DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

pondělí 17. dubna 2023

Rozhovor - METUZALEM - Doom death metalový obřad pro vyvolávání temných, zlých sil!


Rozhovor s death metalovou skupinou z Chorvatska - METUZALEM.

Odpovídal T.K., děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Asphyx.

Recenze/review - METUZALEM - Infra (2023):

Ave METUZALEM! Zdravím do chorvatského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos první dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší prvotinou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?

T.K.: Ahoj, díky za Tvá slova. Musím Tě opravit: "Infra" je naše první a v tuto chvíli jediné album, které jsme zatím vydali. Můžu Ti říct, že na tom druhém už pracujeme. Myslím, že hlavní rozdíl mezi "Infra" a druhým albem je v tom, že to první je základ, takový krok, jestli chceš, než se vydáme na další úroveň. Porodní bolesti jsou pryč a s novými skladbami už teď můžu říct, že jsme si daleko jistější a posouváme úroveň naší kreativity.

„Infra“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál METUZALEM?

T.K.: “Infra” nám produkoval a mixoval náš kytarista Ljudevit, máme své malé studio/zkušebnu, což je skvělá věc. Můžeme si nahrát nějaké nové nápady nebo skladby a poslechnout si je doma. Většinou má Matěj (basák) tucet nových riffů a další dvě hodiny je slepujeme a dolaďujeme. Skoro jako, když stavíme Frankensteinovo monstrum zkázy, lítá tam spousta šroubků a jisker.


Dohledal jsem si, že pod zvukem je podepsán Ljudevit Orešić. Musím potvrdit, že zvuk doslova zabíjí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořil vám zvuk, který je krutý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám s nimi spolupracovalo a proč právě on? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?

T.K.: Jak už jsem zmínil, Ljudevit je náš kytarista, takže je to jednodušší, než si najmout externího producenta a snažit se mu vysvětlit, jaký zvuk chceš. Všichni kluci v kapele jsou velmi schopní muzikanti a ve své práci precizní. Myslím, že proběhlo asi čtyři nebo pět různých mixů, než jsme byli nakonec s výsledkem spokojeni. Máme vlastní malé studio, což je ve všech ohledech velké plus.

Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Tanatofobia Productions a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?

T.K.: Autorem obalu je Guilhem Badie, Matěj jeho práci objevil poměrně brzy v procesu tvorby “Infra”. Myslím, že docela dobře vystihuje ducha skladeb. Originál jeho práce máme pověšený ve zkušebně.

Toulám se podsvětím již přes třicet let a do Chorvatska/Srbska si chodím pro muziku vlastně na jistotu (mám rád VOD SMRTI, DEFIANT, USUD, SCAFFOLD, HEREZA atd.). Myslím, že máme podobnou náturu i vkus, co se týká metalu. Mám vaše kapely hodně rád a pečlivě sleduji vaši scénu. Možná vám i trošku závidím, my máme u nás jen pár death/doom metalových smeček, které stojí za to. Čím si to vysvětluješ, že zrovna u vás se death metalu tolik daří? Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely?

T.K.: To je vždycky ošemetná otázka. Existují fantastické kapely (nové i staré), ale podpora pro ně téměř neexistuje. Zpívám také v DEFIANT a z těchto důvodů hrajeme většinou mimo Chorvatsko. Je to na hovno něco zorganizovat. Musíš být tvrdohlavý bastard, aby se tvá kapela udržela na Balkáně nad vodou.


Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit METUZALEM, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?

T.K.: Myslím, že METUZALEM vznikl proto, že je u nás tak málo doom metalových kapel. Většinou je tu jen death nebo thrash a nepřináší nic nového. Doufáme, že tuhle škatulku trochu rozbijeme. Idoly? No, tak daleko bych asi nešel, ale Mortuus (Funeral Mist/Marduk) a David Bowie na mně opravdu zanechali stopu. Vždycky, když se dívám na nějaká videa se mnou na pódiu, tak si říkám: "Ty vole, já úplně dělám ty jejich pohyby." To je fakt. Co se týče turné... mějte na paměti, že většinu nákladů na turné platí supportující kapely, takže je tu spousta faktorů, které bychom měli zvážit, než se k takovému kroku odhodláme.

Když jsem před šesti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?

T.K.: Podle mých zkušeností je většina labelů spíše nutným zlem, než čímkoli jiným. Největší propagace, kterou může kapela udělat, je hrát živě. Odkaz na Bandcamp můžete vždycky ignorovat, ale kapelu, která hraje jako o život na pódiu, tu těžko.


Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako METUZALEM ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?

T.K.: Facebook a všechny tyhle věci jsou jako všechny ostatní nástroje, velmi záleží na tom, jak je používáte k propagaci kapely.

S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?

T.K.: Kombinace obojího, agresivní hudba je vlastně uklidňující. Vědecké studie to prokázaly, takže s tím nemohu polemizovat. Určitě se tento druh hudby podílel na tom, že jsem se zformoval v člověka, kterým jsem dnes. Člověk je tak daleko v lese, že nevidí stromy,... jestli mi rozumíte.

Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají METUZALEM v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě?

T.K.: Pracovat na novém albu a co nejdříve se ukázat na pódiu. Teprve začínáme, takže zůstaňte naladěni.

Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Infra“ zase narvat do hlavy!

T.K.: Díky za tento rozhovor a za Tvůj čas. “Stay heavy”.

neděle 16. dubna 2023

Recenze/review - EXTERMINATION ORDER - The Siege of Ascalon (2023)


EXTERMINATION ORDER - The Siege of Ascalon
CD 2023, War Anthem Records

for english please scroll down

Necítíš své tělo a mysl se toulá ve fantaziích. Je to jediné, co ti zbylo. Kolem tebe je smrt, mrtvá těla kamarádů. Zase vám lhali. Jdi a zabíjej. Pro dobrou věc. Budeš hrdina, dostaneš medaili a všichni tě budou mít rádi. Jenže se možná nikdy nevrátíš. Staneš se jenom kusem těla, jdoucím na porážku. Další zbytečná válka, další hra mocných. Sedíš v zákopu a prší. Další útok, další smrt. Kdy tohle skončí? Vždycky si přemýšlel, jak vypadá opravdové peklo. Teď už to víš, teď už si poznal, o čem je temnota.

EXTERMINATION ORDER je mezinárodní kapela, složená ze samých zkušených muzikantů. Ti se rozhodli, že složí poctu starému válečnému death metalu. Obal (Eliran Kantor), zvuk, reálné a prašivé riffy, vokál, vše je přizpůsobeno jedinému. Zabít vás hudbou a rozházet vaše kosti na bojišti. Povolávám do zbraně všechny opravdové fanoušky reálného kovu smrti! Naší zbraní bude hudba! Vítejte v boji. 

Pokud bychom měli hudbu těchto šílenců k někomu připodobnit, tak se samy nabízejí smečky jako JUST BEFORE DAWN, BOLT THROWER, AMON AMARTH, EDGE OF SANITY, MEMORIAM, HAIL OF BULLETS, GOD DETHRONED, DECAYING, SCALPTURE, GODS FORSAKEN. Dobrá společnost, co říkáte? Troufám si tvrdit, že s touhle kapelou bychom válku vyhráli. Skladby jsou totiž napsány velmi uvěřitelně, žhnou a pálí i chladí zároveň. Kritici možná budou psát něco o to, že se nejedná o nic originálního, ale mě je to jedno. Mě vždy záleží, kolik emocí na mě kapela svojí muzikou přenese. A EXTERMINATION ORDER si mě ihned omotali kolem prstu. Riffy jsou jako náboj, který vám prolétne hlavou. Padnete k zemi a poslední, co zahlédnete, tak budou rezavé pásy tanku. Vstoupíte, stejně jako většina fanoušků podobného smrtícího kovu, do armády nemrtvých vojáků, kteří jednou povstanou z popela, aby se přišli pomstít. Ležíš na studené zemi, uprostřed ničeho a modlíš se k Bohu. Je to zbytečné, to dávno víš. Až jednou půjdeš na hřbitov plný bílých křížů vzpomenout na své kamarády, vezmeš si album "The Siege of Ascalon" zase s sebou. Necítíš své tělo a mysl se toulá ve fantaziích. Je to jediné, co ti zbylo. Kolem tebe je smrt, mrtvá těla kamarádů. Nahrávku, která má mimochodem opravdu skvělý zvuk (Produced by Alexander Dietz / Chemical Burn Studios) nelze jinak, než doporučit. Všem vojákům temnoty! Death metalový tank, který se valí kupředu jako krutá smrt!



Asphyx says:

You can't feel your body and your mind wanders in fantasies. It's all you have left. There's death all around you, the dead bodies of your friends. You've been lied to again. Go and kill. For a good cause. You'll be a hero, you'll get a medal, and everyone will love you. But you may never come back. You'll just be a piece of flesh going to the slaughter. Another useless war, another power play. You're sitting in a trench and it's raining. Another attack, another death. When will this end? You've always wondered what real hell looks like. Now you know, now you know what darkness is.

EXTERMINATION ORDER is an international band made up of all experienced musicians. They decided to pay homage to the old wartime death metal. The cover (Eliran Kantor), the sound, the real and scabrous riffs, the vocals, everything is adapted to one. To kill you with music and scatter your bones on the battlefield. I call to arms all true fans of real death metal! Our weapon will be music! Welcome to the fight.

If we have to compare the music of these madmen to someone, then the likes of JUST BEFORE DAWN, BOLT THROWER, AMON AMARTH, EDGE OF SANITY, MEMORIAM, HAIL OF BULLETS, GOD DETHRONED, DECAYING, SCALPTURE, GODS FORSAKEN come to mind. Good company, what do you say? I dare say we would have won the war with this band. The songs are written in a very believable way, they burn and chill at the same time. Critics might write something about it being nothing original, but I don't care. I always care about how much emotion a band transfers to me with their music. And EXTERMINATION ORDER immediately wrapped me around their finger. The riffs are like a bullet that goes through your head. You fall to the ground and the last thing you see is the rusting strips of a tank. You will, like most fans of such deadly metal, join an army of undead soldiers who will one day rise from the ashes to come for revenge. You lie on the cold ground in the middle of nowhere and pray to God. It's useless, you know that. When you go to a cemetery full of white crosses to remember your friends, you'll take "The Siege of Ascalon" album with you again. You don't feel your body and your mind wanders in fantasies. It's all you have left. There's death all around you, the dead bodies of your friends. The record, which by the way has a really great sound (Produced by Alexander Dietz / Chemical Burn Studios) cannot be recommended in any other way than this. To all the soldiers of darkness! A death metal tank that rolls forward like a cruel death!


TRACKLIST:
1. The Siege Of Ascalon
2. Cadmean Victory
3. An Iron Shroud
4. Anon We Are Fallen
5. Siege Of Power

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh čtyř stý - Navštívit rodiče


Příběh čtyř stý - Navštívit rodiče

Počítejte s tím, že pokud se odstěhujete z domova do jiného města, strávíte spoustu času na cestách. Zase mi připadalo, že žiju ve vlaku. Do Tábora, do Boleslavi a na chalupu do Jizerek, jsme jezdili z Plzně vlastně skoro pořád. Na koleji jsme trávili poměrně málo víkendů. Měl jsem navíc přes týden brigádu po večerech po škole, takže toho bylo fakt nad hlavu. A to jsem ještě nevěděl, že tenhle bláznivý kolotoč mě bude čekat ještě dvacet let. Volala v týdnu máma, že prý jsem nebyl dlouho doma. Ne že by se jí stýskalo, ale tetičky se ptaly. Jsem někdy možná až moc hodnej a snažím se zavděčit všem, alespoň tak to o mě říká moje žena, a tak jsem přislíbil jeden víkend doma v Boleslavi. Nechtělo se mi. Otec byl ve fázi těžkého alkoholika, nevyzpytatelný a dost agresivní. Zase mě začal bolet žaludek. Tak jsem si aspoň domluvil sraz s Vencou. Jen sami dva. Jako za starých časů. Rozloučím se se svoji milou a ona nechápe, že jsem smutný, když jedu do svého rodného města.

Věděla jen úryvky, to víte, že jsem se za některé věci styděl. Pokud je totiž nezažijete, tak je hrozně těžké je vysvětlit někomu, kdo nebyl přímo v tom. Vnitřnosti se mi sevřely přesně jako minule, v Praze na hlaváku. Přesednu na metro a jedu na Černý most. Usmívá se na mě nějaká slečna a tak se pokusím také, ale vůbec mi to nejde. Je šedivo, hnusně, depresivně. Člověk by měl zůstat v posteli s tím, koho má rád a popíjet pivko pod lampičkou, poslouchat hudbu a číst si. Hibernovat. Místo toho kolem mě sviští auta a sedím vzadu v autobuse. Proč jsou všichni tak veselí? Vždyť se mám dobře. Peníze ujdou, školou se sice protloukám, ale na vojnu nemusím, mám skvělou ženu, spoustu kamarádů, žiju. Až právě na tyhle děsivý chvíle, kdy se vracím tam, kde jsem kdysi jako dítě býval hrozně spokojený a veselý dítě, tam, kde se všechno posralo, kde otec všechno posral. Ale aspoň uvidím psa, utěšuju se. Ale moc to nepomáhá. Mámu potkám před vchodem. Pláče.

Co se děje? Místo odpovědi jen kývne hlavou. Motá se mi hlava, můžu si tisíckrát říkat, že už v tom nežiju, že už je všechno jen krásný, ale minulost vás vždycky dostihne, i když za ní nemůžete. Klepou se mi ruce, mě, totálnímu metalovýmu hovadu, se klepou fajfky jak ratlíkovi. Pes štěká a když vlezu dovnitř, tak na mě skočí. Ten se usmívá. Otec stojí vedle v pokoji a zrovna demoluje židli. Nikdo neví proč. Ještě před hodinkou prý ležel tradičně u televize a mlčel. To teď dělal pořád, buď mlčel a nebo zuřil. Chlast je hrozný svinstvo. Vydržel tak dlouho jen díky tomu, že měl zdravej kořínek z hor. Normálního člověka by takový množství alkoholu, který si dával každý den, zabilo o hodně dřív. Kurva, jsem v temnotě, vítej v Mordoru, mumlám si pro sebe a snažím se s mým kdysi tak pohodovým a hodným tátou prohodit pár slov. Jen vycení zuby a začne mlátit hlavou do zdi. Objeví se krev. Aspoň ho to uklidní. Není na tebe agresivní? Máma jen zavrtí hlavou. Problém má brácha. Ten si zkusil svoje. Možná proto skoro nemluví.

Jsem zpátky z normálního života. Od pohodových lidí. Jak já závidím svojí ženě její rodiče, kteří se pořád usmívají, navštěvují, žijou. Co bych dal za kousek klidu, alespoň chvilku. Nikdo z nás nikdy nepřišel na to, co se s otcem stalo. Asi mu to muselo dát hodně práce, ale ve Škodovce, kde pracoval, mu všechno procházelo. Byl považován za velmi vtipného chlápka, ženským se líbil, dokonce jsem jej s jednou za pár měsíců nachytal. Ale o tom možná jindy. Zavřu se do pokoje a vůbec si najednou nepřipadám, že mi je dvacet. Jsem malej kluk, co by potřeboval právě teď obejmout. Místo toho mi naběhne klasický reflex. Pokaždé, když mi bylo hnusně a bolelo mě srdce, tak pomohla muzika. Opráším starý kazety, vložím je do kazeťáku. Possessed, Sodom, Obituary, Protector. Polibte mi všichni prdel. Vohulím hudbu na hranu snesitelnosti. Metal má tu výhodu, že zbavuje tělo od frustrace a bolesti. Moc dobře vím, o čem píšu. 

Pro mě to tak vlastně bylo vždycky. My jsme metalem nebo punkem žili. Hudba byla naší součástí. Museli jsme si ji vybojovat ve frontách na desky, na koncertech, na který jsme se táhli jako smrad. Zajímavé je, že jsme to takhle měli skoro všichni. Pozérů bylo poskrovnu a taky, bylo tak nějak jedno, jestli si heavíkář, thrasher nebo ultra death metalista. Nikdo to neřešil. Možná právě proto se mnou Venca na Debustrol šel. Klasika. Kulturák v Boleslavi, jako za starých časů. Jen už v hospodě jsou všichni mladší. V mým věku se spousta kámošů už usadila, zlenivěla. Pár se jich objevilo po letech, ale většinou už jen na chvilku. Tahám z Vency informace. Co holky? Ale dobrý. Rád bych je viděl, ale nepřijdou. Už jsou jinde. Mimo. Mají své životy, stejně jako já. Jedinej kdo přijde, tak jsou Tomáš a Buddha. Objímáme se. Tak jak se mají mé oblíbené buzničky?

Kluci vypráví, já moc ne, jen sem tam něco hezkého o své blondýnce, o našich cestách, ale pořád mám někde v hlavě obraz otce, jak mlátí hlavou do zdi. Co ti je? Ptají se mě všichni. Mám v sobě pátý pivo a nějakej rum, tak se jim svěřím. Komu taky jinému, že. Po chvilce mlčení přijdou slova útěchy. Stoupnu si a zařvu na celou hospodu - rumy sem! Abychom jenom nesmutnil, nechci, aby si mě takhle pamatovali a taky, stydím se. Ano, musím to napsat, stydím se za svého otce. Za jeho psycho teror. Dáme ještě jedno pivko a suneme se ke kulturáku. Tam už je kolem odžínováno. Pár lidí ještě poznám, prohodíme pár slov, ale už jich moc není. Připadám si najednou děsně starej, všechno tak rychle uteklo. Kecáme s Vencou na baru, sereme na nějaký debilní místní předkapely, co i z dálky tak tahají za uši, že se musíme smát. Parodujeme jejich české texty. Ale mladí se baví a zdá se, že se rodí nové kulty. Nějak jsme zestárli, co? Pronese Venca a připije na starý dobrý časy. Mě je dvacet, ty vole, já jsem mladej? Tlemíme se, vtipkujeme a jsem hrozně rád, že ho vidím.

Konečně někdo, kdo neřeší jen sám sebe. Je šťastný. Bejvalej feťák, co nalezl tu pravou. Zklidnil se, stejně si myslím, že šel touhle cestou jenom proto, aby si vážil obyčejných věcí. Řeknu mu to a on kýve nadšeně pravdu. Kurva, jo, kurva, máš pravdu. Moje slovenská dívka bude mojí ženou a chci s ní mít spoustu dětí. V Jablonci je fajn. A co ty? Prozradím, že jsem taky našel. Je to takový krásný, jak se kolem vznáší pach piva, potu a v pozadí zní živý metal. Dvě rozervaný duše, dva bojovníci u jednoho stolu. Jsem na něj děsně hrdej. Je jedním z mých posledních opravdových kámošů ze starých časů. Kluk, se kterým jsme toho tolik prožili. Usmívá se a já mu to hrozně přeju. Když se vrátí z hajzlu, zrovna sálem zní..Tak se všichni userte. Jen kývne hlavou a nemusí nic říkat, protože jsme propojení. Zvednu se a skočíme rovnou do davu. Ukážeme vám, jak se pořádně pařilo. Rozpustím si vlasy a řvu notoricky známé texty. Neexistuje svět kolem mě. Jsem jen já, Venca, divoký dav a hudba. Děláme hrozný kraviny a jsem rád, že nejsem doma, že se nedívám do očí otci.

Kecáme cestou domů. Kouříme mezi kandelábry. Probíráme holky, kecáme o životě. Kouříme pod lampami, couráme se po asfaltu, po betonu a nechce se nám spát. Ulehnu a dívám se ještě dlouho do stropu. Rád jsem tě viděl, kámo. Někdy mi v tý velký Plzni chybíš. Potřeboval bych tě tam. Usnu a probudím se za pár hodin. Máma se usmívá. U snídaně se probírá, kam bychom mohli jako spokojená rodinka vyrazit. Opakuje se to pokaždé. Hrajeme si na normální život, pokud je na tom otec v rámci možností dobře. Iluze na mě ale tentokrát nefunguje. Jednak je mi trošku blbě, jsem utahanej a taky jsem už si zvykl na opravdu normální lidi. Všichni se na mě dívají děsně přísně. Protože se netvářím nadšeně. Psycho jako blázen, ale já nemůžu. Fakt ne. Řeknu jenom prostou, na kost ohlodanou pravdu. Že s ním nikam nepojedu. Protože je alkoholik. Chvilku je ticho a pak mě máma velice důrazně upozorní, že jsem na škole i díky nim. A že se mám podle toho chovat. Zvednu se, jdu na záchod a když vylezu, tak potkám v chodbě otce. Nikdo jiný nás nevidí, tak na mě vycení zuby, řekne mi, že jsem svině a když chci jít pryč, tak mě zezadu kopne do zad. Prolomím se a jsem zase tak ponížený, jako už dávno ne.

V tichosti se sbalím a jdu na stopa. Brečím na dálnici, popotahuju v metru i na Zličíně, kde také stojím a mávám rukou. Vezou mě samí veselí řidiči, co si chtějí povídat. Podle mého je zrovna tohle důvod, proč někteří staví stopařům. Chtějí si povídat. Jenže já jsem v prdeli a nejsem vůbec vtipnej. Nejde mi to. Taky kvůli tomu jedu do Plzně na třikrát. Poslední mě vysadí na obchvatu, jaký to rozdíl oproti jiným, co mě ještě nedávno dovezli až před kolej. Jen tak, protože se mnou byla sranda. Jdu pěšky, je mi za těžko vůbec zvedat nohy. Bolí mě všechno a když se konečně dovleču na kolej, mám pocit, že jsem umřel, že zase něco ve mě chcíplo a už se nikdy neobjeví. Prázdnota, vrátilo se mi všechno špatné. Blondýnka si myslí, že mi někdo umřel. Vlastně ano, se svým otcem už nechci mít nikdy nic společného. Obejme mě, je citlivá, povídáme se. Řeknu jí konečně úplně všechno. Pohladí mě a pustí nějakou moji muziku. Najednou je mi dobře. Pomalu, polehounku se uklidňuju. Její hlas mě doslova hypnotizuje. Uvědomím si, jaký je to krásný, když už nejsem sám. Mám někoho, komu na mě záleží. Ztratíme se jeden v druhém a když je po všem, tak začnu raději mluvit o Vencovi. Chci totiž, aby se usmívala. Její úsměv totiž miluji nadevše.

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 15. dubna 2023

Recenze/review - ARS NOTORIA - Chronicles (2023)


ARS NOTORIA - Chronicles
CD 2023, Great Dane Records

for english please scroll down

K některým nahrávkám přistupuji opatrně. Chodím kolem nich a prohlížím si obal. Prolistuji booklet, ale nepouštím si je. Čekám, až se setmí, až bude chladno a ticho. Je to jako obřad, pradávný rituál, když vložím CD do přehrávače a postupně přidávám hlasitost. Někdy dám jen pár poslechů, jindy strávím s albem několik hodin. Musím mít náladu a chuť. Čekám, až dojde ke vzájemného přenosu emocí.

Pak existují desky jako "Chronicles", které mě smetou z povrchu zemského, přikovou na zeď a pohřbí zaživa. Několikrát exhumován, se znovu a znovu vracím, abych zažil bolest a strach. Technický death metal si opravdu hodně vybírám. ARS NOTORIA je kapelou jednoho muže. Pod všemi nástroji je podepsán Antoine Grasser (jinak také skvělí BEYON THE VOID). Ten si pozval spoustu hostů k mikrofonu a vytvořil dílo, které by nemělo chybět ve sbírce žádného opravdového fanouška.


Album je nahráno velmi přesvědčivě. Songy se mi zadřely pod kůži, hlodaly v mé hlavě, pálily a žhnuly. Nejedná se o záležitost na jednorázovou záležitost, nahrávce musíte dát čas. První poslechy vás smetou jako lavina, ale u každého dalšího setkání vylezou na povrch jednotlivé nuance. "Chronicles" je velmi pestrým dílem, které neustále roste. Líbí se mi čitelný zvuk, dokonce i programované bicí, které mi většinou vadí. Zde je vše v pořádku. Kývám se do rytmu, podupávám nohou a říkám si, že nechci, aby to skončilo. Hrozně mě bavilo sledovat tlukot velkoměsta, když jsem se toulal ulicemi se sluchátky na uších. Skladby jsou napsány s krvavou jiskrou v oku, mají v sobě drive a sílu. K celkovému provedení nemám žádné připomínky. Riffy se sypou opravdu jako lavina z kamení, krve a prašivých kostí. V určitých momentech jsou některé motivy možná až příliš dlouhé, ale možná je to jenom můj dojem. Jako celek ale působí nahrávka velmi kompaktně a razantně. Jakoby vám někdo zlámal všechny prsty a pak vás nutil se najíst plesnivého masa. Oceňuji i těžko popsatelný neklid, který ze skladeb cítím. Představte si, že jedete rychle autem a v zatáčce potkáte náklaďák. "Chronicles" je jako čelní náraz, u kterého prolítnete oknem. Je to moje první setkání s ARS NOTORIA a jsem velmi mile překvapen. Desku vám doporučuji! Poslouchejte hodně nahlas a ve tmě! Temný, zničující, technický death metal s vysokým oktanovým číslem!


Asphyx says:

I approach some recordings with caution. I walk around and look at the cover. I flip through the booklet, but I don't play them. I wait until it's dark, until it's cool and quiet. It's like a ritual, an ancient ritual, when I put the CD in the player and gradually turn up the volume. Sometimes I give it a few listens, sometimes I spend hours with the album. I have to be in the mood and in the mood. I'm waiting for a mutual transfer of emotion.

Then there are albums like "Chronicles" that sweep me off the face of the earth, nail me to the wall and bury me alive. Exhumed several times, I return again and again to experience pain and fear. I really choose technical death metal a lot. ARS NOTORIA is a one-man band. All instruments are signed by Antoine Grasser (otherwise also great BEYON THE VOID). He invited a lot of guests to the microphone and created a work that should not be missing in the collection of any true fan.


The album is recorded very convincingly. The songs got under my skin, gnawed at my head, burned and glowed. This is not a one-off affair, you have to give the recording time. The first few listens will sweep you away like an avalanche, but with each successive encounter the nuances will come to the surface. "Chronicles" is a very varied work that is constantly growing. I like the clear sound, even the programmed drums, which usually bother me. Here everything is fine. I'm swaying to the beat, tapping my foot and telling myself I don't want it to end. I was having a blast watching the big city beat as I wandered the streets with headphones on. The songs are written with a bloody sparkle in their eye, they have drive and power. I have no complaints about the overall performance. The riffs really do pour down like an avalanche of rocks, blood and mangy bones. At certain points some of the motifs are perhaps a little too long, but maybe that's just my impression. As a whole, however, the recording feels very compact and punchy. It's like someone broke all your fingers and then forced you to eat moldy meat. I also appreciate the hard-to-describe restlessness I feel from the songs. Imagine you're driving fast in a car and you come across a truck on a curve. "Chronicles" is like a head-on collision that sends you flying through the window. This is my first encounter with ARS NOTORIA and I am very pleasantly surprised. I recommend the record! Listen very loud and in the dark! Dark, devastating, technical death metal with a high octane number!


Tracklist:
1- Headspit (feat. Gautier Russel from TOWARD THE THRONE)
2- Save the book (feat. Cyril Cozza from BEYOND THE VOID)
3- Ashes (feat. Olivier Albalat from FORSAKE and ASHEN HEART)
4- Compel (feat. Chris Remy from VOORHEES)
5- King's crow (feat. Vince Wilquin, Florian Lagoutte, Arthur Heim from FRACTAL THE UNIVERSE, WRATH OF NEBULA, KERA and MAGOYOND)
6- Triggered (feat. Michael Crass da Silva from BOOST and CRUSHER)
7- Obey (feat. Adrien Dequesnes)
8- Melt (feat. Jack Ruetsch et Antoine Bieber from POST-MORTEM, DUST IN MIND and BEYOND THE VOID)
9- Wide open (feat. Loïc Mullheim from WARKUNT)

band:

pátek 14. dubna 2023

Report, photos, video - LIK, MASS WORSHIP - club Modrá Vopice, Prague - 13. 04. 2023

Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:

promoter:

club: 

Na budíku jsou přesně čtyři hodiny. Z telefonu mi hraje skladba Burning Again od Hypnos. Je čas vyrazit do práce. Podívám se z okna a v mlze spatřím první přízraky. Kdybyste vstávali brzy jako já, věděli byste, že Smrt můžete potkat na každém kroku. Seběhnu schody a už na mě koukají vypoulené oči čivav. Venčí je paní v županu s obrovským pytlíkem na hovna. Vypadají jako z množírny. Paní i psi. Kousek nedaleko tu nedávno zabil v bouřce strom mladou dívku. Stojím na zastávce a čekám na tramvaj. V tuhle nekřesťanskou hodinu nejezdí nikdo hezký. Všichni tak nějak divně čpí, nejvíce popeláři z Čisté Plzně, kteří mají montérky od odpadků. Jedu třicet minut, aspoň stihnu na třicet dní uspat spoustu svých "metalových přátel na facebooku". Sdílejí až příliš mnoho nenávisti.



Minu kolonii feťáků, polehávající mezi pomníky obětem první i druhé světové války. Některé lampy blikají, jiné nesvítí vůbec. Kolem parku vrahů a sebevrahů. Ano, našli tu už několikáté tělo. Musím ale dál, čeká mě kousek opuštěné ulice. Mám pocit, že na mě někdo sáhnul. Možná nějaký mrtvý. Otočím se a nikde nikdo. Na silnici sedí králík, kterého za chvilku přejede auto. Oklepu se, takový obyčejný den, mám v nohách 4,5 kilometru a to jsem ještě nezačal pracovat. Vzhůru ke světlým zítřkům. Z ubytoven vylézají zombie. Novodobí otroci. Najdu u cesty kondomy, krvavé kalhotky a obal od tatranky a moje fantazie opět pracuje na plné obrátky. Konečně v práci, konečně můžu budovat kapitalismus. Mám chvilku čas, tak si naladím nějakou hudbu do sluchátek. Zapnu ANC, abych neslyšel, jak všichni nadávají na manželky, na drahotu, na svět. Po obědě mě ale začne svědit v žaludku. Dnes jedu na koncert. Změním stereotyp a hodlám si psychicky odpočinout. 



Švédští LIK jsou mojí oblíbenou kapelou, taková ta smečka, kterou prostě chcete podpořit. Už jsem je viděl několikrát naživo a bavili mě, máme i společný rozhovor a několik recenzí. Odpíchnu si ve dvě a vezmu to přes lávku. Nedávno tu plavalo zohavené tělo bez hlavy. Špinavá řeka je ale tentokrát klidná (co asi jedly ryby, které loví rybáři?, napadne mě). Zato na hlaváku nevím, kam si stoupnout. Feťáků je tu víc než cestujících. Nasednu a celou cestu vypínám mozek. Před posunutým (měl být už loni) koncertem je potřeba si odpočinout. Občas mě jen vyruší dívka s velkým výstřihem, která sedí přede mnou a nutí mě přemýšlet, jestli se neustále fotí na Instagram nebo OnlyFans. Podle botoxu v hubě bych tipoval spíš to druhé. 


Do hospody jdeme s Mírou (kterému tímto děkuji za skvělou společnost) jen na chvilku. Na mě už jsou tyhle výlety i tak dost náročné. A to mě ještě zítra čeká cesta do Jizerek a práce na jarní zahradě. Aspoň, že mám v pátek volno. V Praze jezdím tentokrát tramvají a jsem překvapen, že dneska nikde nikdo proti ničemu nedemonstruje. Zato potkám jednu partičku mladých heavy metalistů v elastických džínách. Snažím se je pozdravit, jakože jsme všichni metal, ale nemají čas. Neustále leští obrazovky svých telefonů. Jdu do kopce a říkám si, jestli to mám ještě za potřebí. Táhnout se takovou dálku, místo toho, abych si zalezl do kouta s knihou. Myslím, že stále mám. Zatím mě to baví. Usednu ke stolu a dám si pivko. Potkám pár dalších známých a najednou je mi tak nějak fajn, cítím, že to pořád dává smysl. 

Modrá Vopice je takový můj pevný bod ve vesmíru, kam se vždycky hrozně rád vracím. Je ale pravdou, že zlatá doba death metalu v těchto prostorech asi skončila. Sleduji bedlivě jejich stránky a promotéři už dávají spoustu koncertů jinam. Většinou tam, kam už je pro mě problém se dostat MHD a pak zpět na vlak. Ale co, aspoň ušetřím. Popíjím, pomalu se dostávám do nálady a konečně se mi nechce spát. V nohách mám už celkem osmnáct kilometrů. Metal je řehole, kdybyste nevěděli.

MASS WORSHIP - už jsem měl jednou tu čest. Kdysi, v roce 2020 před VADER. Kapelu si ale moc nepamatuji. Mě se tyhle do moderna hozený smečky všechny hrozně pletou. Jak jste si asi všimli, tak nemám misku nastřelenou v uchu, žádný cvočky, vruty, špendlíky, hmoždinky a ani jednu kérku s démonickým motivem. Tohle není muzika pro mě, tady se hraje pro fanoušky MESHUGGAH. Zazní sice i odkazy na AT THE GATES, takže vlastně dobrý, ale když mě tohle prostě nebaví. Zpěvák taky hrozně řve, jako kdyby ho na nože brali. A tak si udělám pár fotek a jdu se vyvětrat ven. Netrvá to dlouho a potkám všechny své vrstevníky a spolubojovníky. Kluci hrajou dobře, ale nejsme holt cílovka. 




LIK - my Češi o sobě rádi tvrdíme, že jsme národ muzikantů. A posloucháme Michala Davida. Ve Švédsku Michala Davida neznají a mají se také dobře. Možná i lépe. Protože hrají death metal. LIK možná vypadají na první poslech jako další retro smečka, ale nenechte se mýlit. Stojí za ní zkušení muzikanti, kteří moc dobře vědí jak na nás. V Praze to ve čtvrtek ve večerních hodinách opět dokázali. Zkrátka a jednoduše, předvedli vystoupení, které mi připomnělo dávné koncerty DISMEMBER. Drive, síla, rebelie, chřestění pytlem plným kostí. Žádné zbytečnosti, žádné kompromisy. Jenom hudba pro staré veterány. Ale nejen pro ně. Zombie vylezly z děr a hrobů. A zatančily si s námi. Chytlavé melodie, tolik typické pro skupiny ze severu, poctivé, zemité nářezy, chorobami postižený vokál. Jakoby někdo odrhnul pavučiny z prašivé kostry. Nebudu si tu hrát na nějakého kritika, jsem jen obyčejným fanouškem. A jako takový jsem si vystoupení opravdu užil. Old school death metalová exhumace starých švédských hrobů!










LIK may look like another retro pack at first listen, but don't be fooled. It's backed by experienced musicians who know how to play us very well. They proved it again in Prague on Thursday evening. Simply put, they put on a performance that reminded me of DISMEMBER concerts of yore. Drive, power, rebellion, rattling a bag full of bones. No uselessness, no compromises. Just music for old veterans. But not only for them. Zombies crawled out of holes and graves. And they danced with us. Catchy melodies, so typical of northern bands, honest, earthy cuts, disease-stricken vocals. It's as if someone had brushed the cobwebs off a mangy skeleton. I'm not going to play critic here, I'm just an ordinary fan. And as such, I really enjoyed the show. Old school death metal exhumation of old Swedish graves!

Organizace - tady se budu opět opakovat. Na Obscure promotion je spolehnutí. Vše odsýpalo jak mělo a nezaznamenal jsem žádný problém. Nutno si ale uvědomit, že jsem veskrze pozitivní člověk. Ne vážně, spokojenost. A za brzký konec velké díky! Vlak jsem díky tomu stihl hezky bez stresu.

Zvuk - za mě bez připomínek.  

Návštěvnost - bylo narváno. Plný klub, že se čekalo dlouho i na pivo. Na hraně kapacity, možná i kousek za ní. 



Bylo příjemné vidět, že na LIK přijeli nejen staří harcovníci, ale i spousta mladých. Na tomhle místě vždy děkuji i svým fanouškům. Je skvělé, že i v dnešní době ještě čtete. A to přesto, že jsem svoje působení na facebooku omezil na minimum (v rámci zachování zdravého rozumu). Moc si vašich milých slov vážím. Pokaždé mě to nabije do další "práce". Jak by řekly některé kamarádky mé dcery - lovískuju! Rád jsem vás zase všechny viděl. 

Žmoulám v ruce jízdenku na vlak. Mám ji i v aplikaci, ale jistota je jistota. Vylezu z tramvaje a vyhýbám se temným koutům. Čeká mě ještě dlouhá cesta zpět domů do Plzně. Už mě bolí nohy, chytré hodinky mi ukazují, že bych si měl odpočinout. Jenže na hlaváku v Praze si není kam sednout. A do vlaku mě nepustí. Uff, konečně! Jedu já, zahraniční dělníci a pár opilců. Zalezu si do kouta, pustím muziku a nechám mysl hibernovat. Hodina a půl, nějaké zpoždění, ale ne takové, abych nestihl noční spoj. Paní se o čivavy stará opravdu poctivě. Ňafají, když mě poznají a já sotva pletu nohama. Pytel na hovna je plný recyklovaných (znovu a stále dokola vyměšovaných) granulí - perpetum mobile, napadne mě. Kouknu na auto, občas tu obcházejí zloději. Lehnu si a cítím se jako před třiceti lety, když jsem jezdil na metal, akorát víc utahaný. Vyčistil jsem si hlavu, narušil stereotyp a všechno si zase pořádně užil. Už teď se těším na příště. Snad se utrhnu brzy. Ráno mě vzbudí budík zase ve čtyři, zapomněl jsem jej blbec vypnout. Dojdu si na záchod a nechám si zdát o těch nejkrásnějších zombie. Děkuji za pozornost a přeji vám co nejvíce světla do života. 

about LIK on DEADLY STORM ZINE: 

Recenze/review - LIK - Misanthropic Breed (2020)


about MASS WORSHIP on DEADLY STORM ZINE: 



Author of photos - Jakub Asphyx (https://twitter.com/deadlystormzine)

kompletní fotogalerie zde / all photos here:


------------------------------------------------------------------------------------------------------

Recenze/review - VOIDCEREMONY - Threads Of Unknowing (2023)


VOIDCEREMONY - Threads Of Unknowing
CD 2023, 20 Buck Spin

for english please scroll down

K nástrojům usedá parta démonů. Bez tváří, bez těla. Jenom mlhavé představy. Spiritistická seance může začít. Zapalte svíce a vyberte hudbu, které je pro tento okamžik vhodná. Dnes volím novinku maniaků VOIDCEREMONY z Kalifornie. Nejdříve kolem mě plyne jako špinavá řeka, plná utopenců. Pomalu, až po nějakém čase, se zakousne do mé mysli a způsobí v ní zmatek. Ten se postupně rozplyne a na povrch vyniknou skvělé progresivní nápady. Základem je sice klasický kov smrti, ale přidávány jsou i technické prvky.

Činěno je tak velmi zkušeně, s divokou jiskrou v oku. Songy se mi zadírají pod kůži a ruce máme sepnuté v kruhu. Existuje jiná dimenze? Jiné vědomí? Duše zemřelých? Myslím si, že při poslechu "Threads Of Unknowing" nad tím budete přemýšlet. Mraky budou nízko a mráz obejme vaše kosti i vědomí. 

VOIDCEREMONY lze stylově považovat za kolegy takových smeček jako DEMILICH, BLOOD INCANTATION, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION, ASCENDED DEAD, RITUAL NECROMANCY. Jen na povrch více vylézají jazzové vlivy. Záleží jen na vás, zda se vám podobná hudba líbí nebo ne. Dovedu pochopit, pokud na někoho bude nová deska příliš složitá a odmítne ji. Na druhou stranu si ale myslím, že by to byla trošku škoda. Skladby jsou totiž velmi dobře napsány, mají čitelný a řezající zvuk a když jim dáte čas, tak se opravdu promění v ostré hroty hřebů, které vám jednou zatlučou do rakve. Z novinky je navíc cítit nadšení, talent a odhodlání zničit vás hudbou. Zajímavé riffy, mocný vokál, pestré a úderné bicí. Osobně sice patřím ke generaci starších fanoušků, ale přesto si nahrávku neskutečně užívám. Líbí se mi, jak mě dokáže spálit, nakopat mi zadek. Zároveň u ní mohu přemýšlet, rozplétat jednotlivé motivy. Zkrátka a jednoduše, tentokrát platí víc než kdy jindy, že je lepší poslouchat, než o desce psát. Nechte na sebe album působit, dávejte si ho do hlavy v různých náladách a uvidíte, že se stane po čase i vaší součástí. K nástrojům usedá parta démonů. Bez tváří, bez těla. Jenom mlhavé představy. Spiritistická seance může začít. Zapalte svíce a vyberte hudbu, které je pro tento okamžik vhodná. Jednoznačně volím "Threads Of Unknowing". Temný, progresivní death metalový rituál! Spiritistická symfonie smrti!


Asphyx says:

A bunch of demons sit down at the instruments. No faces, no bodies. Just vague visions. The spiritistic seance can begin. Light the candles and choose the music that is appropriate for this moment. Today I choose the new music of the maniacs VOIDCEREMONY from California. At first it flows past me like a dirty river, full of drowning men. Slowly, after some time, it bites into my mind and wreaks havoc. Gradually it dissolves and great progressive ideas come to the surface. The basis is the classic death metal, but technical elements are added as well.

It's done so very expertly, with a wild sparkle in the eye. The songs get under my skin and our hands are clasped in a circle. Is there another dimension? Another consciousness? The souls of the dead? I think you'll find yourself wondering about that as you listen to "Threads Of Unknowing". The clouds will be low and the frost will envelop your bones and your consciousness.

VOIDCEREMONY can be stylistically considered as colleagues of such packs as DEMILICH, BLOOD INCANTATION, GRAVE MIASMA, DEAD CONGREGATION, ASCENDED DEAD, RITUAL NECROMANCY. Only jazz influences come out more. It's up to you whether you like this kind of music or not. I can understand if someone finds a new album too difficult and rejects it. On the other hand, I think it would be a bit of a shame. The songs are actually very well written, have a clear and cutting sound, and if you give them time they really turn into sharp spikes of nails that will one day hammer into your coffin. What's more, you can feel the enthusiasm, talent and determination to destroy you with the music. Interesting riffs, powerful vocals, colourful and punchy drums. Personally, I'm part of the older generation of fans, but I still enjoy the record immensely. I love how it can burn me out, kick my ass. At the same time, I can think about it, unravel the different motifs. In short, this time more than ever, it's better to listen than to write about a record. Let the album affect you, put it in your head in different moods and you will see that it will become a part of you after a while. A bunch of demons sit down at the instruments. No faces, no bodies. Just vague images. The spiritistic seance can begin. Light the candles and choose the music that is appropriate for this moment. I definitely choose "Threads Of Unknowing". A dark, progressive death metal ritual! Spiritistic symphony of death!


TRACKLIST
1. Threads of Unknowing (The Paradigm of Linearity)
2. Writhing in the Facade of Time
3. Abyssic Knowledge Bequeathed
4. Entropic Reflections Continuum
5. At the Periphery of Human Realms (The Immaterial Grave)
6. Forlorn Portrait: Ruins of an Ageless Slumber

LINE-UP
Wandering Mind - Vocals / Lead Guitar / Writings (real name: Garrett Johnson)
Hyperborean Apparition - Vocals / Lead Guitar (real name: Phil Tougas)
The Great Righteous Destroyer- Fretted and Fretless Bass (real name: Damon Good)
C.K. - Drums and Engineering (real name: Charlie Koryn)

KNIŽNÍ TIPY - Silo - Hugh Howey (2014)


Silo - Hugh Howey
2014, Knižní klub

Nejsem žádným ekologickým aktivistou, ale také mám oči a snad i zdravý rozum. Posledních padesát let dáváme planetě hodně na frak. Někteří z nás se snažíme třídit odpad, chodit více pěšky, než jezdit autem, nekupovat zbytečnosti. Jenže nás je málo. Moc málo. Když se totiž podíváte kolem sebe, tak většina na to kašle. Jde jim jen o vlastní prospěch. Konzum vládne světem. Zvířata umírají v křečích a v oceánech plavou jedy. Dochází nám kyslík a v poloprázdných autech jezdí po městech samotní lidé. Přitom už všechno bylo sepsáno ve sci-fi knihách. A dobří autoři, ke kterým Hugh Howey samozřejmě patří, nás varovali. Jenže je tu problém. Lidé se z principu neradi omezují a taky málo čtou. Jinak by věděli, že tohle nedopadne dobře. Naše děti bude ekologie hodně ovlivňovat. Začne boj o vodu, o jídlo. My jsme totiž šíleně sebedestruktivní druh. Představa, že jednou budeme zahnání pod zem, kde bude vybudováno Silo, není zase tolik nereálný. 

Koneckonců, zase jsou na světě jedinci, co hrozí jadernými zbraněmi. Stačí zmáčknout tlačítko. Na Silu se mi líbila ještě jedna věc. Lidi v ní řídí všemocné IT oddělení. Tak a teď mi řekněte, co máte za šmíráky v telefonu, kdo vás snímá po městě kamerami a proč jste dávali na občanku otisk prstů. Je to až děsivé, kam všechno směřuje. Jak říká klasik, dobře už bylo a i když jsem nenapravitelným optimistou, poslední roky nepřestávám kroutit hlavou, jaké hlouposti děláme. Kniha je napsána přesně takovým tím velmi uvěřitelným způsobem. Dokážu si představit, že takhle budeme za chvilku žít. Některé kapitoly jsem si doslova představoval, věřil jim natolik, že jsem nad nimi hodně přemýšlel. Zároveň, a to je pro mě velmi důležité, se nejedná o nějaké nesrozumitelné technické blábolení. Naopak, hlavní je zde příběh. Hugh Howey je velmi dobrým vypravěčem, takovým tím poctivým klasikem, který sází na silné momenty, různé zvraty a sympatické postavy. 

Každou knížku, stejně jako hudbu, mám vždy spojenou s nějakým příběhem. V tomhle případě jsem navštívil obyčejné knihkupectví, které mimochodem nedávno zavřeli a v oddělení sci-fi, umístěném v temném rohu, knihu objevil. Přečetl si o čem je a vložil ji do nákupního košíku. Pamatuji si na obrýlenou prodavačku, která se usmála, řekla mi, že se jedná o dobrou volbu a dala mi jako dárek záložku. Knihomola poznala na sto metrů. Jako vždy jsem si nesl svůj nákup domů jako svátost. Jenže nebyl moc čas na čtení. Děti chodily do školky a já je vyzvedával. Pokaždé jsem musel na malé hřiště, kde jsem je měl hlídat. Koukal jsem jedním okem, jestli na ně zase neútočí nějaký rozmazlený fracek a zároveň se snažil číst. Moc mi to ale nešlo. Znáte to, odřená kolena, pláč a tatííí, já mám hlad. A když konečně doma usnuli, chtěl jsem být raději se svojí ženou, než si číst, to zase prrr. Ještě, že tu byla chalupa a pár dní volna, kdy jsem mohl jen tak sedět v křesle a hltat příběh. Musel jsem se ale vrátit úplně na začátek. Tentokrát jsem ale zhltl Silo jako malinu.

Celý příběh je velmi stísněný, smutný, nebál bych se napsat i depresivní. Ono to ale vychází ze samé podstaty apokalyptického románu a dystopie. Troufám si tvrdit, že nebude pro každého. Někoho odradí technické popisy, jiný zase bude čekat něco jiného. Tak tomu ale bývá u všech knížek. Mě se ale právě líbí, že je kniha napsaná hezky "postaru". Má zajímavé nápady, nosný příběh. Zápletku. Je ale pravdou, že když jsem se s někým o Silu bavil, tak zaujal převážně starší čtenáře. Takové ty veterány, co zažili stejnou dobu jako já. To je ale stejné, jako s filmy, hudbou a vlastně i vším ostatním. Já třeba nemusím vůbec fantasy. Všichni ti draci, lektvary a meče, čarodějové, mě nebaví a připadají mi směšní. Ale proti gustu. Já si raději přečtu dobré, klasické sci-fi, ke kterým rozhodně Silo patří. Jedná se přesně o knihu, která by neměla chybět v knihovně žádného opravdového fanouška žánru. Mohla by ale oslovit i ostatní. Koneckonců, ve světě se hodně četla a měla velký ohlas. Tak snad si z ní vezmou lidé také nějaké ponaučení. 

Měl jsem o víkendu teplotu, které jsem se nemohl nějak zbavit. Nesnáším polehávání, neumím jen tak ležet a léčit se a tak jsem si vzal Silo znovu po letech do rukou a četl si tak dlouho, dokud jsem nebyl tak unavený, že mě pálily oči. Měl jsem potom divoké sny, ve kterých jsem žil hluboko pod zemí. A pokaždé, když jsem se zpocený probudil, děkoval jsem, že zatím ještě není tahle planeta tak zničená. Pak jsem zase usnul a Silo bylo znovu mým domovem. Je to hodně temná kniha, ale rozhodně stojí za pozornost. Za tu vaši, kterou věnujete mým pátečním článkům, vám musím opět poděkovat. Moc si vašich ohlasů i návštěv vážím. Děkuji moc. Mějte se co nejlépe. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V silu pod zemí, zamořenou jedy, se ukrývají lidé: naučili se tu žít, milovat se i umírat. Jednou za čas je někdo z nich vyslán na povrch čistit senzory. Ví, že se nikdy nevrátí. Ví, že jde na smrt… Po letech udržování křehké rovnováhy se však systém octne před zhroucením. Hluboko ve spodních patrech, ovládaných lidmi z mechanického úseku, se vzedme vlna odporu proti takřka všemocnému IT oddělení. Mají naději na úspěch? Odkryjí děsivá tajemství přísně střežených serverů? A chtějí je vůbec znát?

Silo je jedinečný postapokalyptický sci-fi thriller, který lze číst jako varování i jako věštbu. I proto se setkal s nebývalým celosvětovým čtenářským zájmem a ohlasem. Filmovou verzi se chystá natočit Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner, Gladiátor).


------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 13. dubna 2023

Recenze/review - TRIAL OF DEATH - Creating Monstrosities (2023)


TRIAL OF DEATH - Creating Monstrosities
CD 2023, Neckbreaker Records

for english please scroll down

Když si vstoupil dovnitř a zavřely se za tebou dveře, uslyšel si tichý smích. Poklekl si před dávno padlým symbolem a nedokázal ses modlit. Nemohl si z hlavy vyhnat zlé myšlenky. Rouhal si se, nadával Bohu. Jak mohl něco takového dopustit? Jak tě mohl zradit? Za jeho krásnou a milou tváří se ukrývala bestie. Prokletý kostel, krvavé náboženství. Tajemné rituály uspořádané s jediným účelem. Vyvolat temné síly. Obrátíš všechny kříže směrem dolů a jediné, čemu ještě věříš, je hudba. 

S německými maniaky TRIAL OF DEATH jsem se poprvé setkal v roce 2018, když vydali EP "Exorcism Of The Goatman" (odkaz na recenzi naleznete dole pod článkem). Jejich muzika mě ihned zaujala. Pánové totiž hrají starý, temný a prašivý death metal způsobem, který mám moc rád. Já i kapela uctíváme stejné hodnoty - absolutní tmu, černou energii a chlad. Novinku jsem si pustil poprvé brzy ráno, jednoho mrazivého dne. A ihned se mi dostala do žil. Jako prudký jed. Jako prokletí. 


Základem hudby německých démonů, ze kterých pánové čerpají, jsou alba smrtících klasiků (napadají mě třeba DEICIDE, SINISTER, MORBID ANGEL, PESTILENCE, MONSTROSITY, MASSACRE, OBSCENITY, MORGOTH, BOLT THROWER, BRUTALITY). TRIAL OF DEATH na těchto základech dále staví. Jejich kompozice jsou velmi zajímavé, řežou tou správnou stranou nože. Songy v sobě mají potřebný drive a sílu. Dovedu si představit velký mosh-pit pod pódiem. Riffy ostré jako skalpel, chorobný vokál, zničující bicí. Takhle nějak se hrávalo v dobách mého mládí a mě nezbývá nic jiného, než se kapele poklonit. Jednotlivé motivy totiž zůstávají v mé hlavě jako nějaký cejch. Kývám se do rytmu, proklínám všechny lháře, všechny, kdo podporují slepou víru. Umírám a znovu se rodím. Tahle deska má velmi temnou, podmanivou atmosféru. Zpočátku se kolem mě plazila jako jedovatý had. Pak mě uhranula, abych nakonec padl na zem a rozpadl se na tisíc kousků. "Creating Monstrosities" je pro mě osobním objevem letošního roku. Líbí se mi vlastně vše. Masivní, mocný zvuk, ďábelský obal, ale hlavně nápady, kterých je na albu velké množství. Když si vstoupil dovnitř a zavřely se za tebou dveře, uslyšel si tichý smích. Poklekl si před dávno padlým symbolem a nedokázal ses modlit. Tvoje myšlenky zase jednou hořely jasným, černým plamenem! Temné, zničující death metalové peklo!


Asphyx says:

As you stepped inside and the door closed behind you, you heard a low laugh. You knelt before a long-fallen symbol and failed to pray. You couldn't get the evil thoughts out of your head. You blasphemed, you cursed God. How could you let something like that happen? How could he betray you? Behind his beautiful and kind face was a beast. A cursed church, a bloody religion. Mysterious rituals arranged for one purpose. To summon dark forces. You turn all the crosses upside down and all you still believe in is the music.

I first encountered German maniacs TRIAL OF DEATH in 2018 when they released the EP "Exorcism Of The Goatman" (link to review at the bottom of the article). Their music immediately caught my attention. In fact, the gentlemen play old, dark and dusty death metal in a way that I really like. I and the band worship the same values - absolute darkness, black energy and coldness. I played the new album for the first time early in the morning, one freezing day. And it immediately got into my veins. Like a violent poison. Like a curse.


The basis of the music of German demons, from which the gentlemen draw, are albums of deadly classics (DEICIDE, SINISTER, MORBID ANGEL, PESTILENCE, MONSTROSITY, MASSACRE, OBSCENITY, MORGOTH, BOLT THROWER, BRUTALITY come to mind). TRIAL OF DEATH builds on these foundations. Their compositions are very interesting, they cut with the right side of the knife. The songs have the necessary drive and power in them. I can imagine a big mosh-pit under the stage. Scalpel-sharp riffs, sick vocals, devastating drums. This is how it used to be played in the days of my youth and I have no choice but to bow down to the band. The individual motifs remain in my head like a mark. I sway to the rhythm, cursing all liars, all those who support blind faith. I die and am born again. This record has a very dark, haunting atmosphere. At first, it slithered around me like a poisonous snake. Then I was bewitched, only to finally fall to the ground and shatter into a thousand pieces. "Creating Monstrosities" is my personal discovery of this year. I like everything about it. The massive, powerful sound, the devilish cover art, but most of all the ideas, of which there are plenty on the album. When you walked in and the door closed behind you, you heard a quiet laugh. You knelt before a long-fallen symbol and you couldn't pray. Your thoughts once again burned with a bright, black flame! Dark, devastating death metal hell!



Recenze/review - TRIAL OF DEATH - Exorcism Of The Goatman (2018):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine