Někdy stačí jenom sejít z cesty. Vypadá to, že tam leží už pěkně dlouho. Nejdřív mě zarazil nasládlý pach. Rozkládající se tkáně. Oční důlky bez očí. Jak si zemřela a proč? Ptám se do ranního rozbřesku. Kolem se válí mlha. Je ticho. Podivné, těžké a bolestivé ticho. Někde tady ještě musí být. Stala si se obětí, teď už to vím. Proříznuté hrdlo, vykuchané vnitřnosti. Po zádech mi přeběhne mráz. Slyším její šepot. Varuje mě. Ale marně. Jsem další na řadě. A aby byl můj přechod na druhou stranu ještě víc šílený, hraje mi k tomu nová deska amerických tmářů CHURCH OF DISGUST.
Pánové jsou opět ve skvělé formě. Se skvělým zvukem, s obalem, který probouzí temné stránky mé fantazie, s nápady, které se mi ihned zadřely hluboko do hlavy. Tohle je ryzí, klasický a tradiční death metal, který smrdí úplně stejně jako mrtvola, kterou najdete u cesty.
CHURCH OF DISGUST obdivují a inspirují se podobnými kapelami jako já. Jsme stejné krve. Je zkažená a tepe v rytmu takových smeček jako MASTER, CIANIDE, HELLHAMMER, AUTOPSY, INCANTATION, POSSESSED, VITAL REMAINS. Oproti předchozím nahrávkám (odkazy na recenze a rozhovor jsou dole pod článkem) mi připadá novinka temnější, chladnější, doomovější. Jako bych proséval mezi prsty prach svých předků. Smrtící kov býval vždy o ošklivých věcech. Zhmotňoval ty nejhnusnější myšlenky. A nové album splňuje mé nejvyšší požadavky. Stačí otevřít staré rezavé dveře do katakomb, kam už dávno nikdo nechodí. Leží tu v otevřené rakvi ona. Dívka z úvodu dnešní recenze. A z reproduktorů zní na plnou hlasitost "Weakest Is the Flesh". Všechno se spojilo v jedno. Život i smrt. Bolest a utrpení. Temnota, nekonečná tma, která vás při poslechu zcela pohltí. Každý den chodím stejnou cestou, ale tenhle zážitek si budu pamatovat až do smrti. S letošní novinkou to mám podobné. Rád se k ní vracím, užívám si jednotlivé motivy. Procházím se spolu s kapelou záhrobím, navštěvujeme místa, kde se staly násilné činy. Modlíme se ve starých kobkách. K pravému smrtícímu kovu, k muzice, která nezná slitování. Uléhám každé ráno do stejné rakve a jsem moc rád, že jsou na světě ještě kapely, které hrají od srdce, upřímně a opravdově. Smrt číhá za každým rohem. Shnilý a prašivý death metal ze starých pohřebišť!
Asphyx says:
Sometimes you just have to get out of the way. Looks like it's been there a long time. I was first struck by the sweet smell. Decomposing tissue. Eye holes with no eyes. How did you die and why? I ask into the early dawn. The fog rolls around. It's quiet. A strange, heavy, painful silence. It must still be here somewhere. You've been a victim, I know that now. Throat slit, intestines eviscerated. A chill runs down my spine. I can hear her whispering. She's warning me. To no avail. I'm next. And to make my transition to the other side even crazier, the new album by American CHURCH OF DISGUST is playing.
The gentlemen are in great form again. With a great sound, with a cover that brings out the darker sides of my imagination, with ideas that immediately sink deep into my head. This is pure, classic and traditional death metal that smells just like a dead body you find by the roadside.
CHURCH OF DISGUST admire and are inspired by bands like me. We are of the same blood. It is corrupt and beats to the rhythm of such bands as MASTER, CIANIDE, HELLHAMMER, AUTOPSY, INCANTATION, POSSESSED, VITAL REMAINS. Compared to previous releases (links to reviews and interview are below the article) I find the new one darker, colder, doomier. It's like sifting through the dust of my ancestors. Death metal used to always be about ugly things. It was about the ugliest thoughts. And the new album meets my highest standards. Just open the old rusty door to the catacombs where no one goes anymore. There she lies in an open coffin. The girl from the opening of today's review. And "Weakest Is the Flesh" is blasting out of the speakers at full volume. It's all coming together. Life and death. Pain and suffering. A darkness, an infinite darkness, that completely engulfs you as you listen. I walk the same path every day, but I'll remember this experience until the day I die. With this year's new release, I feel the same way. I love coming back to it, enjoying the different themes. I walk through the afterlife with the band, visiting places where violent acts have happened. We pray in old dungeons. To the true death metal, to the music that knows no mercy. I lie down in the same coffin every morning and I'm so glad there are still bands in the world that play from the heart, honestly and truly. Death lurks around every corner. Rotten and dusty death metal from the old burial grounds!
Říká se, že neštěstí chodí ve trojici. Něco na tom bude. Poprvé jsem se probudil, když jsem ležel v chladné márnici. Podruhé, když mě pohřbívali zaživa. S obličejem rozdrásaným do krve, udušený, zničený. Potřetí, když jsem slyšel poprvé nové album amerických démonů SHED THE SKIN. Cítil jsem se prokletý, obětovaný na oltáři pravého death metalu. Pánové jsou zpět a připomínají jezdce apokalypsy. Spálí vás na popel.
Čtvrtá řadová deska (a jedno EP) patří již teď, do opravdové Knihy mrtvých. Citují se zde postupy, které musely vznikat v samotném pekle, v hlubokém podzemí. Smrt má mnoho podob a tu, kterou předvádějí Američané, je krutá, temná, prašivá, šílená. Vítejte na onom světě!
SHED THE SKIN nám opět umíchali koktejl z těch nejjedovatějších přísad. Když se podíváte na kapely, v kterých působí členové této smečky, tak je vám ihned jasné, že co se týká řemesla, tak zde bude vše v nejlepším pořádku. Je to tak, to mohu podepsat vlastní krví. Zvuk, obal, produkce, všechno je v podstatě dokonalé. Jedná se o esenci undergroundového death metalu v podobě, ve které jej mám nejraději. Riffy řežou, pálí a žhnou. Zároveň z nich odkapává hnis. Vše je neskutečně černé, masivní, hutné. Vokál připomíná řev bestie. Pokud rádi trávíte svůj čas ve společnosti třeba takových CIANIDE, CARCASS, INCANTATION, ASPHYX, NECROPHAGIA, EXHUMED, DEICIDE, DIABOLIC, ACHERON, neváhejte ani chvilku. Tahle nahrávka smrdí sírou! Procházím se podsvětím, třikrát mrtvý, třikrát znovuzrozený. Poslouchám novou desku "Thaumogenesis" a těším se, až ráno zase ulehnu do své oblíbené rakve. Tahle hudba musela vznikat ve starých katakombách, v kobkách, kde se kdysi odehrávaly hnusné rituály pro vyvolávání temných sil. Skladby mi odsekávají maso od kostí a opět mohu potvrdit, že SHED THE SKIN vám dokáží vystřelit mozek z hlavy. Hudba je zde zahalená do špinavé mlhy. Stačí jen vstoupit a přijmout temnotu. Američané letos přišli s albem, které vás roztrhá na kusy, navždy prokleje a usmrtí tím nejbrutálnějším způsobem. Líbí se mi rukopis, originalita, tlak a energie a také pocit, že vše bylo vytvořeno srdcem a s jasným poselstvím - všechny nás navěky proklít muzikou. Hnisavý, černý, prokletý death metalový obřad!
Asphyx says:
They say that misfortune comes in three groups. There's something to it. I first woke up lying in a cold morgue. The second time was when I was being buried alive. My face torn bloody, suffocated, destroyed. The third time I heard the new album by American demons SHED THE SKIN for the first time. I felt cursed, sacrificed on the altar of true death metal. The gentlemen are back and reminiscent of the horsemen of the apocalypse. They will burn you to ashes.
The fourth full-length (and one EP) belongs now, in the true Book of the Dead. It cites practices that must have originated in hell itself, deep underground. Death takes many forms, and the one the Americans perform is cruel, dark, dusty, insane. Welcome to the other world!
SHED THE SKIN once again mixed us a cocktail of the most toxic ingredients. If you look at the bands in which the members of this band are active, it is immediately clear that when it comes to craft, everything will be in the best order here. It's true, I can sign it with my own blood. The sound, the artwork, the production, everything is basically perfect. This is the essence of underground death metal as I like it best. The riffs cut, burn and blaze. At the same time, they drip pus. Everything is incredibly black, massive, dense. The vocals are like the roar of a beast. If you like to spend your time in the company of CIANIDE, CARCASS, INCANTATION, ASPHYX, NECROPHAGIA, EXHUMED, DEICIDE, DIABOLIC, ACHERON, don't hesitate a moment. This record stinks of brimstone! I'm walking through the underworld, three times dead, three times reborn. I'm listening to the new record "Thaumogenesis" and I'm looking forward to lying back down in my favorite coffin in the morning. This music must have originated in the old catacombs, in the dungeons where the vile rituals to summon dark forces once took place. The songs cut the flesh from my bones and once again I can confirm that SHED THE SKIN can blow your brains out. The music here is shrouded in a dirty fog. You just have to step in and embrace the darkness. This year the Americans have come up with an album that will tear you apart, forever curse and kill you in the most brutal way. I like the signature, the originality, the pressure and energy, and the feeling that everything has been crafted with heart and a clear message - damn us all with music forever. A festering, black, cursed death metal rite!
Nejdřív chtěla zažít něco pěkného, nového, zajímavého. Lákalo jí to. Potkala ho a byl okouzlující. S krásnou tváří, ale s podivnýma očima. Chvilku zažívala nejlepší okamžiky svého života. Objevovala. Zamilovaná, zamilovaná do vraha. Řekl jí to jednoho krásného večera, kdy očekávala mnohé. Místo toho byla zavřena do sklepa, spoutána a pověšena na hák. Změnil se. Stala se z něj šelma na lovu. A nelovil poprvé.
ROTTENNESS jsou mexičtí (a američtí) hudební sadisté, kteří se vyžívají v různých nechutnostech. Nic ošklivého jim není cizí. Špína a nenávist, kterých je schopen jen člověk. Mučení, tortura těla i mysli. A k tomu - death metal, grind a samozřejmě brutalita.
Fanoušci třeba takových SUFFOCATION, MISERY INDEX, CEPHALIC CARNAGE, INTERNAL BLEEDING, BRUJERIA, MACHETAZO, by měli nastražit uši a poslouchat bedlivě. Člověk má při poslechu opravdu pocit, že šel jen tak v klidu po ulici a během chvilky se mu změnil celý život. Unesli ho, mučili a nakonec pohodili jako kus masa někde u cesty. Myslíte si, že přeháním? Nikoliv, stačí si přečíst policejní svodky nebo černou kroniku ve vašem městě. Mezi lidmi je pořád hrozná spousta nenávisti. Podobné to je i s albem "Violentopia". Je surové, syrové, odpovídá přesně realitě. Pokud se rádi procházíte kolem starých smradlavých stok, rádi a s chutí nasáváte hnisavou atmosféru, tak neváhejte ani chvilku. Dostanete neskutečný nářez, který je ale zároveň promyšlený. Má jasný cíl - absolutně vás zničit. Rozsekat vás na malé kousky. Rozemlít a pak hodit prasatům. Spravedlnost bývá dost často slepá a v některých chvílích zlo bohužel vítězí. Jejich strůjcům bych pouštěl tuhle desku stále dokola, dokud by jim nepraskly všechny kosti v těle. Co se týká zvuku, obalu a dalších formálních záležitostí, tak nemám problém vlastně s ničím. Někdy mám pocit, že se až příliš často dívám do tmy. Bývám z toho naštvaný. To mi pak přijdou nahrávky jako "Violentopia" vždy k chuti. Brutální death grind metal, který vám vystřelí mozek z hlavy!
Asphyx says:
I enjoy the way how ROTTENNESS approaches to the death metal and grind. It's not just an ordinary, but thoughtful songs that have a darkly cool atmosphere. You will probably judge the result yourself, but I really enjoy this freshly cracked wetting ulcer.
If I had to include the album "Violentopia" among the related albums of the bands, I would probably choose SUFFOCATION, MISERY INDEX, CEPHALIC CARNAGE, INTERNAL BLEEDING, BRUJERIA, MACHETAZO. I like a certain volatile restlessness, the urge I feel from the songs. It forces me to return to the record. The atmosphere is really very similar to a failed head operation. The patient is still alive, but it won't take long and he will turn into a zombie, a killer monster. There is possible to hear that ROTTENNESS were formed as a band for pleasure, spontaneously, that riffs flew out of them like blood from a severed artery. In addition, their sound is different from the others, which is highly valued. "Violentopia" is a dirty, raw original album, from which spurt pus on all sides. It is an unbreaked train that will take you to hell itself. It's a pierced skull from which the black blood looks. But most of all, it is a recording that managed to attract my attention, conquer me and rip my heart out of my body. I'm already looking forward to whatever happens in their morbid workshop. Brutal death grind metal that will blow your brains out!
--TRACKLISTING-- 1. Intro - Tzompatli 2. Altered Cabrón 3. Tripping Corpse 4. Immersion in Trauma 5. Dragged Across Concrete 6. Paranoid Butcher... Nightmare Killing Spree 7. Muerte a los Conquistadores 8. Bitchmade at Birth 9. Violentopía 10. Napalm Meth 11. A Perpetual State of Destruction 12. Gringocide 13. Chinga Tu Madre (Molotov Cover)
--LINE-UP-- Jaleel Castillo - Guitars Ray Nevison - Guitars Karl Schmidt - Bass/Vocals Matt Johnson - Drums Matti Güey - Vocals
Příběh tří stý padesátý čtvrtý - Večírek pro (ne)zvané
Když jste student, tak nemáte pořád peníze. Chodil jsem sice po brigádách, ale bylo pro mě třeba samozřejmostí, že jsem zval holky na pivo. Jo, tenkrát ještě děvčata pila hlavně pivo. Nejvíc asi řezaný. Neměl jsem bohatý rodiče ani jsem nebyl slečna s krásným tělem, která se nechá vydržovat. Dělal jsem, co se dalo. V boleslavské Škodovce i v té plzeňské. Uklízel jsem v podchodech, čistil nápisy od grafiťáků, vykládal v noci vagóny, roznášel poštu, pomáhal jsem v nemocnici i na jatkách. A to všechno kvůli tomu, abych si mohl zaplatit kolej, pivo, knížky a CD. Taky jsme občas zašli do kina. Naše čerstvě a postupně vznikající parta byla posílena o dalšího Petra.
Naše večírky byly vyhlášené. Nakoupilo se pivo a rum nebo nějaké jiné sprosté dělnické pití. Někdo pil vodku, jinej čerta, peprmitovou (uff), hopsinky. Fantazii se meze nekladly. Moravačky dodávaly i slivovici. Zůstával jsem věrný rumu a piju jej i dneska. Nový člen byl filmovým fanatikem. Nezavřel chvilku pusu. A vžíval se dost často do různých filmových rolí. Měl encyklopedické znalosti a brával mě do filmového klubu na Kubricka, Tarantina (kterýho prostě nemám rád) i Bergmana. Utratil jsem za filmy spoustu peněz, ale je faktem, že ne všechno mě bavilo. Jak mám u knížek dveře otevřené v podstatě pro jakýkoliv styl, tak v kině jsem se docela často nudil. Líbí se mi jasný, silný příběh, nějaké hraní si s obrazy a sázka jen na triky u mě moc nefungují.
Zrovna byl v nejlepším, když konečně přišel Michal. Zalezeme si do rohu a otevřeme si rum. Tuzemák z Božkova je naším společníkem. Řešíme Mechanický pomeranč, starý sci-fi a Majkl mi furt víceméně vnucuje nějaký beatníky. Už jsem jich dost četl, ale něco mi přijde stejně divný, jako některé filmy, které jsem zrovna nedávno viděl. Jsme ale velmi dobře naladěni. Užíváme si takovou tu radost, co mívají chlapi, když potkají někoho se stejným koníčkem. My musíme mít něco navíc k práci (teď tedy ke škole). Jinak je s náma nuda a náš život je prázdný. Já vím, spousta lidí vůbec nečte (a neumí napsat pár vět), ale s těma se momentálně nemusím bavit. Jsme jak spiklenci. Čerpáme z vědecké knihovny, kde je jeden bývalej nedostudovanej strojař. Schovává nám různé dobroty a vůbec nechápem, jak to dělá, protože by měl mít jen odbornou literaturu. Jednou se ho na to zeptám a on se jen tak záhadně usmívá.
Asi hodně hlučíme, protože za náma přijde nějaká slečna z vedlejšího pokoje. Má na sobě jen kalhotky a je krásně rozčilená. Nevím proč, ale začne rovnou řvát na mě. Jako kdybych hlučel jen já. Nabídnu jí rum, ale rozkřikne se ještě víc. Když odejde a její půlky jí pleskají krásně o sebe, zamyslí se Michal nad ženskými ňadry. Byla vzrušená, co? No, hele, já jsem slušnej kluk a mě tyhle věci vůbec, ale vůbec nezajímají. Štve mě to, chci se dál bavit o knihách a hudbě, ale místo toho je tu zase ten starej démon chtíč. Děláme si ještě chvilku prdelky a z nějakýho mě dosud neznámýho důvodu jde jeden člen našeho společenství intoušů pro holky. Pozve jak mé oblíbené "tlusťošky", ke kterým chodím stále vyjídat ledničku a slibovat jim nekonečnou lásku, tak i tu naštvanou. Namíchne mě i Michal, kterej skočí pro Blanku. Hergot, řeklo se bez bab, čemu na tom nerozumíte?
Najednou mi připadá, že se skvěle rozjíždějící akce změnila ve večírek pro nezvané. Místo našich oblíbených témat se všichni kření a přijdou mi hrozně dětinští. Jsem opilej a pamatuji si, že chvílemi sedím sám a melu si o tom svým metalu. Nikoho to nezajímá. Všechny moje pečlivě zapsané a archivované znalosti. Není nikdo, kdo by mě poslouchal. Nabídne se jedna macatá, která má moooc krásný obličej i prsa. Ale naštve mě taky. Vůbec neví, kdo to byli Venom, netuší a nezná a neví nic o Sodom. To je pak těžký. Jen na mě vilně kouká, trošku jako telátko. Nezazlívám jí to, svým způsobem je to krásná holka, ale dnešní večer jsem si představoval úplně jinak. Místo literatury se řeší, kdo s kým a jak. Drby, jak já nesnáším drby. Asi jsem jinej, ale já se neumím bavit o jinejch. Nejde mi pomlouvat.
A tak si zapálím cígo a jsem zase mimo. Surfuju si ve svých myšlenkách. Naučil jsem se to už na střední škole, když se probíraly ty neskutečně nudný matematický vzorce, fyzika (ta mě přitom bavila, ale nikdy jsem na ní neměl normálního učitele). Vždycky jsem sledoval, jak raší poupata na stromech, jak zahnízdil kos, jak se kupí mraky. V přednáškovém sále to je hodně podobné. Vepředu stojí někdo s meotarem a přednáší a já se nemůžu soustředit. Jsem divnej, já to vím, ale jiný to už asi nebude. Minul jsem se oborem, to už mi je úplně jasný. Dnes by tahle holka asi měla problémy s tím, že by jí všichni nadávali, jak je tlustá, ale tenkrát to byla pořádná a krásná samice. Sedne si vedle mě a začne o něčem mluvit. Přikyvuji a dělám, že jí vnímám. Po chvíli mi řekne, že jsem skvělej, že umím dobře naslouchat. Přitom ji koukám jen do výstřihu. Dělám to naschvál, aby si myslela, že jsem úchyl a odehnal jsem ji.
Jenže mi položí ruku na stehno, což mě tedy probere. Večírek je v nejlepším. Záchod i lednice jsou poblité. Ve sprchovém koutě je jedna polonahá dívka a tři kluci. Místo Tarantina (co já bych za něj teď dal), se řeší blitky. Hergot, kdo sem pozval ty ženský, rozkřiknu se, ale vůbec nikdo mě neposlouchá. Opět přijde naštvaná vedle z pokoje. Ale jen zakroutí hlavou a odpleská s tou svojí prdelkou pryč. Líbí se ti, zeptá se mě moje lehce macatá a já jí naschvál řeknu něco o tom, že jsem ji minulej týden klátil jak zvíře. Chci bejt jako ošklivej, ale zase ne moc. Nejde o to, že se mi nelíbíš, ale dnešní večer jsem si představoval úplně jinak. Podívá se na mě smutně a už si myslím, že odejde, ale ona se rozbrečí, je nejistá a to víte, mě to nedá a začnu ji utěšovat. Do prdele, holka, dyk si fakt hezká, aspoň je za co chytit. Fakt, zeptá se mě rozmazaně a asi očekává, že dostane pusu. Jednu ji dám, ale ona mi zajede do rozkroku. Achjo. Jsem jen obyčejnej kluk.
S Eliškou jsme si nikdy neslibovali věrnost, někdy mi připadalo, že ji snad nevěra ode mě rajcovala. Inu co, jsem mladý a musím, nejde jinak. Zalezli jsme si vedle do pokoje. Zamkli se a pak na mě roztrhala oblečení. Ještě jsem stačil říct něco o tom, že tohle metalový triko už asi nikde neseženu (Candlemass) a pak už jsem se vznášel na vlnách, ale vy víte čeho. Tohle děvče bylo jako uragán, něco podobně divokýho jsem už hodně dlouho nezažil. Bylo to sice jak z blbýho filmu, ale po prvním dějství, které bylo hodně poznamenáno alkoholem, jsem se jí zeptal, jak se jmenuje. Simona, jméno mé. Hladila mě po vlasech a vypadala spokojeně. Já měl asi půl hodiny docela výčitky. Původně jsem si myslel, že dáme pár piv a panáků a dlouho do noci budeme diskutovat o čemkoliv. Mě to tenkrát hrozně bavilo. Někdo buší na dveře. Jde otevřít. Dovnitř vrazí hubené děvče s velkým zadkem a bez pozdravu začne nadávat. A že co to děláme, co to máme na stole (je tam pixla od lunch meatu). Vůbec ji nerozumím a snažím se obléct. Je jak nějaká domina. To je moje holka, představí ji jako Markétu. Petr radioamatér si našel taky budoucí učitelku.
Problém je trošku s tím, že ona všechny komanduje. Mě tyhle typy doslova iritujou. Každýmu ihned vnucuje, že nejí maso, že si čistí čakry a jestli jsme při šukání používali polohy z kamasutry. No ty vole, to je síla, řekne Simona a zatáhne mě k sobě do bytu. Mají tu jídlo, který jim ale prý někdo chodí neustále vyjídat (nepřiznám se, ještě si na toho hajzla zanadávám). Udělá mi vajíčka a slaninu. Umí to se mnou. Ženská jak má být. Jak pomalu střízlivíme, tak mi o sobě začne vyprávět. Není vůbec hloupá, připadá mi jako opravdu přemýšlivý typ, to já rád. Dokonce se chytá i na nějaký knihy (já tohle fakt tenkrát u svých potencionálních partnerek řešil a bylo to pro mě děsně důležitý). Pak se spolu osprchujeme, to už je slunce zase na nebi a ona navrhne procházku. Blbý je, že cestou potkáme Elišku, která sice častokrát mluvila o svobodě našeho podivného vztahu, ale i přesto dostanu facku. Mnu si obličej a Simona si stěžuje, že když jsem něco měl s takhle krásnou holkou, tak se s ní nebudu zahazovat. Hovno, má milá, ty máš jen komplex v hlavě. Tvoje tělo jsem si nějak oblíbil, víš. A myslím to smrtelně vážně.
Chodíme borským parkem. Dlouho se procházíme a já zjišťuji, jak je to milá a hodná holka. Má v sobě něco hrozně hezkého. Navíc tedy ty postelový akce, to se taky samo počítá. Je mi dvacet, to máte testosteronu na rozdávání. A že dávám rád, pokud to tedy jen trošku jde. Večírek pro (ne)zvané se sice moc nepovedl (pořád mi to vrtá hlavou), ale myslím si, že pro tentokrát se to dá odpustit. Dává mi pořád pusy, objímá mě. Je svůdná. Přitom, vůbec bych to do ní neřekl. Škoda jen, že jsem ji tak zamotal hlavu. Za necelý měsíc zjistí, že ji škola vůbec nejde (to mě taky ne, ale nějak pořád proplouvám) a vrátí se zpátky do východních Čech. Už ji nikdy v životě nevidím. Doufám, že se má dobře. Na kolejích se podobné situace stávaly poměrně často. Pokorně a s kytkou jsem se vrátil k Elišce. Chvilku dělala drahoty, ale nakonec se mě spíš vyptávala co a jak. Inu Eliška, pořád nechápu, na co ta holka pořád myslí. Pro spoustu chlapů by byla splněnej sen, ale mě už začíná trošku unavovat. Já bych si fakt chtěl taky aspoň občas o něčem pořádně pokecat. Asi jsem fakt divnej.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Nečekal jsem to. Chvíli se na mě divně díval. Pak se mu zablesklo v očích a všechno proběhlo neskutečně rychle. Nejdřív jsem nevěřil. Jenže pak mi ukázal moje vnitřnosti ve své ruce. Vyvrhl mě zaživa. Usmál se a zahodil je do rohu místnosti. Když jsem padal k zemi, tak mi hlavou proběhl celý můj život. Jako ve filmu, jako v hloupě reklamě. Jenže tohle nebyl žádný béčkový horor, ale krutá, ošklivá a hnusná realita. Death metal by takový měl být.
Uvěřitelný, rezavý, špinavý. Musí u něj praskat kosti, musí vám vystřelit mozek z hlavy. CARNAL GHOUL tohle všechno umí na výbornou. Pokud máte rádi klasiku, tradici a HM-2, potom jste tady správně. Hrob je otevřen!
CARNAL GHOUL se inspirovali na švédských pohřebištích. Není žádným tajemstvím, že členem kapely byl vynikající vokalista Sven Groß, který už bohužel není mezi námi. Zemřel příliš mladý a kapela zvolila asi nejlepší cestu, jak jej "nahradit". Songy nazpívali jejich kolegové jako Dave Ingram, Paul Speckmann, Marc Grewe, Lenny Osterhus, Ralf Hauber, Martin van Drunen nebo Jost Kleinert. Výsledek je jedním slovem skvělý! Každý ze zúčastněných se chopil svého úkolu velmi zodpovědně. Nahrávka je tím pádem velmi pestrá a neměla by chybět ve sbírce každého poctivého fanouška stylu. Vzniklo tady dílo, které není jen poctou, vzpomínkou, ale také ryzím kusem opravdového řemesla. Myslím, že Sven by byl velmi hrdý. Songy jsou napsány s neskutečným feelingem, zvuk láme kosti a jednotlivé nápady se mi časem doslova zaryly do mozku. K "Back from the Vault" se rád a často vracím. Pokaždé, když mám chuť na šílený a morbidní smrtící kov. Pokaždé, když si potřebuji vyčistit hlavu. Deska vám opravdu vyrve všechny vnitřnosti z těla a zahodí je na podlahu. Na druhou stranu, na onen svět přejdete s úsměvem. Riffy pálí a žhnou, u bicích pukají lebky. Kapela jakoby stála rozkročena na hromadě starých kostí. V téhle márnici se odehrávají pěkně divoké rituály. Stačí jen otevřít rezavé dveře a vstoupit. Masivní, temný death metalový útok ze starých katakomb!
Asphyx says:
I wasn't expecting it. He looked at me strangely for a moment. Then his eyes flashed and everything happened incredibly fast. I didn't believe it at first. But then he showed me my guts in his hand. He eviscerated me alive. He smiled and threw them in the corner of the room. As I fell to the ground, my whole life flashed through my mind. Like a movie, like a stupid commercial. Only this wasn't a B-movie horror movie, it was a cruel, awful, ugly reality. Death metal should be like that.
Believable, rusty, dirty. It's got to crack your bones, blow your brains out. CARNAL GHOUL does it all perfectly. If you like classics, tradition and HM-2, then you've come to the right place. The grave is open!
CARNAL GHOUL took inspiration from Swedish cemeteries. It's no secret that the excellent vocalist Sven Groß, who is sadly no longer with us, was a member of the band. He died too young and the band chose probably the best way to "replace" him. The songs were sung by their colleagues like Dave Ingram, Paul Speckmann, Marc Grewe, Lenny Osterhus, Ralf Hauber, Martin van Drunen or Jost Kleinert. The result is, in a word, great! Everyone involved took on their task very responsibly. The recording is thus very varied and should not be missed in the collection of any honest fan of the style. What has been created here is a work that is not only a tribute, a memory, but also a pure piece of true craftsmanship. I think Sven would be very proud. The songs are written with an incredible feeling, the sound is bone breaking and the individual ideas have literally burned themselves into my brain over time. I like to come back to "Back from the Vault" often. Every time I have a craving for crazy and morbid death metal. Every time I need to clear my head. The record really rips all the guts out of your body and throws them on the floor. On the other hand, you'll cross over to the next world with a smile. The riffs burn and glow, the drums crack skulls. The band seems to be standing straddling a pile of old bones. There's some pretty wild rituals going on in this morgue. All you have to do is open the rusty door and enter. A massive, dark death metal assault from the old catacombs!
Tracklist: 01. Church Of Dead Eyes 02. In Cold Blood 03. Demand You To Scream 04. Death By Fucking Metal 05. Grandmaster Flesh 06. Minion 07. Backside Of The Hatchet 08. Ravenous 09. Where Death Unfolds 10. Ritual Of Cain 11. To Always Remember (For Sven And Other Heroes)
Ležíš už několik dní hluboko pod zemí. Přemýšlíš, jak bude vypadat tvoje smrt. Děsíš se každého zvuku, každé rány. Bude tenhle den tvůj poslední? Kdo to ví? Kdo o tom rozhoduje? Pak ho uvidíš v rozvalinách. V plynové masce. Pokyneš hlavou. Satan v uniformě se usmívá a ty se svíjíš v hrozných křečích. Netušil si, že přechod na druhou stranu je tak chladný, temný a šílený.
Stejně jako hudba amerických death metalových maniaků DAY OF DOOM. O téhle smečce jsem již několikrát psal (odkazy na recenze dole pod článkem). I na novince dále rozvíjejí svoje zabijácké umění. Technika, absolutní nihilismus a spousta zkažené krve. Novinka "Doomed" opravdu připomíná pomalou a bolestivou smrt v zákopech.
Nová deska je perfektně zvukově ošetřena, obal se také nebývale povedl. Na klasických death metalových základech (MORBID ANGEL) jsou vystavěny košaté a pestré kompozice. Tisíc odstínů černé. Masakrující skladby, které žhnou a pálí. Nic pro slabé povahy, nic pro posluchače bez fantazie. "Doomed" je spíše gurmánským zážitkem pro zasvěcené. Pro fanoušky devastujících songů, morbidního vokálu, riffů ostrých jako skalpely a podmanivě mlhavé atmosféry. Pokud se skladeb nadýcháte, budete na tom stejně jako po zasažení bojovým plynem. Nejvíc mi poslech připomíná procházku dávno mrtvým městem. Po bombardování, po vypálení. Zbyly jen hromady mrtvol a tichá bolest, otisknutá do okolních zdí. DAY OF DOOM si mě ihned získali na svoji stranu. Užívám si mokvající motivy, chladné a mrazivé melodie i drtivé pasáže. Pánové jsou nejen skvělí muzikanti, ale hlavně skladatelé, což dělá z jejich propracované a inteligentní hudby doslova povinnost pro všechny obdivovatele ošklivého smrtícího kovu. Chorály prokletých, symfonie šílenství. "Doomed" vnímám doslova všemi póry těla, proniklo mi postupně do žil a ochrnulo mě prudkým jedem. Skvělé album! Death metalová apokalypsa!
Asphyx says:
You've been lying deep underground for days. You wonder what your death will look like. You dread every sound, every blow. Will this day be your last? Who knows? Who decides? Then you'll see him in the ruins. In a gas mask. You'll shake your head. Satan in uniform smiles and you writhe in terrible convulsions. You had no idea that crossing over to the other side was so cold, dark, and crazy.
Just like the music of American death metal maniacs DAY OF DOOM. I've written about this pack several times before (links to reviews below the article). They continue to develop their killer art on the new album. Technique, absolute nihilism, and lots of bad blood. The new track "Doomed" really reminds me of a slow and painful death in the trenches.
The new album is perfectly sound-treated, and the cover is also unusually good. On classic death metal foundations (MORBID ANGEL) are built colorful and varied compositions. A thousand shades of black. Massacring tracks that burn and scorch. Nothing for weak natures, nothing for listeners without imagination. "Doomed" is more of a gourmet experience for the initiated. For fans of devastating songs, morbid vocals, scalpel-sharp riffs, and captivatingly hazy atmospheres. If you inhale the songs, you'll be just as sick as if you'd been hit by a battle gas. Most of all, listening to it reminds me of a walk through a long-dead city. After the bombing, after the burning. All that's left are piles of corpses and silent pain imprinted on the surrounding walls. DAY OF DOOM won me over immediately. I enjoy the swamping themes, the cold and chilling melodies, and the crushing passages. The gentlemen are not only great musicians, but more importantly, songwriters, making their sophisticated and intelligent music a literal must for all admirers of nasty death metal. Choruses of the damned, symphonies of madness. "Doomed" I feel literally through every pore of my body, it gradually penetrated my veins and paralyzed me with violent venom. Great album! Death metal apocalypse!
Pokud bych měl zvolit svého nejoblíbenějšího detektiva posledních let, byl by jím určitě David Raker. Hrozně se mi líbí způsob, jakým uvažuje a přemýšlí. Jeho empatie, schopnost dedukce. Není žádným superhrdinou, ale člověkem z masa a kostí. Pátrá po pohřešovaných osobách. Tohle téma je velmi zajímavé už ze své podstaty. Mimochodem, před lety se ztratili dva kluci, co u nás v práci měli na starosti počítače. Slehla se po nich zem. Stejně jako po Paulovi. Tentokrát je příběh opravdu netypický. Čtyři zdánlivě nesouvisející směry, které se na závěr spojí v jeden. Četl jsem od začátku jedním dechem. Knihy si kupuji a Zásilkovna si dala tentokrát trošku načas. Vybalil jsem svůj výtisk na lavičce v parku, tolik jsem se těšil.
A málem neodešel domů, protože jsem se začetl hned na místě. Najednou koukám, že už jsem měl dávno dělat něco jiného. Nešlo to, tenhle den zkrátka ne. Tim Weaver patří dlouhodobě u nás v rodině k nejoblíbenějším autorům. Měl jsem tu čest číst jako první. A doteď mám co dělat, abych své ženě i dceři neprozradil děj. Baví nás pak o knížkách diskutovat, probírat různé pasáže. Určitě to znáte, nejlepší je sdílené nadšení. A Stín ve dveřích je vynikajícím dílem. Obsahuje v sobě napětí, touhu číst dál. Ještě jednu kapitolu! A pak jste ráno jako mátoha a přemýšlíte, kam se bude příběh dál ubírat. Z práce chodím svižněji než normálně. Ne, do tramvaje se tenhle autor nehodí, potřebuji klid. Lampičku, otevřené okno a svěží vzduch.
Na Timovi Weaverovi je super, že každá jeho knížka je trošku jiná. Pokaždé jsem překvapen, tolik fantazie, tolik vášně a touhy. Tolik smutku. Vyjádřit tohle všechno chce velkého autora. A Tim je neskutečně čtivý. Vlastně bych mohl napsat, že jsem od něj nečetl žádnou knihu, která by mě nebavila. Má svůj jasný a rozpoznatelný styl. A musím to znovu zmínit. Postava Davida Rakera je mi velmi blízká. Autor svým způsobem navazuje na starou poctivou britskou detektivní školu. Ctí její pravidla a zároveň je modernější a neskutečně svěží. Kapitoly se čtou tak nějak samy. A pokaždé, když už mě začnou bolet oči, tak se dívám do zdi a přemýšlím. Promítám se znovu celý příběh. Jsem v tom, uvnitř. Procházím se stejnými ulicemi. Vnímám přesné kontury jednotlivých postav.
Psát o knížkách je pro mě pokaždé velká výzva. Na rozdíl od hudby nesmím prozradit děj, což je hodně těžké. Zkuste popsat něco, co se vám líbí, když nesmíte říci detaily. Vždycky jsem spíš chtěl, abych vás navnadil. Dnešní doba čtení příliš nepřeje. Lidé už jen konzumují různé plivance, výkřiky a úryvky. Bez ladu a skladu, jen na efekt. Ale takoví vy nejste. Jinak byste se o knihy nezajímali. Knihy totiž vyžadují dnes již starý přístup. Čtenář musí přemýšlet, vnímat, klidně se i vrátit. Někdy vás příběh nezaujme, tak se vrátíte třeba až po týdnu, když jste odpočatí. Je to vlastně podobné prokletí, jako hudba. Ale krásné. Poctivé. Stín ve dveřích patří přesně k tomu druhu knih, kvůli kterým tolik rád čtu. Zajímavé je, že čím jsem starší, tak mě to baví víc a víc. Čtení je totiž osobní věc. Spojení mezi autorem a čtenářem. A abych pravdu řekl, tak Tim Weaver a David Raker jsou přesně tím druhem lidí a postav, které mají rozhodně co říct. Oblíbil jsem si je.
Když někdo zmizí, je to vždy šílené. Ta nejistota, strach, ale také spousta lží, pomluv, temných komnat, které musí být otevřeny. Špína vybublá na povrch jako nafouklá mrtvola. Tahle knížka je pro mě dokonalou esencí toho, co mám na detektivkách rád. Snad jsem vás dostatečně navnadil. Nezbývá nic jiného, než opět poděkovat za přízeň. Moc si jí vážím. Děkuji, přeji vám hezký den a příjemné světlo ke čtení.
Pro Conisterovy to byl večer jako každý jiný, dokud Paul nevyšel po schodech do prvního patra. Dlouho se nevracel, a tak se Maggie, jeho manželka, vydala nahoru za ním. U postele našla jeho telefon a peněženku, všechna okna byla zamčená zevnitř.
Po Paulovi se slehla zem.
Soukromý vyšetřovatel David Raker se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách a ví, že každé zmizení – jakkoli nepravděpodobné se zpočátku zdá – má logické vysvětlení. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, kam ho případ Paula Conistera zavede. A to je jen začátek jeho potíží…
Co spojuje hrozivý objev v londýnském metru, znovu otevřený odložený případ, z něhož záhadně zmizely klíčová svědkyně i hlavní podezřelá, a zdánlivě náhodnou střelbu, k níž došlo tisíce kilometrů daleko?
CD 2022, Everlasting Spew Records/Sentient Ruin Laboratories
for english please scroll down
Pálil mě mozek z přemíry informací, které jsem ani nechtěl. Musel jsem utéct. Pryč od lidí a jejich nenávisti. Tady, mezi náhrobky je mi o hodně lépe. Stíny tolik nebolí. Nekonečný klid, rozjímání, spočinutí. Nasávám pach čerstvé země. Na kamenné desce je mé jméno. Vzpomínáme v dobrém. Nikdo už sem dávno nechodí, jenom já, který navěky bloudím mezi naším a oním světem. Poslouchám u toho pečlivě vybranou hudbu.
Tentokrát volím doom death metalové mágy ASSUMPTION z Itálie. Ty jsem před dvěma lety viděl na koncertě a jejich vystoupení se mi natolik zarylo do paměti, že jsem se na jejich novou desku "Hadean Tides" neskutečně těšil. Je to obřad, panychida, smuteční průvod jdoucí pomalu do Hádovy říše.
Když novinku poslouchám, tak spolu s kapelou tak trošku vzpomínám i na díla od skupin jako diSEMBOWELMENT, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, OPHIS, EVOKEN, INVERLOCH, ANATHEMA, WINTER. Songy jsou napsány velmi poutavě, zajímavě. Člověk má chuť se houpat do rytmu a představovat si, jak kope hrob. Kdo do něj bude pochován je zatím nejisté, ale garantuji vám, že pokud máte rádi pomalý doom metal s příměsí smrti, tak budete určitě spokojeni. Schválně, zkuste si vzít album někam na samotu, do lesů, případně do starého opuštěného chrámu. Myslím, že najednou budete vnímat stíny úplně jinak. Italové si hrají s šedými, pochmurnými náladami. Mají velký dar smutku. Zase tolik smeček, kterým bych jej věřil, není. ASSUMPTION jsou záhadní a magičtí, jako ranní mlha mezi hroby. Vím, podobných desek dnes vzniká velké množství, jenže znáte to. Kouzlo, zaříkávání, vzájemné porozumění. To jsou věci, o které mi jde při poslechu vždy nejvíce. Je mi vcelku jedno, o jaký styl muziky se jedná. Tady hledám marně alespoň nějaké záblesky světla. Nedočkám se, teď to již vím. Perfektní je i zvuk, obal, vlastně vše potřebné pro dobrý zážitek. Songy mě drásají někde uvnitř mé hlavy. Několikrát se mi spustila krev. Možná mě za chvilku ponesou na márách. Krása death doom metalového pohřebního kvítí!
Asphyx says:
With the new album of Italian ASSUMPTION in my ears, I believed to eternity. I will exchange flowers and water, gravel sand on the grave. I stop for a moment, telling myself what I've been doing all day, and tears are coming in my eyes. I listen classic doom metal in the style of diSEMBOWELMENT, MOURNFUL CONGREGATION, MY DYING BRIDE, OPHIS, EVOKEN, INVERLOCH, ANATHEMA, WINTER. Everywhere around is death and nothingness.
The moments associated with visiting close relatives, same as doom metal, cannot be described too much by words. Music is more powerful, it affects my mind quite differently. The novelty "Hadean Tides" is more like a depressive image that will appeal to you in the gallery. I've been listening music for too long, so I'm going to trust more to my heart than to other things. From the new album is again possible to feel great sorrow, the endless procession of survivors, death and solitude. The atmosphere is very dark and the listening really hurts. You know, I still think doom metal is more a state of mind than a classic metal style. Stop your steps, perceive the beat of a dying life. The world is suddenly black, gray like a morning in a deserted city. Dark and funeral are moods of the recording. So again tomorrow night, I'll take new flowers and open the cemetery gate. The Circle of Life and Death, End and Beginning, "Hadean Tides" will play to my steps. Traditional, classic, atmospheric and infinitely sad doom metal, where you meet your own shadow! The beauty of death doom metal funeral flowers!
Ave CHAOTIAN! Greetings to the Danish underground. Let's go straight to the most important thing. You have released a new record „Effigies of Obsolescence“, which is literally packed with honest, dusty death metal. How did the album come about and how do you feel about it? Jakým směrem se CHAOTIAN od demonahrávek posunuli?
- Greetings Jakub! Honest, dusty death metal is what we aimed for to be frank. The album had been in the works for quite a while with some songs being written way back in 2018 and then undergoing several edits along the way, other songs were sort of purposefully written for the album to achieve the blend of some faster, some slower and some mid-tempo songs to keep the listener (and ourselves) entertained. I feel like it came out quite well - much better than initially anticipated, lots of songs got a completely different character during the recording process, but I still believe it remains true to the Chaotian sound.
You released a new record in the strange times. No one could have known that Covid 19 would hit the world. Has the current situation affected releasing process in any way? Or is everything getting back to normal?
- Definitely, the Covid-19 lockdowns affected writing, and pretty much all of us in the band professionally as well. It was tough, and being in a band at a time where you couldn’t really do much but write, rehearse and record it was a bit detached from what we were supposed to do at this period. Everything is pretty much back to normal now, but I do feel like Covid-19 shaved off some years of progress for the band. Lasse, who we recorded with, was also affected by it but in a more positive light, as he was completely booked whenever we asked if we could find a slot with him. It took a while, but we got our dates in and recorded the thing in roughly 8 days times.
What is the current situation regarding Covid 19 in Denmark? Clubs are already open, can you have a tour, for example? Many summer festivals have been canceled in our country, foreign groups will hardly reach us.
- The current situation is that Covid-19’s been forced a bit into the background of things. The war in Ukraine fills the news a lot more these days, and people don’t seem to get very sick after their vaccines, so yes - clubs are open, tours are now a possibility again, same with festivals and such. You can tell that we’ve been more liberal and open here in Denmark than in most of Europe, especially after the vaccines. I guess we’ll see how it goes, but for the band it’s definitely been positive to see how things have opened up and given us the possibility to play shows outside of Copenhagen again.
But let's talk about new record. I'm listening to it right now, and I have to write that this time it took me a while to get this record into my blood. I put the album into the player, I am listening to it in the car. I really like the sound. It is lively, organic, old school and at the same time clear. It seems different to me from your previous records. Where did you record and who is signed under the sound?
- We recorded this album with Lasse Ballade at Ballade Studios and had Greg Wilkinson from Earhammer Studios mix/master this album. It is definitely a ‘new’ and dare I say, more polished sound. But by comparison, it’s not exactly clean or clinical sounding - it’s very true to how we play live, I think - organic/old school yet clear are nice terms as you put it. It’s a pretty natural progression from the very rough demo tapes, then to the less rough Adipocere Feast single and now to the album. It makes sense, people expect a clearer sound, and I do believe it suits our style of death metal as well. As long as we don’t sound too clean or too compressed, then I’m all for it. I like hearing all the nasty details of our playing.
You'll probably agree with me that the cover sells. Your cover is really dark and powerful this year. The author is Alexander Gjerdevik Skjøtt. Personally, I like this cover. How did you get together with Alex and what exactly does the motive have to express in relation to music?
- Alexander outdid himself again, it’s a fantastic cover. So much depth in it, I could stare at it for hours haha! Jonas’ friend actually recommended Jonas to check out Alexander’s portfolio, and he then sent it on to Andreas and I. We instantly loved his stuff, and decided to get him working on the Festering Excarnation compilation release. Be assured that we were very satisfied with it, and I felt like he had a fresh yet completely mad take on death metal covers. So we had to continue working with him. We usually give Alexander the music to listen to as well as the texts, and in this round he was focusing on the more infernal side of our music. We have faith in his abilities, and his inspirations seem to be closely linked with the lyrics to Into Megatopheth and the title track.
I put „Effigies of Obsolescence“ in my head again and again and I say to myself that I like the most this old school death metal feeling that's hard to describe. Looks like we're of the same blood. Who were and are actually your idols? Every musician started somehow, there are patterns that shaped his signature. What about you?
-- My idols in death metal were Immolation, Infester, Death, Morbid Angel, Carcass, Bolt Thrower, Imprecation, Demilich, Convulse, Abhorrence, Autopsy, Mortician and a fuck ton of other groups. I do feel like these bands have had a major impact on our sound, and the way we think death metal should be. If I had to choose musicians that made the biggest impact on me, I’d argue that would be Trey Azagthoth, Ross Dolan, and Chuck Schuldiner. I often study how they compose, what they write and how they play, as - to me - it’s just the embodiment of death metal and what it should sound like. All this shaped me, but my way of playing guitar has more facets than just death metal.
What do you think about the current trends, widespread mainly among young bands, where they try to play as technically as possible, they often insert a saxophone, various keyboards into death metal and look for a way in a very complicated way. Do you enjoy such bands? For example, if I ever come to a concert and someone like this performs there, I'm confused. It seems like a rehearsal of a jazz school to me, but in the end I don't remember anything at all. What about you and current trends in death metal?
- I do like when people try and create something new from death metal, as long as it’s not contrived in any way. If it’s somehow natural to infuse a keyboard into a band’s type of death metal (like Imprecation/Infester), then I’m all for it. I’ve never been a fan of technical metal bands for the sake of playing technically demanding things. There needs to be a reason behind playing something that requires a lot of technique. Same goes for playing super primitive in death metal. If it helps getting the point across in the music, then I’m all for it - if it’s just primitive for the sake of it without any catchiness and raw aggression, then it loses its magic for me. Current trends in death metal seem to be more towards primitive hooks with a dirty sound. It sure beats the hyper technical stuff that was in 10 years ago, but generally - trends suck.
When we look back at the beginning ... What was the first impulse to found the band? And why the death metal? It's not the typical style which can would give you great "glory".
- The first impulse was actually to found a death/thrash band. I was looking for musicians for another more thrash oriented band, but that fell through. Andreas contacted me through an online ad, and we got together to play some early Sepultura, and that was it - we started this journey there. The further we got, the more flexibility we wanted in the music, so we wanted go full death metal. It was quite lucky that Copenhagen had a great scene with the same interests in death metal as us, and that the scene could broaden our horizon as well. And why death metal? Because that’s what we love. Glory is meaningless in modern music.
You come from Denmark and you play extreme death metal. Our readers would certainly wonder how the death metal scene works in Denmark. To tell you the truth, so lately I hear only the great bands from there. Does this mean that the scene there is so strong at the moment? What about concerts, how many people coming to them?
- I’d argue that Copenhagen specifically has a very, very strong death metal scene. Lots of bands popping up, most of which with the right attitude and the sound that we completely dig. David from Undergang has lots of shows through Extremely Rotten Production, and lately Killtown Bookings have started to do their own regular shows in town. Same with Desiccated Productions that Malik and Mathias have. People are showing up, mostly locals and the same old, but it’s growing more and more. Young guys shows up more now, which is cool to see.
From your music is possible to feel that you are influenced by American death metal school and as well by the old European bands. How do you feel about it as a fan? Do you prefer the original death metal of the 1990s or do you get inspiration as well from the new albums? If yes so I am wondering which bands had the greatest impact on CHAOTIAN.
- I think almost everyone prefers the originals from the 1980’s and 1990’s, but I definitely get lots of inspiration from newer bands. Many local bands like Phrenelith, Undergang, Deiquisitor, Septage, Hyperdontia, Ascendency etc. compose some great songs that I really enjoy as a fan as much as I enjoy them as a friend in the scene. I will always prefer the old stuff like Immolation, Morbid Angel, Death, Infester etc., as it still feels a tad fresher, but when you look at how well bands like Blood Incantation, Dead Congregation, Undergang, Cruciamentum, Corpsessed, Mortuous etc. play, you can’t help but be inspired by that as well.
In the end I always ask a slightly philosophical question. How would you define death metal and what does it mean to you? I don't mean the playing technique now, but rather what it brings to you, how you perceive it in relation to the fans. Did you grow up on it?
- I would argue that I grew up on it in my teens. It is my escape from reality at times, somewhat like a cruel fantasy world that allows me to put whatever real life thoughts I have into perspective in a worst-case scenario. It means a lot, not just as a listener, but as a composer as well. Death metal gives me a lot of artistic freedom to write what I feel like, not necessarily what I have to do.
Thank you so much for the interview. I appreciate it. Now let's talk music. I'm going to play „Effigies of Obsolescence“ really loud! I wish you good luck and all the best in your personal lives. Thank you!
- Thank you too, it’s been fun! I hope you enjoy it, and I wish you the best as well. Stay sick, and enjoy life… While you have it!
Recenze/review - CHAOTIAN - Effigies of Obsolescence (2022):
.JPG)
