DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 31. srpna 2020

Recenze/review - SANITY CONTROL - War On Life (2020)


SANITY CONTROL - War On Life
CD 2020, Selfmadegod Records

 for english please scroll down
Pořád dokola slyším, že lidi jsou naštvaný. Nevím, už spoustu let příliš nesledují politiku, své kamarády a známé si čím dál tím pečlivěji vybírám a tak se pohybuji asi jako každý v určité bublině. Ale i mě nemohlo uniknout, že je spousta jedinců napnutých jako struna. Vystresovaní dokonalostí fotek na sociálních sítích, vyděšeni každodenními apokalyptickými zprávami. Těkavé pohledy, nejistota, tohle všechno vede k jedinému - ke stresu. Hele na rovinu, pokud se nenaučíte v dnešní době relaxovat a odstřihnout se, stanete se zombie už zaživa.

Určitým východiskem, alespoň pro mě, je hudba. Třeba takoví thrasheři SANITY CONTROL z Polska. Nepřinášejí sice, stejně jako většina ostatních, nic nového, ale to mi nevadí. To bych dnes nemohl psát o nikom. Pánové sází hodně na energii a i když skladby působí trošku stereotypně, vyplatí se desku poslechnout. 



Kapela si na nic nehraje, mlátí do toho stylem BROKEN BONES, MOD, CRUMBSUCKERS, MUNICIPAL WASTE, CRYPTIC SLAUGHTER, což mě zkrátka baví. Je to spíše odpočinkový thrash metal, který je hodně o předané energii, relaxu, případném mosh pitu. Sype to pěkně, o tom žádná. Jedná se přesně o ten druh "bordelu", který sice asi nikdy neobsadí žebříčky alb měsíce, ale v zaplivaném klubu na periférii vašeho města vám kapela nakope zadek takovým způsobem, že si nebudete moc dlouho sednout. Nemá cenu rozebírat zvuk, obal a podobně, vše je v pořádku. Tady jde o úplně něco jiného. Staří thrasheři mě určitě chápou. Člověk by si měl vyčisti hlavu, restartovat, hodit se do pohody. A tak se oklikou vracíme k úvodu mé recenze. "War On Life" je zkrátka albem, které sice ničím nepřekvapí, ale ani neurazí. Má ale jednu obrovskou výhodu. Nenudí mě a upustím u něj ventil. A o to jde především, přátelé. Pokud je váš pohled na hudbu podobný jako můj, tak vám mohu SANITY CONTROL jen doporučit. Thrash, špína, metal, peklo, smrt! Všechno tady je nakumulované v třaskavé směsi. Stačí zapálit doutnák. 




sumarizace:

Líbí se mi náboj a jiskra, kterou z jejich hudby cítím. Tolik důležité ingredience, na které se mnohdy v thrash metalu zapomíná, jsou zde podávány hezky postaru, syrově a dokáží mě nakopnout. Jako celek je pak letošní album pořádnou bestií, která vás bez varování pokouše do krve.

Na "War On Life" lze sice nahlížet okem ostrého kritika, který album odsoudí jako kopii slavných thrash metalových klasiků, ale to já to neudělám. Důvody se samy nabízejí. Za prvé mě neskutečně baví album poslouchat, podupávám si u skladeb nohou a za druhé - zase tolik smeček, které dokáží dobře a reálně uchopit odkaz dávných předků není. Z SANITY CONTROL cítím sílu, energii, odhodlání zničit svět. A toho si cením nadevše. Poctivě zastaralý zvuk, songy, připomínající rozjetou motorovou pilu. Co si přát víc? Možná bych některé skladby trošinku zkrátil, ale to je jen můj subjektivní dojem. "War On Life" mi připomíná rezavý skalpel, který vám při operaci zapomněli v dutině břišní. Thrash metal nesmí zemřít! Dokud zde budou kapely jako SANITY CONTROL, tak o to strach nemám. Velmi dobrý zásek!


Asphyx says:



I like the power and sparkle which I can feel from their music. So much of the important ingredients and there is a lot of thrash metal bands who forget about that and SANITY CONTROL give us that without fear, in the old way, raw and it makes you to move your ass. As a whole, this new album is like a beast which will beat you up to blood without any warning.

You can see the album "War On Life" from the point of view of an opinionated critic who will judge the album as a copy of famous thrash metal classics, but I am not going to do that. There are some obvious reasons. Firstly, I really enjoy this this album, I move in the rhythm of the album and secondly, there is not a lot of bands who are able to follow the ancestors nicely. I can feel power, energy and determination to destroy the world from this SANITY CONTROL band. And that is what I appreciate the most. The sound is obviously outdated, it reminds an old chainsaw. What else do you want? I would like some songs to be shorter but that is just my personal opinion. "War On Life" seems like a rusty scalpel that has been forgotten in your stomach. Thrash metal must not die! As long as we have the bands like SANITY CONTROL I am sure that it will not die. Very good slice!





--TRACKLISTING--
1. War On Life
2. Rope
3. Paying Is Believing
4. Good Dogs
5. Swarm
6. Hunt
7. Enough
8. Dying Order

--BAND CONTACT--

Recenze/review - SYNAPSE FAILURE - Submissively Welcome Death (2020)


SYNAPSE FAILURE - Submissively Welcome Death
CD 2020, Support Underground

 for english please scroll down
Něco málo vody už z tohohle kohoutku odkapalo. Sedím na okraji vany a sleduji jednotlivé kapky. Chladné dlaždice mě studí do nohou a kolem páteře mi projíždí mráz. Mám odejít bez rozloučení? Bez dopisu, ve kterém bych vysvětlil svoje pohnutky? Pořád nejsem rozhodnutý. Břitva leží na kamenném umyvadle. Vše je připraveno. Poslední nádech, mé ruce se třesou. Je to přeci jen životní rozhodnutí, připadám si směšně. Kdyby jen všichni věděli. Ne, ještě ne, ještě si dneska něco poslechnu.

A tak jsem se od čtení knihy s podobným příběhem dostal až k nové desce slovenských SYNAPSE FAILURE. Staří, zkušení bardi se zde sešli, aby nahráli death metalové dílo, ve kterém se ale nebojí ani výletů do grindu a blacku. 




Riffy jsou ostré, kapela se snaží být pestrá a vlastně se jim to i daří. Některé momenty jsou zajímavé, jiné již méně, jako celek je album ale dobré. Dobré se vším, co k tomu patří. SYNAPSE FAILURE netvoří nic nového, ani převratného, nijak se nesnaží o nějaký přesah. Myslím, že je to dobře. Často bývá slušné řemeslo lepší, než mnohdy marné pokusy o progresi. "Submissively Welcome Death" je rozhodně albem, které potřebuje čas. Jednotlivé momenty, různá zákoutí, shnilé chuťovky, vylezou na povrch až po nějaké době. Musíte být fanoušek death metalu, ale zároveň mít také fantazii, pak myslím, že budete spokojeni. Smrtící kov má být svým způsobem nepříjemný, musí tepat, jako čerstvě proříznutá tepna. SYNAPSE FAILURE nahráli slušnou desku, která se dobře poslouchá. Moc se mi nelíbí obal, ale třeba zvuk je v pořádku. Někdy jsou pánové možná až moc monotónní a stereotypní, ale to jsou jen drobnosti. Když to vezmu kolem a kolem, tak vlastně nemám žádných zásadních připomínek. Napadá mě slovo solidní, ale to je málo, asi bych ve svém hodnocení i trošku přidal. Myslím, že zápěstí maniaka z úvodu zůstane ještě nějaký čas neporušené. Pořád je co poslouchat. 




sumarizace:

Albu možná chybí kousek nějakého neotřelého koření, nějaký lépe zapamatovatelný nápad. Kapela, pokud se chce dál vyvíjet a zlepšovat, by měla příště přeci jen trošku víc zapracovat na originalitě, možná i zajímavější produkci. Jinak ale nemám s deskou absolutně žádný problém. A to je možná trošku špatně. Skupina, jako by se trošku bála se odvázat, pustit se do něčeho nového, zajímavějšího. Uvidíme příště, třeba nás překvapí. Cesta, kterou si SYNAPSE FAILURE vytyčili a po níž jdou, není vůbec lehká, podobně znějících smeček je dnes deset na jednom uříznutém prstu. Jinak se ale jedná o velmi dobré, slušně poslouchatelné album, které vám nakope zadnice. Solidní pojetí death metalu, dobré nápady a uvěřitelné nasazení ale dělají z téhle desky hodně chutnou krmi. S nahrávkou tak nemám žádný zásadní problém. Všechno hezky odsýpá, má to drive i sílu. Jen tak dál! Velmi solidní album!


Asphyx says:
This album is lack of some piece of interesting spice, something more memorable idea. This band should work more on originality of themselves and maybe on their production if they want to be better and developed. But I have no other problems with this album. And maybe that´s the problem. The band seems to be afraid to go crazy and try something new, more interesting. We´ll see next time and maybe the band will surprise us. The road where these guys SYNAPSE FAILURE go is not easy at all because there is more than 10 bands on every chopped finger which sounds similar. But this is a very good and easy to listen album which would kick your ass. Solid type of death metal, good ideas and believable ideas makes this album very good as a tasteful meal. I don´t have any big problem with this album. Everything flows and it has a drive and power. Good job! Very solid album!


tracklist:
01. Picture Of Innocence (Intro)
02. In A Sick Brain
03. Blood And Scream
04. Mr. Fritzl
05. Submissively Welcome Death
06. Your Choice
07. Demons In Us
08. Angel Of Mercy


SYNAPSE FAILURE:

Michal Štrbka - Bass, Lead Vocals
Peter Benko - Lead Guitar, Vocals
Martin Benko - Rhytm guitar
Peter Balušík - Drums

neděle 30. srpna 2020

Recenze/review - RITES OF DAATH - Doom Spirit Emanation (2020)


RITES OF DAATH - Doom Spirit Emanation
CD 2020, Godz ov War Productions

 for english please scroll down
Když dlouho nevidíte světlo, tak se vám zbystří ostatní smysly. Jsme v tomhle sklepě zavření již několik měsíců a děsí mě i špinavá voda, která odkapává ze zdí. Hluboko pod zemí, určeni jen k mučení. Naděje dávno zemřela a jedinými společníky jsou nám krysy, které se do nás ve spánku občas zahryznou. Modlitby jsou zbytečné, jsme prokletí, zavržení, opuštění. Poznali jsme již stovky podob ďábla a smrt je něčím, na co se těšíme. Přechod na druhou stranu by nám mohla ulehčit snad jen hudba. O jedné bych věděl. Prvotina polských doomařů RITES OF DAATH je pro chvíle nekonečného umírání více než vhodná.

"Doom Spirit Emanation" je velmi povedeným, silným albem, které nejvíce vynikne právě hluboko pod zemí. V chladu a temnotě. Uprostřed katakomb. Během poslechu potkáte duše zemřelých. Stačí jen pečlivě poslouchat. 



RITES OF DAATH jsou jako sochaři smrti, kteří z kamene vytesali v podstatě dokonalou desku. Mocný zvuk, děsivý obal, tohle všechno jsou věci, které ukazují na velmi dobré řemeslo. Hlavní je ale hudba, která zde připomíná rozbouřenou řeku. Z nebe padá krev a na vlnách se vznášejí těla utopenců. Nejednou se proud vody ztrácí, stejně jako já při poslechu, v hlubinách a cílem je sklep zahalený v černé tmě. Líbí se mi rukopis kapely, celkové provedení, ale nejvíce nápady a motivy. Jako bych v rukou proséval prach našich předků. Našlapuji tiše, abych nenarušil pochmurné nálady, vznášející se kolem jako závoje z pavučin. "Doom Spirit Emanation" je ošklivým, mokvajícím albem, špinavou ozvěnou z podsvětí, death a doom metalem, který si vás přetvoří postupně k obrazu svému. Deska mi doslova hnije v rukou. Ostrá a nemocná. Zlá, jako pradávná choroba, která se právě znovu probudila. Poláci stvořili dílo, které mě zcela pohltilo. Zasekli do mě drápy a už nepustili. Jsem rád, že ještě dlouho neuvidím světlo. Čeká mě jen bolest a skvělý death doom metal. Následujte mě!


Asphyx says:

When you don't see the light for a long time, your other senses become sharper. We have been closed in this cellar for several months and I am terrified of the dirty water dripping from the walls. We are in deep underground condemned only to torture. Hope is dead for a long time, and the only companions for us are rats, which sometimes bite us in our sleep. Prayers are useless, we are cursed, condemned, abandoned. We have already known hundreds of forms of the devil, and death is something we look forward to. The transition to the other side could perhaps be relieved only by music. I would know about one band. The first album of the Polish doom band RITES OF DAATH is more than suitable for moments of endless dying.

"Doom Spirit Emanation" is a very successful, strong album, which stands out in the deepest underground. In the cold and dark. In the middle of the catacombs. During the listening, you will meet the souls of the dead. Just listen carefully.

RITES OF DAATH are like sculptors of death, who carved from stone a basically perfect plate. Powerful sound, scary cover art, these are all things that show a very good craft. But the main thing is the music, which resembles a wild river here. Blood falls from the sky and the bodies of drowning people float on the waves. In one moment, a stream of water is lost, so as I do during the listening, in the depths, and the goal is a cellar shrouded in black darkness. I like the band's handwriting, the overall design, but the most I like ideas and motives. As if I am sifting the dust of our ancestors in my hands. I step on softly to not disturb the gloomy moods hovering around like veils of cobwebs. "Doom Spirit Emanation" is an ugly, moist album, a dirty echo from the underworld. It is death and doom metal, which will gradually transform you into its image. The record is literally rotting in my hands. It is sharp and sick. Evil, like an ancient disease that has just woken up again. Polish band created a work that completely engulfed me. I'm glad I won't see the light for a long time. All I need is pain and great death doom metal. Follow me!


Tracklist:
01. Doom Spirit Emanation (04:55)
02. The Accursing Tongues (04:36)
03. Shrines of Seclusion (06:20)
04. Primeval Depths of Chaos (10:56)
05. The Chasm (03:56)
06. Mercurian Blood (07:20)

band:
K - guitar
M - guitar
T - bass/vocal
D - drums

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh dvoustý šedesátý první - Ošklivý dítě


Příběh dvoustý šedesátý první - Ošklivý dítě

Mám v nohách něco přes dvacet kilometrů po horách. Pár rozhleden jako Bramberk a Slovanka, navíc jsme stihli ještě vylézt na Černou Studnici. Jsem ucaprtanej a taky jsem měl nějaký to pivo. Ztěžkly mi nohy a protože byla moje máma nakoupit, tak na mě Andy vlítla jak uragán. Ty divoško, stačil jsem ještě říct a pak jsem usnul spánkem spravedlivých. Zdálo se mi nevím proč o lyžování. O Kačence, vánici, o kamarádech, kteří už dávno odešli do věčných lovišť. Odešli a nechali mě tu samotnýho, abych bojoval dál. Abych poslouchal metal a toulal se světem. Probudím se a mám divnou náladu. Chalupa je skoro stoletá a občas ve větru vypráví dlouhé příběhy. Místo, které má rozhodně co říct. Mě určitě.

Máma si na Andreu nemohla zvyknout. Každá byla z jiného těsta. Taky ji štvalo, že jsem se rozešel s Kristýnkou. Ale znáte ženský, vždycky se nakonec dají nějak dohromady. Spiknou se, jak říkával děda. Vylezu před chalupu a zastíním si oči proti zapadajícímu slunci. Světlo probleskuje mezi listy kaštanu. Bože můj, večery na chalupě v Jizerkách mají nekonečně podmanivé kouzlo. Ihned mu podléhám a nejsem sám. Matinka moje najednou na chvilku zapadne dovnitř a nekonečně dlouho šramotí na půdě. Nakonec vyleze s dvěma igelitkama narvanýma fotkama. Achjo, v tomhle věku to vyloženě nesnáším. Nechápu, proč bych se měl dívat na nahý prdelky šesti bratranců, kochat se neskutečně trapnými oblečky a rozplývat se nad našimi debilními úsměvy.

Jenže Andrea i moje máti to vidí jinak. Ihned se sesednou a smějí se. Ten byl ale ošklivý dítě a zůstalo mu to! A jak byl hubenej! To víš, my se nastěhovali do paneláku z hor, když mu byly dva roky. Já byla doma a vařila jsem a on od rána do noci lítal po stále rozestavěném sídlišti. Dítě ulice. Partičky podle vchodů. Kluci a holky dohromady, to se ještě nerozlišovalo. Byli super. Pořád špinaví, umolousaní, usoplení. V kraťasech a v zimě v teplákách. První smečky. Neustálý bitvy v zákopech po vybagrovaných základech nových domů. Podívej, tady má rozseknutý čelo, to spadl z kolotoče. Byl hrozně nešikovnej. Hehe, hele, tady má košili po mě (holčičí - jak já ji nesnášel a kolik jsem si kvůli tomu vytrpěl). Probírají celé moje dětství. Děda hodně fotil a tak je záznamů požehnaně. Uff.

Jsme s bratránkama na chalupě. Lítáme po horách. Dědové, babičky, tetičky, všechno se mi v útržcích vrací, akorát nevím, jestli jsou to moje vzpomínky nebo znám příběhy z vyprávění. První třída. Tričko s límečkem (nesnáším a dodnes z něj mám trauma). Předkus a ostříhaný podle hrnce. Ošklivý dítě. Malej šprt. Pořád jsem ho musela vyhazovat ven, naučil se číst a místo aby lítal s kamarádama, tak seděl zalezlý s knihou. Podívej na ty žebra. Pořád jsem mu nutila jídlo a on nechtěl. Tady je fotka s holčičkama z našeho vchodu. Chtěly se s ním kamarádit a on měl první průšvih - řekl jim, že jsou jen blbý ženský. A tady je soused, kterýmu jsme museli snad 10x zasklívat okno. Neuměl moc mířit, když hráli fotbal.

Jo Janinka, ona byla o čtyři roky starší a taková do větru. To měla po mámě. Jednou jsem je načapala pod schodama, jak tam toho našeho kluka líbá. Vůbec nevěděl, o co jde. Byl rudej až za ušima a všem říkal, že měl sex. On je nedonošenej, celej měsíc, měl se narodit na vánoce, ale místo toho je listopadovej. Jeho táta byl na vojně. Nastěhovala jsem se tady kousek do baráku ke tchýni. Pořád mi byla zima. Celý hodiny jsem chodila po horách s kočárkem. Podívej, jako malej měl trošku křivou hlavičku. Okolo samý tetičky, prvorozenej, všichni na něj byli hrozně hrdí. Ale ošklivej byl, já to ale jako máma neviděla. Měl moc velkou hlavu, křivý nožičky a hubený tělo. Tenkrát se rovnou přecházelo na sunar. A on pořád zvracel.

Kouknu proti světlu a jako bych viděl stíny svých bratranců. Parta hic. Bitky s místníma, pro který jsme dodnes zasraný Pražáci, i když nikdo nikdy v hlavním městě nežil. Zelený jabka a o pár let starší sousedka Lenička, která byla jako kluk. Teda až do mých 14, pak už měla prsa a nechtěla se s náma nahá koupat v lomu. První noc na stohu, rodiče někam odjeli a my měli veškerý seno pro sebe. Vůbec jsem nevěděl, o co jde. A hrozně moc se mi to líbilo. Byla tak sladká, nevinná a dodnes nechápu, proč si ze všech vybrala zrovna mě, toho nejošklivějšího. Šeptali jsme si spolu a pro mě to byly nejkrásnější prázdniny na světě. Měla tak nádherný oči. Ale tohle na fotkách nebylo, to jsem řekl Andree až ve chvíli, kdy si šla máma udělat další kafe.


Tak a tohle jsou původní majitelé chalupy. Němci, co je odsunuli. Přijeli se sem podívat. Mají se moc dobře. Podívej, máme s nima krásnou fotku. Nejdřív to vypadalo, že žádnou pubertu mít nebude. Samej nežid, brejličky a předkus, nosil rovnátka, to tenkrát byla taky docela ostuda. No já nevím, bratránek mu přinesl nějakou kazetu a tady už začínal mít dlouhý vlasy. Vůbec jsem si na to nemohla zvyknout. U nás v práci mají všichni takový upravený děti, mě přišel jak nějakej vágus. Měla jsem strach, aby nepropadl chlastu jako otec. Pořád si četl, než začal poslouchat ten jeho kravál. Tady jsou s první partou. Vždycky mi řekli, že jdou hrát volejbal, ale já moc dobře vím, že se scházeli v garáži u Štěpánky a byly tam s nima i holky. Jeho táta ho párkrát viděl. Měl štěstí, že ho nikdy nepřistihl s cigárem v hubě, to bych mu urazila ruce.

Pořád se potloukali po ulicích, byli jak smečka vlků. Ty jejich nášivky, odrbaný džíny. On si snad dodnes myslí, že nevím, jak se chodil převlíkat do sklepa do toho jejich smradlavýho mundůru. Ale do školy chodil, učil se dobře. Jen ty názory. Je nevím, někdy jsme si moc nerozuměli. Víš, já na něj neměla moc čas, hodně jsme se hádali s otcem a on toho zneužíval. Vždycky jen napsal úkoly, hodil tašku do kouta a zmizel. Pořád byl to ošklivý dítě ulice, ale pak přišly první lásky. Tady je s Kačenkou první, to ti byla moc slušná holka. Tady je s druhou, taky Káčou, ta byla zase jak modelka, fakt hezká, vůbec nechápu, proč s ním chodila. No, měli bouračku a ona to nepřežila. To bylo hrozný, měla jsem strach, že si sáhne na život. Oni mu zemřeli během dvou let i dva nejlepší kamarádi. Bylo toho na něj moc.


Musel jsem rozsvítit a začali létat netopýři. Obě dámy se dál probíraly mým životem, který byl jen krátkým obsahem několika igelitek. Andrea nedávno prošla menší proměnou. Víc jsme si povídali, rozuměli jsme si. Po dvou měsících nekonečného šukáni by se dalo říci - konečně. Jo, Monika, ta se mi moc líbila. To byla taková holka do nepohody, chtěla si ho vzít, ale on ten náš blbec odmítl. Už jsem mohla být babička. Uvědomil jsem si, kolik věcí ze mě máma vycítila. Moc jsem se jí nesvěřoval. Nebyla chuť a vlastně ani čas. Puberťáci to tak mají a rodiče tu jsou od toho, aby zpovzdálí dohlíželi a byli k dispozici. Víc toho kolikrát ani dělat nemůžou. Ještě, když mají navíc za dítě takovou tvrdou palici. No, on byl na povrchu takovej ten děsnej rebel, ale v jádru je citlivej. 

Nikdy bych nevěřila, že se bude starat o holku na vozíku. Tady je fotka, když ještě Kristýnka chodila. Skočila pak z pódia a on se k ní nastěhoval. Měli to moc těžký a já byla hrozně hrdá, že jsem ho tak dobře vychovala. Andreo, hrozně si mě naštvala, když ji kvůli tobě opustil. Každá máma chce pro svý dítě to nejlepší. Buď na něj hodná a prosím tě, dejte si pohov, když tu jsem, hrozně u toho křičíš a tady na vsi mají i stěny uši. Hele, tady mi zapadla jedna hodně stará fotka. Podívej, jeho táta bejval velkej fešák, mě taky všichni říkali, jaká jsme hezká (potvrzuji!) a vůbec nechápeme, jak se nám mohlo narodit takhle ošklivý dítě. Paní Smrťáková, ale vždyť to není zase tolik hrozný. Jako není to žádnej krasavec, ale má něco do sebe. A je hodnej, někdy možná až moc. 

"Heeeeeejjj, heeeejjjj, pivo nalejveeeeej...": ozve se několik známých hlasů. Měli přijet až zítra, ale jsou tu již dnes. Celá naše parta. Ihned si sednou dokola a cože to děláme. Lehnu si raději do trávy a koukám na noční oblohu. Pije se víno, sem tam rum. Moje máma vzpomíná a staré černobílé fotky kolují znovu dokola. Celá společnost je v dobré náladě. Samozřejmě na můj účet. Jo, jsem démon ze sídliště, byl jsem malej kluk se stále rozflákanejma brejlema a kolenama, co si tam jako každý prožil první partičky, první holky. Táhne mi na dvacet a připadám si děsně starej. Vzpomínám a asi se moc zasním, protože najednou se nade mnou objeví zrzavé vlasy mé milé a políbí mě. Zvednu se a zahlédnu, jak se na nás dívá máma. Usmívá se. Hele, ti tví kamarádi sice všichni vypadají jako nějaký vagabundi, ale je s nima sranda. Máš moc dobrou partu. Jdeme s Andreou nahoru a dlouho do noci slyšíme smích. Tryská všude kolem a hlavním cílem vtípků je jedno malé obyčejné ošklivé dítě. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 29. srpna 2020

Recenze/review - REFORE - Social Failure (2020)



REFORE - Social Failure

CD 2020, Support Underground

 for english please scroll down

 Je nesporným faktem, že se poslední dobou vyrojilo kolem spousta nových mladých thrash metalových kapel. Přiznám se, že mě některé baví spíše naživo, doma si pouštím více raději starší desky jejich vzorů. Třeba takoví čeští REFORE a jejich novinka "Social Failure". Pokud bych býval byl klasickým ostrým kritikem, vyloženě bych si na nich mohl smlsnout. Třeba zvuk - ten je obyčejný, obal také, nápady jakbysmet. Navíc je všude kolem podobných desek fakt hodně. Často bývá těžké odlišit jednu od druhé.

 No, tak jsem si řekl své a můžeme jít dál. Ne, dělat to nebudu. Pojďme vyzobat také to dobré. Baví mě sóla, vlastně i nedokonalý vokál. Je to takové ještě nerozvážné, vlažné, skladby vlastně ani moc neřežou. Jenže já moc dobře vím, že naživo je to všechno vlastně jedno.



"Social Failure" je možná ještě příliš uspěchanou deskou. Být kapelou, tak si příště zaplatím pořádné studio a producenta. Myslím, že se to vyplatí. Nápady by byly, na albu je možno tušit i spoustu zajímavých momentů. Byl bych tedy hrozně nerad, aby má slova vyzněla negativně, spíš se snažím popsat to, co slyším. Historii kapely si můžete dohledat sami, je to taková klasika - mladí kluci, co chtějí hrát thrash metal. Vzory jsou jasné, účel taky. Oni vlastně hrají na pohodu, není to nic proti ničemu, jen si je lze splést s celým tím dnešním davem, který na to jde hrozně podobně. Pokud nosíte stále (nebo už zase) džísku, vyznáváte SLAYER, VOLE a máte nastudovanou celou historii tohoto stylu, tak třeba budete spokojeni. Tak si tak říkám, že zrovna téhle smečce bych přál jen vše dobré, aby příště kopli trošku víc do vrtule, aby to pálilo, žhnulo. Troufám si tvrdit, že na to mají. Jako starej metalovej pes prostě cítím, že pod povrchem se taví láva. Stačí jen přidat, přitvrdit, pořádně se odvázat. Zatím solidní práce.





sumarizace:

České thrashové komando REFORE letos vydalo své první EP. Je plné energického thrashe, který je klasický a tradiční. Jedná se určitě o solidní záležitost, ale mě přeci jen chybí něco navíc. Novinka "Social Failure" je odpovědí na staré postupy, na zlatou éru thrashe a je zahrána opravdu velmi dobře. Škoda, že pánové nedodali více zajímavějších pasáží, pestřejších momentů. Každopádně, nahrávka určitě potěší každého retro thrashera. Thrash metalové album, které je nabroušené jen někdy!



Asphyx says:
Czech thrash commando REFORE released their first EP this year. It is full of energic thrash that is classic and traditional. This is definitely a solid stuff, but after all I 'm missing something extra. New "Social Failure" is the answer to the old methods, the golden era of thrash and it is played really well. It's a pity that the gentlemans didn't give more interesting passages, more colourful moments. Anyway, every retro thrasher will be pleased with this recording. Thrash metal album that is sharpened only sometimes!


tracklist:
01. Social Failure
02. Cumminity Hate
03. Silence To The Rage
04. The World Behind Us
05. Ghost
06. Fadeout

band:

Karel Chromáček – Bass Guitar

Dominik Šuchma - Drums
František Tkadlec – Vocals, Guitar


Recenze/review - KRUTON - Šeď strachostánků (2020)



KRUTON - Šeď strachostánků
CD 2020, Support Underground / KRUTON

Přiznám se, že spojení melodického death/thrash (ale klidně i heavy metalu) metalu a knihy jsem snad ještě nikdy neslyšel. Většinou se podobných záležitostí zhostí nějaká black metalová kapela. Inu dobrá, proč koneckonců ne. Tak si tak sedím, čtu si v textech a poslouchám k tomu nové album "Šeď strachostánků". Zajímavé, zajímavé, mumlám si pod fousy. A taky si kapela vzala opravdu velké sousto. Co si budeme povídat. Sepsat básně, zhudebnit je, to už je skoro jak vážná muzika. Akorát ta má více možností, víc výraziva.

Jsem z toho takový celý rozpolcený. Tak nějak podvědomě se mi do myšlenek vkrádá názor, že jsou zde texty důležitější než muzika a že jim bylo vlastně vše podřízeno. Pod příběhy je podepsán Vojta Šarše a tepe v nich jak současnou společnost, tak třeba církev. Občas se člověk zamyslí, řekne si, to je ono, sem tam zakroutí i hlavou a nechápe. Je to tak dobře, umění by mělo vyvolávat nějaké emoce.



Pojďme ale k hudbě. Tady mi trošku připadá, že se kapela až moc rozjela a potom nevěděla co s tím. Pokud se do toho řeže, tak jsem vcelku spokojen, ale jakmile dojde ke zklidnění, tak jsou motivy hodně navzájem podobné. Album je navíc opravdu hodně dlouhé a posluchač se po několika skladbách prostě ztratí. Nebo já jsem to tak alespoň měl. Ony jsou ty příběhy samozřejmě zajímavé, líbí se mi, že se pánové vydali velmi nelehkou cestou. Ale chtělo by to ještě dopilovat. Pohrál bych si víc se zvukem. Když se žaluje, tak to musí zkrátka bolet! Když se pláče, tak také. Vztek i nenávist se určitě dají vyjádřit víc uvěřitelně. Oni jsou KRUTON prostě na dnešní dobu až moc jiní (což se počítá u mě k dobru), ale dovedl bych si představit lepší provedení. "Šeď strachostánků" mi trošku připomíná staré žalozpěvy, které se kdysi dle kronik přednášely někdy tak ve středověku. Deska je to svým způsobem obdivuhodná, poklonu si zaslouží už jen to, že se skupina k tak náročnému kroku odhodlala, ale nebudeme si nic nalhávat, nejdůležitější je nakonec výsledný dojem. Slyšený epos je vlastně velmi dobrý, ale také chvílemi roztříštěný. Budu se těšit, s čím přijdou KRUTON příště. Zatím dávám 2 mínus. Už jen za tu odvahu. Buďte dobří!





tracklist:
1. I. - Př. n. l. -- Nářek Janův (2:40) 
2. II. - Balet stínů (09:48)
3. III. – Nepokřtěný (00:47)
4. III. – Přerod (10:03)
5. IV. - Umučení Antikrista (7:11)
6. V. - Znemrtvýchvstání (12:09)
7. V. -- Limb (1:17)
8. VI. - Nanebenevzetí -- Nářek Bafometův (16:41)

band:
Vojtěch Šarše – texty, knižní předloha
Martin Strnad – kytara, vokály
Jan Rameš – kytara
David Pospíšil – bicí, perkuse
Jérôme Totti – basa, instrumentace

Hosté: Mariana Lišková – cello
Josef Vodička – piano
Esferas kvarteto


pátek 28. srpna 2020

Recenze/review - SURGERY - Descent / Pulled By The Rope (2020)


SURGERY - Descent / Pulled By The Rope
CD 2020, Support Underground

 for english please scroll down
Já si prostě nemůžu pomoc, já mám tyhle starý pitevny pořád hrozně rád. V dobách, kdy jsem s death metalem začínal, tak byly jako motiv na každém druhém obalu. Nebo je to opuštěná nemocnice, kde se po chodbách prohánějí už jen nemrtví a úchylné sestřičky? Kdo ví? Možná slovenští SURGERY. Vždyť oni u toho byli kdysi také. A letos slaví 18 let své existence. To už si zaslouží pořádnou pitvu, no nemám pravdu?

Role hlavního patologa se zhostil label Support Underground a my se tak můžeme pokochat CD, na kterém je jak dlouhohrající prvotina "Descent" z roku 2012, tak ještě starší EP "Pulled By The Rope" (plus jako bonus jedna nová skladba), které je ještě o dva roky starší. Myslím, že to stojí za to. Člověk má vyloženě radost, když drží CD v ruce.

SURGERY jsou starými poctivými patology, co na to jdou ještě hezky po lopatě. Old school death metal jak se patří. Vlivy jsou sice nepopiratelné, ale tak tomu bylo, je a bude asi u každého. Nemám s tím sebemenší problém. Naopak, desky si neskutečně užívám, klepu si nohou do taktu. Vždyť je v nich vlastně i kus mých vzpomínek. Klasické riffy, tradiční a tolik potřebný feeling, spousta shnilých těl, není si na co stěžovat. Nahrávka působí jako takový dárek pro všechny fanoušky kapely a taky jím vlastně je. Spousta lidí totiž kdysi podcenila koupi originálu a i když se dneska vše točí ve zcela jiných hudebních formátech, tak není nad to, vložit nosič do přehrávače a udělat sousedům pořádnou radost. SURGERY to uměli a umí na výbornou. Navíc jsou to pořádní zabijáci i naživo. Do hry samozřejmě vstupuje pořádný kus nostalgie, ale to nic nemění na tom, že jejich hudba obstála i po tolika letech. Pokud jste tedy death metalisté tělem i duší, tak neváhejte ani chvilku a udělejte si radost pořádným kusem prašivého masa. Tohle je zkrátka pořádná pitva a já ji mohu jen doporučit. Death metal, co dodat víc? 


sumarizace:

Slováci SURGERY hrají pravý nefalšovaný a neurvalý death metal. Syrový zvuk, maniakální výraz. Krutost, víra ve zlo, ortodoxní nasazení. To všechno pánové umí a i na albu "Descendants of Sodom" se pohybují s perfektní řemeslnou zručností. Navíc si přidejte chorobami nasáklé nápady a budete uhranuti stejně jako já. 

SURGERY předkládají klasický death metal staré školy přesně tím způsobem, jakým rád a často umírám i já. Samozřejmostí je skvělá produkce i obal. "Descent / Pulled By The Rope" je albem, které asi nejvíc připomíná rozkládající se mršinu. Tvář v poslední křeči, střeva vytahaná všude kolem. Cítíte ten zápach? Vítejte u poslechu desky, která je obřadem pro vyvolávání temných sil. Skladby mě bolí, drásají, trhají na kusy. Jsou jasnou odpovědí na otázky smrti. Death metalové album, které pálí jako černý oheň!

Asphyx says:

The Slovak band SURGERY plays the real and rough death metal. Raw sound, maniac expression. Cruelty, belief in evil, an orthodox deployment. Those gentleman know what they are doing and the album "Descendants of Sodom" shows their perfect craft abilities. In addition, add ideas filled with diseases and you will be cursed just like me.

SURGERY presents the classic death metal from the old school in the way I like to die. Of course they have a great production and cover. "Descent / Pulled By The Rope" is an album which the most reminds a decaying carcass. The face in the last cramp, the intestines are drawn all around. Do you smell it? Welcome to the listening to an album which is a ceremony for evoking dark forces. The songs hurt me, trample, and tear me into pieces. They are the clear answer to the question of death. Death metal album which burns like a black fire!


tracklist:
01. Reality
02. Little Toy
03. Descent
04. Alone in the Regress
05. Knot in the Head
06. True Eden
07. High Time
08. Absurd Existence
09. Brutality
10. Especially
11. Pulled by the Rope
12. Useless

Exkluzivní bonus:
13. Pull the Plug

band:
Tomáš Hudáč - Vocal
Rado Body - Guitar
Peter Mikolaj - Drums
Róbert Hanečák – Bass

http://www.supug.cz/?111,surgery-descent-(digipack)

https://bandzone.cz/surgery
https://www.facebook.com/Surgery.Poprad/

čtvrtek 27. srpna 2020

Recenze/review - DRAGHKAR - At The Crossroads Of Infinity (2020)



DRAGHKAR - At The Crossroads Of Infinity

CD 2020, Unspeakable Axe Records

 for english please scroll down

 Potácím se nekonečnými chodbami podzemí a marně hledám alespoň malý kousek světla. Temnota a chlad. Pavučiny a slizká voda, stékající po zdech. Potkávám podobně nakažené, s boláky po celém těle. Postupně se rozkládáme a stáváme se nemrtvými. My, prokletí a zavržení, my kteří posloucháme starý poctivý death metal. Hledáme nová jména, nové náhrobky, na kterých jsou rudá písmena s názvy kapel, které pochopili temnotu. DRAGHKAR jsou jedněmi z vyvolených. Jejich nápis žhne do tmy a hudba se na mě valí jako lavina ze starých kostí.

 Historie kapely sahá až do roku 2016. Po několika demonahrávkách, splitkách a kompilaci letos přicházejí s prvotinou "At The Crossroads Of Infinity", která smrdí jako čerstvě otevřený starý hrob. Skladby se rozkládají, jsou plesnivé a mokvající, přesně jako death metal z devadesátých let minulého století. Vítejte v katakombách!



Songy jsou nasáklé zkaženou krví. Drtivé, zničující, ale zároveň melodické. Fanoušci třeba takových DRAWN AND QUARTERED, VASTUM, ROTTING CHRIST, BATHORY, VARATHRON by měli zbystřit svoji pozornost.  DRAGHKAR se navíc vydávají do různých temných zákoutí a jejich hudba je velmi pestrá. Nalezneme zde odkazy i na heavy metalové postupy, melodický death metal, řecký black metal. To vše zabalené v čerstvě stažené kůži. Osobně se mi nejvíc líbí jakýsi neklid, chvění, tlak, které ze skladeb cítím. Jakoby mi někdo zapichoval pod nehty ostré jehly. "At The Crossroads Of Infinity" je jako předčítání z nějakého hodně starého pergamenu. Šeptání obrácených modliteb, rozplétání černé aury. Zase běžím temnými chodbami podsvětí, tentokrát s hudbou DRAGHKAR v hlavě. Dnes se bude umírat lépe, to vím jistě. Tahle deska je totiž výborná po všech stránkách - po zvukové, produkční, líbí se mi i obal, ale hlavně atmosféra, které se táhne jako hustý zkažený hnis. Uléhám do své oblíbené rakve a těším se na další tanec smrti v rytmu tohoto alba. Inferno! 


Asphyx says:


I struggle in the endless corridors of the underground and search in vain for at least a small piece of light. Darkness and cold. Cobwebs and slimy water running down the walls. I meet similarly infected people, with sores all over their bodies. We gradually decompose and we are becoming undead. We are those cursed and condemned, we are those who listen to old honest death metal. We are looking for new names, new tombstones with red letters with the names of bands that understood the darkness. DRAGHKAR are one of the chosen ones. Their inscription glows into the darkness and the music rolls on me like an avalanche of old bones.

The history of the band dates back to 2016. After several demos, splits and a compilation, this year they come up with the first album "At The Crossroads Of Infinity", which stinks like a freshly opened old grave. The songs are decomposing, they are moldy and wet, just like the death metal from the 1990s. Welcome to the catacombs!

The songs are soaked with spoiled blood. Overwhelming, destructive, but at the same time melodic. Fans of such bands like DRAWN AND QUARTERED, VASTUM, ROTTING CHRIST, BATHORY, VARATHRON should prick up one’s ear. In addition, DRAGHKAR ventures into various dark corners and their music is very miscellaneous. We will also find some references to heavy metal approaches, melodic death metal, Greek black metal. All wrapped in freshly skinned leather. Personally, I like the restlessness, the tremors, the pressure that I feel from the songs the most. It is as if someone had inserted sharp needles under my fingernails. "At The Crossroads Of Infinity" is like reading from some very old parchment. Whispering inverted prayers, unraveling the black aura. I run through the dark corridors of the underworld again. But this time with DRAGHKAR music in my head. Today is the better day for dying, I know that for sure. This record is excellent in all aspects - in terms of sound and production, I also like the cover art, but especially the atmosphere, which stretches like thick rotten pus. I'm lying down into my favorite coffin and I'm looking forward to another dance of death into the beat of this album. Hell!


tracklist:
1. The First Death
2. Beyond Despair, The Dawn of Rebirth
3. An Erosion of the Eternal Soul
4. Seeking Oblivion
5. Pursued by Black Forms
6. At The Crossroads of Infinity

band:
Daniel Butler - Vocals
Brandon Corsair - Guitars
K.S. Kuciemba - Guitars
Cameron Fisher - Bass
Phil Segitho - Drums





A few questions - interview with death metal band from USA - DRAGHKAR.


A few questions - interview with death metal band from USA - DRAGHKAR.

Answered Brandon, thank you!

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

Hello Jakub, thanks for having us on Deadly Storm zine! Draghkar was founded in the summer of 2016 as an outlet for my deadliest influences- particularly, at the time, those of bands such as Massacre and Master. However we quickly changed styles and by the time of our first demo, which was released in early 2017, we were playing death metal much more akin to ancient Finnish bands such as Abhorrence and Purtenance, and we continued to develop over time. These days our biggest influences include bands such as Amorphis, Molested, Depravity, Mercyful Fate, Septic Flesh, Varathron, Mortuary Drape, Iron Maiden, Trouble, Darkthrone, Candlemass, Eucharist, Master’s Hammer, A Mind Confused, Entombed, Fates Warning, Manilla Road, and Dark Quarterer. It’s hard to pin down exactly what Draghkar is doing other than playing in the true spirit of heavy metal, black metal, and death metal! 


Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

As for all of our previous material, the album was mostly recorded with a DIY attitude, and everything save for vocals were recorded internally. Vocals were recorded by our friend Adam Gambel, who also reamped our rhythm guitars; Adam previously worked with me for some similar audio work for my other death metal band, Azath, and it was a natural choice to work with him again for recordings for the Draghkar album. 

These recordings were then mixed and produced by Andrew Lee, a great friend who I play with in a couple of bands and who has done engineering for a couple of Draghkar releases in the past. Mastering was handled by the inimitable Dan Lowndes from Cruciamentum, who has mastered all of our releases save for our very first demo. 

How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

The album was pressed to 1000 copies on CD, 100 on cassette, and we’re still looking for someone to put out the album on vinyl.


Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal With?

Though I’m no longer on vocals now that we have Dan in the band, I’m still writing all of our lyrics. At the Crossroads of Infinity is a conceptual album about a man who dies and is reborn again and again into alternate realities with each death, which drives him insane; I’ll leave the rest of his quest a mystery to be solved by dedicated listeners. This is a story that was originally intended to be an original novel, but over the years the passion to write it was lost; turning the story instead into an original album seemed like a much better fit and rekindled my passion for it.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

As with most of our artwork, our logo was drawn by Karmazid, whose talent is such that we can see no other possible artwork worth working with instead. His singular vision always matches our aesthetic for any given release even better than whatever I have in mind as I try to figure out art concepts, and it’s our great pleasure and fortune to have his art and logo gracing our releases, merchandise, and web pages.

I see social media as a necessary evil for bands that wish to actively promote their music by means outside of fanzines, live shows, flyers, and email blasts. I don’t like being on social media, and I only have accounts still to let me promote my music, my zine, and my record label. It’s not ideal but it works well enough and helps me expose what I do to a far greater audience than I might have found otherwise.


Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

At the Crossroads of Infinity was released on CD and digitally by Unspeakable Axe Records, who have had a part in releasing a lot of the best modern death metal and thrash. We were drawn to them by their uncompromising vision of what the scene should look like, and by their willingness to take risks on unusual bands; many of our recent favorites have been on the label in the past, such as Ripper, Trenchrot, Encyrcle, and Sadistic Ritual. They’ve been nothing but good to us and it’s been a pleasure working with Eric. 

Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

I mentioned up above some of our biggest individual influences, so I’ll talk in a little more depth instead of just listing off bands here. It’s obvious listening to our previous releases that Draghkar has grown and changed a lot in just a few years, and it’s unlikely that we’ll ever really grow complacent and stick to a sound for long; my mindset is that this is my main band, my baby, and I need to keep inspiration fresh as I continue to grow as a musician. To that end, I look at bands such as Agatus, Zemial, or Manilla Road that have an extremely clear personal identity that’s never wavered but that also never settled down; how similar is Crystal Logic to Mystification, or Dawn of Martyrdom to The Eternalist?

I listen to a lot of bands that repeated themselves for years and that’s not a bad thing; if a band has a sound and can play it well every time, I don’t begrudge them staying in line with that core. I love Running Wild’s relatively static ‘90s sound for having several extremely similar albums, and at this point it’d be a bummer if Mortem or Deceased reinvented themselves, but that’s not who I am or what I want to do. My direct inspiration comes at all times from heavy metal itself and my passion for it, but the biggest influence on my direct is definitely my appreciation for the ability for growth that the rarest, and best, bands in the genre always have had.


Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

We shopped around a decent amount and had very little luck getting responses for vinyl- we’re still looking for it, as I mentioned. We got a few offers for CD releases and obviously took Unspeakable Axe’s, and we’re very grateful to Eric for taking a chance on us. We did get the nicest rejections I’ve ever had, though- a lot of labels that ignored Draghkar in the past took the time this time to give us actual reasons for not working together and gave suggestions for alternates, and stressed that the quality of our music wasn’t responsible for us not getting offers, which has not really happened before. 

How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Draghkar is not a particularly active gigging band. We’ve only ever done one short tour a couple of years ago with our friends Tyrants of Hell, which served as both our first and last shows. We would love to play festivals but have had to turn down the offers we’ve gotten for a variety of reasons- hopefully when the pandemic is over, we can get out and perhaps do another small tour and some festivals.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

We will continue as we always have, and write music and play infrequent gigs as our busy schedules allow. Draghkar has never been a vehicle to death metal popularity, and is not structured in a way that attempts to push towards goals other than to release music that will be remembered and appreciated by true fans of underground metal. There are no plans for now other than to keep working on our next release and see where the winds take us. 

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?

We are easily reachable on Facebook, via bandcamp, Instagram, or at draghkarband@gmail.com.

Thanx for the interview.

Thanks to you, Jakub! I will leave you with a short playlist of what I’ve been listening to today.

Run After To - Run After To / Gjinn and Djinn 

Deathevokation - The Chalice of Ages

Question - Reflections of the Void

Dark Heart - Shadows of the Night

Black Hole - Land of Mystery



TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine