Rozhovor s brutal death metalovou skupinou z Německa - RESURRECTED.
Odpovídal Thomas (kytara), děkujeme!
Recenze/review - RESURRECTED - Perpetual (2026):
Ave RESURRECTED! Než začneme rozhovor, dovol mi, abych vám poděkoval. Víš, jsem starý metalový pes a poslouchám hudbu nejen ušima, ale i srdcem a vaše novinka „Perpetual“ mě doslova uhranula. Jako bych se díval do tmy někde ve stoce pod naším průmyslovým městem. Je to hodně temné a chladné album. Jak vznikalo? Jaký mají RESURRECTED recept na tolik emocí, temných, surových nálad?
Myslím, že bychom spíš měli poděkovat vám za to, že jste nám dali šanci zde promluvit! Vážíme si každého rozhovoru o novém albu. Četl jsem vaši recenzi na „Perpetual“ a opravdu mě to dojalo, protože jsem měl pocit, jako bych cítil, co se ve vás děje, když jste desku poslouchal. A co mě zase dojalo ještě víc, napsal jste ji přímo od srdce. Také jsem velmi emotivní, když poslouchám hudbu. Ne s každou písní nebo každým albem, samozřejmě, ale s hudbou si spojuji spoustu emocí, stejně jako můj dědeček.
Vyrůstali jsme tady obklopeni průmyslem, špínou, lidmi, které to všechno formovalo. To na nás jako lidských bytostech přirozeně zanechává stopy. Když listí padá ze stromů, všechno se tady opravdu změní v odstíny šedi. Navíc si s Chrisem, jako skladatelé, neseme v sobě oba svou vlastní velmi osobní temnotu.
Abych pravdu řekl, tak i když jsem velký fanoušek starého brutálního death metalu, tak na vás se mi právě líbí, že se zcela odlišujete. Základem vaší hudby je sice také smrtící kov, ale lze zaslechnout i pořádnou porci grindcore i klasického death metalu. Alespoň tak to slyším já. Připadá mi, že jste na „Perpetual“ nechali ještě víc vyniknout chlad a temnotu. Miluju zvuk nové desky! Kdo je podepsán pod mixem a masteringem? Vyřiď mu, že skládám poklonu. Kde a jak jste nahrávali?
Jsem rád, že se vám líbíme, že vyčníváme ze staré brutální death scény. V 90. letech mě silně ovlivnily grindcoreové kapely jako Napalm Death, Terrorizer a Brutal Truth, ale vedle nich hrály i „klasické“ death metalové kapely jako Deicide, Cannibal Corpse, Morbid Angel a Entombed. Tehdy tu opravdu nic brutálnější už nebylo. Samozřejmě si tuhle zátěž s sebou stále beru, pokud jde o psaní písní. V dnešní době jsou to ale spíše kapely jako Origin nebo Cattle Decapitation, které občas na nahrávce, jako například na „Into Mighty Death“, vyvolají výbuch vzteku.
Opět jsme se velmi vědomě rozhodli spolupracovat s Jörgem Ukenem a jeho Soundlodge Studio. Už jsme spolupracovali na našich předchozích albech. Jörg je sám bubeník a chemie mezi ním a naším bubeníkem Dennisem je perfektní – rozumí si. A Dennis nesnáší ty přehnaně vyleštěné moderní produkce, které všechny zní stejně, protože všichni používají stejné samply. Jörg to prostě nedělá, a přesně proto jsme s ním spolupracovali – všechno je organické. Během pandemie jsem měl spoustu času na vylepšování sestavení kytar, upustil jsem od mnoha věcí, abych dosáhl přesně toho tónu, který slyšíte na „Perpetual“. Pokud začnete v mixu výrazně ladit tón kytary, jste v podstatě vyřízeni. Prostě jsme dali dva mikrofony před kabinet, viděli, co se stane (přivezl jsem si s sebou dalších pět zesilovačů) a Jörg okamžitě řekl: „To je vše, ničeho dalšího se nedotkneme!“ Jörg Uken se ve skutečnosti postaral o všechno od nahrávání po mixování a mastering; já jsem kytarové DI nahrával jen předem doma, protože by to zabralo příliš mnoho času, jinak jsem v tom velmi puntičkářský.
Jsem nadšený i co se týká obalu a grafiky. Kdo vám namaloval tak pochmurný a temný motiv? Jaké bylo zadání pro nové album? Jak motiv souvisí s hudbou a texty? Co má doopravdy znázorňovat? Jsou to lidé pochodující na onen svět?
Obal navrhl Ivan Bragin. Na konci roku 2024, když jsme hledali potenciální umělce, jsem náhodou narazil online na toto jeho dílo. To jsou ty chvíle, kdy prostě víte: tohle je ono. Takže nemusel malovat nic nového – prostě jsme museli design získat od něj. A máte pravdu, jsou to postavy pochodující do posmrtného života.
Většina písní vlastně vznikla poté, co jsme už měli obal, i když bych neřekl, že existuje nějaký striktní, zastřešující koncept spojující písně, texty a obal. Všechno mělo vytvořit celkově temnou atmosféru a myslím, že se nám to docela dobře podařilo. Také způsob, jakým Janina, manželka našeho bubeníka Dennise, nakonec zvládla ilustraci a integrovala naše logo do obalu, funguje perfektně.
Mně se na vás vždy líbilo, že nezanedbáváte i texty. Nemám sice u sebe originální nosič, ale už teď se těším, až si „počtu“. Většina death metalových kapel má texty takové obyčejné, klasické. O čem jsou ty na „Perpetual““?
Christoph moc nepíše dlouhé texty, což mě znovu zaujalo, když jsem je přidával do písní na Bandcampu. Jeho texty jsou obvykle velmi osobní; zpracovává spoustu svých vlastních zážitků a přetváří je do death metalových textů. Protože ho znám velmi dobře, chápu, co pro něj znamenají, ale vždycky nechávají dostatek prostoru pro interpretaci, aby si z nich kdokoli mohl vytvořit svůj vlastní příběh.
Jak už jsem psal, jste originální kapelou. Kytarový rukopis je nezaměnitelný a skladby jsou složeny s lehkostí a elegancí. Mám pravdu? Skládá se vám nový materiál dobře? Prozradíš nám prosím samotný proces vzniku nové skladby? Jak tvoří RESURRECTED?
Abych byl úplně upřímný, jsem docela mizerný kytarista. Dříve jsem bral lekce na kytaru jen do té doby, než jsem nashromáždil dostatek teoretických a praktických znalostí k psaní death metalových písní. A tehdy to všechno šlo mnohem přirozeněji než teď. Zkoušeli jsme třikrát týdně, jamovali a psali písničky takhle – já jsem měl nápad na riff, náš tehdejší bubeník Michael pod něj položil bicí a v určitém okamžiku byla písnička hotová. Nikdy jsme si nic nezapisovali, měli jsme to všechno v hlavě. Tak se nám podařilo vydat nové album každé dva roky.
V dnešní době mám pocit, že dva roky uběhnou mrknutím oka. Navíc se celý proces úplně změnil. Pokud nezkoušíme na živé vystoupení, obvykle se setkáváme jen s plně zformovanými nápady na písničky, které přineseme buď Chris, nebo já. Ty už obsahují hrubé struktury bicích. Dennis stejně často přichází s mnohem lepšími nápady, ale rád předem zná obecný směr.
Například u titulní skladby „Perpetual“ nebyl vůbec spokojený s původním nápadem na bicí v refrénu. Řekl jen: „Musím to rozjet – jiná cesta není.“ Já na to: „To je 270 BPM!!!“ A Dennis prostě řekl: „Na tom nezáleží!“
Ale další album rozhodně nevyjde za tak dlouho jako „Perpetual“.
Jste kapelou, která svůj vznik datuje do devadesátých let minulého století. To už je hodně dlouhá doba a spousta věcí se změnila. Myslím tím teď nové technologie, způsoby nahrávání, snímání zvuku, ale i postupy a vnímání hudby jako takové. Máme různé streamy, youtube, spotify. Jak tohle všechno vnímáš ty, jako muzikant?
Tehdy jsme ještě nahrávali demo nahrávky na osmistopý rekordér. Běžný člověk si v té době nemohl dovolit počítač a neměli jsme ani peníze na rezervaci studia – 300 německých marek (asi 150 eur) na den bylo naprosto nedostupné. Rozpočet na naše debutové album „Raping Whores“ byl pouhých 500 eur (1000 německých marek) a v té době vyšlo u Eaststar Records. To nám zrovna neumožňovalo strávit mnoho času ve studiu.
Ale „digitální doména“ postupně začala přebírat kontrolu. V roce 1996 jsem začal pracovat s docela slušným počítačem a sekvencerem Samplitude, který se vešel na 1,44" disketu. Dodnes používám stejný sekvencer, i když už má asi 1,6 gigabajtu. Jedna věc, které jsem se ale vždycky držel, je skutečný kytarový zesilovač, ale nikdy jsem nepřešel k modelovým, ani naživo. Raději si na pódium vezmu malý zesilovač z krabičky na svačinu, než abych tam dal notebook. Na mnoha koncertech, které dnes hrajeme, hrají mladší kapely plně digitální a ani nechápou, proč by člověk potřeboval kytarový kabinet nebo skutečný zesilovač. Někteří promotéři se dokonce potýkají s tím, aby sestavili doprovodnou linii, protože místní kluci už takové vybavení prostě nenosí.
Nicméně držím krok s novými technologiemi a rád se přizpůsobuji, když to dává smysl – zvláště pokud jde o cestování na dlouhé vzdálenosti. Ale pro mé uši digitální vybavení stále nezní dostatečně dobře. Slyším ho na tolika koncertech a ve skutečnosti mi dělá špatnou náladu, když z něj zachytím ten plochý, bezduchý zvuk Kemperu na pódiu.
Zmínil jste streamovací služby, které nepoužívám. Konec příběhu. Ale samozřejmě si udržujeme všechny naše platformy jako Spotify, Apple Music, Amazon, YouTube, Deezer a tak dále. A samozřejmě, naše písničky jsou tam k dispozici, pokud chcete jako hudebník dnes dosáhnout nějakého dosahu, prostě se tomu nevyhnete. Bohužel, hudebníci jsou na samém dně potravního řetězce. Výplaty jsou už teď téměř zanedbatelné a v době, kdy se příjmy dostanou k labelu a my jako hudebníci dostaneme jen pětinu z nich, si dokážete představit, jak málo zbývá. Nicméně tím vůbec neobviňuji label; ve srovnání s ostatními jsme vlastně v docela dobré pozici. Ale takhle prostě byznys funguje.
Když jste se letos vrátili s novým albem, měl jsem hroznou radost. Znáš to, ihned jsem šel do sklepa a strávil tam skoro celý víkend, abych našel starou kazetu s „Raping Whores“. Žádný originál, jen obyčejná kopie, ale tenkrát pro mě měla obrovskou hodnotu. Jak na staré časy vzpomínáš ty? Byli jste mladí, člověk měl více času, někdy si říkám, jestli nebylo bez internetu a různých nových technologií lépe. I když, život je možná teď lehčí, pohodlnější?
To je šílené, že máš kazetovou kopii „Raping Whores“? Zkopíroval jsi ji z vinylu nebo z CD? Já jsem si pořád nahrával věci z vinylu na kazetu, většinou do auta. Nuclear Blast mívali LP desky v prodeji za 1 německou marku (0,50 eura). Dnes si ty desky už ani nemůžete dovolit. Tehdy to bylo mnohem levnější než kupovat CD.
Abych byl upřímný, tehdy jsem neměl moc času, pracoval jsem na směny. Ale měl jsem víc času na to, na čem skutečně záleželo: psaní hudby, trávení času s přáteli a podobné věci. V dnešní době zabere hudebníkovi tolik času jen to, že se stará o sociální média. Nechci to dělat, ale jinak to nejde. Internet pro nás znamená dosah, ale na druhou stranu to pro posluchače znamená i přetížení. Všechno máš okamžitě k dispozici, bez ohledu na to, kde na planetě jsi. Myšlenky ti neustále skáčou, už nejsi moc soustředěný ani koncentrovaný. Jsem na tom stejně.
Bylo to tehdy lepší? To je filozofická otázka. Kdybych v 90. letech věděl, co bude možné dnes, nechtěl bych to hned?
Když jsem dělal s Hevalem rozhovor s kapelou DEATHSWARM, napsal tenkrát krásnou větu „Extrémní metal pro mě obecně znamená svobodu a sebevědomí, a to jak po hudební stránce, tak ve způsobu života“. Hodně jsem o tom přemýšlel a zjistil jsem, že jsem na tom úplně stejně. Já třeba beru vždy kapelu jako celek. Jak působí na koncertech, v rozhovorech, musím jí hudbu věřit. RESURRECTED opravdu působí dojmem, že jde vaše hudba přímo ze srdce. Žádné pózy, jen „čisté umění“. Myslíš, že se tohle dá naučit? Co pro tebe vlastně hudba znamená?
Jsou věci, které se prostě nenaučíte. Můžete se naučit teorii, která vdechne život tomu, co nosíte v srdci, ale přesně o to jde. Dělat hudbu, zejména death metal, vychází zevnitř a znamená mít svobodu dělat si, co chcete. Vždycky v sobě nosím ten specifický pocit, je to jako neustálý skrytý hluk, bez ohledu na to, co dělám.
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že tohle budu dělat maximálně do poloviny třiceti let. V červnu mi bude 52 a pořád tu stojím. Chci se toho vzdát? Ne. To by znamenalo vzdát se sám sebe. Koncerty bolí trochu víc než dřív, to jistě, ale pořád si užívám každou chvíli na pódiu s těmito kluky, kteří jsou v podstatě moje rodina.
Když si to nenosíte v srdci, publikum si toho všimne. Dříve nebo později.
Pocházíte z průmyslového města Duisburg, North Rhine-Westphalia. Ovlivnilo vás nějak prostředí, továrny, smog, ocel ve vaší tvorbě? Pracuji také v průmyslu a nemůžu se zbavit dojmu, že z vaší tvorby vždy cítím takovou zvláštní temnotu, neklid, který zažívám každý den brzy ráno, když pochoduji do práce…
Vaše okolí vás rozhodně formuje. Sám jsem vyrůstal přímo uprostřed té šedivé bezútěšnosti na okraji Oberhausenu. Náš první bubeník Michael pracoval v podzemí v dolech. Naše zkušebna se nachází v bunkru po náletu z druhé světové války, masivním bloku s pětimetrovými železobetonovými zdmi. Pokaždé, když tam jdete zkoušet, procházíte velmi specifickým druhem tmy. Téměř cítíte, čím si lidé museli projít tehdy, když bunkr ještě sloužil svému původnímu účelu.
Měli byste být rádi, že můžete do práce jít pěšky! Obvykle musím řídit, ale když je trochu tepleji, někdy si vezmu kolo a běžím zpátky – takhle už mám za sebou trénink. Když takhle chodíte, běháte nebo jezdíte na kole, vnímáte všechno kolem sebe úplně jinak – mnohem intenzivněji. Všechen ten průmysl, prázdné tváře lidí s pocitem beznaděje v očích… Asi si dokážete představit, že to ve mně zrovna nevyvolává touhu psát veselé harmonie.
Každý nějak začínal. Jak jsem již zmiňoval, vy jste kapelu založili již v roce 1993. Jste součástí německé death metalové scény, která byla vždy velmi silná. I dnes stále vzniká spousta skvělých kapel. Zajímal by mě tvůj pohled zevnitř. Jak vnímáš vaši scénu, fanoušky, koncerty ty?
Stále jsme v kontaktu s dlouholetými německými kapelami jako Fleshcrawl, Purgatory, Profanity a Depression, které všechny existují už od začátku 90. let. Tehdy byl kontakt intenzivnější, ale většina z nich ještě neměla rodiny. Přesto jsme vždycky rádi, když se potkáme na festivalech nebo někde společně odehrajeme koncerty.
V oblasti Dolního Porýní je také solidní undergroundová scéna, ale většina těchto hudebníků tu také je už dlouho a hraje v různých sestavách napříč různými kapelami. Abych byl upřímný, s novějšími kapelami v Německu moc kontaktů nemám. To se obvykle stává jen tehdy, když nás kontaktují, aby nám zarezervovali koncert – obvykle nás znají, protože na nás narazili na Spotify nebo YouTube. V určitém okamžiku si myslím, že došlo k jakémusi odpojení, kdy jsme novější kapely „ztratili“. Možná už na to moc stárneme, nebo je to možná proto, že poslední album trvalo tak dlouho – opravdu nedokážu říct.
Když jdu na koncert tady v okolí, mám pocit, jako by existovaly dva oddělené světy: buď znám skoro všechny, nebo neznám ani jednoho. Je to docela zvláštní.
Zůstaňme na chvíli u historie. Jak jste vlastně dali kapelu dohromady? Prosím, zavzpomínejte nám…
To tehdy nebylo jen o mně, měl jsem spíš podpůrnou roli, haha. Docela často jsem se poflakoval ve zkušebně EVOCATION, což v podstatě položilo základy pro to, z čeho se později stala RESURRECTED. Název RESURRECTED je vlastně odkazem na „vzkříšenou“ EVOCATION, sestava byla stejná, až na mě na rytmickou kytaru.
Nakonec jsme ale museli tu zkušebnu opustit. Vyhodili kytaristu, který ji původně pronajal pro EVOCATION, a samozřejmě nechtěl, abychom tam zůstali, pokud už nebude součástí kapely. Vyhodili nás i z další zkušebny, byla to škola, a přistihli nás, jak tam pijeme pivo, což nebylo zrovna povolené, haha. V té době jsme ještě ani neměli jméno. Po pár měsících spíše nečinnosti jsme se dali dohromady a v červenci 1994 jsme se přestěhovali do zkušebny, kterou používáme dodnes. A v listopadu 1994 jsme odehráli náš vůbec první koncert. Klub, kam se vrátíme 29. května letošního roku. Možná natočím nějaké video o historii a všem, co se mezi tím dělo.
Ta první sestava zůstala beze změny až do koncertu s Fleshcrawl v roce 1997, kdy se náš zpěvák Carsten pohádal s naším hlavním kytaristou Dirkem. Nejdřív létaly pěsti, pak Dirk vyletěl z kapely. A až do roku 2024 jsem to celé musel nést na kytaru víceméně sám.
A co ty osobně? Kdy jsi vzal poprvé do rukou nástroj, kdy jsi navštívil první koncert a jak sis jej užil? A co první vystoupení na pódiu? Vzpomeneš si ještě na první turné? Osobně jsem devadesáté roky zažil, byl jsem mladý, jen jsem se k death metalu dostal postupně, přes německý thrash metal…Jak tomu bylo u tebe?
Poprvé jsem vzal kytaru do ruky v 18 letech, tedy v roce 1992. Ještě jsem chodil do školy a odpoledne jsem měl malou práci, která mi umožňovala dovolit si první kytaru a lekce hry na kytaru. Můj první metalový koncert byli vlastně DEICIDE na jejich turné „Legion“ v roce 1993. Tehdy měli vážné problémy s aktivisty za práva zvířat, všichni tady stáli před Live Music Hall v Kolíně nad Rýnem s transparenty a snažili se fanouškům zabránit ve vstupu na koncert. Pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Nikdy mě ten „Teutonic Thrash“ moc nenadchl, byl to docela rychlý skok z „…And Justice for All“ od Metallicy na „Subconscious Terror“ od BENEDICTION a „Altars of Madness“ od MORBID ANGEL. V roce 1994 jsem odehrál svůj první koncert s krátkými vlasy, BC Rich Warlockem, který mě stál 200 eur, a vysokými motorkářskými botami. Samozřejmě jsme byli všichni neuvěřitelně nervózní. Pořád jsem nervózní, ne zdaleka tolik jako tehdy, ale nemyslím si, že to někdy úplně zmizí.
Naše první turné bylo v roce 1997 s FLESHLESS a BONEHOUSE, deset koncertů po Evropě, samozřejmě bez turné autobusem, jen s pronajatou dodávkou a někdy s dost pochybnými místy konání. Tehdy se zdálo být snadné zarezervovat deset koncertů za sebou jako kapela. Dnes je to mnohem složitější.
Klasická otázka na závěr. Co chystají RESURRECTED v nejbližších měsících? Chceš něco vzkázat fanouškům, promotérům, labelům?
Samozřejmě bychom rádi odehráli více živých koncertů, zejména po vydání alba „Perpetual“ – ale festivalová sezóna je už pořadateli víceméně plně obsazená. Možná se ještě něco objeví a my se někam můžeme zapojit. Jinak máme zatím žádosti o účast na festivalech jen pro rok 2027, ale alespoň máme potvrzenou účast na Protzen Open Air 20. června 2026.
Náš label Testimony Records se také snaží uspořádat turné k tomuto labelu a pokud to vyjde, určitě bychom se do toho pustili. V prosinci u nich znovu vydáme „20th Year Edition“ našeho alba „Endless Sea of Loss“ s bonusovými skladbami EP „Bloodline“.
Pokud v druhé polovině roku nepřijde příliš mnoho dalších koncertů, rád bych hned začal pracovat na novém materiálu pro další album. S Chrisem máme v trezoru ještě pár nápadů, které se na „Perpetual“ nedostaly, hlavně proto, že nám došel čas na úplné dokončení těch písní.
Ani nevíš, co pro mě tenhle rozhovor znamená. Moc si jej vážím. RESURRECTED jsou velmi častými hosty v mém přehrávači. Děkuji jak za odpovědi, tak hlavně za vaši hudbu. Ať se vám daří jako muzikantům i ve vašich osobních životech! RESURRECTED rules!
Vždycky mě dojímá, když čtu, že naše hudba dokáže v ostatních vyvolat něco emotivního – stejně jako to u vás. Jak jsem říkal, cítil jsem to z vaší recenze; píšete přímo od srdce. To nás opravdu motivuje pokračovat tak, jak jsme.
Děkujeme, že jste nám dali příležitost trochu si popovídat o minulosti a současnosti. Doufám, že to nebylo moc nudné. Doufejme, že se brzy uvidíme na některém z pódií!
Recenze/review - RESURRECTED - Perpetual (2026):
---------------------------------------------------------------------------------------------------
sledujte nás na sociálních sítích - follow us on the social media:
instagram:
facebook:
