DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 18. srpna 2025

Rozhovor - PLASMODULATED - Morbidní, surový, zkaženou krví nasáklý death metal!


Rozhovor se death metalovou skupinou z Floridy - PLASMODULATED.

Odpovídal Myk Colby (kytara, zpěv), děkujeme!

Recenze/review - PLASMODULATED - An Ocean ov Putrid, Stinky, Vile, Disgusting Hell (2025): https://www.deadlystormzine.com/2025/07/recenzereview-plasmodulated-ocean-ov.html

Ave PLASMODULATED! Zdravím na Floridu. Doufám, že je u vás všechno v pořádku. Musím rovnou říct, že na žádné album jsem se netěšil tolik, jako na vaši novinku „An Ocean ov Putrid, Stinky, Vile, Disgusting Hell“. Měl jsem desku hodně dlouho dopředu na recenzi a hrozně mě štvalo, že se nemůžu s kamarády podělit o radost. Je totiž vynikající. Death metal přesně v podobě v jaké je mám nejraději. Jak album vznikalo a s jakými pocity jste šli do studia?

Ahoj, kámo, super, že se ti to líbí! Strávili jsme asi rok psaním, zkoušením a hraním písniček naživo, než jsme si rezervovali studio, takže když jsme šli nahrávat, věděli jsme přesně, jakého zvuku chceme dosáhnout. Vše jsme důkladně nahráli na demo a všechny ty skladby jsme přinesli do studia, abychom se mohli soustředit a doladit je, aniž bychom ztráceli čas. Čistá nechutná death metalová nadvláda!

Jaké to bylo, tvořit nový materiál? Jestli jsem to dobře pochopil, tak původně byla kapela jednočlenným projektem Myka Colbyho. Jak jste se vlastně dali dohromady s ostatními a mluvili noví členové do nahrávání?

Ano, původně jsem tento projekt zahájil jako prostor pro různé nápady, které jsem měl mimo svou tehdejší hlavní kapelu Wharflurch. Když se zdálo, že tento projekt bude na neurčito pozastaven, začal jsem oslovovat lidi, se kterými jsem o hraní těchto věcí mluvil. První byl Josh Goldner, druhý kytarista, a hned jsme začali psát nové věci. Pak se přidal Jonathan Griffin na bicí, který do kapely vnesl svůj vlastní jedinečný přístup a exponenciálně rozšířil naši rytmickou paletu. Jakmile jsme získali Carlose Salase na basu, věděli jsme, že jsme připraveni začít hrát koncerty a vážně se posunout vpřed, psát a nahrávat dema s cílem vydat celé album.


Vždycky jste měli takový ten plesnivý prašivý zvuk, který nenechá nikoho v klidu. Jak a kde jste album nahrávali? Deska působí staře, plesnivě, asi to není analog a nebo ano? Kdo je podepsán pod mixem a masteringem?

Myslím, že to zní moderně, ale co já vím? Haha. Nahrávali jsme to ve Warhouse Studios s Johnem Howardem, který je člověk, kterému jsem svěřil nahrávání mnoha svých projektů: Wharflurch, Hot Graves, Pyre atd. Také album mixoval a masteroval, aby zachoval soudržnost mé vize, a odvedl úžasnou práci. Ačkoli jsem nahrál vokály, syntezátor a některé party sólové kytary ve svém domácím studiu, téměř vše ostatní bylo nahráno v jeho studiu. Je to zvíře!!!

Bez obalu by nebyla deska kompletní. Ten k novince „An Ocean ov Putrid, Stinky, Vile, Disgusting Hell“ je jak vystřižený ze starého hororového filmu na VHS. Hrozně se mi líbí. Ihned jsem si objednal tričko. Kdo je jeho autorem a jak jste motiv vybírali?

Umělcem je známý nadšenec kaiju GruesomeGraphx, který dosud vytvořil téměř všechna umělecká díla pro naši kapelu, včetně loga. Vzal můj nápad založený na textech titulní skladby a přivedl ho k nechutnému životu! A jak jste si objednali tričko? Žádné jsme pro tento účel nevyráběli. (jedná se o omyl, chyba v překladu - pozn. autora, ale jakmile triko bude, objednávám jej:))


Když se podívám na vaši sestavu, tak jste kapelou, která je tvořena samými zkušenými muzikanty. Jak vlastně tvoříte novou hudbu? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Nemáte problém s tím, se dohodnout? Přeci jen, zkušenosti bývají občas překážkou. Znáš to, ego a tak.

Obvykle si věci vyzkoušíme v našem domácím studiu a pak je přineseme do studia, i když v poslední době jsme společně pracovali na věcech přímo ve studiu, což bylo opravdu zajímavé a přineslo to zcela odlišné výsledky. Nemáme problém spolu vycházet, i když se někdy stane, že někteří členové nejsou tak zapálení do práce, a to je stresující. Ale dokážeme se dát dohromady a dotáhnout věci do konce, ať se v našem osobním životě děje cokoli. Ego je irelevantní.

Pro mě byla floridská death metalová škola vždycky spojená s určitou temnotou. Už jako mladého mě kdysi fascinovaly odkazy na satanismus, taková ta špína, hniloba, která byla z tvorby vašich kapel cítit. Jak jste se dostali zrovna k tomuto stylu? Jaké byly vaše hudební začátky? Kdo tě nejvíc ovlivnil?

Začal jsem hrát na kytaru, když mi bylo asi 10 nebo 11 let, inspirován otcovou sbírkou desek, konkrétně Led Zeppelin, Cream, Jimi Hendrix, Black Sabbath, Ten Years After atd. Ale také v té době jsem objevil coolovou stránku metalu, éru Metallicy, Anthraxu, Slayeru, Exodusu a Testamentu. Od té doby se to stalo temnější, hlubší a těžší, když jsem začal kupovat kazety od kapel jako Napalm Death, Obituary a Morbid Angel. Od té doby se také vše stalo ještě podivnější a těžší, a já jsem tu, abych si to užil! Moje největší kytarové vzory jsou rozhodně lidé jako Ritchie Blackmore a Trey Azagthoth, ale hudební vliv na mě mají také lidé jako Herbie Hancock a Sun Ra, jazzoví muzikanti, kteří to brali opravdu podivně. Také skupiny jako Return to Forever, Weather Report a Mahavishnu Orchestra. Velký vliv na mě měl také post-hardcore, kapely jako Shudder to Think, Jawbox, Fugazi, Drive Like Jehu atd. Rád přináším tuto energii do death metalu, protože si myslím, že pokud vytvoříte žánr a necháte se ovlivnit pouze tímto žánrem, budete jen opakovat, přetvářet a stagnovat. Vidím spoustu kapel, které to dělají, a pro mě je to naprosto nudné.


Ve vašich textech jste také velmi temní, hororoví. K death metalu to samozřejmě patří a líbí se mi to, ale mě by zajímal původ a vznik textů. Jak vznikaly texty k novému albu? O čem jsou a kde jste brali inspiraci?

Na tomto albu jsou písničky o hnilobě v příkopu, písnička o nechutném porušení hygienických předpisů v restauraci, kde pracuje náš bubeník, písnička o obalu alba, prostě všechno možné. Ve dvou písních je dvoudílný sci-fi hororový příběh, nejprve o napadení střevním parazitem z vesmíru, který ovládne vaši mysl a donutí vás zabíjet, a druhá část je o vašich přátelích, kteří se zmenší v nádobě, aby se dostali do vašeho zadku a bojovali s tímto mimozemským parazitem (pozor, spoiler: prohrají). Píseň „Trapped in the Plasmovoid“ je ve skutečnosti o velmi intenzivním tripu na houbách. Je to tedy trochu chaotické, ale nemám rád nudné věci, proto to tak je. Jako jediný autor textů a hlavní zpěvák se snažím, aby to pro mě bylo stále nové a vzrušující.

Pro mě je Florida jako místo jedním z nesplněných snů. Zajímalo by mě, jak u vás funguje death metalová scéna? Pochází od vás spousta skvělých kapel. Když jsem dělal rozhovor s DIABOLIC, tak si Floridu moc pochvalovali. Máte hodně aktivní scénu, kluby, fanoušky? Žije to pořád stejně jako ve vašich začátcích? Změnil se v tomhle třeba přístup fans?

V 90. letech to bylo rozhodně šílenější, ale po celém státě je stále spousta zapřisáhlých fanoušků death metalu, i když se mi zdá, že chodí jen na velké turné kapel, které by už asi měly být unavené, a mají tendenci poněkud ignorovat undergroundové kapely, které jejich podporu skutečně POTŘEBUJÍ. Scéna death metalu v našem městě (Gainesville, Florida) je docela malá, ale snažím se sem pozvat co nejvíc skvělých kapel na turné, aby se death metalové koncerty konaly. Punk a hardcore vždycky vládly undergroundové scéně tohoto města, ale metal je také živý a zdravý. Opakuji, někteří lidé chodí jen na koncerty zavedených kapel, takže mám vždy pocit, že bojujeme o to, abychom se prosadili na větší scéně. Vždycky jsem si myslel, že na death metalu je skvělé to, že si ho lidé berou po svém a dělají různé věci, ale lidé chtějí vidět Obituary, jak dělají to samé, co dělají už přes 30 let (bez urážky, ale je to pravda).


Pořád pevně věřím tomu, že vás uvidím naživo. Nechystáte turné k novému albu? Docela bych si dovedl představit vás, spolu s DEICIDE a INCANTATION na šňůře po Evropě. Nezapomeňte prosím na Prahu! Máme tu dobré pivo a hezký holky, určitě přijeďte! Jaký je vlastně váš vztah k živému hraní? Máte rádi velké festivaly nebo menší, osobnější kluby?

S Deicide bych opravdu nechtěl jet na turné. Ta kapela mě ani moc nezajímá a nezdá se mi, že by to byli moc fajn lidi. To je ale ego, hahaha. Incantation jsou super, s nimi bych na turné jel, ale radši bych jel s nějakou undergroundovou kapelou, jako Corpus Offal nebo Molder nebo tak něco. Dobré pivo a hezké holky mě nalákají kamkoli, takže jo. Momentálně nemáme žádné plány na turné, protože řešíme nějaké změny v sestavě, ale hraní koncertů je rozhodně to, co milujeme. Preferuju spíš menší kluby, hlavně jako člen publika, ale rád hraju i na festivalech, pokud tam nemusím být déle než dva dny, haha. Zrovna jsem byl na Hell's Heroes a třetí den jsem si říkal: SERU NA VŠECHNY TYHLE KAPELY.

Co chystají PLASMODULATED v nejbližší době? Na co se můžeme těšit? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…

Plány do blízké budoucnosti zahrnují upevnění změn v sestavě, napsání nového materiálu, začátek domlouvání dalších koncertů a potenciálně i turné. Najít členy, kteří umí hrát, je jedna věc, ale najít členy, kteří jsou ochotni opustit svůj život a jezdit na turné, aniž by vydělávali spoustu peněz, je věc zcela jiná! Hlavně bych chtěl říct tohle: být v death metalové kapele a dosáhnout „úspěchu“ znamená hlavně zahodit svůj život a věnovat se kapele. Většina lidí to není ochotná udělat. Já ano. Takto tedy postupuji, soustředěný výhradně na PURE DEATH METAL MAGICK. Co se týče toho, na co se u kapely můžete těšit, nový materiál, který již píšeme, se ubírá jiným směrem a mluvili jsme o natočení koncepčního EP, abychom věci trochu rozhýbali, takže brzy uvidíte jinou podobu PLASMODULATED!


Děkuji moc za rozhovor. Hodně pro mě znamená. Jsem starý fanoušek death metalu a přeji nejen novému albu úspěch, abyste měli vyprodané koncerty a ať se vám daří i v soukromí! PLASMODULATED rules!

Děkujeme, bratře! Vážíme si tvého promyšleného rozhovoru a přání všeho nejlepšího! Zůstaň CADAVER, zůstaň YUCKY (odporný, hnusný), a my uděláme totéž!

Recenze/review - PLASMODULATED - An Ocean ov Putrid, Stinky, Vile, Disgusting Hell (2025): https://www.deadlystormzine.com/2025/07/recenzereview-plasmodulated-ocean-ov.html





---------------------------------------------------------------------------------------------------

neděle 17. srpna 2025

Recenze/review - UNLEASHED - Fire upon Your Lands (2025)


UNLEASHED - Fire upon Your Lands
CD 2025, Napalm Records

for english please scroll down

Propadnout se pod hladinu ledové vody horského jezera a nechat led, aby nade mnou zhasl světlo, Jsem v jiném světě, plném starodávných pověstí, legend o hrdinství, zradě, o bolesti, o utrpení. Do kostí se mi pomalu dostává chlad a všemi póry celého těla vnímám temnotu a zlo. Je tu nové album legendárních UNLEASHED. Jedné z kapel, které poslouchám celý svůj hudební život. Rovnou dodávám, že má slova budou jako vždy velmi ovlivněna tím, že jsem fanoušek.

Opět mi stačilo několik společných setkání, abych propadl sněhovému peklu. Švédský death metal s jasným, originálním a výrazným rukopisem, temné a chladné melodie, atmosféra severských plání. Jasný koncept, výrazné motivy, tohle všechno jsou základní poznávací znaky těchto matadorů. Letošní album je logickým pokračováním věcí minulých. Pánové nevymýšlejí nic nového, spíše nadále k dokonalosti vybrušují svůj originální styl. Daří se jím to na výbornou. Ostatně jako vždycky. 


Švédi jsou na scéně od roku 1989. Mají na svém kontě nepřeberné množství tu lepších, jindy trošku slabších nahrávek. Nikdy ale neklesli pod určitou laťku kvality, kterou mám nastavenou ve své hlavě. I letos přistupují k hudbě s nadšením, zkušenostmi a elegancí mistrů v oboru. Na novince najdeme jak chlad, tolik známý ze severských sněhových bouří, tak i zuřivost pradávných bitev. UNLEASHED patřili, patří a dle mého vždy budou patřit mezi kapely, které vždy dokáží předat velké množství emocí. Ani "Fire upon Your Lands" mě nenechává v klidu. Vracím se k němu v brzkých ranních hodinách, kdy se ulicemi ještě procházejí stíny, o víkendu, kdy se vydávám na nekonečné toulky po lesích, i v noci, když mě probudí noční můry. A pokaždé z alba cítím velkou porci takové té poctivé síly, touhy ničit hudbou i jakousi melancholii, která je jasným poznávacím znakem kapely již dlouhé roky. Příběhy, které nám pánové vyprávějí, jsou zajímavé a rozhodně stojí za pozornost i bližší prozkoumání. Opravdoví fanoušci to určitě udělají. Myslím si ale, že UNLEASHED jsou rozhodně smečkou, která dovede oslovit i širší publikum. Možná je to díky jejich melodiím, zpěvnosti, jakési zvláštní přitažlivosti, opravdovosti, autenticitě. Ne, už dávno nejsem ve svém pokoji. Jsem ve své mysli vysoko v horách a čekám na démony, až si pro mě přijdou. Svádím divoké bitvy, užívám si jednotlivé pasáže, nasávám ledový vítr ze severu. Stal jsem se součástí muziky, jenom já a riffy, vokál, bicí, jenom já a pustina vysoko v horách. Propadnout se pod hladinu ledové vody horského jezera a nechat led, aby nade mnou zhasl světlo, Jsem v jiném světě, plném starodávných pověstí, legend o hrdinství, zradě, o bolesti, o utrpení. Do kostí se mi pomalu dostává chlad a všemi póry celého těla vnímám temnotu a zlo. Ve starých bitvách ukovaný chladný a temný severský death metal! Vikingské hymny, zpívané po zuřivých bojích!


Asphyx says:

Sinking beneath the surface of the icy water of a mountain lake and letting the ice extinguish the light above me, I am in another world, full of ancient tales, legends of heroism, betrayal, pain, and suffering. The cold slowly creeps into my bones, and I feel darkness and evil through every pore of my body. Here is the new album from the legendary UNLEASHED. One of the bands I've been listening to my entire musical life. I'll add right away that my words will, as always, be heavily influenced by the fact that I'm a fan.

Once again, it only took a few encounters for me to fall into snowy hell. Swedish death metal with a clear, original, and distinctive style, dark and cold melodies, the atmosphere of the Nordic plains. A clear concept, distinctive motifs - these are the basic hallmarks of these matadors. This year's album is a logical continuation of previous works. The gentlemen are not inventing anything new, but rather continuing to refine their original style to perfection. They are doing an excellent job of it. As always, in fact.


The Swedes have been on the scene since 1989. They have released countless recordings, some better, some weaker. However, they have never fallen below a certain standard of quality that I have set in my mind. This year, they approach music with the enthusiasm, experience, and elegance of masters in their field. On their new album, we find both the coldness so familiar from Nordic snowstorms and the fury of ancient battles. UNLEASHED belonged, belong, and in my opinion will always belong among the bands that are able to convey a great deal of emotion. Even "Fire upon Your Lands" does not leave me indifferent. I return to it in the early hours of the morning, when shadows still walk the streets, on weekends, when I set out on endless wanderings through the woods, and at night, when nightmares wake me up. And every time, I feel a great deal of honest power, a desire to destroy with music, and a kind of melancholy that has been a clear hallmark of the band for many years. The stories these gentlemen tell us are interesting and definitely worth paying attention to and exploring further. True fans will certainly do so. But I think UNLEASHED are definitely a band that can appeal to a wider audience. Maybe it's because of their melodies, their singability, a certain special appeal, their sincerity, their authenticity. No, I am no longer in my room. In my mind, I am high up in the mountains, waiting for the demons to come for me. I fight fierce battles, enjoy individual passages, and breathe in the icy wind from the north. I have become part of the music, just me and the riffs, vocals, drums, just me and the wilderness high up in the mountains. Sinking beneath the surface of the icy water of a mountain lake and letting the ice extinguish the light above me, I am in another world, full of ancient tales, legends of heroism, betrayal, pain, and suffering. The cold slowly creeps into my bones, and I feel darkness and evil through every pore of my body. Cold and dark Nordic death metal forged in ancient battles! Viking hymns sung after fierce battles!





Tracklist:
1. Left For Dead
2. A Toast To The Fallen
3. The Road To Haifa Pier
4. War Comes Again
5. Fire Upon Your Lands
6. Loyal To The End
7. Midjardarhaf
8. Hail The Varangians!
9. To My Only Son
10. Hold Your Hammers High!
11. Unknown Flag

band:
Bass, Vocals: Johnny Hedlund
Drums: Anders Schultz
Guitars: Tomas Måsgard
Guitars: Fredrik Folkare

PRODUCED By / At: Fredrik Folkare
RECORDED By / At: Fredrik Folkare, Jonny Hedlund, Anders Schultz, Tomas Måsgard
MIXED By / At: Fredrik Folkare at Chrome Studios
MASTERED By / At: Fredrik Folkare & Erik Mårtensson at Blowout Productions
PHOTOS By: Jens Rydén
ARTWORK & LAYOUTS By: Pär Olofsson



Recenze/review - BAEST - Colossal (2025)


BAEST - Colossal
CD 2025, Century Media Records

for english please scroll down

Tuhle smečku sleduji od jejich počátků. Poprvé jsem je viděl v malém zaplivaném klubu u nás ve městě. Na koncertě jsme byli čtyři (odkaz na report i na recenze naleznete dole pod článkem). Přesto do toho pánové dali všechno a já jsem si tenkrát uvědomil, že je to v podstatě svým přístupem velká kapela. Myslím si, že má slova vizionáře historie jenom potvrzuje. Dnes BEAST hrají na stadionech a mají úspěch. Nutno rovnou říci, že zasloužený. 

Důvody se samy nabízejí. Jejich muzika je skvěle zahraná, jiná, svěží, hravá. Čerpají jak ze starého švédského death metalu, tak letos i z rocku, který vám vaši rodiče pouštěli na starých vinylech. Šokující? Ale kdepak. Nové album se skvělé poslouchá, má v sobě potřebný drive a sílu. Pořád lepší, než jen kopírovat notoricky známé postupy. BAEST to sice dělají také, ale s grácií, nadhledem a elegancí. Hele brácho, pořád mě to nutí přidávat hlasitost. Novinka mě baví moc. 


Základem jsou jako vždy silné melodie a dobré nápady. To vše samozřejmě s velmi dobrým zvukem v zádech a motivem na obalu, který rozhodně zaujme. Skvělé je, že se pořád něco děje, kapela vás nenechá ani chvilku vydechnout. Album má spád, velké množství nakumulované energie i pověstný drive. Nevím jak vy, ale já to zkrátka nevydržím. Nemůžu jen tak v klidu sedět, aniž bych si nepodupával nohou, nehrozil rukou a nemával hlavou v headbangingu. Je mi tak nějak jedno, že jsem zrovna v tramvaji a lidé na mě koukají, že jsem blázen. Říkám to opět a znovu, tahle nahrávka řeže tou správnou stranou nože. Pánové mají talent na to zajmout, strhnout mě do hlubiny. Živé koncerty jsou vždy vynikající a úplně vidím sám sebe, i přes můj již trošku pokročilý věk, jak stojí uprostřed fanoušků a nebo skáču z pódia. BAEST jsou i letos jako odjištěný granát, který vám dají na ulici do rukou. Raz, dva tři, výbuch! Přesně takhle na mě songy působí. A je mi jedno, že jsou volně inspirovány třeba takovými DISMEMBER, ENTOMBED, nebo klidně i LED ZEPPELIN. Tohle je rock s velkým R a metal, který mě neskutečně baví. Pojďme se bavit o tom, co máte na muzice rádi? Já chci tančit v ulicích, smát se na hezký holky, popíjet pivo z kelímku a pařit jako o závod. "Colossal" ve mě všechny tyhle emoce probouzí a já nemůžu jinak, než vám za moji maličkost novinku doporučit. Nalejete mi prosím někdo nějaký alkohol? Recenzi píšu v pátek a do konce směny mi zbývá už jen pár hodin. Poběžím domů, obléknu si džínovou vestu a pokud bude tahle kapela hrát někde poblíž, určitě vyrazím. Pokud ne, tak si dám pár piv a užiju si znovu tenhle zásek přímo do živého. Novinka je totiž opravdu skvělá! Death metalové album po okraj narvané tlakem, energií, skvělými melodiemi i touhou řvát do tmy! 

Asphyx says:

I have been following this band since their beginnings. I first saw them in a small, dingy club in our town. There were four of us at the concert (you can find a link to the report and reviews below the article). Nevertheless, the guys gave it their all, and I realized then that they were essentially a great band in terms of their approach. I think that my words as a visionary of history are only confirmed. Today, BEAST plays in stadiums and is successful. It must be said that this success is well deserved. 

The reasons are obvious. Their music is superbly played, different, fresh, and playful. They draw on both old Swedish death metal and, this year, rock that your parents used to play on old vinyl records. Shocking? Not at all. The new album is great to listen to, with the necessary drive and power. It's still better than just copying well-known techniques. BAEST does that too, but with grace, perspective, and elegance. Hey, bro, it still makes me want to turn up the volume. I really enjoy the new album.


As always, the foundation is strong melodies and good ideas. All of this, of course, with very good sound in the background and a cover design that is sure to catch your eye. The great thing is that there is always something going on; the band doesn't let you catch your breath for a moment. The album has momentum, a lot of accumulated energy, and the famous drive. I don't know about you, but I just can't stand it. I can't just sit there calmly without tapping my foot, waving my hands, and headbanging. I don't really care that I'm on the tram and people are looking at me like I'm crazy. I'll say it again and again, this recording cuts with the right side of the knife. These guys have a talent for captivating me, pulling me into the depths. Their live concerts are always excellent, and I can totally see myself, despite my slightly advanced age, standing in the middle of the fans or jumping off the stage. BAEST are like a live grenade that they hand you on the street. One, two, three, explosion! That's exactly how the songs affect me. And I don't care that they are loosely inspired by bands such as DISMEMBER, ENTOMBED, or even LED ZEPPELIN. This is rock with a capital R and metal that I really enjoy. Let's talk about what you like about music. I want to dance in the streets, smile at pretty girls, drink beer from a cup, and party like there's no tomorrow. "Colossal" awakens all these emotions in me, and I can't help but recommend this new release to you. Would someone please pour me some alcohol? I'm writing this review on Friday, and I only have a few hours left until the end of my shift. I'm going to run home, put on my denim vest, and if this band is playing somewhere nearby, I'll definitely go. If not, I'll have a few beers and enjoy this hit straight to the heart again. This new release is really great! A death metal album packed to the brim with pressure, energy, great melodies, and the desire to scream into the darkness!




about BAEST on DEADLY STORM ZINE:









Tracklist:
1. Stormbringer
2. Colossus
3. In Loathe and Love
4. King of the Sun
5. Imp of the Perverse
6. Misfortunate Son
7. Mouth of the River
8. Light the Beacons
9. Depraved World
10. Elysian Nights
11. Aftermath
12. King of the Sun

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh pětistý třicátý druhý - Sadistic thrash


Příběh pětistý třicátý druhý - Sadistic thrash

Někdy jsem si připadal fakt divně. Metal se stal pro spoustu lidí už jen dávnou vzpomínkou. Možná to bylo věkem nebo dobou, ale všechno kolem mě začalo ubíhat hrozně rychle. Nadále jsem sledoval hlavně zahraniční kapely. Měl jsem předplatné na spoustu tištěných časopisů, pořád jsem stával dlouhé hodiny v Music Records a hltal novinky. Můj směr byl již dávno nastaven. Death metal. Hltal jsem už několik let všechno, co vyšlo. Něco jsem si koupil jen tak a CD založil do sbírky, abych se k němu dostal po několika měsících. Měl jsem svůj sešit s poznámkami, do kterého jsem si vypisoval tipy na novinky. Problém byl trošku v tom, že extrémní muziku kolem mě nikdo neposlouchal. Jestliže jsem byl ještě před několika lety přímo ve středu dění, odchodem do Plzně se všechno změnilo. Byl jsem jak stín, který stával na koncertech vzadu, většinou sám a mrzelo mě, že jsem si neměl s kým promluvit. Sem tam jsem v nějaké hospodě nebo klubu někoho potkal, ale narovinu, já si kamarády opravdu hodně vybírám. A co si budeme, mezi metalisty je také spousta debilů. 

Netuším jestli to bylo v časopisu Bang nebo Spark, to už si fakt nepamatuji. Nejsem kdovíjaký archivář a taky už si prd pamatuji, ale vím, že měl být někde v Praze jeden z posledních koncertů kapely Kryptor. Moc jsem už českou scénu neposlouchal, ale na tyhle bastardy jsem si vždycky udělal čas. Jezdíval jsem sám, blondýnku vždycky u našich kapel štvaly texty a abych pravdu řekl, tak to, co jsem ještě nedávno považoval za přednost, mě dnes taky mnohdy přišlo hrozně lopaťácký. Nicméně, měl jsem v discmanovi nějaká ta alba, která jsem protáčel snad měsíc dopředu. Uměl jsem slova nazpaměť a rád jsem je řvával, když jsme chodili s klukama z hospody zpátky na kolej. Zajímavé bylo, že takhle v opilosti se mnozí přidávali a halekali se mnou. A to i přesto, že zbla nevěděli, kdo jakou skladbu nahrál a nazpíval. Někdo byl pankáč, jinej zase klasickej diskofil, taky spousta zábavovek. Tohle mezi studenty jelo a i když se sem tam objevil nějakej hippie nebo intelektuál, co povyšoval rock na velké umění, jinak jely Tři sestry a Alkehol. Tedy alespoň mezi mými spolužáky.

Mívala o mě strach a dávala mi rady, jako kdyby byla moje máma. Moc dobře věděla, že se dovedu odvázat, že se umím někde s někým zapomenout. Jenže já si neumím bez piva a radosti dobrý metal představit. Vždycky pro mě byl hlavně relaxem, bavila mě komunita lidí kolem a miloval jsem zvuk (a samozřejmě metalový holky, na ty nedám dopustit dodnes). Oblékl jsem křiváka i marteny, oprášil staré triko Obituary a vydal se na vlak. Byl jsem trošku překvapený, nejel se mnou nikdo. Naopak, jestliže ještě před pár lety jezdívaly na koncerty davy, teď byl vlak poloprázdný a spousta lidí na mě koukala, jako bych byl divnej. Na to, že se psal rok 1997 a Kryptor se měli někdy v létě (jestli se nepletu) rozpadnout nebo přerušit činnost, jsem čekal aspoň pár fanoušků z Plzně. Nicméně, přisedly si nějaký dvě holky, co začaly ihned o tom, jak potkaly na diskotéce kluka, co má bávo a vypadá jak italskej hřebec. Chichotaly se jak prokoplý a tak jsem si nasadil sluchátka a připravoval se na koncert. 

Někde u Berouna se vlak zastavil v polích a že prej máme smůlu, že nejdou měniče a máme jít do prdele. Přijely nějaký autobusy, ale všichni křičeli a nikdo mi neřekl, jak se dostanu do Prahy. Vydal jsem se přes louku a šel jsem hodně dlouho. Myslel jsem si, že je to kousek, ale dálnice byla hodně daleko. Já vím, nesmí se tam stopovat, ale stoupl jsem si kousek za výjezd a nějaká paní, co jela za dcerou do Prahy mě vzala. Byla moc hodná, mluvila hodně a mělo to dokonce i hlavu a patu. Vyprávěla mi o manželovi, co ji nedávno opustil. Jak s ním projezdila spoustu zemí stopem. Hezký vzpomínky. Pamatuji si, že když mě někde na Zličíně vyhodila, dostal jsem jabko. A i když to vypadalo divně, byl jsem moc rád, měl jsem totiž takovej hlad, že mi kručelo v břiše. Měl jsem sice sváču od své milé, ale zapomněl jsem si jí ve vlaku. 

Dojdu na metro a dvakrát se musím vracet. Připadám si jak vesničan v Praze, což vlastně trošku jsem. Spíš jsem ale utahaný a nevyspalý. Když se konečně dostanu do Strašnic, zbývá mi ještě pár hodin do začátku. Zalezu si do takovýho podivnýho sklepa, kde bych čekal nějaký ty metalisty, ale nejsou tu. Je to spíš takový feťácký doupě. Jsem z toho trošku vyděšený, přeci jen, jsem sám a padne na mě splín a smutek. Všechno na mě padá. Jak se to stalo? Proč jezdím na koncerty už jen sám? Jakmile se někoho zeptám, každý se jen vymlouvá nebo už nepije, nebo má rodinu, nebo se mu jen nechce. Jsem pořád věrnej, metal mi toho dal tolik, že musím. Je to můj život, moje prokletí. Pomalu se učím, že jsem osamělý jezdec. Popíjím pivo a krkám jablka. Jídlo si nedávám, nemám moc peníze. Včera jsem byl v antikvariátu a nějak jsem se tam rozvášnil. Škoda, že jsem si nevzal nějakou knihu s sebou, mohl bych si aspoň číst. Přijde ke mě nějaká kdysi asi hezká dívka. Má popelavou tvář a neustále si olizuje rty. A že prý mi ho vykouří za jednu dávku. Raději zaplatím a zmizím. Toulám se ulicemi a jsem zvědavý kolik přijde lidí.

Je tu poměrně šedivo. Mladých zase tolik není. Samá stará mánička, taková ta první generace metalistů v Čechách. Oni si museli svoji muziku ještě vybojovat. Zdraví se, usmívají a potkávám samé nejen pražské legendy. Dnes hrají dvě kapely, Arakain a Kryptor. Jsem hodně zvědavý, obě smečky jsem neviděl už ani nepamatuji. Kupuji si vstupenku a ihned zamířím k výčepu. Pivo tu mají vcelku dobrý, ale mě spíš zajímá atmosféra. Sednu si bokem, poslouchám a nasávám. Pořád lituji, že tu jsem sám, mrzí mě to. Chvílemi si to dokonce vyčítám, že jsem já ten divnej, že nemám nové kamarády. Ono takhle, já je mám, ale většina metal neposlouchá vůbec a spousta se jich vrátila do svých rodných měst. A tak se potkáváme jen občas, když za nimi dojedeme nebo oni za námi. V Boleslavi se to už všechno dávno rozpadlo a v Plzni jsem si nějak s místními zatím nesedl. Hledám chyby v sobě a z myšlenek mě nakonec vytrhnou nějací Moraváci. Nazdar! Pařili jsme spolu v Ostravě, pamatuješ. Tak je hned veseleji. 

Když začnou hrát, jdu dopředu. Náladu mám tak akorát a hltám zase jednou všechno, co na mě z pódia padá. V hlavě mi naskakují texty, melodie, řvu z plných plic. Všechna ta frustrace, naštvanost, rebelie jde ze mě. Jsem propojený s hudbou v jeden celek. Jsem jako maratonec, co se dostane do tempa a nemůže přestat, dokud nepadne v cíli na záda. Pařím jako o život, jsem v plné síle, lezu na pódium, skáču dolů, chytají mě, jsem v kotli, vlasy rozpuštěné a zpocený jako myš. Nechci, aby to skončilo. Pípa i Aleš Brichta, oba jsou ve skvělé formě. Žeru jim všechno i s navijákem. Když všechno skončí, musím na záchod, opláchnout si hlavu. Všichni mizí pryč a mě se ještě povede odchytit maníka od Kryptor s CD. Koupím živák Na východní frontě boj! a pak ještě uprosím výčepáka na jedno pivo. Je konec, jsem zničenej. Potácím se ven a lampy svítí divně. Zajímalo by mě, kolik zase nachodím kilometrů. Moc dobře totiž vím, že si nesmím nikde sednout, až ve vlaku, jinak mě okradou nebo ošukají. 

Pálí mě nohy i hlava a mám děsnej hlad. Kolem hlaváku, na který se dostanu ani nevím jak, postávají jako vždy divné postavy. Nádraží je zavřené a tak chodím stále dokola v kruhu. Hlavou se mi míhají myšlenky, jsou divoké a padá na mě zase splín. Bylo by to lepší, alespoň ve dvou. Konečně někdo otevře. Vlezu dovnitř, najdu vlak na Plzeň a uprosím průvodčí, abych si mohl sednout. Jede to za pár hodin. Usnu a probudím se někde u Berouna. V Plzni vystoupím celý zmuchlaný a zajdu do nádražky. Dám si Gambrinus a na kolej dorazím v povznesené náladě. Běž se osprchovat, řekne mi ještě, když vyráží nakoupit. Zalezu si do postele a sním o světě, ve kterém nemusím ani pracovat, ani studovat, jenom poslouchat metal, číst si knížky a milovat se se svojí ženou. Taky chodit do lesa a vůbec si užívat. Když vystřízlivím, je už večer. Najdu ji, jak si čte v křesle. Kdopak se nám to vrátil, dělá si ze mě srandu. Políbím ji a vložím CD do přehrávače. Když začne první song, stoupnu si do metalového hrozícího postoje a začnu hrozit. Sadistic thrash. Jsem ve svém živlu. Je mi najednou jedno, že jezdím na koncerty sám, stejně je to vždycky super. 


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 16. srpna 2025

Interview - DEPHOSPHORUS - A death black grindcore journey through a dark and mysterious universe!


Interview with black death grindcore band from Greece - DEPHOSPHORUS.

Answered Thanos Mantas (guitars), Panos Agoros (vocals), thank you!

Recenze/review - DEPHOSPHORUS - Planetoktonos (2025):

Ave DEPHOSPHORUS! Greetings to Hades' realm. Or should I rather say to the universe? Perhaps the two are connected. I'm listening to your new album "Planetoktonos" and I can't stop. It has everything I love about extreme metal. Can you tell us what the basic idea behind the album is and how it came about?

Nowadays, when every band has a clear style label, you guys are different. It's hard to categorize you. You play grindcore, but also black metal, death metal, and even sludge elements. Personally, I really like that diversity, playfulness, and desire to explore. Let me ask you right off the bat... which bands influenced you in the very beginning? And you know what, start in 2008 and walk us through the history of your band.

Thanos: Glad to hear you’re into our sound! It’s definitely not for everyone, and we’ve never expected people to easily "get it" or categorize it. That’s exactly why we came up with a term that would make sense to us: astrogrind. It’s our way of capturing the blend of intensity, atmosphere, and cosmic thematics that runs through our music — not just in the sound, but in the whole aesthetic and lyrical approach. It's more of a compass than a genre tag.

From the beginning, we’ve drawn influence from a range of bands that still resonate with us today — acts like Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan, and Voivod. These bands shaped our ears early on, and we keep revisiting their discographies. Somehow, there's always something new to discover in their music, even after all these years.

As for how Dephosphorus started — Panos and I were playing together in a band called Straighthate. That project eventually ran its course after many years and lineup changes. So, in 2008, we decided to start fresh with a new musical direction. After about a year and a half of writing and experimenting, we recorded Axiom, which became our first release and marked the official beginning of Dephosphorus.


Your lyrics are influenced by old sci-fi books that shaped me a long time ago. As a student, I devoured all those apocalyptic visions, flying through space, discovering new planets. The new album is loosely inspired by Iain M. Banks' The Culture. Personally, I really like this Scottish author, but more his early work. Why did you choose him? Do you believe in other civilizations? Do you think we will meet them one day? And will we be as barbaric or advanced as they are?

Panos: Actually, Planetoktonos isn’t particularly influenced by Iain M. Banks—though the rest of our discography definitely is! For this new album, some of the lyrics, as well as the title and cover art, were inspired by James S.A. Corey’s The Expanse novels.

That said, I deeply admire Iain M. Banks. I was shocked when he announced his illness in 2012 and devastated by his passing shortly after. Our second full-length album, Ravenous Solemnity, is dedicated to him.

I loved many aspects of his sci-fi works (he also wrote non-fiction under the name Iain Banks, without the “M.”): the political intrigue, the staggering existential themes—like the concept of Sublimation, which inspired the title of our previous album—the poetic, intricate, and often playful writing style (which can be challenging if English isn’t your mother tongue), his sublime sense of humor, and above all, his vision of The Culture.

The Culture is a human-like future civilization—an anarchic utopia without leaders or gods—where sentient beings and AI coexist in harmonious symbiosis. It reflected Banks’ own deeply held political convictions; he was outspoken and engaged, famously burning his passport during the Second Gulf War in protest of the UK’s involvement.

What Banks did with the Culture was essentially imagine a sustainable future. And imagination, I believe, is humanity’s most powerful weapon. If we want to find a way out of our current civilizational dead ends, we must wield it wisely.

If I had to bet, I’d say that other civilizations do exist. But as the late psychedelic guru Terence McKenna once put it: “We are not here to understand; we are here to appreciate.” That idea challenges the dominance of rationalism and invites us to experience reality in a more direct, aesthetic, and intuitive way. Maybe the universe isn’t meant to be understood—only appreciated.

Given the sheer size and age of the universe, and the brief lifespan of our own civilization, any others would likely have to be incredibly advanced and capable of interstellar travel to find us. Meanwhile, we haven’t even fully explored our own solar system. So while contact seems unlikely... as the X-Files poster once said, “I want to believe.”

Whether they are barbaric or enlightened, if life and civilization are common in the universe, then all levels of advancement must exist somewhere, right now.


Every time I listen to a new album, I do it on a good sound system. I usually just sit down and, because I'm an old dog, I like organic sound and production. Your new recording has exactly that cutting sound that pins you to the wall. Where did you record it and who is responsible for the mastering?

Thanos: Thanks for the kind words — we really appreciate it. You're spot on: Planetoktonos was meant to sound organic, intense, and immersive. As a listener — and even more so as a composer and producer — I feel that the record captures the exact sonic identity we were aiming for: thick, punishing guitars, bass that moves like a seismic wave, drums that are both raw and explosive, and of course, Panos’ agonizing vocals narrating cosmic horror from a place only he can see.

We’ve been rehearsing for years at Ignite Studio, which has become a second home for us. George Christoforidis, the studio owner, recorded and mixed the album. George knows us deeply — from our Straighthate days even — and he truly understands the sound we’re after. He managed to bring out every layer of the music with great sensitivity and clarity, including the noise and synth work from Miltos Schimatariotis, our invisible fifth member.

Once the mix was complete, we sent it to James Plotkin for mastering. James took everything and gave it that final cohesion and sharpness — the record now hits with surgical precision while retaining its raw spirit. We feel extremely lucky to have collaborated with such talented and committed people on this release.


The motif on the cover reminds me a lot of some old sci-fi book. I just can't remember which one. Can you help me out? And who is the author of the image? Look, to be honest, I feel like I'm seventeen again, arguing with my friend about whether Arthur C. Clarke or Isaac Asimov is better. How did you get together with the author of the motif and why him?

Panos: I’m not sure which book cover you're thinking of, but I love that it gave you nostalgic teenage sci-fi vibes! That’s exactly the kind of energy we were going for.

The artist is John Toussas, aka Graphic No Jutsu. I’ve known John for over a decade—we used to work together at Metal Hammer Greece. More recently, he’s been designing beer can labels for Alea Microbrewery, run by Thanos.

Planetoktonos marks a new chapter for us musically, with a heavier sound and some fresh ideas. Visually, we also wanted something different—more colorful and playful. A tribute to classic sci-fi comics and art.

I gave John some specific references, like French comic legends Enki Bilal and Philippe Druillet (the latter did the stunning cover for Agressor’s Neverending Destiny, one of my all-time favorite albums).

I had a very specific scene in mind—a biomechanical spaceship destroying a planet, viewed from behind. It was a nod to the loading screens in Destiny (a game I was obsessed with about a decade ago). I described it to John, and he nailed it.

We’ve gotten amazing feedback on the artwork. A couple of people even referenced Nocturnus—another favorite of mine—whose Thresholds album has one of the best spacy sci-fi covers in metal history.

John also designed the label for Asteroskoni, a collab West Coast DIPA from Alea Microbrewery and P.I.G.S. It's named after one of our songs from Impossible Orbits—it means "Stardust" in Greek. As a craft beer fan, it’s a dream come true to pour a hoppy DIPA from a can with your band’s logo on it, named after a song you wrote the lyrics and title for. Since you're from Pilsner, I bet you know a thing or two about good beer yourself!

 

I think you'll agree with me when I say that you are a band with a very original expression and approach. I hope you won't mind, but I personally love VOIVOD and I often thought of them while listening to you. You sound completely different, but the overall feeling is the same, in my opinion. Can you tell us how you compose new music? Who writes the melodies? Do you have someone in your group who says, "This is how it should be," or do you discuss it at length? Can you give us a peek behind the scenes?

Thanos: We definitely appreciate the Voivod reference — we’re all fans of theirs. While I don’t think there are direct musical similarities, maybe there's a shared spirit in the atmosphere, the sense of alienation, or the use of dissonance here and there. So I get what you mean — it’s more about the feeling than the actual sound, and that’s a huge compliment to us.

As for our songwriting process, I (Thanos) compose all the music for Dephosphorus — that’s how it’s always been since the beginning. It’s a formula that works well for us and hasn’t needed to change. Typically, I go through intense writing phases: I’ll write a big chunk of material over the course of a month or two. Once there’s enough solid material, we bring it into the rehearsal space and start sculpting it together.

That’s where the real chemistry kicks in. We work through the arrangements as a band — tightening the rhythms, locking in transitions, shaping the dynamics. Panos usually adds his vocal lines toward the end of that process, once the structure has settled and the atmosphere is clear. There’s a lot of back-and-forth and refining in the room, but the original spark usually comes from the same place.

So while there isn’t one person saying “this is how it must be,” there is a clear initial vision, and then it evolves through collaboration and trust.

I'll tell you one thing... I have a great fondness for Greek food and culture, and every time I'm on vacation in your country, I come home feeling reborn. You have a beautiful country. The people are nice. But what is it like there in terms of extreme music? What about concerts, the scene, the fans? Do they go to a lot of events, do they support bands? Tell me, exaggerate...

Thanos: Glad to hear you have a soft spot for Greece — it really is a beautiful and intense place, in every sense. The landscapes, the food, the people, the chaos… it’s all part of the experience. But it’s also a country full of contradictions. Over the past couple of decades, we've lived through a lot: financial collapse, referendums, austerity, systemic injustice — all of which have pushed many people to leave in search of stability and a better future elsewhere. That’s a wound that hasn’t healed yet.

When it comes to extreme music though, Greece punches way above its weight. Despite having relatively few venues and limited infrastructure, the scene is surprisingly strong and diverse — with passionate, knowledgeable fans and bands that are truly committed. You’ve got household names like Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels, and End, but also countless underground acts across all subgenres of extreme music, grinding away with heart and intent.

There’s a raw energy here, fueled in part by our political and social turmoil — and that finds its way into the music. People may not always have the means, but the love and intensity are there. Gigs can feel like rituals. The connection between audience and artist is visceral. It’s not always easy, but it’s definitely real.

So yes — the Greek scene is alive, restless, and getting louder.

 

Going back in time, what were your musical beginnings like? When did you pick up your first instrument, what was your first concert, where did you stand on stage? Do you have any classical music education? And how did you actually get into extreme metal?

Thanos: I started taking guitar lessons when I was around 10 years old. For the first few years it was all classical guitar — which laid the foundation — but by the time I was 13 I was already drifting toward electric guitar. So I switched to more modern lessons, learning picking techniques and basic riffs. Unfortunately, I never went deep into music theory, which is something I still regret to this day. It would’ve made a lot of things easier down the line.

My first stage experience was pretty typical: some school gigs at the Lyceum, playing Metallica covers with friends — the classics. But things got more serious when I was about 18, which is when I joined Straighthate, with Panos already on vocals. Our first real show together was opening for Stampin' Ground in Athens, around 2002 or 2003 — I don’t remember the exact date, but it felt like a huge deal at the time.

As for how I got into extreme metal… I think the real turning point was a compilation CD I got my hands on as a teenager. It had a bunch of bands on it — two that hit me hard were Death and Nailbomb. That was it. I was instantly drawn to that raw power, the energy, the honesty. From there on, it was a deep dive that never really ended.

Panos: My first instrument was the family synth. My parents signed me and my younger brother up for lessons, but the only thing we really managed to play was some Christmas carols.

As I became more serious about music, I lacked the focus to learn an instrument properly. But I noticed that when I screamed along with my favorite records, I had a loud, abrasive voice that could work for extreme music.

Around 2001 or 2002, my friend Anastasis (now frontman of Dead Congregation) told me that his hardcore band at the time, Straighthate, was looking for a new vocalist. I asked if I could try out. He said, “Have you done this before?” I hadn’t—but they were desperate, as I later found out, so I got the job! More than 20 years later, here we are.

I got into extreme metal back in 1991 or 1992. I was listening to a radio show on Echo FM, a local Athens station hosted by Harry Karaolides (a friend and former Metal Hammer Greece colleague). I recorded the show on tape. That night he played Sarcófago’s “Black Vomit” (the re-recorded version from The Laws of Scourge). Until then, the most extreme bands I knew were Slayer and Sepultura. Hearing guttural vocals and blast beats for the first time really shocked me. I can’t say I loved it immediately—but it blew my mind and expanded my idea of what “extreme” could be.

Later in 1992, I moved to Paris for my studies. In the pre-internet days, compilations were the best way to discover new bands. That’s how I picked up the Masters of Brutality 2 cassette. Not only was the tracklist killer, but the flow was seamless—like Seasons in the Abyss. That comp was my gateway to extreme metal. Through it, I discovered some of my favorite bands: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride—and many more.

 

What does music mean to you? Is it a lifestyle, relaxation, rest? For example, I can't imagine life without music (and books). Feel free to engage in philosophical reflections; I'm interested in your opinion as a musician.

Thanos: Music, for me, is exactly what you described — I truly can’t imagine life without it, or without books. As I grow older, I’ve come to realize just how much music has shaped the way I perceive the world. It’s like a lens that subtly shifts your understanding of things — through sound, emotion, and abstraction. It offers a different angle, an artistic perspective that reveals hidden layers in life, people, and even history.

More than just a lifestyle or a hobby, music gives life purpose — a reason to create, to connect, to leave something behind. And I don’t say that with any grandiose sense of legacy. I don't claim importance for myself or for the band. But I do believe that the traces we leave through our work — songs, records, ideas — are a kind of echo. A way to exist beyond the limitations of time, unless someone does eventually stumble upon the elixir of life!

Books play a similar role for me. I read constantly — mostly history and political theory — and that keeps my mind engaged and searching. I just wish there were more space at home for all the books and records… but as with everything in life, we’re bound by limits.

Panos: As Friedrich Nietzsche said, “Without music, life would be a mistake.” Thanos’ answer applies to me too, 100%.

I’d add that our music is our humble contribution to human culture—just a drop in the ocean. Through it, we try to imagine a more sustainable future for humanity and the Earth’s ecosystem. Planting those ideas in the collective subconscious is vital. That’s how they might one day become reality. As we titled one of our tracks: “Imagination Is Future History.”

On a personal level, music—especially extreme, alternative, and underground music—has been a transformative force. It helped me break free from a conservative Orthodox Christian upbringing. It opened my mind to other ways of thinking, living, and being—different ideologies, lifestyles, and even spiritual practices.

Concerning books—like Thanos, I’m an avid reader, and that definitely influences our lyrics. Books are the closest thing we have to a time machine; they allow us to understand the past and adapt for the future. Sadly, in today’s hyperconnected, digital world of short attention spans, reading is becoming a lost art—and that’s like shooting ourselves in the foot.

Especially now, with AI rapidly transforming society, those who haven’t picked up a book since school, who avoid non-fiction, or who are unwilling to study, reflect, and adapt, risk being left behind. We can’t let that happen. Reading is how we grow and stay relevant in this new age.

Read more books, people!


The inevitable question at the end. What does DEPHOSPHORUS have planned for the coming months? If you have anything on your mind that you would like to say to fans, labels, promoters, here's your chance...

Thanos: Looking ahead, we definitely plan to be more active on the live front. With the release of Planetoktonos, we hope to shake things up and put the name Dephosphorus out there even stronger — both to old friends and to new ears. We’ve already got a good amount of new material in the works, so ideally the next release won’t take as long as the previous ones. Creativity is flowing, and we want to keep that momentum going.

Beyond that, we’re always open to interesting opportunities — whether it’s shows, collaborations, or other kinds of projects. If labels, promoters, or fellow musicians have something in mind, they can absolutely reach out. We’re very much a band that thrives on meaningful connections and ideas.

Thanks to everyone who has supported us through the years — your energy and attention are what keep this whole thing alive. We truly believe that Dephosphorus still has a lot to offer, and we’re excited for what comes next.

Thank you very much for the interview. You know what I'm going to do now? I'm going to go home, play "Planetoktonos" really loud, and probably reread something by Iain M. Banks. I wish you sold-out concerts, good sales of your new album, and success in your personal lives. May the force be with you! Thank you very much!


Recenze/review - DEPHOSPHORUS - Planetoktonos (2025):

Recenze/review - DEPHOSPHORUS - Impossible Orbits (2017):


DEPHOSPHORUS

7 Degrees Records

Nerve Altar

Selfmadegod Records



---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - DEPHOSPHORUS - Death black grindcoreový průlet temným a tajemným vesmírem!


Rozhovor s black death grindcore skupinou z Řecka - DEPHOSPHORUS.

Odpovídali Thanos Mantas (kytara), Panos Agoros (zpěv), děkujeme!

Recenze/review - DEPHOSPHORUS - Planetoktonos (2025):

Ave DEPHOSPHORUS! Zdravím do Hádovy říše. Nebo bych měl napsat spíše do vesmíru? Možná je oboje propojené. Poslouchám vaši novou nahrávku „Planetoktonos“ a nemůžu přestat. Je v ní všechno, co mám na extrémním metalu rád. Prozradíš nám, jaká je základní myšlenka alba a jak vznikalo?

V dnešní době, kdy má každá kapela nějaké jasné označení stylu, vy jste jiní. Nelze vás příliš zařadit. Hrajete grindcore, ale i black metal, zazní death metal, ale klidně i sludgeové prvky. Osobně se mi to hrozně líbí, ta pestrost, hravost, touha objevovat. Zeptám se rovnou na začátek…jaké kapely vás vlastně v úplných počátcích ovlivnily? A víš ty co, začni rovnou v roce 2008 a proveď nás prosím historií vaší kapely.

Thanos: Jsem rád, že se ti líbí naše hudba! Rozhodně není pro každého a nikdy jsme nečekali, že ji lidé snadno „pochopí“ nebo zařadí do nějaké kategorie. Právě proto jsme vymysleli termín, který dává smysl nám: astrogrind. Je to náš způsob, jak zachytit směs intenzity, atmosféry a kosmických témat, která prostupuje naší hudbou – nejen zvukem, ale i celkovou estetikou a lyrickým přístupem. Je to spíš kompas než žánrová škatulka.

Od začátku jsme čerpali inspiraci z řady kapel, které nás ovlivňují dodnes – například Nasum, Entombed, Knut, Anodyne, Leviathan a Voivod. Tyto kapely formovaly náš vkus už od počátku a my se k jejich diskografiím stále vracíme. I po všech těch letech v jejich hudbě vždy najdeme něco nového.

Co se týče počátků Dephosphorus – Panos a já jsme spolu hráli v kapele Straighthate. Ten projekt nakonec po mnoha letech a změnách v sestavě skončil. V roce 2008 jsme se proto rozhodli začít znovu s novým hudebním směrem. Po asi roce a půl psaní a experimentování jsme nahráli album Axiom, které se stalo naším prvním počinem a znamenalo oficiální začátek Dephosphorus.


Ve svých textech jste ovlivněni starými sci-fi knihami, které kdysi dávno formovali i mě. Ještě jako student jsem hltal všechny ty apokalyptické vize, létal jsem vesmírem, objevoval nové planety. Novinka je volně inspirována dílem Iaina M. Bankse – The Culture. Osobně mám tohoto skotského autora moc rád, ale spíše jeho počáteční tvorbu. Proč jste zvolili právě jeho? Věříš v jiné civilizace? Myslíš, že se s nimi jednou setkáme? A budeme stejně barbarští nebo vyspělí jako oni?

Panos: Ve skutečnosti Planetoktonos není nijak zvlášť ovlivněn Iainem M. Banksem – i když zbytek naší diskografie rozhodně ano! U tohoto nového alba byly některé texty, stejně jako název a obal, inspirovány romány Jamese S. A. Coreyho z cyklu The Expanse.

To však neznamená, že Iaina M. Bankse hluboce neobdivuji. Byl jsem šokován, když v roce 2012 oznámil svou nemoc, a zdrcen jeho smrtí krátce poté. Naše druhé album Ravenous Solemnity je věnováno jemu.

Miloval jsem mnoho aspektů jeho sci-fi děl (pod jménem Iain Banks, bez „M“, psal také literaturu faktu): politické intriky, ohromující existenciální témata – jako koncept sublimace, který inspiroval název našeho předchozího alba –, poetický, složitý a často hravý styl psaní (který může být náročný, pokud angličtina není vaším mateřským jazykem), jeho vznešený smysl pro humor a především jeho vize Kultury.

Kultura je lidem podobná civilizace budoucnosti – anarchistická utopie bez vůdců a bohů –, kde vnímající bytosti a umělá inteligence koexistují v harmonické symbióze. Odrážela Banksovy hluboce zakořeněné politické přesvědčení; byl otevřený a angažovaný, proslul tím, že během druhé války v Zálivu spálil svůj pas na protest proti zapojení Velké Británie.

To, co Banks udělal s Kulturou, bylo v podstatě představit si udržitelnou budoucnost. A představivost je podle mě nejmocnější zbraní lidstva. Pokud chceme najít cestu ven z aktuální civilizační slepé uličky, musíme ji moudře využívat.

Kdybych si měl vsadit, řekl bych, že jiné civilizace existují. Ale jak kdysi řekl zesnulý psychedelický guru Terence McKenna: „Nejsme tu proto, abychom rozuměli; jsme tu proto, abychom oceňovali.“ Tato myšlenka zpochybňuje dominanci racionalismu a vybízí nás, abychom realitu prožívali přímějším, estetičtějším a intuitivnějším způsobem. Možná vesmír není určen k tomu, aby byl chápán – pouze oceněn.

Vzhledem k obrovské velikosti a stáří vesmíru a krátké životnosti naší civilizace by jakékoli jiné civilizace musely být pravděpodobně neuvěřitelně vyspělé a schopné mezihvězdného cestování, aby nás mohly najít. Mezitím jsme ani plně neprozkoumali naši vlastní sluneční soustavu. Takže i když se kontakt jeví jako nepravděpodobný... jak kdysi řekl plakát X-Files: „Chci věřit.“

Ať už jsou barbarské nebo osvícené, pokud je život a civilizace ve vesmíru běžné, pak musí někde existovat všechny úrovně pokroku, právě teď.


Pokaždé, když si poslechnu nějaké nové album, tak to dělám na dobré reprosoustavě. Většinou si jen tak sednu a protože jsem starý pes, tak mám rád organický zvuk a produkci. Vaše nová nahrávka má přesně takový ten řezající zvuk, který člověka přikove na zeď. Kde jste nahrávali a kdo je podepsán pod masteringem?

Thanos: Děkujeme za milá slova, moc si toho vážíme. Máš naprostou pravdu: Planetoktonos měl znít organicky, intenzivně a být pohlcující. Jako posluchač – a ještě více jako skladatel a producent – mám pocit, že deska přesně zachycuje zvukovou identitu, o kterou jsme usilovali: hutné, drsné kytary, basu, která se pohybuje jako seismická vlna, bicí, které jsou syrové i výbušné, a samozřejmě Panosův mučivý vokál, který vypráví o kosmické hrůze z místa, které vidí jen on.

Roky jsme zkoušeli v Ignite Studiu, které se pro nás stalo druhým domovem. George Christoforidis, majitel studia, album nahrál a smíchal. George nás zná velmi dobře – už od dob Straighthate – a opravdu rozumí zvuku, o který usilujeme. Podařilo se mu s velkou citlivostí a jasností vynést na povrch každou vrstvu hudby, včetně noise a syntezátorů od Miltose Schimatariotise, našeho neviditelného pátého člena.

Jakmile byl mix hotový, poslali jsme ho Jamesovi Plotkinovi k masteringu. James vzal vše a dal tomu finální soudržnost a ostrost – deska nyní zní s chirurgickou přesností, ale zachovává si svůj syrový duch. Cítíme se velmi šťastní, že jsme na tomto albu mohli spolupracovat s tak talentovanými a oddanými lidmi.


Motiv na obalu mi hrozně připomíná nějakou starou sci-fi knihu. Jen si nemůžu vzpomenout jako? Pomůžeš mi? A kdo je autorem obrazu? Hele, na rovinu, připadám si jako kdyby mi bylo zase sedmnáct a s kamarádem se hádali o to, jestli je lepší Arthur C Clarke nebo Isaac Asimov. Jak jste se dali s autorem motivu dohromady a proč právě on?

Panos: Nevím, kterou knižní obálku máš na mysli, ale líbí se mi, že ti připomněla nostalgické sci-fi atmosféru z dospívání! Přesně takovou energii jsme chtěli vyvolat.

Autorem je John Toussas, známý také jako Graphic No Jutsu. Johna znám už přes deset let – pracovali jsme spolu v Metal Hammer Greece. V poslední době navrhuje etikety na pivní plechovky pro minipivovar Alea, který provozuje Thanos.

Planetoktonos pro nás znamená novou kapitolu v hudbě, s těžším zvukem a několika novými nápady. Vizuálně jsme také chtěli něco jiného – barevnějšího a hravějšího. Poctu klasickým sci-fi komiksům a umění.

Dal jsem Johnovi několik konkrétních referencí, jako jsou francouzské komiksové legendy Enki Bilal a Philippe Druillet (ten druhý vytvořil úžasný obal pro album Agressor’s Neverending Destiny, jedno z mých nejoblíbenějších alb všech dob).

Měl jsem na mysli velmi konkrétní scénu – biomechanickou vesmírnou loď ničící planetu, pohled zezadu. Byla to pocta loading screenům ve hře Destiny (hře, kterou jsem před deseti lety doslova hltal). Popsal jsem to Johnovi a on to perfektně vystihl.

Dostali jsme úžasnou zpětnou vazbu na obal. Několik lidí dokonce zmínilo Nocturnus – další z mých oblíbených kapel –, jejichž album Thresholds má jeden z nejlepších sci-fi obalů v historii metalu.

John také navrhl etiketu pro Asteroskoni, kolaborativní West Coast DIPA od Alea Microbrewery a P.I.G.S. Je pojmenována po jedné z našich písní z alba Impossible Orbits – v řečtině to znamená „hvězdný prach“. Jako fanoušek craftového piva je pro mě splněným snem nalévat chmelové DIPA z plechovky s logem vaší kapely, pojmenované podle písně, pro kterou jste napsali text a název. Jelikož jste z Plzně, vsadím se, že o dobrém pivu něco víte!

 

Asi se mnou budeš souhlasit, když napíšu, že jste kapela s velmi originálním výrazem a postupy. Doufám, že se nebudeš zlobit, ale osobně miluji VOIVOD a častokrát jsem si na ně při poslechu vzpomněl. Zníte úplně jinak, ale výsledný pocit je dle mého stejný. Prozradíš nám, jak skládáte novou hudbu? Kdo je autorem melodií? Máte ve svém středu někoho, kdo řekne – tak a takhle je to správně nebo dlouze diskutujete? Necháš nás prosím nahlédnout do vaší kuchyně?

Thanos: Určitě oceňujeme zmínku o Voivod – všichni jsme jejich fanoušci. I když si nemyslím, že existují přímé hudební podobnosti, možná je tu společný duch v atmosféře, pocit odcizení nebo použití disonance tu a tam. Takže chápu, co myslíš – jde spíše o pocit než o samotný zvuk, a to je pro nás obrovský kompliment.

Co se týče našeho procesu skládání, já (Thanos) komponuji veškerou hudbu pro Dephosphorus – tak to bylo od začátku. Je to formule, která nám vyhovuje a není třeba ji měnit. Obvykle procházím intenzivními fázemi psaní: během jednoho nebo dvou měsíců napíšu velkou část materiálu. Jakmile máme dostatek kvalitního materiálu, přeneseme ho do zkušebny a začneme ho společně tvarovat.

Tam se projeví skutečná chemie. Pracujeme na aranžmá jako kapela – zpřísňujeme rytmy, ladíme přechody, tvarujeme dynamiku. Panos obvykle přidává své vokální linky ke konci tohoto procesu, jakmile je struktura hotová a atmosféra jasná. Ve zkušebně dochází k mnoha změnám a vylepšením, ale původní jiskra obvykle pochází ze stejného místa.

Takže i když nikdo neříká „takhle to musí být“, existuje jasná počáteční vize, která se pak vyvíjí díky spolupráci a důvěře.

Prozradím ti jednu věc … mám velkou slabost pro řecké jídlo, kulturu a pokaždé, když jsem u vás na dovolené, tak se vracím domů jako znovuzrozený. Máte krásnou zemi. Lidé jsou u vás příjemní. Ale jaké je to u vás, co se týká extrémní muziky? Co koncerty, scéna, fanoušci? Chodí hodně na akce, podporují kapely? Povídej, přeháněj…

Thanos: Jsem rád, že máš slabost pro Řecko – je to opravdu krásné a intenzivní místo, v každém smyslu slova. Krajina, jídlo, lidé, chaos... to vše je součástí zážitku. Ale je to také země plná rozporů. V posledních několika desetiletích jsme prožili mnoho: finanční kolaps, referenda, úsporná opatření, systémovou nespravedlnost – to vše přimělo mnoho lidí k odchodu za stabilitou a lepší budoucností jinam. To je rána, která se ještě nezahojila.

Pokud jde o extrémní hudbu, Řecko však hraje nad své možnosti. Navzdory relativně malému počtu koncertních sálů a omezené infrastruktuře je scéna překvapivě silná a rozmanitá – s vášnivými, znalými fanoušky a kapelami, které jsou skutečně oddané. Najdete tu známá jména jako Rotting Christ, Dead Congregation, Suicidal Angels a End, ale také nespočet undergroundových kapel ze všech subžánrů extrémní hudby, které do toho dávají srdce a odhodlání.

Je tu syrová energie, částečně poháněná našimi politickými a sociálními nepokoji – a ta se promítá do hudby. Lidé možná nemají vždy prostředky, ale láska a intenzita tu jsou. Koncerty mohou působit jako rituály. Spojení mezi publikem a umělcem je instinktivní. Není to vždy snadné, ale je to rozhodně skutečné.

Takže ano – řecká scéna je živá, neklidná a stále hlasitější.

 

Když se vrátíš po časové ose zpět, jaké byly tvoje hudební začátky? Kdy jsi vzal do rukou první nástroj, co první koncert, kde jsi stál na pódiu? Máš nějaké klasické hudební vzdělání? A jak ses vlastně dostal k extrémnímu metalu?

Thanos: Začal jsem chodit na hodiny kytary, když mi bylo asi 10 let. Prvních pár let jsem se učil hrát na klasickou kytaru, což mi položilo základy, ale když mi bylo 13, už jsem se přikláněl k elektrické kytaře. Přesunul jsem se tedy k modernějším lekcím, kde jsem se učil techniky hraní a základní riffy. Bohužel jsem se nikdy hlouběji nezabýval hudební teorií, čehož dodnes lituji. Mnoho věcí by mi to později usnadnilo.

Moje první zkušenosti na pódiu byly celkem typické: pár školních koncertů v Lyceu, hraní coverů Metallicy s kamarády – klasika. Ale věci se začaly vyvíjet vážněji, když mi bylo asi 18 let a přidal jsem se ke kapele Straighthate, kde už zpíval Panos. Naše první skutečné společné vystoupení bylo jako předkapela Stampin' Ground v Aténách, asi v roce 2002 nebo 2003 – přesné datum si nepamatuji, ale v té době mi to připadalo jako velká událost.

Co se týče toho, jak jsem se dostal k extrémnímu metalu... Myslím, že skutečným zlomem bylo kompilační CD, které jsem jako teenager dostal do rukou. Bylo na něm několik kapel – dvě, které mě opravdu zasáhly, byly Death a Nailbomb. A bylo to. Okamžitě mě zaujala ta syrová síla, energie a upřímnost. Od té chvíle to byl hluboký ponor, který nikdy neskončil.

Panos: Mým prvním nástrojem byl rodinný syntezátor. Rodiče mě a mého mladšího bratra přihlásili na hodiny, ale jediné, co jsme se naučili hrát, byly vánoční koledy.

Když jsem začal brát hudbu vážněji, chyběla mi soustředěnost, abych se naučil hrát na nástroj pořádně. Ale všiml jsem si, že když jsem křičel spolu se svými oblíbenými deskami, měl jsem hlasitý, drsný hlas, který by se hodil pro extrémní hudbu.

Kolem roku 2001 nebo 2002 mi můj kamarád Anastasis (nyní frontman Dead Congregation) řekl, že jeho tehdejší hardcoreová kapela Straighthate hledá nového zpěváka. Zeptal jsem se, jestli bych to mohl zkusit. Zeptal se mě: „Dělal jsi to už někdy?“ Nedělal – ale jak jsem později zjistil, byli zoufalí, takže jsem tu práci dostal! O více než 20 let později jsme tady.

K extrémnímu metalu jsem se dostal v roce 1991 nebo 1992. Poslouchal jsem rozhlasový pořad na Echo FM, místní athénské stanici, kterou moderoval Harry Karaolides (přítel a bývalý kolega z Metal Hammer Greece). Pořad jsem si nahrál na kazetu. Ten večer hrál „Black Vomit“ od Sarcófago (přepracovanou verzi z alba The Laws of Scourge). Do té doby byly nejextrémnější kapely, které jsem znal, Slayer a Sepultura. Když jsem poprvé uslyšel hrdelní vokály a blast beaty, opravdu mě to šokovalo. Nemůžu říct, že se mi to hned zalíbilo, ale ohromilo mě to a rozšířilo mou představu o tom, co může být „extrémní“.

Později v roce 1992 jsem se přestěhoval do Paříže za studiem. V době před internetem byly kompilace nejlepším způsobem, jak objevovat nové kapely. Tak jsem si pořídil kazetu Masters of Brutality 2. Nejenže byl tracklist úžasný, ale i plynulost skladeb byla dokonalá – jako Seasons in the Abyss. Ta kompilace byla mou bránou do světa extrémního metalu. Díky ní jsem objevil některé ze svých oblíbených kapel: Napalm Death, Brutal Truth, Bolt Thrower, Deicide, Cannibal Corpse, Nocturnus, My Dying Bride – a mnoho dalších.

 

Co pro tebe znamená hudba. Je to životní styl, relax, odpočinek? Já si třeba bez hudby (a bez knih) nedokážu život vůbec představit. Klidně se můžeš pustit i do filozofických úvah, zajímá mě tvůj názor jako muzikanta.

Thanos: Hudba je pro mě přesně to, co jsi popsal – opravdu si nedokážu představit život bez ní, stejně jako bez knih. S přibývajícím věkem jsem si uvědomil, jak moc hudba ovlivnila můj pohled na svět. Je to jako čočka, která jemně mění tvé chápání věcí – prostřednictvím zvuku, emocí a abstrakce. Nabízí jiný úhel pohledu, uměleckou perspektivu, která odhaluje skryté vrstvy života, lidí a dokonce i historie.

Hudba je víc než jen životní styl nebo koníček, dává životu smysl – důvod tvořit, spojovat se, zanechat po sobě něco. A neříkám to s nějakým grandiózním pocitem odkazu. Netvrdím, že jsem důležitý já nebo moje kapela. Ale věřím, že stopy, které zanecháváme svou prací – písně, desky, nápady – jsou jakousi ozvěnou. Způsob, jak existovat mimo omezení času, pokud někdo nakonec nenarazí na elixír života!

Knihy pro mě hrají podobnou roli. Neustále čtu – hlavně historii a politickou teorii – a to udržuje mou mysl aktivní a hledající. Jen bych si přál, aby bylo doma více místa pro všechny knihy a desky... ale jako se vším v životě, jsme omezeni hranicemi.

Panos: Jak řekl Friedrich Nietzsche: „Bez hudby by život byl omylem.“ Thanosova odpověď platí i pro mě, na 100 %.

Dodal bych, že naše hudba je naším skromným příspěvkem k lidské kultuře – jen kapkou v moři. Prostřednictvím ní se snažíme představit si udržitelnější budoucnost pro lidstvo a ekosystém Země. Je důležité zasadit tyto myšlenky do kolektivního podvědomí. Tak se jednoho dne mohou stát realitou. Jak jsme nazvali jednu z našich skladeb: „Imagination Is Future History“ (Představivost je budoucnost historie).

Na osobní úrovni byla hudba – zejména extrémní, alternativní a undergroundová hudba – transformativní silou. Pomohla mi osvobodit se od konzervativní ortodoxní křesťanské výchovy. Otevřela mi mysl jiným způsobům myšlení, života a bytí – odlišným ideologiím, životním stylům a dokonce i duchovním praktikám.

Co se týče knih – stejně jako Thanos jsem vášnivý čtenář, a to rozhodně ovlivňuje naše texty. Knihy jsou tím nejbližším, co máme k časovému stroji; umožňují nám porozumět minulosti a přizpůsobit se budoucnosti. Bohužel v dnešním hyperpropojeném digitálním světě s krátkou pozorností se čtení stává ztraceným uměním – a to je jako si střílet do vlastní nohy.

Zejména nyní, kdy umělá inteligence rychle mění společnost, riskují ti, kteří od školy nesáhli po knize, vyhýbají se literatuře faktu nebo nejsou ochotni studovat, přemýšlet a přizpůsobovat se, že zůstanou pozadu. To nemůžeme dopustit. Čtením rosteme a zůstáváme relevantní v této nové době.

Čtěte více knih, lidi!


Nezbytná otázka na konec. Co chystají DEPHOSPHORUS v nejbližších měsících? Pokud máš něco na srdci, co bys chtěl vzkázat fanouškům, labelům, promotérům, zde je prostor…

Thanos: Do budoucna rozhodně plánujeme být aktivnější na koncertním poli. S vydáním Planetoktonos doufáme, že rozvíříme vody a jméno Dephosphorus se dostane ještě více do povědomí – jak starým přátelům, tak novým posluchačům. Už máme připravenou slušnou porci nového materiálu, takže ideálně by další vydání nemělo trvat tak dlouho jako ta předchozí. Kreativita proudí a my chceme tuto dynamiku udržet.

Kromě toho jsme vždy otevřeni zajímavým příležitostem – ať už se jedná o koncerty, spolupráce nebo jiné projekty. Pokud mají vydavatelství, promotéři nebo kolegové hudebníci něco na mysli, mohou se na nás rozhodně obrátit. Jsme kapela, která vzkvétá díky smysluplným kontaktům a nápadům.

Děkujeme všem, kteří nás po léta podporovali – vaše energie a pozornost jsou tím, co udržuje celou tuto věc naživu. Opravdu věříme, že Dephosphorus má ještě hodně co nabídnout, a těšíme se na to, co přijde dál.

Děkuji moc za rozhovor. Víš, co teď udělám? Půjdu domů, pustím si pořádně nahlas „Planetoktonos“ a asi si znovu přečtu něco od Iaina M. Bankse. Přeji vám, ať máte vyprodané koncerty, ať se novinka dobře prodává a ať se vám daří i v osobních životech. Ať vás provází síla! Děkuji moc!

Recenze/review - DEPHOSPHORUS - Planetoktonos (2025):

Recenze/review - DEPHOSPHORUS - Impossible Orbits (2017):


DEPHOSPHORUS

7 Degrees Records

Nerve Altar

Selfmadegod Records



---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine