DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemold school death metal. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemold school death metal. Zobrazit všechny příspěvky

úterý 7. dubna 2026

Recenze/review - CULTIST - Spiritual Atrophy (2026)


CULTIST - Spiritual Atrophy
CD 2026, Awakening Records

for english please scroll down

Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které stále nedokážeme pochopit, ani definovat. Jednou z nich je hudba, která nezná hranice. Kanadské CULTIST jsem potkal poprvé v roce 2022, když vydali album "Manic Despair". Stalo se na dlouhý čas mým průvodcem po dnešním umírajícím světě.

Letošní novinka volně na předchozí počin navazuje. Pánové a dáma i nadále rozvíjejí své myšlenky, nebojí se říznout do živého a předkládají nám hudbu, která není tuctová. Naopak, CULTIST mají svůj jasně rozpoznatelný rukopis, výraz, krvavý ksicht chcete-li. A tak jsem zase jednou seděl ve svém pokoji, díval se na noční město a nasával energii, která se ke mě dostávala skrz jiné dimenze. 


Svět zrovna venku hořel, na různých místech naší planety se odehrávaly destruktivní, hnusné války, došlo ke spoustě vražd, násilí a vypadalo to, že apokalypsa začne každou chvíli. Nestalo se tak nebo ano? Netuším, byl jsem mimo tenhle prostor a čas. Vnímal jsem jen jednotlivé skladby, drive, tlak a energii, které jsou v nich obsaženy. Užíval jsem si jednotlivé hnisavé ingredience, hudba se mi dostávala postupně do žil i do podvědomí. V hudbě CULTIST lze vystopovat lehké vlivy kapel jako DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, SULPHUR AEON. Potkává se zde stará škola s tou novější, progresivnější. Některé momenty jsou složitější, na poprvé hůře pochopitelné, ale mají svoje místo a do hlavy se mi dostaly až časem, po delší době společného poslechu. Je to tak dobře, dle mého skromného úsudku má a bude mít album delší trvanlivost. Stále je co objevovat, nové momenty, pasáže, nuance. Dalo by se to shrnout jednodušeji - novinka "Spiritual Atrophy" mě zkrátka a dobře baví poslouchat, rád se k ní vracím. Troufám si ale tvrdit, že nebude asi úplně pro každého. Ocení ji spíše lidé s bujnější fantazií a představivostí. Nejvíc se mi potom osvědčil poslech ve sluchátkách, když jsem jen tak chodil městem a sledoval lidské životy a pohyb, který kolem mě probíhal. Jakoby bylo v novince něco vznešeného, majestátního, něco, co bych možná definoval jako neklid, který se vine celou nahrávkou jako jedovatý břečťan. Mimochodem, za velmi povedené považuji zvuk i motiv na obalu. Napojeni na temný a chladný vesmír, stojíme na obětišti, na kterém byly v průběhu věků pořádány krvavé rituály. Lidé se vždycky snažili spojit s oním světem, se záhrobím, s nekonečností. Umřela spousta nevinných, vyděšených obětí a i když jsme dnes na tom technologicky o mnohé lépe, tak jsou věci mezi nebem a zemí, které nedokážeme pochopit, ani definovat. Propracovaný, syrový death metal, který vás vezme na temný výlet do jiných dimenzí!


Asphyx says:

Connected to the dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we are technologically far better off today, there are things between heaven and earth that we still cannot understand or define. One of them is music, which knows no boundaries. I first encountered the Canadian band CULTIST in 2022 when they released the album "Manic Despair." It became my guide through today’s dying world for a long time.

This year’s new release loosely follows on from their previous work. The gentlemen and lady continue to develop their ideas, aren’t afraid to cut to the quick, and present us with music that is anything but run-of-the-mill. On the contrary, CULTIST have their own clearly recognizable signature, style a bloody face, if you will. And so, once again, I sat in my room, gazing at the city at night and soaking up the energy that reached me through other dimensions.


The world was burning right outside; destructive, hideous wars were raging in various parts of our planet, there were countless murders and acts of violence, and it seemed like the apocalypse was about to begin at any moment. Did it happen, or didn’t it? I have no idea—I was outside that space and time. I was only aware of the individual tracks, the drive, the intensity, and the energy they contained. I savored each festering ingredient; the music gradually seeped into my veins and my subconscious. In CULTIST’s music, one can trace subtle influences from bands like DEATH, THE CHASM, IMMOLATION, MERCYLESS, PESTILENCE, MORBID ANGEL, VASTUM, VOMITORY, and SULPHUR AEON. Here, the old school meets the newer, more progressive one. Some moments are more complex, harder to grasp at first listen, but they have their place and only sank in over time, after repeated listening. That’s a good thing; in my humble opinion, the album has and will continue to have a longer shelf life. There’s always something new to discover new moments, passages, nuances. I could sum it up more simply: I simply enjoy listening to the new album “Spiritual Atrophy”, and I like coming back to it. But I dare say it probably won’t be for everyone. People with a more vivid imagination are more likely to appreciate it. What worked best for me was listening on headphones while I was just walking through the city, observing the lives and movements of people around me. It’s as if there’s something noble and majestic in this new release—something I might describe as a restlessness that winds its way through the entire recording like poisonous ivy. By the way, I consider both the sound and the cover art to be very well done. Connected to a dark and cold universe, we stand on an altar where bloody rituals have been performed throughout the ages. People have always sought to connect with that world, with the afterlife, with infinity. Many innocent, terrified victims have died, and even though we’re technologically much better off today, there are things between heaven and earth that we can’t understand or even define. Sophisticated, raw death metal that takes you on a dark journey into other dimensions!


Recenze/review - CULTIST - Manic Despair (2022):


tracklist:
1. Divination Whispers 
2. Coursing Between Worlds 
3. Neophyte 
4. Reality Shaper 
5. Phenomena 
6. Perversion of Survival 
7. Ascension 
8. False Prophet 
9. Spiritual Atrophy 

Line-up:
Vanessa Grossberndt – Bass/Vocals
Betzi Poitras – Guitar/Vocals
Jim Petigo – Drums/Vocals
Guest lead guitar solo on Ascension by Scott Oliphant

pondělí 6. dubna 2026

Recenze/review - HAUTAJAISYÖ - Surun paino (2026)


HAUTAJAISYÖ - Surun paino
CD 2026, Inverse Records

for english please scroll down

Někdy máš pocit, že na tebe padá celý svět. Mraky jsou nízko, v ulicích se rozlézá jako jedovatý břečťan strach a továrna produkuje další dávku jedovatých zplodin. Vše ti připadá černé, zahalené do krvavé mlhy. Přemýšlíš nad tím, jestli zvolíš nůž, žiletku, provaz a nebo prášky, kterých máš plnou skříň. Ne, dnes ještě ne, dnes zůstane koupelna prázdná, říkáš si nahlas a marně hledáš na nebi slunce. Zapínáš play na svém přehrávači a pouštíš si hudbu, která by polámala tvoje kosti. Finské HAUTAJAISYÖ jsem si pro sebe objevil víceméně náhodou, při jedné z mých nekonečných toulek podsvětím.

Zaujal mě černobílý obal, pro které mám slabost již od devadesátých let minulého století. Těšil jsem se do svého pokoje, až si letošní album "Surun paino" pustím a až se ztratím ve svých myšlenkách a dám na chvilku vydechnout unavenému tělo. Seděl jsem ve svém křesle a kýval se spokojeně do rytmu. Nakonec jsem uspořádal jeden ze svých ďábelských tanců, mlátil jsem pěstí do zdi. Jo, tohle je přesně death a thrash metal, který koluje i v mých žilách. 


Na ulicích potkávám čím dál tím častěji mrtvé postavy, hledící do obrazovek. Jsou mimo realitu, mimo tenhle svět. Je hrozně zajímavé poslouchat novou nahrávku a chodit ulicemi našeho průmyslového města. Žijí ti lidé vůbec? Nebo jsou dávno mrtví a zanechali zde jenom své nebohé schránky? Finové čerpají ze starých metalových archívů, jsou syroví, ostří, divocí, živočišní, opravdoví a hlavně naprosto autentičtí. Vidím před sebou malý zaplivaný klub na periferii města, šedou ulici a v dálce desítky komínů. Prodíráš se smogem a marně hledáš včerejší den. Piješ jen levný alkohol, ale když stojíš pod pódiem, tak ti celým tělem rezonuje velké množství nakumulované energie. Ano, došlo ke vzájemnému přenosu pochmurných emocí, mezi mnou a kapelou. Je to pro mě důkaz, že se k novému albu "Surun paino" budu rád a často vracet. Hoří totiž zevnitř, i když je na povrchu chladné jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. Skladby jsou velmi dobře napsány a trefují se přímo do černého, rovnou na solar plexus. Nevím, jak to vysvětlit, ale tahle deska na mě funguje na sto procent. Nikde nic nepřebývá, ani nechybí, má prašivý zvuk, spoustu skvělých záhrobních nápadů. Jedná se o hudbu, která musela vznikat hluboko v podzemí. Až na tebe přijdou pochmurné sebedestruktivní myšlenky, jako na hrdinu dnešní předmluvy, tak si pusť HAUTAJAISYÖ uvidíš, že nebe rozsekne blesk. Nemůžu tedy jinak, než vám album doporučit. Prašivý, surový death thrash metal ze starých katakomb, který vás rozseká na kusy! 


Asphyx says:

Sometimes you feel like the whole world is crashing down on you. The clouds hang low, fear spreads through the streets like poisonous ivy, and the factory churns out another batch of toxic fumes. Everything seems black, shrouded in a bloody fog. You wonder whether to choose a knife, a razor blade, a rope, or the pills that fill your cabinet. No, not today, today the bathroom will remain empty, you say aloud, searching in vain for the sun in the sky. You press play on your player and put on music that would shatter your bones. I discovered the Finnish band HAUTAJAISYÖ more or less by accident, during one of my endless wanderings through the underworld.

I was drawn to the black-and-white cover, for which I’ve had a soft spot since the 1990s. I looked forward to getting back to my room to play this year’s album, “Surun paino”, and losing myself in my thoughts while giving my tired body a moment to breathe. I sat in my chair, swaying contentedly to the beat. Eventually, I broke into one of my devilish dances, pounding my fist against the wall. Yeah, this is exactly the kind of death and thrash metal that runs through my veins. 


More and more often, I come across lifeless figures on the streets, staring at their screens. They’re detached from reality, detached from this world. It’s incredibly fascinating to listen to a new recording while walking the streets of our industrial city. Are these people even alive? Or have they been dead for a long time, leaving behind only their pitiful shells? The Finns draw from old metal archives; they’re raw, sharp, wild, animalistic, genuine, and above all, completely authentic. I see a small, dingy club on the outskirts of town, a gray street, and dozens of smokestacks in the distance. You push through the smog, searching in vain for yesterday. You drink only cheap alcohol, but when you stand beneath the stage, a massive amount of accumulated energy resonates through your entire body. Yes, there was a mutual exchange of gloomy emotions between me and the band. For me, this is proof that I’ll happily and often return to the new album, “Surun paino”. It burns from the inside, even though on the surface it’s as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. The songs are very well written and hit the mark right on the solar plexus. I don’t know how to explain it, but this album works for me one hundred percent. Nothing is superfluous, nothing is missing; it has a gritty sound and plenty of brilliant otherworldly ideas. This is music that must have been created deep underground. When gloomy, self-destructive thoughts come over you, like they did for the hero of today’s introduction, just play HAUTAJAISYÖ and you’ll see lightning split the sky. So I can’t help but recommend this album to you. A gritty, raw death thrash metal from the ancient catacombs that will tear you to pieces!


Track list:
01. Surun Paino
02. Maan Nielemä
03. Kuusi Kantajaa
04. Kasvoton Kuljettaja
05. Hetki Viimeinen
06. Lyhyt Matka Hautaan
07. Eloton
08. Haaskalinnut Minut Muistaa

Line-up:
Janne Partanen: vocals
Sami Lustig: guitars
Simo Pesonen: bass
Teemu Roth: drums

Recenze/review - TRAGOS - Bellicum (2026)


TRAGOS - Bellicum
CD 2026, Fetzner Death Records

for english please scroll down

Zavřený ve staré kapli přemýšlím, jestli existuje bůh. Moc v něj nevěřím. Přeci jen, pokaždé, když jsem se k němu modlil, tak nikdy nepřišel, nikdy mi nepomohl. Považují mě za kacíře, jenže Satana můžete potkat na každém druhém rohu. Ukrývá se ve stínu, ale i v každém z nás. Pomalu se setmělo a přízraky vystoupily z temnoty. Jsem tu zase jednou jenom já, mé svědomí a hudba, která se do mě zařezá jako ostré žiletky. TRAGOS jsou kapelou z Francie, která velmi umně, zkušeně a inteligentně kombinuje ve své tvorbě dva světy. Ten starý, prašivý, death metový a klasický, tradiční.

Jako mladý, ale i teď, když mé skráně zdobí šediny, se rád nechám unášet na zpěněných vlnách klasické hudby. Pokaždé, když chci trošku klidu, tak si rvu do hlavy skladatele se jmény jako Carcassi, Scarlatti, Bach, Paganini, ale i spoustu dalších, které si pro sebe objevím. Jinak jsem samozřejmě naprosto věrný death metalu. A když vám potom nějaká kapela spojí tohle všechno dohromady, tak mě to samozřejmě extrémně zajímá. TRAGOS mají navíc tu výhodu, že nikde zbytečně nepreludují, nepředvádějí se, jak jsou na tom technicky dobře. Naopak, základem je vždy to, aby skladba dobře zněla, aby v sobě měla drive a sílu. 


Přes veškeré mé nadšení si myslím, že tahle nahrávka není asi pro každého. Osloví spíše přemýšlivější jedince, posluchače, kteří mají bohatou fantazii. Na jednu stranu je skvělé, že se zde potkávají oba tak na první pohled vzdálené světy, na tu druhou, jsou ale přeci jen Francouzi trošku svázaní. Musí dodržovat postupy, snažit se přenést ducha doby i času. Myslím si, že se jim to daří na výbornou. Jedná se spíše o takový gurmánský hudební zážitek, než jen o obyčejné album, kterých dnes potkáte na každém rohu desítky. Osobně se mi líbí právě jinakost, odlišnost, originalita, s jakou pánové ke své tvorbě přistupují. Texty jsou plné mytologie, pokud tedy mohu soudit, jsou v jejich rodné řeči, kterou bohužel nevládnu. Pocitově ale tak nějak vím, o čem skladby jsou. O temnotě, o ďáblu, o věcech, které nejsou z našeho světa. Jednotlivé motivy by se mohly zdát někomu až příliš ohlodané na kost, ale nenechte se mýlit, je to jen první dojem. Pokud dáte nahrávce více času, vylezou na povrch jednotlivé nuance a vy se stanete samotnou součástí hudby. I když jsem zavřený ve staré kapli a přemýšlím o životě a smrti, tak jinak se moje myšlenky při poslechu "Bellicum" toulají napříč časem i prostorem. TRAGOS jsem dosud neznal a jsou pro mě velmi příjemným překvapením. Album je navíc velmi zvukově povedené, má stylový motiv na obalu a celkově zní jako z jiného světa. Baví mě jej poslouchat, vracet se k němu a rvát si jej neustále pod tlakem do hlavy. Potkávám své vlastní démony, rozmlouvám s nimi a neustále přidávám hlasitost. Temný death metalový výlet napříč časem! Ďábel se ukrývá ve stínu i v každém z nás!


Asphyx says:

Locked inside an old chapel, I wonder if God exists. I don’t really believe in him. After all, every time I’ve prayed to him, he’s never come, he’s never helped me. They consider me a heretic, but you can run into Satan on every other street corner. He hides in the shadows, but also within each of us. It slowly grew dark, and spectres emerged from the darkness. Once again, it’s just me here, my conscience, and the music that cuts into me like sharp razor blades. TRAGOS is a band from France that very skillfully, expertly, and intelligently combines two worlds in their work. The old, grimy, death metal world and the classical, traditional one.

As a young man, and even now that my temples are grayed, I love to let myself be carried away on the foaming waves of classical music. Whenever I want a little peace, I blast composers like Carcassi, Scarlatti, Bach, Paganini, and many others I discover for myself. Otherwise, of course, I’m completely devoted to death metal. And when a band manages to blend all of this together, it naturally piques my interest immensely. TRAGOS also have the advantage of not wasting time on unnecessary flourishes or showing off their technical prowess. On the contrary, the foundation is always that the song sounds good, that it has drive and power. 


Despite all my enthusiasm, I don’t think this recording is for everyone. It will appeal more to thoughtful individuals, listeners with vivid imaginations. On the one hand, it’s wonderful that two worlds which at first glance seem so distant come together here; on the other hand, the French are still a bit restrained. They have to follow certain conventions, striving to capture the spirit of the era and the times. I think they succeed brilliantly. This is more of a gourmet musical experience than just another run-of-the-mill album, of which you’ll find dozens on every corner these days. Personally, I love the uniqueness, distinctiveness, and originality with which these gentlemen approach their work. The lyrics are full of mythology; as far as I can tell, they’re in their native language, which I unfortunately don’t speak. Emotionally, though, I somehow know what the songs are about. About darkness, about the devil, about things that aren’t of this world. The individual themes might seem to some to be stripped down to the bone, but don’t be fooled that’s just the first impression. If you give the recording more time, the individual nuances will come to the surface and you’ll become part of the music itself. Even though I’m locked away in an old chapel, pondering life and death, my thoughts wander through time and space when I listen to “Bellicum”. I hadn’t heard of TRAGOS before, and they’ve been a very pleasant surprise for me. The album is also very well-produced, has a stylish cover design, and overall sounds like it’s from another world. I enjoy listening to it, coming back to it, and constantly blasting it into my head. I encounter my own demons, converse with them, and keep turning up the volume. A dark death metal journey through time! The devil lurks in the shadows and within each of us!


Tracklist:
01. Lethal Suspiro 
02. Fragmento Fugit 
03. Penumbra Prolix 
04. Narcissus Vortex 
05. Labor Delusiv 
06. Scherzo Patibul 
07. Chthonian Exult 
08. Random Punishment 
09. Ritual Deflor 
10. Sanguinolent 
11. Egofabulist 
12. Opus Carnifex

pátek 3. dubna 2026

Recenze/revivew - ANASARCA - Achlys (2026)


ANASARCA - Achlys
CD 2026, Selfmadegod Records

for english please scroll down

Pokaždé, když se vrátím do svého rodného města, tak se neubráním tomu, aby mi začaly hlavou létat vzpomínky. Procházím se ulicemi, ve kterých jsem kdysi s kamarády získával cenné informace o hudbě i o životě. Lahev piva v ruce, síla a energie mládí a touha objevovat svět. Měl jsem doma tenkrát několik ohmataných, zkopírovaných kazet kapely ANASARCA z Německa. Začínal jsem zrovna s death metalem a doslova mě fascinoval zvuk a temnota, která ze skladeb odtékala jako hnis.

Bez toho, aniž bych se zašel podívat na hřbitov, to zkrátka nejde. Jsem již ve věku, ve kterém jsem spoustu kamarádů, známých, i členů rodiny ztratil. Čas běží neúprosně dál a my tu pořád jsme, věrní death metalu. Povídám si s hroby, představuji si, jaké by to bylo, kdybychom byli stále spolu. Myslím si, že nové album "Achlys" by se jim líbilo. Je totiž po okraj narvané tím, co jsme měli a máme na tomhle stylu rádi. Ryzostí, opravdovostí, surovostí, melodickou brutalitou, naprostou tmou a tlakem, který se mi pokaždé dostane do hlavy i do podvědomí. Rozloučím se, mezi náhrobky se již válí mlha a jdu pomalu domů. Čas nejde zastavit. Jednou ulehnu vedle vás. 


Na ANASARCA se mi vždycky líbilo (a je tomu tak i letos), že kapela má svůj vlastní originální rukopis, výraz, ksicht chcete-li. Skladby jsou napsány s vášní a elegancí starých mistrů v oboru, nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Pánové sází na dobré motivy, na hnilobu, špínu a nekonečnou smrt, která tento styl vždy definovala. Nové album není ale jen dobrým řemeslem, starým artefaktem dávno zaniklého světa, ale také muzikou, která obstojí i v současnosti. Jednotlivé motivy mi lezou do hlavy, zůstávají tam, zadírají se pod kůži, stávají se mojí součástí. Určitě to znáte, přinesete si nahrávku domů, jen tak si sednete a po chvilce víte, že je to ono, že je to tam. Nedokážete to vysvětlit slovy ostatním a o to víc vám chybí staří kamarádi, na které stačilo kdysi dávno jen kývnout, usmát se a všichni jste věděli - ano, je to tam! Německé tmáře šlo vždy zařadit po bok kapel jako MORBID ANGEL, DEMIGOD, INCANTATION, IMMOLATION, SUFFOCATION, GOREFEST, OBITUARY, GRAVE, EDGE OF SANITY. Jedná se o staré, zkušené psy, kteří hlídají vstup do podsvětí již od roku 1995. Nutno rovnou dodat, že to dělají stále s naprostou oddaností stínům i záhrobním rituálům. Pro mě osobně je letošní album "Achlys" nejen mementem a vzpomínkou na dobu, kdy jsem se toulal ulicemi s partou prokletých death metalových maniaků, ale také hudbou, která definuje moji samotnou podstatu. Pokud to máte nastavené podobně, neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci toho nejlepšího, co kapela kdy nahrála. Také skvělý zvuk (mix Daniel Meinzer, mastering Dennis Israel) a motiv na obalu, který chci nosit na tričku. Temné a surové death metalové album, které probudí i nemrtvé! Hudba ze starých prokletých pohřebišť!


Asphyx says:

Every time I return to my hometown, I can’t help but let memories flood my mind. I walk through the streets where I once gathered valuable insights about music and life with my friends. A bottle of beer in hand, the strength and energy of youth, and a desire to discover the world. Back then, I had a few well-worn, copied cassettes at home by the German band ANASARCA. I was just getting into death metal, and I was literally fascinated by the sound and the darkness that oozed from the songs like pus.

It just isn’t possible without stopping by the cemetery. I’m at an age where I’ve lost many friends, acquaintances, and even family members. Time marches relentlessly on, and we’re still here, faithful to death metal. I talk to the graves, imagining what it would be like if we were still together. I think they’d like the new album, “Achlys”. It’s packed to the brim with everything we’ve always loved about this style. Purity, authenticity, rawness, melodic brutality, utter darkness, and a pressure that always seeps into my head and subconscious. I say goodbye; fog is already rolling among the gravestones, and I walk slowly home. Time cannot be stopped. One day I’ll lie down beside you. 


What I’ve always liked about ANASARCA (and this year is no exception) is that the band has its own original style, its own voice its own identity, if you will. The songs are written with the passion and elegance of the old masters of the genre; nothing is superfluous, and nothing is missing. The guys rely on classic themes decay, filth, and endless death that have always defined this style. But the new album isn’t just a fine piece of craftsmanship, an ancient artifact from a long-vanished world; it’s also music that holds its own in the present day. The individual motifs seep into my head, stay there, burrow under my skin, and become a part of me. You surely know the feeling: you bring a record home, just sit down, and after a moment you know that this is it, that it’s there. You can’t explain it to others in words, and all the more you miss your old friends, with whom all it took long ago was a nod, a smile, and you all knew yes, it’s there! German darkness has always been on par with bands like MORBID ANGEL, DEMIGOD, INCANTATION, IMMOLATION, SUFFOCATION, GOREFEST, OBITUARY, GRAVE, and EDGE OF SANITY. These are old, seasoned veterans who have been guarding the entrance to the underworld since 1995. It must be said right away that they continue to do so with absolute devotion to the shadows and the rituals of the afterlife. For me personally, this year’s album “Achlys” is not only a memento and a reminder of the time when I roamed the streets with a bunch of cursed death metal maniacs, but also music that defines my very essence. If you feel the same way, don’t hesitate for a moment. You’ll get a solid dose of the best the band has ever recorded. Also great sound (mixed by Daniel Meinzer, mastered by Dennis Israel) and a cover design I want to wear on a T-shirt. A dark and raw death metal album that will wake even the undead! Music from ancient cursed graveyards!






tracklist:
1. Beyond the Passing (Intro) 
2. My Reality 
3. Achlys 
4. Basket of Burdens 
5. In Memoriam 
6. Pain Remains 
7. Broken 
8. He Is Dead 
9. Wish You Were Here 
10. How Can They 
11. I Feel 

band:
Alf - drums
Björn - bass
Carsten - guitar
Mike - guitar, vocals

čtvrtek 2. dubna 2026

Recenze/review - RELIC - Crown of Flies (2026)


RELIC - Crown of Flies
CD 2026, vlastní vydání

for english please scroll down

Kolem těla se vznáší hejno much. Leželo u cesty, zohavené, opuštěné. Bylo dalším v řadě. Na každém byl nakreslený kříž. Někdo tu zase jednou vraždil ve jménu jediného Boha. Hnus a špína tu byla v děsivém kontrastu s přesvědčením, že tahle bestie očišťuje svět. Mnohdy o tom poslední roky přemýšlím. Kde se bere v lidech zlo? Jakou tvář má vlastně Satan? Je to chlápek ze sousedství, co vždycky tak slušně zdraví? Divně se usmívá a po nocích se toulá ulicemi. Mohl by to být on. Podobné myšlenky mi létají hlavou jako zběsilé, když poslouchám nové album amerických maniaků RELIC.

Tahle smečka je složena ze samých zkušených veteránů scény (členové RELIC působili v kapelách jako Jungle Rot, Emblazoned, A Night At The Chalet, Slam Pig, Decrescent, Micawber). Pánové hrají od srdce, s krvavou jiskrou v oku, s takovým tím pradávným přístupem, feelingem, surově, bestiálně. Tohle se nedá dle mého úsudku naučit, to musíte mít v sobě. Museli jste být kdysi dávno, v devadesátých letech prokleti a musel vám být pravý, ryzí, krutý a ostrý death metal zakódovaný hluboko do vaší DNA. U téhle smečky a jejich hudby to alespoň platí na sto procent. Koneckonců, stačí zapnout play  a otočit volume úplně doprava. 


Nutno ale také rovnou dodat, že tahle kapela není jen obyčejným setkáním starých zkušených muzikantů, kteří si chtěli zavzpomínat. Naopak, pokud bych měl letošní nahrávky seřadit podle toho, jak často a rád je poslouchám, tak tohle album by atakovalo přední příčky mé diskografie. Hudba je zde totiž opravdu bestiální, řeže přímo do živého, je surová, ďábelská. Připadám si při poslechu opravdu jako někde na cestách, když zastavíte a unaveni se jdete najíst. Místo toho naleznete u cesty mrtvé tělo, kdysi mladé dívky, která je zohavena k nepoznání. Jakoby při poslechu Satan číhal za každým rohem, usmíval se, čekal na vaši chybu, aby vás nakonec chytil do svých pevných sítí. Budete navěky prokleti, amen! Skladby jsou zde velmi elegantně a morbidně napsány, mají v sobě drive a pověstnou pradávnou sílu, načerpanou v nekonečných chodbách Hádovy říše. Povedl se syrový a masivní zvuk (Mixed and Mastered by Billy Diamond), stylový je i parádní motiv na obalu (Sant V. Schreiber). Tahle smečka zkrátka a dobře moc dobře ví, jak do vás zaseknout dráp a už nepustit. Pokud máte rádi kapely typu DEICIDE, ANGELCORPSE, DEAD CONGREGATION, IMMOLATION, staré BEHEMOTH a BELPHEGOR, DIOCLETIAN, MORBID ANGEL, KRISIUN, potom věřte tomu, že jste zde správně. To vám klidně podepíšu vlastní krví. "Crown of Flies" je přesně tím druhem alba, které hoří zevnitř. Na povrchu je temné a surové, ale nepostrádá ani chladnou, mrtvolnou atmosféru. RELIC se svým debutem zapisují hluboko do knihy hříchů a dělají to vlastní krví. Na téhle nahrávce jsem si pro sebe našel všechno, co mám na tomto stylu tolik rád. Agresivitu, naprostou tmu, definice zla, špínu, hnis. Novinka ve mě zanechala hlubokou stopu a nelze jinak, než ji doporučit všem pravověrným i prokletým. Ďábelský, syrový, temný black death metal, který smrdí sírou! Satan čeká ve stínu! Album, které se krvavě otiskne do vašeho podvědomí!


Asphyx says:

A swarm of flies hovered around the body. It lay by the roadside, mutilated, abandoned. It was just another one in the line. A cross was drawn on each one. Someone had once again been murdering here in the name of the one true God. The filth and squalor stood in stark contrast to the belief that this beast was cleansing the world. I’ve been thinking about this a lot in recent years. Where does evil come from in people? What does Satan actually look like? Is he the guy from the neighborhood who always greets you so politely? He smiles strangely and roams the streets at night. It could be him. Similar thoughts race through my head like mad when I listen to the new album by the American maniacs RELIC.

This pack is made up entirely of seasoned veterans of the scene (RELIC members have played in bands like Jungle Rot, Emblazoned, A Night At The Chalet, Slam Pig, Decrescent, and Micawber). These guys play from the heart, with a bloody spark in their eyes, with that ancient approach, that feeling—raw and beastly. In my opinion, this isn’t something you can learn—you have to have it in you. You must have been cursed long ago, back in the ’90s, and true, pure, cruel, and sharp death metal must have been encoded deep into your DNA. With this pack and their music, at least, that’s 100% true. After all, just hit play and crank the volume all the way up. 


But I should also point out right away that this band isn’t just a casual get-together of old, experienced musicians looking to reminisce. On the contrary, if I were to rank this year’s recordings by how often and how much I enjoy listening to them, this album would be right up there at the top of my collection. The music here is truly brutal; it cuts right to the bone it’s raw and diabolical. When I listen to it, I really feel like I’m out on the road somewhere, when you stop and, exhausted, go to eat. Instead, you find a dead body by the roadside, once a young girl, now mutilated beyond recognition. It’s as if, while listening, Satan is lurking around every corner, smiling, waiting for your mistake so he can finally catch you in his tight nets. You will be cursed forever, amen! The songs here are written with great elegance and morbidity; they possess a drive and that legendary ancient power, drawn from the endless corridors of Hades’ realm. The raw and massive sound is a success (Mixed and Mastered by Billy Diamond), and the cover art’s fantastic motif is also stylish (Sant V. Schreiber). This pack simply knows exactly how to sink its claws into you and never let go. If you like bands like DEICIDE, ANGELCORPSE, DEAD CONGREGATION, IMMOLATION, early BEHEMOTH and BELPHEGOR, DIOCLETIAN, MORBID ANGEL, KRISIUN, then trust me, you’re in the right place. I’d gladly sign that with my own blood. "Crown of Flies" is exactly the kind of album that burns from within. On the surface, it’s dark and raw, yet it doesn’t lack a cold, cadaverous atmosphere. With their debut, RELIC are writing themselves deep into the book of sins and they’re doing it with their own blood. On this record, I found everything I love so much about this style. Aggression, utter darkness, the definition of evil, filth, pus. This new release has left a deep mark on me, and I can’t help but recommend it to all the faithful and the damned. Devilish, raw, dark black death metal that reeks of sulfur! Satan waits in the shadows! An album that will leave a bloody imprint on your subconscious!


Track Listing:
1. The Void Between Gods
2. Filth Of Rebirth
3. Scavengers Daughter
4. Iron Sacrament

RELIC is:
Kevin Forsythe (Jungle Rot, Emblazoned) – Guitar / Bass
Jeff Plewa (Micawber, Emblazoned) – Vocals
Alex “Pulverizer” Pulvermacher (Decrescent, Emblazoned) – Drums
Vinny Alvarez (A Night At The Chalet, Slam Pig) - Guitar



úterý 31. března 2026

Recenze/review - INTOXICATED - The Dome (2026)


INTOXICATED - The Dome
CD 2026, Redefining Darkness Records

for english please scroll down

Někdy je toho na mě moc. Příliš násilí v médiích, moc válek, nenávisti a utrpení. Chytám se za hlavu a mám sto chutí se rozeběhnout proti zdi. Dnešní svět vás zahltí informacemi a vy jste potom zmatení a někdy dochází až k šílenství. Pamatuji si, že v devadesátých letech minulého století pro mě byla muzika nejen nutností k životu, ale také relaxem, únikem od zkažené společnosti. Smutné je, že tomu tak mnohdy bývá i dnes, skoro po 35 letech poslechu extrémních kapel. Už zase mám neskutečnou chuť vzít do rukou kladivo a jít rozbourat nejbližší zeď, když sleduji večerní zprávy, když kroutím nevěřícně hlavou nad myšlenkami některých lidí. Svět možná stále hoří v plamenech, ale já zůstal věrný muzice, u které praskají kosti.

Historie floridských death thrash metalistů INTOXICATED sahá až do roku 1992 k Chucku Schuldinerovi z DEATH. Všichni muzikanti jsou staří, zkušení psi, kteří moc dobře vědí, co a jak chtějí hrát. Už dávno nemusí nikomu nic dokazovat. Jsou jako smečka, kterou potkáte na periferii vašeho města. Máte dvě možnosti. Buď utéct a nebo se nechat roztrhat na kusy a narvat si pod tlakem do hlavy jejich nové album "The Dome". Asi všichni tušíte, co jsem udělal já. Ano, strávil jsem s nahrávkou spoustu času a rád se k ní pořád vracím. Hoří totiž zevnitř. 


Pokud jste kdysi dávno uctívali floridské kapely jako SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, ale třeba i POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, MASTER, tak si myslím, že by se vám mohlo líbit i tohle album. Možná vám připadá, že současný svět je divný a že jej mnohdy už vůbec nechápete, ale věřte tomu, že když se s "The Dome" zavřete do svého pokoje, tak bude zase jednou vše v nejlepším pořádku. Do žil se vám postupně dostane taková ta pradávná energie, srdce začne bít ve stejných rytmech a vy se začnete usmívat. To je přesně ono, tahle muzika koluje i v mých žilách, budete opakovat do tmy a nejen, že se vrátíte po časové ose zpět, do dob své největší síly a mládí, ale zase získáte ten neopakovatelný pocit, že zase žijete naplno. INTOXICATED neotáčejí koly hudebních dějin, ani tenhle styl nikam neposouvají, ale nové album není jen obyčejným zásekem v řadě. Na prvním místě je zde sice skvěle odvedené řemeslo, ale ve skladbách je toho o hodně víc. Naleznete v nich pradávnou touhu zabíjet hudbou, ničit a lámat kosti. Jednotlivé motivy v sobě mají tlak, spoustu nakumulované energie a zdravého vzteku, o kterém my, staří psi, moc dobře víme, že musí jednou za čas ven. Jen tak si chodit ulicemi se sluchátky na uších, řvát do tmy, skákat do hlubiny, vznášet se, no nebudu vám napovídat, co děláte u skvělých nahrávek vy. Za moji maličkost vám mohu novou desku jenom doporučit. Až budete mít zase jednou pocit, že na vás všechno padá a svět kolem hoří v plamenech, tak nezoufejte, zapněte play a potom nechte hudbu, aby vás roztrhala na kusy. Někdy je toho na mě moc. Příliš násilí v médiích, moc válek, nenávisti a utrpení. Chytám se za hlavu a mám sto chutí se rozeběhnout proti zdi. Ne, neudělám to, pustím si raději na svém přehrávači tuhle nahrávku a rozpadnu se v prach. Syrový, prašivý death thrash metal, který vám poláme všechny kosti v těle a vystřelí mozek z hlavy! 


Asphyx says:

Sometimes it’s all too much for me. Too much violence in the media, too many wars, too much hatred and suffering. I clutch my head and feel like running headfirst into a wall. Today’s world overwhelms you with information, leaving you confused and sometimes even driving you to madness. I remember that in the 1990s, music was not only a necessity for me, but also a way to relax, an escape from a corrupt society. The sad thing is that this is often still the case today, after nearly 35 years of listening to extreme bands. Once again, I have an overwhelming urge to grab a hammer and go smash the nearest wall when I watch the evening news, shaking my head in disbelief at the thoughts of some people. The world may still be burning in flames, but I have remained faithful to music that makes bones crack.

The history of Florida’s death thrash metal band INTOXICATED dates back to 1992 and Chuck Schuldiner of DEATH. All the musicians are old, seasoned veterans who know exactly what and how they want to play. They haven’t had to prove anything to anyone for a long time. They’re like a pack you might encounter on the outskirts of your town. You have two options. Either run away, or let yourself be torn to pieces and force their new album "The Dome" into your head. You can probably guess what I did. Yes, I spent a lot of time with the record and I love coming back to it. Because it burns from the inside. 


If you used to worship Florida bands like SOLSTICE, DEATH, OBITUARY, or even POSSESSED, MALEVOLENT CREATION, DEMOLITION HAMMER, and MASTER, then I think you might like this album too. You might feel that the world today is strange and that you often don’t understand it at all, but trust me, when you lock yourself in your room with “The Dome”, everything will be just fine again. That ancient energy will gradually flow through your veins, your heart will start beating to the same rhythms, and you’ll start smiling. That's exactly it, this music flows through my veins too, you'll repeat into the darkness, and not only will you travel back in time to the days of your greatest strength and youth, but you'll also regain that irreplaceable feeling of living life to the fullest once again. INTOXICATED aren’t turning the wheels of music history, nor are they pushing this style in any new direction, but the new album isn’t just another entry in the lineup. While superb craftsmanship takes center stage here, there’s much more to the songs. You’ll find in them an ancient desire to kill with music, to destroy and break bones. Each track is packed with intensity, a ton of pent-up energy, and that healthy rage that we old-timers know all too well needs to come out every once in a while. Just walking down the street with headphones on, screaming into the darkness, jumping into the abyss, floating—well, I won’t tell you what you do when you listen to great music. As for me, I can only recommend this new album to you. The next time you feel like everything is crashing down on you and the world around you is burning in flames, don’t despair press play and let the music tear you to pieces. Sometimes it’s all too much for me. Too much violence in the media, too many wars, too much hatred and suffering. I clutch my head and feel like running headfirst into a wall. No, I won’t do that; I’d rather play this album on my player and crumble to dust. Raw, mangy death thrash metal that will break every bone in your body and blast your brains out of your head!


Recenze/review - INTOXICATED - Walled (2020):


Tracklist:
1. Carved in Stone
2. Sever the Strings
3. The Dome
4. War Club
5. Tighten Your Eyes
6. Unescaped
7. It’s Dead
8. Shifted Cross
9. Rake the Grate
10. Drowning the Weak

INTOXICATED is:
Erik Payne - Guitar / Vocals
Shawn Clarson - Bass / Vocals
John Sutton - Guitar
Colin Vaccaro - Drums

Recenze/review - UNDERTAKER - Epicentrum (2026)


UNDERTAKER - Epicentrum
CD 2026, Black Flame Rebellion

for english please scroll down

Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale mnohdy už na to nemáme sílu. Jenže pak si poslechnu alba, jako je to nové, debutové od polských legendárních death grinderů UNDERTAKER a připadám si jako politý mrtvou vodou. Do žil se mi dostane pradávná síla, posbíraná kdysi dávno v devadesátých letech v podzemí a najednou zase stojím v první linii, připravený se utkat s lidskou hlouposti. Poláci, a to je nutné si říct rovnou na úvod, i po tolika letech řežou přímo do živého.

Historie téhle smečky se začala psát v roce 1992 a do roku 1996 pánové vydali dvě nahrubo nasekaná dema ("Hardness" a "Promo Tape '96"), aby rok po tom utlumila svoji činnost na dlouhou dobu. Letos se pánové vrátili, vydali mnou právě popisované album "Epicentrum" a kompilaci starých skladeb "Demo(n)s". Poláci jsou silnější než kdy dřív, sekají kolem sebe ostrými riffy, krutými melodiemi i prašivým hlasem. Tohle je hudba ze starých piteven, přátelé!


Jestliže se svět i myšlení lidí zase tolik za posledních více než třicet let příliš nezměnilo, stylová je i hudba, kterou nám kapela předkládá. A to prosím pěkně na víku od shnilé rakve. Měli jste a stále máte rádi smečky jako TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, CARCASS? Potom věřte tomu, že jste zde správně. UNDERTAKER uchopili tento styl po svém, doplnili jej o spoustu svých nápadů i invence a výsledkem je nejen album, které láme kosti, ale také nahrávka, která má v sobě velkou porci temnoty a chladu. Pokaždé, když zapnu play, tak si představím opuštěnou celu v nějakém děsivém sklepě. Někde v rohu, ve stínu visím na hácích já a moje zubožené tělo. Připomínám všechny ty záběry z večerních zpráv, z různých konců dnešního zkaženého světa. Je jedno, proč tu jsem. Ve jménu slepé víry, odlišeného názoru nebo jenom tak, že jsem se narodil na špatném místě. Každý riff je ostrým hřebem, který mi mí mučitelé zatlučou do hlavy, každá melodie je děsivým svědectvím, čeho jsme my, lidé jako druh schopni. Oceňuji masivní, dobře čitelný a surový zvuk, k zamyšlení donutí i motiv na obalu. Připadám si, jako bych spadl do obrovského mlýnu na maso, který mě rozemele pokaždé na prach. Stanu se jen číslem v řadě, kusem zcela nepotřebného masa. "Epicentrum" je přesně tím druhem hudby, u které si budete připadat jako byste kráčeli svým kdysi tak krásným městem, po včerejším bombardování. Z vašich přátel se staly jen otisky na zdi. Tohle album mě řeže zevnitř, je opravdové, ryzí, uvěřitelné a naprosto autentické. Doporučuji nahrávku všem, kteří poslouchají tenhle styl hlavně srdcem. Svět se od mého mládí zase tolik nezměnil. Pořád se lidé navzájem zabíjejí, válčí v nekonečných bojích bez vítězů. Stále se potýkáme se zlem a někdy už jsme vyčerpaní a nemůžeme. Padáme ksichtem do krvavých kaluží, snažíme se vyvracet tupé lži, ale někdy už na to nemáme sílu. Znovu vstávám z popela a zapínám znovu play! Death grindcoreový radioaktivní útok, po kterém zůstává jen spálená země! Album, které vás roztrhá na kusy!


Asphyx says:

The world hasn’t changed all that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to debunk blatant lies, but often we no longer have the strength. But then I listen to albums like this new debut from the legendary Polish death grinders UNDERTAKER, and I feel like I’ve been doused with holy water. An ancient power flows through my veins, gathered long ago in the ’90s underground, and suddenly I’m back on the front lines, ready to battle human stupidity. The Poles—and this must be said right off the bat—still cut straight to the bone even after all these years.

The history of this pack began in 1992, and by 1996 the guys had released two brutally chopped-up demos ("Hardness" and "Promo Tape '96"), only to scale back their activities for a long time a year later. This year, the guys returned, releasing the album "Epicentrum" I just described and a compilation of old tracks, "Demo(n)s." The Poles are stronger than ever, slashing through everything with sharp riffs, brutal melodies, and a raspy voice. This is music from the old morgues, friends!


If the world and people’s minds haven’t changed all that much over the past thirty-plus years, then the music this band presents is just as stylish. And they’re doing it right on the lid of a rotten coffin. Did you used to like and still love bands like TERRORIZER, NAPALM DEATH, EXHUMED, REPULSION, and CARCASS? Then trust me, you’re in the right place. UNDERTAKER has taken this style and made it their own, adding plenty of their own ideas and creativity, and the result is not only a bone-crushing album but also a recording that’s packed with darkness and coldness. Every time I hit play, I picture an abandoned cell in some terrifying basement. Somewhere in the corner, in the shadows, I hang on hooks, my wretched body. I resemble all those scenes from the evening news, from various corners of today’s corrupt world. It doesn’t matter why I’m here. In the name of blind faith, a differing opinion, or simply because I was born in the wrong place. Every riff is a sharp nail that my torturers drive into my head; every melody is a terrifying testimony to what we, as a species, are capable of. I appreciate the massive, clear, and raw sound; the cover art also gives you pause for thought. I feel as though I’ve fallen into a giant meat grinder that grinds me to dust every time. I’ll become just another number in the line, a piece of completely useless flesh. “Epicentrum” is exactly the kind of music that makes you feel like you’re walking through your once-beautiful city after yesterday’s bombing. Your friends have become nothing more than handprints on the wall. This album cuts deep inside me; it’s real, genuine, believable, and utterly authentic. I recommend this album to everyone who listens to this style mainly with their heart. The world hasn’t changed that much since my youth. People are still killing each other, waging endless wars with no winners. We’re still grappling with evil, and sometimes we’re just exhausted and can’t go on. We fall face-first into pools of blood, trying to refute blatant lies, but sometimes we just don’t have the strength left. I rise from the ashes once more and hit play again! A death grindcore radioactive assault that leaves only scorched earth in its wake! An album that will tear you to pieces!


tracklist:
1. Blessed Carrion 
2. Johny The Holly Spirit 
3. Unchained 
4. Psychotic Instincts 
5. Resentful Revenge
6. Caged Free
7. Revolution 
8. Him 
9. Destiny Weaver
10. Epicentrum 

band:
Krzychu - guitar, vocals
Biger - guitar
Michał - bass
Rafał - drums
Misiek - mix & master



pondělí 30. března 2026

Recenze/review - TERATOMA - Longing Voracity (2026)


TERATOMA - Longing Voracity
CD 2026, Me Saco un Ojo Records

for english please scroll down

Vlastně ani nevím, proč jsem šel uprostřed noci do lesa za městem. Možná mě probudily moje noční můry, možná to byl zvláštní neklid, který stále cítím v kostech, když si poslechnu nějaké dobré death metalové album. Dodnes je mi to záhadou. Do hlavy jsem si zrovna rval již nějaký čas nové album berlínských tmářů TERATOMA a najednou jsem se ocitl v nekonečných, smradlavých močálech.

Bořil jsem se po kolena do bahna, rašelina mě vtahovala dovnitř, dusil jsem se, topil a kolem mě plavaly vybělené kosti mých předchůdců. Pokud jste stejného názoru jako já, že správné death metalové album má být ohlodané na dřeň, temné a chladné, musí řezat tou správnou stranou nože, tak potom jste zde správně. Tahle smečka vydala ještě jednu nahrávku ("Purulent Manifestations" - 2021), kterou si také určitě poslechněte, ať si uděláte o kapele celkový morbidní obraz. Novinka je potom divoká, surová a zároveň mrazivá jako ruka čerstvě exhumované mrtvoly. 


Pánové ctí bezezbytku všechny náležitosti starého, prašivého smrtícího kovu (napadají mě třeba BOLT THROWER). Přidávají do něj spoustu svých nápadů a invence a výsledný koktejl považuji za velmi chutný, i když prudce jedovatý. Skladby jsou napsány s elegancí starých hrobníků, mají v sobě potřebný drive, sílu, tlak a energii. Vám, mým čtenářům, kteří se s tímto stylem setkali poprvé někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, nemusím nic vysvětlovat, ale myslím si, že podstatu téhle plesnivé nahrávky pochopí i ostatní. Němci se nesnaží otočit kolem hudebních dějin, raději se pohybují v jasně daných mantinelech. Nijak zbytečně neexperimentují, sází spíše na podmanivě morbidní atmosféru starých dobrých časů. Nutno rovnou dodat, že se jim to daří na výbornou. Album "Longing Voracity" se opravdu velmi dobře poslouchá, má masivní, dobře čitelný zvuk, hoří zevnitř. Za mě, za psa, který hlídá vstup do podsvětí již několik dekád, se určitě jedná o záležitost povedenou po všech stránkách. Můžete věřit (a podepíšu vám to klidně vlastní krví) tomu, že se při společných setkáních budete jako já procházet po starých prokletých pohřebištích, na hřbitovech, na kterých byli kdysi dávno pochováni prokletí a nebo se topit ve smradlavých močálech nekonečné smrti a beznaděje. TERATOMA na to jdou opravdově, reálně, ostře, uvěřitelně a naprosto autenticky. A to se u mě, jak asi všichni víte, cení nade vše. Z mé strany tedy nelze jinak, než vám nové album doporučit. Obsahuje v sobě totiž všechno, co mám na tomto stylu rád. Staré, prašivé death metalové album, které vás pohřbí zaživa! Hudba z krvavě mlhavých močálů nekonečné smrti!


Asphyx says:

Actually, I don’t even know why I went into the woods outside town in the middle of the night. Maybe my nightmares woke me up, or maybe it was that strange restlessness I still feel in my bones whenever I listen to a good death metal album. To this day, it remains a mystery to me. I’d been hammering the new album by the Berlin dark masters TERATOMA into my head for a while, and suddenly I found myself in endless, stinking swamps.

I was sinking knee-deep into the mud, the peat pulling me in, I was choking, drowning, and the bleached bones of my ancestors were floating around me. If you agree with me that a proper death metal album should be stripped down to the bone, dark and cold, and cut with the right edge of the knife, then you’re in the right place. This pack has released one more record ("Purulent Manifestations" – 2021), which you should definitely check out to get a complete, morbid picture of the band. The new release is wild, raw, and at the same time as cold as the hand of a freshly exhumed corpse. 


These guys pay unwavering homage to all the hallmarks of old-school, gritty death metal (BOLT THROWER comes to mind, for instance). They infuse it with plenty of their own ideas and creativity, and I find the resulting cocktail to be quite tasty, albeit fiercely toxic. The songs are written with the elegance of old gravediggers; they possess the necessary drive, power, intensity, and energy. To you, my readers, who first encountered this style sometime at the turn of the 1980s and 1990s, I need explain nothing, but I believe others will also grasp the essence of this moldy recording. The Germans aren’t trying to rewrite music history; they prefer to stay within clearly defined boundaries. They don’t experiment unnecessarily, relying instead on the captivatingly morbid atmosphere of the good old days. It must be said right away that they succeed brilliantly. The album "Longing Voracity" is truly a pleasure to listen to; it has a massive, clear sound and burns from within. As for me, a dog who has been guarding the entrance to the underworld for several decades now this is definitely a success in every respect. You can believe (and I’ll gladly swear to it with my own blood) that during our gatherings, you’ll walk, just like me, through ancient cursed burial grounds, through cemeteries where the damned were once buried long ago, or drown in the stinking swamps of endless death and despair. TERATOMA approaches this with sincerity, realism, intensity, believability, and absolute authenticity. And as you all probably know, I value that above all else. So, from my side, I can’t help but recommend this new album to you. It contains everything I love about this style. An old, grimy death metal album that will bury you alive! Music from the blood-soaked, misty swamps of endless death!


tracklist:
01. Exordium
02. Longing Voracity
03. Chaotic Bewilderment
04. Ravaged and Absorbed
05. Perpetual Anguish
06. Circle of Perdition
07. Interim
08. Festering Realm
09. Spewing Atrocities
10. Stertorous Whisper

band:
Giacomo Rapposelli - Bass
Caue dos Santos -  Drums
Rolo Vasquez - Guitars
Sandro Rajman - Guitars
Danyil Viduta - Vocals

neděle 29. března 2026

Recenze/review - PUTRED - Blestemul din adânc (2026)


PUTRED - Blestemul din adânc
CD 2026, Awakening Records, Iron Fortress Records

for english please scroll down

Dech rozkládající se mrtvoly. Několik dlouhých nocí v márnici vás přesvědčilo, že smrtí to všechno nekončí. Naopak, po děsivé strnulosti následují procesy, které jsou šílené, magické, záhadné a připomínají spíše hnusný, krvavý horor, než realitu. Death metal je hudební styl, který můžete uchopit různými způsoby. Rumunští PUTRED si vybrali jeho hnusnější, temnější a gore podobu. O hromady mrtvol zde tak není nouze a pro poslech doporučuji chladnou kobku a naprosté ticho a tmu.

Teprve potom, až se setkáte s nemrtvými, tuhle nahrávku naplno pochopíte. Poslouchat nové album je jako otevřít starý prašivý hrob. Během exhumace se kolem vznáší puch rozkládající se mrtvoly. Z nedaleké márnice zní nové album a vy zase jednou moc dobře víte, že jste zde správně. Nová nahrávka řeže přesně do živého. Je divoká, nespoutaná, mokvající a nekonečně temná. Jako samotná smrt. 


Kýváte se do rytmu, jako zkušení hrobníci, jako krvavé zombie, které právě vylezly z děr na světlo. Pánové se volně inspirovali u kapel typu MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, NECROPHAGIA a udělali to velmi přesvědčivě a autenticky. Přidali spoustu svých nápadů a já vám tak, jako starý archivář, mohu jen garantovat, že dostanete poctivou porci syrového, již notně zahnívajícího masa. Novinka je velmi surovou záležitostí, opravdu při jejím poslechu potkáte své vlastní démony, vykopete si vlastní hrob a když bude pochmurná nálada, tak se i sami pohřbíte. Pánové sice nepřinášejí nic nového, ani neotáčejí kolem hudebních dějin, hrají ale autenticky a baví mě jejich nové album "Blestemul din adânc" poslouchat. Má v sobě takovou tu pradávnou patinu, je opředeno pevnými a chladnými pavučinami, stejně jako desky z devadesátých let minulého století, které jsou stále na čestných místech i v mé sbírce. Tahle nahrávka musela vznikat hluboko v podzemí, ve starých márnicích, na hřbitovech, na kterých jsou pohřbeni prokletí. Rád se sem, mezi mlhavé postavy nemrtvých vracím a znovu rád a často zapínám play na svém přehrávači. Je to velmi dobré album, které splňuje všechny mé požadavky pro záhrobní rituály. Pokud máte rádi v tomto stylu špínu, hnis, smradlavé močály, stoky pod vaším městem a posloucháte jej hlavně srdcem, tak potom myslím, že není moc co řešit. Ještě zmíním velmi povedený, masivní zvuk i morbidní, stylový motiv na obalu. Poslouchejte hodně nahlas! Mokvající, surový, gore death metal ze starých prokletých márnic! Album, u kterého shnijete zaživa!


Asphyx says:

The stench of decomposing corpses. Several long nights in the morgue have convinced you that death isn’t the end of it all. On the contrary, that terrifying stillness is followed by processes that are insane, magical, and mysterious more reminiscent of a gruesome, bloody horror film than reality. Death metal is a musical style that can be approached in various ways. The Romanian band PUTRED has chosen its more repulsive, darker, and gory form. There is no shortage of piles of corpses here, and I recommend listening in a cold dungeon surrounded by complete silence and darkness.

Only then, once you encounter the undead, will you fully understand this recording. Listening to the new album is like opening an old, festering grave. During the exhumation, the stench of a decomposing corpse hangs in the air. The new album echoes from the nearby morgue, and once again, you know very well that you’re in the right place. The new record cuts right to the bone. It’s wild, unbridled, oozing, and infinitely dark. Just like death itself. 


You sway to the beat like seasoned gravediggers, like bloodthirsty zombies that have just crawled out of their holes into the light. The guys drew loose inspiration from bands like MORTICIAN, CIANIDE, ASPHYX, GRAVE, BOLT THROWER, and NECROPHAGIA, and they pulled it off very convincingly and authentically. They’ve added plenty of their own ideas, and so, like an old archivist, I can only guarantee that you’ll get a hearty serving of raw, already quite rotting flesh. The new album is a very raw affair; when you listen to it, you’ll truly encounter your own demons, dig your own grave, and if the mood is gloomy, you’ll even bury yourself. The guys aren’t bringing anything new to the table, nor are they rewriting music history, but they play authentically, and I enjoy listening to their new album, "Blestemul din adânc". It has that ancient patina to it, shrouded in solid, cold cobwebs, just like the albums from the 1990s that still hold a place of honor in my collection. This recording must have been made deep underground, in old morgues, in cemeteries where the damned are buried. I love returning here, among the shadowy figures of the undead, and I happily and frequently hit play on my player. It’s a very good album that meets all my requirements for rituals of the afterlife. If you like the filth, pus, stinking swamps, and sewers beneath your city in this style, and you listen to it mainly with your heart, then I don’t think there’s much to discuss. I’ll also mention the very well-done, massive sound and the morbid, stylish cover art. Listen to it loud! Oozing, raw, gore death metal from the old cursed morgues! An album that will make you rot alive!


Recenze/review - PUTRED - Megalit al Putrefacției (2025):


Tracklist
Pandemonium (Intro)
Sfâșiat… Stigmatizat
Blestemul din Adânc
Întâlnirea Mortală
Cripta Vrăjilor
Devorat de Întuneric
Groapa Oaselor
Catacombe Sângerii
Ultimul Clopot
Subconscious Terror (BENEDICTION cover)

band:

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine