Příběh čtyř stý osmnáctý - Alkohol je metal lidstva
Vypadá jako anděl. Je podobná herečce Vejmělkové. Jak dýchá, tak se jí zvedá hrudník a i když bych si měl taky zdřímnout, nemůžu. Nejde to. Sním, co spolu budeme dělat, až se vrátíme na kolej. V Táboře to nejde. Jedeme z Ražic vlakem přes Orlík. Nad přehradou fouká, tak zastaví vlak. Pod námi temná hlubina, před námi další víkend u tchánoic, jak by řekli v Plzni. Z plzeňského kdákání si děláme pořád srandu, ale už nám některá slova a melodie řeči pronikají do hlavy. V rodných městech si z nás kvůli tomu utahují. Ale co, jiné už to nebude. Konečně jsme dokodrcali na místo. Vystoupíme a už je tma. Nahodíme krosny a odneseme si je do bytu. Jen rychlé kafe a už zase musíme. Máme sraz s kamarádkami z gymplu. Objímáme se, i když jsme se viděli jednou v životě. Holky mě vzaly ihned mezi sebe. Jako bychom spolu vyrůstali. Jsme jak indiáni. Kdo je tvým přítelem, je i mým.
Jedna už má vážnou známost. Od čtrnácti. Skvělá dvojice, se kterou se setkáváme dodnes. Vydrželo jim to. Jako nám. Další dvě jsou zatím nezadané. S tím, že jedna má oči štvané laně. Krásná holka, která ale nebude nikdy šťastná. Šeptám to své milé, ona se mi směje, ale nakonec po letech uzná, že jsem měl ve všem pravdu. Po letech strávených v továrnách a na polích, kde jsem měl brigády, jsem potkal nepřebernou řadu různých typů lidí. Ne, že bych na ně měl čuch, ale všechny lze rozřadit do různých typů. Zdání někdy klame, ale takových jedinců zase tolik není. Jdeme kolem Lužnice a chvílemi ztrácím směr. Nemám to moc rád, nechávat všechno na ostatních, ale své milé věřím. Jsme v Sezimově Ústí. Někde tady je prý kulturák, ve kterém bude metal. Všichni na mě koukají, že to je jako kvůli mě. Vůbec nevím, co tady bude hrát. Ale to je jedno. Jde nám hlavně o to, abychom si pokecali, viděli se. Hudba je jen kulisou. Navíc, jsem rád, že mě nevytáhli na zábavu. Další večírek s Keks bych asi už nedal.
Poslouchám teď už převážně death metal. Spousta starých thrashovek mě s novými alby moc nebaví. Blondýnka mě přivedla víc k doomu. Ne, že by se v něm nějak vyznala, ale spíše máme spoustu kapel, které můžeme poslouchat spolu. Vyhledávám je sám a vždy objevím něco moc dobrého. Jinak se s metalisty ani moc nestýkám. Na koleji tohle nikdo neposlouchá a do Boleslavi jezdím minimálně. Záchranou je pro mě tehdy vynikající Spark a občasné koncerty v Plzni a Praze. Často objevím nějakou smečku, když hraje jako předkapela. Vyrazím na někoho slavného a pak poslouchám jen předskokana. Ale tak jsem to měl vždycky. V mém sešitě s nápisem Alkohol je metal lidstva, si zapisuji, co bych si měl v Music Records naposlouchat a případně koupit. Ženu posadím vedle do hospody a jdu vždycky na to. Někdy přečte i půlku knížky, než se rozzářený vrátím. Se spoustou nových CD a zápisků na příště, protože jsem student a nemůžu si kupovat všechno. Jsou tu ještě knížky, za které momentálně utrácím víc, než za muziku.
S touhle partou je super, že i když mají spoustu svých zážitků, necítím se odstrčený. Jsem chvílemi i středem pozornosti. Kluci pijou velký pivo, holky malý. K tomu betony. Jedna dívka zkouší i houbu (víno s kolou, kterému se v Boleslavi říkalo bambus). My takzvaně bahníme, tedy ládujeme do sebe jedno za druhým. A je nám moc fajn. Všichni, mimo partnera jedné z holek, studují. Samá učitelka tady. Je děsná sranda, a to dokonce taková, že první kapelu propijeme. Někdo mi říkal, že tam hrají jejich spolužáci z gymplu. Slyšel jsem jen kousky, co jsem šel na záchod a nakoukl do sálu. Říkají si F.O.B. a hrají dodnes. Jedná se ale o úplně jinou hudbu, než mám rád já. Vždycky jsem to měl nastavené tak, že když mě něco nebavilo, tak jsem to nekomentoval, maximálně někdy vtipně zahlásil, ale to je tak asi vše. Další jsou taky nějací místní. To už je lepší. Sice heavík, ale aspoň umí hrát. Sype to, ale zase s klasickým českým zábavovým odérem. Všichni na mě koukají, co já na to, že jako když jsem ten metalista, tak tomu rozumím. Tak abych je neurazil, tak jsem shovívavý. Stačí ale jeden pohled mé budoucí ženy a jsem prozrazen. Neumím lhát, potýkám se s tím celý život.
Následují Locomotive. Alespoň myslím. Tedy, já si s tím jsem jistý, ale žena mi tvrdí, že to nemohli být oni. Protože se píše rok 1996 a oni začali hrát až déle. Nevím, zpěvák (basák) jsou v kapele dodnes a jeho obličej si pamatuji. O to ale nejde. Kapela mě opravdu hodně baví. Sype jim to pěkně. Jedna ze skupin, které by si dle mého zasloužili hrát ne větších pódiích. Navátý to někomu z kapely taky ihned řeknu. Ale vypadá, že taky trošku popil, tak se vrátím ke stolu. Následují neméně dobrá Insania. Padne mi brada dolů. Tohle mě taky hodně baví. Vyzvu děvčata k tanci a paříme o sto šest. Večer se dostává do obrátek. Zajdu pro rumy a všichni si pořádně zavdáme. A jak už to tak bývá, tak osamocené dívky jsou středem pozornosti. Kluci se pomalu odhodlávají a my máme jen starost, aby se nám někam nezatoulaly. Jdeme s blondýnkou ven a když se vrátíme, tak slyšíme za jedním závěsem notoricky známé zvuky. Oni nám tu jebů, prohlásí jeden klučina, kterému je sotva čtrnáct.
Nejdřív se leknu, že je to jedna z naší party, ale pak se objeví velký bílý zadek, který připomíná měsíc. Dívčina zrudne a její nabíječ se lekne. Stojí tu před námi, jak ho pánbůh stvořil pro páření a snaží se zakrýt závěsem. Chvilku se o něj s partnerkou přetahují a pak utečou. Mladý pán vedle mě vyfoukne kouř a světácky prohodí. Nojo, Jižní Čechy, tady holky dobře šukaj. Ihned to běžím říci svým spolustolovníkům. A vidím, že má (tedy mladíkova) slova padají na úrodnou půdu. Někdy tehdy vzniklo sousloví jihočeský mlíkarny. Abych to vysvětlil. Někdo od stolu dělal kdysi brigádu v Madetě, ve které vyrábí mléko, sýry a další mléčné výrobky. A dělaly tam s ním samé ženy s velkým poprsím. To já rád, tak jsem se toho hned chytl. Faktem také je, že holky tady na jihu jsou fakt krásný. Trošku jako na Moravě. Mám rád jejich úsměvy, jejich postavy, které nejsou vychrtlé. Prostě se tu cítím dobře. V Plzni jsou místní děvy takový pořád přednasraný, jak už jsem vám mnohokrát psal. Koneckonců, měl jsem co do činění jen s jednou plzeňačkou. A ta na mě nechala poslat dvě gorily.
Ale neodbíhejme. Večírek je v plném proudu. Hraje se už jen z repráků. Notoricky známé hity, spíše rockové, tak jsem spokojený. Na Sezimáku je fakt všechno v cajku, říkám všem a oni mi kupují panáky. Pak se nějaká slečna svlékne, začne tančit na stole. Následně upadne na zem a galantně se jí ujme nějaký chlapec. Za pár chvilek je potkám, jak se líbají zakouslí do sebe kousek od záchodů. Když mě vidí, odlepí se od sebe a on jí říká, že mu vůbec nevadí, že blinkala. Asi si vypláchla pusu rumem, říkám si. Na parketě se to plouží a protože jsme jen dva kluci, tak musíme všechny vyvést. Jde mi to dobře, jsem vyloženě typ na ploužáky, nemyslete. Zajímavé je, že v tyto okamžiky, v alkoholovém oparu, uprostřed dýmu z cigaret, se zrodila přátelství na celý život. Byl jsem moc rád, momentálně sice mám jednu partu v Plzni, ale o té vím, že se jednou rozuteče. Zde, na jihu, je všechno takové opravdové, nezkažené, nebál bych se napsat rustikální. Všem to říkám a přinesu poslední rundu. Musel jsem na ní ukecat paní u výčepu. Jo, to by mi taky šlo.
Sem tam někdo upadne. Musíme se pořád vracet. Holky zpívají nějaké songy, co je měly rády na gymplu. Pěkně to rozjely, to musím potvrdit. Čeká nás ještě spousta času, než všechny uložíme. Ta, co připomíná modelku a zároveň bude celý život ve vztazích nešťastná, po mě jde. Ale blondýnka si mě hlídá. Bylo by krásné, má milá, kdyby po mě šly nějaký holky i kdyby byly střízlivý, filozofuju, ale pokládá mi prst na pusu. Mlč! Otevřeme dveře do bytu a u televize sedí tchán. Než se moje milá osprchuje, dostane do mě další dva panáky. Mám co dělat, abych to ve vaně ustál. Mají tu děsně navoněné peřiny, to je poslední, co si pamatuju. To zase bude víkend, pomyslím si. Vstávám docela brzo a hlavu mám jak střep. Snídáme, ihned dostanu pivo. Uff. Ale napraví mě to. Jsem i v sobotu pořád lehce pod vlivem. Ale nijak to nevadí. Máme sraz a přijdou všichni na čas. Jen slečna modelka je nějaká přešlá. Omlouvá se blondýnce. Jinak se všichni smějí a vzpomínají na včerejší rotyku.
Máme ještě nějaké peníze a na Harachovku je to kousek. Jdeme kolem bordelu, kde zrovna prostitutky věší prádlo. Hlásíme na ně, ony nás posílají do prdele a my se tomu tlemíme až do hospody. Máme už spoustu společných hlášek, které létají vzduchem. Je jaro a první nadšení vodáci sjíždějí Lužnici. Křičíme na ně, děláme si srandu, aby nás pak dostihli právě v hospodě. Popíjíme, svět je krásný. Mladý holky, pivo, klikatící se bahnitá řeka. Mám lehce tesklivou a tak říkám nějaké básně, které si momentálně pamatuji. To je vám tak krásné, když se moji spolustolovníci chytají, mé vtipy doplňují. Řeknu jim to a ony hned, máme klasické vzdělání. Trošku jim závidím, ale prý nemusím, protože je všechno tak fajn, že vůbec není poznat, že mám zemědělku. Holt jsem si musel vzdělání doplnit sám. Kráčíme zpět a zpíváme si. Děvčata mají neumělé, neškolené hlasy, ale zpívají o to krásněji. Od srdce, přátelé, to je vždycky nejvíc.
Odpoledne, večer i noc, skončíme s dalšími vodáky Na Bečvárně. Musím sice přepnout na jiný mód, ale nevadí mi to. Hraje se zde folk a country, které nemusím, ale sem, k pivu Platan (který je kyselý jako prdel) mi to krásně sedne. I já, zavilý metalista, si začnu za chvíli broukat Kryla. Chodíme čůrat k Lužnici a když nás vidí nějaký vodačky, tak nám nadávají. Kámoš ji chce (cituji) "nachcat do kánoe", ale je to taková ramenatá paní s velkou hlavou i pádlem, tak utečeme jako malí kluci. Pijeme až do rána, kdy se rozejdeme do domovů. Přijdeme rovnou na snídani. Teplé pečivo, koláče, dejte si. Řekne mi tchýně a já jí musím obejmout. Když si to srovnám s Boleslaví, tak tady je tedy o hodně větší pohoda. Pomalu se sbalíme, nasedneme na vlak. Vypadá jako anděl. Je podobná herečce Vejmělkové. Jak dýchá, tak se jí zvedá hrudník a i když bych si měl taky zdřímnout, nemůžu. Nejde to. Sním, co spolu budeme dělat, až se vrátíme na kolej. Jsme tam za dvě a půl hodiny. Po sprše je plán zcela jasný. Jen moment, na stůl si položím svůj sešit s nápisem Alkohol je metal lidstva.
