Už jsem si myslel, že jsem na bolest zvyklý. Začala mi rozežírat vnitřnosti již před lety. Pomalu, postupně, jako zanícený zub. Budila mě v noci, trápila mě během dne. Bál jsem se podívat do zrcadla, stal jsem se svým vlastním stínem. Když už jsem vylezl ze své kobky, tak jsem trávil čas pouze ve stínu. Hnil jsem za živa, prokletý, rozežraný. Moji duši dávno obestřel strach. Nekonečný strach. A to jsem ještě nevěděl, že mě čeká něco horšího. Větší bolest, větší strach, větší temnota.
THE TEMPLE jsou kapelou z Nového Zélandu složenou z členů ULCERATE a ABYSTIC RITUAL. Jsou krvavým death black metalovým otiskem, cejchem, který je vám již při prvních setkáních vypálen rovnou do mozku. Deska je tajemnou, magickou, pochmurnou seancí pro vyvolávání sil z onoho světa.
Kapela se drží stylu, který se v posledních letech hraje v Austrálii a na Novém Zélandu. Navíc přidává neskutečně zběsilou, šílenou, chladnou a démonickou atmosféru. Skladby jsou napsány s účelem vás pohřbít zaživa. Za chladného rána, když už šly přízraky dávno spát. V nepropustné mlze, hned vedle márnice, muselo stát nahrávací studio a při skládání do toho musel mluvit samotný ďábel. Šest dlouhých kompozic, rozprostřených v mokvajících močálech nicoty. Nejhorší noční můry zhmotněné a s rozšklebenými tvářemi. Duchové dávno zemřelých, kteří se přišli pomstít. Obrazy, které při poslechu vidím, připomínají tu nejhnusnější galerii smrti. Dívám se na obal plný utrpení (David Glomba), užívám si mrazivě masivní zvuk (J. Saint Merat). Po formální stránce je samozřejmě vše v nejlepším pořádků. THE TEMPLE ale nejsou jen další kapelou v řadě, hrající black death metal. Jedná se spíše o absolutní esenci totálního nihilismu. O smutný výlet mezi staré katakomby. O návštěvu dávno opuštěného chrámu, kde jsou do stěn otisknuty děsivé vzpomínky. Je čas se vydat na poslední cestu. "The Temple" je albem, které mi rozežralo vnitřnosti. Hnisavý death black metalový opus!
Asphyx says:
I thought I was used to the pain by now. It started eating away at my insides years ago. Slowly, gradually, like an inflamed tooth. Woke me up at night, tormented me during the day. I was afraid to look in the mirror, I became my own shadow. When I came out of my dungeon, I spent my time only in the shadows. I was rotting for life, cursed, burnt out. Fear had long ago enveloped my soul. Endless fear. And I didn't know then that something worse awaited me. More pain, more fear, more darkness.
THE TEMPLE are a band from New Zealand made up of members of ULCERATE and ABYSTIC RITUAL. They are a bloody death black metal imprint, a brand that is burned straight into your brain upon first encounter. The album is a mysterious, magical, gloomy seance for summoning forces from the otherworld.
The band follows the style that has been played in Australia and New Zealand in recent years. In addition, it adds an incredibly frantic, crazy, cold and demonic atmosphere. The songs are written with the purpose of burying you alive. On a cold morning when the ghosts have long since gone to sleep. In the impenetrable fog, right next to the morgue, there must have been a recording studio, and the devil himself must have spoken into it while composing. Six long compositions, spread out in the swampy marshes of nothingness. The worst nightmares materialized and with faces scrunched up. The ghosts of the long-dead come for revenge. The images I see when I listen to them remind me of the most hideous gallery of death. I look at the cover full of suffering (David Glomba), enjoying the chillingly massive sound (J. Saint Merat). Formally, of course, everything is in the best of order. But THE TEMPLE are not just another band in the line, playing black death metal. Rather, they are the absolute essence of total nihilism. A sad trip among the old catacombs. A visit to a long-abandoned temple where horrific memories are imprinted on the walls. It's time to make one last journey. "The Temple" is the album that made my insides melt. A festering death black metal opus!
Ave GRAVE MIASMA! Greetings to the British underworld. About two months ago, I received your new "Abyss of Wrathful Deities" and I must say that it completely engulfed me. The recording has an incredibly captivating atmosphere. You come up with a full-length album after eight long years. Why did it take you so long? The novelty seems even darker and colder than the previous "Odori Sepulcrorum", was that the purpose?
Y: The ‘Endless Pilgrimage’ EP was released in 2016, therefore we were not dormant for eight years. As a band we do not operate by enforcing timelines on when we should record, as life circumstances and activities with other bands can often impede our efficiency in writing material. All of the tracks featured on ‘Abyss…’ were written from 2016 onwards. It is our most stylistically varied record, with each track conveying a particular atmosphere based on our influences of primitive mid-80s Death Metal (and our earliest recordings) to the slow and dark passages that were articulated on ‘Odori Sepulcrorum’ especially.
When I listen to "Abyss of Wrathful Deities", I feel like I'm in an old occult session. Once upon a time I experienced one here in the Czech Republic and I always remember it at while I am listening the record. I was a child and it left a mark on me for the rest of my life. Sound contributes a lot to the atmosphere. It is mysterious, dark, cold and at the same time glowing from the inside. Who is signed under the mix, mastering? How did you feel about going to the studio?
Y: Does this make you a Jilemnice Occultist, I wonder?! ‘Abyss…’ marks our third release recorded at Orgone Studios with Jaime Gomez Arellano (Paradise Lost, Angel Witch, Primordial etc), who we have known personally prior to GM was formed in 2002. We have become accustomed to the studio experience over time, particularly as a lot of preparation takes place beforehand via pre-production demos and numerous rehearsals. The benefit of the studio time is maximised during the mixing stage, where we are able to experiment more with additional instrumentation and synth layering.
GRAVE MIASMA music can be defined as a combination of black metal and death. Personally, I would add a little doom metal. You have a unique signature, riffs that no one else plays, or at least not in that way. You are very original to me. How does GRAVE MIASMA create new music? I would be interested in the process of creating a new song. Could you somehow define why you are different, recognizable?
Y: I take this as a very high compliment, particularly considering the abundance of bands that exist nowadays. I state this as a Death Metal maniac, and that is that a band requires some kind of distinguishing personality, character and conviction that can be discerned far above the stylistic influences that are usually simple to notice. Almost everything within the parameters of Death Metal has already been written, therefore it’s not a simple task to sound recognisable. However, we do not write material with originality in mind. The method is to focus on song structures, with tracks often undergoing several versions of arrangement until satisfaction is reached.
Additionally, we are not only influenced by Death Metal titans, but other genres of music. I think this is particularly evident when listening to some of our rhythmic tendencies which are incorporated without necessarily being aware of the theory behind them. To clarify this, we do not set out to write a riff in a particular time signature as, although we love Prog Rock classics, the way of writing is more intuitive than being knowledgeable of theory.
Both black and death metal are, by their nature, styles in which a lot of work is done with hatred, anger, darkness, madness, mystery. GRAVE MIASMA has long managed to portray these things through music. Where do you get inspiration from? Books, movies, the contemporary world? Do you have to be in a similar mood while creating this stuff?
Y: Sources of inspiration are numerous, with the list of books that have influenced me too long to list. Movies, or rather ‘scenes’ whether experienced with life or on screen, also provide abundant inspiration. The contemporary world too, in the sense that the mundanities and banalities of daily life are required as a polarity which increases the creative appetite when writing material. Ideas might come to mind when I am not near a guitar - always a frustrating occurrence - and nothing may develop when creating the most conducive settings for writing ugly riffs.
Death, life after life, darkness, occultism are also the subject of your lyrics. What are you talking about on "Abyss of Wrathful Deities"? Who is their author and how did they come about? Do you write them when music is finished or vice versa?
Y: Each track has a different theme. All lyrics were written by me apart from those to ‘Ancestral Waters’, which were predominantly written by R before departing the band. Tibetan dharma - that incredible synthesis between Tantric and Vajrayana doctrine and pre-Buddhist Bön influence - provides much of the inspiration. Usually lyrics take shape after the music is written, as rhythmic placement is of high importance. However, many themes and isolated lines of lyrics will have been formulated prior to any music being written.
The author of the coverart this time is Ars Moriendee. I admit that the only thing I know about him is that he comes from Brazil. Why him? The cover is really very good. Personally, I see there a demon watching me, but the interpretation may of course be completely different. What's yours? How did you get together with Ars and how does the cover relate to the music?
Y: Generally we opt to commission artists whose work is not so ubiquitous in the scene. We came across Pedro’s work and corresponded with him about visual references whilst providing him with the recorded material. As I am personally not artistically inclined, I would rather leave visual depictions of our music to hands with higher skill. There is not too much to interpret with the cover art, as it has some tantric themes laced with old-school 80s Metal characteristics. Whether it be votive Sumerian statues or the Boudhanath Stupa, I’ve always been interested in the importance and prominence that large, protruding eyes have had on religious and ritual art across the ages around the globe.
D. and Y. have been members of the band since 2006, it is from the very beginning of GRAVE MIASMA. But guitarist and bassist T. is a new member, am I right? Does that mean he is already a permanent member of the band? All I know about him is that he plays in the great MALTHUSIAN. Why him? Did he participate in the recording of the new album? And why did his predecessors leave?
Y: Both D. and myself have been in the band longer, if you count the formation of the band with the previous name, back in 2002. The third founding member, R., left at the end of 2019 having achieved everything he had intended to do so in active Metal, participating with Grave Miasma and Destroyer 666. T. joined the band in 2016, initially on bass and subsequently replacing R. on lead guitar in 2019 (although T recorded all bass instrumentation on ‘Abyss…’). He most certainly is therefore a permanent member of the band, as he is with Malthusian from Ireland, whom he joined at a similar time as being recruited by Grave Miasma.
In one interview, I read that you are influenced by mysticism, Kabbalah, cosmic energy. In the answer, you also mention Tibetan Buddhism, Lamaism. Lots of people hear black metal and they automaticaly connect it with Satanism. How do you perceive evil? Do you believe in the afterlife? Is Satan just a negation of everything for you? Or do you perceive everything more deeply? And how are your opinions reflected in the music? Do you have to be „upset“ if you want to create an "evil riff"?
Y: Evil is the uncontrollable force of chaotic hostility that exists within nature and man. Whilst not a theistic Satanist, I do not necessarily believe that Satanism is the negation of everything; but more akin to facilitating the power of adversarial energy to one’s advantage through the relinquishment of conventions, morality and sanity, in compliance with darker forces that must be understood in alliance. As I’ve attempted to articulate with the lyrical themes found on ‘Abyss of Wrathful Deities’, the principle of traversing to the next stage of afterlife by making fearsome deities as allies during the process of death can be seen as analogous to this same principle.
I usually find that ideas for dark and ugly riffs can come about through numerous sources of inspiration and mood. However, enhancing surroundings with some strong incense, candlelight and some form of inebriation can focus the intuition on expediting calls from the netherworld; which is how I imagine many classic 90s records were written!
I think the best feedback for any band is a live concert. I like a small club, which is really only available to fans of the band. I will enjoy music the most. How often does GRAVE MIASMA play gigs and how do you feel about the live presentation of your music? I see a black mass in front of me, an old abandoned church - and you play, it could be a great ceremony. Will there be a tour to support the new album?
Y: At the time of writing, the tour in March-April 2022 with The Ruins of Beverast and Fuoco Fatuo is still scheduled to take place. We did perform live three times in 2021, which was an incredible feeling considering how the global situation has deprived musicians and bands of this intrinsic practice.
A Grave Miasma performance tends to be a more primal and barbaric experience than the records. Material is usually played faster, shrouded in blood, smoke and leather.
We have been fortunate enough to have played live in a number of countries, however Czechia (and neighbouring Slovakia) has eluded us until now. It would be an honour to perform a ‘Death Metal Session’ in the land of some of our favourite bands.
Time is up. What are your plans for the future with GRAVE MIASMA? Where do you want to move the band? Is the goal to play alongside some famous bands, for example? Or at a famous festival? What are GRAVE MIASMA's dreams?
Y: Ever since the age of 6 and in awe of videos for Queen songs, I wanted to be in a band. Whilst we are very much an underground band with an underground mentality, we have taken the band far beyond what we anticipated when forming in 2002. On this journey we have shared the stage with a number of great bands who we have built strong and respectful personal relationships towards, and this is more significant than performing at a specific festival or with perhaps ‘bigger’ bands. As for our dreams, the thought is always on the song-writing process and the next recording.
Thank you so much for the interview. It's foggy and dark outside. I'll have to go to work in a moment. You probably know what I'm going to listen to along the way. Yes, your new album "Abyss of Wrathful Deities". When I walk around the cemetery, I think everything will combine into one great experience. I wish you all the best!
Recenze/review - GRAVE MIASMA - Abyss of Wrathful Deities (2021):
Ave GRAVE MIASMA! Zdravím do britského podsvětí. Asi před dvěma měsíci se mi dostala do rukou vaše novinka „Abyss of Wrathful Deities“ a musím rovnou říci, že mě zcela pohltila. Nahrávka má neskutečně podmanivou atmosféru. S dlouhohrajícím albem přicházíte po dlouhých osmi letech. Proč vám to trvalo tak dlouho? Novinka mi připadá ještě víc temná a chladná než předchozí „Odori Sepulcrorum“, bylo to účelem?
Y: EP "Endless Pilgrimage" vyšlo v roce 2016, takže jsme nebyli osm let v klidu. Jako kapela nefungujeme tak, že bychom si vynucovali časový harmonogram, kdy bychom měli nahrávat, protože životní okolnosti a aktivity s jinými kapelami mohou často bránit naší efektivitě při psaní materiálu. Všechny skladby obsažené na 'Abyss...' vznikaly od roku 2016. Je to naše stylově nejpestřejší nahrávka, přičemž každá skladba zprostředkovává určitou atmosféru vycházející z našich vlivů primitivního death metalu poloviny 80. let (a našich prvních nahrávek) až po pomalé a temné pasáže, které byly zachyceny zejména na 'Odori Sepulcrorum'.
Když „Abyss of Wrathful Deities“ poslouchám, tak si připadám jako při staré okultní seanci. Kdysi dávno jsem jednu zažil u nás v Čechách a pokaždé si na ni u desky vzpomenu. Byl jsem ještě dítě a zanechalo to na mě stopy po celý život. Atmosféře hodně přispívá zvuk. Je záhadný, temný, mrazivý a zároveň žhne zevnitř. Kdo je podepsán pod mixem, masteringem? S jakými pocity jste šli do studia?
Y: Stal jsi se Jilemnickým okultistou?! 'Abyss...' je naše třetí deska, kterou jsme nahráli v Orgone Studiu s Jaimem Gomezem Arellanem (Paradise Lost, Angel Witch, Primordial atd.), se kterým jsme se osobně znali ještě před založením GM v roce 2002. Na studio jsme si časem zvykli, zejména proto, že předtím probíhá spousta příprav prostřednictvím předprodukčních dem a četných zkoušek. Přínos času stráveného ve studiu se maximalizuje ve fázi mixování, kdy můžeme více experimentovat s dalšími nástroji a vrstvením syntezátorů.
Hudbu GRAVE MIASMA lze definovat jako kombinaci black metalu a deathu. Osobně bych přidal i trošku doom metalu. Máte jedinečný rukopis, riffy, které nikdo jiný nehraje nebo alespoň ne takovým způsobem. Pro mě jste velmi originální. Jakým způsobem tvoří GRAVE MIASMA novou hudbu? Zajímal by mě samotný proces vzniku nové skladby. Dovedl bys nějak definovat, proč jste jiní, odlišní, rozpoznatelní?
Y: Beru to jako velkou poklonu, zejména vzhledem k množství kapel, které v dnešní době existují. Tvrdím to jako death metalový maniak, a to, že kapela vyžaduje nějakou výraznou osobnost, charakter a přesvědčení, které lze rozeznat daleko dřív než vlivy stylů, které jsou obvykle snadno rozpoznatelné. V rámci parametrů death metalu už bylo napsáno téměř vše, proto není jednoduchým úkolem znít rozpoznatelně. My však nepíšeme materiál s ohledem na originalitu. Metodou je soustředit se na strukturu skladeb, přičemž skladby často procházejí několika verzemi aranžmá, dokud není dosaženo spokojenosti. Navíc nejsme ovlivněni pouze death metalovými titány, ale i dalšími hudebními žánry. Myslím, že je to obzvlášť patrné při poslechu některých našich rytmických tendencí, které jsou začleněny, aniž bychom si nutně uvědomovali teorii, která za nimi stojí. Abych to upřesnil, neurčujeme si, že napíšeme riff v určitém tempu, protože ačkoli máme rádi klasiky prog rocku, způsob psaní je spíše intuitivní než o znalosti teorie.
Black i death metal jsou ze své podstaty styly, ve kterých se hodně pracuje s nenávistí, se vztekem, temnotou, šílenstvím, tajemnem. GRAVE MIASMA se dlouhodobě daří tyto věci hudbou znázornit. Kde berete inspiraci? Jsou jimi knihy, filmy, současný svět? Musíte být pro skládání v podobném rozpoložení?
Y: Zdrojů inspirace je mnoho, seznam knih, které mě ovlivnily, je příliš dlouhý na to, aby se daly vyjmenovat. Filmy, nebo spíše "scény", ať už prožité naživo, nebo na plátně, také poskytují hojnou inspiraci. Také současný svět v tom smyslu, že všednost a banalita každodenního života jsou potřebné jako polarita, která zvyšuje tvůrčí apetit při psaní materiálu. Nápady mohou přicházet, i když nemám poblíž kytaru, což je vždy frustrující jev, ale stejně tak mě nic nemusí napadnout, i v tom nejpříznivějším prostředí pro psaní riffů.
Smrt, život po životě, temnota, okultismus jsou i námětem vašich textů. O čem jsou ty na „Abyss of Wrathful Deities“? Kdo je jejich autorem a jak vznikaly? Píšete je již na hotovou hudbu nebo obráceně?
Y: Každá skladba má jiné téma. Všechny texty jsem napsal já, kromě těch k "Ancestral Waters", které napsal převážně R před odchodem z kapely. Tibetská dharma - ta neuvěřitelná syntéza mezi tantrickým a vadžrajánovým učením a předbuddhistickým vlivem bönu - zajišťuje velkou část inspirace. Texty se obvykle formují až po napsání hudby, protože rytmické umístění je velmi důležité. Mnohá témata a izolované řádky textů však byly formulovány ještě před napsáním hudby.
Autorem obalu je tentokrát Ars Moriendee. Přiznám se, že jediné, co o něm vím je, že pochází z Brazílie. Proč právě on? Cover je opravdu velmi povedený. Osobně v něm vidím démona, který mě sleduje, ale interpretace může být samozřejmě úplně jiná. Jaká je ta vaše? Jak jste se dali s Arsem dohromady a jak obal souvisí s hudbou?
Y: Obecně se rozhodujeme pro umělce, jejichž díla nejsou na scéně tak rozšířená. Narazili jsme na Pedrovo dílo a dopisovali jsme si s ním o vizuálních referencích a zároveň jsme mu poskytli nahraný materiál. Jelikož já osobně nejsem výtvarně nadaný, raději bych vizuální ztvárnění naší hudby přenechal někomu schopnějšímu. U obalu není příliš co interpretovat, protože obsahuje tantrickou tematiku protkanou charakteristikami oldschoolového metalu 80. let. Ať už se jedná o votivní sumerské sochy nebo stúpu Boudhanath, vždy mě zajímal význam a důležitost, kterou měly, vyčnívající oči v náboženském a rituálním umění napříč celým světem.
D. a Y. jsou členy kapely od roku 2006, tedy od úplného začátku GRAVE MIASMA. Kytarista a basák T. je ale novou posilou, jestli se nepletu? Znamená to, že je již stálým členem kapely? Vím o něm jenom, že hraje ve skvělých MALTHUSIAN. Proč právě on? Účastnil se nahrávání nové desky? A proč jeho předchůdci odešli?
Y: Já i D. jsme v kapele déle, pokud počítám i vznik kapely s předchozím názvem v roce 2002. Třetí zakládající člen, R., odešel na konci roku 2019 s tím, že dosáhl všeho, co si předsevzal v rámci aktivního metalu, kdy se podílel na tvorbě kapel Grave Miasma a Destroyer 666. T. se ke kapele připojil v roce 2016, nejprve jako basák a následně v roce 2019 nahradil R. na postu sólové kytary (ačkoli T. nahrál všechny basy na "Abyss..."). Zcela jistě je tedy stálým členem kapely, stejně jako u irských Malthusian, k nimž se připojil ve stejné době, kdy byl naverbován do Grave Miasma.
V jednom rozhovoru jsem četl, že jste ovlivněni mystikou, kabalou, vesmírnou energií. V odpovědi zmiňuješ i tibetský budhismus, lamaismus. Spoustě lidí, když slyší black metal, ale vyskočí na mysli hlavně satanismus. Jak vnímáš zlo? Věříš na posmrtný život? Je pro tebe Satan jen negací všeho? Nebo vše vnímáš hlouběji? A jak se tvé názory promítají do hudby? Musíš být třeba naštvaný, pokud chceš složit „zlý riff“?
Y: Zlo je nekontrolovatelná síla chaotického nepřátelství, která existuje v přírodě i v člověku. Ačkoli nejsem teistický satanista, nevěřím nutně, že satanismus je popřením všeho, ale spíše se podobá podpoře síly nepřátelské energie ve svůj prospěch prostřednictvím vzdání se konvencí, morálky a zdravého rozumu v souladu s temnými silami, které je třeba chápat ve spojenectví. Jak jsem se pokusil vyjádřit pomocí lyrických motivů, které se nacházejí na albu "Abyss of Wrathful Deities", princip přechodu do dalšího stádia posmrtného života tím, že si děsivá božstva uděláme jako spojence během procesu smrti, lze považovat za analogický tentýž princip. Nápady na temné riffy se mi obvykle rodí z mnoha zdrojů inspirace a nálad. Nicméně obohacení okolí o nějaké silné kadidlo, světlo svíček a nějakou formu opilosti může soustředit intuici na urychlení volání z podsvětí, tak nějak si představuji, že vzniklo mnoho klasických desek z 90. let!
Myslím, že pro každou kapelu je nejlepší zpětnou vazbou živý koncert. Já mám nejraději malý klub, na který přijdou opravdu jen fanoušci kapely. Užiju si tak hudbu nejvíce. Jak často hraje GRAVE MIASMA a jak vnímáš živou prezentaci vaší hudby? Úplně před sebou vidím černou mši, nějaký starý opuštěný kostel - a vy hrajete, mohl by to být skvělý obřad. Bude turné na podporu nového alba?
Y: V době psaní tohoto rozhovoru je naplánováno turné s kapelami The Ruins of Beverast a Fuoco Fatuo na březen a duben 2022. V roce 2021 jsme skutečně třikrát vystoupili naživo, což byl neuvěřitelný pocit vzhledem k tomu, jak globální situace připravila hudebníky a kapely o tuto neodmyslitelnou součást. Vystoupení Grave Miasma bývá oproti nahrávkám primitivnější a barbarštější zážitek. Materiál se obvykle hraje rychleji, zahalený do krve, kouře a kůže. Měli jsme to štěstí, že jsme hráli živě v řadě zemí, nicméně Česko (a sousední Slovensko) nám dosud uniká. Bylo by nám ctí odehrát "Death metalovou seanci" v zemi některých našich oblíbených kapel.
Čas se chýlí ke konci. Jaké plány máte s GRAVE MIASMA do budoucna? Kam chcete kapelu posunout? Je cílem si zahrát třeba po boku nějaké slavné smečky? Nebo na nějakém slavném festivalu? Jaké mají sny GRAVE MIASMA?
Y: Už od svých šesti let, kdy jsem obdivoval videoklipy k písním skupiny Queen, jsem chtěl být v kapele. Ačkoli jsme do značné míry undergroundová kapela s undergroundovou mentalitou, posunuli jsme kapelu daleko za hranice toho, co jsme předpokládali při jejím založení v roce 2002. Na této cestě jsme sdíleli pódium s řadou skvělých kapel, ke kterým jsme si vybudovali silné a respektující osobní vztahy, a to je významnější než vystupování na konkrétním festivalu nebo s možná "většími" kapelami. Co se týče našich snů, myslíme vždy na psaní nových skladeb a další nahrávání.
Děkuji moc za rozhovor. Venku je mlha a tma. Za chvíli budu muset do práce. Asi tušíš, co budu cestou poslouchat. Ano, vaše nové album „Abyss of Wrathful Deities“. Až půjdu kolem hřbitova, myslím, že se mi vše spojí v jeden skvělý zážitek. Přeji vám jen vše dobré a ať se vám daří i v soukromí!
Recenze/review - GRAVE MIASMA - Abyss of Wrathful Deities (2021):
"Hej, volám Zemi!" "Jste tam?" "Slyšíte mě?" "Cože? Ne, nejsem bůh, jsem vaše svědomí. Ničili jste všechno už příliš dlouho. Jste odsouzeni k vymazání!" "Raz, dva, tři, připravte se!"
Pokaždé, když slyším nějakou novou hudbu od VOIVOD, tak si připadám, jako bych létal. Vznášel se a nechával svoji fantazii vytvářet nové a nové obrazy. Originální skupina, která přichází letos s albem "Synchro Anarchy". Tentokrát ve své složitější, komplikovanější a více "psycho" podobě. Mám je tak nejraději. "Že jsem tak smělý, kdože má to tlačítko ke zničení Země?" Poslouchám a opět si uvědomuji, že jsme jen zrnkem v nekonečném vesmíru.
Vždycky mě fascinovala určitá lehkost, se kterou skladby plynou. Novinka není výjimkou. Je určena pro všechny věrné fanoušky. Pro všechny, kteří mají rádi jedovatý vokál, riffy ostré jako břitva, dunivé bicí a atmosféru srovnatelnou opravdu snad jen s apokalypsou, která přijde z hlubin temnoty. VOIVOD si kdysi vymysleli svoji vlastní disciplínu, hudební styl. Určili směr metalových dějin a vypilovali jej k dokonalosti. To by ale bylo málo, přidávají navíc kovové chvění, spoustu pozitivních i negativních vibrací. Pokud jste vnímavější posluchači jako já a dáte hlavně na pocity, budete určitě spokojeni. Hrozně mě baví rozplétat pavučiny, kterými je album pokryto. Novinka má ten správný drive, nakumulovanou energii. Navíc je svěží, neotřelá, svým způsobem staro-školská i moderní zároveň. Určena je pro posluchače s bohatou fantazií, pro lidi, co rádi a často přemýšlí. Mimochodem, kreslené černobílé obaly od bubeníka Awaye se mi neskutečně líbí a k tomu, co VOIVOD hrají, neskutečně sedí. Jako bych se vrátil do doby, kdy jsem četl staré dobré sci-fi autory. "Hej, volám Zemi!" "Jste tam?" "Slyšíte mě?" Posílám vám deskou "Synchro Anarchy". Tak se alespoň na nějakou dobu vybodněte na války, hádky, zbytečnosti, přidejte pořádně volume a usmívejte se. Nová nahrávka se totiž opravdu skvěle poslouchá. Na počátku byl stvořen vesmír. Hodně lidí to naštvalo a všeobecně to bylo považováno za chybný tah. Pak přišli VOIVOD. Vesmír už nikdy nebyl takový jako dřív. Dokonalá esence temné energie!
Asphyx says:
"Hey, I'm calling Earth!" "Are you there?" "Can you hear me?" "What? No, I'm not a god, I'm your conscience. You've been destroying everything for too long. You are doomed to be erased!" "One, two, three, get ready!"
Every time I hear some new VOIVOD music, I feel like I'm flying. Floating and letting my imagination create new and new images. An original band that comes out this year with the album "Synchro Anarchy". This time in its more complex, complicated and more "psycho" form. I like them best that way. "For being so bold, who has the button to destroy the Earth?" I listen and realize once again that we are but a speck in an infinite universe.
I've always been fascinated by a certain ease with which the songs flow. The new one is no exception. It's for all the loyal fans. For all those who like venomous vocals, razor-sharp riffs, thunderous drums and an atmosphere comparable only to the apocalypse that comes from the depths of darkness. VOIVOD once invented their own discipline, a musical style. They set the course of metal history and honed it to perfection. But that wouldn't be enough, they add extra metallic shivers, lots of positive and negative vibes. If you're a more perceptive listener like me and put feelings first, you'll definitely be satisfied. I thoroughly enjoy untangling the webs that the album is covered in. The new album has the right drive, accumulated energy. Moreover, it is fresh, novel, in a way old-school and modern at the same time. It is intended for listeners with a rich imagination, for people who like to think often. By the way, the cartoonish black-and-white covers by drummer Away are incredibly pleasing to me, and they fit incredibly well with what VOIVOD are playing. It's like being transported back to a time when I used to read good old sci-fi authors. "Hey, I'm calling Earth!" "Are you there?""Can you hear me?" I'm sending you a Synchro Anarchy record. So at least for a while, ditch the wars, the arguments, the uselessness, turn up the volume and smile. The new record is really great to listen to. In the beginning, the universe was created. It pissed a lot of people off and was generally considered a bad move. Then came VOIVOD. The universe was never the same again. The perfect essence of dark energy!
o VOIVOD na DEADLY STORM ZINE/ about VOIVOD on DEADLY STORM ZINE:
Poslední dobou ztratili lidé schopnost radovat se z obyčejných věcí. Z ranní mlhy na hřbitově, z klasického pohřbu do země. Jsem moc rád, že ještě existují kapely jako SYMBTOMY, které sází na poctivou hrobnickou práci, na oheň v srdci, na dlouhé noci v opuštěných temných márnicích. Death metal není jen hudba, je to životní styl, pohled na pomíjivost našich životů. Jsme jenom prach a v prach se obrátíme.
Představte si pískovcový náhrobek, na kterém se podepsal zub času. Je na něm napsáno SYMBTOMY. Jméno kapely, která bezezbytku ctí staré pořádky. To by ale samo o sobě nic neznamenalo, podobně dnes i v historii hrála spousta skupin. Jenže pánové a dáma na to jdou přeci jen trošku jinak. Díky novým technologiím jsme i ze smrti udělali průmyslovou výrobu. DEMO#2 je jiné, prašivé, poctivé. Jako když se jdete rozloučit se svým vlastním tělem na patologii.
Na předchozím DEMO#1 (recenze odkazována dole pod článkem) se SYMBTOMY pohybovali převážně někde v severských lesích, ovlivněni hlavně švédskými kapelami. DEMO#2 je odlišné v tom, že v něm je ještě víc cítit i smrad rozkládajících se mršin odněkud z floridských močálů (Heavy Metal HM-2 stále přítomen). I zvukově je novinka surovější, syrovější, morbidnější, drsnější. Již prvním songem vás kapela přivítá (stejně jako vždy na skvělém obalu - Jakub N. Rusek) na opuštěném hřbitově. Vytrhnou vám vnitřnosti za asistence nikoho menšího, než je Rick Rozz (ex. MASSACRE, ex. DEATH). Pokračujeme dál a máme tu druhý hřeb do rakve a Johna Walkera (CANCER) za mikrofonem. Masakr! Mě osobně se ale nejvíc líbí třetí zásek ve společnosti Maxe Otery (MERCYLESS) - zpěv. Procházím se mezi náhrobky nakláním hlavu na stranu, protože mimo hudby slyším i šepot nemrtvých. Je to pro mě jasné znamení, že SYMBTOMY opět nenechali nic náhodě a předhodili mezi nás kus zahnívajícího masa, které jen tak neomrzí. Nesvatá trojice skladeb je doslova nasáklá nadšením pro poslední věci člověka, odhodlaností, touhou vystřelit vám mozek z hlavy (ta brokovnice je skvělá!). Dívám se do tmy a v kostech cítím chlad. DEMO#2 není jen hrubým neotesaným smrtícím kovem vysoké kvality, ale také zlou noční můrou, která se vám bude každou noc vracet. Hledal jsem něco, co bych mohl vytknout, ale nemám slov. Jsme totiž jedné krve, já i SYMBTOMY. Old school death metalová exhumace par excellence!
Asphyx says:
Lately, people have lost the ability to rejoice in ordinary things. The morning mist in the cemetery, the classic burial in the ground. I'm so glad that there are still bands like SYMBTOMY, who rely on honest grave digging, on the fire in the heart, on long nights in abandoned dark mortuaries. Death metal is not just music, it's a lifestyle, a look at the impermanence of our lives. We are but dust and to dust, we shall return.
Imagine a sandstone tombstone with the ravages of time on it. It says SYMBTOMY. The name of a band that reveres the old ways without fail. But that wouldn't mean anything in itself, as many bands have played similarly today and throughout history. But the gentlemen and the lady are going about it a bit differently. Thanks to new technology, we've turned death into an industry. DEMO#2 is different, scratchy, honest. It's like saying goodbye to your own body in pathology.
On the previous DEMO#1 (review linked at the bottom of the article) SYMBTOMY were mostly somewhere in the Nordic forests, influenced mainly by Swedish bands. DEMO#2 is different in that the stench of decomposing carcasses from somewhere in the Florida swamps (Heavy Metal HM-2 still present) is even more prominent. Even sonically, the novelty is rawer, rawer, more morbid, harsher. With the very first song, the band welcomes you (as always on the great cover by Jakub N. Rusek) to an abandoned cemetery. They will rip your guts out with the assistance of none less than Rick Rozz (ex. MASSACRE, ex. DEATH). Moving on, we have the second nail in the coffin and John Walker (CANCER) on the mic. Massacre! Personally, though, I like the third cut best in the company of Max Otera (MERCYLESS) - vocals. I walk among the tombstones, tilting my head to the side because I can hear the whispers of the undead outside the music. It's a clear sign to me that SYMBTOMY has once again left nothing to chance and have thrown a piece of rotting meat among us that just won't get old. The unholy trinity of songs is literally soaked in enthusiasm for the last things of man, determination, the desire to blow your brains out (that shotgun is great!). I stare into the darkness and feel the chill in my bones. DEMO#2 isn't just a crude unpolished high-quality death metal, it's a wicked nightmare that will come back to you every night. I've been looking for something to criticize, but I'm at a loss for words. For we are of one blood, I and SYMBTOMY. Old school death metal exhumation par excellence!
Za tohle setkání mohu já, nikdo jiný. Sezval jsem všechny dohromady jak nějaká bába dohazovačka. Michal už s Blankou chodil, ale radioamatér Petr byl nesmělý. Jak taky jinak, pořád zavřený ve svém kutlochu, kde se bavil raději s lidmi z éteru, než s těmi z masa a kostí. Chlapci, vždyť na holkách je tak skvělý, že krásně voní, jsou přítulný. Jasně, pak jsou zpocený a některý dokážou být i pěkně nechutný, ale to je reálný život. Přijdu pozdě, prý se dlouho čančaly. Představím Petra a Markéta si k němu ihned sedne. Zajímavý, jak si některé dvojice sednou během několika minut. Jsem ve svým živlu a jedním z témat je samozřejmě chlast. Vyprávím nekonečnou řadu příběhů z Boleslavi, jen se záměrně vyhnu těm smutným. Ty by nikoho tenhle skvělý večer nezajímaly.
Když nás vidí a slyší náš řehot nějaká děvčata od vedlejšího stolu, zeptám se, jestli si nechtějí přisednout. Asi jsou znuděný, taky studujou práva. Po několika okamžicích ale zjišťuji, že jsou namachrovaný princezny. To jsem pak nepříjemnej a protože nesednou nikomu z naší vybrané společnosti, víceméně je odeženu několika nechutnými slovy. Prohlásí něco o chudácích ze strojárny a odejdou. Právničky nebrat, shrneme celou epizodu a ještě víc se začneme usmívat na ty naše krásný a skvělý budoucí učitelky. Sedím opět mezi dvěma pořádně prdelatýma a smějeme se jako blázni. I jde kolem nějaký jejich spolužák, takový prototyp budoucího učitýlka. Asi hodnej kluk, přisedne si a je tichý jako voda v jezeře. Je mi ho trošku líto, tak ho vyzvu několikrát ke slovu. Nejdřív se moc nechytá, pak začne smutně vyprávět o tom, že ho žádná nechce. Vynadám mu, ty vole, těmahle kecama každou jen odradíš, žejo holky.
Mám nacamráno, když nás povolají do jednoho studentskýho klubu. Jak jsem již několikrát zmiňoval, já tyhle podniky moc nemusím, ale jdu. Co mi taky zbývá jinýho. Na chodbách stojí i někteří mí spolužáci. Mají na sobě šály, hloubavé pohledy a vedou dlouhé filozofické debaty s děvčaty, které by asi chtěly spíš něco jiného. Alespoň mi to řeknou naše holky, když jdou na záchod a zaslechnou smutná vyprávění na hajzlících. Přijde výčepák a že prý jsme veselí a určitě bychom se rádi zúčastnili pivní soutěže. Jsem proti, nejsem moc soutěživý, ale všichni, že jako jo, tak prostě jdu. Co mi zbývá jiného. Dostaneme takový divný kartičky, na který nám mají zaznamenávat počet piv a čas. Taky mapku. Řeknu něco o píčovině a že jsem unavenej z brigády. Raději bych seděl, chlemtal a povídal si. Nikdo mě ale dávno neposlouchá. Tak jdu.
Soutěž spočívá v tom, že chodíte po plzeňských klubech a hospodách a pijete pivo na čas a na množství. Michal i Petr udělají zásadní chybu. Machrují před holkama a dávají si na prvních stanovištích navíc rum. Mluvím jim do duše, ale jak známo, když se chlapi opijou, moc s nimi řeč není. Jak nejsem fakt soutěživej, tak ztratím kartičku a seru na to. Ale vše absolvuji v plné míře. Nevyhraju, zase takovej piják nejsem, ale řekněme do desátého místa bych byl. Vyhlásí se vítězové a pak padne Michal hlavou na lavici a omdlí. Odtáhneme ho na záchody, oplachujeme vodou, ale pranic to nepomáhá. Upadne navíc i Petr a tak to za chvilku vypadá v klubu jako po bouračce autobusu. Nadřu se jako kůň. Taky se pobliju a nevím, jestli je to nechutnou kombinací různých druhů piv a nebo námahou. Co ale s klukama? Nemůžeme je probudit.
Sedíme u nich a přemýšlíme, jak je přenést na kolej. Přivolaný taxík nás odmítne a seřve, že jsme debilové. Já nerad jezdím taxíkama. Nesnáším to. Ale je to fakt daleko. Nedá se nic dělat. Zvedneme je, holky jsou dávno střízlivý a snažíme se je odtáhnout. Jenže znáte to. Oni mi ti filutové osahávají holky, vůbec nechodí rovně a nepomáhá na ně nic. Občas nám utečou, skákají do vozovek, řvou a vůbec dělají ukázkové opilecké kousky. Jsem zpocenej a ustaranej. Michal je za děsnýho rebela, protože mi vleze v nestřeženém okamžiku do popelnice, děsně smrdí a nechce ven, protože je prý ztracený štěně. Musíme ho vysypat. Mezitím vyleze Petr na kontejner se sklem a volá do vyhozené šlupky od banánu. Nadává nějakýmu kamarádovy z éteru. Je to šichta, hrozná práce. Taky přijedou policajti a já musím pod jejich dohledem vše uklidit. Michala i Petra nám naloží do auta a odvezou, prý na záchytku. Nepomáhají žádné prosby.
Už jste dneska desátí, mě by zajímalo, kterej kretén vymyslel tu vaši soutěž. Turbo beer cup je koukám známý i na plzeňské záchytce. Čekáme nekonečnou dobu, na lavičce před domem. Až skoro do poledne. Jsem utahaný, stojí mě to neskutečný peníze a pořád přemýšlím nad tím, jak jsou ty holky učitelský skvělý, protože se mnou zůstanou. Nadávají, ale jsou tu. Koupím jim snídani, pak oběd a už jsou tu, oba naši hrdinové. Mají výčitky, ale jinak jsou děsně roztomilí. Půjdeme na pivo, zeptám se jich, ale vzhledem k tomu, že jen můj dotaz stačí k tomu, že se oba zeblijou jako alíci, tak prý ne. Připadám si jako jejich fotřík. Pořád mi děkují, omlouvají se holkám. Stydí se. A tak jim řeknu, že je to dobře, že se takhle vyndali hned na prvním pořádném setkání, protože už odhalili všechny své temné stránky a nikoho už nic nepřekvapí.
V bufáči mají topinky a kofolu. Jsou bledí jako mrtvoly. Moje prdelatý učitelky si je pak rozeberou a odvedou do pokojů. Tam o ně pečují jako matky o nezbedné syny. Ani se pak nedozvím, jestli se k nim v posteli přitulili a nebo fakt jen všichni spali. Když odejdou, dám si v klidu jednoho vyprošťováka. A když vylézám, velice pohrdlivě na mě pokřikují slečny z práv, které mě opět potkají. Jsem zase sám. Jako kůl v plotě. Asi jsem se měl taky opít jako carskej důstojník. Fakt že jo, mohl jsem se teď tulit k jedné z učitelek a bylo by mi fajn, ale to já ne, nejsem soutěživej a Turbo beer cup bych stejně nevyhrál, i kdybych se soustředil. Mám v sobě takovou zvláštní záklopku, která mi nedovoluje pít přes míru. Rozuměj fakt hodně přes míru. Byl to vlastně hrozně veselý večer. Jen pořád nevím, kde na mě čeká ta pravá. A to jsem se fakt tak snažil. Zapálím si, přitáhnu křiváka k tělu a jdu na kolej. Je mi tak nějak divně, z té samoty jsem smutný.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
Stejně se pokaždé ohlédnu. Každé ráno, když jdu kolem krásného stromu. V jeho korunách sídlí zpěvní ptáci a jaro je na dohled. Všechno kvete, ve vzduchu je cítit probuzení. Přesto mám stále divný pocit. Něco, co ve mě hlodá. Zlá vzpomínka na postavu, oběšenou, s vyplazeným jazykem, s vypoulenými bulvami. Posmrtné křeče dávno dozněly a já se nemohl hnout z místa. Scéna jak vystřižená z dobrého brutálního death metalu, co říkáte?
Ano, je to tak, poslouchám novou desku německých starověrců ABRASIVE. Temnota a tlak, řezné rány, které vnímáte i po mnoha letech. Oběšenec, který se zase kývá do rytmu. Opět v tradičním, klasickém stylu. S neutuchající vírou v pravou bolest. Nechte si chutnat!
ABRASIVE se stále pohybují mezi mantinely, které kdysi nastavily kapely jako SINISTER, DEICIDE, SUFFOCATION, SEVERE TORTURE, PUNGENT STENCH, CANNIBAL CORPSE. Neobjevují nic nového, drží se svého kopyta a dělají to moc dobře. Pro mě je stejně nakonec nejdůležitější, aby mě deska bavila poslouchat. V dnešní době toho stejně již příliš nového nevymyslíte. Němci se zaplať Satan vyhnuli velmi častému prohřešku v tomto stylu - nejsou stereotypní a monotónní, což se zase tak často podobným smečkám nestává. Všemu dodává na uvěřitelnosti masivní a hutný zvuk, nápady jsou ohlodané sice až na kost, ale jsou úderné, mokvající a mají v sobě potřebný záhrobní efekt. Možná jste také někdy odváželi oběšeného na pitevnu. Mluvili s ním a ptali se ho proč? Když jste pak rozřízli jeho tělo do písmene T, asi jste tušili, proč si vzal život. Vnitřnosti rozežrané a zkroucené v křeči. Mé pocity z poslechu "Edge of Darkness" jsou velmi podobné. Stejně se pokaždé ohlédnu. Něco ve mě hlodá. Zlá vzpomínka na postavu, oběšenou, s vyplazeným jazykem, s vypoulenými bulvami. Posmrtné křeče dávno dozněly a já se nemohl hnout z místa. Teď už vím, teď jsem si jistý. Je to tahle deska, kterou rád a často poslouchám. Při práci, při cestách nebo jen tak doma, když potřebuji nahlédnout na onen svět. Brutální death metal nasáklý zkaženou krví!
sumarizace:
Riffy jsou ostré a bolestivé, bicí tlačí stejným způsobem. Letošní nahrávka je zároveň temnější a zase o nějaký řád propracovanější. Jen mi trvalo delší dobu se do ní dostat.
"Edge of Darkness" je kouskem death metalového zla ve stylu SINISTER, DEICIDE, SUFFOCATION, SEVERE TORTURE, PUNGENT STENCH, CANNIBAL CORPSE. Je hodně neurvalou, šílenou deskou, která je zároveň velmi propracovaná, s vynikajícím zvukem i obalem. Osobně se mi asi nejvíc líbí všude přítomná temnota a takový ten hnilobný odér, který se asi nedá ani naučit. V kapele musí fungovat vzájemná chemie, smečka musí lovit a zabíjet spolu. Z ABRASIVE doslova dýchá radost z hraní jako takového. Když si pak přidáte ještě vynikající řemeslnou zručnost, není co řešit. Je sice pravda, že oproti minulé nahrávce jsem byl zpočátku lehce zmatený, ale to bych přisuzoval větší složitosti skladeb. "Edge of Darkness" je pro mě vynikajícím albem. Už jste někdy měli zaseknutý sekáček na maso do hlavy? Že ne? Tak máte možnost. Brutální death metal nasáklý zkaženou krví!
Asphyx says:
Riffs are sharp and painful, drums push the same way. This year's recording is also darker, and again a more sophisticated order. It only took me a long time to get into it.
"Edge of Darkness" is a bit of death metal evil in the style of SINISTER, DEICIDE, SUFFOCATION, SEVERE TORTURE, PUNGENT STENCH, CANNIBAL CORPSE. It's a very futile, crazy album that is also very sophisticated, with great sound and cover. Personally, I most like the ubiquitous darkness and such a rotten odor that cannot even be learned. The band must have a mutual chemistry, the band must hunt and kill together. From ABRASIVE literally breathes the joy of playing as such. When you add an excellent craftsmanship, there is nothing to be done. "Edge of Darkness" is an excellent album for me. Have you ever had a cutter in your head? Not? So you have a chance. Brutal death metal soaked in rotten blood!
Transfúze krve nedopadla přesně podle mých představ. Od té nešťastné noci mívám představy. Probouzím se v noci a odcházím dolů do sklepa. Za rezavými dveřmi na mě čeká dáma s kosou, která mě zve na dlouhý výlet bez konce. Přiznám se, že dost často podléhám. Obzvláště ve chvílích, když nám k tomu hraje nová deska polských SOULCARRION. Přidávám hlasitost a mám pocit, jakoby mi nějaká šelma zasekla svoje špinavé drápy přímo do krku.
Mám několik zásadních požadavků na alba, která poslouchám. Musí mít devastující zvuk, dobré, morbidní nápady a temnou, zákeřnou auru. Pokud bude plná zla a nenávisti, tak se zlobit nebudu. Podepisuji vlastní krví, že nová deska "Infernal Agony" v sobě tohle všechno obsahuje.
Stylově se v tvorbě SOULCARRION potkává death metal z floridských močálů s tím švédským, u kterého praskají zmrzlé kosti. Songy musely být napsané na starých pohřebištích, přesně v místech, ve kterých často z mlhy vystupují démoni. "Infernal Agony" mě pálí jako rozžhavené železo, které vám někdo hodí bez varování do rukou. Líbí se mi i obal, který přesně vystihuje to, co se na nahrávce odehrává. Hrubozrnný, surový a syrový smrtící kov s temně chladnou atmosférou. V Polsku se zrodila další bestie, šelma, která touží po čerstvém mase. O kapele toho příliš nikde nelze zjistit, ale je to vlastně dobře. Mám rád underground, oceňuji, že se SOULCARRION prezentují hlavně muzikou. Smrt je při poslechu hodně blízko, hmatatelně cítím její přítomnost. Transfúze krve nedopadla přesně podle mých představ. Od té nešťastné noci mívám představy. Probouzím se v noci a odcházím dolů do sklepa. Jsem v záhrobí a společnost mi dělá jenom peklo, tma a nenávist. Poslouchám pečlivě, užívám si odkazy prokletých, které jsou do "Infernal Agony" vypáleny jako cejch. V žilách mi koluje úplně stejná zkažená krev, jako téhle polské smečce. Ďábelský death metal z prašivých katakomb!
Asphyx says:
The blood transfusion didn't go exactly the way I wanted. I've been having fantasies since that unfortunate night. I wake up in the night and go down to the basement. A lady with a scythe is waiting for me behind the rusty door, inviting me on a long trip with no end in sight. I confess that I often succumb. Especially when the new album of Polish SOULCARRION is playing. I turn up the volume and it feels like some beast has stuck its dirty claws right down my throat.
I have a few basic requirements for the albums I listen to. They must have a devastating sound, good, morbid ideas and a dark, sinister aura. If it's full of evil and hate, I won't be angry. I sign in my own blood that the new album "Infernal Agony" has all of that.
In terms of style, SOULCARRION's death metal from the swamps of Florida meets Swedish death metal that makes frozen bones crack. The songs must have been written in old burial grounds, precisely in places where demons often emerge from the fog. "Infernal Agony" burns me like a red-hot iron thrown into your hands without warning. I also like the cover art, which accurately describes what is happening on the record. Coarse-grained, raw death metal with a darkly cold atmosphere. Another beast has been born in Poland, a beast that craves fresh meat. There's not much to find out about the band anywhere, but that's actually a good thing. I like the underground, I appreciate that SOULCARRION presents itself mainly through music. Death is very close while listening, I can feel its presence palpably. The blood transfusion didn't go exactly as I thought it would. I've been having fantasies since that unfortunate night. I wake up in the night and go down to the basement. I'm in the afterlife, with only hell, darkness and hatred to keep me company. I listen carefully, enjoying the references of the damned that are burned into "Infernal Agony" like a brand. The same corrupt blood runs through my veins as this Polish pack. Evil death metal from the dank catacombs!
Tracklist: 01. Piles Of Ashes 02. Realm Of Pain 03. Depth Of Fear 04. Oblivion 05. Revenge Is Mine 06. Cage Of Nothingness 07. Infernal Agony 08. Night Ceremony 09. World Of Putridity
