Příběh tří stý dvacátý šestý - Punk máme v srdci
Ještě předtím, než jsem dostal kolej, ještě předtím, než odešel Carlos ze školy na vojnu a George zpátky do Zairu, jsem měl telefonát. Opilá vrátná a správcová internátu v Plasích zaklepala na dveře a že prý mi volá Boleslav. Měl jsem trošku strach, zprávy z domova nebyly poslední dobou nijak příznivé. Oddechl jsem si, když to byl Venca. A celej nadšenej, že musím jet s ním. Mluvil hrozně na přeskáčku, vůbec mi nejdřív nedocházelo, o co jde. On byl už zkušený a protřelý punkáč a moc dobře věděl, že miluju THE EXPLOITED. Skotský punkáče, kteří často hráli i v mém přehrávači. Pokaždé, když jsem byl přežraný metalem, dával jsem si je rád a často.
Celé to vymyslel on. Často se mě lidí ptají, jak je možný, že jsme pořád někam jezdili a někteří pochybovači mi nevěří, jenže tenkrát to bylo úplně jiný. Žádný sociální sítě a na nich zástupy chytrých, kteří jen kecají doma u počítače a telefonu. Slovo chlapa platilo. Řekl jsem ano, pojedu. Potřebuju zase upustit ventil. Taky jsem měl ve Vencovi jednoho z posledních opravdových kamarádů. Čekal nás Mnichov a akce, na kterou vzpomínám hrozně rád. Ihned jsem si nakopíroval na kazety všechna dostupná alba a začal se připravovat. Fuck the system, přátelé. To víte, byl jsem mladý a chtěl jsem být rebelem. My moc nekecali, nefotili se, ale žili. Bylo to prostě tak, s tím nic neudělám. Když o tom teď přemýšlím, tak si říkám, že devadesátky byly na tyhle věci krásná doba. Taková upřímnější, řekl bych. Nostalgie, no, znáte to.
Trošku mě mrzelo, že nejely holky, ani Sabath, ale oni na punk nebyli vlastně nikdo. Já byl vždycky hlava trošku víc otevřená. Nemohl jsem se dočkat. Přehodil jsem si brigádu, šetřil peníze, dokonce nechodil nějakou dobu ani do hospody. O vstupenky se postaral Venca, já zase zjistil v Plzni na nádraží vlak. Přijel den předtím, abychom se připravili. V jedné z plaských hospodách jsme spřádali plány, celí natěšení. Kapela jela turné, už si nepamatuji, jestli byli i v Čechách, ale vím o Polsku a snad i Rusku. Možná někde existují i nějaké záběry. Hudební archeologové by mě možná mohli chytat za slovo, ale já píšu jen to, co si pamatuju. Někdy se určitě mýlím v datech, ale o to přeci nejde. Byl to zážitek na celý život. Na stejném místě, kde jsem kdysi byl s Kačenkou, se svojí první holkou na Saxon.
Venca je ve svém živlu. Má nastudováno o kapele snad vše. Proto spíš mlčím a jsem rád, že je spokojený. Pijeme pivo a když nás vyhodí z hospody, tak řveme v Plasích na návsi (možná je to náměstí, těžko říct). Na intru děláme asi moc velkej bordel, protože na nás přijde několik studentů. Všechny je posíláme do prdele a jsme zase jednou ve svým živlu a za rebely. Ráno málem zaspíme, ve vlaku vyprošťováka a jedeme dál. Přestupujeme v Plzni na hlaváku a užíváme si "lepší" vagóny směrem do Němec. Punkáč a metalista. Vzpomínáme na akce v Praze, Liberci, na neskutečnou řadu zážitků, které máme. Byli jsme fakt hodně akční. Nebyl internet, tak bylo spousta času. Na muziku, na holky. No, o těch taky kecáme. Jsme oba momentálně sami a děsně nás to štve. Asi jako každýho.
Mě třeba nikdy moc nebavili Sex Pistols, Vencu vcelku jo, a tak je témat nepřeberně. Říkáme si všechno do očí, neskutečně se tlemíme, když nás kontroluje německý průvodčí a Venca mu lehce opivněn říká, že punk is not dead. Kroutí nad námi hlavou a nám to dělá děsně dobře, protože jezdit za hranice je pro nás pořád svátek. Navíc na koncert. Konečně je tu Mnichov a před nádražím luštíme cedule. Minule jsme tu jeli taxíkem, ale to prý punkáči nedělají. Tak se ptáme na cestu. Nikdo naší němčině nerozumí, angličtině už vůbec ne. Napadne nás, že půjdeme do nejbližší hospody a počkáme, třeba přijedou další punkáči a my se připojíme. Pivo je na nás drahý a tak ho cucáme pomalinku. Ještě, že máme placatice. Uvědomím si, jak je super, že se Venca ze všeho stal a místo drog už konečně chlastá. Jsme na stejný vlně.
Dočkáme se, když přijede další vlak z východu. Poláci. Bratři. Prohodím pár slov a hned jsou s náma u stolu. Všichni mají kokrhele na hlavách, jen dvě holky ne. Kecáme, hrozně se těšíme. A hlavně je tu jedna dívčina, která umí perfektně německy. Najde nám spoje a připadáme si jako děsný tvrďáci. Východní punkáči na koncertě v Mnichově. Pro naše otce nepředstavitelná věc. Možná jsme chudí, možná se chováme jako balíci, ale jsme tu. A jsme neskutečně hrdí, že vůbec můžeme. Hala je už obsypaná pestrobarevnými hlavami. Někdo kouří, někdo jen tak posedává, ale všichni mají kožené bundy a takový ty spokojený výrazy ve tváři. Pro nás je koncert neskutečná událost, o které budeme jednou vyprávět za dlouhých zimních večerů (a mladí budou buď nábožně poslouchat a nebo si budou myslet, že si vymýšlíme).
Tlačím se v davu a snažím se neztratit Vencu. Zmizí mi. Máme domluveno, že se kdyžtak potkáme u jednoho betonového soklu po koncertě. Můj kamarád se mi sice vznáší na úplně jiné straně než já, ale dvě holky z Polska jsou se mnou. Když se vše ustálí a rozjede to nějaká mě, jako metalistovi, absolutně neznámá předkapela, dostanu vodku. Musím se mírnit, snažím se všem říct, ale nikdo mě neposlouchá. Chvilka oddechu, zvuk je skvělý a jsou tady. Wattie Buchan přijde na pódium a my řveme jako šílení. Je na něm vidět, že je v dobrém rozmaru. Pak začne neskutečná mela. Metalisti možná paří, ale punkáči jsou zvířata, bleskne mi hlavou, když mi na hlavě přistane první člověk. Jsem zase v tom. Jsem mimo. Křičím texty tak, jak jsem si myslel, že znějí. Moje angličtina je hrozná, ale srdce mám pořád na pravém místě. Jo, hergot, tady se formuje můj názor na muziku, ta obrovská radost, kterou nám dává.
Refrény zpívá celý sál. Nikdo není (jak tomu dnes často bývá) znuděný, nikdo nesleduje, kdo se jak přehmátl, nikdo nečumí do mobilu, nemá kecy (jo hergot, tohle mi někdy už dnes chybí). Strhne mě dav, jsem totálně mimo, vymačkanej jako kus citrónu. I po letech cítím tu neskutečnou sílu, energii, kterou zažijete jenom naživo. Smrad zpocených těl. Zuřivost, vztek na debily kolem (to platí dodnes!). Je mi fakt dobře, dusím se k zalknutí, míhají se kolem mě obličeje lidí, kteří jsou na tom stejně jako já. Umřel jsem? Ne ještě ne, ještě jednu skladbu. Nechci, aby to skončilo. Jenže čas je neúprosný. Najednou jsem venku, doslova narvanej zážitkama. Venca se objeví po docela dlouhý době a vede s sebou nějakou holku. Je to Němka, mě se teda moc nelíbí, ale prý ví, kde počkat na vlak. Poláky už nevidíme.
Zavede nás do nějakýho děsnýho pajzlu. Asi bych tam normálně nevlezl, ale mají tu až podezřele levný pivo. Tak na nás. Cítím se být tak trošku odstrčenej, ale nechci Vencovi kazit zážitek. Jen by mě zajímalo, jakou řečí se baví. Kámoš byl na tom jazykově tak nějak jako já. Prostě nic moc, ale asi to nevadilo. Jednak se prostě chtěli bavit a tak používali ruce a nohy. Navíc si myslím, že punkačka asi chtěla, aby se jí Venca věnoval ještě víc. Vysílala signály, takříkajíc. Já se bál, co bych si tady sám počal, kdyby zmizeli. Ale můj kamarád na mě myslel a vše protahoval až do ranních hodin. Vyměnili si adresy, dali pusu na nádraží a my vytuhli spánkem spravedlivých. Probudíme se až v Čechách, přiopilí, ale to nám nebrání v tom, zapadnout do nádražky. Všechno se musí pořádně probrat. Vydrží se mnou další tři vlaky do Prahy, všechny je nechá odjet, protože si máme pořád co říct.
Dobrého kamaráda a společné zážitky vám nedokáže nic nahradit. Byl jsem kovanej metalista, srdcem i duší, ale tenhle večer a den jsem měl punk v srdci. S odstupem bych řekl, že asi nejlepší akce s punkáčema, co jsem kdy zažil. Měla své kouzlo a cítil jsem se tenkrát totálně svobodný. Jedu do Plasů a přemýšlím, co teď budu dělat. Zkusím si číst, ale moje myšlenky se toulají úplně někde jinde. Usnu a vše prožívám znovu.
Vize je taková, že každou neděli vyjde jeden příběh (pokud mi do toho tedy něco nevleze). Všechny pak budou postupně doplňovány zde (pravý sloupec na stránkách):
