DEATH, THRASH, BLACK, HEAVY, DOOM AND ROCK METAL ZINE

- REVIEWS, REPORTS, INTERVIEWS - SUPPORT METAL UNDERGROUND

čtvrtek 16. září 2021

Recenze/review - BIZARRE - Invocation Codex (2021)


BIZARRE - Invocation Codex
CD 2021, Transcending Obscurity Records

for english please scroll down

Řez vedl od krku až dolů. Hezky pomalu, užíval si rudou krev, vytékající z rány. Hluboko pod zemí, ve staré opuštěné kryptě. Noční můra, která tě pronásledovala několik let, se najednou stala skutečností. Díváš se na svoje rozřezané tělo a bolest přichází až po nějaké době. Jak může být někdo schopen něčeho tak ohavného? A proč zrovna já? Ptáš se do tiché tmy. Shniješ tu zaživa, umřeš a najdou tě až po mnoha letech. Svět je někdy hodně nespravedlivé místo.

Jenže podobné příběhy se opravdu odehrávají. Jsou nasáklé zkaženou krví, shnilým masem. A také dobrým death metalem, stylem, který o podobných ošklivých věcech pojednává. Španělští BIZARRE na své dlouhohrající prvotině připomínají démony ze starých časů, kteří se přišli pomstít.


Kapela se ve své tvorbě volně inspirovala tvorbou třeba takových MORBID ANGEL, CEMETARY, GOREMENT, DEPRAVITY, AMORPHIS, GHASTLY. Jedná se o hrubý, surový smrtící kov staré školy, který v sobě obsahuje velké množství chladu, smrti a šílenství. BIZARRE umí perfektně vystihnout svými skladbami nálady míst, kde se staly násilné činy. Jakoby do jejich hudby bylo otisknuto veškeré utrpení, nenávist, hniloba a strach. Pánové sice nehrají nic nového, ani objevného, ale album není jenom dobře odvedeným řemeslem. Má v sobě nahrubo nasekanou tmu, spoustu zajímavých momentů, touhu ničit a zabíjet hudbou. Pro mě, jako pro starého death metalového psa, bylo hrozně příjemné se k nahrávce vracet, nechat se pohřbít zaživa a užívat si mrazivě pochmurné melodie. Líbí se mi i obal a zvuk, texty inspirované H.P. Lovercraftem. Máme před sebou komplexně odvedenou práci, na které je velmi těžké hledat jakékoliv chyby. Už zase mi maso z těla odřezávají riffy ostré jako čerstvě nabroušený skalpel, masivní vokál bolí, dunivé bicí drtí. Katakomby vydaly další svědectví. O poctivé, prašivé muzice ze starých časů. Démonický death metal, který vás spálí na popel!


Asphyx says:

The incision led from the neck down. Pretty slowly, he was enjoying the red blood flowing from the wound. Deep underground, in an old abandoned crypt. The nightmare that haunted you for several years suddenly became a reality. You look at your torn body and the pain comes after a while. How can anyone be capable of something so disgusting? And why me? You ask in the quiet darkness. You rot here alive, you die and they won't find you until many years later. The world is sometimes a very unfair place.

But similar stories really take place. They are soaked in rotten blood, rotten flesh. And also, good death metal, a style that deals with similar ugly things. In their long-playing debut, the Spanish BIZARRE resemble the demons of old times who came for revenge.


In their work, the band was freely inspired by the work of such MORBID ANGEL, CEMETARY, GOREMENT, DEPRAVITY, AMORPHIS, GHASTLY. It is a rough, raw deadly metal of the old school, which contains a great deal of cold, death and madness. BIZARRE can perfectly capture with his compositions the mood of places where violent acts took place. It was as if all their suffering, hatred, rot and fear were imprinted on their music. Gentlemen don't play anything new or discoverable, but the album is not just a well-done craft. He has a roughly chopped darkness, a lot of interesting moments, a desire to destroy and kill with music. For me, as an old death metal dog, it was very nice to go back to the record, bury myself alive and enjoy the chillingly gloomy melodies. I also like the cover and sound, lyrics inspired by H.P. Lovercraft. We have a comprehensive job ahead of us, for which it is very difficult to look for any mistakes. Again, the meat is cut off from my body by riffs as sharp as a freshly sharpened scalpel, the massive vocals hurt, the roaring drums crush. The catacombs have given further testimony. About honest, dusty music from old times. Demonic death metal that will burn you to ashes!


Line up -
V-Kazar (Wormed) - Drums
Obzen (Onirophagous) - Guitars, Bass
Mark Berserk (Aposento) - Vocals
Evilead (Elderdawn, Moribundo) - Guitars

Artwork by Roberto Toderico (Asphyx)

Track Listing -
1. The Void
2. An Obsolete Creation
3. The Shadow Over Innsmouth - Default
4. Anima
5. Ex Oblivione
6. Souls In Formaldehyde
7. From Beyond The Grave
8. The Speeches Of The Damned
9. Awaiting The Equinox
10. In The Bowels Of Voormithadreth
11. The Advent Of Eternal Pain
12. The Call Of The Great Old Ones
13. 13 Ancient Forgotten Tsathoggua

středa 15. září 2021

Interview - CENTENARY - Death metal gives me peace of mind.


Interview with death metal band from USA - CENTENARY.

Answered Jim Albrecht (bass), thank you!

Translated Duzl, thank you!

Questions prepared Jakub Asphyx.

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021):

Ave CENTENARY! Greetings to the catacombs! When I wrote a review of your last album "Into the Graveless Beyond" two years ago, I thought, damn it, this band would be worth an interview. I listened to the album over and over again. The morgue massacre, exactly as it should be, I thought. Can you please introduce us to CENTENARY? How did you get together?

Cheers! Thanks for the interview, man. Centenary was first formed iin 2014 by Mike Bradley. I joined the band in 2015. I first met Mike years ago, when he was in a local band called All Creation Wept and I was playing bass in a band called Genocya. Our vocalist Allen Mercer and lead guitarist Matt Cunningham joined in 2016. We knew Al from his old band Nurse Ratched and Matt was in Genocya with me. Adam Davey(formerly of Surfer James) joined us in 2019.


Let's go to the new album "Death… The Final Frontier"… I've had it at home for a review for a while now, but instead of writing a few lines, I listen to it over and over again. I really enjoy it! This is the perfect exhumation of old death metal! How was the record created and what has changed in the two years since the last act?

Thanks, man! Glad you are really enjoying it. We spent most of 2020 writing the songs and recorded it in February of 2021. The biggest change since the last album, is the addition of Adam on drums. He joined shortly before we released "Into The Graveless Beyond", so this album was our first time getting to work with him on new material. He played a huge part in the creation of these songs.

I've been listening to death metal since its inception and you know what still fascinates me about it? Sound, yes, that dusty, moldy sound. You sound like a mix of ancient albums from Sweden (NIHILIST, DISMEMBER, ENTRAILS, GRAVE) and American schools (MASTER, CIANIDE, DECEASED). How did you manage to achieve such a great sound on the novelty? It is great angalog sound!

Thank you so much, man! That's a huge compliment. We've played shows with Master and Deceased, so thats good company to be in, haha. We recorded everything as natural as possible. The album was recorded digitally, but we did not go to a recording studio. Jeff Vergiels brought his recording gear over to where we rehearse at, and we tracked all the music there in one weekend. We worked on making sure the drums, guitar, and bass tones were where we wanted and then just layed everything down. No triggers, click tracks, etc. We recorded the vocals at Jeff's and then he mixed everything. Then we sent it to Mount Doom here in the Detroit area for mastering. We are super happy with how it turned out. We improved our production without losing any of that raw sound we love.


The theme of your lyrics is horror. Where do you get inspiration and which authors are your favourites? Do you have any movies that you can watch all the time? How were the lyrics created and who is their author? Do you also read books? Which one influenced you the most?

We draw a lot of inspiration from old Horror, Sci-Fi, and B-movies. Classic TV shows like "Kolchalk: The Night Stalker". Al writes most of the lyrics. Sometimes we'll come up with a song title or concept, and then he writes the lyrics. He also reads a lot of books, so he draws inspiration from there for songs like "Tower Of Excarnation". Sometimes real life inspires us, like with songs like "Remote Manipulation". When I read, it's usually some Stephen King or Clive Barker. The last book I read though was "Stay Ugly: The Life And Near Deaths Of King Fowley".

I also like the cover for the new record. The author is my favourite painter Juanjo Castellano. This time, the motive really worked. How did you get together with Juan? And why him? Is the painting painted to order or have you already chosen from the finished works?

Thanks, we love Juanjo's art as well! Mike had been put into contact with him a few years ago, and the cover was originally going to be designed for "Into The Graveless Beyond", but we ended up saving it for "Death...The Final Frontier". It was an original painting he did for us. We gave him the concept and he did all the rest. It came out awesome and it fits this album perfectly.


How did you actually get into playing death metal? You can feel from your music that you are also a fan of true death! When did you start playing and what bands did you go through? What about the first concert? Who was your role model and whom did you admire in your beginnings?

I was born in 1971, so I grew up with a lot of "traditional" Rock and Heavy Metal. In the 80's I discovered Thrash Metal, and then got into Death Metal in the 90's. The local scene here in Michigan, was what got me into Extreme Metal. Bands like Lucifer's Hammer, Masochist, Summon, Production Grey, Gutted, Repulsion...to name a few. We had a great scene here in those days. I joined Genocya in 2002 and have been playing Death Metal ever since. We all have a pretty good background in old school Death Metal. Some of my inspirations on bass are Jeff Walker from Carcass, Shane Embury from Napalm Death, Lemmy, Dan Lilker from Nuclear Assault/Brutal Truth, D.D. Verni from Overkill, and Joe Bench from Bolt Thrower.

The whole world knows what happened in Detroit. Has this situation affected your lives in any way? And to the music? Does the city inspire you in any way? And how is Detroit doing today? I also mean in terms of the scene, clubs, promoters and bands.

We love Detroit. We're proud to call it our home. There is a great scene here with some great venues and bands. Lots of good people and fans. This city definitely inspires and influences us. We recently played our first show here in over a year and a half, due to music venues having to close down due to the pandemic. We played with Deicide, Internal Bleeding, Kataklysm, and Begat The Nephilim. All the bands were great and it was a sold out show. It felt great to be back on stage and it was an awesome show!


The theme of the concerts is also connected with the previous question. How are CENTENARY with them? Do you play often and often? Do you prefer festivals or smaller clubs? And are you even willing to travel far? Aren't you attracted to a longer tour?

We love to play shows. It the funnest part of playing this music. Most of our shows are in smaller clubs. We've played bars, DIY venues, and some outdoor shows. Sometimes we travel outside Michigan. We've gone to Chicago, Cincinnati, Indianapolis, and Buffalo. We usually take long weekends, to travel for shows. We're open to pretty much anything, but we do all have jobs to work around. So extensive touring isn't always possible. We never rule anything our though.

What does death metal mean to you? Is it a lifestyle, a hobby, relaxation? How would you define it? You can easily embark on philosophical considerations.

For me, Death Metal is definitely my favorite music to play. I love the riffs. The drums. The vocals that sound like they came from the crypt. I wouldn't necessarily call it a "lifestyle", but I put everything I have into playing it and it gives me peace of mind. Sooths my soul. It's music, at the end of the day, but its great music.


A necessary question at the end. What is CENTENARY planning in the coming months? What can we fans look forward to?

Aside from the album release on September 10th, we have a couple local shows coming up. We are planning some other gigs for 2022 and we will also start writing for the next album.

Thank you so much for the interview. I'm leaving for work in a minute. I'll go around the cemetery. It is clear what will play in the player - "Death… The Final Frontier". And really loud. I wish the album the best possible sales and I hope that it will reach as many listeners as possible. Good luck to you in private! Death metal forever!

Thanks again for the interview, man! Appreciate your love for the new album. Cheers!

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021):






-----------------------------------------------------------------------------------

Rozhovor - CENTENARY - Death metal uklidňuje mou duši.

Rozhovor s death metalovou skupinou z USA - CENTENARY.

Odpovídal Jim Albrecht (basa), děkujeme!

Přeložila Duzl, děkujeme!

Otázky připravil Jakub Aasphyx.

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021):

Ave CENTENARY! Zdravím do katakomb! Když jsem psal před dvěma lety recenzi na vaši minulou desku „Into the Graveless Beyond“, říkal jsem si, hergot, tahle kapela by stála i za rozhovor. Album jsem totiž poslouchal pořád dokola. Masakr v márnici, přesně jak má být, říkal jsem si. Můžeš nám prosím na začátek představit CENTENARY? Jak jste se dali dohromady?

Zdravím a díky za rozhovor! Centenary v roce 2014 založil Mike Bradley. Ke kapele jsem se připojil v roce 2015. S Mikem jsem se poprvé setkal před lety, když byl v místní kapele All Creation Wept a já hrál na basu v kapele s názvem Genocya. Náš zpěvák Allen Mercer a hlavní kytarista Matt Cunningham se připojili v roce 2016. Ala jsme znali z jeho staré kapely Nurse Ratched a Matt hrál se mnou v Genocya. Adam Davey (dříve Surfer James) se k nám připojil v roce 2019.


Pojďme k novému albu „Death…The Final Frontier“…mám jej doma už nějakou dobu na recenzi, ale místo toho, abych sepsal pár řádek, tak ho poslouchám pořád dokola. Neskutečně mě baví! To je dokonalá exhumace starého death metalu! Jak deska vznikala a co se za ty dva roky od minulého počinu změnilo?

Díky! Jsem rád, že si to album užíváš. Většinu roku 2020 jsme strávili psaním skladeb a pak je v únoru 2021 nahrávali. Největší změnou od posledního alba je Adam za bicími. Přidal se krátce předtím, než jsme vydali „Into The Graveless Beyond“, takže to bylo poprvé, co jsme s ním mohli pracovat na novém materiálu. Na vzniku těchto skladeb měl obrovský podíl.

Poslouchám death metal od jeho počátků a víš, co mě na něm pořád neskutečně fascinuje? Zvuk, ano, ten prašivý, plesnivý zvuk. Vy zníte jako takový mix pradávných alb ze Švédska (NIHILIST, DISMEMBER, ENTRAILS, GRAVE) a americké školy (MASTER, CI ANIDE, DECEASED). Jak se vám povedlo na novince docílit takového parádního zvuku? Zní to hodně analogově!

Díky moc! To je obrovský kompliment. Hráli jsme koncerty s Master a Deceased, takže v dobré společnosti, haha. Vše jsme nahrávali co nejpřirozeněji. Album bylo nahráno digitálně, ale nešli jsme do nahrávacího studia. Jeff Vergiels přinesl své nahrávací zařízení do zkušebny a my jsme tam během jednoho víkendu nahráli veškerou hudbu. Pracovali jsme na tom, abychom zajistili, že bicí, kytarové a basové tóny jsou tam, kde jsme chtěli. Žádné triggery, klikání skladeb atd. Vokály jsme nahráli u Jeffa a pak vše smíchali. Pak jsme to poslali na Mount Doom tady v Detroitu k masteringu. Jsme velmi spokojeni s tím, jak to dopadlo. Vylepšili jsme naši produkci, aniž bychom ztratili jakýkoli syrový zvuk, který milujeme.


Tématem vašich textů jsou horory. Kde berete inspiraci a kteří autoři jsou vaši nejoblíbenější? Máš nějaké filmy, na které se můžeš dívat stále dokola? Jak texty vznikaly a kdo je jejich autorem? Čteš i knihy? Která tě nejvíc ovlivnila?

Čerpáme spoustu inspirace ze starých hororů, sci-fi a béčkových filmů. Klasických televizních pořadů jako „Kolchalk: The Night Stalker“. Al píše většinu textů. Někdy vymyslíme název nebo koncept skladby a on pak napíše text. Čte také spoustu knih, takže odtud čerpá inspiraci pro skladby jako „Tower Of Excarnation“. Někdy nás inspiruje skutečný život, například skladbami jako „Remote Manipulation“. Když čtu, je to obvykle nějaký Stephen King nebo Clive Barker. Poslední kniha, kterou jsem četl, byla „Stay Ugly: The Life And Near Deaths Of King Fowley”.

Líbí se mi i obal k nové desce. Autorem je můj oblíbený malíř Juanjo Castellano. Tentokrát se mu motiv opravdu povedl. Jak jste se dali s Juanjem dohromady? A proč právě on? Je obraz malovaný na zakázku nebo jste vybírali už z hotových děl?

Děkujeme, milujeme také umění Juanja! Mike s ním byl v kontaktu před několika lety a obal byl původně navržen pro „Into The Graveless Beyond“, ale nakonec jsme si jej nechali pro „Death ... The Final Frontier“. Byl to originální obraz, který pro nás udělal. Dali jsme mu koncept a on udělal všechno ostatní. Vyšlo to úžasně a k tomuto albu se to perfektně hodí.


Jak si se vlastně dostal k tomu, že hraješ death metal? Z vaší hudby je cítit, že jste i fanoušci pravé smrti! Kdy jsi začal hrát a jakými kapelami si prošel? Co první koncert? Kdo byl tvým vzorem a koho si obdivoval ve svých začátcích?

Narodil jsem se v roce 1971, takže jsem vyrostl na „tradičním“ rocku a heavy metalu. V 80. letech jsem objevil thrash metal a v 90. letech jsem se dostal k death metalu. Místní scéna tady v Michiganu mě dostala k extrémnímu metalu. Kapely jako Lucifer's Hammer, Masochist, Summon, Production Grey, Gutted, Repulsion ... abych jmenoval alespoň některé. V té době jsme tu měli skvělou scénu. Připojil jsem se ke GENOCYA v roce 2002 a od té doby hraju death metal. Všichni máme docela dobré zázemí v old school death metalu. Někteří z mých basových vzorů jsou Jeff Walker z Carcass, Shane Embury z Napalm Death, Lemmy, Dan Lilker z Nuclear Assault/Brutal Truth, D.D. Verni z Overkill a Joe Bench z Bolt Thrower.

Celý svět ví, jak to v Detroitu kdysi dopadlo. Otiskla se nějak tahle situace i do vašich životů? A do hudby? Inspiruje vás město nějak? A jak je na tom Detroit dnes? Myslím tím i, co se týká scény, klubů, promotérů a kapel.

Milujeme Detroit. Jsme hrdí na to, že ho můžeme nazývat našim domovem. Je tu skvělá scéna s několika skvělými kluby a kapelami. Spousta dobrých lidí a fanoušků. Toto město nás rozhodně inspiruje a ovlivňuje. Nedávno jsme zde hráli náš první koncert po více než roce a půl, kvůli tomu, že se díky pandemii musely hudební kluby zavřít. Hráli jsme s Deicide, Internal Bleeding, Kataklysm a Begat The Nephilim. Všechny kapely byly výborné a bylo vyprodáno. Bylo skvělé být zpátky na pódiu a byly to úžasné akce!


S předchozí otázkou se pojí i téma koncertů. Jak jsou na tom s nimi CENTENARY? Hrajete rádi a často? Máte raději festivaly nebo menší kluby? A jste ochotni třeba i cestovat daleko? Neláká vás nějaké delší turné?

Rádi koncertujeme. Je to nejzábavnější část na hraní této hudby. Většina našich koncertů je v menších klubech. Hráli jsme v barech, klubovnách a také několik venkovních akcí. Někdy cestujeme mimo Michigan. Jeli jsme do Chicaga, Cincinnati, Indianapolis a Buffala. Obvykle jezdíme na koncerty během prodloužených víkendů. Jsme otevřeni téměř všemu, ale všichni máme svá zaměstnání, která musíme brát v potaz. Takže dlouhá turné nejsou vždy možná. Všechno holt neovlivníme.

Co pro tebe znamená death metal? Je to životní styl, koníček, relax? Jak bys jej definoval? Můžeš se klidně pustit i do filozofických úvah.

Pro mě je death metal rozhodně moje oblíbená hudba. Miluji riffy. Bicí. Vokály, které znějí jako by vycházely z krypt. Nenazýval bych to nutně „životním stylem“, ale vložil jsem do hraní všechno, co mám a dává mi to klid. Uklidňuje mou duši. Je to hudba na konci dne, ale je to skvělá hudba.


Nezbytná otázka na konec. Co chystají CENTENARY v nejbližších měsících? Na co se můžeme my, fanoušci těšit?

Kromě vydání alba 10. září nás čeká několik lokálních koncertů. Plánujeme další koncerty na rok 2022 a také začneme psát materiál k dalšímu albu.

Děkuji moc za rozhovor. Za chvilku vyrážím do práce. Půjdu kolem hřbitova. Je jasné, co mi bude hrát v přehrávači - „Death…The Final Frontier“. A to pořádně nahlas. Přeji albu co nejlepší prodeje a doufám, že se dostane k co největšímu počtu posluchačů. Ať se vám daří i v soukromí! Death metal forever!

Ještě jednou díky za rozhovor! Vážím si tvého nadšení z nového alba. Měj se!

Recenze/review - CENTENARY - Death…The Final Frontier (2021):






-----------------------------------------------------------------------------------

úterý 14. září 2021

Recenze/review - FAMISHGOD - Rotting Ceremony (2021)


FAMISHGOD - Rotting Ceremony
CD 2021, Xtreem Music

for english please scroll down

Hádáme se, nesnášíme se, jsme zlí a oškliví. Máme v sobě vztek a touhu ublížit druhému. Stačí přece tak málo, jedovatá slina, pár hrubých slov. Přemýšlím o tom a dívám se, jak do pece zajíždí pomalu další tělo. Před smrtí jsme si všichni rovni, jen někteří hoří jasnějším plamenem. Nakonec nás čeká jenom temnota. Je třeba se připravit. Dnes nás čeká dlouhý, smutný, surový, krvavý rituál. Poslouchám poslední album španělských doom death metalistů FAMISHGOD a přemýšlím nad posledními věcmi člověka.

Kdo jsme a kam kráčíme? Potkávám už dlouho jenom stíny. Mocné nástupy, chorobný vokál, beznaděj a nekonečný chlad. Jsou kapely, které umí vytvořit opravdu pochmurnou a ošklivou atmosféru. Španělé patří mezi ně. Zahalen v pavučinách otevírám dveře na onen svět. Ploužím se kolem starých hrobů a čtu si jména na náhrobcích. Tak tady jednou skončím?  Přidávám hlasitost a pozoruji krkavce na kamenné zdi. Do země zajíždí další rakev.


Kdo mě znáte, tak víte, že u hudby oceňuji hlavně uvěřitelnost, schopnost muzikantů mě připoutat k reproduktorům. Důležitá je pro mě temná energie, přenesené emoce. Od novinky "Rotting Ceremony" se nemůžu pořád odlepit. Užívám si toulky záhrobím, rád nahlížím na onen svět. Do kostí se mi vkrádá chlad. Muzika je zde ovlivněná třeba takovými INCANTATION, GRAVE MIASMA, DISEMBOWELMENT, INVERLOCH, WINTER, NECROS CHRISTOS, AHAB, TIAMAT, MYTHIC a dalšími, kteří dokáží svojí hudbou vyjádřit atmosféru studených katakomb. Album se kolem mě nejdřív plazilo jako jedovatý had, kroutilo se kolem mých nohou, aby mě postupně uhranulo a uštklo. Opravdu hodně se mi líbí zvuk (Javi Bastard Moontower Studios), ze kterého mě mrazí v zádech. Otevírám další rakev a nacházím jen samé ošklivé vzpomínky. Říká se, že zlým lidem zůstane po smrti ve tváří děsivý výraz. Nikdy nenaleznou klid. "Rotting Ceremony" je také neklidným, těkavým, těžkým, syrovým albem. Ozvěnou ze záhrobí, šepotem nemrtvých, okultní seancí pro vyvolávání černých duší. Smrt je zase jednou hodně blízko. Death doom metal temný jako řeka zkažené krve! 


Asphyx says:

We argue, we hate each other, we are evil and ugly. We have anger and a desire to hurt others. Enough is enough, poisonous saliva, a few harsh words. I think about it and watch another body slowly enter the furnace. We are all equal before death, only some burning with a brighter flame. In the end, only darkness awaits us. You need to prepare. Today we have a long, sad, raw, bloody ritual. I listen to the latest album of Spanish doom death metalists FAMISHGOD and think about the last things of man.

Who are we and where are we walking? I've only met shadows for a long time. Powerful onset, sick vocals, hopelessness and endless cold. There are bands that can create a really gloomy and ugly atmosphere. The Spaniards are among them. Shrouded in cobwebs, I open the door to the afterlife. I crawl around the old graves and read the names on the tombstones. So, will I end up here one day? I turn up the volume and watch the ravens on the stone wall. Another coffin enters the ground.


If you know me, you know that I especially appreciate the credibility of the music, the ability of the musicians to tie me to the speakers. The important thing for me is dark energy, transmitted emotions. I still can't get away from the new "Rotting Ceremony". I enjoy wandering the grave, I like to look at the other world. Cold is creeping into my bones. The music here is influenced by such INCANTATION, GRAVE MIASMA, DISEMBOWELMENT, INVERLOCH, WINTER, NECROS CHRISTOS, AHAB, TIAMAT, MYTHIC and others who can express the atmosphere of cold catacombs with their music. At first, the album crawled around me like a venomous snake, curling around my legs to gradually charm and bite me. I really like the sound (Javi Bastard Moontower Studios), which freezes my back. I open another casket and find only ugly memories. It is said that a terrible expression will remain on the faces of evil people after death. They will never find peace. "Rotting Ceremony" is also a restless, volatile, heavy, raw album. An echo from the grave, a whisper of the undead, an occult session to summon black souls. Death is once again very close. Death doom metal dark as a river of rotten blood!



about FAMISHGOD on DEADLY STORM ZINE:




Tracklist
1. The Sun, The Death
2. Ascension
3. Fear Your Own Shadow
4. Deep Fall
5. Rotting Paradise
6. Crystal Palace
7. Earthly Slavery

Line-up:
Funëdeim - guitar/bass
Dave Rotten – vocals

pondělí 13. září 2021

Recenze/review - BLOODPHEMY - Blood Sacrifice (2021)


BLOODPHEMY - Blood Sacrifice
CD 2021, Emanzipation Productions

for english please scroll down

Znal jsem ji už dlouhá léta, vždy bývala veselá a milá. Jenže něco se v ní zlomilo. Otevřel jsem dveře do staré kobky, kam se uchýlila a uviděl ji jak klečí a drásá si nehty obličej do krve. Bez očí, bez svědomí, bez kůže. Umírala za živa a nikdo ji nemohl pomoci. Přemýšlel jsem, jak to vlastně celé začalo. Možná v okamžiku, když začala vzývat temné síly, když propadla totálnímu zlu. Tajemné symboly, výkřiky v podivné řeči. Nepomohli lékaři, nepomohlo zaříkávání. Roztrhali ji na kusy, její vlastní démoni.

Poslouchám novou desku maniaků BLOODPHEMY z Holandska a neskutečně si jí užívám. Nálady celé nahrávky jsou hodně podobné těm, které jsem nastínil v úvodním odstavci. Temnota, chlad, starý dům, do kterého kdysi dávno zavírali choromyslné. Co je ještě normální a co za hranou? Hudba mi proniká postupně do žil, rozkládá mě zevnitř. Hraje se postaru, poctivě, s masivním, surovým zvukem. Plesnivý vokál, na parádním obalu může být klidně ona, dívka, co se ztratila v temnotě. 

BLOODPHEMY opět kombinují americkou death metalovou (Florida) školu s tou švédskou, chladnější. Skladby jsou velmi dobře napsány, doslova pálí a žhnou. Album je ukováno z té nejkvalitnější oceli. Je hrozně příjemné mu podlehnout, užít si ho. Přidat hlasitost a ocitnout se v jiném světě. Na druhé straně, za oponou, kde si dává rande Satan se Smrtí a kam vás dokáže přenést jenom dobrý death metal. Jsem najednou na tajném, zakázaném rituálu, na kterém se vyvolávají zlé síly. Všichni jednou zemřeme, smrt je jediná jistota, ale než se tak stane, tak budu dál věrným fanouškem podobných nahrávek. "Blood Sacrifice" je jako ostrý nůž, který mi někdo postupně zabodává do břicha. Vnitřnosti jsou spáleny bolestí, mozek si užívá rytmus bicích, kosti jsou lámány tlakem a energií, která z desky doslova cáká na všechny strany. Mám rád alba, která mají atmosféru, která dokáží přenést emoce. Holanďané tohle umí na výbornou. Hoď kamenem, kdo jsi bez viny, jsi jenom prach a v prach se proměníš. Zlo má mnoho podob a jen někdo jej dokáže přetvořit v hudbu. BLOODPHEMY patří mezi vyvolené. Bez kompromisů, bez zbytečností, rozdrtí vás na tisíc kousků. Rozřežou na kousky a vy se jim za to ještě pokloníte. Vynikající death metal staré školy, který ve vás probudí démony!


Asphyx says:

I had known her for many years, she was always cheerful and kind. But something broke in her. I opened the door to the old dungeon where she had taken refuge and saw her kneeling and rubbing her face in the blood with her fingernails. No eyes, no conscience, no skin. She was dying alive and no one could help her. I wondered how it all started. Maybe the moment she began to summon dark forces, when she fell into total evil. Mysterious symbols, shouts in strange speech. The doctors didn't help, the incantation didn't help. They tore her to pieces, her own demons.

I'm listening to the new album of BLOODPHEMY maniacs from the Netherlands and I'm really enjoying it. The moods of the whole recording are very similar to those I outlined in the introductory paragraph. Darkness, coldness, an old house once in which the sick had been locked up. What else is normal and what beyond the edge? Music gradually penetrates my veins, decomposes me from within. It is played in old age, honestly, with a massive, raw sound. Moldy vocals, she can be on the great cover, the girl who got lost in the dark.


BLOODPHEMY again combines an American death metal (Florida) school with a Swedish, colder one. The songs are very well written, they literally burn and glow. The album is forged from the highest quality steel. It's very nice to give in to him, to enjoy him. Add volume and find yourself in another world. On the other hand, behind the curtain, where Satan is dating Death and where only good death metal can take you. I am suddenly in a secret, forbidden ritual in which evil forces are evoked. We will all die one day, death is the only certainty, but before that happens, I will continue to be a loyal fan of similar recordings. "Blood Sacrifice" is like a sharp knife that someone gradually stabs me in the stomach. The entrails are burned with pain, the brain enjoys the rhythm of the drums, the bones are broken by pressure and energy, which literally splashes from the plate in all directions. I like albums that have an atmosphere that can convey emotions. The Dutch can do this very well. Throw a stone, who is innocent, you are only dust, and you will become dust. Evil has many forms and only someone can turn it into music. BLOODPHEMY is one of the chosen ones. Without compromise, without uselessness, it will crush you into a thousand pieces. They will cut them to pieces and you will still pay your respects to them. Excellent old metal death metal that will awaken demons in you!


about BLOODPHEMY on DEADLY STORM ZINE:

Recenze/review - BLOODPHEMY - In Cold Blood (2019)




Rozhovor - BLOODPHEMY - Death metal můžu poslouchat kdykoliv.

Tracklist:
01. Last Cry For Humanity
02. House Of Souls
03. Pledge Of Allegiance
04. Sin
05. Flock Of Lambs
06. Revelation
07. Conviction
08. Bloodborne
09. In Cold Blood
10. Righteous Solitude
11. Derogated Salvation

band:
Olivier van der Kruijf: vocals
Bart van Wallenberg: guitars
Arjan van Dune: guitars
Robin Zwiep: bass
Edwin Nederkoorn: drums

order here:


neděle 12. září 2021

Recenze/review - NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death (2021)


NUNSLAUGHTER - Red Is the Color of Ripping Death
CD 2021, Hells Headbangers Records

Interview:

Rozhovor:

for english please scroll down

Vystoupil ze stínu a v očích měl pekelné plameny. Kývnul na pozdrav a pozval mě na nedaleký hřbitov. Všichni už byli na místě. Přistoupil ke starodávnému kazeťáku a vložil do něj novou kazetu maniaků NUNSLAUGHTER. Stačilo pár prvních tónů a nemrtví lezli z děr. Všichni tančí na hrobech, do rytmu prašivého metalu. Kříže jsou obráceny směrem dolů, svěcená voda se vaří strachem. Peklo o sobě dalo zase jednou vědět. A to pořádně nahlas.

NUNSLAUGHTER patří mezi prokleté, mezi bezvěrce, kteří jedou stále dál jediný pravý metal. Kombinace prašivého death metalu, chladného blacku a ostrého thrashe je jak vystřižená z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Nikde nic nepřebývá, nikde nic nechybí. Jenom tma, zima a lámající se kosti. Rituál smrti!


"Red Is the Color of Ripping Death" jsem poslouchal ráno, v noci i během dne. A od začátku jsem měl pocit, že mi album doslova koluje v krvi, je mojí součástí. Možná to bude tím, že podobný metal poslouchám také od jeho počátků, možná parádním shnilým zvukem (Noah Buchanan), stylovým obalem, nevím. Motivy skladeb si mě ihned, jako nějaká zvrácená modlitba, naklonily na svoji stranu. Podobná hudba se hrávala na starých okultních seancích, na pohřebišti kousek za městem. Katakomby smrdí sírou a já zvracím oheň! Melodie mají barvu krve, velekněz zvedá nůž. Kdo bude další obětí? Riffy jsou ohlodané na kost, zrůdy z onoho světa mají dneska večírek. Satan tančí se Smrtí a já si říkám, že už jsem dlouho neslyšel tak ortodoxní a poctivý metal. Ne, tohle nejsou žádné, dnes tolik časté pózy, ale uvěřitelný kus shnilého masa, které vám někdo hodí přímo do ksichtu. Řízni věřícího ostrým nožem, aby se konečně probudil. Každá víra je slepá, kromě jediné - old school metalu! A NUNSLAUGHTER jej umí zahrát na výbornou. Uléhám k ránu do své oblíbené rakve a spokojeně se usmívám. Stejně jako Lucifer i všichni démoni. Vystoupil ze stínu a v očích měl pekelné plameny. Kývnul na pozdrav a pozval mě na nedaleký hřbitov. Zrovna hráli "Red Is the Color of Ripping Death". Ryzí, prašivý, mokvající old school metal ze starých hrobek! Peklo!


Asphyx says:

He stepped out of the shadows and had hellish flames in his eyes. He nodded and invited me to a nearby cemetery. Everyone was already there. He approached the ancient cassette player and inserted a new cassette of NUNSLAUGHTER maniacs. The first few tones were enough and the undead climbed out of the holes. Everyone dances on the graves, to the rhythm of dusty metal. The crosses are turned downwards, the holy water boils with fear. Hell made itself known again. And really loud.

NUNSLAUGHTER is one of the cursed, among the infidels, who keep going the only real metal. The combination of dusty death metal, cold black and sharp thrash is as cut from the turn of the eighties and nineties. There is nothing left anywhere, nothing is missing anywhere. Only darkness, cold and breaking bones. Death ritual!


I listened to "Red Is the Color of Ripping Death" in the morning, at night and during the day. And from the beginning, I felt that the album was literally circulating in my blood, it was a part of me. Maybe it will be because I have been listening to similar metal since its beginnings, maybe with a great rotten sound (Noah Buchanan), a stylish cover, I don't know. The motives of the songs immediately turned me to their side, like a perverted prayer. Similar music was played at old occult sessions, in the cemetery just outside the city. The catacombs stink of brimstone and I throw up fire! The melodies are the color of blood, the high priest raises the knife. Who will be the next victim? Riffs are gnawed to the bone, monsters from the other world have a party today. Satan is dancing with Death, and I tell myself that I haven't heard such orthodox and honest metal in a long time. No, these are none, so many common poses today, but a believable piece of rotten meat that someone throws right into your face. Cut the believer with a sharp knife to finally wake up. Every belief is blind, except for one - old school metal! And NUNSLAUGHTER can play it great. I lie down in the morning in my favourite coffin and smile happily. Like Lucifer, all demons. He stepped out of the shadows and had hellish flames in his eyes. He nodded and invited me to a nearby cemetery. They just played "Red Is the Color of Ripping Death". Pure, dusty, soaking old school metal from old tombs! Hell!



Tracklist:
1. Murmur
2. Broken and Alone
3. To A Whore
4. Banished
5. Red is the Color of Ripping Death
6. Eat Your Heart
7. Annihilate the Kingdom of God
8. Beware of God
9. Black Cat Hanging
10. Dead in Ten
11. The Devil Will Not Stray
12. The Temptress
13. Casket Lid Creaks
14. Below the Cloven Hoof

PŘÍBĚHY MRTVÉHO MUŽE - Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě


Příběh tří stý šestnáctý - Nejlepší návštěva na světě

Před tím, než jsem dostal kolej, se stala ještě jedna zásadní věc. Tedy pro mě. Jedu si takhle vlakem do Plasů. Rozbalil jsem CD Pestilence a vložil do přehrávače. Moc jsem se na intr netěšil, nic moc mě tam nečekalo. Možná bych mohl večer skočit za holkama. Nebo radši ne, nemám nějak náladu. Vystoupím z vlaku a štráduju si to směr ubytování. Jsem mimo, já když poslouchám muziku, tak jsem ve svým světě. Každej metalista tohle zná, to snad nemusím vysvětlovat. Přemýšlím nad jednotlivými melodiemi, opakuji si je v hlavě, když dohraje písnička. Už budu brzy na místě. Pak zažiju šok. Na lavičce před intrem sedí Jana, Prcalinka, dokonce Mirka, Sabath i Venca. Nejdřív si myslím, že mi už ze všeho hráblo a mám jednu ze svých představ. 

Jenže oni se ke mě všichni vrhnou a začnou objímat. Vyhrknou mi do očí slzy. Moje parta za mnou přijela. Za mnou, plzeňským samotářem. Ihned je pozvu na pokoj, otevřou se pivka. Začnu rychle přemýšlet nad rozvrhem, jasně že se vám budu pár dní věnovat, stejně tý škole vůbec nerozumím. Sabath přeparkuje auto, paní správcový dáme becherovku a ona je celá šťastná. Zaleze si do vrátnice a když odcházíme, tak už má na tváři blažený úsměv starého alkoholika. Jsem najednou plnej dojmů. I když jsem v Plzni náplava, chci ji z nějakého důvodu předvést svým kamarádům v co nejlepším světle. Koupíme lístky na vlak a hlaholíme na nástupišti. Musíme si toho tolik říct. Ester prý nepustil otec. Achjo, nic nemůže být úplně dokonalý, ale třeba Mirku jsem neviděl několik měsíců.

Vždycky si s ní sedneme vedle sebe a jen chvíli mlčíme. Pak se osmělím, jak se máš. Spustí o pohrobkovi, povídá, směje se. Jsem hrozně rád, že je veselá. Jana s Prcalinkou - to je taková klasika. Holkám to neskutečně sluší a stejně pořád nemají štěstí na kluky. Taky jim moc chybím, prý už nejsou ty hospody beze mě ono, taky byly na pár koncertech a neměly zastání. To víte, na samotný slečny si každý dovolí. Sabath je unavený z cesty, odpočívá a mluví rozvážněji víc než kdy dřív. Chudák, to jeho srdíčko. To jeho obrovský srdce, jen si odpočiň kámo, klidně pij třeba jen vodu, je to jedno, důležitý je, že se zase vidíme. Jako bychom staré časy (fakt mi to přijde děsně dávno) z Boleslavi přenesli do Plzně. Jsem zase jednou mezi svými. Vezmu je na takový menší turné po hospodách.

Pomlaskávají si nad plzeňským, ke štěstí chybí jen nějaký koncert. Prej něco je, řekne nám stará šedivá metla, co ji potkáme v jednom pajzlu. Je sice totálně na plech, ale prý nám pomůže se tam dostat. Zavede nás na trolejbus číslo šestnáct a řekne nám stanici. Vystoupíme mezi paneláky a jdeme do starýho socialistickýho stavení. Klub s jednoduchým názvem C. Jsem tu poprvé. Vlezu dovnitř, mám trošku strach, protože nedávno Pod Lampou to nedopadlo nijak slavně. Prostředí sice super, ale ty lidi byly fakt divný. Zde je ale vše v pořádku. Klasika. Ožralý máničky, který čekají...ty vole, von tady dneska hraje Debustrol, no to mě poser. Kluci taky čumí jako péra z gauče. Vy jste přijeli na nás? Tak říkáme, že jo, aby měli radost. Věnujou nám pár songů a my paříme jako o život. Ožralí, spokojení, létáme vzduchem a plzeňáci na nás koukají jak kdyby něco podobnýho viděli poprvý v životě. 

Dohraje se a nastává nejkrásnější chvíle noci. Popíjíme, korzujeme, seznamujeme se a hlavně, je to neskutečná sranda. I Sabath najednou pookřál. Víte, ono těch úsměvů kolem mě v Plzni moc nebylo. Připadal jsem si jak z jinýho světa. Na kolejích i ve studentských klubech jsem se cítil značně nepatřičně. Navíc jsem měl pocit, že se ke mě lidi chovají neupřímně. A najednou jsem se zalykal smíchem, bolela mě bránice, huba od toho, jak jsem se tlemil. My se s klukama i holkama znali jako vlastní boty, prožili jsme toho spolu tolik, že by to vydalo na několik životů. Jo, žij rychle, zemřeš mladý. Všechno bylo ohlodaný na kost, se všema radostma i strastma, byli jsme to my, kteří se seznámili na panelech, dnes už spíše starší garda metalistů, kteří stále ctili opravdovost. To víte, že jsme si sem tam zanadávali na mladý. Oni už ti ty vole nepomůžou, když potřebuješ, už i ty koncerty jsou jiný. Ale co, zatím nám fungují srdce a splávek, více nepotřebujeme, srát na debily.

Každej si mě postupně našel, optal se jak je, všichni do jednoho mi řekli, že jim v Boleslavi hrozně chybím. Dělalo mi to děsně dobře, ale taky, víte co, já nějak pořádně dosud nevěděl, proč vlastně v tý Plzni jsem? Něco mě sem pořád táhlo. Možná osud, nevím, dodnes jsme to nepochopil. Všichni mi nabídli pomoc a já zase brečel jako želva. Byl jsem už opilej, ale zároveň neskutečně dojatej, protože když pro vás udělá někdo něco hezkýho, tak je to to nejlepší, co se vám může v životě stát. Najednou jsem věřil, že mi bude vše s partou fungovat i na dálku. Prostě to tady přes týden nějak přetrpím a víkendy jsou naše. Hele, já to dám zase pořádně dohromady s Ester, fakt jsem si to myslel. Někdo přinesl panáky a já poblil výlohu u vchodu, tak dobře mi bylo.

Nějaký lahváče, jde se do parku. Tenkrát se kousek od věznice, kam jsme se dostali taxíkem, scházeli mladý lidi. Ještě to nebylo místo pro bezďáky, ale po lavičkách posedávali milenci, sem tam v křoví proháněl kačera nějaký ten úchyl, ale celkově tam bylo moc hezky. Sedli jsme si do kruhu, jako za starých časů. Byl jsem ve svém živlu. Jana z jedný strany, Prcalinka z druhý, já vás holky stejně tak neskutečně miluju. Mirce zářily oči, ona se už jako máma často někam nedostala. Fakt nekecám, já nemám podobný přirovnání moc rád, ale opravdu jsem cítil pozitivní vibrace. Jakoby se ten kruh, v kterém jsme seděli, uzavřel a byl napojenej na samotnej metalovej vesmír. Kolem zrovna letěli retro hippies, pak taky bradáči, co měli u metalu kraťasy a skákali děsně vysoko.

No  a my byli pořád ve svým, měli jsme ty starý modly, najednou kecáme zase o muzice, co kdo kde objevil a já si uvědomuju, jak mi tohle děsně moc chybí. Možná jsem měl jít na vojnu, Ester nebo nějaká jiná by na mě počkala a pak bych se usadil. Jezdili bychom s dětma na chalupu, k moři, takovej obyčejnej život, kterej jsem mohl mít. Místo toho tady blbnu s nějakým studiem, který mi nic neříká. Jsem ztracenej. Usnu na chvilku u Jany v klíně. Ona se nehýbe, hladí mi vlasy a říká mi Smrťáčku. Je to hrozně mazlivý, sápu se jí po prsou, až se probudím. Má v očích slzy a obličej plný výčitek, že si beze mě přijdou jako bezruký. Všechno se mění, každým dnem, devadesátý roky jsou divoký snad ve všem a my jsme přímo v tom. Ani nestíháme sledovat dění kolem sebe. 

Už svítá, z věznice vyjíždí dodávka a my si představujeme, že je v ní nějakej sériovej vrah, kterýho vezou na popravu (ani nevím, jestli už nebyl trest smrti zrušenej, s čímž vůbec momentálně nesouhlasíme). Kousek vedle paní v zástěře otevírá bufáč, dáme vlašák, utopence, podle chuti. A co pivo, mladá paní, ptáme se ihned. No, že jste to vy, tak já narazím sud. Smrdíme, ale v břiše je nám dobře, tak nějak blaženě. Poopiční stavy, udržujeme si hladinku, ještě nás čeká několik dní. Jsme spolu, všichni, v Plzni. Moje parta za mnou přijela. Venca navíc začal zase trošku víc pít pivo a je s ním opravdu děsná sranda. Už není tak mlčenlivý. Můj vrstevník, moje krevní skupina, kamarád, na kterýho se můžeš spolehnout. Pravých kamarádů za život moc nemáme, u třetího ranního piva už trošku blábolím, ale myslím to smrtelně vážně - kdysi jsme si lehce nařízli zápěstí s Kytkou a Prcalíkem, snažím se o to i v bufáči s Vencou. Jenže máme obyčejný kulatý nože od příborů. Budíme tím děsný pozdvižení. 

Smějeme se, jsme pokrevní bratři z bufáče, kluci od vlašáku. Hej indiáni, dáme panáka? Dáme, to je jasný. Chlastáme jako starý alkáči. Máme veselý opice. Protože se máme, jsme spolu. Děláme trošku bordel v tramvaji, na náměstí, v pivovaru, kam všichni musí, protože ono toho v Plzni zase tolik není. Do zoo by nás asi nepustili a nebo jo, ale ne ven, protože jsme starý metalový zvířata. Do smrti nezapomenu na skelný pohled kolegy Sabatha, jeho šednoucí vlasy, jak stojí před vchodem do kostela sv. Bartoloměje a cituje z MASTERS HAMMER. Je to pro mě nejlepší návštěva na světě. Jsem tak šťastný, že utratím všechny peníze. Je mi to jedno, tohle se nebude opakovat. Jsem jen tady a teď, v tenhle krásný okamžik. Mladý, spokojený, ve svém světě. Metal forever, vy volové, řveme po ulicích a hledáme hospodu, kam bychom zapadli. Všechno pak opakujeme pár dní, do doby, dokud už nemůžeme, neberou nám to pumpy ani žaludky.

Sabath poslední den vůbec nepije, jen se usmívá, bude řídit, ale my můžeme. Loučíme se snad hodinu. Budíme pozdvižení. Taková vzácná návštěva, ze starých časů. Jsem hrozně pyšnej, hrdej, že někam patřím. Ne, ze mě nikdy asi nebude klasickej student. Já když do něčeho jdu, tak naplno, od srdce. Pokud mě něco nebaví, prostě to nedělám, nemá cenu ztrácet čas zbytečnostma, život je moc krátkej. Mávají mi z okénka, holky posílají pusinky a najednou je ticho. Sednu si na lavičku a vím, že z téhle návštěvy budu zase několik týdnů žít. 

Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):

sobota 11. září 2021

Recenze/review - MORTIFILIA - The Great Inferno (2021)


MORTIFILIA - The Great Inferno
CD 2021, Magick Disk Musick

for english please scroll down

Až jednou zemřu, tak má duše odejde to temných hvozdů. Záleží už jen na mém životě a osudu, zda najdu vchod do pekla. Občas si to tak představuji. Dokončím, co jsem zde začal a vydám se na poslední cestu. Kolem umrlčích kamenů, starých pohřebišť, s lehkým vánkem studených melodií v zádech. Odejdu a nezůstane po mě nic. Možná jen pár zápisků a krev v žilách potomků.

Je až roztodivné, co ve mě dokáže hudba probudit za obrazy. MORTIFILIA jsou veteráni melodického death metalu. I na nové desce obdivují krásu studených melodií, které se vám dostanou až do morku kostí. Hrají muziku, zrající jako dobrá whiskey. Umí k dokonalosti vypilované řemeslo a něco navíc, co poznáme jen my, praví fanoušci ryzího death metalu. A já jsem zase jednou seděl, poslouchal a nechtělo se mi nic psát. Lepší je nechat se unášet, rozplétat jednotlivé motivy, nechat na sebe všechen ten chlad a temnotu načerpanou v šumavských lesích působit. Existuje opravdu peklo? Rozhodně ano, v našich hlavách určitě. Stačí se rozhlédnout kolem sebe.


MORTIFILIA posledních let je jednou z mých nejoblíbenějších (nejen) českých kapel vůbec. Hudebně se i letos samozřejmě jedná v základu o klasický melodický death metal severského střihu, s parádním zvukem (Hellsound studio) i obalem. Skladby jsou přirozeně svěží, zajímavé, mají v sobě zvláštní pnutí. Riffy jsou ukovány z toho nejkvalitnějšího železa, surového, opravdového. Přidány jsou přísady, jako pestré vokály, neklidné změny tempa (hodně se mi líbí zvuk bicích a rytmus všeobecně). Textově se kapela zaobírá Dantovým Peklem. Staré téma, v metalu poměrně dost často využívané, ale zde přeci jen jinak pojaté, zajímavé (Jan Petřičko). Formální stránku netřeba popisovat, na opisování promo materiálů není pro poslech a hudbu čas, ale vše jen krásně doplňuje vše, co se na "The Great Inferno" odehrává. Poctivost, zemitost, jadrnost. Navíc cítím, slyším, že kapelu muzika opravdu baví, že do ní dala kus srdce. Jsem už taky starý pes a pánové se přesně trefili i do mých nálad, smutku, radosti. Berou mi slova z úst, v pomalejších pasážích mě až mrazí v zádech. Při rychlejších chci zase vyrazit do zimního lesa, najít vchod do pekla a rozplynout se ve věčnosti. MORTIFILIA nahrála desku, u které se cítím, jako bych se toulal umírající krajinou. Brzy bude zima, brzy přijde smrt. Pokud neuděláš něco se svojí duší, peklo tě nemine. Chladný melodický death metal, u kterého ožívají temné přízraky! Pekelná symfonie!

PS: závěr skladby "Gory End of the Glory Road" je něco tak neskutečně dokonalého, že si jej musím přehrávat stále a stále dokola! 


Asphyx says:

Once I die, my soul will leave the dark forests. It only depends on my life and destiny whether I find the entrance to hell. Sometimes I imagine it that way. I will finish what I started here and set out on my last journey. Around the mortal stones, old burial grounds, with a light breeze of cold melodies in the back. I'll leave and there's nothing left for me. Maybe just a few notes and blood in the veins of the offspring.

It's weird what music can awaken in me behind images. MORTIFILIA are veterans of melodic death metal. Even on the new album, they admire the beauty of cold melodies, which will get you to the bone. They play music that matures like good whiskey. He knows how to perfect a craft and something extra that only we know, true fans of pure death metal. And I sat once again, listening and I didn't want to write anything. It is better to let yourself be carried away, the individual motifs unravelled, to let all the coldness and darkness drawn in the Šumava forests act on each other. Is there really hell? Definitely yes, in our heads for sure. Just look around.


MORTIFILIA of recent years is one of my favourite (not only) Czech bands ever. Musically, this year, of course, it is basically a classic melodic death metal of Nordic style, with a great sound (Hellsound studio) and cover. The songs are naturally fresh, interesting, they have a special tension in them. Riffs are forged from the highest quality iron, pig, real. Ingredients are added, such as colorful vocals, restless tempo changes (I really like the sound of the drums and the rhythm in general). The lyrics of the band deal with Dante's Hell. An old theme, quite often used in metal, but here still conceived differently, interesting (Jan Petřičko). There is no need to describe the formal side, there is no time for listening and music to copy promo materials, but everything just beautifully complements everything that takes place on "The Great Inferno". Honesty, earthiness, zeal. In addition, I feel, I hear that the band really enjoys music, that it put a piece of heart into it. I am also an old dog and the gentlemen exactly matched my moods, sadness, joy. They take words from my mouth, in slower passages it freezes my back. When faster, I want to go back to the winter forest, find the entrance to hell and dissolve in eternity. MORTIFILIA has recorded a record that makes me feel like I'm wandering through a dying landscape. It will be cold soon, death will come soon. If you don't do something with your soul, you won't miss hell. Cold melodic death metal, with dark ghosts coming to life! Hell of a symphony!

PS: The end of "Gory End of the Glory Road" is something so incredibly perfect that I have to play it over and over again!





tracklist:
1. The Great Inferno / Man in the Garden of Fire
2. The Call of Lust
3. Il Gran Vermo
4. Underneath Thier Feet
5. On the River of Pain
6. Wolves at the Door
7. The Head of Medusa
8. All the Worships of Demons
9. Gory End of the Glory Road

TWITTER

@deadlystormzine https://twitter.com/deadlystormzine