DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pátek 14. října 2022

KNIŽNÍ TIPY - Hvězdy, můj osud - Alfred Bester (1992)


Hvězdy, můj osud - Alfred Bester
1992 (1956), Laser-books (Laser)

Seděli jsme každý na jiné straně pokoje. Venku mrzlo a bylo tolik sněhu, že místní říkali, že si to nepamatují. Pes byl zalezlý za kamny a moje milá si četla nějaký rakouský román do školy. V němčině. Neměli jsme televizi a bylo nám dvacet. Vytáhl jsem ze žebradla Hvězdy, můj osud a snažil se číst. Moc mi to zpočátku nešlo. Fučel vítr a větve z borovice byly prohnuté bílou tíhou tak, že se dotýkaly okna. Jdu přiložit. Zavřel jsem se ve spacáku vedle do kuchyně, kde jsme ještě netopili. A najednou letěl vesmírem. Původně jsem si chtěl připravit něco k jídlu a překvapit svoji budoucí manželku. Zmrzlá paštika ale zůstala na stole. Začetl jsem se natolik, že jsem nevěděl o světě. Ze čtenářského snu mě probudila až zima v kostech. Už jsem si říkala, kde seš, mohl bys dojít pro dřevo, dochází nám. Šel jsem, ale byl jsem jako ve snu. Pořád jsem se toulal s Gully Foylem nicotou.

Umět se teleportovat jsem vždycky chtěl. Vlastně každý den, když jsem sedával na nekonečně nudných matematikách v posluchárnách, kde všichni hltali nové vědomosti. Moje myšlenky létaly někde úplně jinde. Byl jsem jak malý smrádě, co ho několikrát načapaly soudružky učitelky, že si čte pod lavicí. Hvězdy, můj osud jsem zhltnul za odpoledne. Místo toho, abych se učil části strojů, mechaniku a pevnost pružnost, tak jsem skripta hodil do kouta a četl si. Lítat vesmírem pro mě bylo o hodně zajímavější. Přes den jsme chodili na běžky, nahoru na hřebeny. O samotě, jen my dva. Bylo to vlastně úplně na začátku našeho vztahu, když si člověk ladí společný život. Knížky máme rádi odjakživa. Vždycky byly naším společným tmelem, soukromou a intimní záležitostí. Sci-fi jsem měl už rád nějakou dobu, moje žena moc ne, ale to nic neměnilo na tom, že se pak dalo o příbězích diskutovat. 

Přiznám se, že telepatie není zrovna mým oblíbeným tématem. Ale Alfred Bester napsal krásný opus, který se mě osobně četl velmi dobře. Je v něm spousta momentů k zamyšlení, které získaly časem na ještě větší důležitosti. Vskutku nadčasová záležitost. Ověřil jsem si to nedávno, když jsem se ke knize vrátil. Tentokrát doma, hezky v teple, přesto jsem četl s úplně stejným nadšením. Pokud jste jako já fanoušci tohoto žánru, tak rozhodně neváhejte, Hvězdy, můj osud se čtou samy. Jsou o pomstě, o moderní civilizaci na pokraji kolapsu. Gully je možná násilník, lhář, vrah, přesto je svým způsobem velmi sympatický. Alespoň pro mě. Mám rád podobné postavy, líbí se mi, jak je ta jeho (a nejen ona) vykreslena. Ve výsledku je všechno poměrně pesimistické, s žádnou nadějí na zlepšení, ale když já si prostě nemůžu pomoc a musím srovnávat se současností. Alfred Bester měl o našem druhu poměrně špatné mínění. Když si to vezmu kolem a kolem, tak se mu ani moc nedivím. 

Znám lidi, kteří se pomstou doslova zalkli, zničila je. Ale znám i jedince, pro které se stala zadostiučiněním. Záleží na úhlu pohledu a samozřejmě na konkrétním případu. Jen si říkám, jak musel být autor skeptický k našemu druhu, když ji psal. Zajímavé je, že první vydání spatřilo světlo světa v roce 1956, po dvou světových válkách, po zvěrstvech, které neměly obdoby. Můžete mi někdo vysvětlit, proč se z historie nedokážeme nikdy poučit? To jsme opravdu tak hloupí? Nebo mám jenom naivní představy? Možná ano. To ale nic nemění na tom, že Hvězdy, můj osud jsou velmi čtivým dílem. Nejen, že mě pořád baví, ale pokládají i spoustu otázek. Mám to takhle rád. Zajímavé co? Jak dokáže být tak stará kniha pořád aktuální. Nedalo mi to, opravdu jsem musel a přečetl si ji raději dvakrát. Některé pasáže jsem si doslova vypálil do mozku. Jsou totiž pořád skvělé.

Podzim je v plném proudu, slabším povahám začíná chybět světlo. Doporučuji dlouhé procházky, méně obrazovek a více knih. Hvězdy, můj osud, jsou mým pátečním tipem pro tento týden. Do jaké doby byste se chtěli teleportovat? Bavilo by vás číst myšlenky někomu jinému? Nebo raději ne? A co si myslíte o pomstě? Hezký den, vlastně i víkend. Pro někoho bude dnešní tip jenom taková oddechovka, ale když ono je taková radost ji číst! Buďte dobří a děkuji!

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tento román Alfreda Bestera vás zavede do společnosti, v níž je teleportace nedílnou součástí života. Na pozadí kulis a podmínek pro nás naprosto podivuhodných se odehrává klasický příběh křivdy a odplaty. Gully Foyle, lhář, darebák, mrchožrout, ale přesto sympaťák, je hnán pomstychtivou posedlostí, která ho v průběhu děje změní v nejpozoruhod­nějšího člvěka ve sluneční soustavě. Román je srovnáván s klasickým dramatem a vzbudil velké nadšení jak u čtenářů, tak i u kritiků ve všech zemích, kde dosud vyšel.

Přestože se po Besterovi mnozí autoři k telepatii i k teleportaci vrátili, žádná z jejich postav už nedokázala čtenáře tak fascinovat, jako Gully Foyle.

Román patří ke zlatému fondu americké i světové science fiction.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 13. října 2022

Recenze/review - MOTHER OF GRAVES - Where The Shadows Adorn (2022)


MOTHER OF GRAVES - Where The Shadows Adorn
CD 2022, Wise Blood Records

for english please scroll down

Poprvé ke mě přišla v jednom zlém snu. Podala mi svoji chladnou ruku a usmála se na mě. Z úst ji vylezli červi a z očí tekla krev. Vyděsil jsem se a po zádech mi přeběhl mráz. Samota duše, strach ze života. Byla naprostá tma, ticho a chlad. Tak krásná, tak smyslná. Vznášela se nad močálem, musel jsem ji následovat. Za zvuků nové desky "Where The Shadows Adorn". Rozplynul jsem se. Jako černá mlha. Jako Smrt.

Je to moje úplně první setkání s kapelou MOTHER OF GRAVES. A musím rovnou napsat, že mě ihned doslova připoutala k reproduktorům. Cítím z ní velkou sílu, smutek, věčnost, bolest i strach. Prosévám mezi prsty prach svých předků a ztrácím se ve vzpomínkách. Tiše se modlím a přidávám hlasitost. Death doomový obřad může začít. 


Procházím se mezi náhrobky, navštěvuji kobky, ve kterých byla kdysi tvořena ta nejlepší muzika. MOTHER OF GRAVES sem také patří. Mají pro to všechny předpoklady. Mrazivý zvuk (Recorded and mixed by Ben Sandman at GLB Studiosm, Mastered by Dan Swanö at Unisound AB), nádherný obal od mistra Paolo Girardiho, tohle všechno jsou řemeslné základy, které byly odvedeny na výbornou. Slyším šepot nemrtvých, proplétám se pavučinami. Hniloba, zmrzlé náhrobky. Ale hlavně skvěle napsané skladby, spoustu pochmurných nálad. Nastává pomalu podzim a v těchto dnech si "Where The Shadows Adorn" hodně užívám. Kolem postupně usíná příroda a duše zemřelých bloudí v úvodu zmiňovaných močálech. Ano, tahle nahrávka je naléhavá, smutná i šílená. Je jako podivný sen, ve kterém potkáte svoji vlastní smrt. V podání kapely je krásná, přitažlivá, krutá a děsivá. Jako když se ztratíte ve tmě. V mrtvém lese plném stínů. Mám rád muziku, která rozdrásá moji fantazii. Která mě uhrane a prokleje. A tohle všechno MOTHER OF GRAVES umí na výbornou. Zase se mi objevila stigmata na rukou. U tohoto alba krvácím, umírám a znovu se rodím. A rád bych za ně kapele poděkoval. Je skvělé po všech stránkách. Mlhavý, bolestivý death doom metalový sen!

Asphyx says:

She first came to me in a bad dream. She gave me her cool hand and smiled at me. Worms came out of her mouth and blood came out of her eyes. I got scared and a chill went down my spine. The loneliness of the soul, the fear of life. It was completely dark, silent and cold. So beautiful, so sensual. She hovered over the swamp, I had to follow her. To the sounds of the new album "Where The Shadows Adorn". I melted away. Like a black fog. Like Death.

It's my very first encounter with MOTHER OF GRAVES. And I have to say, it literally had me glued to the speakers immediately. I can feel the power, the sadness, the eternity, the pain and the fear. I sift through the dust of my ancestors between my fingers and lose myself in memories. I pray silently and turn up the volume. The death doom ceremony can begin.


I walk among the tombstones, visiting the dungeons where the best music was once made. MOTHER OF GRAVES belongs here too. They have all the ingredients. The chilling sound (Recorded and mixed by Ben Sandman at GLB Studiosm, Mastered by Dan Swanö at Unisound AB), the gorgeous cover art by master Paolo Girardi, these are all craftsmanship basics that have been done to perfection. I hear the whispers of the undead, I weave through the cobwebs. Rot, frozen tombstones. But mostly well-written songs, lots of somber moods. It's slowly coming to autumn and I'm enjoying "Where The Shadows Adorn" a lot these days. Nature is gradually falling asleep around me and the souls of the dead are wandering in the swamps mentioned in the introduction. Yes, this record is urgent, sad and crazy. It's like a strange dream in which you meet your own death. As performed by the band, it is beautiful, alluring, cruel and terrifying. It's like being lost in the dark. In a dead forest full of shadows. I like music that tears my imagination apart. That warms me and curses me. And that's what MOTHER OF GRAVES does well. The stigmata on my hands have reappeared. This album makes me bleed, die and be born again. And I'd like to thank the band for them. It's great in every way. A misty, painful death doom metal dream!


TRACKLIST
1. Where The Shadows Adorn
2. Rain
3. Tears Like Wine
4. The Emptiness Of Eyes
5. Of Solitude And Stone
6. The Crown
7. Ghost In The Twilight
8. The Caliginous Voice

CREDITS
Recorded and mixed by Ben Sandman at GLB Studios
Mastered by Dan Swanö at Unisound AB
Drum tracks by Wesley Heaton at 1857 Studios, assisted by Marcus Bowden
Artwork by Paolo Girardi
Layout by David Jaggar

LINE-UP
Brandon Howe - Vocals, Keyboards
Chris Morrison - Guitar
Ben Sandman - Guitar
Corey Clark - Bass
Don Curtis - Drums

A few questions - interview with death doom metal band from United States - MOTHER OF GRAVES.


A few questions - interview with death doom metal band from United States - MOTHER OF GRAVES.

Answered Chris Morrison (Guitars), thank you!

Ave, can you introduce your band to our readers? – When was it founded and what style of music do you play etc.?

Hello, thanks for the interview! We are Mother of Graves from the Indianapolis, Indiana area in the United States. The idea for the band started in late 2016, but we didn’t officially form until 2019. Mother of Graves plays a melodic style of death/doom metal. We released our debut EP, In Somber Dreams, in early 2021.

Where and under what conditions were you recording the new album? Who was in charge of sound, production and mastering?

We recorded the album at our guitarist Ben’s studio, mostly. Drums were tracked at 1857 studios as they have a big room and lots of great drum microphones, etc. The environment was great and laid back since we were able to take our time in the studio and not have to worry about hourly rates piling up. Ben engineered, produced, and mixed the album. He did a great job getting sounds and getting the best performance out of all of us. Then we sent it off to Dan Swano at Unisound for mastering who did a great job with the final product.


How many copies were released and which medium was used for this new edition (CD, digital, vinyl, cassette)?

The new album will be released on 10/14/2022 on Vinyl, CD, cassette, and digital by Wise Blood Records. This vinyl run is limited to 200, and we expect those to sell out quickly. I believe the cassettes may also be a limited run of 200.

Who is the author of the lyrics and how were they created and about what do the lyrics deal with?

Our vocalist, Brandon, writes all the lyrics. He has spoken about how isolation during the pandemic resulted in him diving deep into his own self. The lyrics address loss, love, grief, anger, burdens, mistakes, etc. Basically he takes these deep emotions, and life experiences, and transforms them into his great poetry. The words are not really a concept, but a true release and an outlet for Brandon. These are all things that people relate to. Sometimes you bury the feelings and thoughts deep inside, but in this band we use the words and music as a cathartic release. It is deeply meaningful for all of us.


Who created the logo of the band, and who took care of the graphics and the website? What about you and social networks? Do you consider these things important?

Nate Vaught of Brainvault Designs made the logo for us. We wanted something different, not a typical death metal logo. I knew I wanted some sort of illustration involved, kind of like the King Diamond logo or that early bat and demon Morbid Angel logo. So we got a cool skull in ours, haha! Paolo Girardi painted the album cover for us, and he did a phenomenal job. The gatefold is killer! David Jaggar did the layouts for the album and our t-shirt designs. As far as social media, it is very important. We used to have tape-trading way back in the day. Now we basically do the same thing, but instead it involves communicating with like-minded metal fans online. There are some great communities out there that I am happy to be a part of. I enjoy interacting with fans and learning about new bands, etc. For a band that isn’t that well known, like us, it is important to stay active to spread the word and get people engaged.

Which label did you choose for releasing your album and why this label? Are you satisfied by how your label represents you and takés care about you?

This is our second time working with Wise Blood Records. Sean runs a fantastic label, is a great person, and truly supports the metal community. His label is relatively new, but he does an amazing job with getting the releases heard by as many people as possible. He has unlocked so many doors for us, and we could not be happier to work with him again for this release.


Which bands do you idolise and where do you get your inspiration?

I am not sure I idolize anyone; however, I definitely draw inspiration from bands like the “Peaceville Three,” Katatonia, Tiamat, Edge of Sanity, and bands like that. But I listen to a wide variety of metal, and non metal, and get as much inspiration from what some of our friends’ bands are doing.

Did you send your record to some Labels - which are the labels? How was the response?

No, none. We did not shop anything around. We knew we wanted to work with Sean and Wise Blood again, so we are glad he wanted to work with us again as well. We did get a few labels reaching out to us with varying levels of interest, but we decided Wise Blood was the place to be for this album.


How many gigs have you played? Which type of gigs do you prefer, whether it's (clubs or festivals) and which of your performances would you consider as the best?

Surprisingly we have only played two shows so far. We aren’t the type of band that is going to be out playing live at every opportunity. Our focus is more on writing bleak songs. We love the writing and creating aspect. We want our shows to be special and that is hard to accomplish if you are playing every weekend. That being said, we are looking to book some shows for 2023 to support the album. We would love to play some more festivals. Club gigs are great as well. I really enjoy both the bigger festival atmosphere as well as the intimate club show.

What about your plans for the future? What do you want to achieve with the band?

We just want this album to reach as many people as possible. We hope it resonates with people the way it does with us. As far as plans, as mentioned before we hope to support the album with festival appearances and select shows. Then the plan is to continue writing for the next album.

How and where can your fans contact you? Can you provide some contact information?



@motherofgraves on Twitter and Instagram

Motherofgraves@gmail.com

Thanx for the interview.

Thank you very much! Cheers!


středa 12. října 2022

Report, photos, video - PARADISE LOST, HANGMAN'S CHAIR - Plzeň, Šeříkovka - 11. 10. 2022


Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:


Zážitek z hudby, obzvláště z té živé, je dle mého nepřenosný. Slovy nejde dokonale vyjádřit atmosféra, bývají jen chabou náhražkou toho, co se na koncertech odehrává. Stáváme pod pódiem, vzhlížíme ke svým idolům, vnímáme zvuk, chvění, ale i pachy, vůně, jiskry, které se vznáší všude kolem, pokud se vystoupení povede. Moje reporty se snažím vždy psát tak, jak je cítím. Pořád si myslím, že okopírovat promo materiály umí každý a dohledat si nové informace zvládá v dnešní době internetu i trošku osvícenější pozér. Samozřejmě to asi není pravda, ale já jsem nikdy nechtěl psát pro hloupé lidi. Stále si totiž myslím (možná naivně), že metal je hlavně radost, že do něj nepatří politika a další svinstva jako závist a hloupost. Jenže znáte to, jsem stará škola a i když si to nechci přiznat, tak moje názory jsou dávno přežité. Alespoň ve virtuálním prostředí.


Koncerty PARADISE LOST jsou pro mě vždy intimním zážitkem. Provázejí mě od puberty, zažil jsem skvělé klubové akce, ne tolik dobré festivaly, ale pokaždé jsem odcházel rozjitřený, ponořený hluboko do sebe. Tentokrát se mnou šla dokonce moje žena. Nebudu nic zastírat, celý večer byl díky ní jiný. Lepší, vznešenější, usměvavější, řekl bych. Do ztraceného ráje jsme se spolu poprvé podívali kdysi dávno, ještě na vysokoškolských kolejích (1996). Je to taková naše společná kapela. Já se totiž pohybuji převážně v death metalových vodách. A abych pravdu řekl, bylo zase jednou osvěžující zajít na slavnější jméno. On ten underground začíná totiž taky pěkně zasmrádat. 

Znáte to, když máte rodinu, tak je pro vás hudba převážně kulisou. Máme dvě děti v krásné pubertě a tak je toho nad hlavu. Ráno, jak jinak práce, dokonce jsem stihl odpoledne i kilometr v bazénu. Rychlá svačina a klasické: "Co si mám vzít na sebe?". Potil jsem se ve křivákovi v chodbě, nervózně podupával v martenách a moje milá mi stále říkala, že už je na podobné akce stará. Pohladil jsem ji po tváři a dal velkou pusu. Víš, pro mě budeš stejně vždycky ta nejkrásnější na světě. Dcera nás slyšela, usmála se a synek prohodil něco o tom, že si máme podobný věci v našem věku už odpustit. Jdeme městem a chytnu ji za ruku, chtěl jsem ti zase jednou udělat radost, tenhle koncert je vlastně takovou rudou růží, kterou ti gentlemantsky kupuji při slavnostních příležitostech. Celý večer byl hodně i o vzpomínkách. Na společné koncerty. Na jednotlivé desky, na momenty, které zná každá dvojice. Je to náš život. My dva a doom metal. Jedna z věcí, které nás spojují. Stejně jako knihy, jako dny na chalupě v horách, když jsou kolem hromady sněhu a z reproduktorů hraje jedna z oblíbených desek. Svět se zastaví a vy si pak podobné chvilky pamatujete celý život.


I když je styl, který PARADISE LOST hrají, smutný a rozervaný, plný pochmurných emocí, usmíváme se. Koncert je takový náš malý soukromý svátek. Kapela jede turné, na kterém pro nás připravila ochutnávky ze své bohaté historie. Pamatuji je ještě jako smečku, která hrála na svých demonahrávkách spíše death metal. Četl jsem dokonce i báseň od Johna Miltona (Ztracený ráj - 1667), podle které se jmenují. Ale to už je dávno. Chvíli před celou šňůrou opustil kapelu bubeník Waltteri Väyrynen, který se bude asi naplno věnovat OPETH (i když bubnuje i ve spoustě dalších kapel). Náhradou je nikdo menší, než Guido Montanarini. Ten hraje s kytaristou Gregem Mackintoshem ve STRIGOI (recenze letošní novinky brzy na vašich přijímačích). Ale nechme stranou informace, které si každý může dohledat sám. 

Hezky s pivem v ruce. Udělat si lehkou náladu, v Šeříkovce mi sice moc nešmakovalo, ale s tím nic nenadělám. Jinak se mi sál, prostředí (konečně někde normální záchody) líbí. Navíc, již několik let je opatřen novou, skvělou aparaturou. Zamrzí tak, že je tenhle bývalý kulturák převážně Mekkou různých revivalů, pochybných rádoby umělců - existencí a vůbec hudby, která mě dle plakátů vůbec neláká. Ale znáte to, proti gustu. Koneckonců, dva poslední festivaly DEADLY STORM jsme pořádali právě zde. Sundám si mikinu, aby bylo vidět, že mám nové tričko BLOODBATH (Recenze/review - BLOODBATH - Survival of the Sickest (2022)). Zpívá u nich Nick Holmes, ale to vám snad nemusím psát, to víte. A  pokud ne, tak si prosím doplňte hudební vzdělání (joke! - brothers and sisters!). 

Tentokrát je pro mě koncert opravdu jiný. Přitulíme se k sobě. Kolik že jsme spolu let? 26, myslím? Začátky mám trošku v mlze. Žena by si pamatovala víc. Začne první skladba první kapely a nemůžu si pomoc. Dám své skvělé holce pusu. Usměje se na mě a pak se ztratíme v mlze. 

HANGMAN'S CHAIR - Francouzi jsou, co se týká popularity, ve svém biotopu a stylu poměrně známí. Původně hrávali stoner doom a pak se přiklonili i ke gotice. Což mi tedy příliš nesedělo, protože na promo fotkách jsou pořád převážně jen ve flanelkách. Ale já už nerozumím spoustě věcí. Každopádně, role předkapely se pánové ujali velmi dobře (tedy formálně, řemeslně). Jejich tvorba sice není úplně tou, kterou bych dobrovolně vyhledával, ale takhle naživo, proč ne. Ochutnat, chvilku postát a pak nechat myšlenky, ať si jen tak plynou. Na tom nevidím nic špatného. A proč, že vám to všechno píšu? Ale co vám budu, moc mě to nebavilo a ošíval jsem se. Přišlo mi to moc "navoněné" a neudržel jsem pozornost. Ženě se ale tihle pokračovatelé TYPE O NEGATIVE vcelku líbili. Také by se dalo napsat, že je manželka přístupnější "modernějším" momentálním retro vlnám v hudbě, protože tohle se právě hraje v intoušských klubech. Jsem ale o rok a půl starší, takže už bývám často mimo mísu.











The French are, in terms of popularity, quite famous in their habitat and style. Originally they played stoner doom and then they turned to gothic. Which didn't sit too well with me, because in the promo photos they're still mostly in flannels. But I don't understand a lot of things anymore. Anyway, the gentlemen took the role of the opening act very well (formally, craft-wise). Their work may not be exactly the kind I would voluntarily seek out, but live like this, why not. Taste it, stand for a while and then let your thoughts just flow. I don't see anything wrong with that. I found it too "perfumed" and I couldn't keep my attention. My wife, however, quite liked these TYPE O NEGATIVE sequels.

PARADISE LOST - spojilo se v nás několik pocitů najednou. Společný život, spousta zážitků. Hudba, kterou milujeme. Kapela na pódiu, démonický, přesto skromně a odtažitě působící Nick Holmes, divoký Greg Mackintosh s vizáží démona. Dohromady tohle všechno bylo celkem, zážitkem, koktejlem, který je svým způsobem neopakovatelný. Alespoň pro nás. Raději bych nějaký menší klub, ale netřeba si pořád stěžovat. Měl jsem strach z vokálu, nebývá vždy dokonalý, ale v Plzni sedělo vše na svých místech. Podívám se vedle sebe a žena má zavřené oči. Udělám to samé. Riffy se mi zařezávají do vnitřností. Chvílemi je nám smutno, ponuro, pochmurno, ale v pozadí stále pobublává jako krev v tepnách naděje. Chlad v kostech. O tom je vlastně všechno. Celý večer, celý koncert, momentálně celý svět. Stojíme ve tmě, navzájem propojeni mezi sebou i s kapelou. PARADISE LOST odvedli hodně emocionální vystoupení. Nepotřebovali k tomu žádné zbytečné propriety (koneckonců jsou to Britové). Hovořila za ně jen hudba, zkušenosti. Legenda v plné síle. Politá mrtvou vodou. Bylo to úchvatné, pohlcující, vznešené a majestátní. Viděl jsem v odlescích světel slzy na tváři své milé. Lehounce překrývaly spokojený úsměv. Víc myslím dodávat netřeba. 











Several feelings came together at the same time. A life together, a lot of experiences. The music we love. The band on stage, the demonic yet modest and detached Nick Holmes, the fierce Greg Mackintosh with the visage of a demon. Together, all of this was quite, an experience, a cocktail that is unrepeatable in its own way. At least for us. I'd prefer a smaller club, but no need to keep complaining. I was afraid of the vocals, they are not always perfect, but in Pilsen everything was in place. I look next to me and my wife has her eyes closed. I'll do the same. The riffs are cutting into my guts. At times we feel sad, gloomy, bleak, but hope still bubbles in the background like blood in the arteries. A chill in the bones. That's what it's all about. The whole evening, the whole concert, the whole world at the moment. We stand in the dark, connected to each other and to the band. PARADISE LOST did a very emotional performance. They didn't need any unnecessary props (they are British after all). Only the music, the experience, spoke for them. A legend in full force. Dead water poured on them. It was breathtaking, immersive, sublime and majestic. I could see the tears on my sweetheart's face in the glare of the lights. They were lightly covering a satisfied smile. I think I need say no more.


setlist (bez záruky):

Enchantment, Forsaken, Blood and Chaos, Faith Divides Us - Death Unites Us, Eternal, One Second, Serenity, The Enemy, As I Die, The Devil Embraced, The Last Time, No Hope in Sight, Say Just Words, Darker Thoughts, Embers Fire, Ghosts

Zvuk - první HANGMAN'S CHAIR trpěli poměrně nevýrazným vokálem a také jsem příliš neslyšel basu (ano, ten vlevo v teplákách). Na PARADISE LOST se ale vše srovnalo a neměl jsem problém snad na žádném místě v sále. I když je pravdou, že hlas zůstal stále upozaděn.

Návštěvnost - něco jsem zaslechl, že už v předprodejích se prodalo 560 vstupenek. Bylo plno. Zajímavé bylo sledovat nápisy na trikách fanoušků. Grindeři, blackeři, heavíci, PARADISE LOST nás všechny spojili. Přijelo také spousta lidí z daleka. Klobouk dolů, moc dobře vím, o čem píšu. Takhle se poznají praví fans! Zmínit musím ještě jednu věc. Šeříkovka je skvělá v tom, že i když přijde hodně návštěvníků, stále si zachovává komorní ráz. Mám to takhle hodně rád a cítil jsem se tam velmi komfortně. 



Organizace - za mě bez připomínek. Snad jen pivo (Plzeň 12 za 57,- což je dle mého v dnešní době dobrá cena) bylo takové nijaké. Ale chuť mi spravil pan Becher. Časy byly dodržovány. Opravdu spokojenost. 

Lidé - myslel jsem si, že když vylezu ze své undergroundové death metalové ulity, tak na takhle velké kapele nikoho nepotkám. Opak byl pravdou. Spousta kamarádů, úsměvy na všechny strany. Všeobecná radost. Moje žena nadšená a já taky. Děkuji přátelé, povýšili jste náš zážitek o level výše! Byli jste skvělí! Za podporu našich stránek vám chci vyseknout velkou poklonu až k zemi. Člověka to v dnešním světě haterů doslova nabije do další práce. Jo a...má milá na mě byla děsně hrdá...a to se počítá!:))).



Jedeme domů a chvilku mlčíme. Máme to tak nastavené. Po dobrém filmu nebo koncertu v sobě necháváme všechno uzrát a doznít. První promluví moje žena. "Tak jak se ti líbili?": visí na mě očima, protože moc dobře ví, že sdílená radost je nejlepší. Přiznám se, že jsem nadšený. Bylo to snové, magické, smutné i plné příjemného mrazení. Přesně takoví umí PARADISE LOST být. Ne, skladby nezněly jako z desky, ale právě kvůli jemným nuancím, nedokonalostem, odlišnostem mě pořád baví na koncerty chodit. Tentokrát navíc s bonusem, že se taky něco pořádného odehrávalo i v Plzni. Na tohle město se totiž poslední roky zapomíná. Asi si všichni myslí, že když tu (tady) máme Metalfest a Basinfire fest, že to stačí. Omyl je pravdou. Kdo má totiž raději spíše menší, klubové, intimnější koncerty, musí jinam, převážně do Prahy. A to přináší samozřejmě poměrně velký NE - komfort. Dnešní večer je ale jiný. Pohodový. Hodně k tomu přispěla i moje žena, která není z muziky přejedená a dokáže si ji pořádně užít. Stejně jako já. 

Zážitek z hudby, obzvláště z té živé, je dle mého nepřenosný. Slovy nejde dokonale vyjádřit atmosféra, bývají jen chabou náhražkou toho, co se na koncertech odehrává. V posteli si ještě chvilku šeptáme a zbytek bych si nechal s dovolením pro sebe. Jsem přeci jen čestný muž a metalový šlechtic. Pro mě to byl úchvatný večer. A nejen pro mě. Opatrujte se a děkuji za pozornost. Buďte dobří!

Dovětek: Druhý den odpoledne. Káva voní pokojem. Dcera: "Tak co hrdličky, jak jste si to užili?" Syn: "Kámoš říkal, že když jel večer ze skejtu, potkal prý nějaký boomery, co se táhli jak smrad ze starýho kulturáku. Sem mu odvětil, naši tam byli taky." A prokroutil typicky puberťácky oči. Někdy je tak krásné žít, nemyslíte?


about PARADISE LOST on DEADLY STORM ZINE:







Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - ACID WITCH - Rot Among Us (2022)


ACID WITCH - Rot Among Us
CD 2022, Hells Headbangers Records

for english please scroll down

Noční můry, ani přízraky ti nikdy neublíží. Pokaždé to jsou jenom zlí lidé, kteří do tebe dokáží zaseknout svoje drápy. Už jsem nemohl vydržet ve svém pokoji. Musel jsem ven. Uprostřed noci, s podivným pocitem v zádech. Nesleduje mě někdo? Už nějaký čas se vypráví o šíleném monstru. Dosud jsem si ale myslel, že to je jen pohádka pro malé děti. Jenže to jsem ještě neslyšel novou desku maniaků ACID WITCH. Kapely, která jakoby se zjevila z hororů osmdesátých let.

Rezavý nůž, kterým ti nakonec proříznou hrdlo, není nic proti tomu, co se na albu odehrává. Děsivý doom metal, smrtící kov, psychedelické zakouřené pasáže. Vzpomínám na koncert u nás ve městě (odkaz na report dole pod článkem), po kterém se se neustále ohlížel za sebe. Ulice byly tu noc hodně špinavé a zahalené do krvavé mlhy. 


Skladby jsou opět perfektně nabroušené. Připomínají skalpel po pitvě ještě trošku živého těla. Pokud máte rádi atmosféru strachu, chladu a k smrti milujete temnotu, tak neváhejte ani chvilku. Možná se pak budete bát vyjít v noci ven, ale to je jen malá daň za skvělý morbidní zážitek. Krev je během poslechu vždy černá a zkažená. Vnitřnosti nakažené snětí. V některých momentech můžeme najít lehkou inspiraci u kapel typu CATHEDRAL, ELECTRIC WIZARD, DRUID LORD, ALICE COOPERA, AUTOPSY, KING DIAMOND. Jinak jsou ale ACID WITCH naprostým unikátem, originálem. Hodně k tomu přispívá starý, plesnivý zvuk (Slasher Dave - producer) i obal (Shagrat - Cover art). Fanoušci dostanou komplexní dílo po všech stránkách. Osobně se mi ale nejvíc líbí nápady, kterých je na nahrávce velké množství. Jsou jako děsivý sen, ze kterého se nikdy neprobudíte. Zavřeni ve svých kobkách, čekáme na krutou smrt. Přichází nečekaně a nezná slitování. Úplně stejný dojem mám i z novinky "Rot Among Us". Cítím pach zkaženého masa, slyším ozvěny z piteven. Američané letos nahráli vynikající album. Jsou jako staří šamani, tančící na hrobech svých obětí. Obličeje pomazané krví, tajemné symboly zářící do tmy. Pohybujeme se na tenké hranici mezi naším a oním světem. Dejte si pozor, kdo stojí za rohem! Také vidíte odlesk čepele? Ohavný, děsivý, death doom metalový sen! 


Asphyx says:

Nightmares or ghosts will never hurt you. It's always just bad people who can sink their claws into you. I couldn't stand it in my room anymore. I had to get out. In the middle of the night, with a strange feeling in my back. Is someone watching me? They've been talking about a crazy monster for a while now. But until now I thought it was just a fairy tale for little kids. But I hadn't heard the new ACID WITCH album. A band that seems to have emerged from the horror movies of the 1980s.

The rusty knife that eventually cuts your throat is nothing compared to what's happening on the album. Terrifying doom metal, deadly metal, psychedelic smoky passages. I remember a gig in our town (link to report below), after which he kept looking back. The streets were very dirty and shrouded in a bloody fog that night.


The compositions are again perfectly sharpened. They resemble a scalpel after dissecting a still slightly alive body. If you like the atmosphere of fear, coldness, and love darkness to death, don't hesitate a moment. You might be afraid to go out at night, but that's a small tax for a great morbid experience. The blood is always black and wicked while listening. Guts infected with anthrax. In some moments we can find slight inspiration from bands like CATHEDRAL, ELECTRIC WIZARD, DRUID LORD, ALICE COOPERA, AUTOPSY, KING DIAMOND. But otherwise ACID WITCH is a completely unique, original band. The old, moldy sound (Slasher Dave - producer) and the cover art (Shagrat - cover art) contribute a lot to this. Fans get comprehensive work in all aspects. Personally, though, I like the ideas the most, which are plentiful on the record. They are like scary dreams that you will never wake up from. Locked in our dungeons, waiting for a cruel death. It comes unexpectedly and knows no mercy. The same impression I get from the new Rot Among Us. I can smell the stench of rotten flesh, and hear the echoes of the execution rooms. The Americans have recorded an excellent album this year. They're like old shamans dancing on the graves of their victims. Faces smeared with blood, mysterious symbols glowing in the dark. We walk a fine line between our world and the next. Watch out for who's around the corner! Do you also see the glint of a blade? A hideous, terrifying, death-doom metal dream!



about ACID WITCH on DEADLY STORM ZINE:





Tracklist:
01. Gather Each Witch (02:11)
02. Rot Among Us (04:00)
03. The Sleeper (03:55)
04. Psychedeathic Swampnosis (03:37)
05. Devil's Night Doom (05:22)
06. 5508 Martin St (04:38)
07. Evil Dad (Dad by Dawn) (03:17)
08. Tommyrotters (04:20)
09. Chelsea Didn't Come Home Last Night (04:39)
10. Gundella the Green Witch (05:13)

úterý 11. října 2022

Recenze/review - GRACELESS - Chants from Purgatory (2022)


GRACELESS - Chants from Purgatory
CD 2022, Raw Skull Recordz

for english please scroll down

Jenom já a hudba. Neexistuje okolní svět. Pouze melodie, riffy, rytmus. Daleko od utrpení, od bolesti. Procházím se po starých pohřebištích a rozmlouvám s nemrtvými. Našlapuji tiše a poslouchám bedlivě. Nové desky mých oblíbených GRACELESS jsou pro mě vždy velkou událostí. Mám rád jejich rukopis, obdivuji magickou atmosféru. Moje myšlenky jsou nasáklé zkaženou krví. Umírám a znovu se rodím. V nekonečném kruhu věčnosti.

U nahrávek jako je "Chants from Purgatory" bývám zcela mimo tento svět. Jsem v jiné dimenzi. Na místech, kde je navěky uctívám starý poctivý death metal i mrazivý doom. Novinka je pro mě zrcadlem, obrazem toho, co mám na muzice rád. Napětí, černou energii, tajemno a spoustu dalších temných emocí. Uzavírám se do opuštěné kobky a přidávám hlasitost. 


Poslouchat "Chants from Purgatory" je jako potkat duše svých předků. Mám tuhle hudbu zakódovanou někde hluboko v genech. Je mojí součástí a i když bych hrozně rád napsal něco kritického, tak nemůžu. Není vlastně co. Zvuk je masivní, chladný, čistý a bolestivý (JB van der Wal - Producer, Mixing, Tom Meier - Recording), obal démonický a přitažlivý  (Daemorph Art). Nechme ale stranou formální stránku, tohle je smečka složená ze samých zkušených muzikantů, mě nejvíc stejně oslovily nálady prolínající se deskou jako jedovatí hadi. Jsou záhadné, černé, magické. Jako bych se opravdu procházel mimo tenhle svět. Hluboko pod zemí, v nekonečných chodbách. Přízraky i děsivé noční můry, negace všeho dobrého. Odkrývám jako nějaký archeolog jednotlivé vrstvy. Další skladba, další riff. Ne, teď už to vím, GRACELESS se kdysi dávno upsali ďáblu. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Nové album je totiž dokonalé po všech stránkách. Najednou jsem já přízrakem, procházejícím se daleko za řekou Styx, v močálech, kde trpí všichni prokletí. Nahrávka je jako zlý sen, ze kterého se už nikdy neprobudíte. Je napsána se zkušenostmi starých mistrů. Zároveň má v sobě temnou energii, načerpanou snad někde na onom světě. Jenom já a hudba. Neexistuje okolní svět. Pouze melodie, riffy, rytmus. Daleko od utrpení, od bolesti. Procházím se po starých pohřebištích a rozmlouvám s nemrtvými. Éterem zní "Chants from Purgatory" a mlha má barvu krve. Death doom metalové ozvěny ze starých pohřebišť!

pro fanoušky: BOLT THROWER, TEMPLE OF VOID, ASPHYX, HOODED MENACE, COFFINS, HAIL OF BULLET, THANATOS, BOLT THROWER, SINISTER, PESTILENCE, VALLENFYRE, STRIGOI


Asphyx says:

Just me and the music. There is no outside world. Just melodies, riffs, rhythm. Away from suffering, away from pain. I walk through old burial grounds and talk to the undead. I tread quietly and listen intently. New albums by my favourite GRACELESS are always a big event for me. I love their signature, I admire the magical atmosphere. My thoughts are soaked in tainted blood. I die and I am born again. In the endless circle of eternity.

With records like "Chants from Purgatory" I'm completely out of this world. I'm in another dimension. In a place where I will forever worship old honest death metal and chilling doom. The new stuff is a mirror for me, a reflection of what I love about music. The tension, the black energy, the mystery and a lot of other dark emotions. I lock myself in an abandoned dungeon and turn up the volume.



Listening to "Chants from Purgatory" is like meeting the souls of your ancestors. I have this music coded deep in my genes. It's a part of me, and as much as I'd love to write something critical, I can't. There's nothing to do. The sound is massive, cold, pure and painful (JB van der Wal - Producer, Mixing, Tom Meier - Recording), the cover is demonic and appealing (Daemorph Art). But leaving aside the formal side, this is a band made up of all experienced musicians, what appealed to me the most anyway were the moods running through the record like venomous snakes. They are mysterious, black, magical. It's like I'm really walking out of this world. Deep underground, in endless corridors. Ghosts and terrifying nightmares, the negation of all that is good. Like an archaeologist uncovering layers. Another track, another riff. No, now I know, GRACELESS signed up with the devil a long time ago. I can't explain it any other way. The new album is perfect in every way. Suddenly I'm a ghost, walking far beyond the River Styx, in the swamps where all the damned suffer. The record is like a bad dream you'll never wake up from. It is written with the experience of the old masters. At the same time, it has a dark energy, perhaps drawn from somewhere beyond. Just me and the music. There is no outside world. Just the melody, the riffs, the rhythm. Far from suffering, far from pain. I walk through old burial grounds and talk to the undead. The ether is "Chants from Purgatory" and the fog is the color of blood. Death doom metal echoes from old burial grounds!

for fans: BOLT THROWER, TEMPLE OF VOID, ASPHYX, HOODED MENACE, COFFINS, HAIL OF BULLET, THANATOS, BOLT THROWER, SINISTER, PESTILENCE, VALLENFYRE, STRIGOI


about GRACELESS on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - GRACELESS - Where Vultures Know Your Name (2020)





Tracklist:
01. Giants
02. Chants From Purgatory
03. The Gates Of The Gallows
04. This Ends With The World In Ruins
05. Saint
06. Nyctophilia
07. Blood Of The Brave
08. Time Has Come For Us All

GRACELESS is:
Kreft: Vocals / Guitar
Jasper: Bass
Marc: Drums
Björn: Guitar

pondělí 10. října 2022

Recenze/review - IMPRECATION - In Nomine Diaboli (2022)


IMPRECATION - In Nomine Diaboli
CD 2022, Dark Descent Records

for english please scroll down

Temné myšlenky, navěky otisknuté do našich duší. Symboly zla, vyryté do kůže rozžhaveným železem. Nekonečné výlety tmou. Bez konce, bez naděje. Shnilá ruka mrtvoly, která se rozsype. Jsme jenom prach! Plesnivá rakev, kterou když otevřeš, tak spatříš svoje vlastní tělo. Je zohavené nenávistí, vztekem a je úplně černé. Jako tvoje svědomí, jako death metal, který hrají IMPRECATION. 

Tahle smečka divokých okultistů je pro mě legendou. Není divu, hrají již od devadesátých let a vždy byli věrni pravému, špinavému smrtícímu kovu. I letos byl znovu zapálen oheň. Hoří jasným plamenem a spálí vše na popel. Nová deska "In Nomine Diaboli" je venku a Satan se usmívá. Není divu, hraje se zde hlavně pro něj. A také pro všechny prokleté. 


IMPRECATION vzešli ze stejné stoky jako kapely typu PERDITION TEMPLE, DEICIDE, DRAWN AND QUARTERED, CRUCIFIER, INCANTATION, BLASPHERIAN, INFESTER. Hrají postaru, s pradávným nadšením, načerpaným za dlouhá léta života ve stínu. Jejich hudba je stále drtivá, zničující, nahraná v tom nejhlubším podsvětí. Útočí přímo, neznají kompromisy. A zůstávají po nich jen polámané kosti, prostřelené lebky a spousta zkažené krve. "In Nomine Diaboli" je pokračováním toho, co umí skupina nejlépe. Masivní, devastující smrtící kov, který vám vypálí cejch do mozku. Jsem více než spokojen. Podobný jed koluje i v mých žilách a tak nemohu hodnotit jinak, než velmi vysoko. IMPRECATION jsou jako démoni z dávných dob, kteří se přišli pomstít. Pomocí ostrých riffů, řevu bestie a atmosféry, u které tuhne krev v žilách. Letos se povedl i zvuk (Mike BBQ - Recording, Mixing, Dan Lowndes - Mastering), u kterého mám pocit, že mi pánové chtějí vystřelit mozek z hlavy. Motiv na obalu přesně vystihuje to, co se na albu odehrává. Devastace lidské mysli. Smrt je velmi blízko. Při poslechu si připadám jako při návštěvě místa, kde se popravovalo. Nemrtví dávno povstali, aby si také užili celou nahrávku. Sešli jsme se spolu, abychom uspořádali děsivou okultní seanci. Vše je připraveno, stačí jenom zmáčknout play. A mě nezbývá nic jiného, než vám album doporučit. Devastující, temný, ďábelský death metalový rituál, po kterém vám zůstane vypálené stigma!


Asphyx says:

Dark thoughts, forever imprinted on our souls. Symbols of evil, etched into our skin with red-hot iron. Endless journeys through the darkness. Without end, without hope. The rotten hand of a corpse that crumbles. We are only dust! A mouldy coffin that when you open it, you see your own body. It's mutilated by hatred, rage and it's completely black. Like your conscience, like the death metal played by IMPRECATION.

This bunch of wild occultists is a legend to me. No wonder, they've been playing since the nineties and have always been loyal to true, dirty death metal. This year, the fire has been lit again. It burns with a bright flame and burns everything to ashes. The new album "In Nomine Diaboli" is out and Satan is smiling. It's no wonder, it's mostly played for him. And also for all the damned.


IMPRECATION came from the same sewer as bands like PERDITION TEMPLE, DEICIDE, DRAWN AND QUARTERED, CRUCIFIER, INCANTATION, BLASPHERIAN, INFESTER. They play old-fashioned, with an ancient enthusiasm gained from years of living in the shadows. Their music is still crushing, devastating, recorded in the deepest underworld. They attack directly, they know no compromise. And all they leave behind are broken bones, blown skulls and a lot of bad blood. "In Nomine Diaboli" is a continuation of what the band does best. Massive, devastating death metal that burns a brand into your brain. I'm more than satisfied. A similar poison runs through my veins and so I can't rate it other than very highly. IMPRECATION are like demons from ancient times come for revenge. With sharp riffs, roaring beasts and an atmosphere that makes the blood run cold. This year, the sound (Mike BBQ - Recording, Mixing, Dan Lowndes - Mastering) was also great, which makes me feel that the gentlemen want to blow my brains out. The motif on the cover accurately describes what is happening on the album. Devastation of the human mind. Death is very close. Listening to it, I feel like I'm visiting a place of execution. The undead have long since risen to enjoy the entire record as well. We have gathered together to hold a terrifying occult séance. Everything's ready, just press play. And I have no choice but to recommend the album to you. A devastating, dark, evil death metal ritual that will leave you with a burnt stigma!


about IMPRECATION on DEADLY STORM ZINE:



TRACKLIST
1. Reborn in Fire
2. Agnus Dei (Spill the Blood)
3. Ars Goetia
4. Bringer of Sickness
5. Black Communion
6. Devil's Furnace
7. Thorns of Hate
8. Forward the Spears
9. Stigmata Wounds
10. No Kingdom Awaits (Let Us Prey)

LINE-UP
Nick Norris - Lead Guitars
Ruben Elizondo (RIP) - Drums / Keyboards
David Herrera - Vocals
Jeff Tandy - Bass
Milton Luna - Rhythm Guitars

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine