako ty ostatní. Když se v opuštěné zátoce Mystery Bay najde tělo Leann Truittové, jako jedna z prvních se na místo činu dostane Megan Carpenterová. Oběť má charakteristické rány na zápěstích, kotnících a krku, kde byla spoutaná. Ale to není všechno, vedle Leannina těla leží záhadný symbol vyškrábaný do kamene.
Během vyšetřování má Megan na starost začínající zástupkyni šerifa Ronnie Marshovou a pak náhle začne dostávat znepokojivé vzkazy. Někdo zná její traumatizující minulost. Vědí, co udělala.
Megan je odhodlaná neztratit koncentraci a brzy objeví znepokojivou souvislost mezi Leanninou brutální vraždou a zatím nevyřešenými vraždami dvou dalších žen – všechno jsou to zrzky se stejnými zraněními na těle, na místech činů je vyrytý totožný symbol a nejzajímavější je fakt, že všechny tři byly těhotné.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Pojď se mnou - Ronald Malfi (2022)


Pojď se mnou - Ronald Malfi
2022, Fobos

Bylo vedro k zalknutí a když člověk vylezl z práce na slunce, málem shořel. Potil jsem se vyhledával stín, abych alespoň trošku ulevil tělu. Někomu teploty dosahující ke čtyřicítkám vyhovují, já přestávám po třicítkách fungovat. Nejsem na to nastavený. Máma mi vždycky říkala, že je to tím, že mě moc jako malinkého neoblékala a první dva roky jsem strávil v Jizerkách. Přemýšlím o tom a říkám si, že dnes nebudu dělat vůbec nic. Jen se doplazím k Alza boxu, do kterého posílají i mé oblíbené Knihy Dobrovský. V pondělí po dovolené, když jsem nechtěl s nikým mluvit, jsem mezi nekonečným vyřizováním  zcela zbytečných emailů, na které musíte odpovědět a nadáváním kolegů, jak se to sere trávit volný čas s manželkou a dětmi, jsem si udělal radost. Přihodil jsem do košíku i Pojď se mnou od Ronalda Malfiho.

Nic jsem nedbal na kritiku, zaujalo mě téma a hlavně jsem měl za sebou již Černý jícen, který mě neskutečně bavil. Poslední roky mi totiž připadá, že dorostla generace, která už jen kritizuje, všechno a všechny. Nic jim není recht. Nic je nezaujme. Chtějí víc krve, násilí, potřebují šokovat, doplnit dopamin. Jsem stará škola, mám raději, když je atmosféra budována postupně, když musím přemýšlet. Knihy jsou pro mě hlavně relax. Jsem doma sám. Vyndám nůžky a nemůžu se do kartonové krabice dostat. Dojdu si tedy pro ostrý nůž. Konečně. Brýle mi kloužou po nose, je fakt vedro k zalknutí. Pořád jezdí záchranky a hasiči. Vezmu si tedy ručník, načepuji si lahev plnou vody, pohodlně se usadím a začne se přede mnou odehrávat příběh plný napětí, smutku a děsivých činů. 

Mám rád, když se autor vydá do historie, když pomalu rozplétá složité životní situace, když se toho nebojí a řeže do živého. Je mi najednou jedno hodnocení mladých kluků a holek, co znají jenom internet. Mě se knížka líbí a to prosím pěkně opravdu hodně. Nikdy jsem nešel s davem, nikdy jsem nepapouškoval názory ostatních. Jsem už na to starý, abych přebíral vkus někoho jiného. Možná by mě mrzelo, kdyby se knížka nelíbila manželce, protože si dost zakládám na tom, že jsme podobně založeni (netřeba malovat čerta na zeď, žena byla moc spokojena). Musím si svléknout tričko, venku to žhne a lidé na ulicích jsou jak zombie, zpomalení teplem. Už aby se ochladilo. Vyhledám si počasí na mobilu. Jasně, za pár hodin má začít bouřit. Potím se dál, ale jsem statečný. Ukousnu z knížky notný kus a ani mi nedojde, že se pomalu setmělo. Oblohu prořízne blesk, hledím s nadějí k nebi. A nic. Je jen větší dusno.

Otevřu si první pivo, je mi fajn, i když se mi klíží oči. Dnes asi těch 384 stránek nedočtu. Nevadí, pozdravím děti, které byly někde kalit s kamarády. Jak je venku? Uff, ani se neptej. Vystřídají se ve sprše, rozloučí se a popřejí hezkou noc. Já tu ještě chvilku posedím. Venku řádí nějaký opilec, který chodí ulicemi a řve doooobrou nooooc, dobrroouuu noooc. Přijde mi to vtipný a usnu v křesle únavou. Přesunu se do postele. Manželka se má vrátit až za několik dní. Musím toho dočíst hodně. Ona má totiž prázdniny a víc času na čtení. Ráno se probudím a můžu znovu povlékat povlečení. Udělám si čaj a něco slupnu. Už si zase čtu, ani jsem si nestihl opláchnout obličej. Fakt mě to chytlo. Jsem na stopě sériového vraha. Je to děsivé, ale napínavé. Děti, již skoro rok dospělé, vyspávají s vytrvalostí mladých lidí. Mě už to nejde, štve mě to, ale nic s tím neudělám. Upravím se, užívám si, že je přeci jen lehce chladněji.

Jdu se projít. Mám dočteno. V lese jsem sám. Nikomu se do toho vedra nechce. Já musím. Potřebuji knížku vstřebat. Té temnoty a zla bylo zase mnoho. Ale byl jsem ke stránkám jak přilepený. Zase jednou se mi osvědčilo, že nemám, stejně jako u filmů a hudby, dávat na ostatní. Mám svoji hlavu, někdy jsem až paličatý, ale zatím se mi to vždycky vyplatilo. Koneckonců, je to můj volný čas, moje peníze, můj vkus. Pokud máte rádi detektivky s až hororovou atmosférou a pokud se rádi bojíte, jděte do toho, určitě neprohloupíte. Odhalují se zde stará tajemství, která neměla nikdy vyplavat na povrch. Za pár dní, když jsem si po sobě tenhle Knižní tip kontroloval, se konečně ochladilo. Usedám k internetu, zabrousím na stránky Knihy Dobrovský a přemýšlím, co si zase objednám. Ale o tom až příště. Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. Moc si ji vážím. Držte se! 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aaronu Deckerovi se jednoho prosincového rána obrátí život vzhůru nohama: jeho žena Allison tragicky zemře při střelbě v nákupním centru nedaleko domova. Pronásledován manželčinou ztrátou i jejím duchem Aaron prohledá její věci a najde účet za pobyt v motelu v jiné části země. Plný zármutku a rostoucí zvědavosti se vydává na cestu s cílem zjistit, co Allison v týdnech před svou smrtí dělala.

Není však připravený na děsivá tajemství, která před ním Allison umně skrývala, na smrt a hrůzu tvořící předivo jejího vnitřního života. S každým dalším odhaleným tajemstvím Aaron stále více propadá posedlosti dozvědět se děsivou pravdu o ženě, která byla jeho manželkou, i kdyby to mělo ohrozit jeho vlastní život.

Pátrání ho navíc přivádí na stopu nebezpečného sériového vraha, o němž policie neměla dosud ani tušení.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. srpna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Vlk v pasti - John Connolly (2017)


Vlk v pasti - John Connolly
2017, BB art

Kdysi dávno jsme bydleli s manželkou kousek od Plzně v malé vesničce. Moje milá dodělala školu, začala chodit do práce a neměla už nárok na kolej. Náš první podnájem byl prázdný byt v bytovce, uprostřed ničeho. Místní byli divní, nebavili se s námi, v hospodě na nás měli blbé a zlé kecy. Nikdy jsme nikomu nic neudělali, jen jsme chtěli mít klid. V obchodě před námi schovávali jídlo a partička potetovaných vězňů s děsivými obličeji, kteří se tam měli začleňovat znovu do společnosti, naháněla strach. Chodil jsem pro svoji holku na zastávku. Pro jistotu. Báby o ní mluvily jako o děvce z města. Připadali jsme si tam jako vetřelci a nemohli uvěřit tomu, že něco takového vůbec existuje. Jenže to byla hnusná realita. Vydrželi jsme tam jenom rok.

Z knížky Vlk v pasti jsem měl úplně stejný pocit. Izolované městečko, lidské oběti, stará sekta, která všechno ovládá. Je to děsivé od začátku od konce. Jedná se o detektivku, ale připomíná možná více horor. Osobně jsem se bál rád. Kniha je totiž velmi dobře, poutavě, zajímavě napsána. Hlavní postavy jsou mi sympatické a chytil jsem se vlastně ihned, i když se jedná už o dvanáctý díl série. Měl jsem dovolenou a před pár týdny  jsme jeli zrovna skrz vesnici, kde jsem málem zemřel na zápal plic. Polil mě zvláštní studený pot. Jakoby se mě dotkla mrtvola a na povrch vylezly všechny ty hnusné vzpomínky. Na návsi bývala telefonní budka. Chodili jsme tam o víkendu volat domů. Problém byl, že to místní nějak zjistili a chodili nám hovory blokovat. Takže ono městečko v knize není zase tak nereálné. Včetně záhad a podivného krutého společenství, které jej ovládá. 

Ehm, čtu si zase na chalupě pod kaštanem. Před chvílí byla bouřka, která přišla od Ještědu. Musel jsem si otřít lavičku. Vzduch by měl být dávno čistý, ale není. Pořád je divně dusno. Musím si neustále otírat nos, aby mi neklouzaly brýle. Pojď se najíst, volá na mě žena. Vzpomínáš si, jak jsme bydleli v prvním podnájmu? Nechce na to vzpomínat, jenže já to mám stále v hlavě. Takhle knížka se mnou dělá divy. Připadám si jako na nějaké misi, na které objevuji nové autory. Znáte to, Levné knihy, Knihobot, vždycky hledám, co mě zaujme. Šel jsem po obalu a pak mě praštilo do očí téma. Nečtu si dopředu recenze, to nedělám ani u hudby. Každý máme svůj názor, vnímáme odlišně a líbí se nám něco jiného. Bereme hudbu a knížky po svém. Já mám rád tajemno, napětí, když musím přemýšlet, jak se bude děj dále ubírat. Tobě nechutná? Vytrhne mě z myšlenek moje žena. Nějak jsem se ztratil ve vzpomínkách, je to moc dobré, odpovím a ona se mi směje jako pokaždé, když jsem pohlceným čtenářem. 

Mám dovolenou a tak se touláme po kopcích, povídáme si, zkrátka odpočíváme. Myslím si, že letos si to fakt zasloužíme. Hlavně tedy moje milá, zažila si toho opravdu hodně. Když se vrátíme do chalupy, jde si číst dovnitř. Já zůstávám venku, nevyženou mě ani komáři, kteří se všichni slétli z dalekého okolí, aby ochutnali moji krev. Sednu si pod okno, zavřu jej, aby nenalétali dovnitř a sleduji červánky nad Ještědem. Ještě mi chybí pár stránek, hergot, dnes to už ale nestihnu, klíží se mi oči, jsem utahaný a vůbec nevím z čeho. Jakmile člověk naruší běžný stereotyp, tak je tělo zmatené a neví chvíli, co si má počít. Nechám to na ráno, stejně vždycky vstávám dřív. I stane se. Opláchnu si obličej ledovou vodou z hor a sednu si do křesla. Manželka ještě oddychuje. Stejně ji to sluší, když spí. Chvilku se na ní dívám, ale pak už musím. Do jednoho malého městečka, kde se dějí hrozné věci. Vyšetřuji. 

Charlie Parker je trošku svéráz, ale to máme rádi, ne? Já ano. Budu si muset sehnat další díly, řeknu ženě, když ji předávám knihu k přečtení. Vždycky se naschvál tvářím tajemně, aby byla zvědavá. Jsem moc rád, že máme velmi podobný vkus. Dávám si den odpočinek a pak sahám znovu do batohu pro novou knihu. Ještě, že mám zásobu. Stejně je to zvláštní. Jak člověk stárne a kolem se mění svět, tak jsou pro mě tyhle chvíle asi nejkrásnější. Odpočinu si nejvíc opravdu s knihou, s malým reprákem a poctivou muzikou. Mám tu švédské Eternal Darkness a jejich doom death metal se k mému čtení hodí asi nejvíce. Sedím venku na lavičce a dlouho se dívám do zeleného. Uklidňuje mě zpěv ptáků kolem a přemýšlím nad tím, kolik takových zkažených měst a vesnic asi je? Děkuji vám za pozornost, užívejte léto a mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Městečku Prosperous se daří, i když ostatní trpí. Jeho obyvatelé jsou bohatší než ostatní, budoucnost jejich dětí se zdá zajištěná. Důsledně se straní všech lidí přicházejících zvenčí a své vlastní chrání. Středobodem společenství je středověký kostelík ozdobený pohanskými výjevy, který sem byl zakladateli Prosperous před staletími dopraven kámen po kameni ze severovýchodní Anglie. Zdá se, že šlo o členy tehdy pronásledované sekty. Smrt portlandského bezdomovce a nevysvětlené zmizení jeho dcery však ke komunitě obrátí pozornost neústupného soukromého detektiva Charlieho Parkera. Ten je pro své nepřátele opravdu nebezpečný, protože nezná soucit a žene ho touha po pomstě. Jenže místní společenství mainského městečka patří k nejkrutějším protivníkům, na jaké dosud narazil. Buď zabijí oni jeho, nebo nepřežije nikdo z nich.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. července 2025

KNIŽNÍ TIPY - Vražda v maringotce - Irina Shapiro (2025)


Vražda v maringotce - Irina Shapiro
2025, Vendeta

Jako malý kluk jsem kdysi dávno na konci osmdesátých let chodil do školy na Staré město v Boleslavi. Bývala tam nepsaná demarkační čára, za kterou jsme nesměli. U cikánských baráků posedávaly tlusté a velmi sprosté paní. Když jsme chodili do jídelny přes "jejich park", tak po nás špinavé děti házely šutry. Báli jsme se a zároveň nás fascinovalo, že nemusí do práce, že jen tak polehávají na dekách, smějí se, občas tančí a popíjejí z velkých lahví víno. Jednou přijel povoz tažený koňmi. Takový ten klasický, jako je na obálce dnešního knižního tipu. Koně se popásaly na trávníku, hned vedle památníku obětem První světové války. Pamatuji si, že jednou jim koně utekli a naháněli je po dlažebních kostkách. Vzduchem zněla podivná směs jazyků, kterým jsme nerozuměli. Dívali jsme se z okna, až nás musela soudružka učitelka zahnat do lavic. Jedna cikánka k nám propadla. Byla hodně vyvinutá a dávala nám dost najevo, že jsme něco míň, než ona.  

Knihu jsem koupil víceméně náhodou. Zaujalo mě téma a hlavně jsem měl velkou chuť na něco klasického. Na tradiční anglickou vesnici. Pravdou je, že jsem se ihned chytil. Baví mě styl autorky, začetl jsem se víceméně hned. Jen si tak sedět a číst si, užívat si spletitý a zajímavý případ. Hlášky mezi Jasonem a Danielem. Oba jsou mi opravdu sympatičtí, to já musím, jakmile mě vyšetřovatelé štvou, knihu odkládám. Tentokrát se to nestalo. Naopak. Fakt jsem si užíval. Venku se zrovna ochladilo, byl jsem doma sám a právě jsem přišel z plavání na rybníku. Nikdo nikde, jen v rohu na břehu spal bezdomovec a labutě chránily své mládě. Otřásl jsem se zimou a představoval si, jak jezdím s povozem po světě, jaké to musí být. Úplně jiný život, říkám si teď a říkal jsem si to i kdysi, jako malá smrádě. Trošku jsme jim záviděli, tu svobodu, nemuset vstávat. Ono je to nakonec úplně jinak a realita musí být o hodně drsnější, ale fantazie a představy jsme mít mohli, museli, bez nich bychom asi už dávno nežili. 

Četl jsem urputně, z rauše mě probudila až želva, která se dožadovala své dávky salátu. Obstarám ji, popovídám si s ní. Vypadá rozumně, rozvážně, kývá souhlasně hlavou a mrká očima. Vysouvá hlavičku a já mám pocit, že ví, co říkám. Jasně, že to není pravda, ale na rozdíl od dcery na ní aspoň nešišlám. Vyndám ji ven a nechám ji chodit po pokoji. Zaleze do svého oblíbeného rohu a rozvážně naslouchá. Čtu jí některé pasáže nahlas, přemýšlím, kam se bude děj ubírat. Kdyby mě někdo viděl, asi by si klepal na čelo a říkal si něco o tom, že jsem se zbláznil. Pomalu se stmívá, zhasnu světlo, lehnu si na záda a asi zaberu. Pak se zmateně probudím, hergot zapomněl jsem pro samé přemýšlení a vyšetřování uklidit želvu do terária. Učiním tak, dojdu si na záchod a podívám se z okna. Je mlhavo a mám pocit, že kousek od domu stojí cikánský povoz. Nestane se další vražda? Kdo ví. Usínám a jsem někde daleko v Anglii. 

Tak to vidíte, moje mise, na kterou jsem se na jaře vydal, byla opět úspěšná. Objevil jsem si pro sebe další autorku. Ono tedy, začínat sérii od čtvrtého dílu, ehm, omlouvám se, ale poslední dobou to mám tak, že jdu městem kolem knihkupectví, zalezu dovnitř. Prolétnu novinky, které většinou už mívám doma a pak se odeberu mezi slevy. Tady objevuji ty nejkrásnější poklady. Jak jsem již zmiňoval, máme televizi, Netflix, internet a já nakonec sedím v křesle, s brýlemi na špičce nosu (jo, už jsem půl roku objednaný na oční) a mžourám do knih unaven po celém týdnu. Je to asi závislost, nepopírám. Celý den se těším, až budu mít hotové všechny povinnosti, až si odplavu, odjezdím na kole, zacvičím, až už bude klid a budu mít vše sepsáno na stránky. Teprve potom si sednu, s pocitem dobře vykonané práce a uvolním se. Ke čtení málokdy piju alkohol. Víkend je teprve v polovině. Ráno vstanu brzy, najím se a pokračuji. Je to krátká knížka, to dorazím. Stane se tak přesně ve chvíli, kdy se zase probudí želva. 

Mám poslední dobou nějakou šťastnou ruku na nové autory a autorky. Vybírám pečlivě. Většinou si i knihu otevřu a snažím se potají přečíst aspoň kousek. Jasně, je to oddychová detektivka pro letní dny. Na tom ale přeci není nic špatného. Když celý den počítáte, vyplňujete tabulky a suchá data, tak potom nemáte náladu na složité filozofické romány. Zajímavé je, že třeba u filmů to takhle nemám, ale u knížek ano. Musí se dobře číst, musí mě bavit a musí odsýpat. Potvrzuji, že Irina Shapiro píše parádně a Vražda v maringotce stojí opravdu za to. Jdu si sehnat další díly série. Snad budou někde ve slevě. Tak se opatrujte, přeji vám hezkou dovolenou, pokud máte a zase za týden. Děkuji moc za pozornost. Léto budiž pochváleno a anglický venkov obzvlášť:)).

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V cikánské maringotce, jež stojí na rozkvetlé louce kousek za kouzelnou anglickou vesničkou Birch Hill, je nalezeno tělo mrtvé aristokratky. A pohřešuje se ještě jedna mladá žena. Pokud chce místní inspektor Daniel Haze společně s veteránem americké občanské války Jasonem Redmondem případ rozlousknout, bude muset proniknout skrz mnoho vrstev lží, nebezpečných předsudků a zákeřných intrik.

Obě dívky nemají téměř nic společného, nenabízí se žádný zřejmý motiv, užitečných vodítek je pomálu a Jason s Danielem tápou – vraždili nejbližší rodinní příslušníci, všemocný gang nebo náhodný kolemjdoucí? A proč vlastně? Tohle je pro duo vyšetřovatelů nejnáročnější případ ze všech, které spolu doposud řešili.

Dokáží se popasovat s nástrahami ve svých osobních životech a zároveň dopadnout brutálního vraha, než si vyhlídne svou další oběť?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. července 2025

KNIŽNÍ TIPY - Den, který nikdy nepřijde - Caimh McDonnell (2019)


Den, který nikdy nepřijde - Caimh McDonnell
2019, Jota

Byl jsem tři dny na festivalu ve Spáleném Poříčí. Když jsem se ráno dal trošku dohromady, tak jsem chtěl dělat fotky a psát report. Místo toho jsem nejdřív čuměl do zdi a potom si začal číst Den, který nikdy nepřijde. Je tedy pravdou, že mi příběh zpočátku příliš nelezl do hlavy, ale to bylo spíš tím, že jsem měl v krvi zbytkový alkohol a viděl jsem před sebou zástupy hezkých holek. Všechny ty festivalové zážitky, ta síla hudby a pokeců se známými, ve mě doznívalo. I přesto jsem se nakonec chytil. Je to napínavé, čtivé, zajímavě napsané. Není si na nic moc stěžovat. Navíc, je to moje první kniha od autora, chtěl jsem zase jednou ochutnat něco nového. A měl jsem opět dobrou ruku při výběru na stránkách Levných knih. Původně jsem si tedy myslel, že to bude jen taková oddechovka, ale nakonec musím uznat, že je to hodně spletitý a propracovaný případ.

Usnul jsem. S brýlemi na nose, mě probudila dcera, když se vrátila z brigády. Bylo to celé takové unavené. Přeci jen, věk už je trošku znát. Nicméně, šel jsem si lehnout a druhý den, již trošku odpočinutý, pokračoval. A musím říct, že mě čtení bavilo ještě víc, než minulý unavený den. Musel jsem sice dopsat report, k tomu se trápit s fotkami, ale nakonec jsem si vyšetřil spoustu času. Četlo se mi dobře a to i přesto, že venku pálilo slunce jak někde v Karibiku. Mě to bylo jedno, já byl v Dublinu a vyšetřoval jsem. Pro mě musí být knížky odpočinek, relax, zároveň mě musí chytnout, což se v tomhle případě opět stalo. Děti měly prázdniny a tak křičely pod okny na blízkém hřišti. Nějak mi to nevadilo. Prostě jsem si užíval, naladil jsem se na vlnu klidného odpočívajícího čtenáře. Je to moc fajn, šeptám si pod vousy osamocen, protože mám všechny zase pryč. 

Mám naděláno spoustu hodin a tak potají utíkám pryč, abych zase zasedl do svého křesla. Není to dlouhá kniha, přesto ji čtu tři odpoledne (a jedno celé ráno). Chodím nakupovat vedle do obchodu a každý den potkám dívku, která má tričko nějakého čtenářského klubu. Zírám jí na prsa, ne že bych byl úchyl, ale protože nemůžu rozluštit název. Je milá, pokaždé, když se na ní podívám, tak mi věnuje úsměv. Možná podvědomě vycítila, že mě na ní zajímá její příslušnost ke stejně prokletým, jako jsem já a ne jen pouhé tělo. I když je fakt, že je moc hezká. Nechci si to ale kazit, nevtírám se, jen jí pokaždé věnuji také pousmání. Chci si ji zachovat jako hezký obraz, fantazie mi pak může pracovat na plné obrátky. Taky seš vole ženatej, žejo. To je jak na tom festivalu. Ženských spousty. Člověk ale už nechce být trapnej. A stejně někdy je. Přitom kdyby mě viděly jak si hezky čtu...dost ale bylo vzpomínek a rozhárané mysli. Soustřeď se, ať to dočteš, máš tu celou hromadu knih a dostal si další tipy, co si přečíst. Vrhám se tedy znovu do čtení.

Proč nemůžu bydlet někde na severu. Všichni se tu potí, ve špinavých montérkách. To je tak, když jezdíte velmi brzy ráno do práce s popeláři. Je tu jeden, co pokaždé drží v rukou knihu. Nebaví se s ostatními. Dnes jsme tu, v trolejbusu číslo 14, dva. Sice jsem se zařekl, že už knížku dočtu, ale prostě jsem to nedal. Klížily se mi oči, doznívalo ve mě všechno festivalové nadšení. Pivo i zážitky. A tak jsem si vzal knížku s sebou a zbývá mi fakt už jen pár posledních stránek. Ty jako čteš? To ještě někdo v dnešní době dělá? Ptá se mě mladý kolega a myslí si, jak není vtipnej. On tedy nebyl nikdy, ale tentokrát je to ještě horší. Nějak nevím, co bych mu odpověděl. V těchto případech raději mlčím a myslím si něco o horoucích prdelích. Dojdeme do fabriky, on mluví jen o sobě, o nějakých kravinách a mě zbývají ještě asi tři stránky. Achjo. 

Přestupuji na náměstí v Plzni, protože změnili jízdní řád. Vůbec mi to nedošlo. Mám prostoje. Asi deset minut. Ihned vytáhnu knížku z batohu a jdu na to. Uleví se mi. Jako fakt, normálně to ze mě spadne. To napětí, že jsem odešel od rozečteného. Vypadám dobře, řeknu si, když se vidím ve výloze. S knihou pod rukou, a brýlemi, jsem fakt sladkej medvídek, jak by řekla manželka, která si ze mě pořád dělá srandu. Dojedu domů, sednu si a začnu se přehrabovat v dalších knihách. Na řadu přijdou...ale to až za týden, přijďte, bude další tip. Děkuji moc za pozornost. Mimochodem, potkat za jeden den tři lidi na festivalu, kteří se se mnou chtějí bavit o knihách, pánové a dámy, to je prostě super, fakt díky moc! Mějte se krásně. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Paul Mulchrone zakládá detektivní kancelář. Je bez peněz, bez parťáka a bez partnerky (neposlouchej, Maggie) – ale dostal svůj první případ! Na zakázku žárlivé milenky bude sledovat stavebního magnáta Hartigana. Právě toho, jenž stojí před dublinským soudem za vytunelování peněz klientů, kteří kupodivu chtěli bydlet. Právě toho, jehož společník byl nalezen kupodivu zavražděný. Právě toho, jehož druhý společník se před lety rozhodl stavět na pozemku, kde sídlil hokejový oddíl Bunnyho McGarryho. Kupodivu: když totiž nemáte problémy s Bunnym, nemáte žádné. Přidejme zhrzenou sestřičku Brigit, která přivazuje chlípné doktory k postelím; policistu Wilsona, který na mrtvoly fakt nemá žaludek; mesiášského kazatele Frankse, bandu squatterů se záluskem na data jisté banky, dav rabujících demonstrantů – a samozřejmě Dublin, protože nikde jinde tohle všechno najednou nenajdete. Kdo to dokáže smíchat a znovu rozplést tak, aby ty nejméně pravděpodobné dílky skládačky do sebe přesně zapadly? Jedině Caimh McDonnell.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. června 2025

KNIŽNÍ TIPY - Rudá krása - Arantza Portabales (2025)


Rudá krása - Arantza Portabales
2025, Vendeta

Čekám v dešti na zastávce v Plzni. Stojím před Domem knihy a očima létám po výloze. Většinou tu mají vystavené samé kuchařky a dívčí literaturu. Přemýšlím nad tím, kdo asi tak tyhle slaďárny čte. Osobně nikoho takového neznám a nikdy jsem ani nepotkal. Občas v tramvaji vidím čtenáře zahleděné do fantasy, do thrillerů, ale do červené knihovny? Možná jsem ale divný já. Někdo to číst musí, když se to tak prodává, ne? Vlastně ani nevím proč mě nová kniha od španělské autorky Arantza Portabale zaujala. Možná to bylo moje podvědomí, ale nějak si nevzpomínám, jestli ve vitríně byla nebo nikoliv. Přijdu domů a v emailu najdu několik tipů ke Dni otců. Samý vaření a úprava zevnějšku. Asi nejsem cílová skupina, ale vím, že spoustě mým mladým kolegům v práci by asi udělal tahle nabídka radost. Mě ne, já do barber shopu fakt nechodím. Uff. Email smažu, přesto kliknu na nabídku Knih Dobrovský. Jen tak, mám chuť si koupit něco nového, nějakou autorku, autora, co neznám.

Zpětně mi dochází, že byla tahle knížka vystavena vzadu, tak nějak nesměle. Přitom se jedná o příběh, který musí zaujmout každého fanouška thrillerů a detektivek. Napsáno, prosím pěkně, velmi elegantně a s noblesou. Děj hezky odsýpá, napětí by se dalo krájet a na každou další kapitolu jsem se vyloženě těšil. Nová autorka do sbírky, přesto jsem byl zpočátku opatrný. Asi to mám v sobě, jsem v tomhle pěkně opatrný, jsem spíš klasik a většinou volím osvědčené autory. V tomto případě jsem měl ale šťastnou ruku. Vlastně to bylo celé souhra náhod. Přitom obal nepatří k nijak originálním, nečetl jsem dopředu ani pořádně o čem knížka je. Jen jsem si na internetu vyhledal nějaké informace o paní spisovatelce. Psali o ní, že je ve Španělsku svým způsobem slavná a jedná se stoupající hvězdu. Za mě je to určitě pravda. Jen jsem si sedl a stejně jako u hudby nechal na sebe knížku působit. Původně mě nalákalo také Santiago, které je zde ale spíše jen kulisou. Těšil jsem se na uličky, na místní obyvatele. Mám nějak podvědomě pro Španělsko slabost. 

Jde tu ale o vyšetřování vraždy. Na zahradě luxusní vily. A jak už tomu bývá, tak na povrch postupně vylézají další a další temná rodinná tajemství. Někdy si říkám, jestli bych neměl číst víc pozitivních knížek, něco veselého. Jenže mě to většinou nebaví. Mě se líbí napětí, když musím přemýšlet nad tím, kdo je vrahem? Tentokrát jsem tápal vlastně až do konce. Příběh je opravdu velmi dobře vystavěný. Můj dnešní tip je pro fanoušky klasických detektivek. Budete určitě spokojeni jako já. Hele na rovinu, baví vás číst kritiky na knihy? Myslím tím ty opravdové, od vystudovaných literátů? Mě kupříkladu ne. Možná právě proto se snažím přistupovat ke svým tipům opatrně, neprozrazovat děj, nepopisovat strukturu, neanalyzovat. Vlastně bych to ani jinak neumím. Každá knížka i hudba ke mě promlouvají nějakým příběhem, mám je spojené s vlastním rozpoložením, jak na mě zapůsobila. Snažím se to přenést do textu. Nakonec je to stejně vždycky na vás, snažím se být pokorný, moc dobře totiž vím, co je za napsáním knížky práce. Kolik přemýšlení, odříkání. Z Rudé krásy zkrátka cítím opravdovost, upřímnost. To mě na knize baví asi nejvíce. 

Jsem prostě chycený a připoutaný ke stránkám. Těším se domů, zrovna včera jsem zase stál před Domem knihy a marně jsem Rudou krásu hledal ve výloze. Možná se mi to jenom zdálo? Nebo musela knížka ustoupit nějakému rádoby životopisu rychlé celebrity, která píše ve dvaceti svoje memoáry? Těžko říct, ta slečna, co uvnitř prodává působí jako intelektuálka. Prodávat se ale asi musí, něco vás musí živit. Já to vlastně celé chápu. Nedalo mi to a vstoupil jsem dovnitř. Koupil si pár knížek ve slevě, nějak jsem se zase rozvášnil, ale neberte to, když je to tak levné, že jo. Bude léto, dovolená a už teď se těším pod kaštan na chalupu. Rudou krásu najdu uloženou poměrně dole. V nižším patře přihrádky. Trošku mě to zamrzí, tohle si tahle autorka rozhodně nezaslouží. Vezmu si knížku aspoň do ruky a potom udělám něco, co bych asi neměl. Vrátím ji do regálu jinam, do výšky očí. Aby si ji každý spíše všiml. Myslím si totiž, že fakt stojí za to. Snad mi to slečna odpustí. 

Tak a hotovo. Knížku jsem zaklapl a dal ji na hromadu, co čeká na moji manželku. Už si zase dočetl? Zeptá se mě žena. Usměju se a začnu o téhle knížce básnit. Nic neprozrazuji a navíc se záhadně usmívám. Máme stejný vkus. Jedná se o jednu z mnoha věcí, co nás spojují. Už teď se těším, jaký bude mít moje milá názor. Jak si Rudou krásu užije. Třeba já jsem fakt nadšený. A to myslím, ostatně jako vždycky, opravdu upřímně. Byla by velká škoda, aby tahle knížka zapadla mezi všemi těmi kuchařkami, červenou knihovnou a životopisy sportovců. Snad jsem svými pokornými slovy alespoň trošku přispěl k tomu, aby se o ní vědělo. Byla to fakt  jízda. Nechte si chutnat, přátelé. Mějte se co nejlépe a opět a znovu vám děkuji za přízeň. Stejně se mám skvěle, no řekněte, kdo to má, tolik věrných čtenářů? Děkuji moc, mějte se co nejlépe. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Šest lidí, kteří budou zanedlouho podezřelí z vraždy, večeří na zahradě luxusní vily na předměstí Santiaga, zatímco mrtvé tělo patnáctileté Xiany Alénové leží na podlaze jejího pokoje naaranžované v obrovské kaluži krve, jako by šlo o uměleckou instalaci. Všechny indicie ukazují na to, že vraždu spáchala dívčina teta Lía, slavná malířka, která se po několika dnech pokusí o sebevraždu a je hospitalizována na psychiatrii. Komisař Santi Abad a jeho kolegyně Anna Barrosová, s níž ho pojí bouřlivý, komplikovaný vztah, postupně odhalují hluboká rodinná tajemství a neviditelná pouta.

Napínavý detektivní román pomohl autorce k přízvisku „Nová první dáma španělské detektivky.“


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine