Rozhovor s funeral doom metalovou skupinou z Gruzie - ENNUI.
Recenze/review - ENNUI - Qroba (2026):
Ave ENNUI! Zdravím do gruzínského undergroundu. Doufám, že je u vás vše v pořádku. Mělo by, máte na kontě letos páté dlouhohrající skvělé album své kariéry. Musím se přiznat, že mě doslova přikovalo na zeď. Je temné, energické, pochmurné, řeže ostrou hranou nože. Je hodně slyšet, že jste odvedli skvělou práci a taky velká porce talentu. Jak vnímáš novou desku v souvislosti s vaší předchozí tvorbou? Kam jak jste se chtěli posunout a v čem jsou podle tebe nahrávky odlišné?
Děkuji za milá slova. Vždycky je trochu znepokojivé, když někdo tak intenzivně popisuje vaši hudbu, ale samozřejmě je dobré to slyšet.
Pro mě je Qroba krokem vpřed, zejména co se týče produkce a pozornosti k detailům. V minulosti jsme někdy akceptovali nedokonalosti jako součást charakteru. Tentokrát jsme byli mnohem preciznější. Proces nahrávání jsme brali vážně, téměř tvrdohlavě. Nic nebylo ponecháno náhodě.
Hudebně to vnímám jako přehodnocení naší dřívější tvorby. Je menší důraz na death metalovou stránku a větší zaměření na samotný doom. Na váhu, atmosféru a tu pomalu hořící melancholii, která tam vždycky byla, ale možná nebyla plně realizována. Temnota a atmosféra se staly důležitějšími než agrese.
Neřekl bych, že se snažíme vyvíjet v dramatickém smyslu. Jde spíše o zdokonalování toho, co už jsme. Další album bude pravděpodobně zase trochu dynamičtější, ale nemyslím si, že se této atmosféry někdy zbavíme. Připadá nám příliš přirozená.
„Qroba“ v sobě obsahuje všechny atributy dobrého death a funeral doom metalu. Pro mě osobně se jedná o desku, ke které se hrozně rád vracím. Jakým způsobem vznikala? Jak skládají nový materiál ENNUI?
Některé písně vznikly téměř okamžitě, jako by už někde existovaly a jen se musely zapsat. Jiné trvaly mnohem déle. Musel jsem s nimi bojovat, přetvářet je, někdy je dokonce úplně rozebrat.
Nejtěžší nebylo napsat materiál. Bylo to vybrat, co na album skutečně patří. Bylo tam mnohem víc hudby, než se nakonec objevilo na Qrobě.
Rovnováhu mezi death doomem a funeral doomem jsem musel zvládat velmi opatrně. Na jednu stranu jsem chtěl dostatek melancholie a pocitu hluboké izolace. Na druhou stranu jsem nechtěl ztratit váhu, drsnější riffy, fyzickou tíhu doom-deathu. Je velmi snadné se příliš naklonit jedním směrem a ztratit napětí.
Nakonec si myslím, že album našlo svou vlastní vnitřní rovnováhu. Alespoň mně to tak připadá.
Kdo je podepsán pod zvukem? Musím potvrdit, že ze zvuku doslova mrazí. Pořád mě to nutí na hi-fi věži přidávat volume. Vytvořili vám zvuk, který je naléhavý, surový a zároveň temný a živočišný. Jak se vám spolupracovalo? V jakém studiu jste nahrávali a jak vše probíhalo?
Základy zvuku byly postaveny v Tbilisi. Bicí, vokály a akustické nástroje jsme nahrávali ve studiu Garden Sound Studio s lidmi, kterým naprosto důvěřujeme. K nahrávání přistupovali s opravdovou trpělivostí a precizností. Nic nebylo uspěchané. Trávili jsme čas hledáním správných tónů, místo abychom se spokojili s něčím „dost dobrým“.
Poté materiál přešel k Gregu Chandlerovi. Ten se postaral o reamping, mix a mastering. Nejvíc na mě zapůsobilo, jak rychle pochopil, co album potřebuje. Nemuseli jsme nic přehnaně vysvětlovat. Na některých místech dokonce posílil aranžmá jemnými rozhodnutími, díky nimž hudba působila živěji a fyzičtěji.
Proces byl tedy rozdělený, ale velmi soudržný. Místní kořeny a pak zkušená ruka formující finální architekturu. Tato kombinace dala albu jeho váhu a jasnost.
Nedílnou součástí a jakýmsi bonusem navíc je pro fanoušky dnes CD. Vy jej vydáváte u Meuse Music Records a je opatřeno mystickým obalem. Kdo je jeho autorem? Jak jste motiv vybírali a jak souvisí s hudbou na novince?
Obal alba vytvořil BenJ Winterkeep, výjimečný umělec, jehož dílo okamžitě rezonovalo s atmosférou alba.
Pro mě tento obrázek odráží základní myšlenku alba Qroba. Samotné slovo lze přeložit jako blednutí nebo mizení. Postava umírajícího slunce se stala velmi přirozenou vizuální metaforou pro tento koncept. Působí to jako smrt světla, nebo alespoň jeho pomalý ústup.
Existuje zde také jemné spojení s naším debutovým albem Mze Ukunisa. Na tomto obalu byla také krajina s kopci a potemnělým sluncem. Na albu Qroba se poslední skladba jmenuje „Mokvda Mze“, což se překládá jako „Slunce zemřelo“. Mezi oběma alby je tedy tiché spojení.
Umělecké dílo hudbu přímo nevysvětluje, ale nese stejnou emocionální váhu. Působí to jako pohřeb světla. Možná i určitých iluzí.
Toulám se podsvětím již přes třicet let a abych pravdu řekl, tak příliš gruzínských kapel neznám. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, labely? Co koncerty?
Gruzínská metalová scéna vždy existovala mírně ve stínu. Ne proto, že by zde nebyly talenty, ale proto, že samotná země prošla dlouhými obdobími nestability. V 90. letech, kdy probíhaly války, ekonomický kolaps a sociální chaos, lidé stále zkoušeli ve sklepech, nahrávali na jakékoli vybavení, které našli, a snažili se z mála vybudovat něco těžkého a poctivého.
Metal zde nikdy nebyl v módě. Bylo to něco osobního. Téměř tvrdohlavého.
Dnes je situace klidnější a je cítit, jak roste nová generace. V současné době je silný zájem o black metal, zejména o atmosférické a depresivní formy. Koncerty se konají pravidelně, objevují se mladší kapely a publikum je překvapivě oddané. Ve srovnání s některými jinými částmi Kavkazu mají Gruzie a Arménie pravděpodobně nejaktivnější extrémní metalové hnutí.
Zároveň nám stále chybí infrastruktura. Je méně míst, omezená propagace a jen velmi málo labelů, které by mohly vážně prosazovat heavy metal. Scéna přežívá spíše díky nadšení a osobnímu nasazení než kvůli nějakému skutečnému systému, který za ní stojí. Možná i proto se stále zdá být opravdová.
Existují kapely, které stojí za to objevit. Askeesi představují velmi soustředěnou a atmosférickou stránku gruzínského black metalu. Psychonaut 4 si vybudovali silnou mezinárodní reputaci a zároveň si zachovali svou identitu.
A existují také dlouholeté kapely jako Angel of Disease, které hrají technický death metal již více než dvacet pět let. Jsou připomínkou toho, že tato scéna nezačala včera.
Gruzínský underground tedy není velký, ale je vytrvalý. Nekřičí moc nahlas, ale odmítá zmizet. A možná je právě ta tichá vytrvalost součástí jeho charakteru.
„Qroba“ je albem, které má takovou zvláštní atmosféru. Melancholie se zde potkává se smutkem, ale ještě s něčím dalším, zajímavým, záhadným. Jako by se do hudby otiskla vaše historie a příroda. Nemýlím se? O čem jsou prosím tě texty a kdo je jejich autorem? Kde pro ně bral inspiraci?
Nemýlíš se. Příroda hraje v tomto albu mnohem větší roli, než by se na první pohled mohlo zdát. Když jsem psal Qrobu, neustále jsem se v duchu vracel do krajin, s nimiž jsem vyrůstal. Ticho hor pokrytých mlhou, hustota lesů, truchlivá krása migrujících jeřábů mizejících na obloze před zimou. V těchto obrazech je jistá melancholie. Ne dramatická, ne sentimentální. Prostě nevyhnutelná.
Dva texty, Antinatalismus a Becoming Void, jsem napsal já. Antinatalismus je postaven téměř výhradně na negaci. Popisuje existenci nikoli prostřednictvím tragédie, ale prostřednictvím odečítání. Odstraňuje bolest, ztrátu, víru, naději, dokonce i radost, dokud nezůstane nic než myšlenka nebytí jako jediného stavu nedotčeného utrpením. Není v tom žádný hněv. Je blíže chladnému pozorování.
Becoming Void přistupuje ke stejné myšlence z jiného úhlu pohledu. Mluví o rozpuštění. Světlo umírající, aby se mohla zrodit tma. Věčnost hroutící se do mizení. Je méně argumentační a více symbolická, téměř epitafová. Poslední řádek „Lux fuimus, nunc umbra sumus“ říká vše jednoduchým způsobem. Byli jsme světlo. Teď jsme stín.
Další tři texty jsou básně gruzínského básníka Konstantina Makašviliho, napsané po smrti jeho dcery během sovětské invaze do Gruzie v roce 1921. Tyto básně nesou nesmírný zármutek, ale bez teatrálnosti. Vyjadřují ztrátu jako něco absolutního a nevratného.
Co mě zaráží, je, jak málo se tento jazyk smutku změnil za století. Rodiče stále pohřbívají děti. Války stále mažou budoucnost. Album se přímo nevyjadřuje k politice. Pouze uznává, že určité formy bolesti nezmizí.
Hrajete doom death metal ovlivněný starou školou. Dnes se vlastně kapela nemůže vyhnout srovnání, mě by ale zajímalo, jak vlastně vznikl nápad založit ENNUI, kdo byl a je vaším vzorem a kam vaši kapelu chcete posunout? Lákají vás třeba velké zahraniční festivaly, jste ochotni vyrazit na turné s nějakou slavnější smečkou?
Vždycky mě přitahovala hudba, která kombinuje tíhu a tragédii. Tato kombinace mi připadala upřímná dávno předtím, než jsme založili kapelu. V roce 2012 jsme se se Sergem Shengeliou rozhodli společně založit Ennui. Znali jsme se roky a sdíleli jsme hluboký obdiv ke kapelám jako Esoteric, Skepticism a Khanate.
Zejména Esoteric na nás zanechali silnou stopu. Daří se jim kombinovat extrémní těžkost a pomalost s technickou složitostí a velmi tísnivou emocionální atmosférou. Tuto rovnováhu mezi hutností, hloubkou a strukturou jsme vždy respektovali.
Mezi další kapely, které nás ovlivnily, patří Shape of Despair, Tyranny, Evoken a Mournful Congregation. Kromě doom metalu jsem byl vždy oddaným fanouškem Immolation, zatímco Serge vyrůstal s Death a Cynic, což formovalo i jeho hudební myšlení.
Co se týče budoucnosti, jsme otevřeni turné a sdílení pódia s kapelami, které respektujeme. Festivaly jsou samozřejmě atraktivní, ale ne jako cíl samy o sobě. Důležitější je kontext a atmosféra. Pokud se naskytne vhodná příležitost, jsme vždy ochotni ji zvážit.
Když jsem před deseti lety zakládal svoje stránky, měl jsem vizi, že se budu snažit podporovat kapely, které podle mě nejsou tolik na očích. Dát o nich vědět světu. Myslím, že se mi to celkem daří, alespoň podle ohlasů. Jak přistupujete k propagaci vy? Necháváte to na labelu nebo sami posíláte CD různě na recenze? Já si třeba alba, která mě opravdu baví, kupuji. Jak jste na tom vy? Jste také fanoušci, co rádi a často podporují své kolegy? Chodíte na koncerty? Paříte?
Abych byl upřímný, nikdy jsme osobně neposílali CD na recenze. V minulosti se o to obvykle staraly vydavatelství, se kterými jsme spolupracovali. Naše současné vydavatelství, Meuse Music Records, má solidní propagační síť a svou práci dělají velmi profesionálně.
Tentokrát jsme se ale rozhodli propagaci trochu posílit, jednoduše kvůli dlouhé pauze mezi alby. Po osmi letech se nám zdálo rozumné zvýšit dosah, kdekoli je to možné. Nešlo o nedůvěru, ale jen o odpovědnost vůči samotnému vydání.
Jako posluchači absolutně podporujeme kapely, kterých si vážíme. Kupujeme si desky, kupujeme si zboží, chodíme na koncerty. Když jdu na koncert a kapela se mi opravdu líbí, téměř vždy odcházím s tričkem nebo vinylem.
Tvorba hudby, zejména ve specifickém žánru, má zřídka finanční smysl. Většinou se dělá se ztrátou, poháněno spíše přesvědčením než ziskem. Díky tomu velmi dobře chápu, jak moc může i malé gesto podpory znamenat pro jinou kapelu.
Na jednou stranu má dnes začínající kapela spoustu možností, jak o sobě dát vědět, ale zase na druhou stranu, skupin je obrovské množství a fanoušci se v nich ztrácejí. Hodně lidí jen stahuje mp3 z internetu a místo koncertu raději plive jedovaté sliny na facebooku. Jak vás, jako ENNUI ovlivňují moderní technologie? Co si myslíš o stahování muziky, google metalistech, streamování muziky apod.?
Vyrůstali jsme v části světa, kde pirátství nebylo vnímáno jako vzpoura nebo krádež. Byla to prostě realita. V postsovětském prostoru byl přístup k hudbě extrémně omezený, zejména k undergroundovému metalu. Nalezení neoficiálních kopií bylo často jediným způsobem, jak vůbec nějakou kapelu objevit.
Později, jak se internet stával dostupnějším a rozšířenějším, se tato kultura neoficiálních fyzických kopií postupně přesunula k digitálnímu stahování. Forma se změnila, ale mechanismus zůstal stejný.
Zároveň, pokud se vám podařilo získat originální CD, cítili jsme se téměř posvátné. Fyzický artefakt. Něco hmatatelného ve světě, kde bylo všechno ostatní nestabilní. Nešlo o konzumaci. Šlo o oddanost.
Pro mě je tedy otázka stahování složitá. Velmi jasně si pamatuji, že mnoho lidí si album nejprve stáhlo jen proto, aby si ho poslechli, a později se pokusili koupit originál, pokud pro ně skutečně něco znamenal. V tomto smyslu pirátství kdysi fungovalo jako druh neoficiální distribuční sítě.
Streamovací platformy tuto zkušenost částečně legalizovaly. Díky nim je hudba neuvěřitelně přístupná, někdy až příliš. Na jednu stranu to může znehodnotit úsilí vynaložené na album. Na druhou stranu to lidem umožňuje objevit kapely, se kterými by se jinak nikdy nesetkali.
Nakonec to posluchače odděluje. Někteří zůstávají na povrchu. Jiní jdou hlouběji, kupují si desky, chodí na koncerty, podporují umělce, které respektují. Toto rozhodnutí je osobní.
Co se týče technologií obecně, je to jen nástroj. Zesiluje jak hluk, tak i podstatu. Skutečnou otázkou není, zda se hudba stahuje nebo streamuje, ale zda se skutečně poslouchá.
S oblibou se ptám muzikantů na to, co pro ně znamená death/doom metal. Jak by jej definovali, jestli je pro ně spíše filozofií a životním stylem nebo „jen“ relaxem. Co znamená pro tebe? Jak jej vnímáš a prožíváš?
Death/doom metal je pravděpodobně hudba pro lidi, kteří se cítí pohodlně s nepříjemnými myšlenkami.
Nenazval bych to životním stylem. Neplánuji si zoufalství mezi snídaní a prací. Ale je to prostor, kde nemusíte předstírat, že všechno je smysluplné, produktivní nebo inspirativní. Taková upřímnost je vzácná.
Je to také podivně relaxační. Někteří lidé si vyčistí hlavu běháním. Já dávám přednost desetiminutovým riffům o lidské smrtelnosti. Stejný terapeutický účinek, méně zranění. :)
Pro mě nejde o pózu nebo příslušnost k nějaké scéně. Jde o to mít jazyk, který nelže. A někdy to stačí.
Na závěr klasická, ale důležitá otázka. Co chystají ENNUI v nejbližších měsících? Kde vás můžeme vidět na koncertě? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
V nadcházejících měsících se přirozeně zaměříme na Qrobu. Album je venku a my mu chceme věnovat pozornost, kterou si zaslouží.
Vystoupíme na festivalu Haunting the Castle v Belgii a poté absolvujeme malé turné po Kavkaze s kapelou Shape of Despair. Tyto koncerty pro nás hodně znamenají. Před pár lety bych nevěřil, že budeme sdílet pódia s kapelami, které si tak dlouho vážíme.
Kromě toho už pracujeme na novém materiálu. Pomalu, bez spěchu.
Co se týče vzkazu… jen pozorně poslouchejte. Pokud vás hudba oslovuje, podpořte kapely, na kterých vám záleží. To je opravdu vše, co drží tento svět při životě.
Děkuji moc za rozhovor. Přeji nejen nové desce spoustu úspěchů a ať se co nejvíc rozšíří řady vašich fanoušků. Budu se těšit někde naživo a ať se vám daří jak po hudební stránce, tak i v osobní rovině. Jdu si „Qroba“ zase narvat do hlavy!
Moc děkujeme za promyšlené otázky a za čas, který jste s albem strávili. Opravdu to pro nás hodně znamená.
Vážíme si vaší práce při podpoře kapel a dávání prostoru, aby se mohly vyjádřit vlastními slovy. Doufejme, že se v budoucnu někde na koncertě setkáme.
Ještě jednou děkujeme za podporu a užijte si Qrobu.
Recenze/review - ENNUI - Qroba (2026):
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
