Najednou jsem měl pocit, že na mě někdo zezadu šáhnul. Mráz mi pronikl až do morku kostí. Otočil jsem se a tichá ulice byla jako každý den brzy ráno úplně prázdná. Uslyšel jsem jedovatý šepot a znovu se podíval stejným směrem. Mezi stromy stála postava bez tváře. Usmívala se. Ztuhla mi krev v žilách, nemohl jsem se hýbat. Podala mi ruku a její hlas bolel. Přišla si pro mě, má vlastní smrt. Těšil jsem se, protože teď už budu poslouchat jenom temnou, mrazivou a děsivou hudbu.
Švédská doom death metalová smečka SHROUDED IN DARKNESS dokáže vytvořit podobně smutnou, záhadnou a absolutně temnou atmosféru. Opět jsem se na svých toulkách podzemím setkal s nahrávkou, kterou o hodně raději poslouchám, než o ní píšu. Došlo k vzájemnému přenosu emocí. Umřel jsem a znovu se narodil. A to vše za zvuků "Be None of You".
SHROUDED IN DARKNESS ve mě dokázali vyvolat smutné vzpomínky. Byl jsem při poslechu znovu na pohřbu, ukládali jsme rakev do země a moje srdce krvácelo. Dlouhé, emotivní skladby jsou napsány velmi dobře. Stačí jen přistoupit na chladnou a mrazivou hru, kterou s námi Švédové hrají. Zvuk mě řeže a zanechává po sobě krvavé stopy (Dan Swanö). Nad obalem (Gustave Doré) přemýšlím a nemohu na něj zapomenout. Jsou na něm pravděpodobně démoni, které potkávám ve svých představách. Dívali jste se někdy na špinavou řeku? Na její převalující se vlny, plné mrtvých těl? Pánové mě vzali díky své hudbě na výlet až do míst, kde se vstupuje na onen svět. Potkali jsme spolu duše zemřelých, nasáli tajemnou atmosféru plnou nahrubo nasekané tmy. Nebudu vám tentokrát album přirovnávat k jiným, není to nutné. Lepší bude, když si poslechnete ukázky. Nejlépe v noci, až se v ulicích objeví první přízraky. Ulehněte do svých rakví a poslouchejte pozorně. Nikdy se neotáčejte za sebe! Přiznávám, "Be None of You" je deskou, která na mě má až magický účinek. Působí jako krvavá mlha, jako děsivý stín. Je záhadná a zcela podmanivá. A teď už mě prosím nechte, musím jít. Čeká na mě. Moje vlastní smrt. Má obličej bez tváře, zahalený v kápi. A v rukou drží novinku od SHROUDED IN DARKNESS. Temnota duše, temnota mysli, podmanivý doom death metalový zážitek z onoho světa!
Asphyx says:
Suddenly, I felt like someone had touched me from behind. The chill penetrated me to the core. I turned around and the quiet street was completely empty, like every day early in the morning. I heard a venomous whisper and looked in the same direction again. A faceless figure stood among the trees. She was smiling. My blood stiffened in my veins, I couldn't move. She held out her hand and her voice hurt. She had come for me, my own death. I looked forward to it, because now I would only listen to dark, chilling and terrifying music.
Swedish doom death metal pack SHROUDED IN DARKNESS can create a similarly sad, mysterious and absolutely dark atmosphere. Once again, on my wanderings through the underground, I came across a record that I much prefer listening to than writing about. There was a mutual transfer of emotions. I died and was born again. All to the sound of "Be None of You".
SHROUDED IN DARKNESS managed to bring back sad memories. I was at the funeral listening to it again, we were putting the coffin in the ground and my heart was bleeding. The long, emotional songs are very well written. We just have to acquiesce to the cold and chilling game the Swedes play with us. The sound cuts me and leaves a trail of blood (Dan Swanö). The cover art (Gustave Doré) makes me think and I can't forget it. It probably has demons on it that I meet in my imagination. Have you ever looked at a dirty river? Its rolling waves, full of dead bodies? The gentlemen took me on a journey through their music to the places where one enters the other world. We met the souls of the dead together, soaked up the mysterious atmosphere of the coarsely chopped darkness. I won't compare the album to others this time, it's not necessary. It's better if you listen to the samples. Preferably at night, when the first ghosts appear in the streets. Lie back in your coffins and listen carefully. Never look behind you! I admit, "Be None of You" is a record that has an almost magical effect on me. It's like a bloody fog, like an eerie shadow. It's mysterious and completely captivating. Now, please, let me go. I have to go. She's waiting for me. My own death. My face is faceless, hooded. And in her hands, she's holding the new SHROUDED IN DARKNESS. Darkness of the soul, darkness of the mind, an immersive doom death metal experience from the other world!
Vzbudil jsem se hodně brzy ráno. Musel jsem ven. Kousek za městem je starý hřbitov. Náhrobky ležely pod sněhem a krkavec sedící na jednom hrobě mi dával na vědomí, abych vstoupil. Mráz mi pronikal do kostí a mozek se vařil ve vlastní šťávě. Nevěděl jsem, jestli mám strach a nebo ne. Démoni a pradávné příšery mi pokynou a ukáží, kudy mám jít. Otevírám dveře do staré kobky a vcházím dovnitř. Zde, v mlhavém oparu, je vstup do ztraceného města. Přesně takhle jsem si jej představoval ve svých nočních můrách. Vypadá jako na nové desce slovenských DOOMAS.
Není žádným tajemstvím, že mám tuhle smečku moc rád. Vždy jsem na nich obdivoval schopnost napsat skvělé, temném magické melodie a vytvořit tím zcela podmanivou atmosféru. Na nové desce jde kapela ještě dále do podzemí, mezi dlouhé stíny. Kult Cthulhu znovu ožívá a já se ztrácím v absolutní tmě.
"R'lyeh" je volným pokračováním předchozích nahrávek. DOOMAS jsou ve vynikající formě, skladby mají tentokrát ještě více vrstev, jsou pestřejší, košatější. Víc odstínů šedé a černé barvy, více mrazivých pasáží. Přidávám hlasitost a našlapuji opatrně. Pod nohama mi křupou staré prašivé kosti. Bestie, příšera, musí být něčím nakrmena. Zlem, nenávistí, hudbou. Vše je postavené na zajímavých neotřelých melodiích, mocném vokálu a drtivých rytmech. Pánové si hrají s melodiemi jako šelma s kořistí. Mají opět skvělý zvuk (Adam Mičinec), velmi mě zaujal i děsivě krásný obal. Přesně vystihuje to, co se na albu odehrává. Letos jsou slovenští maniaci krutější, syrovější, drsnější, záhadnější. Osobně je pro mě hrozně příjemné sledovat jejich vývoj. Procházíme se spolu ztraceným městem a došlo k vzájemné interakci. Hudba u mě musí probudit emoce, chytit mě a "R'lyeh" mi proniklo do žil jako prudký jed. Všechno ostatní jde stranou. Existuje už jenom temnota a muzika. Toulám se v lesích, navštěvuji staré hřbitovy a kráčím do rytmu. DOOMAS se povedlo nahrát skvělou desku po všech stránkách. Nejedná se ale jenom o dobře odvedené řemeslo. Songy v sobě mají něco navíc. Feeling, drive, velkou sílu, načerpanou v podzemí. Nezbývá mi nic jiného, než nahrávku doporučit všem tmářům a prokletým. Poklekněte a skloňte hlavu! Příšera se probudila! Dark death doomový epos plný krvavých stínů!
Asphyx says:
I woke up very early in the morning. I had to go out. There's an old cemetery just outside of town. Tombstones lay under the snow and a raven sitting on one grave signaled me to enter. The chill seeped into my bones and my brain boiled in its own juices. I didn't know whether to be afraid or not. Demons and ancient monsters beckoned and showed me which way to go. I open the door to the old dungeon and step inside. Here, in the misty haze, is the entrance to the lost city. This is exactly how I imagined it in my nightmares. It looks just like the new Slovak DOOMAS record.
It's no secret that I love this pack. I've always admired their ability to write great, darkly magical melodies and create a completely captivating atmosphere. On the new record, the band goes even further underground, amongst the long shadows. The cult of Cthulhu comes alive again and I lose myself in absolute darkness.
"R'lyeh" is a loose continuation of the previous recordings. DOOMAS are in excellent form, the songs have even more layers this time, and they are more colorful and more vivid. More shades of grey and black, more chilling passages. I turn up the volume and tread carefully. Old, dusty bones crunch under my feet. The beast, the monster, must be fed something. Evil, hatred, music. It's all built on interesting, novel melodies, powerful vocals, and crushing rhythms. The gentlemen play with the melodies like a beast with its prey. They have a great sound again (Adam Mičinec), I was also very impressed by the eerily beautiful cover. It describes exactly what is happening on the album. This year the Slovak maniacs are crueler, rawer, harsher, and more mysterious. Personally, I find it enjoyable to follow their development. We're walking through a lost city together and there's been a mutual interaction. Music has to awaken emotions in me, grab me, and "R'lyeh" went through my veins like a violent poison. Everything else goes by the wayside. There is only darkness and music. I wander in the woods, visit old cemeteries and walk to the beat. DOOMAS has managed to make a great record in every aspect. But it's not just about craft done well. The songs have something extra in them. Feeling, drive, great power, drawn from the underground. I have no choice but to recommend the record to all the dark and the damned. Kneel and bow your head! The monster has awakened! Dark death doom epic full of bloody shadows!
Pojďte se se mnou vydat po stopách ztraceného času. Do dob, kdy neexistoval internet, lidé k sobě měli blíž a světu vládly kapely jako CANDLEMASS, BLACK SABBATH a beat generation pomalu odcházela v zapomnění. Mí rodiče měli spoustu gramodesek s rockem, doomem a hippies pomalu zastárli. Nebo ještě dále do historie, když se ulicemi Prahy toulal rozervaný Václav Hrabě a Mrtví nemohli milovat.
Občas se setkám s hudbou, o které nemá cenu psát. Lepší je jí poslouchat. Zavřít se do temného pokoje, brouzdat ve vzpomínkách a nechat pod nohama křupat čerstvý sníh. Právě v těchto momentech, s novým albem "Whose Hearts Petrified" od pražských démonů TRAHIR v přehrávači a dobrou knihou, je mi momentálně nejlépe. Normálně se věnuji a poslouchám extrémnější muziku. Ale základy, ze kterých vznikla, uctívám bezezbytku.
Jeden můj kamarád říká, že dnes je vlastně všechna muzika retro, což podepisuji vlastní krví. Jenže jsou kapely, které se jenom tak tváří. A pak jsou ty, jako TRAHIR, kterým prostě věříte. To je pro mě asi nejdůležitější. Zaslechnout lze odkazy na slavné kapely, které formovaly (stoner) rock, doom, heavy metal. Myslím, že každý si najde ty své a nemá cenu je vypisovat. Lepší je přidat hlasitost, užít si čistý a zároveň "starý" zvuk z The Barn studia, pokochat se nad stylovým obalem (Moonroot - Vojtěch Doubek). Songy čpí okultismem, pelyňkem, špínou i krví. Kapela jde na dřeň, základní riffy jsou ohlodány na kost. Samostatnou kapitolou jsou pak texty, které rozhodně stojí za pozornost (opravdu klobouk dolů - fantasy, sci-fi, historie, literatura - ano, Václav Hrabě, za toho asi největší dík). Kolem jsou potom vystavěny košaté a zajímavé kompozice. Jako bych se toulal zimní krajinou a došel až na staré pohřebiště. Někde tam, uprostřed lesa, s přízraky v zádech, se musela hudba nahrávat. Je jako vzpomínky na ztracené časy, o kterých mi vyprávěli rodiče. Je v ní bolest i radost, jemná a zároveň syrová energie. Nahrubo nasekaná tma i tajemno. Doporučuji poslouchat v klidu a s myslí naladěnou na smutek. Budete se usmívat, někteří možná i plakat. Obejmete své milé, zapálíte svíčku za všechny, kteří měli tuhle desku poslouchat s vámi a již nemohou. Vynikající vokály, spousta zajímavých momentů, prvotřídní provedení, ale i chvění, jiskra, která se změní v plamen. Pokorně se skláním před touto nahrávkou! Heavy doom rockové album, které vás spálí zevnitř!
Asphyx says:
Come with me on the trail of lost time. Back in the days when there was no internet, people were closer to each other and bands like CANDLEMASS, BLACK SABBATH ruled the world and the beat generation was slowly fading into oblivion. My parents had a lot of gramophone records with rock, doom and hippies slowly got old. Or even further back in history, when a ragged Václav Hrabě roamed the streets of Prague and the Dead couldn't love.
Occasionally I come across music that is not worth writing about. Better to listen to it. To shut myself in a dark room, to wade through memories and let the fresh snow crunch under my feet. It's in these moments, with the new album "Whose Hearts Petrified" by Prague demons TRAHIR in the player and a good book, that I'm at my best at the moment. Normally I'm hanging out and listening to more extreme music. But I worship the foundations from which it was created completely.
A friend of mine says that all music today is actually retro, which I sign with my own blood. But there are some bands that are just pretending to be. And then there are those, like TRAHIR, that you just believe them. That's probably the most important thing for me. You can hear references to famous bands that shaped (stoner) rock, doom, heavy metal. I think everyone will find their own and there is no point in listing them. It is better to turn up the volume, enjoy the clean and at the same time "old" sound from The Barn studio, admire the stylish cover (Moonroot - Vojtěch Doubek). The songs reek of occultism, wormwood, dirt and blood. The band goes to the core, the basic riffs are gnawed to the bone. A separate chapter are the lyrics, which are definitely worth paying attention to (hats off to them - fantasy, sci-fi, history, literature - yes, Václav Hrabě, probably the biggest thanks to him). Around it are then built colourful and interesting compositions. It's like wandering through a winter landscape and arriving at an old burial ground. Somewhere there, in the middle of the forest, with ghosts at its back, the music must have been recorded. It's like memories of lost times my parents told me about. There's pain and joy in it, a subtle and raw energy at the same time. Coarsely chopped darkness and mystery. I recommend listening quietly and with your mind tuned to sadness. You will smile, some may even cry. You will hug your loved ones, light a candle for all those who should have listened to this record with you and no longer can. Excellent vocals, lots of interesting moments, top notch performances, but also a tingle, a spark that turns into a flame. I humbly bow before this record! Heavy doom rock album that will burn you from the inside!
Už nastal čas. Už můžu začít psát. Nové album ve mě uzrálo. Tentokrát to chtělo trošku čas, aby vynikly lépe jednotlivé nápady a jemné nuance. Mám to tak nastavené. Nemůžu dodat svůj názor během několika poslechů. Hudba u mě musí uzrát. Teprve až potom mohu sepsat pár slov. CANDLEMASS jsou navíc jednou z prvních metalových kapel, které jsem jako mladý slyšel. Jako fanoušek jsem si musel získat nadhled.
Pod nohama mi křupal čerstvý sníh. Démoni se ještě toulali ulicemi a já přemýšlel, proč mám vlastně hudbu těchto Švédů tolik rád. Připadá mi vznešená, mocná a zároveň syrová a zemitá. Navíc, v létě jsem měl možnost je potkat alespoň na několik okamžiků na skvělém festivalu SYMBOLIC osobně. Na novinku jsem se moc těšil a i když mi zpočátku nelezla příliš do uší, postupně se stala mojí součástí. Čas nastal.
Nejvíc mě asi fascinují vokály, návrat mistra Johan Längquist se rozhodně vyplatil. Není to ale jenom zpěv. Z motivů cítím takovou tu poctivost sedmdesátých let. Zpěvnost a schopnost napsat dobrou skladbu. CANDLEMASS samozřejmě nepřicházejí s ničím novým. Jsem tomu moc rád. Jsou natolik originální, že by byla velká škoda měnit zavedené postupy. Letos pobublává síla jakoby v pozadí, nahrávka je svým způsobem až "zákeřná". Tváří se nepřístupně, možná i trošku obyčejně, ale klame tělem. Když totiž vydržíte a necháte na sebe album působit, budete odměněni skvělým zážitkem. Mrazí mě v zádech, když chodím spící přírodou. Pomíjivost, nicota. Připadám si jako tibetský mnich, který se usmívá. "Sweet Evil Sun" je hodně silnou nahrávkou. A to po všech stránkách (zvuk, obal produkce jako vždy na výbornou). Odkazuje na samotné základy, které kapela kdysi sama položila. Je opusem pro všechny smutné duše. Pro krásné okamžiky s knihou, nejlépe po dlouhém výletě v lesích. Pokaždé, když desku doposlouchám, přijdu si jako znovuzrozený. Je v ní totiž naděje i energie, chvění, jiskra. Kdo jste stál vedle mě v létě na koncertě, určitě víte, o čem píšu. Jsme děsný tvďáci, kteří většinou poslouchají úplně jinou muziku. Ale jakmile vydají novinku CANDLEMASS jde všechno ostatní stranou. Hodiny tikají, už nastal čas. Omluvte mě, "Sweet Evil Sun" je pro mě osobním zážitkem. Už musím jít. Čeká mě krása a věčnost. Majestátní, smutná doom metalová symfonie!
Asphyx says:
The time has come. I can start writing now. The new album is ripe in me. This time it took a bit of time for the individual ideas and subtle nuances to come out better. It's the way I'm set up. I can't give my opinion in a few listens. Music has to mature in me. Only then can I write a few words. Moreover, CANDLEMASS is one of the first metal bands I heard when I was young. As a fan, I had to gain perspective.
Fresh snow crunched under my feet. The demons were still roaming the streets and I wondered why I actually liked the music of these Swedes so much. I find it sublime, powerful and at the same time raw and earthy. Plus, I had the chance to meet them in person at least for a few moments at the great SYMBOLIC festival this summer. I was really looking forward to this new release and although it didn't really catch my ear at first, it gradually became a part of me. The time has come.
The vocals probably fascinate me the most, the return of the master Johan Längquist has definitely paid off. But it's not just the singing. I can feel that seventies honesty in the themes. The singing and the ability to write a good song. Of course, CANDLEMASS don't come with anything new. I'm very happy with that. They are so original that it would be a great shame to change the established methods. This year, the power seems to be fading in the background, the recording is almost "sneaky" in a way. It looks unapproachable, maybe even a bit ordinary, but it deceives with the body. Because if you hang in there and let the album work on you, you will be rewarded with a great experience. I get chills when I walk through sleeping nature. Transience, nothingness. I feel like a Tibetan monk smiling. "Sweet Evil Sun" is a very powerful record. And it's strong in all aspects (sound, cover, production as always). It refers to the very foundations that the band once laid themselves. It is an opus for all sad souls. For beautiful moments with a book, preferably after a long trip in the woods. Every time I finish listening to the album, I feel reborn. There is hope and energy, a tingle, a sparkle. If you stood next to me at a concert this summer, you know what I'm writing about. We're tough guys who usually listen to completely different music. But once they release a new CANDLEMASS album, everything else goes away. The clock is ticking, it's time. Excuse me, "Sweet Evil Sun" is a personal experience for me. I gotta go. There's beauty and eternity ahead of me. A majestic, sad doom metal symphony!
TRAHIR vydává své debutové album Whose Hearts Petrified
V okultních mlhách a z ozvěn aeonů věků se zrodila hudba skupiny TRAHIR. Příběhy z rozeklaných hor, prokletých hradů a pustin pouštních provází ty, kteří se s nimi vydají na cestu. Heavy Metal v jejich tvorbě značí melodiku a esprit jejich muziky. Doom se Stonerovými pozůstatky ji dává těžkotonážní a tajemný punc, který se v středoevropských oblastech vyskytuje naprosto ojediněle.
TRAHIR je pražská čtyřčlenná kapela, kterou tvoří kytarista Jéňa Mašek – patrně ztracený syn vrchního riffmistra Tonnyho Iommiho, pódiově freneticky šamanský zpěvák Adam Balcar, hřmotný bubeník Martin Horčic (Symbtomy, ex-Vladivojsko, ex-Mortal Cabinet (Live)) a baskytarista Dan Friml (Mean Messiah, Surma a majitel nahrávacího studia The Barn Production).
Kapela byla založena v roce 2018, kdy kytarista Jéňa Mašek přišel s konceptem hrát muziku, která by zrcadlila jeho nehynoucí lásku k raným Black Sabbath, a po nalezení správného zpěváka Adama Balcara dokázala vytvořit prvotinu v podobě EP „Succubus“ (2019), která se nesla v patřičně stonerovém duchu archaických těžkotonážních riffů a páchla pálícími se bylinami a psychedelickým odérem. Již v té době se na scéně etablovala předskakováním kapelám jako Demon Head /DK/, The Hazytones /CAN/, The Castle /USA/, 1000mods /GR/.
Od roku 2019 do stylu TRAHIR začal stále více vstupovat metalovější zvuk a kapela přiznala i své další vlivy pramenící z NWOBHM, které ještě posílily i příchodem bubeníka Martina Horčice a posléze basisty Dana Frimla. Poté se kapela objevila jako support pro kapely jako Hällas /SWE/, Spirit Adrift /USA/, Ufomammut /ITA/ nebo svým vystoupením zavírala metalový festival Symbolic 2022 po boku Candlemass /SWE/.
Debutová dlouhohrající deska „Whose Hearts Petrified“, která vychází 1.prosince 2022, odkazuje svým názvem na Václava Hraběte a jeho báseň „Variace na renesanční téma“ („Těm, kterým srdce zkameněla”) a snaží se tím posluchače strhnut do říší fantazie a otevřít jejich srdce heavymetalovému zvuku a poetice z dob, jako když byl metal před 40 lety ještě velmi mlád. Přitom to vše zabaleno do zvuku z produkce studia The Barn dává nahrávce punc mimořádně solidní nahrávky.
Co se týče témat alba, Hrabětova stopa není jediným českým odkazem na albu. Deska skýtá například i píseň „Amra“, jež je inspirována českým orientalistou a tzv. českým „Lawrencem z Arábie“ Aloisem Musilem. Dále se na ní nachází píseň s okultní tématikou - „Blåkulla“, čarodějných transformací - „The Ruin“ a „Rapture“ či bojem s drogovou závislostí a příslovečným bojem zla se zlem – Lichking X Witchqueen.
Kapela TRAHIR rovněž pečlivě zvolila astrologickou symboliku pro datum vydání alba 1.12.2022, kdy planeta Mars bude zemi za dlouhou dobu nejblíž.
Křest alba je naplánován na 8. prosince 2022 v pražském klubu Hells Bells a důležité je také zmínit, že kmotrem bude František Štorm (jeden ze zakládajících členů legendárních Master’s Hammer). Na křtu vystoupí jako předkapela brněnská Sludge/Stoner Metalová kapela SLAŤ.
Album Whose Hearts Petrified můžete objednávat na eshopu: www.thebarn.cz, anebo je deska k dispozici i v digitální distribuci.
Seděla naproti v domě a usmívala se. Neměnila už dlouho polohu a její oči se zvláštně leskly. Pořád na ní musím myslet. Byla měsíc mrtvá a nikdo si toho nevšiml. Ani já. Občas se mi vkrádá do snů. Jako temná víla, jako moje svědomí. Svlékne se u mé postele a pustí mi novou desku českých doom metalistů ET MORIEMUR. Usměje se stejným způsobem, jako když sedávala mrtvá v okně. Pak mi prokousne hrdlo.
Zvláštní je, že než jsme se stali s albem jedním tělem i duší, trvalo to dlouhé dva měsíce. Někdy jsem desku odkládal a zařekl se, že už se k ní nevrátím. Jenže v mém nitru hlodal stín pochybnosti. Přitažlivost, magie, tichý šerosvit? Nevím, ale dnes jsem hudbou z "Tamashii No Yama" doslova prokletý. Držím se ve stínu, jako nějaký upír ze starých časů a bedlivě poslouchám každý tón. Někdy mě bolí, jak se k sobě lidé chovají, někdy mě trápí utrpení druhých. A právě v takových momentech, když se potřebuji zastavit, na mě deska působí nejvíce.
"Tamashii No Yama" je neskutečně propracovaným albem po všech stránkách. Zvukově, textově (nápad s japonským tématem je jedním slovem dokonalý!), produkčně i jako celek. Jedná se v podstatě o světovou třídu. To hlavní se ale ukrývá v jednotlivých motivech skladeb. Nápady a talent, předané emoce. Tohle jsou všechno věci, které se asi nedají naučit. Musíte je mít v sobě, musí být vaší součástí. Přirovnání třeba k takovým EVOKEN, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, SEPTIC FLESH, jak uvádí promo materiály, je dle mého nedostačující. Možná jsou zmiňované kapely inspirací, ale ET MORIEMUR se vydali svým vlastním originálním směrem. Chvílemi se dotýkají atmosférického black/death metalu, nebojí se vložit pasáže zahrané na piano, violu i violoncello, harfu i exotické nástroje. Zároveň lehce experimentují a všechno dělají se samozřejmostí a elegancí. Skvělé je, že album působí neskutečně kompaktně, ani chvilku se nenudím. Nahrávka je vzdušná, pestrá a zároveň si zachovává základní doom metalový smutek. Podobným způsobem skládali mistři klasické hudby. "Tamashii No Yama" je pro mě jako sen, jako mrazivá představa, která je krásná a temná zároveň. Osobně mám navíc rád japonskou kulturu a zde si připadám jako bych se vznášel v tiché noci na malé loďce někde uprostřed Tokia. Dívka v okně vypadá úplně jinak, než ta z mých snů a představ, ale pohled má úplně stejný. Až mi bude zase jednou těžko z všedních dní, vím, kde budu trávit svůj čas. Jako raněné zvíře si zalezu s knihou do rohu pokoje. Volba hudby je jasná! Krásná, smutná, tajemná, magická a temná doom metalová noční můra!
Asphyx says:
She sat across the house and smiled. She hadn't changed her position for a long time, and her eyes were strangely bright. I have to think of her all the time. She'd been dead for a month and no one had noticed. Not even me. Sometimes she creeps into my dreams. Like a dark fairy, like my conscience. She'll undress next to my bed and play me the new album by Czech doom metallers ET MORIEMUR. She'll smile the same way she did when she sat dead at the window. Then she bites my throat.
The strange thing is that it took two long months before we became one body and soul with the album. Sometimes I'd put the record down and swear I'd never go back to it. But there was a shadow of doubt in my heart. The attraction, the magic, the quiet twilight? I don't know, but today I'm literally cursed by the music of "Tamashii No Yama". I remain in the shadows, like a vampire, listening intently to every note. Sometimes I'm hurt by the way people treat each other, sometimes I'm hurt by the suffering of others. And it's in those moments, when I need to stop, that the record affects me the most.
"Tamashii No Yama" is an incredibly sophisticated album in every aspect. Sound-wise, lyrically (the idea with the Japanese theme is in one word - perfect!), production-wise and as a whole. It is basically world class. But the main thing lies in the individual motifs of the songs. The ideas and talent, the emotions conveyed. These are all things that probably can't be taught. You have to have them in you, they have to be part of you. Comparisons to such as EVOKEN, MY DYING BRIDE, PARADISE LOST, SEPTIC FLESH, as stated in the promo materials, are insufficient in my opinion. Maybe the mentioned bands are an inspiration, but ET MORIEMUR went in their own original way. At times touching on atmospheric black/death metal, they are not afraid to insert passages played on piano, viola and cello, harp and exotic instruments. At the same time, they experiment slightly and do everything with simplicity and elegance. What's great is that the album feels incredibly compact, I'm not bored for a moment. The record is airy, colorful and at the same time retains the essential doom metal sadness. The masters of classical music composed in a similar way. "Tamashii No Yama" is like a dream for me, a chilling vision that is beautiful and dark at the same time. Moreover, I personally love Japanese culture, and here I feel like I'm floating in the silent night on a small boat somewhere in the middle of Tokyo. The girl in the window looks completely different from the one in my dreams and fantasies, but her look is exactly the same. I know where I'll be spending my time when I'm sick of everyday life again. Like a wounded animal, I crawl into a corner of the room with a book. The choice of music is clear! Beautiful, sad, mysterious, magical and dark doom metal nightmare!
PARADISE LOST - At the Mill live album 2021, Nuclear Blast
for english please scroll down
Poslední dobou mi vadí uřvaný svět kolem. Neustálá přetvářka a klam. Lidé, co něco umí, jsou zapomenuti a místo nich se neustále mluví jen o umělých tvářích. Možná právě proto rád a často usedám pod starý strom s knihou. Něco dobrého k pití a k tomu muziku, co mám rád. PARADISE LOST jsou mojí srdcovou kapelou od jejich počátků. Mám dokonce někde doma i první demonahrávky na kazetách. Kolem zuřila pandemie a já chodil po lesích. Když jsem se vrátil, tak už město spalo.
Asi to bude znít divně, ale já živé záznamy nemám moc rád. Málokdo dokáže přenést ducha reálného koncertu na hudební nosič. Navíc, nebaví mě videa. Ale u PARADISE LOST jsem udělal výjimku. Kapela totiž dokázala doslova zhmotnit vše, co na nich mám rád. Starý dům a v něm hudební klub poblíž bydliště kapely (nahrávalo se v místě zvaném "The Mill"), ve kterém vznikla komorní deska s úžasnou atmosférou, mě uvedl do hry a nebylo návratu.
V téhle podobě je mám opravdu hrozně rád. Smutné, melancholické. Povedl se i zvuk a hlavně výběr songů, dramaturgie. Střídání syrových a zemitých skladeb (kterém mám asi nejraději) s několika jemnějšími. Typický rukopis mistra Grega Mackintoshe a Nick Holmes ve skvělé hlasové formě. Přenos mezi mnou a PARADISE LOST zafungoval na výbornou. V hlavě jsem si promítal film o společných zážitcích a vzpomínal na kamarády, se kterými jsme jezdili na jejich koncerty a už nejsou mezi námi. Ze záznamu je cítit, že vše vznikalo v pohodě, s nadšením, které je u takto dlouho hrajících veteránů až udivující. Žádní unavení muži, ale doom metal zahraný s neskutečnou jiskrou. Tohle není žádné současné retro hrající jen na nostalgickou vlnu, ale skvělý zážitek se vším všudy (gurmáni mi určitě potvrdí) od zkušených klasiků žánru. Člověka napadají až existenční myšlenky, přemýšlí a užívá si vše, co na Britech vždy obdivoval. Poslech se stává doslova filozofickou záležitostí. Niternou, chcete-li. Nebudu vám zde vypisovat jednotlivé skladby (seznam máte dole pod článkem). Album jsem poslouchal vždy v kuse, s nábožným soustředěním. O tomhle je u mě muzika. O emocích, o souznění. O smutku a bolesti, o dlouhých pohledech na vrcholky hor. O starém hřbitově, kde rozmlouváte s nemrtvými, o mlhavém snění. "At the Mill" je dokonalou esencí, doom metalovým zážitkem, který umí jen PARADISE LOST! I smutek může být krásný!
Asphyx says:
I've been bothered by the world around me lately. The constant pretense and deception. People who can do something are forgotten and instead of them there is always talk of artificial faces. Maybe that's why I often like to sit under an old tree with a book. Something good to drink and the music I like. PARADISE LOST have been my heart band since their early days. I even have the first demo tapes somewhere in my house. There was a pandemic raging and I was walking in the woods. When I came back, the city was asleep.
This may sound strange, but I don't like live recordings very much. Not many people can transfer the spirit of a real concert to a music medium. Plus, I'm not into videos. But with PARADISE LOST, I made an exception. The band managed to literally materialize everything I love about them. The old house and the music club near where the band lived (they recorded at a place called "The Mill"), where they made an intimate record with an amazing atmosphere, put me in the game and there was no going back.
I really like them in this form. Sad, melancholy. The sound and especially the choice of songs, the dramaturgy was good. The alternation of raw and earthy songs (which is probably my favourite) with some softer ones. Typical handwriting of the master Greg Mackintosh and Nick Holmes in great vocal form. The transfer between me and PARADISE LOST worked perfectly. I was running a film in my head of our experiences together and reminiscing about friends we used to go to their shows with who are no longer with us. From the record you can feel that everything was created in a relaxed way, with an enthusiasm that is almost astonishing in veterans who have been playing for so long. No tired men, but doom metal played with incredible spark. This is no contemporary retro playing only on a nostalgic wave, but a great experience with all the trimmings (foodies will surely confirm me) from the experienced classics of the genre. It makes one think almost existential thoughts, reflect and enjoy everything one has always admired about the Brits. Listening becomes a literally philosophical affair. Intrinsic, if you will. I won't list individual tracks here (the list is below the article). I always listened to the album in one piece, with devout concentration. That's what music is about for me. It's about emotions, about harmony. About sadness and pain, about long views of mountain tops. The old graveyard where you talk to the undead, the hazy dreams. "At the Mill" is the perfect essence, a doom metal experience that only PARADISE LOST can do! Even sadness can be beautiful!
Existují na světě místa, která jsou tajemná ze své podstaty. Ukrývají se v šeru. Když na ně vstoupíte, tak se vám před očima začnou odehrávat šedo černé obrazy. Smutek a nostalgie, vzpomínky na staré rituály. Popínavý břečťan všechno dávno pokryl, ale přesto cítíte z kamenů pradávnou sílu. Chybí už jenom hudba, která by celou scenérii doplnila o další rozměr. Němečtí EREMIT jsou dobrou volbou. Jejich doom sludge metal je přesně tím druhem zážitku, který se vám zadře hluboko pod kůži.
Jenom musíte mít bohatou fantazii. Chuť objevovat, nechat na sebe působit poryvy větru, šepot stromů i nářek dávno zemřelých. Tři dlouhé drásavé skladby, rozprostřené do více než hodiny nejsou rozhodně pro každého. Vyžadují pečlivé soustředění, nihilistický přístup a otevřenou mysl. Do nečisté hry vás uvede magický obal (Mariusz Lewandowski) i surově ledový zvuk (Roland Wiegner at the Tonmeisterei). Cítím ve vzduchu zkaženou krev!
"Bearer of Many Names" je surovou shnilou esencí špinavého doom sludge metalu. Některé momenty připomínají setkání s mýtickými příšerami, jiné zase návštěvu míst, ne kterých se odehrávaly rituály plné smrti a utrpení. Není pro mě lehké podobnou muziku popisovat, více než jinde zde totiž platí, že je lepší poslouchat, než skládat slova za sebe. Songy jsou bažinaté, nasáklé hnilobou. Jako bych stál uprostřed lesa, kousek od obětní skály. Atmosféra je doslova hmatatelná. Na podobné záležitosti musím mít náladu, ale když se tak stane, jsem doslova nadšen (a zároveň uvnitř smutný). EREMIT jsou nejlepší uprostřed deště, když se světlo loučí se dnem. Musí být sychravo, nevlídno. Mraky se dotýkají země a vy jdete za město. Každý z nás potřebuje být někdy jenom sám se sebou. Ukrytý ve stínu. A pro takové chvíle je deska "Bearer of Many Names" nejvhodnější. Mám pocit, že vidím na skále staré symboly. Žhnou do tmy. Myslím, že jsem tu správně. Tohle album má v sobě velkou sílu. Načerpanou v podsvětí. Na starých popravištích. Mytologický sludge doom metal z onoho světa!
There are places in the world that are mysterious in nature. They hide in the dim light. When you enter them, grey-black images begin to appear before your eyes. Sadness and nostalgia, memories of old rituals. Creeper ivy-covered everything a long time ago, but you can still feel the ancient strength from the stones. All that is missing is music that would add another dimension to the whole scenery. German EREMIT is a good choice. Their doom sludge metal is exactly the kind of experience that gets stuck deep under your skin.
You just have to have a rich imagination. The desire to discover, to let the gusts of wind, the whispers of trees and the lamentations of the long dead. Three long scary songs, spread over more than an hour, are not for everyone. They require careful concentration, a nihilistic approach and an open mind. The magic cover (Mariusz Lewandowski) and the raw icy sound (Roland Wiegner at the Tonmeisterei) will introduce you to the dirty game. I feel rotten blood in the air!
"Bearer of Many Names" is the raw rotten essence of dirty doom sludge metal. Some moments are reminiscent of encounters with mythical monsters, others are visits to places where no rituals full of death and suffering took place. It's not easy for me to describe similar music, because more than anywhere else it is better to listen than to compose words for oneself. The songs are swampy, soaked in rot. It was as if I were standing in the middle of a forest, not far from the sacrificial rock. The atmosphere is literally tangible. I have to be in the mood for such things, but when that happens, I'm literally excited (and sad at the same time). EREMITs are best in the middle of the rain when the light says goodbye to the bottom. It must be dry, unkind. Clouds touch the ground and you go beyond the city. Each of us needs to be with ourselves sometimes. Hidden in the shadows. And for such moments, the album "Bearer of Many Names" is the most suitable. I feel like I see old symbols on the rock. They glow in the dark. I think I'm right here. This album has great power in it. Drawn in the underworld. At old execution sites. Mythological sludge doom metal from the other world!
Ave GRIEF COLLECTOR! Greetings to the doom metal underworld. When my new album "En Delirium" came to my review, I had no idea who recorded it. I sat down and let the music affect me. It was a backdrop for me at first and then gradually began to attract me. Slowly, I began to sway to the beat, stamping my feet, and finally jumped around the apartment like crazy. Hergot, thank you very much! I went back in time to my youth! An amazing album full of emotions! How did the record come about and how did GRIEF COLLECTOR come together in the first place?
Matt - Brad called me up one day. He had an idea for a band. He explained to me the name of the band, what it meant, where it came from and how he wanted to create a concept album about the 5 stages of grief. Once I heard that idea, I was really interested in doing something with him and fulfilling the project idea the best I could. From there we began to meet up regularly to go over basic guitar riff ideas as the core of each song. Once we completed the arrangements of each song, we then knew we could start the recording process of recording drums, basic guitars and bass. From that point we figured where guitar solos and other “ear candy” could go that would further enhance the listening experience. The whole time we were doing this, we did not have a singer yet.
Brad - So one day as I was scrolling through Facebook, I realized that I was friends with Robert. I decided to message him and ask if he’d be interested in singing for a new project that I’m involved in. I told him I could send him the songs to listen to, and see what he thought about them. So I did, and after not hearing from him for about two weeks, I messaged again asking what he thought. Robert quickly replied “let’s do this”.
And the rest is Doom history.
Sometimes I feel like the world around me is very dark. Just play the news, read a few articles on the internet. In my opinion, the main hallmark of doom metal is sadness. You managed to smuggle a large amount into the songs. Music has always been about transmitting emotions. In what mood and state of mind was the album composed and how was it inspired? Has the current state of the world, the epidemic, affected you in any way?
Brad - Musically we always wanna try to stay true to being Doom at our core. But we also love adding some different elements to our music to keep it fresh and new sounding.
The new album really focuses lyrically on the demons within one’s self. And how the mind can be your own worst enemy, but can also be your greatest savior.
Matt - Regarding the current state of the world. Of course, I am very concerned and saddened by many things, but I try to keep positive and moving forward as that is the one thing I feel we need.
I'm sitting at work right now, I should probably do something, but instead I keep listening to "En Delirium". I've heard a lot of records this year, but I'm cold on my back from your news. An icy, dark sound contributes a lot to this. Where and how did you record? Who mixed the album and how did you participate in the whole process as a band? Did you talk a lot about how you want to sound? I can't help but sound like an older BLACK SABBATH album.
Matt - We recorded everything on the album at my home studio called “Phantom Studio”.
I mixed the album of course with the feedback of Robert and Brad. We knew we wanted crushing real sounding drums, deep dark guitars and punchy bass that supports each song but also carries it to another place when the time is right.
From a production standpoint, we really wanted to up our game and really put out a great sounding record. And we think we really achieved that with “En Delirium.
Brad - And as far as the Black Sabbath question is concerned, we decided to tune to what they used on the first two albums. To pay homage to the masters of Doom.
On the cover is an old cemetery (English?) And a figure on the stairs, which enters a haze. To the other world? The motive can be explained in different ways, what is yours? Who is the author of the cover and how does it relate to the theme of the album?
Brad - The cover really represents the journey into the mind. You can see the man walking out of the cemetery, up the stairs into his own mind. To fight his demons and bring himself peace, so that when it’s his time to die. He will be completely free.
We worked with an artist named Emily Unger to get the cover to reach our artistic vision. And I think we achieved that amazingly.
You are a band composed of experienced musicians themselves. Each of you has a lot of work to do. How does it work for you together? Are you arguing, for example, what a passage should sound like? How do they compose to form a GRIEF COLLECTOR? I am interested in the very process of creating a new song.
Matt - Brad and I work very close together on the music and try to have it ready in its best DEMO form before sharing it with Robert. It just seems to work well that way since we live closer. A lot of times Brad with “mouth guitar” an idea to me over messaging and then I translate his voice that is singing a guitar riff into a real guitar riff. We then archive that into a folder to sort through later and then we find that some magic happens when some of those archived riffs fit together. Once we know we have a great idea, we then meet up in person in a studio and jam out the idea until we feel we have a song. Many times we think we have a song and then get home and listen to the jam we just did and then feel like, man we need to add a part or maybe this part needs to go 6 times instead of 4, or maybe we need to slow down or speed up the tempo. But overall, that is how the basics of a song get put together. It’s always based on a heavy guitar riff, and everything else comes after that. Once we have the arrangement to our liking, I create a real guitar track recording with a click track that Brad records his drums to. Once those two things are put together, I add bass and guitar solos and as the tracks grow on us, more ideas come to us.
I have already mentioned BLACK SABBATH, the roots of CANDLEMASS are also visible. You play old, honest doom metal. Slow, raw music, which in my opinion must be circulating in the blood of musicians. Why this style? Is it a way for you to express emotions, your feelings? What do you think metal is about? How would you define it and what does it mean to you?
Brad - I think I can relate personally to the subject matter of Doom. It has a lot of loss, sadness and sorrow. And to me, metal is all about emotion. Whether it’s angry headbanging stuff, or fun 80’s hair metal stuff. It’s all about feeling for me, all genres have their place in my heart.
Matt - I think doom metal is a natural portal to convey many types of depression, anger and sadness that many people share in. This album for sure has a wide variety of song styles and tempos, but still hitting those doom notes that somehow just makes you feel the song as a whole right to your core. I feel metal music is a great release of feelings and energy, it something that just seems to have a power in of itself. What else would make people stage dive, moss, windmill their hair, bang their head up and down?
There is no good song without good lyrics. The lyrics have to fit into the riffs, they add another dimension to the songs. What are the lyrics to "En Delirium" about? Where did you get your inspiration for? And who is their author?
Brad - I write all the lyrics for Grief Collector for both of our releases. The new album really focuses on trying to find your way out of dark places. And the mind is one of those places unfortunately. For me, many of my life experiences contribute to my lyrics. I don’t write about dragons and wizards, yet about things I feel people can relate to on a much more personal level.
GRIEF COLLECTOR dates back to 2017. Do you also play live? Doom metal concerts can be either an amazing experience or boredom. Do you perform often? For me, I need a good concert to this day by what I love most about metal. The relationship between the band and the fan. I'll put it bluntly - I want to see you live! Enjoy the songs to the fullest. Aren't you planning a tour to support the new record?
Matt - We had some shows set up, but the pandemic shut us down for over a year now. We will find shows to play where and when it makes sense.
Brad - We definitely have the desire to tour for the new album. And we have some possibilities in doing that once the world is ready for real shows, not 50 people sitting 6 feet apart from each other. That’s not what a metal show is supposed feel like to me.
When I was thirteen, a friend brought me a tape. On the one hand, VADER on the other was an absolutely unknown slow band that literally charmed me. CANDLEMASS. Unlike other peers, I also had access to other music. An older friend recorded them for me. Who was your role model, whom did you admire? When did you first think of starting to make music actively?
Matt - Musically I’m influenced by anyone that has wrote a great song especially if it’s heavy metal. I’ve always tried to learn and listen to lots of other people’s music as a learning experience and then was able to draw out of that my own style.
Brad - For me Kiss was the reason I wanted to become a musician. The theatrics and visual presentation was mesmerizing. I always admired drummers like Cozy Powell, Eric Carr, Bill Ward and many others of course.
My first band was called “Krystal Reign”. I was 14 when I really found that making music with other people made life more tolerable. And I still feel that way to this day.
GRIEF COLLECTOR are a new band from old experienced leopards. What do you want to achieve? Do you have a goal? Need to play at a big festival, release an album under a famous label? Where do you want to go in the future?
Matt - I’d love for Grief Collector to be a gateway for young metal fans back to classic sounding doom and of course reach the highest levels of success possible. I’d also love it if people found therapeutic value to listening to our music to help them with whatever they are going through. It’s kind a like we are in it together as many of us have experienced what our lyrics are about and so when that happens, I find the authenticity of our music undeniable.
Brad - I think we all just want to show the fans what we can do live. And have people see us as a real functioning band. And obviously to support the new record. Our goal right now is to release the new album and continue making good Doom metal.
Thank you for the interview and your time. I really appreciate your words. It's dry outside, maybe it's going to rain. Fog falls on the city. It is clear what I will listen to! Of course, "En Delirium". The album has become my personal, private affair, thanks for that too! I wish you all the best and look forward to more music from GRIEF COLLECTOR! Be doom!
We thank you for your time and support. We hope others will find the same feeling about the new album. Cheers!
Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - En Delirium (2021):
