DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdoom metal. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 3. října 2026

Recenze/review - MORBID STENCH - Doom Metástasis (2026)


MORBID STENCH - Doom Metástasis
CD 2026, Nuclear Winter Records, Putrid Cult

for english please scroll down

V čerstvě exhumovaných rakvích leží zbytky zetlelých těl. Tváře bez masa a kůže, jen s pavučinami, opředenými kolem jako staré vzpomínky. Tento hřbitov jsem objevil kdysi dávno, v roce 2019, když jsem se poprvé setkal s tvorbou kapely MORBID STENCH. Každé naše společné rouhání je zahalené v krvavé mlze. Vždy si připadám, jako bych se procházel po starém, prokletém pohřebišti. Pochmurné melodie mi způsobují mrazení v zádech a obejme mě nekonečný smutek, vycházející z toho nejtemnějšího podsvětí.

Je tomu tak, jsem již několik let fanoušek kapely. Napsal jsem jim několik recenzí a máme spolu i skvělý rozhovor (vše najdete odkazováno dole pod dnešním článkem). Byl jsem velmi zvědavý, kam se pánové letos posunuli. Stačilo mi jen několik poslechů a byl jsem znovu ztracen. Mezi démony, s přízraky v zádech, se samotnou Smrtí, která se stejně jako já kývala do rytmu a usmívala se. Tohle je album pro fanoušky doom death metalu, kteří poslouchají hudbu srdcem!


MORBID STENCH vás vezmou i k vašim krvavým kořenům. Do starých časů, kdy se na nějakou tu špínu a nenávist v hudbě nehledělo. Nové album je opět ohlodáno na kost, sází se na silné, syrové melodie, záhrobní vokál a divoké bicí. Povedl se zvuk, který je masivní, dobře čitelný a prašivý jako zpuchřelá těla prokletých. Motiv na obalu je stylový a dívám se něj pokaždé, když mě obejme temnota. Po formální stránce je vše v nejlepším pořádku a vy se tak můžete v klidu soustředit na hudbu samotnou. Ta je bažinatá, tepající a neklidná. Připomíná mi opravdu návštěvu ruin znesvěceného kostela, exhumaci starých hrobů, dávno opuštěné márnice i katakomby, ve kterých stále hnijí těla rouhavých mnichů. Tahle smečka umí napsat motivy, které se mi zadřou pod kůži, do podvědomí. Čerpá sice ze starých archívů, ale dělá to s citem, elegancí zkušených mistrů a nadhledem. Přidává do jednotlivých skladeb spoustu svých nápadů a invence a výsledkem je hudba, která spíše připomíná záhrobní rituál pro vyvolávání temných sil, než jen obyčejný zásek v řadě. Je něco neklidného, něco navíc, něco morbidně přitažlivého, co mě nutí k dalších společným seancím. Venku se setměla a já moc dobře vím, že nastal čas. Automaticky beru do rukou nářadí a jako fascinovaný a uhranutý tímto albem směřuji své kroky na hřbitov za městem. Mraky jsou zase jednou černé a dotýkají se země. Na stoletých stromech sedí krkavci, jako poslové z onoho světa. Kývám se do rytmu a kopu si svůj vlastní hrob. "Doom Metástasis" je definicí stylu, který mám k smrti rád. V čerstvě exhumovaných rakvích jsou zbytky zetlelých těl. Tváře bez masa a kůže, jen s pavučinami, opředenými kolem jako staré vzpomínky. Jsem tu opět správně. Mrazivé a drásavé doom death metalové ozvěny z podsvětí! Hnilobou a pavučinami opředené album, která se vás převede na druhou stranu, do země nekonečných stín! 

Asphyx says:

The freshly exhumed coffins contain the remains of decayed bodies. Faces stripped of flesh and skin, covered only in cobwebs, woven around them like old memories. I discovered this cemetery a long time ago, in 2019, when I first encountered the music of the band MORBID STENCH. Every blasphemy we share is shrouded in a bloody mist. I always feel as if I’m walking through an old, cursed graveyard. The gloomy melodies send chills down my spine, and I’m overcome by an endless sadness emanating from the darkest underworld.

It’s true I’ve been a fan of the band for several years now. I’ve written a few reviews of their work, and we’ve even done a great interview together (you’ll find links to all of this below today’s article). I was very curious to see where these guys had gone this year. It only took me a few listens, and I was lost once again among demons, with ghosts at my back, and Death herself, who, just like me, was swaying to the beat and smiling. This is an album for doom death metal fans who listen to music with their hearts!


MORBID STENCH will take you back to your bloody roots to the old days when no one batted an eye at a little filth and hatred in music. The new album is once again stripped down to the bone, relying on powerful, raw melodies, otherworldly vocals, and wild drums. The sound is spot-on massive, clear, and as filthy as the decaying bodies of the damned. The cover art is stylish, and I find myself looking at it every time darkness envelops me. Formally speaking, everything is in perfect order, so you can focus entirely on the music itself. It’s swampy, pulsating, and restless. It really reminds me of a visit to the ruins of a desecrated church, the exhumation of old graves, long-abandoned morgues, and catacombs where the bodies of blasphemous monks still rot. This band knows how to craft motifs that get under my skin and into my subconscious. While they draw from old archives, they do so with sensitivity, the elegance of seasoned masters, and a sense of perspective. They infuse each track with plenty of their own ideas and creativity, and the result is music that feels more like an otherworldly ritual for summoning dark forces than just another run of the mill track. There’s something unsettling, something extra, something morbidly alluring that compels me to have more sessions with it. It’s gotten dark outside, and I know full well that the time has come. I automatically pick up my tools and, fascinated and spellbound by this album, head for the cemetery outside town. Once again, the clouds are black and touch the ground. Ravens perch on century old trees, like messengers from the other world. I sway to the rhythm and dig my own grave. “Doom Metástasis” is the very definition of the style I love to death. In the freshly exhumed coffins lie the remains of decayed bodies. Faces stripped of flesh and skin, covered only in cobwebs, woven around them like old memories. I’m in the right place again. Chilling and harrowing doom death metal echoes from the underworld! An album shrouded in rot and cobwebs that will transport you to the other side, to the land of endless shadows!


about MORBID STENCH on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
01. Necrotic from Within
02. The Morbid Waltz
03. Hyperbolic
04. Bizarre and Beyond
05. Narcissistic God
06. Crawling out of the Swamps

Line-up:
The Master Butcher - Esophagus
Morbid - Cosmic Chords of Doom
Purulent - Barrels Full of Putrid Waste


MORBID STENCH

Nuclear Winter Records

Putrid Cult

úterý 29. září 2026

Recenze/review - NIGHT HAG - Great Dismal Darkness (2026)


NIGHT HAG - Great Dismal Darkness
CD 2026, Rotted Life Records

for english please scroll down

Umíral si velmi dlouho. Nekonečná bolest. Sněť, která se v tobě rozlézala jako nějaká zlá popínavá rostlina. Bezesné noci, děsivé noční můry. Modlil ses, aby už byl konec. Mnohokrát si seděl se žiletkou v ruce a díval se do zrcadla na svůj ošklivý obraz. Tvář bez duše, stal si se nemrtvým, který čekal jen na poslední soud. Umřel si sám, v temném pokoji a když si přecházel na druhou stranu, tak ti k tomu hrála doom death metalová kapela NIGHT HAG z Virginie.

Je to teprve moje první setkání s touto smečkou a nové album mě zaujalo natolik, že jsem si prošel celou jejich diskografii. Jedná se přesně o odrůdu kruté smrti, kterou mám rád od přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. O mokvající melodie, u kterých shnijete zaživa. Kývám se zase jednou spokojeně do rytmu. Držím v ruce lopatu a za chvilku si vykopu svůj vlastní hrob. 


Nové album má masivní, chladný a nekonečně temný zvuk. Přikove vás na zeď a bude vás bolet takovým způsobem, že se za sebou budete chtít zavřít víko od rakve. Tohle je nahrávka, jejíž síla nejvíce vynikne ve starých katakombách, na prokletých pohřebištích, na opuštěných jatkách, všude tam, kde se stalo něco hnusného, mokvajícího. Melodie jsou zde ohlodány na kost a podávány na podnose spolu se shnilým masem. Líbí se mi, jakým způsobem jsou skladby napsány. Hoří zevnitř, i když jsou na povrchu pokryté mrazem a silnou vrstvou plísně a pavučin. Pokud máte rádi smečky jako AUTOPSY, ABSCESS, INCANTATION, DISMA a další tmáře, kteří dokáží být v hudbě nejen krutí a suroví, ale nezapomínají ani na podmanivě krvavou, mlhavou atmosféru, potom jste zde správně.  NIGHT HAG hrají opravdově, ryze, uvěřitelně a naprosto autenticky. Jsou to pro  mě naprosto zásadní věci, abych si kapelu pustil do svého přehrávače. A k "Great Dismal Darkness" se již teď rád a často vracím. Pokaždé, když mám chuť na nějakou hnilobu, na nahrubo nasekanou tmu a naprosté zlo, tak si rvu novinku pod tlakem do hlavy. Jedná se samozřejmě o ten nejhlubší underground, na nějakou tu špínu se zde nehledí. Smrt je při poslechu velmi blízko, stojí ve stínu a usmívá se. Má důvod, hraje se zde i pro ní. Nebude to dlouho trvat a přejdu také do země nekonečných stínů. Cítím to v kostech, nové album mi koluje v žilách, dostalo se mi pod kůži i do podvědomí. Platím převozníkovi a vstupuji na druhou stranu. Uléhám do své rakve a znovu zapínám play na svém přehrávači. Nechci, aby někdy tenhle krvavý obřad skončil. Klečím ve staré kobce a drásám si obličej do krve. Myslím si, že jsem zde správně. Takhle nějak by to mělo vypadat. Hnilobná doom death metalové album, které vás nakazí snětí! Exhumace prašivého hrobu ve značném stádiu rozkladu! 

Asphyx says:

You were dying for a very long time. Endless pain. A festering sore that spread through you like some evil climbing plant. Sleepless nights, terrifying nightmares. You prayed for it all to end. Many times you sat with a razor blade in your hand, staring at your ugly reflection in the mirror. A soulless face you became an undead being, waiting only for the Last Judgment. You died alone, in a dark room, and as you crossed over to the other side, the doom death metal band NIGHT HAG from Virginia played for you.

This is only my first encounter with this pack, and their new album intrigued me so much that I went through their entire discography. This is exactly the kind of brutal death metal I’ve loved since the turn of the 1980s and 1990s. It’s about oozing melodies that make you rot alive. Once again, I’m nodding contentedly to the beat. I’m holding a shovel in my hand, and in a moment I’ll dig my own grave.


The new album has a massive, cold, and infinitely dark sound. It’ll pin you against the wall and hurt you so badly that you’ll want to slam the coffin lid shut behind you. This is a recording whose power is best felt in ancient catacombs, cursed burial grounds, abandoned slaughterhouses anywhere where something vile and festering has taken place. The melodies here are stripped to the bone and served on a platter alongside rotten flesh. I love the way the songs are written. They burn from within, even though on the surface they’re covered in frost and a thick layer of mold and cobwebs. If you like bands like AUTOPSY, ABSCESS, INCANTATION, DISMA, and other dark forces who manage to be not only cruel and raw in their music but also don’t forget to create a captivatingly bloody, misty atmosphere, then you’ve come to the right place. NIGHT HAG play with sincerity, purity, believability, and absolute authenticity. For me, these are absolutely essential qualities for me to put a band on my player. And I already find myself happily and frequently returning to “Great Dismal Darkness”. Whenever I’m in the mood for some rot, for brutally chopped-up darkness, and utter evil, I force this new release into my head. This is, of course, the deepest underground no one here bats an eye at a little filth. Death feels very close while listening; it stands in the shadows and smiles. It has a reason they’re playing here for it, too. It won’t be long before I, too, cross over into the land of endless shadows. I can feel it in my bones; the new album is coursing through my veins, seeping under my skin and into my subconscious. I pay the ferryman and step over to the other side. I lie down in my coffin and press play on my player once more. I don’t want this bloody ritual to ever end. I kneel in an old dungeon and scratch my face until it bleeds. I think I’m in the right place. This is exactly how it’s supposed to be. A putrid doom death metal album that will infect you with decay! The exhumation of a mangy grave in an advanced state of decomposition!


Tracklist:
01. Drowned In Death 
02. Effluvia Tendrils 
03. It Came Back The Next Night 
04. Staring Into The Ancient Chasm 
05. Strange Whispers From Beneath The Cypress 
06. The Terrible Old Woman 
07. Excoriate (Disembowlement Cover)

neděle 27. září 2026

Recenze/review - WHARFLURCH - Mycodeath and Rebirth in the Outer Clusters (2026)


WHARFLURCH - Mycodeath and Rebirth in the Outer Clusters
CD 2026, Personal Records, Gurgling Gore

for english please scroll down

Když jsem šel spát, tak jsem netušil, že se probudím z nočních můr do úplně jiného světa. Na cizí planetě, na které budu sledovat pečlivě vystavěný příběh o houbových bytostech, o temnotě, strachu, o bolesti a utrpení. Sci-fi jsem měl vždycky rád a jeho spojení s death metalem a doomem mě fascinuje dodnes. O floridských WHARFLURCH jsem již na svých stránkách jednou psal. Předchozí album "Psychedelic Realms ov Hell" z roku 2021 ve mě zanechalo hlubokou stopu.

Jsem rád, že příběh pokračuje. Doporučuji vám si poslechnout i minulou nahrávku, dostanete o téhle kapela ucelenější obraz. Novinka pokračuje tam, kde minule pánové přestali. Na planetě, na které je doom death metal nekonečně temný, psychedelický a dostane se vám hluboko do hlavy i do podvědomí. 


Minule jsem napsal, že kapela hudebně čerpala inspiraci z tvorby třeba takových OBITUARY, HOODED MENACE, BLOOD INCANTATION, ale i třeba ACID WITCH a NOCTURNUS. To platí stále, samozřejmě s tím, že pánové mají svůj vlastní rukopis, výraz a poznáte je podle několika prvních tónů. WHARFLURCH vytvořili svět, ve kterém je pro mě hrozně příjemné se ztratit, toulat se v něm, nasávat atmosféru, nechat se jím zcela pohltit. Jak asi víte, poslouchám hudbu hlavně srdcem a "Mycodeath and Rebirth in the Outer Clusters"  mi ihned proniklo do krve. Pravdou ale také je, že se mi líbí téma celé nahrávky, jsem totiž starý fanoušek klasických sci-fi knih. Dodnes se k nim hrozně rád vracím. Kapele se tak povedlo vytvořit něco, co je originální, zajímavé. Některé pasáže nemůžu doslova vyhnat z hlavy, neustále si je přehrávám a užívám si vesmírnou energii, která z nich prýští jako krev z čerstvě proříznuté tepny. Kolem mě je temná noc a já se dívám na oblohu. Rád bych se vydal ke hvězdám, létal mezi planetami a stal se součástí houbového světa. Byl bych jednou z loutek, pánem i obětí, na tom by zase tolik nezáleželo. Hlavní je nakonec vždycky hudba samotná a ta je zde propracovaná, lehce technická, progresivní v mezích smrtících zákonů a hlavně neskutečně drásající. Možná se jednou rozpadnu v prach, je ale dost dobře možné, že ještě zažiji apokalypsu naší krásné Země. Teď už moc dobře vím, že existují i jiné světy, zajímavější, pestřejší, nespoutanější. Jako tahle nahrávka. Když jsem šel spát, tak jsem netušil, že se probudím z nočních můr do úplně jiného světa. Na cizí planetě, na které budu sledovat pečlivě vystavěný příběh o houbových bytostech, o temnotě, strachu, o bolesti a utrpení. Nakonec jsem tomu moc rád, tahle deska je totiž vynikající po všech stránkách. Po zvukové, grafické, ale hlavně muzikantské. Poslouchejte v naprosté tmě a se zrakem upřeným na oblohu! Temné, doom death metalové psychedelické vize! Sci-fi album, které vás vezme na výlet do jiných světů a dimenzí! 

Asphyx says:

When I went to sleep, I had no idea that I would wake up from my nightmares into a completely different world a foreign planet where I would witness a meticulously crafted story about mushroom like creatures, darkness, fear, pain, and suffering. I’ve always loved sci-fi, and its connection to death metal and doom still fascinates me to this day. I’ve already written about the Florida-based band WHARFLURCH on my website once before. Their previous album, "Psychedelic Realms ov Hell" (2021), left a deep impression on me.

I’m glad the story continues. I recommend you listen to their previous album as well; it will give you a more complete picture of this band. The new album picks up right where the guys left off last time on a planet where doom death metal is infinitely dark and psychedelic, seeping deep into your mind and subconscious.


Last time I wrote that the band drew musical inspiration from the work of bands like OBITUARY, HOODED MENACE, BLOOD INCANTATION, but also ACID WITCH and NOCTURNUS. That’s still true, though of course these guys have their own signature style and sound, and you can recognize them from the very first few notes. WHARFLURCH have created a world in which I find it incredibly pleasant to lose myself, to wander through it, soak up the atmosphere, and let myself be completely absorbed by it. As you probably know, I listen to music mainly with my heart, and “Mycodeath and Rebirth in the Outer Clusters” immediately got under my skin. But it’s also true that I love the theme of the entire album I’m a longtime fan of classic sci-fi books. To this day, I still love revisiting them. The band has thus managed to create something that’s original and interesting. I literally can’t get some passages out of my head; I keep replaying them and enjoying the cosmic energy that gushes from them like blood from a freshly severed artery. A dark night surrounds me, and I gaze up at the sky. I’d love to set out for the stars, fly among the planets, and become part of the fungal world. I’d be one of the puppets both master and victim though that wouldn’t really matter all that much. In the end, it’s always the music itself that matters most, and here it’s sophisticated, slightly technical, progressive within the bounds of deadly laws, and above all, incredibly harrowing. Maybe one day I’ll crumble to dust, but it’s quite possible that I’ll still live to see the apocalypse of our beautiful Earth. Now I know all too well that there are other worlds out there more interesting, more colorful, more unrestrained. Like this recording. When I went to sleep, I had no idea that I’d wake up from my nightmares into a completely different world. On an alien planet, where I’ll follow a carefully crafted story about mushroom like beings, about darkness, fear, pain, and suffering. In the end, I’m really glad I did, because this album is outstanding in every way in terms of sound, artwork, and, above all, musicianship. Listen to it in complete darkness, with your eyes fixed on the sky! Dark, doom death metal psychedelic visions! A sci-fi album that will take you on a journey to other worlds and dimensions!


Recenze/review - WHARFLURCH - Psychedelic Realms Ov Hell (2021):
https://www.deadlystormzine.com/2021/11/recenzereview-wharflurch-psychedelic.html


Tracklist:
01. Death Toll Horror 
02. Forgotten Temple 
03. Non Zero Expanse 
04. Headless God 
05. Dimensional Parasite 
06. The Heaving Orbs 
07. Revelations Ov The Spore Lords 
08. Mycodeath And Rebirth - Awakening The Emissary

band:
Myk Colby - All instruments
John Mamo - Vocals

čtvrtek 24. září 2026

Recenze/review - EPITAPHE - III (2026)


EPITAPHE - III
CD 2026, Aesthetic Death, Gurgling Gore

for english please scroll down

Jako když najdeš stopy ve sněhu. Jako když sleduješ pád do hlubiny. Jako když klečíš s rukama sepnutýma k nebi, drásáš si obličej do krve a odpověď nikdy nepřijde. Jako když umíráš a znovu se rodíš v nekonečném cyklu bolesti. Jako když pláčeš na hrobě svých předků. Jako když potkáš krásnou dívku kráčející temnou ulicí. Přízraky? Démoni? Tohle jsou první slova, která mě napadla, když jsem si pustil album "III" poprvé. Seděl jsem v naprosté tmě a najednou se přede mnou začaly odehrávat příběhy.

Nikdy jsem o kapele předtím neslyšel, nečetl jsem žádné promo materiály. Nechal jsem hudbu na sebe jen tak působit. Užíval si jednotlivé nuance, masivní a dobře čitelný zvuk, s chutí jsem se díval na motiv na obalu, který ve mě také vyvolal pestrou paletu roztodivných emocí. 


EPITAPHE pocházejí z Francie a mají dar přenést mě svým progresivním death metalem do jiných světů a dimenzí. Schválně jsem si poslechl i předchozí nahrávky a doporučil bych to i vám. Tvorba těchto tmářů na sebe volně navazuje. Také by bylo dobré, abyste letošní nahrávku poslouchali v kuse. Postupně totiž graduje, byla napsána jako příběh nebo tak ji alespoň vnímám já. Jsou v ní obsaženy krásy okamžiku, ale i řezající bolest. Skladby jsou velmi dobře napsány, jsou pestré, zajímavé. Jednou se do vás zaříznou jako čerstvě nabroušený skalpel. Jindy vás zase omotají chladnými pavučinami věčnosti. Skvělé vokály, saxofon, vše mi připomíná zpočátku roztříštěný pohled do kaleidoskopu, který je časem poskládaný do pevného celku. Vše tu sedí perfektně na svých místech. Samozřejmě, není to album na první poslech, chce čas, klid, určitou dávku trpělivosti a hlavně notnou dávku fantazie. Jen tak se procházet, padat do hlubiny, vznášet se na zpěněných vlnách chladných melodií. Dávejte ale pozor, kdo stojí ve stínu. Album si kolem mě někdy jen tak plyne, nechává moji mysl, aby si létala kolem. Jindy mě uzemní, šlápne mi na krk a dusí mě. Je vlastně hrozně těžké popsat všechny pocity, které naše společná setkání provázejí, ale zároveň mě něco nutí se pořád vracet a znovu a znovu zapínat play na mém přehrávači. Sledoval jsem jednou smutek starého klauna, viděl jsem lidi umírat i rodit se. Všechno ve mě zanechalo stopy, stalo se mojí součástí. S albem "III" to mám velmi podobné. Nepřemýšlejte u něj, nechte se jen tak chytit a uvidíte, že se vám také dostane do hlavy. Neklidné, progresivní death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Hudba po okraj narvaná neklidnými mlhavými emocemi!

Asphyx says:

Like when you find footprints in the snow. Like when you watch a fall into the abyss. Like when you kneel with your hands clasped toward the sky, scratching your face until it bleeds, and the answer never comes. Like when you die and are reborn in an endless cycle of pain. It’s like crying at the graves of your ancestors. It’s like meeting a beautiful girl walking down a dark street. Ghosts? Demons? These were the first words that came to mind when I played the album “III” for the first time. I was sitting in complete darkness, and suddenly stories began to unfold before me.

I’d never heard of the band before, nor had I read any promotional materials. I just let the music wash over me. I savored the individual nuances, the massive and clear sound, and I eagerly examined the cover art, which also evoked a colorful palette of bizarre emotions within me.


EPITAPHE hails from France and has a knack for transporting me to other worlds and dimensions with their progressive death metal. I made a point of listening to their previous recordings as well, and I’d recommend you do the same. The work of these dark artists flows seamlessly from one album to the next. It would also be best to listen to this year’s album in one sitting. It builds in intensity gradually; it was written as a story or at least that’s how I perceive it. It captures the beauty of the moment, but also searing pain. The songs are very well written; they’re varied and interesting. At times, they cut into you like a freshly sharpened scalpel. At other times, they wrap you in the cold cobwebs of eternity. Great vocals, saxophone it all reminds me at first of a fragmented view into a kaleidoscope that, over time, comes together into a cohesive whole. Everything here fits perfectly into place. Of course, this isn’t an album for a first listen; it takes time, peace and quiet, a certain amount of patience, and above all, a good dose of imagination. Just wander through it, fall into the depths, float on the foamy waves of cool melodies. But watch out for who’s standing in the shadows. Sometimes the album just flows around me, letting my mind wander. Other times, it grounds me, steps on my neck, and suffocates me. It’s actually incredibly hard to describe all the feelings that accompany our encounters, but at the same time, something compels me to keep coming back and hitting play on my player over and over again. I once witnessed the sadness of an old clown; I’ve seen people die and be born. It all left its mark on me; it became a part of me. I feel the same way about the album “III”. Don’t overthink it just let yourself get swept up in it, and you’ll see that it’ll get under your skin, too. A restless, progressive death metal album that will tear you apart from the inside out! Music packed to the brim with restless, hazy emotions!


Tracklist:
01. Half-Light
02. Windswept
03. Spring Frost
04. Transient
05. Liminal

Line-up:
PB: Vocals, Saxophone
AG: Drums, Percussion
LB: Acoustic & Electric Guitars, Fretless Bass, Keyboards & Effects

Music by EPITAPHE
Lyrics by LB


EPITAPHE

Aesthetic Death

Gurgling Gore

pátek 18. září 2026

Recenze/review - RUNEMAGICK - After Chaos: Nocturnal Vigil (2026)


RUNEMAGICK - After Chaos: Nocturnal Vigil
CD 2026, Hammerheart Records

for english please scroll down

Ticho temného lesa. Jeho majestátnost. Stoleté stromy, které pamatují mnohé. Symboly vyryté do kamenů našimi předky. Někdy se mi to stává. Probouzím se uprostřed noci a nevím, co byl děsivý sen a co krutá realita. Jakoby mě volaly síly, které nejsou z tohoto světa. Obleču se a jdu ven. Moje kroky směřují do tmy. Kráčím pomalu, užívám si rytmus i melodie nové nahrávky švédských RUNEMAGICK. Kývám na pozdrav stínům, ztrácím se v chladu a mlze. Stále hledám, jako my všichni, kořeny našich předků.

Pravdou je, že mám pro hudbu Nicklase Rudolfssona velkou slabost. Pokaždé, když vyjde nové album, tak mám pocit, že mi mluví z duše, že hovoříme stejným jazykem, že jsme stejné krve. Líbí se mi kombinace doom metalu i deathu, ale hlavně meditativní přesah hudby. Potřebuji vždy klid, naprosté ticho a nebo černý les s jeho tajemnou atmosférou. V těchto chvílích vyniknou nové skladby nejvíce. 


Nicklas Rudolfsson nadále rozvíjí své myšlenky a nápady. Vydává se cestou starých šamanů a druidů, prochází se po dávno opuštěných pohřebištích, oživuje pradávné rituály života a smrti. Každý víkend dávám sbohem městu a ztrácím se na lesních pěšinách. RUNEMAGICK bývají mými velmi dobrými průvodci. Samota duše i těla, vše je ohlodané na kost, syrové, chladné, nekonečně temné. V jednotlivých motivech je zvláštní neklid. Je jasné, že album nebude pro každého, ale tak tomu bývá vždy. Někomu budou vadit příliš dlouhé, opakující se pasáže, jenže přátelé, tohle už není jen hudba, to je mrazivá mantra, která mě pokaždé přenese do jiných světů a dimenzí. V mé hlavě nejdříve létají myšlenky jako zběsilé, aby se nakonec zklidnily a došly spočinutí. Možná něco podobného zažívají kněží nebo mniši na svých cestách za poznáním. Na hudbě jsem vždy miloval její sílu, tlak, energii a jako starý pes oceňují hlavně uvěřitelnost, opravdovost, ryzost a naprostou autenticitu. Tohle všechno tenhle švédský mág umí na výbornou. Vše vždy bylo, je a bude o předaných emocích a já mohu opět s klidem napsat, že je "After Chaos: Nocturnal Vigil" výborné po všech stránkách. Je velmi dobře napsané a složené, má v sobě něco přitažlivého, odlišného, originálního. Dívali jste se někdy fascinovaně na hladinu horského jezera? Leželi jste v trávě a sledovali oblaka? Báli jste se stínů, když jste spali uprostřed divočiny? Naslouchali jste zvukům přírody? Pak určitě víte, o čem píšu. Ticho temného lesa. Jeho majestátnost. Stoleté stromy, které pamatují mnohé. Symboly vyryté do kamenů našimi předky. Někdy se mi to stává. Probouzím se uprostřed noci a nevím, co byl děsivý sen a co krutá realita. Už musím zase jít. Věčnost mě volá. Temná a chladná doom death metalová, runová magie! Pradávné obřady jdoucí až ke krvavým kořenům našich předků! Symboly znovu zářící do tmy!

Asphyx says:

The silence of the dark forest. Its majesty. Centuries-old trees that have witnessed so much. Symbols carved into the stones by our ancestors. Sometimes this happens to me. I wake up in the middle of the night and can’t tell what was a terrifying dream and what was cruel reality. It’s as if forces not of this world are calling to me. I get dressed and go outside. My footsteps lead into the darkness. I walk slowly, savoring the rhythm and melody of the new album by the Swedish band RUNEMAGICK. I nod in greeting to the shadows, losing myself in the cold and fog. I’m still searching, like all of us, for the roots of our ancestors.

The truth is, I have a soft spot for Nicklas Rudolphsson’s music. Every time a new album comes out, I feel like he’s speaking from my soul, that we speak the same language, that we’re of the same blood. I like the combination of doom metal and death metal, but above all, the meditative quality of the music. I always need peace, complete silence, or a dark forest with its mysterious atmosphere. That’s when the new songs really shine.


Nicklas Rudolfsson continues to develop his thoughts and ideas. He follows in the footsteps of the ancient shamans and druids, wanders through long-abandoned burial grounds, and revives ancient rituals of life and death. Every weekend, I bid farewell to the city and lose myself on forest trails. RUNEMAGICK tend to be my very good guides. The solitude of soul and body everything is stripped to the bone, raw, cold, and infinitely dark. There’s a strange restlessness in the individual tracks. It’s clear that this album won’t be for everyone, but that’s always the case. Some may be bothered by the overly long, repetitive passages, but my friends, this is no longer just music it’s a chilling mantra that transports me to other worlds and dimensions every time. At first, thoughts race through my head like mad, only to eventually calm down and find rest. Perhaps priests or monks experience something similar on their journeys of discovery. What I’ve always loved about music is its power, intensity, and energy, and as an old hand, I especially appreciate believability, sincerity, purity, and absolute authenticity. This Swedish magician excels at all of these. It has always been, is, and will always be about the emotions conveyed, and I can once again say with confidence that "After Chaos: Nocturnal Vigil" is excellent in every respect. It is very well written and composed; there is something captivating, unique, and original about it. Have you ever gazed in fascination at the surface of a mountain lake? Have you ever lain in the grass and watched the clouds? Have you ever been afraid of shadows while sleeping in the middle of the wilderness? Have you ever listened to the sounds of nature? Then you surely know what I’m writing about. The silence of the dark forest. Its majesty. Centuries-old trees that have witnessed so much. Symbols carved into stones by our ancestors. Sometimes it happens to me. I wake up in the middle of the night and don’t know what was a terrifying dream and what was cruel reality. I must go again. Eternity calls me. Dark and cold doom death metal, runic magic! Ancient rituals tracing back to the bloody roots of our ancestors! Symbols shining once more into the darkness!


about RUNEMAGICK on DEADLY STORM ZINE:







tracklist:
1. After Chaos 
2. Rune Magick Unbound 
3. The Nocturnal Vigil 
4. Urdr's Cosmic Weave 
5. Abyssal Continuum 
6. Formless Dawn 
7. The Vast That Knows No Shape 
8. Into the Endless Continuance 

Line up:
Nicklas Rudolfsson - Vocals, guitars, bass, synthesizers, jaw harp, drums and percussion

Special guest:
Dísa Draugurinn - Shamanic trance voice



čtvrtek 10. září 2026

Recenze/review - BOCC - Demolarium (2026)


BOCC - Demolarium
CD 2026, Night Terrors Records

for english please scroll down

O téhle staré hrobce se píše v legendách. Pokud za sebou zavřete rezavé dveře a necháte působit tísnivě hnilobnou atmosféru a nebudou vám vadit těla v různém stádiu rozkladu, potom můžete vstoupit na druhou stranu. Do světa dlouhých stínů,. nekonečných močálů. Tam, někde za řekou smrti, je pradávné pohřebiště. A na něm nahrávali nové album katalánští maniaci BOCC.

Pokud se podíváte do historie této smečky, tak zjistíte, že kapela byla založena v roce 2019 a jejich diskografie je plná různých demonahrávek, singlů, EP, kompilací, ale letos pánové přicházejí teprve se svým druhým dlouhohrajícím albem. Nutno rovnou dodat, že se jedná o mokvající, shnilou, temnou a chladnou záležitost, u které vstávají nemrtví z  hrobů. 


"Demolarium" je albem, na kterém se odkazuje na krvavé kořeny Katalánska. Na jeho historii, rozplétají se na něm různá temná témata. Výsledkem je nahrávka, která je velmi uvěřitelná, zahraná od srdce. Hoří zevnitř, i když na povrchu je mrazivá jako ruka mrtvoly. Za velmi povedený považuji zvuk celého alba. Je chladný, masivní, drásající. Zaujme i stylově vyvedený obal. Hlavní je, ostatně jako vždy,  hudba samotná. A ta je podmanivě hnilobná, nasáklá zkaženou krví. Pokud máte rádi kombinaci doom metalu a kruté smrti, tak jak jej hrávali a hrají kapely typu WINTER, AUTOPSY, COFFINS, CIANIDE, GRIEF a další tmáři, potom vězte, že jste zde správně. Při každém poslechu si připadám jako starý hrobník, který se vydal uprostřed noci exhumovat další hrob prokletého. Jakoby byla do rakví otištěna historie celé země, její bolest, utrpení, křivdy, staré hříchy, které nebyly nikdy odčiněny. Líbí se mi, že pánové hrají opravdově, ryze, od srdce, že mě deska dokáže pokaždé pohltit, stát se mojí součástí. Bývám po společných seancích rozervaný zevnitř. Kývám se do rytmu, užívám si hnilobné melodie, ostré riffy, hrubý, surový vokál i údery bicích. Ztrácím se v krvavé mlze, přecházím na druhou stranu, procházím se staletými městy, navštěvuji chrámy plné bolesti i stará pohřebiště, na kterých naleznete odpovědi na mnohé otázky, které dosud zůstaly nezodpovězené. Navíc, a to vám klidně podepíšu vlastní krví, se novinka velmi dobře poslouchá. Líbí se mi i různé punkové a sludge prvky, které jsou ostrým kořením celé nahrávky. BOCC odvedli skvělou práci po všech stránkách. O téhle staré hrobce se píše v legendách. Pokud za sebou zavřete rezavé dveře a necháte působit tísnivě hnilobnou atmosféru a nebudou vám vadit těla v různém stádiu rozkladu, potom můžete vstoupit na druhou stranu. Do světa dlouhých stínů,. mokvajících močálů. Krvavé doom death metalové kořeny byly znovu vytrženy! Vynikající, chladné a nekonečně temné album, které vás rozdrásá zevnitř! 

Asphyx says:

Legends speak of this ancient tomb. If you close the rusty door behind you, let the oppressive, putrid atmosphere take hold, and don’t mind the corpses in various stages of decomposition, then you may enter the other side. Into a world of long shadows and endless swamps. There, somewhere beyond the River of Death, lies an ancient burial ground. And it was there that the Catalan maniacs BOCC recorded their new album.

If you look into the history of this pack, you’ll find that the band was founded in 2019 and their discography is full of various demos, singles, EPs, and compilations, but this year the guys are finally releasing their second full-length album. It must be said right away that this is a oozing, rotten, dark, and cold affair that makes the undead rise from their graves.


“Demolarium” is an album that draws on Catalonia’s bloody roots. It explores its history, unraveling various dark themes along the way. The result is a recording that feels very authentic, played straight from the heart. It burns from within, even though on the surface it’s as cold as a corpse’s hand. I consider the sound of the entire album to be very well done. It’s cold, massive, and harrowing. The stylishly executed cover art is also striking. The main thing, as always, is the music itself. And it’s captivatingly putrid, soaked in corrupted blood. If you like the combination of doom metal and brutal death metal, as played by bands like WINTER, AUTOPSY, COFFINS, CIANIDE, GRIEF, and other dark forces, then know that you’ve come to the right place. Every time I listen to it, I feel like an old gravedigger who has set out in the middle of the night to exhume yet another grave of the damned. It’s as if the history of an entire country its pain, suffering, injustices, and old sins that were never atoned for were imprinted on the coffins. I love that these guys play with authenticity, purity, and from the heart that this album manages to engulf me every time, becoming a part of me. After listening to it, I’m often torn apart from the inside. I sway to the rhythm, savoring the decaying melodies, sharp riffs, rough, raw vocals, and the pounding of the drums. I lose myself in a blood-red fog, cross over to the other side, wander through centuries-old cities, visit temples filled with pain and ancient burial grounds where you’ll find answers to many questions that have remained unanswered until now. What’s more and I’ll gladly sign this with my own blood the new album is a real pleasure to listen to. I also like the various punk and sludge elements, which add a sharp edge to the entire recording. BOCC has done a great job in every respect. Legends speak of this ancient tomb. If you close the rusty door behind you, let the oppressive, putrid atmosphere take hold, and don’t mind the corpses in various stages of decomposition, then you may step through to the other side. Into a world of long shadows and oozing swamps. The bloody roots of doom death metal have been torn up once again! An outstanding, chilling, and infinitely dark album that will tear you apart from the inside!



Tracklist:
1. Demolarium
2. Estigma
3. Escorxador
4. 4227
5. Calvari (Dels Condemnats)
6. Ànima D’Acer

Line-up:
Emilio – Guitars / Vocals
Andreu – Bass / Vocals
Linares – Drums

BOCC

Night Terrors Records

Recenze/review - GLOOM - Reflexions (2026)


GLOOM - Reflexions
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Potkával jsem ji na ulici. Měla vždy černé oblečení, smutný výraz v obličeji a byla záhadně krásná. Sedávala na lavičce se sluchátky na uších a i její úsměv byl zahalený do tajemna. Nikdy jsem s ní nemluvil, znal jsem ji jen od vidění. Přesto byla součástí mého života. Byla to ta krásná žena, na kterou se všichni dívali zasněným pohledem. Potom zmizela. Ztratila se, nebyla a zůstalo po ní prázdno. Ukončila svůj život. Nesla si s sebou až příliš bolesti. Zajímavé je, že se mi po ní již několik měsíců stýská. Je mi smutno a vlastně ani nevím proč.

A přesně takové pocity mám i z nové nahrávky slovenských GLOOM. Znáte to, jsem již starý pes, který toho v životě viděl a slyšel mnoho. Zvedám hlavu jen v případě, když mě nějaká nahrávka zaujme. S novým letošním albem těchto tmářů to mám velmi podobně jako se smutnou dívkou v úvodu dnešního článku. Přirozeně se mi dostalo do krve, do podvědomí. Najednou pro mě bylo hrozně příjemné se nechat unášet na zpěněných vlnách smutné řeky zapomnění. Rozplynout se v nicotě. Užívat si. Sedět u přehrávače, pořád přidávat hlasitost a užívat si veškerý smutek, který ke mě stéká s velkou razancí a přesvědčivostí. 

Klaníme se s kapelou stejným stínům, stejným doom, rock, gotickým vzorům. Poslouchat "Reflexions" je pro mě velmi podobné, jako chvíle, kdy mě zachvátí nostalgická nálada a vzpomínám na celý svůj život. Na kamarády, co tu už nejsou, na bývalé holky, které se vlnily ulicemi a byl na ně vždy krásný pohled, na bolest i radost, na zážitky, které se již nebudou opakovat. Jako bych mezi prsty proséval prach a hlavou mi létaly myšlenky jako můry kolem ohně. Nové album je, ostatně jako vždy, velmi dobře napsané, má v sobě potřebnou dávku smutku, ale také energie, takový ten pradávný drive, který máme my staří psi tolik rádi. Na novince ale naleznete i spoustu romantických a dobře napsaných momentů. O zvuku, motivu na obalu a dalších formálních věcech netřeba diskutovat, vše je v nejlepším pořádku. Líbí se mi rukopis kapely, jak jsou jednotlivé skladby napsané, jak postupně gradují. Nejsem zrovna příznivce ženských vokálů (dámy prominou), ale zde mi přijde vše absolutně v pořádku a líbí se mi jak barva, tak i zpracování. GLOOM mají cit pro melodie, pro vytvoření potřebné atmosféry. Celým albem se prolíná jako jedovatý břečťan takový zvláštní neklid, který mě nutí se neustále vracet. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, co bych nahrávce vytkl, aby nevyzníval tolik pozitivně, jenže jsem na nic nepřišel. Pokud totiž máte tenhle styl rádi, měla by být pro vás deska doslova povinností. A to myslím smrtelně vážně. Je v ní totiž vše, co od dobré nahrávky chci a požaduji. Krásnou smutnou dívku z úvodu dnešní recenze již nikdy nepotkám. Tohle album ale budu poslouchat rád a s chutí se k němu budu vracet. Hudba je totiž o srdci a já ji tak i poslouchám. Temné gotické album, které vás zahalí do chladné krvavé mlhy! Vzpomínky na bolest, na smutek, u kterých se rozplynete ve věčnosti! 


Asphyx says:

I used to run into her on the street. She was always dressed in black, with a sad expression on her face, and she was mysteriously beautiful. She would sit on a bench with headphones on, and even her smile was shrouded in mystery. I never spoke to her; I only knew her by sight. Yet she was a part of my life. She was that beautiful woman whom everyone gazed at with a dreamy look. Then she disappeared. She vanished, was gone, and left a void behind her. She took her own life. She carried far too much pain with her. Interestingly, I’ve been missing her for several months now. I feel sad, and I don’t even know why.

And that’s exactly how I feel about the new album by the Slovak band GLOOM. You know how it is I’m an old hand who’s seen and heard a lot in my life. I only take notice when a record really grabs me. With this year’s new album by these gloomy musicians, I feel much the same way as I do about the sad girl mentioned at the beginning of today’s article. Naturally, it seeped into my blood, into my subconscious. Suddenly, it felt incredibly pleasant to let myself be carried away on the foaming waves of a sad river of oblivion. To dissolve into nothingness. To enjoy it. To sit by the player, constantly turning up the volume and savoring all the sadness that flows toward me with such force and conviction.

Together with the band, we pay homage to the same influences doom, rock, and gothic styles. Listening to “Reflexions” feels very much like those moments when I’m overcome by nostalgia and reflect on my entire life. To friends who are no longer here, to ex-girlfriends who used to sway through the streets and were always a beautiful sight to behold, to pain and joy, to experiences that will never be repeated. It’s as if I were sifting dust through my fingers while thoughts fluttered through my head like moths around a fire. The new album is, as always, very well written; it has the necessary dose of sadness, but also energy that primal drive that we old-timers love so much. But you’ll also find plenty of romantic and well-written moments on this new release. There’s no need to discuss the sound, the cover art, or other formal aspects everything is in perfect order. I like the band’s signature style how the individual songs are written and how they gradually build up. I’m not exactly a fan of female vocals (my apologies to the ladies), but here everything seems absolutely right to me, and I like both the tone and the delivery. GLOOM has a knack for melodies and for creating the right atmosphere. A strange unease weaves its way through the entire album like poisonous ivy, compelling me to keep coming back to it. I thought long and hard about what I could criticize about this record so it wouldn’t sound so positive, but I couldn’t come up with anything. If you like this style, this album should be a must-have for you. And I mean that dead seriously. It has everything I want and expect from a good album. I’ll never meet that beautiful, sad girl from the beginning of today’s review again. But I’ll enjoy listening to this album and will happily return to it time and again. Music is all about the heart, and that’s how I listen to it. A dark, gothic album that will envelop you in a cold, blood-red fog! Memories of pain and sorrow that will make you melt away into eternity!


about GLOOM on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
1. Beloved
2. Nevermore
3. Vanisher
4. Lies
5. Unspoken
6. Sweet Fall
7. Shiver
8. Black Butterflies
9. Reflexions

band:
Radoslav Priputen - Drums
Martin Pazdera - Vocals, Keyboards
Miroslav Maľcovský - Bass, Keyboards
Tomáš Petrík - Guitars, Guitars (acoustic)
Lukáš Trón - Guitars, Keyboards, Drums (track 8), Guitars (lead) (tracks 5, 6, 9)

neděle 6. září 2026

Recenze/review - STATIC ABYSS - The Dying Hunt (2026)


STATIC ABYSS - The Dying Hunt
CD 2026, Peaceville Records

for english please scroll down

Měsíc má barvu krve a v ulicích se válí mrazivá mlha. Máš neodbytný pocit, že tě někdo sleduje. V dálce štěkají divocí psi a v kostech se ti usadil strach. Děsivá noční můra, která se vkradla do tvých snů již před několika lety, se pomalu stává krutou skutečností. Oči, které zahlédneš ve stínu, jsou plné zla a nenávisti. Záblesk nože, výkřik do tmy. Ticho a nekonečná smrt. Kaluž krve, ve které tě ráno najdou lidé, co jdou do práce, bude jen děsivou vzpomínkou. 

Jsem možná jeden z největších fanoušků AUTOPSY a jako takový sleduji všechny informace, které se kolem téhle legendární smečky vyskytnou. A tak mi nemohlo před lety uniknout, že Greg Wilkinson a Chris Reifert mají svůj vedlejší projekt STATIC ABYSS. Mám doma samozřejmě všechny nahrávky a také jsem je podpořil i napsáním recenzí (odkazy můžete nalézt dole pod dnešním článkem). Poslouchat letošní novinku je jako jít do kina v osmdesátých letech na krvavý hororový film. Styl se nemění, melodie a nápady ano. A opět se mi album dostalo do žil a zanechalo po sobě hlubokou stopu. 


On je také ale rozdíl, jestli si vezmete kelímek plný popcornu a budete se jen tak napínavě bát a nebo opravdu vyrazíte do ulic a potkáte tam démony. STATIC ABYSS byli a jsou vždy naprosto uvěřitelní, zajímaví, dobře se poslouchají, mají spoustu děsivých nápadů, jsou ryzí, ohlodaní na kost a hlavně naprosto autentičtí. Našli jste někdy u cesty mrtvé zvíře? Cítili jste ten zahnívající zápach rozkládajícího se masa? Tak přesně takové pocity mám i z nové nahrávky "The Dying Hunt". Jakoby pánové vytáhli na povrch naše nejtemnější pudy, nenávist, čiré zlo a vypálili všechno na hudební nosič. Líbí se mi chladný, takový neklidný a ostře řezající zvuk, s chutí se vždy podívám i na stylový obal. Oba pánové jsou natolik zkušení, že snad ani není nutné o formálních věcech diskutovat. Vždycky se mi líbily kapely, které mají svůj vlastní rukopis, které hrají od srdce. Zákon o předání energie funguje opět s naprostou jistotou. Ať už dosadíte do rovnice jakékoliv proměnné, vždycky je výsledkem deska, která se velmi dobře poslouchá, rád se k ní vracím a rvu si ji dlouhé měsíce pod tlakem do hlavy. Mám doma samozřejmě spoustu hudebních letošních nosičů, mnohé jsou vynikající, ale nakonec stejně volím tuhle smečku. Když ji totiž poslouchám, tak mám neodbytný pocit, že někdo stojí ve stínu, že mě sleduje a drží v rukou nůž. Lampa v tiché ulici poblikává a u popelnic leží skoro mrtvý bezdomovec. Měsíc má barvu krve a v ulicích se válí mrazivá mlha. Ne, tohle není děsivá noční můra, ani hororový film, který mám ve své sbírce. To je krutá, hnusná, smradlavá realita. Marně jsem hledal něco, co bych nahrávce vytkl. Nic jsem nenašel. Je totiž dokonalá tak jak je. Smrdí jako rozkládající se mršina a když ji dáte trošku času, tak se vám dostane do krve i do podvědomí. Doom death metalové ozvěny z těch nejděsivějších nočních můr! Album, které je po okraj narvané bolestí, strachem, nekonečnou temnotou a krutou smrtí! 


Asphyx says:

The moon is the color of blood, and a chilling fog hangs over the streets. You have the nagging feeling that someone is watching you. Wild dogs bark in the distance, and fear has settled deep in your bones. The terrifying nightmare that crept into your dreams several years ago is slowly becoming a cruel reality. The eyes you catch a glimpse of in the shadows are full of evil and hatred. A flash of a knife, a scream into the darkness. Silence and endless death. The pool of blood in which people on their way to work will find you in the morning will be nothing more than a terrifying memory.

I’m perhaps one of AUTOPSY’s biggest fans, and as such, I follow all the news surrounding this legendary band. So it couldn’t have escaped my notice years ago that Greg Wilkinson and Chris Reifert have their side project, STATIC ABYSS. Of course, I have all their recordings at home, and I’ve also supported them by writing reviews (you can find the links below today’s article). Listening to this year’s new release is like going to the movies in the ’80s to watch a gory horror film. The style hasn’t changed, but the melodies and ideas have. And once again, the album got under my skin and left a deep impression.


But there’s also a difference between grabbing a bowl of popcorn and just sitting there on the edge of your seat, and actually heading out into the streets to encounter demons. STATIC ABYSS have always been and continue to be utterly believable, interesting, and a pleasure to listen to; they’re full of terrifying ideas, they’re raw, stripped down to the bone, and above all, completely authentic. Have you ever found a dead animal by the roadside? Have you ever smelled the putrid stench of rotting flesh? That’s exactly how I feel about their new album, "The Dying Hunt". It’s as if these guys have dredged up our darkest instincts hatred, pure evil and burned it all onto a record. I like the cold, restless, and sharp-edged sound, and I always enjoy checking out the stylish cover art. Both musicians are so experienced that it’s hardly even necessary to discuss technical details. I’ve always liked bands that have their own signature style, that play from the heart. The law of energy transfer works with absolute certainty once again. No matter what variables you plug into the equation, the result is always an album that’s a pleasure to listen to I love coming back to it and hammering it into my head for months on end. Of course, I have plenty of this year’s music releases at home many of them are excellent but in the end, I still choose this bunch. When I listen to it, I get the nagging feeling that someone is standing in the shadows, watching me and holding a knife. A streetlight flickers in a quiet street, and a nearly dead homeless man lies by the trash cans. The moon is the color of blood, and a freezing fog hangs over the streets. No, this isn’t a terrifying nightmare, nor is it a horror movie from my collection. It’s a cruel, disgusting, stinking reality. I searched in vain for something to criticize about this recording. I found nothing. It’s perfect just the way it is. It stinks like a rotting carcass, and if you give it a little time, it’ll seep into your blood and your subconscious. Doom death metal echoes from the most terrifying nightmares! An album brimming to the brim with pain, fear, endless darkness, and cruel death!


about STATIC ABYSS on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
01. Skull Blasted 
02. Lobotomized At Last 
03. The Dying Hunt 
04. Wall Of Delusion 
05. Once A Corpse (Always A Corpse) 
06. Bleeding In The Fog 
07. Sinew Leech 
08. Nowhere Forever 
09. Defleshed & Forlorn 
10. Volcanic Womb 
11. Darkness At The End Of The Light

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine