Mrtvolné ticho. Nicota. Prázdnota. V chrámu bolesti je i světlo černé. Čekám na smrt, ale nepřichází. Místo ní se objeví našeptávači GÖDEN. Kapela, která mě svým doom/death metalem doslova uhranula. Novinka je jako temná, zákeřná modlitba. Chorobný šepot ze záhrobí. Absolutní symfonie zla. Plíživého a jedovatého zla. Album poslouchám již přes půl roku a pořád jsem se neodhodlal sepsat pár slov. Mám k podobné muzice velký respekt a mé prsty se pokaždé nad klávesnicí zastavily. Raději jsem zhasnul a poslouchal.
Až dnes, v mrazivém ránu, jsem se odvážil. GÖDEN mají ve svém středu Stephena Flama, bývalého člena slavných WINTER. Skupiny, která mě svým albem "Into Farkness" provedla mým mládím. Kdo pamatujete, asi víte o čem píšu. Tahle deska byla tenkrát doslova zjevením. GÖDEN jsou neméně dobří, naléhaví, magičtí, podmaniví. Dokáží změnit mrtvolné ticho ve smrt.
Jakoby byla v "Beyond Darkness" zakonzervována historie celého doom metalu. Nahrávka mě přenesla svými náladami a atmosférou do míst, kde se stalo něco zlého. Sevřely se mi vnitřnosti a já doslova nasával do černa zabarvené nálady. Na desce se sešli zkušení muzikanti, kteří perfektně rozumí svému řemeslu. Navíc dokáží napsat motivy, které vám vypálí cejch do hlavy. Songy jsou dlouhé, ponuré, smutné, bolestivé, zákeřné. Jako choroba, která dlouhou dobu spala ve staré kobce, aby se letos znovu probudila a zasekla do nás svůj zkažený dráp. Nebudu vám hudbu GÖDEN k nikomu přirovnávat. Nesluší se to. Raději poslouchejte. "Beyond Darkness" je albem pro lidi s fantazií. Neznám nic lepšího, než okno otevřené do noci, dobrou knihu a volume pořádně doprava. Pro přesně takovéto desky je pořád skvělé poslouchat hudbu. Pánové jsou jako démoni za starých časů. Ihned mě přikovali na zeď, donutili pokleknout a nechali mě unášet po řece Styx. Jedovaté modlitby, zaříkávání, které musely vzniknout na onom světě. Líbí se mi, jakým způsobem je album nahráno, obdivuji zahnívající zvuk, plochy kláves i obal, který je otiskem ze záhrobí. Jako celek je "Beyond Darkness" úžasným doom metalovým opusem. Inspirací musely být duše zemřelých. Démoni a smrt. Dokonalá esence temnoty a chladu!
Asphyx says:
Dead silence. Nothingness. Emptiness.
There is also light black in the temple of pain. I'm waiting to die, but he's
not coming. GÖDEN whisperers appear instead. A band that literally charmed me
with their doom / death metal. The new album is like a dark, insidious prayer.
Sick whisper from the grave. The absolute symphony of evil. Creeping and
poisonous evil. I've been listening to the album for over half a year and I
still haven't decided to write a few words. I have great respect for such music
and my fingers always stopped over the keyboard. I'd rather go out and listen.
Only today, on a freezing morning, I dare.
GÖDEN have Stephen Flam, a former member of the famous WINTER, at their center.
Bands that took me through my youth by album "Into Darkness". Whoever
remembers, you probably know what I'm writing about. This record was literally
a revelation at the time. GÖDEN are also great, urgent, magical, captivating.
They can turn a dead silence into death.
It is as if the history of all doom
metal has been preserved in "Beyond Darkness". The recording took me
with its moods and atmosphere to places where something bad happened. My guts
tightened and I literally sucked into a black mood. Experienced musicians
gathered on the record, who perfectly understand their craft. In addition, they
can write motifs that will burn a mark in your head. The songs are long,
gloomy, sad, painful, insidious. Like a disease that slept in an old dungeon for
a long time to wake up again this year and stuck its rotten claw in us. I will
not compare GÖDEN's music to anyone. It's not appropriate. You better listen
it. "Beyond Darkness" is an album for people with imagination. I
don't know nothing better than a window open into the night, a good book and a
volume right. For just such records like this, it's still great to listen to
music. These Gentlemen are like demons in the old days. They immediately nailed
me to the wall, made me kneel and let me drift along the Styx River. Poisonous
prayers, incantations that must have arisen in the afterlife. I like the way
the album is recorded, I admire the rotting sound, the keyboard and the cover,
which is an imprint from the grave. As a whole, "Beyond Darkness" is
an amazing doom metal opus. The souls of the dead must have been the
inspiration. Demons and death. The perfect essence of darkness and cold!
Tracklist: 01. Glowing Red Sun (09:13) 02. Manifestation I: Tolling Death Bells (00:53) 03. Twilight (06:13) 04. Manifestation Ii: a New Order (00:57) 05. Cosmic Blood (03:46) 06. Manifestation Iii: The Spawn of Malevolence (01:14) 07. Komm Susser Tod (05:09) 08. Genesis Rise (07:16) 09. Manifestation Iv: The Progeny of Goden (01:26) 10. Dark Nebula (07:13) 11. Manifestation V: The Epoch of Goden (00:59) 12. I Am Immortal (07:38) 13. Manifestation Vi: The Beginning and the End (01:01) 14. Ego Eimie Gy (04:11) 15. Manifestation Vii: Gaia Rejuvenated (01:36) 16. Night (06:49) 17. Manifestation Viii: a New Age (01:23) 18. Thundering Silence (04:43) 19. Winter (04:39)
Příběh dvoustý šedesátý pátý - Ve stínu alkoholika
Nevím jak to máte v životě vy, ale já už začínám být i ve chvílích, kdy jsem šťastný, tak trošku vycukaný, co zase přijde. Jakej blesk a temnota mě zasáhne. V pubertě a mládí tomu tak bylo. Měl jsem zrovna skvělý období. Byl jsem silnej, mladej, měl jsem skvělou práci, kolem sebe jen samý pravý kamarády a už dávno jsem se otřepal ze všeho toho marastu, co jsem před pár lety přežil. Přesto jsem v kostech cítil divné chvění. Asi předtucha. Zrovna jsem skončil s Andreou a udýchaní koukáme do stropu. Plánů je spousta. Jenže najednou někdo dole zazvoní. Koho to sem čerti nesou?
Máma moje zlatá, stojí tam s taškou, uslzená a plačtivá. Panebože, co se stalo? Nemůže mluvit, jen se jí třesou ruce. Brácha utekl z domova. Už nemohl snášet opilecké výstupy mého otce. Vzal psa a někam odešel. Nevrátil se. V podobných momentech vám začne šrotovat mozek. Do prdele! Nechám mámu doma s Andreou a oběhnu pár kamarádů. Nikdo nic nenamítá. S alkáčema má na sídlišti zkušenost každej druhej. Chlastají tu snad všichni. Koneckonců, my taky chodili do hospody. Akorát že můj otec pil jen tvrdej a to hodně. Zatemnilo mu to mysl. Kluk z hor, zdravý jako řípa, byl najednou troskou. Alkohol mu vymlel mozek.
Život s alkoholikem je něco hroznýho. Tenkrát byl rozvod ještě velká ostuda. Buď ráda, že tě nebije, říkaly ty starý paní, co se už po smrti manželů usmívaly. Konečně můžeme nosit kytky na hrob. A o mrtvých jen dobře. V člověku (nebo já to tak měl už hodně dlouho) se dusí hrozně moc vzteku, chce vlítnout do bytu, dát vlastnímu otci pořádnou nakládačku a vykopat ho z bytu. Nojo, jenže pak vychladne a vzpomene si na ty úžasný chvilky, když si s náma hrál, když jsme jezdili na výlety, hráli hokej, potápěli se. Teď je ale třeba jednat. Řeknu metlám, aby se rozdělili do dvojic a vyběhneme. Každý jiným směrem. Kam by tak mohl můj brácha, kterej tráví většinu času doma, jít? Napadnou mě ještě policajti, ale po předchozích zkušenostech tuhle variantu zavrhnu. Prostě drželi s chlapama a když ženská dostane pár před držku, tak to taky není na škodu, ne?
Nemůžeme ho najít. Vběhnu k otcovi do bytu a on místo toho, aby hledal svého syna, tak leží poblitej na linu a sotva dýchá. Bože můj, proč si tak dopadl? Co se to muselo stát, že sis takhle zkazil život? Chce se mi řvát a tak vyběhnu ven a dám emocím volný průchod. Jsem jako raněný zvíře zahnaný do kouta. Kam se mohl bratr ztratit? Hledám na místech, kde normálně venčíme, na Radouči, kam jsem před lety poprvé utekl já. Mám strach. Brácha je sice jinej, mlčenlivej, ale je to moje krev. Moc jsme si nikdy nerozuměli, ale tady jde opravdu o život. Snad neudělá nějakou blbost. Potkávám se s ostatním a nikdo nic. Hledáme celou noc a klepou se mi ruce. Asi jsem si těch několik krásných měsíců nezasloužil. Asi jsem fakt prokletej. Taky se klasicky obviňuju, že jsem mohl něco udělat, nějak pomoc.
Usnu v sedě před barákem a probudí mě stále brečící máma. Co teď? Jana má auto, my taky, Sabath určitě pomůže. Zavoláme všichni do práce. Vezmeme si kvůli alkoholikovi dovolenou a vyrazíme. Ale stejně nemáme štěstí. Do hlavy se nám vkrádají šílený představy. Úplně před sebou vidím bráchu, jak stojí na mostě a čeká. Kolem jsou čumilové a povzbuzují. Lidi dokáží být pěkně hnusný, to vám povím. Vrátíme se před barák a nemůžeme moji maměnku utěšit. Vrátil se totiž pes. Samotný. Arlie, hledej, kde je, prosím, prosím tě. Klečím před svým psem a místo toho abych byl silnej velkej chlap a opora, tak se skoro vcucnu do sebe. A on jen vrtí tím svým pahýlem a směje se. Pes jeden zatracenej.
Dva dny šílenství, kdy nakonec stejně skončíme na policii. Vše si rozvážně zapíší, klid paninko, většinou se všichni do 48 hodin najdou. A když ne? Tak to jsou většinou mrtví. Už nemůžu a tak na policajta zařvu. Ty kreténe, co trochu taktu? Vyhodí mě ven a nejhorší je ta nejistota. Vidím sebe před lety, taky jsem si vzal psa. Utekl jsem do lesa, směrem k Bělé pod Bezdězem, tam chtěl zemřít, rozložit se. Shnít, vypadnout z tohohle blbýho světa. Měl jsem namále a vlastně dodnes nevím, proč jsem to neudělal. Asi pud sebezáchovy. Vidíte to, vy zasraný alkáči, co dokážete způsobit, kolika lidem děláte bolest? Život ve stínu alkoholika je něco šílenýho, kdo nezažil, nepochopí. Modlím se. Zajímavý co? Metalista tělem a duší a modlí se. Tonoucí se i stébla chytá.
Přivezou ho za další dva dny. Našli ho v Doksech na náměstí, jak si lehl na lavičku. Hladový, vyčerpaný, s mrtvým pohledem. Ne, děti by tohle neměly zažívat, vždyť ony za nic nemohou. Do bráchy se ten den neskutečně otiskl. Už nikdy nebyl takovej jako dřív. Ale přežil, to bylo důležitý. Jdeme se vyspat. Následuje další zvonek a tam smutnej otec, co konečně vystřízlivěl. A prosení, klečení, slzy. Pokolikáté už? On dávno zemřel, ale my tomu pořád nechtěli věřit. Další rádoby klidné období. Dárky a usmiřování. Všichni už smutní, ale pro ten klid. No tak, přece by ses nerozváděla, to je ostuda. Žijeme ve stínu alkoholika a řídíme se všichni podle něj. Našlapujeme potichu, když nemá nálady, když má opice. Pořád věříme, že se z toho dostane, že to bude jako dřív, ale nikdy se tak už nestane.
Se svým otcem, kterýmu jsem po několika dnech řekl své od plic, jsem nepromluvil až do jeho smrti. Nebyl u žádné z důležitých událostí v mém životě. Nikdy jsem v něm od té doby neměl oporu, neporadil mi, jak a co mám dělat. Na tohle jsem zůstal sám. Neviděl mé děti, i když měl jejich fotku u sebe doma, když jsme po jeho smrti vyklízeli byt. On byl tou příčinou, proč jsem po nějaké době utekl až do Plzně. Co nejdál, od alkáčů se držte hodně daleko. Nezaplétejte se s nima. Nemá to cenu, zkazíte si tím život. Bylo mi smutno. Hrozně smutno. Nechtěl jsem tyhle hnusný pravdivý řeči tátovi říkat. Ale musely ven. Tak trošku jsem se ho bál, často to bylo velký psycho. Vlastně celá rodina jsme se z něj spoustu roků vzpamatovávali. Jakoby ty jeho řeči a extempore neustále pobublávaly někde v pozadí.
Brácha už nikdy neutekl. Máma ale u nás byla čím dál tím častěji. Pořád před sebou vidím její smutnou tvář. A tu červenou tašku. Stále dokola, jednou si dole, jednou nahoře, akorát teď to bylo pořád dole. Dělal nám naschvály, rozstříhal staré fotky, halekal na ulici před barákem, málem mě přejel autem (kdybych neuskočil, tak mě zabije). Chtěl nám otrávit psa. Sledoval nás, když od něj všichni utekli. Neustále volal, byl jak pomýlený. K chlastu se přidala asi i nějaká psychická choroba, alespoň já si myslím. Šílený období, které nešlo skoro vydržet. Tak to vidíte. Před pár dny byl svět tak krásnej. A teď jsem v pekle. Přesto jsem věřil v dobro, vážil si milých a hodných lidí a magory se snažil vytěsnit. Bylo to tu zase, nemít kolem sebe kamarády a muziku, asi by se mi rozskočila hlava. Ale o tom zase až jindy.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Našel jsem u cesty lidskou kost. Bez masa a krve. Bílou a žalující. Byla mi varováním a zároveň určila směr, kterým mám jít. Symboly smrti mě dovedly opět do temnoty. Tentokrát do kobky s nápisem DEAD CARNAGE. Věděl jsem, že nebudu zklamán, kapelu sleduji již od jejich počátků a pokaždé jsem dostal ryzí klasický death metal vysoké kvality.
Cesta, kterou se DEAD CARNAGE kdysi vydali, je lemována starými prašivými kostmi. Křupou mi pod nohama, když po ní jdu a poslouchám novinku "From Hell for Hate". Je shnilá, plesnivá, mokvající. Pokud bylo účelem (jsem si stoprocentně jistý, že ano) navodit ducha devadesátých let a exhumovat další ze starodávných hrobů, tak se to kapele povedlo na výbornou.
Na "From Hell for Hate" lze samozřejmě nahlížet dvěma způsoby. Pokud čekáte nějakou progresi, nové riffy, tak příliš spokojeni nebudete. Tady se opravdu "jen" přerovnávají staré kosti v rakvích. Ano, jenže, je zde pověstné jenže. Mě baví desku poslouchat, neskutečně si užívám takovou tu starou patinu, kterou mladé kapely málokdy dokáží do svých nahrávek propašovat. Pánové zkrátka tomu, co hrají, věří. A to je kolikrát důležitější, než komplikované riffy bez duše. Z alba cítím stejnej smrad jako z ASPHYX, BOLT THROWER, MASSACRE, LOUDBLAST, PESTILENCE, MORGOTH. Jednoduše, stará škola se vším, co k tomu patří. Nic víc, ale ani nic méně. Osobně si poslech neskutečně užívám, ihned objednávám originál CD a těším se na další cestu plnou smrti. Mám rád death metal, u kterého trčí z hrobů kostnaté ruce, zombie se probouzejí a v márnici je najednou pořádně živo. Mě už nezměníte. Zůstávám věrný a opravdový. Stejně jako hudba na "From Hell for Hate". DEAD CARNAGE citují z pradávné Knihy smrti s elegancí a velkou silou. Death metal, u kterého se rozpadnete v prach! Velmi dobře!
Asphyx says:
I found a human bone by the road. Without
flesh and blood. White and plain. It was a warning to me and at the same time
determined the direction I should go. The symbols of death led me back into
darkness. This time in a cell with the inscription DEAD CARNAGE. I knew I would
not be disappointed, I have been watching the band since their beginnings and I
always got pure classic death metal of high quality.
The path that DEAD CARNAGE once set out is
lined with old dusty bones. They crunch under my feet when I follow it and
listen to the new "From Hell for Hate". It is rotten, moldy, wet. If
purpose was (I'm 100% sure that yes) to
evoke the spirit of the nineties and exhume another of the ancient graves, then
the band did great.
There are, of course, two ways to look at
"From Hell for Hate". If you expect some progress, new riffs, you
will not be very satisfied. Here, really "only" the old bones in the
coffins are rearranged. Yes, but, it's famous „but“ here. I enjoy listening to
the record, I really enjoy the old patina that young bands can rarely smuggle
into their recordings. Gentlemen simply believe what they play. And that's many
times more important than complicated riffs without a soul. I feel the same
stench from the album of bands such
ASPHYX, BOLT THROWER, MASSACRE, LOUDBLAST, PESTILENCE, MORGOTH. Simply
put, the old school with everything that goes with it. Nothing more, but
nothing less. Personally, I really enjoy listening, I immediately order the
original CD and I'm looking forward to another journey full of death. I like
death metal, where bony hands stick out of the graves, zombies wake up and the
morgue is suddenly really lively. You won't change me anymore. I remain
faithful and true. Like the music on "From Hell for Hate". DEAD
CARNAGE quotes from the ancient Book of Death with elegance and great power.
Death metal that will make you crumble to dust! Very good!
Poslední dobou si připadám divnej, už když se ráno probudím. Cestou do práce spřádám temné pavučiny, v mrazivém tichu poslouchám hudbu, která většině lidí způsobuje zástavu srdce. Jsem poutník tmy, někdy smutný, naštvaný. Žiju ve stínu a poslouchám jen to, co se mi líbí. Snažím se psát o deskách, které jsou něčím zajímavé, jiné, odlišné, mají svůj vlastní ksicht. Třeba pražští VOLUPTAS jsou taky "divní". To je přesné první slovo, které mě napadlo. A proto jsem si jejich novinku "Towards the Great White Nothing" musel narvat pod tlakem do hlavy.
Hraje se tady syrový black metal norského střihu, vypalují se mozky, obracejí kříže, ale také se experimentuje, drtí se myšlenky, až máte chvílemi pocit, že se vám rozskočí hlava. Líbí se mi zvuk i obal, mám rád, když kapela odvede dobré řemeslo. Při několika prvních setkáních s nahrávkou jsem si připadal, že stojím po kolena ve studené stoce. Kolem běhají krysy a do mozku mi pánové zabodávají ostré hřeby. Hodně neklidné album, řekl bych. Tak je to správně.
Experimentovat se dá mnoha způsoby, často to bývá jen takové předvádění bez jakéhokoliv smyslu a směru. Na VOLUPTAS se mi od začátku líbí, že dokáží napsat dobré motivy, songy, které mají hlavu a patu a velmi dobře se poslouchají. Stylově lze desku přiřadit jak k norským smečkám (ULVER, VED BUENS ENDE, DODHEIMSGARD), tak i ke skupinám, které se zhlédli v psychedelii, jazzu i doomu (v několika momentech jsem zaslechl i odkaz na české ROOT). Kapela působí na "Towards the Great White Nothing" jistě, předané emoce na mě fungují, jsem rád v jejich společnosti. A to považte, v black metalu nejsem zrovna častým hostem. Jedinou lehce kritickou výtku bych měl k délce skladeb. Některé pasáže by možná zasloužily trošku zkrátit. Ale možná je to jen můj dojem. Jinak tu máme co dočinění s dospělým, temným, zuřivým i chladným, syrovým, přemýšlivým a inteligentně zahraným albem. Objevují se zde temná zákoutí lidské mysli. Hlavně si prosím, při poslechu neberte do ruky žiletku. Mohlo by se vám totiž stát, že brzy vykrvácíte. Depresivnější typy moc dobře ví, o čem píšu. Pokud si ráno, když se probudíte, připadáte divní a rádi se touláte v šerosvitu, je pro vás deska jako stvořená. Experimentální black doom metal s uhrančivou atmosférou! Budiž tma.
Asphyx says:
I've been feeling weird since I wake up in the morning. On the way to work, I spin dark cobwebs, listening to music in freezing silence, which causes most people to have a heart attack. I am a pilgrim of darkness, sometimes sad, angry. I live in the shadows and listen only to what I like. I try to write about records that are interesting in some way, different, have their own face. For example, Prague's VOLUPTAS are also "weird". That's the exact first word that came to my mind. And that's why I had to put their new album "Towards the Great White Nothing" in my head.
Raw black metal of Norwegian style is played here, brains are burned, crosses are turned over, but there is also experimentation, thoughts are crushed, until at times you feel that your head explode. I like the sound and the cover, I like it when the band does a good craft. During the first few encounters with the recording, I felt like I was kneeling in a cold drain. Rats run around and the gentlemen pierce my brain with sharp nails. Very restless album, I would say. That is how it should be.
You can experiment in many ways, often just a demonstration without any meaning and direction. At VOLUPTAS, I like from the beginning that they can write good motifs, songs that have a „head and a heel „ and are listenable. Stylistically, the record can be assigned to both Norwegian bands (ULVER, VED BUENS ENDE, DODHEIMSGARD) and bands that were seen in psychedelia, jazz and doom (in a few moments I also heard a link to the Czech ROOT). The band acts on "Towards the Great White Nothing" self-confidence, the emotions passed on me work well, I like their company. And consider it, I'm not exactly a frequent guest in black metal rivers. The only slightly critical complaint I would have about the length of the songs. Some passages might deserve to be shortened a bit. But maybe it's just my feeling. Otherwise, we're dealing with an adult, dark, furious and cold, raw, thoughtful and intelligently played album. Dark corners of the human mind appear here. Most importantly, please do not pick up the razor while listening. You could bleed soon. More depressed types of people know very well what I'm writing about. If you feel weird in the morning, when you wake up and like to wander in the gloom, the album is perfect for you. Experimental black doom metal with an enchanting atmosphere! Let‘s Darken!
Tracklist: 1. Crystalline Key 2. Thargelia 3. Of Gnosis and Agony 4. Between Terror and Erebus 5. Desert Twilight
TERMINAL NATION - Holocene Extinction CD 2020, 20 Buck Spin
for english please scroll down Zdál se mi jednou divnej sen. Stál jsem na kolejích a proti mě jel plně naložený vlak. Srážka mě rozmetala na míle daleko. Zemřel jsem krutou smrtí, ale se mnou i několik stovek politiků. Všechny ty ksichty, co vidíte každý den v televizi, kteří vás obtěžují na sociálních sítích, všechny, kteří káží vodu a pijí víno. Země se řítí do záhuby a můžeme si za to sami. Říká se to alespoň spoustu let. Hodiny tikají. Už je toho na nás moc. Přežijí naše děti vůbec? Přiznám se, že kombinace death metalu a hard core nepatří zrovna k mým oblíbeným. Jsou ale výjimky. Jednu takovou udělám u amerických TERMINAL NATION. Jejich novinka "Holocene Extinction" je totiž takovým rozjetým vlakem, který vás rozseká na malé kousky.
Z "Holocene Extinction" jsou cítit GATECREEPER, staří dobří DISMEMBER, spousta crustu a již zmíněného hard core. Dohromady se jedná o hodně třaskavou směs. Skladby jsou napsané neurvale, surově, cítím z nich takovou tu rebelii, kterou mám u mladých kapel tolik rád. Je hodně slyšet, že do své hudby pánové dali kus svého srdce. Jsou naštvaní, syroví, jako celý dnešní svět. Riffy řežou, bicí kopou jako splašený kůň. A zpěvák? Ten je vzteklý jako prašivý pes. Nejdůležitější je pro mě ale nakonec předaná energie. Tu by mohli TERMINAL NATION dávat do pytlů a prodávat. Troufám si tvrdit, že koncerty musí být pořádný masakr. Tak jo, já si jdu zase stoupnou na koleje. Doufám, že brzy pojede vlak a na boku bude mít nápis od krve. Těším se na další song, mám chuť vzít do rukou kladivo a zbourat zeď. Devastující album, které se vám zařízne hluboko do masa!
Asphyx says:
It had a strange dream once. I stood on the tracks and a fully loaded train passed against me. The crash spread me miles away. I died by a cruel death, but with several hundred politicians along with me. All the funny faces you see on TV every day, who bother you on social networks, all those who preach water and drink wine. The earth is rushing to annihilation and we can blame ourselves for it. It's been said for at least a lot of years. The clock is ticking. It's too much for us. Will our children survive at all?
I admit that the combination of death metal and hard core is not exactly my favorite. But there are exceptions. I'll do one with the US band TERMINAL NATION. Their new record "Holocene Extinction" is such a runaway train that will cut you into small pieces.
From "Holocene Extinction" you can feel GATECREEPER, good old DISMEMBER, lots of crust and the already mentioned hard core. Together, it is a very explosive mixture. The songs are written roughly, brutally, I feel such rebellion that I love in the case of young bands so much. It is very audible that the gentlemen put a piece of their heart into their music. They are angry, raw, like the whole world today. Riffs cut, drums kick like a frightened horse. And the singer? He's angry like a stray dog. But the most important thing for me is the energy transferred to me. TERMINAL NATION could put the energy into bags and go to sell it. I dare say that concerts must be a real massacre. All right, I'm going to get back on track. I hope that the train will come soon and will have a blood inscription on its side. I'm looking forward to the next song, I am up to take a hammer and take down a wall. A devastating album that will cut you deep into your flesh!
TRACKLIST 1. Cognitive Dissonance (2:59) 2. Arsenic Earth (1:55) 3. Holocene Extinction (2:43) 4. Master Plan (1:52) 5. Revenge (2:57) 6. Thirst To Burn (0:31) 7. Orange Bottle Prison (3:21) 8. Leather Envy (1:19) 9. Expired Utopia (4:23) 10. Death For Profit (3:14) 11. Caskets Of The Poor (1:39) 12. Disciple Of Deceit (3:22) 13. Age Of Turmoil (4:23)
LINE-UP Stan Liszewski - Vocals Tommy Robinson - Guitar, Vocals Dalton Rail - Guitar, Vocals Chase Davis - Drums Chase Turner - Bass, Vocals
COEXISTENCE - Collateral Dimension CD 2020, Transcending Obscurity Records
for english please scroll down Stále se občas dívám k obloze. Přemýšlím, jestli je někde nějaký život. Je tam lépe než u nás nebo hůře? Dokáže být i jejich civilizace tak zlá a bezohledná ke své planetě? Zatím to vypadá, že jsme jediní predátoři ve vesmíru. Ale proč nepopustit uzdu fantazii? Líbí se mi spousta sci-fi románů a knih a sem tam mě zaujme i nějaká ta technická death metalová kapela. Tentokrát můj dalekohled zaostřil ve chvíli, kdy jsem potkal poprvé italské COEXISTENCE. Ti hrají od roku 2015 a po jednom singlu, demu a EP přicházejí s první dlouhohrající deskou. Již poněkolikáté ji poslouchám a nejčastěji mě zatím napadá slovo temnota. Ale ne hrobařská, spíše vznešená, odlidštěná, vesmírná a opravdu velmi pestrá.
"Collateral Dimension" je progresivním, technickým albem, ale tak trošku jiným, odlišným od ostatních. Songy jsou velmi dobře napsané, nikde se zbytečně nepreluduje, mají jasnou a zřetelnou strukturu a hlavně dobré nápady. Velmi příjemně se poslouchají. A to jako kulisa, tak i když se pečlivě soustředíte. Fanoušci třeba takových CYNIC, ATHEIST, BEYOND CREATION, PSYCROPTIC, OBSCURA, NECROPHAGIST a podobných záležitostí by mohli být nadšeni. Na desce se mi líbí, že plyne tak nějak samozřejmě, lehce, svěže, bez zádrhelů. Kolem se vznáší spousta nálad a pocitů. COEXISTENCE dokáží být ostří, nekompromisní, ale i atmosféričtí, vzdušní a podmaniví. Nejedná se o dnes tolik typické předváděčky technických dovedností, ale o opravdovou progresi. Občas si dokonce vzpomenu na vážnou hudbu, některé momenty mi ji doslova evokují. Troufám si tvrdit, že podobné nahrávky by se snad ani neměly hodnotit slovy. O hodně lepší je poslouchat, nechat je na sebe působit. Vzít dalekohled a podívat se zase jednou ke hvězdám. Někde tam je možná odpověď i na vaší existenci. Italové to moc dobře vědí. Progresivní technický death metal, který ve vás zanechá otisk vesmíru!
sumarizace:
Před letošní novinkou italských COEXISTENCE se klaním až k zemi. Je totiž po okraj naplněná žhavými, pálivými nápady, které vyvěrají ze samé podstaty death metalu. Skladby mají neskutečné množství vrstev a působí jako samotná symfonie zla. Ano, takhle nějak by hráli skladatelé vážné muziky, pokud by se rozhodli pro extrémní smrtící kov. Progresivní nápady je možné potkat na každém kroku. Přesto si pánové ponechali schopnost složit syrové a nekompromisní motivy. Album neskutečně řeže, pálí, transformuje samotnou smrt v čistou bolest. Je jako řeka, plná hnijící krve, která teče sice pomalu, ale s o to větší jistotou zničí vše živé. Na desce je možné pozorovat doslova erupci nápadů. Přesto není nic zbytečně komplikované a COEXISTENCE se povedlo vyhnout i zbytečným exhibicím. Všechno sedí na svém místě a z nahrávky se tak stává hodně ostré koření. "Collateral Dimension" je pro mě na dlouhou dobu jedno z nejposlouchanějších alb vůbec. Progresivní death metal, který nepostrádá temnotu a je zahraný s neskutečnou silou! Masakr!
Asphyx says:
I bow down to this new album by Italian COEXISTENCE. It is full of hot, spicy ideas which spew from the death metal itself. The songs have unbelievable amount of layers and they feel like a symphony of evil. Yes, this is how would classical musician played if they would decide to play death metal. Progressive ideas are everywhere on this album. However these gentlemen still have their ability to compose raw and uncompromising motives. This album cuts unbelievably, it burns, and it transforms the death itself into a clear pain. Like a river full of rotting blood which although flows slowly it will kill everything live on earth for sure. These guys managed to avoid some unnecessary exhibitions on this album. Everything is on its place so this album is like a very hot spice. "Collateral Dimension" is one of my most played albums at all for a very long time. Progressive death metal which doesn´t lack of darkness and it is played with an unbelievable power! Massacre!
tracklist:
1. Metaphysical Essence 2. Symbiosis of Creation 3. Eclipse 4. Detach from the Abyss 5. Perception 6. Collateral Dimension 7. Revert 8. The Nadir Element 9. Floating in the Celestial Wave
Ave ULTHAR! Mám tu před sebou obě vaše alba a pořád se mi do hlavy vkrádá myšlenka, že už jsem dlouho neslyšel tak záhadnou muziku. Hrajete death metal, black metal, ale máte v sobě i něco zvláštního, zajímavého, neotřelého. Těžko se to popisuje, ale myslím si, že to je díky vzájemné chemii mezi muzikanty. Jak se vůbec dali ULTHAR dohromady a jak vznikl nápad hrát tak zajímavou muziku?
Děkuji mnohokrát. Náš příběh bohužel není nijak zvlášť zajímavý. Justin (Enis - náš bubeník) se v roce 2014 přistěhoval z Brooklynu do Bay Area, kde jsem ho znal z koncertů. Začali jsme spolu hrát a rozhodli jsme se, že chceme, aby byl součástí i Steve (Peacock, basa a zpěv). Neexistoval žádný počáteční „nápad“ o žánru, který by jsme chtěli hrát, teda nemyslím si - a pokud byl, tak jsme ho rychle zavrhli, když jsme si uvědomili, že bychom mohli udělat něco mnohem originálnějšího a zajímavějšího ignorováním žánrových konvencí a pouhým následováním našich vlastních podivných nápadů.
Možná to bude znít divně, ale když poslouchám vaše desky, tak si připadám jako bych byl v galerii abstraktního umění. Vždy máte takový zvláštní zvuk. Na jednu stranu je starý a temný, ale zároveň svým způsobem i moderní. Povedlo se vám nalézt svůj sound. Jste rozpoznatelní. Nahráváte u Grega Wilkinsona. Znamená to, že vám nejvíc rozumí? Jak jste se dali dohromady a proč právě on?
Všichni tři jsme s Gregem spolupracovali na několika albech s našimi samostatnými projekty. Zvuk jsme si našli během nahrávání “Providence”, myslím, že to bylo někdy před patnácti dalšími alby. Greg je chlápek, ke kterému půjdeš nahrávat metal tady v Oaklandu a také někdo, koho znám a kterému věřím už téměř 20 let. Můžu říct, že Greg je ten, kdo to tam prostě dostane. Můžeme mu říci, jaký zvuk chceme a on to vždy dokáže uskutečnit. Má skvělé nápady, ale respektuje také nápady muzikantů, se kterými spolupracuje. Je prostě skvělý.
Správný extrémní metal v sobě musí mít chvění. Posluchač nesmí zůstat ani chvilku v klidu. Přiznám se, že na obaly od Iana Millera se vždycky dívám a u toho mi hraje vaše hudba. Já malbě vůbec nerozumím, nevyznám se v ní, ale jeho práce mě doslova přitahuje. Jakoby byla z jiné dimenze, je v nich vášeň. Jak jste se s Ianem dali dohromady a proč právě on? Slyšel třeba vaši hudbu pro inspiraci? Nebo jste vybírali již z hotových děl?
S Ianem je také skvělá spolupráce. Na úplném začátku jsem ho kontaktoval prostřednictvím jeho webových stránek poté, co jsem viděl jeho práci na obalech Lovecrafta ze 70. let. Věděl jsem, že občas spolupracuje s metalovými kapelami (viděl jsem jeho díla spojené s Bolt Thrower i s Bay Area kapelou Scolex), a tak jsem se rozhodl jej oslovit. Byl jsem příjemně překvapen, jak snadno je možné s ním spolupracovat a od té doby jsme zůstali v kontaktu, i pokud jde o jiné věci než obal alba. Obaly z obou alb jsou již existující díla, na která jsme od něj získali licenci. Takže ne, obal nebyl ovlivněn hudbou, ale nedokážu si představit dílo, které by pasovalo tak jako tohle.
Jste inspirováni Howardem Phillipsemem Lovecraftem. Jeho podivným a temným světem. Jaké jeho dílo máš nejraději? Ptám se, protože dnes je spousta kapel, která se tímto autorem zaštiťuje, ale nemá jej moc nastudováno. Proč vlastně mistr Lovercraft?
Jsem fanouškem Lovecrafta od mých raných dvaceti let, takže pravděpodobně už dvacet let čtu jeho příběhy. Je to hluboká studna, ze které se můžete inspirovat, ale musím přiznat, že jsem spíše fanouškem jeho podivných fantazií než jeho hororových příběhů. “Dream-Quest of Unknown Kadath” je pravděpodobně můj osobní favorit, i když se zdá, že jsem ztratil brožovanou kopii. Během svého krátkého působení zde v naší dimenzi vybudoval celý mimozemský vesmír a mytologii, ale rád bych jeho práci považoval spíše jako “odrazový můstek” pro ULTHAR - baví nás estetika a jazyk, ale je to pouze vnější vrstva pro, co vlastně říkáme jako muzikanti.
Popsat vaší hudbu slovy není příliš jednoduché. Hrajete death metal, ale i black, thrash, někdo by řekl i progresi. Štítky asi nejsou důležité, ale mě by spíš zajímalo, kde pro skládání berete inspiraci? A jakým způsobem vlastně tvoříte?
Štítky pro nás rozhodně nejsou důležité. Samozřejmě jsme si vědomi death a black metalových prvků v naší hudbě, ale neexistuje žádný „vzorec“, který bychom používali při komponování - ve skutečnosti se od toho snažíme držet co nejdál a být při skládání a psaní divní a nevyvážení. Naše postupy se v průběhu let změnily. Kdysi jsme skládali společně více ve zkušebně, ale Steve a já jsme psali stále více a více samostatně, doma. „Providence" byla složena tímto způsobem a Steve nyní většinu času žije v jiném státě, takže tomu tak bude pravděpodobně i v budoucnu.
Hrajete ve třech. Nepřemýšleli jste někdy i o druhé kytaře? Ne že by vám chyběla, ale byl by to další nástroj do kapely a další možnost, kam vaši hudbu posunout.
Přemýšleli jsme o tom krátce, na začátku kapely, ale rychle jsme si uvědomili, že to není nutné. Náš zvuk to nepotřebuje. Na našich albech je sem tam několik jemných harmonií, ale ty nemusí být hrány i naživo. Necítíme žádnou potřebu kytarových sól a Steve na basu hraje skoro stejně jako druhá kytara. Jsem si docela jist, že po dobu našeho fungování zůstanou ULTHAR tříčlenní.
Vaše muzika je svým způsobem komplikovaná. Musíte ji hodně „upravovat“ pro živé hraní? Jak to vlastně máte s koncerty? Vystupujete hodně? Jezdíte třeba i turné? Asi víš, kam mířím. Byli byste ochotní zahrát i v Evropě? A jak vnímají vaši hudbu posluchači pod pódiem? Užíváš si živé hraní?
Rádi hrajeme živě. Bohužel, kvůli pandemii (zejména ve Spojených státech) není aktuálně turné možné. V roce 2020 jsme zrušili 2 turné po USA, ale měli jsme to štěstí, že jsme po vydání „Cosmovore“ mohli trochu cestovat (jak celé turné po USA, tak kratší s NAILS, MISERY INDEX a OUTER HEAVEN, stejně jako několik kratších výletů nahoru a dolů podél západního pobřeží). Naše koncerty jsou na živo velmi přímočaré - to, co slyšíte na albu, je to, co slyšíte živě. Myslím, že jedinou malou „úpravou“, kterou jsme udělali, bylo vystřižení asi 2–3 minut ze skladby „Dunwich Whore“, když ji hrajeme živě. Na albu trvá 13 a půl minuty, a tak jsme se rozhodli, že když ji budeme hrát naživo, zredukujeme několik nadbytečných částí, abychom zachovali dynamiku setu. Doufejme, že brzy budeme mít o Evropě dobré zprávy.
Jaké je to vlastně být undergroundovým muzikantem v Kalifornii? Dokážete se hudbou uživit? Nerad se bavím o politice, protože to je svinstvo, ale když občas kouknu na zprávy, tak to u vás v USA vypadá, jakoby měla začít apokalypsa. Ovlivňují tě tyhle věci nějak jako hudebníka? Já si třeba občas připadám jako v nějakém utopistickém románu.
Ano, je to rozhodně v prdeli. Nezdá se, že by to byl zrovna dobrý způsob, živit se hudbu, alespoň v současné době ne. Hrát živé koncerty teď není možné, takže druhou možností je nahrávat a produkovat hudbu, ale tím se moc peněz nevydělá. Určitě to teď působí jako apokalyptický čas, zvláště tento týden s mohutnými požáry v naší oblasti a temnou oblohou během dne. Tvořil jsem doma nějakou hudbu a umění, jen abych se zabavil, než to přejde.
Shelby Lermo, dělali jsme spolu rozhovor i pro EXTREMITY. Na Metal Archives je status split-up. Ale znáš to, na internetu často kecají. Jak to vlastně s kapelou vypadá? Napíšu to na rovinu, přál bych si novou desku. Bude?
Vzpomínám si na ten rozhovor! Vážím si tvých vřelých slov, ale EXTREMITY definitivně skončili. Díky za optání.
Děkuji moc za rozhovor. Víš, co teď udělám? Sednu si, vezmu si nějakou dobrou knížku a pustím si vaše desky. Už se moc těším. Přeji vám, aby se vaše hudba dostala k co nejvíce lidem. Ať se vám daří i v osobním životě!
Ave ULTHAR! I have both of your albums in front of me and the thought still creeps into my head that I haven't heard such mysterious music in a long time. You play death metal, black metal, but you also have something special, interesting, original in it. It's hard to describe, but I think it's because of the mutual chemistry between the musicians. How did ULTHAR get together and how did the idea to play such interesting music come about?
Thank you so much. Our story, unfortunately, isn’t an extremely interesting one: Justin (Ennis, our drummer) moved to the Bay Area from Brooklyn in 2014, where I knew him from booking shows and whatnot. We started playing music together, and decided we wanted Steve (Peacock, bass and vocals) to be a part of it as well. There was no initial “idea” about the type of music we wanted to play, I don’t think—if there was, it was quickly abandoned when we realized we could do something much more original and interesting by ignoring genre conventions and just pursuing our own odd ideas.
It may sound weird, but when I listen to your records, I feel like I'm in an abstract art gallery. You always have such a strange sound. On the one hand, it is old and dark, but at the same time also modern. You managed to find your sound. You are recognizable. You're recording with Greg Wilkinson. Does that mean he understands you the most? How did you get together and why did you choose him?
All 3 of us in the band have worked with Greg on several albums with our separate projects. We did the math during the Providence recording sessions, I think it was something like 15 albums between the 3 of us in Ulthar? Greg is the go-to guy for recording metal in Oakland, and also someone I’ve known and trusted for almost 20 years. I would definitely say that Greg “gets it”, we can tell him what we want, sound-wise, and he can always make it happen. He always has great ideas but respects the ideas of the musicians he works with as well. He’s great.
The right extreme metal must have a vibration. The listener must not remain relaxed for a moment. I admit that I always look at Ian Miller's covers and your music plays. I don't understand painting at all, I don't know nothing about it, but his work literally attracts me. As if it were from another dimension, there is passion inside. How did you and Ian get together and why did you choose him? Did he hear your music for inspiration? Or have you already chosen from the finished works?
Ian is also wonderful to work with. I initially contacted him through his website, after seeing his work on Lovecraft paperbacks from the 70s. I knew he occasionally worked with metal bands (I’d seen his art attached to both Bolt Thrower and the Bay Area band Scolex), so I decided to reach out. I was pleasantly surprised at how easy he is to work with, and we’ve stayed in touch since, even regarding other subjects outside of album art. The art pieces from both albums are pre-existing works that we licensed from him. So no, the art wasn’t influenced by the music, but I can’t imagine art that would fit it better.
You are inspired by Howard Phillips Lovecraft. It’s a strange and dark world. What is your favorite work of him? I ask because today there are a lot of bands that are under the auspices of this author, but they haven't studied him much. Why Master Lovecraft?
I’ve been a Lovecraft fan since my early 20s, so probably 20 years now I’ve been reading his stories. It’s a deep well to draw inspiration from, but I have to admit I’m more a fan of his weird fantasy then his horror stories. Dream-Quest of Unknown Kadath is probably my personal favorite, although I seem to have lost my paperback copy. He built an entire alien Universe and mythology during his brief time here in our dimension, but I like to think of his work more as a “jumping off” point for Ulthar—we enjoy the aesthetic and language, but it’s merely an outer layer for what we are really saying as musicians.
Describing your music in words is not very easy. You play death metal, but also black, thrash, someone would say progress. Labels probably aren't important, but I'd rather wonder where you get your inspiration for composing? And how do you actually create your music?
Labels are definitely not important for us. Of course, we are aware of the death and black metal elements in our music, but there is no “formula“ that we use when composing—in fact, we try to stay away from that as much as possible, and get as weird and off-balance as possible when writing. Our process has changed over the years. We used to do more writing together in our practice space, but Steve and I have been writing more and more separately, at home. Providence was composed mostly in this manner, and Steve is now living in a different state most of the time, so this will probably be the case in the future as well.
You play in threes. Have you ever considered a second guitar? Not that you miss it, but it would be another instrument in the band and another way to move your music.
We did briefly, at the beginning of the band, but quickly realized it wasn’t necessary. Our sound doesn’t need it. There are a few subtle harmonies here and there on our albums, but they don’t need to be present live. We don’t see any need for guitar solos, and Steve’s bass playing is almost like a second guitar anyways. I feel pretty confident that we’ll remain a three-piece for the duration of our time as “Ulthar“.
Your music is quite complicated. Do you have to "edit" it a lot for live performance? How are you doing with concerts? Do you perform a lot? Do you even go on tour? You probably know where I'm going. Would you be willing to play in Europe as well? And how do listeners under the stage perceive your music? Do you like to play live?
We enjoy playing live very much. Unfortunately, due to the pandemic (especially in the United States), touring is not a possibility at present. We cancelled 2 full US tours in 2020, but were lucky enough to tour a bit after the release of Cosmovore (both a full US headlining tour and a shorter run with Nails, Misery Index, and Outer Heaven, as well as some shorter trips up an down the West Coast). Our presentation is pretty straight-forward in a live setting—what you hear on the album is what you hear live. I guess the only small “edit“ we’ve made was cutting about 2-3 minutes from the song “Dunwich Whore“ when we play it live. It’s 13 and a half minutes on the album, so we made the choice to cut a couple redundant parts when we play it live, just to keep the momentum of the set. Hopefully we will have some good news about Europe soon.
What is it like to be an underground musician in California? Can you play music for a living? I don't like to talk about politics, because it's crap, but when I look at the news time to time, it looks like the apocalypse should start in your country in the USA. Do these things affect you as a musician? For example, sometimes I feel like I'm in a dystopian novel.
Yes, things are definitely fucked, and no, there doesn’t seem to be a good way to play music for a living, at least not at present. Playing live music is not an option, so the other option is recorded music, and there’s not much money to be made there. It definitely feels like an apocalyptic time, especially this week with the massive fires in our area and dark skies in the middle of the day. I’ve been making music and art at home, just keeping busy through all of it.
Shelby Lermo, we did an interview for EXTREMITY together. There is „split-up“ status on Metal Archives. But you know, internet sometimes suck. Tell us something about EXTREMITY and current status please? I'll tell it straight, I wish a new record. Is there chance?
I remember the interview! I appreciate your kind words, but Extremity is definitely finished. Thank you for asking.
Thank you so much for the interview. Do you know what I'm going to do now? I'll sit down, get a good book, and play your records. I'm looking forward. I wish your music will reach as many people as possible. Good luck in your personal life!
Thank you so much for the thoughtful interview Jakub.
