Co skrývám před světem - J. D. Barker
2025, Kniha Zlín
Nějak se zase kolem mě všechno mlelo a hlavou mi lítaly myšlenky jako zběsilé. V podobných případech, asi jako každý, hledám nějaký kout, kde bych se ukryl. Možná jsem až příliš vnímavý na zlo, na jedovaté sliny na sociálních sítích, možná jsem vychovaný s empatií. Netuším. Jistý jsem si jenom s tím, že jsem v pátek odcházel z práce s podivným pocitem ve vnitřnostech. Teprve až na nádraží, když jsem si koupil tradiční řízkovou bagetu a usedl jsem do kupé, se mi ulevilo. Svět kolem mě byl zahalený do mlhy a hlavou mi vrtalo, jak mohou být někteří lidé zlí? Jakoby je opravdu ovládali démoni ze starých časů, jakoby v nás bylo stále něco zvířecího. Doma bylo vše v pořádku, těšil jsem se do Boleslavi na mámu a stejně, něco divného jakoby mě pořád pronásledovalo.
Marně jsem pátral v paměti, proč se vlastně cítím tak divně. Otevřel jsem novou knížku od mého oblíbeného autora J. D. Bakera a nemohl se nějak začíst. Nebylo to knihou, ale malým klukem v kupé, který neposeděl. Copak o to, normálně mi to nevadí, ale on do mě kopal. Jeho matka koukala do mobilu a rozvalená jako nějaká dolarová děvka, s roztaženýma nohama v elasťákách, ve kterých bylo vidět úplně všechno (ne, nebyl to hezký pohled), žvýkala a pořád telefonovala. Mohl bych vás poprosit, aby mě váš syn nekopal? Ihned zaútočila. Sprostě a neomaleně. Až jsem se lekl. Bývám zvyklý spíše na chytré, elegantní a milé dámy. Na hrubý pytel, hrubá záplata, řekl jsem si, tohohle fakana bych klidně poslal na ostrov z téhle knihy. Představoval jsem si to a pak se za to trošku styděl. Je to přeci jen dítě, které za to očividně nemůže, jenže co z tebe vyroste? Možná kdyby tě rovnou předhodili démonům.
Raději jsem se na něj podíval jako největší zloun a pak mu řekl, že ještě jednou do mě kopne, tak dostane do držky. Kupodivu to zabralo, seděl jako opařený a jeho matce to bylo pořád jedno. Mohl jsem se konečně usadit a pustit si nějakou dobrou muziku. Mám tu zrovna nové CASKET. Pomalu se dostávám do rytmu, čtu si, jsem chycený a zase mě to neskutečně baví. Dávno potom, co jsem už měl knížku za sebou, jsem někde omylem zahlédl názory několika čtenářů. Byly kritické. Nechápu je. J.D. Barker je stále ve skvělé formě, píše dobře, zajímavé, neotřele. Navíc mají kapitoly takový ten spád, co mám tolik rád. Autor mě zase pozval do svého pokřiveného světa, já pozvání přijal a odcházel jsem spokojen. Tedy, musel jsem přestoupit, dát si něco malého k jídlu a chvilku postát na peróně. S krosnou na zádech si v zimě ve stoje nečtu.
Trošku lituji, že nevidím a nemůžu na dálku řídit. Bylo by to pohodlnější a rozhodně bych cestou nemrzl. Jasně, má to svoje kouzlo, můžu si číst, ale stejně, člověk stárne a je pohodlnější. Když ale čtu o partě mladých kluků a holek, co se vydají na jeden ostrov, na kterém stojí starý prokletý dům, tak jsem zase jako junák. Mám v sobě sílu, knížka mě doslova nabíjí. Jsem odstřižený od zbytečností všedních dní. Najednou mě nic netrápí, nemám splín, dokonce se v některých momentech usmívám. Někde u Neratovic jsem v nejlepším a pak už jen Všetaty a hurá Boleslav. Jedu až do města, knihu už hozenou v krosně. Následuje pokec, káva, jídlo, znáte stařenky, co vás rády vidí. Vzpomíná se, jak je, co bylo, co bude, pohoda a klídek, žádnej stres. Postel a okno, cítím tu kolem sebe nostalgii, když jde máma spát a já unaven znovu otevírám knihu a naplno se ponořím. Neponocuj, dá mi asi jako každá dobrou nevyžádanou radu.
Víkendová chalupa a Jizerky jsou skvělé. Neskutečně si všechno užiju. Nabije mě to energií do dalších dní. V neděli ráno se rozloučíme, já zase nahodím batoh na záda a vydám se na cestu. Chvilku se dívám z okna, na domy, co znám celý život, na přírodu kolem Jizery. Občas mi naskočí vzpomínky. Určitě to znáte. Kdysi jsem vytrhl kořeny, přesadil je jinam, ale vracím se rád. Dokud je kam a za kým. Knihu dočtu až někde u Berouna. Zaklapnu ji, řeknu hotovo, až to vyruší slečnu, co sedí naproti mě. Usměje se a zeptá se, jestli je ta knížka dobrá. Samozřejmě, že ano. Nic jiného jsem ani nečekal. Asi by si chtěla pokecat, ale omluvím se, nasadím sluchátka. Musím vše vstřebat, popřemýšlet si. Hezky v klidu, u muziky. Tak tedy, mí milí čtenářští přátelé. Nelze jinak, než vám knihu doporučit. Přeji vám dobré světlo a slunce v duši.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Aby se zrodil dům hrůzy, někdo musí zemřít. V ospalém pobřežním městečku New Castle v New Hampshiru nabere život sedmnáctiletého Billyho děsivý obrat. Když jeho kamarád David zdědí po babičce tajemný dům na nedalekém ostrově, zdá se, že je to ideální místo, kde s přáteli strávit poslední léto před odchodem na univerzitu. Žádní rodiče. Žádná policie. Žádné povinnosti. Jak se ale noří do minulosti ostrova, probouzejí starověké zlo, které ovlivnilo celé generace. Nevinné letní dobrodružství se rychle mění v mrazivou noční můru…
Autor bestsellerové trilogie s Opičím vrahem přichází s temnou novinkou, která čtenáře udrží v napětí až do poslední děsivé stránky.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
