Když jsem se probudil uprostřed noci, tak bylo nebe nebývale temné. Hvězdy nebyly skoro vidět a měsíc měl barvu krve. V ulicích se objevily přízraky toužící po čerstvém mase. Nejdříve jsem si myslel, že je to jenom hnusná noční můra, která přišla na návštěvu, ale po chvilce jsem věděl, že je konec. Apokalypsa, o které staří mluvili již několik let, se stala krutou skutečností. Lidé umírali po stovkách, po tisících a země byla pokryta jejich mrtvolami. Člověk se stal člověku vlkem.
Podobné dystopické vize mě napadají při poslechu druhého dlouhohrajícího alba francouzských tmářů TOWERING pokaždé, když zapnu play na svém přehrávači. Dívám se na černé nebe a přemýšlím, kdy nastane konec, úplný konec. Kolem mě létají chladné, ostré a disonantní melodie a v kostech se mi usadil mráz. Svět je zahalen do špinavé mlhy.
Jakoby se do mě zabodávaly ostré hřeby. Hudba mě drásá, bolí, pálí a zároveň chladí. Francouzi mají svůj jasný rukopis. Volně se inspirovali u kapel typu ULCERATE, SVART CROWN, WATAIN a udělali to velmi elegantně a zkušeně. Vlivy zmiňovaných smeček jsou sice patrné a zřetelné, ale pánové do skladeb vložili i velkou porci vlastních nápadů a invence. Za velmi povedený, masivní, ostrý a velmi dobře čitelný, považuji zvuk (Eloi Nicod at Craftline Studio (The Scalar Process)). Dodává nahrávce na ještě větší uvěřitelnosti, opravdovosti a autenticitě. Motiv na obalu (Leoncio Harmr) ve mě evokuje spoustu představ, které jsem napsal v úvodu dnešní recenze. Zpočátku vám možná budou připadat nové skladby nepřístupné, zahalené do složitosti a v některých momentech pro vás budou i nepříjemné. Není to také album na první poslech. Chce čas, vyžaduje plné soustředění a i určitou dávku trpělivosti. Když ale vydržíte, začnete po nějaké době rozkrývat jednotlivé vrstvy, zajímavé momenty, pasáže, které po sobě zanechávají hlubokou krvavou stopu. Osobně jsem potřeboval klid, tichou místnost a otevřené okno nad pulsujícím městem. Hudba vynikla opravdu nejvíce v hluboké noci. To potom na mě měla až magický účinek. O "The Oblation of Man" lze s jistotou napsat, že bude jednou znít éterem, až se budete procházet po spálené zemi. Netuším, kdy ten okamžik přijde, ale každým dalším rokem víc souhlasím se starými spisovateli sci-fi, kteří nám náš současný stav světa předpovídali. Temné a chladné black death metalové album, u kterého se noční můry stávají krutou skutečností!
Asphyx says:
When I woke up in the middle of the night, the sky was unusually dark. The stars were barely visible, and the moon was the color of blood. Ghosts craving fresh flesh appeared in the streets. At first, I thought it was just a horrible nightmare that had come to visit, but after a moment, I knew it was the end. The apocalypse that the elders had been talking about for years had become a cruel reality. People were dying by the hundreds, by the thousands, and the land was covered with their corpses. Man had become a wolf to man.
Similar dystopian visions come to mind whenever I listen to the second full-length album by the French dark metal band TOWERING, every time I press play on my player. I look up at the black sky and wonder when the end will come the absolute end. Cold, sharp, and dissonant melodies fly around me, and a chill settles in my bones. The world is shrouded in a dirty fog.
It’s as if sharp spikes were piercing me. The music tears at me, hurts me, burns me, and chills me all at once. The French band has a distinct style. They drew loose inspiration from bands like ULCERATE, SVART CROWN, and WATAIN, and they’ve done so with great elegance and skill. While the influences of these bands are evident and distinct, the guys have also infused the songs with a generous dose of their own ideas and creativity. I consider the sound (Eloi Nicod at Craftline Studio (The Scalar Process)) to be very well-executed, massive, sharp, and very clear. It lends the recording even greater believability, sincerity, and authenticity. The cover art (Leoncio Harmr) evokes in me many of the ideas I wrote about in the introduction to today’s review. At first, the new songs may seem inaccessible to you, shrouded in complexity, and at times even unpleasant. This is not an album for a first listen. It takes time, requires full concentration, and even a certain amount of patience. But if you stick with it, after a while you’ll begin to uncover individual layers, interesting moments, and passages that leave a deep, bloody trail in their wake. Personally, I needed peace and quiet, a silent room, and an open window overlooking the pulsating city. The music truly shone brightest in the dead of night. That’s when it had an almost magical effect on me. One thing we can say for certain about "The Oblation of Man" is that it will one day echo through the ether as you walk across scorched earth. I have no idea when that moment will come, but with each passing year, I find myself agreeing more and more with the old sci-fi writers who predicted our current state of the world. A dark and cold black death metal album where nightmares become a cruel reality!
Ave RELIC! Greetings from the underground, from Milwaukee. How’s it going over there? I have to tell you one thing up front. When I got your email saying you were starting a new band, I’d just broken my leg about two weeks earlier. It hurt like hell, my bone was burning, and I was pretty pissed off. I needed to get that anger out of my head somehow. I put on your new album “Crown of Flies” in my headphones, stared at the ceiling, and before long I had to fight the urge to punch the wall! It’s a great record devilish, wild exactly the kind of death metal that runs through my veins. How did you guys get together? Please walk us through the history of RELIC.
Kevin Forsythe: Things are good here in Milwaukee! Oh man sorry to hear about your leg that sounds horrible. I hope that you heal up fast without any complications. Alex, Jeff and I have been doing bands together for almost 15 years so we are long time friends. About a year ago we wanted to do a more Death Metal focused band. Something more mid 90’s Midwest Death Metal inspired. I wanted to go back to my roots. We jammed a few ideas and in a short amount of time we came up with a few songs. We liked the direction so we continued to build on that.
“Crown of Flies” is truly a work straight from hell. Each of you, as musicians, has a lot of great albums under your belt; you’re veterans of the scene. But you’re also all strong personalities. How did the new album come together? Who had the final say? Did you argue, for example? I’m interested in the actual process of creating new songs…
KF: We really write as a band. When coming up with riff ideas or arrangements it can be anyone. We kind of have two different ways of putting the songs together. Vinny or I will come up with a riff or two away from rehearsal and bring it to the band to see if anyone likes it. If yes then we finish the song as a band everyone will have ideas and input. The other way is improvising things during warm up. I come up with my best stuff off the top of my head just winging it so to speak. Alex will be on the drums warming up and I will just play whatever comes to mind and somehow we will click on something. If it seems like a solid foundation we will finish the song again as a band with input from everyone.
It’s always been about the sound, and you’ve come up with death metal that has that old, raw energy. You can feel a lot of pressure in the songs, but everything also feels primal, animalistic. It reminds me of a lot of recordings from the nineties (sure, DEICIDE, ANGELCORPSE). Was that the goal? How and where did you record, how did you want to sound, and who handled the mastering and mixing?
KF: Yes, that was our goal exactly. I started playing in bands in the early 90’s and I wanted to bring the Midwest 90’s Death Metal sound back into the music. We record the drums live as a band but the other instruments are isolated so they don't bleed into the drum tracks. Once we have the drums down I will go in and track the guitars. Then Jeff will put the vocals on over the music that is 90% done. Sometimes we will have an idea to put a part in a song or take a part out after the vocals are done so it's a group effort. Mix wise this time we wanted to be loud and kind of beat the shit out of the listener. I wasn’t as concerned about making sure everything was balanced perfectly or making sure you could hear every note perfectly. We wanted to have the listener feel like they just got beat down haha.
They say that the cover sells the album. There’s a motif on “Crown of Flies” that really caught my eye. It features a figure with a shattered head, with bloody shreds where the face should be. It’s a very interesting piece of art, and I think it fits your music perfectly. Who created it? How exactly does it relate to your music?
KF: Jeff had the idea of a crown soaked in gore being held up as an offering. The artist Sant V. Schreiber (Instagram: sannosferatu) we had worked with in the past. We gave him the general idea and he ran with that. His detail and color concepts are what catches my eye. We were very satisfied with the results. As far as how it relates to the music I think his style mixes with our sound very well. It's dirty and grim yet detailed and rich with atmosphere.
Whenever I hear a new recording, I always try to focus on the lyrics as well. What are the lyrics on “Crown of Flies” about? Who wrote them, and where did they draw inspiration from? Was it books, life? Or movies?
KF: Jeff writes almost all the lyrics and comes up with the lyrical concepts. Some of us will come up with lyric ideas and send them to him but ultimately Jeff has final say on what makes it. We will work as a band when placing the lyrics over the music from time to time. Inspiration wise can be anything from movies or just real life in general.
I really love that ancient rawness and intensity in your music. Every time I hit play, I feel like the album is going to sweep me off the face of the earth. But everyone had to start somewhere; that journey was surely complex and demanding. Who was your role model way back when? How did you get into music in the first place? What was the first band you saw live? And when did you first stand on stage?
KF: I’m a little older than the rest of the guys (one of the reasons the name Relic fits so well for this haha) and I love 80’s rock / metal. That is what I grew up on and saw on MTV all the time. This led me to discovering bands like Metallica. That opened the door to the Bay Area Thrash scene. I was 100% captivated by that scene and loved everything that came out of it. Not too long after the early Death Metal scene started up and all the Thrash bands went from Eb or D tuning to around 1990 everyone dropped to C or B. It was a great time to be in the thick of it and witness the change to Death Metal. First metal band I saw live was Metallica. It blew my mind how many other Death Metal fans were in the audience. I really didn't know anyone else that liked it and I assumed I was on my own. When I saw Obituary, Grave, and Morbid Angel shirts all over I was like cool more people to talk to and find out what bands are out there. I wanted to be apart of the Death Metal scene to me it was the new exciting thing. First official gig I did was in High School. I formed a band with some friends from school and we mostly played for friends at our rehearsal space. We knew some other bands from the surrounding area and we all put our heads together to put the show on. Was a very exciting time, some of the bands had members that went on to do great things. Was great time!
Years ago, I wrote a review of your band EMBLAZONED. But they’re not the only band from Milwaukee and Wisconsin that’s been making waves in recent years. I don’t know how you see it, but lately it seems to me that your scene is really thriving when it comes to extreme metal. How do you perceive your scene, the bands, promoters, and labels? Where would you take me to a concert? I like smaller clubs with good beer, sound, and pretty girls 😊)…
KF: The Milwaukee area metal scene has had its ups and downs over the years. Right now we have a lot of great bands. We have been getting a lot of great underground or DIY shows. We have a few venues in town now that support this so we are very lucky to have that working for us. I like playing in smaller bars and clubs because the energy in a smaller space is more captivating. Big shows with a lot of people are great too but you make friends with the audience when it's smaller. That is what I like the most when playing live is meeting others and making friends. You can have totally different upbringings, jobs / professions, economic or political beliefs, or whatever else divides people out there. But, when you come to the show we all have one thing in common that brings us together. The music and that is what keeps me going.
When I started my website ten years ago, my vision was to support bands that I felt weren’t getting enough attention. To let the world know about them. I think I’ve been pretty successful at it, at least judging by the feedback. How do you approach promotion? Do you leave it up to the label, or do you send out CDs for reviews yourselves? For example, I buy albums that I really enjoy. How about you? Are you also fans who like to support your peers? Do you go to concerts? Do you party?
KF: I'm definitely not a party guy! Those days are long gone haha. I still like to get out and flyer the city and go to shows to talk to people. Most band promotions are over the internet now and I will do as much as I can with that as well but I like talking to people. If there is a label or PR guy working with us that is great but I'm still going to get out there and promote face to face. If someone is playing nearby and I can make it to the show I will go support. It's important not only to support the band but the promoter that backed the show and the venue that hosted the show.
On the one hand, a band starting out today has plenty of ways to get their name out there, but on the other hand, there are a huge number of bands, and fans get lost in the crowd. A lot of people just download MP3s from the internet and, instead of going to a concert, prefer to spew venom on Facebook. How does modern technology influence you, as RELIC? What do you think about downloading music, Google Metalists, streaming music, etc.?
KF: You are correct there is so much out there and so many choices it's hard to stand out. The streaming platforms get thousands of songs a day sent to them to host so as a band it's very difficult to stand out. I think that is why so many bands now are focusing on the visual live show almost like KISS did back in the 70s. The best way (in my opinion) to get the name out there is to play as many shows as you can. If you are not able to play shows then you have to go to them and talk to people and let them know your band exists and is worth their time to check out. You can't be in a band nowadays and not have streaming available but I still make CD’s and take them to shows to promote and talk with others.
I like to ask musicians what death metal means to them. How would they define it—is it more of a philosophy and lifestyle for them, or “just” a way to relax? What does it mean to you? How do you perceive and experience it?
KF: Death Metal for me is an escape from the world and everyday life. It's good friends and people that I have known for years having fun together. It's my go to when I want to write some riffs or listen to something that has a little bite to it. I feel very lucky to have seen the scene from the early days to what it is today. My contribution to it may be small or not as impactful as others around me but I was able to be a part of it. I'm grateful for that and the fact that all these years later I'm still able to do it! I'm not the best musician in town but that is not what it's about. It's about really liking something and wanting to be a part of it and if you can find a few people that feel the same way awesome! That is what it's all about.
To wrap things up, a classic but important question. What does RELIC have planned for the coming months? Where can we catch you in concert? If you have a message for fans, labels, or promoters, this is the place…
KF: We are putting together more songs. We have some that we didn't record yet that are coming along very well. We have some live shows booked for this summer and we plan to play out as much as we can for the rest of the year. If anyone else came along that wanted to work with us and got in touch that would be great but I'm totally fine doing this DIY style too! We hope to have a full album out in 2027 so be on the lookout for that!
Thank you so much for the interview. I wish not only the new album every success, but also that your fan base grows as much as possible. I look forward to seeing you live somewhere, and I wish you all the best both musically and personally. I’m going to blast “Crown of Flies” in my head again!
KF: Awesome man! Thank you for the interview and continued support means a lot to us. All the best cheers!
Ave RELIC! Zdravím do podzemí, do Milwaukee. Jak se u vás máte? Musím ti dopředu říct jednu věc. Když mi přišel od tebe email s tím, že zakládáte novou kapelu, měl jsem zrovna asi dva týdny zlomenou nohu. Bolelo to jako čert, pálila mě kost a byl jsem pěkně naštvaný. Potřeboval jsem nějak dostat vztek ze své hlavy. Pustil jsem si vaši novinku „Crown of Flies“ do sluchátek, díval se do stropu a za chvilku jsem měl co dělat, abych nemlátil pěstí do stěny! To je skvělá nahrávka, ďábelská, divoká, jedná se přesně o druh death metalu, který koluje i v mých žilách. Jak jste se dali dohromady? Proveď nás prosím historií RELIC.
Kevin Forsythe: V Milwaukee se nám daří dobře! Je mi líto, že máš zlomenou nohu, zní to hrozně. Doufám, že se brzy uzdravíš a nebudeš mít žádné komplikace. Alex, Jeff a já spolu hrajeme v kapelách už skoro 15 let, takže jsme dlouholetí přátelé. Asi před rokem jsme chtěli udělat kapelu zaměřenou spíše na death metal. Něco spíše inspirovaného death metalem ze Středozápadu v polovině 90. let. Chtěl jsem se vrátit ke kořenům. Nahráli jsme pár nápadů a za krátkou dobu jsme vymysleli pár písní. Líbil se nám směr, takže jsme na něm dále stavěli.
„Crown of Flies“ je opravdu dílo ze samotného pekla. Vy máte každý, jako muzikant, za sebou spoustu skvělých alb, jste veteráni scény. Každý jste ale také osobnost. Jak novinka vznikala? Kdo měl poslední slovo? Nehádali jste se třeba? Zajímá mě samotný proces vzniku nových skladeb…
KF: My vlastně píšeme jako kapela. Když vymýšlíme nápady na riffy nebo aranžmá, může to být kdokoli. Máme dva různé způsoby, jak písně dávat dohromady. Vinny nebo já vymyslíme jeden nebo dva riffy mimo zkoušku a přineseme je kapele, abychom zjistili, jestli se někomu líbí. Pokud ano, tak píseň dokončíme jako kapela, každý bude mít nápady a podněty. Druhý způsob je improvizace během rozcvičky. Já vymýšlím své nejlepší věci z hlavy, jen tak mimochodem. Alex bude hrát na bicí a bude hrát, cokoli vás napadne, a nějak se do toho pustíme. Pokud se to bude zdát jako solidní základ, píseň dokončíme znovu jako kapela s podněty od všech.
O zvuku to bylo vždycky a vy jste přišli s death metalem, který má takovou tu starou, surovou energii. Ze skladeb je cítit velký tlak, ale také vše působí živočišně, zvířecky. Připomíná mi to spoustu nahrávek z devadesátých let (jasně, DEICIDE, ANGELCORPSE). Bylo to účelem? Jak a kde jste nahrávali, jak jste chtěli znít a kdo je podepsán pod masteringem a mixem?
KF: Ano, přesně to byl náš cíl. Začal jsem hrát v kapelách na začátku 90. let a chtěl jsem do hudby vrátit zvuk death metalu z 90. let na Středozápadě. Bicí nahráváme naživo jako kapela, ale ostatní nástroje jsou izolované, aby nepronikaly do bicích stop. Jakmile máme bicí hotové, jdu do toho a nahraju kytary. Pak Jeff přidá vokály přes hudbu, která je z 90 % hotová. Někdy máme nápad přidat part do písně nebo part vyjmout až po dokončení vokálů, takže je to skupinová práce. Co se týče mixu, tentokrát jsme chtěli být hlasití a posluchače trochu umlčet. Nešlo mi tolik o to, aby bylo všechno dokonale vyvážené nebo aby bylo perfektně slyšet každou notu. Chtěli jsme, aby se posluchač cítil, jako by ho právě někdo umlčel, haha.
Říká se, že obal prodává. Na „Crown of Flies“ je motiv, který mě opravdu zaujal. Je na něm postava s roztříštěnou hlavou, s krvavými cáry místo obličeje. Je to hodně zajímavá práce a myslím si, že se perfektně hodí k vaší hudbě. Kdo je autorem? Jak přesně souvisí s vaší hudbou?
KF: Jeff měl nápad s korunou nasáklou krví, která by byla držena jako obětina. Autorem je umělec Sant V. Schreiber (Instagram: sannosferatu), se kterým jsme v minulosti spolupracovali. Dali jsme mu obecný nápad a on s ním pracoval. Jeho detaily a barevné koncepty jsou to, co mě zaujalo. S výsledky jsme byli velmi spokojeni. Co se týče toho, jak to souvisí s hudbou, myslím, že jeho styl se s naším zvukem velmi dobře mísí. Je špinavý a ponurý, ale zároveň detailní a bohatý na atmosféru.
Vždycky, když slyším nějakou novou nahrávku, tak se snažím soustředit i na texty. O čem jsou ty na „„Crown of Flies“? Kdo je jejich autorem, kde pro ně bral inspiraci? Byly to knihy, život? Nebo filmy?
KF: Jeff píše téměř všechny texty a vymýšlí textové koncepty. Někteří z nás přijdou s nápady na texty a pošlou mu je, ale nakonec má Jeff konečné slovo o tom, co vytvoří. Budeme jako kapela čas od času pracovat na tom, abychom texty spojili s hudbou. Inspirací může být cokoli z filmů nebo obecně ze skutečného života.
Mě se na vaší hudbě hrozně líbí taková ta pradávná surovost, tlak. Pokaždé, když zapnu play, tak mám pocit, že mě album smete z povrchu zemského. Každý ale nějak začínal, ta cesta byla určitě složitá a náročná. Kdo byl kdysi dávno tvým vzorem? Jak si s hudbou vůbec začínal ty? Jakou kapelu si viděl jako první naživo? A kdy jsi stál poprvé na pódiu?
KF: Jsem o něco starší než ostatní kluci (jeden z důvodů, proč se k nám jméno Relic tak dobře hodí haha) a miluji rock/metal 80. let. Na tom jsem vyrůstal a pořád jsem ho sledoval na MTV. To mě vedlo k objevení kapel jako Metallica. To mi otevřelo dveře k thrash scéně v oblasti Sanfranciského zálivu. Byl jsem touto scénou stoprocentně uchvácen a miloval jsem všechno, co z ní vzešlo. Krátce poté, co se rozběhla raná death metalová scéna a všechny thrash kapely přešly z ladění z Eb nebo D, kolem roku 1990 všichni klesli na C nebo B. Byla to skvělá doba být uprostřed dění a být svědkem proměny death metalu. První metalová kapela, kterou jsem viděl naživo, byla Metallica. Ohromilo mě, kolik dalších fanoušků death metalu bylo v publiku. Opravdu jsem neznal nikoho jiného, komu by se to líbilo, a myslel jsem si, že jsem na to sám. Když jsem všude viděl trička Obituary, Grave a Morbid Angel, byl jsem si jistý, že je tu spousta lidí, se kterými si můžu popovídat a zjistit, jaké kapely existují. Chtěl jsem být součástí death metalové scény, pro mě to bylo něco nového a vzrušujícího. První oficiální koncert jsem měl na střední škole. Založil jsem kapelu s pár kamarády ze školy a většinou jsme hráli pro kamarády v naší zkušebně. Znali jsme i další kapely z okolí a všichni jsme dali hlavy dohromady, abychom udělali show. Byla to velmi vzrušující doba, některé kapely měly členy, kteří později dokázali skvělé věci. Byla to skvělá doba!
Před lety jsem psal recenzi i na vaši smečku EMBLAZONED. Není to ale jediná kapela, o které je z Milwaukee a Wisconsinu poslední roky slyšet. Nevím, jak to vnímáš ty, ale mě poslední dobou přijde, že to u vás, co se týká extrémního metalu, opravdu žije. Jak vnímáš vaši scénu, kapely, promotéry, labely? Kam bys mě pozval na koncert? Mám rád menší kluby s dobrým pivem, zvukem a hezkými holkami😊)…
KF: Metalová scéna v oblasti Milwaukee zažila v průběhu let své vzestupy i pády. Momentálně tu máme spoustu skvělých kapel. Pořádáme spoustu skvělých undergroundových nebo DIY koncertů. Ve městě teď máme pár klubů, které tohle podporují, takže máme velké štěstí, že nám to tak funguje. Rád hraji v menších barech a klubech, protože energie v menším prostoru je podmanivější. Velké koncerty s velkým množstvím lidí jsou taky skvělé, ale v menším publiku se s nimi spřátelíte. To je to, co mě na živém hraní baví nejvíc, je setkávání s ostatními a navazování přátelství. Můžete mít úplně jinou výchovu, práci/profese, ekonomické nebo politické přesvědčení nebo cokoli jiného, co lidi rozděluje. Ale když přijdete na koncert, máme všichni jednu věc společnou, která nás spojuje. Hudbu a to je to, co mě drží nad vodou.
Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
KF: Rozhodně nejsem žádný pařmen! Ty časy jsou dávno pryč haha. Pořád rád vyrazím ven, létam po městě a chodím na koncerty, abych si povídal s lidmi. Většina propagačních akcí kapel teď probíhá přes internet a já se s tím taky snažím dělat, co můžu, ale rád si s lidmi povídám. Pokud s námi spolupracuje nějaký label nebo PR technik, je to skvělé, ale stejně se tam budu chtít promovat osobně. Pokud někdo hraje poblíž a já se můžu na koncert dostat, půjdu ho podpořit. Je důležité podpořit nejen kapelu, ale i promotéra, který koncert zajistil, a místo konání.
Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako RELIC ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
KF: Máte pravdu, je toho tolik a tolik možností, že je těžké se odlišit. Streamovací platformy dostávají denně tisíce písní k hostování, takže pro kapelu je velmi těžké se odlišit. Myslím, že proto se tolik kapel nyní zaměřuje na vizuální živá vystoupení, podobně jako to dělali KISS v 70. letech. Nejlepší způsob (podle mého názoru), jak se prosadit, je odehrát co nejvíce koncertů. Pokud nemůžete hrát koncerty, musíte za nimi jít, promluvit si s lidmi a dát jim vědět, že vaše kapela existuje a stojí za to si ji poslechnout. Dnes už nemůžete být v kapele a nemít k dispozici streamování, ale já pořád nahrávám CD a beru je na koncerty, abych je propagoval a mluvil s ostatními.
S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?
KF: Death metal je pro mě únikem ze světa a každodenního života. Jsou to dobří přátelé a lidé, které znám roky, kteří se spolu baví. Je to můj cíl, když chci napsat nějaké riffy nebo si poslechnout něco, co má trochu říz. Mám velké štěstí, že jsem mohl vidět scénu od počátků až po to, jaká je dnes. Můj přínos k ní může být malý nebo ne takový jako u ostatních kolem mě, ale mohl jsem být její součástí. Jsem za to vděčný a za to, že to po všech těch letech stále můžu dělat! Nejsem nejlepší hudebník ve městě, ale o to nejde. Jde o to, abyste něco opravdu měli rádi a chtěli být toho součástí, a pokud najdete pár lidí, kteří cítí totéž, je to úžasné! O to jde.
Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají RELIC v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
KF: Dáváme dohromady další písničky. Některé jsme ještě nenahráli a daří se nám velmi dobře. Na toto léto máme domluvené živé koncerty a po zbytek roku plánujeme hrát co nejčastěji. Pokud by se ozval někdo další, kdo by s námi chtěl spolupracovat, bylo by to skvělé, ale mně nevadí dělat tohle ve vlastním stylu! Doufáme, že v roce 2027 vyjde celé album, takže se na to těšte!
Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Crown of Flies“ zase narvat do hlavy!
KF: Úžasný chlape! Děkujeme za rozhovor a tvoje pokračující podpora pro nás hodně znamená. Hodně štěstí!
Někde tam daleko, na severu v lesích, je jedno staré pohřebiště. Byl jsem tam jen několikrát, ale pokaždé jsem cítil a vnímal všemi póry svého těla takovou zvláštní energie. Jakoby se v jednom celku spojila vesmírná energie, pach smrti, věčnosti a nového alba kanadských EGREGORE. Najednou jsem nestál kousek od krvavého oltáře, ale vznášel jsem se v jiné, chladné a nekonečně temné dimenzi. Hudba těchto maniaků je zvláštní, neuchopitelná, nezařaditelná a pro mě osobně neskutečně návyková.
K naprostému pochopení letošní nahrávky musíte splňovat několik požadavků. Musíte mít mysl otevřenou pro nové věci a když budete mít velkou fantazii, tak se do vás zasekne novinka ještě hlouběji. Až do podvědomí. Zapomeňte na ruch velkoměsta, očistěte se od zbytečností. Nechte své myšlenky, jen tak plynout, relaxujte a nechte na sebe jednotlivé skladby působit. Je to spíše pradávná mantra, než jen obyčejná hudba, to vám klidně podepíšu vlastní krví.
Dostanete opravdu velmi pestrou paletu nálad. Od hrubého riffování, ostré záseky, jedovatý black metal, surový death metal, až po meditační, neklidné plochy. To vše zabalené ve velmi dobře čitelném, neklidném zvuku, s motivem na obalu, který přesně doplňuje muziku samotnou. Myslím si, vnímám nové album spíše jako jakýsi pradávný, desetiletími prověřený obřad, než jen obyčejnou desku. Není to rozhodně lehký poslech, nejdříve jsem plul jen tak po povrchu a dokonce mi některé momenty nebyly ani příliš "příjemné". Jenže (a to bych vám také doporučoval) jsem dal nakonec nahrávce čas a rval jsem si jí do hlavy v různých situacích a čase. Nakonec nejvíce vynikla v naprosté tmě, když jsem byl odříznut od všeho okolo. EGREGORE elegantně navazují tam, kde přestaly kapely typu NOCTURNUS, ABSU, SADUS, MORBID ANGEL, INSANITY. A dělají to velice šikovně, inteligentně a se spoustou svých vlastních nápadů a invence. "It Echoes in the Wild" je pro mě ale hlavně albem, které ve mě rozpoutalo spoustu podivných emocí. Často jsem o něm přemýšlel, když jsem si jen tak četl ve starých knihách. Celou nahrávkou se potom jako jedovatý břečťan vine takový zvláštní neklid, který je na jednu stranu velmi přitažlivý, na druhou stranu mi zrychluje tep. Vlastně by se dalo také napsat, že zde platí více než kde jinde, že je lepší poslouchat, toulat se temnými lesy, vystoupat na horu a padat do hlubin, než jen psát nějaká slova, která nikdy nedokáží zprostředkovat úplný a drásavý zážitek. Kanaďané zkrátka a dobře přistupují k hudbě jinak, než ostatní, jsou originální, zajímaví a rozhodně vyniknou mezi ostatními. Nebývám při poslechu doma u přehrávače, ale stojím na starém pohřebišti daleko v lesích na severu. Mystický, okultní, neklidný, nekonečně temný black death metal, který vás vezme na výlet do jiných dimenzí!
Asphyx says:
Somewhere far away, up north in the woods, there is an old burial ground. I’ve only been there a few times, but each time I felt and sensed a strange energy with every pore of my body. It was as if cosmic energy, the scent of death, eternity, and the new album by the Canadian band EGREGORE had all merged into one. Suddenly, I wasn’t standing near a bloody altar, but floating in another, cold, and infinitely dark dimension. The music of these maniacs is strange, elusive, unclassifiable, and, for me personally, incredibly addictive.
To fully understand this year’s recording, you must meet several requirements. You must have an open mind for new things, and if you have a vivid imagination, the new album will sink even deeper into you. All the way into your subconscious. Forget the hustle and bustle of the big city; purge yourself of all that is superfluous. Let your thoughts just flow freely, relax, and let the individual tracks work their magic on you. It is more of an ancient mantra than just ordinary music I’d gladly sign that with my own blood.
You’ll get a truly diverse range of moods. From heavy riffing, sharp riffs, venomous black metal, and raw death metal, all the way to meditative, restless passages. All of this is wrapped up in a very distinct, unsettling sound, with a cover design that perfectly complements the music itself. I think I perceive the new album more as a kind of ancient, time-tested ritual than just an ordinary record. It’s definitely not an easy listen; at first, I was just skimming the surface, and some moments weren’t even particularly “pleasant” to me. But (and I’d recommend this to you as well) I eventually gave the recording time and forced it into my head in various situations and at different times. In the end, it stood out most in complete darkness, when I was cut off from everything around me. EGREGORE elegantly picks up where bands like NOCTURNUS, ABSU, SADUS, MORBID ANGEL, and INSANITY left off. And they do it very skillfully, intelligently, and with plenty of their own ideas and creativity. For me, however, "It Echoes in the Wild" is above all an album that stirred up a lot of strange emotions within me. I often thought about it while I was just reading old books. A strange unease winds its way through the entire recording like poisonous ivy on the one hand, it’s very alluring; on the other, it makes my heart race. In fact, one could also say that here, more than anywhere else, it’s better to listen, to wander through dark forests, to climb a mountain and plunge into the depths, than to simply write words that can never fully convey such a harrowing experience. Simply put, Canadians approach music differently than others; they are original, interesting, and definitely stand out from the crowd. When I listen to this, I’m not at home by my stereo, but standing in an old graveyard deep in the northern woods. Mystical, occult, restless, infinitely dark black death metal that takes you on a journey to other dimensions!
Recenze/review - EGREGORE - The Word Of His Law (2022):
Stále se klaníme dávno padlým modlám. Zabíjíme ve jménu víry. Ve starých spisech čteme o tom, jací bychom měli být mírumilovní a se stejnými slovy na rtech shazujeme bomby na nevinné. Vypadá to, jsem si s tím absolutně jistý, že se toho od středověku příliš nezměnilo. Máme sice lepší technologie, ale využíváme je k tomu, abychom se navzájem efektivněji zabíjeli. Starý thrash metal, speed, heavy i black metal, pro mě byly kdysi dávno, na konci osmdesátých let minulého století, mým soukromým vzdorem, rebelií, proti zkažené společnosti, proti mainstreamu.
Je možná trošku smutné, že mi to vydrželo dodnes, jenže já se nedokážu dívat na bolest, utrpení, na strach a nespravedlnost, aniž bych zůstal v klidu. A tak znovu a znovu sedávám s novým albem "Haneda" od německých maniaků CRUEL FORCE u přehrávače a řvu spolu s kapelou do tmy. Také cítíte ten tlak, ten nakumulovaný vztek, který musí ven, tu energii? Pokud ano, potom jste zde správně.
Za poslední roky došlo k boomu podobných kapel, které hrají starý metal a snaží se vrátit po časové ose zpět. Přiznám se bez mučení, že většina mě moc nebaví. S CRUEL FORCE je to jiné. Nové album mě ihned chytlo, rozsekalo na kusy a vymáchalo mi obličej v kaluži plné špíny a krve. V závěru je to vlastně jednoduché. Tahle smečka je totiž opravdová, syrová, reálná, nekompromisní a hlavně, absolutně autentická. Celou nahrávkou se potom prolínají odkazy na staré mystické říše, na náboženství. Album má v sobě takovou tu pradávnou patinu, plesnivý odér, které v sobě mívaly kapely typu KREATOR, DEATHROW, RAINBOW, RAZOR, PWERLORD, ale třeba i SLAYER, MERCYFUL FATE, VENOM, HELLHAMMER, CELTIC FROST., DESTROYER 666. Zkrátka a dobře, pozorný posluchač může v hudbě těchto tmářů vystopovat odkazy na úplné kořeny pravého metalu, tak jak jsme jej my, staří pamětníci, zažili. Němci ale přidávají i něco navíc, své vlastní nápady, invenci. To vše je potom zabalené ve velmi ostrém a dobře čitelném (skoro až "analogovém") zvuku. "Haneda" je také deskou, která se velmi dobře poslouchá a rád se k ní vracím. Pokaždé, když v některém koutě světa spadnou další bomby a umřou nevinní, pokaždé, když vidím slepé zástupy, které se klaní dávno padlým modlám. Možná nám někdy připadá, že všechno kolem hoří, že mraky jsou nízko a naděje chcípla ve stínu, ale když si pak poslechnu podobná alba, tak se mi do žil vlije nová síla. Je to málo? Ne, pro mě osobně to znamená hodně moc. Black, thrash, speed, heavy metal, který je ukovaný z té nejkvalitnější oceli! Poklekněte a skloňte hlavu!
Asphyx says:
We still bow down to idols long since fallen. We kill in the name of faith. In ancient texts, we read about how peaceful we should be, and with those very words on our lips, we drop bombs on the innocent. It seems and I am absolutely certain of this that not much has changed since the Middle Ages. We may have better technology, but we use it to kill each other more efficiently. Old-school thrash metal, speed metal, heavy metal, and black metal for me, long ago, in the late 1980s, they were my personal act of defiance, my rebellion against a corrupt society, against the mainstream.
It’s perhaps a little sad that this has lasted until today, but I simply can’t look at pain, suffering, fear, and injustice without being moved. And so, time and again, I sit by the stereo with the new album “Haneda” by the German maniacs CRUEL FORCE and scream along with the band into the darkness. Do you also feel that pressure, that pent-up rage that needs to come out, that energy? If so, then you’re in the right place.
In recent years, there’s been a boom in similar bands that play old-school metal and try to turn back the clock. I’ll admit without hesitation that I don’t really enjoy most of them. With CRUEL FORCE, it’s different. Their new album grabbed me right away, tore me to shreds, and dunked my face in a pool of dirt and blood. In the end, it’s actually simple. This pack is genuine, raw, real, uncompromising, and above all, absolutely authentic. References to ancient mystical realms and religion run throughout the entire recording. The album carries that ancient patina, that musty scent, which bands like KREATOR, DEATHROW, RAINBOW, RAZOR, POWERLORD, but also SLAYER, MERCYFUL FATE, VENOM, HELLHAMMER, CELTIC FROST, and DESTROYER 666. In short, an attentive listener can trace references in the music of these dark masters to the very roots of true metal, just as we, the old-timers, experienced it. But the Germans also bring something extra to the table: their own ideas and creativity. All of this is then wrapped up in a very sharp and clear (almost "analog") sound. "Haneda" is also an album that’s a pleasure to listen to, and I love coming back to it. Every time more bombs fall in some corner of the world and the innocent die, every time I see blind crowds bowing down to long-fallen idols. Maybe sometimes it feels like everything around us is burning, that the clouds are low and hope has died in the shadows, but when I listen to albums like this, new strength flows through my veins. Is that not enough? No, for me personally, it means a great deal. Black, thrash, speed, heavy metal forged from the finest steel! Kneel and bow your heads!
Recenze/review - CRUEL FORCE - Dawn Of The Axe (2023):
Když jsem poprvé sestoupil po špinavých schodech dolů, do temnoty, mrazilo mě v zádech. V kostech se mi usadil strach a kráčel jsem pomalu. Pod nohama mi křupaly plesnivé kosti. Staré katakomby pod znesvěceným kostelem měly děsivou historii. Na zdech byly vyryty symboly smrti a utrpení. Vstoupil jsem do jedné místnosti a nemohl jsem dýchat. Zde byly prováděny krvavé rituály pro vyvolávání temných sil. Do zdí byl otištěn nářek obětí. Viděl jsem ve stínech postavy v kápích, jejich ostré obětní nože. Žhnoucí pohledy, násilné myšlenky. Upadl jsem na zem a ztratil jsem vědomí.
Poslouchat nové album polských black metalistů THROAT je jako se přesunout po časové ose zpět, do dob středověku. Zažijete to nejhnusnější mučení, vrátí se vám pradávné děsivé myšlenky našich předků a budete umírat v nekonečných křečích. Tohle je album, které se vám zadře pod kůži, do podvědomí a způsobí vám zástavu srdce. Chlad se zde potkává s naprostou tmou, rouháním a smrtí. Obraťte kříže směrem dolů, zapalte svíce. Říkám vám narovinu, tuhle nahrávku je lepší poslouchat, než o ní psát. Má v sobě totiž pestrou paletu do krvavých odstínů zabarvených melodií, ostrých tónů a nekonečné bolesti.
Pokud bychom měli záhrobní rituály, které se na albu "Beyond the Devil's Shroud" přirovnat k tvorbě nějakých jiných prokletých smeček, volili bychom jména jako MORTUARY DRAPE, NECROMANTIE, TORMENTOR, CULTES DES GHOULES, MAYHEM, NIFELHEIM, DESASTER. Poláci ale mají navíc svůj vlastní rukopis, nápady, které vás pokaždé strhnou do hlubiny. Skladby jsou opravdu velmi dobře napsány, při každém setkání mi připadá, že jsou čím dál tím častěji pevně svázány pavučinami. Riffy se mi zadírají do mozku, jako ostré hřeby, ve starých ranách znovu tepe bolest a několikrát se mi objevila stigmata. Nové album není jen klasickým, tajemným black metalem se spoustou krvavých nuancí a pasáží, které nejsou z našeho světa, ale také děsivým, krutým obřadem, u kterého potkáte své vlastní démony, a který vás strhne hluboko do hniloby děsivých myšlenek. THROAT na to jdou velmi uvěřitelně, opravdově, ryze, autenticky. Jsou tajemní, záhadní, nebál bych se napsat i hororoví a zároveň se trefují přesně do těch nejcitlivějších míst. Mučeni v plesnivých kobkách, stále čekáme na soud. Budeme popraveni a lidský dav bude zase jednou křičet nadšením. Krev vždycky přitahovala a platí to dodnes. Jakoby při poslechu nového alba vylezly na povrch ty nejhnusnější lidské pudy, kterých je člověk jako druh schopen. Ne, už dávno nejsem na tomto světě, ale toulám se podsvětím a rozmlouvám s prokletými. Až jednou všichni umučení ve jménu jediné svaté víry povstanou, tak spálí tenhle svět na popel! Tajemný a chladný black metalový obřad pro vyvolávání temných sil! Smrt, bolest a utrpení!
Asphyx says:
When I first descended the dirty stairs into the darkness, a chill ran down my spine. Fear settled deep in my bones, and I walked slowly. Moldy bones crunched beneath my feet. The old catacombs beneath the desecrated church had a terrifying history. Symbols of death and suffering were carved into the walls. I entered one room and couldn’t breathe. Bloody rituals to summon dark forces had been performed here. The victims’ wails were imprinted on the walls. I saw hooded figures in the shadows, their sharp sacrificial knives. Burning gazes, violent thoughts. I fell to the ground and lost consciousness.
Listening to the new album by Polish black metal band THROAT is like traveling back in time to the Middle Ages. You will experience the most hideous torture, the ancient, terrifying thoughts of our ancestors will return to you, and you will die in endless convulsions. This is an album that will get under your skin, into your subconscious, and cause your heart to stop. Cold meets utter darkness, blasphemy, and death here. Turn the crosses upside down, light the candles. I’ll tell you straight up, this record is better to listen to than to write about. It contains a rich palette of melodies tinged with bloody hues, sharp tones, and endless pain.
If we were to compare the death metal rituals on the album "Beyond the Devil's Shroud" to the work of other cursed bands, we would name names like MORTUARY DRAPE, NECROMANTIE, TORMENTOR, CULTES DES GHOULES, MAYHEM, NIFELHEIM, and DESASTER. But the Poles also have their own signature style, ideas that pull you into the depths every time. The songs are truly very well written; with each listen, it feels like they’re becoming more and more tightly bound by cobwebs. The riffs dig into my brain like sharp nails; pain throbs anew in old wounds, and stigmata have appeared on me several times. The new album isn’t just classic, mysterious black metal with plenty of bloody nuances and passages that aren’t of this world, but also a terrifying, cruel ritual where you’ll encounter your own demons, and which will drag you deep into the rot of terrifying thoughts. THROAT approach this in a very believable, genuine, pure, and authentic way. They are mysterious, enigmatic I wouldn’t hesitate to call them even horror-like and at the same time, they strike precisely at the most sensitive spots. Tortured in moldy dungeons, we’re still waiting for judgment. We’ll be executed, and the crowd will once again scream with delight. Blood has always been a draw, and that holds true to this day. It’s as if, while listening to the new album, the most vile human instincts of which we are capable as a species come to the surface. No, I have long since left this world, but I roam the underworld and converse with the damned. One day, when all those tortured in the name of a single holy faith rise up, they will burn this world to ashes! A mysterious and cold black metal ritual for summoning dark forces! Death, pain, and suffering!
Ztracený ve tmě kráčím dál. Slyším šepot lesa, obličej mám rozdrásaný do krve. Před několika hodinami mě přepadla panika, ale teď, uprostřed temné noci, jsem klidný. Moje kroky směřují na jedno staré pohřebiště, o kterém kolují děsivé legendy. Probudil jsem se z nočních můr a moji vlastní démoni mi prozradili cestu. Poslouchám nové album norských TULUS a opět si připadám, jako bych dávno nebyl v současném divném světě, ale někde daleko na severu, v kruté, ale krásné přírodě, s přízraky ve stínech, ale hlavně s hudbou, která se mi vždy dokáže dostat do žil i do podvědomí.
Pečlivý čtenář našich stránek moc dobře ví, že mám pro tyhle severské bardy velkou slabost. I když se směr mého zájmu týká většinou extrémnějších kapel, tak mě pokaždé tahle smečka, složená ze samých zkušených muzikantů, dokáže doslova přikovat k přehrávači. Letos je to opět velmi podobné. Zapínám znovu a znovu play a užívám si originální odrůdu black metalu, který je napsaný a složený s elegancí starých mistrů v oboru. Kráčím dál a tma je čím dál tím víc hustší, vzduch těžší a kosti v mém těle bolavější. Potom se přede mnou otevře mýtina a já spatřím, jak mezi náhrobky tančí nemrtví.
Jako bych si četl ve starých spisech, jako bych se toulal podsvětím a ztrácel se mezi naším a oním světem. Nové album "Morbid Desires", opět volně inspirované temným severským folklorem, ve mě probudilo emoce, které dlouhé roky ležely v mém podvědomí. Každá skladba v sobě má zajímavý motiv a jako celek je pro mě novinka spíše takovým velmi temným obřadem, než jen obyčejnou hudbou. Doporučuji vám hlubokou noc, naprostý klid, abyste slyšeli tlukot svého srdce a nejlépe samotu. Potom vyniknou jednotlivé nuance této nahrávky nejlépe. Nové album není rozhodně prvoplánovou muzikou na jedno použití. Naopak, jeho síla, načerpaná při nekonečných toulkách po severských lesích, starých pohřebištích, vynikne až po nějakém čase. Líbí se mi, nebál bych se napsat charakteristický, neklid, který se vine celou deskou jako jedovatý břečťan. Pokud máte ve svých sbírkách kapely jako VENOM, CELTIC FROST, HELLHAMMER, ROOT, potom věřte tomu, že se těmito smečkami Norové lehce inspirovali. Osobně se mi ale nejvíc líbí, že hrají jinak, odlišně, originálně, mají své vlastní nápady, rukopis a pokaždé po nich zůstává hluboká krvavá stopa. Těžko se to popisuje, ale myslím si, že zasvěcení moc dobře ví, o čem píšu. Lehká progrese v některých skladbách dodává všemu na ještě větší uvěřitelnosti. Vždycky jsem měl rád kapely, které hrají srdcem, které na mě umí přenést svoje emoce. Musím se přiznat, že ke vzájemnému souznění mezi mnou a TULUS došlo i letos. O chladném zvuku, hororovém obalu a celkovém provedení netřeba diskutovat, vše je v nejlepším pořádku. Ztrácím se v temnotách! Mrazivé black metalové příběhy plné bolesti, naprosté tmy a utrpení! Album, které rozdrásá vaši mysl do krve!
Asphyx says:
Lost in the darkness, I keep walking. I hear the forest whispering; my face is torn and bleeding. A few hours ago, panic overtook me, but now, in the middle of the dark night, I am calm. My steps lead me to an old burial ground shrouded in terrifying legends. I awoke from nightmares, and my own demons revealed the path to me. I’m listening to the new album by the Norwegian band TULUS, and once again I feel as though I’m no longer in this strange modern world, but somewhere far to the north, in a harsh yet beautiful wilderness, with ghosts in the shadows, but above all with music that always manages to seep into my veins and my subconscious.
A careful reader of our site knows very well that I have a soft spot for these Nordic bards. Even though my interests usually lean toward more extreme bands, this group composed entirely of seasoned musicians always manages to literally glue me to the player. This year is no different. I hit play again and again, savoring this unique brand of black metal, written and composed with the elegance of the old masters of the genre. I walk on, and the darkness grows ever thicker, the air heavier, and the bones in my body ache more. Then a clearing opens up before me, and I see the undead dancing among the gravestones.
It’s as if I were reading ancient texts, as if I were wandering through the underworld and losing myself between this world and the next. The new album "Morbid Desires", once again loosely inspired by dark Nordic folklore, has awakened emotions within me that have lain dormant in my subconscious for many years. Each track contains an intriguing motif, and as a whole, this new release feels to me more like a very dark ritual than just ordinary music. I recommend a deep night, complete silence so you can hear your own heartbeat, and ideally, solitude. That’s when the individual nuances of this recording come through best. This new album is definitely not superficial, disposable music. On the contrary, its power drawn from endless wanderings through Nordic forests and ancient burial grounds only truly comes to the fore after some time. I like and I wouldn’t hesitate to call it characteristic the unease that winds through the entire album like poisonous ivy. If you have bands like VENOM, CELTIC FROST, HELLHAMMER, and ROOT in your collection, then believe me when I say that these Norwegians were clearly inspired by them. Personally, though, what I like most is that they play differently, uniquely, and originally; they have their own ideas and style, and they always leave a deep, bloody trail in their wake. It’s hard to describe, but I think those in the know understand exactly what I’m talking about. The slight progression in some songs adds even more believability to the whole thing. I’ve always liked bands that play from the heart, that can convey their emotions to me. I have to admit that the mutual connection between me and TULUS happened again this year. There’s no need to discuss the cold sound, the horror-themed cover, and the overall execution everything is in perfect order. I’m losing myself in the darkness! Frosty black metal tales full of pain, utter darkness, and suffering! An album that will tear your mind to shreds!
