DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemthriller. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 22. července 2022

KNIŽNÍ TIPY - Chlorid sodný - Jussi Adler-Olsen (2022)


Chlorid sodný - Jussi Adler-Olsen
2022, Host

Také jste někdy měli chuť vzít do rukou spravedlnost? Štvalo vás rozhodnutí soudu, nějaký násilný čin, který nebyl dostatečně potrestán? Já vím, na sociálních sítích, které dávno nahradily hospody, má každý velká ramena. Frustrace, nakumulovaná za roky vlastní neschopnosti, případně šikanou a společností, dostávají často průchod (slovní průjem). A teď si představte, že byste na "vlastní spravedlnost" měli peníze. Co říkáte? Lákavé co? Dnešní doba podobným názorům samozřejmě přeje, protože zákony jsou nepružné. Hodně jsem o tom přemýšlel, když jsem četl poslední případ oddělení Q. Ostatní jsem viděl jako filmy, které byly (kromě posledního dílu) skvěle natočené. Najednou mi přistála v emailu nabídka nové knihy od mistra Olsena, tak jsem si říkal, co si raději jednou případ přečíst. 

Olsen píše skvěle. Zajímavě. Aktuálně. Viz. covidová doba, která se s knihou prolíná jako temné zlo. Je pravdou, že pachatele jsem odhalil poměrně brzy, ale o to ani tak nejde. Líbí se mi základní myšlenky knížky, její celkový koncept. Je v ní všechno. Vášeň, láska, zlo, temné myšlenky. Zrada. Jednotlivé postavy jsou popsány tak, že jsou vám ihned sympatické. Bohužel, v některých momentech se ztotožníte i s těmi špatnými. Nic není jen černobílé, to nám ukazuje každodenní život. Vždycky se mi líbilo a líbí, když si hraje autor s fantaziemi, které jsou sice v určitých momentech hraniční či morbidní, ale zároveň by mohly být reálné. Napětí, to nás všechny u detektivek a thrillerů udržuje. Čekáme na další kapitolu, běžíme domů, zavíráme se do pokojů. Já si třeba četl u rybníka. Hezky ve stínu. Bylo zajímavé občas sledovat některé neomalené lidi, kteří se neumí chovat. 

Něco podobného, co jsem viděl právě v realitě, najednou pachatelé v knize ztrestají. Mám sto chutí být jako oni, ale samozřejmě jsem příliš slušně vychovaný. A tím pádem bitý za hrubost jiných. Bohužel, na světě to takhle funguje. To Olsen odhadl a vypozoroval perfektně. Je zkušeným autorem, je vidět, že zvládá perfektně řemeslo. Navíc se nebojí říznout do živého. Přiznám se, že mojí nejoblíbenější postavou ale není Carl, který je sice skvělý, ale Asad. Jeho připomínky, hlášky, ale i nápady jsou perfektní. Prostořeká Rose je také dokonalá. Mám to takhle nastavené. Musím si postavy oblíbit. A jasně, představoval jsem si je jako filmové herce z prvních dílů. To už asi nezměním. Byla to pro mě vlastně nová zkušenost. Nejdřív filmy, pak kniha. A řeknu vám, také to není špatné, asi si seženu i staré díly. Rozhodně mají něco do sebe. I ten poslední zfilmovaný, který jsem málem nedokoukal. Třeba je kniha dobrá a zničil ji jenom pan režisér. 

Když si to vezmu kolem a kolem, tak je v téhle detektivce víc pravdy a opravdových otázek, než mezi rádoby novináři. Kývám souhlasně hlavou, říkám si, jak jsou v dnešní době na celém civilizovaném světě slabé a pomalé soudy. Kam jsme to dopracovali? Proč mají debilové čím dál tím větší slovo? A proč se člověk někdy až stydí, že se snaží být slušný a normální. Nevedu diskuze o blbostech, nečtu jedovaté příspěvky od lůzy. Raději si dám další podobné knížky. Mám pak pocit, že jsem udělal něco dobrého. Je mi tak nějak hezky na duši. I když v thrillerech je spousta zla. Je ale fiktivní, smyšlené, samozřejmě mnohdy postavené na reálných základech. S tím už nic nenaděláme. Bohužel. 

Původně jsem si myslel, že si nechám knihu až na dovolenou. Ale nedalo mi to. Olsen je mezi detektivkáři velmi známý a respektovaný autor. Já se k němu dostal až teď. Je to pozdě, jasný, ale času je málo a knih hodně. Mám další tři objednané. Už před sebou vidím chalupu v Jizerkách, kaštan a křeslo. Nerušte mě prosím, ale pokud mohu poprosit, tak pivem nepohrdnu. Tak tedy, pokud máte rádi severské detektivky, máte výhrady k dnešní divné společnosti, tak neváhejte ani chvilku. Chlorid sodný budete číst jedním dechem. Navíc, pokud bych byl policistou, chtěl bych dělat v oddělení Q. To je vám doufám jasné! Opatrujte se, užijte si dovolené a prázdniny. V pátek se zase ozvu. Přeji hezký den, nejlépe s knihou. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Carl Mørck a oddělení Q se vrací s již devátým případem.

Šéf oddělení vražd Marcus Jacobsen se setkává se svým nejlepším vyšetřovatelem Carlem Mørckem nad případem, který na něj hluboce zapůsobil. Zaměstnancům oddělení Q začne růst pod rukama nepříjemná spleť případů. Zvláštní úkol donutí Carla, Asada, Rose a Gordona, aby se semkli pevně dohromady.

Poté co se oddělení Q ponoří do vyšetřování úmrtí výrazných osobností, která byla zatím považována za sebevraždy nebo neštěstí, odhalí v nich daleko horší vzorec jednání a vše nasvědčuje tomu, že zanedlouho zemře další člověk. Aby zabránili kruté smrti, pustí se v obtížné době proticovidových opatření s typickou dávkou humoru a soudržnosti do zavilého boje o čas. Jenže mezitím se z Carlovy minulosti jako had, který konečně zavětřil svou kořist, vynoří docela jiný případ.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 1. července 2022

KNIŽNÍ TIPY - Smrt přichází na prohlídku - Anders de la Motte & Måns Nilsson (2022)


Smrt přichází na prohlídku - Anders de la Motte & Måns Nilsson
2022, Kalibr

Neskutečný vedro mi bylo už cestou. Máme na severu chalupu a bylo potřeba posekat louku, ostříhat plot a pokud bych chvilku mával sekerou, tak by se také nikdo nezlobil. Jenže byl pátek a měl  jsem za sebou spoustu kilometrů ve vlaku a autobusu. Koupil jsem si nějaké pivo, vytáhl před dům stolek. Zapnul reprák a pustil si polské Stillborn. Nahoře kroužili jestřábi a učili mladé lovit. Je čas, řekl jsem si sám pro sebe. Čekala mě nová knížka od mého oblíbeného Anderse de la Motte (odkazy na předchozí knihy dole pod článkem). Otevřel jsem ji a dal  jsem si také pivo. Byl jsem šíleně utahaný, ale ihned jsem propadl kouzlu slov. Autor má totiž dar zaujmout. Jedná se o klasickou detektivku. Koneckonců i na obale je odkazováno na Agathu Christie, se kterou jsem strávil půlku dětství.

Souhlasím, styl je hodně podobný. Hlavní hrdina je ve věku jako já a dívá se na svět stejnýma očima. Je slavným kriminalistou ze Stockholmu a jede za svoji dcerou. Je rozvedený a jeho žena má nového bohatého partnera. Samozřejmě, že se stane vražda. Inspektor Peter Vinston a jeho místní kolegyně začnou pomalu rozplétat temné nitky, které byly v malebném kraji na pobřeží Švédska kdysi postupně utkány. Peter má sice dovolenou, ale znáte to, platí klasické, jednou policajt, vždycky policajt. Vše je napsáno hrozně poutavě, zajímavé, byl jsem ihned chycený a první den jsem šel spát hodně pozdě. Už kolem lítali netopýři a starý brach výr velký také vyrazil na lov. Usnul jsem hned a ve snu jsem pokračoval ve vyšetřování. Nebývám často sám a ani to příliš nemusím, ale tentokrát jsem měl jasno, zítra po práci budu číst dál.

Všechno mi trvalo celou sobotu, nadřel jsem se jako kůň a měl asi i trošku úpal, ale nešlo jinak. Vychladl jsem, otevřel si opět zasloužené pivo a usedl znovu do stínu. Na děj jsem navázal automaticky. Některé mé domněnky se potvrdily, ale jinak byly mé předpoklady zcela jiné. Děj se vyvíjel trošku odlišným směrem. Nevěděl jsem, jak se mám uvelebit, moje tělo bylo neskutečně rozlámané a několikrát jsem si musel zajít dovnitř opláchnout obličej studenou vodou. Tady na horách je hodně osvěžující. Četl jsem dál, s tím, že si nechám ještě kousek na cestu, abych si ji ukrátil. Měl jsem vstávat brzy ráno a znovu překonat celou republiku. Ale nedalo mi to, musel jsem. A to i přesto, že večer byla neskutečná zima. Soused vedle zatopil v kamnech, ale já neměl čas. Ještě jedna kapitola, pak další. Dokonce jsem zjistil, že jsem se zapomněl najíst. Vyčerpán z fyzické práce, která mě sice baví a perfektně si u ní odpočinu psychicky, ale bylo tak děsivé vedro, že ani pes odnaproti nezvedal svoji hlavu. Padl jsem za vlast. A to jsme prosím pořád na horách, tady vše ubíhá a je vnímáno přeci jen jinak.

Musel jsem se přikrýt starým spacákem a dekou, rozsvítit snad stoletou lampičku. Přiznávám, jednou jsem usnul, ale zbýval mi už fakt jenom kousek, pár kapitol. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Tichý tikot hodin, straka za oknem, už je tma a stromy vrhají od lampy na cestě dlouhé stíny. Závěr mě překvapil, rozuzlení také. A pokud bylo autorovým cílem napsat detektivku ve starém, tradičním stylu, povedlo se mu to na výbornou. Vlastně mi bylo tak trošku líto, když jsem šel spát. S Peterem a Tove mi bylo moc dobře. Skvěle vykreslené postavy, sympatické. Mimochodem, konečně také jednou detektiv, který není rozháraný alkáč. Ano, je to stará škola, kterou mnozí mladší už nepamatují, ale za mě palec nahoru. Usnul jsem jako dřevo, to se mi po práci stává velmi často. Beze snů, jen s brzkým budíkem, který mě donutil vstát a vrátit se pomalu domů.

A tak si říkám, že bych chtěl víc takových víkendů. Jasně, nebyla se mnou rodina, ale krásně jsem si odpočinul. Nikam jsem nešel, mou jedinou společnicí mi byla kniha. A abych pravdu řekl, tak jsem se nenudil ani chvilku. Člověk by měl mít radost z dobře odvedené práce, z přečtení zajímavé knížky. Musím to napsat znovu. Bylo velmi osvěžující, že po pobřeží nepobíhal dokonalý stroj na zabíjení, který by se vyžíval v krutosti a nechutnostech. V dnešní době se hraje hrozně na efekt a podobné příběhy jako je Smrt přichází na prohlídku jsou pak o to zajímavější. Pevně doufám, že budou Anders de la Motte & Måns Nilsson v téhle sérii pokračovat. Budu z prvních, kdo si objedná další díl. 

Zítra zase musím do práce. V pondělí bývá člověk většinou mrzutý. Já ale ne. Užil jsem si víkend z knihou (a prací) vrchovatě. Je léto, slunce zase ukazuje svoji spalující tvář. Už se těším, až zase zmizím z civilizace, vytáhnu si stůl před chalupu, otevřu pivo a ponořím se do dalšího z příběhů. Děkuji za pozornost a přeji hezké léto všem věrným čtenářům!

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Chamtivost, zrada a vražda v okouzlujících přímořských kulisách – úvodní díl nové švédské detektivní série v nestárnoucím a stále oblíbeném stylu klasické krimi Agathy Christie. Realitní agentka a populární moderátorka Jessie Andersonová je nalezena mrtvá v jednom z předváděných domů. Věhlasný stockholmský inspektor Peter Vinston, který tu pobývá kvůli své dceři, je okamžitě vtažen do vyšetřování. Společně s místní policistkou Tove Espingovou zjišťují, že Jessie mohl mít důvod zabít téměř každý, kdo s ní a s tou vilou měl co do činění. Některá z idylických zahrad, rozkvetlých luk či písečných zátok skrývá vraha...


o Anders de la Motte na DEADLY STORM ZINE:



--------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. června 2022

KNIŽNÍ TIPY - Stín ve dveřích - Tim Weaver (2022)


Stín ve dveřích - Tim Weaver
2022, Mystery Press

Pokud bych měl zvolit svého nejoblíbenějšího detektiva posledních let, byl by jím určitě David Raker. Hrozně se mi líbí způsob, jakým uvažuje a přemýšlí. Jeho empatie, schopnost dedukce. Není žádným superhrdinou, ale člověkem z masa a kostí. Pátrá po pohřešovaných osobách. Tohle téma je velmi zajímavé už ze své podstaty. Mimochodem, před lety se ztratili dva kluci, co u nás v práci měli na starosti počítače. Slehla se po nich zem. Stejně jako po Paulovi. Tentokrát je příběh opravdu netypický. Čtyři zdánlivě nesouvisející směry, které se na závěr spojí v jeden. Četl jsem od začátku jedním dechem. Knihy si kupuji a Zásilkovna si dala tentokrát trošku načas. Vybalil jsem svůj výtisk na lavičce v parku, tolik jsem se těšil.

A málem neodešel domů, protože jsem se začetl hned na místě. Najednou koukám, že už jsem měl dávno dělat něco jiného. Nešlo to, tenhle den zkrátka ne. Tim Weaver patří dlouhodobě u nás v rodině k nejoblíbenějším autorům. Měl jsem tu čest číst jako první. A doteď mám co dělat, abych své ženě i dceři neprozradil děj. Baví nás pak o knížkách diskutovat, probírat různé pasáže. Určitě to znáte, nejlepší je sdílené nadšení. A Stín ve dveřích je vynikajícím dílem. Obsahuje v sobě napětí, touhu číst dál. Ještě jednu kapitolu! A pak jste ráno jako mátoha a přemýšlíte, kam se bude příběh dál ubírat. Z práce chodím svižněji než normálně. Ne, do tramvaje se tenhle autor nehodí, potřebuji klid. Lampičku, otevřené okno a svěží vzduch.

Na Timovi Weaverovi je super, že každá jeho knížka je trošku jiná. Pokaždé jsem překvapen, tolik fantazie, tolik vášně a touhy. Tolik smutku. Vyjádřit tohle všechno chce velkého autora. A Tim je neskutečně čtivý. Vlastně bych mohl napsat, že jsem od něj nečetl žádnou knihu, která by mě nebavila. Má svůj jasný a rozpoznatelný styl. A musím to znovu zmínit. Postava Davida Rakera je mi velmi blízká. Autor svým způsobem navazuje na starou poctivou britskou detektivní školu. Ctí její pravidla a zároveň je modernější a neskutečně svěží. Kapitoly se čtou tak nějak samy. A pokaždé, když už mě začnou bolet oči, tak se dívám do zdi a přemýšlím. Promítám se znovu celý příběh. Jsem v tom, uvnitř. Procházím se stejnými ulicemi. Vnímám přesné kontury jednotlivých postav. 

Psát o knížkách je pro mě pokaždé velká výzva. Na rozdíl od hudby nesmím prozradit děj, což je hodně těžké. Zkuste popsat něco, co se vám líbí, když nesmíte říci detaily. Vždycky jsem spíš chtěl, abych vás navnadil. Dnešní doba čtení příliš nepřeje. Lidé už jen konzumují různé plivance, výkřiky a úryvky. Bez ladu a skladu, jen na efekt. Ale takoví vy nejste. Jinak byste se o knihy nezajímali. Knihy totiž vyžadují dnes již starý přístup. Čtenář musí přemýšlet, vnímat, klidně se i vrátit. Někdy vás příběh nezaujme, tak se vrátíte třeba až po týdnu, když jste odpočatí. Je to vlastně podobné prokletí, jako hudba. Ale krásné. Poctivé. Stín ve dveřích patří přesně k tomu druhu knih, kvůli kterým tolik rád čtu. Zajímavé je, že čím jsem starší, tak mě to baví víc a víc. Čtení je totiž osobní věc. Spojení mezi autorem a čtenářem. A abych pravdu řekl, tak Tim Weaver a David Raker jsou přesně tím druhem lidí a postav, které mají rozhodně co říct. Oblíbil jsem si je.

Když někdo zmizí, je to vždy šílené. Ta nejistota, strach, ale také spousta lží, pomluv, temných komnat, které musí být otevřeny. Špína vybublá na povrch jako nafouklá mrtvola. Tahle knížka je pro mě dokonalou esencí toho, co mám na detektivkách rád. Snad jsem vás dostatečně navnadil. Nezbývá nic jiného, než opět poděkovat za přízeň. Moc si jí vážím. Děkuji, přeji vám hezký den a příjemné světlo ke čtení.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
ČTYŘI ZÁHADY. ČTYŘI PŘÍBĚHY. JEDEN SPOLEČNÝ KLÍČ…

Pro Conisterovy to byl večer jako každý jiný, dokud Paul nevyšel po schodech do prvního patra. Dlouho se nevracel, a tak se Maggie, jeho manželka, vydala nahoru za ním. U postele našla jeho telefon a peněženku, všechna okna byla zamčená zevnitř.

Po Paulovi se slehla zem.

Soukromý vyšetřovatel David Raker se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách a ví, že každé zmizení – jakkoli nepravděpodobné se zpočátku zdá – má logické vysvětlení. Ani ve snu by ho ale nenapadlo, kam ho případ Paula Conistera zavede. A to je jen začátek jeho potíží…

Co spojuje hrozivý objev v londýnském metru, znovu otevřený odložený případ, z něhož záhadně zmizely klíčová svědkyně i hlavní podezřelá, a zdánlivě náhodnou střelbu, k níž došlo tisíce kilometrů daleko?

Klíčem k nalezení pravdy bude právě David Raker.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 13. května 2022

KNIŽNÍ TIPY - Lov - Bernard Minier (2022)


Lov - Bernard Minier
2022, XYZ (ČR)

Dost často přemýšlím, co se vlastně stalo s dnešním světem. Připadá mi, že se společnost postupně rozpadá. Tam kde kdysi vládlo nadšení a odhodlání něco tvořit a vymýšlet, se dnes jen ničí. Jakýkoliv názor je spálen již v zárodku a dobré úmysly často shoří jen tak, protože si to lůza žádá. Možná jsme v jádru opravdu jen trošku chytřejší zvířata. Tedy někteří z nás. Chci hrozně moc věřit v lepší budoucnost svých dětí, ale je to čím dál tím těžší. Takový mám i pocit z nového thrilleru mistra Miniera. Kniha Lov je takovým průřezem toho nejlepšího, co mám na tomhle stylu literatury tolik rád. Je napínavá, nedá mi vydechnout. Autor je opět velmi kritický k současné situaci ve Francii a je až děsivé, kolikrát jsem kýval souhlasně hlavou. Témata jsou opravdu velmi aktuální i u nás v Čechách.

Hlavní postava Servaz, která řeší svůj již sedmý případ, je padesátník ohlodaný životem. Má zkušenosti, ví dávno své a nemusí nikomu nic dokazovat. Kolem se mění svět (hej, jak já autorovi rozumím) a on v mnohém již nestíhá. Všechny ty sociální sítě, porušování základních pravidel, youtubeři, internetoví diskutéři. Zmar a neštěstí. Apokalypsa možná už dávno začala. Nebo ne? A co uděláš proto, aby nebyla? Budeš se cpát hamburgery a koukat na nekonečné seriály? Nebo vychováš svoje děti tak, aby se za pár let samy nezničily? I o tomhle knížka je, alespoň já to tak vnímám. Hlavní děj občas ustupuje trošku do pozadí, vím, že mnohým čtenářům to bude vadit, ale mě se to právě líbí. Je v tom poselství a je trošku smutné, že jej dává autor krimi a ne hlavní kulturní scéna. Inu, ta se chce asi jen dobře nažrat. 

Lovení lidí, i když zlých, není samozřejmě v pořádku. Všechno to falešné hrdinství, že vezmeme zákon do svých rukou, je možná hezké za obrazovkou, ale realita bývá o hodně krutější. Kam jsme to dopracovali, když už ani o hajzlovi nemůžete říct, že je to hajzl? Mívá v mnohých případech víc ochrany než oběti. Hej, ale má to vůbec cenu psát a nadávat na to? Nevím. Jistý jsem si jen s tím, že mě Lov neskutečně bavil. Vím o lidech, kteří jej nedočetli, ale já jsem byl chycený hned od začátku. Najednou mi nevadilo, že je kolem hluk, že je puštěná televize nebo že se mé děti hádají o nějakou hloupost. Byl jsem zabořený do knížky, byl jsem ve Francii a pátral jsem po lidech, kteří loví lidi. 

Kdy se to stalo, že začala mít takové slovo lůza? Kdy jim to chytří dovolili? Kdy se k moci dostali pozéři a lháři? Psát o úpadku společnosti je dnes možná moderní, ale to dívat se na svět jen s růžovými brýlemi také. Přitom by stačilo na pár dní vypnout elektrický proud. Ve městech, kde se to stalo, začalo během několika hodin rabování. Děsí mě to, bojím se. Ani ne tak o sebe, ale o budoucnost. Nakonec je to zvláštní, protože hlavního padoucha v mnohém chápete a připadáte si jako špatný člověk, protože přece takhle to nejde, takhle se to nedělá. Jenže svět opravdu není v pořádku. Pro nás nebyl hlavním problémem covid (který je v knize v plném proudu), ale my samotní. Naše slabosti a lenost. Velebíme umělé ksichty a zapomínáme na normální syrový život. 

Každá kniha, hudba, obraz i jakékoliv jiné umění by mělo vyvolávat nějaké emoce. Jinak za nic nestojí. Je to vlastně jednoduché. Začtete se, zaposloucháte nebo zastavíte před obrazem a necháte na sebe působit. A buď k propojení mezi vámi a autorem dojde a nebo nikoliv. Já jsem Lov četl způsobem, že jsem doslova spolykal pár odstavců a pak se zamyslel. Viděl jsem celý děj před sebou, jako film. Schválně, jak si představujete Samiru? Nevypadá čistě náhodou jako holka, co s vámi chodí na koncerty? A Servaz? Tohle je na knížkách právě to krásné. A to přesto, že dnešní zmiňovaný příběh je hodně temný. Je o lidské bolesti, o nenávisti, o slabostech a temných místech v naší mysli. Když jsem vše dočetl, tak jsem chodil ulicemi a díval se. Ptal jsem se, jestli je to s námi opravdu tak hrozné? 

Možná jsme ztratili víru. A teď nemyslím v Boha nebo velkého Dýňáka. Proč je tolik lidí v ulicích naštvaných, podrážděných a neomalených? Lov je spíše negativní knihou, ale myslím si, že rozhodně stojí za přečtení. Je to taková detektivka s přesahem. Pro fajnšmekry.

Poslední dobou hrozně často vzpomínám na svého dědu, který mě učil skautským zásadám. Jako klukovi mě připadaly děsně trapný a samozřejmý. Jenže jsem zestárl a najednou si říkám, jak by bylo na světě krásně, kdybychom se jimi všichni řídili. Co je špatného na poctivosti? Na úsměvu? Buďte dobří a snad vám dnešní tip udělal radost. Děkuji za velkou přízeň. Fakt jsem ji nečekal a opravdu si jí vážím. Jste prostě super! Fakt děkuji.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Existuje temnota, kterou nerozjasní ani slunce. Sedmý případ kriminalisty Servaze. Jasná záře úplňku osvětluje hranici lesa, ze kterého se vynoří vyděšený jelen. Není to ale obyčejné zvíře… jeho oči jsou lidské. Kriminalistu Martina Servaze přivolají na místo nehody, kde auto srazilo nahého muže s jelení hlavou. Muže, který má na hrudi vypálené slovo „spravedlnost“. Ať už to znamená cokoli, jedno je jasné – v lesích francouzského Ariege se stal lovnou zvěří člověk. A to je pouze začátek děsivých událostí, které se daly do pohybu. Minierův nový thriller směřuje tentokrát ke složitým otázkám o úpadku společnosti. Martin Servaz se během vyšetřování zaplétá do velmi citlivé situace, kdy pomalu odkrývá důsledky morální, sociální, politické a zdravotní krize, kterou prochází francouzská společnost.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 29. dubna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Řeznice z Malé Barmy - Håkan Nesser (2021)


Řeznice z Malé Barmy - Håkan Nesser
2021, MOBA (Moravská bastei)

Byl jsem zrovna na horách a jeden starý pán mi vyprávěl, co se u nás ve vesnici dělo po válce. Nasával jsem jeho příběhy, nechával jsem plynout jeho vzpomínky a pak o nich dlouze přemýšlel. Všechno se mi spojilo v jeden celek i s knihou od Håkana Nessera - Řeznice z Malé Barmy. V ní řeší můj oblíbený inspektor Barbarotti také jeden hodně starý případ. Je povolán do služby, i když mu nedávno zemřela žena. Často rozmlouvá s bohem a možná právě v těchto momentech mi je nejblíž. Autor dokáže přesně vykreslit postavy, jejich stav duše, chcete-li. Možná právě proto jej mám tolik rád. Žádní dokonalí sérioví vrazi, kteří po sobě nikdy nezanechávají stopy, ale obyčejní lidé, se svými problémy, nadějí i strachem.

Celé vyšetřování má mnoho odboček, často i slepých. Mám tak pocit, že i vyšetřovatel je jen člověk, který dělá chyby, mýlí se. Vše je takové lidské, znásobené tím, že vedle v kamnech praská dřevo. Několikrát mi dokonce celá vyhasla a musel jsem znovu zatápět. Přecházel jsem ze zimy do tepla, s náručí plnou čerstvých polen a příběh mi vrtal hlavou. Nedovedu si představit, co to musí být za utrpení žít vedle hrubého a hnusného manžela. Na samotě někde daleko ve Švédsku. Rozplétat hnusný násilný čin, který se stal tak dávno, že je možná spíše noční můrou, vzpomínkou, kterou chcete vytěsnit. Přesto tu s námi pořád je. Ve vyprávění, v nenávisti, která nejde nikdy ututlat. Chodili jsme pak na dlouhé procházky a já manželce všechno vyprávěl. Ne, děj ne, knížku bude také číst, ale některé myšlenky, kterých je knížka plná.

Představte si sychravé ráno, když ještě všichni spí. Včera jsme trošku popili, v noci zapomněli přiložit a tak je i v kuchyni neskutečná zima. Nechci dělat hluk a tak si sednu v tlustém svetru do rohu, rozsvítím lampičku a občas se leknu, protože větve dělají dlouhé stíny. Každý poctivý čtenář tohle ví. Nesser mě dokáže vtáhnout do příběhu. Většina jeho děl začíná opatrně, lehounce, zdánlivě jednoduše. Pak se začne vše zamotávat. Vina a trest, utrpení a bolest, vše je vykresleno v jasných a zřetelných barvách. Nikde nic nezadrhává, nemusím se vracet. Mám jasno a přesto se mnohokrát mýlím. Říkám si, kdo by to mohl být, kdo je vrah? Je to opravdu Řeznice, která také vypráví. Přeskakuje se mezi současností a minulostí. Na závěr se všechno spojí a já seděl několik minut a říkal si, kolik je mezi lidmi temnoty. Možná je lepší, že je naše paměť nedokonalá. Něco je opravdu lepší zapomenout.

K vánocům jsem si koupil zbytek knih, co mi od mistra Nessera ještě chybělo přečíst a už teď si troufám tvrdit, že Řeznice z Malé Barmy patří k nejlepším. Možná je to tím, že jsem ji četl na horách, plný vyprávění souseda, který zná historii celé vesnice. Kdo ví? Cesty páně jsou nevyzpytatelné. Faktem ale je, že na mě na chalupě pokaždé padá určitá nostalgie. Navíc si sem beru vždy jen určitý typ knížek, o kterých vím, že na ně potřebuji větší klid. V přírodě, která vám nedá nikdy nic zadarmo, ale zároveň je neskutečně čistá, se mi čte nejlépe. Daleko od obrazovek, jen s tím nejnutnějším. Takhle teď odpočívám nejraději. Možná je to zvláštní a nijak to nesouvisí, ale dost často si u knih od Nessera vzpomenu na Dostojevského. Ani ne tak způsobem psaní, ale spíše tématy, které řeší. Jak jsem již zmiňoval. Zločin a trest. Někdy se vrah vlastně potrestá sám. A občas bývá dobré, když je spravedlnost slepá. Ale nebudu vám napovídat, to se přeci nedělá.

Právě jsem zaklapl Řeznici z Malé Barmy a dívám se z okna. Za chvilku půjdu ven. Musím probudit i ostatní a konečně zatopit. Knížka zůstala na stole, se záložkou položenou ledabyle vedle. Ihned všichni poznají, že jsem ji dočetl. Jak se ti líbila? Ptají se mě a já mám zase ten svůj zasněný výraz. Chci být tajemný a nic nenaznačovat, dostal jsem se do podobného stavu, jako po dobré muzice, jako po filmu, který vás rozdrásá. Potřebuji les a louku, trasu už mám vymyšlenou. Vyrazíme nahoru na kopce. Tam je ukrytý starý opuštěný statek. Přesně takhle si představuji Malou Barmu. Mohlo by to tak být. Vylezu před chalupu a zhluboka se nadechnu. Fouká a mrzne. Ale svítí slunce. Dnes půjde inspektor Barbarotti s námi. Vím o něm jenom já a tak trošku moje žena, která už mě dobře zná. Tak zase příště, ještě mi zbývají tři knihy. A letos vychází další. Budu připraven.

Jinak mě zaujala tato věta: "Ona už přestala porovnávat svůj život s životy jiných". Kdyby jen autor věděl, jak mu rozumím. Nesser ve skvělé formě, Nesser stárnoucí, rozjímající. A pořád neskutečně čtivý.

Tak se opatrujte a zase za týden. Děkuji za pozornost.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Toto je první a zároveň jediná kniha pojednávající o Ellen Bjarneboové, známé jako „Řeznice z Malé Barmy“.
Inspektor Barbarotti je vzhledem ke své rodinné situaci pověřen, aby se podíval na starý nevyřešený případ, který leží v policejním archivu v Kymlinge. Jenže pokud nemá na kusy rozsekanou oběť vraždy z roku 1989 na svědomí Ellen Bjarneboová, která byla za tento čin odsouzena a odpykala si jedenáct let ve vězení, tak kdo tedy? Inspektor Barbarotti je nucen vydat se na cestu Švédskem, která ho od statku poblíž Kymlinge, kterému se říká Malá Barma, zavede až k odlehlému penzionu v horách.


------------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 4. března 2022

KNIŽNÍ TIPY - Když teče krev - Stephen King (2021)


Když teče krev - Stephen King
2021, Beta-Dobrovský

Všichni ten den stáli a mlčeli. Dívali se smutnýma očima do tmy. Brzké ráno v továrně, ve které pracuji a zástup lidí u píchaček. Začala válka. Nechápali jsme. Bál jsem se otevřít internet, bál jsem se sundat sluchátka z uší, protože někteří z našeho druhu jsou opravdu zlí. Ono to tak bývalo vždy, jenže dnešní doba je taková, že jsou víc slyšet. Díky telefonům, díky sociálním sítím. Bohužel. Ještě před lety by je někdo rozumnější poslal v hospodě do prdele a byl by klid. Doba se změnila, jen zlo je pořád stejné. Znovu a znovu si nachází nové cesty, jak škodit, ubližovat. Možná právě proto se uchyluji ke knihám čím dál častěji. Novou povídkovou knížku od Stephena Kinga jsem dostal jako dárek k vánocům. A musím rovnou napsat, že se mi moc líbí. 

Přitom povídky nejsou zrovna útvar, který bych četl rád. Jenže King je King a i když občas slýchávám od zmlsaných čtenářů něco jiného, všechny čtyři příběhy si pamatuji a dokážu je stále odvyprávět. Hlavní myšlenky i nápady, zasazené do typického autorova světa, mě bavily, donutily k zamyšlení. Bylo pro mě hrozně příjemné sledovat volání do záhrobí, další pokračování s Hollyberry. Nějak jsem nezaznamenal, že by někdy spadl řetěz, že bych se nudil nebo nedej bože dostal rouhačskou myšlenku, že bych knihu odložil. Hrozně rád jsem se znovu a znovu zavíral se sluchátky na uších do své ulity. Ostřižený od války, utrpení, od debilních příspěvků známých, do kterých byste to nikdy neřekli. King má pořád nadhled, umí vystavět napínavé příběhy. Je to klasik, velký znalec lidských duší, jejich slabostí i bolesti.

Díval jsem se do tmy a přemýšlel jsem. Velmi brzy ráno, když byla ještě většina domů zahalena do černé, jsem kráčel ulicemi a v autobuse i tramvaji se mnou jely smutné obličeje, které se jindy smějou, nadávají na práci a vůbec v klidu žijí. Není mi příjemné vidět strach ve tvářích. Raději jsem rozevřel knihu a četl si. Bylo mi lépe v malém městečku v Maine. Jezdil jsem ve starých fordkách a přemýšlel, kdo z mých spolucestujících se živí strachem a bolestí. Ano, Holly tu byla se mnou a moje fantazie pracovala na plné obrátky. Stále a znovu musím obdivovat, s jakým zápalem a nadšením dokáže být King zajímavý, jak umí perfektně vykreslit postavy i jak zná reálie.

Svět se za poslední roky hodně změnil. Spousta lidí se odkopala a odhalila svoje stinné stránky. Možná právě proto si víc vážím těch normálních, hodných, opravdových. Nanic je přetvářka a klam, nanic jsou prázdná slova. Jak člověk stárne a je víc unavený, jsou pro něj chvíle pod lampičkou s knihou vonící novotou jedny z nejlepších, co poslední roky mám. Hýčkám si je jako vlastní děti a ženu. Myslím, že je to potřeba. Abychom přežili a nezbláznili se. Měl bych vlastně panu Kingovi poděkovat, protože mi znovu dodal ten úžasný pocit, že žiju. Nevím, vůbec netuším a ani si nechci představovat, co bude dál. Jedno vím ale jistě. Ke knihám jako je Když teče krev, se budu vždy rád vracet. Dodávají mi totiž sílu.

I odvrátil jsem zrak od knihy a viděl bolest. Nemusím do průvodu, nemusím mít vlaječku na profilu. Poslal jsem peníze a svou vlastní krev. Když totiž teče krev, tak to hodně bolí. Buďte silní! Děkuji za pozornost.

-------------------------------------------------------------------------------------
Čtyři dosud nepublikované povídky v souborném vydání, které v angličtině vyšlo v dubnu 2020, dostávají v éře světové pandemie nový rozměr.

Kromě očekávaných nadpřirozených hororových témat a nové pohledy na povahu zla jsou Kingovy příběhy podtrženy veskrze pozemskými strachy, jako jsou obavy z blížící se smrti. V jedné z povídek se Stephen King vrací ke svému oblíbenému hrdinovi – spisovateli, tentokrát neúspěšnému, a fanoušci předchozí „kingovky“ Outsider budou potěšeni návratem Holly Gibneyové ve třetí povídce.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 18. února 2022

KNIŽNÍ TIPY - Poslední lov - Jean Christophe Grangé (2020)


Poslední lov - Jean Christophe Grangé
2020, XYZ (ČR)

Pamatuji si to jako by to bylo dnes. Zase jsme byli s dědou v lese. Dal mi do rukou pušku a řekl, že musím být trpělivý. Srnci se přemnožili. Díval se na mě. Na krásné planině v ranním slunci. Nedokázal jsem to. Nemohl jsem vystřelit. Nešlo to. Jeho oči vidím dodnes. Když jsem začal číst Poslední lov od Jeana Christopheho Grangého, ihned jsem si na tenhle zážitek vzpomněl. Byl krásný a děsivý zároveň. Napětí, pach krve. V knize je hned na začátku zavražděn člen starého degenerovaného šlechtického rodu v Německu. V Černém lese. Komisař Pierre Niemans a Ivana Bogdanovičová jsou vysláni, aby spolu s německými policisty vše vyšetřili.

Začne se rozplétat příběh, který sahá do dávných dob (to mám moc rád). Nebudu vám napovídat, ale pokud jste viděli/četli Purpurové řeky, tak budete určitě spokojeni. Mimochodem, už tuším, u koho si můj další oblíbený francouzský spisovatel Minier bral inspiraci, způsob vyprávění je hodně podobný. Mám rád styl, jakým je kniha napsaná. Když Niemans vyšetřuje, tak si pořád představuju Jeana Reno, což je docela pochopitelné. Navíc se ponoříme i do německé historie, do světové války a to já také rád.

Není moc co řešit, knížka je neskutečně napínavá, zajímavá. Odsýpá, o akční scénky také není nouze. Hlavní vyšetřovatel je už opotřebovaný životem, občas vzpomíná, ale příběh má spád. Mám rád tyhle detektivy ze starý školy, kteří rádi řídí auta na benzín, pijí pivo, líbí se jim ženský. Četl jsem po večerech, byl jsem doma sám a chvílemi jsem se díval do tmy...ale to už bych vám napovídal. Jsou v téhle knížce scény, které si asi budu pamatovat navždy. Manželka mi říkala, že si musím knihu přečíst ihned po ní. Byla mým dárkem k vánocům a teď už ji s klidem můžeme probrat. Jsou v ní staré křivdy, temný les, lovci, kteří působí děsivě. 

Mám tentokrát opravdu velký problém o knize něco napsat, nic neprozrazovat a nenapovídat. Bylo by to ode mě sprosté. Jenže příběh je vystavěn tak skvěle, že mě od začátku do konce pohltil. Jestli máte rádi starou dobrou detektivní školu, jděte do toho. Podivná místa, kde se v určitých věcech zastavil čas a báli byste se sami v noci v lese, tak neváhejte ani chvilku. Musím zmínit i perfektní autorovu znalost jak lovu, tak historie. Je hodně znát, že si dal na sepsání opravdu záležet a nepodcenil vůbec nic. Stal se pro mě mistrem, který ve mě zanechal šrám.

Díky téhle knížce jsem uplaval svůj rekord v bazénu. Chodil rychle, zapomínal se najíst - šetřil jsem čas na čtení. Raději jsem pod lampičkou šustil stránkami, nevnímal nic okolo a pak se druhý den ráno cestou do práce neustále otáčel, ale to už bych vám zase napovídal. Byl jsem svým způsobem také celou dobu na lovu. A když jsem vše dočetl (vrah není zase tak překvapivý, ale o to nejde), zavřel jsem knihu, pečlivě ji zabalil znovu do obalu, vyndal záložku, podporující malé nemocné děti a dlouho, opravdu dlouho jsem se díval do noci. Přemýšlel jsem.

Proto pořád rád čtu. Cvičím si mozek, paměť. Jsem. Žiju. Jitřím fantazii. Poslední lov nelze jinak, než hodnotit hodně vysoko. V knížce je úplně vše potřebné pro to, aby se líbila všem fanouškům detektivek. 

Opět a znovu musím poděkovat za skvělé ohlasy na můj páteční čtenářský deník. Moc si toho vážím. Zdravím všechny knihomoly a knihomolky!

----------------------------------------------------------------------------------------------

Po téměř dvaceti letech přichází autor s pokračováním kultovního thrilleru Purpurové řeky. Komisař Pierre Niemans a Ivana Bogdanovičová vyšetřují vraždu bohatého švábského dědice, jehož tělo bylo nalezeno v Německu.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 11. února 2022

KNIŽNÍ TIPY - Později - Stephen King (2021)


Později - Stephen King
2021, Beta-Dobrovský

Téma rozmlouvání s mrtvými je poměrně ohrané. Už jsem o něm četl tolikrát, že když jsem si koupil po vánocích tuhle knihu, moc se mi do ní nechtělo. Jenže je pod ní podepsán sám mistr, od něhož mám tolik výtisků, že když bych je vyrovnal na sebe, sloupec bude větší než já. Mladý dospívající kluk, ve kterém se probudí schopnost vidět mrtvé, vypráví takovým způsobem, že jsem byl schopen vše přelouskat za jedno odpoledne a kus noci. Chytlo mě to hned od začátku a pořád mi vrtalo hlavou, kde se v Kingovi bere tolik fantazie? Jako bych se vrátil do doby, když jsem s ním začínal u titulů jako Žhářka, Osvícení, Řbitov zvířátek, To. 

Mistr hororu je už starý, ale pořád ve svých knihách neztratil svěžest. Hrozně dobře se čte, jako bych byl přímo v příběhu, díval se na jednotlivé postavy. Na jeho mámu, na Jamieho, na zkaženou policistku. Možná to už není na dnešní dobu nic šokujícího, ale pořád se nejedná jen o dobře odvedené řemeslo. King byl vždy velmi dobrý v reáliích a pak samozřejmě v popisu postav. Ano, i já kdysi býval podobným klukem. Jen jsem tedy neviděl mrtvé. A pokud ano, tak rozhodně nemluvili. Někde na hranici mezi fantazií, temnotou, fikcí a hororem. Perfektně odvyprávěno.

Stejně je to svým způsobem zvláštní. Pořád jsme různými záhadami přitahováni. Moc dobře víme, že existuje i něco jiného, než jen obyčejný materiální svět. Tušíme to, ale neumíme a asi ani nemáme pochopit. Já vím, je to jen knížka, ale věřte mi, že když jsem chodil po ulicích v našem městě, občas jsem si říkal, jestli jsou někteří živí a nebo už mrtví. Přemýšlel jsem o tom, opravdu ano. Možná je právě tohle důkazem, že je kniha opravdu dobrá. Mistr King si mě prostě zase namazal na chleba. Celý příběh, vyprávění Jamieho, plyne samozřejmě, automaticky, s nadhledem. Jako když jdete do hospody a celá společnost visí na rtech dobrému vypravěči. 

Tak jo, dnes svůj tip trošku zkrátím, protože se jedná vlastně o takovou pěkně zahnívající jednohubku. Bylo pro mě opět velkou ctí Mistře. Pevně doufám, že je ještě párkrát u podobných dobrot potkáme. Vlastně stačilo napsat - Máte rádi Kinga? Tak s chutí do toho, určitě neprohloupíte.

Děkuji moc za pozornost. Přeji vám dobrý zrak a jak jinak - spoustu napínavých zážitků s knihou.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------
Syn svobodné matky, Jamie Conklin, nechce nic víc než prožít obyčejné dětství. Jenže Jamie není obyčejné dítě. Jamie se narodil s nadpřirozenou schopností, matka ho ale nabádá, aby to tajil. Může vidět to, co nikdo jiný nevidí, a naučit se to, co se nemůže naučit nikdo jiný. Ale cena za užití této schopnosti je vyšší, než si Jamie dokáže představit. Zjistí to ve chvíli, když ho detektiv vtáhne do pronásledování vraha.

https://www.dobre-knihy.cz/pozdeji-590653.html

---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 28. ledna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Vrahova žena - Victor Methos (2021)


Vrahova žena - Victor Methos
2021 (2020), Kalibr

Byl jsem trošku na pochybách, že by se mi mohl líbit příběh z právnického prostředí. Kniha byla dárkem od mé skvělé dcery a neskutečně jsem si jej užil. Od začátku do konce. Někde v půlce se vše láme a od sériových vražd se přesouváme k soudu. Nečekal jsem, fakt že ne, ale druhá půlka je snad ještě lepší než první. O autorovi jsem vůbec nic nevěděl, jsem spíše konzervativní a málokoho si pustím do svého království. Čtení je přeci jen intimní záležitost a nerad si zvykám na nový styl vyprávění. Victor Methos mě ale opravdu mile překvapil.

Psát o knihách je jako popisovat obrazy nebo muziku. Ono to vlastně ani moc dobře nejde. Nejsem příznivcem krátkých vět, ve kterých diskutér (to je takový nechutný fenomén dnešní doby) vše odsoudí několika slovy. Všimli jste si, že dnes se spíš plive, než chválí? Zařekl jsem se, že budu jiný. Naschvál, jako nějaký rebel. Budu psát jen o muzice i knihách, které se mi líbí. Myslím si totiž, že život je příliš krátký na to, zaobírat se něčím, co mě nebaví. Mám rodinu, chodím do práce a času je málo. 

Stárnu a vypadá to, že s tím nic neudělám. Kolem mě to žije. Jsme hlasití, někdo by řekl i ukřičení. Proto musím číst jen knihy, které jsou napínavé, dokáží do mě zaseknout dráp. Autorem musí být dobří vypravěči, jinak se nechytám. Victor umí a opět zmíním jednu věc. Musí být neskutečně těžké popisovat ženské postavy. Jessika je hodně silná osobnost, sebevědomá a má toho za sebou opravdu spoustu. Žít se sériovým vrahem, vychovávat společnou dceru. Zajímavý nápad, který i když působí zdánlivě neuvěřitelně, tak je popsán tak, že jsem spolkl udičku a pan spisovatel si mě získal zcela na svoji stranu. 

Z rozhovorů a výslechů mrazí, násilné činy jsou popisovány realisticky, ale není to žádné přehnané rochnění se v krvi. Od začátku do konce jsem cítil napětí, řetěz nespadl ani jednou. A jako vždy jsem přemýšlel cestou do práce i na nudných poradách, jakým směrem se bude pokračovat? Zápletka, nečekané zvraty, několik momentů překvapení. Vše odsýpá rychle a hlavně se nikdo zbytečně nepitvá v právnických kličkách. Vysvětleny jsou tak, že je pochopí každý. Osobně se mi nejvíc líbí právě netypické prostředí, užívám si jednotlivé postavy. Třeba dcera je vykreslena opravdu ukázkově. Je to jako se dívat do tmy a zkoumat děsivé stránky lidské mysli. 

Asi se budu muset trošku polepšit, protože jsem možná až příliš konzervativní. Měl bych vyzkoušet nějaké nové autory, dát si novinky, o které bych před lety ani nezavadil. Pokusím se, ale zase nebojte, starého psa novým kouskům moc nenaučíte. Znám se. Ale Victor Methos si touto knihou získal mojí plnou pozornost. Schválně, zkuste jej. Pokud chcete něco neotřelého, zajímavého a poutavého, neváhejte. Jedná se opravdu o kvalitní thriller. To vám podepisuji vlastní krví. Vrahova žena je hodně silným, zajímavým, čtivým příběhem!
---------------------------------------------------------------------------------------------------

Strhující příběh o prokurátorce, která se musí vyrovnat s nejtemnější částí své minulosti a nejčernějšími obavami o budoucnost. Před čtrnácti lety byl manžel Jessiky Yardleyové odsouzen za několik brutálních vražd. Stálo ji spoustu úsilí si po tom všem se svou dcerou dát život zase dohromady a teď je uznávanou právničkou. Jenže když kdosi začne znovu zabíjet a provedením vražd kopíruje styl jejího bývalého muže, její děsivá noční můra se znovu probudí. FBI požádá Jessiku, aby se zapojila do pátrání po tomto napodobiteli. Jakmile jsou jeho motivy zřejmější, nový život, který si Jessica vybudovala, se začne hroutit. Jessica si musí položit otázku, komu může věřit a jestli je schopná vraha zastavit.
----------------------------------------------------------------------------------------------------


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 14. ledna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Imitátor - Daniel Cole (2021)


Imitátor - Daniel Cole
2021, Kalibr

Zvláštní úkaz, ty dnešní diskuze na internetu, nemyslíte? No já jen, že o Daniel Cole to s každou svou novou knihou neskutečně schytá. Na různých stránkách o literatuře, kde vše hodnotí lid. Jak prosté milý Watsone, asi už jsem fakt starej. Protože nová kniha Imitátor mě chytla a nepustila od začátku až do konce. A to i přesto, že námět soch z mrtvých těl není zase tak originální (viz. třeba vynikající Sochař smrti od mistra Cartera). Novinka je první knihou, kterou jsem od autora četl a musím říct, že je vynikající. Velmi čtivá, napínavá a v některých momentech i velmi vtipná. A to i přesto, že máme opět co do činění s hodně vyšinutým maniakem.

Asi bych se možná právě kvůli různým recenzím na internetu ke knížce nikdy nedostal, ale byly vánoce a moje milá krásná dcerka chtěla udělat tátovi radost. Venku jako každou zimu zuřivě pršelo a tak jsem si řekl, zkusím to a vyplatilo se. Doporučuji nečíst diskuze, problémem poslední doby je, že se každý vyjadřuje ke všemu, bez jakýchkoliv hlubších znalostí. Mě se na Imitátorovi (a to bylo právě nejvíc kritizováno) líbí, že autor umně odbíhá a vysvětluje co, kde a jak která socha znamená. Do řeckých a římských bájí, do starověku, k jednotlivým autorům. No ale, chápu, jsem stará škola, my se ještě podobné věci učili a četli je. Možná proto pro mě byl Imitátor tak zajímavý. 

Hrozně se mi líbí, jak si autor hraje se slovy, má vskutku hodně bohatou slovní zásobu. Stejně jako skvělý překlad. Opravdu jsem si tenhle příběh, i když hodně morbidní, hodně užíval. Tři vyšetřovatelé, všichni svým způsobem originální a osobití, mají své chyby, slabosti a zároveň se dokážou jako buldoci zakousnout a jít si za svým. Ano, policejní vyšetřování někdy trošku skřípe, sem tam je něco malinko přitažené za vlasy, ale tak je to v pořádku. Jinak by nebylo vyprávění napínavé a asi by ani nikoho nezajímalo. 

Vím moc dobře, že je autor slavný, jeho knihy se dobře prodávají. Nedivím se, získal si i mě, který jsem ve výběru nových spisovatelů konzervativní a jen tak někoho do svého světa nepustím. Daniel Cole má ale od teď dveře otevřené. Navíc jsem, a to je u mě dobré znamení, o každé kapitole knihy přemýšlel. Pořád jsem si říkal, jak se bude celé vyšetřování vyvíjet, jakým směrem půjde. Znáte to, už se vám chce spát, klíží se oči, přemáhá vás spánek. Dáte ještě několik stránek, ještě jednu kapitolu. Dobře, tak ještě jednu. Ne, tak poslední. Pak je ráno, svítá a vy jste rádi, že nemusíte zítra (tedy dnes) vstávat. Na otázku co jste dělali o dovolené, pak v práci záhadně mlčíte.

Ještě bych zmínil jednu věc. Londýn. Jeho uličky, galerie, parky, hřbitovy, tady všude se příběh odehrává a mě připadá, že vše doslova hmatatelně vidím před sebou. Jsem na místě. V tomhle je Daniel Cole nepřekonatelný. Shrnul bych to. Poslední roky nemá cenu číst diskuze, ani o knihách ani o filmech. Jsem už dost starý, abych věděl, co se mi líbí a co ne. Mám dost načteno a vybírám si, co chutná mě. Knížky by přeci, stejně jako hudba, filmy, obrazy a v Imitátorovi i sochy, měly dělat hlavně radost. Což je tedy v tomto případě trošku zvrácené, ale až si jej přečtete, tak pochopíte. Za mě se jedná o vynikající temný a zajímavý thriller.

Děkuji, že mě čtete a děkuji, že vůbec čtete! Držte se! Tak zase za týden u páteční čtenářské chvilky poezie.

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Nový krimi román od autora úspěšné série Hadrový panák – hrdinové se mění, napětí a akce nepolevují...

Píše se rok 1989. Detektivové Chambers a Winter pátrají po sériovém vrahovi se zvrácenou vášní pro nejznámější klasická sochařská díla: těla obětí stylizuje do jejich pozic. Během honičky za podezřelým přijde Chambers málem o život. Případ je odložen, pachatel se odmlčí. Sedm let poté se k vyšetřování vrací detektiv Marshallová, má k tomu totiž osobní důvody. Přemluví Chamberse a Wintera ke spolupráci, brzy však zjistí, že i vrah se chystá svou „sbírku“ zkompletovat. Kdo se stane jeho posledním, mistrovským dílem?


-------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 7. ledna 2022

KNIŽNÍ TIPY - Zlovůle - Jørn Lier Horst (2021)


Zlovůle - Jørn Lier Horst
2021, Kniha Zlín

Na úvod musím zmínit, že Jørn Lier Horst vystudoval kriminologii, filozofii a psychologii. Pracoval jako kriminalista a tak jsou jeho knihy o hodně víc uvěřitelné. Líbí se mi, že i Zlovůle je syrová, svým způsobem lidská. Je o zlu, o temnotě, které máme každý v sobě. A někteří jej nedokáží ovládnout. Uprchlý sériový vrah a jeho Komplic. Setkání s pozůstalými. Novinářka a její otec, který pracuje u policie už spoustu let. V norském prostředí, které autor velmi dobře zná, rozplétá postupně příběh, ze kterého mrazí. V doslovu je navíc napsáno, jakými případy se inspiroval.

Myslím si, že někteří netrpělivější čtenáři Zlovůli nepoberou. Protože v ní není žádný zázračně chytrý vyšetřovatel. Vrah je brutální, ale tak tomu u detektivek bývá. Jen s tím rozdílem, že se v  detailech Jørn Lier Horst zbytečně nevyžívá. Raději se soustředí na otázku, kde se vlastně zlo bere? Jasnou odpověď sice nedostanete, ale rozhodně vám bude napovězeno a pokud máte rádi spíše psychologické romány, budete si mlaskat. Stejně jako u předchozí knihy Poustevník (2013) jsem o celém příběhu často a dlouho přemýšlel. Čtu hodně a zajímavé je, že některé motivy se mi usadí v hlavě, jiné se objeví třeba až po několika letech. Možná je právě tohle to, co u knížek hledám. Zlovůle je napínavá, ale přeci jen trošku jiným způsobem, než býváme obvykle zvyklí.

Detektivové pracují ve skupině, dělají chyby, tady se asi do pečlivě vystavěné konstrukce otiskly autorovy vlastní zkušenosti. Samozřejmě, pořád jsme v Norsku, vše je neskutečně temné a chladné. Reálie jsou jako vždy vykresleny velmi přesvědčivě. To by ale nestačilo. Jørn je hlavně velmi dobrý vypravěč. Knížku jsem si koupil ještě před vánoci a díky shonu před svátky jsem se k ní dostal až ve chvíli, kdy ostatní sledovali pro mě osobně velmi nudné pohádky. Raději jsem za zachumlal do deky, rozsvítil lampičku a jal se spolu s Wistingem, Stillerem a Line přemýšlet, kdo by asi tak mohl být vrah. 

Většinou bývám dobrým odhadcem, tipařem a hlavního zlouna odhalím dávno předtím, než mi jej autor potvrdí, ale zde jsem tápal. Schválně, zkuste si knížku přečíst a uvidíte sami. Třeba vám taky sedne jako mě. Zrovna jsem si říkal, když jsem seděl pod stromečkem - vánoce jsou svátky klidu a míru a spousta knížek pod jedličkou obsahovala v názvu samou temnotu. Možná je to tím, že se mi líbí napětí, rád přemýšlím, odhaluji. A Jørn mi opět nedal nic zadarmo.

Jak sám říká - Tato kniha pojednává o zlu, o ochotě způsobovat jiným lidem bolest a utrpení. Je to vlastně svým způsobem velmi smutné, ale takový už život někdy bývá. Už se těším, až bude přeložena další autorova kniha do češtiny. Zlovůlí si mě totiž opravdu získal na svoji stranu a potvrdil si pozici mého oblíbeného spisovatele.


KNIŽNÍ TIPY - Poustevník - Jørn Lier Horst (2013):

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Nenapravitelný sériový vrah sedí za mřížemi – je možné, že ho ani ty nezastaví? Vězeň odsouzený na doživotí za vraždu dvou dívek se rozhodne policii ukázat, kam skryl nikdy nenalezené tělo třetí oběti. Připravená prověrka na místě se však zvrtne a vrah za dramatických okolností uprchne. Wisting i jeho kolega Stiller z oddělení dlouhodobě nevyřešených případů jsou přesvědčení, že mu pomáhal tajemný Komplic, jehož se dosud nepodařilo dopadnout. Stop je ale málo a času ještě méně. Když někdo unese mladou policistku, jde už o vteřiny.


---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 3. prosince 2021

KNIŽNÍ TIPY - V temnotě - Mike Omer (2019)


V temnotě - Mike Omer
2019, Cosmopolis

Většinou se mi nezdají žádné sny, ale po přečtení druhé knihy od Mika Omera, jsem je měl vskutku děsivé. Jeho popis toho, co se děje s člověkem, když je pohřbíván zaživa, je opravdu šílený a hmatatelný. Četl jsem jedním dechem, byl napnutý, překvapený. Sešly se tu všechny pocity, podle kterých považuji knihu za dobrou. Autor je opravdu skvělý vypravěč, dokáže být i ve všem tom marastu vtipný (scénky s Marvinem by klidně mohly aspirovat do nějaké komedie). Zoe je úžasná, Tatum také. 

Mám rád vyšetřovací dvojice, muže a ženu, kde to mezi nimi jiskří. Případ je opět velmi propracovaný, po každé kapitole jsem přemýšlel, kam by se mohl děj dále ubírat. Navíc píšu o death metalu, který se podobnými tématy často zaobírá a tak se staly některé pasáže velmi dobrou inspirací. Neviděl jsem, neslyšel, nevnímal. Jen jsem si četl. Děsilo mě vrahovo vysílání vražd v přímém přenosu. Uvědomil jsem si, jak je vlastně šílené, jakým způsobem lze dnes technologie zneužít. Mám neodbytný pocit, že něco podobného se doopravdy stalo. Určitě jsem o tom četl někde ve zprávách. 

Chodí mezi námi bohužel spousta šílenců. Mohl bych si číst jen komedie, obklopit se hezkými věcmi a vymazat zlo z celého života. Ale sami moc dobře víte, že to nejde. V dnešní době na nás šokující obrazy, příběhy, nenávist a jed útočí ze všech stran. Možná jsme už trošku otupělí. V temnotě je příběh, který se klidně mohl opravdu stát. Je svým způsobem hrozně lidský, obyčejný, syrový. A to se mi právě hodně líbí. Žádné nevysvětlitelné záhady, ani dokonalí vyšetřovatelé - supermani. Jen lidé z masa a kostí, se svými slabostmi.

Chytil jsem se, navnaděn předchozím V mysli vraha a kniha se mi líbí tak nějak stejně. Mám rád podobný styl vyprávění, ten chlad, temnou mysl dalšího magora, který měl samozřejmě zlé dětství. Vždycky pak přemýšlím, jestli by nebylo lepší podobné jedince izolovat, případně popravit. Ale to je na jinou diskuzi. Oceňuji i to, že Omer popisuje velmi citlivě reakce pozůstalých. Je vnímavý, empatický, i tyto vedlejší postavy jsou vykresleny opravdu reálně.

Představa, že mě někdo pohřbí zaživa, patří k těm nejošklivějším, co jsem četl. Ne že bych trpěl klaustrofobií, ale Omer popisuje vše tak neskutečně uvěřitelně, že jsem i já zavřený a bojuji o život. Ano, opravdu jsem měl několik ošklivých snů. Proč bych to nepřiznal, je to přeci také důkaz toho, že je kniha velmi dobře napsána. Ušel jsem za den něco kolem 20 km v lesích. Povídali jsme si s manželkou, jen tak, protože byl klid. Vzduchem poletoval sníh. Šli jsem kolem jednoho starého hřbitova. A já ji nemohl nic prozradit, protože knížku ještě nečetla. 

Pak přijdete domů a říkáte si, jak jsou ti obyčejní policisté (ne Zoe a Tatum) trošku tupí, vy už přeci tušíte! Protože už je vám teplo, vytvořili jste si v hlavě pokračování. Otáčíte další stránku a jste v Texasu. Noční můry ožívají, fantazie pracuje na plné obrátky. Psychologie vraha je  vykreslena ve velmi reálných barvách. Zoe má ale strach i o sestru, v minulém díle se totiž vrátil ještě jeden sériový vrah, kterého potkala jako mladá holka ze sousedství. Pošle jí fotku s její sestrou. A vy se pak bojíte, drásá vám to nervy a nemůžete se odlepit od stránek. Vše graduje a ani k tomu nejsou potřeba hektolitry krve a zaručeně geniální mozek. 

V temnotě a V mysli vraha považuji za jedny z nejlepších psycho thrillerů, co jsem v poslední době četl.


KNIŽNÍ TIPY - V mysli vraha - Mike Omer (2019):

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Video s dívkou drápající nehty víko své rakve patřilo k tomu nejhoršímu, co Zoe kdy viděla. Ještě víc ji však znepokojil popisek: Experiment číslo jedna.

Ona i její partner, zvláštní agent Tatum Gray, dělají, co mohou, aby našli monstrum stojící za šokujícím videem, ale brzy se na webu objeví další a je nalezena druhá mrtvá dívka. Zoe má navíc plnou hlavu jiného vraha, který ji pronásleduje od dětství a teď se zaměřil na její mladší sestru.

Vždy věděla, že ji práce může přivést předčasně do hrobu, ještě nikdy se ale neocitla v takovém nebezpečí.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 19. listopadu 2021

KNIŽNÍ TIPY - V mysli vraha - Mike Omer (2019)


V mysli vraha - Mike Omer
2019, Cosmopolis

I naše město bývalo kdysi klidné a nebál jsem se v něm. Jenže to se změnilo. Chodím do práce velmi brzy ráno a černé stíny snad nikdy nespí. Často se ohlížím za sebe a když jdu přes park, tak sleduji každý roh, keř. Necítím se bezpečně a to většinou potkám jen pár opilců, děvek a feťáků. Ne, nehovořím tentokrát o Chicagu, kde se odehrává detektivní příběh V mysli vraha, ale o městě, ve kterém žiju. Nicméně, autorovi se povedlo ve mě vyvolat podobné pocity.

Jak už tomu tak bývá, tak se při vyšetřování série vražd mladých dívek potkali přemýšlivá a schopná (mám rád takové silné ženy) forenzní psycholožka Zoe Bentleyová a speciální agent FBI Tatum Gray, který je popisován jako podivín, ale mě tak vůbec nepřipadá. Knihou se prolínají temné myšlenky samotného vraha a jeho vyšetřování. Vystavování balzamovaných těl je popsáno neskutečně opravdově. Tady mi stylem připomíná autor trošku mého oblíbeného Cartera. Koneckonců, já měl americké detektivky vždy trošku raději, než ty severské z Evropy.

Každý detektiv hledá hlavně motiv a zde je položena velmi dobrá otázka. Vražda se ukrývá v temných fantaziích vraha, v jeho zvrácených představách. Jen je na rozdíl od mnoha jiných zrealizuje. Bohužel. Krve je hodně, ale o to tu nejde v prvé řadě. Příběh je hlavně skvěle napsaný, poutavý, napínavý, nutí vás neustále pokračovat ve čtení. Něco na tom bude, protože když přestala v jedné ulici, kterou chodívám, ráno svítit lampa, nebylo mi to úplně příjemné. Přemýšlel jsem o knize a říkal si, jak je skvělé, že jsem si pro sebe autora objevil. Skvělé jsou i vtípky, které sem tam vylezou na povrch. Ano, zasmál jsem se, ale je to takové to přirovnání k černému humoru patologů.

Mám rád, když děj odsýpá, když má autor jasný směr a cíl. Zavést vás do konce. Knížka je v některých momentech nechutná, děsivá. Říkám si, že snad ani není možné, že by byl někdo tak zvrácený. Jenže pak na mě vyskočí na internetu článek s podobným činem a vše získá ještě šílenější kontury. Vždy mám raději, když se více popisuje charakter postav a psychologické pohnutky vraha, než jen laciný a co nejnechutnější popis hnusu. A to se zde právě děje. Je to krvavé, ale autor se v krvi zbytečně nerochní, když to není potřeba. Mike Omer mě zaujal natolik, že s napětím čekám i na jeho novou knížku V temnotě, která byla vydána letos (jdu si objednat zde: https://www.dobre-knihy.cz/v-temnote-557849.html).

Kolem mě zuřila nějaká epidemie nebo co, lidé se hádali do krve na sociálních sítích, planeta země se oteplila zase o nějaký ten stupeň. A já byl ve svém světě. Neřešil jsem věci, které vyřešit nemůžu a četl jsem si. Protože si pořád myslím, že když se odpoutám od všech těch obrazovek a dojdu se projít ven, pak si uvařím něco dobrého, sednu si a nasadím brýle, tak udělám pro svoji mysl víc, než kdybych plival kolem sebe jed o věcech, kterým nerozumím a ani nechci rozumět.

V mysli vraha je dle mého úsudku knížka, která by neměla chybět ve sbírce žádného příznivce dobrých detektivek. Je neskutečně podmanivá, chytře napsaná a čtivá. Jen se asi zase budu ohlížet neustále za sebe, až půjdu ráno za tmy do práce. Děkuji za pozornost! Přeji dobré chutnání, tahle thriller je fakt velká dobrota.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chicago. Tři ženy byly nalezeny uškrcené, nabalzamované a naaranžované v pózách, jako by byly živé. K případu je přizvána horlivá a sebevědomá forenzní psycholožka Zoe Bentleyová a podivínský speciální agent FBI Tatum Gray. Zoe se musí pokusit pochopit vrahovu motivaci, aby ho policie dokázala najít dřív, než zemřou další ženy. Během vyšetřování sama dostává podezřelé anonymní zásilky. Nikomu o nich neřekne, jejich obsah ale odkazuje k příšerným zločinům z minulosti. Z lovce se stává kořist a z minulosti děsivá přítomnost...



---------------------------------------------------------------------------------------------------

pátek 5. listopadu 2021

KNIŽNÍ TIPY - Jména mrtvých dívek - Eric Rickstad (2018)


Jména mrtvých dívek - Eric Rickstad
2018, Host

Běhal mi mráz po zádech. Celý den jsem sklízel tlející listí. V horách, na chalupě, kterou bylo potřeba zazimovat. Občas jsem našel nějaké mrtvé zvíře. A všude kolem byla mlha. Stejně jako v knize Jména mrtvých dívek. Závěr trilogie, díky níž jsem si objevil nového autora thrillerů. Vermont. Syrová příroda a sériový vrah. Bylo to hodně napínavé čtení. Byl jsem zase jednou podivínem, co nečumí do obrazovky, ale na stránky plné písmenek. Ve vlaku, v autobusu. Na zastávce, ale hlavně u kamen, v kterých praskalo dřevo. Vše se mi zase jednou spojilo v jedno. Všichni už kolem dávno spali a já odháněl můru od lampičky, abych mohl dál sledovat  napínavý příběh.

Eric Rickstad zná perfektně prostředí, o kterém píše. Všichni ti lovci, co učí své mladé dcerky střílet jeleny, dlouhé cesty lesem, sem tam nějaká dívka, co visí na stromě. K tomu striptýzové bary v Kanadě. Věřím mu každé slovo. Autor zná velmi dobře také všechny temné stránky lidské mysli. Umí je popsat a vystavět příběh, který se čte opravdu sám. Frank Rath i Sonja jsou mi sympatičtí. Jedná se přesně o ten druh vyšetřovatelů, které zkrátka musíte mít rádi. Vstával jsem brzy a sledoval srnce, co nám přišel na zahradu okusovat keře. Zatleskal jsem na něj a on se jen tak hrdě podíval. A já obracel stránku za stránkou. Až kamna vyhasla a nebylo na čem ohřát ranní kávu. 

Myslím si, že tahle knížka patří na dovolenou, na chalupu, někam do lesů. Kolem se možná odehrávala politika, nekonečné seriály, lidé se hádali, rozcházeli, chlápci s pupkem toužili po mladých dívkách s pružným tělem. Možná se někde v davu ukrýval i nějaký jedinec, který nebyl úplně v pořádku. Je prostým faktem, že když jsem jel domů, zbývalo mi jen pár stránek. Dočetl jsem a sledoval masu lidí kolem. V metru, na nádraží. Mám to takhle vždycky, když dočtu dobrou knihu. Přemýšlím o ní. Ještě nějakou dobu ve mě zanechává stopy. Přehrávám si ji jako nějaký film v hlavě. Otiskne se do mě a je pro mě znamením, že jsem volil dobře. 

Máte rádi napětí a thrillery, kterým se dá věřit? Syrové a ošklivé? Chladné a zlé? Jako lidé kolem nás? Možná jsem nenapravitelný optimista s reálným pohledem na svět, ale co se týká fantazie, tak té meze nekladu. Čtení mě pořád baví. Obohacuje je mě. Někdo detektivky nemusí, já je miluju. To napětí, očekávání, slepé uličky ve vyšetřování. Charaktery postav. A Eric Rickstad umí skvěle vyprávět. Kniha se mi četla tak nějak samozřejmě. Plynula a já byl součástí příběhu. Venku padalo listí a foukal vítr. Mezi kapitolami a prací jsem si chvilku vyšel vyčistit ještě víc hlavu ven. Nahoru na kopec. Něco se kývalo na stromě. Uff. Byla to jen ulomená větev. Ale představivost mi pracovala na plné obrátky. 

S knihami je to vlastně stejné jako s hudbou nebo obrazy. Každému se líbí něco jiného. Někdo má hlavu otevřenou a bohatou fantazii. Někdo ne. Jména mrtvých dívek jsou příběhem, který je velmi temný a smutný zároveň. Jako mlha, která je všude kolem. Přijdete domů a těšíte si, že si dáte kafe a trošku se zahřejete. A budete si číst. Celou knihou se vznáší taková zvláštní melancholie. Možná i právě proto mě Eric Rickstad tak bavil. 

Doporučuji všem tulákům po hvězdách, všem knižním nomádům, kteří mají rádi, když je mrazí v zádech a dokáží se do stránek zakousnout s nadšením buldoků. Děkuji všem za pozornost a zase za týden u páteční knižní chvilky poezie. 

o Ericu Rickstadovi na DEADLY STORM ZINE:



--------------------------------------------------------------------------------------------

Rickstad vytvořil hrůzostrašné prostředí srovnatelné s ikonickým městem Castle Rock Stephena Kinga.

V odlehlém městečku v severním Vermontu kdosi sleduje studentku Rachel Rathovou. Ta je přesvědčená, že jde o stejného muže, který před lety zabil její rodiče: Neda Preachera, sexuálního násilníka a vraha, jenž oklamal spravedlnost, vyvázl s nízkým trestem a teď se ocitl opět na svobodě.

Bývalý detektiv Frank Rath adoptoval svou neteř Rachel poté, co byli její rodiče brutálně zavražděni. Od té doby se Rath snažil Rachel před pravdou chránit. Teď mu však Preacher volá a vyhrožuje, že Rachel bude trpět jak fyzicky, tak duševně.

Když se objeví mrtvoly nelidsky mučených dívek a ztratí se jedna místní žena, přijme Frank Rath po letech služební odznak a spojí své síly s policejní vyšetřovatelkou Sonjou Testovou. Společně rozplétají nitky, které pojí nové zločiny se starými nočními můrami. Brzy zjistí, že skutečnost je ještě hrůznější, než si představovali — plná tajemství, temných tužeb a pokřivené, smrtící oddanosti.



---------------------------------------------------------------------------------------------------

TWITTER