Dívám se na řeku. Převaluje se přede mnou, jako svědomí. Je po okraj narvaná špínou, zlem, hnisem a zkaženou krví. Mraky se skoro dotýkají země a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Stará dáma s kosou, která si říká Smrt, mě probudila uprostřed noci a odvedla do podzemí. Poslouchal jsem zrovna nové, druhé dlouhohrající album řeckých tmářů PENTHOS a zlé stíny se staly skutečností. Stačilo mi několik společných setkání a věděl jsem, že nám v žilách koluje podobná zkažená krev.
Mám rád, když je black metal obestřen tajemnem, starodávnou magií, když je nasáklý chladem, když má podmanivě syrovou atmosféru. Řekové tohle všechno umí. Líbí se mi jejich rukopis, jejich styl, který v sobě obsahuje jednak vzpomínky na klasiku, která se hraje v severských zemích, ale také jakousi návykovou, ostrou melodičnost. Zkrátka a dobře, tahle smečka mě zasáhla přímo na solar plexus.
Mám to již od konce osmdesátých let nastavené tak, že mě muzika musí uhranout, dostat se mi pod kůži i do podvědomí. Určitě to znáte. Spousta současných kapel mi připadá umělých. Bývají to mnohdy skvělí muzikanti, ale působí neosobně, nudně a nezáživně. Mívají plastový zvuk a bojí se říznout do živého. PENTHOS jsou jejich pravý opak. Jejich nové (i předešlé) album je po okraj narvané uvěřitelnými, opravdovými, reálnými a autentickými melodiemi. Ihned dokázali rozdrásat moji fantazii do krve. Ne, najednou jsem neseděl ve svém pokoji u reproduktorů, ale toulal jsem se někde v lesích. Daleko na severu, na starých pohřebištích, v chrámech, které byly dávno znesvěceny. Cítím z jednotlivých nápadů velkou sílu, takovou tu nahrubo nasekanou energii i tmu. Líbí se mi, jak jsou melodie napsány, pamatuji si je, zůstala mi po nich v hlavě hluboká stopa. Pokud máte rádi kapely jako HORNA, SATANIC WARMASTER, CARPATHIAN FROST, TULUS, potom otočte všechny kříže směrem dolů a zapalte ohně, jste zde správně. Tohle je rituál starý jako samotná smrt. "Erevos" je navíc albem, které je velmi dobře zvukově ošetřeno. Povedl se i obal. Vy se tak můžete nechat unášet na silných vlnách řeky Styx. Osobně jsem také příznivcem spíše ortodoxního, tradičního, pravověrného černého kovu. Je vám tedy jasné, že nemohu jinak, než vám novinku doporučit. Dívám se na řeku. Převaluje se přede mnou, jako svědomí. Je po okraj narvaná špínou, zlem, hnisem a zkaženou krví. Mraky se skoro dotýkají země a ve vzduchu je cítit pach rozkládajícího se masa. Stará dáma s kosou, která si říká Smrt, mě probudila uprostřed noci a odvedla mě do podzemí. Black metal ostrý jako břitva, který vás strhne do hlubiny! Tma se zde potkává s chladem a syrovou energií!
Asphyx says:
I look at the river. It rolls before me like a conscience. It is filled to the brim with filth, evil, pus, and rotten blood. The clouds almost touch the ground, and the smell of decaying flesh hangs in the air. An old lady with a scythe, who calls herself Death, woke me up in the middle of the night and took me underground. I was listening to the new, second full-length album by Greek dark metal band PENTHOS, and the evil shadows became reality. It only took a few meetings for me to know that similar corrupt blood flows through our veins.
I like it when black metal is shrouded in mystery, ancient magic, when it is steeped in coldness, when it has a captivatingly raw atmosphere. The Greeks can do all of this. I like their signature style, which contains both memories of the classics played in the Nordic countries and a kind of addictive, sharp melodiousness. In short, this pack hit me right in the solar plexus.
Since the late 1980s, I have been set up in such a way that music must captivate me, get under my skin and into my subconscious. I'm sure you know what I mean. Many of today's bands seem artificial to me. They are often great musicians, but they come across as impersonal, boring, and uninteresting. They tend to have a plastic sound and are afraid to cut to the chase. PENTHOS are the exact opposite. Their new (and previous) album is packed to the brim with believable, genuine, real, and authentic melodies. They immediately managed to tear my imagination to shreds. No, suddenly I wasn't sitting in my room by the speakers, but wandering somewhere in the woods. Far to the north, in old burial grounds, in temples that had long been desecrated. I feel great power in each individual idea, a kind of roughly chopped energy and darkness. I like how the melodies are written, I remember them, they left a deep impression on me. If you like bands like HORNA, SATANIC WARMASTER, CARPATHIAN FROST, TULUS, then turn all the crosses upside down and light the fires, you're in the right place. This ritual is as old as death itself. What's more, "Erevos" is an album with excellent sound quality. The cover art is also well done. You can let yourself be carried away on the powerful waves of the River Styx. Personally, I am also a fan of more orthodox, traditional, orthodox black metal. So it's clear that I can't help but recommend this new release to you. I look at the river. It rolls before me like a conscience. It is filled to the brim with filth, evil, pus, and rotten blood. The clouds almost touch the ground, and the smell of rotting flesh hangs in the air. An old lady with a scythe, who calls herself Death, woke me up in the middle of the night and took me underground. Razor-sharp black metal that will drag you into the depths! Darkness meets cold and raw energy here!
Tisíce zničených životů. Těla převážená z další z nesmyslných válek. Uložena v jednoduchých rakvích. Zohavené tváře, utrhané ruce i nohy. Ne, tohle není žádná počítačová hra nebo zpráva z daleké země. To je krutá, hnusná a špinavá realita. Procházím se mezi rakvemi a naslouchám nářku mrtvých. Ptají se proč? Proč tolik zbytečné smrti. Honosný pohřeb ani formální pocty nemůžou nikdy utišit bolest pozůstalých. Válka vždycky byla svinstvo. Lidé se nikdy nepoučí, stále budou posílat další a další zástupy nevinných na smrt. Uvědomuji si to pokaždé, když si pustím večerní zprávy i v momentech, když trávím svůj čas s novým albem německých maniaků GOMORRHA.
S touhle smečkou jste se mohli u nás na stránkách setkat již v roce 2023, když jsem psal o jejich skvělém albu "Doomed Mankind". Kapela patří mezi veterány undergroundové scény. Kdysi dávno v devadesátých letech vydala tři demonahrávky, aby potom hibernovala až do roku 2020, kdy vydala návratové EP "Before the Storm". Jak asi historie napovídá, jedná se o pravověrný, surový a prašivý death metal, zahraný se zkušenostmi a vášní starých mistrů. I letos mi stačilo několik prvních tónů, abych se ocitl na dalším chladném a temném bojišti.
"Straight into Beyond" je volným pokračováním věcí minulých. Kapela hraje ostře, nekompromisně, ale nezapomíná ani na chladné a temné melodie. Jednotlivé motivy se mi zarývají pod kůži, do vnitřností, do podvědomí. Jsme stejné krve, řvu do tmy, když se toulám podsvětím a navštěvuji hroby padlých vojáků. Prašivý, starými chorobami nasáklý zvuk, stylový, tematicky stále bohužel tolik aktuální motiv na obalu, celkové provedení a dojem, tohle všechno je dokonale uvěřitelné, opravdové, reálné, autentické. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Pokud jste v mládí rádi a často trávili svůj čas ve společnosti kapel jako MASSACRE, DEATH, BOLT THROWER, BENEDICTION, potom vám doporučuji dobrou aparaturu, hlasitost úplně doprava a pokud vnímáte hudbu stále jako já, starý pes, budete určitě spokojeni. Pánové jsou ze své podstaty ortodoxní, klasičtí, tradiční. Všem je nám asi jasné, že dnes se hraje úplně jinak, že svět se otáčí zcela odlišným způsobem, jenže mě je to úplně jedno. Mě na téhle smečce doslova fascinuje, jak mě pokaždé dokáže přikovat na zeď, strhnout do hlubiny, dostat se mi do hlavy. Mám před sebou spoustu nových nahrávek a stejně se nejčastěji vracím ke GOMORRHA. Nové album má v sobě totiž opravdu temnotu, chlad i bolest nesmyslných válek, takový ten marast, který vám žádné zprávy ani filmy nezprostředkují. Hraje se tu postaru, ale s krvavou jiskrou v oku, s neskutečnou energií a tlakem. Můj kamarád, kdyby ještě žil, by řekl: "Kurva brácho, je to tam!". A měl by pravdu. Násilí plodí násilí a němečtí tmáři nám opět nastavili zrcadlo. Těm nejtemnějším myšlenkám, které jsou uloženy hluboko v každém jedinci. Byl znovu vyhlášen válečný stav! Temný, surový a prašivý old school death metal, který vás vezme přímo na bojiště!
Asphyx says:
Thousands of lives destroyed. Bodies transported from yet another senseless war. Laid to rest in simple coffins. Disfigured faces, severed arms and legs. No, this is not a computer game or a news report from a distant land. This is the cruel, ugly, and dirty reality. I walk among the coffins and listen to the cries of the dead. They ask why? Why so many unnecessary deaths? No grand funeral or formal tribute can ever ease the pain of the bereaved. War has always been shit. People never learn, they will continue to send more and more innocent people to their deaths. I realize this every time I watch the evening news, and even when I spend my time with the new album by German maniacs GOMORRHA.
You could have encountered this pack on our website back in 2023, when I wrote about their great album "Doomed Mankind." The band is one of the veterans of the underground scene. Long ago in the nineties, they released three demo recordings, then went into hibernation until 2020, when they released their comeback EP "Before the Storm." As history suggests, this is orthodox, raw, and mangy death metal, played with the experience and passion of old masters. This year, too, it only took a few notes for me to find myself on another cold and dark battlefield.
"Straight into Beyond" is a loose continuation of things past. The band plays sharply, uncompromisingly, but does not forget the cold and dark melodies. Individual motifs get under my skin, into my guts, into my subconscious. We are of the same blood, I scream into the darkness as I wander through the underworld and visit the graves of fallen soldiers. A dusty sound, steeped in old diseases, stylish, with a theme that is unfortunately still so relevant on the cover, the overall design and impression, all of this is perfectly believable, real, authentic. Nothing is superfluous, nothing is missing. If you enjoyed spending your youth in the company of bands like MASSACRE, DEATH, BOLT THROWER, and BENEDICTION, then I recommend you get some good speakers, turn the volume all the way up, and if you still perceive music the way I do, an old dog, you will definitely be satisfied. These gentlemen are orthodox, classic, traditional by nature. We all realize that music is played completely differently today, that the world is turning in a completely different way, but I don't care. What fascinates me about this band is how they always manage to pin me to the wall, drag me into the depths, get into my head. I have a lot of new recordings in front of me, but I still find myself returning to GOMORRHA most often. The new album really captures the darkness, coldness, and pain of senseless wars, the kind of mess that no news or movies can convey. It's played in the old style, but with a bloody spark in the eye, with incredible energy and pressure. My friend, if he were still alive, would say, "Fuck, bro, it's there!" And he would be right. Violence begets violence, and the German obscurantists have once again held up a mirror to us. To the darkest thoughts that lie deep within each individual. A state of war has been declared once again! Dark, raw, and mangy old school death metal that takes you straight to the battlefield!
Tělo zavěšené u stropu. Žiletky nabroušené tak, že kůže odpadává snad sama. Výkřiky do tmy, oči plné bolesti. Strach, pach smrti. Temný sklep několik pater v podzemí. Atmosféra chladu a zla, která se vznáší kolem, jako děsivé ozvěny. Ne, to není šílený krvavý horor, který když skončí, tak jej vypnete a dáte si další pivo. Tohle je hnusná, ošklivá a smradlavá realita. Podobně zní i nové album démonů PLAGUE CURSE.
Tahle smečka je složená ze členů třeba takových Drowstorm, Vahrzaw, Vintertodt, Burden of Ymir, Calling of Phasmic Presence a další. O kvalitu je tak postaráno. Koneckonců, stačí zapnout play a přesvědčit se o tom, že reálná, krvavá temnota opravdu existuje. Surový death metal a chladný black metal jsou zde kombinovány způsobem, že vám ztuhne krev v žilách.
Vše působí naléhavě, svým způsobem nepříjemně, chladně a nekompromisně. Zároveň v sobě mají skladby takovou tu zlou a nenávistnou energii, které mám u tohoto stylu tolik rád. Za povedený považuji jak zvuk, tak i motiv na obalu. Můžete se tak v klidu soustředit na všechny ty morbidní melodie, ostré riffy, chorobný vokál a totálně nihilistickou náladu celého alba. Skladby jsou napsané s krvavou vášní v oku. Je vám doufám jasné, že tohle album hoří zevnitř, že smrdí sírou a zkaženým masem. Nevím, jestli jste někdy byli u nějaké exhumace starého hrobu, ale věřte tomu, že při poslechu "Verminous Contempt" se budete cítit velmi podobně. Výsledný dojem je opravdu intenzivní, skladby se vám zadřou pod kůži, dostanou se do vnitřností. Novinku jsem poslouchal zásadně za tmy, po zhlédnutí několika krvavých hororů. V těchto chvílích vynikla její pradávná, jeskynní síla nejvíce. Toulám se v podzemí už dlouhé roky a tahle kobka se stala na dlouhou dobu mým útočištěm. Líbí se mi, že kapele můžu jejich morbidní práci a velmi dobře odvedené řemeslo věřit. Aby bylo jasno, tihle gentlemani temnoty přidávají i něco navíc, kus sebe samých, svého talentu pro záhrobní věci člověka. Tohle je nahrávka, která musela vznikat v těch nejtemnějších koutech. Dávejte si pozor, kdo stojí ve stínu. Také jste zahlédli odlesk čerstvě nabroušeného skalpelu? Potom asi víte, o čem tohle album je. Tělo zavěšené u stropu. Žiletky nabroušené tak, že kůže odpadává snad sama. Výkřiky do tmy, oči plné bolesti. Strach, pach smrti. Temný sklep několik pater v podzemí. Atmosféra chladu a zla, která se vznáší kolem, jako děsivé ozvěny. Intenzivní, maniakální, krvavé black death metalové album, které vám vyrve vnitřnosti z těla! Pach strachu a bolesti!
Asphyx says:
A body hanging from the ceiling. Razor blades sharpened so that the skin falls off by itself. Screams in the dark, eyes full of pain. Fear, the smell of death. A dark cellar several floors underground. An atmosphere of coldness and evil that hovers around like terrifying echoes. No, this is not a crazy bloody horror movie that you can turn off and have another beer when it ends. This is a nasty, ugly, and smelly reality. The new album by the demons PLAGUE CURSE sounds similar.
This pack is made up of members of bands such as Drowstorm, Vahrzaw, Vintertodt, Burden of Ymir, Calling of Phasmic Presence, and others. Quality is guaranteed. After all, just press play and see for yourself that real, bloody darkness really exists. Raw death metal and cold black metal are combined here in a way that will make your blood run cold.
Everything feels urgent, somewhat unpleasant, cold, and uncompromising. At the same time, the songs have that evil and hateful energy that I love so much about this style. I consider both the sound and the cover art to be well done. You can calmly focus on all the morbid melodies, sharp riffs, sick vocals, and the totally nihilistic mood of the entire album. The songs are written with bloody passion in the eye. I hope you realize that this album burns from the inside, that it stinks of sulfur and rotten meat. I don't know if you've ever been to an exhumation of an old grave, but believe me, listening to "Verminous Contempt" will make you feel very similar. The resulting impression is really intense, the songs get under your skin, they get into your guts. I listened to the new album strictly in the dark, after watching several bloody horror movies. It was in these moments that its ancient, cavernous power stood out the most. I've been wandering underground for many years, and this dungeon has become my refuge for a long time. I like that I can trust the band's morbid work and very well-done craftsmanship. To be clear, these gentlemen of darkness add something extra, a piece of themselves, their talent for the otherworldly. This is a recording that must have been created in the darkest corners. Be careful who stands in the shadows. Did you also see the glint of a freshly sharpened scalpel? Then you probably know what this album is about. A body hanging from the ceiling. Razor blades sharpened so that the skin falls off on its own. Screams in the dark, eyes full of pain. Fear, the smell of death. A dark basement several floors underground. An atmosphere of coldness and evil that hovers around like terrifying echoes. An intense, maniacal, bloody black death metal album that will rip your guts out! The smell of fear and pain!
Co tě nezabije, to tě posílí! Tak zněl nadpis rozhovoru, který jsem kdysi před lety s PANDEMIÍ dělal. Když si to vezmu kolem a kolem, tenhle citát může být i mým životním motem. Západočeskou smečku jsem začal poslouchat již v devadesátých letech. Byl jsem mladý a kolem mě si zrovna mafiáni porcovali naši krásnou zemi. Lidem to nevadilo. Chodili dál na tupé revivaly, nechali se otravovat drahými a nekvalitními potravinami. Zaměstnáni v montovnách, kterým ustoupilo všechno. Měli jsme tenkrát svobodu a stejně jsme postupně zabředávali do křupanského marastu. Vždycky pro mě byla muzika relaxem, světem, kde bylo vše v pořádku, nadějí. Vyřval jsem se pod pódiem, dal si pivo a kýval se spokojeně do rytmu, abych mohl potom normálně fungovat. Byl jsem u toho, když kapela slavila dvacet let a se stejným kamarádem Michalem jsme se vrátili i na třicátiny. Cítím to pořád stejně.
Jsme už staří psi, kteří zvednou hlavu jenom v případě, že nás fakt něco zaujme. Švýcarské maniaky MESSIAH miluji celý svůj hudební život a patří mezi ty z mála, které jsem ještě naživo neviděl. Byla to pro mě povinnost. No, řekněte, mohl bych zůstat doma? Ne, říkám rovnou, že rozhodně ne. Vyčítal bych si to. Večer, který měl být oslavou i poctou zároveň, sliboval mnohé. V sobotu i po tolika letech zažívám lehké chvění v žaludku. Těším se, připravuji si foťák i lístek zakoupený několik týdnů dopředu. Muzika u mě byla vždy o emocích, o vzájemném přenosu. Jsem vždycky hrozně hrdý a nadšený, když mohu někam vyrazit. My, veteráni studené války, nemusíme už nikomu nic dokazovat. Křiváka dávno nedopnu, vlasy mám šedivé, už tolik nevidím. Jenže to tam pořád je. Ta touha vypnout, přeřadit do módu normálnosti a zapomenout na Michala Davida, na debilní reklamy, na svět, ve kterém lidé dělají stále stejné chyby. Pořád je ve mě kus rebela. Jdeme na to. Když mě Michal vyzvedne, usmívám se. Bude to jízda!
A taky že je. Kecáme, vzpomínáme, vzduchem létají vtípky jako vždycky. On ten metal je, byl a bude hlavně o setkávání. O kámoších, o pivu a o holkách. Je to tak i teď. No a co, že do hospody už nás přijde jenom pár. My moc dobře víme, že v těch metalových trikách vypadáme tak trošku legračně, ale přátelé, buďte shovívaví, je to náš život. Cesta do Chebu uteče jako voda v Ohři. Zaparkujeme, nasadíme rohlíky na hubu, zatáhneme trošku břicha, protože jsme pořád fešáci a jsme rozhodnuti alespoň na pár hodin zapomenout na podivný svět okolo. Jestli ještě tušíš, co to znamená být opravdový fanoušek, určitě víš, o čem píšu. Uvnitř je spousta známých, prostředí je nádherné, honosné, hodné oslavy. Hodil by se sem spíše oblek, než metalový ohoz, zažívám deja-vu. Tady jsme všichni za chlapáky. Máme drsný vtipy a těšíme se, až první kapela hrábne do strun.
Někdy si už připadám fakt starý a spoustě věcí nerozumím. Už ani nechci držet prst na tepu doby. Všechny ty uřvaný a negativní sociální sítě mě k smrti nudí, i když vím, že bez nich si dneska nikdo nedojde ani na záchod. Dovolte mi ale zmínit jednu věc. Reálnému koncertu, pokecu, pivku s pár přáteli, se nic nevyrovná. Ono to takhle vypadá, že je všechno dávno v prdeli, ale není, nenechte se mýlit. Pořád jsou ještě lidé, kteří bojují, nesou vlajku hrdě vztyčenou. PANDEMIA patří mezi ně. Poslední album je skvělé, navíc vydané u dobrého labelu (ano, v Chebu bylo pokřtěno). Přeju jim to z celého srdce, gratuluji k němu i k výročí a hrozně se těším na slibovaný průřez tvorbou, kterou mají pánové přehrát. Tělo sice možná zestárlo, ale přátelé, uvnitř mě stále tepe mladé srdce toužící po pořádném nářezu. Jdu dopředu, do první brázdy. Budu hrozit, křičet, vyplavím stres, napětí i vztek, který v sobě asi jako každý někdy mívám. Death metal až za hrob!
PANDEMIA - neměl bych to říkat, ale byl jsem chvílemi dojatý. Notoricky známé skladby, hrálo se od všeho něco, vzpomínalo se, byla v tom samozřejmě nostalgie. Nemyslete si ale, že kapela působila nějak staře. Naopak, hroby se otevřely s pradávnou silou a vydaly ta nejděsivější svědectví. Zákon o zachování temné energie zase jednou fungoval se smrtící přesností. Kapela hrála velmi dobře, sehraně jako stroj na zabíjení. Surovost se potkávala s ostrými melodiemi. PANDEMIA vždycky uměla napsat melodie, u kterých praskaly kosti tlakem a jejich oslava 30. let na scéně to jenom znovu potvrdila. Pánové působili jako politi mrtvou vodou a všichni odvedli skvělou morbidní práci. Jako starý fanoušek jsem byl opravdu velmi spokojený. Tohle byl masakr, na který budu ještě dlouho vzpomínat. Co tě nezabije, to tě posílí! Koncert, který na mě působil jako rána pěstí přímo do obličeje!
I shouldn't say this, but I was moved at times. They played a mix of their well-known songs, reminisced, and of course there was nostalgia in the air. But don't think that the band seemed old in any way. On the contrary, the graves opened with ancient power and gave the most terrifying testimony. The law of conservation of dark energy once again worked with deadly precision. The band played very well, as coordinated as a killing machine. Rawness met sharp melodies. PANDEMIA has always been able to write melodies that crack bones with pressure, and their celebration of 30 years on the scene only confirmed this once again. The gentlemen seemed to be covered in dead water, and they all did a great morbid job. As an old fan, I was really very satisfied. This was a massacre that I will remember for a long time. What doesn't kill you makes you stronger! A concert that felt like a punch right in the face!
MESSIAH - tahle legenda je ještě o deset let starší, než PANDEMIA. Na pódium ale nevylezli žádní unavení muzikanti. Naopak, tohle byly zkušené šelmy na lovu. Death metal, thrash metal, notoricky známé melodie a skladby, které umím dodnes nazpaměť. Spousta vzpomínek na staré muchlající se kazety, na nekonečné pařby s kamarády, kteří již dnes nejsou mezi námi. Riffy ostré jako čerstvě nabroušený skalpel, zabijácké bicí i skvělý vokál Marcuse Seebacha, který velmi dobře nahradil mého tolik v minulosti oblíbeného Andyho Kaina (býval si můj idol, měl jsem i plakát na zdi). Ano, byl jsem znovu dojatý. Kapelu totiž vidím poprvé v životě a splnil se mi sen. Mezi skladbami vzpomínám, jsem chycený do sítě, kterou svojí hudbou kapela upletla. Stal jsem se součástí hudby. Cítím ji v morku svých kostí. Usmívám se, křičím, kývu se do rytmu, hrozím. Tohle je metal s velkým M, tohle je hudba, která mě přenesla do úplně jiné dimenze. Kříže v nedalekých kostelích se musely obrátit směrem dolů. Vynikající vystoupení, které se do mě otisklo a navěky tam zůstane. Amen!
This legend is ten years older than PANDEMIA. But there were no tired musicians on stage. On the contrary, these were experienced beasts on the hunt. Death metal, thrash metal, notorious melodies and songs that I still know by heart today. Lots of memories of old, worn-out cassettes, endless parties with friends who are no longer with us. Riffs as sharp as a freshly sharpened scalpel, killer drums and the great vocals of Marcus Seebach, who very well replaced my former favorite Andy Kain (he used to be my idol, I even had a poster on my wall). Yes, I was moved again. I'm seeing the band for the first time in my life and my dream has come true. Between songs, I remember being caught in the web that the band has woven with their music. I've become part of the music. I feel it in my bones. I smile, I scream, I nod to the rhythm, I threaten. This is metal with a capital M, this is music that transported me to a completely different dimension. The crosses in the nearby churches must have turned upside down. An excellent performance that left an impression on me and will remain there forever. Amen!
Návštěvnost byla skvělá. Sál byl zaplněn a zároveň bylo místo na korzování. Mohl jsem tak vyzkoušet svůj nový foťák. Zvuk byl masakrující a dobře čitelný a to snad ve všech koutech kulturáku. Jedinou připomínku bych měl k frontám na pivo a jeho z počátku ne příliš dobrou kvalitu. Jinak ale bylo všechno v nejlepším pořádku. Krásné místo.
Podle chytrých hodinek mám vysokou tepovou frekvenci. Nic kritického, ale rozhodně je znát, že mě koncerty zasáhly hluboko do srdce i do podvědomí. Byla to jízda, je až překvapivé, že kapely ani po těch všech letech neztratily na síle a intenzitě. Jakoby díky zkušenostem na nás měly ještě lepší recept. Adrenalin. Touha zabíjet hudbou. Skvělé hráčské výkony. Všechno tady bylo a doslova mě fascinovala energie, která ke mě z pódia proudila. Ještě si to neuvědomuji, to přijde až za několik hodin, až nebudu moci doma spát, ale jsem moc rád a vděčný, že jsem u toho mohl být. Tohle byla oslava ve velkém stylu. Pocta death metalu jako takovému. Bylo mi úplně jedno, že se svět kolem nás možná zase hroutí a apokalypsa je o hodně blíž než kdy jindy. Tady jsem byl jen já, takový jaký jsem. Obyčejný fanoušek, který si to neskutečně užil. Klaním se až k zemi a moc děkuji, byl to epesní zážitek.
Myslím si to já, i Michal, který mě veze temnotou domů do Plzně. Už jsme spolu zažili mnohé, ale už teď tak nějak podvědomě víme, že na tuhle akci budeme ještě dlouho vzpomínat. Už moc nevidím, neodřídil bych to, ale to není jediný důvod, proč nejsem za volantem. Jsem utahaný, vyšťavený, totálně grogy, protože já neumím jen tak nečinně stát pod pódiem jako sloup. Já prožívám muziku, kterou mám rád, celým svým tělem. Stejně si myslím, že death metal byl, je a vždycky bude hlavně o srdci. PANDEMIE jej stále má a o MESSIAH ani nemluvím. Loučíme se a já si po sprše lehnu jen tak na záda. Jo kurva, je to i můj život, jiný už nebudu. A jsem za to hrozně rád. Děkuji vám za pozornost a doufám, že pokud jste na koncertě nebyli, že se mi povedlo aspoň trošku vám přiblížit skvělou atmosféru a parádní zážitek, kterým pro mě tahle oslava byla. Death metal forever! Co tě nezabije, to tě posílí!
Tento report je věnován všem kamarádům, kteří již nejsou mezi námi a kteří se nemohli této akce zúčastnit. Moc mi chybíte, rád bych si s vámi dal pivo, pokecal a rozebral koncert. Jenže to nejde. Tak aspoň takhle. Byli jste v Chebu se mnou, nemyslete si!
Jakoby se svět najednou zastavil. Chaos, který tě provázel poslední roky, byl pryč. Tady, na hřbitově, na kterém jsou pochováni tví předci i kamarádi, ses najednou ocitl v jiné dimenzi. Jsou chvíle v životě člověka, které nejdou moc popsat. Možná je to bůh, satan nebo všemocný vesmír, který ti dal temné znamení. Přemýšleli jste někdy nad tím, co se stane, až zemřete? Rozpadnete se v prach? Zmizíte v temnotě? Převtělíte se v démona? Otázek je mnoho a zajímavé je, že mi v hlavě naskakují pokaždé, když poslouchám nějaké album od amerických tmářů SUFFERING HOUR. Letos přicházejí s novým EP a nutno rovnou dodat, že se jedná o velmi povedené dílo po všech stránkách.
Skladby jsou možná trošku kratší, surovější, útočnější, přímější, než jsme byli poslední roky u téhle smečky zvyklí, ale nenechte se mýlit, kapela rozhodně nijak nezměnila svůj směr. Jen je díky kratšímu formátu divočejší. Alespoň tak na mě novinka "Impelling Rebirth" působí.
Stále zde potkáte pestrou a zajímavě složenou směsici black metalu a kruté smrti. S typických rukopisem téhle smečky, s lehkými progresivními a avantgardními prvky. Potkávají se zde jak vlivy tradičních kapel jako jsou MORBID ANGEL, INCANTATION, MAYHEM, IMMOLATION, tak i novější přístup k absolutní temnotě (MGLA, AUROCH, DEASPELL OMEGA, THE CHASM, ULCERATE). To vše je potom poskvrněno zkaženou krví, chaosem, špínou a hlavně skvělými morbidními nápady. V hudbě SUFFERING HOUR vždy bylo, je a se vší pravděpodobností i bude něco neklidného, zvláštního, jinakého. Rovnou dodávám, že pro "běžného" fanouška bude možná poslech zpočátku až "nepříjemný". I nové EP totiž vyžaduje bohatou fantazii, otevřenou mysl a schopnost se nechat přikovat na zeď i něčím odlišným, než je většinou běžné. Zatímco spousta současných skupin volí spíše tradičnější pojetí a mnohdy se stávají pouze obyčejnými kopiemi, u téhle smečky to rozhodně neplatí. Skladby jsou opět skvěle napsány a složeny, mají v sobě pověstný drive a sílu, takovou tu záhrobní hrubost, která se zde potkává s morbidní hravostí. Ono je vlastně velmi těžké nějak definovat to, jak tihle tmáři hrají, proto bych vám rozhodně doporučil, abyste si poslechli ukázky a nechali na sebe vše jen tak působit. Možná se potom, stejně jako já, ocitnete na tichém hřbitově, usednete ke hrobům svých předků a budete přemýšlet o smrtelnosti. "Impelling Rebirth" má samozřejmě skvělý zvuk (Adam Tucker - mastering). Za stylový a povedený považuji i motiv na obalu. Zkrátka a dobře, i letos je kapela ve vynikající formě a jejich novinka vás spálí na popel! Jakoby se svět najednou zastavil. Chaos, který mě provázel poslední roky, byl najednou pryč. Nahrubo nasekaný, surový black death metal s příměsí zkažené krve! Démonická hudba, která není z tohoto světa!
Asphyx says:
It was as if the world had suddenly stopped. The chaos that had accompanied you in recent years was gone. Here, in the cemetery where your ancestors and friends are buried, you suddenly found yourself in another dimension. There are moments in a person's life that are difficult to describe. Maybe it was God, Satan, or the almighty universe that gave you a dark sign. Have you ever wondered what will happen when you die? Will you crumble into dust? Will you disappear into darkness? Will you be reborn as a demon? There are many questions, and interestingly, they pop into my head every time I listen to an album by the American dark metal band SUFFERING HOUR. This year, they are releasing a new EP, and it must be said right away that it is a very successful work in every respect.
The songs may be a little shorter, rawer, more aggressive, and more direct than we have been accustomed to from this band in recent years, but make no mistake, the band has definitely not changed its direction. It's just wilder thanks to the shorter format. At least that's how the new album "Impelling Rebirth" strikes me.
You will still encounter a colorful and interesting mix of black metal and brutal death metal here. With the typical signature of this band, with light progressive and avant-garde elements. You will find influences from traditional bands such as MORBID ANGEL, INCANTATION, MAYHEM, IMMOLATION, as well as a newer approach to absolute darkness (MGLA, AUROCH, DEASPELL OMEGA, THE CHASM, ULCERATE). All of this is then tainted with corrupted blood, chaos, filth, and, above all, great morbid ideas. There has always been, is, and will most likely continue to be something unsettling, strange, and different about SUFFERING HOUR's music. I should add that for the "average" fan, listening to it may be "unpleasant" at first. The new EP requires a rich imagination, an open mind, and the ability to be captivated by something different from what is usually common. While many current bands choose a more traditional approach and often become mere copies, this is definitely not the case with this pack. The songs are once again brilliantly written and composed, with their trademark drive and power, that otherworldly rawness that meets morbid playfulness. It's actually very difficult to define how these dark musicians play, so I would definitely recommend that you listen to the samples and just let it all sink in. Perhaps then, like me, you will find yourself in a quiet cemetery, sitting by the graves of your ancestors and thinking about mortality. "Impelling Rebirth" has a great sound, of course (Adam Tucker - mastering). I also consider the cover art to be stylish and well done. In short, the band is in excellent form again this year, and their new album will burn you to ashes! It was as if the world had suddenly stopped. The chaos that had accompanied me in recent years was suddenly gone. Roughly chopped, raw black death metal with a mixture of rotten blood! Demonic music that is not of this world!
Když jdu do hasičárny, tak mě bolí celé tělo. Nejsem na sekání dříví zvyklý. Sice tuhle těžkou práci dělám už od dětství, ale jak je to pokaždé nárazově, tak si připadám rozlámaný jak cikánský hračky. Doplazím se do hospody a sednu si do kouta. Copak mladej, makal si chvilku rukama, co? Nojo, to vy studentíci moc neznáte, co? Dej si pivo a rum, to tě postaví na nohy. Sál se začíná pomalu plnit. Někoho znám celý život, jiný přijede z daleka. Někteří jdou přes kopec několik kilometrů. Cestou zpět pak blijou v lesích a padají na hubu. Občas někde usnou a jsou známy i případy, kdy umrznou. Stačí sejít kousek z cesty. A na to si připijeme, řekne mi chlápek, co připomíná Havrana. Sedl si ke mě. Smrdí zatuchlinou. A divně se usmívá. Jdu na záchod a když stojím u žlábku, tak mi jeden starej kámoš prozradí, že si mám dávat bacha. Ty vole, je fakt divnej.
Jenže já se nemůžu skoro hejbat. První piva do sebe hodíme v tichosti. Jen se mi zdá, že se mu pokaždé, když si lokne, zablýskne oko. Ale třeba je to jenom stín. Znáte to, na horách je vždy určité tajemno, syrovo. Příroda i stíny jsou blízko a někdy, když fouká vítr, tak bych s klidem na duchy věřil. Já na ně věřím taky, pronese první slova, jako by mi viděl do hlavy. Zakuckám se a on se tomu zasměje. To jednou v Tanvaldu se nějakej sklář udusil rohlíkem. Když jsem ho nakládal, tak byl úplně modrej. Taky pochcanej a posranej. Nebyl na něj pěknej pohled. Teprve potom se představí. Jsem váš hrobník a mám na starosti ještě Zásadu a jezdím pomáhat i do Smržovky. Pak si promne ruce a zapraská prsty. Taky si olízne ret a odhalí zuby. Má takovou tu krvavou mordu, co mívají šelmy. Není z tohoto světa, napadne mě jako první. Nebo se do toho jen stylizuje? Nebo se do něj jeho práce natolik promítla, že mu je lépe s mrtvými?
Na nic moc se mě neptá a tak raději poslouchám. Odsedl bych si, ale už není kam. Říkají o něm, že vycítí, když někdo zemře. Proto z něj mají všichni strach. Ve vsi jsou všichni zdrávi a staří se před ním křižují. Prý pomáhal kdysi u poprav. Tohle je opravdickej havran, bývalý kat. Dívám se mu do obličeje a nedokážu vůbec poznat, kolik mu tak je let. Přemýšlím nad tím a on mi řekne - 38. Přitom vypadá tak na šedesát. On by měl být dávno po smrti. Když mi tahle myšlenka vyskočí na mysli, rozchechtá se. Ještě nejsem na řadě. Dnes zemře někdo jinej. Přeběhne mi mráz po zádech, ale nevěřím mu. To jsou babský báchorky. Pravdou ale je, že když jsem se bavil s knězem ze Smržovky, tak mi říkal, že hrobník je hodně divný člověk. Což v jeho řeči znamenalo, že není úplně v pořádku. Přesvědčit jsem se o tom měl ještě ten večer.
Zatím popíjíme a protože jsem už nějaký ten horor viděl a knih jsem četl s touto tématikou nepočítaně, poslouchám pečlivě. Kdejaká metalová kapela by si od něj mohla brát inspiraci po hrstech. Jak mám v sobě čím dál tím víc alkoholu, tak se ho bojím míň a míň. Začne se tancovat, jdu provést pár slečen. Jsem pro místní pořád kluk z města, tak trošku cizinec. Je mi s nimi dobře a přiznávám, že s nimi flirtuji. Nechci si je odvézt do chalupy, ani se muckat někde pod kaštanem, ale jsem mladý a možná si tím trošku dokazuji, že na to pořád mám. Je to sice divný, takhle přemýšlet ve dvaceti jedna letech, ale mě přijde, že jsem s blondýnkou už odnepaměti. Pokaždé, když si jdu znovu sednout ke stolu, všimnu si, že si Havran podupává nohou do rytmu. Má kožené bagančata a jsou na nich kovové přezky. Jako nějaký kovboj z jiných časů. Proč u něj sedíš, mám z něj strach, pošeptá mi jedna slečna, ale je na ní znát, že by s ním ráda promluvila. Jdi si s ním zatancovat, zeptej se ho sama. Sklopí oči a jde ke svým kamarádkám. Asi je to tak lepší.
Kapela hraje o sto šest, sází jednu notoricky známou písničku za druhou. Asi bych si na tenhle vesnický život zvykl, má v sobě něco jadrného, opravdového, syrového. Problém je v tom, že bych sem blondýnku nikdy nedostal. A je to tak dobře. Po nějaké době mi začne město vždycky chybět. Mám to tu moc rád, ale pravdou je, že když tu jsem sám, tak to není nic pro mě. Ona je mrtvá, panebože, pojďte, já už tam sama nepůjdu! Muzika je přerušena vpádem staré dámy. Znám ji, bydlí kousek nad námi. Teď má vyděšenou tvář a chvilku je ticho. Havran pronese jediné. Já to říkal a nasadí si klobouk. Musíš mi pomoc, řekne mi. Jdu jako v mátohách. Jako uhranutý, zhypnotizovaný. Vylezeme a vedeme několik dalších, co se vydali s námi, nahoru do kopce. Dodnes, když jdu okolo, tak si vzpomenu na tělo mladé holky, jak visí na stromě. Už jsem kdysi oběšence viděl, na koleji v Plzni, ale tohle je úplně jiné. Vypadá jak panenka. Kýve se do rytmu. Drž ji za nohy. Přikáže mi a já ji s odporem obejmu. Zvedne se mi kufr, ale ustojím to. Je překvapivě lehká. Pomalu ji odřízneme a opatrně sundáme na zem. Z rozkroku ji vytéká krev. Vyděsí mě to, ale Havran mě uklidní. Někdy se to stane i po smrti. Menstruace.
Je to celé divné. Přijde její matka, není k utišení. Potom otec, který jenom stojí a bez emocí se dívá na tělo. Nechápu to. Proč by se taková hezká mladá holka oběsila? Znáte lidi, hned se začnou šířit klevety. Prý byla těhotná, což samozřejmě nebyla. Ale třeba si to jen myslela. Netuším. A nikdy se to nedozvím. Odneseme ji do márnice. Všichni odejdou a hrobník vytáhne lahev vodky. Podá mi ji a já se marně sháním po vodě, abych si opláchl ruce i obličej. Kousek od nás leží její mrtvé tělo. On dělá jakoby nic, ale já se klepu jako osika. Na to si zvykneš, řekne mi. Nezvyknu. Nejsem hrobař a nikdy nebudu. S mrtvými ale budeš mít něco do činění. Tak si zvykej. Vysměju se mu a na jeho slova si vzpomenu za pár let, když jsem na civilní službě a jezdím s lehátky na patologii. Kdybych já jenom věděl. Dopijeme vodku načneme druhou a když jsme někde tak v polovině, tak mi řekne, že jde pro cigára. A odejde. Bojím se. Bojím se toho těla, bojím se Havrana i toho těla, co leží přede mnou.
Popadne mě děs, mám fakt strach. Chci vylétnout z márnice, ale nejde to. Nikdy se nedozvím, jestli to udělal naschvál nebo jen ze srandy nebo to byl jenom zvyk. Zamkl mě. A tak se modlím k malému křížku na stěně. Hlavou mi létají šílené myšlenky. Nepohnula se? A není to se sebevrahy celé špatně? Vždyť je pohřbívali za zdí. Okna jsou zamřížovaná, prý tu kdysi dávno vesničani kradli kusy těl. Na různé rituály a zaříkávání. Je toho tolik nad čím přemýšlím. Ještě, že jsem opilý, kdybych nebyl, tak bych asi umřel vyděšený. Je mi hrozná zima. Nepohnula se? Neslyšel jsem něco? Nebo je to jen vítr. Minuty ubíhají s nekonečnou pravidelností. Schoulím se do sebe, sedím v rohu, co nejdál od mrtvoly. Potom, věřte nebo ne, mi začnou známé hlasy šeptat slova útěchy. Neboj se, nic se ti nestane. Jsi silnej, jsi můj kluk. S tebou chci zestárnout a mít děti. Panebože. Kačenka. Holka, co jsem ji miloval. Jak je to možné? Oklepu se. Jsem nevěřící a realista. Znovu, ne, já nechci. Zní ale velmi mile, chlácholivě. Neboj se, milovala jsem tě. Budu tvým andělem. Probudí mě světlo, které se pomalu prodírá okýnkem. A také zpěv ptáků. Jak nádherné.
Když se pořádně nakloním, tak uvidím Havrana, tak leží na jednom hrobě a chrápe. Křičím na něj, ale on nic. Trvá mi to pěkně dlouho, než ho probudím. Opráší se od hlíny, narovná vázu i svíčky, do kterých spadl a jde mi otevřít. Vůbec se neomlouvá. Už zase nemluví. Jen mě pustí ven a já jdu vesnicí, nahoru do kopců, svěží loukou a přemýšlím nad tím, co se stalo. Noc na hřbitově byla děsivá, často se mi potom vrací do snů, ale pravdou je, že dojdu na chalupu, celý se svléknu a jdu do ledového potoka. Omyju se, opláchnu obličej a zalezu si do postele. Tělo, které pomalu přichází zase k sobě, mě bolí ještě víc než včera. Znovu se mi zdá o Kačence. Tentokrát ale nemluví, jen jde rozkvetlou loukou, uléhá na zem a rozprostírá své vlasy mezi květy. Chci si ji vzít, ale pak se zarazím. Nejde to. Nějak podvědomě vím, že už je dávno mrtvá. Stala se mým strážným andělem.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Ave INCINERATED! Greetings to the Indonesian underworld. I haven't found any interviews with you in Czech anywhere. So, first of all, could you please introduce the band to readers who don't know you yet? Feel free to start from the very beginning and take us through the entire history of INCINERATED.
Thank you for having us. The name INCINERATED is inspired by PUISSANCE – love incinerate, the atmosphere and the lyrical content portrayed perfectly what I wanted; the overwhelming sensation in one single devastating blow. INCINERATED was formed in 2014 but the idea was wrapped in mind far before that, to take this path one must be thinking carefully because making art is full of dedication and sacrifice. To manifest this into breathing form one must dare to face the consequences, neither align with innermost spirit or destroying it. An interplay with risk to ourselves between flesh and something sacred; because human existence are asserted as movement, mutually penetrable to each others. Then art must be a communication perhaps. Then, the experiences itself will guide into revelation that shapes us today, the fire that burn in every heart is burning and consuming – under I as INCINERATED.
This year you released your latest album, "The Epitome of Transgression." Once again, it's dark, rough, and honest death metal. Did you approach the recording differently than last time, or did you stick to tried and tested methods?
The Epitome of Transgression was recorded between two cities in four years, this is slow burning establishment with natural progression. We improved our skills during those years - we challange ourselves to signifies the transformation. To manifest this art into breathing form; words, sound and images as this flesh is a witness - touching the heart and resonating the souls. We did some different experiences by embraced both traditional and modern ways but always stick to our plan in our ways.
The new album seems to me to be somewhat more complicated than the previous album from 2020 (Stellar Abomination), perhaps less accessible at first, but at the same time incredibly dark and evil. Was that intentional? How did the album come about and how did you compose the music?
Intentional? no it wasn’t, our progression comes naturally as a rupture. It’s a natural instinct to transgress to crushing our limits that once define us. As freedom is the essence of creting art, the transformation begin to submit ourselves in the realm of becoming. We follow the law of becoming as an inner necessity to collide and dissolve to make a new form. We’re transform therefore we’re not... about composing music, it‘s an culmination during four years. As a collective bands each of us contribute a moment of though, and always bring an idea that emerges as a part of unfolding. Ofentimes, the guitar riff comes first for developing certain techniques. And drums plays vital role to sustain our music to be more alive. We’re trying not to imitate that inspired us, it’s just silly and effortless. Sometimes we worked separately but not often, it’s good things for letting our ideas to challenge one another, then unite them later into something interesting without any significant compulsion; as these fragments born from conscious and unconscious it’s important to given a space to growth. as for me the lyrics is more personal, the unique of silence and solitude that inspire and allowing the idea to shape the subject to be more sacred and glorious. What is born from our second album is a declaration of spiritual warfare.
I have "The Epitome of Transgression" on my MP3 player and I must say that I am literally absorbed by it. It's not just great ideas, but also the sound, which is devastating in a word. I'm sitting on the tram, for example, and suddenly I find myself tapping my foot. I feel like starting to party. If I weren't a man of a certain age, I probably would. Where did you record the album and who is credited with mastering it?
The essence of the album itself became the architect of it‘s form; an inner coherence that flow through vessel of its own becoming and carve the monument of it‘s expression in the summit of constellation, each fragment resonate (lyrics, sounds, artwork and images) with the whole; colliding and transforming. Consecrated in one purpose in the grand resonance of chaos, death and darkness. The album is recorded on three different studio in two cities, so the effort must be tangible. The mastering was done by Lúgubre from The Empty Hall Studio, with their magical touch on TeoT he has proven it in every shapes of our fire, and with his passion he provided a sonic craftmanship excellence that transformed every notes fierce and destructive. Because music isn‘t just about making the “good“ sounds, it must be touching the inward and ourward of the souls, a revelation.
Who wrote the lyrics for "The Epitome of Transgression"? And what are they about? Where do you get your inspiration for the themes?
I did. I got inspiration mostly from literature.
Let me quotes Bataille first “Life partly frees up a humanity for us. And for a brief moment human beings are free to unite with the existence of their divinity, a divinity that at the same time death has brought into existence.“
The Epitome of Transgression is Spiritual Warfare against oneself. The essences of man is sin, because it's an ontological condition to exist in this world. Absorbing the harmony of consecration in desperation, as man dare to proclaim the essences of fire and denied sin in every ruins—a war between the sacred and the profane. An endless march toward the mouth of the eschaton. This world is a hostile place. Consume—corrupt—manifest!
Who is credited with the cover art for "The Epitome of Transgression"? I really like his work. How did you choose the cover art?
The artwork was done through the hands of Ivan Adi Prayoga aka SerpentChron. His contribution on our second album is essential and his involvement was deeply immersive to allowing the essences of this album to fully materialize. I believe he was the right man at the right time. The process itself is demand patience. I visited him regularly over the course of 5 months (2-3 times every month and spent hours sharing ideas) only to talked and discuss about the concept of this album; to share vision and shape them into form. His dedication is unmatched and his technical skills is magnificent, that is why I choose work with him. The artwork became integral part of the narrative, with a devotion that borders on the conscious and unconscious.
Let's go back to the beginning... What was the initial impulse that led you to form a band? And why death metal? It's not exactly a style that will bring you great "fame."
A tension between the sacred and the profane in the nature of mankind is the fire that forged my soul. The work of NCNRTD is a profound struggle with spiritual decay and negation in which society denied: chaos, death and darkness. That’s why we play DEATH METAL!
You come from Indonesia and play extreme death metal. Our readers would certainly be interested to know how the death metal scene works in your country. To tell you the truth, lately I've been hearing only great bands from you. Does that mean the scene is very strong there at the moment? What about concerts, how many people go?
Thanks for mentioning NCNRTD. Honestly speaking i didn‘t really knows what happens in the scene nowadays, because I’m not really into “scene” and I don’t feel I give a huge contribution, so I don’t really have an opinion about scene in here. As far as I knew, people always exciting to go on gigs.
I can't help but ask. You live in Indonesia, which is considered a strongly religious country. Do you have any problems with that? Do you get any coverage on TV or in newspapers? How is life in your country influenced by religion?
No, I think the issue of religion in this country lies only at the point of naivety—the tendency of people to easily forget and forgive—which in this case becomes very easy to politicize (spiritually manipulated?), as has been evident for at least the past three decades. What should have been a spiritual foundation has been reduced to a tool, spiritual degradation—desacralization. That’s why in every fucking election, religion is weaponized in campaigns, commodified in sermons, and staged in the name of morality. Any efforts toward “traditionalism” are best understood as defensive measures wanted to revive or uphold, only as an acts of public interest nor a political movement. The sacred become profane, an ontological corruption. Consumed by material and temporal.
Corruption practices have become normal—a part of tradition, it's no longer highest crime here. Perpetrators can smile while being interview on media, this behaviour is unnacptable but sadly this is reality we must facing it, and that is deeply rooted in society from the lowest levels to those in power. You know, even It was present during colonial times, and it’s still here! It’s completely disgusting. Along with tangled bureaucracy, a system too powerful for most to challenge, It’s a system built to protect the few (profitable for them), to confuse people yet lack of commitment from both government and the people have led to injustice and a lack of transparency a passive complicity that enables injustice and hides behind excuses. As a rich geographical country, the excessive exploitation of nature is too high in here, of course, the effect contributes further to widening social inequality that threatens the very structure of the people and republic. People here are too naive and easily fall. They're have become blind in the face of materialism—a force that now dictates daily life, creating a structure that is hard to swallow—sustains a systemic structure to be more stupid and crinkle to digest. Because everything is fucking treated as a necessity, everything and everyone have a price. Making aspects of existence into commodity written in market logic, where value is measured in profit rather than in meaning. the global economic pressure is too hard to control. I don’t think modernism and capitalism is truly ready for this country.
I believe people aware of all this, but the grip of materialism is so strong that it fosters indifference, drowned by the desire to cunsume. The government doesn’t dare to do much, the lack of commitment had been restrained by an oligarchic system that has been running for a long time for generation. There’s no courage to challenge the status quo, because most who rise to power are products of the same system they pretend to criticize. Then, everyone wanted to be part of the government, but only for foolish reasons—status, wealth, famous etc. And this leads to a state where what remains is hollow nationalism, dressed in religious slogans, shouting about identity, equality and unity, but utterly lacking any ethical spine.
Your music shows that you are influenced by both the American death metal school and old European bands. What about you as fans? Do you prefer the original death metal of the 1990s, or do you also draw inspiration from new albums? If so, I'd be interested to know which bands had/have the biggest influence on INCINERATED.
The source of inspiration is diverse (not only in the realm of metal) but always the same, Morbid Angel, Puissance, Sarcofago, Current 93, Antaeus, Deathspell Omega, Brighter Death Now, Ofermod, Abigor, Antaeus just to name a few.
What about you and concerts in general? Are you a band that plays as many concerts as possible, or are you very selective? Do you have any dreams, such as a band you'd like to tour or festival with, or a city where you'd like to perform?
NCNRTD always choose selective gigs or fest. We avoid fest or gigs who sponsored by capitalist organization as we’re not product but as an entity to bring the flames of Death Metal in true sense!
What does death metal and music in general mean to you? Even after more than 35 years, I am still fascinated by its power and darkness. Is death metal a lifestyle for you? How do you perceive it in relation to yourself and your opinions? Feel free to venture into the realm of philosophy.
Because death possessed of a feeling of sacredness! First of all, we must segregate what Death Metal and daily life, because we live inside what it called the state included their law, society and moral compass. The prevail tendency is on those who have authority or even power, so in this life I just trying to adapt in every fucking situation. Choices is appears as sovereign, it’s free. Yet beneath this surface, a subtler drama unfolds such as social pressures, duties, works or even expectations. Modern society is lack of Individual freedom. They’re was chained to his role in the social order. If I did what I wanted, perhaps I’ll be dead or in imprisoned by now. In a culture that canonizes the individual decision as sacred, truly authentic choice emerges not as the norm, but as a rare rupture—an anomaly rather than the rule. What we call “decision” is often but the echo of inherited forms, the quiet inertia of the collective mind wearing the mask of personal volition. A paradox indeed. Neither Black Metal nor Death Metal is rebellion towards everything, manifestation of something sacred and spiritual. As art is a metaphysical task and it has to be a “communication” to something beyond ourselves, the act of freedom that releasing your inner struggle. I just wanted to do it right and true to myself.
What does INCINERATED have planned for the coming months? If you want to say something to your fans, labels, or promoters, now is your chance...
Mene tekel upharsin! we will perform The Epitome of Transgression exclusively at the end of this year!
I'm going to listen to your new album, The Epitome of Transgression, again. I have to say that, for me personally, it's basically a perfect death metal work. A total inferno. I wish you all the best with the album and hope it reaches as many fans as possible. It deserves it. Thank you for the interview, and I'm already looking forward to seeing you live sometime!
Likewise, all this questions has been much appreciated!
Recenze/review - INCINERATED - The Epitome of Transgression (2025):
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
.JPG)
