DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

neděle 14. srpna 2022

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šedesátý čtvrtý - Nekonečná cesta za metalem



Příběh tří stý šedesátý čtvrtý - Nekonečná cesta za metalem

Trvá to hodinu, než mi paní na informacích vysvětlí, v kolik, jak a kde se přestupuje. Jezdím na metal vlakem už pěkně dlouho. Dal by se o tom napsat možná román. Jen nevím, jestli by někoho zajímal. Jo, to dřív, když jsme jezdili jako parta, to byla větší sranda. Kecali jsme, dělali blbosti. Jenže jedu zase sám. Blondýnka mi sice fandí, ale když jsem jí řekl, že se chystám až do Bratislavy, tak zavrtěla hlavou. Pořád je na vážkách. Nejistý vztah s mladým studentem a nebo jistota doma v Táboře. Včera už jsem jí řekl, že nevím, jak dlouho vydržím čekat. Chci tě! Hrozně moc! Vybral jsem si peníze z brigády a dal za jízdenky skoro všechno. Měsíc práce v kanálech. Měsíc odříkání. A teď jsem zase na cestě. Včera krásnej pokec, dokonce jsem dostal zápočet z materiálů. Uff. Zasloužím si odměnu.

Většina mých spolustudentů prachy utrácela za diskotéky. Chodili tam lovit holky. Já si někdy nekupoval ani pořádný jídlo. Třeba týden jsem jedl jen chleba se sádlem z domova. Abych měl na CD, na pivo. No a teď na nekonečnou cestu za metalem. Nápad vznikl hrozně jednoduše. Nějaký návštěvník z Německa, který zašel do Divadla pod Lampou, nechal na stole Metal Hammer. Tam bylo turné mých oblíbených DEICIDE, který neskutečně žeru. Blbý bylo, že jsem se s tím neměl komu svěřit. Na vejšce tohle skoro nikdo neposlouchal a mimo koleje jsem moc kamarádů neměl. Já do plzeňské komunity nikdy nepronikl. Možná už jsem byl taky trošku starší, ale hlavně.... Neměl jsem s nimi společné zážitky. Jel jsem si to svoje, kdysi jsem fanouškovství vystavěl na thrashi a postupně došel až k death metalu. Ale vždycky jsem poslouchal i třeba punk, rock, zkrátka všechno, co se mi líbilo.

Do Prahy je to v pohodě. Pak nastane menší problém. Nemůžu najít místenku. Je brzy ráno, na cestu mám skoro celý den. Na papírové mapě v knihovně jsem si našel, jak bych se mohl dostat do klubu. Mám okopírováno a jsem totálně zmatený, protože maďarštině vůbec nerozumím. O tom, že někam jedu, ví akorát Michal a blondýnka. Jinak nikdo. Ani máma ne, nechci ji vystrašit. Zase jsem nomádem a snažím se jednomu Maďarovi, který přijel myslím z Berlína a pokračuje dál před Bratislavu domů, vysvětlit, že tohle místo je moje. Zkouším základy angličtiny, němčiny a nic. Pomůže mi až průvodčí. Pán je totálně naštvanej a nadává mi. Ještě, že mu nerozumím. Vyrazíme a už kousek za Prahou máme zpoždění. Jsem utahanej a to jsme teprve na začátku. Mám s sebou jen pár rohlíků a vodu. Pivo vynechávám, vůbec nevím, jak vše dopadne.

Když jsme za Bratislavou, máme dvě hodiny sekeru. Hrozný. Jsem nervózní. Poučení do budoucna. Nevěřit českým, slovenským, ani maďarským drahám. Kontrolují mě. Dva pánové v divných čepicích. Mají tvrdé ksichty. Stejně je to zvláštní. Němci se usmívají. Ale Rakušáci, Slováci a Maďaři jsou pořád nasraný. Nejvíc mi ale sedli vždy Poláci. Záleží samo, na koho narazíte, ale momentálně mám takové zkušenosti. Jedu sem vlastně hlavně kvůli tomu, protože mi kdysi Sabath básnil o koncertech v Budapešti. U nás nemohlo nic být a tak se pořádaly divoké jízdy vlakem k sousedům. Nojo, ale to byly stadiony. Ne malej klub, do kterýho se možná ani nedostanu. Mám tak šíleně dřevěný nohy, že nemůžu skoro chodit. Teď to začne. Za dvě hodiny hraje první kapela a já vůbec nevím, jakým směrem se mám vydat. Je sice super, že jsem dobrodružné povahy, cítím se být jako Kerouac, ale nadávám si. Já blbec. Achjo.

Asi jako každej chlap se hrozně nerad ptám lidí. Oslovím snad padesát lidí. Ale buď jen zakroutí hlavou nebo ani nereagují. Nemám štěstí, vůbec a popadá mě panika. Tak jo, dojel jsem sem a kousek od cíle skončím. Nakonec mě zachrání policajti. Jedou kolem a já na ně v zoufalství mávnu rukou. Kupodivu zastaví. Jeden umí lámaně anglicky. Ukáže mi, kudy a jak. Není to nakonec daleko. Stihnu ještě hospodu. Zapluju hned vedle klubu a dám si pivo. Je pěkně hnusný a pálivý guláš mě dožene skoro k slzám. Mám břicho v jednom ohni a když jdu na záchod, tak mám pocit, že nedožiju večera. Jak neumím maďarsky, tak jsem ukázal v jídeláku na položku s nějakými ultra pálivými papričkami. Dnes to je pro mnohé samozřejmost a nebo póza, ale tenkrát to byla velká vzácnost. Aspoň pro Čecha. Co ale musím dodat je, že Maďarky jsou nádherný ženský. Ohnivý, tmavovlasý. A kupodivu jich přijde dost i na koncert.

Na plakátě je velkým písmem DEICIDE a pak dvě předkapely, jejichž názvy nerozluštím. Působím tu jako hroznej exot. Místní metalisti jsou o hodně temnější, než já. Mají hřeby, koně, a jsou děsně drsný. Dívky mají vlasy až pod prdel. Zkrátka jiná země. Moje rozdrbané džíny, vesta a triko Vader působí jako bych byl chudý příbuzný. Tady jsou všichni v kůži. První jde na řadu blackovka. Jako jo, dobrý, ale hrozně póz, samej Satan, Blood. Chvílema se musím trošku usmívat, hlavně při proslovech, které jsou mezi skladbami maďarsky a ten jazyk k norské větvi metalu moc nesedne. To snad je lepší i ta polština. Ale dobrý, klasika. Druhý jsou trošku lepší kluci. Víc deathu a je to takový správně špinavý. Jdu si koupit CD, ale žádný nemají. Z back stage vyleze Benton a za chvilku nikdo pod pódiem není. Dělá škleby, je ďábelskej. V týhle době byl i dost na pěst. Ale asi to patřilo k image. Těžko říct.

Bylo to peklo. Šílený a zlý peklo. Najednou ze mě spadla veškerá únava. Jsem v jednom kole a už u druhé skladby jsem tak zpocenej, jako bych složil náklaďák uhlí. Paříme, skáčeme, točíme se v kruhu. Je to neskutečně rychlý, bestiální, jakoby mi někdo vypaloval do mozku cejch. Neexistuje nic jiného, než jen muzika a já jako její součást. Pro mě byl každý takový zážitek něčím neskutečným. Já mladej kluk z malýho města najednou mávám hlavou na kapelu, o který jsem hltal každou informaci. Nejsem žádným šíleným encyklopedistou. Nepamatuji si mnohdy ani jména klubů, které jsem navštívil. Splývá mi to a nechci se mýlit. Znáte lidi, rádi chytají za slovo. Ale tady v Budapešti jsem zažil další z akcí, na které do smrti nezapomenu. Když jede člověk sám, má to úplně jiný rozměr. Možná jsem byl blázen, ale já prostě metal miloval a miluju. Tělo tenkrát vydrželo hrozně moc. Pár přídavků, pár podpisů na CD a konec. Maďaři začínají chlastat a já mám co dělat, abych držel krok. Nejdřív sedím v rohu, ale jak ubývá lidí, tak na mě každej hlásí Pilsen, Pilsen. Pivo má dobrej zvuk. Jsem na plech. Dostanu totiž i nějaký jejich pití. Je to sladký a pálivý zároveň. Nikdy jsem pak už nic takovýho nepil.

Historie se opakuje. Musím najít nádraží a zároveň nikde neusnout. Dodnes mi není jasné, jak jsem vždycky nakonec trefil. Možná kompas v hlavě, nevím, ale mám to tak dodnes. Asi jsem nachodil spoustu kilometrů, ale sedím ve vlaku. Mávám Budapešti a kreslím na zpocené okno obrácený kříž. V tuhle chvíli bych možná byl i satanistou. Nebýt mé veselé povahy tedy. Mě na tomhle směru vždycky vadil akorát ten negativismus. DEICIDE byli prostě nejlepší, akorát jsem v klubu ztratil knihu od mistra Asimova, co jsem měl v žebradle. Nechápu, jak mi mohla vypadnout, ale to se nedá nic dělat. Blbý je, že pak musím v knihovně zaplatit pokutu stovku, což je několik piv. Usnu a probudím se až v Bratislavě. Celníci byli milostiví. Nechali mě odpočinout. Špatný je, že mám děsnej hlad. Nemám ani co pít a na jídelní vůz nemám peníze. Všechno jsem utratil. Žmoulám v ruce jízdenku a když už jsme konečně v Praze, tak zapadnu do první hospody a dám si guláš. Vybral jsem si v bankomatu. Máma dělala v bance a byl jsem jeden z prvních, kdo měl kartu. To bylo skvělý, i když jsem byl pořád v mínusu. Najím se, a trošku se mi uleví. Když ale dojedu do Plzně, tak chci zajít za blondýnkou. Pochlubit se. Ona mi rozumí. 

Jenže se mi podlomí nohy a padnu na zem. Mám křeče a dva kluci na chodbě mě musí odnést do postele. Pošlu je za Michalem a Blankou. Přemlouvají mě, abych šel za doktorem, ale odmítnu. Trvá mi to dva dny, než se trošku zmátořím. Kolegové mi říkají, jestli mi to stojí za to. Nechápou mě. Taková dálka, kvůli pár minutám uřvané hudby. Nemám moc slova, jak bych se obhájil, těžko se to vysvětluje. Když jste fanoušek, tak ledacos obětujete. Je to o srdci, o krvi. A také o pokoře. Víte, jezdil jsem hodně a rád. Konečně jsme se potkali. Machroval jsem, byl jsem mladej a byl jsem plnej zážitků. Ale nechal jsem mluvit i jí. Snad poprvé jsem byl doslova nadšený, jak si rozumíme. Pořád jsem tomu nemohl věřit. Zrovna mluvím o pálivém guláši, když se mi znovu udělá blbě. Odvede mě do postele. Říkám jí, aby zůstala, ale pošle pro Michala a odejde. Dostanu ale velkou pusu na čelo. Má mě ráda, vím to, chci tomu věřit. Pak vytáhnu notes a napíšu dvě milostné básně. Je v nich touha, vášeň i nekonečná cesta za metalem. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 13. srpna 2022

Recenze/review - DEAD HEAD - Slave Driver (2022)


DEAD HEAD - Slave Driver
CD 2022, Hammerheart Records

for english please scroll down

Už dlouho jsem měl pocit, že mě ovládají. Přes obrazovky. Jdi a pochoduj! Jez tohle a věř jenom tomu, co ti řekneme. Chceme, abys se zařadil. Mezi ostatní. Nosil stejné oblečení, nakupoval ve stejných obchodech. Nikdy nesmíš vystoupit z řady, rozumíš? Jinak budeš potrestán. Nejhorší bylo, že to všichni dělají dobrovolně. Jakoby se právě odehrávalo nějaké staré sci-fi z osmdesátých let. Jíme jenom to, co nám předhodí. Jako prašiví psi, zavření v klecích.

Pohár ale dávno přetekl. Roztrhli jsme řetězy, jako za starých časů, když jsme nosili džínové vesty, poseté nášivkami oblíbených kapel. DEAD HEAD patřili mezi ně. První dvě alba z devadesátých let jsme uctívali. Letos pánové přicházejí s novinkou. A znovu se mi vrátil pocit, že nejsem jako ostatní, že mám svůj názor, že nebudu skákat do propasti na povel. Hergot, novinka má ale pořádnou sílu! Kope jako splašený kůň!


Nejprve zmiňme formální věci. Obal, zvuk, celkové provedení, produkce, vše se povedlo. Jsou to možná v dnešní době podružné záležitosti, ale pro nás, staré fanoušky velmi důležité. Když jsem si desku pustil poprvé, měl jsem pocit, že mi utrhne hlavu i s páteří. Fascinovalo mě a stále fascinuje, kde se bere v DEAD HEAD tolik energie. Thrash metal v jeho surové podobě, perfektně zahraný. Nahrávka je jako jízda na horské dráze. Dole na vás samozřejmě bude čekat klaun s nožem v ruce. Vše je neurvalé, rebelské, živočišné. Vztek ze skladeb doslova cáká na všechny strany. Základem je surový, nekompromisní thrash metal (SLAYER), příměsí pak smrtící kov, který v některých momentech připomíná třeba takové MALEVOLENT CREATION, PESTILENCE. Opravdu si připadám, jako bych pochodoval v davu šílených a najednou se díky hudbě obrátil zpět a rozběhl se proti proudu. "Slave Driver" je jako vichřice, tsunami, případně jaderný výbuch, po kterém nezůstane vůbec nic. Jenom spálená země. V tomhle kotli bylo vše uvařeno dle starých poctivých receptur. Přidány byly nadšení pro věc, poctivost a touha ničit hudbou. Výsledkem je deska, která se musí líbit každému opravdovému fanouškovi stylu. Už dlouho jsem měl pocit, že mě ovládají. Ten pocit najednou zmizel a je zcela jasné, že je to díky této nahrávce. Ryzí, poctivý, intenzivní, agresivní death thrash metalový úder přímo na solar plexus!

Asphyx says:

For a long time, I felt like I was being controlled. Through the screens. Go and march! Eat this and only believe what we tell you. We want you to get in line. With the others. Wear the same clothes, shop at the same stores. You must never step out of line, understand? Otherwise, you'll be punished. The worst part was that everyone was doing it willingly. It's like some old 1980s sci-fi movie. We only eat what's thrown at us. Like mangy dogs locked in cages.

But the cup has long since run over. We broke our chains, like the old days when we wore denim vests, covered with patches of our favourite bands. DEAD HEAD was one of them. We worshipped the first two albums from the '90s. This year, the gentlemen have something new. And the feeling that I'm not like the others, that I have my own opinion, that I won't jump into the abyss on command. Damn, the novelty has some serious power! It kicks like a stampeding horse!


Let us first mention the formalities. The packaging, the sound, the overall execution, the production, everything was successful. These may be minor issues these days, but they are very important to us old fans. The first time I listened to the record, I felt like it was going to rip my head and spine off. I was and still am fascinated by where DEAD HEAD gets so much energy from. Thrash metal in its raw form, perfectly played. The recording is like a roller coaster ride. Of course, there will be a knife-wielding clown waiting for you downstairs. Everything is unruly, rebellious, and animalistic. The rage of the songs literally splashes out in all directions. The base is raw, uncompromising thrash metal (SLAYER), and the admixture is deadly metal, which in some moments reminds us of such bands as MALEVOLENT CREATION, PESTILENCE. I really feel like I was marching in a crowd of madmen and suddenly turned back and ran against the current thanks to the music. "Slave Driver" is like a whirlwind, a tsunami, or a nuclear explosion that leaves nothing behind. Just scorched earth. Everything in this cauldron was cooked to the old, honest recipes. Added to that was the passion for the cause, honesty, and a desire to destroy with music. The result is a record that is a must for any true fan of the style. I've felt dominated for a long time. That feeling has suddenly disappeared and it's quite clear that it's because of this record. Pure, honest, intense, aggressive death thrash metal hitting right on the solar plexus!





TRACKLIST
01. Acolyte
02. Grim Side Valley
03. Frequency Illusion
04. Southfork
05. Drawn into the Wire
06. Polar Vortex
07. Grooves of Envy
08. Parabellum
09. Fear Scraper
10. Horrors of Hades

LINE-UP
Ralph de Boer - Vocals, Bass
Ronnie van der Wey - Guitar left
Robbie Woning - Guitar right
Hans Spijker - Drums


pátek 12. srpna 2022

Recenze/review - HELLFIRE DEATHCULT - Al nombre de la muerte (2022)


HELLFIRE DEATHCULT - Al nombre de la muerte
CD 2022, Helter Skelter Productions, Regain Records

for english please scroll down

Všichni na ten okamžik čekáme. Stojíme kolem oběti a šeptáme zvrácené modlitby. Hluboko pod zemí, ve starém opuštěném a navěky prokletém kostele. Starodávný rituál si žádá smrt. Bylo tak lehké je přemluvit. Šli za tebou jako ovce na porážku. Chvíle napětí, chrapot a spousta krve. Zapalte ohně, nakreslete pentagram. Svět už nebude nikdy takový jako dřív. Právě jsme vyvolali temné síly. Stačí je následovat.

"Al nombre de la muerte" je nahrávkou, která opravdu působí jako nějaký pradávný rituál. Black a death metal, obojí shnilé jako ruka staré mrtvoly. Jsme jenom prach, ve který se zase proměníme. Než se tak ale stane, budeme poslouchat krutou, ošklivou, šílenou a zběsilou hudbu. Přesně takovou, jakou hrají HELLFIRE DEATHCULT.


Je to underground, je to absolutní extrém, který se zpočátku kolem převaluje jako nějaká špinavá řeka. Stačí se jen ponořit a během několika skladeb se vznášíte jako nafouklé tělo bez duše. Jedná se o hrubý, surový masakr, o odrůdu smrtícího kovu a černoty, která bude vyhovovat opravdu jen prokletým. Kývám se do rytmu, nasávám pach síry. Pánové hrají a tvoří ve stylu třeba takových ARCHGOAT, PSEUDOGOD, BLASPHEMY, TEITANBLOOD, PROCLAMATION, IMPETIOUS RITUAL. Jsou ortodoxní a true a nedělají žádné kompromisy. Jde jen o to, vás totálně zničit, pohřbít zaživa, roztrhat na kusy bezcenného masa. Nutno rovnou napsat, že se jim to daří na výbornou. "Al nombre de la muerte" mě baví poslouchat. Nejlépe, když je kolem co nejošklivější tma, když se probouzejí přízraky a ze starého opuštěného kostela za městem se ozývají bolestivé skřeky. HELLFIRE DEATHCULT jsou jako jezdci apokalypsy, kteří stojí v čele armády nemrtvých. Přišli se pomstít svojí hudbou, za všechno zlo, kterého je schopen jenom člověk. Pokud máte tuhle odrůdu mokvajícího stylu rádi, neváhejte ani chvilku. Poznáte na hrubo nasekanou tmu. Na počátku byl chaos! Pak tohle album. Bestiální, blasfemická black death metalová ceremonie!


Asphyx says:

We are all waiting for that moment. We stand around the victim and whisper perverted prayers. Deep underground, in an old abandoned and forever cursed church. An ancient ritual demands death. It was so easy to persuade them. They followed you like sheep to the slaughter. Moments of tension, grunts, and lots of blood. Light the fires, draw the pentagram. The world will never be the same again. We've just summoned the dark forces. All we have to do is follow them.

"Al nombre de la muerte" is a recording that really feels like an ancient ritual. Black and death metal, both rotten like the hand of an old corpse. We're just dust that we'll turn back into. But before that happens, we'll be listening to cruel, ugly, mad, and frantic music. Just like HELLFIRE DEATHCULT.


It's underground, it's an absolute extreme that initially rolls around like a dirty river. Just dive in and within a few songs, you're floating like a bloated body without a soul. This is raw, raw carnage, a variety of death metal and blackness that will only really suit the damned. I sway to the rhythm, sucking in the smell of sulphur. The gentlemen play and create in the style of such bands as ARCHGOAT, PSEUDOGOD, BLASPHEMY, TEITANBLOOD, PROCLAMATION, IMPETIOUS RITUAL. They are orthodox and true and do not compromise. It's all about totally destroying you, burying you alive, tearing you into pieces of worthless flesh. It must be said that they do it perfectly. "Al nombre de la muerte" is fun to listen to. It's best when it's as dark as possible when the ghosts wake up and painful screams echo from the old abandoned church outside the city. HELLFIRE DEATHCULT is like the horsemen of the apocalypse, leading an army of the undead. They have come to avenge with their music all the evil that only man is capable of. If you like this variety of swamping styles, don't hesitate a moment. You'll know the rough-hewn darkness. In the beginning, was chaos! Then this album. A bestial, blasphemous black death metal ceremony!


Recenze/review - HELLFIRE DEATHCULT - Black Death Terroristic Onslaught (2018):


Tracklist:
01. Grand Invocation Ov Black Death
02. Consumed By The Eternal Darkness Ov Death
03. Devoted To The Order Ov The Black Light
04. Within The Depths Of The Godless Void
05. Divinity’s Damnation
06. Blessed By The Ritual Fires
07. Goddess Of The Abyss
08. Beneath The Black Moons Incantation
09. Ritualistic Sacrifice Ov Sacred Blood
10. Black Plague Apocalypse
11. As Above, So Below...Reign Ov Luciferian Light

KNIŽNÍ TIPY - Billy Summers - Stephen King (2022)


Billy Summers - Stephen King
2022, Beta-Dobrovský

Stalo se již nepsaným pravidlem, že si na dovolenou beru několik knížek. K večeru se zavírám do pokoje nebo sedím pod starým kaštanem. Čtu si a přemýšlím. Poslední roky je to pro mě nejlepší odpočinek. Nová knížka od mistra hororů Stephena Kinga je takový úkrokem stranou, trošku netypickým příběhem o nájemném zabijákovi. Ale znáte to, není to jen obyčejný příběh. Billy není jak tak někdo. Je chytrý, vlastně i hrozně lidský. Jen ho život tak nějak semlel. Neměl lehké dětství a abych pravdu řekl, tak jsem si jej během několika kapitol oblíbil. Má totiž jednu zásadu. Zabíjí jen zlé lidi. A dělá to velmi dobře. Tam kde selhává spravedlnost, on je k dispozici a i když je jasné, že se pohybuje daleko za zákonem, nedalo mi to a moje sympatie byly velmi velké.

Kniha je na to, kolik autorovi je, napsána velmi svižně, takovým tím způsobem, že ji budete doslova hltat. Stylem vyprávění mi trošku připomínala Dallas 63 (o které si myslím, že patří k tomu nejlepšímu, co kdy King napsal). Pro mě je navíc hrozně zajímavé se podívat do Ameriky současnosti. Ano, autor je velmi aktuální, má spoustu skvělých postřehů a stále drží vlajku vysoko nad hlavou. Četl jsem a říkal si, že bych se sice chtěl někdy za velkou louži podívat, ale pokud je jen desetina z toho, o čem píše pravda, žít bych tam rozhodně nechtěl. Jiná země, jiný mrav, ale já jsem doma spokojenej. I když, znáte to, problémy jsou všude. Tady ale aspoň nemá každej druhej bouchačku a když už, tak si pořádně rozmyslí, než ji použije. Aspoň doufám. 

Postavy, ano, o ty tu jde nejvíce. Nebudu prozrazovat, ale někdy tak od poloviny se k Billymu přidá jedna opravdu velmi parádně vykreslená. On byl King vždy skvělý psycholog, umí si hrát s lidskými osudy. Zajímavé je, že poslední roky mu jdou nejvíc právě podobné, pro něj netypické příběhy. Jakoby na něj těch příšer a záhad bylo moc, v těch se ztrácí. Ale jakmile zabrousí mezi "obyčejné lidi", je vynikající. Miluju malá zaprděná města někde uprostřed středozápadu. Úplně před sebou vidím ulice, bary, obchody. Hnis i pozlátko. Billy vykoná svoji špinavou práci a protože musí čekat a ukrývat se, začne vyprávět svůj životní příběh. Byl vojákem, který bojoval v Iráku. Vzpomíná a mě u jeho příběhu opět mrazilo. Válka je fakt svinstvo a znovu musím Kingovi vyseknout poklonu. Vykreslil vše opět dokonale. Najednou jsem byl někde v poušti, kolem umírali kamarádi. Slunce pálilo a slunce bolelo jako čerstvá rána. 

Mám rád postavy, jako je Billy. Líbí se mi, že nejsou dokonalé, ale zároveň si na nic nehrají. Billy tak trošku předstírá, že je hlupák, ale opak je pravdou. Je nebývale zkušený a má rozhodně co říct. Nevím, jak se stane, že někoho napadne takhle dobrý námět na knížku, ale nejde jen o hrubou kostru, pak musíte vše sepsat, stanete se otrokem u klávesnice. I o psaní jako takovém knížka je. Má mnoho vrstev. Je detektivkou, válečným dramatem, ale zároveň lidským příběhem. O tom, co se může stát. Když vás jako malého týrají, když vás odvedou do armády. Ale nechci prozrazovat. Chodil jsem po horách a představoval jsem si, co by v některých situacích Billy asi udělal. King má opravdový dar. Zcela mě pohltit svými slovy. Nedokážu pak myslet na nic jiného a bývám neklidný. Dokud všechny kapitoly nedočtu. 

Psát o knihách je stejně jako o muzice velmi troufalé. Vždycky jsem se snažil (a bude tomu tak i nadále), přistupovat ve všemu s pokorou. Já vím, ono se to dnes moc nenosí, ale víte, pořád si myslím, že by poslech i četba měly dělat hlavně radost. King sepsal knihu, kterou každému doporučuji na potkání. Je daleko vzdálená od klasického sci-fi nebo severských thrillerů, ale možná právě proto si ji budu pamatovat o to víc. Měl jsem dovolenou, užíval jsem si rodinu, pohodu, lesy, louky, práci se dřevem. Byl jsem součástí přírody i příběhu, který je velmi pečlivě vystavěný. Mám rád dobré vypravěče a King patří k nejlepším. Jak říká Billy Summers: "Někoho zabít, to není žádná maličkost". Až si knihu přečtete, určitě pochopíte. 

Děkuji a děkuji. Jsem rád, že mé knižní tipy tolik čtete. Kdysi jsem myslel, že budou jen pro pár věrných, ale ukazuje se, že lidé pořád mají knihy rádi. To je přeci super! Jsem zato vděčný, svět nebude zase tak ztracený, nemyslíte? Mějte se co nejlépe!

----------------------------------------------------------------------------------------
Billy Summers je nájemný vrah, nejlepší v oboru. Ale svou práci zvládne, jen když je terčem opravdu zlý člověk. A teď chce Billy skončit. Nejprve však vezme poslední práci.
Billy je jedním z nejlepších ostřelovačů na světě, vyznamenaný válečný veterán z Iráku, Houdini, pokud jde o mizení po dokončení práce. Co by se tedy mohlo pokazit?
Nová Kingova kniha je částečně detektivkou a válečným příběhem, ale také románem o lásce, štěstí, osudu a složitém hrdinovi, který stojí před poslední možností vykoupit se.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

čtvrtek 11. srpna 2022

Recenze/review - MOLDER - Engrossed in Decay (2022)


MOLDER - Engrossed in Decay
CD 2022, Prosthetic Records

for english please scroll down

Otevřu dveře a do obličeje mě uhodí pach rozkládajícího se masa. Hnus a špína, kusy kostí, naskládaných na hromadu. Vybělené lebky se smějí do šera. Někdo to dělat musí. Exhumace nebývá nic příjemného. Pro nás, ani pro zemřelé. A to jste věděli, že někteří z nich ještě dlouhé roky po své smrti mluví? Stačí jen naslouchat. Zpočátku je to jenom šepot, tichá ozvěna, ale časem se změní v řev bestie. Stejně jako nové album maniaků MOLDER.

Na některých rakvích je napsáno jejich jméno, Září do tmy, jako nějaký cejch, značka. Poslouchám pečlivě a říkám si, že přesně takhle by měl znít poctivý death metal. Rezavý, plesnivý, rozkládající se, stejně jako těla, ležící zdánlivě bezvládně na stole. Stačí ale několik prvních riffů a probouzejí se. Je vám doufám jasné, co se bude dít. Při téhle desce se stanete i vy nemrtvými. 


Základem je samozřejmě morbidní death metal ve stylu třeba takových CIANIDE, MASTER, CARDIAC ARREST, AUTOPSY, BENEDICTION, ABSCONDER, MORGUE SUPPLIER, IMPERIAL SAVAGERY, MASSACRE, SOLSTICE. Vystopovat lze ale i spoustu thrash metalových prvků. Jako celek potom musí deska potěšit uši každého fanouška hudby ze starých opuštěných katakomb. Zvuk, obal, provedení, vše je podřízeno jedinému - pohřbít vás zaživa. MOLDER hrají jako v devadesátých letech a dělají to velmi dobře. Samozřejmě, nepřinášejí nic nového, ale líbí se mi přístup i styl, jakým to provádějí. Dodávají, na rozdíl od jiných, i své nápady, kusy nahrubo nasekaného masa, které je pořádně shnilé a tančí v něm červi, ale zároveň je také chutné a rád se k němu vracím. Netuším, kolik márnic, pitev nebo exhumací jste navštívili, ale garantuji vám, že pocit byste z nich měli hodně podobný jako z "Engrossed in Decay". Nad hřbitovem se válí těžká mlha. Stačí vzít do ruky lopatu a vyhlédnout si místo. Za zvuků této nahrávky, která skvěle doplní už tak pochmurnou a nihilistickou atmosféru. Ano, znázornit odstíny temných nálad, to umí kapela na výbornou. Jsem hrozně rád, že vznikají podobné desky. Můžu se u nich zavřít před současným falešným světem. Je mi lépe tady, v plesnivých kobkách. MOLDER jsou jako démoni z dávných dob. A přinášejí nám jenom zkázu. Zabijácká práce! Death metalová exhumace prašivých rakví!


Asphyx says:

I open the door and the smell of decomposing flesh hits me in the face. Disgust and filth, pieces of bones piled in a heap. Bleached skulls laughing into the gloom. Someone has to do it. Exhumation is not a pleasant thing. For us, or for the dead. And did you know that some of them still talk long after they're dead? All you have to do is listen. At first, it's just a whisper, a quiet echo, but eventually, it becomes the roar of a beast. Just like the new album by the maniacs MOLDER.

Some coffins have their name written on them, Glow in the Dark, like a mark, a brand. I listen carefully and I think that's what honest death metal should sound like. Rusty, moldy, decomposing, like the bodies lying seemingly lifeless on the table. But the first few riffs are enough to wake them up. I hope it's clear to you what's going to happen. This record will make you undead too.


The basis is of course morbid death metal in the style of such bands as CIANIDE, MASTER, CARDIAC ARREST, AUTOPSY, BENEDICTION, ABSCONDER, MORGUE SUPPLIER, IMPERIAL SAVAGERY, MASSACRE, SOLSTICE. But also a lot of thrash metal elements can be traced. As a whole, the album must please the ears of every fan of music from the old abandoned catacombs. The sound, the cover, the performance, everything is subordinated to one thing - to bury you alive. MOLDER play like they did in the nineties and they do it very well. Of course, they don't bring anything new, but I like the approach and the style in which they do it. Unlike others, they also deliver their ideas, chunks of roughly chopped meat that is properly rotten and has worms dancing in it, but it is also tasty and I like to come back to it. I have no idea how many morgues, autopsies, or exhumations you've visited, but I guarantee you'd get a feeling very similar to that of Engrossed in Decay. There's a heavy fog rolling over the cemetery. Just pick up a shovel and scout the site. The sounds of this recording, perfectly complement the already gloomy and nihilistic atmosphere. Yes, the band is excellent at depicting shades of dark moods. I'm so glad that records like this are being made. I can close my eyes to the current false world. I'm better off here in the musty dungeons. MOLDER are like demons of old. And they bring us nothing but destruction. Killer work! Death metal exhumation of dusty coffins!


Recenze/review - MOLDER - Vanished Cadavers (2020):



Tracklist:
01. Glutinous Remains
02. Engrossed In Decay
03. Relentless Pestilence
04. Chemically Dissolved
05. Disinhumed Carcass Revived
06. Huff The Stench
07. Unsubstantial Hallucinations
08. Ghastly Mutation
09. Decomposed Embryos
10. Cask Of Maggots

středa 10. srpna 2022

Recenze/review - INHUMAN CONDITION - Fearsick (2022)


INHUMAN CONDITION - Fearsick
CD 2022, Listenable Insanity Records

for english please scroll down

Sraz jsme měli vždycky večer, když na město padla tma. Seděli jsme na hřbitovní zdi a byl klid. Nikdo sem moc nechodil. Psala se léta páně devadesátá a svět byl nádherný. Kluci a holky v džínových bundách. Hrozně jsme tenkrát řešili, jaké nášivky si dáme na záda. Kapela si to musela zasloužit. Musela být divoká, originální, šílená, upřímná, rychlá a prašivá, jako rakve, které tlely na hřbitově. Občas jsme měli pocit, že vylézají zombie z děr. To se stávalo v případech, když nám hrála z kazeťáku nějaká hodně dobrá deska.

INHUMAN CONDITION jsou na tom stejně jako já. Staří death a thrash metaloví psi. Jejich nášivku bych klidně nosil. Svůj status si u mě potvrdili již svým prvním albem "Rat°God" (2021 - rozhovor a recenze jsou odkazovány dole pod článkem). Letos přicházejí s neméně plesnivou a rezavou nahrávkou. Svět je zase jednou v pořádku. A já můžu skočit přímo do mosh-pitu.


"Fearsick" je albem, které je určeno pro všechny pamětníky. Pro fanoušky, kteří zažili zlatou éru kapel jako SOLSTICE, MASSACRE, DEATH, POSSESSED. MASTER, OBITUARY, JUNGLE ROT. Ocení jej ale i všichni posluchači, kterým leze krkem současná umělá produkce. INHUMAN CONDITION nejsou žádná dnešní smečka na stereoidech, ale poctivá řezničina ze starých časů. Prašivý zvuk, spousta thrashových pasáží (i jedna skvělá pocta METALLICE - Whiplash). Zkrátka a dobře, na své si přijde opravdu každý, kdo se kdy pohyboval ve starých katakombách. Osobně si neskutečně užívám nadšení, které z kapely stříká na všechny strany, jako krev z čerstvě proříznuté tepny. Pánové se nebojí pořádně kopnout do vrtule, ale ani melodií, které řežou jako ostří skalpelů z té nekvalitnější oceli. Jasně, záleží hlavně na úhlu pohledu a jedná se o mnohokrát slyšené postupy. Komu to ale vadí? Mě rozhodně ne. Už jenom za ten pocit, že zase jednou sedím na hřbitovní zdi a čekám, až přijdou kluci a holky, kteří jsou na tom stejně jako já. Dnes budou tancovat i ty nejshnilejší zombie. To vám garantuji. Pivo poteče proudem a když zdraví dovolí, tak si skočím i z pódia. O deskách jako je "Fearsick" je pro mě doslova radost psát. Tenhle styl mi od mládí koluje v krvi a nemůžu hodnotit jinak, než velmi vysoko. Songy jsou skvěle napsány i zahrány a obal chci mít na tričku. Co si přát víc? Možná ještě jedno pivo. INHUMAN CONDITION nahráli skvělou poctu pradávným stínům. Old school death metal ostrý jako břitva!


Asphyx says:

We always met in the evening, when the city was dark. We sat on the cemetery wall and it was quiet. Nobody came here much. It was the '90s and the world was beautiful. Boys and girls in denim jackets. We were really worried about what patches to put on our backs. The band had to earn it. It had to be wild, original, crazy, honest, fast, and dusty, like the coffins that littered the cemetery. Sometimes we felt like zombies were coming out of holes. That happened when we had a really good record playing from the cassette player.

INHUMAN CONDITION is in the same position as me. Old death and thrash metal dogs. I'd wear their patch. They already confirmed their status with me with their first album "Rat°God" (2021 - interview and review linked below the article). This year they come with an equally moldy and rusty record. The world is right once again. And I can jump right into the mosh-pit.


"Fearsick" is an album that is meant for all memoirists. For fans who experienced the golden era of bands like SOLSTICE, MASSACRE, DEATH, POSSESSED. MASTER, OBITUARY, JUNGLE ROT. But it will also be appreciated by all listeners who are fed up with contemporary art production. INHUMAN CONDITION is not today's pack on stereos, but honest butchery from the old days. Dusty sound, lots of thrash passages (even one great tribute to METALLICA - Whiplash). In short, everyone who has ever been in the old catacombs will find something to like. Personally, I'm enjoying the enthusiasm that is spurting out of the band in all directions, like blood from a freshly cut artery. The gentlemen are not afraid to kick the propeller hard, but neither are they afraid of the melodies, which cut like scalpel blades of the lowest quality steel. Of course, it's all about the point of view and it's a much-heard practice. But who cares? I certainly don't. If only for the feeling that I'm once again sitting on a cemetery wall waiting for guys and girls who are in the same boat as me to come along. Even the shittiest zombies will be dancing tonight. I guarantee it. The beer will be flowing and I'll jump off the stage if my health permits. Records like "Fearsick" are literally a joy to write about. This style has been in my blood since my youth and I can't rate it other than very highly. The songs are brilliantly written and played, and I want the cover on my t-shirt. What more could you ask for? Maybe one more beer. INHUMAN CONDITION has recorded a great tribute to the ancient shadows. Razor sharp old-school death metal!



about INHUMAN CONDITION on DEADLY STORM ZINE:

úterý 9. srpna 2022

Recenze/review - CONSUMPTION - Necrotic Lust (2022)


CONSUMPTION - Necrotic Lust
CD 2022, Hammerheart Records

for english please scroll down

Už večer jsem usínal s divným pocitem. Několikrát jsem se vzbudil a díval se do tmy. Neslyším tichý šepot? Nářek a skřehot? Ráno mě bolela hlava a v břiše jsem cítil červy. Mraky byly nízko a v ulicích zvláštní ticho. Nasadím si sluchátka, pustím novou desku švédských CONSUMPTION. První zombie na mě zaútočila s prvním riffem. Šla mi rovnou po krku. Krvelačná, surová a bez kůže v obličeji. Stejně jako death metal, který tahle smečka hraje.

První setkání s kapelou jsem absolvoval již v roce 2020, kdy vydali první album "Recursive Definitions of Suppuration" (odkaz na recenzi je dole pod článkem). Pamatuji si, že jsem jej poslouchal stále dokola. Je pro mě totiž dokonalou esencí toho, co mám na tomto stylu rád. Neurvalé, šílené, zběsilé, temné a chladné. S příměsí grindu. Novinka je stejně dobrá nebo spíše ještě lepší. Pánové si svůj styl vybrousili k dokonalosti. 


Jízda do pekla pořád pokračuje ve stylu CARCASS, EXHUMED, ENTOMBED, BOLT THROWER, REPULSION, CARNAGE, DISGRACE, GENERAL SURGERY. Líbí se mi, že se pánové sice drží základních pravidel, ale přidávají i spoustu svých nápadů. Poslech se pro mě stal doslova četbou ve staré knize mrtvých. Neskutečně si užívám energii a tlak, které ze skladeb odkapávají jako zkažená krev. Jakoby opravdu ze stínů vystoupily ty nejhnusnější zombie toužící jen potom, aby vám vyrazily mozek z hlavy. Nevím, jestli jste se byli někdy podívat v kafilerii, ale deska na mě působí hodně podobně. Představte si obrovský mlýn na maso, do kterého spadnete a budete rozdrceni na prach. Někteří budou mít to štěstí, že se stanou potravou pro zombie a jiní skončí navěky zapomenuti v zemi. Několik metrů pod povrchem, v hlubokém undergroundu, kde musela být tato nahrávka tvořena. Důkazem budiž skvělý, prašivý a zničující zvuk, i mrtvolně nádherný obal (Julian F. Mora). Osvěžující je i výpomoc Jeffa Walkera (CARCASS) jako hostujícího zpěváka. Máme tak co do činění s albem, které by nemělo chybět ve sbírce žádného fanouška. Pro mě osobně je vlastně dokonalé po všech stránkách. Mokvající, morbidně pestré, mrazivě melodické i temné jako ten nejhlubší hrob. "Necrotic Lust" si dá s chutí určitě každý poctivý nemrtvý. Ulice jsou zase tiché a mraky jsou nízko. Stačí zapnout play. Death grindový útok těch nejděsivějších zombie! 


Asphyx says:

I fell asleep that night with a strange feeling. I woke up several times and looked into the darkness. Do I hear a quiet whisper? Wailing and screeching? In the morning I had a headache and felt worms in my stomach. The clouds were low and the streets were strangely quiet. I put on my headphones and put on the new album by Sweden's CONSUMPTION. The first zombie attacked me with the first riff. It went straight for my throat. Bloody, raw, and skinless in the face. Just like the death metal this crew plays.

My first encounter with the band was in 2020 when they released their first album "Recursive Definitions of Suppuration" (link to the review is below the article). I remember listening to it over and over again. Because for me it is the perfect essence of what I love about this style. Rampant, crazy, frantic, dark, and cold. With a dash of grind. The new stuff is just as good or better. The gentlemen have honed their style to perfection.


The ride to hell still continues in the style of CARCASS, EXHUMED, ENTOMBED, BOLT THROWER, REPULSION, CARNAGE, DISGRACE, GENERAL SURGERY. I like that the gentlemen stick to the basic rules, but add a lot of their own ideas. Listening to them has literally become reading an old book of the dead for me. I'm incredibly enjoying the energy and pressure that drips from the songs like tainted blood. It's as if the vilest zombies have truly stepped out of the shadows, yearning only to blow your brains out. I don't know if you've ever been to a rendering plant, but the record has a very similar effect on me. Imagine a giant meat grinder that you fall into and are crushed to dust. Some will be lucky enough to become food for the zombies and others will end up forgotten in the ground forever. A few meters below the surface, in the deep underground where this recording must have been made. The proof is in the great, dusty, and devastating sound, and the drop-dead gorgeous cover art (Julian F. Mora). The addition of Jeff Walker (CARCASS) as the guest vocalist is also refreshing. So we're dealing with an album that shouldn't be missing from any fan's collection. For me personally, it is actually perfect in every aspect. Wetting, morbidly colorful, chillingly melodic, and dark as the deepest grave. "Necrotic Lust" will be enjoyed by every honest undead. The streets are quiet again and the clouds are low. Just put it on the play. Death grind attack of the most terrifying zombies!

about CONSUMPTION on DEADLY STORM ZINE:



Tracklist:
01. Suffering Divine
02. The Last Supper
03. Necrotic Lust
04. A Secret Coliseum
05. Ground Into Ash And Coal
06. Offspring Inhuman Conceived
07. Twisted Shaped Reality
08. Circle Of Pain
09. Devices For The Sentenced
10. Burial Of Death (Bonus Track)
11. In Devoured State Entombed (Bonus Track)
12. Industrial Executions (Bonus Track)



pondělí 8. srpna 2022

Recenze/review - KRISIUN - Mortem Solis (2022)


KRISIUN - Mortem Solis
CD 2022, Century Media Records

for english please scroll down

Vybělené kosti a spalující slunce. Někde hluboko v lesích, daleko od lidí, uprostřed brazilských pralesů opět ožívají pradávné rituály smrti. Hadi se plazí ve žhavém písku, oltář je připraven. Obětí budeš opět ty, věrný fanoušek ryzího death metalu. Čekali jsme dlouhé čtyři roky, připraveni a zoceleni dlouhými roky poslechu této legendy. Hlavní kněz řádu nekonečné temnoty pozvedá svůj ostrý nůž. Z nedaleké jeskyně se ozve nadšený řev. Bestie je připravena, stačí ji jenom pustit ze řetězu. Prokousnuté hrdlo, černá energie načerpaná v podsvětí, KRISIUN jsou zpět.

Silnější než kdy dřív. Novinka "Mortem Solis" mě ihned přikovala ke zdi, pohřbila zaživa. Dostal jsem přesně to, co od této brazilské legendy očekávám. Pravý, nefalšovaný, živočišný, drtivý smrtící kov zahraný s nadšením. Surovost, uvěřitelnost, typické a stále originální postupy, o to tu jde především. V rozhovoru mi před lety kapela prozradila (odkaz dole pod článkem): "Hrajeme srdcem a oddaně pro ty, co nás podporují". Myslím si, že nové album tento citát přesně vystihuje. 

Jako bych byl při poslechu opravdu účastníkem nějakého starého rituálu, který je stále hodně krvavý, temný a záhadný. Přesně jako muzika KRISIUN. Kapela má velký dar mě zaujmout, novinku rád a s chutí poslouchám. Zrovna je kolem spalující slunce a lidé se plouží ulicemi jako stíny. Jako zombie, které k nám přišly z onoho světa - muzika je tak nejen kulisou, ale doslova pohlcujícím zážitkem. Skvělý zvuk, typický pro tuhle smečku (Mark Lewis), obal plný symbolů, tentokrát laděný do hnědé barvy (Mantus), ale hlavně typický jihoamerický rukopis, který kapela kdysi sama vytvořila, tohle všechno dohromady tvoří celek, který je doslova zabijácký. Mám pocit, že někdo otevřel rezavé dveře do záhrobí a pustil ven všechno zlo světa. Navíc morbidní vokál, spousta zajímavých melodií. Nekonečně černá atmosféra. Had je naším symbolem, zkázou i zrozením. KRISIUN se vyvíjejí postupně, pomalu, přesto si zachovávají svůj jasný a zřetelný obličej i výraz. Nestojí ale na místě, nejsou jen retrem sebe sama. Dívají se dopředu, rozkročeni na pevných základech. Troufám si tvrdit, že se "Mortem Solis" povedlo po všech stránkách. Pokud si totiž odečteme skvělé řemeslo, tak zůstanou na kost ohlodané motivy, které mě baví stále dokola poslouchat. Jsem uprostřed starého rituálu, jsem obětí i vykonavatelem, jsem knězem i prokletým. Ale hlavně si desku neskutečně užívám. Šamani i fanoušci vědí své. Temný brazilský death metalový rituál smrti ze starých pohřebišť!


Asphyx says:

Bleached bones and scorching sun. Somewhere deep in the forests, far from people, in the middle of the Brazilian rainforest, the ancient rituals of death come to life again. Snakes slithering in the hot sand, the altar is ready. The victim will once again be you, the loyal fan of pure death metal. We've waited four long years, ready and hardened by years of listening to this legend. The High Priest of the Order of Infinite Darkness raises his sharp knife. From a nearby cave comes an ecstatic roar. The beast is ready, all he has to do is let go of his chain. Throat bitten through, black energy drawn from the underworld, KRISIUN is back.

Stronger than ever. The new release "Mortem Solis" immediately pinned me to the wall, buried me alive. I got exactly what I expect from this Brazilian legend. Genuine, unadulterated, animalistic, crushing death metal played with passion. The rawness, the believability, the typical and still original techniques, that's what it's all about. In an interview years ago the band revealed to me (link below the article), "We play with heart and devotion for those who support us". I think the new album accurately describes this quote.


It's like I'm really listening to an old ritual that is still very bloody, dark and mysterious. Just like the music of KRISIUN. The band has a great gift to captivate me, I like the new songs and listen to them with pleasure. The scorching sun is just around and people are creeping through the streets like shadows. Like zombies that have come to us from the other world - the music is thus not only a backdrop, but literally an immersive experience. A great sound, typical of this band (Mark Lewis), a cover full of symbols, this time in brown (Mantus), but most of all the typical South American signature that the band once created themselves, all this together makes a whole that is literally killer. I feel like someone opened the rusty door to the beyond and let out all the evil in the world. Plus morbid vocals, lots of interesting melodies. Endlessly black atmosphere. The snake is our symbol, our destruction and our birth. KRISIUN evolve gradually, slowly, yet retain their clear and distinct face and expression. But they do not stand still, they are not just a retread of themselves. They look forward, straddling a solid foundation. I dare say that "Mortem Solis" has succeeded on all counts. If you subtract the great craft, you are left with the bone-biting themes that I enjoy listening to over and over again. I am in the middle of an old ritual, I am both victim and performer, I am both priest and damned. But most of all, I enjoy the record immensely. The shamans and the fans know their stuff. Dark Brazilian death metal death ritual from the old burial grounds!


about KRISIUN on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - KRISIUN - Scourge Of The Enthroned (2018)






tracklist:
1. Sworn Enemies
2. Serpent Messiah
3. Swords into Flesh
4. Necronomical
5. Tomb of the Nameless
6. Dawn Sun Carnage (Intro)
7. Temple of the Abattoir
8. War Blood Hammer
9. As Angels Burn
10. Worm God

Line-Up:
Moyses Kolesne – Guitars
Alex Camargo – Vocals, Bass
Max Kolesne – Drums


neděle 7. srpna 2022

Recenze/review - RAVENOIR - In the Womb of Sin (2022)


RAVENOIR - In the Womb of Sin
CD 2022, Gothoom Productions

for english please scroll down

Říká se a je to ověřeno, že krkavci předávají svým potomkům informace. Nevím, co se muselo kdysi stát, ale připadalo mi, že tenhle se usmívá. Nebyl to ale příjemný pohled. Jakoby se na mě díval posel temnoty. Naklonil hlavu na stranu a zasekl své drápy hlouběji do těla. Působil jako tvor z jiného světa. Přeběhl mi mráz po zádech. Nálada celého okamžiku byla velmi mlhavá, zastřená, chladná a krutá. Ve vzduchu byla cítit surovost a síra. Stejně jako z druhé dlouhohrající desky RAVENOIR. Ještě jednou se na mě podíval a roztáhl svá křídla k letu. Vracel se domů, do pekla. A v zobáku držel oko.

Na tuhle nahrávku jsem se opravdu těšil. Minulý počin The Darkest Flame Of Eternal Blasphemy (2021) byl totiž velmi častým hostem v mém přehrávači. Bylo na čase ochutnat i z nového alba. První poslech ve mě evokoval v úvodu zmiňovaný ošklivý sen. Mimochodem, cestou do práce ráno krkavce opravdu potkávám. Je to velmi zajímavý tvor. S uhrančivým pohledem a hlasem ďábla. Myslím, že kapela si svoje jméno zvolila opravdu dobře. 


RAVENOIR je skupina složená ze slavných muzikantů českého podsvětí. Člověk by očekával (jak v takových případech občas bývá) souboj o to, kdo do muziky vloží víc vlastního ega. Není to ale pravdou. Novinka působí velmi uceleně, vznešeně, pevně a jasně. Symfonické vsuvky doplňují už tak pochmurnou a záhadnou atmosféru. A jsou to právě nálady, které mě na téhle smečce baví nejvíce. Dokáží navodit pocity srovnatelné snad jen s procházkou po hřbitově prokletých. Ano, na náhrobcích sedí opět havrani nebo krkavci, chcete-li. Zvuk je nádherně čitelný, pánové odvedli opravdu dobrou práci. Osobně mám raději špinavější, syrovější produkci, ale tady tak nějak k hudbě krásně morbidně sedne. Kapela se opírá o základy, které kdysi položily legendy jako BEHEMOTH, HATE, ROTTING CHRIST, BATHORY, CELTIC FROST, IMMORTAL, ale i DEATH, POSSESSED, VENOM. Novinka mi připadá méně agresivnější, ale o to víc chladnější a podmanivější, než předchozí nahrávka. Dlouho jsem hledal, co bych vlastně vytkl, ale ono není moc co. Je cítit a slyšet, že se zde sešli lidé, které baví hrát, dělají hudbu s nadšením, radostí a srdcem. Zároveň mají nepopiratelný talent a nezapomínají ani na vkus. "In the Womb of Sin" není dílem, které by zamíchalo světovými dějinami metalu, ale to ani nebylo účelem. Vždycky jde nakonec o přenesené emoce, o obrazy, které ve vás deska probudí. Ty svoje jsem zmínil již v úvodu článku. Přidal bych ještě zvláštní, těžko popsatelné chvění, černou energii, vášeň a drive. Na pevných, klasických základech jsou vystavěny pestré a zajímavé kompozice. Navíc se album opravdu velmi dobře poslouchá. Satan se usmívá! Mystické, záhadné black death metalové ozvěny z onoho světa!

Asphyx says:

It is said and verified that ravens pass on information to their offspring. I don't know what must have happened at some point, but I thought this one was smiling. It was not a pleasant sight. It was as if a messenger of darkness was looking at me. He cocked his head to the side and dug his claws deeper into my body. He looked like a creature from another world. A chill ran down my spine. The mood of the whole moment was very hazy, clouded, cold, and cruel. The air was raw and sulphurous. Just like from the second long-playing album RAVENOIR. He looked at me once more and spread his wings to fly. He was going home to hell. And in its beak, it held an eye.

I was really looking forward to this record. The last release "The Darkest Flame Of Eternal Blasphemy" (2021) was a very frequent guest in my player. It was time to get a taste of the new album. The first listen evoked in me the bad dream mentioned in the introduction. By the way, I do meet ravens on my way to work in the morning. It's a very interesting creature. With a mesmerizing gaze and the voice of the devil. I think the band chose their name really well.


RAVENOIR is a band composed of famous musicians from the Czech underworld. One would expect (as it sometimes happens in such cases) a duel for who puts more of his own ego into the music. But it is not true. The novelty is very coherent, noble, solid, and clear. Symphonic interludes add to the already gloomy and mysterious atmosphere. And it's the moods that I enjoy most about this pack. They can evoke feelings comparable perhaps only to a walk through the cemetery of the damned. Yes, there are ravens again, or ravens, if you prefer. The sound is beautifully clear, the gentlemen have done a really good job. Personally, I prefer dirtier, rawer production, but here it somehow fits the music in a beautifully morbid way. The band builds on the foundations that were once laid by legends like BEHEMOTH, HATE, ROTTING CHRIST, BATHORY, CELTIC FROST, IMMORTAL, but also DEATH, POSSESSED, VENOM. I find the new record less aggressive, but all the more cool and captivating than the previous one. I searched for a long time for what I could actually criticize, but there is not much to criticize. You can feel and hear that people who enjoy playing and making music with passion, joy, and heart have come together here. At the same time, they have undeniable talent and they don't forget about taste. "In the Womb of Sin" is not a work that would shake the world history of metal, but that was not the purpose either. In the end, it's always about the emotions conveyed, the images the record awakens in you. I already mentioned mine at the beginning of this article. I would add a strange, hard-to-describe tremor, black energy, passion, and drive. On solid, classical foundations are built colorful and interesting compositions. Moreover, the album is really very easy to listen to. Satan is smiling! Mystical, mysterious black death metal echoes from the other world!



Recenze/review - RAVENOIR - The Darkest Flame Of Eternal Blasphemy (2021):


tracklist:
1. The Ecstasy of Desecration (Initiation)
2. In the Womb of Sin
3. The Cold of Casemates
4. The Scene of Obscene
5. Sinfonia of Vice (Interlude)
6. Stigma Infernoir
7. The Infinity of Temptation
8. Mother Storm
9. Excommunication
10. Lunar Choir
11. Labyrinth of Shadows


https://www.facebook.com/RavenoirOfficial

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šedesátý třetí - Jsme stvoření z jiného světa



Příběh tří stý šedesátý třetí - Jsme stvoření z jiného světa

Nechápal jsem to. Vždyť co může být lepšího, než zase po nějaké době všichni vyrazit na koncert? Jenže to začalo už včera v hospodě. Také nepřišli všichni, i když jsem se v Boleslavi objevil po delší době. Kecalo se, to zase jo, ale nějak jsme nemohli najít společnou řeč. Kam se podělo nadšení a rebelie? Připadal jsem si jak mezi důchodci. Někdo vyprávěl o práci, jiný o tom, co dávali v televizi. My na kolejích pořád řešilo nové desky, probírali jsme knížky. A mí kamarádi z boleslavské party zařadili své kdysi tak skvělé osobnosti do davu. O koncertě Malevolent Creation a Master v Berlíně jsem jim řekl dopředu. Dokonce některým nabídl, že jim pomůžu s penězi. Sice si vydělávali, ale já neměl žádný závazky. A ve Škodovce na brigádě jsem si v kanálech slušně vydělal. Stačilo nerozházet pár týdnů všechno za pivo a knížky. Nejel nikdo. Rozumíš, kluci a holky, se kterými jsme dvakrát týdně ještě před rokem řádili na zábavách a po hospodách, nechtěli nikam jet.

Byl jsem naučenej, jako starej indián, že kamarád je něco jako vlastní krev. Vždy jsem si lidi, se kterými se bavím a věřím jim, vybíral hrozně pečlivě. Nikomu jsem tak nějak z principu nevěřil. Příliš mnoho blbců chodí po světě. Naši milou metalovou společnost jsem vždy považoval za kmen oddaných fanoušků. Hudba pro nás bývala vším. Jenže jak jsem odjel do Plzně, přestal jim fungovat tmel, který je spojoval dohromady. Až po letech mi řekli, že jsem to byl já, kvůli kterému fungovali. Nebyl jsem tam a oni si začali pochopitelně žít své vlastní životy. Metal už nebyl dávno na výsluní. A kolegové v práci, rodina, všechno se pomalu měnilo, stárlo. Asi jsem mezi nimi působil už nepatřičně. Pořád jsem hledal, objevoval, bavilo mě stát i přes totální únavu a mnohdy šílené cesty pod pódiem. Měl jsem hodně cestovatelskou povahu. Byl jsem nomádem, jezdícím stovky, někdy tisíce kilometrů po Evropě, abych viděl svoje kapely. 

Vždycky, a dnes tomu nebylo jinak, jsem to míval jako takový výlet. Tentokrát do Berlína. Nasával jsem atmosféru města. Hrozně se mi tam líbilo. Tepající ulice, spousta nezávislých klubů, zákoutí. Moderní a staré zároveň. Takhle nějak jsem si představoval, že to zde fungovalo kdysi před válkou. Četl jsem si v kavárně, protože mě hrozně bolely nohy. Nikdo mě neotravoval, abych si ještě něco dal. Neměl jsem moc peněz, vzhledem k Němcům, ale byli na mě vždy děsně milí. Číšník mi pomohl na mapě ukázat, kde je malý klub. Jel jsem S-bahn i U-bahn a pak ještě kus pěšky. Konečně hospoda a nakyslé pivo, které mi moc nejelo. Nevadí, všechno nemůže být dokonalé. Sedí tu pár místních a očividně jdou také zapařit na Speckmanna i Malevolenty. Moje angličtina není dobrá, tak ji kombinuju s němčinou, která je na tom podobně. Učím se, zlepšuji se každým dnem, ale pořád to není ono. Nikdo se mi ale nesměje, všechno je děsně na pohodu. Vyprávím, respektive se pokouším, příběh o tom, jak jsem jako cucák navštívil Tankard v Chemnitzu. Sedí s náma jedno děvče, které tam také bylo.

Naše názory jsou trošku jiné, my si Tankardy neskutečně užili, byl to pro nás koncert roku a ona byla shovívavější. Méně emocí, řekl bych. Více technických detailů. Já bych takhle muziku nedokázal poslouchat. Nejsem stroj, ani nedejbože kritik, já musím mít v ruce pivko, podupávat si nohou, musím se smát. Pokouším se to Gerdě, nebo jak se jmenuje, říci, ale ona kroutí hlavou. Asi zažila víc kapel, nemá za sebou zábavovou zkušenost. Nojo, velkej svět, ve kterým jsem možná nedopatřením. Mladej kluk z Boleslavi, student, co pořád žere metal. Okouknu trika přísedících, pokecáme v rámci možností. Připadám si děsně světovej. To, co je dneska samozřejmost a pro mnohé už i nuda, v té době neskutečně prožívám. Chápeš to? Já na koncertě v Berlíně. Zažil jsem už Mnichov, Vídeň, Polsko, Slovensko. Chystám se do Budapešti, ale Berlín je fakt něco! Prokecáme (já se prokoktám) až k začátku koncertu.

Divím se, že nejdou hned na začátek. Pro mě to jsou velké peníze a tak si chci užít všechno. Prej je předkapela pěkná sračka, což mají svým způsobem pravdu, ale cítím v tom spíš osobní nevraživost. Trošku nechápu, pánové nejsou vyloženě špatní. Nenudím se, jak mi říkali. Nejsem rozsekanej, ale jejich thrash metal mi vůbec nevadí. Škoda, že si nepamatuju jméno kapely, ale myslím, že to mělo něco se žralokem. Následuje Master. "Collection of souls" - stále aktuální deska a základní páteř celého vystoupení. Speckmann pije whiskey z lahve, stylizuje se do Lemmyho a neskutečně mi to sedne. Hraje se i pár převzatých od Sabbathů. Koncert má neskutečnou sílu a drive. Kluci se překonávají. Masakr. Točím se v kruhu a tentokrát je nás více. Konečně si užiju nějakou pořádnou akci se vším všudy, bleskne mi hlavou. Pak se praštím hlavou o zeď a asi na chvilku omdlím. Musí to tak být, protože se probudím v křesle. U mě nějaká holka černá jako noc. Má bílé zuby a jí si nejdřív myslím, že mám delirium.

Ale ne, jen jsem sebou prý švihnul. Opláchnu si obličej, poděkuju dívce polibkem a koupím jí panáka. Jdu tančit znovu. Malevolent Creation. Album Eternal. Jsem ale nejdřív trošku roztrpčen, protože nezpívá Brett (na chvilku v kapele není, ale to zjistím až po nějaké době z časáku). Za mikrofonem je Jason Blachowicz. Po dvou skladbách si zvyknu. A zažiju jeden z dalších koncertů, na které do smrti nezapomenu. Rozhýbal se celý klub. Dokonce pár lidí skočilo z pódia. Jo, po dlouhé době jsem byl jeden z nich. Sice jsem se zařekl, že už nikdy, že když se díky jednomu skoku Kristýnka ocitla na vozíku, tak najust nebudu skákat, ale tady jsem byl frustrovanej z toho, že mě kamarádi opustili, že se mnou nikdo nejel. Metal s velkým M. Spousta energie. Jiná dimenze. Jak jinak. Tentokrát jsem nepadl. Vydržel jsem, ba co víc, předvedl jsem neskutečný sportovní výkon. Stejně jako skupina na pódiu, která několikrát přidávala.

No a co teď. Milá černoška za barem mě kolem druhé vyhodila. A já nevěděl, co dál. Měl jsem sice ještě nějaké peníze, ale vlak pojede až za čtyři hodiny. Toulal jsem se ulicemi sám. Lampy svítily, sem tam projel někdo na kole. Podivné, říkal jsem si, protože bylo už dost sychravo. Trošku zabloudím, ale říkám si, že metro je skoro všude, na vlakáč to nějak stihnu. Už mě fakt bolí nohy a taky hlava, protože jak jsem se praštil, tak mám asi lehký otřes mozku. Potvrdí se mi to záhy, když nabliju do odpadkového koše. Inu kluk z východu. Zalezu do prvního klubu, co svítí. Sednu si, dám si pivo a pak mi dojde, že jsem v teplouškým doupěti. Ale nikdo mě neotravuje, tak jen pozoruju cvrkot, na záchodě se vyhýbám místům a kabinkám, ze kterých se ozývají podivné zvuky. Asi mám fakt něco s hlavou, protože jinak bych utíkal pryč. Jsem trošku apatickej a zase bliju. 

Cestu metrem si pamatuju jen matně. Nebýt dvou stařečků, asi bych nenašel ani vlak. Drážďany, bliju, Praha, bliju. Plzeň, bliju. Na koleji si hned lehnu a v pravidelných intervalech vstávám z tvrdého spánku. Něco se mnou je. Přijde Michal a zděsí se. Ty vole, krvácíš z hlavy! Ohmatám si bolavé místo a opravdu. Zajdu druhý den (skoro tam nedojdu), k doktorce. Verdikt zní jasně a potvrdí mé domněnky. Týden jsem jak bez života. Ale stálo to za to. Připadal jsem si sice jako stvoření z jiného světa, ale zase jsem si odškrtl další smečky, které jsem chtěl vidět. Mrzelo mě chování kámošů a holek v Boleslavi, ale byl čas se posunout dál. Já nic špatného neudělal. Pořád jsem bojoval, nechtěl se zařadit. Miloval jsem život. Chyběla mi jen žena. Dívka  z mých snů. Blondýnka z vedlejší koleje. Zase usnu a nechám si zdát, jak jsme spolu v Berlíně. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine