Recenze/review - PARADISE LOST - Ascension (2025) ~ DEADLY STORM zine

PARADISE LOST - Ascension

CD 2025, Nuclear Blast Records

for english please scroll down

Venku se ochladilo a déšť padá k zemi jako tiché svědomí. Vydal ses na další ze svých nekonečných cest. Jsi už starý muž a stále hledáš smysl života. Víru si ztratil už dávno. Zažil si až příliš bolesti, strachu a nenávisti. Jako vždycky, když navštívíš hroby svých předků, tě obejme nekonečný smutek. Zvedáš oči k nebi a tvé slzy se smíchají s krvavým deštěm. Jaký je smysl života, ptáš se tichých stromů. Je to moc, je to síla, je to láska, je to rodina? Máš stále tolik otázek a život je až příliš krátký.

Chybí mi moudrost starců i laskavost matek. Nějak se nám ze světa vytratila pokora. Poslouchám nové album legendárních PARADISE LOST a jsem zase jednou napojen na hudbu velmi silně, opravdově, uvěřitelně. Moc dobře vím, sleduji tuhle kapelu celý svůj život, že gentlemani nepřináší nic nového, ani převratného. Nevadí mi to, styl, který kdysi dávno sami vymysleli, je již dávno dokonalý. Užívám si tak jednotlivé skladby, jsem jimi doslova nasáklý, podmaněný, jsem jejich součástí. Nejvíce vyniknou na starém hřbitově, když se za deště vrátím a přemýšlím o osudu a životě. Pánové letos znovu potvrzují status mé srdcové kapely.

Je stále zde. Taková ta prchavá melancholie, která vás donutí se zastavit. PARADISE LOST vždycky tvořili a hráli hlavně pro fanoušky, kteří jsou empatičtí, vnímaví, kteří dokáží ocenit krásu podzimu, barevných stromů i usínající přírody. Novinka je volným pokračováním věcí minulých. Silné, dobře zapamatovatelné melodie, pestře naléhavé vokály, riffy, které se vám dostanou až do vnitřností. Většinou to nedělám, ale tentokrát jsem se podíval dopředu i na klipy a musím rovnou napsat, že se velmi povedly. Hlavní je pro mě ale vždy album jako celek, rád se nechávám unášet jen tak melodiemi, nejlépe o samotě, ve stoleté chalupě v horách. Je už zima a běhá mi mráz po zádech. Vítr se prohání v korunách stromů. Užívám si poctivě čitelný, chladný a pochmurný zvuk, nasávám atmosféru absolutního smutku. Sleduji mraky v kopcích, nastavuji tvář nebi, křičím do tmy a říkám si stále dokola, ano, to je přesně ono, tohle je muzika, kterou jsem jako starý fanoušek chtěl, čekal na ní, jako na smilování boží. "Ascension" je přesně tím druhem nahrávky, která roste postupně. Nejdříve byla jen kulisou při čtení starých knih, potom se mi postupně dostala do krve. Stále objevuji nová temná zákoutí. Většinou poslouchám drsnější, extrémnější muziku, ale když přijdou angličtí tmáři s nějakou novou hudbou, bývám ztracený. Víte, člověku přibývají roky, postupně stárne a potřebuje čím dál tím víc alespoň malé kousky něčeho, čeho by se mohl chytit. Nějaký pevný bod ve vesmíru, hudbu, která má v sobě něco navíc, kus srdce. A tohle všechno PARADISE LOST umí na výbornou. Amen! Myslím, že víc netřeba dodávat. Venku se ochladilo a déšť padá k zemi jako tiché svědomí. Vydal jsem se na další ze svých nekonečných cest. Jsem už starý muž a stále hledám smysl života. Víru jsem ztratil už dávno. Zažil jsem až příliš bolesti, strachu a nenávisti. Jako vždycky, když navštívím hroby svých předků, mě obejme nekonečný smutek. Doom death metalové album, které vás rozdrásá zevnitř! Budete hledět k nebi a do tváře vám bude padat krvavý déšť!

Asphyx says:

It has cooled down outside and rain is falling silently to the ground. You have set out on another of your endless journeys. You are an old man now and still searching for the meaning of life. You lost your faith long ago. You have experienced too much pain, fear, and hatred. As always, when you visit the graves of your ancestors, you are overcome with endless sadness. You raise your eyes to the sky and your tears mix with the bloody rain. What is the meaning of life, you ask the silent trees. Is it power, is it strength, is it love, is it family? You still have so many questions, and life is too short.

I miss the wisdom of the elders and the kindness of mothers. Somehow, humility has disappeared from our world. I listen to the new album by the legendary PARADISE LOST and once again I feel a very strong, genuine, believable connection to the music. I know very well, having followed this band my whole life, that these gentlemen bring nothing new or revolutionary. I don't mind, the style they invented long ago is already perfect. I enjoy each song, I am literally soaked in them, captivated by them, I am part of them. They stand out most in the old cemetery when I return in the rain and think about fate and life. This year, the gentlemen once again confirm their status as my favorite band.

It's still here. That fleeting melancholy that makes you stop and think. PARADISE LOST have always created and played mainly for fans who are empathetic, perceptive, who can appreciate the beauty of autumn, colorful trees, and nature falling asleep. The new album is a loose continuation of things past. Strong, memorable melodies, colorful, urgent vocals, riffs that get under your skin. I don't usually do this, but this time I watched the videos in advance and I have to say right away that they are very well done. For me, however, the main thing is always the album as a whole. I like to let myself be carried away by the melodies, preferably alone, in a century-old cottage in the mountains. It's winter now, and I have chills running down my spine. The wind is rushing through the treetops. I enjoy the honest, cold, and gloomy sound, soaking up the atmosphere of absolute sadness. I watch the clouds in the hills, turn my face to the sky, shout into the darkness and say to myself over and over again, yes, this is it, this is the music I wanted as an old fan, waited for it like God's mercy. "Ascension" is exactly the kind of recording that grows on you gradually. At first, it was just a backdrop when reading old books, but then it gradually got into my blood. I am still discovering new dark corners. I mostly listen to rougher, more extreme music, but when the English darkies come up with some new music, I am lost. You know, as a person gets older, they gradually age and need more and more at least small pieces of something to hold on to. Some kind of fixed point in the universe, music that has something extra in it, a piece of heart. And PARADISE LOST does all this perfectly. Amen! I think that says it all. It's gotten cold outside and the rain is falling like a silent conscience. I've set out on another of my endless journeys. I'm an old man now and I'm still searching for the meaning of life. I lost my faith long ago. I have experienced too much pain, fear, and hatred. As always, when I visit the graves of my ancestors, I am overcome with endless sadness. A doom death metal album that will tear you apart from the inside! You will look up to the sky and bloody rain will fall on your face!