DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 9. srpna 2020

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý osmý - Stopem do pekla


Příběh dvoustý padesátý osmý - Stopem do pekla

Chodil jsem tak oblečený pořád. Odrbaná džínová vesta. V levé kapse na prsou cigára a zapalovač. V pravé nůž od dědy. Občanka vzadu v kapse v džínách a různě po kapsách peníze. Tentokrát jsem si jich vybral hodně. Andrea stojí vedle mě a má napřaženou pravou ruku. Stopuje. Veškeré věci máme v jedné krosně, která mi visí na zádech. Cesta je náš cíl. Kolem sviští auta a nikdo nechce zastavit. Včera proběhla novinami zpráva, že někdo zavraždil mladou stopařku. Lidi mají strach. Nedivím se jim. Nepomáhá ani vystrčený bok a krásná prdelka mé milé. Vlastně ani nevíme, kam pojedeme. Včera jsem zavřel v hospodě oči a bodl prstem do mapy. Už nám totiž ten chlast a práce lezly trošku na nervy. Potřebovali jsme vypadnout.

Na cestách, stejně jako na chalupě se ukáže, jak na tom moje dívky jsou. Tenkrát jsem to nebral jako nějakou zkoušku, ale když se na to dívám zpětně, tak se mnou stejně vždycky vydržely jen slečny, který nebyly zhýčkaný. Andrea klamala tělem. Na první i druhý pohled byste řekli, že je to klasická princezna. Ráda se hezky oblékala, samý šatičky, sukýnky, líčení. Byla moc pěkná, zrzavě zajímavá, vypadal jsem vedle ní, jak kdyby mě kráva po několika hodinách přežvýkání vyhodila z huby. Ale kupodivu nám to klapalo. Protiklady se přitahují. "Hele nějakej strejda, jedem, sundej si sluchátka a sedíš vepředu": strhne mi walkmana z hlavy. Pán má starýho wartburga, kterej děsně smrdí. On taky, potem. Pořád si ulízává umaštěnou patku. Ale sveze nás do Prahy. A pořád dokola se ptá, jestli jsme včera šukali. Uff.

Vyhozeni jsme na Černým mostě. Přelezeme svodidla, já si zapálím a loknu rumu. Řekli jsme si, že pojedeme směr severní Morava. Pak se uvidí. Nahodím na záda batoh narvanej konzervama. Je pátek odpoledne a ještě máme pár hodin, než se setmí. Kamiony zásadně nestopujeme, máme strach. Ale směrem na Hradec nám zastaví dva kluci, kteří si myslí, že mají raketu. Starej bavorák, silnej a přivezenej z Německa (ty vole, to byl kauf, po nějakým starým frickovi, kterej ho nevytáh z garáže - takový auta s přetočeným tacháčem měl snad každej). Kluci se předvádějí, zvou nás na nějakou diskotéku. Ten jeden je děsně ukecanej, ale aspoň se nenudíme. Dokonce dostanu vodku. Poděkujeme a vylezeme na začátku Hradce. Co teď? Zeptá se mě má milá a očekává jasný nápad. Žádný nemám a tak řeknu, že bychom se měli dostat přes město, abychom ráno mohli vyrazit dál.

Stojíme na zastávce MHD a studujeme jízdní řády. Je tam nějaká mapa, ale je šíleně začmáraná, poplivaná a nečitelná. Ale je tu ještě moje teorie, že ve východních Čechách jsou pohodový lidi. Ihned nám na první dobrou někdo poradí. Jedeme starým busem a modlíme se, aby nás nechytil revizor. Výpadovka na Vamberk a Žamberk. Hrozně se směju, protože jsme ve čtvrti, který zde říkají Svinárky. Zapadneme utahaní do první hospody. Vzadu je nějaká diskotéka. Moc nepijeme, šetříme peníze. Když nás vyhodí, couráme se směrem ven z Hradce. Je tady nějaký odpočívadlo. Hele, to by bylo super. Ráno dáme umývárky a snídani na pumpě. Zalezeme kousek mezi stromy. Noc ale nic moc. Kamioňáci si kousek vedle vodí kurvy. Pořád někdo někomu v různejch řečech nadává, že nemá šprcku. Je to jak nějakej Babylon. Jak se řekne maďarsky vykuř mi ho? Smějeme se v jednom společném spacáku. Přitulí se a já jsem jak ohař. Snažím se být na stráži.

Ráno jsme zmuchlaní a otlačení. Už je pěkný vedro. Dáváme kafe, gumovej rohlík a je fajn. Rozkládám mapu a máme štěstí, protože nějakej chlápek, co vozí dřevo, tak nám nabídne odvoz až do Šumperku. Konečně někdo normální. Dobře se s ním povídá. Má dvě dcerky. Pořád nám ukazuje fotky a je to takovej ten hrdej fotřík, co by pro rodinu udělal všechno. Sůl země, na kterým můžou všichni štípat dříví. Má od manželky obrovskou svačinu a rozdělí se. Tohle jsem na cestování vždycky miloval. Potkávat dobrý lidi. Vypadnout ze stereotypu, když si už myslíte, že se každý den všechno jen pořád dokola opakuje. Budík, sraní, čištění zubů, práce, sraní, sprcha, šukání, hospoda, budík...Po čase vás začnou všichni okolo štvát, protože je to pořád stejný. Na cestách je tohle právě super. Člověk je vytrženej, nasává nové zážitky. A fotřík byl rovnej pohodovej chlap. Komu čest, tomu čest.

Je k večeru a my nevíme, co dál. Zapadneme do hospody a ládujeme se smažákama. Mám hlad jako vlk. Trošku už zaváníme, ale vše vyřeší koupaliště. Jdeme nejdřív do sprch. Bohužel, každý sám. Voňaví si lehneme k vodě a je nám moc dobře. Nojo, ale kde budeme spát? Pěšky se dobelháme na konec Šumperka. Žádný kamioňáci, žádný děvky. Usneme po pár panákách rumu jako jezulátka. Probudím se brzy a jdu nakoupit. Když se vrátím, tak dostanu šílenej céres, co jsem to udělal. Chudák holka si myslela, že jsem ji opustil. Ono se totiž něco podobnýho stalo nedávno mýmu kamarádovi v Americe. Se slečnou to byla velká láska. Pak šel na pumpě někde uprostřed Texasu na záchod a když vylezl, tak jen viděl kabriolet s její ujíždějící hlavou - si pak dělal srandu, že mu ujela s Dylanem z Beverly Hills 90210. Už ji pak nikdy nepotkal a Andrea si to nějak spojila dohromady.

Osobně mi vždycky takovej ten usmiřovací sex připadá jako vydírání, ale tentokrát to bylo trošku jiný. Olíbal jsem ji slaný slzy a někde tam v lesíku u Šumperka jí dokázal, že ji mám rád. Svědkem nám je zrzavá veverka. Zkuste se zeptat jejích praprapra vnoučat. Máme zase kliku. Stačí pár minut a zabrzdí u nás rezavá dodávka plná trampů. Vrací se domů do Ostravy. Kytary a vodka. Když jsme konečně v ocelovém srdci republiky, tak jsem navátej jak větroň. Vůbec to nevadí, po ulicích posedávájí lidé a popíjejí. Krásně sem zapadneme. Slyším polštinu, ostravštinu a nevím proč, ale připadám si tady jako doma. Průmyslová města mají svoje kouzlo. Sedíme na lavičce v parku a jíme točenej salám. Pořád kolem nás krouží mladej cikán. Nejdřív si myslím, že nás chce okrást, ale pak ho vytáhne a začne honit. No kamaráde, to jste nás v Ostravě hezky přivítali. Něco na něj křiknu a jdeme pryč.

Couráme městem, už jsme byli ve dvou hospodách. V tý první se to hned odpoledne servalo. Nějakej fotbal nebo co. Hele, na plakátě jsou Vitacit a Titanic, nezajdeme? Kolik je vstup? Pár šušní. To není blbej nápad. Takový hezký zakončení naší cesty. Suneme se teda směrem ke kulturáku. A jak se blížíme, tak počet džínovým vest houstne. Hned se chytneme jedný partičky. Tenkrát, když potkal metalista metalistu, tak to bylo jako nějakej klan. Všichni jsme byli kamarádi, tak nějak automaticky. Pár hlášek na moje triko Vader a cože slečna žádný nemá? No, ona je spíš na rock. Bylo o čem kecat, moravský holky jsou navíc moooc hezký, tak jsem byl ve svým živlu. Putyka je plná metel a paříme jako o život. Jde se v davu a málem vyvrátíme dveře do kulturáku. 

Stoupnu si bokem, já už byl za děsnýho tvrďáka a heavík mi přišel děsně trapnej, uječenej. Ale český kapely jsem měl rád. Člověk si zabékal, CD bych si asi nekoupil, ale hrozně se mi líbilo, že nikdo okolo nic neřešil. Lidi přišli upustit páru, odjistit vlak, vypadnout ze stereotypů, odpočinout si. Nikde žádnej přechytralej hulibrk, kterej řešil pod pódiem noty. Prostě pravej metalovej bordel. Tentokrát v moravském podání. Srkám pivko a koukám po holkách. Úplně se zasním, tolik krásy. Žádný namachrovaný vyhublý kozy jako u nás, ale usměvavý krev a mlíko, ehm. Z představ mě vytrhne Andrea, chce tančit. A tak skočíme do davu. Jedeme jak stroje, jsou přehrány všechny hitovky a kapely mají velkej úspěch. Je konec a musíme na pivo. Ve frontě se seznamujeme s nějakou dvojicí, co přijela odněkud z jihu Moravy. Dáme panáka a najednou víme, kde budeme spát.

Dělnická ubytovna, ve který se pořád něco děje. Vrátná nám doporučí, abychom se zamkli. Má pravdu, během noci se přemístíme. Spím pro jistotu u dveří, slečny na postelích a můj nový známý o okna. Pořád na nás někdo bouchá, sem tam i blije na chodbě. Pak spadne nějakej ožralej dělňas venku z hromosvodu. Vedle v pokoji zase někdo urputně šuká, až máme strach, jestli to paní přežije. Sním o klidném lese. Postupně střízlivím a pak mě začne svědit hlava. Ty vole, tady jsou štěnice! Vyskočím a v brzkém ránu jdu do sprch s nožem. Pro jistotu. Pak hlídáme, až se osprchují holky. Na chodbě pospává asi tak deset postav. To zase byla jízda. Vyzvedneme občanky, ještě se naposledy vyděsíme, protože potkáme policajty a loučíme se s metalovými kamarády na nádraží. 

My ale na vlaky a autobusy rezignujeme. Peníze by sice byly, ale my si řekli, že pojedeme stopem. Nejdřív se teda ze všeho toho chlastu na výpadovce pobliju. Andrea má ze mě srandu, ale vyhrknou mi do očí slzy, ze všech těch šťáviček, co mám v břiše. Zastaví bachratý kravaťák. Sedím vepředu a poslouchám, jak podniká. Má dáti dal, musíš mít plán do budoucna, vizi, peníze dělají peníze, banka ti půjčí kolik chceš, mám takovej nápad. Po hodince vypnu a jen občas řeknu hmmm a nebo ano. Jede až do Hradce a valí si to hodně rychle. Vyhodí nás večer u baráku s červenou lucerničkou. Měl prachy, tak šel do bordelu. Prý je tam nějaká macatá Marie, co dělá sado maso. Jsme rádi, že vypadneme do ulic. Usteleme si v jednom parku, ale noc je zase nic moc. Samej bezďák, v pravidelných intervalech za náma někdo chodí, nabízí nám sex, drogy a nebo po nás chce peníze. Vůbec nespím. Andrea se mi schoulí do náručí a šeptá mi, jak mě miluje. Tady, mezi těma kurvama a spodinou, je najednou hrozně milá. Sedím s kudlou v ruce a mám tak trošku strach. Ale vše dopadne dobře a čerstvé ranní koblížky z nedaleké pekárny (přemluvím závozníka, který rozváží - jsou zadarmo) nám udělají hezky v žaludku.

Do Prahy nás vezme nějaká dámička. Pořád nadává na svýho starýho i na milence. Kokoti neschopný. Dokola opakuje slova jako vulva, uspokojení a taky, že není jen kusem masa, ale že má i duši. Schválně se zeptám, co si představuje pod pojmem duše a ona mi odpoví, že její duše je v píči. Uff. Andrea se vzadu našemu rozhovoru směje, ale jsme oba rádi, když nás vyhodí na místě. Loknu si ruma a navrhuju, že už těch posledních padesát kilometrů dojdeme pěšky. Ne že bych byl stydlivej, ale nějak nechápu, proč má každej touhu se svěřovat s tím, jak mu to funguje v posteli. Zastaví nám distinguovaný pán, který má v kufru housličky a jede hrát na nějakou svatbu do Liberce. Využijeme toho a místo do Boleslavi jedeme na chalupu.

Stop do pekla byl vlastně i stopem do ráje. Jsme utahaní, ale máme zážitků, co jiní ne. Bude o čem vyprávět. Ležíme v Jizerkách na lehátkách a odpočíváme. Popíjíme pivko a rum. Pak přijde sousedka a že se bavila s mojí mámou. Prej mě vzali na tři vejšky. Na filozofii do Prahy, na strojárnu do Plzně a do Liberce. Na Andree je vidět, že ji to trošku štve. Jí do Liberce zase nevzali. Přitom ona, na rozdíl ode mě, se na přijímačky opravdu učila. Zatímco jsem dělal, že se ve Startu u pivka šprtám (a místo toho drtil pivka), tak ona ležela v knihách. Svět je někdy nespravedlivej, ale na cestě se tohle všechno srovná. Tam se musíte spolehnout jen jeden na druhýho. Stop vám nic nedaruje. Když se vyspím, tak začnu ihned plánovat, kam se vydáme příště. Co nás čeká? Peklo nebo ráj? Smrťáku, nefilozofuj zase, tebe teď čeká hlavně vulva, směje se mi má milá, až se za břicho popadá. Mám ji moc rád, je s ní fakt legrace. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 8. srpna 2020

Recenze/review - JUPITERIAN - Protosapien (2020)



JUPITERIAN - Protosapien
CD 2020, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Vystoupil z mlhy a měl v ruce nůž. Celý od krve a se špinavým obličejem. Usmíval se. Démon temnoty. Záhadný a opředený legendami. Hrdina vašich zkažených představ a snů. Odnepaměti lidé zrůdy fascinovaly. On má navíc uhrančivý pohled a když promluví, tak zní jako hrom. Napřáhne svoji ruku a zve mě k sobě, do močálů. Vím moc dobře, že je to má poslední cesta, ale s chutí podléhám. Hrají nám totiž brazilští JUPITERIAN. Ti také hned ze začátku znějí jako nějaká magická a kouzelná mantra pro vyvolávání temných sil. 

Umírám a znovu se rodím a stále u toho poslouchám jen hudbu, která mi dělá době. "Protosapien" je surovým, neopracovaným sludge death doomovým kamenem. Dílem, kolem kterého se vznáší podivná chladná aura.



"Protosapien" je monolitem, hlukovou stěnou. Oparem, který se válí kolem hřbitovů. Také cítíte ten nasládlý pach rozkládajících se těl? Kolem ožívají staré legendy, mýty, které už měly být dávno pohřbeny. Bylo v nich až příliš bolesti a smutku. Deska, jak se od tohoto stylu očekává, plyne pomalu, našeptává, je dobře zvukově ošetřena, kapela nepodcenila ani obal. Máme tak před sebou komplexní a zdařilé dílo, které sice asi nezbourá scénu jako takovou, ale rozhodně se nejedná jen o dobré řemeslo. JUPITERIAN moc dobře ví, jak zacílit melodie, jakým způsobem vše poskládat tak, aby byly skladby zajímavé a měli jste chuť je poslouchat. Navíc mi připadá, že každý tón smrdí zatuchlinou, je zároveň ostrý a pronikavý. Líbí se mi, jakým způsobem jsou vměstnány sludgeové momenty. Zatímco u jiných smeček mi často vadí, tak Brazilci na to jdou velmi zkušeně a neotřele. Od těchto démonů přijmu pozvání vždycky rád. Umí mě totiž přenést na onen svět. Death sludge doomový obřad plný okultních nálad!



sumarizace:

Brazilská death doom/sludge metalová kapela JUPITERIAN vydala letos album, které vás zmrazí. Ostré, hutné, dunivé riffy, skvělý hlas a jasně hmatatelná temnota vás přenese do země stínů. "Protosapien" působí jako černá vzpomínka, jako noční můra, která najednou obživla. Jedná se teprve o třetí dlouhohrající album kapely. Je zde předkládán opravdu hodně návykový materiál. Hudba této nahrávky drásá, bolí, je krutá, chladná a zákeřná zároveň. Cítím v ní velký černý potenciál do budoucna. Album je jako nějaká temná mantra, opakovaná samotnou Smrtí. Sludge death doom metalová tryzna, která vás vezme na výlet do temných snů! Doporučuji!


Asphyx says:

Brazil death doom/sludge metal band JUPITERIAN released last year an album that freezes you. Sharp, dense, roaring riffs, great voice and clearly real darkness transport you to the land of shadows. "Protosapien" looks like a black memory, a nightmare that suddenly came to life. Considering this is the third full-length album of the band, there's presented really addicting stuff. The music of this recording lacerates, hurts, it is cruel, cold and vicious at the same time. I feel its big black potential for the future. The album is like a dark mantra, repeated by the Death itself. Sludge death doom metal remembrance ceremony, which will take you on a trip into the dark dreams! I recommend.


Line up -
G - Drums
R - Bass
A - Guitar
V - Guitars, Vocals and Synths

Artwork by Mariusz Lewandowski (Eremit, Bell Witch)

Track listing -
1. Homecoming
2. Mere Humans
3. Voidborn
4. Capricorn
5. Starless
6. Earthling Bloodline

Official Video Stream
Official Bandcamp
Transcending Obscurity Site
Transcending Obscurity Facebook
Jupiterian Facebook
Transcending Obscurity US Store
Transcending Obscurity Europe Store

pátek 7. srpna 2020

Recenze/review - CONVOCATION - Ashes Coalesce (2020)


CONVOCATION - Ashes Coalesce
CD 2020, Everlasting Spew Records


for english please scroll down


Když poprvé objevíte ve svém sklepě staré kosti, jejichž původ neznáte, vyděsí vás to. První ohledání sice hovoří o tom, že snad ani nejsou z tohoto světa, ale dostanete postupně strach. Strach z neznámého. Padne na vás těžký, zákeřný smutek, který doráží v pravidelných vlnách. Najednou vidíte za každým rohem stíny, slyšíte tichý šepot. Staré domy umí vyprávět, to je samozřejmé, stejně jako že Finové umí velmi dobře hrát doom metal. CONVOCATION to jen potvrzují. 

Na své druhé dlouhohrající desce jsou snad ještě víc temní a chladní, než dřív. Kýžený smutek a tíhu budete přenášet v pytlích právě se starými kostmi, o nichž víte jen to, že vás straší ve zpocených snech. Jak se dá vlastně popsat hudební, zastřený obřad? Když slova nestačí?



Možná bych mohl novou desku finských smutkařů připodobnit k jiným kapelám. Volil bych určité styčné body s MOURNFUL CONGREGATION, LYCUS, SLOW, HOODED MENACE, EYE OF SOLITUDE, KATATONIA. Hlavní a nejdůležitější je ale celkový dojem a ten je přesně takový, jaký má být. Zachmuřený, mlhavý, morbidně temný a chladný. Proséváme spolu s kapelou špinavý prach z našich předků. Zapalujeme svíce, abychom se očistili od svých hříchů. Přemýšlíme a ztrácíme se v nekonečné říši fantazie. Ano, je tomu tak, lidé, kteří nejsou vnímaví, nedokáží ocenit jemné světlo pronikající přes blyštivou hru pavučin, novinku asi nevezmou na milost. Chápu je, pro někoho je tento styl dlouhý, pomalý a nudný. Já to tak ale rozhodně nemám. V mém sklepě totiž stále nacházím další a další nové kosti. Jejich původ neznám, ale tuším jej. Pocházejí z dobré hudby, což rozhodně novinka "Ashes Coalesce" je. Pokud tedy máte chuť na poctivý, upřímný, rezavý a nekonečně chladný funeral doom metal, tak neváhejte. Cesta je otevřená a na jejím konci je, jak jinak, jenom smrt.



sumarizace:

Na "Ashes Coalesce" nebylo nic ponecháno náhodě. Perfektně je ošetřen zvuk, skladby mají jasný a přesně zacílený směr a vokály bědují jako plačící pozůstalí. V některých momentech mi sice úplně "nesedí", ale to je spíš můj problém. Jinak se jedná v podstatě o křišťálově čistý temný funeral doom metal, který vás uloží k poslednímu spánku. My hrobníci moc dobře víme, o čem je řeč. Jednou za čas bývá dobré se zastavit a uvědomit si, že čas nám vyměřený, není nekonečný. U podobných desek to tak vnímám a říkám si, jak jsme malí vzhledem k vesmíru. Rád bych se s kapelou ztratil ve finských lesích, navštívil tamní hřbitovy a užil si koncert v katakombách. Album se trefilo přesně do mého nitra a nemůžu jinak - musím jej chválit. Vidím před sebou další pohřeb a už vím, co budu poslouchat, až uložíme nebožtíka do země. Pomalá, smutná hudba, u které se ocitnete ve smutečním průvodu!

Asphyx says:

On the album "Ashes Coalesce" was nothing left for chance. The sound is perfectly treated, songs have clear and precisely targeted direction and the vocals wobble like crying survivors. In some moments it does not “fit” for me but it might be just my problem. It is crystal clear dark funeral doom metal which will make you sleep on the death bed. All gravediggers know that. It is good to sometimes stop and realize that the time we have on the earth is not endless. I perceive this with similar albums and I tell myself how small we are in comparison the Universe. I would like to get lost in Finnish forests with the band, to visit the local cemeteries and to enjoy a concerts in the catacombs. This album hit my inside exactly and I cannot do anything else than just praise it. I can see another funeral in front of me and I know what I will listen to when we will put the dead body in the ground. Slow, sad music which will make you walk in the funeral parade!



TRACKLIST
01. Martyrise (12:23)
02. The Absence of Grief (13:40)
03. Misery Form (10:59)
04. Portal Closed (08:01)

band:
l.laaksonen, m.neuman

https://www.facebook.com/ConvocationDoom/

čtvrtek 6. srpna 2020

Recenze/review - EXISTENTIAL EMPTINESS - Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow (2020)


EXISTENTIAL EMPTINESS - Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow
CD 2020, Australis records


for english please scroll down

Jen tak se vznášet a nechat vše okolo plynout. Lidé se rodí a umírají, svět se točí stále dokola. Chvílemi vám to připadá jako obyčejné hemžení. Jste v jiné dimenzi, oproštěni od zbytečností, od bolesti, strachu. Na vlnách se pohupuje loďka se vzpomínkami. Mlha a tma, jen občasný záblesk démonického světla. Ne, nerad hudbu popisuji, názor má stejně každý svůj. Pro mě jsou dobré desky hlavně o emocích, o předané energii. O vnímavosti, těžko popsatelných stavech, do kterých mě mnohé přenesou.

Prvotina EXISTENTIAL EMPTINESS z Chile se kolem mě nejdřív jen tak mihla, zcela bez povšimnutí. Jenže pak jsem jednou unavený padal na hubu a potřeboval jsem vypnout. Pánové hrají doom metal, střižený blackem a deathem. Nová deska je jedním, 31 minut a dvacet sedm sekund dlouhým, sněním.  Nálady se kolem mění jako počasí. Od neurvalých, přes smutné, až k drásajícím. 



Hlavní hrdina nahrávky prochází existenciální krizí a já aniž bych dopředu věděl, o čem kapela zpívá, tak jsem tak nějak vše pochopil. Zajímavé setkání, to vám povím. Muzikanti zde také nejsou nezkušení, již působili a působí v kapelách jako FUNERALIS, PULVERIZED, LUXCAELIS. "Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow" je pro mě velmi působivým albem, až po okraj narvaným temnotou, chladem, nářkem. Opravdu před sebou vidím jedince, který v sobě dusí hněv, zároveň prochází několika fázemi smutku, samoty a vnitřního pnutí. Chilané si hrají s melodiemi jako řeka se starou dřevěnou bárkou. Hudba je pro mě natolik zajímavá, zvláštní a povznášející, že jsem ji zcela propadl. Úplně si představuji, jak stojím pod pódiem a nechávám se bičovat do obličeje. EXISTENTIAL EMPTINESS spojili několik extrémních stylů dohromady takovým způsobem, že nelze jinak, než chválit. Navíc nejsou skladby zbytečně komplikované, jak tomu bývá dnes zvykem. Stačí sestoupit dolů do sklepa, nechat se pohltit podzemní řekou a potom už je to jen na živlech a kapele. Doom, black death metal, u kterého se vášeň potkává s chladem a temnotou!


sumarizace:

"Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow" zcela naplňuje moje představy o undergroundovém díle plném zkažené krve. Už jenom ten rezavý zvuk, kruté a chladné melodie nebo záhadně mohutný vokál, napovídají, že se mi novinka bude líbit. 

Přeneste se po časové ose prosím o několik dekád zpět. Zavzpomínejte na své nejoblíbenější smrtonosné a doomové kapely. Extrahujte jejich nejlepší desky, opatřete je čitelnějším zvukem, zabalte do zakrvácené deky a hoďte do hlubokého hrobu. Pro tento styl musí mít muzikanti (i fanoušci) cit, musí jim kolovat v žilách a EXISTENTIAL EMPTINESS tohle všechno splňují. Hrají si s temnými náladami jako šelma se svojí kořistí. Z jednotlivých motivů cítím utrpení, jsem znovu ve staré opuštěné kobce, která vypráví dlouhé smutné příběhy o nekonečném umírání. "Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow" je pro mě velkým překvapením letošního roku. Výletem bez konce, death/black doom metalovým obřadem, u kterého nakonec všichni zemřou. Znovu usedám k mrtvému tělu, přivázanému ke zdi a za zvuků této desky si přehrávám černo černé příběhy o návštěvě onoho světa. Album muselo vznikat někde hluboko v podzemí. Jinak by nebylo tolik shnilé, chladné, zničující. Doom death/black metalová seance té nejvyšší kvality! 

Asphyx says:

"Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow" completely fulfills my vision of an underground work full of spoiled blood. Just the rusty sound, cruel and cold melodies or mysteriously powerful vocal, suggest that I will love their new record.

Go back by the timeline a few decades back. Remember your favorite death and doom bands. Extract their best records, make them with more readable sound, wrap them into a bloody blanket and throw them into the deep grave. For this style of music, the musicians (and fans) must have a passion, it must circulate in their veins and EXISTENTIAL EMPTINESS fulfills all of this. They play with dark moods like a beast with its prey. I feel the suffering from individual motives; I am back in an old abandoned dungeon that tells long sad stories about endless dying. "Nevereinding Pain - Everlasting Sorrow" is a big surprise of this year for me. It is like a trip without end, a death/black doom metal ceremony where everyone will eventually die. Again, I sit down to a dead body chained to the wall and during the listening to this album I think about the black stories talking visit to the other world. This album had to be made somewhere in the deep underground. Otherwise it would not be so rotten, cold, devastating. It is a doom death/black metal seance of the highest quality!



tracklist:
1. Underneath Tomb

band:
- Nicolás Robles: Voces
- Rodrigo Peralta: Guitarra
- Daniel Delgado: Guitarra
- Cristóbal Zapata: Bajo
- Claudio Anacona: Bateria

středa 5. srpna 2020

Recenze/review - SEROCS - Vore (2020)



SEROCS - Vore
CD 2020, Everlasting Spew Records

for english please scroll down

Včera jsem měl telefon přímo ze samotného pekla. Satan a jeho věrní se mě ptali, jestli bych jim nemohl doporučit nějakou hudbu, která by je mohla zajímat. Chvíli jsem přemýšlel a potom jim poslal démonické skladby mexických brutálních techniků SEROCS. Jsou totiž také doslova nasáklé sírou a nenávistí. Navíc kapela hraje rychle, důrazně, mocně a myslím, že by se jejich hudba mohla v pekle dobře vyjímat.

Troufám si tvrdit, že jsem se trefil přesně do vkusu všech rohatých. Nové EP "Vore" je totiž vynikající záležitostí pro všechny, kteří rádi poslouchají komplikovaný, surový smrtící kov, ve kterém se objevuje spousta nových temných zákoutí a má totálně zničující atmosféru. 



O SEROCS jsem zde již několikrát psal a dodnes mám kapelu velmi rád. Nebývám v podobných katakombách zase tolik častým hostem, ale novinka "Vore" mě opět velmi rychle naklonila na svoji stranu. Je propracovaná, odkazující na kapely jako GORGUTS, DEATH, CRYPTOPSY, SPAWN OF POSSESSION. Líbí se mi, že i když jsou jednotliví muzikanti opravdu skvělými hráči, co se týká techniky, tak se nezapomíná na to, aby se skladby dobře poslouchaly. Dvacet šest a půl minuty tak uběhne kolem vás tak nějak samo od sebe, ani se nenadějete a je konec. A vy chcete víc a tak nezbývá nic jiného, než znovu zmáčknout play a zase si užít temnou, pochmurnou náladu, kterou jsou songy doslova nasáklé. Deska by mohla udělat dobře všem, kteří už dávno prodali svoji duši ďáblu a mají rádi, když mají v hudbě pořád co objevovat. "Vore" je propracovaným brutálním, technickým death metalem, který má neopakovatelně jiskřivou atmosféru. Opravdu mi připadá, že hrozí samovznícení. Koneckonců, možná i proto jsem EP doporučil i do pekla. 


sumarizace:

SEROCS jsou přesně tím druhem technické death metalové kapely, jejíž díla si mě pokaždé doslova podmaní. Skupina nejen že umí perfektně hrát a zvládá své řemeslo, ale ještě navíc dokáže složit skladby, které mě dokáží rozdrtit. Novinka "Vore" není výjimkou. Opět máme co do činění s mocnými nástupy, divokými přechody a hlubokým mrtvolným vokálem. Tady se melou kosti hudbou, o tom není žádných pochyb. 

Kapela opět vychází ze stejných kořenů jako smečky typu GORGUTS, DEATH, CRYPTOPSY, SPAWN OF POSSESSION. Navíc přidává obrovskou porci zvláštní temnoty. Hraje se zde sice technický death metal, ale zároveň je obestřený nepropustnou pavučinou tajemna. SEROCS nám letos opět umíchali vynikající koktejl z různých morbidních nálad, krve, smrti a nenávisti. Jednotlivé songy vlastně ani nejsou obyčejnými skladbami, jako spíše symfoniemi, zahranými na klasické metalové nástroje. Připadám si, jako bych byl zavřený ve studené opuštěné kobce a postupně se ke mě ze stěn přibližovaly ostré hroty nožů. Jak to dopadne si asi dovedete představit sami. Album se do mě zakouslo jako rozzuřená šelma. Znovu mi odpadává maso od kostí, opět se měním v zrůdu. "Vore" je nahrávkou, která mě zasáhla někde hluboko uvnitř. Nevím, jak se to kapele povedlo, ale je to tak. Technická death metalová symfonie smrti! Brutální opus s temnou paletou nálad! Vynikající zásek!

Asphyx says:

SEROCS is exactly the kind of technical death metal band whose works literally conquer me every time. The band not only knows how to play , because they perfectly know their craft, but also can compose songs that can crush me. New "Vore" is no exception. Again, we are dealing with powerful adventures, wild transitions and a deep corpse vocal. Here the bones are grinding with music, there is no doubt about that.

The band is based on the same roots as GORGUTS, DEATH, CRYPTOPSY, SPAWN OF POSSESSION. They adds a huge part of the extra darkness. Although there is a technical death metal, it is also surrounded by an impermeable network of mysteries. This year, SEROCS mixed again an excellent cocktail of different morbid moods, blood, death and hate. Individual songs are not ordinary songs, but rather symphonies playing on classical metal instruments. I feel like I'm locked in a cold, deserted dungeon, and the sharp blades of the knives gradually approached me from the walls. As it turns out, you can imagine yourself. The album bit me like an angry beast. Again, my flesh will fall apart from my bones and I will turn into a monster. "Vore" is a record that hit me somewhere deep inside. I don't know how the band did it, but they did. Technical death metal symphony! Brutal opus with a dark palette of moods! Excellent work!


about SEROCS on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist:
01. Anthropic (05:17)
02. Building a Shrine upon Vanishing Sands (03:51)
03. Shallow Vaults (01:22)
04. The Temple of Knowledge (04:47)
05. To Self Devour (04:40)

band:
| Laurent Bellemare : Vocals
| Antonio Freyre : Guitar
| Antoine Daigneault : Guitar and Bass
| Kévin Paradis : Drums

https://serocs.bandcamp.com/
https://www.facebook.com/serocsband
https://open.spotify.com/artist/6YOc2nhwzKUJ3XXffDHfns
https://twitter.com/serocsband
http://www.everlastingspew.com/

úterý 4. srpna 2020

Recenze/review - WOLVES DEN - Miserere (2020)


WOLVES DEN - Miserere
CD 2020, Trollzorn


for english please scroll down

Pokaždé, když se setkám s black metalem, tak se mám na pozoru. Vyrůstal jsem totiž na tom nenávistném severském. Mám rád základy tohoto stylu a různé nové větve mě většinou příliš neoslovují. Kupříkladu němečtí WOLVES DEN hrají vcelku pomalu, bez jakékoliv energie. Připadá mi, že někdo v dáli jen tak preluduje a se mnou to nedělá vůbec nic. Není na závadu, že je deska spíše klidnější, ale mě vadí, že mě nijakým způsobem nedrásá. Jakoby někdo přehrával jednu dlouhou skladbu, bez jakýchkoliv emocí.

Muzika zde zkrátka nemá grády, drive, sílu, říkejte si tomu jak chcete, ale mě album zkrátka nebaví. Snažil jsem se k němu několikrát vracet, poslouchat jej v různých náladách a stavech. Opravdu jsem chtěl, ale nejde to. Nudím se. 



Přitom zvuk i obal jsou vcelku povedené, snaha o jakousi atmosféru se také cení. Možná kapele chyběl dobrý producent, možná jen někdo, kdo by jim řekl, že nová deska je neskutečně utahaná a dlouhá. Připomíná mi klidnou řeku, na kterou se můžete dívat dlouhé hodiny a snít. Problém je, že vaše mysl lítá někde úplně jinde, než by měla. Zajímavé je, že pod albem "Miserere" je podepsána sestava poměrně známých a zkušených muzikantů. I přesto, přes všechny předpoklady, nejsem vůbec spokojen. Celkem chápu vychvalující recenze všude kolem, takhle se zkrátka dnes hraje a je to "moderní", ale když já nevím, co si s novinkou počít. WOLVES DEN svým způsobem vlastně už ani black metal moc nejsou, spíš na základy tohoto stylu navazují a rozvíjejí je směrem, který se mi nelíbí. Nicméně, hudbu dnes popisovanou nezavrhujte, ale poslechněte a udělejte si názor sami. Možná jsem na podobná díla jen starej pes, který je příliš konzervativní. Tahle řeka není pro mě, utopil bych se.


sumarizace:

WOLVES DEN mě letos svojí novinkou "Miserere" nepřesvědčili. Najde se zde sice pár dobrých motivů, ale jako celek je album poměrně slabé. Mám pocit, že se WOLVES DEN stále opakují a časem se dostavuje pocit prázdnoty. Nedokážu si skladby zapamatovat a dostat je do hlavy. Bohužel. Něco málo na mě funguje, ale zbytek je jen nuda. Kam se poděla agresivita? Kam dravost? Němečtí blackeři WOLVES DEN nahráli průměrné album, které bych hodnotil maximálně šedesáti procenty.


Asphyx says:

WOLVES DEN didn't persuade me with their news "Miserere" this year. Even though there are a few good themes, but the album as a whole is rather weak. I feel that WOLVES DEN repeat themself and after some time there is coming the feeling of emptiness. I can't remember the songs and get them in my head. Unfortunately. Something is well done, but the rest is just boredom. Where is the aggression? Where is ferocity? Germans blackers WOLVES DEN recorded an average album that I evaluated maximum of sixty percent.


TRACKLIST
1. Tides of Hate (4:47)
2. Pfad ins Dunkel (4:40)
3. Der Frost in mir (6:08)
4. Nachtmahr (5:07)
5. Häresie (5:04)
6. Antaios (5:59)
7. Melancholera (4:46)
8. Nameless Grave (7:30)


LINE-UP
Helge Stang - Bass & Vocals
Mexx - Guitar
Stefan Botz - Guitar
Manuel Di Camillo - Drums

https://www.facebook.com/wolvesdenband
http://www.wolvesden.de
http://www.wolvesdenband.bandcamp.com
http://www.trollzorn.de
https://www.facebook.com/trollzorn

pondělí 3. srpna 2020

Recenze/review - PANDRADOR - Ov Rituals, ov Ancestors, ov Destiny (2020)


PANDRADOR - Ov Rituals, ov Ancestors, ov Destiny
CD 2020, vlastní vydání

for english please scroll down

Představte si jezero vysoko v horách, ze kterého vystoupí bájná příšera. Ztraceni v mlhách budete prchat a bát se ještě dlouho po tom, co jste ji jenom spatřili. Vstoupí do vašich snů, stane se noční můrou, která vás bude budit a trápit. Pronikne vám do krve, usadí se tam a bude vaší součástí. Vnitřnosti se ocitnou v ohni a nepomůže ani vyhýbání se světlu. Proměníte se v prokleté. Stejně jako všichni ze severu, kteří ji potkali.

Polští PANDRADOR se podobnými tématy zabývají a jako podpůrný prostředek k tomu ještě hrají hudbu, která je doslova nasáklá chladem, smrtí, temnotou a strachem. Death metal s blackovým odérem. Duchové zemřelých by mohli vyprávět. 



PANDRADOR letos debutují. Mají na svém kontě ještě jednu demonahrávku v roce 2018, ale ta je spíše jen takovou ochutnávkou. Novinka "Ov Rituals, ov Ancestors, ov Destiny" má čistý, průrazný zvuk, grafika alba i promo fotek je na velmi vysoké úrovni a vůbec se jedná o dílo, které je radost držet v ruce. Kapela odvedla po všech stránkách velmi precizní práci a nezaostává ani hudba, která se stala na nějaký čas mým průvodcem. Možná mi chybí víc živočišnosti, sem tam mi některé skladby připadají až příliš dlouhé, ale to jsou jen drobnosti, které mi nedokáží pokazit celkový zážitek. Album má rozhodně co říct i v dnešní době, kdy na každém rohu naleznete spoustu podobně hrajících skupin. Pro mě je stejně nejdůležitější, že mi mají PANDRADOR co říci. Jsem rád v jejich společnosti, s chutí potkávám další a další bájné příšery. Songy mají potřebný drive a sílu, odsýpají v různých pestrých rytmech. Výsledkem je temný a zákeřný koktejl, který je určený pro všechny prokleté. Temnota!


sumarizace:


Při poslechu prvotiny polských PANDRADOR mám neobytný pocit, že jsem opravdu navěky uzavřen ve staré kobce. Každý den k večeru, když nebe ztěžkne a prší krev, se zúčastňuji černých mší plných zaříkávání, reálného a syrového death/black metalu. Vždy moji tvář ovane závan větru ze záhrobí. Máme zde co do činění s opravdovým pekelným ohněm.

"Ov Rituals, ov Ancestors, ov Destiny"  je nebývale temným albem. PANDRADOR mi připomínají padlé kněze, kteří dávno ztratili svoji víru. Dnes jsou zkušenými a značně uvěřitelnými zaříkávači. Hudba zde připomíná svíjející se klubko hadů, kteří se po pálení rozžhaveným železem rozhodli pomstít celému světu. Ze skladeb je cítit tma, rouhání a hlavně nekonečný chlad. Představte si vysokou zeď, postavenou z kamení, železa, špíny, smrti a nenávisti. Padá vám přímo na vaši hruď, dusí vás, drtí nebývalou silou. PANDRADOR mě přesvědčili na svoji temnou stranu, podmanili si mou duši a navěky mě prokleli. Splňují mé nejvyšší požadavky na rituální obřady. Nebe zase hoří! Smrt pořádá nekonečné orgie! Death black metal, který vás spálí na popel!



Asphyx says:




When listening to the new album of an Polish band PANDRADOR I have the feeling that I am really locked up in an old cell. Every day in the evening, when the sky becomes heavy and the blood is raining, I participate in black masses full of invocation, real and raw death/black metal. My face is always blown with wind from the tombs. We are dealing with the real hell fire. 

"Ov Rituals, ov Ancestors, ov Destiny" is an unusually dark album. PANDRADOR reminds me of fallen priests who have lost their faith long time ago. Today they are experienced and highly believable chants. Their music reminds me of writhing cluster of snakes which were burned with hot iron and they decided to get back at the world. From their songs you can feel darkness, blasphemy and the endless cold. Imagine a high wall made out of stones, iron, dirt, death and hate. It is falling right on your chest, it suffocates you, smashing you with unprecedented strength. PANDRADOR convinced me on their dark side, they conquered my soul and cursed me forever. They meet my highest requirements for ritual ceremonies. The heaven is burning again! The death is holding endless orgies! Death black metal which will burn you to ashes!




Tracklist:
01. The Oath
02. Tiwaz (05:23)
03. Uppsalablot (04:34)
04. Valgrind (03:45)
05. Anno Domini 793 (Lindisfarne)
06. Miklagardr
07. Baldr
08. Pandradr
09. Tordenskrall

band:
Mateusz Bednarz (since 2017) - vocals
Bartłomiej "Bard" Bardon (since 2016) - guitar
Adrian Stempak (since 2019) - drums

neděle 2. srpna 2020

Recenze/review - CARDIAC ARREST - The Day That Death Prevailed (2020)


CARDIAC ARREST - The Day That Death Prevailed
CD 2020, Memento Mori


for english please scroll down


Každý den beru do ruky lopatu a vydávám se na nedaleký hřbitov. Volím staré opuštěné hroby podle jmen a nálady. Je pozdě večer a mraky se dotýkají země. Mlha by se dala krájet a na mě čeká hrobka s nápisem CARDIAC ARREST. Jméno, které mě již dlouhý čas provází na mých toulkách podzemím. Pokaždé jsem zde našel vše důležité - chlad, temnotu, zahnívající těla a hlavně vynikající death metal staré školy. Otevřu rezavé dveře a vstoupím dovnitř. Dýchne na mě plesnivina a já vím moc dobře, že jsem tu správně.

Tančíme na vlastních hrobech s těmi nejkrásnějšími zombie, ochutnáváme mozky nebožtíků v márnici. Dnešní noc bude dlouhá. Přidávám hlasitost na přehrávači a u nové desky "The Day That Death Prevailed" nám praskají kosti tlakem. Mé tanečnici pukla lebka a vytekla jí ven jen zkažená krev. Tohle je pravý, nefalšovaný a ryzí smrtící kov, který nenechá v klidu žádného nemrtvého. Opět se skvělým morbidním zvukem (Javier Felez, Nick Gallichio - Mastered at Moontower Studios) i obalem (Eric Rot), který jsem musel mít ihned na tričku. 


Pokud vám, stejně jako mě, koluje v žilách death metal v podobných odstínech, jako jej předkládají třeba takoví IMPETIGO, INCANTATION, CIANIDE, AUTOPSY, MASTER, OBITUARY, GRAVE, BENEDICTION, SHED THE SKIN, tak neváhejte ani chvilku. V hrobce s názvem CARDIAC ARREST naleznete jen tu nejvyšší kvalitu. Kapela zvládá nejen perfektně hrobnické řemeslo, ale ještě umí do skladeb vložit feelling, drive a neskutečnou sílu. Old school death metal musíte cítit, musíte jej hrát srdcem, to jsou věci, které zase tolik smeček neumí. Američané patří mezi vyvolené. Při poslechu si připadám jako ve starém hororu, ve kterém pokaždé vyhrají zombie. Deska má těžko popsatelnou patinu, kterou naleznete opravdu jen ve starých hrobech z devadesátých let minulého století. Songy jsou propracované, pánové si hrají s melodiemi, jako vítr se starými kostrami, když vlétne do katakomb. "The Day That Death Prevailed" je jako rezavý nůž, který vám někdo zákeřně zabodne do břicha a zakroutí jim. Pěkně hluboko, nekompromisně, krutě a ošklivě. Proříznutá tepna, ostré tempo, chladné mezihry, chorobný vokál. Tolik hniloby, špíny a popraskaných kostí jsem nečekal. CARDIAC ARREST opět zhudebnili ozvěny ze záhrobí a provedli to znovu na výbornou a s určitou prašivou elegancí sobě vlastní. Staří hrobníci a nemrtví mi zajisté potvrdí. Smrt má nové jméno! Pokloňte se. 



Asphyx says:

Every day I pick up a shovel and go to a nearby cemetery. I choose old abandoned graves by name and mood. It is late in the evening and the clouds are touching the ground. The fog could be cut and a tomb with the inscription CARDIAC ARREST is waiting for me. A name that has accompanied me on my wanderings underground for a long time. I always found everything important there - cold, darkness, rotting bodies and especially excellent old school death metal. I open the rusty door and go inside. Mold air breathing on me and I know very well that I am on the right place.

We dance on our own graves with the most beautiful zombies, we taste the brains of the dead in the morgue. Tonight will be long. I add volume on the player and the bones cracking at the new album "The Day That Death Prevailed". My dancer's skull cracked and only rotten blood spilled out. This is real, unadulterated and pure death metal that will not leave undead rest. Again with a great morbid sound (Javier Felez, Nick Gallichio - Mastered at Moontower Studios) and a cover (Eric Rot), which I must have on t-shirt.



If death metal circulates in your veins in similar shades as presented band such as IMPETIGO, INCANTATION, CIANIDE, AUTOPSY, MASTER, OBITUARY, GRAVE, BENEDICTION, SHED THE SKIN, do not hesitate for a moment. In the tomb called CARDIAC ARREST you will find only the highest quality. The band not only masters the grave craft perfectly, but they can also put feelling, drive and incredible power into the songs. You have to feel Old school death metal, you have to play with your heart, these are things that so many bands can't. Americans are among the chosen ones. When listening, I feel like in an old horror movie in which zombies always win. The slab has a hard-to-describe patina, which you will really only find in old graves from the 1990s. The songs are elaborate, the gentlemen play with melodies, like the wind with old skeletons as it flies into the catacombs. "The Day That Death Prevailed" is like a rusty knife that someone insidiously stabs in your stomach and twists. Pretty deep, uncompromising, cruel and ugly. Artery-slashing, sharp tempo, cold interludes, sick vocals. I didn't expect so much rot, dirt and cracked bones. CARDIAC ARREST set the echoes from the grave to music and they did it again excellently with a certain dusty elegance of their own. The old gravediggers and the undead will surely confirm it. Death has a new name! Bow down.




about CARDIAC ARREST on DEADLY STORM ZINE:










tracklist:
1. Thrive on the Fear
2. Naegelric Outbreak
3. Birth of Hideki
4. Plague Ridden Destiny
5. A Call for Violence
6. Eradicate the Masses
7. Endless Dread
8. Sodomite
9. Up from Oblivion

band:
Adam Scott - Forbidden Passages/Guitarted six stringdom
David Holland - Instestines on wood, and poetic injustice.
Tom Knizner - Sick six strings and Pukings
Nick Gallichio - Drums ov Death


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý padesátý sedmý - Památná bitva v Bělé pod Bezdězem



Příběh dvoustý padesátý sedmý - Památná bitva v Bělé pod Bezdězem

Kdysi dávno jsem tady byl s babičkou. Rodiče měli jedno ze svých rozváděcích období a bábi to myslela dobře. Necháme je samotné, oni si všechno vyříkají a bude zase dobře. S bráchou jsme jako malý smradi chtěli pořád za mámou, ale taky jsme tady hráli volejbal a chodili po lesích. Ale to už je strašně dávno. Teď tu jsem s Andreou, Janou a Prcalinkou. Máme pronajatou chatku a je nám fajn. Vzali jsme si v pátek volno. Nikde žádný turisti. Jen les, my, Máchovo jezero, léto, plavky, bez plavek, znáte to. Zachvátila mě taková ta blahosklonná pohoda. Už nějakej čas chodíme každý odpoledne do hospody U Startu a ladíme tam noty pivem a rumem, ale občas to chce vypadnout. Vyčistit hlavu i plíce. 

Neznám nic erotičtějšího, než když se holky mažou navzájem krémama. Jsou nějaký rozjuchaný, chtějí máznout i mě, ale nedám se, jsem přeci kluk, my se ničím nepatláme. Tenkrát to tak bylo. Ležíme kousek od Mácháče v borovém lesíku a slečny na sobě nemají horní díl plavek. Andrea se sice nejdřív styděla, protože má malý prsa, ale tak dlouho jsem ji chválil, že taky neodolala. Občas kolem projdou rodinky, co tu jsou na dovolený. Fotříci čumí s otevřenejma pusama, jejich starý jim nadávají a moje dámy se tomu děsně chichotají. Jak nějaký puberťačky. Jdu radši do vody. Koneckonců je to můj živel. Plavu až na ostrůvek doprostřed, zamávám výletnímu parníku. 

Když se vrátím, tak je u dek takovej pupkatej strejda a naparuje se jako páv. Hrozně machruje a pořád dokola opakuje jakej je super plavec. Chce to dokázat, ale asi už má v sobě nějaký pivo, protože uplave jen kousek a začne kuckat a dusit se. Raději pro něj doplavu. Stáhne stydlivě ocas a jde do kempu. Když jdeme večer zpět, potkáme ho smutnýho, jak sedí před stanem a zevnitř na něj řve nějaká saň. Máme z něj srandu a Jana až do chatky neustále rozebírá sebevědomí u chlapů. Moc přemýšlíš děvče, dej si radši pivo. Cinkneme si a koukáme na nějaký holky snad z gymplu, co hrají volejbal. Podle mého je to jeden z nejvíc sexy sportů. Plážový ráj. Prdelky, přihrávky, nadskakování. Zasním se. Chci si ty okamžiky zafixovat v hlavě a vytáhnout je až budu stát zase ráno u skříňky v šedivý továrně. To vždycky myslím na ženský.


"Ty na ně koukáš, jako kdybys je chtěl všechny": řekla Andrea a očekávala, že jí na to odpovím, že chci jenom jí. Řekl jsem, co chtěla a odměnou mi bylo lehké večerní divočení. Když bylo po všem, vrátili jsme se na terásku a piva do nás padala jako Němci do krytu. Gymplačky se rozesadily všude kolem a jak jsem měl hladinku, tak se hned lépe hláškovalo. Netrvalo dlouho a seděli jsme u jednoho stolu. Smích létal vzduchem a já si připadal jako nějakej paša. Tenkrát bylo super, že metal poslouchalo docela dost holek a tak jsme ihned našli společnou řeč. A cože děláme večer. A my na to, že nic. A ony, že jestli nechceme s nima na diskotéku. Odfrkl jsem si, vesnický tancovačky nejsou nic moc pro mě. Ale představa, že budu celý večer a vlastně i noc sám na chatce, nebyla úplně přitažlivá. Kývli jsme, ale dělal jsem u toho ksichty. Jsem přece tvrdej metalista a Michalovi Davidovi jsem dávno vyhlásil válku. Hrát ho tam budou určitě, na to vemte jed.

Ležím na posteli a v ruce mám lahváče. Slečny se líčí, převlékají. Baví mě se na to koukat. Sleduju lehké naučené pohyby šminek, já tohle obdivuju, sám bych si asi vypíchl oko. Všem jim to moc sluší. Mladý pružný těla, vyprsený trika, prdelky narvaný v džínových kraťasech. Bože můj, díky ti za ty dary. Ozve se ťukání a jde se. Před kulturním domem je terasa. Piju tam rum a neustále odpovídám na dotazy místních, co je to za holky, odkud jsou a podobně. Trubečci se slétávají. Vymyslím si, že jsem jejich tělocvikář. A že máme takový menší volejbalový soustředění. Pomalu se setmí a zevnitř se ozývají dunivé zvuky tanečních rytmů. Jímá mě děs. Odrhovačky z MTV. Rádiové songy, co mi lezou na nervy. Jenže Jana s Andreou se picnou a přijdou pro mě. Cítím z nich bavoráka. Sednu si ke stolu a dívám se, jak se nakrucují. Hergot Jano, vždyť posloucháš thrash, jak můžeš?


Byl jsem ortodoxní a čekal jsem na svoji hodinku. Rockový blok. Rozpouštím vlasy a tančím sám. Mé dámy šly na záchod. Vypadám jak debil, ale je mi to jedno. Aspoň, že se přidá pár gymplaček. To ale zase nasere ostatní. Koukám Bělá, tady je to samej diskofil. Je po všem, dávám si pivo a rumíka. Chci ven na cigáro, ale historie se opakuje. První ránu dostanu, když čekám ve frontě. Nějakej tajtrdlík, vůbec ho neznám. Ty vole, proč já, duše čistá a neposkvrněná, musím pořád tohle řešit. Nedám se. Hele, já pořád cvičil. Fyzičku mám dobrou a sídliště vás naučí. Dám mu ránu, chlapec se chytne za nos a jde pryč. Další tanec, sem tam do mě někdo vrazí. Nechápu, už mám naváto. Pak se strhne mela. Vzduchem létají židle, ženský si trhají vlasy z hlavy. Silnější chlapi házejí ty menší do vzduchu. Dokonce někdo prolétne i oknem jak ve filmu.

Bývala by to byla docela prdel, kdybych na to koukal odněkud zvenčí. Jenže jsem přesně uprostřed a jako cizince mě nemají rádi. Opět nechápou, jak takovej hubenej zagroškudla má kolem sebe tolik holek. Jeden mě třeba drží pod krkem a opile mi nadává, že jsem svině, že se s nima o slečny nerozdělím. Připadá mi to vtipný a tak dostanu pěstí do obličeje. Zatmí se mi před očima a padám pod stůl. Hlavou mi probleskne, že budu mít konečně klid. Nemám, po chvilce se totiž probudím. Spatří mě můj nový kamarád, kterýho jsem zesměšnil ve frontě a kope mě do žeber. Naseru se. Už mi je všechno jedno. Sevřu ruce v pěst a jdu na to. Zběsilost v srdci. Jsem bojovník a kupodivu vyhrávám. Jednu dobu stojím sám proti pěti a nemůžou se ke mě dostat. No, ale pak mě smete jedna židle a ocitnu se v mlýnu. Kdo zná, ví, že jde jen o to, chránit si břicho, hlavu a koule. Nikdy jsem tak rád neviděl policajty. 

Obušky, anton, vezou nás jak dobytek na stanici. Ještě volám na Andreu, běží za námi. Dobře mladej, tak to sepíšeme. Kdo rvačku vyvolal? Všichni se shodnou, že já. Mám ale zase z prdele kliku, protože v uniformě proti mě sedí hodný tatík od rodiny, který si dá jedna a jedna dohromady. Když nás propustí, tak ihned vezmu do zaječích. Klucka mi totiž docela nahlas vyhrožujou. Běžím skrz Bělou, motám se jak holub na báni a mám fakt strach. Je tam takovej parčík a já se v něm ukryju. Vylezu až ráno, až je bílý den. Šourám se do chatové osady. Kde do prdele seš? My pro tebe byly i na stanici, nadávají mi Jana s Andreou. Prcalinka pronese něco sprostýho a pak mě obejme. Měly o mě strach, kalupinky moje. Vůbec nespím. Jdu si dát pivo, plynule přejdu do druhého dne.

Koukám na prdelky jak hrajou volejbal a rány přicházejí k sobě. Opět se projeví úžasnej ošetřovatelskej syndrom přítomných dam a slečen. Jsem jak v bavlnce. Po několika pivech sice usnu v sedě, ale jsem již řádně ošetřen a opečován. Dokonce se zvednu a všem moooc poděkuju za včerejší diskotéku. Fakt jsem si ji moc užil a opět se utvrdil v tom, že do tohohle prostředí nepatřím. Já nikdy nebudu mít na hlavě patku, nebudu mít košilku a nebudu si patlat gel na hlavu. Možná jsem jen obyčenej vágus (jsem), ale jsem za to rád. Patřím zkrátka do jinýho prostředí. Pod pódium, které je plné marshallů. Do mosh-pitu. Do zaplivaných putyk, kde se řeší nové desky. Říkám to Andree a ona pokyvuje hlavou. Nevím, jestli mi přesně rozumí, ale nikdo jinej tu momentálně není. Všichni šli na táborák. Andy mi zkontroluje modřiny mezi nohama. Jde nahoru, moje tělo je moc rozlámaný. Jsem docela rád, když je po všem. 

Pak už jen hraju volejbal, plavu, válím se na pláži, chodím bosý v písku. Oprašuji zrnka z Andrey, mažu ji, kde jen můžu (sem mi nesahej zní jako mana nebeská). Její malá prsa se mi ztrácejí v dlaních. Zrzavé kudrny má svázané v copu. Dostal jsem sice zase do držky, ale vlastně jsem památnou bitvu v Bělé vyhrál. Aspoň si to myslím. S holkama je fajn, samozřejmě si slíbíme, že budeme někam vyrážet častěji. Jsem zase blahosklonný, i když rozlámaný jak cikánský hračky. Zatrne mi jen ve chvíli, když se z jedné deky ozve rádio a v něm můj úhlavní nepřítel Michal David. Uteču do vody a plavu, seč mi síly stačí. Léto roku 1995 bylo prostě báječný.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 1. srpna 2020

Recenze/review - ASHTAR - Kaikuja (2020)


ASHTAR - Kaikuja
CD 2020, Eisenwald


for english please scroll down


Určitě znáte takové ty dny, které vám připadají zvláštní již od probuzení. Ve vzduchu je cítit tlak, nevíte, jestli bude pršet nebo ne. Potkáváte jen samé divné, naštvané lidi. Nebe je nízko a smrt blízko. Uchylujete se do stínu, zasaženi nekonečnou samotou. Rozjímáte a svět je celý pokřivený, jiný, odlišný, než normálně. Psát o hudbě je jako se dívat na obraz. Pokaždé, když jdete okolo, tak si všímáte jiných věcí, stínů, nálad. Švýcarští ASHTAR se mi přesně trefili do několika podivných deštivých a pochmurných dní. 

Jedná se již o druhé doom black metalové album, pod kterým jsou podepsáni manželé Nadine a Marko Lehtinenovi. Vezmou vás na dlouhý výlet bez konce. Nechají vás nasát z vodopádu hudby, která asi nebude pro každého. Je totiž opravdu velmi zvláštní. 




Těžko se tvorba ASHTAR k někomu přirovnává, tak to ani dělat nebudu. Bývá to návodné. Lepší je poslouchat a udělat si názor sám. Osobně se mi všechny ty do temnoty nasměřované nálady líbí, i když někdy jsou možná až příliš dlouhé a monotónní. Možná to tak má být, umělcům člověk do hlavy nevidí, ale občas je toho "preludování" až příliš. Mám pak problém udržet pozornost. Jindy mi ale sedne deska perfektně do kroku a mám co dělat, abych se ji "zbavil". Musí být ale šero, chladno, smutně. Nejlépe také mlha a déšť někde na horách. Opuštěná stezka, jen vy, čerstvý vzduch a hudba. "Kaikuja" je hodně éterickým, náladotvorným albem, které se nikam zbytečně nežene, příliš nepálí ani nebolí. To ale nic nemění na tom, že rozhodně stojí za pozornost. Pokud jste fanoušci stylů jako doom a black a často ráno vstáváte smutní a pohroužení do sebe, tak by vám určitě mohlo tohle dílo vyhovovat. Vždyť nakonec, každá hudba je o pocitech, o úhlu pohledu a způsobu vnímání. Mlha je temná a hustá, račte vstoupit!




sumarizace:

"Kaikuja" je velmi zvláštním, zajímavým albem. Kombinace black metalu, doomu a smutku dělá z novinky hodně návykovou nahrávku. Připomíná mi setkání se stíny, případně chvilky, které musí zažívat sebevrah před svým činem. Svým způsobem hodně těžká, pomalá, přesto drsná, syrová. Taková je hudba ASHTAR. Varuji všechny, kdo mají labilnější povahu, aby si na tuhle desku dávali velký pozor. Není to nic pro slabé jedince! Na CD by měla být nálepka, že může způsobit deprese. Skladby mají až odlidštěný náboj. Jsou mocné, rozvláčné a obsahují v sobě velké množství hnisu. Švýcaři jednoduše umí navodit absolutní atmosféru zmaru a beznaděje. Black doom metalová deska, u které si budete muset dávat pozor, abyste si neprořízli tepny na rukou.


Asphyx says:

"Kaikuja" is a very interesting and unusual album. The combination of black metal, doom and sadness makes this album a very addicting record. It feels like a meet with shadows or the moments which suicidal person feels right before he do what he wants to do. In some way this is a very heavy, slow and yet cruel and raw – that is the music by ASHTAR. I must warn you – if you have an instable character, be careful with this record. This is not something for the weaks! There should be a sticker on the cover – “This might cause depressions”. The songs are unhuman. They are powerful, expatiative and contain a big amount of putridity. These Swiss just know how to set the absolute ruin and hopelessness atmosphere. Black doom metal album which might cut your hand veins.


TRACKLIST
1. Aeolus (5:40)
2. Between Furious Clouds (13:47)
3. Bloodstones (7:07)
4. The Closing (5:30)
5. (She is) Awakening (6:53)

LINE-UP

Nadine Lehtinen: Bass, Vocals, Guitar, Violine
Marko Lehtinen: Drums, Vocals, Guitar, Bass

https://www.facebook.com/ashtarband
https://ashtarofficial.bandcamp.com/album/kaikuja
https://www.eisenton.de
https://www.facebook.com/Eisenwaldofficial

TWITTER