Začalo to nenápadně, plíživě. Nejdřív jsem se musel občas zastavit a sednout si. Motala se mi hlava a ve vnitřnostech jsem cítil podivný tlak. Bolely mě kosti, pálily oči a svět byl najednou velmi temné místo k životu. Kráčel jsem dál a v děsivých snech kolem mě ležela vybělená těla mrtvol. Maso odpadávalo od kostí, aby se ve mě nakonec usadila sněť. Prokletý, říkali o mě ti, kteří mě potkali. Potácel jsem se mezi naším a oním světem, abych se nakonec nechal kalifornskými CABINET převést na druhou stranu, do země nekonečných stínů.
Jejich čtvrté dlouhohrající album je totiž po okraj narvané surovým, mokvajícím a neskutečně bolestivým death a black metalem. Pánové jdou za hranu, řežou jen ostrou stranou nože, dostanou se vám do hlavy i do podvědomí. Staré rány, o kterých jste si mysleli, že jsou již vyléčeny, vás začnou znovu bolet a zanítí se. U téhle nahrávky začnete hnít zaživa!
Jsou to hlavně do krvavé mlhy zabarvené nálady, které mě pokaždé k přehrávači doslova přikovou. Spoutají mě pavučinami disharmonických melodií, zadřou se mi pod kůži jako ostré žiletky rifů, vystřelí mi mozek z hlavy jako dunivost bicích. Nové album rozhodně není záležitostí pro slabé povahy, vyžaduje čas, plné soustředění, naprostou tmu a chlad. Teprve potom vyniknou na povrch jednotlivé nuance. Budete se zalykat svojí vlastní krví. Několikrát budete převezeni přes řeku Styx a zůstane ve vás pachuť hniloby a rozkládajícího se masa. Přesně takhle vnímám novinku "Deracinated into Soiled Reliquaries" já, starý pes. CABINET na to jdou ostře, divoce, nespoutaně, nekompromisně, ale nezapomínají ani na mrtvolně chladnou atmosféru. Pokud se vám líbí kapely jako PORTAL, IMPETUOUS RITUAL, TEITANBLOOD, ARCHGOAT, BLASPHEMY, WRATHPRAYER, DIOCLETIAN, WITCHRIST, IGNIVOMOUS, MITOCHONDRION, ABYSSAL a další tmáři, potom jste zde správně. Kalifornští maniaci jsou zajímaví, jiní, odlišní, mají svůj vlastní rukopis. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, jaký mají zvuk, jak na mě působí. Rád se k albu vracím a užívám si neklid, tajemno, záhadnost, které se prolínají celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Někdy se dostane novinka i do mých snů, rozdrásá mě do krve. Stávám pak u stoky tekoucí ven z našeho města a sleduji nafouklá těla rozkládajících se mrtvol. Hudba je mi kulisou, šíleným a maniakálním soundtrackem, jakýmsi mementem a také morbidním zážitkem. Nemohu jinak, než vám desku doporučit. Začalo to nenápadně, plíživě. Nejdřív jsem se musel občas zastavit a sednout si. Motala se mi hlava a ve vnitřnostech jsem cítil podivný tlak. Bolely mě kosti, pálily oči a svět byl najednou velmi temné místo k životu. Kráčel jsem dál a v děsivých snech kolem mě ležela vybělená těla mrtvol. Maso odpadávalo od kostí, aby se ve mě nakonec usadila sněť. Prokletý, zahnívající zápach black death metalového rozkladu! Album, které vás upálí zaživa!
Asphyx says:
It started inconspicuously, creeping up on me. At first, I had to stop and sit down every now and then. My head was spinning, and I felt a strange pressure inside my gut. My bones ached, my eyes burned, and the world suddenly became a very dark place to live. I kept walking, and in terrifying dreams, bleached corpses lay all around me. Flesh fell away from the bones, until finally gangrene took hold of me. “Cursed,” said those who encountered me. I staggered between this world and the next, only to eventually let the California band CABINET carry me over to the other side, to the land of endless shadows.
Their fourth full-length album is, in fact, packed to the brim with raw, oozing, and incredibly painful death and black metal. These guys go over the edge, cutting only with the sharp edge of the knife; they’ll get into your head and your subconscious. Old wounds you thought were already healed will start to hurt again and become inflamed. With this record, you’ll start to rot alive!
It’s mainly the moods tinged with a bloody fog that literally glue me to the player every time. They ensnare me with webs of disharmonious melodies, cut into my skin like sharp razor-blade riffs, and blast my brain out of my head like the thunderous drumming. The new album is definitely not for the faint of heart; it demands time, full concentration, complete darkness, and cold. Only then do the individual nuances come to the surface. You’ll choke on your own blood. You’ll be ferried across the River Styx several times, and you’ll be left with the aftertaste of rot and decaying flesh. That’s exactly how I, an old hand, perceive the new album “Deracinated into Soiled Reliquaries”. CABINET approaches it sharply, wildly, unrestrainedly, and uncompromisingly, yet they don’t forget the deathly cold atmosphere. If you like bands like PORTAL, IMPETUOUS RITUAL, TEITANBLOOD, ARCHGOAT, BLASPHEMY, WRATHPRAYER, DIOCLETIAN, WITCHRIST, IGNIVOMOUS, MITOCHONDRION, ABYSSAL, and other dark forces, then you’ve come to the right place. These California maniacs are interesting, unique, and different they have their own distinct style. I like the way the songs are written, their sound, and the effect they have on me. I love coming back to this album and savoring the restlessness, mystery, and enigma that weave their way through the entire recording like poisonous ivy. Sometimes the new album even finds its way into my dreams, tearing me to shreds. I then stand by the sewer flowing out of our city and watch the bloated bodies of decomposing corpses. The music serves as a backdrop a crazy, maniacal soundtrack, a sort of memento, and also a morbid experience. I can’t help but recommend this album to you. It started inconspicuously, creeping up on me. At first, I had to stop and sit down every now and then. My head was spinning, and I felt a strange pressure in my gut. My bones ached, my eyes burned, and the world suddenly became a very dark place to live. I kept walking, and in terrifying dreams, bleached corpses lay all around me. Flesh was falling off the bones, until finally, gangrene took hold of me. The cursed, rotting stench of black death metal decay! An album that will burn you alive!
tracklist:
01. Deracinated Into Soiled Reliquaries
02. Boiled In The Bain-Marie
03. Equipoised Bodily Parts (On The Concrete Floor)
04. Precipitating Pneumonoconiosis In The Cremation Cellar
05. Dilapidated Subterranean Autochthonous Septicity Of Obfuscation
06. Valetudinarian Pule / Intimate Insanitation Display (Anhedonia Pt. II)
07. Apertured Vault Of Decomposed Medical Appliances
08. Anachronistic Ephemeral Residue On The Escalier
09. Sparging Until Eruption (Bloated And Burst)
10. Perpetual Corridors Of Pungent Choledocholithiasic Smudge
Prostředí tachovského kláštera mě loni doslova uhranulo. A vlastně i celý festival. Lidé, kapely, tohle všechno vytvořilo doslova magickou a podmanivou atmosféru. Chtěl jsem si vše znovu zopakovat. Netrpělivě jsem čekal, jaké smečky nám pořadatelé letos pozvou a když se objevila první jména, byl jsem spokojený. Těšil jsem se na to, až mi zase budou do kostí pronikat ostré melodie, až ucítím tlak, sílu, energii, které se nám kapely snaží předat. Jsou to ale i setkání, poznávání nových lidí. Tak jak je, jak se daří? S mnohými se známe, jsme jak staří nomádi, co cestují za hudbou mnohdy spoustu kilometrů. Myslím si, že jsou tyto zážitky nepřenosné, třeba v práci moje pohnutky a nadšení nechápe vlastně nikdo.
Už jiný nebudu. Vždycky jsem poslouchal muziku hlavně srdcem. Kapely mě musely přesvědčit, strhnout na svoji stranu. Přemýšlím o všem a vyvstane malý problém. Kolega, co nás vezl minulý rok, letos nemůže. Snažím se sehnat někoho jiného, protože sám moc nevidím a v noci už neřídím. Nakonec souhlasí Michal, můj věrný a dlouholetý druh a soukmenovec. Jsme jedné krve a tak když mě vyzvedne v Plzni, směju se už dopředu. A rohlík na tváři mi vydrží vlastně až do konce. Cestou probereme život a je nám tak nějak dobře na duši, což je v dnešní podivné, chaotické a povrchní době, vzácné. Jsme staří psi, kteří ale stále umí ještě kousnout. Důkazem budiž naše nesporná elegance a noblesa, se kterou vstupujeme do areálu. Opět se zasním a přemýšlím o tom, jestli bych zvládl být knězem. Pokud bych mohl mít ženský, pít pivo a poslouchat metal, tak klidně.
Celé odpoledne i večer jsou o setkávání. Vyrazil jsem poprvé po zlomenině nohy bez hůlek a chodím trošku jako Travolta v Horečce sobotní noci. Vlastně ano, vše je hodně podobné, jako v tomhle legendárním filmu, jen nám nehrají Bee Gees, ale skvadra kapel, které mají ostře nabroušené riffy, dunivé bicí a jejich hudba je temná a divoká, jako duše prokletých. Pokecáme, popijeme a vidím také nějaká vystoupení. Vybíral jsem si, jak je mým dobrým zvykem. A letos jsem si to neskutečně užil. Pojďme se některým kapelám podívat na zoubek. Mnohé jej vytrhly i s kořenem. A zůstala po nich hluboká krvavá stopa.
KLAN - na začátek jsem si dal v podstatě dokonalou definici old school death metalu. KLAN znám již dlouho a vystoupení jsem si neskutečně užil. Bylo to velmi dobře zahrané, divoké, surové a řezalo to tou správnou stranou nože. Kýval jsem se spokojeně do rytmu, jako starý hrobník, který pohřbívá stále poctivě do studené země. Skvělé to bylo, jen už by to chtělo novou desku!
SLOOW - rakouské doom death metalisty vidím podruhé v životě. A opět se jednalo o velmi povedený obřad k vyvolávání temných sil. O rituál, který mě přenesl do země nekonečných stínů, pohřbil mě zaživa a rozdrásal do krve moji tvář i duši. Užíval jsem si pochmurné, záhrobní melodie, toulal se spolu s kapelou nekonečnou tmou, abych nakonec poklekl a vysekl jim poklonu. Syrový, mrtvolně záhrobní zážitek a koncert, který se mi dostal do hlavy i do podvědomí! This is the second time in my life I’ve seen these Austrian doom death metalists. And once again, it was a very successful ceremony for summoning dark forces a ritual that transported me to a land of endless shadows, buried me alive, and tore my face and soul to shreds. I reveled in the gloomy, otherworldly melodies, wandering through endless darkness alongside the band, only to finally kneel and pay them homage. A raw, deathly otherworldly experience and a concert that seeped into both my mind and my subconscious!
NAHUM - vždycky jsem měl rád mix smrti a thrash metalu. NAHUM navíc oba tyto styly umí kombinovat ve velmi dobrém poměru. Bylo to ostré, divoké, neskutečně nadupané vystoupení. Z pódia k nám proudilo velké množství temné energie, nahrubo nasekaného zla a já měl velmi často pocit, že mě kapela přikovala na zeď a spoutala pevnými řetězy svých melodií. Byl to přímý útok na solar plexus! A nutno dodat, že velmi povedený!
NEUROTIC MACHINERY - já vím, pokaždé píšu, že mám k tvorbě této kapely zvláštní vztah. Platí to ale stále a myslím si, že je to moc dobře. Hudba by měla vyvolávat hlavně emoce a ty, které nám pánové v sobotu přinesli, byly velmi roztodivné. Někdy mi kolovaly v žilách, sem tam mě míjely, ale hlavně, nikdy mě nenechaly v klidu. Každopádně, tihle melodičtí, progresivní death metalisté jsou ve skvělé formě. Hledají nové cesty a oblasti a velmi často se mi stává, že jdu spolu s nimi. Velmi povedené!
STORTREGN - Švýcary mám celou dobu zafixované jako kapelu, která je progresivní takový tím velmi zajímavým způsobem. V jejich tvorbě naleznete jak melodický death metal, tak black i technické přísady. Jejich hudba chce klid, plné soustředění a pokud se naladíte na stejnou vlnu, je o skvělý zážitek postaráno. A to se mi právě stalo v sobotu. Užíval jsem si jednotlivé melodie, zarývaly se mi pod kůži, stávaly se i mojí součástí. Stál jsem ve stínu, kýval se spokojeně do rytmu a nechával hudbu, aby na mě působila. Došlo ke vzájemnému přenosu černých, krvavých emocí a odcházel jsem rozerván a spokojen. Za mě osobně, vynikající! I’ve always thought of the Swiss as a band that’s progressive in a very interesting way. In their music, you’ll find melodic death metal as well as black metal and technical elements. Their music demands calm and full concentration, and if you get on the same wavelength, you’re in for a great experience. And that’s exactly what happened to me on Saturday. I savored each melody; they got under my skin and became a part of me. I stood in the shade, swaying contentedly to the beat and letting the music wash over me. There was a mutual exchange of dark, bloody emotions, and I left torn apart yet satisfied. For me personally, it was outstanding!
DOOMAS - najednou jsem nebyl v tachovském klášteře, ale přešel jsem skrz portál do smradlavých bažin říše H. P. Lovercrafta. Svět byl zahalen do krvavé mlhy a mraky se skoro dotýkaly země. Kolem nohou se nám jako jedovatí hadi plazily syrové a chladné doom death metalové melodie. Hudba slovenských tmářů mě bolela, rozlézala se mi celým tělem, všemi póry. Měl jsem pocit, že ve mě zase mokvají staré rány a zlomeniny. Tohle nebyl koncert, ale obřad, ceremonie a obětmi, které dobrovolně sklonily hlavu, jsme byli my, fanoušci. DOOMAS připomínali příšeru z dávných časů, která toužila po čerstvé krvi. Nemám dalších slov, bylo to úžasné ve všech ohledech!
Organizace byla v pořádku, pivo Chodovar také, jídlo mi chutnalo, obsluha byla velmi milá. Za povedený považuji zvuk a co se týká návštěvnosti, tak přiznávám, že jsem čekal trošku větší. Pravdou je, že ale probíhalo ve stejný den několik dalších festivalů.
Musím se po všech vjemech, kterými pro mě jednotlivá vystoupení byla, trošku vydýchat. Dávám si ještě jedno závěrečné pivo a jako po každém dobrém zážitku se usmívám pod vousy. Jsem spokojený, jsem hrozně rád, že jsem vyrazil, že jsem vystoupil zase jednou ze stereotypu. Tady v Tachově mi bylo moc dobře. A nebylo to jen kvůli muzice, ale hlavně díky lidem kolem mě. Kamarádům, známým nebo třeba jen kolemjdoucím. HUSMAN FEST je malý festival, ale o to příjemnější, osobnější, upřímnější a autentičtější. Mám ve svých genech po více než 35 letech metalu zakódováno v DNA, že takhle to mám nejraději. Nezbývá než vyseknout pořadatelům poklonu, vyslovit slova díků a šířit jejich slávu mezi pocestnými.
Když jedeme domů, hodnotíme kapely, smějeme se a mě se nějak nechce spát. Podobné zážitky si vždycky zakonzervuji a až bude jednou ouvej, tak je vytáhnu jako takovej ohříváček. Vážení a milí čtenáři, kamarádi, fanoušci, závěrem bych vám chtěl moc poděkovat za setkání, obejmutí, za pokec, za to že jste, bez vás by to nešlo! A opravdu moc děkuji, že jste dočetli až do konce. Moc si toho vážím. Tak za rok na značkách, pořádně to zase rozjedeme, jo?
Slunce dnes znovu umře. Dotýká se skoro země. Led a sníh, odlesky smrti. Podivný stav mezi bytím a nicotou. Hledání temnoty, tajemna. Magické chvíle, které se nemusí opakovat. "Mørketid" je norský výraz pro polární noc. Je to také nové album kapely MORTEM, jejíž kořeny sahají až do roku 1987. Je složena ze samých zkušených muzikantů, kteří jsou součástí scény již odnepaměti, od samého vzniku stylu, zvaného norský black metal.
Ano, pánové pokračují volně v tom, co kdysi dávno nahráli MAYHEM, ARCTURUS, se kterými se historie této kapely propojuje. Jejich tvorba je plná i odkazů na kapely typu THORNS, 1349, EMPEROR a DIMMU BORGIR. Činěno je tak ale s vlastním výrazem, spoustou nápadů a hledáním jiných, odlišných cest. Na novinku se tak můžete buď dívat pohledem přísného hudebního kritika, který nad novinkou jen mávne rukou se slovy: "Tohle všechno tady už bylo snad tisíckrát". A nebo můžete muziku poslouchat srdcem jako já a užít si ji.
Na norských kapelách jsem měl vždycky nejraději kombinaci naprosté tmy a chladu, takové ty mrazivé melodie, které se mi pokaždé zadřou pod kůži, do kostí a donutí mě utéct někam do lesů, na stará pohřebiště. MORTEM tohle všechno umí na výbornou a když dáte novému albu čas, tak vězte, že po nějaké době vylezou na povrch velmi zajímavé momenty. Samozřejmě, pro úplný zážitek je nutná naprostá tma, okno otevřené dokořán. Potom k vám začne proudit pradávná energie ze severu, z nekonečných zasněžených plání, z lesů, ve kterých přebývá smrt. A je úplně jedno, jestli jste zrovna uprostřed rušného města nebo třeba na prosluněné pláži. Při každém společném setkání se mi zpomalily životní funkce, byl jsem zasažený hluboko do podvědomí. V žilách mi začaly kolovat kousky ledu a moje tvář byla zcela bílá, jako obličeje nemrtvých a upírů. "Mørketid" vnímám jako nahrávku, která má ostrý a chladný zvuk, zajímavý motiv na obalu, ale hlavně pochmurně krvavou atmosféru. Jako bych právě sestupoval do starých katakomb, ve kterých byla kdysi pohřbena těla prokletých mnichů. Daleko v zemi nikoho, mezi vlky, byly kdysi marné pokusy šířit křesťanství. Síla přírody a démonů ale zvítězila a vy si tak můžete vychutnat hudbu, která je ze samé podstaty morbidní, nechutná a zahalená do krvavé mlhy. Kapela umí být vznešená a majestátní, ale i zemitá a surová. Za mě osobně se jedná o album, které chce sice čas a trošku trpělivosti, ale pak se stane vaší součástí. Navěky vás prokleje a vy se budete chtít stále vracet. Směr je jasně nastaven, do tmy, do záhrobí, do nicoty. Slunce dnes znovu umře. Dotýká se skoro země. Led a sníh, odlesky smrti. Podivný stav mezi bytím a nicotou. Hledání temnoty, tajemna. Magické chvíle, které se nemusí opakovat. Temný black metal z dalekého severu, u kterého vám zmrzne krev v žilách! Děsivé, magické, mrtvolné ozvěny z polární noci!
Asphyx says:
The sun will die again today. It almost touches the ground. Ice and snow, reflections of death. A strange state between existence and nothingness. A search for darkness, for mystery. Magical moments that may never happen again. “Mørketid” is the Norwegian term for the polar night. It is also the new album by the band MORTEM, whose roots date back to 1987. The band consists entirely of experienced musicians who have been part of the scene since time immemorial, from the very inception of the style known as Norwegian black metal.
Yes, these gentlemen are freely continuing in the vein of what MAYHEM and ARCTURUS recorded long ago bands with which this band’s history is intertwined. Their work is also full of references to bands like THORNS, 1349, EMPEROR, and DIMMU BORGIR. However, they do so with their own unique style, plenty of ideas, and a quest to explore new and different paths. So you can either approach this new release through the eyes of a strict music critic, who would simply dismiss it with the words, “We’ve seen all this a thousand times before.” Or you can listen to the music with your heart, like I do, and simply enjoy it.
What I’ve always loved most about Norwegian bands is the combination of utter darkness and cold—those chilling melodies that always get under my skin, right down to my bones, and make me want to run off somewhere into the woods, to old burial grounds. MORTEM does all of this perfectly, and if you give their new album some time, know that after a while, some very interesting moments will come to the surface. Of course, for the full experience, you need complete darkness and a window wide open. Then, ancient energy will begin to flow toward you from the north, from the endless snow-covered plains, from the forests where death dwells. And it doesn’t matter at all whether you’re in the middle of a bustling city or on a sun-drenched beach. Every time I encountered this music, my vital signs slowed down; I was struck deep into my subconscious. Pieces of ice began to circulate through my veins, and my face turned completely white, like the faces of the undead and vampires. I perceive “Mørketid” as a recording with a sharp and cold sound, an interesting cover design, but above all, a gloomy, blood-soaked atmosphere. It’s as if I were descending into ancient catacombs where the bodies of cursed monks were once buried. Far away in no man’s land, among the wolves, there were once futile attempts to spread Christianity. But the power of nature and demons prevailed, and so you can enjoy music that is, by its very nature, morbid, repulsive, and shrouded in a bloody mist. The band can be sublime and majestic, but also earthy and raw. For me personally, this is an album that takes time and a little patience to appreciate, but once it does, it becomes a part of you. It will curse you forever, and you’ll want to keep coming back to it. The direction is clear: into the darkness, into the afterlife, into nothingness. The sun will die again today. It almost touches the ground. Ice and snow, reflections of death. A strange state between existence and nothingness. A search for darkness, for mystery. Magical moments that may never be repeated. Dark black metal from the far north that will make your blood run cold! Terrifying, magical, deathly echoes from the polar night!
Čtyři rezavé hřeby, které někdo kdysi dávno zatloukl do tvé rakve. Chtěli mít jistotu, že už se nikdy nedostaneš ven. Probodli ti srdce dřevěným kůlem, uřízli hlavu a stejně se ještě dlouhé roky ozýval z hrobky tvůj nenávistný nářek. Bylo na čase, aby exhumovali tvoje ostatky. Současný svět je divný a dávno odsouzený k zániku. Povolali nemrtvé, prokleté, aby se přišli pomstít. Jsi jeden ze zástupu krvelačných bestií, kteří za zvuků nového EP black death metalových démonů DIABOLIC OATH přišli spálit všechno a všechny.
Téhle smečce jsem se na svých stránkách již několikrát věnoval. Pokud máte chuť na další příběhy ze záhrobí, tak si přečtěte recenze na minulá alba. Vše je odkazováno dole pod dnešním článkem. Letos pánové pokračují ve své morbidní práci. I tentokrát exhumují staré prokleté hroby. A opět to dělají s elegancí a zkušenostmi starých inkvizitorů.
Novinka mi asi nejvíc připomíná starou, dávno vyléčenou ránu, která začne znovu bolet, mokvat a začne z ní vytékat zkažená krev. Zanícený vřed, způsobený uhranutím, nyní proříznutý rezavým nožem. Tepe v něm a pálí. Žhne a chladí zároveň. S "Unholy Barbaric Hymns" je to stejné. Připadám si jako na nějakém starodávném okultním obřadu. Vyděšené oči obětí, syrový, ostrý a mrazivý zvuk, kamenný oltář, zástup padlých kněží v kápích, ďábelský motiv na obalu, tohle všechno tvoří celek, který musí udělat dobře každému metalovému kacíři. Kapela se volně inspirovala v tvorbě třeba takových TEITANBLOOD, BESTIAL WARLUST, ESKHATON, HERESIARCH, DIOCLETIAN, IMMOLATION, INCANTATION, DEICIDE. To ale není zase tak důležité. Hlavní je, že na mě novinka funguje, že se stala mojí součástí, prokletím, že se k ní rád a často vracím. Nejlépe uprostřed noci, když jsou mraky nízko a démoni se toulají ulicemi. Na místním hřbitově se začínají dít podivné věci. Zničené hroby, zneuctěná márnice. Všichni si myslí, že za to může parta mladistvých, ale mýlí se. My, kteří jsme pravověrní, moc dobře víme, že se probudily přízraky, že vylézají z rakví a touží po čerstvé krvi. Důvodem je samozřejmě nové album těchto tmářů. Za sebe, za starého psa, který hlídá vstup do podsvětí již skoro 35 let, vám mohu nové EP jenom doporučit. DIABOLIC OATH odvedli skvělou práci po všech stránkách. Čtyři rezavé hřeby, které někdo kdysi dávno zatloukl do tvé rakve. Chtěli mít jistotu, že už se nikdy nedostaneš ven. Probodli ti srdce dřevěným kůlem, uřízli hlavu a stejně se ještě dlouhé roky ozýval z hrobky tvůj nenávistný nářek. Bylo na čase, aby exhumovali tvoje ostatky. Syrový, prašivý black death metal, u kterého vás začnou bolet staré rány! Budete spáleni na popel!
Asphyx says:
Four rusty nails that someone hammered into your coffin long ago. They wanted to make sure you’d never get out. They pierced your heart with a wooden stake, cut off your head, and yet your hate-filled wails still echoed from the tomb for many years. It was time for them to exhume your remains. The modern world is strange and long doomed to extinction. They summoned the undead, the cursed, to come and exact their revenge. You are one of the horde of bloodthirsty beasts who, to the sounds of the new EP by the black death metal demons DIABOLIC OATH, have come to burn everything and everyone.
I’ve already written about this pack several times on my website. If you’re in the mood for more tales from beyond the grave, check out the reviews of their previous albums. All links are provided below today’s article. This year, the gentlemen continue their morbid work. Once again, they’re exhuming old, cursed graves. And once again, they’re doing it with the elegance and expertise of ancient inquisitors.
This new release reminds me most of an old, long-healed wound that starts to hurt again, oozes, and begins to bleed foul blood. An inflamed ulcer, caused by a curse, now sliced open by a rusty knife. It throbs and burns. It glows and chills at the same time. It’s the same with “Unholy Barbaric Hymns”. I feel like I’m at some ancient occult ritual. The terrified eyes of the victims, the raw, sharp, and chilling sound, the stone altar, a crowd of fallen priests in hoods, the diabolical motif on the cover all of this forms a whole that is sure to please every metal heretic. The band drew loose inspiration from the work of bands like TEITANBLOOD, BESTIAL WARLUST, ESKHATON, HERESIARCH, DIOCLETIAN, IMMOLATION, INCANTATION, and DEICIDE. But that’s not really important. The main thing is that this new release works for me it’s become a part of me, a curse and I love coming back to it often. Preferably in the middle of the night, when the clouds hang low and demons roam the streets. Strange things are starting to happen at the local cemetery. Destroyed graves, a desecrated morgue. Everyone thinks a bunch of teenagers is to blame, but they’re wrong. We, the true believers, know full well that the spectres have awakened, that they’re crawling out of their coffins and craving fresh blood. The reason, of course, is this band of dark forces’ new album. Speaking for myself an old dog who’s been guarding the entrance to the underworld for nearly 35 years I can only recommend this new EP to you. DIABOLIC OATH has done a fantastic job in every respect. Four rusty nails that someone hammered into your coffin long ago. They wanted to make sure you’d never get out again. They pierced your heart with a wooden stake, cut off your head, and yet your hate-filled wails still echoed from the tomb for many long years. It was time for them to exhume your remains. Raw, mangy black death metal that will make your old wounds ache! You will be burned to ashes!
Sedávám několik metrů v podzemí, mezi starými spisy a čtu si o lidském strachu, o bolesti, o utrpení, ale také o hrdinství, o velkých činech, o zbabělství. Jako druh jsme se po staletí příliš nezměnili, pořád se zabíjíme, stále jsme na vrcholu potravního řetězce hlavně díky tomu, že neznáme slitování. Black metal, který hrají němečtí GRABUNHOLD je od prvního setkání zvláštně neklidný. Jakoby se kolem mě procházeli démoni, do kostí mi pomalu pronikal chlad a smrt si dávala rande se Satanem. Myslím si, že se jedná o album, které je rozhodně lepší poslouchat, než o něm psát.
Slova totiž nestačí, novinka je o hodně větším prožitkem. Vydáte se na dlouhé výlety bez konce, zažijete melancholické stavy, budete si číst a najednou nebudete ve svém sklepě, ale budete se vznášet, létat, padat dolů, z vysoké hory, do hlubiny a roztříštíte se na tisíc kousků, abyste nakonec povstali z popela, silnější než kdy dřív.
Některé melodie jsou vznešené, majestátní a připomínají let dravce, sledujícího svoji kořist. Jiné jsou zase zemité, plazící se, jedovaté a zasáhnou vás hluboko pod kůži i do podvědomí. Zahalíte své tváře do kápí a sepnete ruce v nekonečné zvrácené modlitbě. Mráz, ano to je to správné slovo, které mě napadá při poslechu nejčastěji. Venku je momentálně neskutečné vedro, ale mě je přesto zima. Jakoby mě někdo zavřel do starých katakomb. V jednotlivých kobkách jsou pochováni prokletí, rozmlouvám s nimi. Oceňujeme zvuk celé nahrávky, užíváme si jednotlivé motivy, pasáže, užíváme si pochmurně záhadnou atmosféru. Je to jako návštěva starého hřbitova, je to jako vánek v korunách stromů, které pamatují ještě krutější smrt. Hudbu vnímám pokaždé trošku jinak, tohle album není výjimkou. Někdy je pro mě kulisou, jindy se od ní nemohu odtrhnout a vnímám každou melodii, riff, úder bicích, výkřik do tmy. GRABUNHOLD se pohybují v oblastech, ve kterých je už jenom mráz, bolest, strach, plíživá bolest. Skladby jsou velmi dobře napsány, mají v sobě potřebný drive, sílu, pradávnou energii, posbíranou v záhrobí, za řekou Styx. Jakoby mě kapela pokaždé zahalila do krvavé mlhy a nechala mě, abych zmrzl až na kost. Pokud máte tuhle odrůdu černého kovu, vyrobeného z těch nejkvalitnějších surovin, rádi, neváhejte ani chvilku. Dostanete hudbu, která vás rozdrásá zevnitř. A teď už mě prosím nechte, musím jít dál, čekají mě další staré spisy. Je vám asi jasné, že album "Frostheim" si vezmu s sebou. Je totiž vynikající po všech stránkách. Pochmurný, mrazivý, melancholický black metal, který vás zahalí do krvavé mlhy!
Asphyx says:
I sit a few meters underground, surrounded by old manuscripts, reading about human fear, pain, and suffering, but also about heroism, great deeds, and cowardice. As a species, we haven’t changed much over the centuries; we’re still killing each other, and we remain at the top of the food chain mainly because we know no mercy. The black metal played by the German band GRABUNHOLD has been strangely unsettling from the very first listen. It’s as if demons were walking around me, a chill was slowly seeping into my bones, and death was making a date with Satan. I think this is an album that’s definitely better to listen to than to write about.
Words simply aren’t enough; this new release is a much greater experience. You’ll embark on long, endless journeys, experience moments of melancholy, and find yourself reading only to suddenly realize you’re no longer in your basement, but instead floating, flying, and falling from a high mountain into the depths, shattering into a thousand pieces, only to rise from the ashes stronger than ever before.
Some melodies are noble, majestic, and reminiscent of a bird of prey in flight, tracking its prey. Others, on the other hand, are earthy, creeping, and venomous they penetrate deep beneath your skin and into your subconscious. You’ll wrap your faces in hoods and clasp your hands in an endless, twisted prayer. Chills yes, that’s the right word that comes to mind most often when I listen. It’s incredibly hot outside right now, but I’m still cold. It’s as if someone had locked me in ancient catacombs. The damned are buried in individual cells, and I converse with them. We appreciate the sound of the entire recording; we savor the individual motifs and passages, and we revel in the gloomy, mysterious atmosphere. It’s like visiting an old cemetery; it’s like a breeze rustling through the treetops that remember even more brutal deaths. I perceive the music a little differently each time, and this album is no exception. Sometimes it serves as a backdrop for me; other times, I can’t tear myself away from it and I take in every melody, riff, drum beat, and cry into the darkness. GRABUNHOLD operate in realms where there is nothing but frost, pain, fear, and creeping agony. The songs are very well written; they possess the necessary drive, power, and ancient energy gathered from the afterlife, beyond the River Styx. It’s as if the band envelops me in a bloody fog every time and leaves me to freeze to the bone. If you enjoy this variety of black metal, crafted from the finest ingredients, don’t hesitate for a moment. You’ll get music that tears you apart from the inside. And now, please excuse me I must move on; more ancient texts await me. You can probably guess that I’ll be taking the album "Frostheim" with me. It’s simply outstanding in every way. Gloomy, chilling, melancholic black metal that will envelop you in a blood-red fog!
Zdá se ti o děsivých bouřích, o tom, že apokalypsa postupně začíná. Plíživě, nejdříve jako zlý sen, jako noční můra, jako svědomí, které tě nakonec vždy dožene. Mraky jsou nízko, skoro se dotýkají země. Myslel sis, že prožiješ obyčejný, chvílemi nudný život, vychováš děti, zasadíš strom a postavíš dům. Místo toho ležíš v zákopech a vlastně ani nevíš proč. Kvůli několika mocným, kvůli území? Penězům? Svobodu už nikdy nezískáš, tvoje duše bude navěky spoutaná řetězy nenávisti.
Minulé debutové album polských black death metalistů SARMAT s názvem "RS-28" jsem poslouchal velmi často. Byl jsem tedy zvědavý, s čím tito tmáři přijdou letos. Sedl jsem si ve svém pokoji, zapnul na přehrávači play a ztratil se mezi temnými stíny. I novinka na mě působí uvěřitelně, zajímavě, podmanivě a drásavě. Najednou nejsem doma, ale ve své noční můře, na jednom z bojišť, kde umírají nevinní.
Základem je zde surový, prašivý death metal v jeho útočné odrůdě. Přidávána je black metalová atmosféra a typický polský rukopis, který v sobě mají kapely typu BEHEMOTH (na starších albech), HATE, AZARATH. Opět se jedná o nahrubo nasekanou tmu, o nakumulovaný vztek, posbíraný v těch nejhnusnějších katakombách současného světa. To vše velmi dobře zahrané, s masivním, ostrým a přesto dobře čitelným zvukem, s obalem, který nutí k zamyšlení. I letos splnili pánové všechny mé požadavky pro to, abych si zařadil jejich nové album do své soukromé diskografie. Jsou opravdoví, ryzí, uvěřitelní a naprosto autentičtí. Ve skladbách je drive, pradávná síla, touha ničit hudbou. Jsem na světě již příliš dlouho a někdy z něj bývám už unavený, ze vší té nenávisti, ze zbytečných válek, násilí, bolesti a ničení. Podobná alba, jako je "The Ornaments of Disturbing Perspectives" mi pomáhají přežít. Jakoby pokaždé, když tuhle nahrávku poslouchám, vystoupili z krvavé mlhy staří démoni. Spali dlouhé roky hluboko v podzemí, ale teď už se nemohou dívat na to, jakým směrem svět směřuje. Přišli nás zničit, stejně jako SARMAT svojí hudbou. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány, kolik v sobě mají zajímavých nápadů. Novinkou pánové potvrdili svoje místo v podzemí a já nemohu jinak, než vám letošní album doporučit. Ohně byly opět zapáleny a shoříte v plamenech! Zdá se ti o děsivých bouřích, o tom, že apokalypsa postupně začíná. Plíživě, nejdříve jako zlý sen, jako noční můra, jako svědomí, které tě nakonec vždy dožene. Mraky jsou nízko, skoro se dotýkají země. Potkáváš své vlastní démony, kývají souhlasně hlavou, hraje se tu i pro ně. Pro všechny prokleté, pro nemrtvé i všechny, kteří jednou zemřou na bojišti. Temný black death metal s krvavě podmanivou atmosférou! Destrukce těla, destrukce mysli!
Asphyx says:
You dream of terrifying storms, of the apocalypse gradually beginning. It creeps up on you, at first like a bad dream, like a nightmare, like a conscience that always catches up with you in the end. The clouds are low, almost touching the ground. You thought you’d live an ordinary, at times boring life raise children, plant a tree, and build a house. Instead, you’re lying in the trenches, and you don’t even know why. Because of a few powerful people? Because of territory? Money? You’ll never regain your freedom; your soul will be bound forever by the chains of hatred.
I listened to the previous debut album by the Polish black death metal band SARMAT, titled “RS-28”, very often. So I was curious to see what these dark forces would come up with this year. I sat down in my room, pressed play on my player, and lost myself among the dark shadows. This new release strikes me as authentic, intriguing, captivating, and harrowing. Suddenly, I’m not at home, but in my own nightmare, on one of those battlefields where the innocent die.
The foundation here is raw, gritty death metal in its most aggressive form. Added to this is a black metal atmosphere and the typical Polish style found in bands like BEHEMOTH (on their older albums), HATE, AZARATH. Once again, it’s brutally chopped-up darkness, accumulated rage gathered from the most vile catacombs of the modern world. All of this is performed exceptionally well, with a massive, sharp, yet clear sound, and a thought-provoking cover. Once again this year, these guys have met all my criteria for adding their new album to my personal discography. They are genuine, pure, believable, and utterly authentic. There’s drive in the songs an ancient power, a desire to destroy through music. I’ve been in this world for far too long, and sometimes I grow weary of it of all the hatred, the senseless wars, the violence, the pain, and the destruction. Albums like "The Ornaments of Disturbing Perspectives" help me survive. It’s as if every time I listen to this record, ancient demons emerge from the bloody fog. They slept for many years deep underground, but now they can no longer stand to watch the direction the world is heading in. They’ve come to destroy us, just as SARMAT does with their music. I love the way the songs are written and how many interesting ideas they contain. With this new release, the guys have cemented their place in the underground scene, and I can’t help but recommend this year’s album to you. The fires have been lit once again, and you’ll burn in the flames! You dream of terrifying storms, of the apocalypse gradually beginning. Creeping up on you, at first like a bad dream, like a nightmare, like a conscience that always catches up with you in the end. The clouds hang low, almost touching the ground. You encounter your own demons; they nod in agreement this music is played for them, too. For all the damned, for the undead, and for all who will one day die on the battlefield. Dark black death metal with a bloodily captivating atmosphere! Destruction of the body, destruction of the mind!
Ave SOULBURN! Greetings from the Netherlands. Something strange just happened to me. I was listening to your new album, “Quantifying Cosmic Doom,” in my home office when a storm broke out. I opened the window, and everything came together in a single moment. The new album has a beautifully chilling atmosphere. It literally captivated me. How difficult was it to follow up on your previous album, “Noa’s D’ark”? How did the new album come together?
Eric: Greetings back to you, Jakub, and to the Czech Republic as well. And wow… a storm breaking loose while you were listening to our new album. That is the kind of synchronicity you simply cannot plan. It almost feels as if the elements themselves decided to join in. Moments like that capture exactly what this record is about: atmosphere, tension, and that sense of something vast moving around you. Thank you. The new album definitely carries a strong atmospheric presence. It is something we focused on intensely while creating it, letting the music breathe, expand, and pull the listener into its own world. Our new album Quantifying Cosmic Doom is a step upward compared to our previous album Noa’s D’ark. We call it a step upward because this time we made more use of pure clean vocals, and that is immediately the biggest difference from the previous album. We continue to improve ourselves as musicians, and our interest in listening to music beyond just death metal or black metal also makes a difference in our inspiration and in composing new songs. Actually, all the songs came together quite smoothly. During the writing and arranging process we always record demo versions at home using Cubase. Those are our so‑called blueprints, and we bring them with us into the studio as well. One day the recording might flow better than another, but that’s just part of being human. There wasn’t really a difference between recording the latest album and the previous one. The only exception is that our previous album Noa’s D’ark was recorded during the corona period, and that was quite special. At the time, only three people were allowed in the studio at once. That created a very unusual working atmosphere.
I’m a bit of a traditionalist in certain ways, so I ordered both the CD and a T-shirt from you. It’s very fulfilling for me to hold such a perfectly executed piece of work in my hands. And I’m not just talking about the music here. The cover art was created by Manuel Tinnemans. What exactly does the artwork mean? And how does it relate to the new songs?
Eric: Thank you for your support in buying the shirt and the CD. We truly appreciate it. It means a lot to us when people not only enjoy the music but also choose to support the physical releases. That is something that is far from guaranteed these days.
Twan: The artwork for Quantifying Cosmic Doom, created by Manuel Tinnemans (Comaworx), is deeply intriguing. It weaves together octopuses, hourglasses, and cosmic imagery, centered around a female Goddes‑like figure. These elements collide and coexist, reinforcing the album’s themes of time, transcendence, and humanity’s search for meaning within the vast indifference of the universe.
“During our South American tour with Mork in 2022, we found ourselves in São Paulo one day. The city is home to this vast cemeterie, and there, among the silence, I came upon this statue a female figure of sorts. It struck me immediately. I took a photograph on the spot, with the quiet intuition that it might one day become the seed of a future album. At that time, not a single new song had been written.To me, the figure embodies that which people cling to as they move through life, an anchor, a source of meaning. In the artwork she stands at the heart of the cosmos, encircled by a serpent and by tentacles reaching outward. Time runs as a central thread through the album, hence the hourglasses. One holds an embryo, the other a feather, symbols of how an entire lifetime is, in a sense, suspended within time, inescapable and relentless. And yet the cosmos remains unmoved, utterly indifferent to it all. If you look closely, you see the chopped off hand underneath the hourglass, ‘the thief of time’ we call it. Because, what is time? Just another fucking made up thing of mankind to be in control. Well, here is news for you all; the universe doenst give a shit, haha! It’s that quiet, unsettling contrast I found so compelling.
You’ve had a new drummer since the album before last. His name is Marc Verhaar. Why did Bob Bagchus leave, anyway? In any case, I really like the drum sound this year.
Eric: Yes that is correct. Marc took over the drums in 2018, and wow, that is already quite some time ago. I had to refresh my memory for a moment. As far as I remember, Bob wrote to us through WhatsApp to say that he wanted to focus on other things in life and that he no longer felt the drive to continue drumming. That was a moment of reflection for us, thinking about how we wanted to move forward. Fortunately, Marc came into the picture very quickly. He had always travelled with Remco and helped us whenever needed, so the connection was already there. It turned out to be the perfect choice. Marc fits Soulburn flawlessly. He is tight like a Swiss clock and an absolute beast behind the drums. I am very glad that he agreed to join us back then.
The sound is great overall. Cool, dark, captivating. Yet every instrument and the vocals were recorded in a different studio (if I understood correctly). How was the album actually recorded? I still live with this romantic notion that musicians gather in one studio, have a good drink, and get to work, but it seems like you didn’t even have to meet in person?
Eric: Yes I remember that as well. That is how recordings used to be done back in the day, often even played simultaneously, with just a few overdubs and that was it. Things were much more direct and straightforward then. These days we have been working in a completely different way for several albums already. We record everything separately, choosing the studios where each of us feels most at home. One place for the drums, another for the guitars, another for the bass and the vocals. And of course the full mix and mastering as well. This approach gives us the freedom to focus on every detail and to capture the atmosphere exactly the way we envision it. The album was mixed, mastered, and produced by Erwin Hermsen at Toneshed Studio in the Netherlands. He delivered exactly the result we were aiming for. With his skill and experience, he shaped the sound into something powerful, massive, and just as important for us organic. That character fits Soulburn perfectly. The drums were recorded at Jörg Uken’s Soundlodge, the bass and vocals at Erwin’s Toneshed Studio, and all guitars were tracked at Tom Meier Studio Recording & Live Sound in the Netherlands.
SOULBURN is a band made up entirely of experienced musicians. Each member has a tremendous amount of great work under their belt. But you know how it is everyone also has their own ego that they want to assert. How does that work in your band? Does anyone have the final say? Do you ever argue? And what about cabin fever have you experienced that yet?
Eric: We have a professional mindset. In all the years we have been together we have never had a single argument, and that is something I find very special and something I truly cherish. We are simply not the kind of people who fall into that. Ego is not part of who we are. We are musicians who love our instruments. We discuss whatever comes our way, we solve things together, and there is not really one leader in the band. Maybe they would point to me because I founded Soulburn, but that is not how it feels and it is not something I want. The four of us are intelligent individuals with our own insight. We have been part of the metal scene for so long that we know very well what works and what does not. Cabin fever is not something we deal with. We have toured together, played shows, rehearsed, spent countless hours in each other’s company, and we always have fun. We enjoy what we do, and that is what matters most to us.
“Quantifying Cosmic Doom” hovers somewhere between death metal, black metal, and doom. Erik’s style is unmistakable at least that’s how I see it as a fan. I’d be curious to know how he composes the basic riffs themselves. A lot of musicians just jam around in the studio and then “something comes out of it.” Others put everything together only in the studio. Erik, how do you approach composing?
Eric: In the end it is not complicated. For me it has always been quite basic in a certain way. I play a lot of guitar at home and I have my own little mancave, so to speak. I love grabbing the guitar after a strong cup of Nespresso, plugging in, and simply playing. Practicing, going through the setlist, or just letting ideas flow. There is always some form of inspiration that appears. Often it starts with two riffs or two fragments of riffs. I record them on my computer using Cubase. I have a template that I use as a starting point, and from there I begin shaping those two guitar parts. I add simple computer drums underneath and, most importantly, I determine the tempo of the click track. That is how I build the songs, with the initial ideas always coming from the guitar. When the songs are finished and the ideas for samples or effects are clear, I record those immediately as well. Then I create MP3 files and send them to the other band members so they can hear the concept I have in mind. That is basically how the entire album comes together. Remco and Marc then create the ideas for the final drum parts and send them back to me. After that, Twan spends a weekend at my place and we arrange the songs together and later work out the bass parts. The ideas for the vocals are something Twan develops entirely on his own.
I’m reading through the lyrics, and each one has a sort of preface, an introduction to the story. A lot of metal bands forget this aspect, but your content is very well-developed. Where do you get inspiration for the lyrics? Is it books, movies? Or personal experiences?
Twan:
Thanks, and yes, all you mention plays a part. The lyrics are a cocktail of things. But first comes the music, which is my main inspiration for the vibe of the lyrics. It gives me direction, a pace, and that comes with a type of vocalline or melody how I want to sing to it. And then that vocal line comes with words that start to flow, it builds itself, and from there on sets a tone of emotions. I actually never really think about what I am going to write, I just litarally feel. And then words just start to flow and form lyrics. Topics are always philosophical in their DNA. Combine that with a deep-rooted dose of poetic misantropy and a lustful desire to intrique with ambiguous depth. The music is the vessel, the words are its ghost.
Are you familiar with the term chromesthesia? This also played a large part for me when shaping the concept of the album, the titles, the chapters, and the front cover artwork. This was not just black and grey; colorful enigmas began to emerge once the blueprints of the early demo tracks sank into my subconscious. And once the albumtitle revealed itself to me, the cosmic element, like a weavery, found it’s way throughout all the lyrics.
The connection I try to weave throughout the album is the notion that everything is a universe unto itself. No matter how deeply you travel inward, or how far you stretch outward lines, forms, shapes and figures; movements, forces and recurring patterns each existence is caught within what we, in our human inadequacy, have chosen to call “time.”
Much of this lies far beyond the reach of our limited minds, and that is precisely where I want to go when I write. Soulburn’s music becomes the boundless vessel that carries me there. And just as with music though it may be harder to achieve with words I believe lyrics must leave room for ambiguity. They should reveal themselves differently from moment to moment: something to return to, to conspire with mentally, or simply to experience as a source of inspiration and imagination.
The new album practically demands a live performance. Are you planning a tour? I’m sure you’ll play at some big festivals, but what about small club shows? Can we look forward to that? I can totally picture a dark club… fog… the first riff rings out…
Eric: This October we’ll embark on a European tour together with our brothers from the Norwegian band Mork the same guys we toured South America with back in 2022. That bond runs deep. And there are already confirmed shows for 2027, so we go hit the road again and spread our Quantifying Cosmic Doom. We basically play wherever our booker sends us the offers. Whether it is festivals, club shows, or a full tour, as long as the conditions are good we are there. So yes, that also includes a dark club filled with mist and an atmosphere that feels deadly. For us it is all part of the experience. If the vibe is right and the energy is there, we will play it.
SOULBURN is now one of those veteran bands that has gone through a certain evolution. I’m sure you guys are music fans yourselves. What influenced you in your early days, and what do you listen to today?
Eric : We listen to all kinds of music from Pink Floyd, Fleetwood Mac, Bowie and Nick Cave to the most extreme forms of metal. Type O Negative, Trelldom, Oranssi Pazuzu… our musical taste is very broad. All those influences find their way into our inspiration, but always indirectly. We never copy anything. Whatever resonates with us, we absorb it and transform it into something that becomes our own a true Soulburn ingredient. And of course we still listen to the same music we listened to in the early days of Soulburn. Bathory, old Venom, Celtic Frost, Slayer, the Canadian band Slaughter. Those records still carry a very special feeling for us. There is a certain rawness, a spirit, an atmosphere that has never lost its power. When we go back to those albums it is almost like stepping into the same dark room where our musical journey began. The sound, the attitude, the energy, it all shaped who we became as musicians. Even after all these years it still resonates deeply. It reminds us why we picked up our instruments in the first place and why we continue to create the music we do. Those early influences are not something we try to copy, but they are part of our DNA. They keep us grounded, inspired, and connected to the roots of extreme metal.
Everyone had to start somewhere. What was the initial impulse that made you pick up a guitar? Was it because of the girls? And who was your role model in the beginning? Is there a period you remember most fondly?
Eric: That is a funny question, no it wasn’t for the girls haha, it could have been but no, I was simply fascinated by playing guitar. I started playing guitar when I was 14 years old. That’s like 45 years ago. My parents bought me my first electric guitar a blue Aria Pro II and that’s the instrument on which I discovered how to play. I never took guitar lessons; I mainly figured out the chords myself while playing along to records by the Scorpions, Van Halen, and later Metallica, along with many other bands. I loved figuring out what they were playing. I wanted to join a band once I became a huge fan of the early Venom records the first album Welcome to Hell and then the second one, Black Metal. Those two albums made such a massive impact on me that I knew for sure I wanted to play in a band, but in the style of Venom meaning the extreme stuff for that time. I played a little every day after school and eventually I could play chords. I was never a fast lead guitarist, it just was not my thing. The doom solos or the melodic line solos are where I can really put my feeling into the music.
What does music mean to you? How do you perceive it in relation to your life? Is it a curse, a joy, a necessity? I, for one, couldn’t live without music; I listen to it all day long, and when I can’t, I miss it… how about you? Feel free to get into some philosophical musings.
Twan:
This question is deceptively simple in its asking, yet almost boundless in its answering. Where does one even begin to trace the origin of something so deeply woven into existence?
As far back as my memory allows, I have not merely listened to music, I have belonged to it. Even before language, before understanding, there was rhythm. As a child, I could not sit still; there was an irresistible urge to strike, to tap, to resonate with the world around me. Every surface became an instrument, every moment an opportunity to shape sound into pattern.
Over time, that instinct unfolded into many forms, singing, imitation playbacks, strings slightly out of tune, keys pressed in curiosity rather than mastery, drums found where none were intended. It never truly depended on the tools. Music was never something external to acquire; it was something inevitable to express. Even in the absence of instruments, the body itself became a medium. Hitting my knuckles against my skullbone while the hollow of cheeks turn into a chamber of resonance. Clicking my teeth and tongue creating the most crazy galloping beats...
Perhaps this is because music does not begin outside of us. It originates within. The steady pulse of the heart is our first metronome, marking time long before we understand its passing. In that sense, every life is already a composition to the rhythm of the heartbeat, writing the song of our lives.
What does SOULBURN have planned for the coming months, and what can we look forward to? If you have a message for promoters, labels, or fans, this is the place for it!
Eric: We’re currently taking the time to fully enjoy the release of our new album “Quantifying Cosmic Doom”. It’s a record we poured an enormous amount of energy, emotion, and creative intent into, so it feels good to finally let it breathe and share it with the world. The reactions so far have been overwhelming, and it motivates us even more to keep pushing ourselves as musicians. As mentioned earlier, we’ll be hitting the road in October for a European tour together with Mork and Arroganz. It’s an exciting step for us a journey into new cities, new stages, and new audiences. We’re letting everything that comes our way unfold naturally, embracing the unknown and the thrill that comes with it. There’s a lot happening behind the scenes, and the anticipation is growing every day. Promoters who want to bring this cosmic darkness to their stage can book us through our booker Stefan at We‑Live Agency. And to our fans: thank you for your unwavering support. It means the world to us. We hope to see you at our upcoming live shows, where we can share the energy of this new chapter together.
Thank you so much for the interview. I see it’s still raining outside; I think I’ll head into the woods and put your new album on my player. Thanks a lot for it there’s plenty to listen to. I wish the new album and all of you the best, and I look forward to seeing you at a concert someday. SOULBURN FOREVER!
Eric: Thank you, Jakub, for these powerful closing words at the end of this remarkable interview. Outside it is still raining a constant grey veil over the world, the perfect atmosphere for our new album, where every drop seems to echo the cosmic darkness we tried to capture. I wish you many deep and immersive listening sessions, the kind where the music pulls you into its own universe and refuses to let go. And I truly hope our paths will cross someday during one of our live shows, where the songs take on a life of their own and the energy becomes something almost ritualistic. Cheers, and dark greetings to the Czech Republic may the cosmic doom reach you soon.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
