GOLD SPIRE - Steps into Shadow
CD 2026, Awakening Records
for english please scroll down
Toulal jsem se v lesích, zastavoval se na místech, na kterých mám i své kořeny. Navštívil jsem hroby svých předků. Domů jsem se vracel rozervaný, s myšlenkami, které kolem mě létaly jako můry kolem ohně. Spáleny, zničeny, zabity, nakonec vždy vstaly z popela a já se díval do tmy i do svého nitra. Četl jsem si ve starých spisech, napojil se na vesmír, abych nakonec uléhal do spánku, který se stával děsivou realitou. Hledal jsem hudbu, u které bych si odpočinul, ale která má smysl, není povrchní, která se dokáže dostat do mého podvědomí i do kostí.
Našel jsem. Možná mi to bylo souzeno. Možná to byla jen náhoda. Potkal jsem na svých toulkách tmou kapelu GOLD SPIRE. Přečetl si promo materiály a pevně rozhodnut, že něco takového si nikdy nepustím, jsem zapnul play na svém přehrávači. Možná moji ruku vedla nějaká vyšší instance, prozřetelnost nebo jen chuť na něco nového, neotřelého, zajímavého. Najednou šlo všechno stranou, svět kolem mě neexistoval. Zase po nějaké době jsem zažíval neopakovatelné chvíle. Jenom já a muzika, jen já a tisíce předaných emocí. Umřel jsem, několikrát se narodil. Ztratil jsem se mezi hvězdami, v éteru. Stal jsem se svým vlastním svědomím. Všechno tohle se mnou hudba těchto švédských mágů dělala.
Píšu tu většinou o starém, prašivém death metalu. Jeho prvky lze vzdáleně vystopovat i na novém albu "Steps into Shadow". Také doom metalové kořeny, ale hlavně zběsilý saxofon i trylkující flétnu. Ne přátelé, já vím, většinou si z podobných jazzových fúzí dělám legraci a připadají mi až příliš násilně naroubované. Jenže zde to neplatí. Naopak, album plyne tak nějak samozřejmě, přirozeně. Jako voda v horské bystřině, jako bouřka, jako vichr z hor. Švédi si hrají s náladami jako šelma se svojí obětí, budují velmi pestrou, košatou atmosféru. Nálady se zdají být zpočátku lehce neuchopitelné, ale když dáte nahrávce čas, stane se vaší součástí, podstatou. Stanete se tuláky po hvězdách a stereotyp i starosti všedních dní vám začnou připadat nepodstatné, pomíjivé. Album mě pokaždé dokázalo dostat až do meditativního stavu, bylo pro mě mantrou, soundtrackem k pomíjivosti života i smrti. Zase tolik nahrávek, u kterých bych se stával básníkem, jsem poslední roky nezažil. Přitom by tomu tak být nemělo, poslouchám většinou odlišné styly. Hudba a umění je ale jenom jedno, nemějme prosím, mí milí čtenáři, žádné předsudky. Doporučuji vám si jen tak sednout, otevřít okno do tmy a dívat se na hvězdy. Nasávat atmosféru, užívat si, nechat se unášet na zpěněných vlnách řeky věčnosti. Vzal jsem si novinku do lesa, na místa, kde mám své kořeny. Položil jsem s ní květiny na hrob svých předků. Už nějaký čas jsem věděl, že mi koluje v žilách, že se k ní budu rád a často vracet. V některých momentech přesahuje čas i prostor. Možná právě proto jsem si tohle album tolik oblíbil. Zmiňme na závěr ještě formální věci jako zvuk a motiv na obalu. Vše je v absolutním pořádku. Nahrávka se stala mojí osobní záležitostí. Niterným zážitkem. Umí být syrová i křehká, neklidná i smutná. A mě tak nezbývá než vyseknout poklonu až k zemi a říci prosté děkuji! Neklidný, smutný i syrový, temný i chladný, avantgardní doom death metalový soundtrack k věčnosti a pomíjivosti světa!
Asphyx says:
I wandered through the woods, stopping at places where my roots lie. I visited the graves of my ancestors. I returned home torn apart, with thoughts flitting around me like moths around a fire. Burned, destroyed, killed yet in the end, they always rose from the ashes, and I gazed into the darkness and into my own soul. I read old texts, connected with the universe, only to eventually drift off into a sleep that became a terrifying reality. I searched for music that would allow me to relax, but that also had meaning music that wasn’t superficial, that could penetrate my subconscious and reach deep into my bones.
I found it. Maybe it was meant to be. Maybe it was just a coincidence. On my wanderings through the darkness, I came across the band GOLD SPIRE. I read the promotional materials and, firmly resolved that I would never listen to something like this, I pressed play on my music player. Perhaps my hand was guided by some higher power, providence, or simply a craving for something new, fresh, and interesting. Suddenly, everything else faded away; the world around me ceased to exist. Once again, after some time, I was experiencing unforgettable moments. Just me and the music, just me and thousands of emotions being conveyed. I died and was reborn several times. I lost myself among the stars, in the ether. I became my own conscience. The music of these Swedish magicians did all of this to me.
I usually write here about old, grungy death metal. Elements of it can be faintly traced even on the new album "Steps into Shadow". There are also doom metal roots, but mainly a frenzied saxophone and a trilling flute. No, friends, I know I usually make fun of similar jazz fusions, and they strike me as far too forced. But that’s not the case here. On the contrary, the album flows somehow effortlessly, naturally. Like water in a mountain stream, like a storm, like a mountain gale. The Swedes play with moods like a predator with its prey, building a very rich, multifaceted atmosphere. The moods seem slightly elusive at first, but if you give the recording time, it becomes a part of you, your very essence. You’ll become wanderers among the stars, and the routines and worries of everyday life will begin to seem insignificant and fleeting. The album always managed to transport me into a meditative state; for me, it was a mantra, a soundtrack to the transience of life and death. I haven’t experienced so many recordings in recent years that have made me feel like a poet. And yet it shouldn’t be that way I usually listen to different styles. But music and art are one and the same; please, my dear readers, let’s not have any prejudices. I recommend that you just sit down, open a window onto the darkness, and gaze at the stars. Soak up the atmosphere, enjoy the moment, let yourself be carried away on the foaming waves of the river of eternity. I took this new album with me into the woods, to the places where my roots lie. I laid flowers on my ancestors’ graves with it. I’ve known for some time now that it flows through my veins, that I’ll be happy to return to it often. At times, it transcends both time and space. Perhaps that’s exactly why I’ve grown so fond of this album. Let’s conclude by mentioning some formal aspects, such as the sound and the cover art. Everything is absolutely perfect. This recording has become a personal matter for me an intimate experience. It can be raw and fragile, restless and sad. And so I can only bow low and say a simple thank you! Restless, sad, and raw; dark and cold an avant-garde doom death metal soundtrack to eternity and the transience of the world!
Tracklist:
1. Starvation
2. Steps into Shadow
3. Liberation at Dawn
4. The Mire
5. Crown of Disfigurement
6. A Clarion Call
7. Drag Us Under
8. Truth is an Empty Fortress
Album Credits:
Arvid Sjödin – Vocals
Erik Sundström – Drums, Keyboards, Backing Vocals
Påhl Sundström – Guitars
Magnus Kjellstrand – Saxophone, Flute
Petter Broman – Bass
