Rozhovor s irskou doom death metalovou kapelou - THE CRAWLING.
Odpovídal Andy Clarke (kytara, zpěv), děkujeme!
Recenze/review - THE CRAWLING - Live in Belfast MMXXIV (2026):
Ave THE CRAWLING! Právě jsem se vrátil z lesa. Mrzne tu a napadlo spousta sněhu. Toulal jsem se po lesních pěšinách, ale v myšlenkách jsem byl na vašem koncertě v Belfastu. Musím vám složit poklonu, nové album, živý záznam, je opravdu skvělé. Proč jste nahrávali právě na tomto místě? A jak vlastně vznikl nápad na nahrání tohoto vystoupení?
Děkujeme za milá slova. Jsme opravdu nadšení, jak se nám živé album povedlo. Nikdy předtím jsme nic takového nedělali, takže jsme sami byli zvědaví, jak to bude znít.
Nahrávali jsme ho v The Limelight, protože je to v podstatě naše rodné místo. Hráli jsme tam nesčetněkrát, zvuk je vždycky dobrý a publikum je konzistentně silné. Prostě to dávalo smysl.
Nápad na jeho nahrání se zrodil tak trochu z ničeho nic. Vyrůstal jsem s láskou k živým albům a vždycky jsem snil o tom, že nějaké udělám, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to vůbec možné nebo jestli by to někoho zajímalo. Ve skutečnosti jsme o rok dříve nahráli živé vystoupení, ale z různých důvodů to nevyšlo a bylo to odloženo. Po změně sestavy jsme se bavili o tom, že to zkusíme znovu, a koncert v rodném městě se zdál být jasnou volbou.
S zvukařem v klubu jsme přátelé a naštěstí se nabídl, že natočí celé vystoupení. Adrien (baskytara) se hodně věnuje videu, takže nainstaloval několik kamer, což vypadalo neuvěřitelně. Proto jsme nakonec zveřejnili i celé živé video – teď je na našem YouTube kanálu.
Abych nezapomněl… Já vás poslouchám již od roku 2017, kdy mě vaše nahrávka „Anatomy of Loss“ doslova uhranula. Stal jsem se vaším fanouškem a rád se k vaší hudbě vracím. Pokaždé, když se potřebuji zastavit, zpomalit, srovnat si myšlenky v hlavě, tak patříte mezi velmi častou volbu. Nicméně, to jsem já, spousta našich čtenářů vás nezná. Můžeš nám prosím kapelu představit? Kdy a jak vlastně vznikl nápad hrát doom death metal? Proveď nás prosím historií THE CRAWLING.
To je úžasné slyšet a je nám ctí, že s námi zůstáváte od Anatomy of Loss.
The Crawling začali koncem roku 2015. Zavolal mi starý kamarád, kterého jsem roky neviděl, a navrhl, abychom si pro zábavu zahráli death metal. Sešli jsme se a zahráli si Entombed a Bolt Thrower. Po tom jamu jsem cítil, že na tom něco je, tak jsme přivedli další hudebníky a začali pořádně.
Přechod k doom death metalu se odehrál přirozeně. Jsem velkým fanouškem tohoto žánru – My Dying Bride, Katatonia, Anathema, Novembre, Decomposed – a seznam by mohl pokračovat. Tento vliv je tak hluboce zakořeněn v mém stylu psaní, že vlastně neexistovala žádná jiná možnost. Musel to být doom death.
Od té doby jsem prostě psal dál a sledoval, kam povede cesta. To vedlo k singlům, EP, albům, videím a stovkám koncertů v mnoha zemích. Bylo to neuvěřitelné.
Pojďme k novému albu „Live in Belfast MMXXIV“. Víš, co se mi hrozně líbí? Zvuk! Mívám hodně často u záznamů živých vystoupení problém, že je vše až příliš vyčištěno, někde jsem se setkal i s doplňováním potlesku apod. Nerad o takových albech píšu, ale u vás jsem velmi spokojen. Zvuk je velmi autentický, syrový a chladný. Jak jste nahrávali a kdo je podepsán jako zvukový inženýr?
Jsem opravdu rád, že na tebe zvuk zapůsobil. Chtěli jsme, aby to působilo živě – ne vyleštěně k smrti. Přístup byl jednoduchý: použít mikrofony v místě konání a přijímat signál přímo od pultu. Slyšíš to, co se dělo v danou noc. Nic přidáno. Nic odebráno.
Koncert nahrával Brian Collins a já jsem se postaral o mix a mastering. Udržel jsem to minimalistické: základní ekvalizér, lehká komprese a mastering. Žádné overdubing. Žádné opravy.
Bylo tu pokušení to upravit, ale rozhodl jsem se proti tomu. Je jasně slyšet, jak mi během Sparrow na dva takty vypadne kytara kvůli technickému problému – ale to je pravda. To je heavy metal. Syrový a nefiltrovaný. Taky mě to pronásleduje… lol
Jak jste sestavovali setlist na koncert? Hráli jste jen ověřené písně, o kterých víte, že „fungují“ nebo jste si připravili i něco speciálnějšího?
V setlistu jsme se zaměřili na náš nejsilnější materiál, s velkým důrazem na nejnovější album All of This for Nothing. Jsou tam písně, které lidé očekávají – The Right to Crawl, Wolves and the Hideous White – takže je nikdy nevynecháme.
Zařadili jsme také Another Vulture, která vyžadovala hodně zkoušek, protože je to složité se všemi těmi změnami, zejména s vokály. Slyšíte, že se trochu trápím – ale je to upřímné.
Proč právě Belfast? Znamená to, že je tam vaše domovská scéna? Máte tam nejvíc fanoušků? V jakém klubu se vlastně nahrávalo? Mimochodem, můžeš nám doporučit, kam v Belfastu zajít na dobrou muziku? Na pivo (a za holkama😊)? Kde se scházejí metalisté?
Ano, Belfast je náš domov. Tam kapela vyrostla a zde jsme si vybudovali základy s lidmi, kteří nás podporovali už od začátku. Nahrávání probíhalo v The Limelight 2, známém belfastském klubu, který hostí spoustu metalových kapel na turné.
Co se týče scény - upřímně řečeno, spousta hudebních klubů v průběhu let zanikla a já jsem taky starý a teď už se s ní úplně nebavím! Nicméně Voodoo je asi nejlepší místo v Belfastu na živou hudbu a pár piv. Pokud se tam někdy podíváte, stojí za to ho navštívit.
Netuším, jak to máš nastavené ty, ale já jsem starý fanoušek metalu, který poslouchá hudbu hlavně srdcem. Kapela do mě musí doslova zaseknout svůj dráp, dostat se mi do hlavy. Musí mě bavit jako celek. Jak hraje, ale i jak působí jako lidé. Hodně záleží i na textech. Kde pro ně bereš inspiraci? Jsou to knihy, filmy, život?
Silně se ztotožňuji s tím, co jsi řekl o naslouchání srdcem. Hudba nese poselství, příběhy a ponaučení – zejména ve stylech, které poslouchám nejčastěji.
Veškerá hudba The Crawling je inspirována lidmi. Neustále pozoruji lidské chování a interakce. Fascinuje mě láska, smrt, ztráta a to, jak se s těmito věcmi lidé vyrovnávají. Vždy píšu ze zkušenosti – někdy z vlastních obav a myšlenek, jindy z věcí, kterými jsem viděl procházet jiné.
O Irech koluje spousta vtipů a příběhů. Bohužel, ve vaší krásné zemi jsem nikdy nebyl. Chtěl bych se k vám podívat, patří to mezi mé sny. Rád sleduji nejen vaši hudební scénu, ale i dokumenty o přírodě, o historii. Myslíš si, že se všechno tohle nějak promítlo i do vaší hudby? Ta pochmurnost, smutek, nostalgie, melancholie, tvrdohlavost?
Hudba je vždycky formována tím, odkud pocházíte. Irsko může být šedé, chladné, drsné a ubohé – což mi vlastně pomáhá. Většinou píšu v noci, ale naše počasí umožňuje snadno se do tohoto smýšlení dostat i přes den.
Nicméně, Irsko může být i krásné. Trávím hodně času na pobřeží, kempováním, poblíž moře. Miluji to. Proto jsme videoklip k písni Bound to the Negative natočili na pláži – zachycuje jak bezútěšnost země, tak atmosféru textu.
Osobně jsem začínal s metalem někdy kolem roku 1987. Párkrát jsem se pokoušel i hrát, ale neměl jsem zkrátka dost sebekázně a asi i talentu. Jak jste začínali vy, jako muzikanti? Kdy jsi vzal do ruky poprvé kytaru, mikrofon, bicí? Jaký byl první navštívený koncert? A na jakém si poprvé hrál? Máš nějaké oficiální hudební vzdělání?
K metalu jsem se dostal zhruba ve stejnou dobu jako ty – koncem 80. let – začal jsem s Mötley Crüe, poté, co jsem vyrůstal obklopen rockovými kapelami jako Status Quo, Bruce Springsteen, Pink Foyd, které poslouchal můj táta.
Pamatuji si, jak jsem byl na house party, kde jeden chlápek hrál na kytaru Fade to Black. Znělo to přesně jako na kazetě. Ten okamžik mě ohromil. Požádal jsem ho, aby mi ukázal, jak se hraje, prosil jsem rodiče o kytaru a to bylo vše.
Můj první koncert byl Faith No More s Prong v roce 1990. Neuvěřitelná show – Prong byli předskokani a Faith No More byli v nejlepší formě s Jimem Martinem stále na kytaru, hned po vydání The Real Thing. Moje první živé vystoupení bylo kolem roku 1994 v malém country baru poblíž domu mých rodičů. Hráli jsme death metal. Nedopadlo to dobře. Místní na to rozhodně nebyli připravení.
Nikdy jsem neměl formální hudební vzdělání ani lekce. Jen mi kamarádi ukazovali skladby. Nejsem disciplinovaný kytarista – upřímně řečeno, kytara mě někdy nudí. Chci jen psát písničky.
Povídáme si tu hlavně o vašem novém živém albu z Belfastu. Jak jste na tom ale s koncerty všeobecně? Baví vás hrát naživo? U nás v Čechách se doom death metalu příliš nedaří, moc lidí na něj nechodí, ale možná je to v závěru dobře. Aspoň přijdou opravdu jen pravověrní fanoušci. Ti opravdoví. Jak je tomu u vás v Irsku? Chodí hodně lidí? Podporují kapely?
Naprosto miluji hraní naživo. Je to nejlepší na tom být v kapele, obzvlášť v téhle. To propojení v místnosti, kdy lidé opravdu chápou, co děláte – to je silné.
Doom death ale není populární a návštěvnost může být malá. Někdy to do sebe zapadne, někdy ne. Ale když se v místnosti sejde 50–100 lidí, kteří to pochopí a nechají se ponořit do hudby, je to neuvěřitelné. Taková intimita je privilegium.
Irsko je obecně vstřícné, zejména undergroundová scéna. Máme také malou skupinu skalních fanoušků, kteří se na nás chodí dívat, ať už hrajeme kdekoli – to mě pořád ohromuje. Máme velké štěstí.
Co pro tebe vlastně znamená muzika? Proč právě doom a death metal? Je to pro tebe relax, koníček nebo životní styl? Třeba já to mám tak, že poslouchám vlastně pořád něco. Jsem ten starý blázen se sluchátky na uších. Nedovedu si vůbec život bez nových alb, bez koncertů, představit. Jak to máš nastavené ty?
Hudba je pro mě emoce převedená do zvuku. Doom death to dokonale vystihuje. Můj emocionální rozsah se pohybuje někde mezi smutkem, lítostí a frustrací – a tento žánr do tohoto prostoru přesně zapadá.
Metal je pro mě životní styl. Určuje, jak žiji, uvolňuje mě, vede mě, rozptyluje mě a pohlcuje mé pocity. Bez něj bych byl ztracený. I když nehraji naživo, pořád píšu. Mám obrovské množství nevydaného materiálu.
Většinou poslouchám na sluchátkách – jen tak se cítím dostatečně pohlcující.
Jedna klasická, ale nezbytná otázka. Co chystají THE CRAWLING v nejbližších měsících? Co nové skladby? Tvoříte? Pokud máš něco na srdci a chtěl bys to vzkázat fanouškům, promotérům, labelům, tak zde je prostor…
Momentálně píšeme nový materiál a snažíme se něco vydat co nejdříve. Ještě si nejsme jisti, jestli to bude album, nebo EP – alba miluji, ale mluvili jsme o obou možnostech. Taky už máme nahranou speciální akustickou skladbu a stále vymýšlíme, co s ní.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří nás podporují – fanouškům, promotérům, klubům, vydavatelstvím – všem, kteří chodí na koncerty, kupují si zboží a skutečně rozumí hudbě. Znamená to pro nás všechno.
Je ti asi jasné, co teď udělám. Půjdu ven. V lese krásně mrzne. Máme tu kousek za městem jeden starodávný lesní hřbitov. Nasadím si sluchátka, pustím vaše nové album a rozplynu se ve věčnosti. Chtěl bych ti moc poděkovat za rozhovor, za vaši muziku a popřát vám do budoucna co nejvíc inspirace, prodaných nahrávek i vyprodané koncerty. Ať se vám daří i v soukromých životech!
Děkujeme, že jste si udělali čas a podpořili nás, opravdu si toho vážíme. A hlavně jsem rád, že jste naši hudbu objevili a rozumíte jí. The Crawling nejsou pro každého a ani by neměli být.
about THE CRAWLING on DEADLY STORM ZINE:
Recenze/review - THE CRAWLING - Live in Belfast MMXXIV (2026):
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
