DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemcrimibook. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemcrimibook. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 30. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zpovědi zla - Jack Steen (2025)


Zpovědi zla - Jack Steen
2025, Fobos

Když jsem kdysi dávno, ještě jako středoškolák, chodil se svým psem na cvičák, tak s námi chodila ze sídliště taková hrozně sexy slečna, co měla boxera. Čekávali jsme na ní před domem, ona se oblékala. Někdy nás vzala i k sobě domů a ihned se stala naší múzou i puberťáckým vlhkým snem. Moc dobře věděla, že se nám líbí a byla na nás moc hodná. Jako starší kamarádka, bohužel. Pracovala jako sestra v Kosmonosích v blázinci. A pokaždé, když jsme šli okolo a slyšeli nářek, skřeky i řev pacientů, tak nám vyprávěla hodně děsivé příběhy z oddělení. Měli tam různé úchyly, pedofily, sadisty, většina neustále pod prášky a dohledem. Nás, jako mladý ucha, to hrozně přitahovalo, bylo v tom něco hodně temného, šíleného. Chtěli jsme víc, zajímaly nás detaily. A jí dělalo moc dobře, že jí posloucháme. Ani nevím, kde je jí konec.

Co ale vím na sto procent je, že jsem si knihu Zpovědi zla pořídil zase jednou náhodou. Zaujal mě obal, téma, a hlavně to, že byla za vcelku slušnou cenu. Na dnešní poměry tedy. My, obyčejní knihomolové totiž čekáme na den radosti, když nám přijde výplata a objednáváme, dokud nepřijde den bolesti, kdy nám strhnou z účtu veškeré platby. Je to svým způsobem závislost, to nepopírám, ale zase na druhou stranu, zrovna tohle považuji za vcelku bohulibé. A tak jsem si domů přinesl ještě teplý výtisk, usadil se a nechal si vyprávět příběhy o sériových zabijácích, o pokřivených myslích, o neskutečné temnotě. Mrazilo mě, přiznávám a ještě navíc mě děsí představa, že takoví jedinci opravdu žijí mezi námi. Koneckonců, opakuji to pořád, stačí si přečíst zprávy. Nicméně, knížka je velmi dobře napsána, je děsivá, šílená, jako život samotný. Jsem Jack Steen a říkají mi Anděl smrti. Odvedu vás na druhou stranu, stačí se jenom svěřit. 

Příběhy čtyř lidí, které spáchali neskutečně odporné činy. Zpovědi - O člověku se zajímavými chutěmi. Další o Kenovi, který by udělal cokoliv, aby byla jeho Barbie šťastná. Pak je tu Chůvička, ale takovou byste u svých dětí nechtěli. A poslední je ta nejmilejší osoba, kterou jste kdy viděli, jenže čtení její zpovědi pro vás bude hodně tvrdé. Rovnou vás upozorním, tohle není rozhodně nic pro slabé povahy. I mě se chtělo chvílemi zvracet a měl jsem co dělat, abych knihu dočetl. Jenže o tom to právě je, poslouchám extrémní metal celý svůj život a jen tak něco mě nerozhází. S knihami je to podobné, za svůj život jsem nakonec odložil jen málo knížek. Spíše mě nebavily, než že by byly něčím šokující. Každý dokola pořád opakuje, že nic lidského nám není cizí, tak tady to máte. Tyhle úchyly nechcete potkat, bude se vám vařit krev v žilách, že je rovnou nepopraví. Ještě, že je tu Jack Steen. No, nemám pravdu?

Jednou nás vzala naše starší kamarádka přímo na oddělení do Kosmonos. Podotýkám, že je to před třicet let stará záležitost, ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Na tohle se nezapomíná, to se vám otiskne do hlavy a zůstane to tam jako krvavá stopa. V klecích byli zavřeni nejen různí násilníci, ale i vyložení dementi, často odložené, deformované děti, které ještě před několik desetiletími vystavovali na poutích. Kývali se, něco si mumlali, někteří stále dokola masturbovali. Pod tunami léků se usmívali a když sestřičku spatřili, tak jí říkali věci, po kterých bych sám vzal nohy na ramena. Navíc bylo všechno neskutečně šedivé, pochmurné. Tohle byl opravdový reálný horor. Někam jsme nesměli, k celám, kde byli zavřeni ti nejhorší, s nonstop ostrahou. Aspoň nám ke každému řekla několik slov. Pamatuji si je dodnes. Bylo pro mě šokující se setkat s tím, čeho jsou někteří schopni - s absolutním, čirým zlem. Kamarád se venku poblil a já k tomu také neměl daleko. Na naši návštěvu domu šílenství jsem si při čtení téhle knihy často vzpomněl. 

Znovu opakuji. Zpovědi zla nejsou pro každého. Jsou nechutné, ohavné, jsou po okraj narvané hnusem. Počítejte s tím, že budete často odvracet zrak. Na druhou stranu, pokud vás zajímají různí vyšinutí jedinci a máte aspoň nějaké základy psychiatrie, budete číst jedním dechem. Ono totiž, téma je fakt shnilé, ti lidé jsou hodně zvrácení, ale vše je napsáno velmi poutavě, přesvědčivě, uvěřitelně. Občas kolem blázince v Kosmonosích jezdíme. Pokaždé si na svoji tehdejší návštěvu vzpomenu. Odteď si navíc budu představovat, jak sedím v temné kobce a rozmlouvám se šílenci. Moje jméno je jediné pravé jméno, které v téhle knize najdete. Neřeknu vám, v jaké nemocnici pracuju. Neprozradím vám jména těch umírajících. Ale nebudu vám lhát. To, co si tu přečtete, je přesně to, co mi řekli. Uff, tohle je fakt děsivá kniha. Pokud na ní máte žaludek, tak neváhejte ani chvilku. Děkuji vám za pozornost, kladné ohlasy a přeji vám příjemné světlo na čtení. Mějte se co nejlépe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Moje jméno je... Přivážejí je živé. Odvážejí je mrtvé. Napřed mi ale musejí svěřit svoji zpověď. Jmenuju se Jack Steen. To jméno by pro vás nemělo nic znamenat. Pokud se nechystáte umřít. To se pak ze mě stává váš anděl strážný. Pracuju jako noční ošetřovatel v ústavu pro choromyslné zločince.

Moje jméno je jediné pravé jméno, které v téhle knize najdete. Neřeknu vám, v jaké nemocnici pracuju. Neprozradím vám jména těch umírajících. Ale nebudu vám lhát. To, co si tu přečtete, je přesně to, co mi řekli.

Jestli máte za ušima a jste dost pomatení na to, abyste četli mezi řádky, dojde vám, kdo tenhle příběh vypráví. Možná se mi jen snaží zblbnout hlavu a sehrát se mnou svou poslední hru. A možná, že zblbnou hlavu i vám.


V téhle knize najdete čtyři zpovědi:

O člověku se zajímavými chutěmi.

Další o Kenovi, který by udělal cokoliv, aby byla jeho Barbie šťastná.

Pak je tu Chůvička, ale takovou byste u svých dětí nechtěli.

A poslední je ta nejmilejší osoba, kterou jste kdy viděli, jenže čtení její zpovědi pro vás bude hodně tvrdé.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 23. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Pán loutek - Sam Holland (2025)


Pán loutek - Sam Holland
2025, Kalibr

Když mi bylo něco kolem sedmnácti, tak jsem chodil každý večer venčit psa. Běhával jsem tmou po lesoparku a občas jsem se musel zastavit. Pes štěkal do tmy, rozzuřený a vzteklý. Snažil jsem se ho uklidnit a říkal jsem si, že asi ucítil nějakého králíka nebo sysla, kterých tam bylo spousta. Jenže jsem začal slýchávat tiché pískání. Nejdříve jsem si říkal, že je to jen přelud, že mi ze všeho toho adrenalinu trošku hrabe. Z mého omylu mě vyvrátili kamarádi, který ten tichý hvízdot také zaslechli. Několik mladých dívek, které tudy chodívaly z práce, to slyšelo také. Potom jednu někdo napadl a pokusil se ji znásilnit. Pozoroval nás ze tmy. Lidé se začali bát a chlapi začali holky raději doprovázet. Pro jistotu. Pískot slyšeli všichni. A trvalo to snad přes rok, než toho hazjla chytili. Takový malý chcípák, inženýr, co žil sám. Hrabalo mu. Nedovedete si představit, kolik strachu všichni zažili.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem začal číst Pána loutek. Určitě víte, že Sam Hollandová je spisovatelkou, která se do povědomí dostala Kříďákem, potom Číslem 20. Doporučuji si nejdříve sehnat oba předchozí výtisky. V některých momentech na ně autorka odkazuje i v nové knize. V dnešní době je tak snadné někoho sledovat. Když nastoupí k nám do práce nová holka, tak během pěti minut už všichni sjíždějí její instagram a nebo facebook, mají její fotky z pláže, hodnotí její tělo. Je v tom něco děsivého, lidé si soukromí moc nechrání. Dávají veřejně fotky svých děti, celý svůj život. Když je potom chce někdo zničit, tak to má hodně jednoduché. Sledovat někoho ze stínu, ten pocit, že lovíte, musí v tom být něco zvráceného. Nedokážu si to představit a ani nechci. Novinka je opět velmi krvavá, brutální, nechutná, rozhodně to není nic pro slabé povahy. Ale my, čtenáři hororů a thrillerů jsme už dávno otrlí. Tentokrát to ale byla síla i pro mě, protože se jedná o příběh, který se klidně mohl stát. Lidem do hlavy nevidíte.

Občas bývám překvapený z toho hnusu, co je kolem nás. Když slyším otce mluvit o vlastních dcerách, když slyším názory některých svých kolegů na ženy, na děti. Když vidím zprávy, když čtu o tom, jaká zvěrstva jsou někteří z nás schopni provádět. Vyšetřovatelé se ještě nevzpamatovali z předchozích hrůz a už je tu další sériový vrah. Je to bastard, hajzl, kterého je potřeba najít. Pravdou je, že jsem si na autorčin styl musel trošku zvykat, ale jak píšu výše, opravdu to chce číst od začátku. Naladit se na stejnou vlnu. Zrovna poslouchám nové album holandských ANTROPOMORPHIA, které je velmi temné, chladné, záhadné a divoké. Mám z něj úplně stejné pocity jako z téhle knížky. Je to opravdu pochmurné čtení. Neklidné, syrové. Jako ranní mlha nad hřbitovem. Nebo temná ulice, ve které máte pocit, že vás někdo sleduje. Už jste to někdy zažili? Zkoušeli jste jít tichým nočním lesem? Zkuste si to, ale nedělejte to po přečtení téhle knížky. Mohli byste zešedivět strachem. Myslím to vážně, je to hodně přesvědčivě napsané. To mi věřte. 

Dostat se někomu do hlavy není zase tolik těžké. Stačí se rozhlédnout a najednou kolem sebe uvidíte lidi, co věří dezinformacím, co jsou v nějaké sektě, co jsou ovládáni svými partnery takovým způsobem, že už dávno nežijí svůj vlastní život. Děsivé, co? A teď si vezměte, že začne své moci predátor zneužívat. Běhá mi mráz po zádech, když někoho takového potkám, když vidím jejich prázdný pohled a vymytou hlavu. Je to častější, než si myslíte. Hodně jsem nad tím přemýšlel, doslova hmatatelně jsem byl součástí příběhu. Sledoval jsem jednotlivé kroky vraha i vyšetřovatelů, bylo mi líto obětí. Bál jsem se, přiznávám, autorka se mi dostala do hlavy a knížku jsem nakonec přečetl během několika sezení. Chytla mě takříkajíc za pačesy a nepustila od začátku do konce. A byl jsem tomu moc rád. Pán loutek byl pro mě vyloženě nutností a musel jsem jej přečíst co nejdříve.

Vlastně ani nevím, jak se dá podobným zvráceným lidem bránit. V dnešní době sociálních sítí, mobilních telefonů. Je to vskutku děsivá představa a autorka se jí zhostila velmi dobře. Bavilo mě to, což je pro mě nejdůležitější. Už u minulých knih jsem četl poměrně dost kritiky i chvály. Jakoby byli čtenáři rozpolceni, rozděleni na dva tábory. Za sebe mohu napsat, že mě kniha opravdu bavila. Je to zase trošku něco jiného, i když velmi krvavého a brutálního. Jenže, ve veškeré té temnotě je i něco přitažlivého, co mě nutilo pokračovat. Snad jsem vám udělal svým tipem radost a budete na tom jako já. Nechte si chutnat a opatrujte se. A když uslyšíte pískání ze tmy nebo zahlédnete lesknoucí se oči, tak si dávejte velký pozor. Děkuji za vaši přízeň a budu se těšit zase za týden. 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Nový hrůzný krimithriller od autorky bestsellerů Kopírák a Číslo 20. Sleduje vás na každém kroku. Ovládá vás. A donutí vás zaplatit nejvyšší cenu… Všichni to už někdy zažili. Plíživý pocit, že na vás někdo zezadu upírá pohled. Slabou ozvěnu kroků někoho, kdo vás pronásleduje. Tohle ale není jen nepříjemná představa. Tady jste se ocitli na mušce šílence, který si pečlivě vybírá své oběti. A který už vás nepustí. Myslíte si, že máte svůj život ve svých rukou? Přemýšlejte znovu. Protože on už si pro vás jde a nenechá toho, dokud nevydechnete naposledy...


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 9. května 2025

KNIŽNÍ TIPY - Král - Jo Nesbø (2025)


Král - Jo Nesbø
2025, Kniha Zlín

Sypu si popel na hlavu, že jsem vás o prvním díle Království neinformoval. Jenže, když jsem zjistil, o čem tyhle dvě knihy jsou, příliš jsem se netvářil a nechtělo se mi je číst. Udělal jsem chybu, přiznávám. Velkou chybu. Protože jsem ze své podstaty konzervativní. Ale snažím se. Myslel jsem si, že mi zkrátka bude chybět detektivní příběh, napětí a samozřejmě Harry Hole. Jenže pak jsem asi dozrál, jak mi často říká moje žena a zkusil jsem ochutnat. Naživo, jako za starých časů, v jednom malém knihkupectví. Na stojáka jsem se začetl do prvního dílu a po několika dalších minutách jsem odcházel s dvěma svazky v batohu. Doma jsem si sedl a nechal se unášet vskutku zajímavým příběhem. Navíc, tahle knížka je hodně i o kořenech, o tom, kde se člověk narodil.

A tak jsem se zase jednou uzavřel do své ulity a nechal jsem se unášet, byl jsem chycen, pohlcen, spolknut. Jo Nesbo byl vždy skvělý vypravěč a u Krále svoji pozici jenom potvrzuje. Je to vlastně taková rodinná kovbojka, ale také příběh, který se klidně mohl stát. Pokaždé, když přijedu do svého rodného města a nechám si vyprávět novinky, které se zde za dobu mé nepřítomnosti staly, hltám každé slovo. Stejně jako u téhle knížky. Ne opravdu, občas jsem nechával své oči odpočinout a to jsem se pak vnitřně omluvil, že jsem tyhle dvě knížky nejdříve zavrhl. Ale asi jsem na ně jenom neměl chuť, nějak mě odrazovalo téma. Udělal jsem samozřejmě chybu, kterou jsem ale napravil opravdu ve velkém stylu. Přečtení mi zabralo skoro celý víkend, ale byli jsme v pátek na koncertě a náležitě se restartovali, takže mi přišly oba svazky pěkně k duhu. 

Navíc jsem si ke čtení pouštěl několik nových nahrávek a nějak se mi zase jednou všechno spojilo v jedno. Mám rád, jak je všeobecně známo, starý death metal a tak jsem si rval pod tlakem do hlavy nové CADAVER a CANCER. Některé motivy z knihy, často napsané spíše podvědomě, jsem použil i v recenzích na obě skupiny. Stejně jako každý, kdo jde s kůží na trh, se musím někde inspirovat. Někdy je to všední život, film, ale nejvíce opravdu knihy. Ono se to vlastně samo nabízí, death metal je styl, který je o temnotě, detektivní knihy i thrillery také. A Království i Král nejsou samozřejmě výjimkou. Respektive mám z nich takový pocit. Vždycky je to o emocích. Dobří autoři vás dokáží napnout k prasknutí, rozbrečet nebo donutit k přemýšlení.

Zmínit musím samozřejmě i velmi dobrý překlad, který se dle mého opravdu povedl. Je tu ale jedna věc, která mě celou dobu trošku štvala (opravdu jenom malinko). Nějak jsem neměl komu fandit, držet palce. Vše je takové hrozně pochmurné, i když velmi uvěřitelné. I v mém okolí jsme zažili spoustu bojů o dědictví, hádky, které nikdy neskončily. Dokud dotyčný nezemřel. Nesbo všechny tyhle věci vzal a v podstatě je perfektně sepsal dohromady. Malé opuštěné město je k tomu samozřejmě skvělou kulisou. Často jsem si říkal, že si Král říká vyloženě o filmové zpracování. Klidně seriál, rád bych se podíval, jak by režisér znázornil všechny postavy, jak by herci hráli. Jestli by se shodovali i s mými představami. Třeba k tomu dojde.

Myslím si, že některá místa jsou opravdu zkažená. Je v nich nasáklá nenávist, mnohdy plynoucí z dlouhé historie. Někde je to cítit více, někde méně. Záleží v závěru jen na lidech. Bratři Carl a Roy jsou takoví, jací jsou. Nebojí si ušpinit ruce. Víte co je hrozné? Takových lidí je kolem nás opravdu hodně. Jen to mnohdy nevíme. Je to v závěru vlastně smutný příběh, i když skvěle napsaný. Jsem moc rád, že už si nemusím sypat popel na hlavu. Dávejte na sebe pozor a ať vás obklopují jen samí dobří lidé. Tak zase za týden, děkuji moc za pozornost. Opravdu si toho vážím. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Carl a Roy Opgardovi dosáhli všeho, čeho ve vesnici, jako je Os, dosáhnout mohli. Carl řídí luxusní wellness hotel, zatímco majitel benzínky Roy tu hodlá vybudovat zábavní park s horskou dráhou. Plánovaná přeložka silnice je však může připravit o vše – a tak si zase jednou musí ušpinit ruce. Na krk jim navíc dýchá místní policejní náčelník, který má na dosah důkaz o tom, že bratři stojí za sérií podezřelých úmrtí, jejichž počet navíc stoupá. Jakmile se totiž horská dráha rozjede, už z ní nelze vystoupit.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 25. dubna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zmizelá rodina - Tim Weaver (2025)


Zmizelá rodina - Tim Weaver
2025, Mystery Press

Byl to zase jednou velmi dobře strávený čas s Davidem Rakerem. Nechybí samozřejmě ani Colm Healy a musím říct, že tenhle autor (Tim Weaver) zraje jako dobré víno. Každá jeho nová kniha je u nás doma velmi očekávaná. Bylo mi velkou ctí opět číst ji jako první a musím rovnou dodat, že je to zase jízda od začátku do konce. Série, ve které jsou hledány různé osoby, mě neskutečně baví. Zpočátku je zcela nejasné, kam zmizely. V tomto případě rovnou celá rodina. Musíme do jejich minulosti, postupně odkrýt jednotlivé vrstvy. Začne se před námi rozplétat další z příběhů, u kterých jsem visel autorovi na rtech. Bože můj, právě pro takovéto knihy jsem se stal vášnivým čtenářem. Už se těším do hospody, až se o svoje názory podělím. Jsem totiž stará škola a čtu jenom knížky, které mě osloví, zasáhnou. A u Zmizelé rodiny to bylo přímo do srdce. 

Byli jsme s mojí ženou ráno v plzeňské zoo a musím říct, že jsem se už takhle dlouho nenasmál. Potkávali jsme různé rodinky, které postávaly před klecemi a výběhy. A zaslechli jsme kolikrát věci, u kterých jsme kroutili hlavou. Plést si zubra s bizonem, to ještě jde, ale říkat nosorožci jednorožec a mluvit o něm jako o klonu, to už chce silnou náturu. Fascinovalo mě, s jakou jistotou chlápek s dvěma dětmi lhal, že kozy jsou ovce. Už se nedivím, že někteří z nás věří tomu, že když se budete proplachovat savem, tak od sebe odeženete všechny nemoci. Nehodnotím, každému není z hůry dáno, ale nezávidím vyšetřovatelům, kteří se musí podobnými názory brodit. Podívej se na toho supa, ten je hnusnej co? Nechápu, jak ho v dnešní době může ještě někdo krmit masem? Proč, chudáci kuřátka. Když potom podobní jedinci zmizí, co po nich zůstane? Jaká stopa? Při vyšetřování tohoto případu jsem nad tím hodně často přemýšlel. 

Každá kniha, stejně jako muzika, voní jinak. Napětí, záhady a tajemno, lidské osudy, různé povahy, stále mě to baví rozplétat. Možná tím jenom unikáme ze současného divného světa, který byl podle pamětníků divný vždycky, ale pravdou je, že potřebuji relax. Kniha je pro mě takovým uklidněním po hektickém dni. Naučil jsem se u čtení odpočívat. Dostanu pokaždé svoji dávku a odcházím sice s myšlenkami na pokračování děje v hlavě, ale jinak se usmívám. Číst Tima Weavera je jako ochutnat dobré jídlo, napít se piva oblíbené značky nebo poslech srdcové kapely. Určitě to sami znáte. Líbí se mi jazyk, jakým autor píše, překlad, oceňuji komplikované a složité zápletky, že jsem od začátku do konce doslova přikovaný ke stránkám. Tohle pochopí jen stejní nadšenci, jako jsem já. Kupříkladu v práci nečte nikdo a jsem mezi ostatními spíše za exota. Co z toho máš? Vždycky jen mávnu rukou, tohle nepolíbenému nevysvětlíte. Navíc, někteří lidé prostě nemají fantazii. To je bohužel holý fakt. Bývá s nimi nuda a tu já nemám rád. 

Nachodíme zase spoustu kilometrů a unaveni usedáme ke svým knihám. Dcera se vedle v pokoji učí a syn zase někde lítá. Je tu klid. Dodělám fotky zvířat ze zoo, ještě několikrát prohodím pár hlášek a potom, ano potom se mi snad i sníží tep, jsem jako medvěd, co zalézá do svého brlohu. Čtu si, sleduji, jak se jednotlivé postavy vyvíjejí, nahlížím do temnoty. Jsem daleko od starostí všedního dne. Jsem rád, že mám vše hotové, recenze sepsány a teď teprve začíná ten pravý odpočinek. Příběh má několik vrstev, Tim Weaver patří k několika autorům, který mě dokáže vždycky překvapit. Všechno do sebe postupně zapadá, jako vždy policie neodvedla úplně nejlepší práci. Na tom je postava Davida Rakera postavená. Jsem někde daleko, u jezera, v mlze se ztrácí loďka, netuším, kam rodina zmizela. Vydávám se po stopách, sleduji vývoj situace. Také jste napnutí jako já?

Vzhledem k tomu, že se o zvířata i knihy zajímám celý svůj život, tak vím kam šáhnout. V zoo jsem sledoval patnáct minut vlka hřivnatého a se stejným zaujetím jsem přistupoval i k této knize. Má v sobě totiž vše, co si od autora žádám. Navíc určitý přesah, takovou zvláštní melancholii, neklid, které mě přitahují, se mi dostávají postupně do hlavy. Pátrat po zmizelých musí být náročné. Spousta falešných stop i nadějí. Brodění se v bahně lidské temnoty. Myslím si, že Tim Weaver napsal příběh, který si budu ještě hodně dlouho pamatovat. U jeho předchozích knih tomu tak bylo. Těším se na další pátek, představím vám zase něco dobrého, nějaký tip, který by se vám mohl líbit. Snad jsem vám udělal radost i tentokrát. Děkuji za přízeň i pozornost. Mějte se co nejlépe a dávejte na sebe pozor. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Je teplý slunečný den a rodina Fowlerových vyráží k vodě. Sara s dcerkou Mable zůstanou na břehu, zatímco Marc se synem a jeho přítelkyní vyplouvají na jezero. Sara jen na minutku zavře oči. Netuší, že se probudí do noční můry. Manžel se synem a synovou přítelkyní beze stopy zmizí. Člun se vznáší na hladině prázdný.

Policie je bezradná, a tak se případu ujímá David Raker, specialista na pátrání po pohřešovaných osobách. Tentokrát ale možná narazil na záhadu, kterou nerozluští ani on. Jak se mohli tři lidé během jediné minuty ztratit z člunu uprostřed jezera?

A jak se vším souvisí uprchlý vrah, který zmizel ze zamčené zadržovací cely v londýnském kasinu? Raker se obrací na svého přítele Colma Healyho, aby mu s vyšetřováním pomohl. Nemá ani ponětí, že se oba řítí vstříc temnotě, z níž už možná nebude návratu.

Některá tajemství mají být odhalena, zatímco jiná… by měla zůstat navěky pohřbená.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. dubna 2025

KNIŽNÍ TIPY - Zrádce - Jørn Lier Horst (2025)


Zrádce - Jørn Lier Horst
2025, Kniha Zlín

Zvedal se vítr a opravdu se ochladilo. Před chalupou ležely květy spálené mrazem. Musel jsem se obléknout tepleji. Vyrazil jsem nejdříve jen tak, bez cíle do lesa. Potřeboval jsem si po včerejšku vyčistit hlavu. Dočetl jsem jednu hororovou knihu a chystal se na další. Zatím je uložená v batohu, ale až se vrátím z procházky, vrhnu se na ní. Zůstal jsem tu sám, včera jsem šel na koncert a potom 10 km lesem zpět v noci. Zážitek, to vám řeknu. Vítr se proháněl v korunách, popraskané stromy skuhraly a skřípaly. Chvílemi jsem měl pocit, že bude konec světa. Dnes je to podobné. I stará, stoletá chalupa běduje a v kamnech je meluzína. Otevírám novou knihu mého oblíbence Liera Horsta a jdu na to. Proč mi zase vyhasla kamna? Znovu zatápím, otevírám si pivo, jsem ve svém živlu. Několik dní dovolené, myslím, že už jsem si ji zasloužil.

Sesuv půdy nás uvede ihned do děje, je popsán tak, jakoby něco podobného autor sám zažil. Jenže znáte to, nic není takové, jak to vypadá. Nikdo sice během katastrofy nezemřel, ale přesto je nalezeno mrtvé tělo. Záhada se začne pomalu odvíjet a já musím nahoru na půdu, zdá se, že se něco uvolnilo. Fouká, opravdu je vichr a když vylezu po schodech, tak nic nenajdu. Možná duchové, napadne mě, protože když je člověk takhle sám, napadají ho různé myšlenky. Něco si zamumlám pod vousy a vrátím se zpátky. Kde jsem to přestal. Musím se trošku vrátit v ději, protože si některá jména nepamatuji. Vše se ale po chvilce usadí. Telefon, achjo, kdo to zase volá. Hlásí kalamitu, nikam nechoď, má starost máma. Máš co jíst, ano mami, je mi padesát, ale znáte to. Ne, nebudu se na nic dívat, čtu si. Nemám to přehánět, abych si nenamáhal oči. A když hovor ukončím, tak zase nevím, kde jsem přestal. Ale teď už je klid. Když vylezu na chodbu a jdu na záchod, tak se stíny kolem míhají jako divoké. Venku už svítí lampa a větve stromů snad létají.

Jdu spát a druhý den vše znovu opakuji. Nanosím dříví, vyrazím na hřebeny, ale vrátím se brzy. Pořád fouká a mrzne. Vypadá to, že skoro všichni odjeli, jen místní, zalezlí jak jezevci, zůstali. Sem tam potkám světlo v okně, ale jinak je tu nekonečný, až mrtvolný klid. Aspoň tak mi to přijde. Ještě před několika dny bylo teplo a jasno, sekal jsem dříví a četl první knihu. Teď, uprostřed Zrádce, jsem si sedl před chalupu. Jen na chvilku. Dívám se do kraje a říkám si zase a znovu, kolik je mezi lidmi vlastně zla? Jsou autoři, kteří umí psát velmi napínavě a zajímavě. Horst patří mezi ně. Sleduji jeho práci už poměrně dlouho a o novince jsem vás musel samozřejmě informovat. Víte co je nejlepší? Byl jsem na koncertě v Jablonci, šel jsem tam sám a přesto se se mnou několik lidí bavilo o knihách. No, řeknu vám na rovinu, byl jsem až dojatý, cítil jsem se na stejné vlně. Ono tomu tak fakt je, knihy jsou stejné prokletí jako hudba. Když jim podlehnete, tak si nejvíc pokecáte s těmi, co jsou na tom jako vy. 

Dívám se do tmy, když mě začnou bolet oči. Stejně je to zajímavé, když je člověk sám. Zklidnil jsem si všechny myšlenky, urovnal je v hlavě, na chvilku se oprostil od všedních starostí. Kombinace fyzické práce, piva a čtení je pro mě neskutečným relaxem. Do civilizace se vracím jako znovuzrozený. Unikl jsem stresu, nekoukal se na zprávy, nečetl příspěvky na sociálních sítích. A bylo mi tak krásně. I přesto, že půlka dovolené bylo sychravo, ošklivě a mrazivo. Mě to nevadilo. Měl jsem knihu, dobrou náladu a klid. Byly momenty, kdy jsem prostě nedělal nic. Nikam jsem se nahnal, jen jsem seděl, procházel se, čerpal energii, přemýšlel o tom, co jsem právě přečetl. Je to málo nebo moc? Pro mě to znamená hodně. Pořád se ještě dokážu zastavit. Opravdu doporučuji, člověk se pak dívá na všechno s nadhledem. Jsou to pro mě vzácné chvíle, kterých si vážím čím dál tím více. 

Zrádce mě bavil. Je napsaný trošku jinak, možná komplikovaněji, ale mě to nevadí. Naopak, aspoň jsem musel namáhat mozek. Děj měl dle mého spád, kniha se mi zase četla více méně sama. Pohoda, řekl bych. Asi jako každý nesnáším zrádce a tady je popsán a vykreslen opravdu ve velmi reálných a syrových barvách. Knihu jsem dočetl, odložil a potom, jak je mým dobrým zvykem, jen tak seděl a poslouchal muziku. Už se zase setmělo, ale přesto jsem se šel chvilku projít. Zítra musím domů. Už mi končí dovolená. Taky už nemám co číst. Spím ten den neskutečně hluboce a nemám žádné sny. Děkuji vám za pozornost. Bylo mi opět velkou ctí. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Pravda bolí, zrada zabíjí. Další případ Williama Wistinga. Po vytrvalých lijácích dojde v Larviku k sesuvu půdy, který strhne několik domů. Wisting se podílí na nočním zásahu, při němž záchranáři vyprostí všechny obyvatele a shledají, že si katastrofa nevyžádala oběti na životech. Přesto je další den v závalu nalezen mrtvý muž. Při bližším ohledání se ukáže, že zemřel před nejméně dvěma dny a že jde o švédského občana. Wisting je jmenován vedoucím norsko-švédského vyšetřovacího týmu. Záhy se ale objeví náznaky, že mezi policisty se skrývá alespoň jeden zrádce…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. března 2025

KNIŽNÍ TIPY - O čem se nemluví - J. D. Barker (2025)


O čem se nemluví - J. D. Barker
2025, Kniha Zlín

Sedí kousek ode mě v práci. Je mu asi 25 a nemá holku. Hledá jí na seznamkách a sociálních sítích. Listuje mezi obrázky, kritizuje jejich obličeje, těla, názory. Je hodně vybíravý. Což je divné, protože sám vypadá nic moc. Ale ego mu nechybí. Tedy, takhle u obrazovky. Když potká reálnou ženu, tak neví kam s očima, dívá se do země a vyloženě se stydí. Někdy to vypadá, že už tenhle svět fakt nechápu. Kolem je spousta normálních dívek, co bych s klidem, kdybych byl v jeho věku, ihned oslovil. Vždyť na internetu v životě nepoznáš, jak se tváří, jak se chová, jak voní. Asi tomu už nerozumím, ale děsí mě představa, že budeme mít jednou aplikaci úplně na všechno. Stejně jako v nové knize J. D. Barkera.

Jel jsem na chalupu o den dříve. Vybíral jsem si loňskou dovolenou a musel jsem topit v kamnech. Přes den jsem seděl venku na lavičce, s reprákem, ze kterého hrály nové desky. V lednici několik piv a čerstvý chleba. Jsem tu sám. Není zde záměrně ani wifina a data jsem si také vypnul. Potřebuji se soustředit na čtení, na muziku, jsem tu, abych si odpočinul, odstřihl se od internetu. Přiznejme si to na rovinu, je to děsný žrout času. Tvrdím to už hodně dlouho, minimálně od nástupu sociálních sítí mě přítomnost všemocné sítě spíše děsí, než aby mi dělala radost jako dříve. Paradox, co? Vždyť celé moje stránky jsou také na internetu. Beru je ale jako pokračování papírových magazínů. To jsem ale odbočil. Jsem už asi na sté stránce a jsem rád, že jsem si stihl tuhle novinku ještě vyzvednout, než jsem vyrazil.

Je to víkend plný změn počasí. Přes den je teplo, ale v noci se ochladí pod nulu. Zapomínám kvůli čtení topit a první den mám za sebou asi polovinu. Klíží se mi oči a větev, která se kývá za oknem, mě uklidňuje. Je to dobrý příběh, ale to už bývá u tohoto autora pravidlo. Je na něj spolehnutí a mám od něj doma všechny knížky, které vyšly v češtině. Líbí se mi takový zvláštní, temný způsob vyprávění. Navíc je knížka opravdu hodně napínavá. Kolem mě se vznášel, stejně jako i u minulých knih, takový zvláštní neklid. Padal jsem s hlavními hrdiny do propasti. Všimli jste si nástupu depresí a podivných stavů u generace, která už nezná svět bez obrazovek? Každodenní dávka dopaminu, rychlé scrollování, dnes musíte zaujmout ihned, šokovat, jít za hranu. Jinak nikoho nezajímáte. Dřív se lidé seznamovali po barech a hospodách, na zábavách. Postupně se očuchali, viděli, jak se chovají ve společnosti. Každý nemusel být dokonalý a podle stejného mustru. Krásná byla právě ta rozmanitost. 

Ale já už do toho nemám co kecat. Moje názory jsou zastaralé a fosilní. Samozřejmě, existuje spousta mladých, co se seznamují normálně, obyčejně. Navíc, kolem nás se všichni rozvádějí, jeden příklad máme i u nás doma a můžu říct, že je to šílené. Lidé už neumí řešit problémy, přitom je to zvláštní. Vezměte si naše babičky a dědy, co prošli jako děti válkami, strádáním, nedostatkem jídla, někteří trpěli pod náckama, pak pod komoušema. A když jste je potkali, tak se usmívali a užívali si každý den. Chovali se k sobě navzájem mile a i když si prožili mnohé, tak i po mnoha letech z nich měl člověk pocit, že se mají rádi. Jak to mohli vydržet? Bez aplikací, různých koučů, bez neustálých návodů, jak by měli žít. Kolegyně z práce neustále dokola sleduje, co dělá její manžel špatně. Divně kouká, on si nevšiml, že mám špatnou náladu. Řeší kraviny. Jejich děti se sebepoškozují a ona pořád čumí do facebooku na falešné fotky štěstí. Místo toho, aby svým potomkům udělala obyčejnou radost. 

A tak jsem si říkal, že se J. D. Barker opět trefil do černého. Jak tématem knihy, tak i způsobem, jakým je napsána. Vždycky jsem měl rád příběhy, které mě chytli u srdce, které si pamatuji a vyvolají ve mě nějaké myšlenky. Už se těším, až si O čem se nemluví přečte i moje manželka. Hodně mě bude zajímat její názor a moc dobře vím, že se půjdeme projít po lese a budeme se o knize bavit. Míváme mnohdy hodně podobné názory. A když ne, tak se tomu zasmějeme. Jsem moc rád, že nepotřebuji na svůj život aplikace, které mi budou říkat, co mám dělat. Mám vlastní hlavu i názory. Za touhle knihou si stojím. Je fakt hodně dobrá. Snad jsem udělal svým tipem radost i vám. Držte se, mluvte se svými blízkými a děkuji opět za pozornost. Moc si vaší přízně vážím.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zabili byste cizího člověka, abyste zachránili někoho, koho milujete? Aplikace Sugar & Spice vévodí světovým žebříčkům – stáhly si ji už miliony lidí. Své manželské problémy se jejím prostřednictvím rozhodnou vyřešit i Abby a Brendan Hollanderovi. Co nejdřív vypadá jako vzrušující hra, se ale postupně změní v boj o život. Aplikace je čím dál šílenějšími úkoly nenápadně stahuje do propasti, z níž vede cesta jen přes intriky a násilí. Dokážou se z ní ještě někdy vyškrábat, nebo už není cesty zpět?

Mistr napětí J. D. Barker, autor bestsellerové série s detektivem Samem Porterem, přichází s dalším vzrušujícím temným thrillerem.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. března 2025

KNIŽNÍ TIPY - Šedá zóna - Jan-Erik Fjell (2025)


Šedá zóna - Jan-Erik Fjell
2025, Omega

Pokaždé, když jedu na chalupu do Jizerek, tak se moje mysl pomalu uklidní. Naladím se na úplně jiný styl života. Ovlivněný momentálním stavem přírody, se procházím po loukách a lesích. Ještě je tu sníh a v noci pěkně mrzlo. Vzduch je chladný a v kamnech plápolá oheň. Kousek za chalupou jsme našli roztrhanou srnu. Toulavý pes nebo vlk? Lidé jsou zde mlčenliví a staré křivdy nejsou nikdy zapomenuty. Ne, není to norský venkov, je to jen české pohraničí, ale zrovna čtu novou knihu od Jana-Erika Fjella a jsem rád, že jsem na horách. V nížině sice začíná jaro, ale tady jakoby se zima ještě nechtěla vzdát. Sedám si ke kamnům a zakousnutý do příběhu nevnímám, když na mě máma mluví. Jsem tu zase na návštěvě, před několika dny bylo stařence sedmdesát let. Popíjíme pivo a po chvilce knížku odložím. Není to slušné číst si, když je taková sláva.

Raději počkám další den do vlaku, nasadím sluchátka a nechám daleko od sebe neustále nadávající lidi. Máme to asi v povaze, jako národ, jako jedinci, kteří jsou neustále nespokojení. Nepřítele si vždycky najdeme. Mezi lidmi je tolik zla, tolik ukryté temnoty. Máme tu všechno, co potřebujeme, aby byla detektivka dobrá. Kdysi odsouzeného vraha, podivnou historii a novou vraždu, které je potřeba přijít na kloub. Mnul jsme si vousy a představoval si, že kouřím dýmku. Je v tom cosi anglického, říkám si, když čtu další a další řádky. Taková ta klasika, co mám tolik rád. Sonda do hlubiny lidského podvědomí. Vlak náhle zastavil, uprostřed polí. Nějaký chudák spáchal sebevraždu. Zvědavci vybíhají krvelačně ven. Se zdviženými telefony se snaží zachytit záběr, nad kterým se snad doma ukájejí. Netuším, proč to dělají, osobně se snažím spíše podobným obrázkům vyhýbat. Stačí mi kniha. Mezi cestujícími to vře. Je jim jedno, že byl někdo tak nešťastný, oni přece nestihnou svůj oblíbený seriál. Já to tak nenechám, volají na ředitelství Českých drah, kde samozřejmě o víkendu nikdo není.  A tak aspoň, aby ukojili svůj vztek, píšou na sociální sítě. 

Jsem klidný, ještě nasáklý severem. Viděl jsem sníh i staré zadumané tváře starousedlíků, kteří kývají hlavou a říkají něco o tom, že jaro ještě nepřijde. Ještě je brzy, ptáci se nevrátili. Zakrojí si špek a otřou si ruce do vaťáku. Dívám se z okna vlaku, sleduji pány a dámy v uniformách i dva zřízence, kteří sbírají kusy těla po lehce zasněžené ornici. Lidé jsou už tak otrlí, že nikdo nezvrací, nikdo se nediví, že je mezi námi cosi zkaženého. Možná naše mysl, otupělá neustálými ataky a šoky. Přemýšlím nad tím a raději se vydávám znovu na cestu, abych vyšetřil jednu podivnou vraždu. Je mi tu, v knize lépe, než v realitě. Možná je to jenom únik, záchranná brzda mého mozku, netuším. Třeba ale zafungoval pud sebezáchovy. Svět je poslední roky nějaký divný, lidi neuvažují jasně, vidím to každý den kolem sebe. Takový ten vztek, to dřív nepamatuji. Je to moje první setkání s autorem. Nějak poslední dobou rád objevuji nová jména a musím rovnou dodat, že jsem hodně spokojený. Přesně můj styl, říkám si, když se vlak konečně rozjede. 

Bývalý kriminalista se opil a utopil. Něco tu ale smrdí a Antonovi vrtá v hlavě spousta nesrovnalostí. Pouští se do pátrání na vlastní pěst. Seděl jsem v pozici nadšeného čtenáře a nepouštěl se do nadávání s ostatními. No a co, tak vlak nejede. Stalo se neštěstí, co s tím jako chcete dělat? Chce se mi řvát, ale místo toho obrátím další stránku a nepouštím se do rozhovoru s naproti mě sedící paní. Raději přidám hlasitost ve sluchátkách. Nejlepší vynález za poslední roky. Odhlučnění okolí. Užívám si to, i když máme zpoždění, i když mám hlad, nenavazují mi další spoje a vůbec bych měl nadávat a nadávat. Neudělám to, mám totiž knihu a ta má na mě až terapeutický účinek. Jsem na dobré cestě se stát starým jezevcem, který bude raději ve společnosti knih, než lidí. Záleží na situaci a konkrétních jedincích. Zatím si to nechci připustit, ale znáte to.

Co dodat na závěr? Jsem velmi mile překvapen. Mám rád, když se můžu začíst, když mě knížka chytne za pačesy a pustí mě až na konci. Nevnímal jsem zase jednou svět kolem mě a objevil jsem si pro sebe další jméno. To se samozřejmě počítá. Líbí se mi styl, jakým Jan-Erik Fjell píše. Šedá zóna je poutavou knížkou, dobrým detektivním příběhem, který rozhodně stojí za přečtení. Záleží snad jenom na tom, abyste byli naladěni na stejnou vlnu jako já. Jak jsem již mnohokrát psal, mám rád takové ty klasické, tradiční příběhy, s dobrou zápletkou. Odpočívám zkrátka nejvíc při sportu, u muziky a jak jinak, u knih. A když je k tomu kolem mě ještě pomalu se probouzející příroda, neznám nic lepšího. Mějte se krásně, přeji vám klidnou mysl a dobré světlo. Děkuji za pozornost. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na první pohled se zdá, že se bývalý kriminalista Harald Uteng opil a utopil. Co ho ale vedlo k tomu, že jen krátce před smrtí souhlasil s účastí v populárním true crime podcastu, když celý život nesnášel média a novináře? Anton Brekke se jako jediný odmítá smířit se závěrem, že šlo o pouhou nehodu, a do pátrání se pouští na vlastní pěst. Jediným vodítkem je však starý případ, o němž měl podcast pojednávat, a tak se Anton musí vrátit do vesnice, kde v začátcích u policie vyšetřoval s Haraldem svou první vraždu.

Tehdy se důkazy zdály nezpochybnitelné a vrah byl rychle nalezen a odsouzen, teď po letech ale na světlo vyplouvají podrobnosti, které naznačují, že všechno mohlo být jinak. Mladý Anton tehdy od zkušenějšího Haralda okoukal lehce neortodoxní přístup k policejní práci – a nastává čas zjistit, jestli se v šedé zóně mezi legálním postupem a podvodem zvládne pohybovat stejně dobře jako on.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. března 2025

KNIŽNÍ TIPY - Ze sídliště - Jonas T. Bengtsson (2021)


Ze sídliště - Jonas T. Bengtsson
2021, Odeon

Moje dětství se odehrávalo hlavně na dvou místech. V Jizerkách a potom na šedivém sídlišti v Boleslavi, kde jsem vyrůstal, bydleli jsme. Na kraji města, které se teprve dostavovalo. Pamatuji si, že když jsem začal trošku více vnímat svět okolo a začal se v pubertě bouřit, uvědomil jsem si, že ve spoustě rodinách je to úplně jiné, než u nás. Kolem bydlelo spousta Slováků, Maďarů i dalších národností, které přijely za prací. Obrovská Škodovka vyplivla každý den ve dvě hodiny odpoledne několik tisíc lidí, kteří šli rovnou domů. Hodili si tašky do chodby a zmizeli v hospodách, nálevnách. Dělo se to takhle třikrát denně a často se z okolních bytů ozýval řev a hádky. Náš malý byt byl výjimkou. Ještě jsem tenkrát nevěděl, že otec pije tajně dole ve sklepě. Utíkali jsme s kamarády ven a skoro snad v žádné rodině nebyl klid. Snili jsme, že budeme jiní, že my svoje manželky budeme milovat.

Jenže znáte to. Spousta z nás skončila úplně stejně jako jejich fotři. Málokomu se povedlo vymanit se z toho nekonečného koloběhu. Dánský spisovatel Jonas T. Bengtsson na mě vyskočil úplně náhodou, v Levných knihách. Přečetl jsem si perex a najednou držím knížku v rukou. Danny je právě propuštěn z vězení. Spadl až na dno, násilí, drogy, vždyť to znáte. Ten marast, to bahno, do kterého když jednou spadnete, tak už nikdy nevylezete ven. Určitě potkáváte také na ulicích podivné existence. Pokaždé, když přijedu do Boleslavi a jdu domů, tak jich několik znám. Takový pěkný chlap to byl, říkávaly o něm ženský. Teď je za váguse, starý a opuštěný. Hergot, při čtení téhle knihy se mi vrátilo tolik vzpomínek. Je dobře napsaná, je hodně znát, že autor píše od srdce. Je to příběh o ztracených duších. O bolesti a utrpení. Severská detektivka, přesně jak má být. 

Někdo zkrátka nemá štěstí, někdo si způsobil problémy sám. Jsme jen lidé, máme své slabosti, špatné návyky. Už jsem ve věku, kdy si mohu dovolit trošku zavzpomínat. Je vždycky hrozně zajímavé zajít na srazy ze školy po mnoha letech. Baví mě sledovat lidi. Kdysi na základce šedá myš, dnes moc hezká ženská, sebevědomá a spokojená. Kdysi krasavice, dnes několikrát rozvedená a každý její manžel ji mlátil. Holka, co vybojovala několik bitev s nemocemi, se šílenými bolestmi, se usmívá a vy si říkáte, hergot, tolik síly bych chtěl také mít. Občas si jen tak přestavuji, jaké by to bylo, kdybych v Boleslavi zůstal nebo se odstěhoval do Jizerek. Kdybych nepotkal svoji ženu, kdybych...je to tak, kniha Ze sídliště ve mě probudila spoustu fantaskních vizí a představ. Četl jsem urputně a neustále dokola si říkal, že některé postavy jsou totožné s těmi, které jsem kdysi potkával a znal i já. Hodně návyková kniha, pro mě skoro osobní. 

Jak dopadli vaši kamarádi? Vaše parta? Přemýšleli jste o tom někdy? Vždycky mě fascinují stará kamarádství, která vydrží věky. I přes nové partnery, děti, změny práce, bydliště. Pár takových znám. Já měl tu smůlu, že většina mých opravdových kamarádů je dávno po smrti. Někdy mě to hrozně mrzí. Taky bych chtěl mít někoho, s kým jen tak pokecám. Jasně, člověk nějaké posbíral, jak šel čas, ale takové ty od puberty, ty už nemám žádné. Po příchodu do Plzně jsem si jich sice pár našel, ale společně prožité dětství to samozřejmě není. Potkali jsme se v úplně jiném prostředí. Kolik z vašich známých spadlo až na dno, rozvedlo se, našlo si úplně stejnou partnerku, kolik jich je nemocných? Je to osud, je to odkaz našich genů. Poslední roky nad tím hodně přemýšlím a říkám si, jaké jsem měl v životě vlastně štěstí. Mám skvělou ženu i děti. Dokonce i ta želva se nám povedla:)). Četl jsem v tichu svého pokoje, byl v Dánsku, ale vlastně tak trošku i v Boleslavi na sídlišti. 

Ona je ta knížka svým způsobem smutná. Jako bychom měli osud každý napsaný ve svých tvářích a mohli jej ovlivnit jen trošku. U někoho to tak může být, ale já si stejně myslím, že naše duše, povahy, mozky, říkejte si tomu jak chcete, v sobě mají neskutečnou sílu. Stačí jen chtít, bojovat, nevzdávat to. Lehce se to píše, co? Už ale mám nějaký ten šrám, už nejsem v pubertě. Vidím to ale na svých dětech. Já vám to říkal, tahle kniha je pro mě dost osobní. Zasáhla mě a pevně věřím, že se vám bude také líbit. Pokud jste ještě navíc vyrůstali na sídlišti, potom ji budete doslova hltat. Alespoň tak vnímám příběh já. Tak se držte a opatrujte se. Zase za týden. A víte co? Mám volno a jdu si číst. Je přeci už skoro víkend. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Danny je nečekaně propuštěn z vězení, kde si odpykával osmiletý trest za násilnosti a ublížení na zdraví. Přijíždí do Kodaně, aby vyhledal své nejstarší a v podstatě jediné přátele, Malika a Christiana. Všichni tři pocházejí ze stejného prostředí, vyrůstali na neutěšeném sídlišti, kde bylo násilí a kriminalita na denním pořádku. S mizerným dětstvím a mládím se však každý dokázal popasovat jinak… Z Dannyho je kriminálník, jehož majetek se vejde do dvou igelitek, Malik studuje na zubaře a snaží se udržet nad vodou otcovu restauraci a Christian pracuje jako policista na protidrogovém oddělení. Danny chce nejdřív navštívit Malika, od jeho rodiny se však dozvídá, že před několika týdny zmizel. Během pátrání po něm se pozvolna odkrývá nejen Malikův osud, ale i okolnosti Dannyho odsouzení stejně jako Christianovy finanční problémy. Do centra pozornosti se pozvolna vkrádá zásadní otázka: proč byl vlastně Danny předčasně propuštěn právě teď?


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. února 2025

KNIŽNÍ TIPY - Případ G - Håkan Nesser (2019)


Případ G - Håkan Nesser
2019, MOBA (Moravská bastei)

Nikdy jsem nepochopil holky, co se neustále zamilovávají do grázlů. Pár jsme jich na základní škole měli. Pamatuji si sraz po mnoha letech, kdy jsme se sešli v poměrně hojném počtu. Osudy byly vskutku zajímavé. Ti, se kterými jsem se bavil ve třídě, dopadli víceméně dobře. Zajímavá zaměstnání, u některých dívek jsem byl překvapený, jaký jsou z nich krásný ženský. Bylo jich ale několik, co se třeba třikrát rozvedly, manželé je mlátili a teď seděli ve vězení. Opakovaly stále dokola stejnou chybu. A hlavně, s každým magorem, co potkaly, měly dítě. Když jsem četl knihu Případ G, hodně často jsem nad tím přemýšlel. Pár grázlů, jako v knize, jsem měli také. Jeden se prodával do gay porna, měl problémy s drogama. Další padl až na dno a ožralý se vyboural v zatáčce. Jakoby měli skoro všichni svoje osudy dávno přeurčené, podle toho, z jakých byli poměrů, jaké měli rodiče. O jednom, co se stal členem místní mafie se říkalo, že dokonce někoho zavraždil, ale ten s námi byl jen chvilku. Ten nám na sraz samozřejmě nepřišel.

Inspektor Van Veeteren si bere případ velmi osobně. Není divu, v mládí byl svědkem šikany. U nás bylo jen několik pokusů. Já býval šprt s brýlemi a mimo hlášek o slepýších a brejlounech, si na mě nikdo moc nic nedovolili. Byl tu ale jeden, co mě zesměšňoval, dělal mi naschvály. Začal jsem kvůli němu cvičit a o jedné přestávce jsem si to s ním šel vyřídit. Držel jsem ho přes hodinu v kravatě. Ostatní šli na oběd a já si roztrhl ruku o sklo knihovny. Když se spolužáci vrátili, bylo pod námi docela dost krve. Vypadalo to, že jsem ho totálně rozsekal. Řval jsem na něj, ať mě nechá v klidu číst a žít. Nechal. Po letech se potom oběsil, protože jeho otec byl násilník a povídalo se, že i pedofil. Jsou to někdy hrozné osudy, to vám povím. Håkan Nesser je můj hodně oblíbený autor. Nejen, že dokáže perfektně vykreslit jednotlivé postavy, jejich chování, ale umí vytáhnout na povrch temnotu. A samozřejmě, vtáhnout do děje.

V knize je i soukromý detektiv, kterého si oběť objednala. Zkrachovalec, jak má být. Tuhle sérii doporučuji zkompletovat. Stojí rozhodně za to. Pokud má být, jestli jsem do dobře pochopil, tohle poslední díl, tak si lepší závěr nedovedu představit. Vše odsýpalo, bylo propracované, ohlodané na kost. Taková ta severská detektivka, s jasným a zřetelným motivem. S tahem na branku, chcete-li. Každý z nás měl určitě ve třídě (pokud jste tedy neabsolvovali výběrovou placenou školu, ve které vás odtrhli od reality) měl ve třídě svého G. Možná nebyl takový hajzl, možná byl ještě horší. Je to zajímavé, jak se u některých dětí pozná, že rostou pro šibenici. Van Veeteren si je naprosto jistý, že svoji manželku zavraždil on. Jenže tenkrát nebylo tolik důkazů. Nějak to vyšumělo. Vrtá mu to v hlavě, nenechá spát. Za spravedlnost se musí bojovat. Hele, chtěli byste být před důchodem také v antikvariátu? Sním o tom už hodně dlouho. Håkan Nesser byl pro mě vždy autor, který uměl do svých knih propašovat i úctu k životu. Jeho náhled na svět i filozofické úvahy jsou pro mě jakousi nadstavbou, jasným a pro mě osobně skvělým poznávacím znamením tohoto spisovatele. 

Byl to zvláštní víkend. Maloval jsem koupelnu a bojoval s lehkou plísní. Museli jsme několikrát čekat, až nám zaschne malba a nechtělo se mi převlékat. Sedával jsem v křesle přikrytém igelitem, abych nic neušpinil. Nechtělo se mi dělat cokoliv jiného. A četl jsem si. Škrábal jsem starou barvu, protahoval si bolavé svaly, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Další den, když jsem knihu dočítal, jsme museli ven. Diskuze v lesích, o bývalých spolužácích, o jejich osudech, o podivných situacích, se sama nabízela. Vrátili jsme se a po několika hodinách předávám Případ G své manželce. Poslušně hlásím, dočteno. Jsem moc zvědavý, co ona na to. Malování koupelny se příliš nepovedlo. Nejsem profík a asi jej budeme muset objednat. Na něco mé síly již nestačí. Nevadí, hlavní je bojovat, stejně jako Van Veeteren. Mám rád knihy, ve kterých jsou starší vyšetřovatelé. Tak nějak jim rozumím čím dál tím víc. 

Minulost se spojí se současností a pokračujeme dál. Jak to celé dopadne? To vám samozřejmě neprozradím. Nezbývá, než napsat, že se celá série nebývale povedla. Už teď vím, že se mi bude trošku stýskat. Netřeba ale věšet hlavu, je tu ještě Gunnar Barbarotti. Jsem zvědavý, jestli ještě nějaký sraz se základkou mít budeme. Rád bych, koneckonců, je to kus mého života. Jsem moc rád, že jsme ve třídě žádného G. neměli. Někteří k němu měli hodně nakročeno, ale nikdo nebyl takový hajzl. Nebo ano? Děkuji vám za pozornost a držte se. Přeji hezký den a vlastně už i víkend. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Komisař Van Veeteren má za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru u maardamské kriminálky. Jen jediný případ se mu nepodařilo vyřešit – případ G. Před patnácti lety byla nalezena mrtvá žena na dně vypuštěného bazénu. Van Veeteren ví, že její smrt má na svědomí G., jeho nenáviděný bývalý spolužák, ale nemůže to dokázat. Nyní je již v důchodu a dávný případ mu stále nedává spát. Náhle se však cosi stane a svitne naděje, že k rozluštění záhady přece jen dojde..


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. listopadu 2024

KNIŽNÍ TIPY - Nic než pravda - Stefan Ahnhem (2024)


Nic než pravda - Stefan Ahnhem
2024, Kalibr

Ano, i já jsem měl dovolenou. Tedy, část jsem strávil na horách přípravou chalupy na zimu a druhou polovinu se staral o nemocnou manželkou. Přiznávám, že to bylo náročné. Každý večer jsem padal únavou. Přesto jsem si zaběhl do Zásilkovny pro novou knihu Stefana Ahnhema. Mám pro jeho tvorbu slabost. Taky mám rád postavu Fabiana Riska. Ten zde tentokrát ale není a také autor trošinku změnil styl a způsob vyprávění. Přesto a nebo právě proto se mi kniha líbí. Potom předkládané téma. Dvě manželské dvojice, které se setkají na neznámém místě. Příprava dlouho dopředu a na konci vražda? Nebudu vám prozrazovat víc. Doplním jenom, že se jedná o příběh, inspirovaný krutou realitou. Je až neuvěřitelné, čeho všeho je člověk schopný. Každopádně, takhle když se venku vznášel sníh a já seděl ve svém oblíbeném křesle, v poloze vášnivého čtenáře, jsem si knížku moc užil.

Potřeboval jsem vypnout. Mám doma hromadu knih, které čekají na přečtení. Průběžně doplňuji svoji sbírku. Navíc mám každou spojenou s nějakou muzikou. Mám rád staré Massacre a Kama Leeho jako zpěváka. Takový ten plesnivý death metal ze staré školy, který se snaží spousta mladých dnes oživit. Daří se to jen některým. Každopádně, jejich nové letošní album mi bylo velmi dobrou kulisou. Nic převratného, ale to po nich ani nechci. Podupával jsem si do rytmu nohou, občas se uhodil pěstí do stehna. To když skončila kapitola a nebo se děj obrátil trošku jiným směrem, než jsem očekával. Když potom přišly domů děti, nasadil jsem si sluchátka a ocitl se ve svém světě, v ulitě, do které pokaždé odcházím, když potřebuji po náročném dni vypnout. Kdysi jsem se rozčiloval u zpráv, řešil diskuze na internetu. Jenže jsem už před mnoha lety zjistil, že je to zbytečné. Jdu si zkrátka svojí cestou a je pro mě pokaždé čest se s vámi o své tipy podělit. Mám to takhle s hudbou i se čtením.

On je to vlastně tak trošku jiný příběh, než bývá obvyklé. Většinou se najde mrtvola a potom se řeší, kdo to udělal. Jenže tentokrát je všechno naruby, obráceně. Autor nepostupuje podle zaběhnutých šablon a jde si také svojí cestou. Tohle se mi na Ahnhemovi vždycky líbilo. Dokáže překvapit. Jeho psycho thrillery jsou opravdu hodně temné, mnohdy těžké k pochopení. Ale pravdou je, že někdy bývá realita ještě horší, než knihy. O tom se můžeme přesvědčit každý den. Stačí mít oči otevřené. Občas, když poslouchám své kolegy v práci, jak se baví o svých manželkách, tak nechápu. Proč jsou vlastně vůbec spolu? Jak můžou takhle o někom, s kým žijí, vlastně mluvit? Nebo o svých dětech? Někdy nad tím přemýšlím, vrtá mi to hlavou. Dva lidi, co se měli kdysi rádi a stanou se z nich lidé, co se nenávidí. Nemusím koneckonců chodit daleko, v rodině podobný případ právě řešíme. Ta špína, která vylézá na povrch, je šílená a děsivá. Dva chytří, velmi vzdělaní lidé, se mění postupně ve zvířata, která neznají slitování. 

Vždycky si říkám, že nejhorší, co člověka může potkat, tak je zrada. O někom si myslíte, že je váš kamarád, partner a nakonec zjistíte, že vás pomlouvá za zády. V knize Nic než pravda jdou hlavní postavy ještě dále. Někomu to možná přijde neuvěřitelné, ale ten vztek, ta dlouho kumulovaná nenávist, která nejdřív jen tak bublá pod povrchem, občas vyleze na povrch se šílenou a zničující silou, je uvěřitelná. Některé kapitoly (většinu) jsem četl jedním dechem. Byl jsem zvědavý, s čím dalším Adam přijde. Navíc, úplně nesnáším pocit, že mě někdo sleduje. Ty kamery, panebože, když si uvědomím, že něco podobného měla kolegyně, která sledovala skrytě svého manžela, jak kouká na porno a nevěnuje se jí. Uff. Svět je někdy šílený. Četl jsem pozorně a líbila se mi taková ta vášeň, se kterou autor knihu psal. Ne vážně, zase jsem se jednou přistihl, že jsem chycený a donucený neodtrhovat od stránek oči.

Trvalo mi to sice déle, času bylo fakt málo, ale jsem rád, že jsem si knížku přečetl. Stefan Ahnhem patří dlouhodobě k ověřeným autorům, ke kterým se rád vracím. Na novinku jsem se těšil opravdu hodně a zklamaný rozhodně nejsem. Někde jsem četl pár jedovatých slov, ale nesouhlasím s nimi. Mě se Nic než pravda moc líbila. Má v sobě vše potřebné pro to, abych byl stržen a čtení si opravdu užil. A jako pokaždé, když čtu něco dobrého, tak jsem si z knihy vzal i něco pro sebe. Děkuji vám všem za pozornost i ohlasy, opravdu si jich vážím. Snad jsem vám dnešním tipem udělal radost. Držte se a zase za týden.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------
Zbrusu nový psychothriller od autora bestsellerové krimi série s Fabianem Riskem. Drásavý příběh o tom, jak vás mohou lži a vášně připravit o vaše sny. A pak i o život… Carl a Helene odjíždějí na dovolenou, aby se pokusili oživit vztah. Najdou si dům v Kalifornii a vymění si bydlení se Scarlett a Adamem, párem, který má strávit léto v jejich stockholmské vile. Ale jakmile dorazí do Santa Cruz, zjistí Carl, že tu spousta věcí nehraje. Opravdu dům vypadal takhle na fotkách? A co dělají ti druzí dva u nich doma? Naštěstí tam má Carl nainstalované bezpečnostní kamery. Na záznamu jedné z nich ale zahlédne, jak je Adam vypíná…


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Americké psycho - Bret Easton Ellis (1991)


Americké psycho - Bret Easton Ellis
1991 (2007), XYZ (ČR)

Jdeme si jen tak městem. Ulice jsou plné smogu, ale nám to nevadí. Jsme do sebe zamilovaní. Seděli jsme dlouho do noci v klubu, tančili a nakonec, jako vždy, si dali gyros u Řeka. To se muselo zazvonit, klidně ve tři ráno a vylezl usměvavý kulatý pán, který nás ihned pozval dovnitř, nechal nás sedět v rohu, ať jsme si něco dali nebo ne. Muchlali jsme se do rána a teď je nám chladněji. Přeházíme přechod, když tu se ozvou brzdy. Uskočíme. Z auta vyleze takový typický podnikatel tehdejších devadesátých let. Fialové sako, zlatý řetěz kolem krku, mokasíny s bílými ponožkami. Začal na nás řvát. Arogantní debil, co si myslel, že může všechno. Tenkrát i mohl. Korupce prorůstala vším. Mafie vládla celému městu. My, jako studenti, jsme to tolik necítili, ale v podobných situacích se k nám tahle temná síla také dostala. Sevřel jsem ruce v pěst, protože měl hnusné připomínky na moji holku. Ale ona měla víc rozumu než já. Hladila mě a uklidňovala. Přesto jsme šli na koleji spát celí rozklepaní.

To je von, ty vole to je von, zakřičel jsem u okna, když jsem si ráno četl Americké psycho. Opět se jednalo o úlovek z mých návštěv v antikvariátu. O téhle knížce se mluvilo jako o zakázané, tak jsem ji musel ihned mít. V Čechách se tenkrát dalo sehnat všechno a to naprosto legálně. Tohle ale bylo, jako vždy, doporučení od mladé knihovnice. Michal už dávno nebyl na škole a já neměl moc se koho zeptat na nějaké nové tipy. Stejně jako u muziky jsem se zakonzervoval a dělal si na všechno jenom své názory. Neměl jsem nikoho, kdo by mě ovlivňoval. Ten debil ze včera, co nás málem přejel, přesně odpovídá popisu hlavní postavy. Arogantní, úspěšný magor. Predátor, který září na poradách, je rozhodný, vtipný, ženy mu leží u nohou. Psychopat, který si dělá, co chce. Pokaždé si na Patricka Batemana vzpomenu, když potkám malinké chlapíky v obrovských autech, kteří nás na poradách neustále nadřazeně ponižují. Kolik já takových Patriků potkal. Za svůj profesní život nepočítaně. Na některé vedoucí pozice musíte mít žaludek, musíte přežít mezi vlky. 

Kniha ve své době opravdu způsobila rozruch. Když máte prachy, tak si můžete dovolit všechno. Pořád překračujete hranice. Nudíte se a protože v lidech je temnota, tak začnete dělat věci, které byste si jinak nikdy nedovolili. Morálka je pro vás jen prázdné slovo. Čest? Co to kurva je? Jedná se příběh, který mě v roce 1998 hodně ovlivnil a nejhorší je, že je stále tak platný a aktuální. Může za to samozřejmě i film, který se také povedl. Bret Easton Ellis vykreslil hlavního "hrdinu" opravdu tak uvěřitelně, že se vám bude chtít chvílemi zvracet. Koneckonců, všude kolem nás je stále spousta konzumu. Lidé už dávno tráví svůj čas převážně v supermarketech. Města i vesnice se o víkendech vyprázdní, obchody zaplní. Někdy je to až děsivé. S plnými košíky nadáváme u pokladen, jak se máme špatně. Děti narvané cukrem s telefony v rukách lajkují stejné zlo, jaké prováděl Patrick. Někdy to opravdu vypadá, že věk lidí skončil. Nebuďme ale jenom negativní. Určitě je i spousta lidí, co ještě přemýšlejí a zachovali si zdravý rozum. 

Bylo to brzy ráno a je to jen několik dní. Chodím touhle ulicí každý den velmi brzy ráno do práce. Nikdy tam nic nejezdí. Dnes to bylo jiné. Obrovské SUV zastaví kousek ode mě. Zhasnutá světla, tichý motor. Lekl jsem se. Musel jet tak stovkou. Vyleze chlápek, tak v mém věku. Je mi někam po prsa a začne na mě řvát. Kam čumíš čuráku, víš kdo já sem? Z očí mu kouká asi kokain a tak jen mávnu rukou a jdu pryč. Chvilku mě doprovází se staženým okýnkem a říká mi, co by mi všechno udělal. Nejsi ty náhodou Patrick? Pomyslím si a raději zmizím v parku. Historie se nemění. Dobré knihy zůstávají. Americké psycho nelze jinak, než doporučit. Nebo si dejte aspoň film. Obojí je brutální, nechutné, hnusné. Je to takové memento, u kterého budete dlouho sedět a přemýšlet nad ním. 

Nedávno na mě vyskočila zpráva na internetu, že v Americe je hnutí, ve kterém se sdružují mladí chlapci, kteří mají Patricka jako svůj vzor. Normální holky je nechtějí, tak je nenávidí a chtějí jim ubližovat. Udržují svá těla v perfektní fyzické kondici, snaží se být úspěšní. Konzum je pro ně mantra. Tak to vidíte, pořád jsou mezi námi, stále s nimi budeme mít co do činění. Je to hodně šokující příběh, pro někoho možná trošku přitažený za vlasy, ale zase na druhou stranu, sem tam vyplavou na povrch o hodně děsivější věci. A tak si říkám, jak je vlastně super, že jsem obklopen takovými skvělými lidmi. Za úsměv nic nedáte. Proti hajzlům se musí bojovat! Buďte silní v dnešním pokřiveném světě. Děkuji za pozornost. Tahle kniha je opravdu hodně silná. Jen ji musíte pochopit správným způsobem. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kultovní román, jež autora proslavil po celém světě. Americké psycho je fiktivní zpovědí Patricka Batemana, bohatého newyorského mladíka z řad takzvaných „yuppies“, který se v honbě za novými prožitky stává brutálním masovým vrahem. Ellis v knize nejmenšího detailu popisuje nejen Batemanovy konzumní obsese (návštěvy drahých restaurací a barů, fitcenter, závislost na drogách, hudebních hitech či slaboduchých televizních talk show atd.), ale i násilné, neobyčejně brutální scény mučení a vražd. Nepochopení, že nejde o realistickou výpověď, ale o ostrou satiru na konzumní atmosféru 80. let, vedlo k ostrým útokům na knihu, kterou ve Spojených státech řada velkých knihkupectví odmítlo prodávat.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 6. září 2024

KNIŽNÍ TIPY - Našeptávačova hra - Donato Carrisi (2022)


Našeptávačova hra - Donato Carrisi
2022, Vendeta

Když jezdívám do práce a dohraje mi muzika, tak většinou nastoupí dva kluci kolem čtyřiceti. Pokaždé diskutují o nějaké počítačové hře. Mě tohle nikdy nebavilo. Nebo vlastně, nejde mi to. A teď si představte, když se vám spojí virtuální realita s tou skutečnou. Děsivá představa, co říkáte? O Našeptávačovi jsme na našich stránkách již psali. Jednalo se knihu, kterou jsem koupil někde ve slevě. Moc se mi líbila. Odkaz na povídání je dole pod dnešním článkem. I Našeptávačovu hru jsem zakoupil v momentě, kdy mi přišla z Knih Dobrovský nabídka za pár krejcarů. A udělal jsem dobře. Děj možná bude někomu připadat nepravděpodobný, ale znáte mě. Já si rád hraji s fantazií. Baví mě si představovat, co by se stalo, kdyby. Záleží mi vždy na tom, aby byl děj čtivý a nejlépe napínavý. Stejně jako u hudby chci a požaduji nějaké emoce. Potřebuji svoji dávku, asi jako každý, kdo čte a nebo poslouchá.

Přijel jsem z festivalu Symbolic a šel spát. Měl jsem psát report, přetáhnout fotky z foťáku, jenže se mi nechtělo. Raději jsem si sedl a četl si. Já se vždycky na psaní potřebuji naladit, není to tak, že bych se mohl donutit. A tak jsem raději seděl, léčil si vyřvané hlasivky, doplňoval tekutiny i hořčík, protože víte co, už mi bude na podzim padesát a nedostatek spánku nedokážu ničím nahradit. Jdi si lehnout, pospáváš u toho, říkali mi. Poslechl jsem. Měl jsem za sebou několik kapitol a nějak se mi všechno pomotalo. V noci jsem se několikrát probudil, politý potem. Tělo bojovalo se zbytkem alkoholu a virtuální realita z knížky se mi plynule dostala do snů. Spal jsem prosím pěkně dvanáct hodin v kuse. Stejně to bylo málo. Zkrátka a dobře, ke psaní jsem se dostal až druhý den odpoledne. I ráno jsem si raději četl. Byl jsem daleko na statku a zrovna jsme na místě s Milou Vasquezovou a ohledáváme místo činu.

Report jsem vydal, myslím, že se docela povedl. Alespoň podle ohlasů od lidí, kterých si vážím. Teď už je to tak, že se po festivalech přeci jen "léčím" delší dobu. Bylo to i tentokrát. Pokaždé jsem přišel zmožen z práce a trvalo to vlastně skoro celý týden, než jsem se trošku srovnal. Já totiž u toho všeho pořád sportuju a už je to znát. Četl jsem tedy jen po částech, pomalu a ke konci týdne mě to už trošku štvalo. Tak jsem si nakonec v pátek ke knize sedl a dorazil ji. Bylo mi z ní tak nějak divně, virtuální realita, co jsem měl možnost se s ní setkat, mě spíše děsí. Raději koukám do zeleného, než abych seděl neustále u počítače. Posledních několik měsíců si dokonce říkám, že jsem u obrazovek v práci a pak ještě doma, když píšu tyhle stránky. Čím jsem starší, tak to vnímám víc a víc. Každopádně, říkal jsem si, že to nás čekají pěkné věci. Já vím, knížka je fikce, ale i kdyby se z toho splnilo jen něco, na budoucnost se moc netěším.

Vnímám to tím dál tím častěji. Čtu už trošku jiné knihy, než se dnes čtou. O muzice ani nemluvím. Možná jsme již přežitý druh a zbydou nám jen vzpomínky. Staneme se starými, jak už tomu v koloběhu zvaném život bývá a možná budeme i na obtíž. Moc dobře vím, že jednou budu muset s psaním skončit, že už to nebudu dávat. Proto mě dokáží fascinovat spisovatelé, kteří umí psát. Donato Carrisi patří rozhodně k nim. Našeptávačova hra mě chytla za pačesy a nepustila. Naše setkání bylo kvůli mému stavu trošku kostrbaté, ale i tak jsem nad příběhem hodně přemýšlel. Ona je tu temnota trošku v něčem jiném, než obvykle. Navíc, Mila je mi sympatická a rád jsem s ní "vyšetřoval". Tak ti říkám, že si asi seženu i zbytek knih od autora, abych měl sbírku kompletní. 

Asi už fakt potřebuji víc odpočinku, asi už fakt musím víc odpočívat. Nechci si to připouštět, asi jako každý normální chlap, ale budu muset. Nedá se nic dělat. Sport je super, ale ten trénuje tělo (i když očišťuje i mysl). Já už si musím několikrát týdně sednout a číst si. Našeptávačova hra mi byla zajímavým a neotřelým společníkem. Byl jsem s ní rád a těšil jsem se na každou společnou chvilku. Třeba se bude hodit můj knižní tip i vám. Byl bych rád, protože je to fakt dobrý příběh. Rád jsem autora svými slovy podpořil. Mějte se hezky, čtěte a poslouchejte co vás baví a jak praví klasik: "Slunce v duši". Děkuji vám za přízeň. 


KNIŽNÍ TIPY - Našeptávač - Donato Carrisi (2019):

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jednoho dne obdrží policie telefonát od vyděšené ženy. Z odlehlého statku za městem matka dvou dětí hlásí, že někdo vnikl na jejich pozemek, a dovolává se pomoci. Kvůli silné bouři a průtrži mračen se hlídka na místo dostaví až po mnoha hodinách – když už je příliš pozdě. Na statku mohou strážníci konstatovat jediné: odehrálo se tu odporné krveprolití, ale těla nejsou k nalezení. Žena, která by tento (zdánlivě?) neřešitelný případ mohla rozlousknout, už ovšem od policie odešla a uchýlila se se svojí dcerou Alicí do ústraní, do domu u jezera. Jenže když policie po anonymním telefonátu podezřelého zadrží, Mila Vasquezová zjistí, že se jí případ osobně týká. Jelikož už nemůže myslet jen sama na sebe a musí brát v potaz i bezpečí své dcery, rozhodne se v sobě – tentokrát už ale opravdu naposledy! – znovu probudit instinkt lovkyně stínů a opět sestoupit do jí tak známé temnoty.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine