Rozhovor s death metalovou skupinou z Polska - BAALZAGOTH.
Odpovídal Asmodeus (basa), děkujeme!
Recenze/review - BAALZAGOTH - No God, No Savior (2026):
Ave BAALZAGOTH! Právě poslouchám vaši novinku „No God, No Savior“ a mám neodbytný pocit, že jsem na zlé černé mši. Hrajete black metalem načichlý death metal a jedná se o vaše druhé dlouhohrající album. Prozradíš nám, jak nová nahrávka vznikala a jakým směrem jste se chtěli posunout od vynikajících předchozích nahrávek? Chtěli jste být ještě víc rychlejší, temnější, ďábelštější?
Asmodeus: Ahoj Jakube, především díky, že jsi nás oslovil! Vážíme si tvého zájmu o naši hudbu i pozvání k rozhovoru. Víš, my sami svou hudbu vždycky označujeme jako death metal – tak ji zkrátka vnímáme. Ale z pochopitelných důvodů se nevyhneme ani přívlastku „blackened“; náš vzhled, textová stránka a možná i způsob práce s riffy tomu všemu dodávají takový ten blackmetalový nádech. Druhé album vznikalo jinak než to první. Náš debut *Morbid Persecutions* jsme skládali společně jako kapela, zatímco u *No God, No Savior* to stálo spíše na jednotlivých skladatelích. Většinu skladeb (hudební složku) napsal Veles, náš sólový kytarista, po jedné pak přidali bubeník Vultur, druhý kytarista Camasothz a já. Samozřejmě ale platí, že když se původní nápady na kytarové riffy přetvářely do finální podoby skladeb, podílela se na výsledném zvuku celá kapela.
Tentokrát jsme také nenahrávali všechno v jednom studiu. Ve snaze ušetřit na logistice a technickém zajištění jsme kytary nahráli jinde a na doporučení našeho producenta jsme pro bicí zvolili zase jiné studio – tam nám šlo především o zvuk. S výslednou zvukovou podobou jsme spokojení. Doufáme, že se album bude líbit i posluchačům.
Jasný byl i hudební směr, a to přesně tak, jak jsi to popsal: chtěli jsme, aby to znělo hutněji a důrazněji, aby to bylo dynamičtější, o něco rychlejší, emotivnější a divočejší. I když na desce stále najdeme pomalejší a atmosférické pasáže, celkově je materiál rozhodně rychlejší, agresivnější a ucelenější.
Víš, co mě ihned doslova praštilo do obličeje? Zvuk na nové nahrávce. Je organický, prašivý, album má v sobě černou jiskru. V dnešní době přeřvaných a komprimovaných formátů je doslova osvěžením. Podle mě takhle zní pravé peklo! Prozraď mi prosím, kde a jak jste nahrávali? Jak jste takového zvuku dosáhli?
Na rozdíl od prvního alba, kde se zvuk nejprve navrhl a teprve poté se nahrávalo – tedy zvuk kytar z aparátů putující z reproboxů do mikrofon jsme tentokrát nejprve nahráli syrový, nezkreslený signál kytar a procesem reampingu prošly až následně.
Reamping zajistil Filip Hałucha z Heinrich House Studia; výsledný zvuk kytar je jeho dílem. Ještě důležitější však je, že měl na starosti i mix – vzhledem k tomu, že patří k absolutní špičce mezi producenty, výsledek nemohl dopadnout jinak než naprosto skvěle. Spolupracoval s největšími jmény v oboru a jeho zkušenosti i odbornost jsou na mimořádné úrovni. Zvuk jsme plně svěřili do jeho rukou a bylo to správné rozhodnutí.
Jsem přesně tím druhem fanouška ze staré školy, který přistupuje k hudbě tak, že když se mu album líbí, tak si kupuje CD i tričko. Musím říct, že motiv na obalu letošního alba je opravdu povedený. Takhle nějak si představuji opravdové peklo. Prozradíš nám, jak jste motiv vybírali, kdo je pod ním podepsán a jakým způsobem souvisí s muzikou?
Klobouk dolů, Jakube! Za obalem alba stojí dlouhá historie nápadů, vývoje a různých zvratů. Původně se album mělo jmenovat „Unholy Inquisition“ a vizuální stránka měla stylově navazovat na to první. Pak se ale Oktavius (zpěv) rozhodl, že musíme zkusit něco jiného, a protože nikdo nebyl proti (v téhle kapele vlastně nikdo nikdy není proti, haha), vzal to na sebe. Před pár lety jsme absolvovali focení s profesionálním fotografem Maciejem Pielochem. Na jedné z fotek držel Oktavius v levé ruce lebku a v pravé hořící pochodeň. Motiv ruky držící lebku s kříži v pozadí vypadal slibně – a když obal CD otevřete, uvidíte tu fotku celou. Grafiku dala dohromady moje žena, přidala naše logo, experimentovali jsme se světlem a stíny, přidali trochu patiny a výsledek byl na světě. Nebylo to ale tak jednoduché, jak to popisuju, haha; Oktavius si nechal vytisknout několik verzí na papír, než jsme se definitivně rozhodli. Má to i svou symboliku: lebka představuje fakt, že po smrti nezbude nic než tělesné pozůstatky, zatímco kříže v pozadí symbolizují lež. A ten název... všechno to do sebe krásně zapadá a vytváří jeden ucelený koncept.
Jak vlastně tvoříte novou hudbu? Jak probíhá samotný proces tvorby nového materiálu? Nemáte problém s tím, se dohodnout? Přeci jen, zkušenosti bývají občas překážkou. Znáš to, ego a tak.
Haha, to je dobrá poznámka! Myslím, že u nás to chodí uvolněněji než v některých jiných kapelách. Hudbu skládají kytaristé; ačkoli hraju na baskytaru, taky nahrávám a sdílím různé motivy, někdy i celé skladby. Nápady si zaznamenáváme do počítače, přidáme k nim elektronické bicí a sdílíme je, aby se k nim ostatní mohli vyjádřit, vyměnit si názory a tak dále. Dřív byl Veles (náš hlavní skladatel) ještě hodně mladý a nezkušený kluk, takže jsme jeho skladby museli dost upravovat. U druhého alba zůstala většina toho, co vytvořil, v původní podobě – jeho hudební cítění je dnes mnohem vyspělejší. Takže jakmile vybereme skladby nebo motivy, sejdeme se ve zkušebně a pracujeme na nich – Vultur si bicí party navrhuje sám. I v jeho případě je to jiné; víš, když nahrával „Morbid Persecutions“, bylo mu jedenáct, takže tehdy potřeboval určité vedení. Dnes už si bicí party vytváří sám. Hotová skladba navíc není nikdy definitivně daná; někdy i při desátém hraní dojdeme k závěru, že musíme něco změnit.
Jediné problematické momenty, na které si vzpomínám, nastávají, když vznikne nějaký riff a skladatel prohlásí: „Takhle to musí zůstat, na to se nesmí sahat.“ My mu pak s Camasotzhem pustíme třeba Mayhem nebo Behemoth a řekneme: „Takhle to prostě zůstat NEMŮŽE, protože přesně takhle už to někdo zahrál před dvaceti lety,“ haha.
Pro mě byla polská death metalová škola vždycky spojená s určitou temnotou. Už jako mladého mě kdysi fascinovaly odkazy na satanismus, taková ta špína, hniloba, která byla z tvorby vašich kapel cítit. Jak jste se dostali zrovna k tomuto stylu?
Tohle je velmi široké téma. K satanismu existuje celá řada přístupů – kdo se o něj zajímá, ten to ví. Náš satanismus je zaměřen proti církvi. Tím satanem jsme my sami – lidé, kteří se staví proti tomu, co institucionalizované náboženství páchá na lidech. Jsme přesvědčeni, že náboženství stvořili zlí lidé, kteří pochopili, že takto mohou ovládat mysl ostatních. Že tak mohou vládnout druhým a hromadit bohatství. Stačí se podívat na církev: pozemky, nemovitosti, peníze... Bůh v tom nefiguruje, není na tom nic dobrého. Tlustí kněží, co melou nesmysly a žijí z lidí, kteří sice nerozumí, ale věří. Existuje snad snazší práce? Bohatství, politický vliv, příkazy a zákazy, rozhodování o tom, jak mají lidé žít své životy. My na to říkáme: „Ani náhodou.“ Církev – jedna velká lež – v nás vyvolává hněv a naše hudba je na to reakcí. Naše poselství zní: nenechte si ovládat mysl, buďte svobodní, dělejte, co chcete, rozhodujte sami o sobě, říkejte nahlas, co si myslíte, buďte sami sobě soudci. Žádný poslední soud před žádným tribunálem se konat nebude; nečeká vás žádný trest, když půjdete vlastní cestou, a žádné následky, když nebudete poslouchat ty parchanty. Bůh neexistuje a žádný spasitel nepřijde.
Zajímalo by mě, jaké to je v současnosti v Polsku, co se týká muziky? Jak si se k hudbě dostal a kdo byl tvým vzorem? Co vaše scéna, kluby, fanoušci?
Polská scéna je opravdu rozsáhlá. Existuje tu spousta kapel hrajících různé podžánry metalu. Je to velmi zajímavé a pestré prostředí, kde si každý určitě najde to své. Mezi radikálnějšími žánry podle mě dominuje black metal, který je vůbec nejpopulárnější. Death metal je na tom o něco hůř a thrash metal se sice znovu čím dál víc objevuje, ale za black metalem stále zaostává. Soudím tak na základě vydaných alb, koncertů a podobně. Jsou to jen mé postřehy, rozhodně si nestěžuji. Věřte nebo ne, ale black metal není zrovna můj šálek kávy. Poslouchám ho a kapely uznávám, ale prostě to není žánr, který bych vyhledával.
Metal jsem začal poslouchat, když mi bylo asi jedenáct. Ještě dřív, když jsem byl úplně malý, jsem slýchal mámu pouštět si Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin, The Doors, Janis Joplin nebo dokonce Motörhead. Pak mi kamarádi pustili Metallicu a bylo jasno – ta hudba mě okamžitě chytla. Mluvím o konci 80. let; následoval samozřejmě Slayer – podle mě ta nejlepší kapela na světě. Mými vzory byli Tom Araya a Jeff Hanneman.
Mnoho metalových kapel hraje v malých až středně velkých klubech, kam chodí od 15 do 150 lidí. My obvykle hrajeme pro publikum čítající 60 až 120 lidí. Víc ani čekat nemůžeme, takhle ta scéna prostě funguje. Kapel i koncertů je tolik, že jsou lidé někdy až přesycení. Opakuji: nestěžuji si, jen konstatuji fakta. Člověk prostě nemůže chodit na metalové koncerty osmkrát do měsíce; je toho moc a roli hrají pravděpodobně i finance. Představte si situaci ve velkém městě: spousta lidí utratí 150 eur za vstupenku na „velký“ koncert a ve stejné době se koná dalších šest undergroundových akcí v malých klubech. To platí zejména pro letní období, kdy kvůli open-air festivalům o místní klubové koncerty často není takový zájem. Všichni si to uvědomují, a tak se kapely soustředí na pořádání klubových koncertů hlavně na podzim a na jaře. To sice vede k dobré obsazenosti klubů, ale zároveň to kapelám komplikuje organizaci vystoupení – termíny je totiž nutné domlouvat s předstihem šesti a více měsíců.
Současné podmínky sotva umožňují pokrýt náklady. Hraní na undergroundové metalové scéně je v podstatě ztrátová záležitost; pokud při dnešních cenách pronájmu prostor, služeb zvukařů a pohonných hmot dokážete pokrýt výdaje, máte štěstí. Když jsme hráli v Soulkostele ve Vernéřovicích, mluvil jsem s jedním člověkem – shodou okolností se taky jmenoval Jakub, haha –, který mi řekl, že s kapelou skončil, protože hrát pro 10–15 lidí nedává smysl. Vyžaduje to totiž obrovskou motivaci a úsilí a člověk musí být připraven na to, že bude tratit peníze. My to děláme z potřeby uměleckého vyjádření, takže jsme připraveni s těmi větrnými mlýny bojovat.
Ve vašich textech jste také velmi temní. K death metalu to samozřejmě patří a líbí se mi to, ale mě by zajímal původ a vznik textů. Jak vznikaly texty k novému albu? O čem jsou?
Je zajímavé, že texty k „No God, No Savior“ vznikaly nezávisle na sobě, aniž bychom se snažili držet nějakého konkrétního schématu. Víceméně náhodou se všechny nesou v protináboženském duchu. Názvy skladeb často samy o sobě vypovídají o obsahu textů. „True Messiah“ v podstatě říká, že neexistuje žádný jiný skutečný mesiáš než ty a já. „Satan“ – vzýváme toto jméno, vzýváme onoho protivníka z hlubin vlastní mysli. „Behemoth“ pojednává o obrovské bestii, která zakrývá slunce a ponechává nás v temnotě. „Excommunicatus ab Humanitate“ popisuje situaci, kdy je člověk vyloučen z lidství lidmi, kteří k tomu nemají žádné právo. „Gloria Apostasiae“ – na což navazují slova „Gloria Libertati Mentis“, takže jde o svobodu mysli. A tak dále. Samozřejmě to teď hodně zjednodušuji, ale nechci, aby tato část byla příliš nudná. Myslím, že nejlépe to vyzní, když si to poslechnete přímo s hudbou. Většinu textů jsme napsali Oktavius a já, jeden hrubý návrh vytvořil Camasothz. Texty vycházejí z temných hlubin našich myslí a skrze ruku třímající pero se přenášejí na papír. Přesně tak, jak se to dělávalo kdysi, haha.
V historii metalu došlo již mnohokrát k tomu, že byly některé kapely zakazovány, protože šokovaly, měly odlišné názory od většinové společnosti. Měli jste někdy problémy? V dnešní době internetu je hrozně jednoduché někoho ihned odsoudit, vypustit fámu, zničit ho.
Ano, samozřejmě, o takových případech víme. Jednou jsem dokonce pořádal koncert, kde jako hlavní hvězda vystupovala kapela, jejíž předchozí dvě vystoupení byla zrušena právě z důvodů, o kterých mluvíte. Po tomto koncertě nám přišlo několik zpráv; myslím, že jeden Američan nám napsal něco ve smyslu: „Pokud hrajete s takovými kapelami, nebudete vítáni.“ Uvědomuji si, že existují politické či světonázorové postoje, které některým lidem nedovolují spolupracovat s lidmi odlišného smýšlení nebo přijímat jejich tvorbu. A musím říct, že s tím osobně nemám problém. Chci tím říct, že každý můžeme mít své názory a věnovat se své tvorbě ve vlastním prostředí, aniž bychom si nutně museli vstupovat do cesty. Místa je tu přece dost pro všechny, ne?
Měli jsme také problémy kvůli obvinění z urážky náboženského cítění. Jedno léto jsme hráli na festivalu, kde jsme zapálili část pódiové dekorace – řekněme dva kusy dřeva sestavené do podoby instalace, která mohla připomínat kříže, haha. Šlo o součást vystoupení během naší instrumentální skladby *Auto-da-Fé*, která se tematicky vztahovala ke svaté inkvizici a jejím následkům. Některým katolíkům se to samozřejmě nelíbilo a podnítili místní politiky i velkou náboženskou organizaci k zahájení právního řízení proti nám; tato záležitost se stále řeší.
Dobrou zprávou je, že o dva měsíce později jsme vystupovali v kostele v Česku. Teda, tu vaši zemi miluju!
Museli jste kvůli novým technologiím nějak změnit svůj přístup k hudbě? Díky internetu je svět úplně jiný a kapely musí ke všemu přistupovat zcela odlišně. Jak tyto změny vnímáte vy?
Nemyslím si, že bychom museli měnit přístup k hudbě, pokud jde o samotné koncertování. V podstatě pracujeme se stejným vybavením, jaké jsem používal už na začátku 90. let, když jsem hrál ve své první kapele. Je to už 30 let! Samozřejmě ale existují oblasti, které jsou těmito změnami výrazně ovlivněny: především nahrávání – dnes vypadá úplně jinak než dřív. Kvalita hudby je ale díky tomu také vyšší. Za nejhorší považuji situaci v distribuci hudby – všechno je digitalizované. Snažím se nekritizovat změny, které přináší vývoj světa, protože s tím stejně moc nenaděláte. Je ale velká škoda, že prodat 500 cédéček po natočení alba trvá tak dlouho. Lidé hudbu streamují, a tak je těžké za ni získat zaplaceno. Nejsme chamtiví, ale musím upřímně říct, že nahrávání alba v profesionálním studiu je nákladná záležitost a bylo by fajn, kdyby se náklady alespoň částečně vrátily – abychom ty peníze mohli investovat třeba do merchandisingu, dalšího alba nebo cest na vzdálenější koncerty.
Jak jsou na tom BAALZAGOTH s koncerty? Koukal jsem, že jste již u nás v Čechách hráli, jak se vám u nás líbilo? Neláká vás třeba tour po Evropě? Dovedl bych si vás představit po boku třeba takových POSSESSED, DEICIDE, ti k nám jezdí poměrně často.
Měli jsme hrát v Česku na pozvání české kapely Okult, ale kvůli určitým komplikacím jsme nakonec nemohli přijet. Právě jsme odehráli koncert v kostele zvaném Soulkostel nedaleko obce Vernéřovice – je to úžasné místo! Čeká nás ještě jedno vystoupení v Jaroměři; tentokrát přišlo pozvání od kapely Dysangelium a my budeme mít tu čest sdílet s nimi i s další českou legendou, skupinou Tortharry, pódium. Hlavní hvězdou večera bude kapela Benediction.
Po téhle zkušenosti v Soulkostele mohu jen zopakovat: miluju vaši zemi! Doufám, že se do Česka vrátíme a odehrajeme tu další koncerty.
Otázka evropských turné není jednoduchá – především je to finančně náročné a za druhé máme své profesní závazky; nejsme profesionální hudebníci, máme rodiny a práci. Jsme však otevřeni jakýmkoli pozvánkám, takže doufejme, že se brzy dostaneme i k našim fanouškům v Německu a dalších zemích.
Co pro tebe znamená death metal, black metal? Jak bys jej definoval a jak tyto styly vnímáš ty, jako zkušený muzikant? Nechci po tobě popis techniky hraní, spíš by mě zajímal tvůj pohled, pocity, předaná energie a podobně. Zkus být na chvilku filozofem.
Nejprve musím říct, že nejsem zrovna ten pravý, kdo by měl hodnotit celou scénu, protože mé hudební zájmy nebyly nikdy příliš široké, haha.
K tomuto tématu jsem se vlastně už dost vyjádřil při zodpovídání předchozích otázek. Black metal se díky všem svým podžánrům a bohaté historii stal obrovským a rozsáhlým žánrem. Osobně mě black metal bavil v době svého vzniku – kapely jako Venom, Celtic Frost nebo třeba raní Samael. Když se pak vyvinul do podoby se specifickým stylem riffování a určitou atmosférou, přestal mě tak trochu zajímat. Vždycky mě táhlo spíš k thrash a death metalu. Musím upřímně říct, že mě překvapuje, jak populárním se black metal stal; troufl bych si ho dokonce označit za dominantní žánr metalového undergroundu – alespoň z mého pohledu. A rozhodně proti tomu nic nemám; ať tu black metal je a ať se dál vyvíjí. Slýchám sice spoustu lidí, jak si stěžují na modernější podžánry black metalu, kde se texty i samotná skladba vymykají původní podstatě či tomu, jak by se podle některých měl black metal správně dělat. Já jsem ale naprosto otevřený všemu – umění je umění, hudba je hudba, kašlu na hranice a omezení.
Death metal je naproti tomu mou srdeční záležitostí. Když jsem byl mladý kluk, byl jsem nadšený, když kapely začaly svou hudbu radikalizovat, rozvíjet styly riffování a tak dále. Od raných Slayer přes Sodom, Death, Obituary, Morbid Angel, Bolt Thrower, Benediction až po všechny ty švédské kapely... To je můj svět! Pro mě je klíčový zvuk a způsob stavby riffů – to prostě sedí mému vkusu. Při této příležitosti bych rád zmínil českou kapelu Okult a jejich poslední album „God of Genocide“; to je pro mě ztělesnění death metalu, který opravdu miluju.
Co chystají BAALZAGOTH v nejbližších měsících? Pokud máš nějaký vzkaz pro fanoušky, labely, promotéry, tak zde je prostor…
Plánujeme odehrát pár koncertů; myslím, že odteď do ledna máme domluvených zhruba šest vystoupení. Nechceme hrát příliš často. Každou nabídku pečlivě zvažujeme, takže pokud vás při čtení těchto řádků napadlo pozvat Baalzagoth na koncert, neváhejte nás kontaktovat přes Messenger nebo e-mail. Mezi březnem a květnem si pravděpodobně dáme pauzu, protože náš mladý bubeník Vulur bude skládat maturitní zkoušku a bude potřebovat čas, aby se mohl soustředit na tento důležitý životní milník.
Děkuji ti moc za rozhovor. Opravdu si vážím toho, že sis pro naše stránky našel čas. Přeji celé vaší kapele hodně pekelné inspirace, prodaných nosičů a nadšených fanoušků. Ať se vám daří i v osobním životě. Doufám, že vás někdy uvidím i naživo.
Jakube, díky, že jsi mě pozval k rozhovoru. Vidím, že sis dal s těmi otázkami práci, takže to byl opravdu zajímavý rozhovor. Díky za milá slova o naší hudbě i za přání – jsem si jistý, že se dřív nebo později potkáme i osobně. Měj se fajn, brácho!
Recenze/review - BAALZAGOTH - No God, No Savior (2026):
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
