DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemknihy. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 29. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Lesní duch - Graham Masterton (2023)


Lesní duch - Graham Masterton
2023, Golden Dog

Ke skautskému hnutí mám velmi blízko. Kdysi dávno jsme jako malí našli několik knížek na chalupě po dědovi. Naučili jsme se z nich, jak vázat uzly, jak zabít rybu, aby moc netrpěla a udělat si z ní pochoutku na ohni. Kousek od chalupy jsou hluboké lesy, kde jsme se toulali, poznávali rostliny i zvířata. Když dnes někomu řeknu, že jsem jako malý lovil pstruhy do ruky a číhal na raky, když někomu řeknu, že jsem měl každé prázdniny své čolky a mloky, tak už mi moc lidí nevěří. Bylo to krásně dětství, byli jsme páni kluci, raubíři, kteří zažívali spoustu dobrodružství. Každý rok jsme byli jiný indiánský kmen. Nedávno se mi o všem zdálo. Byl jsem sice na Šumavě, ale to jsou hory, které jsou v mnohém Jizerkám podobné. Měl jsem běžky a ve stopě jsem byl velmi brzy ráno. Vyběhl jsem nahoru na hřebeny a nepotkal ani živáčka. Vzpomínal jsem na to, jak jsem chtěl být skautem, ale nesměl to nikde říkat, protože kolem byli jenom pionýři. Zrovna jsem dočetl Lesního ducha a chvílemi jsem měl pocit, že se v dálce houpe několik oběšenců. 

Je to skvěle napsaná kniha, temná a záhadná. Je v ní kus historie a lidské nenávisti. Pro mě osobně první setkání s autorem. Občas to tak mám, objevím si pro sebe někoho nového. Mnohdy mi knížku doporučí nějaký kamarád, někdy umělá inteligence. Je to vlastně jedno. Přečetl jsem si, o čem kniha je a říkal si, že mě tohle téma zajímá. Příběh je hororový a já jsem zase jednou všechno prožíval znovu. Co když mě někdo překvapí? Na běžkách jsem poměrně zranitelný. Hodně jsem nechával fantazii, aby vzpomínala jak na moje dětství, tak na knížku. Jezdil jsem, asi jako každý, na pionýrské tábory. Někdy byly skvělé, ale někdy, když je vedli divní lidé, tak se stali noční můrou. Jako tenkrát, na mezinárodním táboře, kde našli kubánským dětem v puse červy a museli jsme všichni do karantény. Jako kdysi, když jsem šel na noční hlídku s jednou holkou a ona se mi počůrala, protože se šíleně bála. Byli jsme malé děti, uprostřed temných lesů. To víte, představivost pracovala na plné obrátky.

Líbí se mi i vztah k minulosti, k Polsku, které je jak známo od Jizerek nedaleko. Mám rád knížky, které navazují na naše dějiny, líbí se mi, když se odkrývají stará děsivá tajemství. Připadá mi potom všechno uvěřitelnější, protože i naše dějiny jsou pohnuté a mnohdy hodně kruté. Ještě si pamatuji, co vyprávěly sousedky a babička, co se dělo po válce. Dávno zapomenuté vraždy, násilí, krádeže. Musí vždycky přijít několik nových generací, aby vše přestalo bolet. Problémem bývá, že zločinci zůstanou často nepotrestáni. Miluji lesy, mám rád jejich zdánlivé ticho. Slunce, které proniká přes koruny stromů. Malý hřbitov, uprostřed mýtiny, který je dávno zapomenutý. Když budete zticha, stanete se jeho součástí. Autor vytvořil vskutku děsivou atmosféru, která vynikne o to víc, když se potom jdete projít kousek za město. Ono je to umění, umět navodit takové nálady. Četl jsem opět jedním dechem, přesně tak, jak to mám nejraději. Pod lampičkou, která mi několikrát zhasla, protože žárovka pomalu končila svojí životnost.

Cestoval jsem nejen s autorem a jeho hlavními hrdiny, ale taky sám se sebou, do svého dětství. Dospělí nás často strašili, abychom nechodili tam, kam oni nechtěli. Přesto nás někdy přemohla zvědavost. Jako tenkrát, když jsme šli na jeden opuštěný statek a našli tam provaz, který byl v polovině odříznutý. Také kapky krve a s křikem jsme potom utíkali zpět, do bezpečí. Mladší z nás se potom báli jít i na záchod, protože se říkalo, že tu chodí kolem chlápek se sekyrou zaseknutou v hlavě. Přesně takový pocit mám i z Lesího ducha. Je to návyková knížka, na pomezí detektivky, thrilleru a hororu. Líbí se mi způsob, jakým je napsána, oceňuji, že mě chytla a nepustila. Byl jsem napnutý, od začátku do konce, trošku jsem se bál, to k tomu patří. Ale hlavně, fantazie mi opět pracovala na plné obrátky. Byl jsem znovu malým klukem, skautíkem, kterým jsem chtěl tolik být, abych byl jako děda a nikdy se mi to nepovedlo, protože tomu doba nepřála. Graham Masterton se stal dalším autorem, které jsem si letos objevil.

Lesní duch je zároveň i posledním mým letošním tipem. Byla to jízda, co myslíte? Doufám, že jsem se vám aspoň párkrát trefil do vkusu. Pokud by to bylo alespoň jednou, má moje psaní smysl. Jsem stále překvapen a udiven, jaký moje knižní tipy mají odezvu. Nečekal jsem to a utvril jsem se v tom, že lidé ještě čtou, ještě přemýšlejí. Mám naději naději do budoucna. Vypadá to, že příští rok bude pro mě a moji ženu hodně těžký. Bojovat proti nemoci je náročné a dlouhé. Chce to pevné nervy a hodně síly. Přeji vám, ať jste zdrávi, ať máte dobré světlo a ať vás pořád baví číst. Děkuji moc za všechno a opatrujte se! 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Současná Amerika. V lese u skautského tábora je nalezeno patnáct skautů a sedm jejich vedoucích – všichni spáchali sebevraždu. Jeden z mrtvých chlapců je přítelem Sparkyho Wallace, jehož otec Jack vede v Chicagu polskou restauraci. Jack objeví souvislost mezi sebevraždami a smrtí vlastního dědečka, který se zabil v Kampinoském pralese v Polsku, když za druhé světové války bojoval proti nacistům.

Jack a Sparky se společně vydávají do Polska, aby odhalili děsivé tajemství. Co způsobuje nezvladatelnou paniku lidí v lese? Aby se jim to podařilo, musí hrůzu zažít na vlastní kůži a dostat se až na samou hranici šílenství.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 22. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Smrtka - Neal Shusterman (2018)


Smrtka - Neal Shusterman
2018, Yoli (ČR)

Nejhorší je, že se množí nejvíc ti hloupí a tupí. Alespoň tak to vidím poslední roky já. Kdysi jsem čítával staré sci-fi a přemýšlel, jak nakonec naši planetu zničíme. Jaderná katastrofa, mimozemšťani, nějaká šílená choroba nebo genetické úpravy. Vyberte si. Smrtku od mého oblíbeného spisoovatele Neala Shutermana jsem četl teprve nedávno. Po předchozém skvělém Suchu, mě opět mrazilo. Celá kniha má takovou pochmurnou atmosféru. Pečlivě vybudovaná fikce o přelidnění naší planety není daleko od reality. Možná se vám zdá, že u nás v Evropě vymíráme, ale to je jen zdání. V celkovém měřítku je nás čím dál tím víc a začíná to být neúnosné. Autor pracuje s myšlenkou, že jsme jako lidé dospěli, vymýtili jsme nemoci a zastavili jsme stárnutí i smrt. Šílené, co?. Ono tedy, již dnes je lidský život v průměru o hodně delší, než dřív. A teď si představte, že bude muset být vytvořen úřad, který bude muset váš život ukončit. Proto název Smrtky.

Kdo o tom bude rozhodovat? Jak bude vše probíhat? Na to se vám bude snažit kniha odpovědět. V některých momentech sice nalezne pár nelogičností a osobně si myslím, že by to takhle nakonec nemohlo fungovat. Znáte lidi. Ale musím uznat, že se mi knížka četla velmi dobře. Pak jsem viděl ve zprávách, jak se dávají na pochod díky válkám, suchu a hladu celé národy a uvědomil jsem si, že planeta přelidněná už opravdu je. Když si k tomu ještě připočtěte, že je spousta jedinců, kteří nejsou zvyklí pracovat a dodržovat pravidla, potom najednou působí knížka poměrně realisticky. Nechali byste si vložit do hlavy čip? A neděje se to už náhodou? Říkáte, že ne? A co když vám pak bude zaručena nesmrtelnost? Myslím si, že by každý přemýšlel. Muselo by ale být nějak ošetřeno i tělo, aby nestárly kosti a tkáně. S tím si ale určitě časem nějak poradíme, tomu věřím. Pokud se tedy do té doby nezničíme. Přiznávám, že mě podobné úvahy a situace stále baví. Rád nad nimi přemýšlím. Pořád jsem totiž toho názoru, že to nebude dlouho trvat a ocitneme se na rozcestí. Buď přežijeme a nebo se zničíme. 

Představa dokonalého světa s sebou nese pokaždé temnotu. V každém z nás je i kus zkaženosti. Ke komu byste se přidali? Uměli byste brát ostatním život? I kdyby to bylo v rámci řemesla pro dobro ostatních? Tahle knížka vám nahlédne do svědomí. Sám nevím, co bych si vybral. Už teď si spoustu nových technologií nejdřív očuchám, zkusím si je nějakou dobu používat a dost často je opustím. Nebaví mě. Rád sleduji nové trendy, ale nechytám se u všeho. Jenže jsem výjimkou. Dnes už vám napíše email jen staromilec, všichni chatují a mě to nebaví. Nemám rád mlácení prázdné slámy. Znamená to, že jsem mimo? Sociální sítě mě k smrti nudí, přesto je "musím" používat. Mnozí ani neví, že naše stránky nejsou jen na facebooku. Můžete se snažit sebe víc, ale většina používá jen to, co ostatní a neradi mění své návyky. Někdy si připadám, že žiju ve své vlastní bublině. Přežiju v budoucnosti já a nebo ti, co půjdou s dobou a nechají si dát do hlavy čip? Nevím, ale je fakt, že jsem nad těmito věcmi také dlouho přemýšlel, když jsem četl Smrtku. 

Na Nealovi Shustermananovi mám rád, že se jeho knihy hrozně těžko vysvětlují a popisují. Je opravdu lepší si je přečíst. Ony jsou totiž plné poměrně hlubokých a zajímavých myšlenek. Dost často se dotýká filozofie, pokládá spoustu otázek a nabízí i způsoby, jakým směrem bychom se mohli jednou vydat. Smrtka na mě potom působila celou dobu poněkud znepokojivě. Ano, tohle je přesně to slovo - znepokojivé. Nevím jak vy, ale já to tak nějak čtu mezi řádky. Lůza má čím dál tím větší slovo, hloupých je čím dál tím víc a ti chytří nějak neví, co s tím. Zřizujeme úřady a ty vydávají rozhodnutí, které nikdo nedodržuje. Chaos opět začíná. Třídíme odpadky a odvážíme je na druhou stranu zeměkoule, kde je hodíme do oceánu. Nejistá budoucnost zaručena. Stejně jako v případě Smrtky, se děje spousta věcí, které nemůžeme ovlivnit. Jak to celé dopadne? V realitě nevím, ale vize, kterou předkládá tahle kniha je svým způsobem pěkně děsivá.

Na jednom koncertě mi řekl jeden známý krásnou větu. Ty vole, konečně někdo, kdo píše o knhách, které čtu i já. Byl jsem velmi mile překvapen, když se potom i mezi ostatními rozvířila diskuze o dobrotách, které se vám snažím každý pátek předkládat. Nikdy jsem nechtěl a nikdy nebudu kritikem. Stejně jako u muziky jsem jen obyčejným fanouškem. Rád poslední roky sedím, čtu si a k tomu poslouchám nějakou oblíbenou kapelu. Smrtku si určitě přečtěte, ani nemusíte být fanoušci sci-fi.  Mějte se co nejlépe a snad bude naše budoucnost lepší, než v případě dnešního tipu. Děkuji za pozornost. 


KNIŽNÍ TIPY - Sucho - Neal Shusterman & Jarrod Shusterman (2019):

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit „umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří, mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 15. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Glatz. Smršť - Tomasz Duszyński (2023)


Glatz. Smršť - Tomasz Duszyński
2023, Slovart (ČR)

Když jsem před mnoha a mnoha lety pátral po svých předcích, zavedl mě rodokmen do polského Kladska. Dokonce jsem našel dům, ve kterém můj děda vyrůstal. Když jsem potom nedávno objevil detektivní sérii Glatz, která se v těchto místech odehrává, vše se mi tak nějak spojilo v jedno. Měl jsem i během druhého dílu, který se odehrává v roce 1923, neustále neodbytný pocit, že jsou mí předci součástí příběhu. Najednou jsem si připadal trošku neúplný. Měl jsem možná pátrat ještě dál. Každý badatel v historii čeká, že byl součástí šlechtického rodu, ale to je velmi naivní představa. Máme ve zvyku si naše předky idealizovat a na to špatné zapomínat. I oni ale vraždili, byli nevěrní, zlí. A naopak. Je to vlastně nikdy nekončíci souboj mezi světlem a tmou. Vždy záleží jen na nás, na jakou stranu se postavíme. 

Vždycky jsem překvapen, kolik toho máme s Poláky společného. V tomto případě se příběhem prolíná dějová linka s nám notoricky známou postavou, duchem hor, Rübezahlem. Ano, je to náš Krakonoš, v jejich podání o dost děsivější. Hlavní příběh je neméně temný. Zmrzačený turista. Vraždu vyšetřuje vrchní strážmistr Franz Koschell. a vy si tak můžete vychutnat výlet do doby, kdy se Evropa pomalu vzpamatovávala po první světové válce. Ne, nejsou to krásné obrázky z pohlednic, které najdete na půdě. Naopak, na povrch zase jednou vyvřela temnota a lidská nenávist. Autor, když knížku psal, tak se opravdu skvěle připravil, co se týká historických faktů. Musím mu vyseknout poklonu. Mám moc rád detektivky, které se odehrávají v historii. Tehdy měli samozřejmě omezené možnosti, co se týká technologií. Vyšetřovalo se  jinak, což je pochopitelné. Vždycky, když podobné knihy čtu, tak si říkám, kolik případů zůstalo neobjasněno.  

Máme tu tedy napínavý děj, výlet do minulosti, prostředí, které je i mými kořeny. Zamícháno, skvěle napsáno a výsledkem je velmi zajímavé krimi, které se mi četlo samo. Mám to takhle rád. Když jsem chycen u první kapitoly, abych se potom "probudil" do současného světa až po spoustě stránek. Když mě kniha nebaví, tak ji nečtu. Mám to stejné jako s muzikou. Už čtu a poslouchám jenom to, co mě baví. Navíc o tom píšu, což je samo o sobě řehole. Série Glatz je mým malým soukromým objevem. Myslím si ale, že by se vám mohla líbit, i když nejste prostředím osobně spjati jako já. On má autor totiž takový ten dar vypravěče, což by měl dobrý spisovatel mít. Já vím, poslední dobou se na dobré řemeslo zapomíná ve všech oborech, ale jsem stalá škola. Jiný už nebudu a ani nechci být. Cítím chlad a syrovost tehdejší doby, když obracím stránky a srkám k tomu kávu. Byli jsme zase na dlouhé procházce v lesích. Zrovna jsem vzpomínal na svoji babičku, která nám o Krakonošovi vyprávěla. Jako dítě jsem se ho dost bál. 

Nahlédneme do minulosti, do lidských myšlenek, které měly být raději skryty. Vždycky, když se toulám po vlastech českých, fascinuje mě, kolik je všude různých pomníčků, křížů. Dost často jsou vzpomínkou na nějaké neštěstí nebo právě vraždu. Tenkrát sice lidé měli respekt alespoň před Bohem, ale jak to vypadá, tak rozhodně ne všichni. Ukazuje se, že jsme vlastně trošku chytřejší zvířata a to jenom někteří. Ne, já nechci a nevidím svět jenom černě. Mě baví rozplétat napínavé případy. Do hry vstupuje Wilhelm Klein, vojenský detektiv a my postupně zjišťujeme, že případy souvisí s jeho minulostí. Celá kniha plyne tak nějak samozřejmě, připadám si, že je opravdu rok 1923. Zrovna jedu v kočáře a na hlavě mám cylindr. 

Mám rád historické detektivky. Jsou pro mě vždy takovým literárním osvěžením. A navíc, když jsou dobře napsány, tak si doplním a rozšířím také obzory. Je to taková ta knížka do sychravých dní, které právě kolem nás probíhají. Těším se, až zase pojedu na hory. Asi si vezmu knihu s sebou a přečtu si ji znovu. Myslím si, že na chalupě v Jizerkách, pár kilometrů od Kladska, vynikne ještě lépe. Moji předci byli jen obyčejní řemeslníci, sedláci a dělníci. Snad žili poctivě. Děkuji vám za pozornost a přeji vám dobré světlo! Opatrujte se.


KNIŽNÍ TIPY - Glatz - Tomasz Duszynski (2022):

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sněžník, zima 1923. Místní průvodce nachází na vrcholu věže císaře Viléma tělo turisty, zmrzačené drastickým a promyšleným způsobem. Téhož dne je zavražděn uznávaný vědec. Vrah se v zanechané zprávě představuje jako hrdina místních pověstí, Duch hor, Rübezahl. Vyšetřováním případu je pověřen šéf kladského kriminálního oddělení, vrchní strážmistr Franz Koschella. Brzy vyjde najevo, že Rübezahl si své oběti nevybírá náhodně, a stopy vedou až do nemocnice v Beelitzu nedaleko Berlína. Kladský policista se střetává se starým známým, vojenským detektivem kapitánem Wilhelmem Kleinem. Koschella je přesvědčený, že klíč k polapení pachatele spočívá v Kleinově minulosti. Konfrontace s kapitánem je nevyhnutelná a pravda, kterou odhalí, bude mít neobyčejně vážné důsledky. Co se skrývá pod tajícím sněhem? A kdo tak krutým způsobem rozplétá nitky minulosti? Třetí díl detektivní série Glatz, zasazené do česko-polského pohraničí dvacátých let.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 8. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Otázka viny - Jørn Lier Horst (2023)


Otázka viny - Jørn Lier Horst
2023, Kniha Zlín

Horstovy knihy jsou trošku jinými severskými detektivkami, než je běžné. Žádná přehnaná brutalita a dokonalí vrazi, kteří maji skoro až zázračné schopnosti. Naopak, vše je neskutečně syrové, svým způsobem velmi smutné. Možná to bude tím, že autor opravdu pracoval jako kriminalista. Většina vražd je totiž smutným vyústěním frustrací, pomstou a někdy také nešťastnou náhodou. Tentokrát otevřeme 17 let starý případ, pachatele tehdy chytili. Jenže pak začnou chodit anonymní dopisy. Vypadá to, že něco je špatně. Tady se autorovi povedlo opravdu navodit tak reálně temnou atmosféru, že jsem nad knihou neustále přemýšlel. Dokonce jsem se chvílemi přistihl, že jen tak sedím, koukám do zdi a hlavou se mi míhá spousta myšlenek na to, kam se bude děj ubírat. Míval jsem potom vždycky hroznou radost, když jsem se trefil a býval smutný, když ne. Nečekejte žádný geniální šestý smysl vyšetřovatele. Naopak, na vše se musí přijít postupně. Děj ubíhá víceméně pomalu a detektiv se vydá spoustou slepých uliček. Je to hodně o trpělivosti a určitě to odpovídá víc realitě, než většina dnešních, často za vlasy přitažených kriminálek. 

Měl jsem nedávno narozeniny. To vám člověk trošku vzpomíná. Nějak na mě padla nostalgie a s knihou jsem byl čím dál tím raději. Zavřít se před světem, jen do své ulity. Jenom já, hudba a Otázka viny. Byl to vlastně hrozně hezký dárek, je znát že mě mí blízcí znají. Venku bylo sychravo, koneckonců, v podobném počasí jsem se prý kdysi narodil. Chvílemi už kolem poletoval sníh a já přemýšlel, kdo je vlastně vrah? William Wisting je přesně tím druhem hlavního hrdiny, který je mi opravdu sympatický. Jenom mě mrzelo, že si ode mě nenechal poradit. Ne fakt, mě se dokonce zdály sny. Ráno jsem se budil zmatený a nevěděl, co je pravda a co ne. Musel jsem se potom vždy vrátit o několik stránek zpátky, abych se ujistil. No, co vám budu, nelze jinak než knihu doporučit. Pokud opravdu rádi čtete, tak rozhodně. Je to trošku jiný druh, odrůda severské krimi, ale rozhodně zajímavá. Poslední roky jsou pro mě ve znamení nových knih. Kupuju jich opravdu hodně a mám většinou šťastnou ruku. Občas mi někdo poradí, doporučí, ale jinak jednám hodně instintivně. S Otázkou viny jsem chybu rozhodně neudělal.

V promo materiálech uváději, že je případ zahalen v mlze iluzí. Popis je přesný a dokonale vystihuje to, co se v příběhu odehrává. Seděl jsem v křesle, poslouchal novou desku AETERNUS. Ti hrají black metal s deathem a oba styly jsou spojeny velmi zručně. Deska má dokonale podmanivou atmosféru. Stejně jako tahle kniha. Nějak se mi to všechno spojilo dohromady. Stává se mi to poslední roky často. Je to pro mě odpočinek. Radost. Vždycky mě to uklidní. Chodím všude pěšky, pokaždé se mi rozproudí krev v žilách. Musím se potom vždycky vydýchat a je to pro mě jako rituál, meditace. Otřu si brýle, vyvětrám a rodina chodí kolem mě a usmívá se. Táta bude zase vyšetřovat. Dělají si legraci, ale myslí to dobře. Moc dobře ví, o co jde. Čtou totiž také. U nás doma to bývalo vždy zvykem. Já vím, už jsme asi v téhle době neustále blikajících obrazovek jiní, ale nám to nevadí. Víme dávno své. Vyhrazuji si právo vůdce smečky číst nové knihy jako první. Má to jednu nevýhodu. Musím mlčet, než si všichni také novinku přečtou. S Otázkou viny jsme byli spokojeni všichni. 

Autor má vystudovanou kriminalistiku, filozofii a psychologii. A z jeho knih je jeho rozhled hodně znát. Postupné odhalování a rozkrývání mi připomíná v některých momentech archeologii. Jen se neodkrývají jednotlivé vrstvy prachu a hlíny, ale lidských myšlenek. A ty bývají někdy hodně temné. Skvělý a překvapivý je i závěr a rozuzlení. Zkrátka a dobře, hrozně mě zase jednou bavilo "vyšetřovat". Je asi pravdou, že pro někoho bude všechno až moc rozvláčné. Jenže takové odhalení vraha bývá. Nabyl jsem dojmu, že se tenhle případ klidně mohl stát. Není na něm nic neuvěřitelného. Ani jednou jsem si neříkal, že je to hloupost, že takhle nikdo neuvažuje. Dokonce i vyšetřovatel je jen obyčejný člověk. Mimochodem, tentokrát se v příběhu objeví jeho dcera jen tak mimochodem, nijak mu s případem nepomáhá. V ostatních dílech této série tak činí a to někdy dost zásadně. To jen abyste věděli. 

Asi by to chtělo nějaký závěr. Mě napadá snad jediné. Pokud máte rádi klasické detektivky, které by se mohli stát i ve vašem sousedství, tak si Otázku viny klidně kupte. Zklamáni rozhodně nebudete. Jen nečekejte hektolitry krve na každé stránce, děsivého maniaka ani detektiva - supermana. Mě tenhle přístup vyhovuje. Možná je o hodně syrovější, protože mu můžu věřit. Jsem dodnes velmi překvapen a mile nadšen, jaký mají u vás moje knižní tipy ohlas. Potkávat na koncertě lidi z různých koutů republiky, kteří mě po setu death metalové kapely odchytí a doporučí mi nějakou knížku nebo mi poděkují, je pro mě neopakovatelný zážitek. Je skvělé, že čtete! Díky moc za všechno. Opravdu si toho vážím. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Odsouzený vrah. Anonymní dopisy. Nebezpečná hra, ve které jde o všechno. William Wisting si od zločinu neodpočine ani během dovolené. Když mu přijde anonym odkazující na dávno vyřešenou vraždu sedmnáctileté dívky, rozhodne se případ přezkoumat. Zdá se, že něco nesedí… a další dopisy to potvrdí. Vrchního komisaře se zmocňuje nepříjemný pocit, že s ním tajemný pisatel manipuluje jako s loutkou. Podaří se mu odhalit jeho identitu a motiv? A co když vše souvisí i se současným zmizením další mladé ženy? Pravda je zahalená v mlze iluzí – Wisting ji však hodlá najít za každou cenu.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. prosince 2023

KNIŽNÍ TIPY - Ticho ve sněžném městě - Eva García Sáenz de Urturi (2019)


Ticho ve sněžném městě - Eva García Sáenz de Urturi
2019, Vendeta

Přiznám se hned na začátku. Já nejsem příliš velký čtenář knih od spisovatelek. Vlastně ani nevím proč, ale je prostým faktem, že je velmi málo autorek, které mě za můj čtenářský život oslovily. Možná je to tím, že mají ženy zcela jiný pohled na svět, než mám já. Nevím, ale mám doma několik knih, které jsem dostal a byly sepsány spisovatelkami a leží mi v knihovně a padá na ně prach. Zkoušel jsem to, ale nešlo to. Zvláštní, co? Přitom se mi ženy jinak samozřejmě moc líbí a mám je rád. Ty svoje dvě, co mám doma samozřejmě nejvíce. Ticho ve sněžném městě jsem koupil víceméně na doporučení svého kamaráda, který mi dal tip po emailu. Byla ve slevě a já dal na jeho názor. A měl zkrátka pravdu. Tenhle příběh je zkrátka skvělý, napínavý a má v sobě vše, co má správná detektivka mít. Napětí, komplikovaný příběh (nebo vlastně dva, každý v jiné časové ose). Nejdřív jsem se trošku ošíval. Moc se mi do knihy nechtělo. Ještě že jsem ale překonal svoje "předsudky". Je to skvělý příběh.

Mám rád staré katedrály, kostely, hřbitovy. Ve Španělsku jsme několikrát s rodinou byli a pokaždé mě tahle země fascinovala. Mám to asi jako každý, kdo je trošku osvíceným turistou. Nastuduji si historii místa, kam jedu. Baskicko mi bohužel zatím zůstalo utajeno, ale stejně jsem měl při čtení před sebou temné uličky, žhnoucí slunce nebo naopak, zasněžené město. Nebyl jsem na kraji sídliště v Plzni, ale v malé kavárně ve městě a ukusoval jsem paellu, zapíjel to sangrií a ohnivá Španělka, když mi nosila víno, tak nechodila, ale tancovala. Četl jsem si a postupně se dostával do děje. Kolem mě je starobylé město (ne není to "moje Barcelona", ale jako ve knize Viktoria). Jdu spát do penzionu, ale předtím se ještě trošku projdu. Musím si vyčistit před spaním hlavu. První mrtvola by klidně mohla ležet támhle, představuji si a leknu se pejskaře s divným psem. Oba na mě koukají jako na vetřelce. Každá normální země má krásnou fasádu, ale pod povrchem, uvnitř lidských myslí, bývá temnota. Po přečtení téhle knížky mi dáte určitě za pravdu. 

Sympatický je mi i vyšetřovatel Kraken, který je jak vystřižený z mých oblíbených detektivek z osmdesátých let. Oba příběhy jsou velmi zajímavé, ten z historie možná i více, ale tak tomu většinou bývá. Je vůbec možné, aby byl pachatelem populární archeolog Tasio Ortiz de Zárate, který je stále ve vězení? Jak spolu současnost a minulost souvisí? Čtěte pozorně a nic nedbejte na složitá baskická jména. Chce to jen trošku více pozornosti. Osobně se mi nejvíc líbil takový zvláštní neklid, nálada, chcete-li. Když autorka knihu psala, nejen že měla moc dobrý plán a povedlo se jí vystavět silný příběh, ale navíc mají v sobě její slova vášeň. Stejně je to zvláštní. Ráno již cestou do práce několikrát mrzlo. Když se jdeme projít, tak bývá při návratu už tma. Usedáme ke svým knihách a cestujeme na velké vzdálenosti časem a pak si, když vše oba přečteme, o knihách vyprávíme. Ticho ve sněžném městě nás s manželkou zase jednou spojilo. Hodně jsme si o téhle knížce povídali a snili o tom, že Baskicko určitě navštívíme. Snad to někdy dopadne. 

Je to temnota. Zvrácenost lidské duše, která vypluje na povrch. Nejhorší je, že takové lidi potkáváme i my. A vůbec o tom nevíme. Pokud se pozná dobrá knížka podle toho, že ve vás probudí (stejně jako třeba hudba nebo film), emoce, fantazii, tak potom se Ticho ve sněžném městě opravdu povedlo. Netuším, co na tuhle knihu řeknete vy, ale každý názor je vždy subjektivní. Já vždy jen, s dovolením a pokorou, opatrně, abych neprozradil moc, dávám jemné návrhy, co byste si třeba mohli přečíst. Knížka se ke mě dostala díky tomu, že byla ve slevě. Za pár korun, taková krása. Někde jsem četl, že už je i film. Zkoušel jsem jej vyhledat, kousek zhlédl a nekoukejte na to. Podle mě je opravdu špatně natočený a knížce to spíš uškodí, než že by ji to podpořilo. To se bohužel občas stává. On ten Netflix moc filmy neumí. To ale nechme stranou, my jsme tu přeci od toho, abychom probrali knihu. A ta je určitě více než dobrá. Závěr sice není nijak moc překvapivý, ale jak už jsem psal, jde tu hlavně o atmosféru. A ta je opravdu pochmurně podmanivá.

Pokaždé, když jsem byl ve Španělsku, pil jsem tam víno. Já víno jinak nepiju vůbec. Ale to jejich temně červené mi vždy k dovolené tak nějak sedne. Patří k dobré náladě, ke vší té historii a nádheře okolo. Od té doby, co jsem si tuhle knihu přečetl, pořád mi vrtá hlavou, kdy a jak se do Baskicka podívám. Hrozně rád bych navštívil místa, která jsou v knize zmiňována. Tak to vidíte, člověk by měl být otevřený novým myšlenkám. Číst knihu, kterou napsala žena a napsala ji velmi dobře, pro mě bylo vlastně nakonec osvěžující. Možná to bude tím, že můj kamarád má skvělý vkus. Přivedl mě k velké spoustu skvělých knih. Nezbývá, než mu tímto poděkovat a připít na zdraví (mám tu Bodegas Alion 2018). Udělám to i pro vás ostatní, co ještě čtete! Mějte se co nejlépe a děkuji za přízeň. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ve Vitorii, hlavním městě Baskicka, se chystají na největší událost roku – oslavy svátku místní patronky, Panny Marie Sněžné. Na svátky však padá stín – ve Staré katedrále jsou nalezeny dvě prazvláštně naaranžované mrtvoly dvou mladých lidí. Podobné vraždy otřásly městem už před dvaceti lety, ale jejich pachatel, populární archeolog Tasio Ortiz de Zárate, za ně stále ještě pyká ve vězení. Proč se série obnovila jen nedlouho předtím, než má být Tasio propuštěn? Na tuto a mnoho dalších otázek musí nalézt odpověď inspektor Ayala, přezdívaný Kraken, muž s neortodoxními vyšetřovacími metodami a komplikovaným životním příběhem. Temný detektivní román nás zavede do vnitrozemského Baskicka, kraje s bohatou minulostí a s tradicemi, které dodnes zachovávají mnoho z dob dávno minulých. Získal si více než milion čtenářů po celém světě a v současnosti se chystá i filmové zpracování.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 24. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - Cyklus vlkodlaka - Stephen King (2023)


Cyklus vlkodlaka - Stephen King
2023, Beta-Dobrovský

Vstávám velmi brzy, nemám moc času. Znáte to, když máte chalupu na druhém konci republiky, tak musíte všechno stihnout rychle, protože pak se tam třeba ani nedostanete. Když padá listí ze dvou obrovských kaštanů a kolečko a hrábě jsou vašimi společníky, když sekáte dříví na zimu, ocitnete se v takovém zvláštní stavu. Vzduchem už poletuje sníh a za dva dny místnosti pořádně nevytopíte. Vyčistím si vždycky pořádně hlavu a přemýšlím o věcech, které mě normálně nenapadají. Vylezu do kopce, podle chytrých hodinek jdu právě 25 kilometr. Vysypu listí a koutkem oka zahlédnu stín. Srna, kanec? Liška? Napadne mě jako první. Jenže ne, ti vypadají jinak. Je mlha a dívá se na mě. Opravdu je to on? Jak je to možné. To bude nějaký toulavý pes, občas tu nějací jsou. Sevřu v rukou pevněji sekyru a raději couvám, abych ho měl na očích. Ještě chvíli mě sleduje a potom odběhne. Konečně mám hotovo. Tma je už brzy, tak musím svítit. Uvařím si čaj a začnu si číst. Cyklus vlkodlaka je takovou klasickou Kingovinou. Někde na pomezí mezi fantasy a hororu. Ale příběh je to silný, a dobře se čte. To musím říci již po několika stránkách. 

Zaklepe soused a jestli to prý vím. Zeptám se, o co jde a on si mne vousy. Vlci se vrátili. Mává mi před obličejem místní vyhláškou, která navazuje na tu evropskou. Jak prý máme lovit a chytat vlky, jak na křížence mezi vlkem a psem. Nečtu to, já nikoho střílet nebudu a klást pasti už teprve ne. Ale je to zajímavé. Možná jsem jednoho dnes viděl. Nebo ne? Nevím, a tak si raději nechám všechno pro sebe. Usínám někde v polovině knížky. Mrzí mě to, protože jsem chtěl těch pár stránek dočíst. Není to dlouhé, ale já jsem po fyzické práci opravdu utahaný. V noci mě vyžene močový měchýř. Mám tlačítkový telefon, ten chytrý většinou vypínám. Na horách chci mít klid. Rozsvítím kužel světla, který jde od mobilu. Probudím na chobně několik můr. Vykonám, co je potřeba a pak se leknu. To vypadá jako vytí. Ne, to je hloupost. Nějak se mi propojí kniha i temné lesy kolem chalupy. Dole se rozštěká pes, ale když uslyší další zavytí, jen zakňučí. Vezmu do ruky sekyrku (protože se nebojím, ale co kdyby, že ano). A vylezu před dům. Měsíc je velký a září. Na kopci stojí můj kamarád z odpoledne. Nebo to není on? 

Zamknu na všechny západy a zalezu si pod spacák. Vyhasly mi kamna, ale pro dřevo ven nepůjdu. Nechce se mi. Ne fakt jsem línej, já se nebojím. Vlci jsou provázeni velkou spoustou legend, dohadů a aurou strachu. Přitom je to takový menší pes. Ale je to také lovec. Přemýšlím o tom a usnu. Druhý den je více méně stejný jako ten včerejší. Makám od rána do večera. Někdo to musí udělat. Bolí mě záda, nohy a kyselina mléčná ze mě doslova stříká. Samota je zvláštní v tom, že chvílemi nevím, co je pravda a co se mi zdálo. Myšlenky mám celý den rozevláté a těším se na večer a na Kinga. Říkám si, že kdybych jej četl někde jinde, možná by síla téhle knížky tolik nevynikla. Naše vesnice na horách mi fakt připomíná tu v knize. Navíc jsme byli před pár týdny na Dušičky na místním hřbitově. Zvláštní pocit a nějak moc mrtvých za poslední roky, zdálo se mi. V knize si také všichni myslí, že je to vlkodlak, ale znáte Kinga, nakonec je to sprostý vrah. Nebo ne? Nechám vás samozřejmě napnuté. Neslyšel jsem náhodou vrčení? Otočím se a hrozně se leknu. Uff, ne, je to jen sousedovic obrovský pes. 

Jsou to právě ty zvláštní chvíle mezi dnem a nocí, kdy se vydávají šelmy na lov. Dole v krámě ženský říkaly, že prý někdo našel potrhanou srnu. Moc dobře vím, že vlci jsou plachá zvířata. Ale to lidem nevysvětlíte. Jsou to možná právě tyhle knížky, které záhadný status tohoto krásného predátora potvrzují. Věřím tomu, že kdyby byl zahnaný do úzkých - zaútočí, věřím i tomu, že je problém s roztrhanými ovcemi a dalšími domácími zvířaty. Regulace je opravdu asi nutná. Nechme to ale raději odborníkům. Já jsem večer knihu dočetl a potom jsem jako vždy chvilku seděl a díval se do tmy. Zhasnul jsem a mnul si oči. Bolí mě celý člověk a pořád je tu nějak chladno. Kamna naložím po okraj a přehodím na sebe deku. Po nějaké době mi to nedá, znovu knížku otevřu a přelouskám jí úplně celou znovu. Je už lehce po půlnoci a dnes je venku mlha. Psi jsou zalezlí v boudách nebo v chalupách. Trošku lituji, že žádného nemám. Spím jako dřevo, jako vždy po fyzické práci. Hřeje mě pocit, že mám vše hotovo a že zima může přijít. Ještě zítra vypnu vodu, aby mi nezamrzla v trubkách. Nebude se mi chtít do civilizace. Mezi troubící auta a frustrované lidi na ulicích. 

Dovedu pochopit některé mé kamarády, kteří nemají Kinga rádi. Mě se od něj také nelíbí úplně všechno, ale Cyklus vlkodlaka mě opravdu zaujal. Kniha má spád, pořád se něco děje. A když přistoupíte na magickou hru autora a necháte svoji fantazii pracovat, mohla by se líbit i vám. Přijedu domů do Plzně a celé odpoledne vybaluji věci. Knžku uložím na místo do knihovny, kam dávám ty, které jsem už přečetl. Hned druhý den zmizí, dcera se ihned začetla. Večer ve zprávách vypráví o vlcích, kteří se vrátili. Přišli k nám z Polska a naše lesy se jim líbí. Musíme se s nimi naučit žít, je to krásné zvíře. A co se týká vlkodlaků. Já vám nevím, podle mě vznikli jako takové přirovnání ke zlým lidem. Nebo ne? Nechám to na vás. Každopádně. Pokud máte rádi Stephena Kinga a jeho styl, tak určitě neprohloupíte. Děkuji za pozornost a mějte se co nejlépe. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
První výkřik se ozval od zasněženého železničáře, který cítil, jak se mu tesáky zahryzly do krku. Další měsíc se ozval výkřik extatické agónie napadené ženy v její útulné ložnici. Nyní se scény neuvěřitelné hrůzy objevují pokaždé, když na odlehlé mainské městečko Tarker Mills zasvítí úplněk. Nikdo neví, kdo bude napaden příště.

Jedno je však jisté. Když měsíc ztloustne, Tarker Mills zachvátí ochromující strach. Ve větru je totiž slyšet skučení, které připomíná lidská slova. A všude kolem nechává stopy netvor, jehož hlad nelze ukojit...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 17. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - Katyně - Pavel Kohout (1978)


Katyně - Pavel Kohout
1978 (2008), Academia

Já vím, v dnešní podivné době jsou lidé, kteří tomuto autorovi nemohou přijít na jméno. Pravdou je, že býval přesvědčeným komunistou. Abych pravdu řekl, tak mi to bylo kdysi na plzeňských kolejích úplně jedno. Bylo pár let po revoluci a s kamarády jsme hltali všechny knihy, které jsou něčím jiné. Znáte to, člověk je mladý a rád objevuje. Chodili jsme a měli šály i v létě, někteří z nás dokonce barety. Což tedy bylo trošku zvláštní, protože někteří z nás byli metalisty, jiní punkáči a další vyznávali jehom intelektuální rok. Všichni jsme se neustále scházeli po hospodách a dokola distutovali nejen o knhách. Pamatuji si to jako dnes. Bylo šero, smog a v ulicích smrděly kanály. Šinu si to po Klatovské, protože nemám na tramvajenku. Potkám spolužáka Michala. Kam jdeš? Odpovím, že na salát a rohlík. Pak bych měl jít do školy. Serem na to, ne? Jsou to jen přednášky. Zapadli jsme do bufáče a pak nám někdo poslal piva. Nakyslej gambáč, ale po ránu dobrý. 

V rohu seděl Kára. Kluk odněkud z Vansdorfu, který stejně jako my moc nevěděl, proč je na strojárně. On hodně hulil. Byl jedním z prvních, co si pěstoval vlastní trávu. Byl její velký propagátor a nám přišel totálně mimo. Vyhulenej až běda. Ale jeho máma byla lékařka, kterou za komára dost šikanovali. Nevím, jaký býval underground ve Vansdorfu, ale asi dobrý, protože Kára vždycky vzal mámě z knihovny nějakou dobrotu. Tohle si přečtěte sráči. Se poserete. Předal mi Katyni s tím, že jestli mu jí do čtvrtka nevrátím, zabije mě. Asi to tak nemyslel, ale míval záchvaty vzteku. Jednou jsem ho viděl, jak mlátí hlavou o zeď na chodbě. Měl čelo celé od krve a tak jsem mu věřil. Další důvod, proč nejít do školy. Dáme ještě dvě, ale nejsou fakt prachy, tak jdeme na kolej. Knihu si beru jako první. A od začátku mě poměrně šokuje. Tenkrát se sice člověk dostal občas k nějakému hororu, ale tohle bylo fakt psycho. 

Mnohé odradí podivný jazyk, na který si musíte nejdříve zvyknout. I po letech jsem se občas ztrácel. Pravdou ale je, že téma je natolik zvláštní a divné, že jsem se nemohl odtrhnout. Slabší povahy budou možná i zvracet. Některé způsoby mučení, které se Lízinka Tachecí učí, jsou opravdu odporné. Osobně jsem proto, aby byli vrazi popraveni a dovedl bych pochopit, že tuhle hnusnou práci musí někdo dělat, ale mučení je jiná věc. Z principu se mi to hnusí. Mimochodem, celou dobu jsem měl pocit, že se Kohout svým způsobem trošku inspiroval u ruských autorů (Bulgakov). Možná je to ale jen můj pocit. Knihu jsem četl hned, co jsem dorazil na pokoj. Odpoledne se vrátila ze školy moje holka a protože jsme byli mladí, tak na to chtěla vlítnout. Nemohl jsem, pořád jsem měl v hlavě některé pasáže a nemohl jsem na ně přestat myslet. Uvědomme si, že tenkrát nebyly ještě zprávy plné uřezaných hlav a násilí nebylo tolik zesměšňováno a glorifikováno. Taky mi bylo dvacet a i když jsem už viděl ledacos, stále mě podobné příběhy šokovaly.

Teprve teď, po mnoha letech jsem více pochopil, že je kniha napsaná satiricky, s nadhledem, že je kritikou lůzy. Dnes už mě tolik nešokovaly způsoby mučení, ale spíše chlad některých postav. Bohužel, najednou se mi spousta pasáží spojovala s tím, co jsem za poslední dobu slyšel a viděl. Ve své podstatě jsme stále zvířata, která když dojde na lámání chleba, dokáží být hodně krutá. Vlastně by se dalo také napsat, že Katyně po letech hodně uzrála, chápu ji zcela jinak. Nebo lépe, oceňuji na ní více věcí, než když jsem byl mladý. Pokud jste citliví a vadí vám krev, tak tenhle příběh nečtěte. Vlastně ani nevím proč jsem se ke knížce vrátil. Možná jsem chtěl zkusit, co se mnou udělá po letech. Nebo to je tím, že poslední roky dost často vzpomínám. Nevím, ale je prostým faktem, že tahle kniha je mojí součástí. Dost často na ní myslím, když sleduji z povzdálí události posledních let.

Vlastně ani nevím, jestli vám Katyni doporučit. Sám autor o ní napsal, že s ní strávil sedm let, že některé pasáže doslova prozvracel. Je to hnus a lidská špína, ale také je to velmi zajímavá porce literatury. Co dodat? Myslím, že tentokrát nic. Nevím, jestli vás můj dnešní tip zaujme. Faktem ale je, že Katyně má co říct i dnes. Děkuji za pozornost. Mějte se co nejlépe. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Hlavní hrdinka je Lízinka Tachecí, kterou nechtějí přijmout na žádnou ze středních škol. Její ctižádostivá matka se snaží ze všech sil, aby její dcera mohla mít maturitu. Nakonec se dostane do prvního ročníku nově založené školy pro katy, tzv. SUPOV (Střední učiliště popravních věd). Studium ve škole je jednoroční a hlavní příběhová linie románu kopíruje důležité události školního roku.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 10. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - Farma zvířat - George Orwell (1945)


Farma zvířat - George Orwell
1945 (1991), Práce

Včera začala další válka. Záběry ve velmi vysokém rozlišení. Přímý přenos smrti. Tisíce let staré spory o víru, o tu jedovatou rakovinu, která nás kdysi nakazila. Největším nepřítelem téhle planety je člověk. Odstraňme jej a problém přestane. Tuhle myšlenku jsem si vzal z téhle knihy kdysi a myslím si to i dnes. Bylo období, kdy jsem doufal, že jsme jako druh trošku zatáhli za brzdu a dali se dohromady, ale mýlil jsem se. Jsme stále stejní. Horší než zvířata. Milujeme moc, rádi ubližujeme jeden druhému. Potkat jedince, kteří jsou ze své podstaty hodní a dobří, je stále vzácnost. Většina lační po krvi. Jak si jinak vysvětlit situaci, která je ve společnosti? George Orwell by měl být součástí povinné četby. Kdysi mi jeho knihy připadaly trošku přitažené za vlasy. Ale poslední roky mu dávají za pravdu. Vždycky jsem býval optimista a díval jsem se na svět s úsměvem. To stále platí, ale už jsem ochoten přistoupit na myšlenku, že se jednou zcela zničíme. A možná je to dobře. Restart by asi nakonec neuškodil.

Ve farmě zvířat je velká spousta myšlenek, které by se měly tesat do kamena. "Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům“. Člověku běhá mráz po zádech, když si uvědomí, kdy kniha vyšla (1945). Orwelův svět není příliš hezké místo k žití. Zažil právě Druhou světovou válku a bylo to pochopitelné. Poprvé jsem knihu četl v devadesátých letech, když jsem byl student vysoké školy. Bylo po sametové revoluci a příběh mi připadal šílený. Nechtělo se mi moc věřit tomu, že by lidé opravdu takoví byli. Jenže historie mluví jinak. Události posledních let, další války, pandemie, tohle všechno nechalo na povrch vytéct jako nějaký hnis to nejhorší, co v nás je. Sociální sítě plné nenávisti, zprávy bez krve nikoho nezajímají. Mocní jsou ještě mocnější a na životě jedince stále vůbec nezáleží. Orwell ukazuje, že i ta nejabsurdnější a nejnesmyslnější idea se může stát krutou skutečností. Asi se pohybuji v bublině, ale i kolem mě chodí lidé, kteří dnes opravdu věří tomu,  že na Měsíci nikdo nepřistál a že Země je placatá. Bohužel, není jich málo. Možná právě proto je potom možné spatřit dav, krmený nenávistí.

Orwell je opravdu tak hrozně aktuální, že jsem vždycky přečetl pár stránek a neustále jsem kýval hlavou. To je přesně ono, tohle zažíváme, říkal jsem si často a je mi z toho tak nějak divně a smutno. Asi bych chtěl pro své děti lepší život a svět. Mám dokonce pocit, že jsem udělal málo, že jsme měli všechno to zlo a nenávist udusit v zárodku a nenechat ho bujet s tím, že každý má právo na názor. Demokracie není pro všechny a pro každého. Je to hrozně křehká záležitost, která se musí hýčkat. Bohužel, proti debilitě funguje jenom síla. Představa, že se vzbouří zvířata a ovládnou nás není zase tak nereálná. Třeba krysy nebo mravenci aspoň nezabíjejí sebe sama. Tak koneckonců, proč ne? Jen si to představte, ono by se toho zase tolik nezměnilo. Mění se jen jedinci, systém zůstává. Osvětu můžete dělat mezi těmi, kteří o to stojí. Hodně nad tím poslední dobou přemýšlím. Zrovna před chvílí jsem viděl fotku mladé holky, která šla na festival. Roztrhali ji na kusy. Jen tak, protože proti něčemu bojují. Škoda mladého života. Co by asi udělaly krysy, nebyly by prasata chytřejší? Nevím, už si tím nejsem jistý.

Farma zvířat bývá často přirovnávána k Sovětskému svazu, ale neplatí to jenom pro ně. Možná byl socialismus předlohou, ale osobně se podle mě dá kniha aplikovat na jakýkoliv podobný systém. Některé prvky lze nalézt u různých církví. Vždyť si to vezměte. Po poměrně dlouhém období klidu, ve kterém jsme toho příliš neudělali (mimo pár skvělých technologií, které stejně neumíme pořádně používat) jsme se vrátili zase o spoustu let zpět. Zabíjíme se stále pro barvu pleti, pro názor, pro víru. Proč? Naivně jsme si mysleli, že už jsme dál, lepší, chytřejší, ale není to pravda. Bohužel. Vidíte to? Kolik obrazů, představ, souvislostí jsem našel. Farma zvířat mě bavila před lety i dnes. Dokonce bych řekl, že v součanosti je ještě víc aktuální. Četl jsem a před očima se mi promítaly jednotlivé dějinné události. Není to veselé čtení, Orwell byl socialista, ale kritický. Moc dobře věděl, kam společnost směřuje, znal její slabosti i nálady. 

Včera začala další válka. Záběry ve velmi vysokém rozlišení. Přímý přenos smrti. Tisíce let staré spory o víru, o tu jedovatou rakovinu, která nás kdysi nakazila. Na začátku jsou vždycky ideály a myslíme to s vámi dobře. Revoluce, nový krásný svět. A končí to totalitou, despotismem a nesvobodou. Kdo s námi nesouhlasí, toho zabijeme. Fandíte prasatům? Nebo krysám. Co vy na to, tyrani? Já vám nevím, poslední roky jsem nějaký skeptický. Když čtu příspěvky některých lidí, když vidím svět kolem sebe. Zatím máme relativní klid, zatím se máme dobře. Ale nějak mi připadá, že si toho nevážíme. Je to hodně depresivní čtení. Když si uvědomíte, co se kolem nás děje, co nás čeká? Uvidíme. Zatím si budu číst a kdyby něco, tak se přidám na tu dobrou stranu. Která to bude? A bude opravdu dobrá? Nevím. Já fakt nevím. Farmu zvířat by si měl přečíst každý. A to nejlépe vždy předtím, než půjde k volbám nebo řvát na náměstí. Děkuji za pozornost. Mějte se co nejlépe. A dávejte bacha na zvířata, jsou chytřejší, než vypadají. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Farma zvířat je alegorický satirizující román George Orwella, ukazující formou bajky politické vztahy a děje mezi lidmi. Autor se důsledně vyhýbá vysvětlujícím komentářům, ale vzhledem k době napsání díla je nejzjevnější podobenství se stalinistickou degenerací Sovětského svazu. V příběhu se objevuje skupinka zvířat, která se vzbouří a vyžene lidi z farmy, na které žije, a vede ji sama. Jejich vláda se však postupně zvrhne v brutální tyranii. Tento román byl napsán v průběhu 2. světové války a vydán srpnu roku 1945. Ačkoliv nebyl do konce 50. let příliš úspěšným, dnes je jedním z nejznámějších děl autora, stejně jako např. antiutopický román 1984.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. listopadu 2023

KNIŽNÍ TIPY - V jejím srdci svět se tříští - Jonathan Dylan Barker (2023)


V jejím srdci svět se tříští - Jonathan Dylan Barker
2023, Fobos

Dřív jsme jako lidé měli ke smrti tak nějak blíže. Byla nedílnou součástí našeho života. Dodnes si pamatuji otevřenou rakev v malém kostelíku, ve které ležela moje prababička. Vypadala, jakoby měla každou chvíli promluvit. Dlouhý průvod a žalozpěvy, kněz s kadidlem, odříkávající modlitby. Mnoho jsem z toho nechápal, ale došlo mi, že ta milá žena, kterou už nikdy neuvidím, odešla v pokoji. Chodíváme na její hrob dodnes, každé dušičky. Stejně jako dědovi v horách. To mě čeká zítra, dnes jedu do Jizerek. Včera jsem dočetl knihu od mého oblíbeného Jonathana Dylana Barkera. Jmenuje se V jejím srdci svět se tříští a mrazilo mě z ní. Vyšlo to náhodou, že byly zrovna Dušičky. Je to dílo na pomezí thrilleru a hororu. A přiznám se, že jsem se chvílemi bál.

Dovedu pochopit, že se lidé smrti vysmívají, jako to dělají celý halloween, ale já vyrostl v mlhavých podzimech, když mi bábrdle vyprávěly o mých předcích, uložených v zemi. Dones vodu, zameť listí. Potom jsme sedávali na lavičce, mrznuly nám zadky a já si představoval, jak asi praděda vypadal. Na všech fotkách, i na té na hrobě, se tvářil vždy velmi přísně a vážně. Občas zajdu i na hroby svých kamarádů, mojí první holky, co jsem ji opravdu miloval. Je to už tak dávno. Chodím tam málo, času uběhlo fakt až příliš, ale stejně vzpomínám. Někdy se mi zdají sny, podivné, dlouhé sny. Stejně jako se to děje hrdinovi dnešní knížky. Jack je obyčejný kluk. A jednoho letního dne potká na lavičce na hřbitově dívku. Znovu jsem se, jak o tom píšu, otřásl chladem. Přitom mi do kanceláře prosvítá slunce a je nebývale teplo. Barker je mistr děsu. V mnohém si nezadá se Stephenem Kingem. S tím ho pojí v tomto případě tenká linie mezi naším a oním světem, mezi realitou a hrůzou. Je to hodně zvláštní příběh. 

Jenže teď, když je podzim, se tak nějak hodí k mé náladě. Je už brzy tma a město je ještě šedivější, než normálně. Když jsem loni četl knihu Dracul od stejného spisovatele, připadal jsem si chvílemi jako malý kluk, co nejde na záchod, protože pod postelí je příšera. Jasně, že je to hloupost, příšery přece neexistují. Ale co kdyby? Co když mě utrhne nohu? Kamarádům to samozřejmě neřeknu, dělali by si ze mě srandu. Ale nikam chodit fakt nebudu. Počkám na světlo. Pokud si na své strachy z dětství vzpomenete, pak tuhle knížku pochopíte. A to jsem prosím pěkně, vyrůstal v klidné a pohodové rodině, ne jako ten druhej kluk, co žije v ústavu a píše se zde o něm taky. Z něj jde opravdu strach. Copak strach, ale děs. Něco jako, když jsme si jako malí hráli na pískovišti a přišel divnej chlápek a pokusil se jednoho z nás unést. Jeho máma mi pak říkala, že jsem mu možná zachránil život. Pár dětí se tenkrát totiž fakt ztratilo. Řval jsem jako tur a přiběhl nějakej jinej chlap a zachránil nás. 

Tahle knížka je napsána tak napínavě, že nedokážete odtrhnout oči. Až zítra dorazím do Jizerek, bude už tma. Koupím si asi nějaké pivo a budu si uričtě také číst. Jen musím zatopit. Pozítří mě čeká listí. Má být i mlha. Odpoledne, až vše udělám, chceme jít na hřbitov. Pořád musím na tento příběh myslet. Co když tam bude další tělo? Nebo ten malej kluk, kterým jsem kdysi taky býval? Hele a to jsem vám psal? Bojíte se rádi? Já tedy nejsem žádnej strašpytel, kdybych byl, tak bych jezdil do práce autem a ne chodil pěšky divnou čtvrtí. Ale když jsem četl V jejím srdci svět se tříští, ohlížel jsem se častěji za sebe, lekal se stínů. Také jsem měl několik hodně divných snů. Dušičky by měly být svátky, kdy si zavzpomínáme na své blízké. Ale co když v tento čas vylézají z hrobů i ti zlí? Nebuďme naivní. Jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme vysvětlit. Jsem duší i prací technik a realista, na přízraky moc nevěřím, ale když čtu podobné knížky a jdu potom na hřbitov, tak si nejsem zase tak úplně jistý. 

Občas, když potkám nějaké děti, tak se jich bojím. Jsou jedinci, kteří jsou divní od narození. Já vím, nemělo by se to říkat, ale pravda to je. Pokud máte rádi tajemno, záhady a máte velkou fantazii, což asi máte, protože jinak byste moje stránky nenavštěvovali, tak se vám bude tenhle děsivý příběh libit. On je mistr Barker spisovatel s velkým vypravěčským talentem. Doslova do mě zasekl dráp a nepustil mě, dokud jsem vše nedočetl. Je to velmi čerstvá kniha, kterou jsem zakoupil hned po vydání. Sedla mi perfektně do podzimní nálady. Myslím si, že se bude líbit i vám. Je to hodně zvláštní a silný příběh. Během čtení mi připadalo, že je kolem mě opravdová tma. A když jsem se v noci vzbudil, tak jsem se sice nebál příšery pod postelí, ale když jsem se podíval z okna, tak mi připadalo, že tam ve stínu stojí malý chlapec. Nebo ne? Byl to přelud? Nebo jsem ještě snil? Kdo ví? Pokud máte rádi tajemno, tak je dnešní knižní tip pro vás jako dělaný. Děkuji za pozornost a až budete pokládat květiny na hrob, tak dávejte velký pozor. Opatrujte se. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jack Thatch je chlapec z Pittsburghu, jehož od smrti obou rodičů vychovává tetička Jo. O tom smutném výročí chodí navštěvovat jejich hrob. A právě na hřbitově se Jack osmého srpna 1984 ve svých osmi letech setká se zvláštní osmiletou Stellou Nettletonovou. Když ji uvidí sedět na lavičce s Dickensovými Nadějnými vyhlídkami, ještě netuší, jak zásadní význam toto seznámení bude mít. Z nepochopitelného důvodu začne být dívkou posedlý a chodí ji vyhlížet na hřbitov, nicméně znovu ji potká až po roce, opět osmého, na stejné lavičce. Dívku obestírají záhady a Jack se o ní marně snaží něco dozvědět. Potom se v jedenácti letech, po dalším setkání, probere v zastrčené uličce vedle strašlivě spáleného muže v nedotčeném oblečení. Případ vyšetřuje policejní detektiv Faustino Brier, jehož to nepřekvapí, protože oběti v tomto stavu nachází každoročně osmého srpna už po mnoho let.

Daleko odsud mezitím vyrůstá ve výzkumné laboratoři další chlapec ve stejném věku, který vládne schopností tak děsivou, že ho drží v naprosté izolaci.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 27. října 2023

KNIŽNÍ TIPY - Oko - Bernard Minier (2023)


Oko - Bernard Minier
2023, XYZ (ČR)

Když jsem před lety s Knižními tipy začínal, nevěděl jsem moc, jak s nimi naložit. Stejně jako u hudebních recenzí jsem se nikdy nesnažil jen tak opisovat promo materiály. Pokaždé si udělám svůj názor, který pak sepíšu. Můj styl se mi osvědčil, ale to jsem měl ověřené u recenzí na nové desky. S knihami je to trošku jiné. Nesmíte totiž prozradit dopředu, o čem děj je, protože jinak čtenáře naštvete. U detektivek přeci nikdo nechce vědět, kdo je vrah. Knihy o Minierovi byly mezi prvními, o kterých jsem psal. Začínal jsem v dobách covidu, kdy bylo na čtení víc času. Také jsem víc rozjel sociální síť twitter (dnes X) a náhoda tomu chtěla, že po mém uveřejnění knižního tipu na jednu ze starších knih mi najednou píše sám mistr a že moc děkuje. Chodil jsem pak po bytě a byl takový pyšný. Uvědomil jsem si, že to má smysl, že stále existují lidé, kteří rádi čtou, podporují a diskutují o dobrých knihách. Autorova slova potom byla pověstnou třešničkou na dortu.

Utekla nějaká ta voda, svět se po covidu otevřel a já zjistil, že jsem byl přeci jen trošku bláhový v tom, číst jednu knížku za týden. Na to nemám kvůli práci, rodině a muzice čas. A tak jsem začal psát i o starých knihách, které mě kdysi ovlivnily. Pojďme ale k novince. Opět Knihy Dobrovský, jejich sleva a brzká ranní Zásilkovna. Kniha je venku asi týden a já se do ní ihned pustil. Mám totiž styl, jakým píše Minier, hrozně rád. Tentokrát se vydáme za jedním podivným hororovým režisérem a pochopitelně i sérií brutálních vražd. Servaze je opět ve velmi dobré formě. Ani jsem nevěděl, jaké bylo venku počasí. Nasadil jsem si tentokrát sluchátka, zapnul ANC a odhlučnil vše kolem mě. Tohle je geniální věc, kterou používám i v práci, abych se mohl soustředit. Abych vypnul stále stejné kecy kolegů. Uzavřel jsem se do sebe, ponořil se do příběhu a najednou koukám, že je pozdě, že už šla spát i moje milá žena. Koukám z okna a říkám si, že bych měl jít taky do pelechu. Ještě kapitolu, ok? Vyjednávám sám se sebou, abych nakonec ráno vstával jak mátoha.

Minier umí vždy perfektně popsat prostředí i postavy. Jejich temnou stránku, o které jsem si vždy myslel, že je u každého hluboko ukrytá a jen u pokřivených osob vypluje na povrch. Jenže to bylo ještě v době, kdy člověk neměl sociální sítě. Teď už je tomu zcela jinak. Bývám stále překvapený, co o sobě někteří prozradí. Připadá mi, že existuje ještě jeden paralelní svět, plný hnusu a špíny, zvráceností a nízkých pudů. Detektivky tohle všechno popisují, ale vy víte, že je to jen výplod fantazie. Přiznám se, že mi to v dnešní době pomáhá přežít. Občas si říkám, že jsem asi divný, ale já si fakt raději čtu, než abych třeba chodil do hospody. Dřív to bylo jiné, bavilo mě pokecat s lidmi, jen tak, zvesela. Jenže poslední roky si čím dál tím častěji zalezu a dávám si různé knižní dobroty. Jako fanoušek mistra Miniera jsem nemohl jinak. Mě pokaždé totiž baví mimo příběhu i různé jeho odbočky, zamyšlení hlavního hrdiny. Jsme tak nějak v podobném věku a znáte to - do důchodu daleko a mládí v prdeli. Děti už vyrostly a konečně je trošku víc času. Tak proč jej nevěnovat něčemu smysluplnému. Třeba knihám a muzice.

Ztratil jsem se v horách a neskutečně se těšil, až zase vyrazím do Jizerek. Teď tam nemůžu, ale moc dobře vím, že si Oko přečtu ještě jednou. Potřebuji tu správnou atmosféru. Bydlíme kousek od lesa. Moje fantazie opět pracovala na plné obrátky. Vrtalo mi hlavou, kdo bude vrah, jakým směrem se bude děj ubírat. Poslouchal jsem k tomu nové doom death metalové album mých oblíbených Švédů October Tide a řeknu vám, že během sychravých dnů neznám nic lepšího. Byl jsem po práci plavat a myslel jsem na knihu. Mám teď hodně i jiných starostí, ale mě čtení uklidňuje. Když čekám v nemocnici, jak dopadne manželce vyšetření. Měl bych se modlit, ale nedávám to. Raději si otevřu knihu a vůbec mi nevadí, že je kolem zápach desinfekce a šum pacientů i zdravotních sester. Jsem v horách a na zemi leží další mrtvola. Měl bych číst něco veselého, ale neumím to. Já musím mít napínavý příběh, něco, co mě chytí za vlasy a dovleče až do finále. Nemusím vám snad říkat, že v tomhle je Minier opravdu dobrý. Napětí by se dalo krájet. 

Přiznám se, že jsem se knihy trošku bál. Jsem sice fanoušek hororů, ale spíše těch starých. To tak nějak patřilo ke vkusu každého dobrého metalisty. Pamatujete VHS kazety? Dost často jsem si při čtení Oka na svoje večery s videorekordérem vzpomněl. Člověk byl mladý, neopotřebovaný a díval se jen dopředu. Byl jsem knihomolem už jako malý. Jsem jím i dnes. A ani se to nesnažím léčit. Každý týden, pokud to čas dovolí, potřebuji další dávku. Oko mě dostalo. Je skvěle napsané, má drive i sílu. Spousta zvratů, dějových linek, přesně jak to mám u Miniera rád. Za mě určitě doporučuji. Venku je podzim v plné síle, ale mě to vůbec nevadí. Půjdu se projít do lesa, pak si doma zacvičím. A potom si dám zase sluchátka na uši a otevřu si knihu. Pokud jste na tom jako já (což asi jste, protože jinak byste se nedostali až sem), tak se pohodlně usaďte a nechte si chutnat. Je to dobrota! Děkuji moc za pozornost.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Martin Servaz v továrně na horory! Osmý případ z bestsellerové série. Na samotě v horách žije slavný režisér hororových filmů Morbus Delacroix. Přestože propadl šílenství a misantropii, jeho jméno fanoušky děsivých filmů nepřestává fascinovat. A pak dojde k sérii odporných vražd, které by klidně mohly mít původ v jeho tvorbě. Kriminalistu Martina Servaze zavede pátrání až do ponurých kulis továrny na hororové filmy. V hrůzou prosáklých zdech se skrývá nejedno tajemství a na Servaze čeká možná největší záhada jeho kariéry…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 20. října 2023

KNIŽNÍ TIPY - Ostrov - Samuel Bjørk (2023)


Ostrov - Samuel Bjørk
2023, Kniha Zlín

Ochladilo se a tráva byla pokrytá jemnou vrstvou námrazy. Vytáhl jsem konečně dlouhé kalhoty a cestou po schodech se podíval na telefon. Přes noc mám všechny notifikace vypnuté a většinou najdu jen odkazy na žádosti o recenze. Jenže dnes se mezi emaily od kapel jeden vyjímal. Knihy Dobrovský mám moc rád. Jsou spolehliví, dávají mi spoustu dárků a když vyjde nějaká novinka, mají ji ihned skladem. Ostrov od mého oblíbence Samuela Bjørka jsem si předobjednal. Kniha měla přijít někdy na konci týdne, ale už na mě čekala v Zásilkovně. Já vím, měl bych jít raději do knihkupectví, ale znáte to, rodina, děti, není moc času. Před boxem stojím v půl páté ráno. Vedle ve vchodě někdo neskutečně kuřácky chrchlá. Naťukám PIN a nic. Moc nevidím, tak si zvětším odkaz z emailu. Děkujeme za vaši objednávku, mějte se hezky. Box se mnou mluví, tak mu také poděkuji. Nikdo tu není, tak si to můžu dovolit. Jinak bych vypadal jako blázen.

Nosím s sebou kudlu, tak ji na jedné lavičce vytáhnu a osvobodím knížku z papírového obalu. Hodím si do batohu letáky s reklamou na nové knížky a Ostrov si dám pod paži. Čeká mě kilometr a půl na zastávku tramvaje. Už tam postává pár jedinců. Naštvané tváře. Přijede dodávka odněkud z ubytovny. Vyhodí novodobé otroky a ti se zmateně potulují kolem. Zaujme mě dvojice snad odněkud z Indonésie. Mladá holka a kluk, oba v montérkách. Zavěšení do sebe. Láska ve smogovém městě. Nastoupím a vyhnu se ožralovi, který neustále padá na zem. Schoulím se do sebe. Mám půl hodiny. Přičichnu ke stránkám a začnu si číst. Mám na nose brýle a šustím a šustím. Málem přejedu. Příběh mě ihned chytne. Tramvaj mě vyhodí, vyhnu se feťákům, kteří i přez mráz polehávají na lavičkách. Kolem nemocnice, kolem parku, kde nedávno došlo k vraždě. Knihu pořád pod rukou, přidávám do kroku, abych přišel do práce dříve. Stihnu to a mám ještě půl hodiny. Odpíchnu si a zalezu do rohu. Než přijdou ostatní, tak si čtu. Mám zas sebou padesát stránek, než mi začne práce. 

Jsem celý den neklidný a nesoustředěný. Oběd vynechám, čtu si. Mám to takhle pokaždé, když si koupím něco napínavého. Mám rád thrillery a krimi právě proto, protože jsou napínavé, pořád se něco děje. Mia si myslela, že si trošku odpočine. Vydá se na ostrov a příroda krásně dokresluje celý příběh. Sofie jí požádá, aby jí pomohla nalézt zmizelého kamaráda. Pomalu se začne rozplétat příběh, který je brutální a temný, jak jenom může zvrácená lidská mysl být. Domů jedu raději trolejbusem, sice to trvá déle, ale můžu si sednout, nandat brýle a začíst se. Okolo mě všichni čumí do mobilů a lajkují. Naše závislosti jsou si v mnohém podobné, přesto úplně jiné. Musím cítit mezi prsty stránky, musím mít klid. Nevím zase jednou o světě kolem sebe. Odpoledne si jenom zacvičím, pomůžu s něčím doma, ale jinak o mě nikdo neví. Nevnímám, Ostrov mě strhl, pohltil, zaujal. Autor je velmi pečlivý a zároveň umí moc dobře psát. Cítím z jeho slov vášeň. Určitě to také znáte. Je to jako muzika, jako dobrý obraz nebo film. Jsem na ostrově. Jsem stínem, který dohlíží na vyšetřování. Jako starého death metalistů mě zaujme samozřejmě zneuctěný oltář. Tohle bude ještě hodně zajímavé.

Pokud se stane vražda, bývá to pokaždé šílené. Vím o čem mluvím. Chodil jsem rok kolem místa, kde rozsekali jednoho bezdomovce na kusy a nikdo nevěděl, kdo to udělal. Pachatele nakonec chytili, ale přiznám se, že do té doby jsem se pokaždé neustále ohlížel. Lekal se každého stínu. Jakoby se kolem mě neustále vznášel duch. Možná za to může jenom moje fantazie, ale necítil jsem se dobře. A teď si vezměte, že se stane násilný čin na ostrově, v malé komunitě. Lidé se bojí. Nevěří jeden druhému. Pomlouvají se. Kdo je vrahem? Myslím si, že Samuel Bjørk předkládá nejen příběh, který neskutečně odsýpá, ale také přesně popsal náladu, atmosféru. Na tohle musíte být dobrým psychologem a musíte znát lidi a jejich temnou stránku. Podle mě se to nedá moc dobře naučit, to musíte mít v sobě. Také se tomu říká talent. 

Pokud máte rádi severské detektivky, tak si Ostrov určitě přečtěte. Knihu jsem si vyzvedl v pondělí, hned se do ní začetl a ve středu už jsem psal Knižní tipy. Potřeboval jsem ze sebe své pocity z knihy dostat, podělit se o ně. Nevím, jak to máte vy, ale já se musím mít na co těšit. Abych narušil stereotyp běžného dne. Práce a povinnosti sice nepočkají, ale na dobrou knihu a hudbu si najdu čas vždycky. Závidím trošku našim rodičům, že mohli odejít do důchodu dříve. Mají víc času. Tohle asi nezažijeme, ale číst můžeme i tak. Ostrov se nebývale povedl. Je v mnohém překvapivý, neotřelý a přečetl jsem jej jedním dechem. Miu mám jako vyšetřovatelku moc rád. Sedne mi. Je to správná ženská. Přeji vám dobré světlo a děkuji za pozornost. Opatrujte se a pamatujte, že podzim nemusí být jen o splínu, ale i o dobrých knihách. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ostrov v moři strachu. Pátý případ Holgera Muncha a Mii Krügerové. Mia se vrátila na ostrov Hitra s úmyslem udělat za svojí policejní kariérou tlustou čáru. Jedenáctiletá Sofie ji však přemluví, aby se pokusila vyřešit záhadné zmizení jejího kamaráda. Místnímu policistovi Eriksenovi zase dělá starost znesvěcený oltářní obraz v kostele. Pátrání po pachateli ho zavede až do vyřazeného člunu, v jehož podpalubí čeká hrůzná podívaná. Na místo je povolán vyšetřovatel Munch. Ustojí malé společenství nejkrásnějšího norského ostrova otřes vyvolaný bestiálními zločiny?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. října 2023

KNIŽNÍ TIPY - Přelévat moře - Jan Dobraczyński (1971)


Přelévat moře - Jan Dobraczyński
1971, Vyšehrad

Zeptám se opatrně. Jaký je váš vztah k víře? Věříte ještě v člověka? V to domestikovaný zvíře, které poslední dobou nedělá nic jiného, než že pracuje na svém sebezničení? Ne, vážně. Jako malého mě na základce pořád strašili. Že na nás brzy zaútočí, že budeme ozářeni. Spolužačky plakaly, jednu jsem držel za ruku a tvrdil ji, že bych ji ochránil vlastním tělem. Promítali nám záběry z Hirošimy. A teď si představte, že se to doopravdy stane. Že se všechny ty noční můry, které nám zanesly soudružky učitelky do hlavy, stanou skutečností. O světě po jaderné katastrofě je i kniha Přelévat moře od polského autora Jana Dobraczyńskeho. Za socialismu se zde moc sci-fi knih sehnat nedalo a když malý Jakub začal chodit do knihovny a potkal krásnou knihovnici Kláru a její oddělení sci-fi a fantasy, nechal si ohmatané výtisky rád doporučovat. Jednak to byla hodně vyvinutá dívka a jednak měla opravdu skvělý vkus.

Je zajímavé, jak se každý z mých kamarádů dostal ke knihám úplně jinak. Někomu bylo sci-fi dokonce zakazováno, protože je to prý pokleslá literatura. Někomu je nosil otec, jinému babička. Já si musel vždycky všechno vybojovat sám. Hledal jsem, pročítal úvody a popisy knih, hltal jsem všechno. Stejně jako hudbu. Pamatuji si, že bylo už šero a zima. Kolem paneláku na sídlišti v Boleslavi kroužili krkavci. Za pár dní bych měl mít narozeniny. Zarudlý pozdravím spolužačku a sousedku, kterou tajně miluju. Nedávno jsem odrostl knihám K.O.D. a už mám za sebou Artura C. Clarka, už jsem četl i Já , robot. Začínám, ale učím se rychle. Základka je pro mě jednoduchá. Mě stačí přelouskat sešit o přestávce před hodinou. Jinak není čas. Musím chodit ven, hrát hokejbal, kecat s klukama a pak si večer číst. Dnes už vím, že budu muset rozsvítit baterku, abych nerušil bratra. Je mladší a potřebuje víc spát. Nedávno měl zápal mozkových blan. Hele, co je to všechno proti tomu, když nepřežije skoro nikdo. Začtu se a jsem na spálené zemi. Potkávám několik přeživších kněží. Zrovna obnovují zbytky víry a sutinách zničené civilizace.

Usnu pod peřinou a ve snu zahlédnu mámu, jak mě bere knihu a pokládá jí na stůl. Nesmím se zítra zapomenou podívat do encyklopedie. Některé věci ještě nechápu. Probudím se brzy a málem nestihnu školu. Čtu si za chůze. Nemůžu se odtrhnout a celý příběh dolouskám o velké přestávce. Zbývá mi ještě spousta dní, můžu si klidně dát všechno znovu. Knihu vracím krásné Kláře a koktám u toho. Usměje se na mě a vypadá to, že moje rozpaky vůbec nevnímá. Baví se se mnou jako s dospělým. Je jedna z mála. Neptá se mě, jako babička, jestli se u těch knížek nebojím. Nekroutí hlavou nad některými tématy jako matka a neříká mi, nečti tolik, zkazíš si oči, jako druhá bábi. Pro Kláru jsem čtenář, kluk s vlastním názorem. Občas mě přistihne, že se jí dívám na prsa a nebo na zadek. Nekomentuje to. Za několik let u ní budu dělat brigádu, ale to ještě nevím. Zatím jí popíšu apokalypsu, kterou jsem ve knize viděl. Takhle nějak to musí vypadat kolem Černobylu, řekne mi a já moc nevím, o čem mluví, protože ještě nemám skoro žádné informace. Ale dělám, že jí rozumím. Pak ještě dodám, že se mi knížka četla fakt skvěle a že moc děkuju za tip. Řekne, že není zač, osloví mě jménem a já mám pak sny, které se mi dlouho vrací. 

Mohl jsem pak po letech děsně machrovat v kroužku vysokoškolských spolužáků, se kterými jsme se bavili o knihách. Přelévat moře bavilo všechny. Byli jsme sice hodně zaměřeni na západ, hltali jsme všechno to, co se k nám ještě nedávno nesmělo dostat, ale spoustu polských i ruských autorů máme moc rádi. Jan Dobraczyński je mistr ve svém oboru. Mnohokrát jsem si na něj vzpomněl. Když jsme nosili roušky a města byla prázdná, když nám zase hrozili, že odpálí pár raket. Také v poslední době, když se ke mě dostalo několik knih o Černobylu. Uzavřená oblast, geneticky zmutovaná zvířata, lidé, kteří stále umírají. Politické boje, je to pořád stejné a zrovna tahle knížka má spoustu vrstev, které vás donutí k zamyšlení. Opravdu, pokud jste milovníci sci-fi a nejen vy, přečtěte si, rozhodně to stojí zato. Je to taková stará, poctivě napsaná klasika a opět je hrozně zajímavé, jak viděl autor svět a jeho směřování v sedmdesátých letech. Myslím, že budete mnohokrát překvapeni.

Už dávno nejsem malej kluk. Čtu ale pořád rád. Řekl bych, že čím dál tím víc. Nějak zjišťuji, kolik je oborů, které neznám, oblastí, které stojí za to prozkoumat. Potřeboval bych jen víc času a klidu. Dávám si čtení a knihy za odměnu. Jako takovou dobrotu, když jsem unavený, když je mi smutno, když jsem vytlemený. Přelévat moře je hodně temná knížka, která se rozhodně hodí k nastávajícímu podzimu. Je o víře, o člověku, o cti, o bolesti. Nevím proč, ale poslední dobou mě podobné post-apokalyptické příběhy nějak zvláštně přitahují. Jen si říkám, doufám, že to není nějaká předtucha. Snad ne. Jinak bychom si nemohli číst. Moc vám děkuji za vaše milá slova, opravdu si toho vážím. Je pro mě hrozně skvělé, vědět, že jsou lidé, které jsou na stejné vlně jako já. Opatrujte se a zase za týden. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Známý autor Jan Dobraczyński, který bývá nazýván polským Greenem a jemuž u nás vyšla nejedna kniha — vzpomeňme jen na Listy Nikodemovy — se ve svém románu „Přelévat moře“ obrací k nejpalčivějším problémům naší neklidné současnosti. Války a trvalá hrozba atomové katastrofy inspirovaly autora k vytvoření vize, časově situované na konec našeho století, kdy je Evropa po výbuchu atomové bomby spálena a smetena s povrchu země. Katastrofu přežije pouze hrstka lidí, mezi nimi tři kardinálové a několik kněží, kteří mají v těchto kritických chvílích před sebou velmi závažný úkol — obnovu církve na sutinách tisícileté civilizace. Autor obrací svou pozornost k církvi a k náboženství v moderním světě a k problémům morálním, které se vyhrocují v okamžiku, kdy je přerušena základní existenciálni kontinuita celého lidstva a kdy už není hodností, úřadů ani slávy. Zůstává jen člověk, nahý člověk, zmítaný svými slabostmi a vydaný na pospas důsledkům nečekaného zvratu, a tento člověk má vydat svědectví o své víře, naději a lásce. Román Jana Dobraczyńského je otřesný svou opravdovostí a upřímností. Je to kniha, nutící člověka zamyslet se nad věcmi, které míjel v každodenním životě, přestože volaly po jeho pozornosti.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine