Boží spravedlnost neexistuje. Modlil si se marně. K dávno padlým modlám, ke kříži, ke smutným očím plným utrpení. Rozhřešení nikdy nepřijde. Celý svět už dávno pohltila temnota. Bolest a krutá smrt jsou jedinou jistotou. Mraky se dotýkají země a nemrtví se toulají v krvavé mlze. Poslouchám nové album americko-finských PROSCRIPTION a jsem ve zcela jiné dimenzi. Silná, morbidně pestrá a naléhavá muzika na mě mívá takový účinek. Jen jí musím věřit. A to je u téhle smečky vždy jistota.
Pečliví čtenáři našich stránek moc dobře vědí, že jsem se věnoval i minulé nahrávce (odkaz na recenzi naleznete pod dnešním článkem). Je nutné opět dodat, že tihle démoni za sebou mají již spoustu bezbožné práce ve skupinách jako jsou MAVETH a LANTERN (plus samozřejmě spousta dalších). O kvalitu, o dobré skladby, o atmosféru plnou strachu, black death metalovou blasfemii, a nahrubo nasekanou tmu, tak rozhodně není nouze. Naopak, nové album hoří zevnitř, i když je na povrchu chladné jako ruka staré mrtvoly.
Již při prvních setkáních s novou deskou, které proběhlo ve studeném, temném sklepě, mi bylo ihned jasné, že tu máme co do činění s prvotřídním black death metalem, který smrdí sírou. Je naléhavý, drásavý, surový a zcela bezbožný. Při poslechu tohoto alba se jen ujistíte v tom, že nebe dávno shořelo díky lidské nenávisti. Můžete se sice procházet po jeho ruinách a vzpomínat na dobu, kdy bylo vidět alespoň občas nějaké světlo, ale to už je dávno pryč. Zbyly jen ostré, divoké riffy, surové melodie, zabijácké bicí, vokál rozzuřené bestie. Tohle všechno zamíchané ve smradlavě mrazivém poměru. V jednotlivých motivech najdete velké množství agrese, takovou tu pradávnou touhu ničit hudbou. Za velmi povedený považuji i zvuk (recorded by Kalle Laanto (Cryptborn, Tramalizer) at Sonic Violence studio in Varkaus; then mixed and mastered by Dave Otero at Denver’s Flatline Studios). Skvělé jsou i motivy na obalech (každý nosič má svůj - artwork by Artem Grigoriev (vinyl) and Samuel Araya (CD)). Pokud jste kdysi dávno propadli rouhání, stejně jako moje maličkost, je pro vás novinka "Desolate Divine" doslova povinností. Jedná se o hudbu, která má v sobě cosi zvláštního, neklidného. Praskají u ní kosti tlakem, ale také vás donutí k pochmurnému zamyšlení. PROSCRIPTION jsou letos ve skvělé formě a odvedli vynikající práci po všech stránkách. Myslím si, že by vám neměli chybět i ve vaší sbírce morbidních artefaktů. Jsou jako obrácená modlitba, jako zvrácená seance pro vyvolávání děsivých sil, které rozhodně nejsou z tohoto světa. Boží spravedlnost neexistuje. Modlil si se marně. K dávno padlým modlám, ke kříži, ke smutným očím plným utrpení. Rozhřešení nikdy nepřijde. Blasfemický, temný a chladný black death metalový rituál! Nebe je spálené na popel!
Asphyx says:
God's justice does not exist. You prayed in vain. To long-fallen idols, to the cross, to sad eyes full of suffering. Absolution will never come. The whole world has long been engulfed in darkness. Pain and cruel death are the only certainties. Clouds touch the ground and the undead roam in a bloody fog. I listen to the new album by the American-Finnish band PROSCRIPTION and I am in a completely different dimension. Powerful, morbidly colorful, and urgent music has that effect on me. I just have to believe in it. And with this band, that's always a certainty.
Careful readers of our website know very well that I also reviewed their previous album (you can find the link to the review below today's article). It is necessary to add again that these demons have already done a lot of ungodly work in bands such as MAVETH and LANTERN (plus many others, of course). There is certainly no shortage of quality, good songs, an atmosphere full of fear, black death metal blasphemy, and roughly chopped darkness. On the contrary, the new album burns from within, even though it is as cold as the hand of an old corpse on the surface.
From my very first encounters with the new album, which took place in a cold, dark basement, it was immediately clear to me that we were dealing with first-class black death metal that reeks of sulfur. It is urgent, harrowing, raw, and completely godless. Listening to this album will only confirm that heaven burned down long ago thanks to human hatred. You can walk through its ruins and remember a time when at least some light could be seen, but that is long gone. All that remains are sharp, wild riffs, raw melodies, killer drums, and the vocals of an enraged beast. All of this is mixed in a stinking, freezing ratio. In the individual motifs, you will find a great deal of aggression, that ancient desire to destroy with music. I also consider the sound to be very well done (recorded by Kalle Laanto (Cryptborn, Tramalizer) at Sonic Violence studio in Varkaus; then mixed and mastered by Dave Otero at Denver's Flatline Studios). The cover art is also great (each medium has its own - artwork by Artem Grigoriev (vinyl) and Samuel Araya (CD)). If you once fell into blasphemy, as I did, then the new album "Desolate Divine" is literally a must for you. It is music that has something special, something restless about it. It cracks your bones with pressure, but it also forces you into gloomy reflection. PROSCRIPTION are in great shape this year and have done an excellent job in every respect. I think they should not be missing from your collection of morbid artifacts. They are like a reversed prayer, like a perverted séance to summon terrifying forces that are definitely not of this world. There is no divine justice. You prayed in vain. To long-fallen idols, to the cross, to sad eyes full of suffering. Absolution will never come. A blasphemous, dark, and cold black death metal ritual! Heaven is burned to ashes!
Víko mi připadá doslova zarostlé. Prší a do kostí se mi vkrádá chlad. Už dávno se setmělo a zvenčí musím vypadat jako sprostý vykradač hrobů. Jenže tomu tak není. Dostal jsem tip na další prokletou, dobře uleželou mrtvolu. Již první příznaky ukazovaly na to, že se bude jednat o zahnívající metal z konce osmdesátých a počátku devadesátých let. Tedy doby, kdy jsem i já vyrůstal a nasával muziku jako houba. Konečně víko povolí. V něm leží práchnivějící tělo. Kousky látky, zbytky vlasů a ruce sepnuté v tiché modlitbě. Je tu ale ještě něco. Kazeta (vychází i na vinylu a CD) německých tmářů MOUTH OF MADNESS.
Domů jdu za zvuků divoké bouře. Ani se neosuším a zapínám ihned play. Z reproduktorů vylézají nemrtví a na stěnách tančí děsivé stíny. Ano, tohle je pradávný death metal, black i thrash, zahraný s noblesou a nadšením starých mistrů. Mrtvolnosti je podřízeno vše. Grafika, zvuk, produkce, ale hlavně postupy, které jsou jak vystřižené z pradávných demonahrávek. Troufám si tvrdit, že jsem zde správně. Přidávám hlasitost a znovu se ocitám v říši nekonečné bolesti a utrpení.
Pokud tenhle jedovatý koktejl vypijete, ocitnete se pravděpodobně ve stejném podivném stavu jako já. Mezi sněním a bděním, mezi smrtí a tím, co se bude dít jednou po ní. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, kolik v sobě mají energie, tlaku a špíny. Užívám si jednotlivé motivy a cítím, že i když jsou na povrchu chladné jako ruka mrtvoly, tak uvnitř hoří a drásají. Jasně, na první pohled se nejedná o nic nového, ani převratného, staré pravidlo metalu stále platí - všechno tu už bylo, ale o to tu nejde. Osobně vnímám hlavně energii, tlak, takovou tu pradávnou touhu ničit, rozsekat vás, exhumovat hroby. Tak k nahrávce "Event Horizon" přistupuji a ihned jsem si ji zařadil po bok dalších alb, která poslouchám převážně o víkendech, když mám chuť na něco "starého" a plesnivého. Troufám si tvrdit, že tahle hudba patří opravdu hlavně na kazetu a na vinyl. Je stará ze své podstaty, dobře zahraná. Odkazuje se zde jak na MORBID ANGEL, tak na starý black metal, ale třeba i na švédskou školu, zazní i ambientní pasáže, či epické vsuvky. Kapela bývá přirovnávána k tomu, co hrají třeba takoví VENENUM, TRIBULATION, SKELETONWITCH, BÖLZER, CHAPEL OF DISEASE. Ano, tento názor mohu s jasným svědomím potvrdit. Nenechte se ale mýlit, dejte nahrávce čas a potom zjistíte, že oba pánové mají svůj vlastní rukopis a jsou svým způsobem originální. Víko mi připadá doslova zarostlé. Prší a do kostí se mi vkrádá chlad. Už dávno se setmělo a zvenčí musím vypadat jako sprostý vykradač hrobů. Jenže tomu tak není. Dostal jsem tip na další prokletou, dobře uleželou mrtvolu. Exhumace starého prašivého, pavučinami opředeného black, death, thrash metalového hrobu! Album v sobě obsahuje patinu starých pohřebišť!
Asphyx says:
The lid seems literally overgrown. It's raining, and the cold is creeping into my bones. It's been dark for a long time, and from the outside I must look like a common grave robber. But that's not the case. I got a tip about another cursed, well-aged corpse. The first signs indicated that it would be rotting metal from the late eighties and early nineties. That was the time when I was growing up and soaking up music like a sponge. Finally, the lid gives way. Inside lies a decaying body. Pieces of fabric, remnants of hair, and hands clasped in silent prayer. But there is something else. A cassette (also available on vinyl and CD) by the German obscurantists MOUTH OF MADNESS.
I walk home to the sounds of a wild storm. I don't even dry myself off and immediately press play. The undead crawl out of the speakers and terrifying shadows dance on the walls. Yes, this is ancient death metal, black and thrash, played with the nobility and enthusiasm of the old masters. Everything is subordinate to death. The graphics, sound, production, but above all the techniques, which are like something out of ancient demo recordings. I dare say I'm in the right place. I turn up the volume and find myself once again in a realm of endless pain and suffering.
If you drink this poisonous cocktail, you will probably find yourself in the same strange state as me. Between dreaming and waking, between death and what will happen after it. I like the way the songs are written, how much energy, pressure, and dirt they contain. I enjoy the individual motifs and feel that even though they are cold as a corpse's hand on the surface, they burn and tear inside. Sure, at first glance, it's nothing new or groundbreaking, the old rule of metal still applies—everything has been done before, but that's not the point. Personally, I mainly perceive the energy, the pressure, that ancient desire to destroy, to chop you up, to exhume graves. That's how I approach the recording "Event Horizon", and I immediately placed it alongside other albums that I listen to mainly on weekends when I feel like something "old" and moldy. I dare say that this music really belongs on cassette and vinyl. It is old in essence, well played. It references both MORBID ANGEL and old black metal, but also the Swedish school, with ambient passages and epic interludes. The band is often compared to the likes of VENENUM, TRIBULATION, SKELETONWITCH, BÖLZER, and CHAPEL OF DISEASE. Yes, I can confirm this opinion with a clear conscience. But don't be mistaken, give the recording time and you will find that both gentlemen have their own style and are original in their own way. The lid seems literally overgrown to me. It's raining and the cold is creeping into my bones. It's been dark for a long time, and from the outside I must look like a vulgar grave robber. But that's not the case. I got a tip about another cursed, well-aged corpse. The exhumation of an old, mangy, cobweb-covered black, death, thrash metal grave! The album contains the patina of old burial grounds!
Ležíš svázaná v temné plesnivé kobce. Mučili tě tolika způsoby, že už na tvém těle nezůstalo místo, které by nebylo zohavené. Neustále dokola opakovali, aby ses přiznala. Kněží s jedovatými jazyky a noži ostrými tak, že ti pokaždé popraskala kůže, když se tě jenom dotkli. A že se dotýkali hodně. Svatí mužové s tvářemi krvelačného ďábla. Zavržená, znásilněná, ponížená. Přiznej se, že obcuješ s démony, křičeli na tebe, když si visela na kříži hlavou dolů.
"Maleficium Part 2" je druhým dílem black death metalového opusu, který vám přinášejí legendární PANZERCHRIST. Jedná se o velmi propracované, syrové a temné dílo, které se konceptuálně zaobírá čarodějnictvím. Tisíce nevinných žen, upálených na hranici. Tajemné obřady, u kterých byly obětována těla i duše nevinných. Inkvizice!
Na novém albu dánští tváři nadále rozvíjejí svoje nečisté myšlenky. Skladby jsou napsány velmi podmanivě, mají v sobě takovou tu pradávnou sílu, tlak a energii. Na téhle smečce bylo vždy skvělé, že ji poznáte během několika prvních riffů. Mají svůj originální výraz, který si samozřejmě zachovávají i letos. Pokaždé, když si novinku pustím na svém přehrávači, venku se setmí, mraky jsou nízko a skoro se dotýkají země. I u nás se upalovala těla nevinných žen, i u nás se zabíjelo za uhranutí. Jasně zdokumentované procesy, plné bolesti a utrpení, jakoby při poslechu vždy znovu ožily. Na stěnách mého pokoje se odehrávají příběhy, které jsou dodnes krvavou skvrnou na historii celé církve. Přesto mi to nedá, opravdu čarodějnice neuměly pracovat s temnou magií? Těžko říct, pro mě je hlavní to, že mě baví novou nahrávku poslouchat. Líbí se mi zvuk (produced, mixed and mastered by renowned metal producer Tue Madsen (At The Gates, Illdisposed, Behemoth) at Antfarm Studios a za velmi zajímavý považuji i tematicky s hudbou sladěný motiv na obalu. Všichni muzikanti, v čele s charismatickou zpěvačkou Sonjou, odvedli vynikající práci. Není to ale jenom řemeslo, které tahle smečka umí. Pro mě osobně je asi nejpřitažlivější pochmurná, záhadná, nebál bych se napsat magická atmosféra celého alba. Pokud máte rádi kapely typu GOD DETHRONED, VADER, NECROPHOBIC, DARK FUNERAL, BELPHEGOR, potom se pohodlně usaďte a nechte se unášet touto hudbou do záhrobí. PANZERCHRIST jsou stále ve vynikající formě a nové album jejich legendární status jenom potvrzuje. Ležíš svázaná v temné plesnivé kobce. Mučili tě tolika způsoby, že už na tvém těle nezůstalo místo, které by nebylo zohavené. Neustále dokola opakovali, aby ses přiznala. Nikdy neodvoláš svoje názory! Ohně byly znovu zapáleny! Starodávný, tajemný a mrazivý black death metalový obřad pro vyvolávání temných sil! Krvavý, děsivý, uhrančivý čarodějnický proces!
Asphyx says:
You lie bound in a dark, moldy dungeon. They tortured you in so many ways that there is no place left on your body that has not been mutilated. They repeated over and over again that you should confess. Priests with poisonous tongues and knives so sharp that your skin cracked every time they touched you. And they touched you a lot. Holy men with the faces of bloodthirsty devils. Rejected, raped, humiliated. Confess that you consort with demons, they shouted at you as you hung upside down on the cross.
"Maleficium Part 2" is the second installment of the black death metal opus brought to you by the legendary PANZERCHRIST. It is a highly sophisticated, raw, and dark work that conceptually deals with witchcraft. Thousands of innocent women burned at the stake. Mysterious rituals in which the bodies and souls of the innocent were sacrificed. The Inquisition!
On their new album, the Danish band continues to develop their impure thoughts. The songs are written in a very captivating way, with an ancient power, pressure, and energy. The great thing about this band has always been that you recognize them within the first few riffs. They have their own original style, which they have naturally retained this year. Every time I play the new album on my player, it gets dark outside, the clouds are low and almost touch the ground. Even in our country, innocent women were burned at the stake, even in our country, people were killed for bewitching. Clearly documented trials, full of pain and suffering, seem to come alive again and again as I listen. The walls of my room are home to stories that remain a bloody stain on the history of the entire church to this day. Still, I can't help but wonder, did witches really not know how to work dark magic? It's hard to say, but the main thing for me is that I enjoy listening to the new album. I like the sound (produced, mixed, and mastered by renowned metal producer Tue Madsen (At The Gates, Illdisposed, Behemoth) at Antfarm Studios), and I also find the cover art, which is thematically aligned with the music, very interesting. All the musicians, led by the charismatic singer Sonja, did an excellent job. But it's not just craftsmanship that this band excels at. For me personally, the most appealing aspect is the gloomy, mysterious, and, I wouldn't hesitate to say, magical atmosphere of the entire album. If you like bands such as GOD DETHRONED, VADER, NECROPHOBIC, DARK FUNERAL, and BELPHEGOR, then sit back, relax, and let this music carry you away to the underworld. PANZERCHRIST are still in excellent form, and their new album only confirms their legendary status. You lie bound in a dark, moldy dungeon. They tortured you in so many ways that there is no place left on your body that is not mutilated. They kept repeating over and over again that you should confess. You will never renounce your beliefs! The fires have been lit again! An ancient, mysterious, and chilling black death metal ritual to summon dark forces! A bloody, terrifying, mesmerizing witch trial!
Propadnout se pod hladinu ledové vody horského jezera a nechat led, aby nade mnou zhasl světlo, Jsem v jiném světě, plném starodávných pověstí, legend o hrdinství, zradě, o bolesti, o utrpení. Do kostí se mi pomalu dostává chlad a všemi póry celého těla vnímám temnotu a zlo. Je tu nové album legendárních UNLEASHED. Jedné z kapel, které poslouchám celý svůj hudební život. Rovnou dodávám, že má slova budou jako vždy velmi ovlivněna tím, že jsem fanoušek.
Opět mi stačilo několik společných setkání, abych propadl sněhovému peklu. Švédský death metal s jasným, originálním a výrazným rukopisem, temné a chladné melodie, atmosféra severských plání. Jasný koncept, výrazné motivy, tohle všechno jsou základní poznávací znaky těchto matadorů. Letošní album je logickým pokračováním věcí minulých. Pánové nevymýšlejí nic nového, spíše nadále k dokonalosti vybrušují svůj originální styl. Daří se jím to na výbornou. Ostatně jako vždycky.
Švédi jsou na scéně od roku 1989. Mají na svém kontě nepřeberné množství tu lepších, jindy trošku slabších nahrávek. Nikdy ale neklesli pod určitou laťku kvality, kterou mám nastavenou ve své hlavě. I letos přistupují k hudbě s nadšením, zkušenostmi a elegancí mistrů v oboru. Na novince najdeme jak chlad, tolik známý ze severských sněhových bouří, tak i zuřivost pradávných bitev. UNLEASHED patřili, patří a dle mého vždy budou patřit mezi kapely, které vždy dokáží předat velké množství emocí. Ani "Fire upon Your Lands" mě nenechává v klidu. Vracím se k němu v brzkých ranních hodinách, kdy se ulicemi ještě procházejí stíny, o víkendu, kdy se vydávám na nekonečné toulky po lesích, i v noci, když mě probudí noční můry. A pokaždé z alba cítím velkou porci takové té poctivé síly, touhy ničit hudbou i jakousi melancholii, která je jasným poznávacím znakem kapely již dlouhé roky. Příběhy, které nám pánové vyprávějí, jsou zajímavé a rozhodně stojí za pozornost i bližší prozkoumání. Opravdoví fanoušci to určitě udělají. Myslím si ale, že UNLEASHED jsou rozhodně smečkou, která dovede oslovit i širší publikum. Možná je to díky jejich melodiím, zpěvnosti, jakési zvláštní přitažlivosti, opravdovosti, autenticitě. Ne, už dávno nejsem ve svém pokoji. Jsem ve své mysli vysoko v horách a čekám na démony, až si pro mě přijdou. Svádím divoké bitvy, užívám si jednotlivé pasáže, nasávám ledový vítr ze severu. Stal jsem se součástí muziky, jenom já a riffy, vokál, bicí, jenom já a pustina vysoko v horách. Propadnout se pod hladinu ledové vody horského jezera a nechat led, aby nade mnou zhasl světlo, Jsem v jiném světě, plném starodávných pověstí, legend o hrdinství, zradě, o bolesti, o utrpení. Do kostí se mi pomalu dostává chlad a všemi póry celého těla vnímám temnotu a zlo. Ve starých bitvách ukovaný chladný a temný severský death metal! Vikingské hymny, zpívané po zuřivých bojích!
Asphyx says:
Sinking beneath the surface of the icy water of a mountain lake and letting the ice extinguish the light above me, I am in another world, full of ancient tales, legends of heroism, betrayal, pain, and suffering. The cold slowly creeps into my bones, and I feel darkness and evil through every pore of my body. Here is the new album from the legendary UNLEASHED. One of the bands I've been listening to my entire musical life. I'll add right away that my words will, as always, be heavily influenced by the fact that I'm a fan.
Once again, it only took a few encounters for me to fall into snowy hell. Swedish death metal with a clear, original, and distinctive style, dark and cold melodies, the atmosphere of the Nordic plains. A clear concept, distinctive motifs - these are the basic hallmarks of these matadors. This year's album is a logical continuation of previous works. The gentlemen are not inventing anything new, but rather continuing to refine their original style to perfection. They are doing an excellent job of it. As always, in fact.
The Swedes have been on the scene since 1989. They have released countless recordings, some better, some weaker. However, they have never fallen below a certain standard of quality that I have set in my mind. This year, they approach music with the enthusiasm, experience, and elegance of masters in their field. On their new album, we find both the coldness so familiar from Nordic snowstorms and the fury of ancient battles. UNLEASHED belonged, belong, and in my opinion will always belong among the bands that are able to convey a great deal of emotion. Even "Fire upon Your Lands" does not leave me indifferent. I return to it in the early hours of the morning, when shadows still walk the streets, on weekends, when I set out on endless wanderings through the woods, and at night, when nightmares wake me up. And every time, I feel a great deal of honest power, a desire to destroy with music, and a kind of melancholy that has been a clear hallmark of the band for many years. The stories these gentlemen tell us are interesting and definitely worth paying attention to and exploring further. True fans will certainly do so. But I think UNLEASHED are definitely a band that can appeal to a wider audience. Maybe it's because of their melodies, their singability, a certain special appeal, their sincerity, their authenticity. No, I am no longer in my room. In my mind, I am high up in the mountains, waiting for the demons to come for me. I fight fierce battles, enjoy individual passages, and breathe in the icy wind from the north. I have become part of the music, just me and the riffs, vocals, drums, just me and the wilderness high up in the mountains. Sinking beneath the surface of the icy water of a mountain lake and letting the ice extinguish the light above me, I am in another world, full of ancient tales, legends of heroism, betrayal, pain, and suffering. The cold slowly creeps into my bones, and I feel darkness and evil through every pore of my body. Cold and dark Nordic death metal forged in ancient battles! Viking hymns sung after fierce battles!
Ave DEPHOSPHORUS! Greetings to Hades' realm. Or should I rather say to the universe? Perhaps the two are connected. I'm listening to your new album "Planetoktonos" and I can't stop. It has everything I love about extreme metal. Can you tell us what the basic idea behind the album is and how it came about?
Nowadays, when every band has a clear style label, you guys are different. It's hard to categorize you. You play grindcore, but also black metal, death metal, and even sludge elements. Personally, I really like that diversity, playfulness, and desire to explore. Let me ask you right off the bat... which bands influenced you in the very beginning? And you know what, start in 2008 and walk us through the history of your band.
Thanos: Glad to hear you’re into our sound! It’s definitely not for everyone, and we’ve never expected people to easily "get it" or categorize it. That’s exactly why we came up with a term that would make sense to us: astrogrind. It’s our way of capturing the blend of intensity, atmosphere, and cosmic thematics that runs through our music — not just in the sound, but in the whole aesthetic and lyrical approach. It's more of a compass than a genre tag.
From the beginning, we’ve drawn influence from a range of bands that still resonate with us today — acts like Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan, and Voivod. These bands shaped our ears early on, and we keep revisiting their discographies. Somehow, there's always something new to discover in their music, even after all these years.
As for how Dephosphorus started — Panos and I were playing together in a band called Straighthate. That project eventually ran its course after many years and lineup changes. So, in 2008, we decided to start fresh with a new musical direction. After about a year and a half of writing and experimenting, we recorded Axiom, which became our first release and marked the official beginning of Dephosphorus.
Your lyrics are influenced by old sci-fi books that shaped me a long time ago. As a student, I devoured all those apocalyptic visions, flying through space, discovering new planets. The new album is loosely inspired by Iain M. Banks' The Culture. Personally, I really like this Scottish author, but more his early work. Why did you choose him? Do you believe in other civilizations? Do you think we will meet them one day? And will we be as barbaric or advanced as they are?
Panos: Actually, Planetoktonos isn’t particularly influenced by Iain M. Banks—though the rest of our discography definitely is! For this new album, some of the lyrics, as well as the title and cover art, were inspired by James S.A. Corey’s The Expanse novels.
That said, I deeply admire Iain M. Banks. I was shocked when he announced his illness in 2012 and devastated by his passing shortly after. Our second full-length album, Ravenous Solemnity, is dedicated to him.
I loved many aspects of his sci-fi works (he also wrote non-fiction under the name Iain Banks, without the “M.”): the political intrigue, the staggering existential themes—like the concept of Sublimation, which inspired the title of our previous album—the poetic, intricate, and often playful writing style (which can be challenging if English isn’t your mother tongue), his sublime sense of humor, and above all, his vision of The Culture.
The Culture is a human-like future civilization—an anarchic utopia without leaders or gods—where sentient beings and AI coexist in harmonious symbiosis. It reflected Banks’ own deeply held political convictions; he was outspoken and engaged, famously burning his passport during the Second Gulf War in protest of the UK’s involvement.
What Banks did with the Culture was essentially imagine a sustainable future. And imagination, I believe, is humanity’s most powerful weapon. If we want to find a way out of our current civilizational dead ends, we must wield it wisely.
If I had to bet, I’d say that other civilizations do exist. But as the late psychedelic guru Terence McKenna once put it: “We are not here to understand; we are here to appreciate.” That idea challenges the dominance of rationalism and invites us to experience reality in a more direct, aesthetic, and intuitive way. Maybe the universe isn’t meant to be understood—only appreciated.
Given the sheer size and age of the universe, and the brief lifespan of our own civilization, any others would likely have to be incredibly advanced and capable of interstellar travel to find us. Meanwhile, we haven’t even fully explored our own solar system. So while contact seems unlikely... as the X-Files poster once said, “I want to believe.”
Whether they are barbaric or enlightened, if life and civilization are common in the universe, then all levels of advancement must exist somewhere, right now.
Every time I listen to a new album, I do it on a good sound system. I usually just sit down and, because I'm an old dog, I like organic sound and production. Your new recording has exactly that cutting sound that pins you to the wall. Where did you record it and who is responsible for the mastering?
Thanos: Thanks for the kind words — we really appreciate it. You're spot on: Planetoktonos was meant to sound organic, intense, and immersive. As a listener — and even more so as a composer and producer — I feel that the record captures the exact sonic identity we were aiming for: thick, punishing guitars, bass that moves like a seismic wave, drums that are both raw and explosive, and of course, Panos’ agonizing vocals narrating cosmic horror from a place only he can see.
We’ve been rehearsing for years at Ignite Studio, which has become a second home for us. George Christoforidis, the studio owner, recorded and mixed the album. George knows us deeply — from our Straighthate days even — and he truly understands the sound we’re after. He managed to bring out every layer of the music with great sensitivity and clarity, including the noise and synth work from Miltos Schimatariotis, our invisible fifth member.
Once the mix was complete, we sent it to James Plotkin for mastering. James took everything and gave it that final cohesion and sharpness — the record now hits with surgical precision while retaining its raw spirit. We feel extremely lucky to have collaborated with such talented and committed people on this release.
The motif on the cover reminds me a lot of some old sci-fi book. I just can't remember which one. Can you help me out? And who is the author of the image? Look, to be honest, I feel like I'm seventeen again, arguing with my friend about whether Arthur C. Clarke or Isaac Asimov is better. How did you get together with the author of the motif and why him?
Panos: I’m not sure which book cover you're thinking of, but I love that it gave you nostalgic teenage sci-fi vibes! That’s exactly the kind of energy we were going for.
The artist is John Toussas, aka Graphic No Jutsu. I’ve known John for over a decade—we used to work together at Metal Hammer Greece. More recently, he’s been designing beer can labels for Alea Microbrewery, run by Thanos.
Planetoktonos marks a new chapter for us musically, with a heavier sound and some fresh ideas. Visually, we also wanted something different—more colorful and playful. A tribute to classic sci-fi comics and art.
I gave John some specific references, like French comic legends Enki Bilal and Philippe Druillet (the latter did the stunning cover for Agressor’s Neverending Destiny, one of my all-time favorite albums).
I had a very specific scene in mind—a biomechanical spaceship destroying a planet, viewed from behind. It was a nod to the loading screens in Destiny (a game I was obsessed with about a decade ago). I described it to John, and he nailed it.
We’ve gotten amazing feedback on the artwork. A couple of people even referenced Nocturnus—another favorite of mine—whose Thresholds album has one of the best spacy sci-fi covers in metal history.
John also designed the label for Asteroskoni, a collab West Coast DIPA from Alea Microbrewery and P.I.G.S. It's named after one of our songs from Impossible Orbits—it means "Stardust" in Greek. As a craft beer fan, it’s a dream come true to pour a hoppy DIPA from a can with your band’s logo on it, named after a song you wrote the lyrics and title for. Since you're from Pilsner, I bet you know a thing or two about good beer yourself!
I think you'll agree with me when I say that you are a band with a very original expression and approach. I hope you won't mind, but I personally love VOIVOD and I often thought of them while listening to you. You sound completely different, but the overall feeling is the same, in my opinion. Can you tell us how you compose new music? Who writes the melodies? Do you have someone in your group who says, "This is how it should be," or do you discuss it at length? Can you give us a peek behind the scenes?
Thanos: We definitely appreciate the Voivod reference — we’re all fans of theirs. While I don’t think there are direct musical similarities, maybe there's a shared spirit in the atmosphere, the sense of alienation, or the use of dissonance here and there. So I get what you mean — it’s more about the feeling than the actual sound, and that’s a huge compliment to us.
As for our songwriting process, I (Thanos) compose all the music for Dephosphorus — that’s how it’s always been since the beginning. It’s a formula that works well for us and hasn’t needed to change. Typically, I go through intense writing phases: I’ll write a big chunk of material over the course of a month or two. Once there’s enough solid material, we bring it into the rehearsal space and start sculpting it together.
That’s where the real chemistry kicks in. We work through the arrangements as a band — tightening the rhythms, locking in transitions, shaping the dynamics. Panos usually adds his vocal lines toward the end of that process, once the structure has settled and the atmosphere is clear. There’s a lot of back-and-forth and refining in the room, but the original spark usually comes from the same place.
So while there isn’t one person saying “this is how it must be,” there is a clear initial vision, and then it evolves through collaboration and trust.
I'll tell you one thing... I have a great fondness for Greek food and culture, and every time I'm on vacation in your country, I come home feeling reborn. You have a beautiful country. The people are nice. But what is it like there in terms of extreme music? What about concerts, the scene, the fans? Do they go to a lot of events, do they support bands? Tell me, exaggerate...
Thanos: Glad to hear you have a soft spot for Greece — it really is a beautiful and intense place, in every sense. The landscapes, the food, the people, the chaos… it’s all part of the experience. But it’s also a country full of contradictions. Over the past couple of decades, we've lived through a lot: financial collapse, referendums, austerity, systemic injustice — all of which have pushed many people to leave in search of stability and a better future elsewhere. That’s a wound that hasn’t healed yet.
When it comes to extreme music though, Greece punches way above its weight. Despite having relatively few venues and limited infrastructure, the scene is surprisingly strong and diverse — with passionate, knowledgeable fans and bands that are truly committed. You’ve got household names like Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels, and End, but also countless underground acts across all subgenres of extreme music, grinding away with heart and intent.
There’s a raw energy here, fueled in part by our political and social turmoil — and that finds its way into the music. People may not always have the means, but the love and intensity are there. Gigs can feel like rituals. The connection between audience and artist is visceral. It’s not always easy, but it’s definitely real.
So yes — the Greek scene is alive, restless, and getting louder.
Going back in time, what were your musical beginnings like? When did you pick up your first instrument, what was your first concert, where did you stand on stage? Do you have any classical music education? And how did you actually get into extreme metal?
Thanos: I started taking guitar lessons when I was around 10 years old. For the first few years it was all classical guitar — which laid the foundation — but by the time I was 13 I was already drifting toward electric guitar. So I switched to more modern lessons, learning picking techniques and basic riffs. Unfortunately, I never went deep into music theory, which is something I still regret to this day. It would’ve made a lot of things easier down the line.
My first stage experience was pretty typical: some school gigs at the Lyceum, playing Metallica covers with friends — the classics. But things got more serious when I was about 18, which is when I joined Straighthate, with Panos already on vocals. Our first real show together was opening for Stampin' Ground in Athens, around 2002 or 2003 — I don’t remember the exact date, but it felt like a huge deal at the time.
As for how I got into extreme metal… I think the real turning point was a compilation CD I got my hands on as a teenager. It had a bunch of bands on it — two that hit me hard were Death and Nailbomb. That was it. I was instantly drawn to that raw power, the energy, the honesty. From there on, it was a deep dive that never really ended.
Panos: My first instrument was the family synth. My parents signed me and my younger brother up for lessons, but the only thing we really managed to play was some Christmas carols.
As I became more serious about music, I lacked the focus to learn an instrument properly. But I noticed that when I screamed along with my favorite records, I had a loud, abrasive voice that could work for extreme music.
Around 2001 or 2002, my friend Anastasis (now frontman of Dead Congregation) told me that his hardcore band at the time, Straighthate, was looking for a new vocalist. I asked if I could try out. He said, “Have you done this before?” I hadn’t—but they were desperate, as I later found out, so I got the job! More than 20 years later, here we are.
I got into extreme metal back in 1991 or 1992. I was listening to a radio show on Echo FM, a local Athens station hosted by Harry Karaolides (a friend and former Metal Hammer Greece colleague). I recorded the show on tape. That night he played Sarcófago’s “Black Vomit” (the re-recorded version from The Laws of Scourge). Until then, the most extreme bands I knew were Slayer and Sepultura. Hearing guttural vocals and blast beats for the first time really shocked me. I can’t say I loved it immediately—but it blew my mind and expanded my idea of what “extreme” could be.
Later in 1992, I moved to Paris for my studies. In the pre-internet days, compilations were the best way to discover new bands. That’s how I picked up the Masters of Brutality 2 cassette. Not only was the tracklist killer, but the flow was seamless—like Seasons in the Abyss. That comp was my gateway to extreme metal. Through it, I discovered some of my favorite bands: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride—and many more.
What does music mean to you? Is it a lifestyle, relaxation, rest? For example, I can't imagine life without music (and books). Feel free to engage in philosophical reflections; I'm interested in your opinion as a musician.
Thanos: Music, for me, is exactly what you described — I truly can’t imagine life without it, or without books. As I grow older, I’ve come to realize just how much music has shaped the way I perceive the world. It’s like a lens that subtly shifts your understanding of things — through sound, emotion, and abstraction. It offers a different angle, an artistic perspective that reveals hidden layers in life, people, and even history.
More than just a lifestyle or a hobby, music gives life purpose — a reason to create, to connect, to leave something behind. And I don’t say that with any grandiose sense of legacy. I don't claim importance for myself or for the band. But I do believe that the traces we leave through our work — songs, records, ideas — are a kind of echo. A way to exist beyond the limitations of time, unless someone does eventually stumble upon the elixir of life!
Books play a similar role for me. I read constantly — mostly history and political theory — and that keeps my mind engaged and searching. I just wish there were more space at home for all the books and records… but as with everything in life, we’re bound by limits.
Panos: As Friedrich Nietzsche said, “Without music, life would be a mistake.” Thanos’ answer applies to me too, 100%.
I’d add that our music is our humble contribution to human culture—just a drop in the ocean. Through it, we try to imagine a more sustainable future for humanity and the Earth’s ecosystem. Planting those ideas in the collective subconscious is vital. That’s how they might one day become reality. As we titled one of our tracks: “Imagination Is Future History.”
On a personal level, music—especially extreme, alternative, and underground music—has been a transformative force. It helped me break free from a conservative Orthodox Christian upbringing. It opened my mind to other ways of thinking, living, and being—different ideologies, lifestyles, and even spiritual practices.
Concerning books—like Thanos, I’m an avid reader, and that definitely influences our lyrics. Books are the closest thing we have to a time machine; they allow us to understand the past and adapt for the future. Sadly, in today’s hyperconnected, digital world of short attention spans, reading is becoming a lost art—and that’s like shooting ourselves in the foot.
Especially now, with AI rapidly transforming society, those who haven’t picked up a book since school, who avoid non-fiction, or who are unwilling to study, reflect, and adapt, risk being left behind. We can’t let that happen. Reading is how we grow and stay relevant in this new age.
Read more books, people!
The inevitable question at the end. What does DEPHOSPHORUS have planned for the coming months? If you have anything on your mind that you would like to say to fans, labels, promoters, here's your chance...
Thanos: Looking ahead, we definitely plan to be more active on the live front. With the release of Planetoktonos, we hope to shake things up and put the name Dephosphorus out there even stronger — both to old friends and to new ears. We’ve already got a good amount of new material in the works, so ideally the next release won’t take as long as the previous ones. Creativity is flowing, and we want to keep that momentum going.
Beyond that, we’re always open to interesting opportunities — whether it’s shows, collaborations, or other kinds of projects. If labels, promoters, or fellow musicians have something in mind, they can absolutely reach out. We’re very much a band that thrives on meaningful connections and ideas.
Thanks to everyone who has supported us through the years — your energy and attention are what keep this whole thing alive. We truly believe that Dephosphorus still has a lot to offer, and we’re excited for what comes next.
Thank you very much for the interview. You know what I'm going to do now? I'm going to go home, play "Planetoktonos" really loud, and probably reread something by Iain M. Banks. I wish you sold-out concerts, good sales of your new album, and success in your personal lives. May the force be with you! Thank you very much!
Ave DEPHOSPHORUS! Zdravím do Hádovy říše. Nebo bych měl napsat spíše do vesmíru? Možná je oboje propojené. Poslouchám vaši novou nahrávku „Planetoktonos“ a nemůžu přestat. Je v ní všechno, co mám na extrémním metalu rád. Prozradíš nám, jaká je základní myšlenka alba a jak vznikalo?
V dnešní době, kdy má každá kapela nějaké jasné označení stylu, vy jste jiní. Nelze vás příliš zařadit. Hrajete grindcore, ale i black metal, zazní death metal, ale klidně i sludgeové prvky. Osobně se mi to hrozně líbí, ta pestrost, hravost, touha objevovat. Zeptám se rovnou na začátek…jaké kapely vás vlastně v úplných počátcích ovlivnily? A víš ty co, začni rovnou v roce 2008 a proveď nás prosím historií vaší kapely.
Thanos: Jsem rád, že se ti líbí naše hudba! Rozhodně není pro každého a nikdy jsme nečekali, že ji lidé snadno „pochopí“ nebo zařadí do nějaké kategorie. Právě proto jsme vymysleli termín, který dává smysl nám: astrogrind. Je to náš způsob, jak zachytit směs intenzity, atmosféry a kosmických témat, která prostupuje naší hudbou – nejen zvukem, ale i celkovou estetikou a lyrickým přístupem. Je to spíš kompas než žánrová škatulka.
Od začátku jsme čerpali inspiraci z řady kapel, které nás ovlivňují dodnes – například Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan a Voivod. Tyto kapely formovaly náš vkus už od počátku a my se k jejich diskografiím stále vracíme. I po všech těch letech v jejich hudbě vždy najdeme něco nového.
Co se týče počátků Dephosphorus – Panos a já jsme spolu hráli v kapele Straighthate. Ten projekt nakonec po mnoha letech a změnách v sestavě skončil. V roce 2008 jsme se proto rozhodli začít znovu s novým hudebním směrem. Po asi roce a půl psaní a experimentování jsme nahráli album Axiom, které se stalo naším prvním počinem a znamenalo oficiální začátek Dephosphorus.
Ve svých textech jste ovlivněni starými sci-fi knihami, které kdysi dávno formovali i mě. Ještě jako student jsem hltal všechny ty apokalyptické vize, létal jsem vesmírem, objevoval nové planety. Novinka je volně inspirována dílem Iaina M. Bankse – The Culture. Osobně mám tohoto skotského autora moc rád, ale spíše jeho počáteční tvorbu. Proč jste zvolili právě jeho? Věříš v jiné civilizace? Myslíš, že se s nimi jednou setkáme? A budeme stejně barbarští nebo vyspělí jako oni?
Panos: Ve skutečnosti Planetoktonos není nijak zvlášť ovlivněn Iainem M. Banksem – i když zbytek naší diskografie rozhodně ano! U tohoto nového alba byly některé texty, stejně jako název a obal, inspirovány romány Jamese S. A. Coreyho z cyklu The Expanse.
To však neznamená, že Iaina M. Bankse hluboce neobdivuji. Byl jsem šokován, když v roce 2012 oznámil svou nemoc, a zdrcen jeho smrtí krátce poté. Naše druhé album Ravenous Solemnity je věnováno jemu.
Miloval jsem mnoho aspektů jeho sci-fi děl (pod jménem Iain Banks, bez „M“, psal také literaturu faktu): politické intriky, ohromující existenciální témata – jako koncept sublimace, který inspiroval název našeho předchozího alba –, poetický, složitý a často hravý styl psaní (který může být náročný, pokud angličtina není vaším mateřským jazykem), jeho vznešený smysl pro humor a především jeho vize Kultury.
Kultura je lidem podobná civilizace budoucnosti – anarchistická utopie bez vůdců a bohů –, kde vnímající bytosti a umělá inteligence koexistují v harmonické symbióze. Odrážela Banksovy hluboce zakořeněné politické přesvědčení; byl otevřený a angažovaný, proslul tím, že během druhé války v Zálivu spálil svůj pas na protest proti zapojení Velké Británie.
To, co Banks udělal s Kulturou, bylo v podstatě představit si udržitelnou budoucnost. A představivost je podle mě nejmocnější zbraní lidstva. Pokud chceme najít cestu ven z aktuální civilizační slepé uličky, musíme ji moudře využívat.
Kdybych si měl vsadit, řekl bych, že jiné civilizace existují. Ale jak kdysi řekl zesnulý psychedelický guru Terence McKenna: „Nejsme tu proto, abychom rozuměli; jsme tu proto, abychom oceňovali.“ Tato myšlenka zpochybňuje dominanci racionalismu a vybízí nás, abychom realitu prožívali přímějším, estetičtějším a intuitivnějším způsobem. Možná vesmír není určen k tomu, aby byl chápán – pouze oceněn.
Vzhledem k obrovské velikosti a stáří vesmíru a krátké životnosti naší civilizace by jakékoli jiné civilizace musely být pravděpodobně neuvěřitelně vyspělé a schopné mezihvězdného cestování, aby nás mohly najít. Mezitím jsme ani plně neprozkoumali naši vlastní sluneční soustavu. Takže i když se kontakt jeví jako nepravděpodobný... jak kdysi řekl plakát X-Files: „Chci věřit.“
Ať už jsou barbarské nebo osvícené, pokud je život a civilizace ve vesmíru běžné, pak musí někde existovat všechny úrovně pokroku, právě teď.
Pokaždé, když si poslechnu nějaké nové album, tak to dělám na dobré reprosoustavě. Většinou si jen tak sednu a protože jsem starý pes, tak mám rád organický zvuk a produkci. Vaše nová nahrávka má přesně takový ten řezající zvuk, který člověka přikove na zeď. Kde jste nahrávali a kdo je podepsán pod masteringem?
Thanos: Děkujeme za milá slova, moc si toho vážíme. Máš naprostou pravdu: Planetoktonos měl znít organicky, intenzivně a být pohlcující. Jako posluchač – a ještě více jako skladatel a producent – mám pocit, že deska přesně zachycuje zvukovou identitu, o kterou jsme usilovali: hutné, drsné kytary, basu, která se pohybuje jako seismická vlna, bicí, které jsou syrové i výbušné, a samozřejmě Panosův mučivý vokál, který vypráví o kosmické hrůze z místa, které vidí jen on.
Roky jsme zkoušeli v Ignite Studiu, které se pro nás stalo druhým domovem. George Christoforidis, majitel studia, album nahrál a smíchal. George nás zná velmi dobře – už od dob Straighthate – a opravdu rozumí zvuku, o který usilujeme. Podařilo se mu s velkou citlivostí a jasností vynést na povrch každou vrstvu hudby, včetně noise a syntezátorů od Miltose Schimatariotise, našeho neviditelného pátého člena.
Jakmile byl mix hotový, poslali jsme ho Jamesovi Plotkinovi k masteringu. James vzal vše a dal tomu finální soudržnost a ostrost – deska nyní zní s chirurgickou přesností, ale zachovává si svůj syrový duch. Cítíme se velmi šťastní, že jsme na tomto albu mohli spolupracovat s tak talentovanými a oddanými lidmi.
Motiv na obalu mi hrozně připomíná nějakou starou sci-fi knihu. Jen si nemůžu vzpomenout jako? Pomůžeš mi? A kdo je autorem obrazu? Hele, na rovinu, připadám si jako kdyby mi bylo zase sedmnáct a s kamarádem se hádali o to, jestli je lepší Arthur C Clarke nebo Isaac Asimov. Jak jste se dali s autorem motivu dohromady a proč právě on?
Panos: Nevím, kterou knižní obálku máš na mysli, ale líbí se mi, že ti připomněla nostalgické sci-fi atmosféru z dospívání! Přesně takovou energii jsme chtěli vyvolat.
Autorem je John Toussas, známý také jako Graphic No Jutsu. Johna znám už přes deset let – pracovali jsme spolu v Metal Hammer Greece. V poslední době navrhuje etikety na pivní plechovky pro minipivovar Alea, který provozuje Thanos.
Planetoktonos pro nás znamená novou kapitolu v hudbě, s těžším zvukem a několika novými nápady. Vizuálně jsme také chtěli něco jiného – barevnějšího a hravějšího. Poctu klasickým sci-fi komiksům a umění.
Dal jsem Johnovi několik konkrétních referencí, jako jsou francouzské komiksové legendy Enki Bilal a Philippe Druillet (ten druhý vytvořil úžasný obal pro album Agressor’s Neverending Destiny, jedno z mých nejoblíbenějších alb všech dob).
Měl jsem na mysli velmi konkrétní scénu – biomechanickou vesmírnou loď ničící planetu, pohled zezadu. Byla to pocta loading screenům ve hře Destiny (hře, kterou jsem před deseti lety doslova hltal). Popsal jsem to Johnovi a on to perfektně vystihl.
Dostali jsme úžasnou zpětnou vazbu na obal. Několik lidí dokonce zmínilo Nocturnus – další z mých oblíbených kapel –, jejichž album Thresholds má jeden z nejlepších sci-fi obalů v historii metalu.
John také navrhl etiketu pro Asteroskoni, kolaborativní West Coast DIPA od Alea Microbrewery a P.I.G.S. Je pojmenována po jedné z našich písní z alba Impossible Orbits – v řečtině to znamená „hvězdný prach“. Jako fanoušek craftového piva je pro mě splněným snem nalévat chmelové DIPA z plechovky s logem vaší kapely, pojmenované podle písně, pro kterou jste napsali text a název. Jelikož jste z Plzně, vsadím se, že o dobrém pivu něco víte!
Asi se mnou budeš souhlasit, když napíšu, že jste kapela s velmi originálním výrazem a postupy. Doufám, že se nebudeš zlobit, ale osobně miluji VOIVOD a častokrát jsem si na ně při poslechu vzpomněl. Zníte úplně jinak, ale výsledný pocit je dle mého stejný. Prozradíš nám, jak skládáte novou hudbu? Kdo je autorem melodií? Máte ve svém středu někoho, kdo řekne – tak a takhle je to správně nebo dlouze diskutujete? Necháš nás prosím nahlédnout do vaší kuchyně?
Thanos: Určitě oceňujeme zmínku o Voivod – všichni jsme jejich fanoušci. I když si nemyslím, že existují přímé hudební podobnosti, možná je tu společný duch v atmosféře, pocit odcizení nebo použití disonance tu a tam. Takže chápu, co myslíš – jde spíše o pocit než o samotný zvuk, a to je pro nás obrovský kompliment.
Co se týče našeho procesu skládání, já (Thanos) komponuji veškerou hudbu pro Dephosphorus – tak to bylo od začátku. Je to formule, která nám vyhovuje a není třeba ji měnit. Obvykle procházím intenzivními fázemi psaní: během jednoho nebo dvou měsíců napíšu velkou část materiálu. Jakmile máme dostatek kvalitního materiálu, přeneseme ho do zkušebny a začneme ho společně tvarovat.
Tam se projeví skutečná chemie. Pracujeme na aranžmá jako kapela – zpřísňujeme rytmy, ladíme přechody, tvarujeme dynamiku. Panos obvykle přidává své vokální linky ke konci tohoto procesu, jakmile je struktura hotová a atmosféra jasná. Ve zkušebně dochází k mnoha změnám a vylepšením, ale původní jiskra obvykle pochází ze stejného místa.
Takže i když nikdo neříká „takhle to musí být“, existuje jasná počáteční vize, která se pak vyvíjí díky spolupráci a důvěře.
Prozradím ti jednu věc … mám velkou slabost pro řecké jídlo, kulturu a pokaždé, když jsem u vás na dovolené, tak se vracím domů jako znovuzrozený. Máte krásnou zemi. Lidé jsou u vás příjemní. Ale jaké je to u vás, co se týká extrémní muziky? Co koncerty, scéna, fanoušci? Chodí hodně na akce, podporují kapely? Povídej, přeháněj…
Thanos: Jsem rád, že máš slabost pro Řecko – je to opravdu krásné a intenzivní místo, v každém smyslu slova. Krajina, jídlo, lidé, chaos... to vše je součástí zážitku. Ale je to také země plná rozporů. V posledních několika desetiletích jsme prožili mnoho: finanční kolaps, referenda, úsporná opatření, systémovou nespravedlnost – to vše přimělo mnoho lidí k odchodu za stabilitou a lepší budoucností jinam. To je rána, která se ještě nezahojila.
Pokud jde o extrémní hudbu, Řecko však hraje nad své možnosti. Navzdory relativně malému počtu koncertních sálů a omezené infrastruktuře je scéna překvapivě silná a rozmanitá – s vášnivými, znalými fanoušky a kapelami, které jsou skutečně oddané. Najdete tu známá jména jako Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels a End, ale také nespočet undergroundových kapel ze všech subžánrů extrémní hudby, které do toho dávají srdce a odhodlání.
Je tu syrová energie, částečně poháněná našimi politickými a sociálními nepokoji – a ta se promítá do hudby. Lidé možná nemají vždy prostředky, ale láska a intenzita tu jsou. Koncerty mohou působit jako rituály. Spojení mezi publikem a umělcem je instinktivní. Není to vždy snadné, ale je to rozhodně skutečné.
Takže ano – řecká scéna je živá, neklidná a stále hlasitější.
Když se vrátíš po časové ose zpět, jaké byly tvoje hudební začátky? Kdy jsi vzal do rukou první nástroj, co první koncert, kde jsi stál na pódiu? Máš nějaké klasické hudební vzdělání? A jak ses vlastně dostal k extrémnímu metalu?
Thanos: Začal jsem chodit na hodiny kytary, když mi bylo asi 10 let. Prvních pár let jsem se učil hrát na klasickou kytaru, což mi položilo základy, ale když mi bylo 13, už jsem se přikláněl k elektrické kytaře. Přesunul jsem se tedy k modernějším lekcím, kde jsem se učil techniky hraní a základní riffy. Bohužel jsem se nikdy hlouběji nezabýval hudební teorií, čehož dodnes lituji. Mnoho věcí by mi to později usnadnilo.
Moje první zkušenosti na pódiu byly celkem typické: pár školních koncertů v Lyceu, hraní coverů Metallicy s kamarády – klasika. Ale věci se začaly vyvíjet vážněji, když mi bylo asi 18 let a přidal jsem se ke kapele Straighthate, kde už zpíval Panos. Naše první skutečné společné vystoupení bylo jako předkapela Stampin' Ground v Aténách, asi v roce 2002 nebo 2003 – přesné datum si nepamatuji, ale v té době mi to připadalo jako velká událost.
Co se týče toho, jak jsem se dostal k extrémnímu metalu... Myslím, že skutečným zlomem bylo kompilační CD, které jsem jako teenager dostal do rukou. Bylo na něm několik kapel – dvě, které mě opravdu zasáhly, byly Death a Nailbomb. A bylo to. Okamžitě mě zaujala ta syrová síla, energie a upřímnost. Od té chvíle to byl hluboký ponor, který nikdy neskončil.
Panos: Mým prvním nástrojem byl rodinný syntezátor. Rodiče mě a mého mladšího bratra přihlásili na hodiny, ale jediné, co jsme se naučili hrát, byly vánoční koledy.
Když jsem začal brát hudbu vážněji, chyběla mi soustředěnost, abych se naučil hrát na nástroj pořádně. Ale všiml jsem si, že když jsem křičel spolu se svými oblíbenými deskami, měl jsem hlasitý, drsný hlas, který by se hodil pro extrémní hudbu.
Kolem roku 2001 nebo 2002 mi můj kamarád Anastasis (nyní frontman Dead Congregation) řekl, že jeho tehdejší hardcoreová kapela Straighthate hledá nového zpěváka. Zeptal jsem se, jestli bych to mohl zkusit. Zeptal se mě: „Dělal jsi to už někdy?“ Nedělal – ale jak jsem později zjistil, byli zoufalí, takže jsem tu práci dostal! O více než 20 let později jsme tady.
K extrémnímu metalu jsem se dostal v roce 1991 nebo 1992. Poslouchal jsem rozhlasový pořad na Echo FM, místní athénské stanici, kterou moderoval Harry Karaolides (přítel a bývalý kolega z Metal Hammer Greece). Pořad jsem si nahrál na kazetu. Ten večer hrál „Black Vomit“ od Sarcófago (přepracovanou verzi z alba The Laws of Scourge). Do té doby byly nejextrémnější kapely, které jsem znal, Slayer a Sepultura. Když jsem poprvé uslyšel hrdelní vokály a blast beaty, opravdu mě to šokovalo. Nemůžu říct, že se mi to hned zalíbilo, ale ohromilo mě to a rozšířilo mou představu o tom, co může být „extrémní“.
Později v roce 1992 jsem se přestěhoval do Paříže za studiem. V době před internetem byly kompilace nejlepším způsobem, jak objevovat nové kapely. Tak jsem si pořídil kazetu Masters of Brutality 2. Nejenže byl tracklist úžasný, ale i plynulost skladeb byla dokonalá – jako Seasons in the Abyss. Ta kompilace byla mou bránou do světa extrémního metalu. Díky ní jsem objevil některé ze svých oblíbených kapel: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride – a mnoho dalších.
Co pro tebe znamená hudba. Je to životní styl, relax, odpočinek? Já si třeba bez hudby (a bez knih) nedokážu život vůbec představit. Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah, zajímá mě tvůj názor jako muzikanta.
Thanos: Hudba je pro mě přesně to, co jsi popsal – opravdu si nedokážu představit život bez ní, stejně jako bez knih. S přibývajícím věkem jsem si uvědomil, jak moc hudba ovlivnila můj pohled na svět. Je to jako čočka, která jemně mění tvé chápání věcí – prostřednictvím zvuku, emocí a abstrakce. Nabízí jiný úhel pohledu, uměleckou perspektivu, která odhaluje skryté vrstvy života, lidí a dokonce i historie.
Hudba je víc než jen životní styl nebo koníček, dává životu smysl – důvod tvořit, spojovat se, zanechat po sobě něco. A neříkám to s nějakým grandiózním pocitem odkazu. Netvrdím, že jsem důležitý já nebo moje kapela. Ale věřím, že stopy, které zanecháváme svou prací – písně, desky, nápady – jsou jakousi ozvěnou. Způsob, jak existovat mimo omezení času, pokud někdo nakonec nenarazí na elixír života!
Knihy pro mě hrají podobnou roli. Neustále čtu – hlavně historii a politickou teorii – a to udržuje mou mysl aktivní a hledající. Jen bych si přál, aby bylo doma více místa pro všechny knihy a desky... ale jako se vším v životě, jsme omezeni hranicemi.
Panos: Jak řekl Friedrich Nietzsche: „Bez hudby by život byl omylem.“ Thanosova odpověď platí i pro mě, na 100 %.
Dodal bych, že naše hudba je naším skromným příspěvkem k lidské kultuře – jen kapkou v moři. Prostřednictvím ní se snažíme představit si udržitelnější budoucnost pro lidstvo a ekosystém Země. Je důležité zasadit tyto myšlenky do kolektivního podvědomí. Tak se jednoho dne mohou stát realitou. Jak jsme nazvali jednu z našich skladeb: „Imagination Is Future History“ (Představivost je budoucnost historie).
Na osobní úrovni byla hudba – zejména extrémní, alternativní a undergroundová hudba – transformativní silou. Pomohla mi osvobodit se od konzervativní ortodoxní křesťanské výchovy. Otevřela mi mysl jiným způsobům myšlení, života a bytí – odlišným ideologiím, životním stylům a dokonce i duchovním praktikám.
Co se týče knih – stejně jako Thanos jsem vášnivý čtenář, a to rozhodně ovlivňuje naše texty. Knihy jsou tím nejbližším, co máme k časovému stroji; umožňují nám porozumět minulosti a přizpůsobit se budoucnosti. Bohužel v dnešním hyperpropojeném digitálním světě s krátkou pozorností se čtení stává ztraceným uměním – a to je jako si střílet do vlastní nohy.
Zejména nyní, kdy umělá inteligence rychle mění společnost, riskují ti, kteří od školy nesáhli po knize, vyhýbají se literatuře faktu nebo nejsou ochotni studovat, přemýšlet a přizpůsobovat se, že zůstanou pozadu. To nemůžeme dopustit. Čtením rosteme a zůstáváme relevantní v této nové době.
Čtěte více knih, lidi!
Nezbytná otázka na konec. Co chystají DEPHOSPHORUS v nejbližších měsících? Pokud máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, zde je prostor…
Thanos: Do budoucna rozhodně plánujeme být aktivnější na koncertním poli. S vydáním Planetoktonos doufáme, že rozvíříme vody a jméno Dephosphorus se dostane ještě více do povědomí – jak starým přátelům, tak novým posluchačům. Už máme připravenou slušnou porci nového materiálu, takže ideálně by další vydání nemělo trvat tak dlouho jako ta předchozí. Kreativita proudí a my chceme tuto dynamiku udržet.
Kromě toho jsme vždy otevřeni zajímavým příležitostem – ať už se jedná o koncerty, spolupráce nebo jiné projekty. Pokud mají vydavatelství, promotéři nebo kolegové hudebníci něco na mysli, mohou se na nás rozhodně obrátit. Jsme kapela, která vzkvétá díky smysluplným kontaktům a nápadům.
Děkujeme všem, kteří nás po léta podporovali – vaše energie a pozornost jsou tím, co udržuje celou tuto věc naživu. Opravdu věříme, že Dephosphorus má ještě hodně co nabídnout, a těšíme se na to, co přijde dál.
Děkuji moc za rozhovor. Víš, co teď udělám? Půjdu domů, pustím si pořádně nahlas „Planetoktonos“ a asi si znovu přečtu něco od Iaina M. Bankse. Přeji vám, ať máte vyprodané koncerty, ať se novinka dobře prodává a ať se vám daří i v osobních životech. Ať vás provází síla! Děkuji moc!
.JPG)