DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemmelodic doom metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemmelodic doom metal. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 28. dubna 2026

Recenze/review - GRIEF COLLECTOR - The Death of All Dreams (2026)


GRIEF COLLECTOR - The Death of All Dreams
CD 2026, Nine Records

for english please scroll down

Kráčím tmou, pomalu, opatrně, abych nenarušil atmosféru umírajícího města. Probudil jsem se brzy a cítil jsem uvnitř těla zvláštní mráz. Je konec? Umírám? Měním se? Podobné myšlenky mě občas napadají. Potřebuji se zastavit, spočinout v řece času, soustředit se jen na svůj dech, na vítr v korunách stromů, na tlukot srdce. Vybírám si pro tyto vzácné okamžiky jenom hudbu, která mě dokáže rozdrásat zevnitř, která má v sobě sílu, tlak, energii, která kolem mě nejdříve jen tak plyne, objímá mě, doráží na mě, aby se nakonec stala mojí součástí. Cesty jsou ojíněné. Stíny se zkracují a nad lesní mýtinou vychází pomalu slunce.

Kde jsem zapomněl včerejší den? Probudit se do ticha a samoty je velmi osvěžující. Mohu se tak plně soustředit na hudbu, na nové album mých oblíbených doomařů GRIEF COLLECTOR. Jsem fanoušek, přiznávám ve všech bodech obhajoby. A jsem na to hrdý i letos, když se toulám tmou s jejich novou nahrávkou "The Death of All Dreams". Myšlenky mi nejdříve v hlavě létají jako zběsilé, aby se nakonec pomalu usadily a já konečně našel svůj klid mezi mramorovými náhrobky. Ano, pokaždé moje kroky směřují na jeden lesní hřbitov. 

Možná si to jen představuji nebo je to snový zážitek, ale na jednom hrobě je napsané mé jméno. Prosévám mezi prsty prach a do tváře mi stéká studený déšť. Tady, se sluchátky na uších, vnímám něco jiného, zvláštního, melancholického, smutného. Užívám si křišťálově čitelný zvuk, jednotlivé motivy se mi dostávají postupně do žil, do podvědomí. Letos jsou pánové ve skvělé formě. Pokud jste doomoví fanoušci tělem i duší, potom jsou pro vás GRIEF COLLECTOR skvělou volbou. Tahle smečka je uvěřitelná, ryzí, opravdová a naprosto autentická, což jsou všechno věci, které od kapely, které si pustím do svého přehrávače, vyžaduji. V závěru je to všechno o emocích, o předaných náladách. Nové album mě doslova vtáhlo do sebe, jako bych spadl do hlubiny, roztříštil se na tisíc kousků a potom znovu povstal z popela. Stylově se Američané drží podobného stylu jako třeba takoví CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS, TROUBLE, SAINT VITUS, PENTAGRAM, TROUBLE. Samozřejmě přidávají navíc velkou spoustu svých nápadů a invence. U "The Death of All Dreams" jsem si pokaždé připadal, jako bych se toulal v krvavé mlze, jako bych platil převozníkovi jejich hudbou a ten mě s vědoucím úsměvem převezl na druhou stranu. V dnešním chaotickém, divném světě plném bolesti, násilí a povrchnosti je nová deska doslova úkazem. Pokud jste vnímavější posluchači, tak mi jistě potvrdíte, že kapela jde i letos na samou podstatu tohoto pomalého stylu. A dělá to s lehkostí, talentem a elegancí starých mistrů. Nemohu jinak, než se poklonit až k zemi. Mrazivé, temné, melancholické a nekonečně smutné doom metalové snění! Album, které se vám dostane hluboko do podvědomí! 


Asphyx says:

I walk through the darkness, slowly, cautiously, so as not to disturb the atmosphere of a dying city. I woke up early and felt a strange chill inside my body. Is it the end? Am I dying? Am I changing? Thoughts like these cross my mind from time to time. I need to stop, to rest in the river of time, to focus only on my breath, on the wind in the treetops, on the beating of my heart. For these rare moments, I choose only music that can tear me apart from within, that possesses power, pressure, and energy music that at first simply flows around me, embraces me, presses against me, only to eventually become a part of me. The paths are frosted. The shadows are shortening, and the sun is slowly rising above the forest clearing.

Where did I leave yesterday? Waking up to silence and solitude is very refreshing. This allows me to fully concentrate on the music, on the new album by my favorite doom metal band, GRIEF COLLECTOR. I’m a fan, I admit it in every point of my defense. And I’m proud of it again this year, as I wander through the darkness with their new album, “The Death of All Dreams”. At first, my thoughts race through my head like mad, only to eventually settle down, and I finally find my peace among the marble tombstones. Yes, my steps always lead me to the same forest cemetery. 


Maybe I’m just imagining it, or perhaps it’s a dreamlike experience, but my name is written on one of the graves. I run my fingers through the dust, and cold rain runs down my face. Here, with headphones on, I sense something different, strange, melancholic, sad. I’m enjoying the crystal-clear sound; the individual motifs gradually seep into my veins, into my subconscious. The guys are in great form this year. If you’re a doom fan through and through, then GRIEF COLLECTOR is a great choice for you. This band is believable, genuine, real, and completely authentic all things I demand from a band I put on my player. In the end, it’s all about emotions, about the moods they convey. The new album literally sucked me in, as if I had fallen into the abyss, shattered into a thousand pieces, and then risen again from the ashes. Stylistically, the Americans stick to a similar style as bands like CANDLEMASS, SOLITUDE AETURNUS, TROUBLE, SAINT VITUS, and PENTAGRAM. Of course, they also bring a wealth of their own ideas and creativity to the table. With "The Death of All Dreams", I always felt as if I were wandering through a bloody fog, as if I were paying the ferryman with their music, and he, with a knowing smile, ferried me to the other side. In today’s chaotic, strange world full of pain, violence, and superficiality, this new album is literally a phenomenon. If you’re a discerning listener, you’ll surely agree that the band gets to the very essence of this slow style once again this year. And they do it with the ease, talent, and elegance of the old masters. I can’t help but bow down to the ground. A chilling, dark, melancholic, and infinitely sad doom metal reverie! An album that will sink deep into your subconscious!


about GRIEF COLLECTOR on DEADLY STORM ZINE:






tracklist:
1. The Death of All Dreams
2. Cosmic Loneliness
3. Funeral World
4. One in Death
5. A Sickening Sadness
6. New Sorrow Old Heart
7. Agony Eater
8. Terminal Lucidity
9. Nightmares Wide Awake
10. Nights in White Satin (The Moody Blues cover)

Line-up
Brad Miller: Drums
Matt Johnson: Guitars, Bass
Julian Küster: Vocals



čtvrtek 23. dubna 2026

Recenze/review - GOLGOTHA - Hubris (2026)


GOLGOTHA - Hubris
CD 2026, Abstract Emotions

for english please scroll down

Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Kde se bere smutek a melancholie? Lze je vysvětlit vědeckými pokusy a nebo nás ovládá něco většího, neuchopitelného? Chodíme po světě a stáváme se postupně svým vlastním stínem. Jednou upadneme v zapomnění a stane se z nás jenom potrava pro červy? Vždycky jsem měl rád kapely, které řežou do živého, které umí pokládat otázky, které dovedou navodit přemýšlivou náladu.

Kapela GOLGOTHA je pojem nejen na španělské doom death metalové scéně. Pánové a dáma mají svůj vlastní rukopis, talent, výraz, ale hlavně spoustu nápadů, které když zazní, tak se mi otisknou hluboko do podvědomí. Utíkám potom z chaosu všedních dní. Zastavím se a usedám ke hrobu, který jsem nikdy předtím neviděl. Vím ale naprosto přesně, že jsem zde správně. Je na něm totiž moje jméno. Nebo ne? 


Kapela i letos dokázala vytvořit velmi pochmurnou, přemýšlivou a melancholickou atmosféru. Skladby kolem mě nejdřív plynuly jako špinavá voda v řece smrti. Na povrch vyplouvaly jak děsivé, smutné vzpomínky, tak i naděje a radost, že stále žiju, že pořád dýchám, že můžu ráno vidět slunce, pohladit svoji ženu, zasmát se s dětmi. GOLGOTHA jsou opět ve velmi dobré formě, skladby se dobře poslouchají, mají v sobě spoustu zásadních myšlenek. Přiznám se bez mučení, novinka se pro mě stala doslova povinností. Vstával jsem s ní, pracoval u ní, chodil ulicemi a sledovat ruch města, usínal jsem, četl si. Pro mě osobně tohle hrozně moc znamená. Došlo mezi mnou a kapelou k tomu nejdůležitějšímu, ke vzájemnému přenosu drásavých emocí. Hudba mě rozhodně nenechává v klidu. "Hubris" je pro mě ale i nahrávkou, která nejvíc vynikla na jednom horském hřbitově, kde jsou pochováni mí předci a kam chodím někdy jen tak rozjímat. Na povrchu je album chladné, v určitých momentech temné, ale jinak hoří zevnitř. Kapela se pohybuje mezi podobnými mantinely, jako smečky typu DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, CANDLEMASS. To ale není zase tolik důležité. Pro mě je hlavní to, že španělským tmářům věřím každý tón, melodii, úder bicích, výkřik do tmy. Už dávno si získali moje srdce a novinka to jenom znovu potvrzuje. Jsou totiž naprosto uvěřitelní, opravdoví, zajímaví, autentičtí. Prosévám prach z dávno opuštěného hrobu a představuji si, jaký měl zesnulý asi život. Také ho někdy bolelo vstávat, chodit, milovat, bojovat? Nebo žil klidně a spokojeně? Netuším. Co ale vím jistě je, že se sem budu rád a často vracet. A poslouchat budu určitě "Hubris". Drásavá, uhrančivá doom death metalová ozvěna vašich smutných a melancholických myšlenek a nálad! Album, které vám nastaví zrcadlo! 


Asphyx says:

I brush the dust from a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have led. Did he, too, sometimes find it painful to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live a peaceful and contented life? Where do sadness and melancholy come from? Can they be explained by scientific experiments, or are we controlled by something greater, something intangible? We walk through the world and gradually become our own shadows. Will we one day fall into oblivion and become nothing more than food for worms? I’ve always loved bands that cut to the quick, that know how to ask questions, that can evoke a contemplative mood.

The band GOLGOTHA is a household name not only on the Spanish doom death metal scene. These gentlemen and lady have their own style, talent, and expression, but above all, a wealth of ideas that, when heard, leave a deep imprint on my subconscious. I then flee from the chaos of everyday life. I stop and sit down by a grave I’ve never seen before. But I know with absolute certainty that I’m in the right place. Because my name is on it. Or is it? 


Once again this year, the band managed to create a very somber, contemplative, and melancholic atmosphere. At first, the songs flowed around me like dirty water in the river of death. Both terrifying, sad memories and hope and joy rose to the surface the joy that I’m still alive, that I’m still breathing, that I can see the sun in the morning, caress my wife, and laugh with my children. GOLGOTHA are once again in excellent form; the songs are a pleasure to listen to and contain many profound ideas. I’ll admit it without hesitation: this new album has literally become a necessity for me. I woke up with it, worked to it, walked the streets watching the city bustle, fell asleep to it, read to it. For me personally, this means an awful lot. The most important thing happened between me and the band: a mutual exchange of heart-wrenching emotions. The music definitely doesn’t leave me indifferent. But for me, “Hubris” is also the album that stood out the most at a mountain cemetery where my ancestors are buried and where I sometimes go just to reflect. On the surface, the album is cold, dark at certain moments, but otherwise it burns from within. The band operates within similar boundaries as bands like DRACONIAN, HALLATAR, NOVEMBERS DOOM, SATURNUS, MADDER MORTEM, PARADISE LOST, MY DYING BRIDE, and CANDLEMASS. But that’s not really what matters. For me, the main thing is that I believe every note, every melody, every drumbeat, every cry into the darkness from these Spanish dark masters. They won my heart long ago, and this new release only confirms it once again. They are utterly believable, genuine, interesting, and authentic. I sift through the dust of a long-abandoned grave and imagine what kind of life the deceased might have had. Did it sometimes hurt him to get up, to walk, to love, to fight? Or did he live peacefully and contentedly? I have no idea. But what I know for sure is that I’ll be happy to return here often. And I’ll definitely be listening to “Hubris”. A harrowing, mesmerizing doom death metal echo of your sad and melancholic thoughts and moods! An album that holds up a mirror to you!



Recenze/review - GOLGOTHA - Spreading The Wings Of Hope (2024):


tracklist:
1. A Simple Life 
2. The Weight of the Weak 
3. Broken Toy 
4. Empty Minds 
5. Too Late 
6. Blind 
7. Fire in the Shadows 
8. Intolerance 

Line-up:
Vicente J. Paya – Guitar/Keyboards/Vocals
Andrew Spinoza – Bass/Harsh Vocals
Rafel Garcies – Drums
María J. Lladó – Clean Vocals
Dan Garcia – Guitars




středa 24. září 2025

Recenze/review - NOVEMBERS DOOM - Major Arcana (2025)


NOVEMBERS DOOM - Major Arcana
CD 2025, Prophecy Productions

for english please scroll down

Jsou chvíle, kdy chci být sám. Jenom já a muzika, jenom já a kniha, příroda a ticho. Reproduktory nasměrované do srdce, chlad a tma. Přemýšlím o životě, o smrti, o kamarádech, kteří mě opustili. Chodívali jsme spolu do hospody a naše nekonečné diskuze o hudbě mi hrozně chybí. Zbyl jsem tu sám. Snažím se dál hrdě nést vlajku vztyčenou. Stále bojuji s větrnými mlýny. Klaním se dobrým nahrávkám, užívám si smutné melodie, oceňuji sílu ostrých riffů i naléhavého vokálu. NOVEMBERS DOOM patří již dlouhé roky mezi kapely, na které je spolehnutí.

Vnímám jejich novou nahrávku všemi póry svého těla. Moje srdce tepe ve stejném rytmu. Doom metal se musí poslouchat v tichu, ve tmě, v pohodě, aby co nejvíce vynikly pochmurné melodie. Novinka je velmi drásavým, přesvědčivým a smutným albem. Cítím v něm ale i naději, pradávnou energii. A tak dál chodím tímhle podivným světem a usmívám se. Do uší mi totiž hraje "Major Arcana".


Muzika u mě byla vždycky o emocích a ty, které letos přinášejí tihle tmáři, jsou velmi naléhavé. Jsou jako kousky ledu, které zůstávají v mých žilách, když na mě padne splín. Utíkám z města, z jeho šumu a nervozity. Do lesů, do hor, kde mě obejme chlad a temné mraky. Našlapuji opatrně, jsem tichým stínem, do ničeho nezasahuji. Spočinutí. Zastavení. Návštěva starého hřbitova s náhrobky nahrnutými do strany. Jednou na nich bude napsané i moje jméno. Celým tělem mi proniká ledově syrový zvuk, užívám si jednotlivé melodie, krásně smutně ošetřené vokály, ukrývám se před světlem a přemýšlím, co se jednou stane, až zemřu. Rozplynu se v temnotě? Budu navěky bloudit mezi naším a oním světem? Stanu se tichým svědomím? Netuším, otázek je příliš mnoho a odpovědi nepřicházejí. Ne, v těchto momentech nemohu o téhle nahrávce psát s nadhledem a dívat se na ní kritickým okem. Není to ani potřeba, vše tu sedí na svých místech. Zvuk, motiv na obalu, celkové provedení, vše je v nejlepším pořádku. Můžete se tak plně soustředit na hudbu samotnou, která je velmi uvěřitelná, podmanivá, reálná, přesvědčivá, autentická, zahraná od srdce. Pro mě je vždy opravdu důležité, abych nahrávce věřil a v případě "Major Arcana" je tomu na sto procent. NOVEMBERS DOOM jsou samozřejmě veteráni na scéně, kterým ale jejich hudbu můžete věřit. Nepřinášejí nic nového, ale vlastně ani nemusí. Mají svůj, unikátní a originální styl, který kdysi sami vymysleli. Jsou pro mě jistotou v dnešním rozháraném světě. Jsou chvíle, kdy chci být sám. Jenom já a muzika, jenom já a kniha, příroda a ticho. Reproduktory nasměrované do srdce, chlad a tma. Přemýšlím o životě, o smrti, o kamarádech, kteří mě opustili. Chodívali jsme spolu do hospody a naše nekonečné diskuze o hudbě mi hrozně chybí. Zbyl jsem tu sám. Jenom já a hudba. Emotivní doom death metalové album, které vám zlomí srdce! Temnota se zde potkává s chladem a dokonalým smutkem!

Asphyx says:

There are moments when I want to be alone. Just me and music, just me and a book, nature and silence. Speakers pointed at my heart, cold and darkness. I think about life, death, friends who have left me. We used to go to the pub together, and I miss our endless discussions about music terribly. I am left here alone. I try to continue to proudly carry the flag high. I am still fighting windmills. I bow to good recordings, enjoy sad melodies, appreciate the power of sharp riffs and urgent vocals. NOVEMBERS DOOM has been one of the bands you can rely on for many years.

I feel their new recording with every pore of my body. My heart beats in the same rhythm. Doom metal must be listened to in silence, in darkness, in peace, so that the gloomy melodies stand out as much as possible. The new album is very gloomy, convincing, and sad. But I also feel hope in it, an ancient energy. And so I continue walking through this strange world and smiling. Because "Major Arcana" is playing in my ears.


Music has always been about emotions for me, and the ones these gloomy people bring this year are very urgent. They are like pieces of ice that remain in my veins when I feel melancholy. I run away from the city, from its noise and nervousness. To the forests, to the mountains, where the cold and dark clouds embrace me. I tread carefully, I am a silent shadow, I do not interfere with anything. Rest. Pause. A visit to an old cemetery with gravestones piled to one side. One day, my name will be written on them too. An icy, raw sound penetrates my whole body, I enjoy the individual melodies, the beautifully sad vocals, I hide from the light and think about what will happen when I die. Will I dissolve into darkness? Will I wander forever between this world and the next? Will I become a silent conscience? I have no idea, there are too many questions and no answers. No, in these moments I cannot write about this recording with detachment and look at it with a critical eye. There is no need to, everything is in its place. The sound, the motif on the cover, the overall design, everything is in perfect order. This allows you to fully concentrate on the music itself, which is very believable, captivating, realistic, convincing, authentic, and played from the heart. For me, it is always really important to believe in a recording, and in the case of "Major Arcana", I believe in it one hundred percent. NOVEMBERS DOOM are, of course, veterans on the scene, but you can trust their music. They don't bring anything new, but they don't need to. They have their own unique and original style, which they once invented themselves. For me, they are a certainty in today's troubled world. There are times when I want to be alone. Just me and the music, just me and a book, nature and silence. Speakers pointed at my heart, cold and darkness. I think about life, death, friends who have left me. We used to go to the pub together, and I miss our endless discussions about music terribly. I'm left here alone. Just me and the music. An emotional doom death metal album that will break your heart! Darkness meets coldness and perfect sadness here!



about NOVEMBERS DOOM  on DEADLY STORM ZINE:




tracklist:
1. June
2. Major Arcana
3. Ravenous
4. Mercy
5. The Dance
6. The Fool
7. Bleed Static
8. Chatter
9. Dusiking Day
10. XXII

pondělí 19. května 2025

Recenze/review - CANDLEMASS - Black Star (2025)


CANDLEMASS - Black Star
EP 2025, Napalm Records

for english please scroll down

Netuším, jestli to byla tenkrát prozřetelnost nebo náhoda, ale CANDLEMASS patřili k jedněm z prvních metalových kapel, které jsem kdysi dávno slyšel. Zrovna jsem s hudbou začínal, rád jsem objevoval a jeden starší kamarád mi přinesl jednu z již tehdy starých nahrávek. Byl začátek devadesátých let a byl jsem u nás v partě jedním z mála, kdo tuhle švédskou legendu poslouchal. Mám pro ně slabost dodnes. Pokaždé, když vydají něco nového, těším se. A zklamaný nejsem ani letos. Dvě nové skladby, dvě převzaté věci (BLACK SABBATH, PENTAGRAM). Vše zabalené ve velmi dobrém zvuku, s atmosférou, která připomíná mlhu nad ranním hřbitovem. 

Jasně, jsem velký fanoušek kapely, který už za všechny ty společné roky asi nemá moc nadhled, ale koneckonců, o tom jsou moje stránky od začátku. Novinka má skvělou podmanivou doomovou atmosférou. A také spoustu zajímavých momentů. Je naléhavá, záhadná, tajemná, jako život samotný. 


Jsem moc rád, že kapela nemění svůj styl, že je věrná tomu, co kdysi sama vytvořila. Asi jako každý z vás potřebuji ve světě nějaké záchytné body, něco opravdového, ryzího, na co je spolehnutí. V současnosti, kdy se všechno mění velkou rychlostí a hudba je mnohdy jen prchavým okamžikem bez jakékoliv další přidané hodnoty, jsou pro mě CANDLEMASS jistotou. Asi jako každá kapela si prošli i Švédové lepšími i horšími časy. Vždy ale byli originální, s vlastním výrazem a ksichtem. Stačí několik prvních tónů a poznáte je. Navíc (a o tom jsem se několikrát přesvědčil i naživo) vždy odvádějí skvělé řemeslo. Novinka není výjimkou. Parádní studený zvuk, obal, který se bude skvěle vyjímat na tričku, zajímavé nápady. No řekněte, co si víc může starý fanoušek přát? Poslouchat "Black Star" je jako navštívit starý dům plný vzpomínek. Knihy zaprášené a mnoho let nečtené, rezavé kolo ve sklepě. Také cítíte tu sílu, tu energii? Vždycky jsem měl rád, když jsem se mohl schovat před světem (čím jsem starší, tak to dělám raději). V temném koutě poslouchám velmi pozorně. A jsem spokojený, velmi spokojený. Není to ale jenom o nostalgii (i když ta zde má samozřejmě svoje místo a nelze se jí vyhnout). Mám rád mrazivou sílu zapadajícího slunce, líbí se mi stíny nad hřbitovem, obdivuji tmu, která padne na město jako nějaký černý mrak. Poslouchám tohle EP a jsem zase ten mladý ztracený básník jako kdysi. Něco málo z něho ve mě stále zůstalo. Aspoň doufám. A teď už mě prosím nechte, musím zhasnout všechna světla a zapnout znovu play. Je to pro mě niterná, osobní záležitost. Epický doom metal, který se stane vaší vlastní podstatou! Krása umírajícího smutku!


Asphyx says:

I don't know if it was providence or coincidence at the time, but CANDLEMASS were one of the first metal bands I heard a long time ago. I was just starting out with music, I loved to explore and an older friend brought me one of the already old records. It was the early nineties and I was one of the few in our group who listened to this Swedish legend. I still have a soft spot for them to this day. Every time they release something new, I look forward to it. And I'm not disappointed this year either. Two new songs, two covers (BLACK SABBATH, PENTAGRAM), all wrapped up in a very good sound, with an atmosphere that reminds of the mist over the morning cemetery.

Sure, I'm a big fan of the band who probably doesn't have much perspective anymore in all the years together, but after all, that's what my site has been about from the beginning. The new album has a great captivating doom vibe. And a lot of interesting moments too. It's urgent, mysterious, uncanny, like life itself.


I'm very happy that the band doesn't change its style, that it is true to what it once created. I guess like all of you I need some clues in the world, something real, pure, something to rely on. Nowadays, when everything is changing at a great speed and music is often just a fleeting moment without any added value, CANDLEMASS are a sure thing for me. I guess like every band, the Swedes have been through better and worse times. But they have always been original, with their own expression and face. Just a few first notes and you will recognize them. Moreover (and I have seen this live several times) they always do a great job. The new one is no exception. Awesome cold sound, a cover that will look great on a t-shirt, interesting ideas. What more could an old fan ask for? Listening to "Black Star" is like visiting an old house full of memories. Books dusty and unread for years, a rusty bike in the basement. Do you also feel the power, the energy? I've always liked being able to hide from the world (the older I get, the more I like to do it). I listen very carefully in the dark corner. And I'm happy, very happy. But it's not just about nostalgia (although that has its place here, of course, and cannot be avoided). I like the chilling power of the setting sun, I like the shadows over the cemetery, I admire the darkness that falls on the city like some black cloud. I listen to this EP and I'm back to the young lost poet I once was. There's still a little bit of him left in me. At least I hope so. And now please leave me alone, I have to turn off all the lights and put it back on. It's an intimate, personal thing for me. Epic doom metal that becomes your own essence! The beauty of dying sadness!



about CANDLEMASS on DEADLY STORM ZINE:





tracklist:
1. Black Star 
2. Corridors of Chaos 
3. Sabbath Bloody Sabbath (Black Sabbath cover) 
4. Forever My Queen (Pentagram cover) 

band:
Johan Länquist: Vocals
Lars Johansson: Lead Guitar
Mappe Björkman: Rhythm Guitar
Leif Edling: Bass
Janne Lind: Drums

úterý 25. března 2025

Interview - INBORN SUFFERING - Freezing, poignant, melodic doom death metal full of loneliness, melancholy and pain of everyday life!


Interview with doom death metal band from France - INBORN SUFFERING.

Answers by Emmanuel Ribeiro (bass), thank you!

Recenze/review - INBORN SUFFERING - Pale Grey Monochrome (2025):

Ave INBORN SUFFERING! It's been a while since I received your new album "Pale Grey Monochrome" for review. And you immediately made it to the imaginary top of my personal doom death metal chart. The first time I encountered the new release was in the cold weather, when it got very cold. It was very pleasant for me to just listen, read and let the time pass. How was the album made and how do you think it differs from the previous album "Wordless Hope"?

Hello, thank you for giving us the opportunity to answer these cool questions!
PGM differs from the previous albums due to, at least, three things:
The first one, the album was made as a sort of therapy. It talks a lot about my personal experiences during the past five years. I have written almost all the lyrics and the main theme of the album.

Secondly, Laurent wrote almost all the music for the first time. He had a lot of ideas and wanted to try doing melodic doom death songs. The music and his amazing voice fit perfectly with the lyrics. Stephane was busy with his other band, Fractal Gates, so after finishing his duty with them, he started writing the music and the lyrics of ‘The Oak’, talking about his own experiences and doing a lot of arrangements and all the keyboards on the album.

The last thing was that we have not played together for more than a decade and it was a long distance composition, really different than doing rehearsals and searching for inspiration together.”


Let's go back in history a bit. INBORN SUFFERING was formed in 2020 in Paris. Then (in 2012) you went on hiatus for ten years and came back in 2022. It's not easy to start again nowadays. Or did you not stop your activity? Why haven't you been heard from?

Wow…2002, that was a long, long time ago. It was not easy to restart the music now. After rereleasing the demo we talked about doing a ‘one more thing’ song, because we went on hiatus with a lot of anger and animosity towards each other. All activity with Inborn Suffering was completely stopped in 2012.

The new stuff has exactly the kind of cool, clear sound that I really like. It's signed by the master Olmo Lipani (Déhà). We all know his work. I'd be interested to know how you collaborated, how you got together and why him? With what feelings did you leave the studio?

The recording was actually done by Stephane at home, with the mix and the mastering by Déhá, I wanted Déhá because he has helped me a lot to keep my mind out of the water during the last years. And not only with this music, we talked a lot too.

He is singing too on ‘From Lowering Tides’. Laurent had already worked with him with Mourning Dawn and he does an amazing job.


When I look at the cover, it makes me a bit uncomfortable in a way. I like it, but there's a strange uneasiness to it. Beautiful work. Who's the artist and why did you choose this particular motif? What exactly is it supposed to express and how does it relate to the music?

The artist is Franck Besançon, he specialises in horror art. He’s a good friend of Stephane and he has worked on Silent Hill: Townfall, one of the next games in the Silent Hill franchise.

You can see bodies trying to find light but there is always someone pushing you down into the dark. It’s a great representation of depression, but also of the world nowadays. He has done an amazing job.

The lyrics on your records are about death, sadness, pain. Where do you get inspiration for them? Who is their author? And what are they about on the new album?

I am the author of all the lyrics except ‘The Oak’. All the themes of the album talk about depression and especially about my own experience over the last few years. So inspiration was simple…just picking fragments of my life.


For the new song "The Oak" you have such a melancholic, very captivating and well shot video. Who is its author and how did he manage to combine the images with interesting and for me almost personal lyrics so beautifully?

Stephane did everything for ‚The Oak‘; the song, the lyrics, the clip. It’s all made with free images and it‘s a concept song talking about his own experience. He wanted the listener focus on the music instead of the lyrics - like reading the music and listening to the lyrics. I like to call it an upside down song. Probably the darkest thing we have done. The main singer is Fred from Wordless Hope

Is French nature influencing you in any way? Every time I hear a band from your country, I think that you can put such a special mood, melancholy, light progression into your songs. A lot of times I took the album to the woods in my country, just outside the city, and it felt like I was somewhere in the north.

Not for the lyrics, maybe more the sadness of the city we are living. Laurent lives in the south of France and he travels a lot. I think Nature is more an inspiration for him.

Paris has always been a centre of culture. But what about doom metal? It's not exactly a style that the crowds go to. At least that's the case here in the Czech Republic. Do you play with other doom metal bands or do you play more with bands from other styles? I think doom metal is a discipline that requires a different approach than, say, thrash or death metal. Do you tend to perform only at doom festivals or do you play with "everyone"?

We have a great doom scene here, starting with Hangman’s Chair.

We have played with a lot of bands over the years, especially doom metal bands. We don’t play anymore but we have played with Mar de Grises, Mourning Beloveth, Swallow the Sun, Before the Dawn, Saturnus, Ataraxie, Esoteric and Pantheist to name a few.


How do you perceive your scene in general? Gigs, fans, labels? There are quite a lot of gigs here, but only some of them are solidly attended. Plus, I feel like the younger fans are already listening to something a bit different. Do you also go to concerts as a fan? Do you follow the scene in Paris?

We have a lot of really good black metal bands in France, some doom or death bands and a lot of renowned labels like Les Acteurs de L’ombre, Season of Mist etc…

Younger fans here tend to listen a lot to things like deathcore.

I don’t go to a lot of concerts now, but last month I went to Houle/ Moonreich/ Penitence Onirique. Three great French black metal bands.

Personally, I find "Pale Grey Monochrome" to be such a polished stylistic gem, but it can also appeal to fans outside of doom death metal. The album is raw, but it also has a lot of memorable melodies. Where do you want to take the band? What is your goal? Someone is attracted by big festivals, someone wants a famous label. What are your dreams?

I really don’t know if the band will continue doing things . We were expected to do one song, we have made an album. There are no plans. I think Laurent will keep playing with Mourning Dawn but he doesn’t really have time anymore for Inborn Suffering for the moment. We have no plans with new songs or live events.

 

How did you get into music in the first place? Who was your role model? First gig? First gig as a musician? How about some wild experiences, readers are always interested in that:)).

I got into music with bands like New Order and A-ha - I’m a huge fan of A-ha!

My first gig as fan was Paradise Lost in 1995 and my first gig as a musician was in 2005 or 2006.

As for a wild experience, there was a gig in Belgium. The organiser told us one hour before we were due to play that he didn’t have the money to pay us. We played anyway because we were there and people were waiting for us. It was a good gig with My Lament.

I'd be interested in your relationship to music. What does it mean to you? Is it a hobby? A lifestyle?

Music is a way of life. I find peace listening to music. I listen to music all the time. There is are so many emotions you can find only in music

What is INBORN SUFFERING planning in the near future?

We have no plans for the moment.

Thank you very much for the interview, I appreciate it. I guess you can guess what I'm going to do. Sure, I'm going to go out into the woods and I'm going to take your new song "Pale Grey Monochrome" with me. It's delicious! I wish it sells well and that you are happy in your personal lives.

Thank you.

Recenze/review - INBORN SUFFERING - Pale Grey Monochrome (2025):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - INBORN SUFFERING - Mrazivý, drásavý, melodický doom death metal plný osamělostí, melancholie a bolesti všedních dní!


Rozhovor s doom death metalovou skupinou z Francie - INBORN SUFFERING.

Odpovídal Emmanuel Ribeiro (basa), děkujeme!

Recenze/review - INBORN SUFFERING - Pale Grey Monochrome (2025):

Ave INBORN SUFFERING! Je to už nějaký čas, co jsem dostal vaše nové letošní album „Pale Grey Monochrome“ na recenzi. A ihned jste se dostali na pomyslnou špičku mého osobního doom death metalového žebříčku. Poprvé jsem se s novinkou setkal v sychravém počasí, kdy se hodně ochladilo. Bylo pro mě velmi příjemné jen tak poslouchat, číst si a nechat plynout čas. Jak album vznikalo a v čem se podle tebe odlišuje od předešlé desky „Wordless Hope“?

Dobrý den, děkujeme za možnost odpovědět na tyto zajímavé otázky!
PGM se od předchozích alb liší minimálně třemi věcmi:
První je, že album vzniklo jako určitý druh terapie. Hodně se na něm mluví o mých osobních zkušenostech z posledních pěti let. Téměř všechny texty a hlavní téma alba jsem napsal já.

Za druhé, Laurent napsal poprvé téměř celou hudbu. Měl spoustu nápadů a chtěl zkusit dělat melodické doom deathové písně. Hudba a jeho úžasný hlas se k textům skvěle hodily. Stephane byl zaneprázdněn svou druhou kapelou Fractal Gates, takže poté, co s nimi skončil své povinnosti, začal psát hudbu a texty pro ‚The Oak‘, mluvil o svých vlastních zkušenostech a dělal spoustu aranží a všechny klávesy na albu.

Poslední věcí bylo, že jsme spolu nehráli více než deset let a bylo to skládání na dálku, opravdu jiné než společné zkoušení a hledání inspirace.


Pojďme trošku do historie. INBORN SUFFERING vznikli v roce 2020 v Paříži. Potom jste (v roce 2012) se na deset let odmlčeli a vrátili jste se až v roce 2022. V dnešní době není lehké začínat znovu. Nebo jste nepřerušili činnost? Proč o vás vlastně nebylo slyšet?

Páni... 2002, to už je hodně, hodně dávno. Nebylo snadné znovu začít tvořit hudbu. Po znovu vydání dema jsme se bavili o tom, že uděláme písničku „one more thing“, protože jsme odešli na pauzu se spoustou zloby a nevraživosti vůči sobě navzájem. Veškerá činnost s Inborn Suffering byla v roce 2012 úplně zastavena.

Novinka má přesně takový ten chladný, čitelný zvuk, který mám moc rád. Podepsán je pod ním mistr Olmo Lipani (Déhà). Všichni jeho práci známe. Mě by zajímalo, jak se vám spolupracovalo, jak jste se dali dohromady a proč právě on? S jakými pocity jste odcházeli ze studia?

Nahrávku vlastně dělal Stephane doma, mix a mastering dělal Déhá, chtěl jsem Déhá, protože mi v posledních letech hodně pomohl, abych se udržel v klidu. A nejen s touhle hudbou, taky jsme si hodně povídali.

Na ‚From Lowering Tides‘ také zpívá. Laurent s ním spolupracoval už na albu Mourning Dawn a odvádí úžasnou práci.


Když se dívám na obal, tak mi je svým způsobem trošku nepříjemný. Líbí se mi, ale je v něm takový zvláštní neklid. Krásná práce. Kdo je autorem a proč jste zvolili právě tento motiv? Co má přesně vyjadřovat a jak souvisí s hudbou?

Autorem je Franck Besançon, který se specializuje na hororové umění. Je Stephanovým dobrým přítelem a pracoval na Silent Hillu: Townfall, jedné z dalších her ze série Silent Hill.

Můžete vidět těla, která se snaží najít světlo, ale vždy je tu někdo, kdo vás tlačí dolů do tmy. Je to skvělé ztvárnění deprese, ale i dnešního světa. Odvedl úžasnou práci.

Texty na vašich deskách jsou o smrti, smutku, o bolesti. Kde pro ně berete inspiraci? Kdo je jejich autorem? A o čem pojednávají na novém albu?

Jsem autorem všech textů kromě „The Oak“. Všechna témata alba hovoří o depresi a zejména o mých vlastních zkušenostech z posledních několika let. Takže inspirace byla jednoduchá... prostě jsem vybíral střípky ze svého života.


K nové skladbě „The Oak“ máte takový melancholický, velmi podmanivý a skvěle natočený klip. Kdo je jeho autorem a jak se mu povedlo tak krásně spojit obrazy se zajímavým a pro mě až osobním textem?

Stephane udělal pro „The Oak“ všechno: píseň, text, klip. Vše je vytvořeno pomocí volných obrázků a je to koncepční píseň vypovídající o jeho vlastních zkušenostech. Chtěl, aby se posluchač místo na text soustředil na hudbu - jako by četl hudbu a poslouchal text. Rád tomu říkám obrácená píseň. Asi nejtemnější věc, kterou jsme udělali. Hlavním zpěvákem je Fred z kapely Wordless Hope.

Ovlivňuje vás nějak francouzská příroda? Já pokaždé, když slyším kapelu z vaší země, tak mě napadne, že umíte do skladeb vložit takovou zvláštní náladu, melancholii, lehkou progresi. Hodně často jsem si bral album do lesů u nás, kousek za městem a připadalo mi, jako bych byl někde u vás na severu.

Ne kvůli textu, možná spíš kvůli smutku z města, ve kterém žijeme. Laurent žije na jihu Francie a hodně cestuje. Myslím, že pro něj je příroda určitě inspirací.

Paříž byla vždy centrem kultury. Jak je na tom ale s doom metalem? Není to zrovna styl, na který chodí davy. Alespoň tak tomu je u nás v Čechách. Hrajete i s dalšími doom metalovými kapelami nebo vystupujete spíše se smečkami z jiných stylů? Doom metal je dle mého disciplína, která vyžaduje odlišný přístup, než třeba thrash nebo death metal. Vystupujete spíše jen na doomových festivalech nebo hrajete „se všemi“?

Máme tu skvělou doomovou scénu, počínaje Hangman’s Chair.

V průběhu let jsme hráli se spoustou kapel, zejména doom metalových. Už nehrajeme, ale hráli jsme například s Mar de Grises, Mourning Beloveth, Swallow the Sun, Before the Dawn, Saturnus, Ataraxie, Esoteric a Pantheist.


Jak vnímáš vaši scénu celkově? Koncerty, fanoušky, labely? U nás je koncertů poměrně hodně, ale jen některé jsou solidně navštěvované. Navíc mi připadá, že mladí fanoušci už poslouchají trošku něco jiného. Chodíš na koncerty i jako fanoušek? Sleduješ scénu v Paříži?

Ve Francii máme spoustu opravdu dobrých blackmetalových kapel, několik doomových nebo deathových kapel a spoustu renomovaných labelů jako Les Acteurs de L'ombre, Season of Mist atd.

Mladší fanoušci tady mají tendenci poslouchat hodně věcí jako deathcore.

Na koncerty teď moc nechodím, ale minulý měsíc jsem byl na Houle/ Moonreich/ Penitence Onirique. Tři skvělé francouzské blackmetalové kapely.

Mě osobně připadá „Pale Grey Monochrome“ jako takový dokonale vybroušený stylový drahokam, který ale může oslovit i fanoušky mimo doom death metal. Album je sice syrové, ale má i spoustu dobře zapamatovatelných melodií. Kam až chcete kapelu posunout? Co je vaším cílem? Někoho lákají velké festivaly, někdo chce zase slavný label. Jaké máte sny?

Opravdu nevím, jestli bude kapela pokračovat ve své činnosti. Čekalo se, že uděláme jednu písničku, udělali jsme album. Žádné plány nemáme. Myslím, že Laurent bude dál hrát s Mourning Dawn, ale na Inborn Suffering už momentálně nemá čas. Nemáme žádné plány s novými písněmi ani s živými akcemi.

 

Jak si se vlastně dostal k muzice? Kdo byl tvým vzorem? První koncert? První vystoupení jako muzikant? A co nějaké divoké zážitky, to vždycky čtenáře zajímá?:)).

K hudbě jsem se dostal díky kapelám jako New Order a A-ha - jsem jejich velkým fanouškem!

Můj první koncert jako fanouška byl Paradise Lost v roce 1995 a můj první koncert jako hudebníka byl v roce 2005 nebo 2006.

Co se týče divokého zážitku, tak to byl koncert v Belgii. Pořadatel nám hodinu před tím, než jsme měli hrát, řekl, že nemá peníze na zaplacení. Přesto jsme hráli, protože jsme tam byli a lidi na nás čekali. Byl to dobrý koncert s My Lament.

Zajímal by mě tvůj vztah k muzice. Co pro tebe znamená? Je to koníček? Životní styl?

Hudba je způsob života. Při poslechu hudby nacházím klid. Hudbu poslouchám pořád. Je tolik emocí, které můžete najít pouze v hudbě.

Co chystají INBORN SUFFERING v nejbližší době?

V tuto chvíli nemáme žádné plány.

Děkuji moc za rozhovor, vážím si ho. Asi tušíš, co půjdu dělat. Jasně, vyrazím ven, do lesa a vaši novinku „Pale Grey Monochrome“ si vezmu s sebou. Je totiž vynikající! Přeji vám, aby se dobře prodávala a ať jste spokojení i v osobních životech.

Děkujeme.

Recenze/review - INBORN SUFFERING - Pale Grey Monochrome (2025):





---------------------------------------------------------------------------------------------------

úterý 11. března 2025

Recenze/review - INBORN SUFFERING - Pale Grey Monochrome (2025)


INBORN SUFFERING - Pale Grey Monochrome
CD 2025, Ardua Music

for english please scroll down

Když jsme byli mladí, tak  jsme spolu chodili na pivo. Diskutovali jsme o knihách, o hudbě, o krásných ženách. Smáli jsme se jen tak, z obyčejné radosti. Život šel dál a pokaždé, když jsme se potkali, tak jsme věděli, že si máme co říct. Byli jsme přesnou definicí toho, co znamená slovo kamarád. Už to jsou dva roky, co jsi odešel neznámo kam. Do nebe nebo do jiné dimenze nebo jen tak hniješ v zemi. Zůstala tady po tobě bolest a vzpomínky, které nikdy nevyblednou. Zrovna včera večer, když jsem chodil šerými ulicemi, tak si byl zase se mnou. 

Pamatuješ, jak jsme byli kdysi dávno v Paříži? Navštívili jsme tenkrát jeden malý klub, který smrděl a vystupovaly v něm kapely se smutkem v očích. INBORN SUFFERING nahráli desku, která v mé hlavě rozvířila spoustu melancholických myšlenek. Metal si moc nemusel, ale jeho doomovou odrůdu si miloval. Pokaždé, když slyším nové album "Pale Grey Monochrome", vnímám tvoji přítomnost. Je to hodně osobní, silný zážitek. 


Mám rád doom metal spíše v jeho klasické, tradiční podobě, tak jak jej hrávali a hrají kapely typu OFFICIUM TRISTE, OCTOBER TIDE, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, SWALLOW THE SUN, PARADISE LOST a další tmáři. Těmi se Francouzi volně inspirovali a přidali navíc kousky sebe samých. Dostanete tak nahrávku, která nejen že splňuje všechny náležitosti stylu, ale ještě má v sobě něco navíc. Krvavou mlhu, podivné sny, již zmíněnou melancholii, bolest. Nová deska vás, pokud jste emocionálněji založeni a máte pestrou fantazii, rozdrásá a přikryje splínem. Dnešní svět je krutý úplně stejně, jako tomu vždy bývalo. Lidé se zase tolik nemění, jen mají jiné, lepší prostředky, jak někomu ublížit. Osobně podobnou hudbu potřebuji, abych vůbec přežil. Mám zkrátka občas stavy, kdy na mě padá nebe a stíny jsou až příliš dlouhé. Uvažuji o depresích a potřebuji se nadechnout. A tak chodím na stejná místa, na kterých jsme spolu pili pivo, bavili se o muzice i krásných dívkách. Čtu znovu knížky, o kterých jsme diskutovali nekonečné hodiny a nové album "Pale Grey Monochrome" pro mě bude navždy spojeno s tímto stavem mysli. Jednou se možná setkáme nebo jen shnijeme ve stejné zemi. Než se tak ale stane, budu tuhle desku poslouchat stále dokola. Pokud totiž chcete hudbu, která je dokonalou esencí stylu, tak ji rozhodně nepropásněte. Někteří z nás žijí prázdné životy bez emocí. Jsem rád, že takový  nejsem. Venku jsou šedivé mraky a těžký smog. Jenom vstát je těžké. Přesto bojuji dál. Abych nezapomněl, zvuk (Déhà - mixing, mastering) je smutný a jasně čitelný a za povedený považuji i obal (Franck Besançon). Naděje umřela poslední! Mrazivý, drásavý, melodický doom death metal plný osamělostí, melancholie a bolesti všedních dní! Album, které ve mě rozvířilo spoustu smutných vzpomínek!

Asphyx says:

When we were young, we used to go out for beers together. We discussed books, music, beautiful women. We laughed just for the simple joy of it. Life went on, and every time we met, we knew we had something to say to each other. We were the very definition of what the word friend meant. It's been two years since you left for parts unknown. To heaven or another dimension or just rotting in the ground. You left behind pain and memories that will never fade. Just last night, as I walked the dark streets, you were with me again.

Remember when we were in Paris a long time ago? We visited a small club that stank and had bands playing with sadness in their eyes. INBORN SUFFERING made a record that stirred up a lot of melancholy thoughts in my head. I didn't like metal much, but I loved the doom variety of it. Every time I hear the new album "Pale Grey Monochrome" I feel your presence. It's a very personal, powerful experience.


I like doom metal more in its classic, traditional form, as it was and is played by bands like OFFICIUM TRISTE, OCTOBER TIDE, MOURNING BELOVETH, SATURNUS, SWALLOW THE SUN, PARADISE LOST and other obscure bands. The French were freely inspired by them and added extra bits of themselves. What you get is a record that not only meets all the requirements of style, but has something extra. Bloody fog, strange dreams, the aforementioned melancholy, pain. The new record, if you are more emotionally inclined and have a colourful imagination, will tear you apart and cover you with sleep. Today's world is as cruel as it has always been. People don't change that much, they just have different, better ways to hurt someone. Personally, I need music like this to survive. I just get in states where the sky is falling on me sometimes and the shadows are too long. I think about depression and I need to breathe. And so I go to the same places where we used to drink beer together, talk about music and beautiful girls. I re-read the books we discussed for endless hours, and the new album "Pale Grey Monochrome" will forever be associated with this state of mind for me. Maybe one day we'll meet or just rot in the same country. But until that happens, I'll be listening to this album over and over again. Because if you want music that is the perfect essence of style, then definitely don't miss it. Some of us live empty lives without emotion. I'm glad I'm not like that. There are grey clouds and heavy smog outside. Just getting up is hard. Still, I fight on. Not to forget, the sound (Déhà - mixing, mastering) is sad and clear, and I think the cover (Franck Besançon) is hilarious. Hope dies last! Freezing, poignant, melodic doom death metal full of loneliness, melancholy and pain of everyday life! An album that stirred a lot of sad memories in me!


Tracklist:
01. Wounding (01:09)
02. From Lowering Tides (10:43)
03. Pale Grey Monochrome (11:25)
04. Tales from an Empty Shell (13:02)
05. Of Loss and Despair (02:15)
06. The Oak (10:47)
07. Drawing Circles (07:32)

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine