Znal jsem ho dlouhá léta a vždy překypoval zdravím. Není to tak dlouho, kdy jsem ho potkal a ztrácel se mi před očima. Vysoká, kostnatá postava připomínala samotnou Smrt. Oči zapadlé hluboko do hlavy, dříve hutný a mocný hlas se změnil v tichý skřehotavý šepot. Umírám, pomalu se rozkládám, hniju zevnitř, odpověděl mi na otázku, co se s ním stalo. Byl smutný, reagoval lekavě. Děsil se každého stínu. Nevěřil, stejně jako ostatní, na zlé přízraky. Teď mu nepomáchaly ani modlitby, ke kterým se uchylují všichni nevěřící, když umírají.
Přemýšlel jsem o jeho slovech a doma si pustil novou desku mexických death metalistů QUESTION. S těmi jsem se poprvé setkal kdysi v počátcích mého psaní o muzice. Šikovní muzikanti hrající smrtící klasiku, ale s odhodláním a nadšením. Kapela se postupně vyvíjela a letos je zde s novým albem "Reflections of the Void", které vás přenese na onen svět. Pomalu se rozložíte, sežerou vás červi a užijete si poctivou hudbu z mexických pohřebišť.
Usedám ke kamenného stolu a vybírám si jen ty nejvíc shnilé kousky masa. Nabízeny jsou mi skladby ve stylu INCANTATION, CENOPATH, DEMIGOD, IMMOLATION, MERCYLESS, CARBONIZED, MORBUS CHRON a spousty dalších. Mé přirovnání není opět vůbec důležité, hlavní je způsob, jakým mi QUESTION svůj death metal servírují. Upřímně, syrově, bez zbytečností. Zavřeli mě ihned do staré kobky, nechali pomalu hnít zaživa. Mám neodbytný pocit, že je celá deska doslova nasáklá starodávnými chorobami. Kapela působí velmi vyzrále, album se skvěle poslouchá, obsahuje v sobě velké množství zajímavých momentů, kus zcela nepropustné tmy. Zároveň se ale nejedná jen o bohapustou kopii, je slyšet, že u skládání mexičtí maniaci přemýšleli. Základem je samozřejmě old school death metal, ale nezapomíná se i na lehké výlety do progresivních vod (VOIVOD). Sodoma Gomora má nové jméno. Je jím nahrávka "Reflections of the Void", která působí jako zlé a ošklivé ozvěny ze záhrobí. Jsem rád ve společnosti podobné hudby, nejlépe odstřihnut od dnešního podivného světa. Smrt je jediná jistota. A neplatí to jenom v muzice. QUESTION to moc dobře vědí. Hodně prašivá záležitost!
sumarizace:
Mám rád nahrávky, které se mi do krve dostávají postupně, pomalu."Reflections of the Void" je jako jed, pronikající do mých žil. Prašivý, starý death metal, chorobami nasáklé skladby, odér smrti a strachu. Všechno tohle zde najdete přesně a zkušeně nadávkované. Je příjemné být zavřený ve dřevěné rakvi s názvem QUESTION.
Toulám se podsvětím již dlouhý čas a s klidem mohu prohlásit, že album "Reflections of the Void" rozhodně stojí za poslech a bližší ohledání. QUESTION uchopili death metal podobným způsobem, jako to dělávají kapely typu INCANTATION, CENOPATH, DEMIGOD, IMMOLATION, MERCYLESS, CARBONIZED, MORBUS CHRON. Jedná se přesně o druh okultního temného death metalu, který dokáže uhranout. Doporučuji návštěvu hřbitova ve večerních hodinách se sluchátky na uších, dlouhou procházku nočními ulicemi, případně pokoj plný tmy a zimy. V těchto momentech deska vynikne nejlépe. Užívám si pochmurný drásavý zvuk, sleduji lebku na obalu. Jakoby mě každým riffem někdo ukrajoval z těla další kus masa. Procházím se mezi stíny, prosévám v rukou prach zemřelých. Satan dokáže, stejně jako kapela, měnit svoji tvář a jeho zloba je promítnuta do jednotlivých songů. Mám pocit, že už jsem na tomhle místě někdy byl. Starý opuštěný kostel, krypta, ve které jsou pochováni padlí kněží. Do stěn jsou otisknuty výkřiky bolesti. Pohřbeni zaživa, umírali pomalu a dlouho. Okultní death metal s uhrančivou atmosférou! Excelentní pocta stínům!
Asphyx says:
I like records that get into my blood gradually, slowly. "Reflections of the Void" is like a poison penetrating my veins. Dreadful, old death metal, disease-soaked songs, an odor of death and fear. All this you will find here accurately and expertly dosed. It's nice to be locked in a wooden casket called QUESTION.
I have been wandering the underworld for a long time and I can safely declare that the album "Reflections of the Void" definitely worth for listening and closer inspection. QUESTION grabbed death metal in a similar way as INCANTATION, CENOPATH, DEMIGOD, IMMOLATION, MERCYLESS, CARBONIZED, MORBUS CHRON do. This is exactly the kind of occult dark death metal with doom elements that can evoke. I recommend visiting the cemetery in the evening with headphones, a long walk through the night streets, or a room full of darkness and winter. At these moments, the album stands out best. I enjoy a gloomy, wrinkling sound, watching the skull on the cover. It was as if someone had ripped another piece of flesh out of my body with each riff. I walk among the shadows, sifting the dust of the dead in my hands. Like the band, Satan is able to change his face and his anger is projected into individual songs. I feel like I've ever been to this place before. Old abandoned church, crypt in which fallen priests are buried. Screams of pain are imprinted on the walls. Buried alive, they died slowly and long. Occult death metal with a mesmerizing atmosphere! Excellent tribute to the shadows!
Tracklist: 01. The Process Of Dehumanization 02. Beyond Illusions Of Existence 03. Sunyata 04. First Fragmentation 05. Alone With Everybody 06. A Fate Worse Than Death 07. Mysteries (About Life & Death) 08. Vacuous Thoughts
band: Marco - Voz Rodrigo - Guitarra Cesar - Bajo Iván - Batería Juan - Guitarra
INVINCIBLE FORCE - Decomposed Sacramentum CD 2020, Dark Descent Records
for english please scroll down
Našel jsem další zohavené tělo. Několikáté v dlouhé řadě. Pohozené u cesty, bez očí a s přelámanými kostmi. Zvrácená lidská povaha, tajemné rituály smrti. Občas jsem na místě činu zahlédl postavu v kápi, s podivným úsměvem. Je to on? Můj vrah? Toulal jsem se v mlhách, nočními ulicemi a doufal v brzké setkání. Nálada byla pochmurná, smrt velmi blízko. Doslova jsem ji cítil všemi póry svého těla. Vyříznuté srdce, kdy tohle skončí? Tolik bolesti, smutku a beznaděje.
Probuzen ze zlého snu jsem hledal album, které by mě zbavilo nočních můr. Volil jsem novinku chilských maniaků INVINCIBLE FORCE a místo oddychu jsem naplno propadl peklu. Kapela složená z démonů, která se od roku 2007 pohybuje v tom nejhlubším death thrash black metalovém podzemí. Špinavý zvuk, studené postupy, setkání s nemrtvými. Takoví jsou pánové i letos.
Co čekat od smečky, která se jmenuje podle songu od slavných DESTRUCTION? To nejlepší z prašivého thrash metalu. Přidána je černota a několik tun ryzí smrti. Jakoby MORBID ANGEL potkali SLAYER, SADISM, MORTEM, PERVERSOR, DARK ANGEL, DEICIDE, a byli pohřbeni zaživa. "Decomposed Sacramentum" je jako otisk starých dobrých metalových časů. Výlet do doby, kdy se ještě hrálo neurvale, songy smrděly sírou a smrt nebyla jen prázdným pojmem. Novinka je nebývale syrová a surová. Zabalená v bílých pavučinách i krvavé mlze. Hudba je složena dle starých ověřených postupů a obsahuje v sobě spoustu zabijáckých elementů z osmdesátých a devadesátých let. Všemu dodává na uvěřitelnosti prašivý zvuk a nečistá, démonická produkce. INVINCIBLE FORCE se pohybují v katakombách s elegancí a samozřejmostí. Skladby jsou velmi uvěřitelné a ihned se mi doslova zadřely pod kůži. Satanské rituály jsou prováděny s přesností a velkým tlakem. Zůstává po nich jenom spálená země a zohavená těla. Až půjdu zase ohledat místo činu, tak už vím, co budu poslouchat. Devastující black/death/thrash metal z rukou této skupiny. Kapely, která vás rozseká na malé kousky! Kult smrti!
Asphyx says:
I found another mutilated body. Several times in a long line. Thrown by the road, without eyes and with broken bones. Perverted human nature, mysterious death rituals. Occasionally I saw a hooded figure at the scene, with a strange smile. Is that him? My killer? I wandered in the fog, through the night streets, hoping for an early meeting. The mood was gloomy, death was very close. I literally felt it through all the pores of my body. Cut out heart, when will this end? So much pain, sadness and hopelessness.
Awakened from a nightmare, I was looking for an album that would rid me of nightmares. I chose the new Chilean maniac INVINCIBLE FORCE and instead of resting, I fell completely into hell. A band composed of demons, which has been moving in the deepest death thrash black metal underground since 2007. Dirty sound, cold practices, meeting the undead. Such are The gentlemen this year as well.
What to expect from a band named after a song from the famous DESTRUCTION? The best of dusty thrash metal. Blackness and several tons of pure death are added. It was as if MORBID ANGEL met SLAYER, SADISM, MORTEM, PERVERSOR, DARK ANGEL, DEICIDE, and were buried alive. "Decomposed Sacramentum" is like the imprint of the good old metal times. A trip to a time when it was still being played erratically, the songs smelled of sulfur and death was not just an empty concept. The novelty is unusually raw. Wrapped in white cobwebs and bloody mist. The music is composed according to old proven methods and contains a lot of killer elements from the eighties and nineties. On top with the believability of a dusty sound and unclean, demonic production. INVINCIBLE FORCE move in catacombs with elegance and obviousness. The songs are very believable and immediately got under my skin. Satanic rituals are performed with precision and great pressure. All that remains is scorched earth and mutilated bodies. When I go to look at the crime scene again, I know what I'm going to listen to. Devastating black / death / thrash metal from the hands of this band. A band that will cut you into small pieces! The cult of death!
Track list: 1. Doomed by the Vision 2. Perpetual Black Mass 3. The Covenant 4. The Shadow Over Canaan 5. Illusion of Truth 6. Damned by Noise & Lust 7. Abufihamat 8. Decomposed Sacramentum 9. Hopeless Mortality
Ave SKELETHAL! Greetings to the French underworld. I hope you are doing well. I'm just listening to your new album "Unveiling the Threshold" and I feel like I'm in an old cemetery. It is excellent in one word! How did the album come about and where did you want to move on in comparison to the equally good previous album "Of the Depths ..."?
Guillaume: Hello Jakub! At first thank you for your words about our music. With ''Unveiling the Threshold'' we decided to inject more influences than previously. With the new line-up we were able to reach a new level of song writing. We tried to keep the Skelethal touch and spirit but added more blast beats, more double bass drum and more violence and efficiency into the new songs.
Let's go straight to the new record "Unveiling the Threshold". It is decorated with great cover art by Eliran Kantor. I immediately had to order a T-shirt, I was so interested in the motif. I perceive it as an apocalypse, an underground storm. How did you get together with Eliran and why did you choose his work? And how does the motif relate to music?
Guillaume: We asked Eliran Kantor because we like his work and wanted the cover to be a real painting, a materialised piece of art. We just sent him an email with the project, he agreed and and sent us a preview sketch few months after the deal. We asked him a tormented landscape, with monolithic monuments emerging from a boiling sea.
The honest old school death metal you play must have a dark and raw sound. If I'm not mistaken, your new record was mixed by Greg Wilkinson (Earhammer Studios). Why did you choose this studio? And where did you physically record the new songs? Somewhere at your home in France?
Guillaume: Alike ''Of the Depths...'' we decided not to mix/master the second album ourselves. We struggled to achieve a good result with the first album and never got something we really liked. So we thought it would be best to put it in the hands of a professional. Nonetheless we decided to record all the instruments by ourselves to keep control on the sound direction. We did that in our rehearsal room in Tourcoing.
Julien: Before getting straight into the recording process, we had many discussions within the band, so every choice was reflected before doing anything. Finally, after a lot of DIY recording stuffs, growing our musical and technical skills over the years, we finally thought we could handle this work quite well. With a bit of extra help from friends to get mics gear etc we finally did a good work on this one. Thanks to Greg who did an amazing work in a very short time, his abilities to mix sounds fitted just perfectly with the vision of our music.
Lorenzo: These recent years there has been an exciting OSDM scene mainly coming from he US but not only. All of us in Skelethal really appreciate some of those bands behind which for most of them you can find Greg in the mixing and mastering duties. It is mainly for this reason that we chose him to take part in this process for “Unveiling the Threshold”. I personally love the raw and dirty sound he manages to achieve while still allowing the listener to hear every instrument quite clearly. I find that it’s a balance that is hard to achieve in old school extreme metal. Often you have excellent albums which for the sake of that sound we love so much had to overshadow on some instruments.
What are the lyrics on the new album about? I don't have an original CD yet, but I assume you stick to traditional death metal topics. Or am I wrong? Where do you get inspiration for lyrics and who is their author?
Guillaume: I write all the lyrics, it's easier since I will have to sing them. Skelethal lyrics are strongly tainted with Lovecraft universe and also many other sci-fi / horror writers. Some of my favorite are: Poe, Asimov, Van Vogt, Silverberg, Matheson, Curval, Steiner, Verne…
For a long time, you worked as a band only in two (Gui and Lucas), but since 2019 the Metal Encylopedia has been presenting both Lorenzo and Jon as members of SKELETHAL. Other musicians, Simon Lemaire and Hélène Leroy help you perform alive. I admit that I have a bit of chaos in that. Can you please tell us who is a member of SKELETHAL?
Guillaume: Skelethal was formed in 2012 as a two-member band (me and Jon) up until 2018. We worked with live members (Simon, Hélène, Lucas…) for a long time until 2018 when I split with Jon (drums). After the split I decided that the band would become a real four-piece. Lucas who was our live guitarist for many years legitimately integrated the band as a full-time member and we researched for a bassist and a drummer in order to get a stable line-up. We rapidly found Lorenzo (drums) and Julien (bass) and Skelethal rehearsed again in January 2019.
Lucas : As Guillaume wrote, the band remained a duo until late 2018. I began playing guitar live for Skelethal in 2014 replacing Simon the previous session guitarist. Hélène on the other hand was already the live bassist up until Julien took the lead. I did a lot of gigs with the band so when I had the opportunity to become an "official" member it was very motivating to get more involved in the project. It was always a pleasure for me to play with Jon and Hélène but with Lorenzo and Julien we found great musicians and adorable people. They rapidly became true friends of ours so now we have a really solid line-up which will surely allow us to make great things in the future.
In recent years, a lot of great death metal bands have been coming to reviews from France. Randomly, for example, my very favorite NECROWRETCH. How does your scene work? Do people go to concerts a lot? Do they support groups?
Guillaume: The french scene is a bit scattered in my opinion. There is not a lot of people and bands really involved in the Underground. Fortunately this handful of people keep this small scene alive and strong. Necrowretch are important because they kind of draw attention again to the french underground metal. They are one of the most aggressive sounding band nowadays and beasts on stage. We played a few gigs with them and hope to cross their path again soon.
Julien: For what I can see now, many extreme bands from France nowadays try to have exposure in foreign countries first and then get back to the French scene. I’d say that if you’re a French band and you’re coming out of nowhere into the scene, French people will not pay so much attention. I also think the underground scene now is more into this new fastcore scene which has more punk and hardcore influences. Death metal is definitely not at the forefront of our musical generation.
Lucas: There are some great bands here but we don't have many good places to play. For example, in our hometown (Lille) a lot of venues had to close in the past ten years. It has become more difficult for us to play here. However there are still good venues in France, with receptive crowds and supporting fans, and there are some people who are ready to travel a lot across the country to attend to underground events.
Lorenzo: Though playing in Skelethal I live in Brussels (Belgium) a couple of hours away from the band’s hometown. Coming from another country I can see quite some interesting features of the French scene. It’s a scene that grows a lot locally, where fans are very enthusiast about supporting national bands. I think in France we can really talk of one big family with close relationship between the fans and the bands. However, it’s also a scene that has difficulties expanding outside of its borders which is sad because even though there are a lot of great bands, in the end very few French bands make it outside of the country.
The world is currently being destroyed by a coronavirus, but we hope that it will soon pass. Aren't you going on tour when the borders reopen? You will have a new record released, so it would be desirable. How are you actually doing with the concerts? Do you play often? Do you rather enjoy clubs or big stages?
Guillaume: I personally like both clubs and bigger stages. Nowadays nothing is doable and we still don't know when gigs could happen again. It's really a pain in the ass to promote the new album and we hope to reach the stage again soon.
Julien: everything is so fucked up, even if we could play in basements or caves it would be killer as we are so hungry doing shows again! We have to make the promo of the new album but in the same time all the shows are cancelled so it’s very difficult. Hopefully we hope the new record will receive a good attention regardless so we can still sell our merch online, that’s the only thing left until we can see much clearer about the sanitary situation worldwide.
Lucas : I really love playing in small clubs where people get crazy, it feels like you really share something with them. I also like the big scenes and I hope we'll be able to have more opportunities with the release of the new album. I can't wait to play live again, for me it's the most enjoyable thing as a musician.
Lorenzo: Though of course all shows being cancelled is already a struggle in itself, I think one of the most difficult aspect of the pandemic is that we cannot plan anything. We would love to do an actual tour and promote decently the album live, but as of now it’s impossible to plan anything before the summer. However, we normally already had a great year planned a head with quite some festival appearances. We were also scheduled to play at Asakusa Death Fest in Japan around the release date of the album but of course this was cancelled. Hopefully when shows will start again promoters will still be interested in releases that by that time will already be several months old if not a year old (hopefully not that long before shows happen again). It is worth noting also that even if shows do happen in a couple of months they will surely be limited by corona safety restrictions. With limited number of tickets promoters will only organize safe concerts where they are sure to recoup the costs. This means no more international bands playing your area if not for bigger bands that are sure to sell out to people willing to pay bigger ticket fees. It is a difficult period to promote correctly a new album.
The last time we made an interview, we talked about which bands influenced you. But do you also like some current ones? Would you recommend us, for example, some bands from your surroundings? I like the French underground very much, but I certainly don't know all the bands.
Lorenzo: I would definitely recommend people to listen to Lucas’s other band Mortal Scepter, it really is a killer thrash metal band! I think it is worth mentioning Aggressor and Massacra of course, but also Mercyless.
You play old, dusty, dark death metal. How are the new songs created? I mean the process itself, the formation of riffs. Do you meet classically somewhere in the rehearsal room or do you already use only modern technology?
Guillaume: In my case It always starts with guitar riffs I find while playing in my room at home. Then I work on drums lines. There is also a lot of work inside my head, I think a lot about how to improve what I already wrote and how must be the song structure. Lyrics are always the last step, but I usually already know how and where they will be.
Lucas : I only wrote riffs for two songs for this album. Because it was the first time I had to create some Death Metal riffs, it was not difficult to get inspired. I'm already looking forward to write some new stuff, I'm sure I could be more confident and less conventional.
Lorenzo: Joining the band only recently I tried avoiding influencing the band more than the band influenced me. This is why the basic drum part where already thought of by Gui and I then adapted them to give them some interesting twist and make it the best I could, always trying to make the guitar riffs stand out more! That’s always my main focus when creating my drum parts. What has been great though is that for this new album Gui created some different kind of riffs in regards of the previous material especially for me to be able to do some more extreme rhythms on my drum. But generally I just try to make the drum the most interesting possible without never overshadowing the guitar, the song and the band in general. With time I started understanding more and more that each instrument is to be thought of in within the band/song and not separately. That makes the drum composing a whole different universe.
I have been listening to death metal since its beginnings in the eighties and nineties, and I have always been most fascinated by darkness, pressure, energy. How do you perceive this style as a musician and what does it mean for you? Is it a lifestyle for you or just a hobby? And when did you get into death metal and what was the first impulse for you to start playing it?
Guillaume: Scream Bloody Gore was my first encounter with death metal, since that I always wanted to have a death metal band. Through the years I discovered many records, played in grind/crust and thrash bands to finally form Skelethal. It is definitely not only a hobby, it takes a lot of time and you definitely have to live what you're doing to make it sincere.
Julien : I first discovered death metal by bands like Carcass, Necrophagist, old Opeth, old Sepultura etc. At first I was really much more into heavy and thrash metal, but I think what got me go to the depths of extreme music was the search for the rawest, most authentic, primal, beautifully insane music possible. That’s also why I never limited myself in terms of styles and boundaries in music. Achieving a living out of your music when you play this kind of music is definitively not reachable at our level, so we still have a regular life as opposed to the life on the road. In my opinion it’s a never ending passion, and if opportunities to make it a real lifestyle come I would definitely get into this.
Lucas : I discovered Death Metal with Death and Morbid Angel when I was a teenager. I discovered I was a metal fan when I first heard the only band we should all listen : Iron Maiden. Then I discovered thrash and death quite quickly after and it became my favorite style of music to this day. Even if a like a lot of other stuff, I listen to heavy/thrash/death metal 90% of the time. It's really something which became a part of me, not by choice but just because it's like it's flowing through my veins !
Lorenzo: I personally think of death metal and metal in general as an entire state of mind. I think that if someone listens to metal without being entirely thrown in within its world and what there’s behind it, he cannot fully understand what it is. Metal in that sense is just the normal continuation of rock’n’roll and punk. This is why Lemmy is so loved, he represents all this fully and this is also why he loved Little Richard so much, a gay black man in the segregated USA rocking his piano and singing the hell out of his lungs. That is the state of mind we, as metal fans, represent. As Little Richard showed it, there’s no limit and no rules to art and the world itself. This is what I feel while playing metal. As a musician this is very important to me.
Thank you so much for the interview. I'm really looking forward to inserting the original CD "Unveiling the Threshold" into the player and adding volume. I wish your album a lot of success and I wish you to be satisfied in your personal lives as well. Pure SKELETHAL death metal forever!
Guillaume: Thanks a lot for everything Jakub, all the best for you too. Cheers from France!
Recenze/review - SKELETHAL - Unveiling the Threshold (2020):
Ave SKELETHAL! Zdravím do francouzského podsvětí. Doufám, že se vám daří dobře. Zrovna poslouchám vaši novou desku „Unveiling the Threshold“ a připadám si jako na nějakém starém pohřebišti. Je jedním slovem vynikající! Jak album vznikalo a kam jste se chtěli posunout po neméně dobrém předchozím „Of the Depths...“?
Guillaume: Ahoj Jakub! Na začiatok by som ti chcel poďakovať za tvoje milé slová na adresu našej muziky. S albumom „Unveiling the Threshold“ sme sa rozhodli implementovať viac vplyvov v porovnaní s predchádzajúcou doskou. S novými posilami v kapele sme boli schopní dosiahnuť nový level v písaní skladieb. Snažili sme sa zachovať znaky a ducha SKELETHAL a pridať viac blast beatov, viac dvojkopákov a viac intenzity a efektivity do nových skladieb.
Pojďme rovnou na novinku „Unveiling the Threshold“. Zdobí jí parádní obal od Elirana Kantora. Ihned jsem si musel objednat tričko, natolik mě motiv zaujal. Vnímám jej jako apokalypsu, bouři v podzemí. Jak jste se dali s Eliranem dohromady a proč právě jeho práce? A jak se motiv vztahuje k hudbě?
Guillaume: Elirana Kantora sme oslovili, pretože sa nám veľmi páčia jeho práce a chceli sme pre obal nášho albumu reálnu maľbu, jednoducho hmatateľný kus umenia. Poslali sme mu len email s našim návrhom, on súhlasil a pár mesiacov po dohode nám poslal predbežnú skicu. Požiadali sme ho o zobrazenie utrápenej krajiny s monolitickými monumentami vystupujúcimi z vriaceho mora.
Poctivý death metal staré školy, který hrajete, musí mít temný a surový zvuk. Jestli se nepletu, tak novinku jste nechali mixovat u Grega Wilkinsona (Earhammer Studios). Proč právě tam? A kde jste nové skladby fyzicky nahrávali? Někde doma ve Francii?
Guillaume: Na rozdiel od albumu „Of the Depths...“ sme sa rozhodli, že tentoraz ponecháme mix a mastering niekomu kompetentnému. Na prvom albume sme sa snažili dosiahnuť dobrý výsledok, ale nikdy sa nám nepodarilo docieliť to, čo by sa nám skutočne páčilo. Takže sme si mysleli, že bude najlepšie, keď to necháme v rukách profesionála. Napriek tomu sme sa rozhodli všetky nástroje nahrať sami, aby sme si udržali kontrolu nad smerovaním nášho zvuku. Toto sa udialo v našej skúšobni v Tourcoingu.
Julien: Predtým, ako sme pristúpili priamo k procesu nahrávania, v kapele prebehlo veľa diskusií, takže každá voľba sa odrazila ešte skôr, ako sme začali nahrávať. Nakoniec, po mnohých nahrávkach vo vlastnej réžií, keď v priebehu rokov rástli aj naše hudobné a technické schopnosti, sme si nakoniec pomysleli, že túto prácu zvládneme celkom dobre. S trochou ďalšej pomoci od priateľov, napríklad čo sa týka zapožičania mikrofónov atď, sme nakoniec na novej nahrávke odviedli dobrú prácu. Vďaka Gregovi, ktorý vo veľmi krátkom čase odviedol úžasnú robotu, a jeho schopnosti zmixovať zvuk dokonale odzrkadlili víziu našej hudby.
Lorenzo: V posledných rokoch došlo k vzrušujúcemu rozmachu na OSDM scéne pochádzajúcej hlavne z USA, ale nielen odtiaľ. Všetci v SKELETHAL si skutočne vážime mnohé z týchto kapiel, za ktorých muzikou zväčša nájdete Grega čo sa týka mixovania a masteringu. Hlavne z tohto dôvodu sme si vybrali práve jeho, aby sa podieľal aj na procese nahrávania nášho albumu “Unveiling the Threshold”. Ja osobne milujem surový a špinavý zvuk, ktorý Greg dokáže dosiahnuť, a pritom poslucháčovi stále umožňuje celkom zreteľne počuť každý nástroj. Zistil som, že takúto rovnováhu je ťažké dosiahnuť v old school extrémnom metale. Často tu máte vynikajúce albumy, kde práve ten charakteristický zvuk, ktorý tak veľmi milujeme, zatienil kvalitu jednotlivých hudobných nástrojov.
O čem jsou texty na nové desce? Nemám ještě k dispozici originální CD, ale předpokládám, že se držíte tradičních death metalových témat. Nebo se pletu? Kde pro texty berete inspiraci a kdo je jejich autorem?
Guillaume: Čo sa týka textov, tie píšem výhradne ja. Je to jednoduchšie, keďže ich aj musím spievať. Texty SKELETHAL sú silne poznačené Lovecraftovým vesmírom a tiež mnohými ďalšími autormi sci-fi, či hororových diel. Niektorí z mojich obľúbených autorov sú: Poe, Asimov, Van Vogt, Silverberg, Matheson, Curval, Steiner, Verne ...
Dlouho jste jako kapela působili jen ve dvojici (Gui a Lucas), ale od roku 2019 uvádí Metal Encyklopedia jako členy SKELETHAL i Lorenza a Jona. Naživo vám potom vypomáhají Simon Lemaire a Hélène Leroy. Přiznám se, že v tom mám trošku chaos. Můžeš nám prosím upřesnit, kdo je tedy členem SKELETHAL?
Guillaume: SKELETHAL vznikli v roku 2012 ako dvojčlenná kapela (ja a Jon) a tak sme fungovali až do roku 2018. Dlho sme spolupracovali s hudobníkmi, ktorí nám vypomáhali pri živom hraní (Simon, Hélène, Lucas ...), asi do roku 2018, keď sme sa s bubeníkom Jonom rozdelili. Po rozdelení som sa rozhodol, že by sa kapela mohla stať skutočnou štvorčlennou formáciou. Lucas, ktorý bol našim živým gitaristom mnoho rokov, sa stal legitímnym členom kapely na plný úväzok a ďalej sme hľadali basgitaristu a bubeníka, aby sme získali stabilnú zostavu. Veľmi rýchlo sa nám podarilo nájsť Lorenza (bicie) a Juliena (Basa) a v januári 2019 sa už SKELETHAL opäť stretli v skúšobni.
Lucas: Ako už Guillaume napísal, skupina fungovala vo dvojici až do konca roku 2018. Ja som začal hrať v SKELETHAL na gitaru v roku 2014, kedy som nahradil predošlého gitaristu Simona. Na druhej strane Helene už v tom čase bola živou basgitaristkou, až kým sa Julien neujal vedenia. S kapelou som odohral za tie roky veľa koncertov, takže keď som mal možnosť stať sa „oficiálnym“ členom, bolo veľmi motivujúce môcť sa viac zapojiť do tohto projektu. Vždy bolo pre mňa potešením hrať s Jonom a Hélène, ale s Lorenzom a Julienom sme si našli skvelých hudobníkov a milých ľudí. Rýchlo sa stali našimi skutočnými priateľmi, takže teraz máme naozaj pevnú zostavu, ktorá nám určite umožní v budúcnosti robiť veľké veci.
Poslední roky mi chodí na recenze z Francie spousta skvělých death metalových kapel. Namátkou třeba mí velmi oblíbení NECROWRETCH. Jak funguje vaše scéna? Chodí lidé hodně na koncerty? Podporují skupiny?
Guillaume: Francúzska scéna je podľa mňa trochu roztrieštená. V undergrounde nie je veľa aktívnych ľudí a kapiel. Našťastie táto hŕstka ľudí udržiava túto malú scénu nažive a silnú. NECROWRETCH sú dôležitou formáciou, pretože akoby svojou existenciou znova upozornili na francúzsku undergroundovú metalovú scénu. Sú jednou z najagresívnejšie znejúcich kapiel súčasnosti a skutočné beštie na pódiu. Odohrali sme s nimi niekoľko koncertov a dúfame, že im čoskoro opäť skrížime cesty.
Julien: Čo teraz vidím, veľa extrémnych kapiel z Francúzska sa v dnešnej dobe snaží najskôr preraziť v zahraničí a až potom sa vrátia na francúzsku scénu. Povedal by som, že ak ste francúzska kapela a prichádzate z ničoho nič na scénu, Francúzi vám nebudú venovať toľko pozornosti. Tiež si myslím, že undergroundová scéna je teraz viac zameraná na novú fastcore muziku, ktorá má viac punk a hardcore vplyvov. Death metal rozhodne nie je na čele našej hudobnej generácie.
Lucas: Je tu niekoľko skvelých kapiel, skôr tu chýbajú lepšie priestory, kde by sa dalo hrať. Napríklad v našom rodnom meste (Lille) sa za posledných desať rokov muselo zavrieť veľa skvelých miest. Začalo byť veľmi náročné zahrať si niekde v okolí. Vo Francúzsku však stále existujú dobré miesta s prístupnými davmi a podporujúcimi fanúšikmi. Taktiež je tu veľa takých ľudí, ktorí sú ochotní cestovať po celej krajine, aby mohli navštíviť undergroundové akcie.
Lorenzo: Aj keď hrám v SKELETHAL, bývam v Bruseli (Belgicko), ktorý je od rodného mesta kapely vzdialený niekoľko hodín jazdy. Keďže pochádzam z inej krajiny, som schopný vidieť dosť zaujímavých prvkov francúzskej scény. Je to scéna, ktorá rastie viac lokálne, a kde sú fanúšikovia veľmi nadšení z podpory národných kapiel. Myslím, že vo Francúzsku môžeme skutočne hovoriť o jednej veľkej rodine s blízkymi vzťahmi medzi fanúšikmi a kapelami. Je to však tiež scéna, pre ktorú je náročné presadiť sa za hranicami krajiny, čo je smutné. Aj napriek tomu, že je tu veľa skvelých kapiel, mimo krajiny sa podarí preraziť len niekoľkým kapelám.
V současnosti je sice svět ničený koronavirem, ale doufejme, že to brzy pomine. Až se znovu otevřou hranice, nechystáte se na turné? Budete mít venku novou desku, samo se to nabízí. Jak jste na tom vlastně s koncerty? Hrajete rádi a často? Užíváš si spíš kluby nebe velká pódia?
Guillaume: Ja osobne mám rád aj kluby aj väčšie pódiá. V dnešnej dobe sa nedá nič robiť a stále nevieme, kedy by sa situácia s koncertami vráti do normálu. Propagácia nového albumu je kvôli tomu naozaj náročná a dúfame, že sa čoskoro opäť dostaneme na pódium.
Julien: Všetko je to teraz na hovno, aj keby sme mohli hrať v pivniciach či jaskyniach, bolo by to zabijácky skvelé, pretože sme už tak hladní po živom hraní! Musíme urobiť promo nového albumu, ale zároveň sú zrušené všetky koncerty, takže je to veľmi ťažké. Dúfame, že novému albumu bude venovaná dostatočná pozornosť bez ohľadu na situáciu, aby sme mohli náš merch stále predávať online, to je jediné, čo nám zostáva, kým nebudeme mať oveľa jasnejšie informácie o hygienickej situácii na celom svete.
Lucas: Ja veľmi rád hrávam v malých kluboch, kde sa ľudia poriadne bláznia, vtedy máte pocit, že s nimi niečo naozaj zdieľate. Tiež sa mi páčia väčšie pódiá a dúfam, že pri vydaní nového albumu budeme mať viac príležitostí. Už sa neviem dočkať, kedy budem hrať opäť naživo, pre mňa ako hudobníka je to tá najradostnejšia vec.
Lorenzo: Aj keď všetky zrušené koncerty a akcie sú už bojom samým o sebe, myslím si, že jedným z najťažších aspektov pandémie je, že nemôžeme nič plánovať. Radi by sme absolvovali aktuálne turné a aspoň trochu propagovali album naživo, ale teraz je nemožné niečo naplánovať. Pôvodne sme mali pred sebou skvelý rok s našou účasťou na viacerých úžasných festivaloch. Mali sme tiež naplánované hrať na Asakusa Death Fest v Japonsku okolo dátumu vydania albumu, ale samozrejme to bolo zrušené. Dúfajme, že keď sa situácia postupne bude vracať do normálu, promotéri budú mať stále záujem o kapely, ktoré majú vonku albumy staré už niekoľko mesiacov ak nie vyše roka. Taktiež stojí za zmienku to, že aj keď sa koncerty za pár mesiacov uskutočnia, budú určite obmedzené bezpečnostnými opatreniami. S obmedzeným počtom vstupeniek promotéri usporiadajú len „bezpečné“ koncerty, kedy budú mať istotu, že sa im vrátia náklady. To znamená, že vo vašom okolí už nebudú hrať menšie medzinárodné kapely. Priestor dostanú skôr väčšie kapely, ktoré organizátorom zaručia vyšší predaj lístkov za vyššie poplatky, keďže ľudia v ich prípade budú ochotní zaplatiť väčšie vstupné. Ocitli sme sa v ťažkej dobe pre propagáciu nového albumu.
Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, tak jsme se bavili o tom, jaké kapely vás ovlivnily. Máš ale rád i nějaké současné? Doporučil bys nám třeba ze svého okolí? Mám francouzské podzemí ve velké oblibě, ale určitě neznám všechny smečky.
Lorenzo: Určite by som ľuďom odporučil, aby si vypočuli Lucasovu ďalšiu kapelu MORTAL SCEPTER, je to skutočne zabijácka thrash metalová skupina! Myslím, že za zmienku stoj samozrejme AGGRESSOR a MASSACRA, ale tiež MERCYLESS.
Hrajete starý, prašivý, temný death metal. Jakým způsobem vznikají nové skladby? Myslím tím teď samotný proces, riff. Scházíte se klasicky někde ve zkušebně nebo už využíváte jen moderní technologie?
Guillaume: V mojom prípade to vždy začína gitarovými riffmi, ktoré skladám pri hraní doma v izbe. Potom pracujem na bicích linkách. Veľa práce prebieha v mojej hlave, keďže veľa premýšľam o tom, ako vylepšiť to, čo som už napísal, a aká musí byť štruktúra skladby. Texty sú vždy až posledným krokom, ale väčšinou už dopredu viem, ako a kde budú jednotlivé texty umiestnené.
Lucas: Čo sa týka tohto albumu, napísal som iba riffy do dvoch skladieb. Pretože to bolo prvýkrát, čo som musel vytvoriť nejaké deathmetalové riffy, nebolo ťažké sa inšpirovať. Už sa teším na písanie nejakých nových vecí, som si istý, že by som mohol byť sebavedomejší a menej konvenčný.
Lorenzo: Keďže som sa ku kapele pripojil len nedávno, snažil som sa vyhnúť tomu, aby som ovplyvňoval kapelu viac, ako ovplyvňovala kapela mňa. To je dôvod, prečo základná bicia linka už bola predpripravená ako spomínal Gui a ja som bicie party potom prispôsobil tak, aby som im pridal zaujímavé obraty. Urobil som to najlepšie, ako som vedel, no v prvom rade som sa snažil nechať viac vyniknúť gitarové riffy! To je vždy moje hlavné zameranie pri vytváraní mojich bicích partov. Super však bolo, že pre toto nové album vytvoril Gui v porovnaní s predchádzajúcim materiálom rôznorodé riffy hlavne pre to, aby som mohol na bicích urobiť extrémnejšie rytmy. Ale všeobecne sa snažím urobiť bicie party čo najzaujímavejším možným spôsobom bez toho, aby som zatienil gitaru, skladby a kapelu všeobecne. Postupom času som začal čoraz viac chápať, že na každý nástroj sa má myslieť v rámci kapely, či v rámci skladby a nie osobitne. To dáva komponovaniu bicích partov úplne iný rozmer.
Poslouchám death metal od jeho počátků v osmdesátých a devadesátých letech a vždy mě na něm nejvíc fascinovala temnota, tlak, energie. Jak vnímáš ty tento styl jako tvůrce a co pro tebe znamená? Je to pro tebe životní styl nebo jen koníček? A kdy si se k death metalu dostal a co bylo prvním impulsem pro to, abys jej začal hrát?
Guillaume: Album “Scream Bloody Gore“ bolo mojím prvým stretnutím s death metalom, od toho okamihu som vždy chcel mať death metalovú kapelu. V priebehu rokov som objavil veľa nahrávok, hrával som v grind/crust a thrash metalových kapelách, až som nakoniec vytvoril SKELETHAL. Rozhodne to nie je len koníček, vyžaduje to veľa času a určite musíte žiť pre to, čo robíte, aby to bolo úprimné.
Julien: Prvýkrát som objavil death metal prostredníctvom kapiel ako CARCASS, NECROPHAGIST, starý OPETH, stará SEPULTURA atď. Spočiatku som oveľa viac počúval heavy a thrash metal, ale myslím si, že to, čo ma dostalo do hĺbky extrémnej hudby, bolo hľadanie najsurovejšej, najautentickejšej, prvotnej a úžasne šialenej muziky. Aj preto som sa v hudbe čo sa týka štýlov a hraníc nikdy neobmedzoval. Zarábať si na živobytie ako muzkant, keď hráte tento druh hudby, je na našej úrovni definitívne nedosiahnuteľné, takže stále máme bežný život na rozdiel od toho života na cestách. Podľa môjho názoru je to nekonečná vášeň, a ak by som dostal príležitosť, aby sa z toho stal skutočný životný štýl, určite by som neváhal.
Lucas: Death Metal som objavil v tínedžerskom veku s kapelami Death a Morbid Angel. To, že som fanúšik metalu mi však bolo jasné od okamihu, čo som prvý raz počul jedinú kapelu, ktorú by sme všetci mali uctievať - IRON MAIDEN. Pomerne rýchlo som sa dostal k thrashu a deathu a tie sa stali mojimi najobľúbenejšími žánrami, no a tak to zostalo až dodnes. Aj keď mám rád veľa ďalších vecí, 90% času počúvam heavy / thrash / death metal. Je to naozaj niečo, čo sa stalo mojou súčasťou, nie z vlastnej vôle, ale je to taký pocit, akoby mi tá muzika kolovala v žilách!
Lorenzo: Ja osobne považujem death metal a metal vo všeobecnosti za celkový stav mysle. Myslím si, že ak niekto počúva metal bez toho, aby bol úplne vtiahnutý do jeho sveta a vnímal čo je za ním, nemôže tento žáner úplne pochopiť. Metal je v tomto zmysle iba jednoduchým pokračovaním rock’n’rollu a punku. Preto je Lemmy tak milovaný, on predstavuje toto všetko v plnom rozsahu a je to aj dôvod, prečo Lemmy tak miloval Little Richarda, homosexuálneho černocha v segregovanej Amerike, ktorý to vedel poriadne roztočiť na klavíri a spieval z plných pľúc. To je stav mysle, ktorý my - fanúšikovia metalu reprezentujeme. Ako ukázal Little Richard, pre umenie a pre samotný svet neexistujú žiadne obmedzenia a pravidlá. Toto cítim pri hraní metalu. Pre mňa ako pre hudobníka je to veľmi dôležité.
Děkuji moc za rozhovor. Už se moc těším, až vložím originální CD „Unveiling the Threshold“ do přehrávače a pořádně přidám volume. Přeji vám, aby se albu dařilo a ať jste spokojení i v osobních životech. Pure SKELETHAL death metal forever!
Guillaume: Ďakujeme za všetko, Jakub, aj tebe želáme všetko dobré. Pozdravujeme z Francúzska!
Recenze/review - SKELETHAL - Unveiling the Threshold (2020):
Pořád se z toho nemohu vzpamatovat. Mám divoké sny a probouzím se uprostřed noci s výkřiky děsu. Poslali nás do jedné horské vesnice. Už když jsem vstoupil, polil mě studený pot. Po stromech byla rozvěšena rozervaná těla. Lidé, naražení na kůlech, znásilněné ženy, krev, spousta krve. Nebožáci, kteří ještě žili, prosili o smrt. Útok přišel uprostřed noci, když všichni poklidně spali. Zůstalo jen spáleniště a bolest otisknutá do polorozpadlých zdí. Musel jsem odejít stranou a vyřvat se z toho šílenství.
Velmi podobnou atmosféru má i nová deska indonéských maniaků ROTTENBLAST. Je neméně surová, syrová, temná a chladná jako pomalu vyhasínající oči umírajícího. Smrt bývá někdy šílená a kapele se povedlo ji přenést na hudební nosič. S morbidním zvukem v zádech je předkládána opravdu brutální hostina. Stačí jen přijmout pozvání.
"Ilusi Soliteris" je živočišným, uvěřitelným albem ve stylu SUFFOCATION, DISGORGE, DISAVOWED, DEEDS OF FLESH, CANNIBAL CORPSE. ROTTENBLAST mají navíc svůj vlastní ksicht a výraz. Desku si opravdu užívám. Dokáže mě totiž vtáhnout přímo do sebe. Je jako ošklivý a krutý film z války. Dávno přestanete věřit lidskému druhu, o Bohu ani nemluvím. Raději se ponoříte po lokty do téhle brutální a děsivé pitvy. Indonésané jsou doslova zabijáčtí, magičtí. S ničím se moc nepářou, útočí rovnou, bez varování. Výsledkem je nekompromisní death metal, u kterého shoříte! Líbí se mi i obal, ale hlavně takový ten těžko popsatelný odér, který se vznáší kolem songů jako těžký smrad. Podobně tomu bývá právě na místech, kde se stalo něco zlého a ošklivého. Je slyšet, že ROTTENBLAST pevně věří tomu, co hrají. Desku jsem poslouchal stále dokola a označili si ji ve své soukromé sbírce jako velké překvapení tohoto roku. Svět se kolem nás možná dávno zbláznil, ale podobné nahrávky mě dokáží vždy stáhnout do kruté reality. Absolutně devastující death metal, které vás pořeže do krve!
Asphyx says:
I still can't recover from it. I have wild dreams and I wake up in the middle of the night with screams of terror. They sent us to a mountain village. As soon as I entered, I was drenched by cold sweat. Torn bodies hung from the trees. People, bumping on stakes, raped women, blood, lots of blood. The ungodly who were still alive begged for death. The attack came in the middle of the night when everyone slept peacefully. All that remained was the incinerator and the pain imprinted on the dilapidated walls. I had to step aside and break out of the madness.
The new record of Indonesian maniacs ROTTENBLAST has a very similar atmosphere. It is no less raw, dark and cold like the slowly fading eyes of a dying man. Death is sometimes insane and the band managed to transfer it to a musical medium. With a morbid sound in the back, a really brutal feast is presented. Just accept the invitation.
"Ilusi Soliteris" is an animal, believable album in the style of SUFFOCATION, DISGORGE, DISAVOWED, DEEDS OF FLESH, CANNIBAL CORPSE. In addition, ROTTENBLAST has its own face and expression. I really enjoy the record. It can pull me right into it. It's like an ugly and cruel war movie. You will stop believing the human race long ago, I'm not even talking about God. You'd better dive your elbows into this brutal and scary autopsy. Indonesians are literally killer, magical. They don't waste time with anything, they attack straight away, without warning. The result is uncompromising death metal that will burn you! I also like the cover, but especially the hard-to-describe odor that floats around the songs like a heavy stink. It is similar in places where something bad and ugly happened. It can be heard that ROTTENBLAST firmly believes in what they play. I listened over and over to the record and they marked it in their private collection as a big surprise this year. The world around us may have gone crazy for a long time, but similar recordings can always drag me into a cruel reality. Absolutely devastating death metal that will cut you to blood!
Tracklist: 01. 1965 02. Parade Darah 03. Deviasi Tahta 04. Victim of Throne 05. Genosida 06. Ilusi Soliteris 07. Hegemoni Vigilante 08. Simposium Kompulsif 09. Negeri Temaram 10. Flag of Hate (Kreator cover)
Příběh dvoustý sedmdesátý třetí - Temné metalové sny
Je mi něco kolem tak deseti let a brečím do peřiny. Vedle v kuchyni se hádají rodiče. Za prosklenými dveřmi vidím divokou gestikulaci. Moc toho nechápu, ale šíleně se bojím. Usnu a znovu se probudím. Uprostřed pokoje stojí obrovská příšera. Má drápy, ze kterých odkapává krev. Cítím smrad z její pusy. Zaleze pod mojí postel a já se bojím jít na záchod. Babička mě naučila jednoduchou modlitbičku, tak ji opakuji zpocený stále dokola. Po stěnách se míhají stíny, ta příšera tam pořád je. A má stejný obličej jako můj otec. Probudím se a už mi není deset, ale dvacet. Jdu do kuchyně a klepou se mi ruce. Rozbiju sklenici a rozříznu si nohu.
Vrátily se mi děsivé sny. Byl jsem třeba na koncertě a padal z pódia. Nikdo mě nechytil. Stejně kapela nepřijela. Nebo jsem stál ve frontě na CD a poslední se vyprodalo těsně přede mnou. Děsy a běsy. Divný stavy. Hlodalo mě to zevnitř. Tisíckrát jsem si mohl říkat, že už jsem dospělej, že si svý problémy s otcem musí máma vyřídit sama, ale stejně to bylo ve mě. Jako nějakej divnej masožravej červ, který se vždycky jednou za čas probudí a začne hlodat. Po několika měsících, kdy jsem si přestal dělat starosti o Kristýnku a pustil se do víru bezstarostného života s Andy, se díky rozvodovému řízení mých rodičů objevilo v mé hlavě spousta stínů. Nepomáhal sex, ani metal. Všichni mí kamarádi si se mnou promluvili, ale já se stále budil ze zlých snů a nemohl spát.
Možná to byl jenom obyčejný strach o rodinu, nevím, ale chtěl jsem být najednou často sám. Já, kterej býval rád a skoro pořád středem pozornosti, já kterej skoro každou holku ukecal až do postele, jsem se najednou ploužil jako stín. Vyhledával jsem převážně ponurou muziku, často načichlou doomem. V práci se na mě naštvali, protože jsem jim oznámil, že od poloviny září odjíždím do Plzně studovat a končím. Kluci, co se mnou dělali, mi pěkně vynadali. Vycházeli jsme spolu moc dobře a cítili se najednou podvedení. Měli svým způsobem pravdu. Proč jsem chtěl vlastně najednou tak razantně změnit svůj život? Odejít do města, které jsem vůbec neznal? S Andreou jsme se o tom často bavili. Měla strach a já ji konejšil, že budu jezdit domů o víkendech. Že jí všechno vždycky vynahradím.
Sedím zrovna v Mnichově Hradišti, jak jinak, než na Debustrolu. Vždycky pro mě tahle kapela bývala takou výpovědí. Rád jsem jejich texty řval dole pod pódiem, dělal skopičiny. Vyhazoval holky do vzduchu. Naparoval se a vůbec upouštěl páru. Jenže dneska nemám náladu. Kolem se potácejí ožralý stíny mých kamarádů, mám taky naváto, ale je mi ouvej. Měl jsem asi všechno, co v té době mohl mladý muž mít, ale přesto jsem nebyl spokojený. Jana s Prcalinkou se mě snažily vytáhnout do kotle, ale nešel jsem. „Jseš poslední dobou divnej, hele, s rodičema máme kříž každej, ser na to“: říkaly mi, ale mě stejně pořád někde vzadu v hlavě poletovaly divný myšlenky. Nedovedl jsem zaboha i Satana pochopit, jak se může chlápek jako můj otec tak změnit. Dělal šílený věci. Rozstříhal všechny fotky, na kterých byl, sledoval nás a pak ty nekonečný hysterický výstupy. Nadávky a následný odprošování. Takhle tedy vypadá šílenství?
Šel jsem radši ven. Sednul si na schody a zapálil si Startku bez filtru. Bylo před výplatou a nějak nám došly peníze. Asi jsem vypadal smutně, protože si přišla pro oheň taková malá black metalistka. Prohodili jsme pár slov. Prý jsem si z ní kdysi s klukama dělal srandu. Chtěl jsem se omluvit za svoji mladickou nerozvážnost, ale ona na mě jen zamrkala černými řasami a položila mi prst na pusu. „Mlč, nic neříkej a pojď“: zašeptala a já šel jak ovce za ní. Měla hnědý oči (vzpomněl jsem si na Kačenku) a v nich divnej smutek. Nemusela ani nic říkat a mě připadalo, že ji znám odjakživa (asi jsem znal, ale nepamatoval). Sedli jsme si do parku do trávy. Vůbec jsem nerozuměl, co mluví, ale věděl jsem, co říká. Podle melodie hlasu, podle pohybu rtů. Dala mi hlavu do klína a chtěla obejmout. Ptal jsem se proč, proč, proč já….Nemůžu, mám tu svoji holku, jsem zadanej, znáte to. Slyšel jsem z dálky Debustrol, jak někdo otevřel dveře do sálu. Zrovna Kolins říkal něco o tom, že máme jít do prdele. Zamotala se mi hlava a asi jsem na chvilku usnul.
Musel jsem zabrat jenom chvilku, ale noční šelmy se mi vrátily i na těch pár okamžiků. Krásná paní učitelka ze základky, co jsme ji všichni milovali, se přede mnou svlékla, byla jak sucubus, neskutečně sexy. A ve snu mě samozřejmě chtěla. Lísala se jako kočka a pak mi vzala mýho kamaráda do pusy. Nejdřív to bylo hrozně příjemný, ale pak se na mě podívala a změnila se v hrozitánskou příšeru, která mi ho chtěla ukousnout. Hubu od krve, dostal jsem zase strach. A přesně v tomhle momentě mě probudila Andrea. S black metalistkou v klíně. Ne, nekouřila mi ho, ale stačilo to k tomu, aby se naštvala. Pochopitelně. Co bych měl čekat jinýho. Asi bych měl jít, řekl jsem, dal své nové/staré kamarádce pusu na čelíčko a objednal jsem si u výčepu pivo. Co to zase provádíš? Ptaly se mě holky, naštvaný a kroutící nevěřícně hlavou. Neodpovídal jsem. Chtěl jsem se opít. Pořádně ožrat. Třeba pak nepřijdou noční můry.
Jenže ony se zase vrátily. Jak z blbýho hororu, jakoby přišly z mých dětských snů. Z děsivých záhadných představ. Pořád mě někdo pronásledoval. Jasně, že to bylo díky otci, ale tenkrát se chlapi ještě pořád někomu nesvěřovali. Nesměli jste dát najevo slabost. Nikdo nechtěl být za sráče. Byl jsem tak vychovaný a svým způsobem to bylo dobře. Aspoň jsem přežil. Zrovna teď mě ale někdo zabodával hřebíky do hlavy. Měl obrovské kladivo a každá rána mě šíleně bolela. „Jakube, hegrot Jakube…“: řval na mě. Divný rozmazaný obličeje. Jak jsem se druhý den v následné stydlivosti dozvěděl, opravdu jsem se opil, upadl do bezvědomí, poblil se, snažil se zemřít chlastem. Nepovedlo se. Před démony jsem neutekl.
„Včera si to fakt přehnal. Jak s pitím, tak s tou děvkou. Ty ji znáš?“: řve na mě Andrea. Řeknu ji, že neznám, že jen podlehla kouzlu mé osobnosti. Jak mám v sobě ještě notný kus alkoholu, tak se snažím být vtipný. I když mi moc do smíchu není. Cítím se šíleně rozervanej. „Ona ti ho kouřila, já tě zbiju“: dávala mi jednu facku za druhou a vůbec jsem se nebránil. Bolest mi dělala hrozně dobře. Fyzická je stokrát lepší než ta ze snů, to vám klidně podepíšu krví. Padla vedle mě únavou, jak do mě bušila. Zkusila plakat. Věděla, že to na mě platí. Nemám rád, když ženy a děti brečí. Neměly by. Na to jsem moc měkkosrdcatej. Snažil jsem se jí říct o svých nočních můrách, o strachu o mámu a bráchu, o tom, jak se mi najednou zase vrací všechen ten hnus, co jsem v životě prožil. Po nádherném dětství přišlo prozření. Mám ale pocit, že mě nechápe. Pořád stáčí rozhovor na malou black metalistku. Jakoby to bylo tak důležitý. Musím odpřisáhnout, že nic nebylo. Jak malý. Ale asi to tak mají ženský nastavený. Nevím.
Pořád dokola se ptá - máš mě ještě rád. Odpovídám, že ano. A byla to pravda. Jen jsem nevěděl, co dál dělat. Jakým směrem se vydat? Najednou se mi chtělo šíleně od všeho utéct. Zdrhnout jako zbabělec. Spálit za sebou všechny mosty. Narodit se někde znovu a začít úplně od začátku. Pohřbít noční můry. Sám, jenom se vzpomínkami. Snad poprvé v životě jsem začal uvažovat nad tím, že opustím své rodné město. Své panely, své příbuzné, svoji partu, které pro mě do té doby byla vším. Omluvil jsem se a šel ven. Jen tak jsem se toulal po okolí. Promítal si, co jsem kde zažil. Usmíval jsem se, občas byl smutný. Navštívil jsem mámu. Doma bylo všechno pořád stejný. Během hodiny dvě hádky, jeden pláč, puštěná televize a potom otec usnul. Chvíli jsme si povídali, já pořád dokola mámě opakoval, že by se měla rozvést. Když ono to není tak jednoduchý, víš. No, něco málo o tom vím. Odpověděl jsem a šel radši do hospody. Dal jsem dvě piva a vyslechl si od Andrei další přednášku o tom, kde jsem byl. Tys byl s ní, že jo? S tou malou černovlasou děvkou? Mám já tohle zapotřebí? Práskl jsem znovu dveřmi a zmizel na Staré město. A mé kroky mě zavedly do míst, kde jsem ji opravdu potkal. Byla prcek, s krásnýma očima. S prdelkou, kterou bych chtěl. Hrozně moc, jen tak, na truc.
Asi jsem mohl během chvíle krásně zasunout, ale místo toho jsme se šli jen tak projít. Povídala ona a já měl najednou fakt pocit, že ji znám odmalička. Že je převtělená Kačenka. Byli jsme venku, jen tak po procházkách, snad čtyři hodiny. K Andree jsem se vrátil a zažil týden výhrůžného mlčení. Super bylo, že už se mi nezdálo o nočních můrách, ale o Markétě. O malinký black metalistce. O poslední mojí holce z Boleslavi.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
