Dívám se překvapeně do jeho očí. Vidím v nich zuřivost a nenávist. Nenávist ke všemu živému. Už jsem o něm slyšel. O démonovi temnoty. Vypráví se o něm legendy. Vstupuje do našich snů a děsí nás. Jako šílená noční můra, jako starý, prašivý death metal, kteří hrají kolumbijští CASKET GRINDER. Existuje jenom chlad, tma a ostrý nůž, kterým vás podříznou v tiché ulici. Je tak lehké přejít na druhou stranu.
Kapela je na scéně od roku 2010 a od začátku je věrná pravému, ryzímu smrtícímu kovu. Pánové hrají od srdce, opravdově. Možná právě proto jsem se rozhodl o nich napsat pár slov. Líbí se mi, jakým způsobem ke své morbidní práci přistupují. Mají dar zabíjet hudbou, odhodlání přenést nás na onen svět. Užívám si plesnivé melodie a podupávám si do rytmu. Takhle zní pravé peklo!
CASKET GRINDER se ve své tvorbě inspirují slavnými klasickými kapelami z devadesátých let minulého století. Zároveň mají svůj styl, krvavý otisk. Zvuk, obal, produkce, vše je tradiční, prašivé a shnilé. Procházím se po starých pohřebištích. Nasávám mrazivou atmosféru. Svět je zahalen do černé barvy a vzduchem se vznáší ostré riffy. Připomínají čerstvě vykopaný hrob. Existují už jenom choroby, hnis a špína. Prosévám mezi prsty prach svých předků a přidávám neustále hlasitost. "Sepulchral Trip" poslouchám již nějaký čas a rád se k tomuto albu vracím. Pamatuji si jednotlivé motivy, nasávám s chutí pach smrti. Kolumbijci mi svojí novou nahrávkou rozdrásali obličej. Stal jsem se postupně svým vlastním stínem. Procházím se spolu s kapelou mezi náhrobky. Zdravíme nemrtvé. Kolem se vznáší duše prokletých. Dívám se překvapeně do jejich očí. Vidím v nich zuřivost a nenávist. Nenávist ke všemu živému. Už jsem o nich slyšel. O démonech temnoty. Už znám jejich jméno. Říkají si CASKET GRINDER. Teď už je přesně identifikuji. Díky jejich hudbě. Novinku, stejně jako celou tvorbu, vám mohu jen a jen doporučit. Vítejte v Hádově říši! Poslouchejte pozorně! Takhle zní ozvěny ze záhrobí. Skvěle! Starý, prašivý, hnisavý death metal s krvavou aurou!
Asphyx says:
I look into his eyes in surprise. I see rage and hatred in them. Hatred for all living things. I've heard of him before. The demon of darkness. Legends are told of him. It enters our dreams and frightens us. Like a mad nightmare, like the old, mangy death metal played by Colombia's CASKET GRINDER. There's only cold, darkness and a sharp knife to cut you open in a quiet street. It's so easy to cross over to the other side.
The band has been on the scene since 2010 and has been true to true, pure death metal since the beginning. The gentlemen play from the heart, for real. Maybe that's why I decided to write a few words about them. I like the way they approach their morbid work. They have a gift for killing with music, a determination to transport us to the other world. I'm enjoying the mouldy melodies and tapping my feet to the rhythm. This is what hell sounds like!
CASKET GRINDER are inspired by famous classic bands from the 1990s. At the same time they have their own style, a bloody imprint. The sound, the cover, the production, everything is traditional, dusty and rotten. I'm walking through old burial grounds. I soak up the chilling atmosphere. The world is shrouded in black and sharp riffs float through the air. They resemble a freshly dug grave. There is only disease, pus and dirt. I sift the dust of my ancestors between my fingers and turn up the volume. I've been listening to "Sepulchral Trip" for some time now and I love coming back to this album. I remember the motifs, I suck in the smell of death with gusto. The Colombians ripped my face off with their new record. I gradually became my own shadow. I walk with the band among the tombstones. We salute the undead. The souls of the damned float around. I look into their eyes in surprise. I see rage and hatred. Hatred for all living things. I've heard of them before. The demons of darkness. I know their name. They call themselves CASKET GRINDER. I can identify them now. Thanks to their music. I can only recommend the new album, as well as the whole work. Welcome to the realm of Hades! Listen carefully! This is what echoes from beyond the grave sound like. Great! Old, dusty, festering death metal with a bloody aura!
Někdy se ráno probudím a mám vztek. Toužím jenom po tom, vzít do rukou kladivo a rozmlátit nejbližší obrazovku. Stejně z ní vytéká poslední dobou jenom jed a hnus. Popraskané kosti, kus syrového masa, hozeného přímo do ksichtu. Dnes do práce nepůjdu. Uteču za město, na periferii, mezi ostatní prokleté. Pořádá se zde v malém klubu koncert šílenců RIPPED TO SHREDS. Ti přesně pochopili moje současné nálady. Zničit, spálit, pohřbít zaživa. V dobrém death metalu to takhle chodí odjakživa.
My nemusíme nikde nic ničit, my máme hudbu. Ta nám dokáže vyčistit hlavu od zbytečností, uklidnit nás. "劇變 (Jubian)" je jednou z nahrávek, která se mi ihned zadřela pod kůži. Vyhledávám při poslechu temná místa, toulám se v záhrobí. Přidejte hlasitost! Ať lebky pukají tlakem!
Téhle smečce se na našich stránkách věnujeme dlouhodobě (odkazy na recenze a na rozhovor dole pod článkem). Jedná se totiž přesně o ten druh šílenství, kterému jsme kdysi podlehli i my. I letos, za zvuků "劇變 (Jubian)", tančí zombie v divokých rytmech, podobných těm, co kdysi tvořily kapely typu GRAVE, DISMEMBER, ENTOMBED, BOLT THROWER, ENTRAILS, WOMBBATH, TERRORIZER, NAPALM DEATH, BRUTAL TRUTH. Jedná se o třaskavou směs klasického švédského death metalu, grindcore a absolutní smrti. Skladby jsou napsány takovým způsobem, že mám opravdu sto chutí vzít do rukou ocelovou palici a vyrazit do ulic. Deska má na mě zcela devastující a absolutně zničující účinek. RIPPED TO SHREDS nepředkládají ale jenom masakr. Nalezneme zde i spoustu zajímavých chladných momentů. Co se týká zvuku, obalu, produkce, vše je v nejlepším pořádku. Riffy jsou náležitě ostré, mokvající, morbidní. Vokál připomíná pradávnou bestii. Mě osobně se ale nejvíc líbí drive a síla, které na mě pánové přenesli jako nějakou zlou a ošklivou chorobu. Pokud máte jako já rádi hudbu z prašivých katakomb, tak neváhejte ani chvilku. Smrt čeká za každým rohem. Alespoň při setkáních s "劇變 (Jubian)". Surové, syrové, morbidní death metalové šílenství!
Asphyx says:
Sometimes I wake up in the morning and I'm angry. All I want to do is pick up a hammer and smash the nearest screen. All that's coming out of it lately anyway is poison and filth. Cracked bones, a piece of raw meat thrown in your face. I'm not going to work today. I'm gonna run out of town, to the periphery, among the other damned. There's a concert by the madmen RIPPED TO SHREDS in a small club. They understand my current mood. Destroy, burn, bury alive. That's the way it's always been in good death metal.
We don't have to destroy anything, we have the music. It can clear our minds, calm us down. "劇變 (Jubian)" is one of the records that immediately got under my skin. Listening to it, I seek out dark places, wandering in the afterlife. Turn up the volume! Let the skulls burst with pressure!
We have been covering this band on our website for a long time (links to reviews and interview below the article). This is exactly the kind of madness that we once succumbed to. Again this year, to the sounds of "劇變 (Jubian)", the zombies dance to wild rhythms similar to those of bands such as GRAVE, DISMEMBER, ENTOMBED, BOLT THROWER, ENTRAILS, WOMBBATH, TERRORIZER, NAPALM DEATH, BRUTAL TRUTH. It is a shattering mixture of classic Swedish death metal, grindcore and absolute death. The songs are written in such a way that I really want to take a steel hammer in my hands and hit the streets. The album has a completely devastating effect on me. RIPPED TO SHREDS don't just deliver the carnage. There are also a lot of interesting cool moments. As far as sound, cover art, production is concerned, everything is in the best order. The riffs are properly sharp, swamping, morbid. The vocals are reminiscent of an ancient beast. But what I personally like most is the drive and power that the gentlemen have brought upon me like some evil and nasty disease. If like me you like music from dusty catacombs, don't hesitate a moment. Death awaits around every corner. At least when you meet "劇變 (Jubian)". Raw, brutal, morbid death metal madness!
Zase na mě křičí. Nemám prý štěkat, ani skákat na dveře. Jakoby ho necítili. Můj páníček. Mám jich tedy víc. Jeden ale smrdí alkoholem a není na něj spolehnutí, jedna mi dává jídlo a pak jeden mladej, u kterýho si nejsem úplně jistej, jestli vůbec dokáže mluvit. Na první pohled spokojená rodinka, postaráno je o mě opravdu dobře, ale pod povrchem to někdy hodně vře. Většinou, když přijde ten, kterému říkají otec ze sklepa a má skelný pohled. Ale teď se těším. Říkají tomu pátek a on právě přijíždí. Těším se moc. Klepu pahýlem ocasu, co mi ve třetím dni mého života usekli, o lino v předsíni a když otevře dveře, skočím na něj. Usmívá se a olíbáme se navzájem. Vůbec mu nevadí, že jsem právě dojedl maso a mám vousy od mastnoty.
Sotva ho pozdraví, tak musím já. Zalezu si k němu na gauč a on mě drbe na břiše. Vrním, hrozně si to užívám. Pokaždé mi něco přiveze. Nějakou dobrotu. Mluví na mě a vypráví mi v pokoji o nějaký prsatý holce, že prý je to konečně ta pravá, že to cítí v kostech. Slovu kost rozumím a zvednu hlavu. Zbytku moc ne. Já mám rád taky jednu fenu ze sousedství, ale je na mě moc vysoká. Jsem totiž malej knírač. Pes s velkým srdcem. Aspoň to o mě říkají. Chodím s pánem na cvičák a poslouchám hrozně rád. Zaslechl jsem něco o tom, že pojedeme na chalupu. Ale to až zítra. Musíme ven. Bere mě na Radouč, do chráněný krajinný oblasti. Mám to tam moc rád. Jsou tu syslové, které když honíte, tak krásně kvičí. Ještě jsem žádného nechytil, ale ono to jednou přijde.
Připadá mi dneska takovej zvláštní. Pořád se mnou mluví a i když všem slovům nerozumím, tak na jeho tváři vidím, že zase sní. To on dělá. Většinou si sedne, zapne nahlas muziku a čte si. I teď, když je skoro tma, tak má v žebradle knížku. Taky další dobroty pro mě. Běhám okolo, očůrávám rohy, proháním hezký fenky. Potkáme i jednoho zajíce, ale vypadá divně, tak ho ignoruju. Odpustím si i jednu kočku, protože dnes je náš den a nebudu si ho kazit nějakými zákazy. Jdeme po písku, nad skálou, nad kterou se vznáší spousta vůní. Cítím i Jizeru, řeku, ve které je spousta rybiček. Ty já moc rád, stejně jako vanilkový rohlíčky. Tuším, že by mohly zase brzy být. Chvilku si sedne do trávy, i když je zima a čte si. Pak mě dává povely, to mám nejraději. Jsme jedno tělo a jedna mysl. Cítím se děsně svobodně a tak trošku jako člověk. Jen chodím po čtyřech.
Ráno mě probudí brzy a dá mě na vodítko. To moc nemusím, ale chápu to, protože jdeme přes město. Do autobusu musím mít náhubek, ale mlčím. Chce se mi děsně na záchod, ale vím, že by mě dal na zadek, tak to vydržím až do Jablonce. Pak se proběhnu a je mi děsně dobře. Tady to voní hodně chutně a taky když vylezeme kousek nad město, tak jsou tady vesnický psi, se kterýma bych se hrozně rád popral. Štěkáme na sebe, ale držím se u něj. Připadá mi tenhle víkend fakt zvláštní. Jakoby na něco myslel. Snažím se ho rozveselit. My sice neumíme mluvit, ale rozumíme vám. Jen to někteří z vás nechápou. Hele a na rovinu, sousedovic pudl taky není moc chytrej, ale co jsem pochopil, tak mezi lidma je to taky podobně. Některý jedinci vašeho druhu jsou zlí. Ty ale k mýmu pánovi nesmí, pokousal bych je.
Zatopí v kamnech a já se za ně schoulím. Zase kroutí hlavou, jak to můžu vydržet, ale mě dělá vedro fakt dobře. Pořád si čte a kouká na nějaký obrázek. Je na něm blonďatá holka s brýlemi. Líbí se mi, i když vypadá úplně jinak než všechny ostatní, co zatím měl. Některé voněly krásně. Jedna byla na vozíku, tu si pamatuji úplně nejvíc, byla fakt moc hodná a dávala mi jen maso, které mám fakt rád. Ostatní byly taky dobrý, ale u některých jsem trošku cítil, že na mě žárlí. Někdy jsem to dělal naschvál, když si mě vůbec nevšímal nebo si s dívkami olizoval hlavy a pak dělal takový směšný pohyby, tak jsem někdy zaštěkal. Nebo skočil do postele, aby věděli, že tu jsem taky. Ale tentokrát je fakt jinej. Takovej víc zasněnej. Nevím, možná se trápí a podle jeho hlasu asi trošku jo. Není to takový, jako když ho něco bolí nebo se pohádá s tím co smrdí chlastem, ale je to něco mezi smutkem a radostí.
Chodíme spolu do lesa. Nechá mě na volno, ale jen když vylezem na louku. Je tu spousta stop, po kterých se chci vydat. Ale pokaždé mě zavolá zpátky. Pokouší se mi zase házet míček, ale ignoruju ho. Umím stopovat, mám dvoje zkoušky, ale aportování je pod mojí úroveň. Nikdy to dělat nebudu, nemusím se podbízet a mám svoji hrdost. Ať si pro to dojde sám. Udělá to a pak se jdeme proběhnout. Je docela vítr a jemu vlají vlasy. Křičí. Směje se a bere mi pořád hlavu do dlaní. To mám moc rád, ale už se těším do chalupy na teplo. Čte si a neustále knížku odkládá, dívá se na fotku a z gramofonu zní jen smutné písničky. Pořád nevím, co mu je. Ale asi bude v pořádku, protože když vezme do ruky propisku a začne šustit po papíře, tak je spokojený. Občas vykřikne, chvílemi i pláče, ale vím, že to musí udělat, aby mohl dál čmárat.
V noci se k němu přitulím, protože je zima. Vyhasne v kamnech a on oddechuje tak hlasitě, že je mi blbý ho budit. Je něco po půlnoci, to vím moc dobře, protože vidím velký měsíc, když jde na záchod. Pustí mě před chalupu. Jen si zaběhnu ke stromu a zase rychle dovnitř. Nemůžeme oba spát. Je krásná, ale už mrazivá noc. Obejme mě a pak tiše šeptá. Říká mi, že mě má rád. Vlastně pardon, že JÍ má rád. Nejdřív nevím koho, ale pak mi dojde, že je to ta holka z obrázku. Zase usne a já mu olížu pořádně tvář. Usměje se ze spaní a já doufám, že se mu zdá o mě. Ale nevím, nejsem si jistej, takhle se choval pokaždé, když pak přivedl nějakou dívku. No, uvidíme. Zatím má moje srdce. Moje velký psí srdce.
Protáhne se a řekne mi něco o tom, že bude bojovat. Dám hlavu na stranu, jakože nerozumím a on mi říká ty můj moulo moulovatej, což se mi tedy fakt nelíbí. Copak jsem nějakej pokojovej plyšák? Ne, já jsem malej velkej pes. Provázím ho od puberty. Vyzvedl si mě kdysi v bouřce a krmil mě pinzetou. Vypiplal mě a já mu za to budu věrný až do smrti. Stýská se mi po něm. Jak jsem už říkal, pánů mám docela dost, ale on je jedinej pravej. Poslední dobou je tu docela málo. Proto si chci každej víkend s ním fakt užít. Podrbe mě za ušima a jdeme se ještě projít. Povídá mi a já z jeho hlasu cítím rozpolcenost. Taky se mu po mě stýská, ale zároveň by chtěl být co nejvíc s tou dívkou z fotky. Nechápu ho, ale je to přeci jen člověk. Navíc kluk, tak trošku zase ztracenej. Mám ho fakt rád, protože je s ním sranda. A samozřejmě, jeho pamlsky jsou stejně nejlepší. Co vám budu povídat. Tohle přece ví každý Psí srdce.
Na nádraží na mě čeká ta, která mi dává jídlo. Mám ji taky moc rád, ale je mi smutno, když mě můj pán obejme, řekne něco o moulech a zmizí v autobuse. Mává mi a já štěkám. Pak nechci chodit na vodítku a vůbec dělám rotyku. Přijdeme domů, tam leží u televize další pán, co smrdí chlastem. Zaběhnu do pokoje. Toho, co mlčí úplně ignoruju a vyskočím na gauč, kam normálně nemůžu. Je tu jeho svetr. Asi si ho zapomněl. Čichám do něj a hrozně se mi stýská. Už aby zase přijel. Třeba příště přiveze tu holku z fotky a bude ještě veselejší než normálně. Jsem utahanej. Jdu asi spát. Doufám, že se mi bude zdát o chalupě, o pořádných kostech a klidně bych se nezlobil, kdyby mě ve snech navštívila i fena z vedlejšího vchodu. Docela bych s ní zaběhl na Radouč. Třeba se to povede, až zase přijede můj pán. Dobrou.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Žiju už dlouhé roky v katakombách, zavřený v kobkách s příšerami. Mám rád temnotu, chlad i plíseň, která je všude kolem. Smrt je mojí přítelkyní. Krmí mě syrovým masem a vždy dokážu ocenit morbidní krásu rozkládajících se mrtvol. Na povrch jsem neměl vylézat. Současný svět je ošklivý a zlý, plný nenávisti. Viděl jsem dav pochodující na smrt a poslouchal u toho novou desku maniaků SUBORBITAL. Připadal jsem si jako v nějakém starém apokalyptickém sci-fi filmu. Tolik bolesti, tolik temné energie.
Stále rád a s chutí objevuji nové smečky. Mám požadavky na dobrý zvuk (Pete De Boer (Blood Incantation, Faceless Burial, Spectral Wound), vyžaduji poctivý obal. Pánové tohle všechno splnili na výbornou. Výsledkem je explozivní materiál, který vás spálí na popel. Temnota, tlak, špína a hnis. Nic jiného neexistuje.
SUBORBITAL jsou jako vetřelci z vesmíru, kteří se vrátili, aby exhumovali starý, temný death metal ve stylu PESTILENCE, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, DEATH, ATHEIST, INCUBUS, SEPULTURA nebo nověji UNDEATH, SKELETAL REMAINS, BLOOD INCANTATION. Na albu se sešli zkušení muzikanti, kteří umí napsat skvělé skladby. Působí na mě velmi naléhavě, přesvědčivě. Jsou komplikované, ale zároveň přehledně a čitelné. Základem jsou silné a ostré melodie. Ty jsou postupně rozvíjeny. Ve výsledku působí nahrávka jako nějaká černá, masakrující symfonie smrti. Mozek je vystřelen z hlavy, politý kyselinou. Střeva jsou vytržena z těla. Celá deska je zběsilým útokem krutých, nekompromisních šílenců. Zůstává po nich jenom spálená země a prach z kostí. Beru si CD raději do katakomb, mezi děsivé noční můry. Sem patří a tady vynikne nejlépe. Jedná se o moje první setkání s kapelou a musím napsat, že dopadlo na výbornou. Pokud jako já trávíte dlouhé roky v podzemí, tak neváhejte ani chvilku. Dostanete poctivou porci shnilého nahrubo nasekaného masa. Tohle album smrdí opravdovou smrtí. Bude krutým, reálným, krvavým otiskem ve vaší tváři. Doporučuji všem patologům, hrobníkům i kreaturám. Morbidní, temný, krvavý death metalový masakr!
Asphyx says:
I've been living in the catacombs for years, locked in dungeons with monsters. I like the darkness, the cold and the mould that's all around. Death is my friend. It feeds me raw meat and I can always appreciate the morbid beauty of decomposing corpses. I shouldn't have come to the surface. The world today is ugly and evil, full of hate. I saw a crowd marching to their deaths and listened to the new album by maniacs SUBORBITAL. I felt like I was in an old apocalyptic sci-fi movie. So much pain, so much dark energy.
I still love and enjoy discovering new packs. I have a requirement for good sound (Pete De Boer (Blood Incantation, Faceless Burial, Spectral Wound), I require an honest cover. Gentlemen fulfilled all this perfectly. The result is explosive material that will burn you to the ground. Darkness, pressure, dirt and pus. There's nothing else.
SUBORBITAL are like aliens from outer space who have returned to exhume old, dark death metal in the style of PESTILENCE, MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, DEATH, ATHEIST, INCUBUS, SEPULTURA or more recently UNDEATH, SKELETAL REMAINS, BLOOD INCANTATION. The album brings together experienced musicians who can write great songs. They impress me very urgently, convincingly. They are complicated, but at the same time clear and readable. The basis is strong and sharp melodies. These are gradually developed. As a result, the record comes across as some kind of black, massacring symphony of death. The brain is shot out of the head, doused with acid. The intestines are ripped from the body. The whole record is a frenzied assault by cruel, uncompromising madmen. All that's left is scorched earth and bone dust. I'd rather take the CD to the catacombs, among the horrific nightmares. This is where it belongs, and this is where it's at its best. This is my first encounter with the band and I have to write that it was excellent. If, like me, you spend long years underground, don't hesitate a moment. You'll get a fair portion of rotten roughly chopped meat. This album smells like real death. It'll be a cruel, real, bloody imprint on your face. I recommend it to all pathologists, gravediggers and creatures. Morbid, dark, bloody death metal carnage!
TRACKLIST 01. Planetary Disruption 02. Gyroscope 03. Solar Portal 04. Sands Of Uranus 05. Astral Chasm 06. Sicknature Of Galactic Imperium 07. Stellar Explosion 08. Consumed On Power Altars 09. Fatal Alert 10. Sub-Orbital 11. Stench Of Orbit LINE-UP Adriano Ricci - Drums Mark Friedrichs - Vocals Jens Basten - Lead Guitar Adrian Weiss - Lead Guitar
Ave LVCIFYRE! Greetings to the British underworld. About two months ago, I received your new „The Broken Seal“ and I must say that it completely engulfed me. The recording has an incredibly captivating atmosphere. You come up with a full-length album after seven long years. Why did it take you so long? The novelty seems even darker and colder than the previous „Svn Eater“, was that the purpose?
I like setting aside time to properly focus on creating, regardless of project I’m involved in. Lvcifyre is an extremely demanding band – and in addition to writing this monstrous music which can literally eat your heart out, I always spend as long as needed to ensure the final form is as it should be, without rushing. These days the world is flooded with less substantial acts that are no more than a copy of something already established years ago; perhaps it is easier to draw a thick line between the art and the fascination, if that makes any sense. Don’t forget that within these 7 years we also released a mini album (‘Sacrament’), and with that in mind I believe we did just fine.
When I listen to „The Broken Seal“, I feel like I'm in an old occult session. Once upon a time I experienced one here in the Czech Republic and I always remember it at while I am listening the record. I was a child and it left a mark on me for the rest of my life. Sound contributes a lot to the atmosphere. It is mysterious, dark, cold and at the same time glowing from the inside. Who is signed under the mix, mastering? How did you feel about going to the studio?
Lvcifyre is everything that you have pointed out and more; it is my church, my soul does rest in Lvcifyre’s chaotic realm. It’s about bringing nightside energies into this world whenever you play it, it’s serving as gateways. Absolutely great to know that you were having flashbacks to spiritual sessions while listening to the album – it sounds like the album does deliver on what it was designed to do. The mix was done by our friend Stefano Santi, a very skilful sound engineer. Stefano has long since become our live sound man and it felt pretty natural to record the album with him. He gave us literally everything we asked for during the session, we were very comfortable working with him.
LVCIFYRE music can be defined as a combination of black metal and death. Personally, I would add a little doom metal. You have a unique signature, riffs that no one else plays, or at least not in that way. You are very original to me. How does LVCIFYRE create new music? I would be interested in the process of creating a new song. Could you somehow define why you are different, recognizable?
As a human being I’m bound to the same standard tools as everyone else who is involved in Death and Black Metal Art. It is our inner spark that makes the difference, and ever since I was a child I knew that I would be creating endlessly throughout my time on Earth. Sure, it has taken a lifetime to develop my talent and skills, but at least I know they have not been laid to waste. It usually starts with a text that inspires me, a small description of obscure divinity, a ritual, a temple description or simply a barbarous name, enough to create the entire horizon in my mind. It usually happens very quickly without any pre-work, let’s call it a spontaneous act. The image resonates within and I search for the vibration that could become one with the vision – it is usually a note, or two, or three. Once I have found them on the guitar, the rest follows sooner or later and I build the sonic myth around it. Once it is written we begin our rehearsals. On occasion I may rewrite the song if I feel an element of dishonesty – the connection between us and the song must be strong, constant and reek of Darkness.
Both black and death metal are, by their nature, styles in which a lot of work is done with hatred, anger, darkness, madness, mystery. LVCIFYRE has long managed to portray these things through music. Where do you get inspiration from? Books, movies, the contemporary world? Do you have to be in a similar mood while creating this stuff?
All those emotions you pointed out are strong allies for any Satanist or Draconian. Through the amplification of such feelings we can elevate ourselves towards the sinister. I suppose it is this constant feeling within me, the scream that never stops.
Life experience as well as books play the most significant role in my inspiration towards the obscure.
Death, life after life, darkness, occultism are also the subject of your lyrics. What are you talking about on „The Broken Seal“? Who is their author and how did they come about? Do you write them when music is finished or vice versa?
The DRACONIAN PERSPECTIVE is taken as the philosophical starting point. I’m a little obsessed with the art of summoning the Unseen. I suppose that obsession relates to every lyric and song I have ever written. To me, providing a living perspective to those beyond the veil often seems to be more real than this world. The lyrics were written between me and Mark of the Devil; the inspirational lead to the „Broken Seal“ was taken from old grimoires and goetic traditions. That should pretty much summarise everything without going into deeper levels of detail.
Certain experiences or visualisation while absorbing magical text are sometimes enough to obtain inspiration; quite often to see the germ whining my mind, the idea for the lyrics also unlocks itself gradually while I’m projecting the song into this world. Sometimes they unlock themselves at the very last moment, and not one moment before. It would be fair to say they are waiting for me to complete a larger part of the song until I begin to realise and make sense out of it.
The author of the cover art this time is Daniele Valeriani. Why him? The cover is really very good. Personally, I see there a demon watching me, but the interpretation may of course be completely different. What's yours? How did you get together with Daniele and how does the cover relate to the music?
After the sudden death of Timo Ketola I was fairly at a loss as to who could take care of the visual aspects of Lvcifyre. Timo’s position was strongly set within the band and no one else was ever considered to take his place. I fell into the illusion of finding someone who could copy his obscure style, of course it was a pointless exercise. Daniele Valeriani and David Glomba were the next artists that piqued my interest due to their unique styles. When I asked Mr Valeriani about a possible collaboration he was way too busy and scheduled to the end of the next year, but while he was spinning „The Broken Seal“, he changed his mind. I suppose the album impressed him well enough to set aside all his current work and focus mostly on this, which again I took as a huge compliment. His style of painting, which follows the Old Dutch Masters’ way, is pretty amazing. From what he told me, Samael in his ancient form invaded his dreams and the painting was a projection of this dream, I found that pretty inspiring and simultaneously accurate, as he was referring a lot to the „First Archon “song.
Lots of people hear black/ death metal and they automaticaly connect it with Satanism. How do you perceive evil? Do you believe in the afterlife? Is Satan just a negation of everything for you? Or do you perceive everything more deeply? And how are your opinions reflected in the music? Do you have to be „upset“ if you want to create an "evil riff"?
I went through the process of being an adversary years ago, when I would focus more on being opposite to everything, which is absolutely necessary to acknowledge Duality and extract Kia out of it. I acknowledge Devil as God and originator of dynamics, which gives movement to the form and stagnation. His origins are such a vast and abstract subject that it cannot be explained in a single book, therefore my attempts here might do more confusion than good. My response to this energy is fairly spiritual – which I guess is self-evident when listening to Lvcifyre.
Obviously Chaos is the eternal inspiration and I will say that the music rather serves Him than the other way around, so the cosmic dust creation is more of a rehearsal that only attempts to pay tribute to such powers. Those things are with me every day as long as I don’t ignore my practise, so no, I don’t need to be upset to write an „evil riff“ as you call it. In fact, I never focus on writing Evil stuff. What you hear is pretty much written/captured in an effortless way, the hard part is to sustain your mind in connection with the outer and become or create a vessel.
I think the best feedback for any band is a live concert. I like a small club, which is really only available to fans of the band. I will enjoy music the most. How often does LVCIFYRE play gigs and how do you feel about the live presentation of your music? I see a black mass in front of me, an old abandoned church - and you play, it could be a great ceremony. Will there be a tour to support the new album?
Shows in smaller capacity clubs are usually my favourite, perhaps because the public is more focussed and channelled also. You don’t have additional hardcore fans like in bigger fests, but rather people dedicated to the same currents. Shows between 300 and 500 are maniacally crazy. We were fairly active before the pandemic, especially after releasing Sun Eater. In a way, the pandemic has also served as a reset to the music scene. You can see that there are much fewer bands active now than before, and quite a number of totally new acts.
As for the Black Mass, yes that would suit us perfectly, such a connection will surely create a powerful gateway to the Outer.
We already had some stuff planned that fell apart due to current restrictions. So it is pretty hard to say what the future will brings. We do, however, actively rehearse the Broken Seal by heart.
Time is up. What are your plans for the future with LVCIFYRE? Where do you want to move the band? Is the goal to play alongside some famous bands, for example? Or at a famous festival? What are LVCIFYRE 's dreams?
To be honest I think we have achieved pretty much everything we set out to so far. I don’t hold any dreams related with playing next to some superstars, that never was my ambition, but since you mentioned a Black Mass, I suppose it would be spiritually fulfilling to play as an addition to the real ceremony.
Thank you so much for the interview. It's foggy and dark outside. I'll have to go to work in a moment. You probably know what I'm going to listen to along the way. Yes, your new album „The Broken Seal“. When I walk around the cemetery, I think everything will combine into one great experience. I wish you all the best!
Thank you Jakub, same to you, may your magic prosper.
Ave LVCIFYRE! Zdravím do britského podsvětí. Asi před dvěma měsíci se mi dostala do rukou vaše novinka „The Broken Seal“ a musím rovnou říci, že mě zcela pohltila. Nahrávka má neskutečně podmanivou atmosféru. S dlouhohrajícím albem přicházíte po dlouhých sedmi letech. Proč vám to trvalo tak dlouho? Novinka mi připadá ještě víc temná a chladná než předchozí „Svn Eater“, bylo to účelem?
Rád si vyhradím čas, abych se mohl pořádně soustředit na tvorbu, ať už se věnuji jakémukoli projektu. Lvcifyre je extrémně náročná kapela - a kromě toho, že píšu tuhle monstrózní hudbu, která vám doslova vyžere srdce, vždycky věnuji tolik času, kolik je potřeba, abych se ujistil, že výsledná podoba je taková, jaká má být a nespěchám. V dnešní době je svět zaplaven méně podstatnými počiny, které nejsou ničím jiným, než kopií něčeho, již před lety zavedeného, možná je snazší udělat tlustou čáru za uměním a fascinací, pokud to má nějaký smysl. Nezapomínejte, že jsme během těch sedmi let vydali i minialbum ("Sacrament"), a s ohledem na to věřím, že jsme udělali dobře.
Když „The Broken Seal“ poslouchám, tak si připadám jako při staré okultní seanci. Kdysi dávno jsem jednu zažil u nás v Čechách a pokaždé si na ni u desky vzpomenu. Byl jsem ještě dítě a zanechalo to na mě stopy po celý život. Atmosféře hodně přispívá zvuk. Je záhadný, temný, mrazivý a zároveň žhne zevnitř. Kdo je podepsán pod mixem, masteringem? S jakými pocity jste šli do studia?
Lvcifyre je všechno, na co jsi poukázal a mnohem víc. Je to moje církev, moje duše odpočívá v chaotické říši Lvcifyre. Jde o to, že kdykoli hrajeme, přinášíme do tohoto světa energii noci, která slouží jako brána. Je naprosto skvělé vědět, že jsi při poslechu alba probudil vzpomínky na spirituální seance - zní to, jako by album skutečně splňovalo to, k čemu bylo určeno. O mix se postaral náš kamarád Stefano Santi, velmi šikovný zvukař. Stefano se už dávno stal našim zvukařem na koncertech a přišlo nám tedy docela přirozené, že jsme s ním album nahráli. Během nahrávání nám dal doslova vše, o co jsme požádali, pracovalo se nám s ním velmi dobře.
Hudbu LVCIFYRE lze definovat jako kombinaci black metalu a deathu. Osobně bych přidal i trošku doom metalu. Máte jedinečný rukopis, riffy, které nikdo jiný nehraje nebo alespoň ne takovým způsobem. Pro mě jste velmi originální. Jakým způsobem tvoří LVCIFYRE novou hudbu? Zajímal by mě samotný proces vzniku nové skladby. Dovedl bys nějak definovat, proč jste jiní, odlišní, rozpoznatelní?
Jako člověk jsem vázán stejnými standardními nástroji, jako všichni ostatní, kteří se zabývají death a black metalovým uměním. Je to naše vnitřní jiskra, která dělá rozdíl a už od dětství jsem věděl, že budu tvořit donekonečna po celou dobu svého pobytu na Zemi. Jistě, rozvíjení mého talentu a dovedností trvalo celý život, ale alespoň vím, že nebyly promarněny. Obvykle to začíná textem, který mě inspiruje, malým popisem obskurního božstva, rituálem, popisem chrámu nebo prostě jen barbarským jménem, které stačí k tomu, aby se mi v hlavě vytvořil celý obzor. Obvykle se to děje velmi rychle, bez jakékoliv předchozí práce, říkejme tomu spontánní akt. Obraz ve mně rezonuje a já hledám vibraci, která by s vizí mohla splynout - obvykle je to nota, dvě nebo tři. Jakmile je na kytaře najdu, zbytek dříve či později následuje a já kolem něj buduji zvukový mýtus. Jakmile je napsaný, začínáme zkoušet. Příležitostně mohu skladbu přepsat, pokud cítím prvek neupřímnosti - spojení mezi námi a skladbou musí být silné, stálé a zavánět temnotou.
Black i death metal jsou ze své podstaty styly, ve kterých se hodně pracuje s nenávistí, se vztekem, temnotou, šílenstvím, tajemnem. LVCIFYRE se dlouhodobě daří tyto věci hudbou znázornit. Kde berete inspiraci? Jsou jimi knihy, filmy, současný svět? Musíte být pro skládání v podobném rozpoložení?
Všechny tyto emoce, které jsi zmínil, jsou silnými spojenci každého satanisty nebo drakoniána. Zesílením těchto pocitů se můžeme povznést ke zlovolnosti. Předpokládám, že je to ten neustálý pocit ve mně, křik, který nikdy nepřestává. V mé inspiraci směrem k obskurnímu hrají nejvýznamnější roli životní zkušenosti i knihy.
Smrt, život po životě, temnota, okultismus jsou i námětem vašich textů. O čem jsou ty na „The Broken Seal“? Kdo je jejich autorem a jak vznikaly? Píšete je již na hotovou hudbu nebo obráceně?
Za filozofické východisko se považuje DRACONSKÁ PERSPEKTIVA. Jsem tak trochu posedlý uměním přivolávat nevídané. Předpokládám, že tato posedlost se týká všech textů a skladeb, které jsem kdy napsal. Poskytování živé perspektivy těm, kdo jsou za oponou, mi často připadá skutečnější, než tento svět. Inspirační vodítko k "Broken Seal" bylo převzato ze starých grimoárů a goetických tradic. To by mělo v podstatě vše shrnout, aniž bychom zabíhali do hlubších detailů. K získání inspirace někdy stačí určité zážitky nebo vizualizace při vstřebávání magického textu, dost často k tomu, abych viděl zárodek skuhrající v mé mysli, nápad na text se také odemyká postupně, zatímco si skladbu promítám do tohoto světa. Někdy se odemkne až na poslední chvíli, ne dřív. Dalo by se říct, že čekají, až dokončím větší část skladby, až si je začnu uvědomovat a dávat jim smysl.
Autorem obalu je tentokrát Daniele Valeriani. Proč právě on? Cover je opravdu velmi povedený. Osobně v něm vidím démona, který mě sleduje, ale interpretace může být samozřejmě úplně jiná. Jaká je ta vaše? Jak jste se dali s Danielem dohromady a jak obal souvisí s hudbou?
Po náhlé smrti Timo Ketoly jsem byl docela na rozpacích, kdo se postará o vizuální stránku Lvcifyre. Timo měl v kapele pevně danou pozici a nikdo jiný na jeho místo nepřipadal v úvahu. Propadl jsem iluzi, že nenajdu někoho, kdo by dokázal kopírovat jeho obskurní styl, ovšem bylo to zbytečné. Daniele Valeriani a David Glomba byli dalšími umělci, kteří mě zaujali svým jedinečným stylem. Když jsem se Valerianiho zeptal na možnou spolupráci, byl příliš zaneprázdněný a měl plány, až do konce příštího roku, ale zatím co poslouchal "The Broken Seal", změnil názor. Předpokládám, že album na něj zapůsobilo natolik dobře, že odložil veškerou svou dosavadní tvorbu a soustředil se hlavně na toto, což jsem opět bral jako obrovský kompliment. Jeho styl malby, který navazuje na staré holandské mistry, je prostě úžasný. Podle toho, co mi řekl, Samael ve své prastaré podobě napadl jeho sny a malba byla projekcí tohoto snu, to mi přišlo docela inspirativní a zároveň přesné, protože hodně odkazoval na skladbu "First Archon”.
Spoustě lidí, když slyší black/death metal, vyskočí na mysli hlavně satanismus. Jak vnímáš zlo? Věříš na posmrtný život? Je pro tebe Satan jen negací všeho? Nebo vše vnímáš hlouběji? A jak se tvé názory promítají do hudby? Musíš být třeba naštvaný, pokud chceš složit „zlý riff“?
Před lety jsem si prošel “procesem protivníka”, kdy jsem se více soustředil na to, abych byl ke všemu v protikladu, což je naprosto nezbytné pro uznání duality a vytěžení Kia z ní. Uznávám Ďábla jako Boha a původce dynamiky, která dává formě pohyb a stagnaci. Jeho původ je tak rozsáhlé a abstraktní téma, že se nedá vysvětlit v jediné knize, proto by mé pokusy zde mohly způsobit více zmatku než užitku. Moje reakce na tuto energii je poměrně duchovní - což je asi při poslechu Lvcifyre zřejmé. Chaos je samozřejmě nekonečnou inspirací a já si dovolím tvrdit, že hudba slouží spíše jemu než naopak, takže tvorba kosmického prachu je spíše zkouškou, která se jen snaží vzdát hold takovým silám. Ty věci mě provázejí každý den, pokud nezanedbávám cvičení, takže ne, nemusím se rozčilovat, abych napsal "zlý riff", jak to nazýváš. Ve skutečnosti se nikdy nesoustředím na psaní zlých věcí. To, co slyšíte, je do značné míry napsáno a zachyceno bez námahy, těžší je udržet svou mysl ve spojení s vnějškem a stát se nebo vytvořit nádobu.
Myslím, že pro každou kapelu je nejlepší zpětnou vazbou živý koncert. Já mám nejraději malý klub, na který přijdou opravdu jen fanoušci kapely. Užiju si tak hudbu nejvíce. Jak často hraje LVCIFYRE a jak vnímáš živou prezentaci vaší hudby? Úplně před sebou vidím černou mši, nějaký starý opuštěný kostel - a vy hrajete, mohl by to být skvělý obřad. Bude turné na podporu nového alba?
Koncerty v klubech s menší kapacitou jsou většinou moje oblíbené, možná proto, že publikum je soustředěnější a také usměrněné. Nemáte tu další hardcore fanoušky jako na větších festivalech, ale spíš lidi, kteří se věnují stejným proudům. Koncerty pro 300 až 500 lidí jsou maniakálně šílené. Před pandemií jsme byli poměrně aktivní, zejména po vydání “Sun Eateru”. Svým způsobem pandemie posloužila i jako reset hudební scény. Je vidět, že teď je aktivních mnohem méně kapel než dřív a poměrně dost úplně nových. Co se týče černé mše, ano, to by nám dokonale sedělo, takové spojení jistě vytvoří silnou bránu k vnějšku. Už jsme měli naplánované nějaké věci, které ztroskotali kvůli současným omezením. Takže je dost těžké říct, co přinese budoucnost. “Broken Seal” však aktivně zkoušíme.
Čas se chýlí ke konci. Jaké plány máte s LVCIFYRE do budoucna? Kam chcete kapelu posunout? Je cílem si zahrát třeba po boku nějaké slavné smečky? Nebo na nějakém slavném festivalu? Jaké mají sny LVCIFYRE?
Upřímně řečeno si myslím, že jsme zatím dosáhli téměř všeho, co jsme si předsevzali. Nemám žádné sny spojené s hraním vedle nějakých superhvězd, to nikdy nebyla moje ambice, ale když už jsi zmínil černou mši, předpokládám, že by bylo duchovně naplňující hrát, jako podkres skutečného obřadu.
Děkuji moc za rozhovor. Venku je mlha a tma. Za chvíli budu muset do práce. Asi tušíš, co budu cestou poslouchat. Ano, vaše nové album „The Broken Seal“. Až půjdu kolem hřbitova, myslím, že se mi vše spojí v jeden skvělý zážitek. Přeji vám jen vše dobré a ať se vám daří i v soukromí!
Peklo zase jednou hoří jasným plamenem. Satan sedí na svém trůnu a usmívá se. Má důvod. Vychází nové album black thrash metalových démonů CULTO NEGRO. Je divoké, temné, zběsilé a rychlé. Nezůstane po něm kámen na kameni. Jenom spálená země. Poslouchám je nejraději ve chvílích, když je venku bouře. To se potom spojí energie a zástupy nemrtvých vstoupí na zem. Poslouchejte pozorně!
Skupina byla založena v roce 2015 a má na svém kontě jedno EP, jedno demo, jeden singl a jeden split. Novinka je potom prvním dlouhohrajícím albem, na kterém pánové uctívají klasický black, thrash, speed metal. A dělají to velmi poctivě a s krvavou jiskrou v oku!
CULTO NEGRO se pohybují ve stejných smradlavých vodách jako třeba takoví DESTROYER 666, NIFELHAIM, AURA NOIR, MUTILATOR, WARFIST, a jim podobní. Líbí se mi, že pánové hrají uvěřitelně, od srdce, s nadšením a odhodláním pro staré okultní obřady. Je jasné, že dnešní svět se točí úplně jinak, ale podobná hudba mě dokáže vždy zaujmout. Je stejné krve jako ta moje. A tu není zase tak jednoduché vyměnit. Oceňuji prašivý, chladný zvuk, líbí se mi i obal. Jako celek působí nahrávka velmi kompaktně, surově. Připomíná mi reálnou, hnusnou návštěvu starých katakomb. Odehrávaly se v nich krvavé rituály pro vyvolávání temných sil. Vše je navíc perfektně zahrané. Není divu, v téhle smečce působí zkušení členové ze skupiny CORPSE GARDEN. Je pro mě velmi příjemné se dívat do podobných hrobek. Jsou v nich uložena těla prokletých. Přesně v těchto místech vynikne "La Noche Oscura del Alma" nejlépe. Patří sem, mezi studené špinavé zdi, hned vedle brány, která vede rovnou do pekla. Satan sedí na svém trůnu a usmívá se. Má důvod. Tohle album hoří jasným plamenem! A nezůstane po něm nic, jenom spálená země. Okultní, krvavý black speed metalový kult!
Asphyx says:
Hell is once again burning brightly. Satan sits on his throne and smiles. He has a reason. The new album of black thrash metal demons CULTO NEGRO is out. It's wild, dark, frantic and fast. It leaves no stone unturned. Only scorched earth. I like to listen to them when there's a storm outside. That's when the energies come together and the undead enter the earth in droves. Listen carefully!
The band was formed in 2015 and has one EP, one demo, one single and one split to their credit. The new album is then the first full-length album to feature the gentlemen's homage to classic black, thrash, speed metal. And they do it very honestly and with a bloody sparkle in their eye!
CULTO NEGRO are in the same stinky waters as DESTROYER 666, NIFELHAIM, AURA NOIR, MUTILATOR, WARFIST, and their ilk. I like that the gentlemen play believably, from the heart, with passion and commitment to the old occult rituals. It's clear that today's world spins in a completely different way, but music like this can always captivate me. It's of the same blood as mine. And that's not so easy to replace. I appreciate the dusty, cool sound, and I like the cover. As a whole, the record feels very compact, raw. It reminds me of a real, nasty visit to the old catacombs. There were bloody rituals to summon dark forces. And it's all perfectly played. Not surprisingly, this pack features experienced members from CORPSE GARDEN. I find it very enjoyable to look into such tombs. They hold the bodies of the damned. It is in these places that "La Noche Oscura del Alma" shines best. It belongs here, among the cold dirty walls, next to the gate that leads straight to hell. Satan sits on his throne and smiles. He has a reason. This album is burning bright! And there will be nothing left but scorched earth. An occult, bloody black speed metal cult!
tracklist:
1. Espectro Lunar (Intro)
2. Desdoble
3. El Quinto Angulo
4. Verso Adivinado
5. Navajas, Cadenas Y Espejos
6. Rojo Siniestro
7. Caos O Cosmos
8. Salvajes Destructores
9. Violencia Psicoactiva
10. La Larga Marcha
11. Desterrando A Los Oscurantistas (Hermetica Cover)
Jako malý cucák jsem chtěl lítat ke hvězdám. Moc dobře jsem věděl, že nosím brýle a kamarádi mi říkali, že nikdy kosmonautem nebudu. Ale já tomu věřil. Měl jsem sny o krásné budoucnosti. Stal jsem se mladíkem, rozervaným, jak už tak puberťáci bývají. Kolem zuřila sametová revoluce, my nasávali atmosféru svobody. Čítával jsem pod lavicí staré sci-fi, které mi doporučila překrásná knihovnice Klára. Pak jsem odešel, stále s nadějí zahleděný do budoucna do Plzně a našel antikvariát i spoustu kamarádů, kteří na tom byli jako já. Všichni jsme už četli Válku světů a byli z ní nadšení. Vášnivě jsme pobírali detaily a zahaleni kouřem posedávali v hospodách se stále zasněným pohledem. Věřili jsme v dobro, toužili jen tak normálně žít. A to i přesto, že nás většina autorů tohoto krásného stylu varovalo. Mysleli jsme si, že lidé nemohou být tako hloupí. Mají přeci pud sebezáchovy a nedopustí samozničení.
Jenže nevzdělanost stále vládne světem a hlupci dostávají čím dál tím větší prostor. Občas lituji, že Stroj času neexistuje, že pořád nebyl vymyšlen. I když tohle téma není zrovna z mých oblíbených, tak Wells psal natolik poutavě, že jsem nemohl jinak a knihu si znovu musel přečíst. Vyklízíme totiž obývací pokoj a v knihovně stále nacházím poklady. Odkládám staré výtisky stranou, abych se k nim po čase vrátil. Pamatuji si, že tenkrát na konci devadesátek mým kamarádům Stroj času příliš nevoněl. Já byl ale nadšen a jsem i letos, po dlouhých letech. Když si vezmete, kdy byla knížka poprvé vydána (1895), stále má neskutečnou sílu. Tehdy se měnil svět k lepšímu. Světlo spatřila spousta nových objevů, vynálezů a lidé také hleděli s nadějí do budoucna. Jejich naděje ale za pár let zničila světová válka. Místo pokroku jsme se zase vrátili o několik let zpět.
Někdy mám pocit, že se nacházíme v podobném stavu. Před bouří. Lidé jakoby ztratili naději, jsou malomyslní a stále větší prostor dostávají uřvaná tupá hovada. Otázkou je, jak to mohli ti chytří dopustit? Kdy se to zlomilo? Mohli jsme udělat něco jinak? Chtěl bych být poutníkem v čase a některé věci napravit. Chápu, že některým lidem připadá knížka nezajímavá. Já osobně ji ale vnímám jako velmi čtivou a chytlavou. Jen je asi nutné se pokusit na ní nahlížet okem tehdejší doby. Nevím, spousta kamarádů ji ani nedočetla. Já si užíval. Mám rád, když jsou pokládány otázky. Na některé nedává autor odpovědi, mnohdy od nich utíká bez vysvětlení a pokládá na jejich základě další. Když si to vezmu kolem a kolem, tak představa, že existují dvě kasty lidí, není zase tolik vzdálená současné realitě. To ale nechme na filozofech. Já mohu napsat jediné - Stroj času je pro mě dalším zásadním sci-fi.
Jsem vlastně hrozně rád za nápad, že si knížky, které jsem kdysi miloval, přečtu znovu. Mám už nějaký ten kříž na krku a člověk je snad o trošku moudřejší. Přinejmenším už něco zažil, pozoroval svět kolem sebe a byl jeho nedílnou součástí. Dodnes mě fascinuje fantazie, kterou staří autoři měli. O vizích a splněných předpovědích, diskutovat asi netřeba. Někdy je to až děsivé, jak se trefili přesně. O cestování v čase toho bylo napsáno spousta. Na jednu stranu je to velmi lákavé, ale znáte lidi, stejně by toho zneužívali jen ve vlastní prospěch. Možná bychom zažívali více zklamání, než radosti. Jako malý i mladý jsem často sedával ve škole a koukal z okna. Snil jsem. O jiných galaxiích, o vzdálených světech. A nebo, jako v tomto případě, o tom, jak se procházím po starověkých městech, rozmlouvám z učenci, jsem vynálezcem, cestovatelem, dobrodruhem.
Morloci z podzemí mi připomínali horníky. Krásní eloiové zase moji spolužačku, která byla étericky vznešená. Vždycky jsem rád snil a cestoval. U Wellse a jeho Stroje času se mi všechno spojilo v jedno. Jsem hrozně rád, že je doporučenou knihou do čtenářských deníků současných školáků. Za mě by tohle neprošlo, sci-fi považovala naše češtinářka za brak a špatnou literaturu. Možná právě proto jsme ji četli. Měl bych jí vlastně poděkovat. Protože mě přivedla k žánru, který pro mě hodně znamená. Zamiloval jsem si vzácné chvíle u lampičky. Jsou pro mě relaxem, zastavením v dnešní rychlé a povrchní době. Děkuji všem, kteří dočetli až sem a vlastně i všem, kteří ještě čtou. Buďte dobří, já se jdu zase proletět v časoprostoru!
Stroj času vyšel v roce 1895, v témže roce, kdy vzniklo několik převratných technických vynálezů – například bezdrátový telegraf, film či elektrifikovaná železnice. Poutník v čase, vědec zabývající se hledáním čtvrté dimenze prostoru, se díky svému vynálezu neobyčejného stroje přenáší do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Lidstvo v průběhu svého vývoje dosáhlo splnění některých svých tužeb – krásní človíčci eloiové žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. To může být samozřejmě pro cizince z jiné doby a jiného světa klíčem k pochopení dalších záhad, na něž nenachází jednoznačnou odpověď: kdo jsou to morloci a jak je uspořádán jejich život pod zemí, co určilo vývoj jejich druhu a kam se bude ubírat život dál. Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeném optimistickém duchu, Wellsův román nebyl několik desetiletí v češtině publikován, nejspíš pro podobnosti ani zdaleka ne náhodné.
Kapela HADÍ MORD vznikla v roce 2018 a v jejích řadách se ukrývají členové moravských kapel Pigsty, Kandar, Forgotten Silence, High Purity nebo Slať.
Hudebně se jedná o death metal old school střihu, inspirovaný českými trezorovými filmy z 60. let.
Debutová deska „Smuteční slavnost“ vyjde v průběhu listopadu a její křest proběhne v brněnském klubu Kabinet Múz 30.11.2022 ve společnosti kapel USNU?, CRITICAL MADNESS a GOSPEL OF THE FUTURE. Album obsahující sedm skladeb vydá firma Bizarre Leprous Production.
Na Youtube si lze poslechnout ochutnávku – skladbu „Peklo hoří“.
