DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 1. srpna 2021

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý desátý - U třech ztracených.


Příběh tří stý desátý - U třech ztracených.

Řvu, nadávám, z bolesti. Z námahy. Jedu už takhle několikátý týden. V kanálech pod Škodovkou trávím víkendy. Na školu si musím vydělat. Pálí mě záda, mám omlácenou hlavu, protože se sem nevejdu. Dělají tu se mnou dva bráchové, kteří by za normálního světla byli ukazováni na poutích. Jsou to malý zakrslý svině, znáte tu poučku o Napoleonově komplexu, že jo? Ten starší vypráví vtipy, který  jsou hrozně trapný. Bohužel se není před nima kam schovat. Když vylezeme na svačinu nahoru, máme jen malý kamrlík. Jím sváču od mámy, často omeletu. Rovnám si záda, snažím se dýchat, představuji si, že do sebe dostávám kyslík do zásoby. 12 hodin těžký práce. Ale je dobře placená. Šéfa nám dělá cikán, který je jedním z důkazů toho, že i příslušníci jejich etnika umí makat. Jen musí chtít.

Mám s ním časté rozmluvy. Je to chytrej chlap. Tvrdí mi a má samozřejmě pravdu, že problémem cikánů je vzdělání. Říká, že tak do dvanácti je většina v pohodě, ale pak puberta, na vzdělání se hází bobek a dopadá to jak to dopadá. Potom je všechno začarovanej kruh. Není vzdělání, není dobrá práce a dělají se blbosti z nudy. Třeba já nemám na nějaký kraviny čas. Chodím domů tak utahanej, že jsem rád, když si dám o víkendu s chlapama pivo v hospodě. No, je to borec, vzpomínám na něj rád. Navíc jsme se spolu proti debilům - bratrům tak trošku spikli. Člověk se musí naučit přežít. Konečně je ráno šest a mám padla. Před branou na mě tentokrát nečeká žádná dívka, ale černoch černej jako bota. Ano, vzal jsem Georgeho do Boleslavi. Vyděsili jsme trošku mámu. 

U nás jsme na černochy zvyklí, ve škodovce byla spousta Kubánců. Slyším, jak si povídají v kuchyni. Jsem ve sprše a jsem rád, že jedu s kámošema na chalupu. Jsme všichni sami. Bez holek. Já zatím nemám v Plzni štěstí, nějak mi nejde sbalit žádnou studentku, což je s podivem, páč intelektuálky, to bylo dycinky moje. George sice v baru bere všechno co dejchá, ale taky ještě nepotkal tu pravou. No a Venca? Moc chytrej, navíc si prošel léčebnou pro feťáky. Pes na mě kouká hodně smutně, jak mě tolik nevidí, tak si mě pořád hlídá. Nejde mu nevyhovět, pojedeš s náma, kámo. Na vlak jdeme a zpíváme si. Nějaký punkáčský odrhovačky. tři lidi nám řeknou, ať držíme hubu a asi deset nám zamává. Tři kluci a jeden pes. Z toho jeden černoch. Budíme pozornost. 

Mám zálibu v rumu, kupujeme jednu lahev do vlaku. První doušek a i když jsem už tři týdny pořádně nespal, teď mám sobotu a neděli volnou. Už potřebuji vypnout, vyčistit hlavu. Slíbili jsme mámě, že nasekáme dříví na zimu. Jinak veget. Chápete to? Tohle mi v Plzni děsně chybí. Nikoho tam pořádně nemám. Studentíci se chtějí pořád bavit jen o škole a po dvou pivech o tom, jak by rádi viděli kundičku spolužačky. Uff. Přijdu si jak na ozdravným pobytu v nějaký léčebně. Mají chytrý hlavy, ale sociální inteligenci na bodu mrazu. Tvoří se nám tu nová elita, jsou často namyšlení a cítím, že mými dlouhými vlasy a křivákem opovrhují. Tady se nosí roláčky, košilky a trička s límečkem. My jsme z jinýho těsta. Jeden metalista, jeden punkáč a jeden kluk, co toho má plný kecky ze svý podstaty.

My chlapi tohle jednou za čas potřebujeme. Vypadnout. Srovnat si věci hlavě. Ujistit se, že jsme pořád drsňáci. Před chalupou je lavička. Házím míček psovi a směju se Georgovi, který zápasí se sekyrkou. Ty vole, když u vás lovíš antilopy, tak tebe bych fakt chtěl vidět s oštěpem. Tlemí se, nadává mi, že dře jako černej a že oni u nich otrokáře střílí, stejně jako ty antilopy. Vyleze Venca z chalupy. Na pánvi míchaný vajíčka. Jako sorry Georgi, že nejsou pštrosí. Chlemtáme, kecáme, je nám hrozně fajn. Vytáhnu šňůru z baráku, postavím věž směrem k sousedům a pouštíme oblíbenou muziku. Metal, punk, metal a punk. Náš černý kamarád nám nadává, že se to nedá poslouchat, ale tak po sedmým pivu už řve s náma. Usnu na louce. Uprostřed songu a zdá se mi o krásných holkách. O rybníku, kde ležíme stranou, ony jsou nahoře bez, berou mě do vody a potápí hlavu. Heeej, co blbnete.

Nade mnou stojí George a lije mi do obličeje pivo. Chlastej, chlastej kamaráde. Basa je dopita coby dup. Musíme do hospody. Vytáhnu starou minikáru, co jsem ještě kdysi dělal s otcem. Pomáhal jsem mu svařovat. To byl ještě svět krásně nevědomej. Teď všichni tři bojujeme s tím, že bychom měli bejt konečně dospělí, zodpovědný, svědomitý. Budík, záchod, zuby, práce, banka, televize, nudnej sex, spát, budík, záchod. Tohle jsme samo nechtěli, čekali jsme od života zázraky, mysleli jsme si, že nám bude patřit celej svět. V hospodě se zrovna připravují na večerní zábavu. Jo! Jestli pak víte, kdo bude dnes králem parketu? Ládujeme do sebe piva, rumy, zelenou i čerta, kterej tady pořád letí. Jsme děsně zajímavý pro holky, protože jsme cizí a navíc George. Machrujeme, naparujeme se. Tančím na disko. Ufff. 

Pak mi je blbě, bliju u višně, oplachuji se v nedalekém potoce. Z lesíka slyším přirážení. Je tu krásně. Hory, mládí. Přijde za mnou sousedka. Kdysi dávno, věrní čtenáři pamatují, mě udělala mužem. Jak se máš, pamatuješ na seník? Je trošku starší, ale moc hezká. Jsem rád, že to byla zrovna ona, mám hezký vzpomínky. Je z tebe pěknej kluk, říká mi, ale moc ji nevěřím. Ženy mi tohle neříkají. Milej možná, sympatickej taky, někdy chytrej, zadumanej, přemýšlivej, ale pěknej fakt ne. Nikdy jsem to neřešil, do zrcadla se nedívám, jen občas, když potřebuji shodit vousy. Abych se neříznul. Tulí se ke mě. Má takovej nekonečnej výstřih. Vzadu za sálem jsou pořád žíněnky pro sokoly, pionýry a teď zase sokoly. Už jsem tam párkrát byl. S Kačenkou, Kristýnkou, Mirkou, Monikou. Ale spolu ještě nikdy. Sousedka má úsměv ženy, která chce. Chce mě. Chvilku dělám jakože drahoty, ale nakonec podléhám. Je úžasná.

Už je skoro ráno, když se vesnicí potulují poslední opilci. Řveme na horách. Mám s sebou sousedku, jak je opilá, tak mi pořád dokola opakuje, že mě chce namalovat. Ona je dnes opravdu dobrá malířka, ale jen mávnu rukou. Neděs lidi děvče. Namaluj si George, to je pěknej kluk. Usne mi v náručí, když křičí ranní chalupou Obituary. Slowly we rot, jo je to tak, někdy mám poslední dobou pocit, že hniju. Plzeň mě ubíjí. Paradox, co? Odešel jsem tam, abych nebyl zaprdlej navždy v Boleslavi, abych poznal svět a nakonec je to opačně. O víkendech žiju, přes týden jsem tak šíleně sám. Vytrhnul jsem kořeny a nikde je nezasadil. Kecáme o tom s klukama, cítí se hodně podobně. Pak začne George zpívat. Musím mu vzít sekyrku, aby se nezranil, ale pak nasloucháme nábožně.

Jizerkama zní smutná, nekonečně smutná africká lidová. Koukáme na Ještěd a před námi se toulají žirafy, sloni a buvoli. Lesknou se mu oči. Opilecký smutek. Stýská se mu po rodině, po ségrách, po vedru. Stojí tam na našem anglickým trávníku jako nějakej ebenovej šaman a je mimo. Padá rosa a mě najednou dojde, že jsem poslední dobou taky nějakej smutnej. Potřebuju ženskou, ženskou na celej život. Mámu mých dětí. Cítím v kostech, prozřel jsem, že proto jsem tady na světě. Pro obyčejnou rodinu, párek dětí, pohodovej život. Už jsem si zkusil dost, zasloužil bych si to. Ještě netuším, že mě čeká poslední obrovská zkouška. Něco, co bych nikdy nečekal. To ale ještě samozřejmě nevím, zatím jsem opilej, spokojenej, že se mi celá akce povedla uspořádat. Rád se dívám na kamarády, když jsou šťastný.

Se sousedkou ležíme na půdě, úplně pod střechou. Vypráví mi o sobě, o svým studiu v Praze. Nejdřív je to zajímavý, ale na rovinu, to je pořád samej umělec sem, samej umělec tam, průniky duší, éterický bytosti, taky čakry, kouzla a čáry, to já nechápu. Já jsem obyčejnej kluk, co chlastá s dělníky, co maká s cikánem, co je hrdej a svůj. Nechápu kavárenský řeči, nic moc mi neříkají. Některý básníky bych radši umlátil šiškou salámu. Dlouhý plky o ničem, na to nemám čas, protože v nádražce mají dobrý pivo a gothaj s cibulí. Ví o mě, že sem tam něco napíšu, ale nemám v tom žádný ambice. Necítím se být umělcem, nenavštěvují mě múzy. Pokud tedy nemají velký kozy a pořádný zadky. Položím ji prst na pusu, aby jako malířka pochopila, že mi jde o něco jiného. Pomalu střízlivím za rytmu vrzajícího kanape. Plním sousedské povinnosti s nadšením mladého kluka. 

Už je skoro poledne, když odběhne. Ještě mi řekne, že děkuje za inspiraci (to jako moje sémě?). Slezu dolů, tam už sedí kluci a mají hladinku. Moc nepiju, musím večer do Plzně. Nikam se mi nechce, protože je tu sranda. Ale nakonec sbalíme, jsme jak znovuzrození. To já po chalupě, kde se topí v kamnech, je tam suchej záchod a vůbec jste blíž přírodě, vždycky. Hlavy čistý, koukáme kupředu směle. Utvrzujeme se v tom, že jsme sice tři ztracení, ale určitě na nás někde čekají pořádný, poctivý, obyčejný holky, se kterýma bude sranda, budou mít heboučkou a pevnou náruč a oči jenom pro nás. Rozloučíme se s Vencou, hrozně mi v Plzni chybíš kámo, řeknu hodně tvrdě, protože my nemůžeme dávat najevo emoce. Pošle mě do prdele a tak vím, že ho zase rád uvidím. V Plzni vylezeme z vlaku a první hospoda je naše. Do Plasů nejedu, jdu s báglem rovnou na přednášku. Zase se ode mě všichni odvracejí. Smrdím, mám dlouhý vlasy, ale jsem hrozně hrdej na to, že jsem vágus a metalista.  

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 31. července 2021

Recenze/review - SCHISMOPATHIC - The Human Legacy (2021)


SCHISMOPATHIC - The Human Legacy
CD 2021, Selfmadegod Records

for english please scroll down

Není to tak dávno, co jsme se ve škole připravovali na jadernou válku. Pochodovali jsme v plynových maskách, dívali se na filmy z výbuchů. Strašili nás raketami a my se báli, že z nás budou jenom siluety otisknuté na stěnách domů. Byli jsme děti a hodili mezi nás slzný plyn, protože nepřítel byl blízko. Někdy v těchto dávných dobách vznikla i legendární polská grindcoreová kapela SCHISMOPATHIC. Psal se rok 1988 a my se toulali ulicemi v džínových vestách.

Extrémní metal, grindcore, ale i punk byli tenkrát něco jako víra, které jsme věřili. Hudba musela znít nahlas a kdo dělal větší hluk, tak byl lepší. Letos se pánové vrátili, aby nás poctili další dávkou syrového, old school grindového nářezu dle starých a stále platných postupů.


Když "The Human Legacy" poslouchám, tak mám opravdu pocit, že jsem zpět v devadesátých letech minulého století. Někdo zrovna zmáčkl tlačítko a rakety byly vypuštěny. Do mozku se mi zahryzl ostrý, surový zvuk, mozek se vaří ve vlastní šťávě a sirény řvou do světa, že apokalypsa začala. Rouška, pardon, plynová maska, se stala normálním kusem oblečení. Najednou je jedno, jestli si bohatý a mocný a nebo nemáš co jíst. Ve smrti je jediná spravedlnost. SCHISMOPATHIC přistupují k hudbě poctivě, řemeslně je vše zvládnuté na výbornou. Pánové sice nepřinášejí nic nového, ale  to bychom po starých psech ani neměli chtít. Osobně jsem spokojen a pokud se zrovna cítím znechucený z večerních zpráv, tak je album rozhodně dobrou volbou. Svět se možná za poslední roky hodně změnil, ale počet zlých a špatných lidí je stále stejný. Tohle je starý poctivý rebelský grindcore, syrový death metal, nahrubo nasekané zkažené maso. Nic pro slabé povahy, nic pro fanoušky, kteří nezažili strach z raket, z nepřítele, kteří se nepřipravovali od dětství na válku. Kultovní polští grindeři SCHISMOPATHIC vás svým novým albem "The Human Legacy" skalpují zaživa! Masakr!


Asphyx says:

Not so long ago, we were preparing for nuclear war at school. We marched in gas masks, watching movies from the explosions. They scared us with rockets and we were afraid that we would only be silhouettes printed on the walls of houses. We were children and threw tear gas between us because the enemy was close. Sometime in those ancient times, the legendary Polish grindcore band SCHISMOPATHIC was formed. It was 1988 and we were wandering the streets in denim vests.

Extreme metal, grindcore, but also punk were something like the faith we believed at the time. The music had to be loud, and whoever made more noise was better. This year, the gentlemen returned to honor us with another dose of raw, old school grind cuts according to old and still valid procedures.


When I listen to "The Human Legacy", I really feel like I'm back in the 1990s. Someone had just pushed a button and the rockets had been launched. A sharp, raw sound bit into my brain, my brain boils in its own juice, and sirens roar to the world that the apocalypse has begun. A veil, sorry, a gas mask, has become a normal piece of clothing. Suddenly it doesn't matter if you are rich and powerful or if you have nothing to eat. There is only justice in death. SCHISMOPATHIC approach music honestly, everything is handled with craftsmanship. Gentlemen don't bring anything new, but we shouldn't even want that from old dogs. Personally, I'm satisfied and if I feel disgusted with the evening news, then the album is definitely a good choice. The world may have changed a lot in recent years, but the number of bad and bad people is still the same. This is old honest rebel grindcore, raw death metal, roughly chopped spoiled meat. Nothing for weak characters, nothing for fans who have not experienced the fear of missiles, of the enemy, who have not prepared for war since childhood. The cult Polish grinders SCHISMOPATHIC scalp you alive with their new album "The Human Legacy"! Massacre!


Tracklist:
01. Intro – The Beginning Of The End
02. Faithful Slaves Of The System
03. Vote For Me
04. What Can You Say Then?
05. Technological Addiction
06. Deviated And Devoted
07. Proof Of Ignorance
08. Single-Use Existence
09. Landfill Site For Human Trash
10. Cut Their Ropes
11. Time Of History
12. Outro – The Human Legacy

pátek 30. července 2021

Recenze/review - EYE OF PURGATORY - The Lighthouse (2021)


EYE OF PURGATORY - The Lighthouse
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Nikdy nezapomenu na ten pohled plný bolesti a strachu. Na nataženou ruku a naději, že přežije. Neustále se to opakuje. Stojíme nad propastí, ledový vítr bičuje naše tváře. Nerozumím slovům, přesto vím, o čem mluví. O bolesti, o nenávisti, o šílených temných věcech. Možná je to tak lepší, to ví jenom tma pod námi. Padá po zádech, asi abych viděl tvář. Poslední úsměv, celé tělo je zahaleno tmou. Ještě uvidím záblesk světla a pak už následuje jenom nekonečná nicota.

Probudím se a přemýšlím, co měl tenhle sen znamenat? Je jen výplodem fantazie? Odkazem minulosti? Musím si poslechnout nějakou muziku. Volím druhé dlouhohrající album kapely EYE OF PURGATORY. Smečky, pod níž jsou podepsáni zkušení muzikanti - Rogga Johansson (Paganizer, Revolting), Taylor Nordberg (Ribspreader), Jeramie Kling (Venom Inc.). Jak asi tušíte, jedná se o surový death metal okořeněný studenými melodiemi. Vítejte v hlubinách temnoty!


EYE OF PURGATORY ve své tvorbě kombinují klasický švédský death metal s finskou melancholií. Výsledkem je jedovatý, studený koktejl, který bude chutnat všem starým fanouškům těchto stylů. Tematicky se kapela nechala ovlivnit dílem H.P. Lovercrafta. Potud je vše v nejlepším pořádku. Problém vidím pouze v tom, že se Roggovi riffy ve všech jeho kapelách již hodně opakují. Nadprodukce jeho tvorbě škodí. Možná by to chtělo trošku zvolnit, spousta fanoušků nestíhá sledovat ani názvy skupin, ve kterých hraje. Nicméně, "The Lighthouse" není špatným albem. Melodie, i když již stokrát slyšené jinde, na mě stále fungují. Možná je to tím, že EYE OF PURGATORY jsou jako celek přeci jen trošku jiní, než ostatní Roggovy skupiny, projekty. Celým albem se jako jedovatý had proplétá již zmiňovaná melancholie. Songy tak získávají na zajímavosti a zároveň si zachovávají drtivý účinek. Je to takové album na pohodu, dát si pivo a nic moc neřešit. Pád do hlubin přijde sám od sebe. S dobrým zvukem, inspirativním obalem a spoustou nápadů. Někde mezi naším a oním světem musela vznikat deska "The Lighthouse". V močálech věčnosti, v propastech sebevrahů. Mrazivý death metal s mrtvolnou příchutí!


Asphyx says:

I will never forget that look full of pain and fear. On the outstretched hand and the hope that he would survive. It keeps repeating itself. We stand above the abyss, the icy wind whips our faces. I don't understand the words, but I know what he's talking about. About pain, about hatred, about crazy dark things. Maybe it's better that way, only the darkness below us knows. He falls on his back so I can see my face. One last smile, the whole body is shrouded in darkness. I will still see a flash of light and then only infinite nothingness follows.

Will I wake up and wonder what this dream was supposed to mean? Is it just a figment of the imagination? A legacy of the past? I have to listen to some music. I am choosing the second full-length album of EYE OF PURGATORY. A band signed by experienced musicians - Rogga Johansson (Paganizer, Revolting), Taylor Nordberg (Ribspreader), Jeramie Kling (Venom Inc.). As you may have guessed, this is raw death metal spiced with cold melodies. Welcome to the depths of darkness!



EYE OF PURGATORY combines classic Swedish death metal with Finnish melancholy in their work. The result is a poisonous, cold cocktail that will appeal to all old fans of these styles. Thematically, the band was influenced by the work of H.P. Lovercraft. So far, everything is fine. I only have one problem that Rogg's riffs are repeated a lot in all his bands. Overproduction harms his work. Maybe he should slow down a bit, a lot of fans can't even follow all the names of the bands in which he plays. However, "The Lighthouse" is not a bad album. The melodies, although heard a hundred times elsewhere, still work for me. Maybe it's because EYE OF PURGATORY as a whole is a little different than Rogg's other bands, projects. The already mentioned melancholy is intertwined with the whole album like a venomous snake. The songs thus gain in interest and at the same time retain their overwhelming effect. It's such an album for relax, to have a beer and not solve anything much. The fall into the depths will come by itself. With good sound, inspiring cover and lots of ideas. Somewhere between our world and the other, the album "The Lighthouse" had to be made. In the swamps of eternity, in the abysses of suicide. Frosty death metal with a dead taste!


Track listing -
1. And From The Fog...
2. The Lighthouse
3. Fornever To Awaken
4. Carved In A Stone Bleeding
5. Pieces Of A Fading World
6. They Silently Await
7. Where Slowly Life Fades
8. Rotting Pathways
9. Rebirther

Line up -
Rogga Johansson (Paganizer, Revolting) - Vocals, Guitars
Taylor Nordberg (Ribspreader) - Drums, Lead Guitars, Keyboards
Jeramie Kling (Venom Inc.) - Bass

Artwork by Juanjo Castellano (The Black Dahlia Murder)
Logo by Christophe Szpajdel (Rogga Johansson)
Layout by Francesco Gemelli (Master)

KNIŽNÍ TIPY - My děti ze stanice ZOO - Christiane Vera Felscherinow, Kai Hermann & Horst Rieck (1978)


My děti ze stanice ZOO - Christiane Vera Felscherinow, Kai Hermann & Horst Rieck
1978, Oldag

Tenkrát v devadesátkách nikdo pořádně nevěděl, co to vlastně drogy jsou. Alespoň v mém okolí. My tak maximálně pivo, sem tam rum. Ale jeden můj kamarád do toho spadnul. Dealerům byla Praha malá a tak zavítali i k nám na malé město. Nechybělo moc, neměl jsem žádné informace, přesto jsem tak nějak podvědomě vytušil, že se nejedná o nic pro mě. Můj kamarád takovou sílu neměl. Paralela s knihou My děti ze stanice ZOO se sama nabízí. On měl tu výhodu, že se poměrně rychle dostal do dobré léčebny a měl kolem sebe nás, pravé kámoše. Christiane takové štěstí neměla. Ale aspoň po ní zbyla kniha, která by měla být povinnou četbou na základních školách. 

Četl jsem ji až po tom, co jsem několikrát navštívil kámoše v Bohnicích. Není to literárně dokonalé dílo, ale možná právě proto stojí za přečtení. Film se mi nelíbil, všechny jsem si představoval úplně jinak. Podle mě jsou dodnes drogy podceňované a jsou rozšířené víc, než si všichni myslíme. Nafrčení manažeři, smažky, co polehávají po ulicích, občas někomu jebne a ukáže nám, co drogy umí. Za volantem, v podchodu, všude. Důkazem budiž měření v odpadních vodách. Znám lidi, kteří podlehli "jenom trávě" a mají po letech hlavu vyhulenou a tupou. Přitom je pamatuji jako chytré jedince. 

Někdy nedokážeme unést celý svět na svých bedrech, někdy si nemáme s kým promluvit. V pubertě jsme zranitelní, sám si vzpomínám, jak jsem byl kolikrát zmatený a nevěděl jak dál. Jenže já měl štěstí, mnozí jako Christine ne. Knížka je výpovědí, které věřím. Dokonce jsem se byl podívat na místech, kde se příběh odehrává: https://www.deadlystormzine.com/2017/03/asphyxovy-zapisky-xi-ja-berlin.html Jo, přiznávám bez mučení, jako mladého mě tahle kniha hodně ovlivnila, vždycky jsem si na ni vzpomněl, když mi někdo nabízel psaníčko, papírek, lajnu, pilulku. Děje se to zcela běžně. Každý druhý den vidím, jak buzerují policajti lidi na přechodu, nasazují botičky na auto a kousek vedle partička vesele dealuje. Je to hnus a vždycky byl, přátelé.

Mě se na téhle dnes už klasice taky líbí styl, jakým svůj příběh Christiane vede, vše je syrové, ošklivé, uvěřitelné. Autoři, kteří její vyprávění sepsali, měli cit pro věc, dokázali vyjádřit to důležité. Ono je to vlastně celé o pekle, o nekonečném pekle, o poškození, o bezcitných lidech, o hnusu, před kterým zavíráme oči. Děsí nás představa, aby něco takového nezažily naše děti. Právě proto si myslím, že by si právě ony měly knihu přečíst. Třeba jim pomůže a nemyslete, ve 12 letech je už pozdě, doba se změnila. Na sociálních sítích se dějí věci, o kterých radši nechcete také vědět. 

Odstartoval to vlastně celé covid. Bylo víc času na čtení a tak jsem si řekl, že si zkusím znovu přelouskat některé knihy, které jsem čítával jako mladý. Podívám se na ně očima dospělého. My děti ze stanice ZOO mě baví i po letech. Vrátila se mi spousta věcí, zážitků. Navíc to budou brzy dva roky, co můj kamarád zemřel. Měl rodinu, děti, ale jeho srdce už bylo moc slabé. Často jsme se spolu o Christine bavili a tvrdil mi, že kdyby si knížku přečetl ještě předtím, než přijal pozvánku od jednoho hajzla na něco, co ho udělá šťastným, tak by tenkrát odmítl. Kdo ví? Každopádně, tohle dílo stojí rozhodně za pozornost. To mi věřte, mám to ověřené vlastním životem.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Na základě zpovědi zachycené na magnetofonových páscích zpracovali Kai Hermann a Horst Rieck autentický životní příběh německé narkomanky Christiany F.

Dnes již dospělá Christiane F. se poprvé ve svých dvanácti letech setkala v evangelickém centru pro mládež s hašišem, ve třinácti na diskotéce s heroinem. Brzo se stala na drogách závislou, přes den chodila do školy a odpoledne si spolu se svými přáteli-narkomany vydělávala na stanici ZOO peníze na drogu prostitucí. Její matka skoro dva roky netušila nic o dvojím životě své dcery. Christiane F. vypráví s obdivuhodnou snahou o přesnost a odzbrojující otevřeností o osudech dětí, o kterých se veřejnost dozvídá až z titulků novin, jež oznamují jejich smrt. Příběh Christiany F. se denně opakuje kdekoli na světě.

----------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 29. července 2021

Recenze/review - STENCH COLLECTOR - Effluviatorium Du Jour (2021)


STENCH COLLECTOR - Effluviatorium Du Jour
EP 2021, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Cítím ve vzduchu krev! Vstupuji do pokoje, kam mě zavedl zmatený a vyděšený svědek. Na některé věci si nelze nikdy zvyknout. Třeba na zohavená těla. A to teď nemyslím vyhaslé oči po domácí vraždě ze žárlivosti, ale o bestiích, kterým nestačí usmrtit. Musí ještě rozsápat, zničit, vybít si svoji nenávist. Podobní jedinci bývají často zkoumáni a bohužel, i obdivováni. Přitom by zasloužili oběsit. Aby si alespoň na chvilku zakusili to, co jejich oběť. Kdo to mohl udělat? A proč se tohle vůbec děje. Na některé obrazy nikdy nezapomenu.

Nezapomenu ani na prvotinu amerických death metalových špinavců STENCH COLLECTOR. Ti sice rozhodně nevymýšlejí nic nového a ani trošku se o to nesnaží, ale na rozdíl od mnohých jiných mě baví jejich EP "Effluviatorium Du Jour" poslouchat. Jen tak pro zajímavost, pochází z městečka Pawtucket, kde se narodil H.P. Lovercraft. Jinak se mi o kapele příliš zjistit nepodařilo. Jako spousta dalších dnes vcelku rozumně vynechává facebook apod. a naplno si užívá pravý underground.


Jinak se jedná o klasický, tradiční surový death metal, s vlivy třeba takových AUTOPSY nebo CANNIBAL CORPSE, PUNGENT STENCH, IMPETIGO, CARCASS, MORTICIAN. Častěji než kde jinde platí, že by si měl každý udělat názor sám. Deska je určena spíše pro podobné sběratele nechutných záležitostí, jako je moje maličkost. STENCH COLLECTOR rozhodně nejsou hudbou pro všechny. Uvědomme si, že se jedná o underground, zahraný ale od srdce a upřímně. Často si říkám, že mě podobné nahrávky baví o hodně více, než o mnohem slavnější jména. Mít neustále ruce po lokty v mrtvých tělech má jednu nespornou výhodu. Člověk si uvědomí, co je pro něj v hudbě důležité. "Effluviatorium Du Jour" není dokonalou nahrávkou, ale má v sobě drive a sílu starých kapel. A to mě na nich opravdu baví. Tady si nikdo na death metal jenom nehraje, vše je syrové, ošklivé, morbidní, stejně jako místo činu, které jsme spolu navštívili v úvodu dnešního článku. Připadám si jako v nechutné galerii smrti. Co je ještě normální? Na některé obrazy opravdu nikdy nezapomenu. Myslím si, že na STENCH COLLECTOR také ne. Mají v sobě totiž vše potřebné pro pořádnou pitvu na živém těle. Devastující, morbidní death metal, který chutná jako syrové maso!


sumarizace:

"Effluviatorium Du Jour" lze v určitých momentech přirovnat ke smečkám jako AUTOPSY, CANNIBAL CORPSE, PUNGENT STENCH, IMPETIGO, CARCASS, MORTICIAN. Dobrá společnost, co říkáte? Plesnivý death metal natlakovaný špinavými momenty, to celé zabalené ve velmi příjemném balení. Povedlo se vlastně všechno. Zvuk je bolestivý, obal nepřehlédnutelný a nápady? Těch je na albu nepřeberné množství. Každá skladba má v sobě pořádný kus shnilého masa, žhne a pálí, zadírá se mi každým dalším poslechem víc a víc pod kůži. Nevím, kolikrát jste byli přítomni u opravdové pitvy, ale představte si, že mrtvý byl postižen nějakou hodně zlou chorobou. Ruce máte od zkažené krve, ve střevech naleznete obrovské množství parazitů, o červech a sněti ani nemluvě. Vidíte to před sebou? Tak si k té představě pusťte ještě zmiňované album a zažijete dosud nepoznanou bolest. To vám garantuji a přidávám navíc potvrzení o vysoké kvalitě umírání. Jsou nahrávky, které na mě působí jako jed, podaný rovnou do žíly. STENCH COLLECTOR mi prořízli hrdlo velmi ostrým materiálem. U téhle desky zemřete v nekonečných křečích! Devastující, morbidní death metal, který chutná jako syrové maso!


Asphyx says:

"Effluviatorium Du Jour" can be compared to bands like AUTOPSY, CANNIBAL CORPSE, PUNGENT STENCH, IMPETIGO, CARCASS, MORTICIAN. Good company, what do you think? Moldy death metal pressurized with dirty moments, all packed in a very pleasant package. Everything went really well. The sound is painful, the cover noticeable and the ideas? There are a lot of them on the album. Every song has a big chunk of rotten meat inside it, it glows and burns, gazing more and more under my skin every time I listen to it. I don't know how many times you were present at a real autopsy, but imagine that the dead was affected by some very bad disease. Your hands are full of spoiled blood, you can find a huge amount of parasites in intestines, not to mention worms and gangrene. Do you see it in front of you? So to this idea play this album and you will experience a unknown pain. I guarantee this and add a certificate of high quality dying. There are records tthat act on me like a poison, given right into a vein. STENCH COLLECTOR cut my throat with very sharp material. Devastating, morbid death metal that tastes like raw meat!

Tracklist:
01. Welcome To The Effluviatorium
02. Gutworm
03. Bile Container
04. Eye Socket Maggots
05. Carrion Cellar

Stench Collector is:
Mark Pechak - Guitar, Bass, Vocals and Foley Effects
Shawn Chouinard - Drums


Info - festival Krhanice Open Air - 7. 8. 2021


Info - festival Krhanice Open Air - 7. 8. 2021

Zahrají Poppy Seed Grinder, Melancholy Pessimism, FOB, Shampoon Killer, Mivedantal, Neurotic Machinery, VOH, Ejakulující Kokos, Pigstyle a Vyliž Pípu.

Začátek je ve 13:00 a vstupné 250,- Kč.

info:

středa 28. července 2021

Recenze/review - VISCERAL SLAUGHTER - Welcome to the Slaughterhouse (2021)


VISCERAL SLAUGHTER - Welcome to the Slaughterhouse
CD 2021, Brutaller Records

for english please scroll down

Kapely z Jižní Ameriky (tentokrát z Brazílie) mám hrozně rád. Líbí se mi na nich jejich živočišnost, oddanost stylu, opravdovost. Ony si na nic nehrají, prostě do toho jdou srdcem. VISCERAL SLAUGHTER  patří přesně do žánru surového, syrového death metalu. Splňují všechny moje požadavky na příjemný poslech, na návštěvu katakomb a starých pohřebišť.

Je to jako rituál, pradávný rituál smrti. Po světě možná běhá spousta podobných smeček, ale Brazilci v sobě mají něco navíc. Takovou tu patinu, prašivost, čerstvě otevřený hrob, ve kterém je vám zkrátka dobře. Brazilci jsou brutální, nekompromisní a s ničím se moc nepářou. Také mají dobrý zvuk, bez toho by to samozřejmě nešlo.


Je jasné a pochopitelné, že dnes už asi nikdo nic nového v death metalu nevymyslí. Pokud se tedy nevydá cestou nesmyslných fúzí. VISCERAL SLAUGHTER na to jdou z druhé strany. Sází spíše na temnotu, chlad, na tradiční masakr. Jsou ortodoxní v tom, co hrají a dělají to velmi dobře. Nesnaží se zbytečně a křečovitě vymýšlet něco nového, ale spíše vám s chutí a nadšením rozsekají ksicht do krve. Na nějakou dobu se stali mými častými návštěvníky v přehrávači a opravdu jsem si jejich hudbu užíval. Má v sobě totiž něco navíc, možná tlak, energii, kterou jsou schopni na mě přenést. Nevím přesně, určitě bych našel spoustu proti názorů, ale dělat to nebudu. Mě "Welcome to the Slaughterhouse" zkrátka baví, nejvíce asi pro svoji upřímnost. Nezapomnělo se ale ani na dobré řemeslo, třeba styl hry bubeníka mě hodně oslovil. Riffy také řežou jako skalpel z kvalitní oceli. Jak říkám, mám rád kapely z Jižní Ameriky. Líbí se mi jejich styl a přístup k hudbě. Old school death metalový masakr v márnici!


sumarizace:

Smečky, jako jsou brazilští death metaloví VISCERAL SLAUGHTER, potkávám pokaždé moc rád. Už od prvního setkání, od prvních tónů, jsem smeten krutými riffy, pohřben zaživa a totálně zničen obrovskou energií, která z desky doslova sálá. Mám sto chutí vyběhnout ven a strhnout první chrám, který potkám. Tohle je totiž hudba, které mi koluje v krvi. Bezbožná, drsná, surová a šílená ze své podstaty.

Brazilci mě zkrátka smetli, vyvrhli mé vnitřnosti, aby mi do těla navěky zašili vetřelce v podobě jejich nové desky. Tohle je válka s nebem, nekompromisní, devastující. Je doufám jasné, kdo tentokrát vyhraje. Ano, jsou to VISCERAL SLAUGHTER, kteří se pro mě stali obrovským překvapením. Jsem rozsekán, hořím, měním se v popel, ze kterého jsem kdysi vzešel. Vynikající death metal, který připomíná tsunami plné tmy, špíny a zkažené krve!


Asphyx says:

I like to meet bands such as the Brazilian death metal VISCERAL SLAUGHTER. From the very first meeting, from the first tones, I have been swept away by cruel riffs, buried alive and totally destroyed by the enormous energy that literally radiates from the album. I like to run out and take down the first temple I meet. This is the music that circles in my blood. Unholy, harsh, raw, and mad by nature.

The Brazilians just swept me and threw out my guts, after all, they forever snatched the intruders in to my body in the form of their new record. This is a war of heaven, uncompromising, devastating. I'm sure who will win this time. Yes, it is VISCERAL SLAUGHTER, who became a huge surprise for me. I'm chopped, burned, I'm changing in the ashes. Outstanding death metal, reminiscent of a tsunami full of darkness, dirt and spoiled blood!


Tracklist:

01. Welcome To The Slaughterhouse
02. Antrum Of Corruption
03. Burden Of Madness
04. Sem Deuses – Sem Mestres
05. Death Factory
06. Imminent Torture
07. Spreading Death
08. Suicidal Army
09. Blood Trench
10. It’s Time To Kill
11. Cursed Scrolls (Krisiun Cover)



úterý 27. července 2021

Recenze/review - PLASMODIUM - Towers of Silence (2021)


PLASMODIUM - Towers of Silence
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Na počátku byl chaos. Velký třesk a pak chvíle ticha. Dovedu si představit, že potom následoval první riff. Druhé album australských maniaků PLASMODIUM by se do této chvíle hodilo. Když jsem si nahrávku "Towers of Silence" pustil poprvé, nechápal jsem ji. Nechápu ji dodnes. Je na mě příliš šílená, klaustrofobická.

Nemám se čeho chytit, nepobírám všechnu tu změť chaotických riffů. Chvílemi sice na povrch vypluje démonická pasáž, ale ihned je stržena do hlubin. Ambientní plochy se střídají s disharmoniemi. Nelíbí se mi to a zároveň mě deska přitahuje. Je to zvláštní pocit a divný poslech. Jedovatý black metalový vokál vše jen podtrhuje.


Jakoby mě někdo zavřel do obrovské nádoby a hodil do vody. Dívám se na celé tohle úchylné, avantgardní divadlo a připadám si jako návštěvník, který přiletěl na jinou planetu. Různé ruchy, šramot, šeptání mají vytvořit atmosféru. PLASMODIUM jsou velmi těžcí na poslech, málokdo je pochopí. Odmysleme si muzikanty, kteří hledají nové obzory, odmysleme si pozéry, kteří budou desku poslouchat proto, že jí nerozumí a myslím, že příliš fanoušků nezůstane. Možná se mýlím, ale těžko zařaditelné kapely nemívají davy pod pódiem. "Towers of Silence" je každopádně albem, ke kterému se vracet nebudu. Po setkáních bývám vyděšený a bojím se, aby se mi nespustil záchvat epilepsie. Hudba je pro mě skoro nerozluštitelná, nepříjemná a jde z ní strach. Asi to bude celé účelem, možná někdo podobné šílenství rád a s chutí ocení, ale já k nim patřit nebudu. Nechci se topit, nechci, aby mě bolely uši. Ale je to jen na vás. Třeba jste naladěni jinak než já. Víc myslím dodávat netřeba. Hudba mluví sama za sebe. Psychedelie, temnota, chaos!

Pro fanoušky - Portal, Teitanblood, Revenge, Altarage, Ulcerate, Mitochondrion, Deathspell Omega, Veilburner, Diocletian


Asphyx says:

There was chaos in the beginning. A big bang and then a moment of silence. I can imagine that the first riff followed. The second album of Australian maniacs PLASMODIUM would be useful so far. When I first played "Towers of Silence", I didn't understand it. I don't understand her to this day. She's too crazy for me, claustrophobic.

I have nothing to catch, I don't take all the mess of chaotic riffs. At times, a demonic passage floats to the surface, but it is immediately pulled into the depths. Ambient surfaces alternate with disharmonies. I don't like it and at the same time I am attracted to the record. It's a strange feeling and weird listening. Poisonous black metal vocals only underline everything.


It was as if someone had locked me in a huge container and threw me into the water. I look at all this perverse, avant-garde theater and feel like a visitor who has flown to another planet. Various noises, rumble, whispering are supposed to create an atmosphere. PLASMODIUM are very difficult to listen to, few people will understand. Let's think of musicians looking for new horizons, think of the posers who will listen to the record because they don't understand it and I don't think there will be too many fans left. I may be wrong, but hard-to-class bands don't have crowds under the stage. "Towers of Silence" is an album to which I will not return. After meetings, I tend to be scared and afraid that I will have a seizure of epilepsy. The music is almost indecipherable to me, unpleasant and scary. It will probably be the whole purpose, maybe someone will gladly and happily appreciate such madness, but I will not be one of them. I don't want to drown, I don't want my ears to hurt. But it's up to you. Maybe you're in a different mood than me. I think there is no need to supply more. The music speaks for itself. Psychedelia, darkness, chaos!

for fans - Portal, Teitanblood, Revenge, Altarage, Ulcerate, Mitochondrion, Deathspell Omega, Veilburner, Diocletian

Line up -
Fuath - Disembodiment
Demoninacht - Limbic Chaos
Nocentor - Reverberactions
Aretstikapha - Invocations
Yen Pox - Spiteful Whirlwind Generation

Artwork by Adam Burke (Imperialist, Lurk)

pondělí 26. července 2021

Recenze/review - OSSUARY - Addicted to Human Flesh (2021)


OSSUARY - Addicted to Human Flesh
CD 2021, Awakening Records

for english please scroll down

Ne nadarmo se říká, že démony lze spatřit nejlépe k ránu, když se nad hřbitovem povaluje mlha. Tentokrát všechno nasvědčovalo tomu, že bude klid. Hřbitov hlídám už dlouhá léta a ledacos jsem zde zažil, ale tohle bylo jiné. Výkřiky děsu, nářek, ozvěny, u kterých jsem se nemohl pohnout. Najednou přede mnou začínaly ožívat šílené hororové filmy. Pořád jsem tomu nemohl věřit. Až do chvíle, kdy mě rozsápali na kusy, až do doby, než jsem začal poslouchat album "Addicted to Human Flesh".

Jsou pod ním podepsáni kolumbijští OSSUARY. Parta maniaků, kteří se zhlédli ve starodávném death metalu. Kapela přesně pochopila, o co nám celou dobu v záhrobí jde. O přenesení atmosféry onoho světa mezi běžné smrtelníky. Myslím, že se vše povedlo na výbornou. Noční můry ožívají! 


OSSUARY jsou temní, šílení, dokáží svoje skladby přesně zacílit. Mají v sobě takový ten starý drive a sílu, odhodlání ničit. V některých momentech mi trošku připomínají CANCER, spoustu styčných bodů ale můžete najít i s jinými klasiky žánru. Je to vlastně jedno, normálnímu posluchači dnes jde jako mě hlavně o předanou energii, o zážitek, který z hudby máme. A nutno říci, že Kolumbijci nám přinášejí pořádnou porci shnilého masa. Prašivý zvuk, tradiční, morbidní obal, ale hlavně dobré nápady, tohle všechno dělá z nahrávky opravdu chutnou krmi. Vaše uši ale musí být nasměřovány mezi klasické hroby, mezi opravdové démony, kteří pohřbívají ještě do země. Pro mě je asi největším důkazem toho, že je album "Addicted to Human Flesh" dobré to, že mám při poslechu chuť mlátit do stolu pěstí, zvednout se a začít pařit po bytě. To zase tolik smeček neumí. Tohle je hudba pro zkušené vykradače hrobů, pro návštěvníky katakomb, kteří už přesně vědí, co chtějí. V tomhle je dnešní doma parádní, svět je spojený v jeden komunikační celek a já si s klidem mohu vychutnat mísu plnou zkažené krve, která byla uvařena na druhém konci světa. Kolumbijci zkrátka umí vytvořit tu správnou atmosféru. Old school death metal, který vás pohřbí zaživa! 


sumarizace:

Když jsem si pustil "Addicted to Human Flesh" poprvé, měl jsem pocit, že mi zamrzlo moje srdce. Poslouchal jsem nahrávku stále častěji a mé pocity se pořád opakovaly. OSSUARY letos vydali album, které mě přesvědčilo znovu o tom, že smrt dokáže být hodně blízko. Ledové melodie, pestré riffy a vokál plný hniloby. Celková atmosféra je pak podobná té, kterou můžeme potkat v márnicích u opuštěných hřbitovů. Na tomto CD by mělo být napsáno varování: „Pozor, obsahuje studené kousky zla!“ Letošní počin kolumbijských bojovníků mi přijde velmi ostrý, se spoustou morbidních nápadů, se skvělým zvukem i produkcí. Povolávám do zbraně všechny fanoušky old school death metalu! Onen svět opět hoří! Smrt už je stará a nepotřebná. Máme místo ní OSSUARY. Death metalová nahrávka, která je plná utrpení! Vynikající album plné špíny, hnisu a nálady temných kobek. Skvěle!


Asphyx says:

When I was listening to "Addicted to Human Flesh" for the first time, I felt that my heart was frozen. I listened to the recordings more often and my feelings were the same. OSSUARY released this year an album that convinced me again that the death can be very close. Icy melodies, colourful riffs and vocal full of rot. The overall atmosphere is similar to the mood we can meet at morgues in abandoned cemeteries. On this CD this warning should be written: "It contains cold pieces of evil!" This act of Columbian warriors is very sharp, with lots of morbid ideas, excellent sound and production. I call to arms all fans of old school death metal! The next world is again on fire! Death is already old and useless. We've got OSSUARY instead. Death metal record, which is full of suffering! Excellent album full of dirt, pus and mood of dark dungeon. Great!

Tracklist:
01. Laments Of The Void (Intro)
02. Psychic Spawn
03. The Earth Regurgitates
04. Wheel Of Torture
05. Blinded Fornicator
06. Gastronomic Carnage
07. Addicted To Human Flesh
08. Condemned To Impalement
09. Bloody Fantasies
10. Spell
11. A Morbid Lust For Death



neděle 25. července 2021

Recenze/review - INHUMATE - Brutal Slaughter (2021)


INHUMATE - Brutal Slaughter
CD 2021, Grind Your Soul Productions

for english please scroll down

Každý si představuje, že když nabourá s autem, tak se vše zpomalí jako v hloupých filmech. Ihned přijede záchranka a všichni se stanou hrdiny. Bohužel, realita bývá jiná. Řekněte mi, jak mám věřit v lidi, když se u každé bouračky sejde spousta tupců, kteří touží po co nejlepším záběru. Smrt v přímém přenosu. Krev, nářek, nikdo vám nepomůže. Čest výjimkám a ostatní ať táhnou do pekla. Náraz byl tentokrát neskutečně silný. Stejně jako nová deska francouzské death grindové legendy INHUMATE.

Mám jejich špinavý, neurvalý styl dlouhodobě velmi rád. Když dostanu chuť na pořádný masakr, volím jejich desky často. Poslední album "Expulsed" (2013) navíc beru jako takový svůj etalon dobrého death grindu poslední doby. I u novinky doslova cítím, jak mi praskají při poslechu kosti.


Na "Brutal Slaughter" se mi asi nejvíc líbí, jakou z desky cítím energii. Riffy jsou ostré, připadám si, jako bych spadl do obrovského mlýnu na maso. INHUMATE se soustředí na temnotu a tlak, je skvělé, že nepodlehli současnému trendu rádoby vtipných grinderů. Navíc opravdu umí hrát. Songy jsou rychlé, je radost poslouchat, jak vám kapela odděluje maso od tváře. Dělá to se zručností starých mistrů. Tohle je přesně deska pro fanoušky nekompromisních, šílených záležitostí. Žádné zbytečnosti, vše je ohlodané až do morku kostí. Album je jako srážka s náklaďákem naloženým lidskými těly. Francouzi vám vymáchají obličej v kaluži z krve a vy za to budete ještě rádi. Po formální stránce je také vše v nejlepším pořádku (zvuk pálí, žhne a obal se zajímavým motivem zaujme). Máme tu před sebou zkrátka skvělou nahrávku od kapely, která přesně a jasně víc, co chce - rozsekat vás na malé kousky, spálit a popelem nakrmit divoké psy. U "Brutal Slaughter" mám chuť pařit, skákat, ihned vyrazit na koncert. Ale také plivnout do obličeje všem, kteří si fotí a sdílí utrpení jiných. INHUMATE jsou poctiví bastardi ze starých dobrých časů! Jsem rád, že podobné smečky stále hrají. Můžu si tak užít ryzí, opravdovou hudbu zahranou od srdce! Death grindový atak, který vás vyvrhne zaživa! Masakr! 


Asphyx says:

Everyone imagines that when they crash by a car, everything slows down like in silly movies. An ambulance arrives immediately and they all become heroes. Unfortunately, the reality is different. Tell me how to believe in people when a lot of idiots come together at every crash, who want the best possible shot. Live broadcast. Blood, lament, no one will help you. Honour the exceptions and let the others go to hell. The impact was incredibly strong this time. Like the new album of the French death grind legend INHUMATE.

I have loved their dirty, unruly style for a long time. When I get a taste for a real massacre, I often choose their records. In addition, I take the album "Expulsed" (2013) such my standard of a good death grind of recent times. Even with the novelty, I literally feel that my bones cracking.


On "Brutal Slaughter" I probably like the most I feel the energy from the record. The riffs are sharp, I feel like I fell into a huge meat grinder. INHUMATE focuses on darkness and pressure, it's great that they didn't succumb to the current trend of pseudo funny grinders. On top they really know how to play. The songs are fast, it's a pleasure to listen to how the band separates the meat from your face. They do does it with the skills of old masters. This is exactly a record for fans of uncompromising, crazy things. No need, everything is gnawed to the bone. The album is like a collision with a truck loaded with human bodies. The French will rinse your face in a pool of blood and you will be happy for that. Formally, everything is also in the best order (the sound burns, glows and the cover have an interesting motif ). We simply have a great recording in front of us from the band, which precisely and clearly know what they want - to chop you up into small pieces, burn you and feed the wild dogs with ashes. At "Brutal Slaughter" I feel like steaming, jumping, going to a concert immediately. But also spit in the face of everyone who takes pictures and shares the suffering of others. INHUMATE are honest bastards from the good old days! I'm glad that similar bands are still playing. So I can enjoy pure, real music played from the heart! Death grind attack that will throw you out alive! Massacre!


about INHUMATE on DEADLY STORM ZINE:


Tracklist:
01. Phoenix
02. The Step
03. Hate
04. Saturn
05. I Want To Kill Some... (Part VI)
06. Gravité
07. Stardust
08. Omen
09. Moissonneurs D'âmes
10. Sick
11. Internal
12. Life
13. Eternal
14. Vice
15. Nail
16. Sublime


PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý devátý - Don Carlos.


Příběh tří stý devátý - Don Carlos.

Hodně jsem teď poslouchal dánské ARTILLERY. Death metal trošku ustoupil do pozadí, neměl jsem žádného dodavatele nové muziky. Jsem hodně vděčný klukům z Music Records, protože tam měli vždy rozdělené sekce podle stylů a kapel. Moje cesty tam vedly pokaždé, když jsem bral peníze z brigády. Pokud jsem je tedy nepropil. Ve škole jsem nestíhal, připadalo mi, že se na mě valí ze všech stran vzorce, poučky, příklady a definice. Strojařina je hrozně suchá, nezajímavá. Chodil jsem na přednášky a byl sám. Uzavřený ve své metalové bublině. Když už totiž někdo tenhle styl poslouchat, tak spíš modernější smečky a nebo takový ty hrozný zábavovky, který měly v Plzni vždycky hodně širokou základnu. Sem tam se na mě nějaká slečna, která chtěla zkusit asi někoho jiného, než byl střední proud usmála, ale to bylo tak nějak vše.

Chodili jsme podle předmětů i do různých kruhů. Seděl jsem vzadu a absolutně nechápal, co se u tabule děje. Pozoroval jsem své spolužačky, ale na strojárně to nikdy žádná hitparáda nebyla. Znovu proklínám svýho otce, který mě kdysi donutil jít na technickou střední školu. Tak nějak cítím, že tohle není nic pro mě. A tak sním. O metalových holkách, o akcích, o koncertech. Minule na blackovkách to sice bylo šílený, ale pořád jsem věřil, že v Plzni musí být i normální lidi. Jedním z nich byl Don Carlos, Karel, chcete-li. Už jsme se párkrát bavili na cigáru. Vypadá dobře. Jako člen Sepultury. Nosí i jejich triko. To nemůže být špatný člověk, říkám si, ale je mi trapný ho pozvat na pivo. Připadá mi to děsně teploušký. Situace se ale naskytne. Jednou jdou všichni, po jednom cvičení na zkoušky materiálu. Čepují tu Platan, kterej je hrozně hnusnej, ale všichni si pochvalují. Dají dvě a rozloučí se. My s Donem Carlosem pozvedneme znovu číši.

Hrál v kapele na bicí. Dobrý téma. Málem založíme kapelu. Hrozně machruju, jak a kde jsem všude působil. Jasně basa není problém, zpěv taky. Rozumíme si. Výběr kapel je jasnej, navíc je Carlos fakt fešák. Takovej ten typ, tichej, ale silnej. Holky na něj fakt letěly. Oproti mě měl tu obrovskou výhodu, že byl fakt hezkej. Ani nemusel žádnou ukecávat. Trošku mi připomínal mýho kdysi nejlepšího kámoše Kytku. To je taky věc. Chodil jsem plzeňskými ulicemi a měl často pocit, že jsem spoustu lidí viděl už v Boleslavi. Podobný typy. Jakoby byla Plzeň zrcadlem. Jen tu nepijí rum, ale ferneta. Když máme osmýho, blábolím. Karel je zvyklej a že si mě ihned vyzkouší u mikrofonu. Jde do budky a obvolá kamarády. Jedem někam za město, kde je stará budova. Vypadá vybydleně, ale otevře nám chlápek v tílku, s typickým lahváčem v ruce a umaštěnými kraťasy. V Americe by mohl dělat klasického sériového vraha.

Dá nám klíče. Don Carlos se rozcvičuje. Nehraje nějak technicky, ale je přesný a je slyšet, že má natrénováno. Přijdou další dva kluci. Basa a kytara. Jména po mě nechtějte. Oba mají plešatý hlavy, ještě před lety by je nikdo do kapely nevzal, v Boleslavi určitě ne. Jsem ožralej, na chodbě je basa piva. To se mi hodně líbí. Stěny jsou obloženy platy od vajíček (u nás jsme měli izolaci ukradenou ve škodovce). A prej mají přijít i nějaký holky. Dají mi do ruky mikrofon, profouknu ho a začnu do toho řvát nějaký nesmysly. Hrajem asi dvě minuty a přeruší mě. "Ty vole, co to děláš?": zeptá se mě basák. No, snažím se zpívat. Jako pěkný, ale tys nepoznal, že to je stará Odyssea? Čumím jak puk. Jsem úplně mimo. Je mi vysvětleno, že je to slavná plzeňská kapela. Měl bych se stydět, ale jinak prý docela dobrý. Osobně si to moc nemyslím, ale dejme tomu. Konečně se objeví dvě slečny a obě jdou ke Karlosovi. Obejmou ho a celou dobu koukají jen na něj.

Chci bejt bubeník. Závidím mu, protože po zkoušce mě nechá napospas periferii. Nevejdu se do auta. Tak jdu pěšky, aspoň vystřízlivím. Kolem jsou továrny, opuštěný továrny, špína a rezavý potrubí. Vyloženě metalové prostředí. Poslouchám ARTILLERY a říkám si, co jsem komu udělal, že na mě všichni tak serou? Je problém ve mě? Nehodím se sem? Jsou to pro mě úplně nový pocity. Bojuju najednou jako nějakej osamocenej viking. Dojdu na konečnou tramvaje. Konečně nebloudím. Jedu tři zastávky a zapadnu do první hospody. Zrovna koukají na fotbal. U jednoho stolu sedí Karel i slečny. Jdu k nim a říkám mu, že mě nasrali, tohle se nedělá, vůbec to tady neznám. Pošlou mě do prdele. Don Carlos byl dobrej kluk, ale jakmile se kolem něj motaly nějaký ženský, tak se z něj stal šílenej magor. Ale stejně, nešlo ho nemít rád. Řekne mi, ať nemelu kraviny a sednu si ke stolu. Udělám to rád, jen mě štve, že se slečny tulí jen k němu, na mě sere bílej tesák.

Hned po zavíračce mi zase zmizí. Cejtím se jak kořen, křen, kterejm jsem se vždycky smál, když jsem balil holky já. Hergot, to chci fakt tolik? Jsem obyčejnej kluk, ani ne moc chytrej, ale zase ne tupá lopata, hezkej tak akorát, když chci a nemám morousovitou náladu, tak dokážu bejt i vtipnej. Tak proč mě v Plzni žádná nechce? S Ester to je v Boleslavi všelijaký. Sice spolu pořád spíme, ale už se spolu moc nebavíme. Jsem čestný muž a šlechtic, říkám si asi nahlas, protože se ode zdi odlepí nějaká slečna. Očividně taková ta lepší kurva. Je tam nějakej podnik a jestli nemám čas a nechci se pobavit. Jsem fakt opuštěnej, ale mě tohle nikdy nerajcovalo, to si radši koupím nějaký CD, než platit drahý drinky sice hezký, ale ne moc chytrý holce. Omluvím se, i když je její zadek nádhernej. Mumlám si pro sebe, připomínám takový ty podivný existence, vsáklý do sebe.

Další noc v ulicích, další probděné hodiny. Deficit spánku doháním zase na pokoji v Plasích. Carlos se v mém životě jen mihl, škola ho bavila ještě méně než mě a po pár měsících šel radši na vojnu. K hradní stráži. On byl fakt předpisovej fešák. Ne, nebyl to kámoš na život a na smrt, jestli mi rozumíte, ale aspoň mi pomohl překonat můj pozvolný přerod v Plzeňáka. Začátky v novém městě pro mě byly těžký, šílený, byl jsem fakt ztracenej v úplně cizím prostředí. Jako vždycky jsem se pro něco nadchl, viděl naději a dostal častokrát po čuni. Už mě nebavilo dojíždění. 

Každodenní utopenci v hospodách, abych ušetřil za jídlo. V menze jsem měl sice možnost se najíst, ale když jsem tam 2x byl, tak jsem měl pocit, že na mě každý pořád kouká. To jsou fakt lidi pořád ve střehu, když vidí metalistu? Měl jsem jen dlouhé vlasy, marteny a křiváka. Možná to triko Cannibal Corpse? Včera jsem se bavil s jedním starším klukem. Mám prej vydržet, až skončí první semestr, spousta lidí odejde. Pak mám vzít flašku a zajít za vedoucím kolejí. Prý je to pěkný kokot, ale kdo dneska není. Svítá mi naděje. A mám muziku. Ono to nebude tak hrozný. Ještě by to chtělo nějakou ženskou. Asi jsem moc vybíravej. Uvidíme.


Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 24. července 2021

Recenze/review - FRACTAL UNIVERSE - The Impassable Horizon (2021)


FRACTAL UNIVERSE - The Impassable Horizon
CD 2021, Metal Blade Records

for english please scroll down

Kdysi dávno se mi zdál sen, že jsem šel do koncertní síně a tam místo kvarteta se smyčci seděla parta metalistů, která když začala hrát, tak bylo publikum vyděšené. Uběhlo několik let a já si s klidem podobnou situaci dovedu představit. FRACTAL UNIVERSE jsou z Francie a tvoří promyšlený, inteligentní death metal. Tedy, on je to vlastně death metal jen v určitých momentech, jinak se jedná o změť výletů do různých směrů. Zpočátku pro neznalého trošku chaos, ale když se zaposloucháte pořádně, tak zjistíte, že se kapele povedlo umíchat vcelku chutný koktejl.

Více než kde jinde zde ale platí, že musí mít posluchač alespoň nějakou fantazii. Novinka mi nepřijde nikterak temná, dokonce bych řekl, že všechno jsem už někde slyšel. Ale to je vlastně problém všech současných kapel. Záleží, jaký styl se líbí zrovna vám. Pohybujeme se zde totiž v progresivních vodách a tam se na nějaké meze či mantinely příliš nehraje.  


Skoro hodinu trvající preludium. Jemné, čisté vokály, zpěvavé refrény. Opravdu si chvílemi připadám jako na koncertě jazzové kapely nebo vážné muziky. FRACTAL UNIVERSE patří mezi hledače, kteří death metal berou jen jako jeden z prostředků k vyjádření. A vy máte jako vždy dvě možnosti. Můžete si založit ruce a spokojeně pokyvovat hlavou nad tím, jak je kapela "krásně rozevlátá", "progresivně strastiplná", "vznešeně smutně-snubná". A nebo jít pryč. Poslední roky se spousta skupin vrací až někam do sedmdesátých let minulého století. Ano, máme tu i rock, heavík, art. Schválně jsem zkusil pustit desku "The Impassable Horizon" jednomu staršímu pánovi, co hudbu stále rád poslouchá (a rozumí ji) a on mi jen odříkával jména, kterým jsou FRACTAL UNIVERSE podobní. A že mu vadí, jak je všechno zbytečně rozvláčné, jak forma převážila nad obsahem. V něčem s ním souhlasím, v mnohém ne. Nejsem asi tak nadšený (ani zklamaný) jako většinový současný moderní posluchač, ale prozraďte mi prosím, proč zase ten saxofon? Uff, co je tohle za módu? Podobné desky se u mě nikdy příliš neohřejí. Ale musím uznat, že v některých momentech jsou Francouzi opravdu zajímaví. Ale vaty je také dost, někdy až moc. Inu, co nadělám, takhle se dnes chce, aby se hrálo. Tohle je deska, která nebude štvát ani vašeho souseda. Navíc mu můžete tvrdit, že je to death metal. No dobře, tak si nechte chutnat. Já prostě nemůžu překousnout takový to uáááá, áááá, ááá, áá. Plus tedy ten saxofon. Jinak v cajku. Progresivní death metal z jiných sfér! Kterému tedy skoro vůbec nerozumím. 


sumarizace:

FRACTAL UNIVERSE hrají progresivní formu death metalu a hrají ji dobře. Na novince kombinují melodické pasáže s těmi ostřejšími. Z alba je cítit pohoda, naléhavost. V určitých chvílích sice trošku ztrácí na intenzitě, ale jako celek vás určitě nezklame. Na své si přijdou hlavně fanoušci, kteří chtějí objevovat v hudbě stále nové motivy. "The Impassable Horizon" je dobrým albem, pestrým, zajímavým. Jen mi připadá, že občas se skladby rozpadají, nedrží pohromadě. Každopádně, pokud máte chuť na něco neotřelého, určitě tuhle desku zkuste. Zklamáni rozhodně nebudete. Progresivní death metal z jiných sfér!


Asphyx says:

FRACTAL UNIVERSE play the progressive form of death metal and they do it well. They combine melodic passages with the sharper on the news. I'm feeling well-being and urgency. The album looses a little bit intensity in some moments, but as a whole it won't disappoint you. The fans who want to discover still new themes in the music will have a field day. "The Impassable Horizon" is a good album, colourful, interesting. It seems to me that the songs sometimes disintegrate, they don't hold together. Anyway, if you fancy something fresh, try this album. You won't be definitely disappointed. Progressive death metal from other spheres!



Tracklist:
01. Autopoiesis (04:01)
02. A Clockwork Expectation (05:11)
03. Interfering Spherical Scenes (03:57)
04. Symmetrical Masquerade (04:20)
05. Falls of the Earth (05:04)
06. Withering Snowdrops (03:30)
07. Black Sails of Melancholia (04:46)
08. A Cosmological Arch (05:20)
09. Epitaph (04:48)
10. Godless Machinists (08:10)
11. Flashes of Potentialities (acoustic) (03:46)
12. A Clockwork Expectation (radio edit) (04:36)



TWITTER