Recenze/review - VREID - The Skies Turn Black (2026) ~ DEADLY STORM zine

VREID - The Skies Turn Black

CD 2026, Indie Recordings

for english please scroll down

Není to tak dlouho, co jsem se jednou ocitl v lese, který shořel na popel. Našlapoval jsem opatrně, cítil jsme ze země bolest, vnímal jsem seškvařenou kůži mrtvol, díval se na pahýly stromů, na ožehlé kameny. Mezi popelem už ale začínal další život, síla, energie. Poslouchal jsem zrovna nové album norských VREID a zase jednou se ztrácel v pochmurných myšlenkách. Slunce zapadalo za horou a do kostí se mi pomalu vkrádal chlad. Tak nějak podvědomě jsem věděl, že dnes se domů asi už nevrátím.

Melodický black metal není zrovna mým hlavním proudem, ve kterém bych plul příliš často. Poslouchám většinou těžší, extrémnější muziku, ale i já si potřebuji občas odpočinout, zastavit se, jen tak se toulat v lesích, nasávat atmosféru umírajících stromů, sledovat zvířata, jen tak být, existovat, jít po stopách svých vlastních krvavých kořenů. Máme u nás kousek za městem jedno starodávné pohřebiště. Je plné podivných, tajemných symbolů i atmosféry. Nové album norských tmářů zde vyniklo nejvíce.

Jakoby byla ve skladbách taková podivná melancholie, zvláštní odér, nálady, které nejdou příliš popsat, ale tuhle smečku definují. Pánové ke mě promlouvají velmi srozumitelným jazykem, jsme na stejné vlně a já nemohu jinak, než znovu a znovu za sebou zavírat dveře svého pokoje a nechávat se unášet jejich muzikou. Zažíváme spolu tajemno, jakousi magii, kterou znají všichni, kdo se rádi toulají v lesích, spávají u studených řek a milují, když jsou sami v chrámu, kterému se říká příroda. VREID ale dokáží být i surovější, drsnější. Nová nahrávka je tak velmi pestrá, opravdu dobře se poslouchá a má v sobě takovou tu poctivou, uvěřitelnou a autentickou jiskru, která vždy odlišovala dobré kapely od těch ostatních. Norové měli vždy svůj vlastní rukopis, originální otisk, který si užívám i letos. Určitě jste někdy navštívili nějaké staré pohřebiště. Jsou na něm pochováni prokletí, oběti válek, násilných činů. Když poslouchám "The Skies Turn Black", tak jsou mraky opravdu nízko a slyším šepot nemrtvých. Vyprávějí mi svoje příběhy o nekonečné bolesti, utrpení, o strachu. Nové album se pro mě tak stalo velmi podmanivým dílem, nebál bych se napsat, že se mi postupně dostalo do krve i do podvědomí. Je pro mě velmi příjemné, i když uhrančivé a v magické, jen tak se toulat, ztrácet se v mlhavých snech, chodit ulicemi, nasávat pach zetlelého listí i bolestivých vzpomínek. Nesmím ale zapomenout i na formální věci, jako je zvuk a motiv na obalu. Obojí je v tom nejlepším pořádku. A teď už mě prosím nechte, nastal zase čas. Nasazuji sluchátka, venku zrovna prší a setmělo se. Aspoň v lese nikdo nebude. Nová deska je nádherná takovým tím severských drásavým způsobem. Díky moc za ní. Chladná, majestátní, nespoutaná melodická black metalová nahrávka, která vás spálí zevnitř!

Asphyx says:

Not long ago, I found myself in a forest that had been reduced to ashes. I treaded carefully, feeling the pain emanating from the ground, sensing the charred skin of the corpses, gazing at the stumps of trees and the scorched stones. But amidst the ashes, new life was already beginning-strength, energy. I was listening to the new album by the Norwegian band VREID and, once again, getting lost in gloomy thoughts. The sun was setting behind the mountain, and a chill was slowly creeping into my bones. Somehow, subconsciously, I knew that I probably wouldn’t be going home today.

Melodic black metal isn’t exactly my main genre, one I’d dive into too often. I mostly listen to heavier, more extreme music, but even I need to rest sometimes, to stop, just wander through the woods, soak in the atmosphere of dying trees, watch the animals, just be, exist, follow in the footsteps of my own bloody roots. We have an ancient burial ground just outside our town. It’s full of strange, mysterious symbols and atmosphere. The new album by these Norwegian dark masters stood out the most here.

It’s as if there’s a strange melancholy in their songs, a peculiar atmosphere, moods that are hard to describe but define this band. These guys speak to me in a very clear language; we’re on the same wavelength, and I can’t help but close the door to my room again and again and let myself be carried away by their music. Together, we experience a mystery, a kind of magic known to all who love to wander through the woods, sleep by cold rivers, and cherish being alone in the temple called nature. But VREID can also be rawer, harsher. The new album is thus very diverse, a real pleasure to listen to, and possesses that honest, believable, and authentic spark that has always set good bands apart from the rest. The Norwegians have always had their own signature style, an original imprint that I’m enjoying once again this year. You’ve surely visited an old graveyard at some point. The damned, victims of wars, and acts of violence are buried there. When I listen to "The Skies Turn Black", the clouds really do hang low, and I hear the whispers of the undead. They tell me their stories of endless pain, suffering, and fear. For me, this new album has become a truly captivating work; I wouldn’t hesitate to say that it has gradually seeped into my blood and my subconscious. It’s very pleasant for me—though mesmerizing and magical - to just wander, lose myself in misty dreams, walk the streets, and soak in the scent of decaying leaves and painful memories. But I mustn’t forget the formal aspects, such as the sound and the cover art. Both are in the best possible order. And now, please leave me be - it’s time again. I’m putting on my headphones; it’s raining outside and it’s gotten dark. At least there won’t be anyone in the woods. The new album is beautiful in that raw, Nordic way. Thank you so much for it. A cold, majestic, unbridled melodic black metal recording that will burn you from the inside out!