DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

úterý 10. dubna 2018

Recenze/review - FETO IN FETUS - From Blessing To Violence (2018)


FETO IN FETUS - From Blessing To Violence
CD 2018, Selfmadegod Records

 for english please scroll down

 Beru do ruky skalpel a vedu řez kolem celé hlavy. Odkrývám mozek, zkoumám tvé myšlenky. Nakažený, zničený, zmrzačený, takový mi připadáš. Krev stříká všude kolem a nebohé tělo se svíjí v křečích. Bez umrtvení, bez slitování. Diagnóza se sama nabízí. Poslouchal si novou desku polských FETO IN FETUS.

 Novinka "From Blessing To Violence" připomíná setkání s rozzuřenou šelmou, přímý náraz náklaďáku plného shnilých kostí. Lavina, tsunami, smršť, ale i černota a chlad. Totální devastace lidské mysli. Smrt převlečená za hudbu. Death grindová symfonie opuštěné pitevny. Setkání se sériovým vrahem. Ale hlavně neskutečně natlakovaný death grindový masakr. Jsem ve svém živlu. 


"From Blessing To Violence" extrémním zážitkem, který lze přirovnat k nejlepším deskám od kapel jako SUFFOCATION, NAPALM DEATH, LOCK UP, CEPHALIC CARNAGE, VOMITORY, CATTLE DECAPITATION, DEVOURMENT, BENIGHTED. Skladby jsou absolutně zničující, mají v sobě obrovské množství temné energie a odsýpají v rytmu odkapávající krve ze zanícené rány. Kapela má velký cit pro vytvoření syrové, studené atmosféry. Šílenství. Ano, to je slovo, které mě napadá asi nejčastěji. Mé kosti praskají na základě skvělého zvuku, oči krvácí nad obalem a mozek se vaří ve vlastní šťávě. Polští death grindeři jsou jako parta divokých řezníků, kteří v sobě dlouhá léta dusili vztek. Letos dali průchod svým nejošklivějším nočním můrám a vypálili je na hudební nosič. Pro mě osobně zatím jedno z nejlepších letošních alb stylu. A vůbec mi nevadí, že se mi mozek rozletěl po místnosti. Vynikající řezničina!


Asphyx says:

I take a scalpel in my hand and cut around the head. I uncover the brain, I examine your thoughts. You seem to me Infected, destroyed, crippled. Blood sprays all around, and the poor body suffer in convulsions. No anaesthesia, no mercy. Diagnosis is clear…. He listened to a new album of Polish FETO IN FETUS.

New "From Blessing To Violence" reminds me of a confrontation with an angry beast, the direct impact of a truck full of rotten bones. An avalanche, a tsunami, a shiver, but also blackness and cold. Total devastation of the human mind. Death dressed for music. Death grind symphony of an abandoned autopsy. Meet the serial killer. But especially the incredibly pressurized death grind massacre. I'm in my element.


"From Blessing To Violence" is an extreme experience that can be compared to the best albums from bands such as SUFFOCATION, NAPALM DEATH, LOCK UP, CEPHALIC CARNAGE, VOMITORY, CATTLE DECAPITATION, DEVOURMENT, BENIGHTED. The songs are absolutely devastating, they have a huge amount of dark energy inside them and they drain in the rhythm of dripping blood from the inflamed wound. The band has a great feeling to create a raw and cold atmosphere. Madness. Yes, that's the word I think most often. My bones crack with great sound, eyes bleed over the cover and my brain is boiling in its own juice. Polish death grinders are like a bunch of wild butchers who themselves suffocated rage for years. This year, they gave vent to their ugliest nightmares and burnt it on record. For me personally one of the best album this year in this style. And I do not mind my brain splashing ar ound the room. Excellent butchery work!

Tracklisting:
01. The Order To Destroy
02. Devour My Entrails
03. Wake Up And Die
04. Under The Sign Of The Debauchery
05. Vomiting The Purulent Acrimony
06. From Blessing To Violence
07. Buried Alive
08. Impact On Memory
09. Book Of Blood
10. Cursed
11. Evil Will Seek You Out
12. The Vanished Land
13. Martyr Annihilation
14. Say - Ten Victims
15. Bind, Torture And Kill
16. The Human Way Is Violence And Death
17. Hate With A Passion
18. Corpse Of The Beyond


Line Up:
Widzik - throat
Michal - guitars
Rocho - bass
Bocian - drums


pondělí 9. dubna 2018

Recenze/review - BARREN EARTH - A Complex of Cages (2018)


BARREN EARTH - A Complex of Cages
CD 2018, Century Media Records

 for english please scroll down

 Těžké mraky se vznáší nad městem. Dotýkají se země. Jsme zahaleni černou mlhou a neustále hledíme k nebi. Kdy dostaneme rozhřešení? Kdy přijde smrt? Ulicemi se potulují lidé se skleněnýma očima a marně hledají odpovědi na otázky. Jsem hudbou nasáklý jako houba - cítím už jen mráz, oheň, nicotu.

Občas bývá mé vnímání hudby natolik podivné, že lze jen těžko vyjádřit slovy. Progresivní metalisté BARREN EARTH jsou letos v některých momentech neuchopitelní. Připomínají páru nad hrncem, která v okamžiku zmizí a zůstane po ní jen těžko hmatatelný otisk. Na novince jsou pánové dramatičtí, epičtí, chladní a hřejiví zároveň. Hrají si s melodiemi jako kočka s myší. Riffy jsou inspirované AMORPHIS, v některých momentech snad CANDLEMASS. Skladbám dominuje vynikající hlas Jóna Aldaráa. Nejdůležitější je pro mě ale atmosféra a ta je na novince jedním slovem pohlcující.



"A Complex of Cages" je melodickým doom metalovým albem, které opravdu připomíná průlet hustými mraky. BARREN EARTH jsou vznešení, vřelí a monumentální. Jsou jako láva, která se dere na povrch. Pobublává, pokládá spoustu otázek, ničí a zároveň je spalující. Přiznám se bez mučení, novince jsem zcela podlehl, dávkoval jsem si ji po částech i v kuse, ale její síla nejlépe vynikla u nás nad městem. Pozoroval jsem šedé domy v oparu, kývající stromy ve větru, užíval si skvělý zvuk, obdivoval obal a nechával na sebe vše působit. Pokud rádi u hudby přemýšlíte, necháváte se jí inspirovat a čerpáte z ní energii pro běžný život, mohu vám "A Complex of Cages" jen doporučit. Excelentní nahrávka až po okraj narvaná emocemi!



Asphyx says:

Heavy clouds float over the city. They touch the earth. We are shrouded with black fog and constantly looking out into the sky. When do we get redemption? When will death come? The streets are wandering with people who have glass eyes and vainly look for answers to questions. I'm soaked with music like a sponge - I just feel frost, fire, nothingness.

At times, my perception of music is so strange that it can hardly be expressed in words. The progressive metallers BARREN EARTH are unachievable at this time. They remind the steam above the pot, which disappears in a moment and remains a hard tangible fingerprint. The gentlemen are dramatic, epic, cool and warm at the same time. They play with melodies like a cat with a mouse. Riffy are inspired by AMORPHIS, at some moments CANDLEMASS. The song is dominated by the excellent voice of Jon Aldará. Most important to me is the atmosphere and it is simply absorbing.


"A Complex of Cages" is a melodic doom metal album that really reminds you of passing through dense clouds. BARREN EARTH are sublime, warm and monumental. They are like a lava that drifts to the surface. Bubbling, asking a lot of questions, destroying and burning at the same time. I admit it without torture, I completely succumbed to the new album, I bested it in parts and in pieces, but its strength best excelled in us over the city. I watched the grey houses in the haze, swinging the trees in the wind, enjoying the great sound, admiring the cover, and letting everything work. If you like to think about music, get inspired and draw energy from it for your everyday life, I can recommend "A Complex of Cages". Excellent recording full of emotions!

Tracklist:
01. The Living Fortress
02. The Ruby
03. Further Down
04. Zeal
05. Scatterprey
06. Solitude Pith
07. Dysphoria
08. Spire
09. Withdrawal

band:
Jón Aldará - vocals
Janne Perttilä - guitars
Sami Yli-Sirniö - guitars
Antti Myllynen - keyboards
Oppu Laine - basses
Marko Tarvonen - drums

neděle 8. dubna 2018

Recenze/review - BEFOULED - Refuse to Rot (2018)


BEFOULED - Refuse to Rot
CD 2018, Great Dane Records

Zohavené tělo, nalezené u cesty, vyprávělo dlouhý příběh plný utrpení. Smrti v této podobě se všichni bojíme. Násilný čin uprostřed noci. Jakoby okolní stromy žalovaly nad jedním zmařeným osudem. Oči vyklované až na kost. Údy zkroucené do podivné pozice. Kde se ukrýváš, Smrtko? Tvá duše trpí a nenalezne nikdy klid. Dokud nedopadnou tvého vraha. Dokud tě nepohřbí. Dokud nepřejdeš na druhou stranu.

 První dlouhohrající deska norských death metalistů je šílená ze své podstaty. Starobou nasáklé songy jsou nebývale temné, energické, pohlcující. Potkává se v nich pradávný death metal ve stylu DISMA, CONVULSE, KRYPTS, COFFINS s krvavými, morbidními prvky. Praštil vás už někdo znenadání kladivem do hlavy? A pukla vám lebka? Pokud po podobném zážitku toužíte, mohu vám novinku "Refuse to Rot" jen doporučit.


"Refuse to Rot" zní poctivě, reálně, s chřestivým zvukem, mrtvolným nátiskem a pravým tlakem. U podobných nahrávek mám pocit, že mi někdo přiložil k puse brokovnici, odříkal temnou modlitbu a rozstřelil mi mozek po místnosti. BEFOULED vystihli ducha a podstatu starého death metalu devadesátých let bezezbytku. Nekompromisně, krutě, ostře, syrově. Víc pro mě netřeba. Za moji maličkost velká spokojenost. Odpadává mi maso od kostí, hniji a rozkládám se. Nechtěli mě pohřbít na hřbitově, že prý jsem prokletý. Nevadí, dokud budou hrát podobné kapely, s klidem se nechám pohodit u cesty, rozdrtit na prach a rozložit se do poslední buňky. Old school death metal, u kterého vám odumře mozek! Velmi dobře!


sumarizace:

"Refuse to Rot" od norských BEFOULED je albem, u kterého se samy otvírají staré hroby. Death metal, který je nám zde předkládán je ostrý, nekompromisní, starý, ošklivý a šíleně návykový. Vydejte se spolu s kapelou na výlet do dávných dob, kdy se ještě hrálo poctivě, reálně a skupinám nechybělo nadšení. Oceňuji velmi dobré, chytlavé nápady, pořádně plesnivý zvuk a hlavně určitou jiskru, kterou cítím z každé skladby. Tohle je muzika pro všechny pamětníky, kteří ještě nezapomněli na to, jak správně death metalem nakopat všem zadky. Mírně se rozkročte, rozpusťte své vlasy, zvedněte ruce a začněte pařit. Starý smrtící kov z devadesátých let opět ožívá. A to pěkně hlasitě a ostře. Kdo z vás si vykope vlastní hrob? Songy plné záhrobí, které jsou nabroušené, jako rezavá kosa. Z nahrávky jsem doslova nadšený a užívám si ji plnými doušky. Old school death metal, který rozmetá vše živé i neživé! Skvělá hrobnická práce!


Asphyx says:

"Refuse to Rot" from Norwegian BEFOULED is an album that opens old graves. Death metal presenting here is sharp, uncompromising, old, ugly and insanely addictive. Come with the band on a trip to ancient times, when it was played fair, really and groups don't miss enthusiasm. I appreciate very good, catchy ideas, really moldy sound and the spark I feel from each song. This is music for all contemporaries who haven't forgotten how to kick all asses with death metal. Stand with your legs apart, pick up your hands and start partying. Old death metal from the nineties comes to life again. And it's pretty loud and sharp. Who wants to dig his own grave? Songs full of Crypt, sharp like a rusty scythe. I'm excited about this recording and I enjoy it. Old school death metal, that will explode everything animate and inanimate! Great gravedigger job!


tracklist:
1.Intro 01:00
2.Refuse to rot 03:12
3.Wither ways 02:52
4.Pulverize 02:56
5.Tales from the tomb 03:16
6.Chainsaw rituals 03:48
7.Feast on the flesh 02:54
8.Rest in pieces 03:20
9.Just buried 03:18
10.Torned open 04:20
11.Warpath 04:28
12.Enter the crypt 03:38

band:
HENNING HAUGEN: DRUMS (Songwriter and all instruments in studio)
FREDRIK W. AAS : VOCALS (Lyrics and all vocals in studio)
OLE OLSEN: BASS (Live member)
ROBIN LARSEN: GUITAR (Live member)
THOMAS ERIKSEN: GUITAR (Live member)

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh sto třicátý devátý - Pochmurné dny pana Smrťáka


Příběh sto třicátý devátý - Pochmurné dny pana Smrťáka

"Já nevím, co bych vám na to řekl, koneckonců je to vaše věc, ale mrzí mě to. Moc. Když si vzpomenu, jaký bylo super, když jsem byl malej kluk. Na všechny ty výlety, na společný fotbal na chalupě, na letní koupaliště. Na Chorvatsko, tak mi je smutno - co se pokazilo? Vždyť jste pro mě v dětství byli vzorem, byli jste jako dvojice úžasný": stál jsem před svými rodiči, kteří mi právě oznámili, že se zase rozvádějí. Nejdřív jsem nechápal, nechtěl jsem zprávu o totálním rozkladu jejich vztahu přijmout. Otec chlastal, to ano, ale kupodivu ho také povýšili v práci. A když měl dostatečný přístup k průhledným lahvím vodky, které si ukrýval ve sklepě (vím to, protože jsem se tam pořád chodil převlékat do thrashových džín a vesty), tak nebyl zase tolik špatnej.

Ale byl, už to nešlo. Těch slz, problémů, řízení v opilosti, ostudy, všeho bylo moc. Sedl jsem si do pokoje. Dal hlavu do dlaní a nevěděl, co dělat. Mí rodiče se rozvádějí. Nefungovala na mě ani kazeta Candlemass, která jinak zabírala na všechny chmury. Sevřel se mi žaludek a netušill jsem, co mám říct jako útěchu o tři roky mladšímu bráchovi. Plakal na posteli, vztekal se a potom se na zbytek života zatvrdil. Dlouho jsem si to kladl za chybu. Místo slov jsem se převlékl do trika Vader a vypadl ven. 

S rukama v kapsách, s ohrnutým límcem jsem se šoural ulicemi. Obličej jsem naschvál nastavoval ještě studenému větru, aby mi osušil slzy. Takhle mě nesmí nikdo vidět, vždyť jsem velkej metalista a šílenej drsoň. Taky vůdce smečky a ti nikdy nebrečí. Chtěl jsem být sám a zároveň jsem potřeboval obyčejně obejmout. Místo toho jsem se vydal za město, do lesa kousek od lomu Švarďák. Kdybych si to teď hodil, tak by byla smutná jen Káča a pár kamarádů, kteří by na mě za chvilku zapomněli. Takovýhle myšlenky se mi honily hlavou. 

Zařval jsem. Hlasitě. Nadával jsem jako špaček, mlátil pěstí do kůry borovice, až se mi na kloubech objevila krev. Vyčerpal jsem se a padl do jehličí. Nosil jsem s sebou vždycky nůž. Lovecký, od dědy. Otevřel jsme ho a palcem přejel ostří. Mám? Zeptal jsem se lesa a odpovědí mi byl jen další závan větru. Místo do zápěstí jsem se řízl do dlaně. Srabe! Vykřikl jsem.

Bolestí si každý musí nakonec projít sám. Byl jsem úplně zmatený. V práci se dostavoval neskutečně ubíjející stereotyp, babička, má milovaná bábinka, onemocněla rakovinou a včera jsem se pohádal s Káčou. Kvůli mojí blbosti. Protože jsem si nechal od jedné moc hezké panenky dát pusu (spíš jsme se tedy líbali). Měl jsem v sobě nějaké pivo a ona byla "tak hezká...tak sexy." Měli jsme s mojí vílou řeč, která přešla v hádku. Skončilo to mojí horkou hlavou, slovy, za která se teď stydím. Všechno mě bolelo! Proč já, proč zrovna já?

Jsem špinavý, od krve, jsem na dně. Nasazuji na uši sluchátka a pouštím si "Icon" od Paradise Lost. Upadám do ještě většího smutku. Nechápu svět a on nechápe mě. Musím se vzchopit. Seberu poslední zbytky psychických sil a jdu. Chodím, našlapuji do rytmu. Postranními ulicemi periferie. Město mě pohltí a stanu se neviditelným. Kroky mě zavedou do nemocnice.

"My vás v tomhle stavu nikam nepustíme": vyběhne na mě vrátný. Podívám se na něj, beze slov zajdu na záchod a opláchnu si obličej. "Mám tady babičku, nahoře v druhým patře, umírá": řeknu tiše. Ustoupí a asi vypadám fakt hrozně, protože mi zavolá na sestru, která mě odvede až do pokoje. Nebyly návštěvní hodiny a chodbami pobíhaly bílé pláště. Továrna na zdraví. Úplně vzadu, leží tam, je to ona? Nejdřív jsem svoji bábinku nepoznal. Nevím proč, ale první co mě napadlo bylo, že jí to slíbené vnouče už asi nestihnu ukázat.

Zbyly z ní jen oči a já byl posledním z rodiny, kdo ji viděl naživu. Za pár hodin odešla. Bez vlasů se styděla, pořád, i na smrtelné posteli, byla - chtěla být ženou. Už jen šeptala a řekla mi slova, která si pamatuji celý život (doporučuji Knihu o Životě a smrti od Axela Muntheho - byl to náš společný a hrozně oblíbený spisovatel s babičkou - hovořili jsme i o něm). Dokážu být já jednou taky tak silný až do konce? Suchá dlaň a vyčítavý pohled na můj krvavý šrám. Nemuseli jsme už mluvit. Věděli jsme své. Chvílemi zavřela víčka a já nevěděl, jestli ještě dýchá. Proč odcházejí dobří lidé tak brzy? Možná na sebe berou až příliš často břímě ostatních. 

Ještě jednou se ohlédnu a usměju se. Musím, měla by přece naposledy zahlédnout něco milého. Cítil jsem, že vidím bábinku naposledy. Za dveřmi jsem se sesul na zem a řval jak malej kluk. Bylo toho na mě moc. Všeho. Hlava mi třeštila a žaludek skákal. Zvracel jsem před nemocnicí a se sluchátky na uších zase chodil ulicemi. Setmělo se. Konečně nebudu potkávat lidi. Ty ošklivý šťastný lidi.

Najednou stojím před domem u Kačenky. Má intuice mě zavedla na místo, kde se snad dala očekávat alespoň nějaká útěcha. Hodil jsem kamínek do okna a ihned otevřela. I na dálku jsem viděl uplakané oči. Jsem stejně takovej kretén. Už takhle je všechno špatně a já to ještě zhoršuju. Do jejího pokoje jdu jako mátoha, pak šeptám nekonečné věty omluvy, ale neodpouští mi, zatím nemůže. Chci hrát tvďáka, ale nejde to. Jsme tu jen my, Saxon a Paradise Lost. Taky líbané slzy na našich tvářích. Tiché nervozní milování. "Slib mi, že nikdy neumřeš...": šeptám do peřin.

Ráno někdy nebývá moudřejší večera. Doma už o babičce vědí. Jenže alkoholikům nevysvětlíte ani smrt. Je hnusný. Absolutní dno. Křik, bolest, všechno smíchané dohromady. Konečně vypadl do hospody a my můžeme zavzpomínat na bábinku. Stejně je to zajímavý, člověk si myslí, že když má krásnou holku, skvělý kamarády a je plný síly, že bude život navždy krásnej.

Jenže pokaždé, když jsem zažíval šťastné chvíle, tak přišla jako blesk z čistého nebe nějaká bolest. A samozřejmě, když už se něco podělá, tak totálně. Přestal jsem zase mluvit. 14 dní nechodil ani na panely. Jen ke Káče, kde jsme se vždycky s velkým napětím v tělech svíjeli křečovitě dohromady a já se pak toulal ulicemi. Meditoval jsem v chůzi. Byl jsem rád sám. A v hlavě si rovnal myšlenky. Samozřejmě, jako ve všech situacích, s hudbou na uších. Občas jsem někde zastavil, koukal do kraje a měl strach. 

Doma byla tichá domácnost. Vyhovovalo mi to. Každá bolest musí odeznít. Po bábince mi zůstalo prázdné místo, vlastně už navždy. S rozvodem rodičů jsem se také nemohl vůbec srovnat, pořád jsem se ptal, proč? Jenže jsem byl bojovník. Musel jsem. Musel jsem žít dál. Pro svoji holku, pro kamarády, pro mámu, která si už vytrpěla dost. Co na tom, že jsem najednou musel řešit věci, které mladým klukům nepřísluší? Nic jiného mi nezbývalo.

Začal duben. Najednou zvonek. Kecafon zvedl brácha. "To je pro tebe": řekl a já ve sluchátku uslyšel Káču, jestli nechci jít ven. Moc se mi nechtělo, ale měla tak příjemný hlas, že jsem šel. V džínové bundě poseté nášivkami, v čínských keckách, které jsem si popsal fixkou názvy kapel, co mám rád. Byl jsem skleslý a smutný. Přesto jsem se na Kačenku moc těšil.

"Jdi do prdele vole, takhle nás nechat bez šéfa smečky Smrťáku, to se kurva nedělá": stáli před dveřmi zase snad všichni. Prcalík v čele, s tím jeho rošťáckým výrazem. Holky mi hned daly pusu a pošeptaly, že je jim všechno líto. Ve zlým i v dobrým, kámo. Pojď na panely. Máme nějaký nový kazety. To víte, že jsem byl dojatej a koukal se pořád stranou, aby nebyly vidět mý vlhký oči. Zase takovej drsoň nejsem, kdo normální taky jo, že?

Pochmurné dny pana Smrťáka pomalu odcházely. Byl jsem jak mladý strom, který časem dostává rány, kroutí se, poddává, ale roste stále dál. Protože musí, protože chce. Už nějakou dobu jsem nepil a tak jsem hned rozevlátej. A připíjím na všechny skvělý bábinky po celém světě. Protože bez nich to musí mít obzvlášť kluci hrozně těžký. Nevím proč, ale myslím si to. 

Zbývalo se konečně pořádně omluvit Kačence. Napravit pochroumané lze jen v případě, kdy o to váš protějšek stojí. Dodnes mi pořádně nedochází, jak byla moudrá. Měl jsem vlastně z prdele obrovskou kliku, jak říkával Prcalík, protože můj první opravdu vážný vztah probíhal takto. Možná kdybych se zamiloval do první holky, která by byla lidsky ošklivá, asi bych měl na ženy jiný pohled. Jenže já byl v tomhle neskutečně šťastnej kluk. Nijak jsem se o to nezasloužil, ale ona mi odpustila. Na procházce po našich místech. V lesích a parcích. Na sídlišti. Páč láska vole, mládí vole. Protože jsem slíbil, že už se nikdy nebudu s žádnou jinou líbat, protože líbání je víc než šukání, rozumíš, Smrťáku? Rozuměl jsem moc dobře.

Konečně jsem ležel doma v posteli a usínal jsem s úsměvem na tváři. Byla by si na mě hrdá babi. Jo a abych nezapomněl, máma stáhla žádost o rozvod. Moc tomu sice nevěřím, ale pro klidnější spánek to prozatím stačí. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 7. dubna 2018

Recenze/review - ALTARS OF GRIEF - Iris (2018)


ALTARS OF GRIEF - Iris
CD 2018, Hypnotic Dirge Records

 Zastav své kroky člověče! Roztáhni ruce a pohleď k nebi do korun stromů. Rozjímej, přemýšlej a nech na chvíli ten šílený svět daleko za sebou. Sleduji zvířata v pohybu, závidím těm, co mohou létat. Nasávám chladný vzduch. Krása, mráz, smrt. Znovuzrození. Pláč osamocených, tvář schoulená v náručí. Jednou tvé kamenné srdce pukne, uvidíš! Chce to jen čas.

 Dostala se mi do ruky nová deska depresivců ALTARS OF GRIEF. Je zpěvná, smutná, chladná a donutila mě na chvilku zastavit mé kroky. Pro mě osobně dobrá známka toho, že právě poslouchám kvalitní doom/black metal. Tohle je nahrávka pro šedé dny plné černého deště. 
ALTARS OF GRIEF čerpali inspiraci z TYPE OF NEGATIVE (případně WOODS OF YPRES), ale zároveň jsou originální a sví. Znáte to, člověk si pustí desku, natáhne nohy nahoru a zasní se. A album "Iris" mě přeneslo někam na sever, na nekonečné pláně, kde se cítíte být jen maličkou bytostí v obrovském vesmíru. Jakoby se mi zpomalily i životní funkce. Líbí se mi umně vložené blackové pasáže, které neruší, ale spíše nahlodávají, zpestřují. Nemám moc v oblibě čisté zpěvy, ale zde mi sednou a užívám si je. O zvuku, obalu netřeba mluvit. Hlavní je pro mě ale atmosféra a ta mě naplno pohltila. Jsem v jakémsi oparu a musím album přehrávat stále dokola. Vynikající doom black metalová deska, u které budete podchlazeni hudbou!



sumarizace:
V doom metalu je hrozně důležitý způsob, jakým kapela navodí pocit smutku. ALTARS OF GRIEF jsou mistry ve svém oboru. Jejich nová deska je neskutečně nakažlivá, plíživá a plná kousků ledu. Osvědčené a tradiční postupy jsou doplněny o mocně znějící hlas a svět jakoby při poslechu celý zčernal. Tohle je přesně ten druh nahrávky, kterou musíte milovat. Beru si ji na své výlety po lesních pěšinách. Propojuje se na ní svět lidí a stínů. Nutí mě k přemýšlení, zastavení a zklidnění mé duše. Příběhy, které ALTARS OF GRIEF vyprávějí, jsou plné tmy, smutku a soužení. Mlha se válí všude kolem, vítr vám čechrá tváře a ve vzduchu se vznáší těžký pach samoty. Nejsem v doom metalu častým hostem, ale za sebe mohu říct jediné. Tahle deska je vynikající, svým způsobem šíleně nakažlivá a zároveň uklidňující jako náruč vlastní matky. Smutný, vznešený doom metal, který pálí jako ten nejsilnější mráz!



Asphyx says:

The feeling of gloom is very important in doom metal and it´s important how the band managed to make this mood happen. ALTARS OF GRIEF are the best in this field. Their new album is unbelievably contagious, sneaking and full of pieces of ice. The well-proven and traditional methods are complemented with powerful voice and suddenly the world is black. This record is something you need to love. I like to take this record with me when I travel and walk around the forest. On this record the world of people and the world of shadows are connected. It makes me think, makes me stop and relax my soul. The stories which the ALTARS OF GRIEF tell are full of darkness, sadness and consonancy. Fog is all aourd and wind is brushing your cheeks and in wind is a heavy smell of loneliness. I don´t really enjoy the doom metal, however I have to say one thig: This album is amazing and it is in some way incredibly catchy and relaxing like a hug from your mum. Sad, royal doom metal which burns like the strongest cold.


Tracklist:
1. Isolation 
2. Desolation 
3. Iris 
4. Child Of Light 
5. Broken Hymn 
6. Voices Of Winter 
7. Becoming Intangible 
8. Epilogue

band:

Damian Smith - Vocals
Zack Bellina - Guitar, Vocals
Erik Labossiere - Guitar, Vocals
Donny Pinay - Bass, Vocals


pátek 6. dubna 2018

Recenze/review - GURT - Skullossus (2017)


GURT - Skullossus
CD 2017, Boris Records

 Mám ruce ponořené po lokty do kašovité hmoty. Otírám si čelo a zanechávám na něm krvavé šmouhy. Zkažené maso, nedýchatelný vzduch. Tuhle práci dělají jen silné nátury. Zvedá se mi žaludek, marně vyhlížím světlo. Každý den, celou noc. Připoután řetězem, spolu s ostatními - žijeme, umíráme, trpíme. Novodobí otroci s mizivou nadějí na změnu. 

 Při poslechu loňské desky londýnských sludge metalistů GURT mě přepadají všelijaké myšlenky. Jejich hudba je nihilistická, špinavá, jdoucí až na samou dřeň a podstatu zla. Mám opravdu pocit, že se brodím po kolena v kanále. Kolem pobíhají krysy a z podzemí se ozývá album "Skullossus". Masakr mé mysli, houpavý rytmus a oči obrácené v sloup. Tohle je realita opuštěné ulice na předměstí mezi domy smutku.



"Skullossus" vás rozloží na prvočástice. Hodně návykový materiál lze přirovnat k tvorbě IRON MONKEY, HANG OF BASTARD, SLABDRAGGER, FISTULA, CLUTCH, PUNGET STENCH. Skladby jsou neskutečně masakrující, syrové a připomínají psa chyceného v rozteklém asfaltu. GURT si na nic nehrají, jdou rovnou na věc. Jsou jako rána bez varování přímo na solar plexus. Divocí, šílení, přesto neskutečně temní. Představte si rolbu, která před sebou hrne hromadu kostí, lidských ostatků. Hromadný hrob je už dávno plný a přichází na řadu oheň. Pro mě osobně se jedná o skvělý sludge doom metal, který v sobě obsahuje všechny potřebné přísady. Totálně devastující deska, která vás osvobodí z pout dnešního světa!


sumarizace:

Britská doom/sludge metalová kapela GURT vydala letos album, které vás zmrazí. Ostré, hutné, dunivé riffy, skvělý hlas a jasně hmatatelná temnota vás přenese do země stínů. "Skullossus" působí jako černá vzpomínka, jako noční můra, která najednou obživla. Jedná se teprve o druhé dlouhohrající album kapely. Je zde předkládán opravdu hodně návykový materiál. Hudba této nahrávky drásá, bolí, je krutá, chladná a zákeřná zároveň. Cítím v ní velký černý potenciál do budoucna. Album je jako nějaká temná mantra, opakovaná samotnou Smrtí. Sludge metalová tryzna, která vás vezme na výlet do temných snů! Doporučuji! 

Asphyx says:

British doom/sludge metal band GURT released last year an album that freezes you. Sharp, dense, roaring riffs, great voice and clearly real darkness transport you to the land of shadows. "Skullossus" looks like a black memory, a nightmare that suddenly came to life. Considering this is the second full-length album of the band, there's presented really addicting stuff. The music of this recording lacerates, hurts, it is cruel, cold and vicious at the same time. I feel its big black potential for the future. The album is like a dark mantra, repeated by the Death itself. Sludge metal remembrance ceremony, which will take you on a trip into the dark dreams! I recommend.

čtvrtek 5. dubna 2018

Recenze/review - CONFESSOR A.D. - Too Late to Pray (2018)


CONFESSOR A.D. - Too Late to Pray
EP 2018, Nihilistic Holocaust

 Bylo mi umožněno vstoupit do archívu plného starých zaprášených knih. Usedl jsem a otevřel svazek v černé vazbě. Na titulní stránce zářil nápis Starý poctivý death metal. Nalistoval jsem stránku s odkazem na francouzské maniaky CONFESSOR A.D., začal číst a naplno propadl peklu.

 Thrashem a špínou načichlý death metal ve starém prašivém provedení zní v podání francouzské skvadry bezbožníků velmi uvěřitelně. Cítím z něj ohavnou touhu po otevřených hrobech, nadšení pro záhrobí i opravdu dobře odvedené řemeslo. Skladby mají v sobě hnilobně mokvající podklad, černou jiskru i nebývale ostrou sílu ničit. Už nesedím v archívu sám, jsou zde se mnou nemrtví.



"Too Late to Pray" je albem, které ctí staré pořádky bezezbytku. Jakoby pocházelo odněkud z období osmdesátých a devadesátých let. Nevím, jestli jste někdy navštívili katakomby plné mrtvých rozkládajících těl nebo jste viděli exhumaci ostatků padlých kněží, ale nálada je hodně podobná. Kapela se pohybuje někde na pomezí mezi deathem, blackem a thrash metalem. Rozpadají se prašivé kosti, čtu si znovu o morových ranách. Jsem proklet, zohaven a nakonec vystaven jako hříšník na náměstí. Hoď kamenem ty, kdo jsi bez viny! Obětujeme spolu s kapelou temnotě, zapalujeme po nocích nekonečné ohně velebící peklo. Už dlouho se známe se Smrtí, víme co od ní čekat. "Too Late to Pray" je přesně tou esencí pradávného prachu usazeného na dřevěných rakvích, kterou budu vždy obdivovat, poslouchat a  s chutí nasávat její atmosféru. Skvělé album!


sumarizace:

Peklo zase hoří! Není divu, když nám k tomu hrají francouzští maniaci CONFESSOR A.D.. Kapela, která připomíná dávné thrash/black/death metalové poutníky ze starých časů je přesně tím typem skupiny, která musí chytnout za srdce všechny milovníky old schoolu. Pojďte si spolu se mnou zavzpomínat na dobu, kdy se ještě hrálo reálně, bez pozlátek a zbytečností. "Too Late to Pray" je hodně syrovou, nekompromisní deskou, nahranou snad v samotné márnici. Jako bychom právě potkali dámu, zvanou Smrt. Hudba je tady hodně stará, plesnivá, ošklivá a nepostrádá jakousi černou jiskru, kterou jsem vždy u kapel obdivoval. Málokdo umí vyvolat samotného Satana. CONFESSOR A.D. se to povedlo. Vítejte na exkurzi v samotném pekle. Podávat se budou jen ty nejkrvavější kousky pokrmů. Nejlepší je, že Hádova říše v podání téhle francouzské mašiny, je velmi přitažlivá, nakažlivá a zákeřná. Líbí se mi tady a místo toho, abych dál něco psal, tak si nahrávku raději znovu pustím. Starodávná deska, nahraná s neskutečným feelingem! Album, které odtrhává maso od kostí! Skvěle!

Asphyx says:

The Hell is on fire! And it is like this because of CONFESSOR A.D., the maniacs from France. A band which reminds the old thrash/black/death metal pilgrims from the old days who were the exact type of band which catch your heart if you are a fan of the old school music. Let´s bring back in memories the times when music was played in real way without any gloss or disutility. "Too Late to Pray" is a very raw uncompromised album which must have been recorded in a mortuary. It´s like we just met lady whose name is Death. The music is very old, moldy, ugly and it doesn´t lack of black sparkle which is the main thing I have always admired about bands. There is only a few band which are able to call the Satan itself. CONFESSOR A.D. made it happen. Welcome on an excursion to the Hell. There will be served only the bloodiest meals. The best thing is that Hades world which is created by this French band is very magnetic, catchy and cruel. I like it here and instead of writing something I´m going to play this record again. An old album which is recorded with an unbelievable feeling! An album which would chop your meat of bones! Great!

tracklist:
1. Deafening Confession
2. Haunting Enemies
3. Hipster Killer
4. Silent War 
5. Endless Night

středa 4. dubna 2018

Recenze/review - PHYLACTERY - Aeber (2018)



PHYLACTERY - Aeber
CD 2018, Support Underground

 for english please scroll down
Vstoupil jsem do místnosti a propadl děsu. Všude kolem byla krev v různém stupni rozkladu. Kusy těla, rozvěšeného po stěnách, střeva, smrdutá ze své podstaty. Vzduchem se vznášelo násilí. Jdu pomalu dovnitř, šokován syrovostí místa. Poznávám jeho dílo. Skulpturu z lidských ostatků. Jeho jasný rukopis lze ihned rozpoznat. Sochař smrti.

Prvotina českých death metalistů by s klidem mohla sloužit jako hudební kulisa k vyšetřování nějakého hodně morbidního násilného činu. Už jen obal od portugalského šílence Pedra Seny dává tušit mnohé. PHYLACTERY přicházejí s deskou, která bude vaší noční můrou, přitažlivým stínem, který vám pronikne hluboko do mysli. 



Přiznávám, že jsem velmi mile překvapen. Je slyšet, že si PHYLACTERY dali s novinkou velký kus práce. Základem je tradiční, klasický death metal, který vás rozhoupe a přesvědčí. Líbí se mi, že kapela do svých skladeb umně vložila i modernější prvky (ano, i slamming a složitější melodie). Songy jsou tak nebývale pestré, zajímavé, propracované a poslouchám je s krvelačnou chutí. Po delších setkáních si jednotlivé motivy pamatuji, jsem jimi stržen a usvědčen z morbidní vraždy. "Aeber" devastuje, je temné, šílené, velmi dobře složené album. Skupina se vyhnula zbytečným technickým ekvilibristikám, sází spíše na přímé údery kladivem do vaší hlavy. Jsem znovu na místě činu, ohledávám mrtvolu. Sem všichni patříme. Brutalita ovlivněná CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, WHITECHAPEL, ale hlavně smrtí v jejích nekrásnějších podobách (ano, nic nového, ale já si rád užiji i dobré řemeslo, když má v sobě poctivou temnou energii). Chtěli jste masakr a záhubu? Máte je mít. A to společně na jedné nahrávce. Rád budu znovu a opět vstupovat do místnosti plné děsu! Masakr, krev, smrt! Velmi dobře!


Asphyx says:

I stepped into the room and fell into fear. Everywhere there was blood in a different degree of decay. Pieces of body, clinging to the walls, intestines, smelled of nature. Violence raged with air. I'm going slowly in, shocked by the rawness of the place. I recognize his work. A sculpture of human remains. His clear handwriting can be recognized immediately. Sculptor of Death.

The novelty of Czech death metallers could quietly serve as a musical backdrop for investigating a lot of morbid violent acts. Just the cover of the Portuguese madman Pedro Sena gives a lot of insight. PHYLACTERY comes with an album that will be your nightmare, an attractive shadow that penetrates deep into your mind.

I admit that I am very much surprised. It can be heard that PHYLACTERY gave a great deal with the news. The basis is traditional, classic death metal that will make you feel and convinced. I like the fact that the band artificially added more modern elements (yes, slamming and more complicated melodies). Songs are so unusually colorful, interesting, sophisticated and listening to them with bloody taste. After long meetings, I remember each motif, I was torn and convicted of morbid murder. "Aeber" devastates, it is a dark, insane, very well composed album. The band avoided unnecessary technical equilibrium, but rather relies on direct hammer blows into your head. I'm back at the crime scene, looking at the corpse. We all belong here. Brutality affected by CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, WHITECHAPEL, but mainly by death in its most beautiful forms (yes, nothing new, but I like to enjoy the good craft if it ha s a fair dark energy inside). Did you want a massacre and a disaster? You have them. And this together on one recording. I'd love to come back and again into a room full of horror! Massacre, blood, death! Very good!

tracklist:
01. Descent Into Madness
02. The Contract
03. ...of August
04. Diablo Code
05. Confessor
06. The Grand Abomination
07. Nightfall
08. Forest Eternal
09. Asylum
10. Under The Red Sun
11. Acolytes Of Plague

band:
Aleš Krupica - Vocals 
Dominik Kuře - Guitar, Vocals 
Tomáš Melichar - Guitar 
Jan Blaha - Bass 
Miroslav Hanák - Drums

www.facebook.com/phylacteryband
www.bandzone.cz/phylactery
open.spotify.com/artist/0yAYE0iFmMkNqxbwXDW7y5?si=Eerj6xfTRz-eLSBgy5htQA

Asphyxovy zápisky - Dobrý člověk


Asphyxovy zápisky - Dobrý člověk

Dělá si ze mě legraci celá rodina i kamarádi. Jsem prý dobrý člověk. Vniklo to jednoduše. Jdu si takhle z bazénu a jak mi schnou a mrznou rozpuštěné vlasy na zádech, tak vidím ještě méně než normálně. Nadávám u hlavního vchodu do domu. Zalomil jsem klíč v zámku a nemůžu ho vyndat. Zvoním na ženu, jedu několikrát tam a zpět se šroubováky, tyčkami, švýcarským nožíkem. Nemám brýle a vypadám jak šíleně nešikovný a neohrabaný brouk, taková ta legrační postavička z filmů a různých parodií. Vůbec mi nedojde, že mám brýle v batohu na zádech.

V práci toho bylo nad hlavu, jsem zmatený a jedu do šestého patra k domovníkovi. Je mu přes osmdesát a jsem podle něj první, kdo se za ním ve dvou společných vchodech přijel k něčemu takovému přiznat. Prý jsem dobrý člověk. Jdu domů pro šroubovák a než ho najdu a vyběhnu už s brýlemi zase k zaseknutým dveřím, stojí tam zavolaný zámečník. Domovník má slova špatně pochopil a přivolal pomoc a ta si přijela namastit kapsu. Ihned nadhodí nehoráznou cenu, tak se slušně omluvím a pokusím se mu vše v klidu vysvětlit. Nejde to, je neomalený a pak začne nadávat.

Asi minutu nejsem ani dobrý, ani hodný člověk. Většinou na mě mohou dříví štípat, ale jakmile se ke mě někdo chová ošklivě, seřvu ho na tři doby, do kulata, většinou to stačí. Slyšel mě snad celý dům, plus přilehlé chodníky a škola. Padlo mnoho blbců, ale výsledek se dostavil. Předražený zámečník odešel a já měl konečně klid na práci. "Jéé vy jste ale hodnej a šikovnej, vy jste nám přišel opravit zámek?": slyším snad padesátkrát, je zrovna čas, kdy chodí všichni z práce. Chlapi jen zabručí, ti mladší na mě čumí jak z jara a neumí si představit, že by vyměnili/vyndali zaseklý klíč. Maminky, obzvláště ty svobodné, na mě koukají, jako kdybych právě vymyslel kolo a usmívají se někdy až moc mile. Všem říkám, že když jsem si ten zámek rozbil, tak si ho i opravím, ne?

Většinou, jak to tak pozoruju kolem a kolem, lidi na všechno nadávají. Na politiku, na barvu kůže, na to, že má někdo radost, nový auto, pěknou ženu, bohatství. Asi byla nějaká přívětivá konstalace hvězd nebo mi udělal starý pan domovník a sousedi takové jméno, že o mě všichni začali mluvit jako o Dobrém člověku. Nejde o to, že samozřejmě nejsem zase tak dobrý, tak hodný a tak skvělý, ani šikovný. Hezké bylo, že byli najednou všichni dohromady spokojení, usměvaví a za jedno. Taky mi to dělalo samozřejmě příjemně na duši, proč to nepřiznat.

Tak po týdnu přišel večer kamarád, já mu vše vyprávěl, dali jsme pivko. Dělal si ze mě srandu, že jsem jak Ježíš a že bych si měl založit "sektu". Dobrý člověk se také často objevuje v ruských filmech ze socialismu. No, zkusil jsem si hodně. Ale naše setkání bylo neskutečně příjemné.

Nakonec kamarád vylezl na balkon, já mu podal plechovku piva a svoji mikinu, že budeme chvilku rozjímat bez ženských. Vydechl cigaretový kouř a ze zdola se ozvalo:"To kurva nemůžete těm smradům říct, aby tolik nedupali?". Asi pán pod námi netušil, že nad ním stojí Dobrý člověk.

úterý 3. dubna 2018

Recenze/review - THE PSALM - I (2017)


THE PSALM - I
CD 2017, Repulsive Echo Records

Uctíváme staré shnilé kosti, klaníme se padlým bohům. S přetvářkou nám vlastní dokola omíláme slova o dobru a lásce. Nastane první problém a pohltí nás tma. Zákon o zachování temné energie funguje na sto procent. Stačí se projít po hřbitově a nechat si vyprávět nekonečné příběhy utrpení, zrady a šílenství. Těžký je vzduch i nálada u poslechu desky řeckých THE PSALM.

 Album je plné staroškolského death metalu. Zaslechnout lze vlivy OBITUARY, případně ASPHYX. Deska nepostrádá šikovně dávkovanou náladu plnou smrti, zpuchřelých kostí i zkažené krve. "I" je albem, které je jasnou volnou každého příznivce old school death metalu. 

Přehrabuji se v hromadě lebek, beru je postupně do rukou a přemýšlím, proč mají všechny tak vyděšené výrazy? Možná proto, že byly dlouhá léta uloženy v opuštěných kobkách. Pouštím si album "I" stále dokola a kývám souhlasně hlavou. THE PSALM hrají přesně tím poctivým a uvěřitelným způsobem, že nemohu jinak. Znovu uchopím sekyru a rozpůlím lebku na dvě části. Odskočí od sebe a rozdrceny na prach vytvoří další z nechutných obrazů smrti. Ze skladeb je cítit tma, zvuk jest ošetřen na výbornou. Hlavní je ale rukopis a ten mají Řekové nebývale čitelný a přitažlivý. Až jednou budu umírat v křečích, tak si na tohle album určitě vzpomenu. Je totiž magicky temné, shnilé, syrové, jako časná rána na hřbitově. Skvělá záležitost plná death metalové tmy!


sumarizace:

THE PSALM přišli s hudbou, která splňuje všechny moje požadavky na poctivý, reálný old school death metal. Jejich nahrávka je plná neskutečné černé energie. Hroby se otvírají, zvony zvoní umíráček. "I" může být klidně soundrackem pro vaší poslední cestu. Podzemí opět ožilo a vyslalo na náš svět posly apokalypsy. Mrtví mi jdou po krku a zlo je cítit všude kolem. Death metal je zde starý a plesnivý a nepostrádá obrovskou dávku naléhavosti. Připadám si, jako bych ležel při okultním obřadu na oltáři smrti a byl navěky obětován. Člověk se při poslechu stává morbidním básníkem, tulákem po záhrobí. Přiznávám se bez mučení. Album mě neskutečně rozsekalo a stalo se mým průvodcem na onom světě. Zapalte svíce, exhumujte starý poctivý death metal! Chci tuhle nahrávku na CD, hned teď! Vynikající temný old school death metal! Inferno!



Asphyx says:
THE PSALM come with music fulfilling all my requirements for honest, real old school death metal. Their record is full of unreal black energy. The tombs were opened, bells ringing the death knell. "I" may be the soundtrack to your last trip. Underground came alive again and sent messengers of apocalypse to our world . Deads are hunting me and the evil is everywhere. Death metal here is old and moldy and doesn't miss a huge amount of urgency. I feel like I was lying at an occult ritual on the altar of death and I was forever offered. When listening it becomes a morbid poet, a wanderer on the other world. The album cut me up and it became my guide on the other world. Light a candle, exhume old fair death metal! I want this record on CD right now! Excellent dark old school death metal! Inferno!


band:
Kolozis PK: Bass/ Backing Vocals
Chris Douglas: Drums
Thomas: Guitars/Vocals

https://www.facebook.com/psalmdeath/
https://thepsalm.bandcamp.com/releases
https://www.youtube.com/channel/UCTxkpIrS1tkKj8kMtOkm32w
http://www.repulsiveecho.com/

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine