DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 8. května 2022

Recenze/review - SAVAGE NECROMANCY - Feathers Fall To Flames (2022)


SAVAGE NECROMANCY - Feathers Fall To Flames
CD 2022, 20 Buck Spin

for english please scroll down

Zalykám se tmou. Po kamenných schodech teče shnilá krev. Neskutečný puch mi dává na vědomí, že se zase stalo něco ošklivého a hnusného. Měl bych být za ty roky zvyklý, ale lidé mě nepřestávají překvapovat. Dokáží vymyslet tisíce způsobů, jak někoho mučit. Tentokrát připomíná pokoj středověkou kobku. Řetězy, háky na zdi. Rozžhavené železo. A k tomu hraje bestiální a surový black death metal. 

SAVAGE NECROMANCY jsou z Arizony a dokázali mě ihned zaujmout. Jakoby mi někdo chrstl do obličeje kýbl se zbytky shnilého masa. Jedná se o klasický, tradiční masakr, zahraný způsobem, že se bude chtít slabším povahám zvracet. Jejich letošní prvotina zaujme jak provedením, tak zvukem, i spoustou divokých bestiálních nápadů. 


Hroby jsou otevírány s grácií a nadšením. Podobným způsobem přistupovaly k exhumaci kapely jako BLASPHEMY, ARCHGOAT, BEHERIT, SARCÓFAGO, REVENGE, IMPIETY, ANGELCORPSE. Jedná se vyhlášení války všemu dobrému a čistému. Hudba SAVAGE NECROMANCY vás spálí doslova na popel. Jen musíte mít pro podobné rouhání vlohy a hlavně chuť. Osobně nemám s ničím na desce problém, pokaždé, když cítím, že mě ovládají démoni, tak se rád nechám unášet na vlnách téhle stoky. Jen neočekávejte cokoliv nového, neřku-li progresivního. Jedná se opravdu "jen" o totální masakr, vyhlazení lidské mysli. Proto je nutné k nahrávce přistupovat obezřetně, nejlépe po dobré okultní mši, případně alespoň po odříkání modlitby pro vyvolání temných a zlých sil. Kapela vás nenechá ani na chvilku vydechnout. Smete vás z povrchu zemského a ocení ji nejvíce fanoušci ryzí, kruté a bolestivé smrti. Pokaždé, když ohledávám mrtvé po podobných seancích, tak se ohlížím za sebe. Ďábel totiž dokáže otisknout svoji sílu do předmětů, do těl bez duše, do vašeho odrazu v zrcadle. Vypadá to, že to umí i do muziky. "Feathers Fall To Flames" je deskou, která je toho jasným důkazem. Jsou splněny všechny náležitosti pro starodávný rituál. Stačí jen přijmout pozvání. Bestiální, blasfemická black death metalová válka!

sumarizace:

Na oltáři bezbožnosti bylo obětováno další tělo. Z temných zákoutí podzemí přišli na tento svět další obrácení věrozvěstové, aby šířili spalující oheň, smrt a death black metal. SAVAGE NECROMANCY. Američtí vyslanci samotného pekla. Temné, zákeřné komando, ničící obrovskou silou všechno živé v okruhu několika kilometrů. Pocta starým dobrým BLASPHEMY, ARCHGOAT, BEHERIT, SARCÓFAGO, REVENGE, IMPIETY, ANGELCORPSE. Neskutečně zabijácký zvuk, riffy plné šílenství a hlas otevírající víka od rakví. Takhle zní pravé, nefalšované peklo. SAVAGE NECROMANCY se pohybují v jasně daných mantinelech stylu, nepřesahují je, ale odvádějí neskutečně poctivé a uvěřitelné řemeslo. Pokud máte rádi death metalovou temnotu devadesátých let, s přihlédnutím ke zvráceným satanským rituálům, tak neváhejte ani chvilku. "Feathers Fall To Flames" vás smete, zničí, vyvrhne a přikove navěky do plesnivých kobek vypáleného kostela. Mysleli jste si, že už jste zažili všechno zlo světa? Tak to jste na omylu. Pusťte si novinku těchto šílených amerických bezvěrců a poznáte pravou nefalšovanou death black metalovou nenávist. Nenašel jsem na albu jediné slabé místo a nahrávka se pro mě stala jednou z obrovských překvapení letošního roku. Vítejte v pekle! Smrt už na vás čeká! Bestiální, blasfemická black death metalová válka!


Asphyx says:

There was sacrificed another body on the altar of impiety. From the dark corners of underground came another reversal missionaries to this world. They are spreading burning fire, death and death black metal. SAVAGE NECROMANCY. The American envoys of the Hell itself. Dark insidious commando which destroys everything alive within a radius of several kilometres with its enormous power. It is a tribute to the good old bands like BLASPHEMY, ARCHGOAT, BEHERIT, SARCÓFAGO, REVENGE, IMPIETY, ANGELCORPSE. The sound is unbelievably killing, the riffs are full of madness and the voice opens lids of coffins. This is how the Hell sounds. SAVAGE NECROMANCY have their style boundaries, however they do honest and believable craft. If you like death metal darkness of the nineties with a small amount of perverted satanic rituals, do not hesitate and listen to this album. "Feathers Fall To Flames" will swept you away, kill you, cast you out and finally chain you to mouldy dungeons of burnt church forever. You thought that you have experienced every evil of the world? Well, you are wrong. Listen to this new album of the mad American infidels and you will learn what the real death black metal hate is. I haven´t found any weak spot on this album and the record has become one of the biggest surprises of this year. Welcome to the Hell! The death is waiting for you! Bestial, blasphemous black death metal war!

TRACKLIST
01. Milenio De La Crucifixión
02. Baptized In The Cum Of The Goat
03. Conquest Of Nazareth
04. Gibbous Moon Of The Horned God
05. Storming The Gates Of Heaven
06. Genocidal Frostfukk Terrorstorm
07. Black Metal Victory
08. Unholy Banner Of The Black Tower
09. Disgorging Christ’s Kingdom
10. 666 Dead Angels

LINE-UP
Diabolical Fuckwitch Of The Black Flame - Odious War Chants & Chthonic Incantations
Conjurer Of Putrid Desecrations - Unholy Axe Beheadings & Demonic Arch-fiend Summonings
Grand Marshall Of Hell - Ceremonial Conjurer Of Semenic Rhythms & Thunderous Primitivity


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý padesátý - Osamocený výlet za kořeny


Příběh tří stý padesátý - Osamocený výlet za kořeny

Jsem šíleně zmrzlej. Nikdo mi nechce zastavit. Asi je odrazují moje rozdrbané džíny nebo odřený křivák, nevím. Ještě, že přišla nějaká holka a jestli prý jedu na Prahu. Byla z Hradce a taky jí došly peníze. Stopujeme teda spolu a po třech autech zastaví nějaká paní. Mám obrovský štěstí. Jede až do Liberce. Kručí mi v břiše, ale veškerá cigárka i colu odmítám. Jsem zase jednou tulákem a je mi blbě. Včera se mě blondýnka zeptala, jestli bych neměl na pivo. Neměl jsem, ale co, peníze na cestu můžu obětovat. Myslel jsem si, že když jí pivko přinesu, tak se se mnou bude bavit, ale měli tam u stolu nějaký kluky. Pivo mi další týden vrátila, ale to jsem ještě nevěděl. Zatím jsem stál šíleně hladový na pumpě za Černým mostem. Dívku z Hradce jsme vyložili a když se paní řidička dozvěděla, že k ní nepatřím, začala mít takový divný dvojsmyslný řeči.

Nikdy bych nevěřil, že to ženským stojí za to. Ale byl jsem rád, že jsem v Liberci. Chtěla mi dát na rozloučenou pusu a říkala mi rebele. Uff. Tři hodiny řečí o tom, že jí manžel nestačí. Oklepu se, vysomruju na nádraží cigáro a nasednu na vlak do Smržovky. Mladíku, musíte si další zastávku vystoupit. Jasně, chápu. Další zastávka je Smržovka. Několik kontrol jsem vydržel na záchodě. Povedlo se. Když jdu přes kopce na chalupu, už je tma. Čeká mě máma, která si chce vyprávět. Dám si obyčejné, ale dobré párky. Poslouchám její stěžování na otce. Jsem tak utahaný, že některé pasáže vůbec nevnímám, je to pořád to samé dokola. Padá na mě tíseň a strach. Člověk by se měl vracet do rodinného hnízda veselý a natěšený, ale nejde to. Nemůžu. Zažil jsem toho až příliš. Nakonec se s mámou pohádáme. Jdu spát nahoru a odmítnu si zatopit. Pod dekou a spacákem je mi smutno. Šíleně smutno. Usnu, ani nevím jak.

Spím jen do šesti, protože máma začne vyzývavě chrchlat v předpokoji, různě šustit a vyžadovat pozornost. U snídaně je nervózní. Musíme makat. Příprava na zimu. Vyleju sudy, ořežu stromy a túje, hrabu hromady listí. Oběd je malý, ale poctivý a zase práce. Můžu se strhnout, mám výčitky, že nejezdím častěji. Brácha na to není, to víš, musí se učit. Achjo a já ne? Vysvobodí mě Venca s Petrou, kteří přijedou odpoledním autobusem. Máma mu nabídne pivo (mě ne). A zatímco všichni vesele povídají u kávy, náš milý otrok vyváží septik. Hovna a hovna, smrdí to, štípe do očí. Konečně mám hotovo. Umeju se, vezmu si nové triko Root, to jsem ještě tehdá nosil trička kapel, na které jdu na koncert. První pivo mám až v Jablonci, v jedný hospodě u náměstí. Kecáme a je nám fajn. Člověče, ta tvoje máma, ta je skvělá. Přikyvuji a přemýšlím nad tím, co dělám pořád blbě. Prý se děsně ksichtem podobám otci, řekla mi včera v hádce.

Máme hladinku, když zamíříme do kulturáku. Zase jednou na metal, mezi své, mezi kořeny. Venca s Petrou se zaháknou do sebe a je to zvláštní, protože jsem to býval vždycky já, kdo nějakou ulovil a Venca křenil. Teď je to obráceně. Jsme tu brzy a tak kecáme s místníma. Na Root se šíleně těším, mají zrovna venku Kärgeräs. Předkapelu jsem jako vždycky prokecal v hospodě u sálu. Pokouším se balit nějaký holky, ale jsem odmítnut. Nějak nemám sílu na to je ukecávat. Připadají mi takový jednodušší. Asi by si daly říct, ale mě už to přijde divný. Jsem asi fakt jinde. Měním se, možná konečně dospívám? Kdo to ví? Venca si ze mě dělá srandu a tak se opíjím v rohu. Občas pro mě pošle nějakou známou, abych se jako seznámil a rozveselil. Jenže holky jsou jak přes kopírák. Nějak nemůžu se žádnou najít společnou řeč. Možná za to může Plzeň a tamní děvčata, se kterými chodím do hospody. Budoucí učitelky jsou vzdělaný a dá se s nima bavit i o něčem jiném, než o jemných náznacích o sexu. Achjo. 

Chodím raději na cigárka a před kulturákem sem tam s někým prohodím slovo. Konečně Root. Jsou ve skvělé formě. Už dávno jsou mojí srdcovou kapelou. Jsem v první řadě a řvu texty. V jejich hudbě je všechno. Přesně takhle se cítím. Mluví, hrají mi z duše. Nenávist proti přetvářce, proti církvi. Přenesu si to ve své hlavě na celou pokryteckou společnost. Ne hergot, neprocházím zrovna lehkým obdobím. Mám sice peníze (když je tedy neutratím za pivo a muziku), mám hezkou holku, kterou úplně nemiluju, ale je fakt sexy. Ale pokaždé, když se vracím domů, tak na mě padne splín a samota. Volal jsem i Prcalince, Janě, vlastně všem. Nabízel jsem ubytování na chalupě, chlastačku a setkání jako za starých časů, ale zdá se, že kořeny jsou již vytrženy. Nechápu to, myslel jsem si, že jsme spolu prožili tolik věcí, že jsme navěky spojeni a propojeni. Jenže ono fakt platí, sejde z očí, sejde z mysli. Sundám si triko, tenkrát jsem měl ještě vyrýsované svaly. 

Koncert se chýlí ke konci a já jsem pořád mimo. Když mě hudba pohltí, tak nemůžu jinak. Je to jako nějaká závislost, která se hrozně špatně vysvětluje. Padám únavou na židli a jsem neskutečně šťastný, když mi jedna holka z kotle přinese pivo. Sedne si vedle mě a mluví hezky. Její slova mají hlavu a patu. Odvedeme Vencu s Petrou domů, loučíme se snad půl hodiny, nechci, aby naše setkání skončilo. Jdu doprovodit slečnu. Venca na mě spiklenecky mrká. Před domem se chce líbat, je vláčná a kdybych chtěl, tak mám cokoliv, o co si řeknu. Omluvím se a vypadám jako zbabělec. Naštvaně odběhne a já se vydám do kopce přes les na chalupu. Připadá mi to nekonečný. Lekám se stínů, několikrát upadnu. Močím dole ve vsi a rozštěkám několik psů. Na horách už je hrozná zima. Stejně jako v pokoji, kam si zalezu jak do nory. Pod spacákem je mi zase šíleně smutno. Spím pár hodin, máma už zase chrchlá.

U snídaně má nějaké řeči o tom, že bych měl chodit dřív, že nemám pít jako otec. Pohádáme se. Sbalím se a ještě notně podroušený uteču na autobus do Jablonce. Navazuje mi spoj do Prahy. Nic si nepamatuju a je mi děsně blbě. Ještě, že jsem dostal apanáš od mámy na týden. Dopřeju si snídani a čekám na vlak. Zase usnu a v Plzni jdu rovnou do baru. Hele, blondýnka. Hlásím se jako ten dobrodinec z baru, co jí přinesl pivo. Ignoruje mě. Zase se kolem její kamarádky točí nějací kluci. Nemám už sílu na nic. Hergot, co to se mnou je? To už jsem fakt vytrhal všechny kořeny, to už mě fakt nikdo nechce vidět? Co dělám blbě? Snažím se lidi spojovat, pořádám akce a pokaždé jsou všichni děsně spokojený. Kolem se začínají všichni párovat a já, který jsem nikdy neměl problémy holku ukecat, jsem sám jako kůl v plotě.

Tedy, mám Elišku, ale je to takové, inu znáte to. Stejně jdu za ní, abych nebyl sám. Sprcha a postel, všechno je hrozně hezký, ale stejně je mi divně. Na co myslíš, ptá se mě, ale já nedokážu odpovědět. Město pod námi je šedivé a tak se raději rozloučím. Zalezu si do kouta, jako raněný zvíře a čtu si. Jsem nejraději ve své bublině. Se sluchátky na uších. Jak jinak Root, ti mě ještě dlouho neodradí. Měl bych se učit, dělají to všichni, ale já  nějak nevím, co a jak? V Boleslavi na mě postupně zapomínají, s mámou se hádám, Venca má Petru. Já mám zase jen muziku a knihy. Probudím se v noci, zpocený a totálně vyděšený. Zdálo se mi o tom, že jsem zůstal na světě úplně sám. Jako Robinson. Navíc mi došly baterie v discmanovi a knížku jsem si polil pivem. Pivem? No, ve snech je možné všechno. Rozhodl jsem se, že se začnu kolem blondýnky točit trošku víc. Ráno mě probudí rozesmátý Michal, tak co víkend, super co? Pošlu ho do prdele a do školy zase nejdu.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 7. května 2022

Recenze/review - ABYSMALIST - Vile Possession (2022)


ABYSMALIST - Vile Possession
CD 2022, Maggot Stomp

for english please scroll down

Když ti zůstal v dlaních kus její ruky poprvé, tak si se vyděsil. Jenže tady v záhrobí se podobné věci stávají každý den. Vždyť i u vás, ve vašem obyčejném světě, se spousta jedinců rozpadá zaživa. Hnije zevnitř, svojí nenávistí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe. O tomhle také vždycky býval dobrý death metal. Nastavoval zrcadlo všem prokletým. Přehrabuji se zase jednou ve starých kostech. A vzadu, zcela zapomenutou, objevím další rakev. Tentokrát má na sobě nápis ABYMALIST a uvnitř naleznete novou desku, která je dokonalou esencí undergroundového smrtícího kovu.

Světlo už jsme neviděli hodně dlouho, ale nijak to nevadí. Já i kapela čerpáme energii ze tmy, z bolesti i utrpení. Jsme vaším stínem, zlým svědomím, myšlenkami, které se pokoušíte vyhnat z hlavy. Výsledkem často bývá jen tichý výkřik, ustřelený brokovnicí. Hodně podobně se cítím i při poslechu "Vile Possession". Morbidní, hnusná, prašivá, stejně jako ruka mrtvoly, kterou jste nedávno utrhli. Tak zní i tahle deska. 


Pro pochopení podobných nahrávek je třeba se opravdu ponořit do vany plné krve. Svoji mysl musíte naladit na starobu a teprve pak se budete moci naplno oddat a poddat. Samozřejmě, že ABYMALIST nepřinášejí nic nového. O tom to ale je, o to tu běží. Jedná se o klasické, tradiční a ohavné retro řemeslo. Berte a nebe nechce být. Já si kupříkladu v těchto starých polozapomenutých skladbách evokujících třeba takové MORTICIAN, CARCASS, BOLT THROWER, nověji pak třeba UNDERGANG, neskutečně libuji. Připadám si jako přikovaný a hladový v nějakém polozapomenutém sklepě. Mou jedinou krmí je již spoustu let jen death metal. Ten pravý, ošklivý, smradlavý, přesně v podobě, v jaké jej hrají ABYMALIST. Morbidnímu zážitku je podřízeno vše. Zvuk, obal, celkové provedení, ale hlavně bažinaté nálady, u kterých se budete doslova zalykat špínou. Album má zcela podmanivou, magickou atmosféru. Když poprvé vstoupíte do opuštěné hrobky, tak budete také bedlivě poslouchat. Zdánlivé, až nábožné ticho je přerušeno řevem nemrtvých. Zombie vylezou z rakví a jejich odpadávající maso bude důkazem, že jste zde správně. Mám rád podobné nahrávky, mám u nich pocit velmi blízké smrti. Je dobré být připravený, nemyslíte? Tahle deska řeže jako ostří čerstvě nabroušeného sekáčku na maso. Hádejte, co budeme porcovat? Správně, uhádli jste. Pravý, ryzí, smradlavý death metal, u kterého shnijete zaživa!


Asphyx says:

Those American maniacs released an album which will take you many years back. There are worms climbing from the speakers. My body and my mind have started to fall apart and the blood tapped from the ceiling. I exhumed my body which was once in the 90s putted into the mass death metal grave to unite with ABYMALIST and bless the real death metal. The world is once again burning with the right flame of death!

ABYMALIST blessed the classic death metal in the style of MORTICIAN, CARCASS, BOLT THROWER, UNDERGANG and many other dark messengers. The lids of coffins popped up again, the dead bodies decay. Friends, I dare to say that the Americans are one of the best who try to hold the death metal flag proudly. I hear them live and it was amazing. Just like on "Vile Possession". The album contains a mysterious formula for evoking evil forces, including very good sound and vocals. The trio of warriors destroys everything alive and inanimate with their music. This record became one of the most played in my collection during this month and it fully describes all the gravest rituals that take place in the cemeteries after dark. Zombies will climb out of the coffins and their falling meat will be proof that you are right here. I like similar recordings, I feel very close to death. It's good to be prepared, don't you think? This album cuts like the blade of a freshly sharpened meat cleaver. Guess what we're going to slice? That's right, you guessed it. Real, pure, stinky death metal, where you rot alive!



Tracklist:
01. Possession
02. The Redeemer
03. Euthanasian Benediction
04. Therapeutic Exhumation
05. Deeper Wounds
06. The Change

band:
Fred Avila - Guitar, Vocals
Bailey Lupo - Bass
Jeremy Meier - Drums

pátek 6. května 2022

Recenze/review - DISFUNERAL - Blood Red Tentacle (2022)


DISFUNERAL - Blood Red Tentacle
CD 2022, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Jdu dolů do sklepa a stejně jako každý den si prozpěvuji. Najednou se otevřou rezavé železné dveře, vedoucí snad do pekla. Prvního potkám chlápka s nože zabodnutým ve tváři, pak dívku s rozdrásaným tělem. Zástup zohavených, vyděšené tváře a neskutečný smrad. Rozkládající se tkáně, pocity blízké smrti. Každodenní rutina se náhle změní v panický stav. Roztrhají mě, jak jinak, na malé kousky. Sní mě a znovu vyzvracejí spolu se zkaženou krví. Nechutné? Myslíte? A není někdy takový i život sám?

Otázek je jako vždy mnoho a odpovědí málo. Raději, již nemrtvý, poslouchám muziku. Tentokrát volím francouzské uctívače old school death metalu - DISFUNERAL. U jejich nové desky "Blood Red Tentacle" platí více než u jiných, že musíte mít tenhle styl rádi, jinak jej nepochopíte. Jsou totiž opravdoví, ušpinění, prašiví a odpadává z nich hlína jako z těch nejhlubších hrobů. 


Pro pochopení a správné vnímání je nutná, více než kdy jindy, potřebná dávka nostalgie. Album lze odsoudit několika slova. Jenže já jsem rád, že mohu poslouchat i nějaké nové desky. A vůbec mi nevadí, že jsou přirozeným klonem toho, co dělávaly a dělají kapely typu GRAVE, ENTOMBED, AUTOPSY, GRAVE, DEATH, nebo nověji GRUESOME. Dnes je každý někomu podobný a kdo tomu nevěří, ať se podívá do zrcadla. Mě osobně "Blood Red Tentacle" líbí, hlavně díky tomu, že Francouzům jejich krvavou práci věřím. Užívám si dlouhé, záhadné stíny, vůni čerstvě exhumovaných hrobů, nasávám pach pravé smrti. Tohle se nedá ničím nahradit a znamená to pro mě o hodně víc, než prstová ekvilibristika bez smyslu. Pro mě jsou emoce vždycky v hudbě víc, než řád a dokonalá produkce. DISFUNERAL na sobě zkrátka mají pavučiny a já jim je věřím. Dokonce mě jejich nová (debutová dlouhohrající) nahrávka baví víc než spousta dnešní nové, plastové muziky. Ale dost bylo filozofování, o tom smrtící kov nikdy nebyl. Zlo a temnota. Chlad a tlak, ano energie a síla, to je oč tu běží. A Francouzi jsou lovci, kteří našli svoji oběť. Rozsekají ji svými riffy na krvavou kaši, rozdrtí její kosti a odejdou s trofejí v podobě vybělené lebky. Smrt! Exhumace starých death metalových hrobů!


Asphyx says:

In music, just as in anything else, I believe in myself and my instincts. They have been moving in the underground for years, and I really appreciate the realness of the bands. DISFUNERAL are exactly the messengers of the death metal evil from the old days, which will always be worshiped by me. "Blood Red Tentacle" is a clear and loud response to classic death. Dust, rot, old cracked coffins. You can find all this on the new album. Welcome to the beyond world!

I suck the sick atmosphere, I look through the pile of old bones. A mouldy sound, a vocal from the beyond world, everywhere is death and darkness. These are all strange things which make from good albums the excellent ones. I enjoyed my time with "Blood Red Tentacle" and I gladly spend long hours in my grave with it. I sifted the album between my fingers, ripping it into my head and letting it into my veins. It has become a part of me because its music is the one I love the most. Raw, genuine, real, deadly. DISFUNERAL has recorded an album full of savage melodies, dripping dirt, hate, evil and rot. We have once fallen in Hell and similar albums are like a duty for us. Excellent death metal answer to echoes from the beyond world! Catacombs have released another testimony! Death! Exhumation of old death metal graves!

for fans: GRAVE, ENTOMBED, AUTOPSY, GRAVE, DEATH, GRUESOME



Tracklist:
01. Feastering The Undead
02. Dissolved
03. Eternal
04. Lord Of Discord
05. Maim, Kill, Burn
06. Devourer Of Light
07. Blood Red Tentacle
08. Dead
09. Funeral Maze

band:
Clement Favre - Bass
Nicolas Bauer - Drums
Renaud Mann - Vocals
Florian Brabant - Guitars

KNIŽNÍ TIPY - Blues černýho kafe - Henry Rollins (1998)


Blues černýho kafe - Henry Rollins
1998 (1992), Maťa

Byli jsme předtím v hospodě na pár piv. Pak mi Michal řekl, že prý v jednom klubu v Plzni je nějaké čtení. Měl jsem rád Bukowského a hodně jsem se do něj stylizoval. Miloval jsem Kerouaca a měl jsem mladé neklidné nohy. Znáte to, člověk v tomhle věku kouká do budoucna s nadějí, nechce dělat věci jako jeho rodiče. Kolem zuří čerstvě nabytá svoboda a mladá, čerstvá demokracie. Jdeme se nejdřív projít, naše holky si něco špitají a my místo toho, abychom je objímali a laskali, tak raději diskutujeme o knížkách. Měl jsem mysl otevřenou a vše nové nasával jako houba. Plzeň tenkrát bývala svěží, tepající město, se spoustou hospod, klubů a míst, kam se mohla moje neklidná duše schovat.

Četl jsem si v parku, tajně na přednáškách, které mě většinou nebavily. Nejvíc ale v dělnických hospodách, kde chlapi v montérkách nadávali na život. Moc jsem nemusel rádoby intelektuály, kteří si na všechno jen hrají. Takových vždy byla a je spousta. Už jsem nějaké čtení absolvoval. Většinou jsem se musel smát. Mladíci se šálami i v létě citovali verše, kterým moc nerozuměli. Tentokrát to bylo jiné. Snad poprvé jsem viděl holku tak pokérovanou, tak ocvočkovanou. Byla starší než my a celou dobu jsem ji doslova visel na rtech. Byl to takový ten typ dívky, která by byla bývala fakt modelka, ale ji něco, stejně jako nás, hodně trápilo. A tak dávala do čtení Blues černýho kafe všechno. Stal jsem se jejím fanouškem. Vypil jsem u stolku jako jediný spoustu piv a rumu. Ostatní si dávali kafíčka a vínko. Moc jsme se tam nehodil a Michal mi říkal, že se chovám jako lopata.

Jenže já ty povídky, básně a střípky, myšlenky Henryho Rollinse, doslova hltal a děsně, celým tělem i myslí prožíval. Po některých pasážích jsem vstával a tleskal, strhnul pár lidí. Křičel jsem, že tohle je přesně vono, že mi mluví úplně z duše. Už jsem znal nějaké klipy z MTV a i když se mi Blag Fag zase tolik nelíbili, tak mám pocit, že se tenkrát rodil Rollins Band a ten jsem pěkně žral. Ač metalista, hardcore i punk mě hodně ovlivnil. Hele, já byl fakt mladej a na vysoké škole se nás takových prokletých sešlo víc. Tahle knížka je něco podobného jako A uzřela oslice anděla od Nicka Cavea. Tolik hnusu a špíny, před kterou všichni jen zavírají oči. Nahlížel jsem na druhou stranu, možná díky tomu, že jsem poslouchal metal už spoustu let. Osobně jsem pozitivní a veselý člověk, ale temnota mě vždy přitahovala svojí záhadností.

Líbilo se mi, jak Henry Rollins píše. Neurvale, neučesaně, měl jsem plné zuby uhlazených pozérů. Šel na dřeň. Pamatuji si, že jsem dokonce někde viděl dokument, ve kterém četl své povídky. Už nevím, jestli to bylo přímo Blues černýho kafe, ale s jedním jsem si opravdu jistý. Tahle kniha mě hodně ovlivnila. Byl jsem osamocený tulák, který pendloval neustále mezi několika městy. Studoval jsem, ale také tahal sračky pod Škodovkou v kanálech na brigádách. S bývalými vězni, se spodinou společnosti. Měl jsem v sobě kus rebela, vandráka a i když je jasný, že v tomhle věku se do téhle pózy taky trošku stylizujete, tak mi tenkrát ta pokérovaná holka i Henry Rollins děsně imponovali. Čtení skončilo, já se měl k odchodu, rozložený na prvočástice. Ona ale přišla a poděkovala. Měla holý pupík, to se nosilo a v něm kroužek. Hrozně mě to fascinovalo.

Říkala nám, že hraje divadlo, že je umělkyně. A já jí odpověděl, že si myslím, že opravdu je a myslel jsem to smrtelně vážně, protože většina lidí má děsnej problém číst vlastní tvorbu, natož cizí. Machroval jsem, že taky píšu a ukázal jí svůj notýsek, ve kterém jsem měl pár svých postřehů. Řekla mi, že je to dobrý, ale nevím, jestli to bylo fakt upřímný, protože jsem na ní byl trošku mladý a jí očividně lichotilo, že se s ní bavím a koukám jí na kozy. Ehm, myslím si, že lidi spíš děsila, protože trošku předběhla dobu. Povídali jsme si dlouho do noci, nejdřív nám nosil Michal pivo, ale pak ho to přestalo bavit, protože se s ním nikdo nebavil. Odešel naštvaný, protože to byl jeho nápad a ne můj. Já jsem sem vlastně vůbec nechtěl jít. To bylo taky skvělý, prostě jste vyrazili do ulic a každý den se něco dělo. Já třeba viděl osm koncertů jazzu, který normálně nemám rád, ale hráli po klubech nějací staří páprdové, kterým to neskutečně šlo. Bylo to fakt hodně pestrý, taky na to měl člověk čas. Povinností málo. Šlo jen o to přežít, sbalit nějakou holku a tak. Znáte to.

Poslední, co si pamatuji, tak byla líbačka pod lampou a pak moje plápolání ulicí. Řekla mi něco o tom, že se jí líbím a pak blá, blá, blá. A že je na mě moc stará, což byla. Dal jsem si na baru na koleji ještě jedno pivo a usnul tam. Nechali mě spát až do rána a do školy jsem zase nešel. Místo toho jsem se vydal do svého oblíbeného antikvariátu u Synagogy. Kudrnatá studentka nějakého humanitního oboru nejdřív nevěděla, co po ní chci, ještě jsem špatně artikuloval, ale pak zaběhla dozadu a jeden výtisk Blues černého kafe mi přinesla. Byl jsem nadšený a to tak, že jsem ihned pár listů umastil naproti v bufetu. Dával jsem si vyprošťováka a sekanou.

I po letech, když jsem si tuhle dobrotu znovu dával (sekanou i knihu), tak jsem před sebou viděl tu pokérovanou holku. Její prsa až příliš nahoře, pupík s kroužkem, stále slyším její vychlastaný a prokouřený hlas. Do pajzlů, do barů, mezi špínu a hnus, tam patří tahle kniha a vlastně i já, když ji zase čtu. Je pro mě spoustou vzpomínek. Asi nebude pro každého, stejně jako Nick Cave píše Henry hnusně a ošklivě a v dnešní době přemíry negativních informací jsme pořád jak v nějaké špinavé stoce, hnijeme v hnoji. Pak už o tom nechceme číst, raději koukáme na růžové králíčky v reklamách. Nic krásného, řekl bych, přesto si myslím, že v určitém věku by člověk měl podobná díla číst. Blues černýho kafe je totiž opravdu skvěle napsané. 

Teď už jsem dávno usedlý pán žijící ve stereotypu všedních dní. Přesto, nebo právě proto, že jsem četl takové knihy, mám v sobě pořád tu jiskru, nadšení, nadhled i hlad a vášeň - tedy žiju! Henry Rollins je velká osobnost, chlap, který moc dobře ví, o čem píše i zpívá. Mám rád takový lidi.

Pokud budete můj dnešní tip číst, tak prosím nepropadejte depresím, smutku, ani nihilismu. Já kupříkladu knížku tentokrát dočetl, odložil a byl jsem rád, že se mám dobře. Tak nějak jsem si toho víc vážil. Buďte dobří a jak jinak, děkuji za pozornost. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------
První do češtiny přeložená kniha rockera a leadera Rollins Bandu, známého z několika koncertů v Praze. Sbírka krátkých literárních textů, deníkových záznamů, postřehů a několika básní, potvrzující všestrannost autorova talentu.

------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 5. května 2022

Recenze/review - DISCORDIA - Let Us Slay (2022)


DISCORDIA - Let Us Slay
EP 2022, vlastní vydání

for english please scroll down

Pokaždé, když se stane něco zlého v našem světě, má to samozřejmě odezvu i v podzemí. Zlo plodí zlo, nenávist nezná slitování. Viděli jste někdy smečku prašivých psů, kteří se servou mezi sebou? Krev a špína, kusy masa, odtrhaného od kostí. Tak přesně takhle na mě působí i polská kapela DISCORDIA. Ta přichází se svým prvním dlouhohrajícím albem. Jmenuje se "Let Us Slay" a je přesnou definicí rituálů, které se každý den se železnou pravidelností opakují na onom světě.

Představte si starou márnici, kousek za krásným městem Wroclaw. Cesta k ní je lemována stromy, o nichž se vypráví, že na nich rádi visí oběšenci. Něco na tom bude, protože když si dáte na hřbitově pár piv a pustíte si  "Let Us Slay", tak najednou zapomenete na všechno trápení. Zombie vylezou z děr a dají se do šíleného tance. Je to tak strhující, že se za zvuku chladných melodií určitě rádi přidáte. 


Muzikanti z DISCORDIA nejsou žádnými nováčky na scéně. Svoje ostruhy si získali v mnoha kapelách a nemusíte mít tím pádem strach o dobré řemeslo. Zvuk (Radosław Sławuta), provedení, obal (Michał Witek), vše je na svých místech. Deska zní naléhavě, opravdu vám u ní může prasknout lebka tlakem a energií, která z ní prýští na všechny strany jako krev z proříznuté tepny. Hraje se tady death metal se švédským otiskem (NIHILIST, ENTOMBED, ENTRAILS, DISMEMBER, GRAVE), vystopovat lze ale i thrashové prvky. Klasická smrt, pytel plný kostí, se kterým kapela chřestí o sto šest. Songy mají ten správný drive a grády. Podávejte, jak jinak, podchlazené. To ví každý starý fanoušek pohřbů do země i všichni nemrtví. Nehledejte zde žádné velké umění, ale nutno uznat, že to klukům sype parádně a vracel jsem se k jejich nahrávce rád a velmi často. A to z jednoho prostého důvodu. Baví mě poslouchat všechny ty šílené ozvěny ze starých pohřebišť, užívám si jednotlivé pasáže. Znáte mě, jinak bych o DISCORDII nenapsal ani řádku. Času je málo a to i přesto, že u nás v undergroundu plyne přeci jen jinak. Pokud se rádi procházíte ve tmě a svoje kroky často směřujete ke hřbitovu, tak neváhejte ani chvilku. Tuhle rakev exhumovali dobří muzikanti s pověstnou krvavou jiskrou v oku. Hroby se otvírají! Stačí jen vstoupit. Studený, rezavý, shnilý death metal, který vás spálí na popel!


Asphyx says:

A pile of dead bodies, rot, and death. A sweet smell floats above the grave. Worms, scum, fear. Who could do this? White bones, frightened faces, blood. Tissue decaying processes have been initiated. Where am I and why am I here? I am uncovering another layer, projecting horrible stories in my head that the dead had to experience. The first tone, the first sharp riff and everything is clear to me. Here is the real honest Swedish death metal. Moist, stinking, ugly, just like the grave in front of me.

This music genre can be played by several methods and these gentlemen chose the cruelest and the most brutal one. The skulls burst under the pressure, the coffin lids jump, and strange screams echo from the grave during the listening of this record. The band, thank Satan, did not succumb to any of the current trends and plays death metal in its own way. Swedish-like style, but with their own face and expression.


The Poles exhumed the old regulations in a similar way like GRAVE, DISMEMBER, NIHILIST, ENTRAILS, ENTOMBED did. Of course, musically it is nothing new, but the record is mastered in all respects. Literally devastating is the sound (Radosław Sławuta), which really kills, and Michał Witek great and morbid cover arts I can watch for hours. As far as ideas and melodies are concerned, DISCORDIA is not lagging behind. The album is of course intended for old school death metal fans, but it doesn't change the fact that it is a very good job. From time to time I feel like I'm in the old morgue during the listening. They carry dead bodies from a mass grave and I have to cut them into small pieces. I cut meat from bones, tear the intestines from their stomachs. An unbelievable smell is everywhere around. That's how it works in our underground, that's how it is. I listen to the new record "Let Us Slay" and the morgue is suddenly very dark. That's how I imagine a well-played Swedish death metal. Excellent cadaveric record! The graves are opening! Just enter. Cold, rusty, rotten death metal that will burn you to ashes!

Tracklist:
01. Blitzkrieg
02. Blood Death Hate
03. Cursed Place
04. Abandoned
05. False Mankind
06. Let Us Slay
07. Fuck You All

band:
Martin von Pielachöff - guitär, vöcals
Jörg von Berge - guitär, vöcals
Paul Schnittlauch - bäss
Sankt-Sebastian von Dekan - drüms

středa 4. května 2022

Recenze/review - INTROTYL - Adfectus (2022)


ITROTYL - Adfectus
CD 2022, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Ve staré márnici, kousek od našeho města, je díra v zemi, kam pohřbívali mrtvé. Někteří tedy ještě trošku žili. Je hodně zajímavé a vypovídá to o jednotlivých kulturách. Jak se chovají k zemřelým, takový vztah mají i životu. Jenže teď nejsem v české márnici, ale na starém mexickém pohřebišti a poslouchám novou desku ITROTYL. Kapela složená ze samých dívek a dam.

Brutalita, síla, temnota a chlad. Stejně jako na hřbitově. Hraje se zde poctivý klasický death metal, jak vystřižený ze základních učebnic. Navíc je přidáváno velké množství odhodlání a takový ten smradlavý odér, které dělají slušné kapely dobrými. Nic nového v záhrobí, ale nová deska "Adfectus" se rozhodně velmi dobře poslouchá. 


Lze zde vystopovat jasnou a zřetelnou inspiraci kapelami typu SUFFOCATION, MONSTROSITY, BRUTALITY, DEICIDE. Je to nářez jak má být. Musíte mít samozřejmě uši nasměrované do historie, ale téhle smečce rozhodně nelze upřít dobré řemeslo. Kapela sice bude všude velebena spíše proto, že v ní hrají samé ženy, ale soustřeďme se na hudbu. Ta také obstojí. Dokonce bych řekl, že ITROTYL se pohybují v záhrobí jistěji, než jejich slavnější kolegyně z CRYPTA (které třeba mě vůbec nebaví). Je to samozřejmě věc názoru, pořád se jedná o old school jako řemen, ale myslím si, že podobnou hudbu není třeba rozebírat jako vědecké dílo. Pokud ze skladeb cítím drive a sílu, tak bývám spokojen. A tahle smečka to se mnou umí. Dívám se do hluboké díry v zemi a slyším tichý nářek. Zase pohřbili někoho živého. Asi se jej potřebovali zbavit. A je úplně jedno, že nejsem v Mexiku, ale v malé vesnici za městem. Mrtví rozmlouvají na celém světě stejně. To je právě na hudbě to krásné a proto mě ji pořád baví podporovat. ITROTYL a jejich album "Adfectus" považuji za velmi dobré dílo. Baví mě jej poslouchat a rád se k němu vracím. Třeba vás taky zaujme. Klasický death metal ze starých pohřebišť!


Asphyx says:

Death metal has to cut and burn. You have to feel like someone is crushing your bones with a hammer. ITROTYL from Mexico can do all this. They are raw, like the hand of a decaying corpse. Rotting processes have begun.

ITROTYL are an extreme band, playing real unadulterated 100% death metal. No unnecessary things, no compromises. The new album is then a relentless addition to the deepest underground. The graves open, and the cries of the undead can be heard in the morgue again. I'm one of them. I'm waiting to be transferred to the other side. The new album "Adfectus" is my great guide. With a massive, dense sound, great packaging and typical boldness for bands form this area. I like the way the pack approaches its grave work. I like the fact that the tracks get under my skin. You will find a lot of interesting moments on the album and you will feel like smashing the nearest wall, exhuming another grave, disconnecting yourself from the devices and embarking on a long journey to the land of shadows. Mexican women is my private discovery, a band I came across during my endless wanderings underground. The legacy of old death metal bands that are genuine, real and will make you alive! Classic death metal from old burial grounds!

for fans: SUFFOCATION, MONSTROSITY, BRUTALITY, DEICIDE


tracklist:
1. Abyss
2. Under My Skin
3. Fear
4. Inner War
5. Anger
6. Flame
7. Redemption
8. Zombiefied

Line-up:
Sariux Rivera - bass
Rose Contreras - guitars
Kary Ramos - vocals
Annie Ramírez - drums


Webshop:

Web:

úterý 3. května 2022

Recenze/review - NECROM - All Paths Are Left Here... (2022)


NECROM - All Paths Are Left Here...
CD 2022, Osmose Productions

for english please scroll down

Jsi už starý pes a stále hledáš. Názory na to, co je dobré a co zlé se neustále mění. Jednou si dole a jednou nahoře. Zmatený bloudíš záhrobím a potkáváš své noční můry. Jedinou jistotou je nakonec temnota a hudba. Pokaždé, když posloucháš dobrou desku a ucítíš mráz až v morku kostí, tak jsi najednou silný. Jsou kapely, u kterých stačí jejich hudbu jen ochutnat, poslechnout si pár ukázek a víš, že si na správné straně. Uprostřed Hádovy říše. U řeky Styx. Mrtvý a nebo živý, je to jedno. Hlavní je, že se vzduchem vznáší ostré melodie.

NECROM jsou z Ukrajiny a letos se nás snaží podmanit prvním dlouhohrajícím albem. Ještě mají na svém kontě EP "The Light Has Never Been Here" z roku 2019. Rozhodně se nejedná o žádné začátečníky. Kapela je složena ze samých zkušených muzikantů, kteří moc dobře vědí, o čem je pravá, ošklivá a reálná smrt. 


"All Paths Are Left Here..." je deskou, která je z podobných pohřebišť, na kterých pohřbívají kapely typu ASPHYX, ENTOMBED, CARNAGE, GRAVE, HAIL OF BULLETS, THANATOS. Je albem, které žhne a pálí a zároveň dokáže ochladit pod bod mrazu. Skladby jsou napsány s jasným poselstvím - všechno zničit. Zároveň si ale pánové zachovávají svěžest a pestrost. Vše sedí perfektně na svých místech - zvuk, obal i celkové provedení jsou v podstatě dokonalé. Navíc má kapela svůj vlastní výraz, poznáte ji ihned mezi ostatními. Při poslechu najednou vím, jak vypadají démoni. Procházím se nekonečnými chodbami podzemí, prosévám mezi prsty prach. Už přesně vím, co je pravda a co lež. Vše je ohlodáno na kost, přebytečné maso i tkáně jsou odstraněny a zbyl pouze pravý, nefalšovaný a ryzí smrtící kov. Morbidní  krása čerstvě exhumovaných hrobů, touha ničit, NECROM jsou jako dávka od toho nejjedovatějšího hada. Otevřené rány, které zase začaly hnisat. Nahrávka je skvělým výletem do starých časů. Jako když naleznete u cesty zmrzlé tělo. Má na sobě tajemná znamení. Ocejchovali si jej přízraky. Ano, přesně ty noční můry, které vás přivedly až sem, do hrobky s nápisem NECROM. Takhle zní pravá smrt! Chladná, temná death metalová odpověď na ozvěny ze záhrobí!

Asphyx says:

You're an old dog and you're still seeking. Opinions about right and wrong are constantly changing. One day you're down and one day you're up. Confused, you wander the grave and meet your nightmares. In the end, the only certainty is darkness and music. Every time you listen to a good record and feel the chill in your bones, you're suddenly strong. There are bands where you just have to taste their music, listen to a few samples and you know you're on the right side. In the middle of Hades' empire. By the River Styx. Dead or alive, it doesn't matter. The point is, there's a crisp melody in the air.

NECROM are from Ukraine and this year they're trying to conquer us with their first full-length album. They have yet to release their 2019 EP "The Light Has Never Been Here". They are definitely no beginners. The band is made up of all experienced musicians who know very well what true, ugly and real death is all about.


"All Paths Are Left Here..." is a record that comes from the similar burial grounds of bands like ASPHYX, ENTOMBED, CARNAGE, GRAVE, HAIL OF BULLETS, THANATOS. It's an album that glows and burns and at the same time can chill below freezing. The songs are written with a clear message - destroy everything. At the same time, the gentlemen retain freshness and variety. Everything fits perfectly in place - the sound, the cover art and the overall execution are pretty much perfect. What's more, the band has its own expression, you'll recognize it immediately among the others. Listening to it, I suddenly know what demons look like. I walk through the endless corridors of the underground, sifting the dust between my fingers. I know exactly what's true and what's false. Everything has been gnawed to the bone, the excess flesh and tissue removed, leaving only true, unadulterated and pure death metal. The morbid beauty of freshly exhumed graves, the desire to destroy, NECROM are like a dose from the most venomous snake. Open wounds that have begun to fester again. The record is a great trip to the old days. Like finding a frozen body on the side of the road. It's got mysterious markings on it. It's been branded by ghosts. Yes, the very nightmares that brought you here, to the tomb marked NECROM. This is what true death sounds like! A cold, dark death metal answer to the echoes from beyond the grave!


Tracklist:
01. Dagon
02. Fathers Will Feast
03. Food For Worms
04. The City The Old Ones Built
05. The Oldest Horror
06. Walls Have Hands
07. The Light Has Never Been Here
08. Templars Are Coming
09. Tomahawk Of Bone
10. The Woods Of Weird West



pondělí 2. května 2022

Recenze/review - CARNAL SAVAGERY - Scent Of Death (2022)


CARNAL SAVAGERY - Scent Of Death
CD 2022, Moribund Records

for english please scroll down

Proražená lebka, zlomená kost. Rozdrcené klouby, tělo bez masa. Duše se směje dávno na druhé straně, v temných a chladných katakombách. Opustila tě teprve nedávno. Náraz to byl šílený. Tlak a energie, smrt si nevybírá a čeká na nás za rohem. Poslouchám novou desku švédských CARNAL SAVAGERY a neskutečně si ji užívám. Je totiž dokonalou esencí toho, co mám na death metalu rád. Temnota a chlad. Zombie lezou z děr. 

"Scent Of Death" je další povedenou exhumací v řadě. Kapela si na nic nehraje, jde si svoji cestou a zůstává po ní jen spálená země. Chřestí se opět pytlem plným shnilých ostatků a vy si tak můžete užít desku, u které zcela vykrvácíte. Přejdete přirozeně na druhou stranu. Do říše nekonečných stínů. 

"Scent Of Death" je jako výstřel z brokovnice. Mozek se vám promítne na protější zeď. Smrt a zase jenom smrt. CARNAL SAVAGERY na to jdou podobně jako třeba takoví DISMEMBER, ENTRAILS, GRAVE, SORCERY, WOMBBATH, ENTOMBED, INTERMENT. Pohybují se v katakombách, které velmi dobře znají. Jsou klasici a i nové skladby jsou ohlodány až na dřeň. Jako bych prošel velkou drtičkou a pak čekal dlouhé dny ve studené márnici. Ještě se neví, kam bude moje tělo pohřbeno, ale něco jsem zaslechl, že za hřbitovní zeď. Tam leží mí kolegové, všichni prokletí, zavržení, všichni posluchači smrtícího kovu, kteří se neohlížejí zpět. Tančí vždy jen s těmi nejkrásnějšími zombie. Po formální stránce je vše v nejlepším pořádku. Zvuk, obal, celkové provedení, všechno sedí na svých místech. Jako dobře vyrobená rakev. Prosévám mezi prsty prach smíchaný s krví a přemýšlím, jaké budou jednou moje poslední dny na tomto prohnilém světě. Když poslouchám desky jako "Scent Of Death", tak se do záhrobí opravdu těším. Dejte mi někdo pivo a přidejte hlasitost! Tohle album řeže tou správnou stranou nože. Odsekává maso od kostí, proráží lebky a otiskne se do vás jako kus rozžhaveného železa. Zničující death metalový útok ze švédských katakomb! 


Asphyx says:

Fractured skull, broken bone. Crushed knuckles, fleshless body. The soul laughs long ago on the other side, in the dark and cold catacombs. It left you only recently. The impact was crazy. The pressure and the energy, death doesn't choose and waits for us around the corner. I'm listening to the new album from Sweden's CARNAL SAVAGERY and enjoying it immensely. It is the perfect essence of what I love about death metal. Darkness and coldness. Zombies crawling out of holes.

"Scent Of Death" is another successful exhumation in the row. The band doesn't play games, it goes its own way and all that's left is scorched earth. They rummage through a bag full of rotten remains again and you can enjoy a record that makes you bleed out. You'll naturally cross over to the other side. To the realm of endless shadows.


"Scent Of Death" is like a shotgun blast. Your brain is projected on the opposite wall. Death and only death. CARNAL SAVAGERY go for it like DISMEMBER, ENTRAILS, GRAVE, SORCERY, WOMBBATH, ENTOMBED, INTERMENT. They move in catacombs they know very well. They are classics and even the new songs are gnawed to the marrow. It's like going through a big shredder and then waiting long days in a cold morgue. No word yet on where my body will be buried, but I heard something about it being behind a cemetery wall. There lie my colleagues, all cursed, all damned, all listeners of the deadly metal who never look back. They only ever dance with the most beautiful zombies. Formally, everything is in perfect order. The sound, the cover, the overall execution, everything fits in place. Like a well-made coffin. I sift the dust mixed with blood between my fingers and wonder what my last days in this rotten world will be like. When I listen to records like "Scent Of Death", I really look forward to the afterlife. Somebody give me a beer and turn up the volume! This album cuts with the right side of the knife. It cuts flesh from bone, it cuts through skulls and imprints itself on you like a piece of red-hot iron. A devastating death metal assault from the catacombs of Sweden!


about CARNAL SAVAGERY on DEADLY STORM ZINE:






Tracklist:
01. Deformed Bodies
02. A Vacant Casket
03. Rotten Immortals
04. Scent Of Death
05. Impaled Tortured And Left For Dead
06. Leeches
07. Writhed In Agony
08. Mortuary Of The Unblessed
09. Cranial Sodomy
10. Tombs Of The Deformed
11. To Moulder In A Grave (CD Bonus Track)



neděle 1. května 2022

Recenze/review - THORIUM - Danmark (2022)


THORIUM - Danmark
CD 2022, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Další zbloudilá duše, další člověk, kterého si dostal na správnou stranu. Usmíváš se uprostřed kostela, ale tvůj jazyk je rozeklaný. Nasáváš bolest, když jsou u zpovědi. Za zdmi kláštera zůstane spousta špíny. Zlo má mnoho podob a ty si jej přivedl k dokonalosti. Pod krásnou tváří, která vyzařuje důvěru, se ukrývá bestie. Navíc máš výsledky a vždy plný kostel. Nepočítal si akorát s jednou věcí. Obraz tvojí prokleté duše se postupně promítne do tvých očí. Stane se ze tebe zrůda, která shoří v pekle.

Podobné příběhy mě napadají i při poslechu nové desky dánských veteránů THORIUM. Jejich skladby jsou stejně prokleté, temné a šílené. Kapela datuje svůj vznik do devadesátých let a i když jsou v ní dnes již jiní členové, tak stále hledí do tmy. Novinka je morbidní výpovědí o kruté smrti.


Potkává se zde klasická švédská death metalová škola (DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED) s floridskou tradicí (MORBID ANGEL, DEICIDE). Výsledný koktejl je podáván podchlazený, vždy s kusy zcela shnilého masa. Nutno rovnou napsat, že mi skladby ihned začaly kolovat v žilách jako nějaký prudký jed. Stará poctivá  práce je znát z každého tónu. "Danmark" se valí kupředu jako lavina z kamení, kostí a nenávisti. Jako by na mě padala velká těžká zeď, jakoby mi někdo stál po celou dobu poslechu na hrudníku a tlačil mi na srdce kovovou botou. Songy v sobě mají potřebný vztek, nakumulovanou energii. Kněz se zase usmívá a není divu. Ovce jdou na porážku a poslouchají vždy na slovo. Stačí si vybrat. Líbí se mi zvuk, obal, oceňují absolutní nasazení, se kterým ničí kapela všechno v okruhu několika kilometrů. Letos vám THORIUM dali do rukou hodně třeskavou směs. Stačí jen vytáhnout pojistku a všichni věřící najdou konečně svůj klid. Ne, tahle nahrávka vám nedá rozhřešení, ale vezme vás na divoký výlet do starých katakomb. Je určena nejen pro zkušené pamětníky pravé, reálné smrti, ale i pro všechny, kteří věří v poctivé pohřby do země. Dánové se vrátili, aby vás svojí hudbou navěky prokleli. Amen! Syrová death metalová mše! 


Asphyx says:

Another stray soul, another person you got on the right side of. You smile in the middle of the church, but your tongue is forked. You suck in the pain when they're in confession. There's a lot of dirt left behind the walls of the monastery. Evil takes many forms and you have brought it to perfection. Beneath the beautiful face that exudes confidence, there is a beast. Plus, you have results and an always full church. There's just one thing you didn't count on. The image of your cursed soul will gradually reflect in your eyes. You become a monster who will burn in hell.

Similar stories come to mind when I listen to the new album from Danish veterans THORIUM. Their songs are equally cursed, dark and crazy. The band dates back to the nineties and even though there are different members nowadays, they still stare into the darkness. The new album is a morbid testimony to a cruel death.


The classic Swedish death metal school (DISMEMBER, GRAVE, ENTOMBED) meets the Florida tradition (MORBID ANGEL, DEICIDE). The resulting cocktail is served undercooled, always with chunks of completely rotten meat. It must be written straight away that the songs immediately began to circulate in my veins like some violent poison. The old honest work is evident in every note. "Danmark" rolls forward like an avalanche of rocks, bones and hate. It's like a big heavy wall is falling on me, like someone is standing on my chest and pressing on my heart with a metal boot the whole time I'm listening. The songs have a necessary rage in them, an accumulated energy. The priest is smiling again, and no wonder. The sheep go to the slaughter and always listen to the word. You just have to choose. I like the sound, the cover, they appreciate the absolute commitment with which the band destroys everything within a few kilometers. This year THORIUM have given you a very shaky mix. Just pull the fuse and all the faithful will finally find their peace. No, this record won't give you absolution, but it will take you on a wild trip to the old catacombs. It's not only for seasoned remembrancers of true, real death, but also for anyone who believes in honest burials in the ground. The Danes have returned to damn you forever with their music. Amen! A raw death metal mass!


tracklist:
1. War is Coming
2. A Crown to Obscurity
3. Majesty
4. Semen of the Devil
5. My Decay
6. The Silent Suffering
7. Defiance
8. Reign the Abyss
9. Nine Lives
10. Into the Gods

Line-up:
MHA - vokills
Jose Cruz - guitars
JP - guitars
Jesper - bass
Daniel - drums




Webshop:

Web:

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý čtyřicátý devátý - Trampové lezou z děr

Příběh tří stý čtyřicátý devátý - Trampové lezou z děr

V těch dávných časech, někdy na konci devadesátek, jsem na televizi vůbec nekoukal. Sport mě nezajímal a nezajímá a nějaké seriály my byly vždy ukradené. Byl jsem u Elišky a cestou ven, jak jinak do hospody, šla vrátit nějaké spolužačce sešity s učivem. Kamarádka byla prototypem namyšlené blondýny, tehdá už s autem, takže honorace. Na mě, na váguse koukala skrz prsty. Usedl jsem na koženkový gauč a přilepily se mi džíny. Měla obrovskou barevnou televizi. Zrovna tam dávali nějaký pořad o trampech. Zaujalo mě to, kluky a holky v maskáčích jsem vždycky svým způsobem obdivoval. Svoboda, ano svoboda někde v lesích. Vyprávěli tam staří trampové, vše působilo tak nějak úsměvně, ale opravdově. Blondýnka pronesla něco o svoloči a smradu. Poslal jsem ji doprdele a šel si ven zakouřit. Si myslí, že když má kozy u krku a promedánuje se přede mnou v tangách, že se s z ní poseru. Mám nějakou úroveň, ne?

Eliška mě trošku seřve, ale moc jí nevnímám. Hele, mám rád opravdový lidi, co si na nic nehrajou. Radši budu spát v lese v zimě, než abych šel s tou tvojí kamarádkou tancovat na diskotéku. Myslím, že mi nadávala, ale pak mi dala pusu a bylo všechno v cajku. Tedy u ní. Mě vrtali trampové pořád hlavou. Michal s Blankou už čekali U Kance a pivo teklo proudem. Téma dnešního večera bylo jasné. Vyprávěl jsem o tom, co jsem zažil kdysi s Kačenkou, o našich toulkách v lesích, o trampu s Kristýnkou na vozíku. Jo, všechny jsem nadchl a to dokonce natolik, že se začali pídit po tom, kam se jezdí z Plzně. Na školu s holkama chodili nějací kluci v maskáčích a když se jich zeptaly, tak prý úplně nejvíc jsou Brdy. Jen se tam musí dávat pozor na munici, některý prostory jsou pořád vojáků. 

V  týdnu jsem se stavil v antikvariátu a sehnal mapu. Připadali jsme si jak spiklenci, jako malí kluci a holky, kteří plánují velké dobrodružství. Dodnes nechápu, jak jsme Blanku a Elišku přesvědčili. Měl jsem bágl, kanady, spacák, ale jinak nic moc. Nejvíc je prý spát pod širákem, jenže už byl hluboký podzim, na horách hlásili dokonce sníh. Neodradilo nás nic a v pátek po škole jsme nasedli na autobus a už za tmy dorazili do Rožmitálu. Jeli s námi vojáci základní služby, měli kecy na naše holky a já se otřásal chladem. Už zase jsem věděl, proč studuju. Vojna pro mě byla zakázaná věc, měl jsem šílený odpor ke zbraním a vůbec jsem byl pacifista jak se patří. Tenkrát jo. Vystoupíme a je skoro tma. Ujdeme pár kilometrů, ale moc to nejde. Je šílená zima. Někde směrem na Prahu (kopec), najdeme kousek s mýtinou. Nemůžu dál, rozdělejme oheň, řekne Eliška a mě se najednou hodí všechno, co jsem se naučil jako malý i jako puberťák. Jsem za děsnýho chlapáka, sedí se a pije rum. Jenže k ránu vystřízlivím, je mi zima a zvuky lesa jsou značně strašidelné. Eliška se u mě ve spacáku třese. Přikryji ji vším, co najdu. Sám se klepu jako osika.

Otřepeme se u salámu a rumu. Vymrzlí jak sobolí hovno. Rozprostřeme mapu a vydáme se na cestu. Chodíme po pěšinách a dost často narazíme na cedule se zákazem vstupu. Samí vojáci. Ale je tu klid. Jsme utahaní, nikde nikdo, jídlo dochází, zase jsme něco hodně podcenili. Hlavně, že máme rum. Dvakrát se ztratíme, otočím nesprávně mapu a tak po mnoha a mnoha kilometrech vylezeme na Tok. Mám poznamenáno, že by to měl být nejvyšší vrchol Brd. Kolem je ale les, tak nic nevidíme. Nevím, jak je to dnes, ale tenkrát to tak bylo. Slezeme dolů, směr Octárna. Je to kus, zase padá tma, ale musíme, nejde to jinak. Hele, asi zemřeme hlady, říkám všem, když na improvizovaném tábořišti rozdělávám oheň. Představovali jsme si romantiku a sex pod hvězdami. Místo toho nám je děsná kláda a jedli bychom i kůru. Mladí a hloupí, inu stává se.

"Proč byste umírali?": ozve se z mlází a my se vyděsíme. Lesní muž, dva lesní muži. Stoupnu si do postoje jako na karate a druhý příchozí se rozesměje. Přece by ses nepral se ženskou. Dvojice jsou totiž manželé, staří, neskutečně staří trampové. Pozveme je k ohni a oni dají na oplátku do placu bochník chleba a považte, uzené. Vypráví se. Dlouho, skoro až do rána. Jezdí sem snad padesát let, nejdřív jen tam, kde to bylo povolený, často je trampíky dokonce policajti naháněli po lesích, to když naschvál zabloudili do zakázaného prostoru. Visíme jim na rtech. Jsou vrásčití, špinaví, trošku smrdí, ale přátelé, takhle veselé lidi jen tak někde nepotkáte. Vypráví o potlachu, na kterém se kdysi seznámili a pokaždé, když mluví jeden o druhém, tak mají na tvářích přesně takový ten výraz moudrých lidí. Je to šíleně krásný, až naše holky pláčou, protože jak známo a pořád to opakuju. Každej, ale fakt každej nakonec hledáme stejně jen tu vopravdovou lásku. Oni měli štěstí, jejich vztah se upevnil a ohlodal na kost v lesích. Zestárli spolu. 

Ráno jdu brzy čůrat a vedle mě se objeví potichu ten starej indián. Leknu se, až si počůrám ruku. Ty vole, ta prostata, je svinstvo. Namažeme chleby a čekáme, až vstanou ostatní. Působí navenek jako děsnej morous, ale jen do chvíle, než promluví. Má hluboký, klidný hlas lidí, kteří vědí, co chtějí. Nikdy mu nešlo o bohatství, lidi mu přijdou divný, ve svý honbě za věcma. Pro něj je nejdůležitější pátek nebo dovolená, když má sbalený bágl a usedají na vlak. Poslední domy a pak už jen divočina. Jasně, působí nejen v dnešní době divně, v práci jej všichni považují za zamrzlého mladého starého, ale on ví své. A jeho žena, která se za chvilku probudí, tak také. Ihned mi řekne, že Michal s Blankou k sobě patří, ale že mě a Elišce jde jen o sex, což je prý dobrý, ale dlouhodobě nám to nebude fungovat. Řeknou to jen tak, mimochodem, ale pamatuju si to a dlouho o jejich slovech přemýšlím.

Zmizí stejně, jako se objevili. Jako stín, přízraky, duchové lesa. Jdeme dál, musíme se dneska dostat na vlak. Povede se, ale dvakrát nás zažene nějaká hlídka. I když jsem vždycky býval dobrý navigátor, v Brdech bych se asi ztratil. Žádné turistické značky, jen divoká příroda. Sychravý podzim navíc moc lidí nepřilákal. Ve vlaku si od nás odsedají. Máme z toho děsnou srandu. Na koleji chci zalézt k Elišce pod deku, ale usne na gauči ještě před sprchou. Uložím ji, pohladím a jdu dolů na bar. Sedí tam samotný Michal. Taky o té dvojici přemýšlíš? Jojo, pokračujeme až do chvíle, než se chce spát i nám. Další týden jsme všichni nachcípaní, ale máme vzpomínky. Já se třeba zařeknu, že se do Brd jednou vrátím, což splním po mnoha letech už se svoji manželkou, i sám na kole a běžkách. Trampové tenkrát vylezli z děr a bylo hrozně příjemné je potkat. Smrděli lesem i korunou, ale byli šťastní. Nejvíc si pamatuju, jak když mizeli zase v lesích, tak se drželi za ruce. Po tolika letech. Záviděl jsem jim, kdybyste věděli, jak já jim záviděl. Já vím, nemá se to, ale byl jsem fakt mladej floutek.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine