Dharmoví tuláci - Jack Kerouac
2008, Argo
Rozešla se se mnou zrovna holka, co jsme spolu zase tolik nechodili. Byla moc krásná a i když jsem věděl, že by to nikdy nebylo navždy, měl jsem ji rád. Seděl jsem jak jinak, než v hospodě a přemýšlel nad tím, kam se vydám. Včera večer jsem dočetl Na cestě a dnes mám před sebou Dharmové tuláky. K mým dvaceti rozervaným letům sedne knížka jako by mi byla vlastní odjakživa. Nádherný, živý jazyk, spousta experimentů. Budhismus, který mě snad jako jediné náboženství přitahuje. Láska a bolest. Mládí. Všechno se ve mě mele a mám pocit, že mi Kerouac mluví přímo z duše.
Tahle kniha patří opravdu spíše mladým. Měl jsem obavu, jak na mě bude působit po tolika letech. Už jsem pán před padesátkou, s rodinou a hezkým životem. Víc bych spal a moje opice už častěji hodně bolí. Přesto mám pocit, že v sobě ještě kus toho mladýho rebela mám. Pořád umím zvednou hlavu, stále mi připadají někteří lidé zaprdění až běda. Líbí se mi život, hezký holky, chutná mi pivo, ale hlavně - hrozně rád se jen tak toulám, vracím se do přírody. A je mi jedno, jestli je to les za domem nebo mořské pobřeží. Jednou za čas musím koukat do zeleného, dívat se na zvířata. Být jen kusem malinkého písku ve věčnosti. Kerouaca musíte zažít, být alespoň chvilku jako on a pak pochopíte.
Beatníci mi samozřejmě v mládí hodně učarovali. Kvílení jsem uměl skoro nazpaměť. Dhramoví tuláci mě ale ovlivnili asi nejvíce. Knížky v tomto stylu v devadesátkách vycházeli víceméně poprvé oficiálně. Já byl ten vlasatý kluk u regálu v knihkupectví, na kterého koukaly prodavačky tročku vyděšeně. Někdy jsem totiž po diskuzi v hospodě s kamarádem rovnou zamířil mezi svazky a hledal, jestli pro mě nemají něco dobrého. Jen tak ležet v trávě, jen tak šoupat nohama po lesní cestě. Tomu se nic nevyrovná. Žádná sebe lepší technologie. Člověk se cítí pokornější, užaslejší. Mám to tak nastavené odmalička. Není divu, víkendy jsem trávil v Jizerkách a děda mě učil pozorovat zvěř. Krásné časy mohou trvat stále a i nyní si je můžete trošinku vrátit jak četbou tohohle kultu generací, tak i menší procházkou.
Znovu jsem se začetl a bylo to velmi přirozené. Hej, je ve mě fakt asi pořád kousek budhisty a vandráka. Je to tak, mám to v genech. Nesnáším, když se někomu ubližuje, stále bych se rval s nespravedlností a když už je na mě lidské hlouposti příliš, tak nazuju kecky a mizím. Manželka chodí se mnou a bývají to skvělé chvilky, které si konzervuji do hlavy pro smutnější dny. Nevadí mi zima, sníh, ani déšť. Dokonce bych řekl, že když je ošklivo, tak aspoň nikde nejsou lidé, kteří stejně většinou působí v lesích spíše jako vetřelci. I četl jsem opět jedním dechem. Mě se hrozně líbí, jak je text neučesaný, syrový a surový. Já vím, Kerouac žil asi trošku jinak, než psal (alespoň o tom hovoří některé studie), ale mě to nevadí. Mám fantazii napnutou a těším se na další stránku. Hltám, sním, přemítám, relaxuji. A neskutečně se bavím.
Vždycky jsem žil na kraji města, kousek od přírody. Možná právě proto jsou mi Dharmoví tuláci tolik blízcí. I když jsem býval kdysi zatížen spíše na sci-fi a historii a dnes se raději uchyluji k thrillerům a detektivkám, tak jsou to právě beatníci a mistr Bukowski, kteří ve mě nejvíc probudili touhu také něco napsat. Předat emoce, vypsat se ze vzteku, ze strachu, z touhy a vášně. Jsem ale pokorný, poklekám před slavnými, učím se, čtu si jejich díla i po letech jako bible. Jasně, že jsem starší, zkušenější, usedlejší, v určitých věcech i línější. Ale pořád mě baví svěžest, lehkost, samozřejmost. Tyhle příběhy jsou svým způsobem i kusem mého života. Schválně, zkuste to jako já. Vezměte si batoh, knížku a ujděte dvacet kilometrů. Sedněte si do vesnické hospůdky, do nádražky, kde se zastavil čas. Vypněte mobil. Dejte si pivo. A uvidíme, že až se vrátíte, tak budete přesně vědět, o čem Dharmoví tuláci jsou.
A propó, Buddha, na toho bychom zapomněli. V době, kdy Kerouac knihu psal, byl moderní. Civilizace se zrovna zase jednou hledala. Zhulení poustevníci pátrali ve svých hlavách. Dnes už jsme jinde, přesto doporučuji přečíst všechny zásadní náboženské bichle. Dají se v nich nalézt vskutku zajímavé myšlenky. Nemyslete si. I v obyčejných věcech se dají najít úžasné obrazy. Je to jen o tom chtít, žít a jak jinak - milovat. Nesmím zapomenout lahváče a svačinu, bez nich to nejde. Jsem možná beatník ve výslužbě, ale kdybyste viděli můj úsměv, když vylezu na první horu, byli byste také šťastní. Jo, Kerouac a Dharmoví tuláci v sobě mají úplně stejnou, ne-li větší, sílu, než když jsem je v roce 1996 poprvé pochopil. Laskomina pro gurmány. Jdu znovu šustit stránkami.
Co napsat mimo poděkování na závěr? Snad jen úryvek, který napoví mnohé...:
„Kdo s každým z nás sehrál ten blbej špás, jak krysa se sbalil a přes poušť si to kalil? Montanskej Slim se táže, pak na něj ukáže, na kámoše všech, co ví, že jsme v jámě lvový. ´Nebyl snad Bůh šílenej jako ten indickej mizera protřelej, co dával jak divej, ale jak kudla byl křivej? Zahradu ti dal a v ní potom všechno udusal, potopou to zaplavil a o krev tě pak připravil? Takže kámo, chceme vysvětlení, a bez nějakýho mlžení, kdo tenhle podraz udělal, každýho do něj uvrtal, a proč je tak ubohý tohle divadýlko pro bohy a jakej smysl má tehleten kriminál?´“
Bože, to je taková nádhera! Jdu ven, musím!
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
V polovině 50. let podnikl Kerouac s básníkem Garym Snyderem výstup na kalifornskou horu Matterhorn. Krom setkání s přírodou, jež ho později inspirovalo k pobytu na hoře Desolation Peak, o kterém píše v Andělech zoufalství, se tato cesta stala i setkáním s buddhismem, jež mu Snyder zprostředkoval. Protikladem této „duchovní roviny“ je líčení divokého městského života. V němž se objevuje další z Kerouacových přátel, Allen Ginsberg, a na veřejném vystoupení čte svoje Kvílení.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
.JPG)